Život po životě (nové prvky)

 

 

Vize vědění

 

Více osob mi vyprávělo, jak v okamžiku střetnutí se smrtí pocítilo jakýsi letmý záblesk zcela odlišné existence, kde všechno poznání — vědění minulé, přítomné i budou­cí — splynulo v jakémsi bezčasovém stavu. Bylo to popiso­váno jako okamžik osvícení, v němž se příslušné osobě zdálo, že obsáhla celé poznání. Při pokusu vyprávět o této části svého zážitku se všechny zúčastněné osoby shodly na jeho nepopsatelnosti. Stejně souhlasně tvrdí, že pocit vše­zahrnujícího vědění nepřetrvával po jejich návratu do života, nepřinesli si tedy s sebou žádnou „všemoudrost" ani ..vševědění". Nikoho to však neodradilo od snahy ještě se v životě něco naučit. Naopak, byli k tomu spíše povzbuze­ni. Mnozí ve svých výpovědích přirovnávali tento zážitek k jakémusi „bleskovému poznání všeho", k nějakému zvlá­štnímu vzdělávacímu zařízení či k jakési škole anebo kni­hovně. Avšak všechna slova opisující tyto zážitky zpro­středkovávají podle všech přinejmenším jen slabý odlesk reprodukované skutečnosti. Mám takový dojem, že všech­ny tyto různorodé zprávy mají za podklad stejný stav vědo­mí.

 

V průběhu následujícího rozhovoru na toto téma hovoří jistá žena, která už byla „mrtvá":

 

Před časem jste říkala, že jste měla vizi vědění, mohu-li to tak pojmenovat. Mohla byste o tom povědět něco víc?

 

Vzpomínám si, že jsem k té vizi vědění dospěla poté, co se mi před očima promítl celý můj dosavadní život. Měla jsem pocit, jako bych byla na chvilku pochopila tajemstva všech časů, veškeré záhady vesmíru, hvězd, Měsíce - zkrátka všechno, co se kdy od prvopočátku událo a co bu­de vždy a věčně pokračovat. Když jsem se však rozhodla vrátit, všechno to vědění se ztratilo. Už když jsem se od-hodlávala k návratu, mi bylo, jak se zdá, dáno na vědomí, že si všechno to vědění nepodržím i nadále. Já však stále cítila, jak mě moje děti přivolávají... Když se přede mnou otevřelo všemocné vědění, vyrozuměla jsem i to, že budu delší čas nemocná a budu vícekrát blízko svému konci proto, abych načerpané znalosti zase z paměti vypustila. A skutečně to se mnou bylo několikrát vážné. Jako bych byla zasvěcena do velkého tajemství a potřebovala čas k je­ho zapomnění. Ale tolik mi v paměti zůstalo, abych chápa­la, že se to tak skutečně stalo a že to byl dar, který jsem si nemohla při cestě zpět podržet. A přece jsem se rozhodla k návratu k dětem ... Vzpomínka na všechny věci, jež se tehdy udály, se mi zachovala celkem jasná, vyjma jedné vý­jimky, a to bleskové chvilky „vševědění". Ta zmizela, jak­mile jsem opět vstoupila do svého těla. Jak neuvěřitelně to zní zachyceno slovy. Alespoň pro mne, protože o tom vy­povídám poprvé.

 

Nevím, jak to mám vysvětlit, ale obsáhla jsem poznání, které snad mohu přirovnat k těmto slovům z bible: „ ... je vám dáno poznat tajemství Božího království." Na chvíli již neexistovala žádná nezodpovězená otázka. Jak dlouho jsem v tom stavu byla, nemohu říci. V pozemských hodi­nách nebo minutách se to nedá vyjádřit.

 

Co myslíte, v jaké formě vám bylo toto vědění zprostřed­kováno? Slovem, nebo obrazem?

 

Všemi možnými dorozumívacími formami najednou: vi­zuálně, akusticky i myšlenkově. Dosáhla jsem stavu, kdy už neexistovalo nic, co bych nebyla věděla, a to nejen v po­znání jedné oblasti, ale vůbec všeho.

 

Velkou část života jsem strávil vědeckým bádáním. Když je ale tomu tak, jak říkáte, není potom tako­vé úsilí dost nesmyslné?

