Život mezi životy

 

 

 

Věnováno těm, kdo podnikli výpravy za hranice prostoru a času.

Jejich svědectví jsou neocenitelná.

 

Předmluva Joela L. Whittona

Uznávám, že reinkarnace je částí mé náboženské tradice. Na mé mládí, kromě jiného, měla vliv židovská mystika vyrůstající z gerontské školy, kabala, křesťanský novoplatonizmus, tibetská verze budhismu a mystika dvacátého století představovaná teosofií, zednářstvím, Jednotnou církví pravdy a rozikruciány - to všechno bezpochyby utvářelo mé eklektické myšlení.

Důkazy reinkarnace, i když vyplývají převážně z nahodilých okolností, jsou dnes tak pádné, že vynucují zcela přirozeně souhlas rozumu. Citové přijetí je asi omezenější. Tyto důkazy shromáždili autoři uvedení v bibliografii. Kdo tuto literaturu prostuduje, zjistí, že je to četba přístupná a užitečná, a dospěje, doufám k stejnému závěru jako já: že jsme totiž žili dřív v minulých životech a pravděpodobně budeme žít znova v životech budoucích a že tento náš život je pouze malým článkem dlouhého nepřerušeného řetězu.

V této knize důkazy neuvádíme. Je to úkol pro samostatnou práci, která už ostatně byla napsána. Vycházíme prostě z předpokladu, že reinkarnace existuje. Nedomníváme se však, že každá vzpomínka na minulý život získaná v hypnóze, nebo tvrzení, že si někdo zážitky z minulých životů dovede spontánně vyvolat, je tím, čím chce být. Otázka jak to dokázat není jednoduchá. Teorie reinkarnace má důležité skryté předpoklady a vzpomínky na minulý život vyvolávají složité psychologické problémy. V této knize se jimi podrobně nezabýváme, počítáme však s nimi a vybrali jsme pouze ty příklady, kde hypotéza minulých životů je jediná možná.

Když lékař napíše teologickou knihu, nemusí na tom být nic divného. Ten, kdo pomáhá při vstupu do života, je přítomen při umírání a ošetřuje rány, jež člověk utržil mezi těmito dvěma okamžiky, má právo říci své mínění o smyslu života a utrpení. Záhady života a smrti a nerovnosti lidí vedou k otázkám, které materialistická věda v současné době zodpovědět nedovede. Neobvyklé ovšem je, když lékař píše o reinkarnaci.

Dvě třetiny dospělých Američanů věří v život po smrti. Podle statistiky Gallupova ústavu z roku 1982 věří v reinkarnaci dvaatřicet procent Američanů, ale jen pět procent mých psychiatrických kolegů. Navzdory tomu, že se Darwinovi podařilo odstranit Boha z přírody, Freudovi redukovat božskou jiskru v člověku na potřebu sání mateřského mléka a behaviristům likvidovat vědomí, víra v posmrtný život přetrvává. O málo víc než před sto lety stáli lékaři v pevném šiku na straně nesmrtelnosti. Dnes už lékařské vzdělání snahu o porozumění životu, jak se zdá, nezahrnuje.

Musím se zmínit ještě o jedné věci. Kritikům ze strany mých psychiatrických a psychologických kolegů a bezpochyby též ze strany těch, kteří jsou v psychologických vědách vyškoleni méně, bude mít dva ostny: ad hominem a ad captandum. Mlčení klasických psychoanalytiků bude mluvit jako v případě Richarda Bucka o infantilní všemocnosti víry v možnost nemožného nebo o touze po ztraceném otcovském objektu projevující s hledáním mystické zkušenosti. Protože používám psychoanalytickou teorii v klinické praxi, vím, že takové interpretace jsou pro snahu porozumět tomu, co druhý říká, bezcenné. Je pravděpodobné, že se estéti budou posmívat výpovědím mých pacientů jako neanalyzovaným sebezpředmětňujícím přechodovým jevům, které vystupují pod maskou multiplicitního já, nebo aspoň jako transferenční fantasmata. Neinformovaní budou prostě vykřikovat ad populum, že jsou to čiré výmysly.

Rozhodl jsem se publikovat tato data nashromážděná během mnoha let, protože se domnívám, že mohou přispět do jisté míry k poznání toho, co člověk je. Předkládám je touto populární formou, aby se dostaly do rukou velkého počtu lidí. Jejich smyslem není přispět k diskusi o existenci minulých životů, nýbrž spíš k jejich teosofii. Používám "terapii minulých životů" jako tribunu a jako nástroj k studiu duchovních dimenzí člověka.

Joel L. Whitton, MD, PhD

Toronto, 13. ledna 1986

Předmluva Joe Fishera

Joel a já jsme nebyli vždycky přátelé. Setkal jsem se s jeho jménem poprvé, když jsem sbíral materiál pro svou knihu Důkazy reinkarnace. Podle mých informací šlo o vysoce kvalifikovaného psychiatra, který se intenzivně, ale bez velkého rozruchu zabývá výzkumem reinkarnace. Nikdo přesně nevěděl, v čem vlastně ten výzkum záleží, ale všichni, kdo ho znali, mě ujišťovali, že je to člověk velice chytrý a že by určitě stálo za to se seznámit s jeho metafyzickým bádáním.

Doktoru Whittonovi jsem byl představen z jara roku 1982. Čekal jsem, že naplním svou vzrůstající se kartotéku vědeckými důkazy převtělování, ale nedočkal jsem se. Měl jsem sice připravený zápisník a pero, ale Dr Whitton mi nechtěl nic říct. Držel se zpátky a dal mi jasně najevo, že mě nehodlá pustit do své výzkumnické citadely. "Bohužel pro vás nic nemohu udělat," prohlásil. "Jsem seriozní psychiatr a nechci se stát hromosvodem, kde si budou vybíjet své nepřátelství dogmatikové".

Nezkrýval jsem své zklamání. "Co třeba takový Darwin, kdyby se byl při všech svých vědomostech bál napsat Původ druhů"? protestoval jsem. "Je přece Vaší povinností zveřejnit poznatky, které jste získal."

Dr Whitton se jen usmál a neřekl nic.

Tehdy jsem nevěděl, že je plně rozhodnut své výsledky publikovat... ale až dozraje čas. V roce 1982 byl ještě závislý na podpoře univerzity, která mu umožňovala věnovat se různým profesionálním zájmům, mimo jiné též studiu mozkových vln u dětí se sníženou percepční schopností. Kdyby byl už tenkrát zvěřejnil svůj reinkarnační výzkum, různé hanopisy a podrážděné reakce by napadly jeho "seriozní" pověst. Někteří kolegové se i tak doslechli o jeho profesionálním zájmu o reinkarnaci, což vedlo jistého vedoucího katedry na Torontské univerzitě, aby při cocktail party utrousil temnou poznámku: Pozor na mystiky.

Zklamán, že se mi nepodařilo proniknout obrannou linii Dr Whittona, jsem se vrátil k psacímu stroji a začaté práci. Ostatně byli i jiní psychologové zabývající se minulými životy, o kterých jsem mohl psát. Zároveň jsem si však uvědomoval, že mi mé plány zkřížil jeden z nejvýznamnějších badatelů v tomto oboru. Nejslavnější jména v Kalifornii a ve Velké Británii ochotně odpovídala na mé dotazy... tak proč ne Dr Whitton, jehož pracovna je od mého bytu jen pár kroků? Hodil mi pouze drobek... stručný, už publikovaný souhrn jednoho ze svých četných případů hypnotické regrese, případ, který je teď podrobně popsán v jedenácté kapitole této knihy. Přepsal jsem jeho zprávu a řádně uvedl, jako malý příspěvek k Důkazům reinkarnace.

Kniha vyšla ve více než třiceti zemích a mezitím jsem na Dr Whittona zapomněl, až mě 22. října 1984 zavolala jeho sekretářka Elise Mokkenaová. "Mohla bych Vás spojit s Dr Whittonem?" zeptala se. "Chtěl by s Vámi něco projednat".

Nejdřív se mi chtělo poslat Dr Whittona do háje. Nad unáhleností však zvítězila zvědavost. Příští den jsem vyslechl jeho nabídku, abychom spolupracovali na knize o intervalu mezi vtěleními. Jeho někdejší obavy, že si znepřátelí správce finančních fondů a vzbudí hněv konzervativních dogmatiků, se zřejmě vypařily.

Najednou jsem, byť opožděně, dostal klíče od citadely. Přijal jsem jeho návrh zlákán vyhlídkou, že se dovím něco dalšího o tajemném stavu mezi smrtí a dalším životem. Celý příští rok mě Dr Whitton provázel svými poklady a vysvětloval mi záznamy hypnotických seancí nashromážděné od roku 1973. Zjistili jsme, že se výpovědi jeho pacientů pozoruhodně podobají dávným domněnkám starých autorů. Spojeným úsilím jsme se snažili najít smysl těchto dávných i současných svědectví. Výsledkem je tato kniha - Život mezi životy.

Joe Fisher

Toronto, 21. ledna 1986

 

1. Náznaky nesmrtelnosti

V žádném případě neexistuje ztráta osobního vědomí, nad níž bychom se měli rmoutit.

A také nikdy existovat nebude.

 

Erwin Schroedinger, Co je život?

Velké tajemství života je záhada se dvěma otazníky: Odkud přicházíme? A co se s námi eventuelně stane po smrti? Touto základní hádankou se od nejstarších dob zabývaly všechny náboženské a filozofické školy a každá lidská bytost se špetkou zvědavosti. I když přímých důkazů je po skrovnu, starověké a novověké lidstvo se v podstatě shoduje v tom, že má silný sklon věřit v nesmrtelnost. Vždycky ovšem existovali ateisté, kteří tvrdí, že narození je pouhý biologický jev a že vědomí umírá s posledním vydechnutím. Takovéto materialistické smýšlení je však v menšině; dokonce i v dněšním světě mechanických divů a technologických lákadel. Podle statistiky z roku 1982 věří v posmrtný život šedesát sedm procent Američanů.

Zůstává však otázka: Existuje-li život po smrti, jaký tedy vlastně je? I když většina lidí uznává, že vědomí naši tělesnou schránku přežívá, povaha posmrtné činnosti se vymyká pochopení a někdy i představě. Úvahy o nesmrtelnosti bývají spíše neurčité a abstraktní a nevyvolávají představu života a vitality. "Představa o životě po smrti je vskutku naprosto prázdná," napsal H. H. Price, bývalý předseda Anglické společnosti pro psychický výzkum, "pokud si nedokážeme utvořit alespoň přibližný pojem, jak to na druhé straně vypadá". Mytologie, folklór, světová náboženství a spiritizmus se mnohorát a různě vyjádřily na toto téma. Ale teprve v posledních patnácti letech, kdy začal intenzivní výzkum oblasti smrtelných stavů, došlo k určitému názorovému sjednocení mezi poznatky současné lékařské vědy a dohady z dřívějších dob.

Zkoumání zkušeností lidí resuscitovaných z klinické smrti poskytlo pozoruhodné údaje. Jejich zprávy představují spontání pohledy "svědků na smrtelné posteli" do jiné roviny existence, která se naprosto liší od naší. Jejich výpovědi se shodují v tom, že ve chvíli klinické smrti se vědomí oddělí od těla a prochází tunelem do nepopsatelně jasného světla a pocitů nesmírné radosti a klidu. Ačkoliv se nechtějí vrátit do pozemské existence, tito svědkové jsou nuceni znovu spojit své svobodně se pohybující netělesné já s úzkým prostorem opuštěného těla. Po oživení si rychle uvědomují tuto proměnu. Obšírně mluví o tom, jak už nemají strach před smrtí /kterou popisují jako návrat domů a jako útěk z vězení/ a většinou si stěžují na nedostatečnost slov, která nedokáží vylíčit jejich šťastný pobyt v novém stavu vědomí.

I když je takové vyprávění zcela určitě zajímavé a podnětné, poznatky, které sděluje, jsou omezené; asi tak, jak nedostatečná by byla zpráva zahraničního zpravodaje, který by popisoval události v určité zemi a přitom by stál jen na jejích hranicích. Dr Kenneth Ring, autor knihy Život ve smrti, si uvědomoval neúplnost takových výzkumů, když napsal: "Co se děje za počáteční fází smrti, zůstává otevřenou otázkou."

A právě touto otázkou se zabývá Život mezi životy. Kniha je založena na svědectví pacientů Dr Whittona, kteří se v hypnóze dostali hluboko do zázemí smrti a osvětluje převážně neznámou oblast lidské zkušenosti. Neznámou pro člověka na zemi. Sdělení z hlubokého transu svědčí o tom, že život po smrti je totožný s životem před narozením a že většina z nás byla v onom světě mnohokrát jako bytosti bez těla. V podvědomí známe tuto existenci stejně dobře jako život na pozemské rovině - onen svět je stav, který jsme opustili před narozením a zároveň stav, kam se vracíme po smrti. Kolo života se otáčí a vývoj člověka jako jednotlivce se uskutečňuje tím, že se opakovaně rodí a umírá. Z toho je též odvozen název této knihy - smrt je jen práh vědomí, který odděluje jednu inkarnaci od druhé. Život mezi životy vskutku existuje.

Whittonovi pacienti, jejichž náboženské přesvědčení je tak rozličné jako jejich náboženské předsudky pro nebo proti reinkarnaci, důsledně dosvědčují, že převtělování je základem vývojového procesu, kterému všichni podléháme. Po smrti opouští duše tělo a vstupuje do stavu, kde není čas ani prostor. Tam se poslední život na světě hodnotí a připravuje se další vtělení podle karmických požadavků. Například jeden hypnotizovaný pacient, který v předchozím životě svým jednáním přispěl k sebevraždě své sestry, se rozhodl, že se znovu vtělí jako její bratr, aby tento dluh splatil.

Dr Whitton projevoval jasnovidné hypnotické schopnosti od svých čtrnácti let. Po určitou dobu cvičil tyto vlohy na dobrovolných subjektech při různých příležitostech, aniž se však pokoušel někoho uvádět do předchozího života. Ve dvaceti letech ho však vzrůstající zaujetí myšlenkou reinkarnace přivedlo k tomu, že se začal zabývat hypnotickou technikou a zdokonaloval ji. Když získal na univerzitě v Torontu lékařskou kvalifikaci a stal se hlavním psychiatrem torontského školského systému, zjistil, že spolupráce s těmi, kdo jsou schopni hlubokého transu - asi čtyři až deset procent obyvatelstva - se daří, i když se jim přikáže dostat se za prenatální stav do předchozí existence. "Jděte až do doby svého vtělení před tímto životem", vyzýval je. "Řekněte, kdo jste a kde jste." A osoba v hypnotickém spánku na lehátku vyprávěla nebo dokonce předváděla epizody z jiné doby a z jiných míst.

Když se důkladněji obeznámil s funkcemi podvědomí, žádal své pacienty, aby v transu předváděli traumatické vzpomínky z minulého života na vědomou rovinu. Výsledkem bývalo rychlé a senzační uzdravení, které sám nedovede plně vysvětlit. Určité vážné mentální a fyzické poruchy prostě zmizely; zřejmě proto, že nové uvědomění hrůzných a rušivých elementů mělo kouzelný uklidňující a osvobozující účinek. Jiní pacienti se kontaktem se zážitky ze stále většího počtu minulých životů a inkarnačních mezidobí postupně zbavovali svých chorob a psychických potíží. Občas se stávalo, že se na Dr Whittona obraceli lidé, kteří se bezvýsledně plahočili z jedné kliniky do druhé. Vyprávěli, jak snaha nesčetných lékařů nevedla vůbec nikam, ať už šlo o deprimující fobie nebo smrtelné choroby. Poněvadž regrese do minulých životů pomáhala tam, kde běžné léčení selhalo, vysloužil si Dr Whitton název "lékař pro beznadějné případy."

Neexistuje objektivní důkaz, že osoby, které se zotavily z vážných chorob hypnotickou regresí do minulých životů, skutečně znovu přožili dřívější vtělení. Pacienti sami jsou přesvědčeni o skutečnosti svých prožitků a Dr Whitton po dvaceti letech studia terapie tohoto druhu soudí, že podvědomí vydává poznatky nashromážděné v minulých inkarnacích. Naštěstí mluví pozoruhodné terapetické výsledky samy za sebe. Medicína má totiž, jak konstatuje John Langdon-Davis v knize Člověk známý neznámý, nad všemi ostatními vědními obory jednu velkou výhodu: jediným měřítkem pravdy je tu úspěch léčení.

Hypnotický subjekt, který je převeden do jiného života, dostává jinou osobnost a jiné tělo, ale přitom si uvědomuje, že základní identita s tímto druhým já je stejná. Změna pohlaví a rasy je běžná. Osobnost minulého života lze nasměřovat na libovolný okamžik mezi jejím narozením a smrtí, takže často nenuceně vypráví o zářitcích svého života hlasem, který odpovídá jejímu věku, rodu, kultuře, jazyku, povaze a postavení v příslušné historické době. Když jsou emocionálně významné momenty tohoto života vyčerpány, Dr Whitton zpravidla posune svůj subjekt ještě dále do dřívější existence. Osoba v transu pak evokuje jinou odnož či výhonek své základní identity - jinou jedinečnou osobnost, která se potýká se situací zcela odlišnou. Po návratu do normálního vědomí pacienti zapisují své zkušenosti z tranzu do deníku, aby tak zachytili a udrželi podstatu svých emocionálních stavů z předchozích inkarnací.

Ve snaze objevit původ problému, Dr Whitton často analyzuje osobnost pacientova minulého života. Přitom používá běžný psychiatrický postup v rámci reinkarnačního kontextu. V minulosti bylo psychoanalytickou metodou důkladně prozkoumáno mnoho historických i fiktivních osob. Sigmund Freud sám analyzoval Mojžíše a Leonarda da Vinci; Freudův životopisec Ernest Jones analyzoval Hamleta; Carl Jung analyzoval Picassa a dokonce Adolf Hitler byl analyzován in absentia skupinou psychiatrů ve Spojených státech. Dr Whitton přijal základní freudovské principy ve své psychiatrické praxi a má před nevědomím velkou úctu. Jako Freud věří, že žádný duševní projev není náhodný, že každá myšlenka a každý čin mají předchozí příčiny. Na rozdíl od Freuda však soudí, že tyto příčiny mohou existovat dávno před narozením: v předchozím inkarnačním nebo v období v předcházejících inkarnacích, nebo v mezidobí mezi jednotlivými životy.

Ještě minulé století počítalo tekutinu z jater a žlučníku a polohu dělohy mezi faktory určující temperament. Ale už první psychologické výzkumy Charcotovy, Janetovy, Freudovy a j. přemístili studium duševních projevů z oblasti břišní dutiny a cév do sféry podvědomí. Potlačené touhy a strasti psychosexuálního vývoje byly rozpoznány jako determinanty lidských cílů, přání a fantazií.

Psychologický výzkum pokračoval a dospěl k novým důležitým objevům. Současnou psychologii však z velké části omezuje premisa, že každý neurotický projev dospělého jedince je motivován zkušenostmi z dětsví nebo z puberty. Už Carl Jung tušil, v jaké slepé uličce se octla jeho vlastní profese.

Ve Vzpomínkách, snech a úvahách napsal: "Racionalismus a doktrinářství jsou choroby našeho věku; předstírají, že znají odpověď na všechno. Ale hodně z toho, co náš nynější omezený pohled vyloučil jako nemožné, bude třeba ještě objevit. Naše pojmy prostoru a času mají jen přibližnou platnost."

Jako starší psychologové odhalili primitivizmus medicíny devatenáctého století, tak současné psychologické myšlení je revidování ve světle novějších poznatků. Pozoruhodné léčebné výsledky v oblasti fyzické i psychické, kterých v posledních letech dosáhli hypnotickou regresí do minulých životů terapeuti jako Dr Morris Netherton, Dr Edith Fiorová a v Anglii Joe Keeton, abychom jmenovali jen tři nejvýznamnější, ukázaly, že podvědomí je pouze částí většího subliminálního celku. Regresní terapie identifikuje vyšší já, které je nad jednotlivými životy a má výrazný vliv na to, jak myslíme a jak se chováme.

Studie Dr Whittona o stavu mezi smrtí a narozením, které přirozeně vyplynuly z hypnotického zkoumání minulých životů, obohatily naše poznatky o tomto vyšším já. Opakovaný přenos subjektů do prostoru mezi vtěleními ukázal, že lidské vědomí v tomto stavu dosahuje mnohem vyšší úrovně než při regresi do starších fází nynějšího nebo některého dřívějšího života. Toto vědomí, které daleko přesahuje náš pozemský pojem reality, umožňuje vidět život v jiné perspektivě. Ve stavu mezi životy se naše představy o morálce rozšiřují a docházíme k vizionářskému pohledu a pochopení lidské existence. Dr Whitton nazval tento mimořádný stav vnímání / nadvědomím / metavědomím.

Jaký má metavědomí vztah k ostatním rovinám vědomí? Následující pokus o rozdělení možná pomůže pochopit transcendenci tohoto zvláštního stavu. Nejprve /v přízemí/ je

dissociativní vědomí: stav bytí, v němž spící nebo bdící vědomí se dělí na dva nebo více proudů zkušenosti. Člověk si však v dané chvíli uvědomuje jen jeden proud. Do této kategorie patří sny, představy, illusion de deja vu, stavy multiplicitních osobností, vzpomínky na minulé životy a zážitky mimo tělo. Poněkud hlubší a tajemnější je

afektivní vědomí: vnímání subjektivních stavů vizuálních nebo emocionálních nebo obojích, které nelze vždy vyjádřit slovy. Sem patří láska, nenávist a ostatní emoce, vztahy a vjemy a kosmické vědomí - jednota s vesmírem, jakou prožívají mystici. To pak vede na nejvyšší rovinu

metavědomí: vrcholně paradoxní stav, kdy vnímající ponořen do čiré existence ztrácí úplně svou identitu jen proto, aby si uvědomil vlastní já silněji než kdy jindy. Prožít metavědomí přímou vzpomínkou na život mezi smrtí a narozením znamená dostat se za třírozměrnou skutečnost a dovědět se důvod vlastního bytí a povahu osobních karmických závazků. Tento svět je tak radikálně odlišný, že jej jazyk nedokáže zprostředkovat a ani symboly nejsou sto zachytit jeho podstatu.

Dr Whitton zjistil, že tyto tři druhy vědomí mohou existovat současně. Člověk může například snít /dissociativní vědomí/, prožívat subjektivní citový vztah /afektivní vědomí/ a přitom mít vzpomínky na život mezi smrtí a narozením /metavědomí/. Přirovnává tyto tři typy ke koni, ovci a kuřati - přes všechnu svou odlišnost, všichni tři mohou jíst ze stejné nádoby.

Že kvalita minulých životů a zážitky z jednotlivých mezidobí mají velký vliv na okolnosti a základní vztahy zdejšího života, ukáží studie karmických případů v druhé polovině této knihy. Tyto kapitoly mluví o minulých životech a mezidobích šesti pacientů Dr Whittona, z nichž všichni jsou schopni hlubokého tranzu. Odhalení jejich reinkarnační anamnézy jim umožnilo pochopit důvody jejich situačních a emocionálních potíží. Toto pochopení pak způsobilo velkou změnu v jejich životě. Někdy bylo nutno odhadnout na základě všeobecných znalostí dobu a místo, kde se určitý minulý život odehrával. To proto, že pacienti v hypnotickém spánku mnohdy nepodávají informace, které sice jsou důležité pro výzkum, ale bez významu pro osobu znovu prožívající traumatickou zkušenost - a tím nedůležité pro terapeutický proces. Jména a někdy i povolání uváděných osob byla s ohledem na ochranu jejich soukromí změněna. Události a citové reakce popisované v těchto studiích jsou však zachovány přesně.

Před několika lety Dr Morris Netherton, jeden z nejvýznačnějších kalifornských odborníků na regresní terapii, popřel, že by bylo možné dovědět se něco o inkarnačním mezidobí.

"Říci něco o prostoru mezi jednotlivými životy je prakticky nemožné," tvrdí ve své knize Terapie pomocí minulých životů. "Nelze jej zmapovat ani pozorovat". Dr Whitton ukázal, že toto mezidobí zkoumat lze; a víc než to: že je jako zdroj poznání velice cenné z hlediska výchovy i terapie. Víc než třicet dlouhodobých hypnotických pacientů - představující pouze malé procento jeho celkové klientely - může vydat svědectví o mimořádných vlastnostech tohoto jiného světa. Dostali se mimo prostor a čas do stavu metavědomí; a přinesli odtamtud pohledy a informace, které tvoří základ této průkopnické knihy.

 

 

2. Náš přirozený domov

Smrt a prázdnota jsou pevná půda, po níž kráčí život.

 

Allan Watts, Kolem nás mlha, nevíme, kde jsme

Staří Tibeťané vyvolávali přesnou představu života mezi životy jedním slovem. Je to slovo bardo, v doslovném překladu prostor mezi ostrovy, prostor vyplněný událostmi velkého významu pro duši, která opouští ostrov těla. Bardo Thödol, Evropanu spíše známé jako Tibetská kniha mrtvých, je z osmého století, procházející popis roviny vědomí mezi pozemskými inkarnacemi, kde lidská bytost, která překročila práh smrti, prožívá jeden netělesný zážitek za druhým. Kniha zhuštěně popisuje posmrtné putování celých generací a předčítá se umírajícím a zemřelým v naději, že provede osvobozenou duši "nebezpečnými nástrahami" barda, aby se nemusela znovu vtělit. Život mezi životy podle Tibetské knihy mrtvých trvá symbolických pětačtyřicet dní od samého šťastného začátku v "jasném světle" až k setkání s Pánem smrti, který se radí se zrcadlem karmy, "živě odrážející každý dobrý a zlý čin."

V análech jiných kultur je tibetské bardo známé pod různými jmény. Například staří Egypťané - kteří si stavěli skrovná obydlí, ale budovali velmi nákladné hroby - mluvili o amenthe, kde duše sídlí v stálé blaženosti, aby nakonec znovu sestoupily do světa a oživily nové tělo. Okinavané jižního Tichomoří tráví posmrtnou existenci v gušo a pak se vracejí do pozemské dimenze. Australští domorodci věří, že se duše mezi inkarnacemi zdržuje v úkrytu zvaném anjea a při narození každého dítěte konají obřad, aby zjistili odkud přišlo. Dovědí se, že pochází ze stromu, ze skály, z jezera, nebo z jiného význačného místa v krajině. Je to tradice připomínající Homérovu Odysseiu, kde se lidé rodí z dubu nebo z kamení. Starověcí Židé mají pardiš. Tam pobývají, aby nakonec podle Zoharu dostali pokyny pro příští život a "v zármutku se odebrali do vyhnanství, na místa, kde není pravého štěstí".

Staří věděli to, co moderní člověk teprve začíná chápat: že život mezi životy je naším přirozeným domovem, odkud se vypravujeme na svízelné putování v hmotném těle. Manly P. Hall přirovnává v knize Smrt k znovuzrození zkušenost inkarnace k potápěči, který ve skafandru opouští světlo a čerstvý vzduch, kde je mu dobře a sestupuje připoután k signálnímu lanu na mořské dno:

Těžký skafandr je hmotné tělo a moře je oceán života. Při narození si člověk oblékne tento potápěčský oděv, ale jeho duch je stále spojen se světlem nahoře. Sestupuje do hlubin moře zármutku a pomíjivosti, aby tam hledal skryté poklady moudrosti, neboť zkušenost a pochopení jsou perly velké ceny a člověk, aby je získal, musí vydržet všechno. Když poklad nalezl, nebo když doba jeho práce skončí, vytáhnou ho zase na loď. A tu si sundá těžký skafandr a začne opět dýchat čerstvý vzduch a cítí se svoboden. Moudří si uvědomují, že událost, kterou nazýváme životem, je pouze jedna cesta na dno moře; že jsme tam už byli mnohokrát a musíme se tam ještě mnohokrát vrátit, než poklad najdeme.

Mnohé primitivní kmeny a zaniklé civilizace, jako starý Egypt uznávaly život mezi životy a staraly se o to, aby jejich mrtví byli dobře vybaveni pro nový svět. Dávali jim do hrobu užitečné předměty jako šatstvo, zbraně a kuchyňské náčiní pro případ, že by zemřelý zůstal na čas na zemi a zatoužil po hmotných věcech. Sumérové, kteří sídlili kolem roku 3.400 př. Kr. severně od Perského zálivu, zabíjeli při pohřbu pána domu jeho služebníky, aby mu sloužili též na onom světě.

V desáté knize svého Státu vypráví Platón zvláštní příběh pamfylského vojáka Era, který obživl na pohřební hranici dvanáct dní po tom, co byl zabit v bitvě. Er líčí názorně život mezi životy, jak každá duše má příležitost si zvolit způsob svého dalšího vtělení. Jakmile si vybere, napije se z řeky zapomenutí a vymaže z paměti před návratem do hmotného těla všechny vědomé vzpomínky. Takové nucené zapomenutí před novým zrozením je stálé téma, které se objevuje v náboženských tradicích od čínského budhismu k esoterickému křesťanství. Podle Židovské kabaly anděl noci Lajela způsobí poletující duši amnézii tím, že ji jemně štípne do nosu a mírně jí stiskne horní ret. Proto prý všichni máme otisk andělova prstu na rtu. Posvátné a mytologické texty mluví též o jiných společných rysech stavu mezi životy, jako je pocit bezčasovosti, strhující působení záplavy jasného světla, panoramatický přehled právě prožitého života a soud duše, jehož se obvykle účastní tři moudré postavy.

Je pravděpodobné, že katolický pojem očistce je odvozen z řecké interpretace života mezi vtěleními. Podle Rudolfa Steinera, zakladatele antroposofie, je očistec katolické církve rozeznatelným, i když značně nepřesným obrazem počátečních fází stavu mezi životy, kde duše odvyká tužbám, žádostem a vášním.

Steiner, který získal vědomosti o nehmotné existenci, díky svým jasnovidným schopnostem, sděluje řadu informací o rovině vědomí mezi životy a tvrdí, že "život mezi smrtí a narozením je pokračováním zdejšího života". Pro Steinera je smrt prostě prostředkem obnovy a omlazení. "Abychom mohli udržet vědomí v činnosti", píše, "musíme neustále ničit svou tělesnou schránku". Zdůrazňuje, že vědomí stavu mezi životy je podstatné pro náš nesmrtelný vývoj, jako je spánek pro naše fyzické zdraví.

Od Steinerovy smrti, roku 1925, zájem o záhady nehmotného vědomí neustále vzrůstá. Hippiovská kultura šedesátých let představuje víc, než pouhý bezmyšlenkovitý únik před skutečností, snaha "dostat se výš" pomocí halucinogenů i kolektivní přijímání východního mysticismu, svědčí o touze po nadsmyslové zkušenosti, jež je podstatná pro stav mezi životy. A i když je mentalita těchto dětí květin a lásky dnes anachronismem, touha dobrat se povahy a rozsahu putování duše zůstává. V tomto smyslu došlo v posledních letech k několika pseudovědeckým pokusům proniknout mystiku barda.

Nejznámější světový badatel v oboru reinkarnace Dr Dan Stevenson se zmiňuje o mezidobí jako o tématu mimořádně zajímavém pro všechny lidi na celém světě. Daleko nejčastěji se "meziaktní vzpomínky", jak jim říká, vyskytovaly v Thajsku, kde mnoho osob vypovídalo, že viděli svá těla po smrti a byli svědky vlastního pohřbu. Řada jich také uvedla, že je na onom světě uvítal "muž v bílém" a že před novým zrozením jim bylo nabídnuto "ovoce zapomnění". Požití tohoto ovoce vymazává vzpomínky na předchozí život a někteří také tvrdili, že se jim podařilo tyto vzpomínky udržet jen tím, že se oné lákavé nabídce vyhnuli.

Jinde zas někteří popisovali kremaci svých předchozích těl a jiní si vzpomínali, jak se seznámili s místem svého příštího zrození. Jeden dotazovaný dokonce vykládal, že mezi svou smrtí v roce 1928 a narozením v roce 1947 poletoval vzduchem a vysedával v korunách stromů. Poměrně často se v Stevensonově průzkumu vyskytuje sen, z něhož se budoucí matka, obyčejně před početím, dovídá, že se jí narodí někdo, koho znala. Takové sny údajně představují přímý kontakt s nehmotným vědomím příslušné osoby a někdy v něm bývá navrženo i jméno dítětě. Mnohdy si dotazovaní vzpomínají, že se zjevili svým budoucím matkám v přechodném stavu mezi minulým a nastávajícím životem.

Zatímco Dr Ian Stevenson procestoval svět, aby zkoumal vyprávění o spontánních prenatálních vzpomínkách, ve Spojených státech se prováděly klinické pokusy s cílem získat podobné údaje hypnózou. Kalifornská hypnoložka Dr Edith Fiorová oznámila roku 1978, že někteří z jejich subjektů se odvážili do prostoru mezi životy a vnímali "čirou energii a světlo", jiní viděli "krásná jezera, půvabné krajiny a zářící města". Zmiňovali se též o "programátorech" či "komisi poradců", kteří pomáhali při výběru další inkarnace, před níž se v některých případech duše vznášela nad budoucí matkou. V roce 1979 ukázaly výsledky pokusů se skupinovou hypnózou, které prováděla Dr Helena Wambachová, klinická psycholožka v San Francisku, že většina lidí si zvolila zrození, i když by bývali raději zůstali v "světle a lásce" inkarnačního mezidobí. Subjekty Dr Wambachové uváděly, že v prostoru mezi životy byly bez pohlaví a v mnoha případech, že souhlasily s reinkarnací neochotně na doporučení "poradců" nebo "skupiny expertů".

Osoby, které mluví o svých zážitcích z minulých životů je možno přirovnat k dávným mořeplavcům, kteří se vrátili z dlouhé plavby po jižních mořích a vyprávěli absurdní zkazky o slunci svítícím na severu. Domácí lidé pochybují o jejich výpovědi, protože odporuje evropské zkušenosti s dráhou slunce a příčí se zdravému rozumu a logice doby. Odvážit se do neznáma často znamená zakusit něco, co mate současnou moudrost.

 

 

3. Náhodný objev

Chyba a omyl je způsob, jakým postupujeme vpřed.

 

William Ellery Channing, Proslov k současníkům

V době, kdy nejslavnšjší badatelé o hypnotické regresi zaznamenali svá pozorování, pokročily výzkumy Dr Whittona sice dost daleko, ale nebyly dosud zveřejněny. Chtěl totiž, než vyvodí příslušné hypotetické závěry, mít pohromadě dostatek průkazného materiálu. K tomu pčelu trávil celá léta opakovaným předváděním pacientů do stavu mezi smrtí a narozením, aby prozkoumal a potvrdil typy zížitků, které každý z nás může očekávat, až zemře.

K počátečnímu objevu, který vedl k více než desetiletému výzkumu, došlo následkem technického omylu. Když Dr Whitton náhodou narazil na bardo v roce 1974, bylo mu osmadvacet let. Předtím ho nikdy nenapadlo, že mezi inkarnacemi probíhá aktivní život. Byl tak zaujat zkoumáním souvislostí mezi jednotlivými životy, že neuvažoval, co se děje s lidskými bytostmi, když zrovna nejsou v hmotném těle. Těžištěm jeho metafyzického zkoumání byla právě hypnotická regrese pacientů do řady minulých životů. Nenažil se teorii inkarnace dokázat, šlo mu spíš o prozkoumíní této starobylé hypotézy na základě vědeckých principů.

Během mnoha hodin pečlivého, téměř detektivního hypotitckého pátrání se naučil katalogizovat anamnézy pacientů za celá tisíciletí. Zjistil, že se lidé převtělují podle karmické nutnosti, aby opakovaně vstupovali se stejnými bytostmi do stále se měnících vztahů. Viděl, jak zkoučky, úspěchy i selhání každého života přispívají k formování současného jedince. Mimo to, ať byly jednotlivé životy v reinkarnační anamnéze sebenesourodější, vždycky probíhaly podle zákona příčiny a účinku. Jinými slovy, činy a myšlení v jednom životě určovaly rámec i úkoly života dalšího.

Po mnoha tisících hodinách hypnotických sezení byl Dr Whitton nucen souhlasit se starými texty, že v převážné většině případů je poučení odměnou, kterou získáváme jen po bolestně pomalém očistém putování z těla do těla. Osobní pozorování mu ukázalo, že hlavní duše - vnitřní já, projevující se různými vtělenými osobnostmi - závisí ve svém růstu a vývoji na očistém procesu reinkarnace.

K těmto dalekosáhlým závěrům se dopracoval už na podzim roku 1973. Ještě ve stadiu přípravných prací navrhl lékařskému výboru Torontské společnosti pro psychický výzkum, že provede dlouhodobý experiment aby dokázal oprávněnost hypnotické regrese ve výzkumu reinkarnace. Podobná studia totiž už měla být podniknuta dávno, neboť popularita regresivní hypnózy dávno přesáhla vědecké znalosti.

Od poloviny padesátých let se začaly množit zprávy o návštěvách v minulých existencích zvláště potom, co se dostalo široké publicity vzpomínkám Virginie Tighové, ženy z domácnosti, ve státě Colorado, která v tranzu mluvila obšírně o svém životě jako Bridey Murphy, irská dívka z minulého století. První kliničtí psychologév a psychiatří - zejména v Kalifornii - si rychle osvojili techniku hypnotické regrese, takže se mohli věnovat poslední senzaci - terapii pomocí minulých životů. Oficiální věda se odmítla jevem vážně zabývat a odbyla vzpomínky na minulé životy jako pouhou vykonstruovanou fantazii. Nevadilo jim, že Dr Ian Stevenson zveřejnil svých dvacet případů svědčících o reinkarnaci, knihu pečlivě dokumentovaných studií , které sledují spontánní tvrzení o minulých životech - často z úst malých dětí - až do rodin v jiných lokalitách.

Obecná zvědavost způsobila, že se Dr Whittonovi přihlásilo víc než padesát dobrovolníků, kteří se chtěli účastnit jeho experimentů. Po pečlivém zhodnocení každého uchazeče si vybral Paulu Considinovou. Ve svých dvaačtyřiceti letech byla vyrovnané povahy, velmi sugestibilní, typická Američanka jak v životním stylu, tak vkusem a vyhlídkami do budoucna. Manžel byl řidičem nákladního auta, měla dva dospívající syny a pracovala jako účetní v torontské teplárně. Právě pro svou obyčejnost se dokonale hodila pro tuto neobyčejnou roli. Paula ani nepopírala, ani neuznávala reinkarnaci a souhlasila s posthypnotickou sugescí, která jí vymaže - pro její vlastní dobro  z vědomé paměti všechny zážitky, s nimiž se v minulých životech setkala. Poněvadž šlo o výzkum a ne o léčení, Dr Whitton přikázal Paule, aby až se vrátí do normálního vědomí, zapomněla všechno, co se z předchozích životů dověděla. Obával se totiž, že oživení takových vzpomínek by mohlo být značně nepříjemné, poněvadž budou urřitě - už pro svůj obrovský rozsah - obsahovat různé epizody utrpení a brutality.

Začali v prvních dnech října roku 1973. Každé úterý večer se po práci Paula odebrala do impozantního domu z minulého století, který byl sídlem Torontské společnosti pro psychický výzkum. Tam, ve žlutém pokoji pro hosty s výhledem na zahradu, si zouvala boty a uléhala na pohovku připravena lékažovy hypnotické instrukce. Během příštího roku strávila přes sto hodin v hlubokém tranzu a podala souvislý popis dlouhé řady inkarnací, většinou ženských. Zahrnovaly:

Martu Painovou, narozenou na farmě v Marylendu roku 1822. Zabila se ještě jako mladá dívka pádem ze schodů.

Margaretu Campbellovou, v domácnosti, žijící poblíž kanadského Guebeku. V roce 1707 jí bylo sedmnáct a později se provdala za lovce kožešin jménem Arsenault.

Řádovou sestru Augustu Cecilii, které bylo v roce 1241 čtyřiatřicet let. Pracovala většinu života v portugalském sirotčinci poblíž španělských hranic.

Telmu, mladou sestru mongolského kmenového náčelníka za vlídy Čingischána, kterého znala jako "Tomudžim". Svůj věk popsala jako šestnáct jar v době, kdy byla zabita v bitvě.

Paulin inventář životů postupoval k mladé otrokyni v Egyptě, kdy její hypnotické putování náhle změnilo kurs. Jednou v úterý večer roku 1974, když mluvila z hlubokého tranzu o životě Marty Peinové na farmě, Dr Whitton si vzpomněl, že potřebuje ještě nějaké podrobnosti o posledních dnech Margarety Campbellové. Přerušil její vyprávění a řekl:

"Jděte do života, než jste byla Martou ..."

Předpokládal, že se Martin dětský hlas změní na hlas starší kanadské hospodyně, a čekal několik minut na její typický francouzský přízvuk. Paulina ústa však kromě občasných vzdechů nevydávala žádný zvuk. Pohybovala rty a měnila neustále výraz obličeje, což znamenalo, že sleduje probíhající děj. Ale o jeké události šlo? Poněvadž nevěděl, v jakém čase se ocitla, Dr Whitton uvažoval, že asi někde udělal chybu, když tu Paula přerušila jeho rozpaky rychlým chvěním očních víček. Také rty se opakovaně stahovaly, jakoby hledaly, ale nenacházely slova. Pak pozvolna s velkou námahou prohlásila monotonní mlhavou řečí:

"Jsem na obloze ... vidím statek a stodolu ... je ... je ráno ... Slunce ... je nízko a dělá ... dělá dlouhé stíny na vypálených polích ... strništích."

