Zkoumání smrti

Exkluzivní rozhovor s dr. Raymondem Moodym

 

 

 

 

Doktor Raymond Moody je široké veřejnosti známý jako přední výzkumník zážitků klinické a zdánlivé smrti. V roce 1975 vyšlo jeho průkopnické dílo „Život po životě“ a od té doby se prodalo přes 10 mil. výtisků. Dr. Raymond Moody se narodil v roce 1944 v Porterdale, ve státě Georgia (USA), je doktorem psychiatrie, filosofie a autorem mnoha knih.

 

Rozhovor

 

Vaše kniha „Život po životě“ vyšla téměř před třiceti lety. Co se od té doby změnilo ve vztahu k zážitkům na prahu smrti?

 

Dr. Moody: Myslím, že se změnily naše základní postoje. Když jsem s výzkumem před třiceti lety začínal, mnoho lidí, kteří měli zážitky z klinické smrti, bylo velmi deprimováno, protože jim jejich lékaři, sestry, kněží ani jejich nejbližší nevěřili. Dnes se tito lidé cítí volněji, o svých zážitcích dokáží mluvit i přesto, že to patří k nejhlubším osobním zkušenostem, jaké člověk může zažít.

 

Dnes o těchto zkušenostech slýcháme mnohem častěji. Proč si myslíte, že to tak je?

 

Dr. Moody: Myslím, že jsou pro to tři důležité předpoklady: Jednak lidé, kteří se narodili po válce, přicházejí do věku, kdy ztrácejí své blízké. Tato generace, ke které se počítám i já, má velký zájem o alternativní a přírodní medicínu a také o duchovní otázky. Za druhé, došlo k zásadní změně v naší nemocniční praxi: Když musel na začátku 70. let pacient zemřít, přišli lékaři a sestry a vyvedli jeho příbuzné z místnosti. Dnes jsou příbuzní podporováni v tom, aby v okamžiku rozloučení s umírajícím zůstali, zatímco odcházejí lékaři a sestry. A za třetí, máme dnes lepší resuscitační přístroje, takže jsme schopní vrátit do života podstatně více lidí než dříve.

 

Jaké nové zkušenosti jste shromáždil od vydání vaší knihy „Život po životě“?

 

 

Dr. Moody: Celou spoustu! Zkoumání procesu umírání se rozšířilo do celého světa jako exploze a bylo tedy možné objevit udivující souvislosti. Například lékaři v Evropě a USA zjistili, že malé děti mají rovněž zážitky klinické smrti, které u nich probíhají jako u dospělých. Zjistili jsme, že obdobný zážitek mělo asi osm milionů dospělých Američanů. A je třeba jmenovat ještě jeden velký objev: empatický zážitek zdánlivé smrti. Často se stává, že lidé stojící u lůžka umírajícího prožijí smrt společně s ním. Většinou ve chvíli, kdy osoba zemře, člověk stojící u postele cítí, jako by vystoupil ze svého těla a mohl pozorovat dění shora. Vidí tělo zesnulého ležet v posteli a vnímá vlastní tělo, které stojí vedle. Když se podívá stranou, uvidí zemřelého v jeho nové formě. Lidé s empatickou zkušeností líčí, že i oni se vznášeli a v dáli viděli něco na způsob tunelu nebo úzké cesty s jasným světlem na konci. Dá se tedy říci, že zažívají všechny typické aspekty klinické smrti. Chtěl bych dodat, že jsem něco takového sám zažil.

 

Vyprávěl byste nám o tom?