 

Ó ne! Snaha po vyšším vědění zůstává i po návratu do tohoto života. Jsem stejně jako předtím pro získávání vě­domostí. Vyrozuměla jsem tam, že není nijak nesmyslné vyhledávat stále nové otázky a řešení, protože to patří k našim úkolům v životě, pokud tím ovšem sloužíme ne je­dinému člověku, nýbrž dobru celého lidstva. Máme se ne­ustále snažit o to, abychom svými vědomostmi pomáhali druhým.

 

V tomto vyprávění bych chtěl zvlášť upozornit na jednu věc. Vypovídající žena byla jednoduše přesvědčena o tom, že její uzdravování je zdlouhavé proto, aby skoro vše ze svého zážitku zapomněla. Což by ukazovalo na jakýsi me­chanismus, který měl anulovat vědění dosažené v přede­šlém stavu existence, aby nebylo přeneseno do fyzického stavu pozemského bytí.

 

Zdá se mi velmi zajímavé, jak souhlasí její představa s ji­nou, i když básnicky podanou ve formě podobenství, o níž vypráví Platón v popise událostí s vojákem Erem (Politeia 621 a-n). Voják Er se probudil k životu až na pohřební hranici, když byl považován za padlého v bitvě. Mluví se zde o tom, že Er na onom světě viděl mnohé věci, ale byl povolán zpět do tělesného života, aby podal živým zprávu o smrti. Krátce před návratem viděl duše, připravené k znovuzrození. Strašlivým sálajícím vedrem dorazily duše na pláň za­pomnění, kde nerostou stromy ani rostliny, a utábořily se u řeky bezstarostnosti, jejíž vody neunesou žádnou loď. Každá duše z ní měla vypít určité množství vody. Ty však, jež nevaroval rozum, vypily nadmíru a zapo­mněly na všechno. Když se potom uložily k odpočinku a nastala půlnoc, strhla se bouřka, nastalo zemětřesení a je to najednou vymrštilo, jednu sem, druhou tam, a ja­ko padající hvězdy letěly vstříc novému zrození. Sám Er sc však nesměl vody napít. Jak se však dostal do svého (těla, nevěděl. Když ráno otevřel oči, ležel na pohřební hranici.

 

V obou případech jde o stejný motiv: před znovuzrozením do života se musí vědění získané na věčnosti nějakým způsobem zapomenout.

 

V jiném rozhovoru mi jistý mladý člověk vyprávěl:

 

Byl jsem potom v nějaké škole ... celkem jistě. To jsem si nedomýšlel. Kdybych si nebyl absolutně jistý, řekl bych: zdálo se mi. .. Ale ono to skutečně bylo něco jako Škola, v níž nebyl nikdo, ale vlastně mnoho lidí. Když se i Člověk rozhlédl, nebylo vidět nic, ale při pozornějším pohledu jste velmi dobře mohli vytušit přítomnost dru­hých bytostí okolo ... Jako by ke mně neustále přicháze­ly myšlenkové obsahy.

 

To je zajímavé. Jiný muž mi vyprávěl, že přišel k něče­mu, co nazval „knihovnami" a „vysokými školami". Podobá se to tomu, co jste se mi pokoušel popsat?

 

Navlas! Víte, když slyším jeho odpověď, dovedu si cel­kem přesně představit, co tím myslel. Vím, že zažil to­též, co já. Pravda, použil jsem jiná slova, protože se to slovy vlastně nedá zachytit... neumím to popsat. Nedá se to přirovnat k ničemu tady u nás ... Výrazy, pojmy, které při tom použiji, jsou velmi vzdálené od toho, co chci vlastně povědět, avšak nemám žádnou lepší mož­nost ... Neboť jde o místo, kde sídlí vědění. .. Všechny informace jsou tu hned k dispozici. A současně vědění jakoby „nasáváte" do sebe ... V momentě je známa od­pověď na všechny otázky. Je to tak, jako byste se na něco duševně soustředil a hup — automaticky vám přiletěla odpověď. Probíhá to skoro tak, jako bychom se byli nau­čili „rychločtení" na nejvyšším stupni. Rozumím doslova tomu, co ten muž myslel, avšak já oblékám ten stejný obsah vědomí do svých vlastních slov, která jsou jiná. Jsem nadále na cestě hledání „vědění". „Hledejte a na­jdete." K vědění je možné dostat se vlastní silou. Ale o moudrost musíme prosit, především o moudrost... Žena ve středních letech zase popsala tuto záležitost takto: Najednou nastal okamžik, kdy mi bylo ... nedá se to jed­noduše popsat... jako bych prostě věděla všechno ... Chvilku se zdálo, že se dorozumívání stalo zbytečným. Cokoliv bych chtěla vědět, dozvěděla bych se to.