Dr Whitton skoro nevěřil svému sluchu. Paula neměla být "na obloze". Určitě udělal nějakou technickou chybu ... ale jakou? Hypnotické subjekty mívají mnoho společného s programy pro počítače v tom, že jejich podivuhodné odpovědi plní příkazy doslova. Co mají dělat, musí se jim číci naprosto přesně. Hypnotižer se dopustí jediné chybičky a program nevyjde, alespoň ne tak jak předpokládal. Dr Whitton řekl Paule: "Jděte do života, než jste byla Martou". Normálně jí měl přikázat: "jděte do inkarnace, než jste byla Martou." Zřejmě v tom byl nějaký rodíl.

"A co děláte na obloze?" zeptal se zmatený psychiatr.

"Čekám ... čekám ... až ... se ... narodím. Dívám ... se, co dělá má matka ...".

"Kde je Vaše matka?"

"Je, jo u studny a s velikými potížemi ... potížemi ... naplňuje vědro."

"Proč s velkými potížemi?"

"Protože ji tíží moje tělo ... Chci jí ... jí číct, aby byla opatrná. Kvůli sobě a kvůli mě."

"Jak se jmenujete?"

"Nemám ... žádné ... jméno."

Naprosto zmaten, Dr Whitton vyslovil obvyklou formuli zajišťující posthypnotickou amnézii a přivedl subjekt zpět do žlutého pokoje dvacátého století. Ale myšlenkami byl jinde. Tím, že se dopustil slovní nepřesnosti, pronikl náhodou do nezmapované říše lidské zkušenosti - do mezery mezi inkarnacemi. Podle jeho názoru oddělovalo smrt Margarety Campbellové od narození Marty Peinové asi padesát pět let. Je možné, že Pailino nevědomí záhadným způsobem narazilo na pověstné bardo starých Tibeťanů?

Na veřejnosti se o tom nešířil. Důsledně se držel původních směrnic pro experiment a jeho zprávy o výsledních byly zásadně objektivní, aniž by se zmiňovaly o bytosti vznášející se ve vzduchu a čekající na zrození. "Zatím není důvod se domnívat, že hypnóza provede úspěšně obtížný důkaz reinkarnace", napsal do časopisu Nové obzory výzkumu. "Vzpomínky získané hypnózou od běžných subjektů lze potvrdit: jejich původ je však záhadný. Ti, kdo v reinkarnaci věří, budou tvrdit, že tyto vzpomínky jsou pravé a že se týkají minulých životů; ti, co nevěří, řeknou, že je to všechno fantazie. Nevěřit, ovšem ještě neznamená vyvrátit, jako věřit, neznamená dokázat."

Soukromě ovšem, za kouřovou clonou obecných formulací přijal Pauliny vzpomínky jako autentické zážitky z minulých životů a její záhadný výskyt nad americkou venkovskou usedlostí ho přiměl uvažovat o možnosti existence bez těla. Ve vyjadřování dospělých zájmů a citů se Marta projevila jako velmi živá ještě dřív, než vstoupila do fyzického těla. A její odhmotněná duše, vznášející se starostlivě nad budoucí matkou měla vědomí většího rozsahu, než je vědomí tělesné lidské bytosti. Už celá staletí se vyskytují občasné zprávy o lidech, kteří po klinické smrti nabyli vědomí a popisují, jak viděli svá těla na lůžku v nemocnici, nebo na místě nehody. Dr Whitton měl dojem, že taková svědectví jsou vlastně obdobná Paulině vzpomínce, že se vznášela živá na obloze a že jediný rozdíl je v tom, že ti, co popsali své zážitky po resuscitaci, ať si je uvědomovali několik vteřin či minut po "smrti", kdežto ona celé dny i týdny před narozením. Ale místo aby se pustil do nových experimentů a dále zkoumal otázku vědomí bez těla, začal se Dr Whitton ohlížet po něčem obdobném v starých textech. Obrátil se k Tibetské knize mrtvých a našel tam odpovídající popis lidské bytosti v stavu bez těla mezi inkarnacemi:

"Nemáš hmotné tělo z masa a krve, takže ať se setkáš se zvuky, světly, zářením, nebo se všemi současně, neuškodí ti, nemůžeš zemřít, neboť máš tělo přání, čili myšlenkové tělo sklonů. Věz, že toto je stav bardo, /nebo to poznej jako bardo/.

Podobně indická Kathe Upanišáda z 6. století př. Kr. upozorňuje:

"Když tělo zemře, lidské já neumírá. V srdci všech bytostí je atma, duch, já; menší než nejmenší atom, větší než největší prostory."

A řecký dějepisec Plutarchos mohl mluvit přímo o duši vznášející se nad farmou v Marylandu, když tvrdil:

"Každé duši je souzeno, aby putovala mezi inkarnacemi v krajích mezi Měsícem a Zemí."

Tyto citáty sice nejsou potvrzením vědomých stavů mezi životy, ale každý z nich mlčky předpokládá život mezi životy, nepřerušené vědomí od jednoho života k dalšímu. Do zkoumání záhady barda se bšak Dr Whitton dal až následujícího roku 1975, kdy vyšla průkopnická kniha Dr Raymonda Moodyho Život po životě, která popisuje zkušenosti lidí resuscitovaných z klinické smrti. Tento bestseller, který se soustředil na zážitky umírajících, o reinkarnaci nemluví. Nicméně dotazovaní vypovídají, že viděli své tělo a prožili řadu dojmů, které je zbavily strachu před smrtí. Intenzivní pocit lásky, radosti, míru, přítomnost nepopsatelně jasného světla, účast na sebehodnocení a nakonec jakási omezující hranice či přehrada jsou jen některé ze zážitků, o kterých se resuscitovaní zmiňují. Život po životě vzbudil mnoho zájmu o tuto tématiku a Dr Whitton si uvědomil, že bude nutné se podívat znovu na vlastní výzkum a přezkoumat Pauliny vzpomínky na to, jak se vznášela nad rodnou farmou.

Čím víc uvažoval o důkazech pro znovuzrození a vědomí bez těla a čím víc srovnával tyto důkazy s pohledy mystiků a teologů, tím větší byla jeho zvědavost. O minulých životech a z pomezí smrti a narození tu zprávy už byly, ale oblast mezi inkarnacemi zůstávala tajemná, zdánlivě neproniknutelná. A tak, jako astrofyziky vábí děsivé záhady kosmu, přitahoval výzkum povahy a rozměrů barda Dr Whittona. Za čas se stane neoficiálním kartografem této země nikoho, zkušeným průzkumníkem světa limbu. Začíná však opatrně, vyzbrojen pouze hypnotickou technikou a přáním odpovědět na kolosální otázku:

Co se s námi děje mezi pozemskými inkarnacemi?

 

 

4. Život mezi životy

Život mezi smrtí a novým narozením je tak bohatý a rozmanitý

jako zdejší život mezi narozením a smrtí.

 

Rudofl Steiner

Jazyk je výsledkem zkušeností s pozemským světem, tudíž slova nestačí v éterickém prostředí života mezi životy a selhávají. Jak lze vyjádřit nevyjádřitelné? Jak lze vyslovit nevyslovitelné? V básni Paracelsus zachytil Robert Browning eluzivní povahu barda dost přesně. Zdůrazňuje jeho dosažitelnost v nitru člověka.

Hluboký střed má v sobě každý z nás,

kde pravda sídlí v plnosti. A znát

ji, znamená spíš cestu otvírat, jíž skrytá záře

může unikat, než přivolávat světlo,

o kterém myslíme, že je venku.

Dr Whitton doprovázel přes třicet subjektů - většinu po dobu více než sedmi let - do bezčasového a bezprostorového pásma této "skryté záře". Tak mocná a tak nevýslovná je zkušenost prvních návštěvníků, že zmlknou. Jejich obličej se zkřiví bázní a zmatkem, jejich rty se snaží bez úspěchu popsat nádheru kolem. Později usilují o to, aby dali záplavě obrazů a dojmů nějaký smysl. Slovy jednoho ze subjektů:

Nikdy mi nebylo tak dobře. Nadzemská extáze. Jasné, jasné světlo. Neměl jsem tělo jako na zemi. Místo toho jsem měl stínové astrální tělo a vůbec jsem po ničem nechodil. Není tam země ani obloha. A vůbec žádné hranice. Všechno je otevřené. Jsou tam i jiní lidé a když s nimi chceme komunikovat, nemusíme naslouchat ani mluvit.

Tento blažený stav, který Dr Whitton nazval metavědomí, lze definovat jako vnímání reality mimo jakýkoli známý stav existence. Liší se od snových stavů, zkušeností mimo tělo, opětovného prožívání minulých životů i od všech ostatních stavů změny vědomí. Metavědomí znamená ponořit se do nejčistší existence, vzdát se pocitu identity, abychom paradoxně získali sebevědomí intenzivnější než kdykoli před tím. Metavědomí znamená osvobodit se od hranic těla, cítit se s vesmírem zajedno, stát se mráčkem v nekonečném mraku. I když to může připomínat stav volného plynutí a vatové prázdnoty, život mezi životy není světem pohádek. Ti, kdo zakusili jeho bohatství, vědí, že navštívili nejzašší realitu, rovinu vědomí, která je východiskem naších opakovaných inkarnačních pokusů a kam se vracíme po smrti těla.

Jakmile se octvnou ve sféře mezi životy, hypnotické subjekty jsou bombardovány všemi možnými významy a událostmi, které musí nějak dekódovat a přeložit, aby se vyrovnali se svou situací a mohly svou zkušenost sdělit. Proto podvědomě čerpají z univerzálních symbolů kolektivního nevědomí, nebo-li archetypů, jak je nazval velký psychoanalytik Carl Jung. Jenom pomocí symbolů mohou poutníci barda doufat, že pochopí a popíší onen svět bez času a prostoru. Kdo umí symbolizovat snadno, řekne víc; ti, jejichž představivost je slabší, zůstávají v podstatě nezdílní.

Subjekty, které se odvážily do barda, tam vstoupili čistě na bázi experimentu, aniž by očekávali nějakou odměnu, kromě vědomí, že se octvli tam, kde bylo až dosud velmi málo lidí žijících v těle. Zanedlouho se však zjistilo, že jejich zážitky od "sboru soudců" až po psaní "karmických" textů mají pro příští život terapeutický význam. Zatímco oživení hrůzných a zneklidňujících vzpomínek z minulých životů působilo na mnohé léčivým kouzlem, ponoření do života mezi životy vedlo většinou k pochopení sebe. Metavědomí je poučilo o tom, proč jsou zapleteni do okolností přitomné inkarnace. A kromě toho si uvědomili, že si ve stavu bez těla sami aktivně vybrali rámec a úkoly své pozemské existence. Rodiče, povolání, vztahy a hlavní události přispívající k radostem a strastem života tu byly zvoleny předem.

Většina cest do života mezi životy začíná scénou smrti. Dr Whitton přivede hypnotizovaný subjekt do předchoží existence, projde poslední okamžiky života, až se osoba na lehátku octne na prahu barda. Občas sleduje postup otázkami jako "Kde teď jste?" a "Co vidíte?" Subjekt zpravidla umírá v předpokládaném těle svého minulého života a pak postupně líčí události, jež jsou velmi podobné popisům, jak je zaznamenali Dr Raymond Moody, Dr Kenneth Ring, Dr Michael Sabon, Dr Maurice Rawlings a jiní lékaři, kteří studovali a kriticky utřídili zážitky umírajících.

Na začátku metavědomí dochází na obličeji hypnotizovaného k drastickým změnám. Veškerá nelibost, všechny grimasy, všechny známky strachu, úzkosti a bolesti, které provázely zážitek smrti zmizí a tvář zůstane nejprve bez výrazu, pak se na ní objeví klid a uvolnění a nakonec údiv. Oči mohou být zavřené, ale není pochyb o tom, že subjekt prožívá okouzlující vize. Tyto vize bývají tak strhující, že Dr Whitton obvykle dopřává svým subjektům několik minut, aby se naladili na tuto jinou realitu, a pak se teprve pokusí je vyrušit otázkami a příkazy. Když potom komunikuje s osobou na lehátku, nemluví už s člověkem, kterého má před sebou, nýbrž s jeho věčným já, které vytvořilo tuto dočasnou formu. Jeden z hypnotizovaných, elektronický inženýr, řekl:

"Když člověk prožívá minulý život, vidí se jako určitou osobu, která vyvolává nějakou citovou reakci. V inkarnačním mezidobí nevidím ze sebe nic. Jsem pozorovatelem obklopeným obrazy."

Probuzením do existence bez těla začíná ve skutečnosti život mezi životy. Ti, kdo popsali zážitky z oblasti smrtelných stavů jako zdrcující jas oslnivého světla a panoramatický přehled právě prožitého života, nahlédli do inkarnačního mezidobí jaksi jen malou škvírou. Resuscitovaní se často zmiňují o tom, že se dostali k jakési hranici, či bariéře, kterou chápou jako předěl mezi životem a smrtí. Subjekty Dr Whittona se s ničím podobným nesetkávají, protože přechod byl už uskutečněn. Každého z nich však v bardu mate, jakmile se přizpůsobí vlnám extáze, které ho vítají a nezemsky blahodárně září, naprostý nedostatek časového sledu a trojrozměrnosti. Viděno pozemskou zkušeností tu neexistuje logika, neexistuje pořadí není postupu - všechno se děje současně.

Aby získal z vnímaného chaosu určitý vhled a pochopení, Dr Whitton žádá své hypnotizované, aby z všeobsáhlé koláže simultánnosti vydělili a popsali jen některé prvky. Tento úkol lze přirovnat k pytlíku s kuličkami, z něhož vybíráme vždy jen jednu kuličku, aby vzniklo nějaké pořadí. Proto, budeme-li líčit různé zážitky hypnotizovaných, budeme nutně zavádět do onoho světa časový sled. Je třeba si však uvědomit, že logická posloupnost se vyskytuje pouze v blízkosti pozemské roviny v okamžicích těsně po smrti a těsně před narozením. Probereme nyní běžně podávané charakteristiky života mezi životy a mějme při tom na paměti, že většina hypnotizovaných přináší spíš pouhé rozptýlené zlomky, než souvislou zprávu. Následuje obrazová montáž podoby barda sestavená z velké řady zážitků.

 

 

Odchod z pozemské roviny

 

Myšlenka na smrt vzbuzovala v básníku Dylanu Thomasovi neobyčejný odpor. "Nekrop cestu slzami do té věčné noci," žádal svého slabého chřadnoucího otce. "Rvi se všemi silami proti její moci". Jeho názor nemohl být vzdálenější pocitům Walta Whitmana, který vyjadřuje nevyhnutelnost smrti upěnlivou prosbou: "Přijď krásná a konějšivá smrti." Každý má svou představu o tom, jaká smrt bude, ale málokdo si uvědomuje, že jeho osobní stanovisko spolu s kvalitou života a stupněm duchovního vývoje značně ovlivňují povahu této zkušenosti.

Nejsnazší přechod z tohoto života do stavu bez těla mají ti lidé, kteří věnovali svá léta formování vnějšího charakteru podle nejvyšších podnětů duše. Radují se z rozpadu těla a těší se, že se osvobodí z jeho vězení. Člověk pokročilý ve vývoji, který pocituje neúplnost právě prožitého života bude mít výčitky svědomí pro svou nedostatečnost a zároveň bude toužit po přiležitosti dostat se do blaženého stavu barda. Ti méně vyvinutí zaujímají dvojí postoj. Buď se bojí, co přijde po smrti a proto se snaží - většinou marně - zůstat v těle. Nebo si přejí, zvláště jsou-li chatrného zdraví, co nejdřív vyměnit svou tělesnou schránku za novou "garnituru" a urychleně se vrátit do hmotné existence. Otřes z násilné smrti často způsobí, že duše buď ze zmatku, zlosti, lítosti nad sebou, nebo z touhy po pomstě setrvává na pozemské rovině. Univerzitní profesor, který znovu prožil své zavraždění jako Indián před několika sty lety na americkém jihozápadě, si vzpomíná na svůj emocionální stav před vstupem do metavědomí:

"Když jsem byl mučen, zabit a zohaven třemi jinými Indiány, vznesl jsem se ze svého těla s velkým hněvem. Říkal jsem si, že kdybych měl lepší výcvik a lepší tělesnou kondici, byl bych si mohl zachránit život. Když jsem opouštěl tělo, udělal jsem ve vzduchu několik manévrů jako v karate. Chtěl jsem mít další příležitost se bránit, tolik jsem lpěl na životě."

Známý zážitek s tunelem - archetyp přechodu - běžně charakterizuje odchod z pozemské existence. Whittonovi hypnotizovaní velice často vyprávějí, jak viděli své tělo dole pod sebou a jak potom byli rychle taženi vysokou válcovou chodbou. Pak zjistí, že své tělo opustili a že mohou utěšit a uklidnit své pozůstalé. Ve většině případů se však dostaví zvláštní a pozoruhodné zkušenosti, které brzy zatlačí všechny pozemské vztahy do pozadí.

Roura, nebo tunel zřejmě slouží jako dopravní kanál na onen svět. Na někoho jěště během přechodu čekají průvodci a do života mezi životy ho doprovázejí, ale většina hypnotizovaných jde sama a na konci své cesty se vmísí do davu neznámých lidí. Ten, kdo nakonec přijímá svého příchozího - ať je to zesnulý příbuzný nebo přítel, průvodce, nebo rádce, který měl svého "svěřence" v posledním životě na starosti, mívá často pochodeň, aby mu svítil na cestu. Tato pochodeň je názorný příklad toho, jak se nehmotné dojmy přenášejí na symboly. Už svou povahou nemůže být bardo "místem" a nemohou tam být pochodně, nebo jiná světská výzbroj. Existuje jen myšlenka a podvědomí ji převádí na předmět, který lze pochopit. Steward C. Easton napsal, že bardo není někde na obloze, ani nikde jinde. Snad nejlépe je lze pojímat jako stav bytí, v němž si odmyslíme úplně všechno co souvisí s hmotným světem.

Máme-li však tuto jinou dimenzi vnímat, musíme její abstraktní prvky převést do symbolů buď z tohoto světa, nebo z jiné inkarnace.

 

 

Skvělé začátky

 

Egyptská kniha mrtvých je sakrální příručka z doby kolem 1 300 let př.Kr. Její původní egyptský název zní Putování ve světle, což přesně vyjadřuje zkušenost přechodu. Oslňující jas, záplava světla je převládající charakteristikou vstupu do života mezi životy. Žádné světské blaho se nedá srovnat s ryzí extází, která obklopí všechny, kdo překročí jeho práh. Všechno je láska. Absolutní vytržení zahladí veškerý strach a negativitu duše, která se ocitá v nerozlišené jednotě bytí.

Ačkoli nás tyto skvělé začátky vítají znova a znova na konci každé inkarnace, působí většinou jako naprosté překvapení. Náhle nám spadnou klapky s očí a uvědomujeme si slavně kosmický vývoj a své místo v celkovém plánu věcí. Snadno a rychle chápeme záhadu osobní kontinuity, povahu nesmrtelnosti a proces reinkarnace. Žena, která navštívila sedm svých inkarnačních mezidobí, říká:

Když v transu projdu smrtí, prožívám radikální fyzickou změnu. Mé tělo se rozšíří a vyplní celou místnost. Pak mě zaplaví nejkrásnější euforie, jakou jsem kdy poznala. Tyto pocity doprovází jasné vědomí a pochopení, kdo vlastně jsem, jaký je důvod mého bytí a jaké je mé místo ve vesmíru. Všechno dává smysl; všechno je naprosto spravedlivé. Je úžasné vědět, že láska skutečně vládne. Když se vracím do normálního vědomí, musím tu vše zahrnující lásku, ty vědomosti, tu jistotu, opustit. A když je život zvlášť nepříjemný a propadám malomyslnosti, skoro si přeji umřít, protože vím, že by to znamenalo návrat do toho báječného stavu. Mívala jsem před smrtí strach. Teď už ho nemám.

Jiný popis:

Tak jasné, tak krásné, tak čisté. Je to jako vstoupit do slunce a být pohlcen bez pocitu žáru. Žiji v plnosti všeho, nechci se vracet.

Povaha tohoto radostného a hlubokého zjevení, je u každého jiná a závisí zřejmě na osobní zkušenosti, vědomí a vyhlídkách. Mnoho hypnotizovaných se ocitá pod klenbou jasného světla, z níž vyzařuje štěstí a mír. Jiní vidí barvy tak nádherné, že u srovnání s nimi se odstíny spektra jeví téměř matné. Některým se dostane osvícení, týkající se přímo jejich životních zájmů. Muž, který prožil dva životy jako matematik, dostal odpověď na svou zásadní otázku v podobě řady rovnic. Věděl, že obsahují vztahy mezi různými formami energie v kosmu, řešení úlohy, kterou se marně snaží vyřešit světoví fyzikové. Žena, která se několikrát převtělila jako výborná hudebnice, slyšela hudbu fantastické krásy. "Byly to neuvěřitelné skladby", prohlásila. "Byla to hudba, s kterou by nějvětší světoví skladatelé sotva mohli soutěžit."

Kdo má o příštím světě ustálené představy, bývá někdy svým způsobem odměněn. Jistý malíř, který byl koncem sedmnáctého století převtělen ve švédskou dívku, zažil v její podobě smrt utopením, když španělská galéra, na které se plavila jako mladičká nevěsta, klesla ke dnu v Severním moři. Byla horlivou katoličkou a její náboženské představy se při vstupu do metavědomí dokonale splnily: Spatřila na purpurovém pozadí cherubíny a serafíny, zpívající chór a Krista, který ji vítal s otevřenou náručí.

 

 

Myslím, tedy jsem

 

Na zemi potlačujeme své myšlení, abychom dosáhli jednoty s vesmírem; to je základ meditace. Ale v životě mezi životy, abychom si uvědomili svou individualitu, musíme začít myslet. Život bez těla probíhá neuvědoměle a jedině myšlení nám umožňuje vidět okraje našich jednotlivých mráčků v nekonečném mraku bytí. Descartův slavný výrok "Myslím, tedy jsem" není nikde tolik na místě jako zde. Bez myšlení zkušenost bytí prostě neexistuje.

Nakolik se v bardu může vědomí projevit, závisí zřejmě na každém jednotlivci. Ti, kdo horlivě usilují o svůj duchovní vývoj, bývají cílevědomě aktivní. A naopak, kdo má o evoluční proces malý zájem, období, které odpovídá rozsáhlým úsekům pozemského času, prostě "prospí".

 

 

Oblast bytostí bez těla

 

Domov bývá takový, jaký si jej vytvoříme. To znamená, že prostředí života mezi životy je vyjádřeno naším způsobem myšlení a vyhlídkami. Tibetská kniha mrtvých zdůrazňuje opakovaně, že v bardu každý vytváří své okolí z obsahů své mysli.

Rudolf Steiner soudí, že myšlenky a fantazie našeho vnitřního světa, se nám po smrti vyjeví, jako vnější svět: "Po smrti se všechny naše myšlenky a představy promění před naším duševním zrakem v mohutné panorama". Whittonovi hypnotizovaní uvádějí ze stavu metavědomí nejrůznější topografické zážitky. Uveďme několik příkladů:

Vidím nádherné paláce a překrásné zahrady.

Jsem obklopen abstraktími tvary různých velikostí, některé jsou obdélníkové, jiné válcové.

Krajina, samá krajina a vlny šplouchající o břeh.

Jdu nekonečnou nicotou, bez podlahy, bez stropu, žádná země ani obloha.

Všechno je nekonečně krásné. Nejsou tu hmotné věci a přece je tu všechno - kostely, školy a knihovny i hřiště.

Nejsem si vědoma, že bych někde byla. Obrazy ke mně pčicházejí odnikud.

Jeden ze subjektů se octl před narozením nejprve v obrovské zvrásněné jeskyni. Na konci jeskyně byla zeď, a když na ni vystoupil, spatřil nádherný zelený obraz pozemské roviny. Pak jsem si uvědomil, že stojím v obou světech. Ze své pozice jsem vnímal zemskou vegetaci i ovzduší. Ale v opačném směru bylo víc světla a vzduch byl řidší. Se svým průvodcem jsem vykročil do toho druhého světa, který vypadal jako středomořská krajina. Byl tam klid, uměřenost a mír. Pod nízkými kopci se choulily bílé domy. Vydávaly zvláštní záři, každý měl úzké, široce klenuté oblouky. Zevnitř vycházelo jemné zlaté světlo.

Zdá se, že se lidem někdy dostane prostředí, které si představovali, nebo pčáli na zemi. Ortodoxní dogmatikové však, kteří věří, že za přísný doktrinářský život budou odměněni audiencí u Ježíše Krista, nebo místem v království nebeském, dojdou zklamání. Whittonovi hypnotizovaní, kteří prožili minulé životy v úzkoprse náboženské víře, příšli v inkarnačním mezidobí na to, že složitý a zdlouhavý osobní vývoj nelze nahradit povrchně zjednodušeným pojmem "spasení". Victor Bracknell, jedna z minulých inkarnací Michaela Gallandera, o němž pojednává naše první karmická anamnéza /kapitola 7/, byl zbožný puritán sedmnáctého století, nezviklatelný ve svém přesvědčení, že koná vůli boží. Stejně neotřesitelná byla i jeho víra, že bude po smrti odměněn patřením na Krista. Ale v životě mezi životy se s vizí Krista, ani s nebeským Jeruzalémem mesetkal. Místo toho se seznámil s konflitky a utrpením, které ve své zaslepenosti působil jiným.

 

 

Identita v bardu

 

Vstoupit do metavědomí, znamená sjednotit se s nadčasovou primární duší, která je neviditelným uhelným kamenem všech mohutností člověka. Intuitivní uvědomování tohoto vnitřního já je zárodkem metafyzického sebeuskutečňování, jak konstatuje Alan Watts v knize Nejvyšší identita. Těžko si představíme, jaké to asi je, ponořit se přímo do jádra vlastního bytí; ví to jen ten, kdo to zakusil. Upanišáda to vyjadřuje lyricky:

Nelze vidět diváka vidění,

nelze slyšet posluchače slyšení,

nelze myslet myslitele myšlení,

nelze znát znalce znalostí,

je to tvé já, které je v každém,

kromě něho, vše podléhá zkáze.

Zdá se, že každá primární duše má jméno, které se však vymyká lidskému chápání. Několik subjektů Dr Whittona vidělo v tranzu jméno své vnitřní identiy, napsané neznámým jazykem, který se nedá vyslovit. Nemohlo by to být - neodpusťme si tento dohad - co Emanuel Swedenborg, švédský mystik osmnáctého století, nazval jazykem andělů? Jeden z hypnotizovaných spatřil své jméno napsané na knize jako symbol. Pokoušel se je vyslovit, ale ať se snažil jak chtěl, nebyl schopen příslušný zvuk utvořit. Zřejmě zápolil s absolutním jazykem mysli, který se hlasem nedá vyjádřit. Tento jazyk telepatické komunikace užívají zástupy bytostí bez těla, které zalidňují bardo a většinou se navzájem znají z dřívějších inkarnací.

Když Kristus řekl: "Království boží je ve Vás", pravděpodobně mínil primární duši, která obsahuje množství osobností, jež se zhmotnily v předchozích životech. Subjekt v transu dokáže prožít existencemi v těle a bez těla a uvědomit si ponaučení z minulosti, což urychlí jeho postup k cíli - konečné dokonalosti. V hypnóze může každá osobnost minulého života, pokud je správně vedena, dosáhnout většího sebeuvědomění, než měla na zemi. Lze se jí zeptat: "Co se děje ve vašem nevědomí?" Je to otázka, na kterou člověk vědomě odpovědět nedovede.

Navzdory skvělým začátkům, o nichž jsme mluvili, osobnost posledního minulého života se travuje emocemi, které mají svůj původ v myšlenkách, slovech a činech inkarnace, jež právě zkončila. Animální emoce, jako hněv, smyslná touha a rozkoš, smutek a žárlivost, zůstávají v hmotném těle, kromě vzácných případů, kdy je cit tak silný, že odcházející duše je poznamenána jeho vlivem. Kognitivní emoce - láska, vina, extáze, údiv, výčitky svědomí, pocit ztráty a strachu, abychom jmenovali jen některé - zůstávají v stínovém, nebo astrálním těle. A tak, připravena provést zhodnocení minulého života, duše předstupuje před

 

 

Sbor soudců

 

Víra v posmrtý soud proniká všechny náboženské, filozofické a mystické tradice od názoru starých Egypťanů, že duše je vážena před strašným tribunálem, až k učení Zoroastrovu, že rada zásvětních soudců rozvažuje osud každého člověka podle hodnoty jeho života. Tito nebeští rozhodčí se obvykle vyskytují v trojici. V řecké mytologii vystupují tři neúprosní soudci, božskou trojici uvádí čínský filozof Lao-cé, v hinduismu jsou to trimurti a v křesťanství Otec, Syn a Duch Svatý.

Zatímco symboly a povaha soudu jsou v každé kultuře jiné, jeho smysl je vždy stejný: zhodnotit činnost duše a naplánovat budoucí činnost života. Obecný stav lidské nedokonalosti vždy připisoval tomuto detailnímu hodnocení neblahý smysl. Pavlova epištola k Židům /10.27/ se zmiňuje o "hrozném soudu" a Píseň Olafa Ostensena ze Skandinávské mytologie mluví o "velkém zármutku duší, až budou podrobeny vesmírnému soudu."

Výpovědi subjektů Dr Whittona v podstatě existenci soudního tribunálu potvrzují a značně rozšiřují dosti sporé zprávy dochované ze starého světa. Skoro všichni, kdo se dostali do metavědomí se ocitají před skupinou moudrých starších bytostí - bývají obyčejně tři, někdy čtyři, v ojedinělých případech až sedm - a vnímají je v různých podobách. Jejich totožnost buď nelze určit, nebo se objevují jako mytologičtí bohové, či náboženští učitelé. Například:

Můj průvodce mě vzal za ruku a zavedl do místnosti, kde za čtverhranným stolem seděli soudcové. Měli na sobě volné bílé řízy. Cítil jsem jejich věk a moudrost a připadal jsem si v jejich společnosti jako kluk.

Členové tohoto éterického tribunálu jsou duchovně velmi pokročilí a mohou mít dokonce za sebou celý cyklus pozemských inkarnací. Poněvadž o osobě, která stojí před nimi, vědí intuitivně všechno, jejich úkolem je pomáhat jí při hodnocení právě prožitého života a nakonec jí dát určité rady a doporučení ohledně příští inkarnace.

Existuje-li soukromé peklo v životě mezi životy, pak je to chvíle, kdy duše předstupuje před soud. Výčitky svědomí, pocit viny a odpovědnosti za chyby poslední inkarnace propukají takovou měrou, že její úzkost a hořké slzy mohou i nezaujatého pozorovatele značně vyvést z míry. Pokud člověk žije na zemi, může si své zlé skutky zdůvodnit, nebo zamaskovat; vždycky má po ruce řadu výmluv. V inkarnačním mezidobí se však emoce vyvolané těmito činy vynořují bezohledně a nesmiřitelně. Každé utrpení, které člověk způsobil druhým, se pociťuje tak pronikavě, jako by je způsobil sobě. Ale snad nejbolestnější je vědomí, že čas na změnu smyšlení a nápravu chyb nenávratně minul. Dveře k poslednímu životu zapadly a v konečném účtování, kdy se objeví přesně kdo jsme a čím jsme byli, musíme nést následky svých činů a výmluv. Mínění jiných tu neplatí; posuzuje se jen náš osobní charakter a vnitřní morálka.

Hypnotizovaní často vidí v bouři citů samy sebe, jako oběti svých špatných činů. Tak muž, který v minulém životě zavraždil svou milou se objeví před soudním tribunálem, nebo před Trojicí s proříznutým hrdlem. Matka, která z neopatrnosti zavinila smrt svého dítěte, vidí, jak je spoutána řetězy. A žena, která v předchozím životě nedokázala odpustit zradu, vyjadřuje tíhu svého provinění klasickým křesťanským symbolem:

Klečím a na ramenou držím velký kříž. Celá má duše se zmítá křečovitou bolestí, víčitkami, smutkem, vinou a žalem. Hanbou se nemohu na ty tři ani podívat. Všude kolem mne je však žhoucí teplo modré záře a mír, mír, který nedokáži vyjádřit.

Mír, který tato hypnotizovaná prožívá v přítomnosti soudního sboru, je všeobecným zážitkem. Soudci vyzařují posilující léčivou energii, která odstraňuje všechny nedostatky a zahlazuje všechny viny. Žena cítí, jak se kříž s jejích ramen zvedá, mužovo zraněné hrdlo se zacelí, provinilé matce spadnou okovy ze zápěstí a z kotníků. iný subjekt vypráví:

Když jsem předstoupil před soudce, měl jsem strach. Ale brzy jsem poznal, že se není čeho bát. Vyzařovala z nich dobrá vůle a zájem a strach mě opustil.

Spíš než aby zkormoucenou duši ztvrzovali v pohrdání sebou a v zoufalství, soudcové povzbuzují a zdůrazňují kladné a vzestupné stránky života, jako by říkali: "Ale jdi, vždyť to nebylo tak zlé!" Aby ospravedlnili toto vyváženější hledisko, vyvolají a řídí

 

 

Zpětný pohled do minulosti

 

Duši, aby se mohla lépe zhodnotit, se promítá v jediném okamžiku panoramatický retrospektivní film, který obsahuje každou podrobnost minulé inkarnace. Emanuel Swedenborg pojal tento zpětný pohled jako předčítání z pamětní knihy člověkova chování v době mezi narozením a smrtí. Avšak zážitky subjektů Dr Whittona ukazují spíš na to, že jde o bezprostřední vše zahrnující proces, absolutní znovuprožití minulého života. Například:

Je to, jako by člověk vstoupil do filmu o vlastním životě. Každý okamžik každého roku se tu přehrává, se všemi smyslovými detaily. Vybavuje se absolutně všechno. A to v jediném okamžiku.

Tento pohled nazpět poučí duši o posledním životě víc, než by si člověk sám mohl uvědomit, i kdyby mu paměť fungovala na sto procent. Otvírá se tu svět, jehož si v pozemském životě nebyl vědom. Tento větší obraz je malován tak živě, že duše poprve poznává, kdy odhodila své štěstí, kdy způsobila svou nedbalostí bolest druhému, nebo kdy jí hrozilo smrtelné nebezpečí.

Duše hltá i tu nejmenší podrobnost této individuální videopásky, což má za následek nekompromisní sebeanalýzu. Tento okamžik je pro duši chvílí pravdy a soudcové při tom zůstávají v pozadí. nevystupují, podle výpovědi hypnotizovaných, nijak autoritářsky, jak o tom mluví kulturní tradice. Chovají se spíš jako laskaví učitelé, jejichž cílem je žáka povzbudit, aby se učil a těžil z minulých chyb. Nezřídka zavedou hovor na kritické epizody posledního života, nabídnou dodatečně radu a ujišťují, že každá sebeodpornější zkušenost přispívá k osobnímu rozvoji.

Součástí tohoto retrospektivního filmu jsou i naše naděje, přátelství, estetické sklony a duševní pochody. Emoce se tu objevují velmi spoře, neboť se soudcové taktně snaží, aby duše pochopila své činy objektivně a v širších souvislostech mnoha životů. Jen poznáním směru a plánů karmického vývoje - jimž je během jednoho života vždy těžké porozumět - může duše do jisté míry uskutečnit svou předlouhou pouť duchovního zdokonalování.

Tento pohled do minulého života pravděpodobně čerpá z Akašických záznamů, o nichž vizionáři a okultisté odedávna vědí jako o nezničitelných stopách, které zůstanou v éterické látce vesmíru po všem, co se stane. Edgar Cayce, velký americký jasnovidec, řekl: "Jsou pro duchovní svět tím, čím je biograf pro svět hmotný". Jasnovidci se dokáží napojit na tuto kosmickou paměť a hypnotické subjekty mají zřejmě též přístup do stejné nemolekulární knihovny. Kdykoli se regrese zaměří na urřitou scénu, momentku z předchozí existence, hypnotizovaný si intuitivně uvědomí podrobnosti za hranicemi snímku. Popisuje pak tento hluboký obraz tak, jakoby čerpal své informace přímo z videopásky absolutní paměti.

 

 

Plánování dalšího života

 

Nejvýznamnějším objevem výzkumu Dr Whittona je zjištění, že mnoho lidí plánuje svůj budoucí život v inkarnačním mezidobí. Sebepoznání, jež vyplynulo z pohledu do minulosti, umožňuje duši činit zásadní rozhodnutí, která určí způsob dalšího vtělení. Ale duše to nedělá sama. Rozhodování je silně ovlivněno členy soudního tribunálu, kteří mají na mysli její karmické dluhy a potřebu zvláštního ponaučení a dávají jí rozmanité rady. V křesťanské tradici je Ježíš Kristus jedinou vtělenou bytostí, jíž se dostalo výsady vybrat si rodiče. Metavědomí však ukazuje, že tuto možnost mají všichni a že volba rodičů je nesmírně důležitá, poněvadž určuje rámec a směr budoucího života. Staří Tibeťané si byli dobře vědomi významu tohoto rozhodování a Bardo Thodol radí duši: "Zjisti, kde se narodíš a vyber si světadíl!"

Doporučení soudců se řídí potřebami, nikoliv přáním duše. Proto je přijímá často se smíšenými pocity a někdy dokonce tvrdošíjně trvá na vývoji podle vlastních představ:

Pomáhají mi připravit příští život, abych mohla překonat všechny potíže, které se vyskytnou. Ale já nechci tu odpovědnost příjmout, protože cítím, že nemám dost síly. Na druhé straně vím, že musíme narážet na překážky, abychom je mohli překonávat a stali se tak vnímavější, pokročilejší, odpovědnější.

Za zdokonalování se vždy platí problémy a potížemi, což je právě důvod, proč se inkarnace stávají stále náročnější. Další život se často plánuje ve spolupráci s jinými dušemi, s nimiž jsme navázali vztahy v mnoha minulých životech. To znamená, že volba doby a místa narození je nesmírně důležitá. Zvolit špatně znamená promeškat příležitost k užitečnému setkání.

Skupinová reinkarnace, kde se vyvíjí stejný soubor duší v neustále se měnících vztazích různých životů, se podle hypnotizovaných vyskytuje běžně. "Karmický scénář" často vyžaduje nové setkání s lidmi, kteří se vyskytovali k naší radosti nebo žalosti v minulých inkarnacích. Člověk, který cítil nutnost odčinit svou vinu vůči druhým, to vyslovil takto:

V mém minulém životě byli lidé, s nimiž jsem nenakládal zrovna nejlépe a musím se znovu vrátit na zem a odpracovat svůj dluh. Tentokrát, budou-li mi ubližovat, musím jim odpouštět, poněvadž mým jediným zájmem je vrátit se domů. A domov je tady.

Zdálo by se, že výraz "zpřízněná duše" platí o bytosti, s níž se člověk mnohokrát převtěluje, kvůli vzájemnému růstu. Ale ten růst často závisí na opětovném spojení s těmi, jejichž společnost nebyla příliš vítaná. "Ach ne, to už nechci", sténá v hypnóze muž, když se doví, že jeho osobnímu vývoji nejvíc prospěje, když se narodí ženě, kterou v předchozím životě zavraždil.

Aby si zajistili vhodnou karmickou situaci, někteří hypnotizovaní obdrží radu přijmout vadné tělo. V zájmu dalšího vývoje se musí někdy spokojit s invalidní existencí. Jedna žena vypráví:

Vybrala jsem si svou matku, protože jsem věděla, že se v její rodině často vyskytuje Alzheimerova choroba /těžká senilní a presenilní demence/ a že je velmi pravděpodobné, že ji také dostanu. Karmické spojení s mou matkou bylo mnohem důležitější, než genetická vada. A kromě toho byl ještě jeden důvod pro mé rozhodnutí. Soudcové mi řekli, že bych měla v tomto životě projít zkušeností výchovy bez otce, a já věděla, že se moji rodiče brzy rozvedou. Také jsem věděla, že volba rodičů mi umožní dostat se do prostředí, kde se setkám s mužem, kterého mi bylo souzeno si vzít.

Každý scénář se však neplánuje podle takovýchto specifických podmínek. Méně vyvinuté osobnosti zřejmě vyžadují vedení podle podrobného programu, kdežto pokročilejší dostávají jen obecné směrnice, takže v kritických situacích musí jednat samostatně a tvůrčím způsobem. Muž, který prožil řadu inkarnací v depresivní osamělosti, uznává, že jeho vývoj vyžaduje, aby v další inkarnaci čelil smyslným erotickým situacím. Rozhodl se, že se stane vášnivou ženou a že bude ovlivňovat příští události jen základní volbou pohlaví a názorů. Když plánoval svůj nadcházející život představoval si jakýsi hodinový stroj, do něhož může vestavět určité součásti, aby dosáhl určitých výsledků. Dovtípil jsem se, že pracuji na něčem, co chci změnit. A tu změnu jsem uskutečnil na tom stroji a provedl urřité úpravy karmického plánu tak, aby se projevily v mém budoucím životě na zemi.

Tentýž subjekt si uvědomil přítomnost "amorfních bytostí", jež znal z předchozích inkarnací. Zvlášť jedna, která měla mít význačnou roli v jeho příštím životě, se mu objevila v symbolické masce, půl růže, půl kobra. Když se snažil odhalit význam této symboliky, zjistil, že hadí aspekt té osoby byl dvakrát příčinou jeho smrti, zatímco růže představovala lásku, která je oba spojovala během několika životů.

Karmický plán se může projevit jako velké zklamání. Dispečerka taxikářské společnosti, která silně trpěla emocionálními poruchami, a pocitem méněcennosti se domnívala, že je předurčena k velkým věcem, jen kdyby se mohla rozpomenout na svůj karmický plán. Metavědomí však ukázalo, že cílem jejího nynějšího života je prostě naučit se zvládat emoce ve styku s jinými lidmi. Dověděla se, že její velikášství je jen kompenzací komplexu méněcennosti. znechucena domělou přízemností karmického scénáře, propadla malomyslnosti a musela užívat léky proti depresi. Setkání s plánem duchovního vývoje, i když bylo nepříjemné, jí však nakonec pomohlo pokračovat v úkolu, který si stanovila.