 

Dr. Moody: Přibližně před šesti lety jsem pracoval ve skupině vědců a psychologů, která se zabývala empatickým prožitkem zdánlivé smrti. O jednom víkendu jsme pořádali na universitě konferenci, na které jsme jednali o dalším postupu výzkumu. Setkání skončilo v neděli, právě na Den matek. Zavolal jsem matce, abych se jí zeptal, jak se jí daří. Odpověděla, že se cítí dobře, ale den předtím že dostala po celém těle vyrážku. Zašla na prohlídku, ale lékař jí řekl, že vyrážka je prý „idiopatická“, tedy bez zjevné příčiny. To je jeden z výrazů, které lékaři rádi používají, aby udělali dojem, že vědí, co pacientovi je, i když vlastně nevědí nic. Myslel si, že nejde o nic vážného. Když lékaře navštívila podruhé, dozvěděla se, že má Non-Hodgkinský lymfom a před sebou asi dva týdny života. Zůstali jsme s manželkou celou tu dobu u matčina lůžka. Dva dny před smrtí upadla do kómatu. A pak přišla chvíle, kdy zemřela: byly u ní obě mé sestry a švagři, má žena a já. Matka otevřela oči a dvakrát řekla: „Miluji vás!“ Pak zemřela a v tu chvíli jsem prožil empatický zážitek. Nevystoupil jsem ze svého těla, ale změnil se prostor kolem mne a já jsem vnímal jasně světlo. Moje žena prožila totéž a sestra cítila přítomnost otce, který zemřel před 18 měsíci.

 

 Co se ještě podařilo v uplynulých letech zjistit? Ví se například něco o tom, jak prožívají umírání slepí lidé?

 

Dr. Moody: Touto problematikou se zabývá doktor Kenneth Ream. Slepí lidé prožívají umírání a stavy blízké smrti stejně jako ostatní, a když se nacházejí mimo tělo, „vidí“ jako kdokoliv jiný.

 

Dozvěděli jste se při výzkumu umírání i něco o zkušenostech sebevrahů?

 

Dr. Moody: Ano. Zabýval se jimi Bruce Greyson z Virginské university. Pracuje na stanici první pomoci a vypozoroval, že více než polovina neúspěšných sebevrahů, se kterými se tu setkal, prožila stav blízký smrti. Zjistil, že osoby, které tento zážitek neměly, se o sebevraždu pokusily znovu. Ale nikdo z těch, kdo posmrtný stav prožil, se znovu zabít nepokusil. Takový člověk byl přesvědčen, že život má smysl a že z něj nelze utéct sebevraždou.

 

Zkušenost klinické smrti většina lidí líčí jako šťastný zážitek. Je také známo něco o nepříjemných zkušenostech?

 

Dr. Moody: Ano, vyskytují se také. Dá se říct, že všechny zážitky blízkosti smrti nesou v sobě jeden nepříjemný aspekt. Člověku se promítne celý jeho život, a prožívá znovu, co udělal druhým a jak to cítili oni. To pak bolí. Ale celkově znamená tento pohled zpátky veliký přínos, protože pomáhá změnit naše budoucí chování. Řekl bych, že takzvané „pekelné detaily” se objevují spíš zřídka.

 

Možná o nich málokdy slýcháme proto, že lidé, kteří musí do takových oblastí na druhé straně, už nemívají možnost vrátit se a podat o svých osobních zkušenostech zprávu.

 

Dr. Moody: Možná. Doktor Bruce Greyson provedl speciální výzkum, který se týkal právě těchto takzvaných pekelných zážitků. Zjistil při tom, že ve srovnání se zážitky, které jsem popsal, se vyskytují velmi zřídka a že se také navzájem nepodobají.

 

Chtějí vůbec zpátky lidé, kteří trpí silnými bolestmi?

Dr. Moody: Většina z nich se už skutečně vrátit do těla nechce. Říkají, že byli obklopeni tak příjemným světlem, že by mnohem raději zůstali. Doktor Claude Wright, hematolog na Lékařské univerzitě v Georii, byl jednou při oživování pacienta, když ten náhle zvolal: „Nechte toho! Nedělejte to se mnou!“

 

Proč se tedy tito lidé ještě vracejí? Mají na výběr?