 

 

 

Světelná města

 

 

Muž středních let poté, co překonal selhání srdce, vypo­věděl:

 

 

Klinicky jsem byl mrtev, ale na všechno si pamatuji živě a čerstvě. Po celý čas jsem byl při plném vědomí a vní­mal jsem vše, co se okolo mne dělo. Monitor srdeční činnosti vysadil, sestra vešla do pokoje a běžela k telefo­nu, viděl jsem vcházet lékaře, sestry, ošetřovatele. Po­tom mi začaly tuhnout údy, z dálky ke mně doléhaly tó­ny. Když okolí začalo blednout, zaslechl jsem šum, který neumím popsat. Zněl asi jako velmi rychlé bubnování, jako rachotící hučení nebo horský potok v roklině. Stou­pal jsem vzhůru a z výšky se díval na svoje vlastní tělo, jak dole leží a lidé se s ním namáhají. Necítil jsem strach ani bolest, jen pokoj a mír. Trvalo to pravděpodobně se­kundu či dvě a vtom jako bych se obrátil a stoupal ještě výš. Zprvu bylo všechno tmavé, dalo by se říct, že to byla chodba bez světla anebo tunel. Á potom přišlo takové jasné světlo. Bylo stále jasnější a jasnější. Zdálo se mi, že se vznáším, pohybuji skrze to světlo. A najednou jsem se ocitl v celkem jiném prostředí. Všu­de panovalo zlatistě zářivé světlo. Bylo to čarokrásné. Nikde jsem nemohl objevit zdroj toho světla. Jasnost jednoduše naplňovala všechno a přicházela odevšud bylo slyšet hudbu. Viděl jsem se v líbezné krajině s poly a loukami, stromy a horami. Ale když jsem se roz­hlédl, abych tak řekl, nebyly to stromy anebo přírodní objekty, jak je tady u nás známe. Nejzvláštnější na celé věci pro mne bylo, že tam byli lidé. Ne jako nějaké pos­uvy či těla, jak jsme na to zvyklí, ale byli jednoduše tu, existovali.

 

Panovala tam nálada nic nežádajícího pokoje a lásky bez hranic. A já sám byl částí toho všeho. Nevím, jak dlouho mohl trvat tento zážitek, celou noc nebo také sekundu. ) podobné zkušenosti vypráví tentokrát žena: Nastalo nejprve něco jako povívání. Obklopilo mne ze všech stran a moje tělo se začalo též chvět, až jsem se od sebe oddělila. Potom jsem uviděla své vlastní tělo ... chvilku jsem se dívala, jak se lékař a sestry okolo něj snaží, a čekala s napětím, co se bude dít dál. V tom jedna sestra natáhla ruku ke kyslíkové masce na stěně nad hla­vou mé postele a sáhla při tom skrze mne. Potom jsem se vznesla do výšky a tmavým tunelem prošla do zářící­ho jasu. A po chvíli mne obklopili otec s bratrem a pra­rodiče, kteří zemřeli přede mnou. Všude svítilo čarokrásné zářící světlo, ne takové jako na zemi, ale nepopsatelně intenzívní. I okolí bylo krásné. A lidé, šťastní lidé, byli blízko, někteří tvořili malé skupiny, jiní se zaměstnávali studiem.

 

V dálce jsem uviděla město s jednotlivými budovami, které se jasně leskly. Stejně jako voda ve vodotrys­cích ... Světelné město, tak by se to dalo nejlépe nazvat. Bylo to divuplné. Nádherná hudba, šťastní lidé a všude okolo úchvatná zář. Ale kdybych byla přešla tam — do světelného města, nebyla bych se už vrátila. Bylo mi řečeno, že už bych nemohla zpět. Sama jsem se měla roz­hodnout.

 

Starší muž mi vyprávěl:

 

Seděl jsem na stoličce, a když jsem se chtěl zdvihnout, zasáhl mne úder do prsou. Svalil jsem se podél stěny do­lů. Sotva jsem se znovu posadil, zasáhlo mne to znovu. Jako by někdo hodil na mou hruď kovářské kladivo. Ocitl jsem se v nemocnici, kde jsem se dozvěděl, že jsem prodělal infarkt, a okamžitě přispěchal lékař.