Ty, kdo opakovaně selhávají ve významných úkolech svých životů, nutí sbor soudců do podobných situací tak dlouho, dokud se se svým úkolem úspěšně nevyrovnají. Lidé, kteří skončili sebevraždou, propadají v karmalním mezidobí pocitům hrůzy; vědí, že se budou muset vrátit, aby se vyrovnali s potížemi, které vedli k jejich předčasnému odchodu z pozemské roviny. Jedna hypnotizovaná, nyní vědecká pracovnice, se z minulých životů dozvěděla, že už dva tisíce let zápasí s neschopností být sama. V přítomném životě se stala chorobně závislou na svém synovi, takže se téměř nervově zhroutila, když odešel z domova na univerzitu. Metavědomí vyjevilo, že při své zkoušce znovu propadla a že bude muset prožívat podobné situace dál, dokud tuto slabost nezvládne.

Scénář lze radikálně měnit i během inkarnace. Důkazem je případ člověka, který v mládí nenáviděl svého otce a jen zřídka ho navštěvoval v sanatoriu v Miami, kde otec ležel těžce nemocen. Jednou však ho z vnitřního popudu navštívil, protože měl pocit, že jde o něco důležitého. Když přišel do sanatoria, zjistil, že je otec na tom velmi zle a že ho napojili na různé život udržující přístroje. Stál sám u jeho postele a všiml si, že se otec dusí, protože se mu odpojila respirační hadička. V této situaci se teď musel rozhodnout: buď zavolá sestru a zachrání otci život, nebo si toho nebude všímat a nechá ho umřít. Po krátké úvaze vyběhl z pokoje a přivolal sestru, která spěšně trubičku nasadila.

O několik let později, když mu bylo devětadvacet, utrpěl vážný úraz, když jel na kole a z boku do něho vrazil nákladní vůz. Měl velké štěstí, že vyvázl pouze se zlomenou holení. Ale teprve, když už mu bylo přes čtyřicet, se dověděl z metavědomí, že obě události spolu souvisely a že jsou obsaženy v jeho karmickém plánu:

V mém karmickém scénáři bylo jasně uvedeno, že příhoda s nemocným otcem představovala zásadní zkoušku, kterou jsem si pro sebe stanovil. Pokud mu odpustím, čím se na mně provinil - a to v několika životech - nákladní auto mě nezabije. V plánu ovšem existoval předpoklad, že vzhledem k svému minulému chování ho mohu nechat též umřít. Já jsem však tuto zkoušku zvládl a po mém úrazu byl tento dílší plán splněn. Poučil jsem se, že v karmálním mezidobí vznikají takováto schemata, aby se uskutečnila v běžném životě.

Kdo má o svůj evoluční proces velký zájem, tvoří si plány na několik životů dopředu. Tyto cílevědomé bytosti tráví v bardu svou existenci nějakým studiem. Materialistické duše se naopak rychle převtělují, jakmile se jim naskytne možnost, a duše bez ctižádosti často upadají do spánku hned po svém vystoupení před skupinou soudců, aby je nakonec probudilo nutkání vstoupit znovu do pozemského života, do těla.

Získávání vědomostí připravuje duši na další vtělení, kde se má uskutečnit to, co se naučila. Dokonalosti lze dosáhnout pouze praktickým použitím. Hypnotizovaní se viděli, jak pilně pracují v rozsáhlých studovnách s knihami, nebo v seminářích. Lékaři a právníci studují své obory, zatím co se jiní věnují například "zákonům vesmíru", nebo jiné metafyzické tematice. Někteří dokonce vyprávějí, že se zabývali obory, jež nelze popsat, protože nemají na zemi obdoby. Jedna žena líčí nepřímo své úsilí najít cestu k Bohu:

Jsme stvořeni k božímu obrazu a naším cílem je se Bohu připodobnit, abychom se k němu dostali. Je mnoho vyšších rovin a vrátit se k Bohu, dosáhnout roviny, kde přebývá jeho duch, znamená zbavit se pokaždé svého šatu, až se náš duch stane naprosto svobodným. Učit se nepřestaneme nikdy. Někdy smíme pohlédnout do vyšších rovin - každá má víc světla a jasu, než ta předešlá.

Z plánování též vyplývá, že mnoho z toho, co se odehraje na zemi, už bylo víceméně odzkoušeno v stavu mezi životy. Už roku 1897 napsal Ralph Waldo Trine v knize Soulad s nekonečnem:

Nejdřív se všechno vypracovává v neviditelnu, než se projeví ve viditelnu; v rovině ideální, než se to uskuteční na rovině reálné; v duchovním světě, než se to odehraje ve světě hmotném. Říše neviditelna je říší příčin. Říše viditelna je říší účinků. Účinek je vždy takový, jaká je příčina.

Jako bychom byli umělci, kteří v bardu vytvoří hrubé obrysy svého obrazu. Na tomto světě se pak dáváme do práce na zamýšleném mistrovském díle a provádíme den za dnem jeho hlavní myšlenku do nejmenších podrobností. Nakonec - po smrti nebo v metavědomí - poodstoupíme a zkoumáme svůj výtvor. Teprve po návratu do prostoru mezi životy poznáváme, jak jsme svého úkolu dosáhli.

Vytvoření hrubého názoru ovšem není zárukou toho, jak dopadne skutečnost. Může sice existovat plán, ale ten musí být teprve realizován. Je tedy možno říci během života, zda uskutečňujeme své karmální záměry? Odpověď najdeme ve svém nitru. Kdo žije podle daného scénáře nebo ho dokonce překračuje, má vnitřní pocit, že život probíhá tak, jak by měl. Naopak ti, kdo se odchýlili, mají dojem, že se jim všechno vymyká z rukou. Nastává chaos. Jako herci, kteří zapomněli roli vstupují na scénu a v dramatu života beznadějně improvizují. Jsou však také lidé, kteří se octnou ve vratké poloze mezi předurčeným osudem a zkázou, mezi naplánovaným životem a živelným vystoupením ochotníků. Mají sice plán, ale ten je plný neukázněných improvizací.

To je případ sedmatřicetileté ženy, která byla před několika lety vylákána do pustiny blízko indiánského pohřebiště ve státě Illinois a tam znásilněna. Než navštívila Dr Whittona, věnovala mnoho času a energie, aby zjistila, proč se to stalo, ale marně. Návštěva prostoru mezi životy ukázala, že znásilnění předurčeno nebylo. Současně se ale dověděla, že si sama z neopatrnosti přivodí náhodnou osobní tragedii, která v jejím životě způsobí velkou změnu:

Plán naznačoval, že prožiji tragickou událost, která změní až mi bude třicet let, můj celý způsob myšlení. Soustředím se na tu událost a budu pátrat všemi dostupnými prostředky po hlubším smyslu své existence. To se také přesně stalo.

Duše má sice svobodu odmítnout rady soudců, ale když to učiní, neposlouží si. Nedbá-li totiž jejich doporučení, znamená to, že reinkarnace bude probíhat bez schváleného plánu, což má za následek život plný neplodných a zbytečných zkoušek a starostí. Narodit se bez plánu, je tedy věcí volby. Duše se však stává třtinou zmítanou větrem a propadá zhoubnému osudu, místo aby se podílela na svém předurčení. Zanedbání rady soudců se tedy netrestá, až na zvlášť bolestivé sebehodnocení na konci života, který bývá s největší pravděpodobností promarněn.

Někdy se člověk v transu dovídá, že si v stavu mezi životy řádný plán neutvořil a se strachem sděluje tuto okolnost hypnotizérovi. Ti však, kdo se mohou dovolávat karmického scénáře, odpovídají v hypnóze klidně a bez vzrušení, i když popisují životní plán plný útrap. Není nic horšího, alespoň se tak zdá, než mít otevřenou budoucnost.

 

 

Návrat na zem

 

Když došlo k zásadnímu rozhodnutí, zbývá už jen se vydat do dalšího života a provádět je. Metavědomí jasně ukazuje, že zatím co smrt je vlastně návratem domů, vítaným odpočinkem, po namáhavém boji, zrození je od prvního dne novým obtížným problémem. I když se vyskytnou takoví, kteří se na úkoly pozemské existence nedočkavě a s nadějemi těší, většina přijímá myšlenku, že budou muset vyměnit bezčasové a bezrozměrové bardo za útlum hmoty, s nechutí.

Někteří ovšem projevují víc neochoty, než jiní. Muž, který kdysi ve starém Řecku využíval a zneužíval mladé chlapce, byl zhnusen, že se musí vrátit, jako obtěžovaný homosexuál. "Do prdele!" křičel v tranzu. "Vůbec se mi do toho těla nechtělo," řekl později, "ale musel jsem si to vybrat, proti své vůli, na radu soudců, jinak to nešlo. Prostě se nedalo nic dělat". Zdá se, že reinkarnaci lze vzdorovat jen po určitou dobu. Nakonec kosmický tlak vzroste natolik, že přinutí duši, jak dosvědčuje tento hypnotizovaný, aby pokračovala ve svém vývoji upnuta k fyzickému tělu.

Kolik času v mezidobí uplyne, bývá u různých osob a různých životů nestejné. Whittonovy subjekty měly nejkratší interval deset měsíců a nejdelší přes osm set let. Průměrný pobyt v karmickém mezidobí - přibližně čtyřicet let - se za posledních sedm set let neustále zkracuje. Ve starých dobách, kdy se svět ze století na století měnil jen málo, bylo k reinkarnaci méně stimulů než dnes. Neustálé změny v moderním světě zřejmě lákají bytosti chtivé nových pozemských zážitků, aby omezovaly svůj mimo inkarnační čas - což vysvětluje obrovský vzrůst celosvětové populace. Několik Whittonových subjektů, kteří zemřeli během druhé světové války, se převtělilo ještě včas, aby stihli populační explozi padesátých let.

Méně vyvinuté duše, které touží po novém těle, nezůstávají v inkarnačním mezidobí dlouho. Totéž platí o duších, které vidí brzskou příležitost sestoupit na pozemskou rovinu, aby odčinily karmické dluhy z minulých životů. Delší pobyt v mezidobí může být motivován touhou vynaložit větší úsilí na přípravu příští existence, nebo může být důsledkem apatického přístupu k evoluci, který se často projevuje spánkem až do chvíle probuzení pro další zrození. Podle řeckého dějepisce Herodota z pátého století př. Kr., staří Egypťané učili, že každá duše ztráví mezi jednotlivými životy období tří tisíc let. Současní hypnoterapeuti tento odhad však důkladně opravili, neboť zjistili, že se mnoho jejich subjektů narodilo několikrát už jen v dvacátém století. Duchový informátor Set, který mluvil ústy media Jany Robertsové, soudil, že trvání pobytu v bardu nepochybně urřuje osobní volba. "Záleží to vždy na jednotlivci", řekl. "Odpovědi musí člověk hledat vždy v sobě; tam, stejně jako tady."

Než vstoupí do pozemské roviny, bytost prochází éterickou bariérou, která sníží vibrace jejího vědomí. Za touto bariérou - symbolizovanou v starovéké mytologii řekou zapomenutí - se vzpomínky na nádheru barda rozplynou. Tato amnézie je důležitá, protože brání nekonečné touze a stestku po opuštěném majestátu a umožňuje člověku vstoupit do nového života bez přítěže mlhavých ozvěn minulých skutků a nepravostí. Stejně neocenitelné je to, že se nutně vytrácí vědomí plánu, který si duše udělala pro nastávající život. Jako by nemělo smysl, aby žák dostal odpovědi před zkouškou, tak i zkouška života vyžaduje, aby určité informace dočasně zmizely z našeho vědomí.

První vědomí existence v těle je podle výpovědi hypnotizovaných různé: od několika měsíců před narozením až po okamžik, kdy už je dítě venku z mateřského lůna. Řada hypnotzivaných se zmiňuje o tom, že se "vznášeli" nad matkou, povzbuzovali ji ve volbě jídla a hudby, zrazovali ji od kouření a pití a vůbec se snažili, aby se chovala oběma k prospěchu. V několika případech bylo matce sděleno i jméno dítěte.

Vstupuje duše do těla postupně, nebo najednou, dlouho před narozením, nebo až po něm? Nebo je to u různých lidí různé? To jsou podstatné otázky, na néž však zatím z množství protichůdných odpovědí nevyplynula žádná jednoznačná odpověď. Problém je komplikován přítomností dvou druhů pamětí - mozku a duše. Poněvadž mozková paměť funguje už od tří měsíců po početí, je těžko rozhodnout, zda-li hypnotizovaní čerpají svá sdělení z centrálního nervového systému, či z přítomnosti věčného "já". Tato nejistota, i když se týká ožehavého problému potratů, nemá zatím řešení. Lze jen konstatovat, že pokud je duše přítomna v těle v době potratu, zabití plodu se rovná vraždě, pokud není, znamená potrat jen odstranění kousku tkáně.

Problém potratu se ještě dále komplikuje vírou libanonských Drusů, podle nichž k převtělení dochází bez inkarnačního mezidobí, to znamená, že nová bytost se rodí při smrti starého těla. Podobně indičtí džinisté neznávají stav mezi životy a učí, že nová bytost se počíná, když předchozí tělo zemře. Podle údajů Edgara Cayce může vstoupit duše do těla krátce před narozením, při narození, nebo krátce po něm. Whittonovi hypnotzivaní v podstatě Caycovy jasnovidné výroky potvrzují.

// Byl jsem v porodním sále a sledoval jsem svou matku i lékaře stojící kolem ní. Všechno, co se dělo, bylo obklopeno bílým světlem a já jsem byl jeho součástí. Pak jsem slyšel jak lékaři říkají: "Už to bude"! a věděl jsem, že musím vstoupit do těla. Vůbec se mi tam nechtělo, venku v tom bílém světle mi bylo nádherně. //

V prožívání nového života jako by život mezi životy nebyl nikdy existoval. Dítě si vybuduje centrální identitu a většinou dospívá k přesvědčení, že jeho osoba a současně hmotné prostředí představují jedinou realitu. S vývojem jazyka jsou pak i eventuální náznaky původní existence odkázány do říše "neskutečna" a odmítnuty jako pouhé vágní a abstraktní dohady.

Když lidé po hlubokém transu v karmální mezidobí nabudou normálního vědomí, jsou často otřeseni, dezorientování a zděšeni. Jako by kradmo ochutnali kousíček dobrot z cukrářského krámku svých snů, touží po návratu do krajin dokonalého porozumění, kde smysl života je naprosto jasný a duše a její nesmrtelný úděl jsou průhledné jako sklo. "Probudil jste mě do neskutečného světa", stěžoval si jeden hypnotizovaný. "Teď vím, kde je pravá skutečnost". I pouhé zahlédnutí "pravé skutečnosti", vede k poznání, že se zážitky barda vrátí, už proto, že člověk přebývá v těle, které musí zaniknout. A to rozptyluje veškerý strach před smrtí. Sloby jednoho hypnotizovaného: "Teď se vlastně mohu na smrt jen těšit, poněvadž vím, že je to něco krásného."

I když si v podstatě každý, kdo navštívil život mezi životy, při probuzení podrží určitý dojem z tohoto podivuhodného světa, málokdo dokáže uspokojivě objasnit své vzpomínky, přestože v transu vyprávěl poměrně výstižně. "Je to úplně jiné", říkají a těžce hledají slova. "Nedovedu to přesně vysvětlit", prohlásila jedna žena, "ale teď znám důvody, všechna proč a proto svého života". Vyjadřovací potíže padají zčásti na vrub jedinečnosti metavědomí. Člověk se snaží popsat neznámé pomocí toho, co zná, ale na zemi není nic, co by se s tím dalo srovnat. Ani symboly nedokáží vystihnout povahu a smysl té zkušenosti.

A pak, lidé své vzpomínky také cenzurují. "Mohu odepřít informace, ale lhát nemohu", poznamenal jeden hypnotizovaný. Existuje snaha potlačit silné negativní emoce. Kdykoli duše zjistí, že vědomá znalost nastávajících událostí by mohla narušit karmický vývoj, dochází bezpečně k dobrovolné amnézii. Několikrát zahlédli hypnotizovaní budoucí události svého života a prosili Dr. Whittona, aby jim tu vzpomínku vymazal z paměti, t.j. z vědomí. "Tohle si nechci pamatovat, až se probudím. Mohlo by mě to pokoušet, abych zasahoval do své karmy." Jiní vypadli z transu při vyprávění o své budoucnosti a zjistili, že si nic nepamatují.

Někteří však měli odvahu pročíst své karmické scénáře, přenést tyto znalosti do normálního vědomí a předpovědět tak budoucí události svého života. Kdykoliv měly tyto předpovědi dostatečně krátkou lhůtu k ověření, ukázalo se, že jsou přesné. Častěji však šlo o pouhé náznaky toho, co se chystá. Roku 1984 se jeden hypnotizovaný dověděl z metavědomí, že ho na podzim příštího roku stihne něco "velmi ošklivého". Neměl zdání, co by to mohlo být, ale věděl, že se nesmí snažit zjišťovat podrobnosti, aby se tomu vyhnul. "Ať je to co chce"! prohlásil, "musím to vydržet kvůli svému vývoji". V září 1985 dostal těžký astmatický záchvat, s nímž ležel čtrnáct dní v nemocnici, z toho první čtyři na jednotce intenzivní péče.

Zážitky z karmálního mezidobí má každý jiné. I když je základní tematika podobná, výpovědi se liší stupněm světla i osvícení, vzezřením soudců /někteří nevidí Trojici, nýbrž pouze cítí doporučení vyšší autority/, rozsahem, v jakém mohou nahlédnout do svého scénáře a mnoha jinými podrobnostmi. Ale v jednom jsou zprávy té hrstky vyvolených, kteří navštívili život mezi životy, naprosto stejné; odpovědni za to, čím jsme a v jakých situacích se ocitáme, jsme výhradně my sami. My sami si volíme svůj osud.

Tuto vlastní odpovědnost za všechno lze chápat jako svobodu na ostří nože, ale její hrůzu mírní vědomí, že se všichni účastníme úžasného evolučního dění, v němž má každá myšlenka, slovo i čin, svůj smysl a účel. Hypnotizovaní se přesvědčili, že každá další inkarnace vzniká na základě předchozí, a vracejí se do normálního života se zvýšeným pocitem zodpovědnosti. Také si silně uvědomují, že celý makrokosmos je ovládán neúplatným mravním smyslem, který proníká jejich neuvěřitelně složité putování z života do života. Zakusit tuto hlubší realitu a větší harmonii, znamená osvobodit se na základě pochopení. Ciceo, který zřejmě nahlédl do tohoto světa, napsal v knize De Iegibus: "Známe konečně důvod proč žít; a nejen že žijeme rádi, ale máme také več doufat po smrti".

 

 

5. Kyvadlo znovuzrození

Dalekáť cesta má . . . .

Všichni se vrátíme; právě tato jistota dává životu smysl.

 

Gustav Mahler

Odstraníme reinkarnaci a život mezi životy bude nemyslitelný jako řeka bez břehů, nebo spánek bez bdění. Už sama povaha barda vyžaduje, aby každý život bez těla byl ohraničen pozemskou existencí. Proto je zapotřebí kyvadla znovuzrození, které nás přenese do fyzického těla a po smrti nás zase vrátí na nehmotnou rovinu vědomí mezi životy.

Hypotézu o tom, že se musíme v různých tělech znovu a znovu vracet na zem, dokládá kulturní tradice, náboženské nauky i vědecký výzkum. Ale všechna výřečnost a důkazy světa neučiní tuto hypotézu přijatelnější tomu, kdo se rozhodl věřit jinak. Znovuzrození souvisí úzce se zkoumáním naší pravé duchovní povahy a takovémuto sebezpytování není současná společnost příliš nakloněna. Západní civilizace odkojená dogmatickými vlivy zanedbává duchovní složku člověka, dokonce jí pohrdá. Darwinův spis o původu druhů, tak revoluční v druhé polovině minulého století, se obrovské otázky lidského vývoje pouze dotkl. Darwin mluvil jen o fyzickém rozvoji. Většího a složitějšího tématu duchovního pokroku, který proměnami vědomí unáší lidstvo z života do života, si nepovšiml.

Ve světě, kde vládne materialismus, se tento "instinkt rodu", jak nazval reinkarnaci americký spisovatel Henri David Thoreau, potlačuje od mládí. Nicméně statistika Gallupova ústavu v roce 1982 ukázala, že v znovuzrození věří dvacet tři procenta všech Američanů /šedesát sedm procent jich věří, jak už bylo uvedeno, v život po smrti/ a o tři roky dříve anketa londýnského Sunday Telegrafu zjistila, že tuto víru sdílí dvacet osm procent Britů - o deset procent víc, než před deseti lety. Kovové knoflíky, které se prodávají v Británii, hlásají: "Reinkarnace znovu na scéně - Reinkarnation is Making a Come Back". Tato tendence ovšem v sobě nemá nic radikálního. Víra v znovuzrození charakterizovala vždy nejmoudřejší z duchovních vůdců a filosofů od Platona k Ježišovi a zaujímá významné postavení v dějinách lidského myšlení a jednání.

Začněme svými prehistorickými předky. Od pradávna přijímaly primitivní kmeny po celém světě reinkarnaci jako zákon života. Smrt znamenala návrat do lůna matky země, z něhož člověk znova vstává. Kostry Neardtálců - kolem roku 200.000 až 75.000 let př. Kr. - jsou skrčeny do fetální pozice, jako by čekali na nové zrození. Podle víry šamanů, ze starší doby kamenné před 15.000 až 25.000 lety, se lidé a zvířata znovu rodí ze svých kostí, které se považovaly za sídlo základní životní síly. U některých severoamerických indiánských kmenů se ten, kdo se chtěl stát šamanem, musel rozpomenout na deset posledních životů. Kmenová paměť, staré mýty a báje, náboženské nauky i klasická moudrost, to všechno dosvědčuje, že opakovaná vtělení jsou pro duchovní vývoj stejně důležitá, jako sled roků pro vývoj těla. Reinkarnace tvořila vždy rámec a podmínku nesmrtelnosti: způsob, jak nakonec dosáhnout dokonalého osvícení.

Mezi životy se sjednocujeme se svým nebeským dědictvím. Kdykoli se vracíme na zem, koveme svůj osud ve výhni hmotných zkušeností a na svou znalost pramene dočasně zapomínáme. Potlačené vědomí o životě mezi životy se mění ve víru a ta zas v náboženské přesvědčení: touhou a snahou po majestátu, který jsme opustili. Reinkarnační nauky pronikají nostalgicky všemi posvátnými náboženskými texty. V budhistických knihách se přechod z těla do těla přirovnává k plameni, který přechází ze svíce na svíci, a duše ztvárňuje tělo k své potřebě, jako zlatník zpracovává drahý kov podle svých záměrů. Stará písma oplývají zmínkami o kole znovuzrození, na němž se v cyklech existence otáčejí lidské bytosti, připoutané řetězy karmy. Karma - o níž bude ještě řeč v příští kapitole - je jméno pro faktor sebeurčení, který řídí podmínky inkarnačního cyklu. Doslova znamená "činnost" a představuje složitou souhru příčin a účinků, jež se projevují z života do života a jež poznáváme jasně, jak ukazují kapitoly klinických anamnéz, pouze v karmálním mezidobí. V epištole ke Galatům /6,7/ píše svatý Pavel: "Co kdo zaseje, to bude také žit." To je karmické účetnictví v praxi; všechno, co myslíme a děláme, působí na vesmír a má svou reakci.

V rámci hinduistických a budhistických nauk více než miliarda obyvatel Asie uznává, že musí podstoupit koloběh života a smrti. Doufají, že nesobeckostí, slitováním a vědomostmi se jim co nejdřív podaří nahradit otroctví kola karmy mokšou, neboli osvobozením. Zároveň si však uvědomují, že ve většině případů lidská selhání diktují opak, že karmická zátěž a touha po smyslové rozkoši pozemského života způsobují zoufale pomalé očistné putování z těla do těla. Guantama Budha, který prý prožil 550 životů během 25.000 let, zdůrazňoval, že lpění na pozemské existenci připoutává člověka k robotě v šlapacím mlýnu reinkarnace.

Dávno před Budhovým narozením získali o procesu reinkarnace pozoruhodné poznatky staří Řekové a Egypťané. Egyptské nápisy vyprávějí, jak bůh Osiris, zosobňující esoterické vědění, byl zahnán z Indie do Egypta v podobě skvrnitého býka. Řecké texty se zmiňují slovy, která jsou předzvěstí klasické indické nauky, o "bolestném únavném kole". Dávní obyvatelé severní Evropy věřili v převtělování tak silně, že při narození dítěte soucitně plakali, kdežto smrt vítali s jásotem. Druidové šli dokonce tak daleko, že když někdo nemohl splatit vypůjčené peníze a zemřel, byli přesvědčení, že dluh v příštím životě vyrovná. Starověk byl tímto myšlením tak proniknut, že latinské sloveso educare, vychovávat, původně znamenalo čerpat z něčeho, co už je známé. Sokratés soudí, že učení je pouhé rozpomínání a Platón píše, že "kdo nabývá snadno vědomostí, má je od svého trvalého já, které je získalo v předchozích životech, takže se snadno vracejí". Cicero prohlašuje shodně s nimi, že "rychlost, s jakou děti chápou nespočetná fakta, je přesvědčivým důkazem, že lidé znají většinu věcí už před narozením". Zázračné děti rozhodně vzbuzují domněnku, že se talent nemusí vyvíjet jen v přítomném životě, a že má pravděpodobně své počátky v minulých existencích.

I když ortodoxní křesťanství, židovství a islám reinkarnaci popírají, každé z těchto světových náboženství má frakce, které se k ní otevřeně hlásí. V převtělování věřilo na rozdíl od obecné nauky mnoho prvních křesťanů, mezi nimi i Orignes, který se považuje po svatém Augustinovi za nejvýznamnějšího z církevních Otců. Sám svatý Augustin se trápil myšlenkou na mnohonásobnou existenci. "Řekni mi Pane!" píše ve vyznáních, "následovalo mé dětství po jiném bytí? které před tím zemřelo? "Možná nevěděl, jako neví mnoho moderních křesťanů, že Ježíš Kristus dosvědčuje reinkarnaci jak v bibli, tak zejména v gnostických písmech. Gnostické evangelium Pistis Sofia, uvádí Ježíšův výrok: "Duše se přelévají jedna do druhé z různých těl na světě".

Teprve ve čtvrtém století, kdy se křesťanství vyvinulo z ustrašených skupin věřících v instituci zralou pro politické manipulace, se objevilo v křesťanské teologii odmítání reinkarnace. Spojení církve a státu, usilující o kultovní závislost celých národů, vidělo v křesťanech, kteří věřili v převtělování, hrozbu. Takoví lidé byli totiž nezávislí a svobodomyslní a s jejich podřízeností se nedalo počítat. Nedali se zlíkat ani sliby nebeské blaženosti, ani odstrašit hrůzami pekla a byli označeni jako heretikové /řecké slovo hajretikos - neznamená kupodivu nic horšího, než člověka, který si dovede vybrat/. Nicméně úřední edikt, kterým se v Římské říši tato nauka odsuzuje, byl vydán až roku 553, kdy císař Justinián formálně zvěřejnil církevní kladbu proti těm, kdo hlásají "obludné učení o reinkarnaci". Odpor však byl tak tvrdošíjný, - zejména u rebelantských křesťanů, zvaných katharové - že teprve v třináctém století se církvi pomocí mučení a vraždění podařilo reinkarnační myšlení v západní Evropě s úspěchem vymýtit. Věčný plamínek však nezhasl. Tajné mystické skupiny alchymistů a rozikruciánů se postaraly o propašování této myšlenky do novověku.

Svěrací kazajka církve se začala uvolňovat v renesanci spontánním zdůrazňováním osobnosti. V následujícím osvícenském věku mnoho význačných duchů v Evropě zastávalo názor, že mít za sebou mnoho životů, propůjčuje zkažené a nesmyslné lidské existenci řád, smysl i cíl. "Vždyť narodit se dvakrát," poznamenal Voltaier, "nepřekvapuje o nic méně, než narodit se jednou." Takové opovážlivé myšlení však neovládlo masy. Většina lidí byla prodchnuta ortodoxními pojmy, podle nichž po smrti existovaly pouze dvě strohé alternativy: ráj, nebo věčné zatracení. S postupem času se změnilo málo.. Přísné názory devatenáctého století a technické myšlení průmyslové revoluce, rozhodně nevedly k zvýšení zájmů o reinkarnaci. Často však i nevyslovené popírání vyššího vědomí vedlo v této době k reakci na materialismus v podobě teosofického hnutí a rozvoje rozikruciánského řádu.

V druhé polovině minulého století pluli teosofové statečně proti proudu a předkládali lidem na Západě k četbě a poučení, tak zvanou východní moudrost. Jejich snažení však mělo malý ohlas a bylo brzy překonáno mysliteli, kteří popírali existenci duchovního světa vůbec - Karlem Marxem, Sigmundem Freudem a Bertrandem Russelem. Teosofové rozhodně nemohli očekávat, že myšlenka opakovaných zdrojů přežije v střeštěné intelektuální atmosféře dvacátého století pouhými citáty a výkladem východních mystických textů. Uprostřed velkolepého technického rozvoje, nastala potřeba empiricky buď potvrdit, nebo vyvrátit záhadu reinkarnace. V devadesátých letech učinil francouzský plukovník Albert de Rochas první váhavé kroky k vědecké metodologii. Hypnotizoval subjekty způsobem rakouského lékaře Antona Mesmera /který dal jméno hypnóze, neboli mesmerismu/ a uváděl je do stavu před narozením, t.j. do řady minulých životů. Odhalil tím nový rozměr lidské zkušenosti a položil si poprvé otázku, která se vyskytuje dodnes. Jsou události z minulých životů prožité v tranzu skutečným důkazem předchozí existence? Rochas zůstal opuštěn a ponechán svým myšlenkám "v temnotě, s níž všichni objevitelé musí zápasit na počátku každé nové vědy". Nepodařilo se mu totiž doložit historickou pravost událostí, které mu hypnotizovaní popisovali, ačkoliv jejich výpovědi, týkající se často známých míst a rodin, byly hodnověrné.

Ještě řadu let po Rochasových nejistých pokusech vysvětlovali psychiatři a psychologové občasné spontánní vzpomínky svých pacientů na minulé životy jako duševní poruchu. I dnes se nabízejí jako protiargumenty jiné důvody: mmosmyslové vnímání, posedlost duchy, kryptomnézie /náhlý příliv zasutých vzpomínek/. Potíž je v tom, že i když lze minulý život historicky doložit, nikdo nedokáže, že osoba s příslušnými emocemi a informovaností, byla kdysi právě tím člověkem, kterým tvrdí, že byla. Jako pojmy nebe a pekla, reinkarnace je metafyzická záležitost a nedá se uzavřít do pozemské "reality", ani ji nelze posuzovat vezdejšími omezenými měřítky. Důkaz musí ustoupit vjemu.

První pokusy s hypnotickou regresí vzbudily v odborných kruzích značný rozruch, ale veřejnost zaujal teprve roku 1954 laický experimentátor Morey Bernstein osobou Bridey Murphyové, kterou předváděla Američanka Virginia Tigheová, hypnozivaná plamenem svíčky. Její živé a podrobné líčení života Bridey Murphyové v Irsku v devatenáctém století vyvolalo čadu člínků v novinách, záplavu diskusí o reinkarnaci a stovky seancí na téma Vyprávějte kde jste byli. Koncem dvacátých let získalo dílo velkého amerického jasnovidce Edgara Cazce menší množství stoupenců oddaných myšlence reinkarnace. Cayce, jako přesvědčený presbyterián představu znovuzrození zprvu zavrhoval. 10. srpna 1923 se však vynořil ze spontánního tranzu a podle tvrzení jeho přátel v hypnotickém spánku mluvil o tom, že se lidé rodí v různých tělech. Nejprve se obával, že jeho podvědomé schopnosti ovlivňuje ďábel, ale brzy na to přijal vlastní svědectví, že se karmické vzory promítají do jednotlivých lidských životů během celých tisíciletí. Pochopil, že reinkarnace nijak nenarušuje Kristovo učení a v dalších pětadvaceti letech provedl 2.500 sond do minululých životů. V mnoha případech zjistil, že existující choroba souvisí s urřitou činností - nebo nedostatkem činnosti - v minulých životech, což ho vedlo k odmítnutí běžného pojmu dědičnosti. Když se ho někdo zeptal: "Z které strany jsem zdědil nejvíc?", odpovídal: "Nejvíc jste zdědil od sebe, ne od své rodiny"! Rodina pouze představuje řeku, po které pluje duše.

Hlas Edgara Cayce bylo slyšet v době, kdy hladinu světa začal čeřit vánek duchovního oživení. Po staletích odcizení nastala větší ochota uznávat vzájemnou závislost mysli a těla a hmoty a ducha, takže došlo k jistému sblížení mezi vědou a mystikou. Einsteinovy teorie relativity ukýzaly, že klasická newtonská fyzika nedokázala proniknout pravou povahu času, prostoru a pohybu. Tak zvaná "nová fyzika", která následovala, objevila, že subatomické částice neustále umírají a znovu se rodí, že každá subatomická interakce se skládá ze zničení původních částic a vytváření nových. Jinými slovy, mikroskopická forma znovuzrození je základem celého hmotného světa. Tentýž princip se zřejmě uplatňuje i v makroskopickém měřítku, neboť astrofyzika soudí, že celý vesmír ustavičně zaniká, aby se znovu narodil. Tato vše zahrnující představa smrti a znovuzrození, je od pradávna symbolizována Šivou, čtyřrukým hinduistickým božstvem vzniku a zániku. Je také implicitně obsažena v čínském TAO, řádu věcí, jehož neúprosné cykly příchodů a odchodů vystihují pravou podstatu života.

Jako fyzikové zkoumali pulzaci kosmu, tak badatelé o hypnotické regresi pronikali mlhavým pomezím lidského nevědomí.Nejvýznamnějšími následovníky průkopnického plukovníka Rochase byli Švéd Hans Björkhem a Angličan Alexandr Cannon, který získal doktorát na devíti evropských universitách. Oba nashromáždili obrovské množství materiálu o minulých životech. Cannon provedl u 1.382 dobrovolníků hypnotickou regresi, až do doby několika tisíciletí před Kristem, ale jejich svědectví přijal až pod tíhou faktů. Ve své knize Vnitřní síla napsal:

Reinkarnační hypotéza mě po celá léta pronásledovala jako přízrak, a vynaložil jsem vše, abych ji vyvrátil, a dokonce jsem se hádal se svými subjekty, že mluví nesmysly. Přesto mi za celá ta léta jeden hypnotizovaný za druhým vyprávěli navzdory svým různým náboženským přesvědčením stále tutéž historii. Prozkoumal jsem teď už přes tisíc případů a musím uznat, že reinkarnace existuje.

Dr Cannon, který tvrdí, že dílo Zigmunda Freuda bylo překonáno reinkarnací, se specializoval na vyhledávání původu komplexů a strachu v traumatických událostech minulých životů. Na jeho výzkum navázal Dr Whitton. Cannon byl průkopníkem metod, jimiž se v sedmdesátých a osmdesátým letech podařilo vyléčit statisíce lidí. Tato terapie vyžaduje od lékaře vysoký stupeň trpělivosti, intuice a technických schopností. Zkoumání čady minulých existencí, aby se našla příčina potíží v jiné době, na jiném místě a v jiném těle, většinou vyžaduje mnoho hodin. Jakmile se však podaří vydobí z podvědomí příslušné informace, psychické a fyzické poruchy ustupují často náhle a neuvěřitelně.

Nikdo nemůže s jistotou říci, jak a proč tato léčebná metoda funguje; zdá se však, že právě lokalizace a přijetí negativního jevu dlouho zafixovaného v duši má osvobozující účinek. Tato terapie pomohla široké škále lidí, od závozníků k filmovým hvězdám. Ztotožňují se citově se svými minulými osobnostmi, ať už v tranzu do svých někdejších těl vstupují, nebo jen pozorují své proměněné já z povzdálí. Skoro všichni odborníci na hypnotickou regresi jsou přesvědčení, že jejich subjekty skutečně znovu prožívají své předchozí existence. Dr Edith Fiorová, klinická psycholožka kalifornského Saratogy, řekla: "Zbaví-li se někdo okamžitě a trvale fobie tím, že se rozpomene na událost z minulého života, pak se zdá jen logické, že se ta událost musela stát"!

Jiná kalifornská klinická psycholožka Dr Helena Wambachová se před několika lety rozhodla, že buď dokáže, nebo vyvrátí reinkarnační teorii. Její vžzkumy se opíraly o statistické studie několika set hypnotizovaných, kteří se bez ohledu na pohlaví jejich současného života, při regresích daleko za rok 2.000 před Kristem rozdělili přesně podle biologicky daných faktů na na 50,6% mužů a 49,4% žen. I když tito lidé byli vesměs průměrní Američané bílé pleti, jejich inkarnační vzpomínky odpovídaly přesně rasovému, třídnímu i populačnímu rozvrstvení světových dějin. Také jejich popisy šatstva, bot a kuchyňského náčiní souhlasily v různých stoletích s historickými fakty. Výsledkem těchto studií Dr Wambachové bylo, že její názor už nebyl pouhou vírou nebo přesvědčením o reinkarnaci, nýbrž věděním. Použila tohoto přirovnání: "Budete-li sedět ve stanu u silnice a tisíc kolemjdoucích lidí vám řekne, že pár kilometrů za vámi je most, který přešli, nabudete přesvědčení, že ten most existuje."

Nezvratný důkaz znovuzrození je ovšem, jak už bylo řečeno, nemožný, protože se nelze přesvědčit, zda hypnotizovaná osoba byla skutečně tím, na koho si vzpomíná. Tento problém přivádí na mysl slova otce americké psychologie Williama Jamese, kteřý řekl: "Kdo chce vyvrátit pravidlo, že všechny vrány jsou černé, nebude dokazovat, že žádná vrána není černá; stačí, když zjistí, že jediná vrána je bílá". Už přes čtvrt století se dva nadšení badatelé o reinkarnaci - Dr Ian Stevenson a Hemendra Banerjee - snaží ze všech sil dokázat existenci této bílé vrány. Zatím se tento divný pták zatvrzele odmítá objevit. Stevenson i Banerjee se však nedali odradit a zaměřili své úsilí na shromažďování a zkoumání spontánních výpovědí malých dětí v různých částech světa. Znovu a znovu porovnávali jejich vyprávění o minulých životech se skutečnými historickými osobami a místy. A jejich záznamy dokazují, že i když bílé vrány není možno veřejně předvádět, jejich existenci nelze jen tak beze všeho zamítnout.

Dr Stevenson, který zpracoval na počítači v parapsychologickém oddělení Virginijské univerzity přes 2.000 dětských případů, řekl, že "logicky myslící člověk může teď, pokud chce, věřit v reinkarnaci na základě faktů spíše než prostě jen na základě náboženské nauky, nebo kulturní tradice". Zároveň ovšem neopomíjí zdůraznit, že "ani určitý jednotlivý případ, ani všechen prostudovaný materiál dohromady nepředstavují důkaz. Jde pouze o kvalitativně i kvantitativně narůstající soubor faktů svědčících o reinkarnaci." Příznačné pro toto narůstání je přes dvěstě mateřských znamení, jež Stevenson prozkoumal na dětech, které tvrdily, že zemřely kulkou, nebo sečnou zbraní. Mateřská znaménka byla na místech, kudy pronikla do těla zbraň v předchozím životě. V sedmnácti případech se mu podařilo získat lékařské, nebo pitevní nálezy potvrzující, že dotyčná osoba skončila svůj život popsaným způsobem.

Hemendra Banerjee, který v roce 1957 založil Indický parapsychologický pstav a od roku 1970 žije ve Spojených státech, se přesvšdčil o realitě reinkarnace tím, že si všímal spontánní citové reakce u dětí, které poznávaly přátele a příbuzné z minulého života. V tomto ohledu jsou děti věrohodnými svědky: jejich výpovědi ve stáří dvou až pěti let nejsou dosud narušeny civilizačními předsudky a zasuty naléhavými životními zkušenostmi. Život, na který si vzpomínaly, skončil většinou násilně. Lze předpokládat, že jejich násilná smrt vyvolala citovou reakci tak silnou, že pronikla přirozenou amnézií, jež má oddělovat jedno vtělení od druhého.

Batolata, která se pamatují na minulý život, často breptají věty, jako: "Když jsem byl velký", nebo si stěžují, že jsou jiného pohlaví než dřív. Stýská se jim po příbuzných či přátelích, po jídle, šatech a životním stylu bývalé existence - dokonce i po alkoholu, drogách a tabáku. Je však málo pravděpodobné, že je někdo vyslechne s pochopením, i když křikem protestují proti traumatu, které je uvrhlo střemhlav do života. Rodiče na Západě až příliš často tyto bezelstné svědky ignorují, nebo jim jejich výroky rozmlouvají. Na Východě však existuje pověra, že kdo si vzpomíná na předchozí existenci, umře v mládí a tak rodiče nezřídka zastavují příval takových slov tím, že dítěti nacpou do úst bláto nebo mýdlo.