 

Dr. Moody: Někteří lidé říkají, že nevědí, proč se vrátili zpět. V jednom okamžiku se nacházeli v zářivém světle a v příští chvíli byli opět ve svém těle. Další vyprávějí, že s nimi byl někdo, kdo jim řekl: „Tvůj čas ještě nenadešel, musíš se vrátit!“ A jiní opět uvádějí, že měli na vybranou, zůstat nebo se vrátit do svého těla. Ti, kteří se rozhodli pro návrat, to udělali většinou proto, že mají ještě děti. Také jsem se dozvěděl o případech lidí, kteří byli tímto zážitkem připravováni na nějaké životní poslání, např. jako sociální pracovníci nebo zdravotní sestry. A protože se právě ocitli na bodě své kariéry, kdy jim už nic nestálo v cestě, rozhodli se k návratu. Jedna zdravotní sestra to popsala takto: „Musím splnit svoji životní úlohu. Celý svůj život jsem chtěla být zdravotní sestrou a pomáhat ostatním.“

 

Nakolik se lidé po návratu změní?

 

Dr. Moody: Z psychiatrického hlediska je to nejzajímavější bod zážitku klinické smrti. Lidé uvádějí, že změnili především svůj žebříček hodnot. Ať už před tím čekali od života cokoliv – moc, slávu nebo bohatství – nyní se snaží učit lásce k bližnímu. To ovšem není tak jednoduché. Doktor George Ritchie, první osoba se zážitkem klinické smrti, kterou jsem poznal, mi v roce 1976 vyprávěl: „Tento druh zážitku činí z života ještě větší břemeno.“ Přestože člověk prožil něco takového, je velmi těžké začít milovat své bližní ze dne na den. Od lidí, kteří se vrátili, často slýchám, že už nemají strach zemřít. To ale není nic nepřirozeného. Došli zkrátka k přesvědčení, že to, co nazýváme smrtí, je vlastně jen přechod k něčemu jinému, a není proto důvod se tím zneklidňovat.

 

Vydrží jim toto přesvědčení po zbytek života?

 

Dr. Moody: Zkoumám tyto zážitky už od roku 1965 a mluvil jsem s několika tisíci lidmi, z nichž se mnozí stali mými přáteli. Mnoho z nich zemřelo a měl jsem možnost být při tom u nich. Kráčeli vstříc smrti vyrovnaně a s důvěrou.

 

Jaký závěr můžeme z tolika zážitků klinické smrti udělat pro náš pohled na svět? Vyplývá z nich, že duše člověka po smrti opouští tělo?

 

Dr. Moody: V okamžiku smrti se mění naše perspektiva, vědomí člověka už není spojeno s tělem.

 

Ale tím vědomím nemůže být míněn mozek, protože ten zůstává v těle.

 

Dr. Moody: To je pravda.

 

Co myslíte, kam lidé po smrti doopravdy odcházejí?

 

Dr. Moody: Zkušenosti, o nichž mi lidé vyprávějí, se dotýkají spíš srdce než rozumu. Ptáme se sice, kam jdeme po smrti, ale tato „prostorová“ otázka odráží způsob, jakým myslí náš rozum. Lidé, kteří mají zážitky klinické smrti, vyprávějí, že smrt neprožili ani prostorově, ani časově. Bylo to něco, co leží mimo naše chápání času a prostoru.

 

Slučuje se s těmito zkušenostmi klinické smrti myšlenka reinkarnace?

 

Dr. Moody: Zařadil bych reinkarnaci do stejné přihrádky jak zážitky klinické smrti, protože věřím, že u žádné z těchto dvou oblastí není nikdo schopen dospět racionální cestou na základě faktů ke konečnému závěru. Zajímám se o návrat do dřívějších životů, protože představuje různá stadia vědomí. Jako psychiatra mne to fascinuje.

 

Myšlenka reinkarnace určitě poskytuje dobrý námět i k tomu, abychom porozuměli nerovnoměrně rozdělenému utrpení v životě…

 

Dr. Moody: Když se mě lidé ptají na životní utrpení, používám vždy přirovnání: „Představte si, že jste dostali vážnou nemoc, kvůli které musíte puštěný ostrov. Nebudete mít deset let kontakt s lidmi. Řekněme, že poletíte letadlem. Je tu dost místa pro všechno, co pro svůj pobyt potřebujete, i pro televizor, video a pár videokazet. Jaké filmy byste si vzali s sebou: samé komedie?“ A lidé mi vždy odpovídají, že ne. A pak se ptám: „Vzal byste s sebou i nějaké tragédie?” Říkají: „Ano.“ Zeptám se: „Sedíte na pustém ostrově a díváte se na tragédii, budete při tom i plakat?” A oni říkají: „Samozřejmě, vždyť je to zážitek, když se nechám vtáhnout do děje nějaké tragédie...”