 

A co vám z vašeho infarktu zůstalo v paměti?

 

Nejvíce to místo ... je tam velmi krásně, ale nedá se to popsat. A přece to skutečně je. Jednoduše si to neumí­me správně představit. Když jsem přešel na druhou stra­nu, dorazil jsem k řece. Přesně tak jako v Písmu: „Čistý proud živé vody, jasný jako křišťál..." Plocha vody byla hladká jako sklo ,.. a já ji přešel.

 

Jakým způsobem jste to udělal?

 

Běžel jsem, a tak jsem jednoduše přešel. Ale bylo tam velmi pěkně. Překrásně. Nedá se to jednoduše popsat. I zde je mnoho pěkného, jistě, všechny květy a další záležitosti. Ale nedá se to porovnat. Tam na druhé straně je tak pokojně a ticho. Panuje tam pocit dokonalé pohody.Nic tam není temné.

 

 

 

Říše bludných duchů

 

 

Několik „svědků" mi vyprávělo, že viděli i bytosti, které se zdály být velmi nešťastné. Jejich popisy se shodují ve více bodech. Za prvé v tom, že tyto bytosti jako by se nedo­kázaly vzdát svých svazků s tělesným světem. Jistý muž mi to vyprávěl slovy: „Duchové, jež jsem potkal, se zdánlivě neuměli dostat na druhou stranu, neboť jejich Bůh přebý­val stále ještě zde." To znamená, že byli srostlí s určitými věcmi, lidmi nebo zvyklostmi. Druhým shodným rysem ve všech popisech je jakási „otupělost" těchto bytostí. Jejich vědomí se zdálo být v porovnání s ostatními jakési zúžené. „Otupělí duchové" však byli připoutáni k tomu místu jen [do té doby, než vyřešili problémy a nesnáze, které je v tom zmateném stavu držely. Všechny tři znaky, na nichž se „svědci" shodli, jasně vysvítají z následujícího rozhovoru s ženou považovanou patnáct minut za „mrtvou".         

Hovořila jste právě o lidech-duších, kteří vám připadali velmi zmatení. Mohla byste o tom povědět víc?

Nevím přesně, kde jsem ty „zmatené" viděla. Procházela jsem šerou zónou, celkem protikladnou ke vší té zářivé jasnosti předtím. Podle vzhledu byly tyto postavy podobné lidem mnohem víc než všechny ostatní, dá-li se to tak říci. Avšak přece jen nevypadaly celkem tak jako lidé. Co bylo možno považovat za hlavu, to měly hluboko skloněné. Tahy jejich tváří byly plné smutku a zoufalství. Zdálo se, že se pohybují jako trestanci s okovy na nohou. Nevím, proč jsem to vyjádřila takto, neboť si nemohu vzpomenout, že by byly měly něco podobného jako nohy. Prostě na mne působily vyjeveně, šedě, tupě. Vypadalo to tak, jako by věčně měly přešlapovat okolo, aniž by věděly, kam jdou, koho následují, anebo jaké výhledy mají před sebou.

Když jsem se k nim přiblížila, ani jedna postava nezdvihla hlavu, aby se podívala, co se děje. Nejen to! Zdály se být v zajetí myšlenek: „Je po všem. Co jen mám dělat? Jaký je smysl toho všeho?" V jejich chování se odrážela jenom tato absolutní beznaděj bez nejmenšího tušení, co dělat, kam jít a co chtít. Byly v neustálém pohybu, ale ; neměly žádný směr. Nejdříve šly přímo, potom zabočily

nalevo, udělaly několik kroků a vrátily se zase vpravo. Ji­nak nedokázaly udělat vůbec nic. Něco hledaly, ale ne­vím co.

 

 

 

Měli vědomí o tělesném světě?

 

 

Spíše jako by neměly povědomí o ničem, ani o tělesném, ani o duchovním světě. Zdály se být někde mezi tím. Měla jsem takový dojem, jako by byly na nějakém mezi­stupni, už ne celkem tu a ještě ne zcela tam. Mohlo by to znamenat, že měly ještě nějaké spojení s tělesným světem. Vypadaly totiž jako něčím stahovány, neboť všechny postavy byly skloněné dopředu a dívaly se dolů, asi na tělesný svět. Snad pozorovaly něco, co udělaly ne­bo měly udělat. To se zračilo v jejich přesmutných tvá­řích, z nichž vymizela všechna životní jiskra.