Často se objevuje otázka, existuje-li reinkarnace, proč se nemohou rozpomenout na minulý život všichni lidé? Ve své odpovědi připisuje Mahathmá Gándhí kosmickému procesu určitou benevolenci: "To, že si nepamatujeme minulé zrození, je laskavost přírody. Život by se stal břemenem, kdybychom museli nést tak obrovskou zátěž vzpomínek." Přesto je však možné podniknout touto amnézií buď pomocí hypnozy, nebo oživením dívných vzpomínek, pomocí praktických a cílevědomých meditativních technik. Jeden z nejrozšířenějších argumentů proti reinkarnaci tvrdí, že vzpomínky na minulý život jsou genetického původu, že dědičnosti lze vysvětlit nejen tělesnou podobu, přednosti, slabosti a predispozice, ale i vzpomínky z doby před narozením, které jsou prý zakódovány v molekulách DNA. Pod náporem poznatků z hypnotické regrese se tento názor hroutí. V tranzu si totiž běloši vzpomínají, že žili jako černí otroci a mnoho subjektů mluví o tom, že se vtělili ještě za života svých bývalých rodičů. Také molekul DNA není tolik, aby stačily zakódovat vzpomínky jednoho života, natož několika životů.

Poznatky z hypnotické regrese ukazují na to, že kyvadlo znovuzrození je evoluční záměr, který nám umožňuje učit se ze zkušeností a uřením realizovat obrovské možnosti, které máme. Jeden život prostě nestačí. Světově známá thanatoložka, Dr Elizabeth Kübler-Rossová napsala, že naplnit osud v jediném životě je prakticky nemožné. Kalifornský psychiatr, zabývající se hypnotickou regresí Dr Morris Netherton připomíná: "Vytvořit Velký kaňon trvalo přírodě deset milionů let. Nevěřím, že k vytvoření lidské duše stačí jen sedmdesát, nebo osmdesát". Karmické anamnézy Dr Whittona potvrzují, že ustavičně střídáme život na tomtom a onom světě s výslovným úmyslem vynakládat stále větší úsilí na zdokonalování našeho nejvnitřnějšího bytí. Osobní zkušenost je nenahraditelná a jenom tím, že si podle svých potřeb vyrábíme různá těla, se můžeme učit z různých perspektiv a úhlů.

Války, nemoci, zločiny, blahobyt, mateřství, vězení, sláva, vina, hlad, zklamání a mnoho dalších faktorů přispívá na zemi k růstu znalostí, moudrosti, pochopení pro druhé a mnoha jiných vlastností, které připravují vznešený stav mimo dosah inkarnační nutnosti. Říci, že cesta k dokonalosti je předlouhá, je slabý výraz. A byla by nesnesitelná, kdyby se neustále neměnily podmínky životních cyklů. Život na tomto světě je jenom obtížný, ale i krátkozraký - zřídkakdy vidíme dál, než dosahují naše tužby, za hranice našich tělesných nedokonalostí, za proud událostí, do kterých jsme vrženi. Po smrti však, ve stavu bez těla, získáváme velkolepý přehled: odpočíváme, hodnotíme a získáváme další vědomosti, abychom se připravili na další kolo znovuzrození. A pak, naplněni představami o budoucím životě, se znovu potápíme do kadlubu vezdejší existence, kde činy určují osud.

 

 

6. Kosmická učebna

Své radosti a strasti si volíme dřív, než je prožíváme.

Kahlil Gibran, Písek a pěna

 

K tomu, aby se člověk vyvíjel, potřebuje impuls. Bez podnětu by se nic nenaučil; musí existovat něco, co ho vhání do nespočetných zkušeností během putování z života do života. Tuto sílu, tento tlak, vznikající samovolně, označuje sanskrt slovem, které se ujalo ve všech jazycích světa: k a r m a .

Karma je to, co jednotlivec uvádí do pohybu z života do života svými pohnýtkami, názory a chováním. Karma popírá představu, že lidé jsou pouhé figurky na kosmické šachovnici. Příjmout karmu, znamená uvědomit si, že svět je jevištěm přirozené spravedlnosti; jestli-že všechny podmínky vznikají jako důsledek minulého chování, nemůže existovat nespravedlnost, nerovnost a neštěstí. Karma spojuje odpovědnost k sobě se zákonem příčiny a účinku; činy, předcházející z života do života, tvoří základ osobní kontinuity o osudu člověka. "Chceš-li znát minulost", řekl Buddha, "pozoruj přítomnost. A chceš-li znát budoucnost, rovněž pozoruj přítomnost"!

Podle tradiní definice je karma systém odměňující a trestající spravedlnosti, který vynucuje nové narození a určuje způsob a okolnosti každé další inkarnace. Podle starověkých nauk se karma čídí příkazem "oko za oko, zub za zub", což znamená, že člověk dříve nebo později zakusí sám na sobě radosti a strasti, které připravoval jiným. Podle výpovědí hypnotizovaných subjektů Dr Whittona, to však nemusí fungovat tímto způsobem. Ti, kdo navštívili bardo, tvrdí, že karma znamená v podstatě učení. Je to princip, který se uplatňuje ve všech věcech a umožňuje vývoj duše. Důležité je učit se: jak k tomu dochází, zda násilnou změnou, neúnavnou pílí, nebo inteligentním proniknutím k podstatě věci - to už je v zásadě jedno. Základní je tu poučka "PROSPĚJEŠ-LI DRUHÉMU, PROSPĚJEŠ SOBĚ" a naopak "UŠKODÍŠ-LI DRUHÉMU, UŠKODÍŠ SOBĚ". To je základní přikázání karmického zákona. "Miluj bližního svého", radí Kristus. A není lepší rady těm, kdo usilují o co nejrychlejší zmenšení karmických rizik."

Zatímco buddhistické a hinduistické texty představují člověka upoutaného na kolo znovuzrození řetězy karmy, výpovědi hypnotizovaných podávají poněkud poučenější obraz její funkce. Představme si obrovskou kosmickou učebnu, kde lidstvo během nesčíslného množství životů dostává lekci za lekcí. Každý z nás je zároveň žákem i učitelem a má možnost čídit svými činy směr vyučování. To je také hlavní myšlenka Upanišády.

 Jak člověk jedná, tím se stane . . . .

 To, po čem touží, je jeho osudem.

Karmické vzory vznikají z úsilí duše o vlastní zlepšení vykonáním určitých úkolů. Tyto vzory mají zásadní vliv na volbu a plánování nastávajících inkarnací. V stavu mezi životy přehlíží duše vše, co až dosud na zemi dělala a rozhoduje se řešit nebo odčinit určité skutky v příštím vtělení. V bardu sice poznává minulé chyby, ale většina z nich lze odčinit pouze na zemi, kde se v mnoha případech znova setkává s těmi, s nimiž je karmou svázána.

Historicky prošla karma za posledních pět tisíc let velkými změnami. Podle tradice starých Egypťanů se karmická spravedlnost vyznačuje bezohledným vyrovnáváním účtů, při čemž špatným skutkům se dostává patřičná odplata. "Tvůj čin se změni v tvůj osud", hlásá osmadvacátý verš Ptahhotepových naučení z doby kolem roku 2.000 př. Kr. Starý a Nový zákon jsou stejně nekompromisní a projevují ještě větší pomstychtivost. V Zjevení sv. Jana /13.10/ se praví: "Kdo odvede do zajetí, půjde sám do zajetí; kdo zabije mečem, bude sám zabit". V stoletích po Kristu se tento archaický zákon začal vykládat inteligentněji. Křesťanská gnóze a hebrejská kabala, chápou karmu jako zákon vyrovnání. Kdo zabije jiného člověka, nemusí být nutně odsouzen k smrti za podobných okolností, nýbrž může ten čin nějak napravit, třeba tím, že se bude v budoucím životě starat o umírající a zmrzačené.

Třetí výklad, který se přijímá i dnes a pravděpodobně má svůj původ v středověké evropské mystice, soudí, že karma je prostě proces učení, škola tvrdých úderů, kde získáváme vědomosti opakovaným pokusem a omylem. Dopustím-li se vraždy, uvedu do pohybu události, které nemusí vést k tomu, že budu sám zavražděn, nebo že budu muset svůj čin aktivně odčinit. Ať jsou důsledky jakékoliv, vrah se poučí, že si takovým jednáním pouze uškodil. Tím, že zničil hmotné tělo jiného člověka, zpomalil vlastní duchovní vývoj.

Výpovědi Whittonových subjektů vyjadřují všechna tři pojetí karmy; "oko za oko" se vyskytuje nejčastěji v prvních fázích osobního vývoje. Když se však hypnotizovaní octnou v stavu mezi životy, mluví o karmě jako o něčem, co si sami pro sebe vytvořili - jako prostředek postupného zušlechťování osobnosti. V transu prohlašují znovu a znovu, že musí projít určitými zkušenostmi, aby se zbavili nedokonalostí a zajistili svůj růst. Postup ovšem závisí na tom, jak se k těmto zkušenostem postaví! Pokud se z nich nic nenaučí, situace se bude opakovat. Cvik dělá mistra, to platí i v tomto případě. Uveďme několik příkladů karmických anamnéz Dr Whittona, z nichž vyplývá, že karmické závazky mohou trvat celá staletí.

V hypnotické regresi se Ben Garonzi vrátil do čady mužských a řenských životů, v nichž se těm, kdo s ním špatně zacházeli, mstil vraždou. V přítomném životě se znovu dostal do ožehavé situace nabízející násilné řešení. V dětství byl tyranizován otcem a naučil se ho tak nenávidět, že se v osmnácti letech rozhodl, že ho zabije. Když se jednou večer otec opil, Ben vytáhl ze zásuvky v kredenci kuchyňský nůž s vražedným úmyslem. Na popud vnitřního hlasu však své rozhodnutí změnil a nůž vrátil na místo. Toto rozhodnutí znamenalo v Benově životě zásadní obrat.

Od té doby se stal společenštějším a v práci získal větší váhu a uznání. V bardu se Ben dověděl, že pčišel karmickou situací, v které se měl naučit odolávat silné provokaci, aniž by se uchýlil k násilí. Zjistil, že si sám zvolil obtížné dětství, v němž bude vystaven těžkým zkouškám ze strany svého otce, který hrál značnou roli v antagonistických vztazích už v předchozích životech. V bardu také slyšel hlas, který mu řekl: "Zachováš-li se tentokrát správně, všechno se urovná. Ne-li, dostaneš se do prostředí, kde se budeš učit ještě intenzivněji." Ben okamžitě pochopil, že tím, že se opanoval v kritické situaci s kuchyňským nožem, svou karmu zvládl. Tím, že obstál v této zkoušce, vyprostil se jednou pro vždy z bludného kruhu, v němž se až dosud pohyboval.

Matka tří dětí, jejíž manžel se zabil r. 1971 při leteckém neštěstí, platí za své činy vykonané před tisíci lety. V hypnoze se dověděla, že byla velekněžnou majské civilizace a s potěšením odsuzovala k rituální smrti každého, kdo jí byl nepohodlný. Dodnes se musí vyrovnávat se ztrátami svých blízkých a prožívat bolest, kterou kdysi způsobovala jiným. Metavědomí ukázalo, že pro tento život si naplánovala, že se naučí mít soucit a pochopení pro druhé.

Židovský chirurg dr Simon Ezra se dověděl, že odčiňuje své minulé chování, zejména krutost k Židům, které se dopouštěl jako římský setník několik let po Kristově smrti v bouřící se Judeji. Živě si vzpomínal, jak na koni najížděl na těla Židů zpola zasypaná pískem a rozdupával je. Jeho karmická role v tomto životě byla těla spravovat a zakoušet pronásledování. Na začátku své lékařské kariéry byl pro svůj židovský původ vyštván z Velké torontské nemocnice. Než se dal hypnotizovat, týral občas sestry na operačním sále tím, že kolem sebe zlostně házel chirurgické nástroje, aby dal najevo netrpělivost. Jeho agresivní chování se značně zlepšilo, když pochopil, proč si vybral svou rasu a své povolání.

Hilarie Jacksonová, egocentrická žena v domácnosti, ve stavu mezi životy zjistila, že její sobectví představuje karmickou zábranu, která jí stojí v cestě už celá staletí. V předchozích životech byla narcistickou jižní kráskou v Georgii, arogantním francouzským knězem a Skotem, který se staral jen o sebe a zandbával celou rodinu. Na základě toho, co viděla, si Hilary uvědomila, že tímto způsobem jedná sama proti sobě. Svůj postoj zaujetí sama sebou změnila a znenadání se obnovilo i její manželství, už odsouzené k zániku.

Vysokošloský profesor Anthony Kalamaris, který se snažil spojit etnické zájmy s duchovními sklony, se v metavědomí dověděl o karmickém vzoru, který jeho vnitřní zápas urychlil. Uvědomil si, že posledních deset jeho inkarnací se vyznačovalo velmi pokryteckým a při tom prostopášným chováním a že jeho úkolem je sjednotit duchovní a erotické stránky své osobnosti.

Když jsem viděl, jak se v jednotlivých životech potácím z extrému do extrému, znechutilo mě to a zvolal jsem: Život postrádá smysl! Ihned nato jsem ale spatřil neobyčejně živou ženskou tvář, jejíž jasnost byla téměř nesnesitelná. Tváž mi řekla, že erotický prvek je kvasem rozvíjejícího se altruistického vědomí a péče o druhé. Erotika jako elementární mentální síla podněcující interakci nutí lidi k důvěrnm vztahům a napomáhá tak duchovnímu vývoji. Právě tohle jsem se měl naučit, neboť jsem se vždycky na sex a duchovno díval odděleně! Teď to musím uskutečnit v praxi.

Karmický impuls, který vznikl z intimního styku v minulém životě, působí již přes 1.700 let. V případě Becky Robertsové a jejího milence Cliva Edensona. V přítomném životě se Becky snažila vychovat tři děti téměř bez pomoci svého lhostejného manžela alkoholika. Její břemeno však podstatně ulehčil tajný milostný vztah k muži, s kterým se stýká už dvacet let. Průzkum minulých životů ukázal, že Clive Edenson, který byl pro Becky v jejích domácích těžkostech věrnou a spolehlivou oporou, splácí právě svou náklonností karmický dluh.

V hypnotické regresi se Becky dostala do Alexandrie třetího století po Kristu, kde byla chrámovou pannou zasvěcenou Osiridově kultu. Poznala Cliva jako mladého kněze. Byli si sympatičtí a zamilovali se do sebe - přestože byli oba vázáni slibem čistoty - a jejich láska se vyvinula ve vášnivý vztah. Jednoho dne je starší chrámu přistihli, jak se milují. Mladý kněz tvrdil, že byl sveden, a rada starších přijala lživé vysvětlení. Osvobodila ho, ale dívku odsoudila k smrti. Karma se přechytračit nedá, a tak Clive nyní napravuje zradu, které se dopustil před tolika lety.

Jak ukazuje tento poslení případ, láska a sex oživují karmický proces tím, že prohlubují lidské vztahy. Mnoho hypnozitovaných vypátralo vazbu k manželkám, manželům a milencům v celé řadě minulých životů a přesvědčili se o karmické povaze těchto pout.

Z karmických anamnéz vyplývá, že kdo zakusil v minulém životě velmi kladný vztah, snaží se partnerství obnovit. Zda se spojení uskuteční v dalším životě, závisí často na plánu, na němž se často obě osoby dohodnou v bardu. Případ Andrewa Ormsbyho ukazuje, že nezájem o takový plán může vést k životu naplněnému citovou frustrací. Když se Andrew setkal s Maureen Richardovou, která bývala v jiném životě - v Anglii devatenáctého století - jeho milenkou, byl už ženat a se svou ženou čekali dítě. Tento závazek však nebyl s to zabránit, aby se mezi ním a Maureen nevyvinul utajený milostný vztah, který pak trval přes čtyřicet let.

V metavědomí se Andrew dověděl, že odmítl plánovat svůj nynější život, protože se vůbec nechtěl vtělit. "Šeptala mi /Maureen/ do ucha," říkal v tranzu, "ale já jsem se nechtěl vrátit. "Živě si představil, jak Maureen vypadala v předchozím životě, a zjistil, že vůbec nemá chuť aktivně plánovat nové spojení na pozemské rovině. Když je vír karmy opět svedl dohromady, museli se spokojit místo manželského soužití s pouhým příležitostným vztahem.

Karmického původu jsou i různé psychické a fyzické potíže a osobní tragédie. Jak ještě ukáží karmické anamnézy, v druhé části této knihy, morální méněcennost a neuvolněné a potlačované emoce se přenáší do budoucích inkarnací v podobě nemocí, traumat, fobií a různých jiných potíží. Hypnóza může osvětlit určité karmické podmínky a ukázat, což je i pro vyléčení podstatné, že toto trápení je chtěné. Z karmických procesů budou vždy vyplývat problémy, ovšem za jakékoliv nářky a bědování jsme odpovědni jen my sami. V knize Člověk a svět ve světle antroposofie píše Stewart C. Easton:

Kdykoliv žalujeme na svůj osud a stěžujeme si na své trápení, ohrazujeme se proti vlastní volbě, ne proti vůli nějakého boha nebo bohů, kteří s námi špatně nakládají. A proto, jediný hřích, který by si nikdy neměl dovolit ten, kdo ví něco o karmě, je závist. Nelze závidět druhým jejich životní situaci, nadání, jmění, přátele. Neboť máme to, co jsme si vybrali a zasloužili.

Je-li náš život těžký, nemusí to být vždycky tím, že vyrovnáváme poklesky minulé existence. Může to také znamenat, že se připravujeme na budoucí úkoly. Karma není přes veškeré své požadavky a důsledky, železná nutnost, která nás nutí jednat určitým způsobem. Podstatou karmy je motiv, jenž vyžaduje svobodnou vůli.

Karmická evoluce zahrnuje rozvoj osobnosti a zdokonalování zralostí a schopností. Dr Whitton si všiml, jak hypnotizovaní během mnoha životů postupovali od osobností, které byly zprvu infantilní a egocentrické k dospělosti a nakonec k zralosti. Pokrok tu vždycky závicí na síle vůle. Také si všiml, že řadou inkarnací roste postupně talent. Z inkarnačních anamnéz je zřejmé, že neobyčejné schopnosti vznikají úsilím a pílí v předchozích životech. Z tohoto pozorování lze vysoudit, že velcí hudebníci, filozofové, státníci i jiní význační lidé se učili a rozvíjeli své schopnosti už v minulém životě, až dozráli do stavu, kdy se mohl uplatnit jejich vliv. A naopak, osoby s malou schopností vést a skromným organizačním smyslem sotva mohly mít v minulém životě nějakou významnou historickou úlohu.

Karma se projevuje zejména v těchto případech:

Úsilí a tužby se mění v schopnosti.

Opakované myšlenky se mění v sklony.

Vůle k činu se mění v čin.

Bolestné zážitky se mění v svědomí.

Opakované zkušenosti vedou k zmoudření.

Potíž je v tom, že karma může zatemnit vyšší cíl duše právě tím, že její úskalí a žebříky posyktují prostředky k dosažení cíle. Karmická kakofonie, která provází veškeré osobní snažení a mezilidské vztahy, často přehluší základní téma našeho života. T.j. - úsilí o lepší poznání sebe sama. Nebo abychom použili jiné metafory, je to jako by každý řídil své auto po dálnici evoluce a cíl mu zatemňovaly neustálé zátarasy karmických dopravních tlačenic. V bardu je vyšší cíl všem jasný. Na zemi se však hledání životního smyslu probouzí postupně a lze říci, že prochází pěti různými etapami, které mohou vyplnit mnoho životů:

 

Materialismus

 

Člověk usiluje o tělesné blaho a je ovládán především smyslovými tužbami. O to, co cítí druzí, se stará minimálně a filozofické zájmy neexistují. Neuznává život po smrti, ani žádnou vyšší moc.

 

Pověra

 

Člověk si poprvé uvědomuje, že jsou síly a bytosti vyšší a větší, než je sám. O této vševědoucí mocnosti neví téměř nic; uvědomuje si pouze, že existuje něco, co se nedá ovládat, leda amulety a zaříkáváním. Nadále převládá materialistický způsob života.

 

Dogmatismus

 

Prostoduché, pověrčivé a nepružné myšlení a smýšlení o Bohu nebo všemohoucím se stává záklaním odůvodněním života. Člověk věří, že modlitba, zachovávání určitých rituálů, určité názory a chování mu zajistí nejvyšší odměnu - blaženost v nebi, nebo v posmrtném životě. Všemohoucího Boha je nutno usmiřovat, a to vyžaduje prostředníka, ať jím je Ježíš Kristus, nebo indický guru s turbanem; je totiž třeba, aby někdo zvládl, usměrnil a vykládal základní nauku.

 

Filozofie

 

Člověk si začíná uvědomovat vlastní odpovědnost. Náboženské názory si sice udržuje, zároveň však poznává, že pouhé spoléhání na dogma nestačí. Toto stadium se vyznařuje úctou k životu, tolerancí názoru druhých a pochopením hlubšího smyslu ortodoxních náboženství.

 

Pronásledování

 

Převládá vnitřní napětí a úzkost, která pramení z intenzivní touhy pochopit skrytý smysl života. Vědomí, že takový smysl a účel života existuje, je podlamováno nejistotou, jak lze takového vědomí dosáhnout. Hledání odpovědí se často děje rozsáhlou četbou, studiem a členstvím v různých mystických a metafyzických skupinách. Název této fáze je odvozen z Kristova kázání na hoře a výroku Blahoslavení pronásledovaní /Mat. 5,10/.

Po zvládnutí těchto začátečnických stupňů, vykročí člověk již pevnou novhou po stezce evoluce. Evoluci lze přirovnat k obrovské hoře, po níž vedou různé křivolaté cesty někdy s větším, někdy s menším počtem poutníků. Některé jsou na východní straně a vyznačují se meditací, jiné stoupají po západním svahu a používají mystiky a spekulativní metafyziky.

Pokud touha být, činit, nebo vlastnit trvá, karmické důsledky zůstávají v platnosti. Čím lépe člověk pochopí tento zákon, tím zřejměji nahlíží, jak osobní pohnutky, tak názory a chování vytvářejí karmické podmínky. Ani Buddha, který čerpal hodně svých myšlenek ze spisů hinduistických mudrců, se k velkému údivu svých žáků, nemohl vymanit z dosahu dlouhého ramene karmy. Když si jednou zabodl do nohy kaktusový trn a lidé o něm nevlídně mluvili a ve vesnici nikdo nenaplnil učedníkům žebrácké misky, požádali ho, aby vysvětlil, jak jeho vlastní karma vychází z předchozích životů Odpověděl:

Dluhopisy karmy provázejí stále jako věrní služebníci všechno stvoření. Karma se podobá proudu času: její neustálý běh v stopách člověka nelze zastavit. Úponky má dlouhé a pořád nové, avšak pokryté starým ovocem. Je podivuhodným společníkem všech tvorů, nelze ji odstranit; ať ji rvete, taháte, sekáte, vykořeňujete, kroutíte, drtíte, nebo umě rozmělňujete na nejmenší částečky - nedá se zničit.

Buddha nikdy neopomínal zdůraznit, že sebedokonalejším životem nelze ani zrušit chyby minulých životů, ani jim nelze uniknout. Zákon je zákon a k moudrosti, jež je cílem karmického vývoje, nevede žádná zkratka. "Karma putuje s člověkem jako stín", napsal Allan Watts v knize Duch zenobudhismu. "A je to jeho stín, neboť bylo řečeno, že člověk stojí ve vlastním stínu a diví se, proč je tma." Aby karma skončila, musí se splatit staré dluhy a nesmí vzniknout nové. A jediný způsob, jak vyrovnat položky dřívějších účtů je bezvýhradné přijetí příkazů lásky a nesobeckosti. Citujeme ještě z Josepha Weeda:

Pokud v našich činech zbývá sebemenší stopa sobectví, pokud jsme dobří proto, že doufáme v odměnu, pak se sem budeme muset vrátit, abychom tu odměnu dostali. Každá příčina má svůj účinek, každý čin nese své ovoce a touha je šňůra, která je spojuje. Až se tato šňůra přetrhne a vyhoří, spojení skončí a duše bude svobodná.

Nejdůležitější závěr, který je třeba z tohoto pojednání o karmě vyvodit, je, že náhoda nehraje v našem osudu vůbec žádnou roli. Na zemi jsme ztělesněním volby, kterou jsme učinili v bardu. Svým rozhodnutím jsme si přiřkli urřitou životní situaci a to nám přináší prostřednictvím podvědomých sklonů radosti i strasti osudu. Být přesvědčen o pravdě kosmického zákona znamená příjmout stav, v kterém jsme se octli, bez ohledu na jeho potíže. Člověk vyhledává úkoly a zkoušky, neboť ví, že mu dávají největší příležitost k učení a růstu.

 

KARMICKÉ ANAMNÉZY

7. Síla vůle

Hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.

 

/Matouš - 7,7/

PhDr Michael Gallander byl jedním z těch nečetných lidí, kteří mají všechno. Alespoň se tak zdálo jeho spolupracovníkům ve výzkumu IBM. Byl chytrý, tělesně zdatný, hezký a oblíbený. Myslelo mu to přesně a spolehlivě, jeho vynalézavý intelekt si získal uznání vedoucích činitelů společnosti. Ani nebyl skoupý na čas a energii. Pro žebráky a tuláky měl vždycky v kapse nějaký peníz; holubým, hnízdícím v rokli, nedaleho jeho kanceláře, schraňoval nedojedený chléb a žemle.

Skoro nikdo nevěděl - a ani by to býval nepředpokládal, že Michaela trápí vnitřní potíže, kterým nerozumí. Jeho úspěchy drasticky podrýval pocit viny a krajní odpor nad sebou samým. Pohled ráno do zrcadla ho naplňoval znechucením a když se holil, ošklivost se v něm rozlévala jako žluč. Možná, že to souviselo i se sebevražednými sklony, když občas nepřítomně vkročil do cesty přijíždějícímu autu. Tím si Michael nebyl jist. A také si nedovedl vysvětlit, proč ho celá léta trápí prapodivné příznaky. Kdykoliv se miloval se svou ženou Sharon, zachvacoval ho pocit hrůzy.

V mládí se Michael houževnatě snažil, aby uspěl. Narodil se židovským rodičům v newyorském Bronxu. Matka ho ráda neměla a otec si ho většinou nevšímal, pokud si na něm nevyléval zlost. Nadávky a citová tyranie v dětství způsobily, že Michael měl ve svých osmnácti letech spoustu zábran, snadno podléhal úzkostným stavům, fobiím a skrupulím. Od začátku byl ale rozhodnut proti těmto potížím bojovat, ať byly sebevětší. A právě toto rozhodnutí vyústilo v běžnou psychiatrickou léčbu, která trvala patnáct let. Třem psychiatrům, v různých městech, kde pracoval, se postupně podařilo zbavit ho základních pocitů strachu a nejistoty, které vyplývaly z jeho neutěšené výchovy. Ale žádný nedokázal vysvětlit, natož odstranit, všudypřítomný pocit viny, nenávisti k sobě a strachu, který prožíval v přítomnosti své ženy. Dokud se Michael neseznámil se svou budoucí ženou, pocit hrůzy v sexuálních vstazích neznal. Teprve v manželství se začal projevovat iracionální strach, že své ženě svou láskou ublíží.

Michael měl i jiná trápení. Žádnému z psychiatrů, kteří ho léčili, se nepodařilo zjistit, proč má chronický strach, že bude pohřben za živa, strach, který vrcholil v nepředvídatelných panických stavech, kdy se potil a zadýchával. Nebo proč se v noci při nejmenším šramotu náhle probouzí a sedí v hrůze zpřímen na posteli, ačkoliv velký hluk ho ze spánku nevyrušil. Nebo proč se mu od dětství vrací představy o vraždě ženy v bílém. Nebo proč se mu občas bez zřejmé příčiny objevuje vyrážka: vyskytovala se v jakékoliv situaci a trvala obyčejně jen několik minut. Jako chlapec vešel jednou do ložnice svých rodičů a spatřil matku, jak sedí v zamyšlení nahá před zrcadlem. Vyvedena z míry ho popadla za ramen, třásla s ním a křičela na něj. Této epizody se všichni psychoanalytikové chytli v domění, že odkryli příčinu. Ale vyrážka nezmizela.

Před jednou návštěvou u psychiatra seděl v čekárně, než na něho příjde řada a přemýšlel o své vyrážce. Najednou spatřil vlastní obraz - ale ne jako Michaela Gallandera, nýbrž jako jinou bytost, s níž zřejmě sdílel totožnost. Toto drué já před sebou postrkovalo nějakou osobu, jejíž ruce mu svíraly ramena přesně tam, kde se vyskytovala vyrážka. Psychiatrovi se však o tomto znepokojivém vidění nezmínil. Myslel si, že by mu řekl, že je blázen.

Když byl přeložen do Toronta, bylo mu osmatřicet a měl už jak lze pochopit, psychoanalytických rozborů dost. Z počátku mu pomáhaly, ale pak už zřejmě nedokázaly zvládnout jed, který v sobě nosil. Přesto se nemohl zbavit myšlenky, že své konflikty musí vysondovat. A to do hloubky a zarputile věřil, že vysvobození z jeho dlouhodobých útrap někde existuje. Rozhodl se hledat jiné řešení - žít a vnímat svět intenzivněji. Zkoumal astrologii, mystiku a východní nauky. To ho přivedlo do torontské společnosti pro psychický výzkum, kde měl zrovna Dr Whitton přednášku o metafyzických důsledcích reinkarnace. Povzbuzen tím, co slyšel, obrátil se na přednášejícího se svým problémem a zeptal se, zda by neexistovalo nějaké vysvětlení v souvislosti s minulými životy. Tentokrát věděl, že za blázna považován nebude.

V únoru 1979 byl pozván na první sezení. Na reinkarnaci nevěřil a až do zmíněné přednášky o ní mnoho neuvažoval. Věděl pouze, že Dr Whitton řeší někdy potíže svých pacientů hypnotickou regresí do minulých životů. Ale byl ochoten zkusit všechno.

První sezení poskytlo málo. Michaela se sice podařilo dostat do hlubokého tranzu, ale když byl dotázán na poslední minulý život, mluvil nesouvisle něco o roce 1915 a pak se rychle odvrátil, jako by se v své mysli dotkl žhavého železa. Rozechvěn se probral, aniž si uvědomil, co viděl. A ačkoliv se ho podařilo přivést do hypnotického spánku ještě jednou, nedal se přimět, aby se vrátil k zmíněnému roku; jeho podvědomí úporně vzdorovalo opatrným pokusům psychiatra. Emocionální a terapeutický význam tohoto prvního vrcholu unikal lékaři i pacientovi po léta.

V následujících sezeních Michaelův odpor pozvolna ustoupil a bylo možno nahlédnout do jeho předchozích existencí: potulný švédský tesař Gustav pracující v reformační době na kostelích v Kolíně nad Rýnem, a v šestnáctém století francouzský kupec Henri, který se obával tureckých útoků na své lodi naložené bavlnou, trpí bolestmi na prsou a dušností /antina pektoris/, mluví s nápadným přízvukem a užívá starofrancouzských slov. Michael se postupně aklimatizuje hypnotickému stavu a instinktivně přijímá postavy za své, se zřejmou realizací vlastního já v různých inkarnacích. Ale teprve, když se dostal hodně daleko, až do roku 1216, se vyskytlo něco víc, než pouhá zajímavost. Jeho vědomí narazilo na drsný vjem.

Na temeni kopce stojí hrad, uvnitř jeho masívních kamenných zdí je hmatatelně odporná atmosféra. Ponurou síní neklidně přechází zdroj těchto záporných emanací - statný muž hrubého vzezření a zlé povahy. Je to Hildebrant von Wesel, německý středověký rytíř, osamělý vládce malého knížectví v jihovýchodním Vestfálsku. Žije životem nenapravitelného barbara a protože vznešenější motivy, které by ho mohly pozvednout, nezná, drtí ho pocity viny, nenávisti k sobě a paranoia. Přitom lpí na svých bludech. "Jsem rameno boží!" křičí na Whittona ochraptělým hlasem. "jsem rameno boží!"

Hildebrant, jak se zdálo, byl zdrojem bohatého a důležitého materiálu a v následujících sezeních byla provedena hypnotická regrese do různých období rytířova života. To, co Michael spatřil, nebylo zrovna příjemné - naopak, viděl čirou hrůzu - někdy však působila velmi kladně. Neurčitý pocit vnitřního uspokojení mu prozrazoval, že rozmotává zmatené klubko vlastních represí. Byl to proces, který nedokázalo navodit patnáct let předchozího psychiatrického léčení. Ale jak mohl tušit, že řada jeho potíží trvá proto, že má svůj původ ne v dětství, nýbrž v minulých životech.

Jako by čistil obrovskou skleněnou tabuli párátkem obaleným vatou, pracoval Dr Whitton na průzoru do Michaelových zasunutých vzpomínek ve snaze je oživit. Usiloval nejen o rekonstrukci podoby Michaela Gallandera před osmi sty léty, ale také se ji snažil analyzovat. Trvalo dlouho, než sestavil složitý obraz Hidebrandtova života. Přitom si byl od začátku vědom, že jde o člověka mimořádně zlého.

V roce 1189 opouští jedenatřicetiletý Hildebrandt své knížectví, aby se zúčastnil jako velitel třetí křížové výpravy. S vojáky táboří na poušti u Akry v Palestině. Nosí bílý šat označený černým křížem a proklíná nesnesitelné vedro. Vojáci před sebou ženou dav arabských zajatkyň, které prosí o slitování. Ale Hildebrandt, který s pohrdáním shlíží na tuto chamraď, jejich proseb nedbá. Kolem dokola se na poušti válí zbroj padlých křižáků. Tito chrabří věrní mužové mu byli bratry a chce se mu otevřeně plakat nad jejich ztrátou. Místo toho z obavy, aby neprozradil své city, se uchýlí k barbarství. Nařídí svým lidem, aby navlékli ty drobné ženy do plechových krunýřů a jako obrovské ocelové kraby je zahrabali do písku, kde se upečou za živa na žhavém slunci. Jejich křik jim není nic platný.

Michael se třásl a potil, když se probral k vědomí, ale během několika hodin se dostavil výsledek. Poprve od svých dětských let zjistil, že už nemá strach, že bude pohřben zaživa.

Během několika dalších měsíců se Michael seznámil s odpornou litanií Hildebrandtových zločinů. Při jedné příležitosti se přímo ztotožnil s rytířem sedícím na koni a pozorujícím ženu s dítětem v náručí, jak prosí, aby ji ušetřil. "Dívám se na ni, jako by to byl pouhý červ," referuje "bez soucitu, bez slitování." Pak napřáhne oštěp a probodne dítě i matku, a to ho probudí z tranzu. Slzy mu kanou po tvářích. Ví, že to, co viděl, je jeho dílo, ale nechce tomu věřit. Ví také, že jako Michael Gallander je takové ničemnosti neschopen. Toho dne opustí Whittonovu pracovnu a zamíří nepřítomně do blízkého parku krmit holuby. Pozoruje vznášející se ptáky, jak se derou o kousky chleba, a říká si, jak mohl on, tak útlocitný člověk, zabít bezbrannou ženu. Pak si vzpomene, že i Hitler měl rád psy.

Když léčení u Dr Whittona trvalo už asi rok, seznámil se Michael po notném zdráhání s dvanáctiletým Hildebrandtem. Tentokrát však jeho pozornost zaujaly i jiné postavy tohoto ponurého středověkého dramatu. Hildebrandtovi rodiče mu byli víc než známí. Byli to jeho rodiče v přítomném životě. Ve Vestfálsku dvanáctého století se okolnosti příliš nelišily od současnosti. Tady se tedy narodil do manželství bez lásky a prožil neutěšené dětství. Pocit, že je odmítán, vzkypěl někdy v přímou nenávist.

Hildebrandtův otec učí svého syna, jak zacházet s mečem. Hoch, plný potlačované zášti, vycítí svou příležitost a bodne otce do oka. Za několik týdnů nebezpečně poraněný vládce umírá na mozkový absces. Všichni myslí, že jeho smrt je náhoda, ale Hildebrandt ví své.

Na každém sezení se Michael dovídá nové podrobnosti. Hildebrandtova matka je panovačná žena, která lství a podvodem prosazuje své plány a zájmy v kalném proudu dvorních intrik. Ve třinácti letech platí Hildebrandt už skoro za dospělého a zanedlouho má převzít vládu nad knížectvím, jež je široké "jeden den jízdy lesem". Jeho chlapecká mužnost začne sexuálně přitahovat jeho matku, jíž nestačí dobrodružství u dvora. Začne dělat synovi milostné návrhy a její chování mladíka tak popudí, že ji dostrká na okraj strmého, kamenného schodiště a po krátkém zápase ji shodí dolů. Neúspěšná svůdkyně si zlomí vaz. Při pádu se marně snaží zachytit synových paží a ošklivě ho poškrábe na ramenou.

Jakmile byla odhalena tato událost, Michaelova nepříjemná vyrážka se už nikdy neobjevila. Zřejmě došlo k jakémusi tání v mrazničce jeho duše. Bylo to velmi povzbuzující, ale čekaly ho ještě další zkušenosti. V následujících devíti měsících se postupně dověděl o rytířově katastrofálním milostném vztahu.

Ještě než Hildebrandt zdědí knížectví, zamiluje se do dívky jménem Ráchel. Je to dcera vzdělaného žida /nikdo z Hildebrandtovy rodiny neumí číst ani psát/, který působí u dvora jako lékař. Současně je mladý kníže silně ovlivněn dvorským mnichem, který léta ovládal jeho rodiče a snadno manipuluje jejich synem a dědicem. Zatímco Hildebrandt a Ráchel se domnívají, že se jim podařilo jejich vztah utajit, mnichovi špehové zjistí, že jsou nejen vášnivými partnery, nýbrž i to, že je Ráchel těhotná. Mnich pochopitelně usoudí, že Ráchel požádá Hildebrandta o manželství a poněvadž pokládá takovýto sňatek za svatokrádežný, zaseje do Hildebrandtovy mysli símě nedůvěry. Namluví mu, že Ráchel žádá sňatek, aby ho připravila o trůn. Také ho přesvědčuje, že židovku si vzít nemůže, protože je to národ bohem prokletý. Hildebrandt musí uzavřít řádné politické manželství.

Hildebrandt je ovšem idealistický mladík, který si jasně uvědomuje, že je neschopen svůj idealismus proměnit v čin. Chce sice vnutit svou vůli světu, ale při tom si připadá jako třtina, klátící se ve větru okolností. A tak, když mu Ráchel sdělí, že čeká jeho dítě, vybuchne vztekem, že mu události opět diktují běh života. Protože uvěřil mnichovu našeptávání, chová se jako nepříčetný.

Rozběsní se tak, že kopne Ráchel do břicha, popadne ji za krk a v mžiku ji uškrtí. Jedním rychlým pohybem ji přehodí přes okraj balkónu dolů do hradního příkopu. Teprve pak se vzpamatuje a zdrcen tím, co provedl, hledí na mrtvolu milované dívky zpola potopenou v páchnoucí vodě plné odpadků. Lapá po dechu, dusí a zvrací a odvrávorá z balkonu rozhodnut vymazat tu událost z vědomí. Jeho snaha o potlačení je tak velká, že zatíná pěsti, až mu teče krev.

Když se konečně vzpamatuje z ohromující nepříčetnosti, je nepřirozeně klidný a vyrovnaný. Jako by Ráchel nikdy neexistovala.

Potlačováním vznikne neuróza, která z něj udělá fanatismem posedlého křesťana; jako místní organizátor třetí křížové výpravy promění ve Svaté zemi pocit vlastní ničemnosti, v pomstu na muslimech. Nikoho nešetří, nebož není schopen soucitu.

Během dramatického znovuprožívání Rácheliny vraždy byly chvíle, kdy se Dr Whitton přes všechnu zkušenost s intenzivními emocionálními projevy během transu obával, aby Michaelovy reakce nevyvolaly srdeční záchvat. Nicméně lékař i pacient přestáli bouře Hildebrandtova traumatu a Michael se udýchán vynořil do normálního vědomí s otázkou, kolik toho ještě bude. Zdrcující události z tak dávných dob ho vyčerpaly a zničily, ale pochopil, proč v přítomném životě cítí naléhavé nutkání se trestat. Nejenom, že se dopustil toho nejničemnějšího násilí, ale zavražděná nebyl nikdo jiný než jeho vlastní žena Sharon. Neboť poznal nade vší pochybnost, že Sharon a Ráchel jsou elementy téže duše, přisouzené jeho dobrým a špatným činům nevýslovně dlouhým ramenem karmy. Tato souvislost se potvrdila ještě dodatečně, když byla uvedena do transu Sharon a zjistila, že v jednom z minulých životů byla Ráchel. Vražda se jí vybavila v živé vzpomínce:

Byl teplý jarní večer. Byla jsem v ložnici s východem na balkon. Hádala jsem se s Hildebrandtem a chodila při tom z ložnice na balkon a zase zpátky. Oba jsme měli na sobě volné šaty. Hildebrandt měl pod nimi ještě košili a kalhoty, já nic.

Prali jsme se a křičeli řečí, které jsem nerozuměla. Když jsem se snažila zachytit význam, bylo to, jakoby některá slova byla dabována anglicky. Hildebrandt na mě ječel: "Ty couro židovká! Ten tvůj parchant po mně nebude dědit nic!"

Ocitli jsme se na balkoně a Hildebrandt mě kopl do břicha. Zkroutila jsem se bolestí a z koutku úst mi začala kapat krev. Popadl mě za krk a škrtil mě, až jsem ztratila vědomí. Pak mě přehodil přes zábradlí a mně prasklo v zádech. Strčil do mne a já jsem spadla do příkopu; ležela jsem tam obličejem vzhůru a mé rozpuštěné vlasy pluly mezi pěnou a odpadky.

Později nesla skupina žen mou mrtvolu na improvizovaných nosítkách. Tvář jsem měla nezakrytou, ale ostatní tělo i vlasy byly ovinuty bílou látkou.