 

Myslíte tím, že utrpení jednoduše patří k životu a že má svůj hluboký význam, pokud jej člověk vidí v širší souvislosti?

Dr. Moody: Ano, když dokážeme poznat širší souvislosti a pochopit smysl utrpení, jsou všechny těžkosti smazány; člověk ví, že to, co prožívá, je časově omezená epizoda. Bez tohoto nadhledu je to jako v realistickém filmu, ve kterém člověk nejen sedí a přihlíží, ale je s postavami a událostmi filmu neoddělitelně svázán.

 

Vraťme se ještě jednou k zážitkům klinické a zdánlivé smrti. Vyprávěl jste nám, jak člověka taková zkušenost změní. Existují ještě jiné, pozdější následky?

 

Dr. Moody: Pozoroval jsem jeden velmi neobvyklý následek. Tu a tam se najdou lidé, kteří náhle začnou vytvářet umělecká díla, ačkoliv předtím v životě nedrželi štětec v ruce. V roce 1986 zažil mladý muž jménem Andrew Labey klinickou smrt. Uvědomil si při tom svoje schopnosti a od té doby je vizionářským umělcem, který se mezitím stal známý i ve světě. Jiná zajímavá věc je, že lidé krátce před smrtí projeví zájem o poezii, dokonce někdy hovoří v rýmech. Tento jev známe už ze starověku, ale výzkumy ukázaly, že se to často stává i dnes. Tito lidé zažívají nevyslovitelnou zkušenost a potřebují nějak svůj zážitek z blízkosti smrti vyjádřit. A tak používají poetické formulace.

 

Výzkum umírání je často pokládán za okrajovou oblast vědy. Považujete se za vědce?

 

Dr. Moody: Musel jsem se samozřejmě během svého studia naučit velké množství vědeckých poznatků a první, čím jsem ve svém životě chtěl být, ovšem kromě komika, byl astronom. Nepovažuji se ale za přírodovědce, protože jsem vystudoval medicínu a filosofii. Ale nejsem ani parapsycholog, o tento obor jsem se nikdy nezajímal.

 

Je nápadné, že jsou pro vás důležitá přirovnání, symbolické obrazy. Jak se to hodí k vědeckému přístupu dnešní doby?

 

Dr. Moody: Máte pravdu. Je zajímavé, jak k tomu došlo. Kořeny rozhodnutí, že věda a filosofie nemají nic společného s obraznou řečí, sahají až do roku 300 př. Kr. Tehdy šlo o Platónův osobní názor, z něhož vychází struktura dnešních universit – třídy, koleje, tělocvičny, menzy atd. Platón se zlobil na Aristophana, protože si myslel, že částečně zavinil smrt přítele Sokrata, neboť Aristophanes si v jedné své hře dělal ze Sokrata legraci. Z tohoto důvodu Platón zanevřel na básníky a zpěváky a tvrdil, že básnická a obrazná řeč není vhodná pro hledání pravdy. Dnes ale někteří lidé z akademického světa docházejí k závěru, že metafory nemají význam jen v literatuře, ale slouží velmi dobře i při hledání pravdy. To je zcela nový směr. Myslím, že zatím ovšem vycházíme z platónského období.

 

Nechybí vědě obrazné myšlení? Nemají věci, které nelze popsat, v našem životě velký význam?

 

Dr. Moody: Určitě! Pro mě představuje věda obdivuhodnou část našeho hledání pravdy a právě tak je to i spiritualita. Dávní filosofové v antickém Řecku, milovníci moudrosti, jak se sami nazývali, pevně spojovali duchovní život s intelektuálním hledáním a nesnažili se vidět je odděleně. Věda má svoje hranice, funguje jen uvnitř určitého území.