 

Zdály se být vyděšené a zmatené?

 

 Ve velké míře zmatené. Bez jakékoli potuchy o tom, kdo vlastně jsou. Ztratily vědomí své totožnosti.

 

Řekla byste, zda jste je viděla mezi tělesným světlem a tím druhým, kde jste zrovna byla vy?

 

 Pokud si dokážu vzpomenout viděla jsem je po svém duchovním opuštění budovy nemocnice. Jak jsem pově­děla, cítila jsem, že se vznáším a jsem vtahována do tu­nelu, ale ještě předtím jsem je zahlédla. Jsou ještě před vstupem do duchovního světa, kde je všechno prozáře­no sluncem nebo spíš září ještě jasnější, než má slunce. Vše tam bylo do ní ponořeno, ale nikomu nepůsobila bolest jako sluneční paprsky, které oslepují. Tento jas nebyl ani trochu ostrý a pronikavý. Ale na tom předchá­zejícím zvláštním místě se zmatenými postavami panova­la pochmurná, bezútěšná šeď. Víte, mám přítele, který je barvoslepý. Od něho jsem se dozvěděla, že pro něj se svět skládá pouze z různě jasných a tmavých šedivých tónů. Pro mne naproti tomu je vše plné barev. A tento zážitek byl něco jako černobílý film. Všechno bylo šedé v šedém — zaprášené a vybledlé.

 

Duchové mne nepozorovali. Nedali na sobě znát, jestli vzali vůbec na vědomí mou přítomnost. Věřte, to bylo velmi smutné. Zdálo se, že zápasí o nějaké rozhodnutí. Ohlíželi se zpět. Nevěděli, zda se mají odvážit dopředu anebo se vrátit do svého těla, jež bylo předtím jejich pří­bytkem. Vypadalo to, jako by se vznášeli. Nezúčastněně se dívali dolů, nikdy ne nahoru. Nechtěli se dostat dále a uvidět, co je očekává. Připomínali mi strašidelné du­chy, o nichž jsem kdysi četla. Patřili převážně k typům průhledných mátoh. Bylo to obludné hemžení a hlučení bytostí.

 

Někteří svědkové tohoto jevu zpozorovali, že část bytos­tí stále podnikala marné pokusy dostat se do kontaktu I lidmi, kteří žili ještě na zemi. Jistý muž vzpomínal, jak pozoroval mnoho takovýchto osob, když byl delší čas „mr­tev". Kupříkladu viděl nějakého celkem obyčejného pospí­chajícího muže, který nevěděl, že se nad ním vznáší utrápený duch. Našemu „svědkovi" připadalo, jako by tento duch býval za života matkou pospíchajícího muže, která se stále ještě nedokázala oprostit od své pozemské úlohy a ' nyní se pokoušela synovi radit. Následující úryvek z rozhovoru s jistou ženou to též dobře ilustruje.

 

Viděla jste, jak se některá z těchto bytostí pokoušela dorozumět s jinými lidmi ve fyzickém těle?

 

Ale ano, bylo vidět, jak se pokoušely o kontakt. Lidé je však jednoduše nebrali na vědomí. Ony na sebe neustále chtěly upozornit, ale nešlo to. Živí neměli, jak se zdá, vůbec potuchu o jejich existenci.

 

Dokázala by jste říci, co vlastně bytosti chtěli povědět?

V jednom případě to byla žena, jež se strašně namáhala dostat do nějakého domu k jiné ženě a k dětem. Mož­ná byla matkou těch dětí a dcerou oné starší dámy, s níž chtěla za každou cenu navázat kontakt. Pokoušela se o to, aby ji děti zaslechly, ale ony si jednoduše hrály dál a nezpozorovaly vůbec nic. Starší paní vařila něco v kuchyni a také nic netušila.

 

Chtěla jim ta žena oznámit něco zvláštního?