Když Michael spatřil děsivé výsledky Hildebrandtovy neschopnosti se ovládat, jeho obavy z nezvládnutého hněvu zvolna zmizely. Také se přestal probouzet ze spánku při sebemenším šramotu. V transu si totiž všiml, že Hildebrandta nerušil silný hluk z nádvoří, ale za to ho následkem špatného svědomí náhle burcovaly ze sna zcela nepatrné zvuky. Michael byl Hildebrandt - ale nemusel jím být. Nemusel se chovat tak, jak se choval zběsilý rytíř! Dr Whitton se usilovně snažil ještě víc poodhalit clonu zahrývající repertoár Michaelových minulých životů. Nejdřív se rozhodl pro jiný přístup:

"Vraťme se do doby těsně před narozením Hildebrandta," nutil hypnotizovaného.

Michael dlouho nevydal hlásku. Z občasného škubnutí svalů na obličeji a zachvění víček, bylo zřejmé, že je fascinován pohledem do jiného světa, do záhadné mezery mezi životy. Když konečně promluvil, jeho slova připomínala staré pořekadlo o cestě do pekla dlážděné dobrými úmysly. Neboť plán Hildebrandtova života byl nekonečně jasnější a poučnější, než to, co z něho rytíř ve své hnusné inkarnaci udělal. V Michaelově hlase zněl nadšený optimizmus:

Jsem zajedno s vesmírem. Jsem zajedno s hvězdami a těším se, až se narodím. Pokusím se vybudovat . . . . zemi bez hranic. Budu dobrým králem, s moudrými rádci a budu podporovat obchod, vědění a cestování.

Při těchto výrocích si Michael s úlevou uvědomil, že Hildebrandt přece jen nebyl žádný Hitler. Svých vznešených úmyslů se vzdal jen vinou své vznětlivosti a neukázněnosti. Měl vysoké ideály, ale byl žalostně neschopen podle nich žít a degeneroval v bytost spíš trýzněnou a pronásledovanou než podstatně zlou.

Dalším Michaelovým úkolem bylo přesunout se do mezidobí po Hildebrandtově smrti.

"Co vidíte"? ptal se Dr Whitton.

Po chvíli mlčení začal Michael nezadržitelně vzlykat. Breptal o Hildebrandtových ničemnostech, zejména o tom, jak probodl matku s dítětem. Tato událost vyvolala další vlnu nezvládnutelného štkaní. Trvalo dlouho, než se uklidnil.

"Co vidíte?" naléhal znova Dr Whitton.

Odpověď přicházela zvolna, obtížně.

Je to černé a nechci se dívat. Mohl jsem udělat mnoho, ale neudělal. Mohl jsem vykonat tolik dobrého, ale . . . nevykonal.

Výčitky svědomí v životě mezi životy jsou určitým prožitkem pekla. Tam podle výpovědí většiny hypnotizovaných nastane chvíle, a to velmi brzy, kdy se vina vrací jako bumerang na hlavu strůjce ve vší své zrůdné ohavnosti, bez zdůvodňování a výmluv, kterými se snažíme vysvětlit svá selhání. Toto peklo však není věčné zavržení. Po zhodnocení minulého života nám soucitné povzbuzení soudců umožní vnímat i naše nejtrestuhodnější skutky s určitou účastí. Ať byl právě prožitý život zneužit sebevíc, primární duše ví, že je vždycky ještě příležitost k nápravě. A tak Michael zpola dřímající v bardu, uznal neurotický kaz ve svém vývoji a naplánoval si další inkarnaci jako Magnus - kněz, žijící v moskevském knížectví první poloviny patnáctého století. Nový život byl připraven tak, aby poskytoval zvláštní příležitost k dosažení větší sebevlády. Později Michaela v hypnóze zkoumal Magnusův život a přesvědčil se, že v duchu požadavků církve se knězi podařilo zkrotit vrozenou agresivitu a potlačit sexuální pudy.

Občas měl Michael dojem, že se stává objetí svých reinkarnačních zážitků. V noci měl špatné sny a ve dne přemítal o objevech a dohadech, jež vybublávaly na povrch vědomí, jako následek hypnotických seancí. Ale v květnu 1981 nepříjemné sny a z nich vyplývající pocity ustaly. A minulé životy též. Ať se pacient i lékař snažili sebevíc, další zkoumání se nedařilo. Protože se Michael bránil jakýmkoliv dotazům, dospěl Dr Whitton k závěru, že existuje ještě alespoň jeden skrytý život, který obsahuje tajemství pro léčebný proces podstatná. Všecko nakonec naznačovalo existenci další kritické inkarnace, ale Michael prozradil jen křestní jméno Viktor, což samo o sobě neznamenalo vůbec nic. Přestávka už trvala několik neplodných měsíců, když byl Michael pozván na návštěvu k Maisii Newmannové v Cape Anne ve státě Massechussets. Maisie byla Michaelova kolegyně v zaměstnání a již několikrát před tím mu a jeho manželce nabídla svůj dům jako východisko pro prázdninové cesty po pobřeží Nové Anglie. Její nabídky nikdy nevyužili, ale tentokrát naléhala zvlášť silně a Michael, znechucen zkoumáním minulých životů, chtěl změnit prostředí.

Letěli do Bostonu a když se usadili v domě na pobřeží, rozhodli se, že si najmou auto a zajedou do nedalekého starobylého Salemu. Nějaký čas chodili po tomto přístavním městě neblaze prosluslém pronásledováním čarodějnic v sedmnáctém století. Pak se jim zachtělo vstoupit do malé veřejné knihovny, kde Michael vytáhl namátkou z regálu starou knihu o historii salemských čarodějnických procesů. Znenadání ho zachvátil silný pocit neklidu, který se brzy začal projevovat přímo fyzicky. "Bylo to, jako by se mnou někdo cloumal", vzpomínal později. "Potil jsem se a třásl. Něco se dělo hluboko v mé mysli, ale nechápal jsem co". Michael si nebyl vědom, že by snad existovala nějaká souvislost, mezi ním a knihou, nebo jejím obsahem; věděl pouze, že jeho zřejmě neomezená schopnost pohrdání sebou se zhoršila. Což ho znepokojilo. Když opustil Salem a zapudil nezdravé spekulace, nemohl se dočkat, až se vrátí do toronta na další hypnotickou seanci, v níž se měl znovu setkat s vinou, sexem a náboženstvím.

Viktor Bracknell žije na farmě v Nové Anglii. Jako zapřísáhlý puritánský moralista věří, že rozkoš je aktivní překážkou duchovnímu pokroku těch, kdo touží vstoupit do království nebeského. Blíží se však jeho svatební den a s ním i problém, jak potlačit tělesné vzrušení. Poněvadž je vyučený zámečník, vyrobí si kovovou trubičku s dírkami na konci, pomocí níž doufá oplodnit svou manželku a omezit při tom vzájemné potěšení na minimum. O svatební noci tímto nástrojem svou nevěstu těžce poraní v poševní oblasti a v panice se marně snaží zastavit krvácení. Jeho žena za několik hodin umírá.

Prožívaje z blízka tento vražedný způsob milování Michael se křečovitě zmítá na podlaze Whittonovy pracovny. Když se probudí z tranzu, porovnává Viktora s Hildebrandtem. Oba svou nerozvážností a bezohledností zavinili smrt svých milovaných. I když Hildebrandt byl daleko horší. V následujícím sezení se však Michael dověděl, že Viktorova sexuální neuróza se proměnila ve skutečnou zvrácenost.

Když zahrabal svou ženu v lese a sousedům řekl, že o svatební noci prostě utekla, vyhýbá se Viktor všem vzpomínkám na osudovou událost. Později ho jeho sexuální porucha, znásobená silným pocitem viny přivede do Salemu, kde roku 1692 s perverzní rozkoší sleduje, jak ženy usvědčené z čarodějnictví umírají na šibenici. A nestačí mu, že je horlivým divákem; falešným svědectvím se přičiní o to, že jedna ubohá stařena je odsouzena k smrti.

Michaela, který v přítomném životě nikdy nelhal leda žertem, jímá při vzpomínce na nedávnou návštěvu Salemu děs a říká si, zda tyhle hrůzy budou mít někdy konec. Vždyť probral dějová vlákna několika set let svých minulých životů, napjatá na stavu věčnosti a znal až příliš dobře tvrdošíjnou souhru karmických vlivů. Vidí, jak se splátají v pevné a hrozné lano. Ale i když tak může lépe pochopit strázně přítomného života, vědomí, že každá jednotlivá existence spíš zvětšuje karmické břemeno, než aby se ulehčovala, není vůbec příjemné. "Prozřetelnost má pekelně tvrdý zvdělávací ústav", ulevuje si v přestávce mezi transy při jednom zvlášť náročném sezení.

Další sondy do Michaelova podvědomí vynesly na povrch jen novou ošklivost; Byl Angelou Fiore, venkovskou dívkou z vesnice nedaleko Janova, která se roku 1809 stala brutálně týranou milenkou důstojníka Napoleonovy okupační armády. Byl též robertem Mecreadym učeným anglickým gentlemanem, na sklonku viktoriánské doby, který z pocitu viny a sexuální neurózy propadl alkoholu a drogám tak, že už ve čtyřiceti letech bledý a nezdravý našel smrt pod koly kočáru, kterému se neopatrně připletl do cesty. V Robertových blouznivých stavech poznal Michael ohlas vlastních bezděčných sebevražedných pokusů, které ho pronásledovaly. Občas se stával "nepřítomným duchem" a probouzel se teprve uprostřed jízdní dráhy, když na něj zahoukalo auto, nebo ho někdo v poslední chvíli popadl za rameno a strhl zpět.

Přesto ale vše nasvědčovalo tomu, že Michael prodělává hluboké a pozitivní změny. I když pocity viny a strachu stále ještě trvaly, byl chápavější, sebejistější a uvolněnější vůči sobě i druhým. Snad největším povzbuzením bylo právě to, že i Dr Whitton projevoval patřičný zájem podoben policejnímu psu, který našel čerstvou stopu. Po více než třech letech zkoumání reinkarnačních anamnéz, měl pocit, že se mu konečně podaří odhalit život, který se stane katalyzátorem při uvolňování osm století starých emocí. Měl na paměti, jak se Michael při prvním sezení dotkl roku 1915 a rychle zas ustoupil, a v naději, že se mu podaří jeho odpor obejít, přivedl ho do mezidobí těsně před tímto minulým životem. V sezení, které se teď jeví jako nejdůležitější ze všech se Dr Whittonovi podařilo pacienta dostat do metavědomí a trpělivě vyčkával, zatímco Michaelovu tvář zaplavoval údiv a ohromení společné všem, kdo překročí práh barda.

Po několika minutách vyslovil první otázku:

"Kým se narodíte?"

"Ženou."

"A jaký bude cíl vašeho příštího života?"

Znovu dlouhá pauza.

"Připravovat další bytost v učebním procesu duše. Splatit karmické dluhy!"

Další otázky vyjevily, že Michaelově duši bylo v karmickém mezidobí doporučeno, aby se pokusila - bez ohledu na výši pozemského trestu - vyřešit konflikty, které v tolika posledních a předchozích životech nadělaly spoustu zla. Program zahrnoval vznik sexuálního traumatu a snahu odpoutat se od dogmatického náboženského smýšlení. Půjde-li vše podle plánu, příští život měl být tvrdou, ale rozhodující inkarnací, kde nastane zásadní obrat v neustálé akumulaci dluhů.

Přes značné zkušenosti s hypnotickou regresí bylo pro Michaela Gallandera těch několik sedění, která následovala, nejdrastičtějšími zážitky vůbec. Ujištěn svou návštěvou v bardu začal probírat - často váhavě a nikdy ne dobrovolně - traumatické epizody z života Julie Murchinsonové, která se roku 1910 narodila do bigotní chudé rodiny na americkém venkově ve státě Kentucky. Znovu a znovu se Michaelovo tělo vzpánalo a zázelo sebou na podlaze lékařovy pracovny, když se setkával s tím, nač si nechtěl vzpomínat. S křikem, pláčem, protesty a vzdycháním v celé škále hlasů od dítěte až po mladou ženu zaznamenával události Juliiny krátké, ale velmi cílevědomé existence.

Julii záhy zemře matka a vychovává ji otec, alkoholik, který ji ze zvyku bije a trápí. V pěti letech ji brutálně znásilní, dítě sice ve vědomí potlačí tu událost, která se odehrála roku 1915 - Michael se té době až dosud vyhýbal - ale vyrůstá s hlubokým traumatem. Nicméně je to dívka svéhlavá a odvážná, která se rázně rozhodne skoncovat s omezeností jižanské baptistické komunity. Opustí při nejbližší příležitosti domov a zamíří do Lousville, kde pracuje nejprve jako servírka a pak jako prostitutka. Přitom sní o Kalifornii a němých filmech, v nichž by chtěla hrát. Znásilnění v dětském věku způsobilo, že je neschopna dosáhnout orgasmu a její neuvědomělá touha, zotavit se z této traumatické vzpomínky, ji zavede k prostituci. Tato činnost však není schopná vytvořit primární zkušenost, kterou potřebuje. Pojme proto úmysl svést svého otce, přestože ho nenávidí, neboť doufá - opět neuvědoměle - že opakování události z dětství jí pomůže odhalit minulost a poučit se z ní. "Možná, že potom budu schopna citu", dovídá se Dr Whitton z Michaelových úst mluvících nyní smutným jižním dialektem.

Julii je právě něco přes dvacet. Nosí vyzývavé bílé šaty na něž hodlá nalákat svého otce, až příjde do Louisvillu do kostela. Je neděle po poledni, když slyší jeho těžké kroky na schodech do jejího pokoje v druhém patře. Je samozřejmě opilý a když po jejím vyzvání otevře dveře a vkročí na vratkých nohách dovnitř, pozná její úmysl ho svést a má dojem, že je to jen žert. Začne se rozčilovat, ale Julie se hihňá a špulí rty. Říká jí, aby přestala, ale ona neposlechne. Vydrážděn k nepříčetnosti, otec vytáhne nůž, vrhne se na ni a ubodá ji k smrti.

Při léčení traumatických neuróz se opakováním zážitku přivádí přičinná údálost na povrch vědomí. Sigmund Freud praktikoval tento způsob v rámci jednoho života. Whittonovy karmické anamnézy ukazují, že tato zásada platí i mezi jednotlivými životy. Uvědomí-li si člověk v hypnóze traumatickou událost, k níž došlo v předchozí existenci, může to vést k odstranění psychických i fyzických poruch. Julie se neuvědoměle snažila o takové opakování prostitucí a když se jí to nedařilo, podřídila se nutkání vyplývajícímu z karmického plánu a rozhodla se pro drastičtější reprízu. Přepočítala se - nečekala, že pokus znovu prožít znásilnění skončí smrtí. Teď si Michael oživil bolestnou vzpomínku, která konečně vysvětlila jeho přeludy o vraždě ženy v bílém.

Být Julií bylo nesmírně nepříjemné, ale jak se léčení chýlilo ke konci, Michael cítil, že tíha staletí pozvolna mizí a dostavuje se dosud nepoznaný pocit duševní a tělesné pohody. Jeho vztah k Sharon už nebyl naplněn strachem, pohrdání sebou a vina ustoupily, bezděčný sklon skoncovat se životem zmizel. Zjistil, že se ráno může podívat do zrcadla bez zoufalství, a když krmil holuby a dával žebrákům na ulici almužnu, dělal to nejen ze soucitu, ale i z radosti. Přátelé a příbuzní objevili v Michaelově přístupu k životu změny. Zbavil se puritánských zábran vůči volnému času a zábavě, dokázal se vnitřně uvolnit a chovat se nenuceně, když například tančil se svou ženou. Sharon, která přijala svou roli v Michaelově reinkarnační anamnéze, stěží mohla uvěřit těmto změnám. "Zbavil se zábran", řekla. "Už nění vězněm své mysli".

Získal i jinak. Protože viděl osm set let dlouhý ornament osobního vývoje utkaný z příčin a následků, od základu přebudoval svou představu o životě. "Bylo mi dopřáno", řekl o svých návštěvách barda, "abych jen krátce nahlédl do světů, které se naprosto vymykají každému pokusu vyjádřit se slovy. Přesvědčil jsem se že všechno, co děláme, se projevuje na nejvyšších rovinách. Naše utrpení není náhodné; je částí věčného plánu, který je složitější a úctyhodnější, než si dovedeme představit".

Závěrečné návštěvy období mezi Juliinou smrtí a Michaelovým narozením osvětlily ještě víc povahu Michaelova uzdravení. Než se narodil, bylo mu doporučeno, že účel svého života splní nejlépe, když si zvolí stejné rodiče jako měl Hildebrandt a obnoví důležitý vztah s Ráchel. Komunikace s těmito osobami příspěje k lepšímu uvědomění zamýšlené cesty. Dostal také radu, aby vydržel své potíže, dokud je s konečnou platností nepochopí a nevyřeší. Přes tuto radu plánovala Michaelova primární duše, zřejmě znechucena dosavadními neúspěchy, jeho nynější inkarnaci bez ohledu na rychlý pokrok, který ho čekal.

Když srovnal svůj dosavadní život s tím, co se dověděl v bardu, Michael si uvědomil, že náznakové plány budoucích inkarnací se promítly už do nynějšího života, aby udržely krok se zvýšenou rychlostí, s jakou plnil úkoly karmického scénáře. Jinými slovy, Michaelovi se podařilo prožít několik životů v jediné inkarnaci, což je úspěch, jehož může dosáhnout každý, kdo plní svůj osud s vyjímečnou aktivitou. V jedné inkarnaci dosáhl výsledků, které normálně vyžadují námahu několika životů.

Michalova touha po zdravení - tak důležitá pro konečný zdar Whittonovy terapie - vyplynula přímo z Juliina rozhodného, ale tragického úsilí se sama vyléčit. Manly P. Hall píše v knize Smrt a znovuzrození: "Člověk splácí svou karmu většinou tak, že zachovává postoje existující v určité době. Jestliže tyto postoje existovaly v době předchozí smrti, pokračuí a stávají se pohnůtkou vtělení nové osobnosti.

Karmická anamnéza Michaela Gallandera ukazuje, že co nebylo dokončeno v jednom životě, lze vždycky naplnit v žitově dalším, ovšem za předpokladu, že má člověk dostatek silné vůle. Tím, že Michael zmobilizoval svou vůli, aby vyhledal, uvědomil si a přerostl své zlé činy a konflikty, získal prostor pro dobrá předsevzetí, která měl v bardu, než se narodil jako Hildebrandt.

 

 

8. Alergie na život

Na neobvyklé nemoci jsou nejvhodnější neobvyklé léky.

 

Hipokrates

"Je ze mne troska a život pro mne skončil," řekla Dr Whittonovi Heather Whiteholmová, když se setkali na jaře roku 1979. Tento nářek byl doložen lékařskou zprávou, z níž vyplývalo, že se běžné medicině nepodařilo zastavit její trvale postupující fyzický úpadek.

Na první pohled vypadala Heather zdravě. Její sympatická povaha a narůžovělá pleť jako by popírala to, že tělo bylo ve skutečnosti bojem alergických reakcí, které jí způsobovaly úporné bolesti hlavy, zhoršovaly sluch neustálým hučením v uších, projevovaly se dušností a bolestmi v krku, solnými vyrážkami a puchýři. Už pouhé dýchání bylo riskantní: potíže se obvykle dostavovaly stykem s běžnými věcmi jako prach, pyl, chlupy, kouř, mlékárenské výrobky, angorská vlna, voňavky, barvy a prací prášky. "Nemohu si pomoct", řekla čtyřiačtyřicetiletá Heather nesměle, "ale jsem asi alergická na život sám".

Tyto potíže ještě komplikoval opakovaný zápal plic a zánět průdušek, které ji upoutávaly na lůžko valnou část zimy, jara a podzimu. Od té doby, co se s manželem Filipem, který byl biolog, nastěhovali do Toronta, její záchvaty se následkem kanadských mrazů zhoršily. Přitom ale opustili v roce 1977 Mexiko City, především na radu lékaře, který Heather varoval: "Odjeďte odsud, nebo vás smog do pěti let zabije." Byl to pouze jeden z řetných odborníků a konsiliářů, kteří se zabývali Heatheřiným stavem. Jiný prohlásil, že její tělo vede válku samo proti sobě a že sjednávat mír je nad jeho síly. Jiný jí nařídil naprostý klid na lůžku po šest měsíců, aby se mohla zotavit ze stavu celkové vyčerpanosti. Podstoupila nespořetné množství rentgenů, zkoušek krve a moči, které nic neprokázaly a nikam nevedly. Přitom zhoubná nemoc pokračovala dál a lékař za lékařem předepisovali množství léků - prášky proti alergii, antibiotika, antihistaminika, kortizony - které byly většinou neúčinné a někdy vyvolávaly nové alergické reakce.

Heather trpěla též vážnými psychickými potížemi. Postádala sebedůvěru, dala se snadno zastrašit a byla neobyčejně citlivá na kritiku. Tento drtivý pocit nedostatečnosti byl příčinou, že se vzdala perspektivního povolání návrhářky šperků. Pokaždé, když se pokusila o tvůrčí práci, musela odejít z dílny, protože se hrozila nezdaru. Její strach ještě zvyšovaly občasné hluboké deprese, které postupovaly jako valící se mořské vlny. Tyto deprese, které ji postihovaly právě v nejšťastnějších chvílích, otupovaly její smyslové vnímání už od školních let. A při tom nemohla užívat antidepresivní léky, byla na ně alergická.

Dr Whitton si udělal obraz o Heatřině akutním stavu a bylo mu jasné, že vývoj k úplné invaliditě se musí co nejrychlejí zastavit. Aby stanovil a eliminoval základní příčinu nemoci, nařídil nejprve řadu vyšetření, z nichž vyplynulo, že Heather opravdu trpí úpornou těžkou alergií, kterou ještě zhoršuje neobyčejně malá odolnost na zánět průdušek a plic.

Co se týče emocionálních potíží, usoudil, že v zájmu zachování duševního zdraví je sice potlačila, ale že se projevily ve formě poruch fyzických.

Než vůbec uvažuje o hypnotické regresi, Dr Whitton obvykle se svými pacienty obsáhle hovoří, aby si učinil představu o všech důležitých událostech jejich přítomného života. Naléhavost Heateřina případu však vyžadovala jiný postup. Lékař i pacientka se rozhodli ponořit se střemhlav do minulých životů v naději, že se objeví trauma, které má pro přítomnou existenci veliký terapeutický význam.

Ukázalo se, že Heather má pro hypnozu znamenité vlohy. Dokonce tak výborné, že když ulehla večer po prvním sezení do postele, napodobila Whittonovu metodu a přivedla se sama - k svému velikému počátečnímu zděšení - do transu. Zanedlouho se jí však autohypnoza stala běžnou. Aby se ušetřil čas a zlepšily vyhlídky na uzdravení, dohodli se, že Heather bude probírat v transu své nevědomé vzpomínky doma a výsledek předá ve formě deníku při týdenních konzultacích.

Její první pokusy nahlédnout do nevědomí nebyly nijak úspěšné. Heather však vytrvala, dokud se jejímu vnitřnímu zraku nepodařilo proniknout tmou, a byla odměněna přemírou materiálu - ke všemu ještě krásně trojrozměrného - který sahal přes celé dějiny až do doby kamenné. Vyznat se v těch obrazech, bylo ovšem složitější. "Sypete mi to jak z náklaďáku", žertoval Dr Whitton, když prohlížel stránky popsané zdánlivě nedůležitými událostmi minulých životů, protkané fantazií a domněnkami. To "sypání" trvalo asi šest týdnů a Dr Whitton už uvažoval o změně; jednou ráno však Heather usedla do křesla, počítáním se uvedla do transu a setkala se s Isobelou.

Na Isobele Drummondové bylo cosi velmi smutného a melancholického. Byla to vysoká a štíhlá žena s řernými vlasy svázanými v týle do uzlu, nosila dlouhé šaty z růžového šifónu s nabíranými rukávy. Pohybovala se půvabně obývacím pokojem krásně zařízeného anglického domu, usedla za velký černý klavír a začala vynikajícím způsobem hrát jednu z Chopinových etud.

Heather slyšela Isobelinu hru tak jasně, jako by byl klavír v téže místnosti. Když se ale probrala z autohypnozy, usedavě plakala. Nikdy před tím se neztotožnila s žádnou bytostí v transu tak hluboce. Věděla sice, že Isobela je její vlastní duše, v jiném těle, před nepříliš dlouhou dobou, ale nechápala, proč pohled na tuto ženu, tak mladou a s její hrou a to vše ji tak strašně rozesmutňuje. Při další návštěvě zaujal tento problém Dr Whittona: "proč vás Isobela tak skličuje? Najděte ji a sledujte, dokud nepřijdete na to, čím to je."

Zbytek dne nemyslela Heather na nic jiného. Sotva večer mohla a zhasla světlo, její celé tělo se vnitřně otřáslo hrůzným nárazem. "Nedovedu to popsat jinak", řekla později ", než že to byla děsná automobilová nehoda, kterou jsem prožila přímo v posteli". Z počátku neměla tušení, co by to mohlo znamenat. Pak si uvědomila, že je v Izobelině těle. Ležela na zemi, pravý bok v plamenech. S hrůzou zjistila, že vůz v kterém jela, se zřítil ze skály. Bylo to roku 1931.

Tento emocionální blesk, který trval pouze několik vteřin, zanechal Heather ve stavu nervového zhroucení. Marná byla manželova snaha jí nějak pomoci, nebo ji nějak utěšit. Proplakala celou noc, neboť její vědomí odmítlo odstoupit od hrůzné scény. V pět hodin ráno, kdy Filip konečně podlehl spánku se vplížila do pracovny, sedla si k psacímu stroji a napsala: "Celá se třesu. Na spánek není ani pomyšlení." Její zkouška tím však neskončila. Další tři dny ji trápila nespavost, nausea, záchvaty pláče, nervozita a průduškový kašel. V sobotu 1. září 1979 si zapsala do svého deníku:

Musím zrušit všechny své plány na příští dny. Jak mám říct známým, že trpím traumatických otřesem po automobilové nehodě, která se stala čtyři roky před mým narozením? Řeknu jim prostě, že mám zas chřipku a že je mi špatně. Na to už jsou zvyklí.

Ale tou dobou ji od skvělého vítězství dělilo již jen několik hodin. Vrátila se do postele a usnula, neboť vyčerpání nakonec převládlo nad nervozitou. Spala až do šesti do večera a když se probudila, zjistila k svému překvapení, že volně dýchá, aniž by užila antialergických léků! Také zmizela obvyklá bolest hlavy a hučení v uších. A tlak na prsou. I její kůže se vyčistila. Zprvu tomu zázraku nemohla uvěřit. Dr Whitton také ne, když poslouchal telefonicky její neskrývavé projevy nadšení. Když se alergie bez užívání léků neobjevila další dva dny, Heather se odvážila vyjít z domova do zrádné vřavy a zmatku vnějšího světa. Její deník zaznamenává tuto proměnu:

Čtvrtek, 4. září 1970

Po hodině zpěvu jsem se zastavila u K. Seděla jsem mezi samými kožešinami, vdechovala jsem kouř z cigaret bez jediného zakašlání a bez sípání a žádné pilulky proti alergii jsem nepotřebovala. To je úžasné a já se raduji.

Úterý, 20. září 1979

Byla jsem dnes u doktorky H. S velkými potížemi jsem jí vysvětlovala, jak mě přešla veškerá alergie. Obě jsme se hodně nasmály a H. je ráda, že už nic nemusím brát. Sestra poznamenala, že se i má kůže podstatně zlepšila.

Přes všechnu radost nad zřejmým ústupem alergie podléhala Heather tři týdny záchvatům pláče, děsivým představám a depresím. V této době se stáhla do soukromí a vyhýbala se dokonce konsultacím s Dr Whitonem, který nevěda, co se děje v jejím nevědomí, dával přednost opatrnosti před optimismem, i když doufal, že dramatické zlepšení jejích zdravotního stavu nebude jen dočasnou náhodou. Když se její stav natolik ustálil, že mohla obnovit své týdenní návštěvy, Dr Whitton nemařil čas a uvedl ji do hypnotického spánku. Chtěl se o této automobilové havarii přesvědčit sám.

Je pozdě odpoledne a Isobela s mužem, jménem Robert ujíždějí s větrem o závod proti slunci, které se sklání k nádhernému středozemnímu obzoru. Jsou podnapilí a zuřivě se hádají. Isobela chce, aby si ji robert vzal, protože čeká jeho dítě. Robert odmítá. V rozčilení podceňuje nebezpečí ostrých zatáček. Jedou v serpentině přímožských francouzských Alp poblíž Juan Les Pins. V jednom místě úzká silnice zahne prudce k severovýchodu a kabriolet Bugatti jede příliš rychle. Vůz prorazí úzké zábradlí na okraji vozovky, vyletí do vzduchu a dopadne na skalnatý svah, kde vyvrátí mladé stromky a keře. Při nárazu na tvrdou horninu dojde k explozi. Pro Roberta, vklíněného za volant to znamená okamžitou smrt. Isobelu to vymrští ze sedadla na písčitou půdu, kde leží v bezvědomí. Nastanou další exploze. Kouž a plameny zahalují pravou stranu Isobelina těla. Její vlasy a šaty se vznítí, plameny jí šlehají do tváře.

Už jenom vzpomínka na tuto událost byla víc, než mohla Heather zvládnout. Teď to v hrůze prožívá ještě jednou ochromena děsivými detaily děje. Je nejen pozorovatelkou, ale i obětí havarie, kašle a prská, jakoby Isobeliny plíce postižené horkým černým kouřem, který se valí z hočícího auta, byly její vlastní. Uvědomuje si však, že se může z hypnotického stavu dostat, kdykoliv bude chtít, a dívá se dál: na záchranné práce, rostoucí dav, divné hranaté povozy francouzských požárníků a ambulanci, která "nemá sirénu, ale zvonec". Z dolní silnice šplhají k místu, kde leží Isobela sanitáři s nosítky.

Heather se bojí sledovat další události. Dostává se teď však do žhavého jádra svých nesnází a není snadné odvrátit vnitřní zrak. Touha dívat se, je neodolatelná.

Isobela leží v nemocničním pokoji. Ošetřovatelky v bílých šatech jí dávají velké modré gázové obklady na ožehnuté části těla, které jsou rudé a samý puchýř. Pacientka sténá bolestí. Celou pravou stranu má ošklivě popálenou. Pravé oko a obočí se ztrácí v karmínovém mokvajícím otoku. Ošetřovatelky mění obklady po několika minutách. Mluví o velkých dávkách morfia. Mají za to, že tato žena, která ještě ke všemu při havarii potratila, zemře během čtyřiadvaceti hodin.

Heather se vynořila z transu se silným pocitem nevolnosti. Dr Whitton několik minut posečkal a pak jí řekl, že se domnívá, že pronikla do centra svých alergických potíží, právě vdechováním kouře z hořícího automobilového vraku. Heather měla ze svého uzdravení samozřejmě radost, přitom se však bohužel zdvojnásobily známé "vlny deprese", které ještě navíc byly neodlučně spjaty s příšernými zážitky z transu.

Pod tlakem vyvolaných vzpomínek rostla ovšem Heatheřina zvědavost, co se stalo s Isobelou? Dr Whitton doporučoval další zkoumání neboť zřejmě i deprese šly na vrub Isobely. V průběhu několika dalších týdnů Heather odhalila další podrobnosti z jejího života před havarií. Většinou to nebylo nic potěšujícího. Po pravdě řečeno, čím víc se dovídala, tím méně jí byla její předchůdkyně sympatická.

Přes všechno své hudební nadání, blahobyt, půvab, popularitu, krásu Isobela trpí hlubokými psychickými potížemi. Je to sice vyjímečně talentovaná koncertní umělkyně, má všechno, co si mladá žena může přát, a přesto svým sobectvím, neschopností citu, porozumění a lásky ničí sama sebe. Asi proto,že v dětství lásku nepoznala. Otce i matku ztratila už v raném věku a vychovávala ji hospodyně, která žárlila na její bohatství a krásu.

V devatenácti letech odjíždí za oceán studovat klavír na hudební škole v New Yorku. Je to v roce 1924. Její manažér, ruský Žid, jménem Mikuláš, jí zařídí ve Spojených státech několik koncertů. Ale brzy po příjezdu do Ameriky začne Izobelina píle a profesionální horlivost ochabovat. Láká ji přelétavý životní styl boháčů, propadá pití, společenské zábavy a večírky jí zabírají čím dál tím víc času.

Když se Isobela vrátí do Anglie, rozhodne se, že si vezme Mikuláše, který se o ni stará jako otec a jediný pro ni představuje bezpečí. Ale bohémský způsob života se jí už stal zvykem; nadále pšstuje čadu bohémských vztahů jak v Londýně, tak i na jihu Francie. Její sexuální bezcílnost zkončí teprve na jachtě ve Středozemním moři, kde se setká s Robertem. Vrátí se spolu do Londýna a když zjistí, že s ním čeká dítě, rozhodne se, že uteče. To vede k scéně s Mikulášem. Uprostřed hádky vyrazí Isobela u jejich londýnského domu. Teprve o několik dní později, když uprchla s robertem v jeho bugattce, se doví, že Mikuláš zemřel na srdeční záchvat vyprovokovaný jejich svárem.

Heather si uvědomuje stále jasněji, že zdědila po Isobele nejen její sklony, ale i karmický dluh. V mládí v Mexiko City také hrála na klavír, říkali jí, že má pro to velké nadání a začala studovat na nejlepší mexické hudební škole. Ale i když ji takové souvislosti mezi dvěma životy neobyčejně zajímaly, byla by na hodně věcí, zejména na vracející se obraz Isobelina sežehnutého těla, zabaleného obklady, raději zapomněla. Tato skličující vize ovšem vyvolala otázku: Přežila Isobela havarii? Odpověď, kterou dalo několik hypnotických regresí, vedla opět k hrůze a k pláči, když byla Heather svědkem neuvěřitelné proměny nadané a krásné umělkyně v děsivě zmrzačenou ženu se sebevražednými sklony, izolovanou od skvělé společnosti, která ji kdysi obdivovala. Následující odstavce popisují zhuštěně hlavní události podle Heatheřiných zápisů:

V zimě roku 1933 žije Isobela s ošetřovatelkou a dvěma služkami na anglickém pobřeží poblíž mšsta Rye v Sussexu. Pohybuje se velmi obtížně a působí jí to nemalé bolesti. Jeji hlasový projev se omezuje na namáhavý šepot. Donutila jsem se podívat se na ni zblízka. Je to hrůza. Má zjizvený a znetvořený obličej. Pravé oko je pokrouceno a také ústa jsou křivá. Kolem hlavy a krku má ovinutý dlouhý bleděrůžový hedvábný šátek. Pravou rukou, jež je pokryta puchýři a zcvrklou kůží, zřejmě nevládne. V domě je klavír, ale doby, kdy na něj hrála, patří již minulosti. Maluje teď levou rukou vodovými barvami květiny v polorealistickém stylu.

Isobela již několikrát pomýšlela na to, že skončí svou bídnou existenci, a tento záměr podpoří návštěva Eleanory, modně naparáděné "přítelkyně" z Londýna. Eleanor sedí na pohovce, upíjí čaj a odírá svými plytkými řečmi Isobeliny nezhojené rány. "Všichni mluví o tom, jak vypadáš a jak máš zničené ruce, Isobelo. Samozřejmě, kdykoli o tobě řeknou něco ošklivého, řeknu jim, že se mýlí. Já bych ale takhle žít nemohla, být tebou. Jak to můžeš vydržet, má drahá? Jak se můžeš na sebe dívat?" A tak dál.

Zanedlouho potom vyjde Isobela do pusté zimní noci. Sníh s deštěm jí padá do tváře, přejde pole, které je mezi pobřežím a domem a klopýtá podél rozbouřeného moře. Pak sestoupí po kluzkých dřevěných schůdcích na pláž. Zvolna a odhodlaně vchází do ledových rozbouřených vln a jde pořád dál.

Heatheřina melancholie souvisela přímo s touto ponurou nocí, kdy naposled krářela po zemi jako Isobela. Když znovu prořila v transu mokrý hrob Lamaňšského průlivu, vlny deprese se už nevrátily. K svému úžasu si vzpomněla, že kdysi ve škole psala slohové cvičení, kde vylířila scénu Isobeliny smrti do posledního detailu. Vyjádřila v něm své nejfantastičtější myšlenky a pocity, aniž si uvědomila, jak prapodivně budou působit. Učitelka jí tenkrát řekla, že musí být velmi nešťastná. Tato poznámka, kterou přijala jako kritiku, v ní pak udusila veškerou touhou něco psát a potlačila na celá léta zřejmě spontánní vzpomínky na Isobelinu sebevraždu.

Když se nyní okolnosti Isobeliny smrti oživily, Heatheřiny psychické potíže byly Dr Whittonovi, který trval na dalším zkoumání v zájmu léčebné rezonance, čím dál tím jasnější. Pod jeho vedením sestavila během několika týdnů celý inventář devatenácti životů, které zahrnovaly jeskynního malíře ve Francouzském Dordogne kolem roku 13.000 před Kristem, řemeslníka v starém Egyptě, z doby kolem roku 3.100 před Kristem, nuzného umělce, který žil dvě století před Kristovým narozením v čínském Šanganu, římskou ženu, jež zemřela při porodu v císařské provincii Luisitánii, kolem roku 25 po Kristu, druidskou kněžku z Bretaně dvanáctého století a francouzskou šlechtičnu, která byla krutým způsobem umučena ve Španělsku koncem patnáctého století. V řadě životů se Heater zabývala nějakým uměním, či řemeslem - byli to vesměs přiměření předchůdci současné inkarnace. Ale z ničeho nevyplývalo, proč ji v tomto životě ochromuje už jen pomyšlení na uměleckou tvorbu. Také se nepodařilo zjistit důvody její přecitlivělosti a hlubokého pocitu nedostatečnosti.

Kromě Isobely, jediný život, který měl zřejmě přímý vztah k Heatheřiným problémům, byla zvlášť ošklivá inkarnace v době vlády Ferdinanda II. Ze spontánně navozené hypnozy se dověděla o francouzské šlechtičně jménem Evangelie, která se vydala do Kastilie, kde se setkala se španělských šlechticem, zamilovala se do něho a provdala se za něj. Tento muž byl předtím již zasnouben se ženou, v které Heather poznala svou současnou matku. Mezi oběma ženami vzniklo nepřátelství na život a na smrt a vyvrcholilo v úspěšném spiknutí proti Evangelině, která upadla do rukou inkvizice. Heather bylo na zvracení když zapisovala zprávu o posledních hodinách Evangeliny v španělských kobkách segovijského Alcazaru.

Mihotavé zmatené scény ustoupí a hledím na planoucí pochodně zasazené do držáků na stěnách žaláře. Víc světla dává koš se žhavým uhlím, do něhož jsou zastrčena vypalovací železa a kleště. Vzduch čpí pachem spáleného masa. V odlehlém koutě mluví tmavovlasá žena s několika hromotluky v kápích.

Evangelina má na zápěstích kovové manžety a visí na řetězech připevněných ke stropu. Ruce vypadají jako vymknuté z ramenních kloubů. Hlava jí klesla dopředu. Je obnažena po pás, kůži má popálenou a zhmožděnou. Oči vypálená.

Sundají její bezvládné tělo, zabalí do pytloviny a odnesou do cely. Dlouho po té, co zapadly dveře, přichází zvolna k sobě. Objeví se krysy a začnou ji hryzat. Nemá sil, aby je odehnala. Je téměř mrtvá.

Tato scéna Heather psychicky rozvrátila. Píše: Křičela jsem v transu a chtělo se mi zvracet. Proč musím tyhle scény prožívat tak silně? Naklepat to na stroji je téměř nemožné. Ruce se mi třesou a téměř je neovládám.

Že Heather poznala v tmavovlasé ženě v rohu žaláře svou nynější matku, podnítilo Whittonův zájem. Požádal pacientku, aby mu popsala svůj vztah k matce. Bylo toho hodně. Po materiální stránce se Heatheřino mládí podobalo nákladné a nevyčerpatelné hostině. Po emocionální stránce však velice strádala nedostatkem lásky a povzbuzení. Silně žárlivá matka, svým mrazivým vztahem k dceři, podobná zhrzené španělské snoubence, viděla ve dceři konkurenci, která musí být zničená a demoralizována. "Ze všeho nejvíc nenáviděla, když jsem se zabývala uměním," vzpomíná Heather. Atmosféra zákazů prostupovala její dětství a nezmizela, ani když šla na univerzitu. Ve čtyřicetli letech pak Heather prodělávala nejhorší období své degenerativní nemoci. "Všecky matčiny zákazy mi teď padaly na hlavu. Cítila jsem, že jsem bezcenná. Že si nezasloužím štěstí."

Konečně vycházely najevo podrobnosti zásadního významu pro budoucí terapeutické konsultace. Dr Whitton si byl nyní téměř jist, že zbývající potíže nemají svůj původ v minulých inkarnacích, nýbrž v Heatheřině nešťastném dětství. Byl přesvědčen, že ji normální psychoterapie zbaví zbývajících symptomů, ale zároveň chtěl, aby ještě před tím co nejvíc pochopila smysl svého nynějšího života. Znamenalo to návštěvu barda mezi životem Isobely a Heather. Podle pozemských měřítek bylo toto období krátké - méně než deset měsíců dělilo Isobelinu smrt v zimě roku 1933 od Heatheřina narození v létě roku 1934. V zápise z 9. prosince 1980 mluví Heather o svém pobytu v metavědomí. Začíná Isobelinou smrtí ve vlnách Lamaňšského průlivu:

"Viděla jsem, jak se Isobelino tělo zmítá v tmavém hučícím moři. Zuřila silná bouře.

Věděla jsem, že jsem bývala Isobelou, ale teď jsem byla bez těla. Plula jsem ve vše objímajícím zlatém světle. Bylo mi dobře a teplo a živly se mě netýkaly. I když jsem neměla tělo, připadala jsem si úplná a zajedno s okolím. Uvědomovala jsem si, že vidím všemi směry.