 

V mnoha publikacích, a dokonce i na obálkách vašich knih se dočteme, že život po smrti „byl vědecky dokázán“. Je to opravdu tak?

 

Dr. Moody: Vůbec ne. Svou práci o zážitcích klinické smrti jsem nikdy nepovažoval za vědecký důkaz života po smrti. Je závažná chyba, jestliže populární nakladatelství něco takového šíří. Myslím, že provádíme spíše přípravnou práci. Téma života po smrti ještě nedosáhlo stupně, na kterém je možné formulovat vědecké otázky. Rozčiluje mne, když někdo, jenž má filosofické vzdělání, se ohání „vědeckými důkazy“, jako by věda byla jediná cesta k pravdě. Naše společnost vědu téměř uctívá a hledá v ní všechny odpovědi. Ale hluboké základy duchovního života věda objevit nemůže. Skutečně mi vadilo, když jsem byl krátce po vydání knihy „Život po životě” novináři označen jako „expert“ na posmrtný život. Podle mého názoru neexistují autority ani experti, kteří nám mohou říct, jestli život po smrti je nebo není. Je to osobní téma, se kterým se musí každý vypořádat srdcem.

 

 Jaký je vlastně váš vztah k médiím?

 

Dr. Moody: Jsem z nich smutný. Nechtěl bych ani v nejmenším kritizovat svobodu tisku a svobodu šíření informací. Ale média žel zjistila, že na zážitcích blízkosti smrti se dá vydělat spousta peněz a že maximálně přitahují pozornost. Nejsem cynik a neříkám to rád, ale velcí nakladatelé z Manhattanu se ani trochu nestarají o pravdu. Jsem s nimi v kontaktu 25 let a nedovedete si představit, jak překrucují informace a upravují si skutečnost. Jsem si jistý, že většina informací na záložkách knih nebo v některých citátech je vymyšlená. Často mne žádají, abych něco napsal, já strávím spoustu času tím, že něco opatrně formuluji tak, abych vystihl, co chci říci – a když to uvidím vytištěné na obálce, nezbývá z textu vůbec nic, všechno je vymyšlené. Nedá se popsat, čeho jsou tito lidé schopni. Pravda je netrápí. Nakladatelé přesně vědí, kolik peněz jim to vydělá. Už léta jim vykládám: „Nemusíte z toho dělat senzaci, vždyť už i tak je to dost senzační. Když z toho uděláte senzaci, vznikne jen nesmysl.“ Ale na Manhattanu vědí všechno vždycky nejlépe. Tam taky vznikly pověsti o tom, že doktor Moody byl mimořádně odvážný, když své objevy uveřejnil. Slyšel jsem také, že ubohý dr. Moody je pronásledován sdružením lékařů, ačkoliv ve skutečnosti to bylo přesně naopak. První přednáška, kterou jsem o zkušenostech z klinické smrti měl, byla na půdě metodistické církve v Greenville v Severní Karolíně roku 1970 a poté jsem dostal mnoho pozvání od lékařských spolků. Po přednáškách za mnou přicházeli lékaři, kteří buď sami zažili klinickou smrt a byli rádi, že někdo konečně v této oblasti zahájil výzkum, nebo ještě častěji jim podobné zážitky líčili jejich pacienti. Mnozí z těchto lékařů mi umožnili setkat se s pacienty, abych si nimi o této zkušenosti mohl promluvit. Ale nakladatelé a novináři si zřejmě mysleli, že historka o pronásledování se lépe prodá. Lidé by měli být opatrní při všem, co o „životě po smrti” čtou a vidí v televizi.

 

Ale kde se můžeme dozvědět, jak je to doopravdy?

 

Dr. Moody: Myslím, že není žádné řešení. Není třeba sahat po knížce plné senzací. Můžete se jednoduše zeptat tety, strýce, babičky, dědečka nebo někoho, koho už dlouho znáte a máte rádi. Mnoho lidí klinickou smrt zažilo a rádi si o tom s blízkým člověkem promluví. Všechno se dozvíte z první ruky…