Měla jsem více méně dojem, že se k nim snažila dostat, aby jim pověděla, ať dělají všechno jinak než dosud. Zní to pravděpodobně jako vymyšlené, ale pokoušela se při­vést druhé k tomu, jak jednat správně. Změnit sebe i svůj život tak, aby nakonec všichni nestáli tam, co ona. „Nežijte jako já, potom vám nic takového nehrozí! Dě­lejte něco pro druhé, abyste jednoho dne nedopadli ja­ko já."

 

Nechci říkat nějaká mravní ponaučení, vyprávím pouze to, co podle mne bylo obsahem jejího vzkazu. V tom do­mě totiž příliš lásky nepanovalo, mohu-li to tak vyjádřit. A ona vypadala, jako by chtěla odčinit něco, co uděla­la... Nikdy na ten zážitek nezapomenu.

 

 

 

Nadpřirozená zachránění

 

 

Ve vícerých mnou shromážděných zprávách se uvádí, jak příslušná osoba měla prožitek blízkosti smrti a byla za­chráněna zásahem nějaké duchovní zprostředkující bytos­ti. V každém z případů byla příslušná osoba vědomě nebo nevědomky postižena životu nebezpečnou nehodou, či se ocitla v situaci, z níž nebylo východiska. Už se vzdávala, avšak právě tehdy se ozval jakýsi hlas či zasvítilo světlo a zachránilo ji to od smrti. Všichni, kteří něco podobného zažili, změnili potom svůj život, protože si prý uvědomili, že jejich zachránění mělo určitý význam. Ve věřících to ta­ké posílilo jejich víru.

 

O zážitku stejného druhu se hovoří v knize Na Petra za­volal muž (A Man Called Peter) od Catherine Marshallové, v níž malý chlapec ze Skotska, Peter Marshall, náhodou došel v mlze až k strmému břehu a byl by se již zřítil, kdy­by nebyl za sebou uslyšel varovný hlas. Tím byl zachráněn před smrtelným pádem. Zapůsobilo to na něj tak hluboce, že se později rozhodl zvolit si duchovní povolání.

 

Uvedu zde nyní úryvek z rozhovoru, v němž se popisuje další nadpřirozené zachránění. Jistý muž byl nešťastnou náhodou uzavřen ve velké nádrži naplněné pod tlakem horkou kyselinou a parou. Vyprávěl: Vedro bylo nepopsatelné! Křičel jsem: „Pusťte mě ven! Už déle nevydržím!" Stáhl jsem se, jak jsem mohl nejdá­le, do kouta a tlačil svou tvář do rohu, ale okolí bylo tak vařící, že mě přes šaty úplně opařilo. Uvědomil jsem si, že během několika minut budu uvařený na smrt. Snad z úplné vyčerpanosti jsem se vzdal. Řekl jsem si. „Ted to přijde a bude se mnou konec." Nemohl jsem nic vidět, žár byl tak velký, že jsem nemohl otevřít oči. Přesto se mi zdálo, jako by se celé moje okolí zářivě rozsvítilo. Na­padla mě věta z Písma z mého dětství, která mi nikdy moc neříkala: „Hlé, já jsem s vámi po všechny dny..." Přicházela ze směru, jenž se později ukázal jako jediný, kudy jsem se mohl odtud dostat ven. A já jsem ten hlas a světlo následoval, ačkoli jsem vůbec neotevřel oči. Lé­kař mi je potom také nemusel léčit. Nedostala se do nich ani kapka kyseliny. Změnil se v důsledku toho váš život? Když jsem se vrátil na své pracoviště, někteří kolegové obdivovali můj klid po nehodě. Nejsem žádný mimořád­ný hrdina. Pramenem mé odvahy tehdy byla skutečnost, že jsem byl nějakou neviditelnou rukou zachráněný z nebezpečí smrti. To mi dodalo vyrovnanost obdivova­nou spolupracovníky. Nebylo to ze mne samotného. Hlas, jenž mi ukázal východisko, mi dodal i odvahu. Vím, že to byl Ježíš Kristus. On mi podal ruku a vytáhl mne odtamtud. Ale něco takového nelze vlastním rozumem vysvětlit, možné je jenom vědět, že to byla Boží vůle, abych zůstal naživu — proč, to nevím. Nevedl jsem do té doby nijak bohumilý život. Po svém zážitku jsem se tedy cítil o mnoho více zavázaný. Problémy přirozeně mám dosud. Ale teď vím, že Bůh, který umí v kritickém momentu zakročit a zachránit člověka, může všechno. Poučil jsem se tedy, že se na něj mohu spolehnout. Byl to normální lidský hlas?