Isobelina mrtvola mi byla lhostejná. Necítila jsem strach ani osamělost, ačkoli se mi zdálo, že jsem sama. Pak se světlo rozšířilo a začala jsem se vznášet vzhůru s pocitem úžasného tepla, lásky a štěstí. Všude kolem bylo zlaté světlo, jako bych se slunila v nesmírné záři. Žádný předěl, žádná hranice. Všechno bylo jediným celkem neuvěřitelně krásným a klidným. Viděla jsem záblesky pastelových barev duhy a slyšela stovky hlasů zpívajících prostě, ale půvabné melodie. V tom všem jsem šťastně plula s pocitem, že jsem částí toho všeho, že tam patřím."

Heather cítila silné pokušení zůstat v této příjemné světelné neohraničenosti. Ale zvítězila potřeba odpovědí, a když se seznámila s Isobeliným karmickým scénářem, byla nesmírně šťastna. Dověděla se, že kdyby Isobela byla šla cestou původně zvolenou, čekala ji dlouhá a úspěšná umělecká kariéra. Koncerty v Londýně a v Paříži, nahrávky, dokonce i skladatelská činnost, jen kdyby bývala vynaložila potřebné úsilí. Isobela se však od svých karmálních plánů odchýlila, otevřela dveře chaosu a trápení a promrhala vyhlídky na zdárný vývoj.

Podle toho, co Heather v bardu zahlédla, byl její současný život sestaven narychlo a jako východisko z nouze; její existence byla vynucena takřka násilím, aby se vyrovnala s karmickým vlnobitím, jež vyvolal zmarněný a předčasně ukonřený Isobelin život. Její alergie, jak se dověděla, byla víc než dědictvím po nezhojeném traumatu automobilové havarie. Jejím úkolem bylo dát popud k nápravě minulých chyb. Kdyby Isobela nebyla zemřela jako úspěšná a šťastná žena a prababička. Jen kdyby byla trpělivá a vytrvalá, mohla mít všechno."

Nicméně všechna ta "kdyby" neměla praktický význam. Na základě Isobeliných činů vznikla personifikace její karmy - nová bytost jménem Heather, která rovněž měla podobný scénář, podle něhož se měla vyrovnat s ohlasy předchozího života. Když se v bardu dověděla, že jejím úkolem je napravit Isobeliny chyby, Heather se snažila získat si jasno o hlavních směrech své celoživotní práce. Vedlo to k vzrušujícímu setkání s tribunálem soudců, který spatřila v přítmí starověkého chrámu. Byla to tři egyptská božstva: Ra, Osiris a Isis.

Při vstupu do chrámu jsem slyšela zvuk chřestítek, který se stával čím dál tím naléhavější. Také tu zněly flétny a cymbály. Krásná a současně nepopsatelná hudba.

Šla jsem přímo k Isidě. byla neuvěčitelně velká a komunikovala se mnou beze slov. Řekla mi, že se musím věnovat svým uměleckým sklonům a v tom že najdu potřebné odpovědi.

Letmý pohled na budoucí inkarnaci však nebyl nikterak povbudivý. Všechno ukazovalo k tomu, že prožije celou řadu skličujících zklamání, odmítnutí a zármutků. Ještě víc ji však zneklidňovalo to, že jí přímo doporučili, komu se má narodit. To bylo to poslední, co Heather chtěla slyšet.

Znenadání na mne padl strach. Prosila jsem, abych se nemusela narodit své matce, ale bylo mi naznačeno, že i to patří k dluhu po Isobele, který splácím. Můj děs byl nepopsatelný.

Pak jsem zahlédla babičku, kterou jsem znala ze šťastnější inkarnace a trochu se mi ulevilo. Měla jsem ji ráda, a těšila jsem se, že se s ní zas setkám.

Jako mnoho výprav do metavědomí i tato cesta za trojrozměrný svět se vyznačovala škálou nejrůznějších lidských emocí prožívaných s nezapomenutelnou intenzitou: "málem jsem vykřikla zděšením, když jsem se dověděla, že se znovu setkám se svou španělskou sokyní v podobě své matky", řekla později Heather. Tato zkušenost jí přivodila akutní stav bronchiálního zánětu, který trval několik týdnů. Ale když nemoc odezněla, nastal klid a potíže s průduškami a plícemi se už neobjevily. Z jejího záznamu 4. prosince 1980 lze vyčíst zřejmý pocit úlevy:

Poprvé po dlouhé době začínám v tomto životě trochu doufat. Mám pocit, že dostanu-li se z téhle kaše, všechno se urovná, až budu trochu starší. Můj život se už pomalu mění k lepšímu a začínám si uvědomovat, že mě lidé mohou mít rádi. Myslím, že bych se dokonce i v umění mohla trochu prosadit, pokusím se o to.

V příštích třech letech jí Dr Whitton pomohl vyrovnat se s negativními vlivy, které jí zničily dětství a ochromily život i v dospělém věku. Během normálního psychiatrického léření bez hypnózy si do hluobi duše uvědomila, že je bytostí hodnou lásky a úcty. Zjistila také, že pocity nejistoty nevyplývají z nějaké zásadní nedostatečnosti, nýbrž spíš z karmických požadavků, které byly příčinnou citových frustrací jejího mládí.

Postupem času záskávala Heather stále větší jistotu a nezávislost na mínění druhých. S její sebedůvěrou rostla též schopnost vlastního vyjádření. Byla ochotna víc naslouchat mínění ostatních, ať s nimi souhlasila nebo ne. Její manžel Filip charakterizoval proměnu slovy "Dřív se bála vlastního stínu, teď už ne!"

Toto duševní omlazení, které jí získalo řadu nových přátel, znamenalo též jisté citové osvobození, takže se Heather s novou energií mohla věnovat fotografii a návrhům šperků. Svou první výstavu uspořádala krátce po ukončení léčby, roku 1983 a její dovednost nadále budí zájem obchodníků s uměleckými předměty i soukromých sběratelů.

V mnoha ohledech dýchá dnes Heather Whiteholmová mnohem volněji. Získala zdraví a chuť do práce, o nichž dřív jenom snila a často přemítá o osobnostech svých minulých životů, zejména o Isobele. Uvědomuje si, že omezením svých výrazových schopností doplatila na neukázněnost, s níž Isobela promarnila dary svěřené osudem. Dr Whitton jí pomohl tuto frustraci zlikvidovat a začít nový tvořivý život. Ještě v roce 1979 si psala smutně do deníku: "Připadám si, jako bych putovala životem bez cíle a bez smyslu". Metavědomí a průzkum minulých životů to všechno změnily. Teď si denně uvědomuje, že jejím úkolem je vyřešit stránky osobnosti, které kdysi strhly Isobelu do zkázy a jí pak daly vlastní důvod bytí.

 

 

9. Druhá žena

Láska, ta věru nezná klid.

 

Geoffrey Chaucer, Troilus a Kressida.

Gary Pennington byl v manželství naprosto spokojen. Uvědomoval si, jaké je to štěstí ve světe, kde se podobné vztahy běžně hroutí a rozpadají. Se svou ženou Alžbětou se seznámil už v osmnácti, kdy chodil do stejného anglikánského kostela. Vzali se během univerzitních studií - on dělal psychologii, ona anglickou literaturu. Jejich manželství se brzy vyvinulo ve vztah vzájemné podpory a nadobečejné trvanlivosti. Ve svých třiceti letech Alžběta porodila chlapce a pak ještě holčičku. Obě děti vyrůstaly v šťastném nenuceném ovzduší Pennintonovy domácnosti. Pro Garyho, který po promoci pracoval jako soudní znalec, pro výzkum duševního stavu psychicky narušených osob, byl domov ideálním útočištěm. Rodinnou soudržnost mu dokonce záviděli ti známí, jejichž manželský svazek se rozpadl a skončil rozvodem.

Za šestnáct let manželství se Garyho láska k Alžbětě nijak nezměnila; čas jen zvýšil její půvab a erotičnost. Poněvadž měl vyhovující citové zázemí doma, Garyho nikdy ani nenapadlo, aby se vyhýbal rodinným povinnostem. Ani ho nikdy nezlákala občasná příležitost k milostnému dobrodružství. Když se však roku 1982 setkal na vánočním večírku s Karolinou Mc Vittiovou, stačil pouhý pohled, aby mu krev stoupla do tváře. Zmaten a současně ve zvláštní povznesené náladě nad tímto setkáním Gary nepřítomně bloudí mezi smokinky a elegantními robami, až se zastaví u řady francouzských oken ověšených košíky tropických rostlin.

Obrácen do místnosti plné lidí probírá jednoho hosta za druhým, protože ví, že za každou cenu musí mluvit s tmavovlasou ženou, která ho vyvedla z rovnováhy. Najde ji na druhé straně stolu s jídlem a nápoji. Hovoří tam se starší ženou v zelených šatech a přitom se dívá na něj. Gary se nervozně ponoří do davu a klestí si cestu mezi lokty, sklenicemi a zákusky, až se octne před oběma ženami. Normálně je sebevědomý a drzý, ale teď se představuje s pocitem trapnosti. Během hovoru však jeho rozpaky ustoupí silnému pocitu spřízněnosti. "Bylo to, jako by mě přivítaly doma", vyjadřoval se později. Zapomněli úplně na vřavu kolem a hovořili celý večer. Když se společnost rozcházela, věděli oba, že se musí setkat znovu.

Tento nenadálý a intenzivní vztah mezi Garym a Karolinou byl velmi náročný na volný čas. Gary se však nikdy nesnažil zatajovat své manželce důvody, proč je doma čím dál vzácnější. Řekl Alžbětě o svém vztahu téměř na samém začátku v naději, že to pochopí a bude tolerovat. Alžběta však, které se to hluboce dotklo, mít pochopení nemohla a nechtěla, nicméně tři měsíce trpělive snášela Garyho nepřítomnost a snažila se s roztoucím odcizením vyrovnat. Byla nešťastná a zlá. A nejvíc ze všeho měla strach. Z nevysvětlitelných důvodů se odjakživa bála, že ji Gary jednou opustí. Jeho nynější počínání tyto obavy jen potvrzovalo a proměňovalo je v hmatatelné zdroje hrůzy.

V březnu, 1983 její zoufalství vyvrcholilo. Gary se vrátil po půlnoci domů a našel manželku nataženou přes postel. Nejprve si myslel, že spí, ale pak vešel do koupelny a zjistil, že na vaně leží skoro prázdná lahvička od prášků na spaní. Běžel zpátky do ložnice a snažil se Alžbětu probudit pleskáním přes obličej a po rukou. Z počátku se mu podařilo vyvolat jen několik malátných pohybů a tlumených vzdechů. Celou dobu mu v hlavě hučely výčitky, že on sám je zřejmou příčinnou toho zoufalství. Má zavolat záchranku? Samozřejmě, jen kdyby se to obešlo bez komplikací, které budou nutně následovat. Při svém zaměstnání byl totiž znám všem řidičům sanitek v městě. Na interně se budou jeho ženy trapně vyptávat a nechutné klepy o jeho nevěře s tragickou dohrou se budou šířit mezi místními lékaři a právníky.

Za těchto úvah se mu podařilo Alžbětu probudit a udržet při vědomí. Neustále s ní třásl a třel jí paže, ale hlavně ji nutil mluvit až do svítání, kdy nabyla plného vědomí. Tou dobou už také Gary dospěl k rozhodnutí ohledně Karoliny. Celá záležitost pro něho skončila.

Karolinu Garyho rychlé rozhodnutí zničilo. Reagovala tím, že se nastěhovala k padesátiletému svobodnému Jamesi Hughesovi, s nímž žila asi tři měsíce. Pak se pokusila o sebevraždu, zřejmě pro jeho odmítavý postoj k manželství. Podle scény, kterou viděla v jednom filmu, uvázala si v koupelně smyčku, a když se za několik minut Hughes vrátil domů, našel ji, jak se houpá na provaze uvázaném na sprše. Odřízl ji a urychleně zavezl do torontské nemocnice, kde zůstala téměř dva měsíce. Ačkoliv Karolinin sebevražedný pokus vypadal na první pohled jako důsledek Hughesova odmítnutí, blízcí přátelé i Hughes sám dospěli k názoru, že její úmysl skoncovat s životem má svůj původ v zhrzené lásce Garyho. Hughes se později pozoruhodným způsobem zasloužil o Karolinino uzdravení. Déle než rok jí platil cesty letadlem do New Yorku k psychiatrovi. Proč do New Yorku? Nedůvěřoval toronstkým lékařům, protože mnoho z nich se znalo s Garym.

Garyho život se opět začal pohybovat v starých kolejích. Jeho pohmožděné manželství zvolna urovnával čas. Alžběta se snažila odpustit a zapomenout, a přijala manželovo ujištění, že opět patří jen a jen jí. Také Gary dokázal odpustit sám sobě; v srovnání se zločiny, s nimiž se setkával ve svém povolání, byla jeho něvěra pouhým zanedbatelným pokleskem. Kromě toho byl přesvědčen o pravdivosti výroku Bertranda Russella v Knize manželství a mravnost, který zní: "Psychologii cizoložství zfalšovala konveční morálka, která předpokládá, že v monogamních zemích vztah k jedné osobě vylučuje náklonnost k osobě druhé. Každý ví, že to není pravda."

Gary věděl, co je reinkarnace. Gary si též dal rozhřešení poměrně snadno. Ale zapomenout nemohl. Nejenom, že se musel smířit se ztrátou Karoliny a s vlastní odpovědností za její pokus o sebevraždu, ale cítil též, že je třeba pátrat po důvodech tohoto jejímu cizímu jednání. Šlo o vadu charakteru? Byla to deprese, nebo selhání vztahu k Alžbětě, že propadl tomu milostnému dobrodružství s tak neodolatelnou silou. Ale byla tu ještě jiná možnost. Což když vzájemná přitažlivost mezi ním a Karolinou znamenala něco víc než okamžitý rozmar?

Ale Gary věděl co je reinkarnace, a když přemýšlel o této záležitosti, vzpomněl si, jak jednou s kolegou hovořili o zájmu Dr Whittona o hypnotickou regresi. Gary byl ovšem uznávaným odborníkem, jehož posudků si všichni vážili, takže neměl valné chuti obracet se na psychiatra a dost dlouho se dalšímu pátrání vyhýbal. Když nakonec přece jen Dr Whittona vyhledal, neopomněl zdůraznit, že nepřichází kvůli nesnázím nebo ve spěchu, nebotť svou milostnou zápletku vyřešil již před osmi měsíci, ale že by dřív, nebo později rád věděl, proč se vrhl do cizoložství s takovou vášní.

Dr Whitton vyslechl jeho osobní i rodinnou anamnézu a usoudil, že s normálním psychologickým odůvodněním zde nevystačí. Proto Garyho hypnotizoval a přikázal mu, aby se pokusil najít inkarnaci, v níž znal Karolinu a která by mohla vysvětlit jejich nedávný důvěrný vztah. Hypnotizovaného okamžitě zaujal hukot leteckého motoru a štiplavý zápach benzinu. Byl vojenským letcem Petrem Hargreavesem a stál vedle svého stroje připraven ke startu z malé z malého letiště u italského salerma. Země byla zpustošena druhou světovou válkou a přítomnost britského letectva byla podstatná pro úspěch spojenců na italské frontě.

Hargeaves je výzvědný důstojník Britského královského letectva, ale není pilotem z povolání, ačkoliv prodělal výcvik v létání. Právě si prohlédl snímky, z nichž jsou z ptačího pohledu patrny intenzivní přípravy Němců na protiútok, a chce se dovědět víc tím, že příslušnou oblast prozkoumá za nízkého letu. Chce to provést v neozbrojeném Mustangu P - 51, ale ostatní důstojníci ho silně zrazují. Je to podnik riskantní a bláhový a potvrzení snímků by se mělo přenechat speciální výzvědné jednotce. Hargreaves však nedá na jejich rady, nasedne do letadla a odstartuje. Nad cílem ho napadne německá stihačka. Střely bubnují do trupu jednomotorového letadla a jedna ho zasáhne do levé nohy. To mu znemožní plně ovládat nožní řízení a je nucen nouzově přistát na poli. Je zajat a dopraven vlakem na sever do výslechového střediska SS, kde do rozstřílené a neošetřené nohy dostane sněť. Esesáci ho mlátí, aby na něm vynutili informace o operacích spojenců. Ale přes zlé týrání, nedostatek jídla, spánku, lékařského ošetření, neprozradí nic, co by mělo pro nepřítele cenu. Jeho hrdinství vyvrcholí bolestnou smrtí. V poslední snaze vynutit na umírajícím vojenská tajemství mu nacističtí mučitelé začnou vytrhávat nehty.

Gary se probudil z tranzu hluboce otřesen. Hargeavesova tělesného utrpení byl sice ušetřen, ale za to podrobně prožíval zoufalství a opuštěnost nešťastného důstojníka. Poněvadž v bdělém stavu nevěděl o bojích v Itálii za poslední války skoro nic, chtělo se mu pochybovat o pravdivosti zážitků, zejména proto, že se v transu neustále vyskytovaly zmínky o Monte Cassinu. "Co je to za nesmysl"? ptal se Dr Whittona. "Co má nějaké hráčské doupě co dělat uprostřed války?" Neměl totiž tušení, že Monte Cassino je velký benediktinský klášter nad vstupem do údolí LIRI, který dal jméno největší bitvě italského tažení. V úronu roku 1944 byl klášter rozbořen šesti sty tunami bomb, zatím co spojenci pochodovali na Řím.

Toho dne v březnu 1984 odešel Gary z Whittonovy pracovny s těžkou hlavou. Když probíral svůj život, přicházel na souvislosti dříve nevysvětlených zážitků a sklonů. V transu pochopil nezapomenutelný hrůzný obraz, který spatřil v šestnácti letech nedlouho před tím, než se seznámil s Alžbětou. Byla to blesková vize - bavil se tenkrát na večírku - která ho přenesla do místnosti s holými stěnami, kde mu nacistických důstojník v elegantní uniformě vytrhával nehty. Obraz se opakoval po složení řidičské zkoušky a Gary si teď číkal, že sešlapávání pedálu automobilu možná vyvolalo v podvědomí Hargreavesovo úsilí zvládnout pedály letadla a tím i navodilo scénu s mučením. Když se zabral hlouběji do minulosti, vzpomněl si, že jako chlapec mluvíval britským přízvukem, ačkoliv se narodil a byl vychován v Kanadě. U učitelů to budilo zájem, že byl adoptován. A i když přízvuk brzy zmizel, jeho výskyt zůstal záhadou.

Událost s letadlem také vysvětlila Garymu neustálé obavy, že si zlomí nohu, což mu bránilo, aby se věnoval odvážnějším sportům, jako je třeba sjezd na lyžích. Také to objasnilo bezdůvodný strach z cestování letadlem. V snaze bojovat proti této úzkosti se zabýval myšlenkou, že získá povolení řídit letadlo, neboť instiktivně cítil, že by si s malým letadlem věděl rady. Bránil mu pouze strach, že si bude počínat lehkomyslně - strach, který teď chápal docela dobře. Lehkomyslnost zůstala hlavním rysem jeho povahy a pčivedla ho několikrát na pokraj katastrofy, zejména při jízdě autem.

Garyho také napadlo, že se jeho nynější práce podobá výzvědné činnosti; povolání externího psychologického poradce bylo vlastně logickým pokračováním toho, co dělal v předchozím životě. Také pochopil, proč si od jakživa kouše nehty. Proč ho téměř perverzně vzrušuje mučení. Garymu se dostalo víc sebevědomí, než doufal, ale ještě bylo třeba osvětlit jeho cizoložné počínání. V další hypnotické regresi do předchozího života se octl tváří v tvář té druhé ženě.

Petr Hargreaves pocházel ze středně situované katolické rodiny. V dětství měl italskou chůvu. Jeho plynná znalost italštiny byla hlavním důvodem, proč byl vybrán jako spojka s místním hnutím odporu, když spojenci získali pozice na italské pevnině. V Salermu byla jeho hlavní zprostředkovatelkou mladá žena jménem Elena Bocchi, jejímž prostřednictvím navazoval styk s partyzány v horách. Hargreaves a Elena k sobě cítili od zažátku sympatie a v podmínkách nesnadné spolupráce se do sebe zamilovali. Elenin otec nedávno před tím padl při partyzánské bojové akci a Hargreaves se snažil starat o osiřelou rodinu místo něho. Eleně slíbil, že si ji vezme, jakmile válka skončí.

Válku však, jak jsme viděli, nepřežil. Nicméně nacistické mučení a láska a starost o Elenu způsobily, že se po smrti zdržoval ještě několik týdnů na pozemské rovině. Při první návštěvě barda Gary zjistil, že Hargreaves je ještě na zemi v zajetí emocí, zejména hněvu. Metavědomí mu ukázalo, že byl sestřelen, protože ze mezi partyzány vetřel nacistický agent a upozornil Němce na jeho zamýšlenou nerozvážnost s jednomotorovým letadlem. Hargreavesovo rozezlené netělesné já si znovu rekonstruovalo okolnosti zrady.

Elena se dověděla o jeho smrti ze zpráv podzemního hnutí. Z života mezi životy byl Hargreaves svědkem jejího nesmírného žalu, který se brzy vyvinul v hlubokou a trvalou depresi:

S rostoucími obavami sleduje Elenu, jak stoupá na vrchol skály poblíž Salerma rozhodnuta spáchat sebevraždu. Když dospěje na okraj, Hargreavesovo já se zoufale snaží zhmotit a zabránit jí v jejím úmyslu. "Kéž bych teď měl tělo", opakuje neustále, "k tomuhle by nikdy nedošlo"! V krajním zoufalství však může jen přihlížet, jak se jeho milá vrhá do propasti.

/ Hargreavesova marná snaha zabránit sebevraždě nezůstala bez povšimnutí. Karolina, která dokázala meditací evokovat několik minulých životů - popsala poslední zážitek z předchozího života, který přesně odpovídá Garyho výpovědi z transu. Vzpomněla si, že než skočila ze skály, musela zápasit s neviditelnou silou. /

Když se mu nepodařilo zabránit Elenině sebevraždě, Hargreavesovo odhmotněné vědomí se vrátí na místo svého utrpení v esesáckém výslechovém baráku. Také tam se snaží zasáhnout a zabránit mučení zajatců, ale marně. Je stále rozzloben kvůli zradě, mrzí ho, že nesplnil své sliby Eleně a trápí se, že se mu nepodařilo zabránit trýznění vyslýchaných ubožáků. Teprve když k němu přistoupí moudrá starší bytost, pravděpodobně průvodce, dá se přemluvit, aby se vzdal svých pozemských zájmů, a ač nerad opouští tragické okolnosti svého života.

Karolinina přitažlivost pro Garyho se tedy dala vysvětlit Hargreavesovou láskou k Eleně Bocchiové. Jejich vztah však měl ještě hlubší kořeny. S Whittonovou pomocí se Gary octl v Rusku, kde žil se svou mladší sestrou v incestním vztahu pod jménem Sevastjan Umnov. Karolinu identifikoval jako Sevastjanovu sestru Lisenku.

V polovině osmnáctého století je Sevastjan vyslancem carevny Alžběty Petrovny na dvoře Ludvíka XV. Protože vztahy mezi Francií a Ruskem jsou měnlivé, je jeho hlavním diplomatickým jednáním výzvědná činnost, kontrašpionáž a nákup zbraní.

Diplomatické úkoly vzdalují Sevastjana od Lisenky na dlouhá období. Poněvadž ho velmi miluje, bojí se neustále, že se bratr zaplete s jinými ženami, ať už v Paříži, nebo ve Versailles. Pro svou žárlivost nemá důvod, ale když se doví zvlášť povážlivou zprávu o bratrově chování, reaguje nerozvážně tím, že si vezme jednoho ze svých ctitelů. Za několik týdnů se pak v zoufalství oběsí, protože se zbavila jakékoliv možnosti pokračovat ve vztahu, jehož si cení nejvíc. Když se to Sevastjan v Paříži doví, je zničen žalem a do Ruska se nikdy nevrátí. Umírá přirozenou smrtí zapomenut a nešťasten.

Možná, že to byla jen náhoda, že Gary a Karolina byli toho večera, kdy Alžběta spolykala prášky na spaní, v ruské restauraci. Ale Gary věřil v náhodu čím dál tím méně a přijal za svůj výrok Waltera Patera, že "vkus je vzpomínka na krásu, kterou jsme kdysi znali." Ve světle reinkarnačních zážitků dostávalo všechno nový smysl. Garyho hypnotické regrese odrážely jeho já se všemi akcemi a reakcemi jako zrcadlová síň. Objevila se dvě základní temata: v Garyho životech podobné pracovní schopnosti a dovednosti, u Karoliny sklon k sebevraždě, který může přecházet, jak ukázali badatelé - např. Dr Ian Stevenson - z inkarnace do inkarnace. Karmická anamnéza naprosto jasně vysvětlila, proč se Gary a Karolina opět sešli. Zároveň to však vyvolalo ještě naléhavější otázku Garyho manželství. Znal Alžbětu už z předchozích životů? Následující hypnotická regrese, v níž se Gary poznal v postavě Jemery Evereta, lektora matematiky na Oxfordské univerzitě v devatenáctém století, dala až příliš jednoznačnou odpověď:

Léta žil Jemery dvojím životem. Po celotýdenních přednáškách a učitelských povinnostech jezdil na sobotu a neděli za svou ženou a dvěma chlapci do svého domova poblíž Oxfordu. Během týdne žil na universitě. V městě si vydržoval milenku s níž zplodil dvě dcerušky a které opětovně sliboval, že se o ně postará a zajistí jim vzdělání. Svůj slib však nesplnil, neboť v necelých čtyřiceti letech umírá neočekávaně na zápal plic a zanechává po sobě dvě rodiny. O manželku je postaráno. Zdědí rodinnou nemovitost, nějaké předměty a též i peníze. Milenka však, a její děti takové štěstí nemají. Jemery byl mladý, nepředvídal, co se stane a nezaopatřil je. Plna hočkosti ho obviňuje, že odešel a nechal ji v svízelné situaci úplně bez prostředků.

Kdo byla jeho manželka v této anglické inkarnaci se Gary nedověděl. Dověděl se však v transu nadevší pochybnost, že jeho nynější žena je táž bytost, kterou v předchozím životě svou smrtí nechal na holičkách. Alžběta si vyměnila roli - což je typický jev skupinové reinkarnace. Gary se též dověděl, že on a Alžběta byli v několika předchozích životech tajnými milenci. Přítomný život byl vlastně první příležitostí, kdy se jejich vztah projevil veřejně. Další hypnotická regrese odhalila život v Starém Egyptě, kde Alžběta, oceňována pro svůj půvab, se stala manželkou faraona Amenhotepa III. Gary byl velitelem palácové stráže. Mezi oběma se vyvinul tajný vztah. Alžběta však brzy o milence přišla, neboť byl zabit v hádce. Za těchto okolností není divu, že se Alžběta neustále bála, že ji manžel opustí! Předpoklady vznikly v předchozích existencích.

Během minulých životů Garyho obavy postupně narůstaly. Následkem nesplněných slibů anglické milence si dovedl vyložit svou nadměrnou starost o finanční zajištění rodiny. Nejvíc ze všeho se bál, že nebude schopen dostatešně zabezpečit manželku a děti. Teď věděl, proč nemohl odolat silnému nutkání uzavřít vysokou životní pojistku pro případ, že by náhle zemřel.

Když se mezi smrtí Petra Hargreavese roku 1944 a vlastním narozením o dva roky později octl v bardu, nabyl silného dojmu, že emocionální síly z předchozích životů znovu postavily Alžbětu, Karolinu a jeho před úkol vytříbit svou povahu silnou interakcí. Když měl předstoupit před soudní tribunál, dostavil se náhle pocit, že kdyby měl tělo, bylo by bez prstů - zřejmě pozůstatek nacistického mučení. Trojici vnímal jako idealizované postavy Ježíše Krista, což lze patrně vysvětlit Hargreavesovou katolickou výchovou.

Gary se též přesvědčil, že členové poroty /při soudu/ jsou velmi dobře obeznámeni s identitou jeho duše a během hodnocení Hargreavesova života si uvědomil, že jeho stínové tělo opět získalo chybějící prsty. Byl to zřejmě symbol odpuštění, které vlastně dal Hargreaves sám sobě za lehkomyslné jednání, jež vedlo k předčasné smrti. Trojice ho také varovala před typickou nerozvážnou odvahou, která se táhne už několika inkarnacemi, a radila mu, aby se nezúčastnil žádných vojenských podniků, dokud tento sklon nezvládne. /V sedmdesátých letech chtěl Kanaďan Gary vstoupit do americké armády jako vžzvědný důstojník ve Vietnamu, ale po důrazných výstrahách vnitřního hlasu od toho upustil./ Trojice mu také říkala, že jeho pýcha na vědomosti a intelektuální schopnosti se musí změnit v pokoru; musí se stát ne slabým, ale mírným. V tomto životě Gary stále zápasí s vrozenou lehkomyslností a pýchou, která se často zvrhá v aroganci i s tím, že se mu zdá, že je obětí zrady jak v soukromém životě, tak v povolání.

O tomto posledním problému soudcové nemluvili, ale zdá se, že hněv vyvolaný zradou byl v bardu tak nezvládnutelný, že Gary si přnesl tento negativní postoj i do této inkarnace. Následkem toho nedůvěřuje ani těm, kdo jsou mu poblíž i nejblíž, jako svému staršímu bratru Grahamovi. Krátce po té, co se Gary a Karolina stali milenci, se Alžběta svěřila Grahamovi a požádala ho, aby pomohl obnovit rovnováhu manželství. Graham pozval bratra na večeři a Gary se těšil, že bude mít příležitost vyjevit své nejskrytější city sympatizujícímu posluchači. Graham však jako zstánce Alžbětiných zájmů bratrovo jednáno odsoudil. Garyho se tím hluboce dotkl.

Čtyři měsíce hypnotických regresí poskytly Garymu hlubší pohled na vlastní život a větší pochopení pohnůtek, jimiž se řídí lidské jednání. Než poznal své minulé inkarnace a metavědomí, měl sklon příkře odsuzovat chování druhých lidí. Nyní si je vědom neviditelného vlivu karmických sil a je tolerantnější vůči sobě i ostatním.

Také plně pochopil smysl svého mimomanželského vztahu, který skončil nejen následkem Alžbětina protestu, ale také pro nepřízeň okolností. Citové vzplanutí je s Karolinou svedlo dohromady, ale protože v bardu nebylo nic takového naplánováno - a to bývá pojítkem vztahů - neexistovala pro ně v této inkarnaci budoucnost. Vztah k Alžbětě naopak lze přirovnat k duetu, jež bylo sice na krátko přerušeno cizím hlasem, ale bude pokračovat až do chvíle, kdy spadne opona.

Garyho karmická anamnéza se dotýká zásadní otázky všech romantických zápletek. Už v roce 1953 zjistil známý badatel v oblasti sexuálního života Alfred Kynsey, že přibližně polovina ženatých můžú a čtvrtina vdaných žen v Americe mají za život alespoň jeden mimomanželský poměr. Většina těchto vztahů se rodí z nudy manželství napadené silnou sexuální atraktivitou osoby, která je do určité míry nedosažitelná. Taková spojení se obvykle brzy rozpadají, když přejde počáteční vzplanutí. Jsou však případy, kdy silný cit spojený s přitažlivostí dokáže vytvořit mimomanželský poměr skutečné hodnoty. Garyho hypnotické regrese dokazují, že důvěrné vztahy v minulých životech mohou být nejdůležitější přičinou nového probuzení těchto citů.

 

 

10. Světlo poznání

Svět jako ústřici svým mečem otevřu.

 

William Shakespeare, Veselé paničky z Windsoru

Linda Irvingová pozorovala, jak jí vniká dlouhá zakřivená čepel do boku a svíjela se na Whittonově červeném koženém lehátku hrůzou. Neušlo jí, že vrah je maskován a že lesklá ocel pronikající přes hrudník do břicha je zdobena uměleckými ornamenty. Pak se ozval strašný chraptivý výkřik. Ale nepatřil jí, nýbrž jemu, umírajícímu muži statné postavy, s nímž sdílela totožnost. Byl to vrah Rudolf Meyer a zasloužil si svou smrt v pařížské věznici Conciergerie. Stalo se to chladného vlhkého večera roku 1761.

Bytost, která viděla, jak se Rudolf hroutí na špinavou podlahu cely, nebyla ani Linda, ani Rudolf a přesto zahrnovala oba. Prostřednictvím svého odhmotněného já sledovala Linda vrahův útěk zšeřelými chodbami veznice, chvíli se vznášela nad Rudolfovou mrtvolou a všimla si chabého svitu pochodní na chodbě za vysokými zamřížovanými okny. Pak slyšela Dr Whittona jak ji přemlouvá, aby Rudolfa opustila. "Jděte dál!" šeptal, "co vidíte?"

Znenadání tmu vystřídal velký jas a Linda zjistila, že ji vsál prosvětlený pulzující tunel. Starosti a strachy zmizely. Prostor a čas byly už jen vzpomínkou. Když se vynořila z tunelu do nepopsatelného nekonečného světla, cítila naprostý klid a jednotu s krásou, která ji obklopila. Věděla, že je doma.

Jakmile si zvykla na toto jasné prostředí, uvědomila si, že stojí na mramorovém náměstí, jež vyzařovalo stejný třpyt jako dosavadní cesta. V třech rozích stály bytosti, v nichž rozpoznala své soudce. A když se postavila do čtvrtého rohu, měla možnost spatřit s neobyčejně objektivním pohledem život, který právě skončil.

"Mluv!" vybídli ji soudcové jednohlasně. Linda odpověděla, že ví, že si zasloužila násilnou smrt. Soudcové s tímto hodnocením souhlasili a řekli, že to, čeho se dopustila v postavě Rudolfa, bude mít za následek dlouhé utrpení v dalším životě, kdy bude Marií Tovarovou. V přespříštím životě však naznačovala Trojice, jako Linda Irvingová "pozná, v čem chybila a napraví to".

V současném životě je Linda drobná, jemná, čestně cílevědomá třicetiletá osůbka. Je přísnou vegetariánkou, nepije kávu, ani alkohol, cvičí jogu, medituje a ve volném čase maluje a vyučuje baletu. Ale nejvíc času jí zabere její povolání pracovní psycholožky. Už na střední škole v Detroitu se rozhodla pro zdravotnictví. Když se přistěhovala do Kanady, studovala pracovní psychologii na Torontské univerzitě. Po promoci nastoupila v nemocnici v západní části města.

Instinkt a intuice ji přivedli k profesi, kde pomáhá lidem po úrazu, nebo po nemoci překonávat fyzické, duševní a citové nesnáze. Ale teprve z hypnotických regresí se dověděla, jaké jsou důvody jejího počínání. Kromě toho jí tyto zkušenosti pomohly překonávat nepravidelné vysilující deprese a jakousi zábranu, která jí překážela v plné osobní realizaci. Metavědomí ukázalo smysl a cíl Lindina života téměř hmatatelně. Její karmická anamnéza začíná dávno před Rudolfem Meyerem, kdy život nebyl zdaleka tak příjemný.

V listopadu 1983 navštívila Linda na radu přítelkyně Dr Whittona v naději, že zkoumání minulých životů zmírní potíže, kterých se nedokázala zbavit. Dětství, ačkoliv problémy nevyplývaly z něj, měla značně neutěšené. Otec měl silné sebevražedné sklony a jeho zoufalství přivádělo matku často na okraj šílenství. Linda však dovedla intuitivně jeho nesnáze pochopit a dařilo se jí držet rodinu v krizových dnech pohromadě. Útrapy a zmatky té doby ji spíše posilovaly než oslabovaly. Poněvadž si podle své povahy dokázala všechno řádně rozebrat, přizpůsobila se v letech dospívání nesnesitelnému domácímu prostředí.

Kolem pětadvaceti let už zvládla situaci dokonale až na občasné deprese, jež dusily její iniciativu a přirozenou radost ze života. A s nimi souvisel pocit, že jí cosi brání se plně realizovat. "Bylo mi jasné, že jsem si tuto zábranu přinesla s sebou a že se nedostanu dál, dokud ji neodstraním." Tato citová bariéra působila různými směry - bránila jí v otevřenosti a v projevech sympatie vůči druhým, působila, že se bála promluvit na veřejnosti, vyvolávala v osobních vztazích pocit odcizení. Kromě toho to byl ještě další psychický moment: neustálý strach, že někde v něčem udělá závažnou chybu. Tato fobie vedla k pasivitě a nečinnosti a utvrzovala v ní pocit, že jí brání neviditelná síla.

Linda věřila v reinkarnaci a nemusela být přesvědčována o existenci minulých životů. Během prvních dvou sezení měla dojem, že vír obrazů kroužících kolem hradu někde v středověké Anglii je dílem její fantazie. Viděla se v podobě hradního strážce Johna v hnědomodrém kabátě. Pak se z čista jasna, bez zřejmého důvodu objevil na obrazovce její mysli rok 1842. To sem přece nepatří, říkala si. Středověké obrazy se pak míhaly dál, až se náhle změnily v souvislé děje, které jako by se odehrávaly v přítomnosti. Linda už nebyla Linda, John se hnal za koňským potahem a udýchán křičel, ať se zastaví. Ale povoz nezastavoval ..... Linda se probrala z transu zasvěcena do tajemství minulých životů.

Dr Whitton přikázal Lindě, aby pátrala po původu své zábrany. Rok 1842, který se tak anachronicky objevil v nepatřičných souvislostech, považoval za zřejmou úhybnou taktiku podvědomí. Nešlo dělat víc, než naléhat dál a doufat, že odpor prozkoumat nechutné události z minula bude překonán. Jeho neústupnost přinesla výsledek. V příští hypnotické regresi se Linda octla v těle sedmnáctileté dívky náruživě tančící na madridském plese. Pohybovala hlavou ze strany na stranu do taktu a vyšívaný vzor na lemu jejích šatů vířil v rychlém tempu hudby až jeho detaily postupně zaplnily celý obzor hypnotizované. Linda cítila, jak prochází tímto vzorem do tanečního sálu. Psal se právě rok 1842 a Linda byla Marií Tovarovou, dcerou bohatého obchodníka. Tančila vášnivě a koketně s Carlosem Barojou, nápadně hezkým mladým mužem asi téhož věku.

"Přesuňte se k události, která má velký význam pro váš nynější život," našeptával Dr Whitton.

Zaujata zábavou a Carlosovou oslňující společností, Linda nechtěla odejít z tanečního sálu. Ani nechtěla vidět, co chtěl vidět Dr Whitton, neboť pak na jeho příkaz zapadla do bažin žalu: za dvanáct let se veselá temperamentní žena proměnila v apatickou zarmoucenou vdovu. Maria, celá v černém oplakávala smrt svého manžela, který byl zabit v španělské revoluci roku 1854. Vedle ní stála šestiletá dvojčata Fernando a Jorge a tříletá Katarina, kterou milovala nejvíc. Dusila se nezměrným zoufalstvím.

Nebyl to žal jen dočasný. Čím víc se Linda seznamovala s Mariiným životem, tím víc se prohlubovala deprese a lítost nad sebou. Čtrnáct let po Carlosově smrti odpochodovali též Fernando a Jorge ve jménu královny a vlasti, potlačit další povstání a už se nevrátili. Katarina se vdala a odstěhovala se. Maria se uzavřela před světem ve velkém domě na hlavní madridské ulici, který, ač nerada, sdílela s tchýní. Pěstovala si svou zatrpklost jako vzácnou květinu.

Když Linda dospěla k poslednímu dni Mariína života, bylo jí pětačtyřicet let. Chodila nervozně po domě, z ulice zněly bubny, křik a kroky pochodujících vojáků. 29. ledna 1984 popsala Linda ve svém deníku Mariin duševní stav v oněch závěrečných osudových chvílích.

Nenávidím svůj dům, ten dům, který mohl být, měl být, naším domovem. Je prázdný a měl být plný. Někdy nenávidím Carlose i své děti, že všichni odešli, zvláště Katarinu, která měla na vybranou. Ale je snazší nenávidět to, co zůstalo. Nenávidím ten tmavý prázdný dům. A nenávidím sebe. Čím víc času trávím v tomhle domě, tím víc se mu podobám.

Jak toužím po světle. Ale okno, které vede na ulici, nedává vůbec žádné světlo. Dole pod okny na ulici je zase přehlídka před novým panákem. Ti se stále mění a vedou lidi do tmy a vojáci dole na ulici je slepě poslouchají. Proč nejsou s to pochopit, že tenhle generál je povede na smrt zrovna tak jako ti předchozí.

Změnila bych to, kdybych mohla. Ale kdo jsem? Černá, prázdná, nedoufající Maria. Měla bych se k nim přidat na té beznadějné ulici. Tu tmu tady už nesnesu.

Scéna, evokovaná v hypnoze, byla tak živá, že Linda měla dojem, že se dívá Mariinýma očima. Chvíli stála bez hnutí a hleděla na okno v druhém poschodí nad rušnou ulicí. Pak si všimla paprsku světla, který zazářil za otevřenými okenicemi. Zlákána jeho jasem vydala se k oknu, světlu blíž ..... Ulice jí vyskočila vstříc a po ohromujícím nárazu na dlažbu ji navíc ještě kola koňského potahu rozdrtila hrudník. Z vyšší perspektivy viděla na vozovce své údy vpletené mezi loukotě. Jak bezvýznamnou byla teď její tělesná schránka, když oslepující světlo odvádělo její pozornost vzhůru, pryč z ulice. Ta už ji nezajímala, kráčela do světla mnohem jasnějšího a oslnivějšího než slunce, ale horko necítila. Z této neodolatelné záře se šířil klid a vyrovnanost a bylo možno se uvolnit a vyhřívat se v její dobrotě. Dostavil se též pocit uzavření v jakémsi tunelu, či trubici, či kukle. Slova naprosto nedokázala popsat nádheru prostředí, v němž se pohybovala neuvěřitelnou rychlostí.