 

Ne. Zdál se mi být objemnější, silnější. A nepochybně jsem ho vnímal akusticky. Věděl jsem přesně, z jakého směru přichází. Kdyby zněl zleva nebo zprava a já tam šel, byl bych na místě zemřel. Protože však mě volal z je­diného správného směru, mohu teď děkovat za svou zá­chranu. Ale z vlastního popudu bych si do té děsné pařenice nikdy netroufl. Ten hlas mě vyburcoval, když už jsem si říkal: „Jsem tu dole zcela sám, opuštěný a umřu." Ale jakmile jsem ho uslyšel, zmizela všechna má pochybnost.

Jak dlouho jste tam byl?

 

Připadalo mi to jako věčnost. Jinými slovy, když je třeba plazit se deset nebo patnáct metrů přes vroucí kyselinu, pak je to potřeba udělat co možná nejrychleji. Celá věc l rvala asi dvě až tři minuty od chvíle, kdy jsem si uvědo­mil, že jsem v pasti. A přece se mi to zdálo jako věčnost. Měl jste dojem, že šlo o obyčejný proud světla, zdroj ve fyzikálním slova smyslu?

 

Ne, nic takového jsem nikdy předtím neviděl. Podobalo se to nejspíš tomu, co vidíme, když se díváme přímo do slunce. V nádrži byla však tma jako v pytli. A najednou se objevilo velké jasné světlo a hlas. Ale postavu nebo něco takového jsem neviděl. Celou cestu mě vedlo světlo.

Působilo vám světlo bolest v očích. Bylo nepříjemné dí­vat se do něj? Ne, ani v nejmenším. Mělo to světlo určitou barvu?

Ne, bylo to jednoduše celkem jasné bílé světlo. Prostě jako když se díváme do slunce. Jiný muž vyprávěl:

 

Nikdy nezapomenu na zážitek, který se mi stal, když jsem sloužil za druhé světové války u pěchoty v Evropě. Seděl jsem spolu s ostatními v budově a tu jsem náhle uviděl, jak se proti nám řítí nízko letící nepřátelské le­tadlo. Spustilo palbu přímo na nás.. . Zásahy střel zve­daly pruh prachu směřující přímo k nám. Lekl jsem se a pomyslel si: je s námi konec!

 

Nic jsem neviděl, ale zmocnil se mne podivný potěšující pocit bezpečí. A zaslechl jsem, jak přátelský hlas říká: „Jsem s tebou, Reide. Tvůj čas ještě nepřišel." Pod jeho ochranou jsem se cítil v dobrých rukách. A od toho dne jsem neměl ani nejmenší strach ze smrti. Na závěr uvedu ještě zprávu ženy, jež po infekci vážně onemocněla. V tomto případě je pozoruhodné, že pacient­ka, jak uvedla, dostala pokyn a návod, co dělat při znovu-oživování. Vyprávěla:

 

Lékaři to u mě už vzdali. Prohlásili, že zemřu ... A já cí­tila, jak život uniká z mého těla. Ještě jsem slyšela, co se kolem říká, ale už jsem nic neviděla. Toužebně jsem si přála zůstat naživu, abych mohla vychovat své děti a po­máhat jim. Náhle jsem zaslechla boží hlas. Byl nekoneč­ně láskyplný a něžný. Neblouznila jsem, to vím, přestože mnozí si to budou myslet... Hlasy ostatních jsem slyše­la celkem dobře, jen trochu v pozadí. Současně jsem vnímala Jeho nesmírně působivá slova. Říkal mi, že mu­sím dýchat, jestliže chci zůstat na živu. A jakmile jsem udělala jeden nádech, byl to už krok k obratu. Na jeho pokyn jsem se nadechla podruhé a život začal proudit nazpět do mého těla.

Lékaři byli ohromeni. Už se u mne vzdali naděje. Jeho lilas neslyšeli, a proto si neuměli vysvětlit, co se tu vlast­ně stalo.

 

Na konci této kapitoly bych chtěl ještě jednou zdůraz­nil, že. Všich­ni ,,svědci" byli celkem normální lidé, kteří o takových věcech neměli dříve ani potuchy a ani se o ně nikdy nezajímali. Přesto byli neotřesitelně přesvědčeni o skuteč­nosti i toho, co viděli.