"Kdo jste?" zeptal se Dr Whitton.

Linda si nebyla jistá. Vzpomínala si matně na jména Maria a Linda, ale žádné se nehodilo.

"Kde jste?"

Vše, co ji teď zajímalo, byl jas a klid a psychiatrův hlas byl tak nedůležitý a zněl z takové dálky, že se jí vůbec nechtělo odpovídat. Když si zvolna začala uvědomovat, kde je, dokázala pouze vnímat podivuhodné prostředí této krajiny bez hranic. Lindin zápis do deníku dne 5. února 1984 říká víc:

Jaké to tam bylo? Potřebovala jsem čas, abych se adaptovala. Nakonec otřes z přechodu trochu odezněl a začala jsem si uvědomovat své city. Smutek byl tak silný, že se mi chtělo plakat. Ani jsem nic jiného dělat nemohla. Měla jsem slzy na krajíčku, ale v tom se zas ozval ten hlas.... Řekla jsem Dr Whittonovi, že Mariino trápení je nespravedlivé. Bylo to, jako bych sama mluvila na svou obranu, ale chtěla jsem obhájit Marii a její poslední čin.

Maria předtím nikdy nepřemýšlela o posmrtném životě, ale to, že si zachovám vědomí po smrti těla, dávalo smysl. A teď jsem byla tady. Bylo to tak krásné, podivuhodné. Nechtělo se mi odejít.

Nicméně, i když je život mezi životy bez času, jeho zkoumání je časově omezené: Dr Whitton přikázal Lindě, aby se vrátila do pozemské skutečnosti. Málo lidí opustí metavědomí, aniž by se museli znovu přizpůsobovat normálnímu životu. Lindin deník popisuje, jak po pobytu v bardu, jako Maria Barojová a Linda Irvingová, usnula po návratu domů na dvě hodiny, ačkoli si její spolubydlící pouštěla na celé kolo taneční hudbu. Zbytek dne nebyla schopna žádné činnosti a celý týden jí chyběla obvyklá pohotovost a hbitost. Každý den upadala do hlubokého letargického spánku a při tom cítila, že někde v hlubinách její bytosti spolu válčí protichůdné tendence, které jsou předzvěstí psychických změn. Při tom všem často vzpomínala na blažený stav barda. "Myslím na ten jasný svět a stýská se mi po něm", poznamenala si, "Jsem ráda, že se tam mohu vracet aspoň v myšlenkách, protože ještě nějaký čas potrvá, než budu moci Lindu opustit". V následujících dnech se vzpomínkami vracela do metavědomí mnohokrát, ale ani ne tak proto, aby se těšila z transcendentního prostředí, jako spíš že hledala praktickou odpověď. Za pobytu v bardu, poprve nabyla dojmu, že Mariino zoufalství, vyplývající zřejmě z Carlosovy smrti, přece jen není tak docela na místě.

Když se vrátila do metavědomí při další regresi, chtěla se dovědět něco víc o Mariině trápení.

6. března 1984 si napsala:

Když posuzuji Marii z hlediska života mezi životy, vidím, že byla sobecká, když se starala jen o vlastní blaho, o svou potřebu lásky a o to, aby nebyla sama. Také jsem viděla, jak zabraňuje splnění svých tužeb. Neoplakávala ani tak smrt manžela a synů, jako spíš svou vlastní ztrátu. Po Carlosově smrti mohla změnit svůj žal v pozitivní hodnotu a pokusit se prohloubit a posílit vztahy k dětem. Místo toho odmítala, aby cokoliv světlého vstoupilo do jejího života, a vyvíjela jen chabé úsilí, aby překonala svůj zármutek a sblížila se s dětmi. Smrt jejích dvou synů pro ni nebyla další ztráta, ale utvrzení trápení, které přivodil odchod Carlosův. Tím, že se ještě víc upnula na svůj žal, zničila svůj vztah k dceři. Mariino sobectví je jasně patrné z reakce na Katarininu svatbu - neprožívala radost kvůli dceři, jen větší smutek a opuštěnost, kvůli sobě. Tento závěr byl podstatný. Ale měla se dovědět ještě mnohé. Dr Whitton chtěl, aby v metavědomí zjistila, jak Mariin život a smrt ovlivnily Lindinu inkarnaci. Po delší pečlivé sondáži spatřila Linda obraz své primární duše v podobě zářící hlávky zelí s tmavým jádrem dávného smutku. Viděla, že při každé inkarnaci hlávce naroste nový světlý list a uvolní několik částeček tmy a žalu. Až naroste mnoho listů, neboli životů, hlávce se podaří vypudit veškerou bolest a bude prosvětlena celá. Hlávka byla symbolem Lindina duchovního vývoje! Své životy viděla zdánlivě bez konce jako zelné lupeny, na rozdíl od růže, která uvadá záhy po té, co se její korunní plátky otevřou. Teď už ale také jasně pochopila, že Maria tím, že setrvávala ve svém zármutku a na nic jiného nemyslela, nechala svůj život zplanět a zakrnět. Úpadek se přenesl do další inkarnace a byl příčinou Lindiných depresí a zábran, které stály v cestě jejímu plnému uplatnění.

Když si to uvědomila, pocítila první radostné vlnky osvobození. Ačkoliv její život nebyl naplněn otřesnými událostmi, jako byl život Mariin, přece jen její povaha byla nápadně podobná její předchůdkyni. Také dopustila, aby se stala obětí poraženeckých nálad. Deprese a zábrany byly dědictvím po Marii, ale pochopila, že tu jde o opakování určitých osudových struktur, a našla v sobě sílu postavit se jejich ohromujícímu vlivu. A s poznáním přišla svoboda.

Prvním svobodným činem bylo, že zatelefonovala bývalému přiteli, kvůli němuž se trápila dva roky od té doby, co se oženil. Debatovali spolu vzrušeně dvě hodiny na vzdálenost 540 mil, která dělí Toronto od Montrealu, a pak si Linda řekla, že dál čekat nebude. Tím se zbavila stestku, který nikam nevedl. "Jako Maria čekala na Carlosův návrat ještě dlouho po jeho smrti, tak i má touha byla podobně neuskutečnitelná. Teprve po druhé návštěvě barda jsem uznala, že budu-li takhle jednat, zbavím se možnosti vybudovat hodnotný vztah k někomu, kdo stojí za to."

V dalších několika týdnech vybublávaly poznatky z metavědomí do Lindina běžného myšlení. Uvědomila si na příklad, že její mimořádné pochopení pro otce s jeho sebevražednými sklony je také dědictvím po Marii. Z jejího deníku je patrné, že začíná být ráda na světě:

14. března 1984. Myslím, že se mi podařiloprorazit, alespoň mám ten pocit posledních několik dní. Moje energie už proudí mnohem volněji. Ledová kostka zábran se začíná rozpouštět. Oč je tenhle život šťastnější než předchozí! Dostala jsem se o hodný kus dál.

8. dubna 1984. Domnívám se, že už jsem se vyrovnala s většinou Mariiných problémů, je mi lehko, mám jasnou hlavu. Podobám se víc a víc sobě. Těžké deprese zmizely.

Lindina nově nalezená rovnohováha byla zřejmá všem, kdo ji znali. Už ji neoslabovaly negativní emoce, byla schopna víc dávat a víc přijímat. Obraz zářivé hlávky se objevoval znovu a znovu a mlčky ji vybízel, aby "vydávala co nejvíc světla". Zbýval jen jeden problém: stále ji trápila obava, že se dopustí nenapravitelné chyby.

Sny mohou ukazovat na zážitky minulých životů. 14. května 1984 měla zvášť živý sen, který naznačil řešení konečného problému. Zdálo se jí, že k ní přišla jedna známá a řekla: "Ukážu ti něco z minulého života", načež se Linda převrátila na levý bok a změnila se v muže. Byl ve vězení a hlasitě křičel, protože měl na pravé straně hlubokou ránu od meče, který se podobal protáhlému srpu. V okamžiku jeho smrti se sled obrazů na chvíli zastavil. Když pauza skončila, křičela zas Linda, tentokrát už jako nemluvně. Protože se právě narodila, věděla, že křik je vzpomínkou na tu vraždu.

Linda vyprávěla Dr Whittonovi, co se jí zdálo, a dodala, že si myslí, že je to cílevědomý pokus podvědomí upozornit na důležitou událost minulého života. Dr Whitton souhlasil a přikázal jí, aby v hypnoze tento život lokalizovala a prozkoumala jeho význam pro současnost. Linda se rychle přenesla do reprizy vražedné scény ze svého snu. Byla vězněm Rudolfem Meyerem a dívala se, jak jí lesklá čepel vniká do boku. Přitom věděla, že si tuto násilnou smrt plně zasloužil. Pak opustila pochmurnou atmosféru vraždy a změnila se v dvanáctiletého Rudolfa, skotačícího ve vysoké trávě na louce u německého statku někde na švýcarských hranicích. Radoval se z motýlů a květin. "Měla jsem pocit," řekla Linda později", že to jsou poslední dny mé nevinnosti".

Když se pak posunula o deset let dál, byl to už úplně jiný člověk - dvaadvacetiletý agresivní a cynický student pařížské univerzity. Mluvil opatrně o tom, že je členem tajného klubu třinácti mužů. Psychiatrovy opakované dotazy na jméno klubu byly stroze odmítnuty. Rudolf však prozradil, že je cílem skupiny údajně "společenská činnost" v předrevoluční Francii. Pak s určitou hrdostí přiznal, že jeho organizace "ohrožuje současné politiky, aby jim nahnala strach."

"Jste teroristé?" zeptal se Dr Whitton.

"My si to nemyslíme," odpověděl Rudolf s drsným francouzským přízvukem, "ale jiní nás tak vidí. Naše metody nejsou vždy nejlepší, ale cíle jsou spravedlivé."

Dr Whitton řekl Lindě, aby pokročila o rok dál. Rudolf se náhle začal zlobit a rozčilovat:

Členové našeho klubu mizí jeden za druhým a nikdo neví proč. Mluví se o krásné rusovlásce jménem Henrieta, která se jako manželka jednoho člena klubu dověděla o naší tajné revoluční činnosti. Chtěla také vstoupit do klubu, ale odmítli jsme ji, protože je žena. Několik členů se však do ní bláznivě zamilovalo. Jejich zmizení vede Rudolfa k podezření, že je Henrietta svedla a z pomsty zabila. Ale teprve když za podezřelých okolností zemřel Rudolfův nejlepší přítel Jan, pojme Rudolf podle vlastních slov "šílený" plán Henriettu zavraždit. "Je zlá - jako čarodejnice," přesvědčuje Dr Whittona. "Musím zabránit dalším vraždám".

Při další regresi je Rudolf již ve vězení. Ze všech sil se snaží potlačit výčitky svědomí za zločin, pro který se tam dostal. Jak úporně se vytáčí a vzdoruje psychiatrovým otázkám! Když se Linda snaží překonat Rudolfův odpor, její zorné pole se zaplní plameny. Nakonec se však přece jen spatří v Rudolfově mohutné postavě, jak strká dívku s rudými vlasy do ohně. Cítí pronikavý zápach spáleniny.

Dr Whitton: "Proč to děláte?"

Linda odsekne: Teď se mě neptejte! Mám co dělat, abych ho vůbec provedl!

Dr Whitton /trvá na svém/: "Proč to děláte?"

Linda: "Nenávidím ji, tohle je část plánu".

Dr Whitton: "Jakého plánu?"

Linda: "Někdo ucítí ten smrad ..... musím pryč."

Po upálení Henrietty nezůstane Rudolf na svobodě dlouho. Je dopaden a dopraven do vězení, kde celé dny sedí a pozoruje přízrak hořící ženy, jak tančí po stěnách cely. Mučí ho výčitky svědomí, až se nakonec stane obětí pomsty Henriettina bratra. Linda sténá plačtivým hlasem:

"Musel jsem jí zabránit v dalším zabíjení, ale měl jsem to udělat tak, abych nezabil ji. Byla to . . . hrozná chyba."

Linda odcházela z hypnotického sezení jakoby sevřena v kleštích viny, ale Dr Whitton věděl, že se tato potlačená emoce brzy uvolní. Dokázala se ovládat až do chvíle, kdy dorazila domů, tam se vrhla na postel a křičela: "Jsem vrah!" tak hlasitě, že ji to samotnou překvapilo. Teprve za několik hodin, když už se pláčem úplně vyčerpala, si uvědomila, že se její psychický stav výrazně upravil: už nikdy pak neměla strach, že udělá "hroznou" chybu.

Její neuroza měla původ v Rudolfově tragickém omylu. Teprve teď pochopila, že Rudolfovo zlé svědomí se promítlo do jejího života jako strach z opakování. Ale nebylo se už čeho bát. 26. července 1984 si zapsala do deníku:

Od Rudolfova života se stále jen trestám. Tu vraždu ve vězení jsem si zasloužila. Pak jsem se jako Maria rozhodla za živa pohřbít. A v tomto životě jsem se málem vydala v jejích šlépějích.

Jak se ukázalo, že Rudolf byl zdrojem Lindina trápení, tak jeho znovuobjevení mu učinilo přítrž. Linda se osvobodila z pout zlých činů v minulých životech a zjistila, že život je mnohem příjemnější, než si kdy představovala. Kromě toho vedly zážitky z metavědomí k pochopení mnoha věcí, jež jí dodaly novou životní energii. V bardu, mezi Rudolfovou smrtí a Mariiným narozením jí soudní tribunál řekl, že "pozná" v čem chybila a napraví to. Dnes, jako pracovní psycholožka stále uskutečňuje tento úkol: čelit Rudolfovým zabíječským pudům tím, že denně pomáhá zlepšovat životní situaci druhých lidí.

 

 

11. Výkřik srdce

Nejušlechtilejší čin je dát přednost druhému.

 

William Blake - Nebeská přísloví

Výsledek laboratorních zkoušek potvrdil nejhorší obavy Eileen Cayleyové. Operace nebyla už jen možná, nýbrž nutná. Z monogramů a mikroskopického rozboru buněk velké boule, která se jí udělala na pravém prsu, se dalo s největší pravděpodobností usuzovat na rakovinný nádor. Na jaře roku 1974 se dal zjistit jeho rozsah jen chirurgickým vyšetřením a podle názoru lékařů bylo třeba odstranit celý prs. O tom, zda přežije, se nemluvilo. Rodina se o tak hrozných vyhlídkách raději nebavila.

Nikdo z příbuzných a známých to nenese tak těžce jako Eileenin mladší bratr Harold Javorski. Do operace zbývalo už jen deset dní. Harold, sedmatřicetiletý psycholog, šel toho večera brzy spát, protože doufal, že ho spánek alespoň dočasně zbaví apatie, kterou zakrýval své zoufalství. Usnout se mu však nepodařilo, a tak ležel ve tmě a .... myslel. Myslel s trpkostí na život bez Eileen, která byla takřka hlavou rodiny. Myslel na to, co její ztráta bude znamenat pro manžela a zejména pro dvě děti, které na ní byly ve všem závislé. A čím víc přemýšlel, tím víc rostla jeho úzkost a zdálo se, že si toto beznadějné téma bude přehrávat až do rána.

Když už se málem smířil s tím, že se spánku nedočká, jeho neklid najednou sám od sebe zmizel a Harold zjistil, že se modlí k Bohu, a to daleko vroucněji než kdykoli jindy. Modlil se, aby Eileen tu krizi přežila a uzdravila se. A pak když změřil hloubku svého citu, nabídl svůj život výměnou za život sestřin. Bylo to víc než gesto bratrské lásky; byl to vášnivý výkřik srdce, kterému sám dost dobře nerozuměl.

Večer před operací se Harold zastavil v nemocnici, kde Eileen mlčky a se strachem čekala na příští den. Snažil se ji uklidnit jak nejlépe dovedl, a pak odešel, aby se uklidnil sám. Cesta ho vedla do torontské koncertní síně, kde komorní orchestr nahrával Brahmse a Mozarta pro Kanadskou rozhlasovou společnost.

Asi uprostřed programu si najednou zvláštním způsobem uvědomil - sám sebe. Měl pocit, že na něj zaměřili reflektor. Nejprve se nervozně rozhlédl, protože čekal, že ostatní posluchači budou natahovat krk a civět na něho, jak sedí v tomto proudu oslnivého světla. "Ale hnd jsem si uvědomil", řekl později, "že se nikdo nedívá, protože to nikdo jiný nevidí. Pak mě zachvátila vlna extáze od hlavy až k patě jako mořský příboj. Ztratil jsem vědomí času a cítil jsem, že jsem vtahován do té záře. Zavřel jsem oči a po tvářích mi stékaly slzy. A v jádře tohoto neobyčejného zážitku byl poznatek; věděl jsem, že se sestra uzdraví."

V literatuře se Haroldův zážitek popisuje jako kosmické vědomí - výraz pochází ze stejnojmenné knihy Kanaďana Dr Richarda Bucka, která vyšla roku 1901. "Základní charakteristika kosmického vědomí", píše Buck, "je, jak vyplývá z názvu, uvědomění si kosmu, to je života a řádu vesmíru. S tímto uvědoměním je spojeno osvícení, jež by samo stačilo, aby člověk postoupil na novou rovinu existence a stal se téměř novým druhem. K tomu přistupuje mravní povznesení, nepopsatelný pocit štěstí a radost a silné mravní odpovědnosti; je naprosto jediněčný a pro člověka i lidstvo důležitější než zvýšené schopnosti rozumové. Dostavuje se též jakési vědomí nesmrtelnosti, věčného života, nikoliv jako přesvědčení, že ho jednou dosáhnu, nýbrž, že už ho teď mám." Poněvadž se kosmické vědomí vyznačuje jasným světlem a bezčasovostí, lze je vykládat jako náhlé spontánní uvolnění vzpomínek na stav mezi životy, nebo jako přechodné proniknutí blanou, která odděluje tělesný život od netělesného.

Příští den se Harold vrátil do nemocnice a čekal na výsledek Eileeniny operace. Když skončila, přistoupil k chirurgovi, který vrtěl hlavou v úžasu. Nádor, jak se ukázalo, nejen že nebyl zhoubný, ale zmenšil se tak podstatně, že ho skoro nemohli najít. Nezhoubný zbytek byl odstraněn, odnětí prsu už nepřicházelo v úvahu a sestru čekalo plné uzdravení.

O rok později onemocněl Harold infekční žloutenkou. Nevolnost, bolesti břicha, zvracení a únava ho upoutaly na lůžko téměř tři měsíce. Další tři čtvrtě roku si na zdraví nestěžoval. Ale v květnu 1976 si všiml, že mu otékají kotníky. Lékařské vyšetření prokázalo nadměrný obsah bílkoviny v moči a internista nařídil testy ledvin. Ukázalo se, že Harold má idiopatickou membránozní glumerulonefritidu, což je záhadný nesrozumitelný klinický název pro smrtelnou chorobu ledvin neznámého původu.

Internista nebyl nijak optimistický. "Škoda, že nejste v dětském věku," řekl pacientovi, "děti totiž mají větší naději na uzdravení". Když se Harold dověděl, že u dospělých je pravděpodobnost přežití deset až dvacet procent, bylo mu, jako by vyslechl rozsudek smrti. "Vše, co mi internista mohl poradit, bylo, abych snížil příjem soli," řekl.

Samozřejmě se snažil hledat lékařskou pomoc i jinde. V jedné torontské nemocnici našel urologa, který ho poděsil zprávou, že virus loňské infekční žloutenky je ještě aktivní, i když se zatím nijak neprojevuje. To vedlo k závěru, že skryté postižení jater vyvolalo tak zvaný antigenový syndrom protilátek, jehož obětí se posléze staly ledviny. Vážnost Haroldova stavu záležela v tom, že oba orgány byly zasaženy stejně a přestaly eliminovat škodlivé látky. Toto odhalení ovšem nijak léčbu neusnadnilo, i když nápadů bylo dost. Jeden lékař na příklad uvažoval o kompletní transfuzi, jiný se domníval, že potřebnou imunologickou látku by snad mohl poskytnout drahý experimentální lék.

Čím víc se Haroldův stav zhoršoval, tím víc myslel na svůj závazek, který zřejmě zachránil život sestře. Bude všemohoucí neúprosně trvat na splacení dluhu? Nebo pracoval Harold svým slibem sám na své záhubě a mařil tak nevědomky lékařskou pomoc, kterou tak nutně potřeboval? Ať byla odpověď jakákoli, Harold očividně slábl. Naděje se rychle stávala slovem, které pozbylo významu.

Šest týdnů bral cyklofosfamid. Nedostatečnost této léčby se však začala projevovat úbytkem vápníku v zubech a kloubech. Pravidelné užívání diuretik ho na určitou dobu zbavilo nadměrných tekutin, pak mu ale začaly nohy a klouby znovu otékat. Bral léky na snížení vysoké hladiny cholesterolu, trápil ho ekzém, byl bledý a jeho váha klesla ze sedmdesáti kilogramů na šedesát. Jen občas se dokázal vzchopit a objevit se v práci. Čím dál tím víc času trávil v nemocnici, kde podstupoval do nekonečna, aspoň se tak zdálo, zkoušky krve a moči. "Připadal jsem si jako pokusný králík", řekl, "lékaři si nevěděli rady a šlo to se mnou valem z kopce."

Když vyhlídky na budoucnost vypadaly zcela beznadějně, začal se v Haroldovi pomalu vzmáhat zatrpklý hněv. "Rozčilovalo mě," řekl, "že běžná medicina mi nejen nedokázala pomoci, ale ještě můj stav zhoršovala. Uvědomil jsem si, že je na čase, abych se o sebe postaral sám".

Parapsychologie nebyla pro Harolda prázdným pojmem. Už v roce 1959 byl svědkem experimentů s hypnotickou regresí a věděl dobře, co je inkarnace a karma. Teď poprvé aplikoval tyto poznatky na svou situaci a ptal se: "Je má nemoc karmického původu? Mohla by hypnotická regrese do minulých životů uspět tam, kde běžné metody selhaly?" Dumal o těchto otázkách a dal se do čtení parapsychologické literatury v nemocniční knihovně. Dostala se mu do ruky kniha "Citování" od Iris Owenové. Když v ní listoval, narazil na kapitolu nazvanou Poltergeist a psychologické reakce od Dr Joela L. Whittona. "Z nějakého důvodu mi to jméno utkvělo v paměti. Povšiml jsem si, že si Dr Whitton říká lékař a psycholog, a zeptal jsem se jedné známé, která se též zajímala o podobné věci, zda-li o něm slyšela? Náhodou znala Dr Whittona osobně. Vysvětlila mi, že je to torontský psychiatr a klinický hypnolog. Nabídla mi, že mě s ním seznámí. A tak se Harold octl ještě před vánocemi ve Whittonově ordinaci. Byl vyčerpaný, nezdravého vzhledu a v hluboké depresi a zdálo se, že jen zázrak ho může zachránit.

Zázrak je možná jediné slovo, kterým lze popsat Haroldovo udravení, k němuž v krátké době došlo. Začal zkoumat v hypnoze svou reinkarnační anamnézu a během sedmi týdnů, jak ukázaly krevní zkoušky, se činnost jater znormalizovala a ledviny se rychle vzpamatovávaly. Koncem března 1977 se opět cítil zcela zdráv. I když důvody tohoto pozoruhodného obratu mohou být diskutabilní, není nerozumné předpokládat, že pouhý dotyk předchozí existence, z níž si Harold přinesl závažný karmický dluh, stačil, aby ho zbavil podvědomé nutnosti obětovat svůj život jako splátku někdejšího provinění.

Přesný mechanismus Haroldova uzdravení zůstává zatím nejasný, protože o léčebných účincích setkání s minulými životy toho mnoho nevíme. V době, kdy došlo k zlepšení zdravotního stavu, měl Harold prozkoumat do hloubky ještě některé ze svých předchozích životů. Povrchně se seznámil s několika: vikinkský bojovník Thor, který žil kolem roku 1000, lehkovážný loďařský dělník Harry v Alžbětinské Anglii, Xando, mladý kněz Zoroastrova náboženství v Mezopotámii sedmého století, americký chlapec Barret, který zemřel roku 1911 na plané neštovice a Edgar Courtney, mladý důstojník z Virginie, který padl v prvních dnech americké občanské války.

Po sedmi měsících hypnotických regresí se ukázalo, že na současnost má největší vliv život Edgara Courtneye. Krok za krokem sestavoval Dr Whitton tragický příběh Edgara a jeho sestry Sary, která byla teď Eileen. Jejich osudový vztah v Americe devatenáctého století dostatečně vysvětluje Haroldovy potlačené pocity vůči sestře, a sice pocity viny - viny tak velké, že ho přivedla až k sebeobětování, aby Eileen mohla žít. Na základě regresí bylo možno sestavit následující historii:

Edgar a Sara Courtneyovi vyrůstají na velkém statku u Harrisburgu ve Virginii. Jejich vzájemná náklonnost je zřejmá. Když je Saře šestnáct a Edgarovi dvanáct let, jejich láska vyústí v krátký incesní vztah. Stane se to na kraji lesa, nedaleko domu. Otec odjel nakupovat koně. Edgar slíbí Saře, že se o té události nikdy nikomu nezmíní. O několik let později však, když se Sara zasnoubí s člověkem, kterého Edgar nesnáší, odhalí toto tajemství, aby ho odradil. Zasnoubení je zrušeno, což se stane předmětem pomluv v celém okolí.

Sara je zneuctěna a musí odejít z domova. Hanba je jí však stále v patách, a když už nemůže snést osamění a útrapy, spáchá sebevraždu. Edgar si bez ustání trpce vyčítá svůj čin. Jako absolvent vojenské akademie, vstoupí do armády Konfederace a po vyhlášení občanské války se vrhá v jednom z prvních střetnutí dobrovolně do nejprudšího boje. Je raněn do břicha a levého ramene. Umírá v bolestech na bojišti a prosí Boha za odpuštění.

Když prožíval poslední hrůznou scénu, chytil se Harold za břicho a cítil, jak mu teplá lepkavá krev teče mezi prsty. Po probuzení, přestože bylo vlhké červencové počasí a teploměr ukazoval skoro třicet stupňů, se třásl zimou a musel si několik minut třít paže a nohy, aby se zahřál. Prudký pokles tělesné teploty bývá někdy důsledkem silných citových zážitků v hlubokém transu. K tomu účelu je v ordinaci připravena deka.

Předchozí existence prožíval Harold jako chlapec jménem Barrett, který ve věku sedmi let zemřel v osadě zvané Quincy. Poněvadž je v Americe nejméně dvanáct míst tohoto jména, nepodařilo se Haroldovi zjistit, kde vlastně v roce 1911 podlehl planým neštovicím.

"Jak se jmenuje stát, kde ses narodil?" vyzvídal Dr Whitton.

"Nevím." odpovídal mladistvý hlas. "Budu se muset zeptat maminky".

Podle pozemského sčítání strávil Harold v bardu mezi Barrettovou smrtí a svým narozením v roce 1937, dvacet šest let. Nesledoval Barrettovo vědomí jeho nemoci, až do stavu mezi životy. Místo toho vstoupil do metavědomí krátce po jeho přechodu a zjistil, že se jeho netělesné já rmoutí nad chlapcovou smrtí. Zpráva je plná posvátné úcty:

Díval jsem se na Barretta, jak leží na posteli v bílé noční košili. Ačkoliv jsem věděl, že je mrtvý, nechtělo se mi ho opustit. Ale někdo na mě volal z velké dálky a musel jsem jít.

Octl jsem se v obrovské místnosti bez stěn a bez stropu. Díval jsem se, jakoby dětskýma očima na čadu osob, které spolu hovořily, ale o mne zřejmě zájem neměly. Byl jsem malý a oni se bavili mezi sebou. Zajímavé však bylo, že jsem sice všecko vnímal dětským pohledem, ale přitom jsem si jinak připadal dost starý. Nebyly tam žádné barvy. Měl jsem dojem, že se dívám na negativ, nebo černobílou fotografii.

Barrett, jak se zdá, splýval se svou primární duší, či věčnou identitou, která nezná čas, nemá hmotu ani jméno, splývání šlo jen velmi pozvolna. Byl víc sám sebou než v kterékoliv jiné inkarnaci, s níž se během terapie setkal. Zatímco čekal v "místnosti bez stěn", která, jak pochopil, byla přestupní stanicí pro ty, kdo pravě zesnuli, přistoupil k němu starší muž a položil mu ruku na rameno. "Je to zvláštní", šeptal Harold v transu, "vždyť žádná ramena nemám. A už se nebojím", dodal, "Barrett je pryč ..... jeho tělo mi už nepatří".

"Tak když se nemůžeš vrátit k Barretovi, musíš jít kupředu," nadhodil Dr Whitton. /Harold později vzpomínal, jak ho popudila tato bezděčná narážka na čas. "V stavu mezi životy prostě čas neexistuje," tvrdil./

Starší muž pak Harolda zavedl do jakési budovy podobné kostelu s vysokým klenutým stropem. Vzdálil se a přišli tři starší soudcové v bílém a zasedli za stůl. Harold si hlavně pamatoval, že mu radili, aby v době mezi inkarnacemi studoval a hleděl využít příležitosti. Na výzvu Dr Whittona, aby zjistil, jak je naplánovaná jeho další inkarnace, spatřil svou matku, jak vypadala před jeho narozením. "Bylo to, jako bych se díval na její fotografii za mlada", poznamenal. Viděl také svého otce a poznal v něm sympatického starostlivého strýce z inkarnace v devatenáctém století. Byla tam též Eileen v stejné roli jako Sara, sestra Edgara Courtneye.

V příštím vtělení, zjistil Harold, bude mít za úkol se znovu sejít se svou sestrou a vyrovnat karmický dluh. Také se dověděl, že hlavním cílem jeho života bude harmonie a té že možná dosáhne, až mu bude čtyřicet a uvědomí si, jaká je povaha jeho karmického závazku. Jak k tomu dojde, nebylo řečeno, ale Harold teď pochopil, proč se stále soužil všemožnými útrapami: snažil se odhalit a odčinit dávný ošklivý čin. "Má nemoc v karmickém scénáři nebyla", řekl. "Asi jsem si ji přivodil sám, abych splnil svůj plán." Tento výrok připomíná slova Howarda Murpheta v knize Neobjevená země: "Náš život je určen jen v hrubých rysech, které jsme si vybrali sami. Podrobnosti vyplňujeme při putování po široké cestě zvoleného osudu".

Dnes Harold stále dbá toho, co se dověděl z různých inkarnací a ze stavu mezi životy. Zná dobře důvod své existence, a proto je přesvědčen, že nesmí mařit čas malichernostmi a nicotnostmi. Žije jako člověk, který byl vzkříšen z mrtvých, což vlastně není daleko od pravdy. Když se jeho sestra tak těžce roznamohla, pokusil se o záchranu jejího života. Okolnosti tomu aspoň nasvědčovaly. Poučil se však, že existuje primární plán který převyšuje a ruší takovýto hrozný dohad. A plán stanovil, ne že Harold předčasně zemře, ale že musí žít, aby dosáhl usmíření a harmonie.

K Haroldovu uzdravení by asi nedošlo, kdyby se nebyl řídil intuicí a aktivně nespolupracoval při léčení. Odpovědnost nám určuje cestu. Přijmout myšlenku reinkarnace, znamená uvědomit si, že jen plnou odpovědností za své činy můžeme urychlit svůj vývoj v cyklu znovuzrození. Haroldova sestra Eileen se nikdy nedověděla, co se skrývalo za "zázračným" uzdravením obou, ani se neseznámila s podrobnostmi svého karmického vývoje. "Eileen je reinkarnace proti mysli", vyjádřil se Harold," a tak ji s tím neobtěžuji".

Případ Harolda Javorského má ještě jeden zajímavý aspekt, který sice přímo nesouvisí s karmickými otázkami, zato však dost přesvědčivě potvrzuje platnost jeho hypnotických zážitků. Když se v hlubokém transu ztotožnil se dvěma předchozími reinkarnacemi - Vikingem Thorem a zoroasterským knězem Xandem, rozpomněl se na jazyky, jimiž tenkrát mluvil. Dr Whitton ho vyzval, aby foneticky zaznamenal Thorovu řeč. Harold napsal dvaadvacet slov a frází, kterým nerozuměl. Několik jazykovědců, kteří ovládají islandštinu a norštinu, potom nzávisle na sobě přeložilo a identifikovalo deset těchto slov jako starou norštinu, jazyk Vikingů a předchůdce moderní islandštiny. Několik dalších slov bylo ruského, srbského a jiného slovanského původu a bylo rovněž identifikováno. Většina se týká moře, což je přesně oblast, kterou ovládal vikingský válečník.

Dr Thor Jakobsson, výzkumný pracovník v kanadském ministerstvu pro ochranu životního prostředí a expert na islandštinu, studoval Haroldův fonetický přepis a prohlásil, že řada slov, mezi nimi výrazy pro bouři, srdce a ledovec, jsou nepochybně islandského původu. Že některá slova mají svůj původ v jiných jazycích, jen potvrzuje autentičnost zápisu, protože neklidní Vikingové se dostali do všech koutů Evropy. Takový Viking určitě mluvil řečí, která obsahovala slova a obraty jiných jazyků té doby. Odpovídá to jazykovému modelu vikingských světoběžníků.

Xenoglosie je termín, jímž psychologové označují schopnost hovořit jazykem, kterému se hypnotizovaná osoba nikdy neučila, zatímco xenografie je schopnost tento jazyk zapsat. Haroldovi připadaly jeho xenoglosní vlohy zprvu trochu komické, ale pak, když jeho naléhavé "Roko! Roko!", které v transu volal, bylo ztotožněno s islandským slovem rok, což znamená bouře, začal mít vážný zájem. "Byli jsme na moři", vyprávěl v hypnotické regresi, z níž mu utkvělo v hlavě toto slovo, "a viděl jsem, jak se blíží velká bouře. Volal jsem na veslaře. Má mysl mi říkala, že křičím "" Pryč odsud! "" Odborníkům dávalo slovo roko dokonalý smysl, i když překlad nebyl to, co jsem čekal."

Uveďme jako příklad několik slov Vikinga Thora. Jejich fonetický přepis je v prvním sloupci, pro podtržené části slov existuje souhlasná interpretace. Druhý sloupec uvádí ekvivalentní slova v islandštině, třetí překlad.

YIAK JAKI ledovec

LEJNESVKONJA NES VIK země mezi dvěma zátokami; zátoka

ROKO ROK bouře

VOLNYKIAGE  volny v ruštině znamenají vlny

YIAK LEDDEREN  jak led v srbštině znamená silný led

HYARTA KNOLOTTEN HJARTA srdce

VLOGNIA LOGN klidné počasí

NEGI LOKUSNO LOK LOKS bedna; konečně; nije ukusno v srbštině

 znamená není to chutné

KIAK 80 SANTI  80 santi znamená v srbštině 80 ker

 80 bylo napsáno číslicemi

Když Dr Whitton objevil existenci kněze Xanda, hypnotizoval Harolda sedícího za stolem s tužkou v ruce. Nejprve ho převedl do doby narození v Mezopotamii před 1.300 lety. Pak ho vyzval, aby postoupil do věku, kdy Xando uměl psát a aby reprodukoval v tehdejším jazyce slova jako bratr, dům, šaty, vesnice a podobně. Harold pečlivě namaloval lehkou dětskou rukou záhadné pavoučí znaky podobné arabskému písmu.

"Když jsem se podíval na svůj výtvor," vyjádřil se později Harold, "viděl jsem jen samé klikyháky a čikal jsem si, že je to všechno holý nesmysl." Dr Whitton však byl jiného mínění. Poněvadž se mu nepodařilo srovnat pacientovu zřejmou kaligrafii s žádným typem historického písma v učených knihách, obrátil se na Dr Ibrahima Pourhadiho, odborníka na starou perštinu a na iránské dialekty ve Waschingtonské Kongresové knihovně. Dr Pourhadi zápis prozkoumal a usoudil, že "klikyháky" jsou autentickým záznamem dávno zaniklého jazyka, který se jmenoval "sasanid pahlaví" a kterým se mluvilo v Mezopotámii mezi lety 226 - 651 po Kristu; tento jazyk nijak nesouvisí s moderní iránštinou.

Xenoglosie je termín, který vytvořil francouzský fyzilog a nositel Nobelovy ceny Dr Charles Richet /1850 - 1935/. Slovo je odvozeno z řeckého xenos /cizinec, cizí/ a glossa /jazyk/. V středovéku se xenoglosie považovala za hlavní příznak přítomnosti ďábla. Guazzovo Compendium Maleficorum /příručka pro postup proti čarodějnictví/ z roku 1608, základní dílo katolické démonologie čadí tento vzácný a obvykle na vůli závislý jev mezi čtyřicet sedm známek pravděpodobné posedlosti ďáblem.

V posledních sto letech se xenoglosie považuje všeobecně za výron podvědomých vzpomínek a zkoumali ji vynikající znalci parapsychologie od Williama Jamese po Dr Iana Stevensona. Při hypnotické regresi, které se od začátku sedmdesátých let používá jako terapeutické metody stále větší měrou, se vyskytla čada případů, kdy pacienti mluví v transu cizími jazyky, s nimiž se v současném životě nikdy nesetkali. Rozsah těchto hypnotických projevů je obrovský a zahrnuje moderní evropské jazyky, starou čínštinu a dokonce i dialekty džungle. Harold Jaworski je však patrně jediný, kdo projevil schopnost komunikovat dvěma ověřitelnými jazyky, které už dávno neexistují.

 

 

12. Když krvácí svědomí

Kdo, je-li odsouzen žít v soužení,

strachu a hrůze / zlé to spřežení! /

tu nutnost v zisk

a slávu promění?

 

William Wordsworth, Šťastný válečník

Čtvrtek, 10. dubna 1980 měl být pro sociální pracovnici Jenny Saundersonovou normálním všedním dnem jako každý jiný. Poněvadž v devět už měla sedět za stolem v práci, vstala krátce před půl osmou, obklékla si župan a šla si uvařit kávu. Udělala pár kroků, bosýma nohama po koberci a rozespalé oči se jí rozšířily úžasem.

Na protější stěně, asi ve výšce hlavy zrovna nad domečkem pro panenku, který tam opatrovala jako vzpomínku na dětská léta, se skvělo asi pět temně ruých skvrn. Přistoupila blíž, aby si je pořádně prohlédla. Vypadaly přesně jako od krve. Rychle se podívala na ruce a ostatní části těla, zdali se někde nepořezala. Ale nikde žádná krev nebyla. Pak ji napadlo, není-li to od kečupu. Tu domněnku však rychle zavrhla, protože kečup v poslední době neměla. A kromě toho, skvrny byly spíš jako od krve. Vyvedlo ji to značně z rovnováhy. Když si konečně začala vařit kávu, skoro nevěděla co dělá. Vypila ji v myšlenkách úplně jinde, ale záhadu nerozluštila.

V práci bylo rušno, vyhledávala dokumentaci slabomyslných dětí pro pečovatelskou službu a to bylo vždycky náročné na čas i energii. Jenny bylo osmadvacet a chtěla pracovat pro takto postižené. Přesčasy a malý plat jí příliš nevadily, protože měla toto zaměstnání ráda a věnovala se mu s pílí a obětavostí, kterou její kolegyně nemohly pochopit. Dnes, jako často i jindy, ji práce s dokumentací zdržela až do sedmi hodin večer. Mezitím už dávno na skrvny zapomněla. Teprve, když se vrátila do svého bytu, a vstoupila do obyvacího pokoje, znovu si uvědomila, co tam je.

Pohled na čerstvou "krev" na zdi jí nahnal strach. Vedle ranních skvrn, které zaschly v hrbolatých kapkách, se totiž objevily nové. Chvilku váhala a pak začala prstem zkoumat tuhost a povahu té sraženiny. Skvrny byly pouze na povrchu bílé malty, neprosakovaly zevnitř.

V průběhu následujících dnů se objevily další skvrny a šplíchance. Při třech různch příležitostech si jich všimly Jenniny přítelkyně. Vstoupily do bytu, shlédly je, pak společně s Jenny odešli do kina, a když se vrátily, zjistily, že jsou na zdi nové. Jedna z přítelkyň zprvu vyslovila domněnku, že to snad Jenny dělá v somnabulním stavu, ale pak ji zamítla, protože další skvrny se objevily právě během biografu.

Za této zvláštní situace Jenny už i v práci musela myslet na to, co se děje doma. Je zajímavé, že ji nenapadlo krvavé skvrny setřít. Zabíraly na zdi čím dál tím větší plochu a dokonce se rozšířily i na televizor. Jenny měla z této rostoucí abstraktní fresky pramalou radost a neustále si lámala hlavu, proč se to děje a co s tím udělá. Rozhodla se však, až když se krvavé kapky objevily na šikmé střeše domečku pro panenku. Toho dne zavolala rodičům o radu.

Že se vůbec k tomu přiměla, lze přičíst určitému zoufalství. Matku a otce vídala zřídka kdy. Většinou jen na vánoce, nebo když byl v rodině nějaký pohřeb nebo svatba. Nicméně manželé Saundersovi reagovali rychle a přišli ještě téhož dne večer. Skvrny si prohlédli s jistou bezradností, ale pak matka rezolutně prohlásila, že v bytě straší.

Takový dohad by se zdál přijatelný každému, kdo věří v nadpřirozené síly a Jenny a její přítelkyně to už také napadlo. Jenž o tom nemluvily nahlas. Matčino tvrzení, že se tam zdržuje "nějaký zlý duch", zneklidnilo Jenny do té míry, že byt okamžitě opustila strávila bezesnou noc u přítelkyně. Další den si našla jiný byt na torontském předměstí a přestěhovala se tam se vším všudy i s domečkem pro panenku. Její otec znal Dr Whittona z televize jako odborníka na duchačinu a rozhodl se, že ho požádá o pomoc.

Dr Whitton byl zrovna na dovolené a přislíbil, že se na Jenny podívá, až se vrátí. K panu Saundersovi měl jedinou otázku: "Máte od těch skvrn vzorek?" Jenny to také napadlo, jenže pozdě. Když její strach trochu opadl, vrátila se do bytu, aby vše ofotografovala a oškrábala ze zdi trochu průkazného materiálu; zjistila však, že domovník předešlého dne pokoj vymaloval. Napřed chtěl skvrny odstranit ostrým kartáčem a mýdlovou vodou, ale shledal, že prosákly do omítky. Natřel tedy stěny latexem, čímž se zbavil té "krve na zdi" jednou pro vždy.

Když se Jenny dostavila do Whittonovy pracovny na první konzultaci, byla přesvědčena, že se stala obětí zlého ducha s prokazatelně nečistou mocí. Dr Whitton byl však jiného názoru. Poněvadž už před tím prozkoumal několik případů poltergeista a psychokineze /poltergeist je projevem darebného ducha, kdežto psychokineze záleží v pohybování předmětů, případně v jejich materializaci duševními silami žijící osoby/, usoudil, že záhadné skvrny vyvolal Jennin psychický stav a že jsou symbolickým vyjádřením jejího vnitřního konfliktu. Podle psychiatrické teorie Nandora Fodora jsou takovéto úkazy bezděčným projevem "celé řady zpředmětněných represí".

Vzácní jednotlivci, kteří jsou schopno psychokineze, se neomezují jen na jednu ukázku; mají za sebou celou anamnézu takových jevů. Z toho vyplynuly dvě základní otázky: vyskytla se psychokineze u Jenny už dřív? Jestli-že ano, jaké události byly příčinou hlubokého konfliktu, který se projevil krvavými skvrnami na zdi?

Odpověď na první otázku byla nade vší pochybnost kladná. Jenny prozradila, že byla svědkem a pravděpodobně též příčinou několika psychokinetických úkazů. Dr Whitton jí začal říkat psychokinetická slečna a měl později příležitost pozorovat během konzultace působení jejích nevědomých sil v podobě rozsvěcování a zhasínání světel v ordinaci. Od Jenny se dověděl o těchto neobvyklých příhodách:

Umyté sklenice schnoucí doma v dřezu samy od sebe explodovaly.

Když byla Jenny na návštěvě u přítelkyně, rozhrnuly se během hovoru hlučně záclony až k samým okrajům okna.

Při večeři u rodičů se Jenny zadívala na prázdnou bambusovou klec vysící od stropu na silném řetěze, v níž byl papoušek z barevného plastiku. Přemýšlela, zda tam byl někdy živý pták a klec i s řetězem přes metr dlouhým spadla s rachotem na zem. Řetěz se záhadným způsobem odhmotnil, zmizel a už ho nenašli.

Jedna přítelkyně dala Jenny vázu z olovnatého skla. Později ji telefonicky zvala na návštěvu, ale Jenny se nechtělo a začala se vymlouvat. Když zavěsila, zasáhla opět psychokineze. Váza, jež stála na prádelníku na druhé straně pokoje, praskla a rozpadla se na kusy.

Jednou po večeři v restauraci se pozval Jennin známý proti její vůli do jejího bytu "na kafe" a zanedlouho jí začal dělat milostné návrhy. Jenny to bylo protivné a hlavou jí bleskla myšlenka: Škoda, že není víc hodin, to už by musel jít. Sotva ji to napadlo, všechny čtvery hodiny v bytě, včetně jejích náramkových hodinek se posunuly na půl druhou. Muž se hned sebral a odešel. Když se za ním zavřely dveře, Jenny zapnula radio, aby si zkontrolovala správný čas. Bylo po deváté a právě končily zprávy.

Odpověď na otázku po vnitřním konfliktu byla mnohem těžší. V zaměstnání si sice Jenny počínala cílevědomě a dovedla se prosadit, ale v intimních situacích byla nadmíru zdrženlivá a bázlivá. I když se nikdy neléčila, ani u psychiatra, ani u praktického lékaře, pro nějakou citovou nedostatečnost, dávala chováním najevo, že ji ochromuje strach. Dr Whittonovi bylo jasné, že opravdu trpí vnitřním konfliktem, který je hluboko zasut. Dovědět se, už jen nejzákladnější údaje o jejím životě vyžadovalo několikahodinové sezení. Nebyla zřejmě schopna vyprávět podrobnosti a hovořila více méně obecně o nešťastném dětství. Kolem osmnácti měla takový pocit nepochopení a deprese, že odešla z domova a pracovala postupně v třech různých zaměstnáních. O nějaký konflikt však prý nešlo. Dr Whitton věděl, že taková reakce bývá typická pro osoby vychované v silně brutálním prostředí; své emoce potlačili a jen zřídka si stěžují, jak se s nimi nakládalo. V knize Mezní syndromy mluví lékař Michael Stone o "mírných formách poruch myšlení" u pacientů, kteří v dětství prožili hrubě týrání. "Tito lidé", konstatuje, "se na své pocity buď nepamatují, nebo je nedovedou popsat, nebo je zlikvidovali dřív, než vstoupily na vědomovou rovinu".

Proč tedy dne 10. dubna nechala tato "psychokinetická slečna" sice podvědomě, ale s určitým záměrem na stěně obývacího pokoje téci krev? Dr Whitton znal mnoho pacientů, kteří na základě rozhodnutí v metavědomí urychlili drastické nebo vyjímečné události, a ty je pak přivedly k pátrání po původu jejich potíží. Možná, že skvrny na zdi byly příkladem tak zvaných "výročních jevů", to znamená, že psychokinetický úkaz se mohl vyskytnout právě na datum, jež mělo pro pacienta nějaký traumatický význam. Jenny si ovšem žádného takového emocionálního výročí nebyla vědoma a tak tuto hypotézu nemohla potvrdit. Místo toho zašeptala tiché doznání: "Loni v létě jsem přišla do jiného stavu. Šla jsem na potrat, nikdo o tom neví".

Dr Whitton se tomuto sdělení věnoval se zaujetím detektiva, který našel jedinou, ale slibnou stopu. Uvědomil si hned, že Jennin potrat měl zřejmě za následek těžký pocit viny. Také si všiml, že ačkoliv se horlivě stará o slabomyslné děti, učí postižené dospělé základním dovednostem, sama se mít dítě bojí. Nenarozené dítě bylo počato 23. června 1979 - to se dalo zjistit snadno, neboť to byl jediný den, kdy Jenny měla po mnoha letech sexuální styk. Pak si spočítal, že by se za normálních okolností narodilo začátkem dubna. Záznamy ošetřujícího gynekologa v torontské všeobecné nemocnici potvrdily to, co hledal. Předpokládaný porod byl stanoven na 10. dubna 1980, což byl právě den, kdy se krev objevila na zdi poprvé.

Pak Jenny prozradila další psychokinetickou událost, která zřejmě souvisela s jejím těhotenstvím. Loni si v bytě spolu s jinými květinami pěstovala rostlinu zvanou helxine soleirolii, které se lidově říká dětské slzy. Tato choulostivá, ale přesto zdatně bující rostlina zničeho nic zvadla a uschla ráno druhého září, krátce před tím, než šla Jenny do nemocnice. Tam zjistili, že potrat není nutný, protože plod, který nosila, zemřel už před třemi dny. Tehdy si Jenny vzpomněla na "dětské slzy", které tak najednou zvadly a zežloutly právě v době, kdy její nenarozené dítě přestalo existovat. Spontánní potrat není nic neobvyklého - dochází k němu nejméně u deseti procent těhotných žen. Z psychologického hlediska však psychokinetický jev souvisící s Jenninou dělohou ukazoval na značnou emocionalitu a nevybité psychické schopnosti.

Psychokineze /od řeckého psýché - duše a kinésis - pohyb/ se kdysi považovala za příznak posedlosti ďáblem. Dnes víme, že je to fyzikální jev psychicky navozený podprahovou tenzí. Někteří lidé ji dovedou vyvolat vůlí, u jiných se projevuje bezděčně. Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let mladistvý Matthew Manning, jehož vzácné schopnosti zkoumal roku 1974 v Torontu Dr Whitton a Dr George Owen, předváděl pozoruhodné ukázky psychokineze. U Manningů doma v anglickém Cambridgi se záhadně pohybovaly židle, zavěšené obrazy, nábytek v pokoji a dokonce malý kovový stolek a čada jiných předmětů, z pokoje do pokoje.Pčitom se ozývalo dnem i nocí ve všech částech domu nepravidelné klepání a praskot. Když se Manningova rodina přestěhovala roku 1968 do vesnice Linton, občas se na sebe nastavěly těžké stoly, převracely se postele, nebo z nich bylo staženo ložní prádlo. V chlapcově ložnici v oakhamské škole v cambridgském hrabství se při jedné příležitosti začaly pohybovat těžké kovové kavalce a na stěny a postele dopadlo čtvrnáct jídelních nožů. Po určitou dobu nebylo možno v ložnici spát, poněvadž se tam ze záhadného důvodu objevovaly střepy skla, hřebíky, talíře, oblázky a jiné drobnosti.

V sedmdesátých letech udivil západní svět psychokinetickými schopnostmi izraelský Uri Geller. Před televizními kamerami a ve vědeckých laboratořích ohýbal na dálku lžíce, vidličky a klíče. Podrobil se různým testům, avšak vědci, ani odborníc ze Společnosti americké magie nedokázali logicky vysvětlit jeho sílu. V dějinách se vyskytuje mnoho případů psychokineze podobné jevům, jaké vyvolala Jenny Saundersová. Roku 1919 v přítomnosti novinářů a jiných svědků tekla ze zdí a ze stropu fary v Swanton Novers v Suffolku nafta a voda.

Whittonovo předběžné šetření potvrdilo jeho původní domněnku, že psychokineze je Jennin způsob, jak uvolňovat napětí a že je zároveň projevem hluboce potlačeného traumatu. Nepřekvapilo ho, že Jenny vědomě nespojovala své psychokinetické schopnosti se skvrnami na zdi, ani že se je nesnažila odstranit. Věděl, že si chce současně pamatovat i zapomenout. Zatímco se všemožně snažila veškeré myšlenky na nenarozené dítě potlačit, jiná část její mysli chtěla stejně usilovně této amnézii zabránit, krvavé skvrny byly jakýmsi ventilem, který ji pravděpodobně udržoval při zdravém rozumu. Současně však představovaly vážnou poruchu, kterou bylo třeba urgentně prozkoumat.

Aby se dostal k jádru Jenniných potíží, Dr Whitton začal hypnotickou regresí od dětství. Tato terapie trvala dva roky. Podařilo se však vynést na světlo všechny důležité události do věku jedenácti let. V transu maska bojácné a nevýrazné mladé ženy spadla a Jenny se šklebila a pitvořila v bolestech a v hněvu. Znovu prožívat každý hnusný zážitek, který už dávno odkázala do trezoru zapomnění, bylo hrozné, ale současně paradoxně osvobozující. Lékař i pacientka zjistili, že byla od útlého věku obětí zaryté brutality a sexuálního týrání. Všechny vědomé vzpomínky na hrůzy dětství, potlačila prostě z pudu sebezáchovy.

I v dospělosti se Jenny své matky bála a nenáviděla ji. Záporný citový vztah se nedal potlačit. Přesto ji však hluboce zdrtilo, když zjistila, že se tato žena nejen o ni nestarala a zanedbávala ji, ale že byla skutečnou metlou jejího ranného dětství. V transu se dověděla, že ji matka už od pěti let nesčetněkrát znásilňovala buď klackem, nebo držadlem smetáku. Uvědomila si, že dvě jizvy poblíž genitálu, jejichž původ si nedovedla vysvětlit, pochází od matčiných ničemných zásahů nůžkami. S hrůzou vyslechla její úmysl: "Chci tě udělat takovou, aby tě žádný mužský nechtěl".

Nejprve se jí nechtělo věřit, že by vlastní matka byla schopna takové ohavnosti. Bylo třeba několika sezení, než jí realita těchto vzpomínek pronikla do vědomí. V hypnóze proplouvala mukami zasuté minulosti a znovu prožívala bití, pohlavní zneužívání, záchvaty histerického křiku a dlouhá období, kdy ji matka zavírala za trest do komory. Otec byl vedoucím propagace u firmy vyrábějící elektronické přístroje a pravděpodobně neměl o údělu své dcery vůbec tušení. Pořád pracoval, doma býval zřídka.

Jennina nejstarší vzpomínka je na to, jak leží hladová v kolíbce. Na druhé straně pokoje se otevřou dveře a vedle ní dopadne dětská lahev s mlékem. Ještě ji ručičkou neudrží, a tak se s velkou námahou natočí, aby dosáhla pusou na dudlík. Taková mateřská péče dávala tušit, co bude následovat.

Jennina matka, notorická narkomanka, která se občas musela léčit na psychiatrii, později nepřímo obviňovala dceru z vraždy. Neustále jí opakovala, že se Jenny narodila krátce po potratu. "To dítě muselo zemřít, abys ty mohla žít". Dotazy u ostatních členů rodiny však později ukázaly, že toto nenarozené dítě je výplodem matčiny chorobné fantazie. Pokud ale šlo o Jenny, základní pocit viny byl stejně skutečný, jako tělesné tresty. Pocit viny se usadil v podvědomí a neozval se, dokud nebyl násilně probuzen zamýšleným potratem v roce 1979. Tehdy také své dítě "zabila", aby sama mohla žít.

Při hypnotických seancích, se pokaždé nepovedlo dostat vzpomínky až na povrch vědomí. Někdy celý postup dokončily sny. Jindy posyktla potřebný podnět k upamatování neviditelná ruka psychokineze. Jednou ráno se Jenny probudila a zjistila, že na parketách v rohu pokoje je asi dvacetkrát čárnuto červenou mastnou hlinkou. Ačkoliv nevěděla, jak to vysvětlit - červenou rtěnku nepoužívala a v bytě nebyly žádné červené pastelky - takové věci ji už nepřekvapovaly. Jakmile si však stoupla v koupelně pod sprchu, bezděčně se jí zatajil dech - na pravé noze měla široký, asi deset centimetrů dlouhý černý pruh. Při další hypnotické regresi vyšla najevo vzpomínka jak se v šesti letech přehrabuje v matčiných lahvičkách s lakem na nehty. Vybrala si červenou /která odpovídala čáranici na parketách/ a jala se natírat zeď v ložnici rodičů. Když matka objevila její umělecké dílo, seřezala ji páskem. Jenny měla nohy samou modřinu, takže týden nemohla chodit do školy.

Při jiné příležitosti se Jenny probudila a spatřila na skleničce s uklidňujícími tabletami, které jí Dr Whitton předepsal, aby mohla po zneklidňujících seancích spát, krvavé šmouhy. Ukázalo se, že mají úlohu katalyzátoru, který pomáhá, aby si vzpomněla, jak její matka do sebe cpala spousty různých prášků. Těchto případů psychokineze byl Dr Whitton svědkem a vyfotografoval je.

Oživení vzpomínek mírnilo Jenniny úzkostné stavy, strach z lidí i z matky /nenávist však zůstala/ a způsobilo, že o sobě smýšlela daleko příznivěji. Tak příznivě, že si dokonce zařádala o odpovědnější místo u jiné instituce, která se také starala o slabomyslné děti, a dostala je. V této době, v dubnu 1981 referoval Dr Whitton o případu Jenny Saundersové na desáté Mezinárodní parapsychologické konferenci na Torontské univerzitě. Ale i když předložil svým profesionálním kolegům podrobný popis psychokinetických fantasmagorií, byl si až příliš vědom neúplnosti případu. Jenny se ještě zdaleka nezbavila potíží. Pocit viny se sice zmenšil, ale nezmizel. Představa, že by mohla být matkou, jí naháněla hrůzu. Bála se ostrých nožů. A vůči otci měla nepochopitelnou averzi, která s obnovenými vzpomínkami z dětství nesouvisela.

Také trpěla symptomem, který nazývala "zauzlení v rozkroku", a který způsoboval, že při pohlavním vzrušení cítila místo rozkoše bolest - a ta brzy přecházela ve vztek a zuřivou chuť vraždit. Následkem toho se celá léta vyhýbala sexuálnímu styku. Nešlo o vědomou zdrženlivost, spíš v sobě nechtěla vyvolávat skryté pocity hněvu a touhu zabít každého, kdo se jí dotkne. Pokud zlost trvala, obracela ji proti sobě a představovala si, že si nůžkami vystřihne poštěváček. S ohledem na matčinu brutalitu byla tato reakce pochopitelná. Když Dr Whitton vyčerpal všechny vzpomínky z dětství a symptom se nelepšil, usoudil, že zdroj, jako u všech neústupných potíží bude hlouběji. A ve snaze najít příčinu strachu z mateřství, provedl hypnotickou regresi do života v Anglii sedmnáctého století. Podařilo se to bez zvláštního úsilí:

V roce 1689 není Londýn pro opuštěnou ženu s debilním dítětem právě závideníhodné prostředí. Každý Lucy Bowdenové radí, aby se své tříleté dcerky zbavila, protože slabomyslnost se vyléčit nedá. "Je to břemeno," říkají, "nic než břemeno". Většina si myslí, že by se dítě mělo buď usmrtit, nebo ponechat někde na předměstí svému osudu. Ale jednadvacetiletá Lucy svou holčičku miluje a chová ji jako oko v hlavě. Obě bydlí podporovány převážně rodinnou v podkroví tříposchoďového domu ve Whitechapel. Lucy dítě skrývá, neboť se bojí, že by je někdo třeba i v dobrém úmyslu mohl unést a někde odložit. Kdykoli odchází z domu, přesvědčí se, že je dítě zamčeno, a nikdy nebývá venku příliš dlouho. To jest, téměř nikdy.

Jednoho dne, když nakoupí na trhu zásoby, zajde za skupinou přátel do hospody. Ti jí koupí pivo, a poněvadž není zvyklá pít, stoupne jí alkohol do hlavy a zůstane déle, mnohem déle, než zamýšlela. Po několika hodinách si zděšeně uvědomí, co času už uběhlo. Popadne nákup a spěchá domů. Už na rohu ulice spatří, jak se z jejich domu valí dým. Pod jeho černou clonou stavení hoří. Lucy se prodere zástupem čumilů, ale pak si uvědomí, že na záchranu dcerky není naděje. V zoufalství si stále vyčítá: "Že jsem se nevrátila domů dřív...!"

Když se Jenny vynořila do normálního vědomí, oddychla si, že není Lucy. Teď chápala, proč se bojí být matkou. Také porozuměla skrytým pohnůtkám, které ji vedly k pilné a nezištné práci pro slabomyslné děti. Následující hypnotická regrese odhalí další scénu z jejího anglického života:

Lucy je přivázána k vodorovnému dřevěnému kolu, kterým v zatuchlých vlhkých prostorách chrámové krypty zvolna otáčejí dva kněží. Má na sobě bílou kytlici. Kněží drží vodorovné rukojeti a chodí v kruhu za zpěvu, modliteb a zaříkávání. Lucy se dobrovolně podrobila tomuto rituálu, aby ďábel, který ji posedl, dostal závrať a odešel. Sluhové boží mají jistě pravdu, říká si Lucy. To ďábel způsobil, že zůstala tak dlouho v hospodě a že její dítě uhořelo.

V žalu a pod tíhou výčitek navštívila anglikánského kněze. Vyslech její tragický příběh, projevil soustrast a řekl jí, že její dlouhá nepřítomnost v podkrovním bytě je tak mimořádná, že to určitě bylo dílo ďáblovo. A pak ji zavedl na místo, kde se konal exorcismus.

Stěny se točí. Závrať .... Mdlo .... Opuštění ..... Vykoupení ..... Závrať. Na konec obřadu je vylita na zeď nádobka s beránčí krví symbolizující Kristovu krev.

Další zkrvavená zeď. Vzálené ohlady znovu propůjčují přítomnosti jistý smysl. Terapeuticky však zbývá ještě mnoho práce a ještě jedna potřísněná zeď. Dr Whitton převedl Jenny do života bezprostředně předcházejícího:

Angele je pět let, když ji rodiče roku 1946 opustí na schodech do chicagského siročince. V šestnácti ukradne nějaké peníze a z macešského ústavu uteče. Protlouká se jak se dá, dostane se na Středozápad, kde zakotví na území Colorada v městě jménem Colona.

Angela je hezká dívka a snadno najde zaměstnání jako barmanka v místním hostinci, kde si brzy začne vydělávat prostitucí. Jejích půvabů si všimne místní lékař, ženatý muž, kterého tak upoutá, že platí majiteli hostince značnou náhradu za to, že ji smí mít jen pro sebe. Angela se časem do tohoto člověka zamiluje. Otěhotní, velmi si přeje mít dítě a doktor pomůže na svět zdravému chlapci v místnosti pod výčepem.

Přes nepatřičnost jejich vztahu Angela lékaře miluje a cítí se šťastná. Její spokojenost však naruší místní farář dogmatických zásad, který je pohoršen nad tím, že lehká žena porodila doktorovi dítě. Je rozhodnut dát chlapce do ústavu, kde bude zajištěna jeho mravní bezúhonnost, a vydíráním lékaře donutí, aby jeho plán podporoval.

Angela se zotavuje po porodu. Leží se svým dítětem v posteli, když do pokoje vtrhne farář, doktor a dva městští strážníci. Podle doktorova schlíplého výrazu pozná kolik uhodilo a propadne hysterickému záchvatu. Když se jí nepodaří zabránit jednomu ze strážníků, aby se dítěte zmocnil, vytrhne mu pušku, namíří na strážníka a vyhrožuje s ní, přitom zbraň spustí a zastřelí nemluvně i muže, který je drží v náručí. Zásah z blízka postříká krví stěnu, která je za nimi.

Oněmělá a zdrcená se Angela zhroutí v hrůze na podlahu. Doktor uteče a farář vejde do výčepu, kde je šest opilých pasáků krav. Jsou vzrušeni střelbou a farář nemešká a předpojatě jim vylíčí, čeho se Angela dopustila a podnítí je, aby ji jako prostitutku a vražednici patřičně potrestali.

Pasáci vytáhnou Angelu z pokojíku a zanesou ji do blízkého skladiště, kde se běžně poráží dobytek. Za sprostých urážek a posměšků ji svlečou a jeden po druhém ji znásilní. Pak ji pověsí na dřevěný trám a mlátí ji býkovcem, až z ní visí cáry masa. Když umírá, sundají ji a loveckými noži z ní stáhnou kůži.

Příšerné utrpení Angeliných posledních hodin způsobilo, že se Jenny zmítala na pohovce jako na skřipci; s přicházející smrtí však křeče postupně odezněly. Když nabyla jistoty, že chce zůstat v transu, opustila zohavené tělo ležící v kaluži krve, aby vstoupila do metavědomí, byla to její první opatrná návštěva. Vznášela se nad hlavami svých vrahů a dívala se, jak táhnou její mrtvolu skladištěm, aby ji nakonec hodili na hromadu zahnívajících mršin. Po odchodu z těla přestala fyzicky trpět. Duševní trápení však neskončilo. Byl to pocit viny a výčitek svědomí, že sáhla po pušce, muka, že zabila vlastní dítě.

Znovu prožívajíc Angelino provinění, Jenny poprve a naposled hlasitě plakala. Když ji v dětském věku něco vyvedlo z míry, ani nehlesla, protože věděla, že jakýkoliv nářek by měl za následek další matčino týrání. Tento stereotyp byl tak hluboce zakořeněn, že ani v hypnoze nezaplakala, nezasténala a nezakňourala .... až při děsivém prožívání Angeliny tragedie.

V následujících týdnech se Jennin pohled na život velice zjasnil. Strach před ostrými noži, který měl původ v hrůzném činu pasáků, už patřil minulosti. Bolestivé "zauzlení v rozkroku", které pocházelo ze skupinového znásilnění, se vytratilo. A záhadný strach z otce se vysvětlil a zmizel, když si uvědomila, že to byl jeden z darebáků, který ji onoho ohavného dne v Coloradu znásilnil a stáhl z kůže. Náklonnost a důvěru k otci necití Jenny dnes. Ale dokáže se s tím vyrovnat aspoň rozumově. Po znovuprožití Angeliny inkarnace ho mohla poprve obejmout.

Díky většímu pochopení vlastní osobnosti, jež umožnila tato terapei, se Jenniny psychokinetické schopnosti už nedostavují nechtěně. V snaze objevit původ této pozoruhodné schopnosti Dr Whiton ji ještě jednou uvedl do transu. Setkala se s Eleou, bíle oděnou kněžkou mystického řádu se sídlem v Římě v druhém století po Kristu. Elee mluvila o tom, že dovede silou ducha pohybovat věcmi a měnit je. Říkala, že se těchto schopností využívá při obřadech a že má za úkol školit dívky, aby dosáhly podobného umění. Po této regresi se Jenny s částečným úspěchem pokusila oživit tuto dávnou dovednost. Už není vydána na pospas živelnému působení těchto sil a snaží se toto psychické dědictví využívat vědomě.

Za tři léta se Jenny o sobě dověděla mnoho. Z pozorovatelny své mysli pronikla hluboko do nitra traumatu. Odměnou jí bylo osvobození od někdejšího já, které už nepotřebovala a s nímž už nechtěla mít nic společného. Takřka na vlastní kůži si uvědomila, že náhody a nevysvětlitelné události neexistují, že všechno v její prodloužené minulosti má důvod a smysl. Přestože tenkrát v dubnu 1980 se skvrny na zdi zdály nevysvětlitelnou záhadou, důkladná karmická anamnéza ukázala, že odpověď lze najít, provede-li se výzkum až do konce.

O nové otázky však nikdy není nouze. Složitost případu Jenny Saundersové vyžadovala vysvětlení jaký byl hlavní záměr proměny Lucy v Angelu a Jenny. Dr Whitton věděl, že metavědomí je sto dát odpověď a zavedl pacientku do metavědomí a po určité době položil otázku:

"Co vidíte?" zeptal se mírně.

Jenny zřejmě vnímala s takovou intenzitou, že se vzdal snahy zasahovat do její bezčasové a bezprostorové dráhy. Za chvíli se zeptal znovu, trochu jinak:

"Koho vidíte?"

Sebe...řetězy...Mám černé šaty...na zápěstích a kotnících okovy...koná se soud...hrozně se stydím. Taková vina...Hanba...Už nechci...

Jenny zajíkavě popisuje, jak tři upřímné, sympatické bytosti čekají, aby ji mohly utěšit a ujistit podporou. Má velkou úctu před jejich moudrostí a soucitem a poněvadž se považuje za nehodnou jejich pozornosti, bojí se přiblížit. Dokáže se jen obviňovat za chyby Angelina života, zejména za zbrklost, která jí zabila dítě. Ale Trojice jí zůstává nakloněna a Jenny cítí, jak jí s rukou a nohou padají okovy, a začíná chápat, že situace není tak beznadějná. Rada soudců jí pomáhá hodnotit minulý život a projednává různé kritické události.

Rozvíjí se panorama děje a Jenina důvěra v Trojici roste. Pak jakoby k lepšímu pochopení věčného smyslu poznává, že Lucyino i Angelino dítě jsou elementy jedné duše, která z vlastních karmických důvodů potřebovala dva krátké životy. /Inkarnace může být zkrácena, aby se splnily požadavky karmického plánování. Z hlediska metavědomí přispívá fyzická smrt, ať k ní dojde kdykoliv, vždycky k učení a růstu./

V dalším výjevu stojí Jenny v dlouhých šatech uprostřed skupiny dětí. Její přítomnosti si všimlo jen dítě, jež ihned rozpoznala jako bytost, kterou zplodila Lucy a Angela. Přibatolilo se k ní a tahalo ji za sukni, jako by chtělo, aby je vzala do náruší. Jenny zareagovala vnitřním žárem a cítila, jak se jí nadouvá břicho. Měla výrazný dojem, že toto dítě v tomto životě by znovu mohlo být její.

Jenny se snažila ze své návštěvy barda získat co nejvíc poznatků. Dověděla se, že se Angela vlastně ani nezačala vyrovnávat s karmickými problémy, a aby Jenny vůbec mohla dosáhnout nějakého pokroku, musela navázat tam, kde Angela přestala. Jinými slovy potřebovala její trauma, nebo něco rovnocenného, a tak se na radu Trojice, ač nerada, rozhodla pro dětství plné hrůz. Když jako bytost bez těla spatčila strmé úkoly nadcházející inkarnace, snažila se síle, která ji táhla na zemskou rovinu, vzepřít. "Nejsem ještě připravena pro návrat," řekla světelné postavě svého průvodce, který měl dohlédnout na její nové zrození.

Neochotně přijala doporučení skupiny soudců a rozhodla se, že vyrovná karmické dluhy tím, že věnuje všechny síly mentálně postiženým dětem. Mimo to pochopila, že její potratem končící těhotenství bylo zvlášť vybráno, aby jí umožnilo proniknout do pohnuté minulosti. Vždyť právě toto těhotenství, spolu s psychokinetickými jevy ji přimělo k léčení." Je třeba čelit strachu a hněvu a neuhýbat," řekla jí Trojice. A Jenny to splnila.

Z karmického hlediska by se zdálo, že si Jenny tak hrozné dětství vůbec nezasloužila. Což se nsnažila tenkrát v Anglii zachovat své slabomyslné dítě při životě? Což nebojovala v Coloradu o své novorozeně ze všech sil? Odpověď bude bezpochyby kladná, jenže Jennyho hodnocení obou těchto situací bylo zkresleno pocitem viny. A zde i na onom světě představuje naše vnímání do značné míry realitu. Jako Lucy uvěřila, že neodpovědným zdržením v hospodě zavinila smrt svého dítěte, jak si to přáli jiní. Jako Angela si nedokázala odpustit vražedný čin, i když byl spáchán bez úmyslu. Později se objevila před radou soudců v okovech, protože tomu tak chtěla.

I když s ní později okovy spadly, nesouhlasila s představou, že je bez viny. Zapletena do sítí svých domnělých zločinů, musela si nutně přivodit další nesnáze v tomto životě. Měla dojem, že si zaslouží jen samé tresty. Dokud neprožila znovu život mezi životy, cítila se ve všem stoprocentně vinna.

V bardu se seznámila s karmickým scénářem a zjistila, že je velmi podrobný, až do třiceti let. Tou dobou, půjde-li všechno podle plánu, už překoná záporné karmické vlivy. A pak se teprve bude moci rozhodnout, co udělá se zbytkem svého života.

V době, kdy jde tato kniha do tisku, je Jenny Saundersové třicet čtyři let a uvažuje o změně povolání. I když uznává význam své dosavadní práce, hlavně pro slabomyslné děti, necítí už povinnost věnovat se jim. Zbavila se strachu z mateřství a je rozhodnuta mít vlastní dítě. Poprvé v životě hledá aktivně někoho, s kým by mohla tuto zkušenost sdílet. Nenajde-li vhodného partnera dokud je čas, počítá s umělým oplodněním. Dr Whitton případnou žádost vřele doporučil. "Po všem co zakusila," napsal, "těžko si představíme lepší typ milující a pečlivé matky než Jenny Saundersová".

 

 

13. Návod k samostatnému zkoumání života mezi životy

Otevřít cestu do vlastního nitra je nejvznešenější z lidských snah.

 

James S. Perkins, Smrtí k znovuzrození

Nekonečno lze pochopit jen schopností vyšší než rozum - tím, že vstoupíme do stavu, odkud konečno samo musí ustoupit.

Když v třetím století řecký filozof Plotinos napsal tyto věty, vystihl vědomě, či nevědomky základní princip osobního zkoumání stavu mezi životy. Abychom mohli "probádat řeku duše", odkud a v jakém sledu jsme přišli, musíme všední svět nechat daleko za sebou, doporučuje prorok Zarathuštra. Teprve pak, jestliže se uvolníme, soustředíme, jsme vytrvalí a trpěliví, můžeme s trpělivostí čekat na výsledky - teprve pak je možné získat nějaké vědomosti o životě mezi životy.

Hypnotická regrese u psychiatra je možná rychlejší způsob jak oživit vzpomínky na dobu mezi inkarnacemi, nicméně každý, kdo je schopen vytrvale zdokonalovat vizualizační metodu, má velkou naději na úspěch. Kromě toho, zvládneme-li tento způsob sebezkoumání, lze ho provádět kdykoli, aniž bychom záviseli na pomoci jiné osoby.

Vizualizace je prostředek k cíli, způsob jak naprogramovat podvědomí, aby odhalilo zážitky z barda, nebo z minulých životů, podle toho, jak si přejeme. Z celé řady dostupných technik dává Dr Whitton přednost metodě známé pod názvem "nebeská svatyně", která se osvědčila během staletí. Postupné vnitřní slaďování, je patrně vynálezem mystického řádu templářů, který existoval v době křižáckých výprav.

Základní idea je prostá. Představíme si mohutnou a velkolepou katedrálu - může to být křesťanský chrám, mešita či synagoga, čemu kdo dává přednost - vznášející se vysoko nad zemí. Tato monumentální stavba, nebeská svatyně, obsahuje obrovskou knihovnu akašických záznamů. Jak už bylo řečeno, akašické záznamy jsou nezničitelné stopy všeho, co se událo, vtištěné do éteru - úplný a podrobný popis životů a metavědomí každé duše, která kdy existovala. Učiníme-li tuto svatyni předmětem vědomého myšlení, mějme na paměti, že žádná knihovna nikdy nemůže pojmout tak obrovské množství informací, jako tato nadzemská sbírka.

Následující vizualizační cvičení vyžaduje úctu a víru: úctu před nesmrtelnou inteligencí, která je za tím vším, a víru, že se dovíme to, co potřebujeme. Gautama Buddha kdysi řekl: "Upneme-li mysl k nějakému cíli, určitě toho cíle dosáhneme".

Jako předběžné cvičení, které povzbuzuje paměť, si můžeme představit, že se díváme na album fotografií z dětství. Najdeme obrázek svých desátých narozenin, kde jsme my a naši příbuzní a přátelé. Rozeznáváme samozřejmě nejen obličeje na fotografii, ale uvědomíme si i události a citové vztahy mimo rámec obrázku. Na příklad: Tenkrát jsem kamarádil s Jendou. Pak ale přešel na jinou školu. Nebo: Můj bratr Jirka měl tehdy ruku v sádře, protože před tím spadl ze stromu. Fotografie vyvolá další vzpomínky, které už budou mimo její dosah. Podobně tomu bude, až vstoupíme do éterické knihovny a otevřeme svazek, obsahující minulost, po které pátráme. Poněvadž vzpomínky na život mezi životy pravděpodobně nebudou následovat popořadě, mohou být nejasné, asi jako hologram, kde na první pohled vidíme jen nic neříkající změť vlnovek. V světle laseru se ovšem hologram mění na trojrozměrný obraz, a právě tak pohledy do metavědomí dostanou smysl, teprve až o nich začneme přemýšlet. Platí tu modifikované Descartovo - Myslím, tedy vidím. Analogie s fotografií a hologramem uvádíme pouze jako prostředek, jak vylákat vzpomínky na světlo. Někdy se stane, že události tvoří film. V takovém případě si představíme, že berem z knihovny ne knihu, nebo album fotografií, nýbrž videokazetu, vkládáme ji do magnetoskopu a začínáme děj na vrcholu vizualizačního úsilí promítat.

Zde nutno zdůraznit, že se tento postup týká pouze událostí, které se staly, existují a nelze na nich nic měnit. Jediná možnost jak posoudit, že vzpomínky jsou skutečné, je hluboká vnitřní jistota o jejich pravosti. Pokud se nám zdá, že obrazy, které vidíme, je pouhá hra fantazie, pravděpodobně tomu tak je. Platí zlaté pravidlo: Pokud o tom, co vidíme, pochybujeme, nevěříme tomu.

Komu činí vizualizace potíže, může s užitkem zkoušet si představit, v duchu plamen svíčky, nebo určitý geometrický obrazec, například čtverec, nebo kruh. Také pomůže, vejdeme-li do neznámé místnosti, povšimneme si pečlivě všeho, co tam spatříme, pak zavřeme oči a pokusíme se vjemy rekonstruovat. Kdo pochybuje o své představivosti, měl by tato předběžná cvičení, dříve než se pokusí vstoupit do nebeské svatyně, několikrát zopakovat. Jestliže se přes veškeré úsilí vizualizace nedaří, nemusíme zoufat: informace lze získat nejen ve formě obrazů, ale i intuitivně, a to buď v době vizualizačního pokusu, nebo později.

Za malou chvíli přistoupíme k promyšlenému návodu, který můžeme číst buď sami, nebo si ho musíme dát někým předčítat. Také ho lze nahrát na pásek a při vhodné příležitosti jej poslouchat. Než ale začneme, nutno zdůraznit, že zkoumání minulosti se nesmí brát na lehkou váhu: pokus z pouhé zvědavosti je přísně zakázán. Vstup do metavědomí je zkoumání významu a smyslu vlastní bytosti a tak významná činnost vyžaduje úctu a podporu a též pokoru. "Nebeská svatyně musí pro každého představovat nejvyšší stupeň čistoty a svatosti, jaké je schopen", píše Carles Dana Dean v knížce o původu a účelu svatyně. Teď co se týče posledních příprav.

Nejprve najdeme klidné místo, kde nás nikdo nebude rušit. Umyjeme si ruce v čisté vodě a dobře je osušíme. Symbolizuje to očistění těla. Pak ztrávíme několik minut v naprostém uvolnění - lehneme si, nebo si sedneme do oblíbeného křesla a zbavíme se postupně všech všedních starostí a záporných myšlenek. Napomůžeme tomu tak, že vyčistíme auru od negativních vlivů: zavřeme oči, soustředíme se na positivní myšlenky a přejdem rychle rukama po obvodu těla, co nejblíž kůže, aniž bychom se jí dotkli. Přitom by se měl dostavit pocit chvění. Představujeme si, že odstraňujeme všechno nechutné a rozptylující a občas protřepeme ruce, abychom zbavili auru nežádoucích pozůstatků. Toto očišťování může provádět též druhá osoba.

Než začneme, stojí za to si připomenout slova Bernarda Shannona, který napsal Nadčasovost časného světa:

Adept si musí uvědomit, že je ve svých hmotných podmínkách někým jiným a část své osobnosti držet stranou víru lidské existence. K tomu není zapotřebí hlubokého studia nebo meditace. Myslíme prostě na širší oblast bytí, aniž bychom se zvlášť starali o to, jak ta oblast vypadá. Stačí čirá myšlenková energie bez snahy o podrobnější pochopení. Tuto vyšší oblast v duchu vidíme, víme, že existuje, ale nehloubáme o ní. Myšlenkový obraz tam určitě je.

Jsme nyní připraveni na samotné cvičení, jež se sice hodí k výzkumu jakéhokoliv minulého života, nebo metavědomí, ale v našem případě se bude týkat jen posledního. Chceme-li zkoumat jinou inkarnaci, nebo jiné bardo, cvičení příslušným způsobem nasměrujeme, abychom získali obraz vzdálenější existence.

Položíme se, několikrát se z hluboka nadýchneme a dostáváme se pozvolna do stavu uvolnění. Pokud nám tento text někdo předčítá, zavřeme oči a prožíváme uvolnění a výslovnost každého slova. Čteme-li text sami, postupujeme zvolna, abychom se naprosto uklidnili, než vkročíme do nebeské svatyně. V každém případě se pohybujeme hluboko v sobě a soustředíme se pouze na to, abychom pronikali dál a dál do změněné skutečnosti. Uvědomujeme si jen svou mysl a slova textu zapadající do našeho vědomí.

Vysoko na obloze a daleko nad mraky si představíme velkou katedrálu, daleko velkolepější a rozlehlejší než jakýkoli pozemský chrám. Tato nebeská svatyně má obrovský dvojití portál pod ohromnými oblouky a dvě věže. K vchodu vede masivní kamenné schodiště. Snažíme se soustředit na každou podrobnost této impozantní stavby a pak si představíme sebe na úpatí schodiště, jak s očekáváním vzhlížíme k vchodu.

Stoupáme po schodech, jsou tesány z hrubých žulových kvádrů; boty se dotýkají jednoho po druhém. Trvá to dlouho, ale konečně jsme nahoře a stojíme před obrovskými dřevěnými dveřmi. Zhluboka se nadýchneme a pak napřáhneme ruku, abychom ohmatali strukturu dřeva, lehce přejedeme prsty po vyhlazeném povrchu posetém suky, spárami a puklinami. Pak se mírně do dveří opřeme; ty se bez námahy otevřou a objeví se tlumeně osvětlený vnitřek, při tom se dveře ve velkých závěsech otáčejí zvolna zpět a naše kroky se ozývají na kamenné dlažbě chrámové předsíně.

Zastavíme se a rozhlédneme se; pozorujeme vysokou klenbu stropu, barevná okna, mohutné sloupy a řady lavic. Šikmo na ně padá světlo, vzduch voní kadidlem, prostředí na nás působí vznešeností, tichem a nádherou. Nejdeme však hlavní lodí k oltáři, nýbrž se obrátíme vlevo ke krajní stěně. Je to daleko. Všimneme si, že už nešlapeme po kamenných kvádrech, nýbrž po leštěném mramoru a že stěna je od podlahy ke stropu vykládaná tmavým dubovým dřevem. V té stěně teď hledáme dveře, docela malá dvířka. Není to snadné, musíme se pozorně dívat. Ale nakonec spatříme malou bronzovou kliku a jdeme k ní. Dveře otevřeme.

Uvnitř uvidíme kamenné schodiště. Schody jsou úzké a vyšlapané a vedou do sklepení. Sestoupíme po tom schodišti; představujeme si, že se dostáváme stále hlouběji, až do samých základů katedrály. Dole na konci schodů stojí stařec. Má bílé vlasy a dlouhý černý plášť mu splývá až skoro ke kotníkům. Je to strážce knihovny a očekává nás, ale chce vědět, proč přicházíme. Vysvětlíme mu svou touhu po sebepoznání a požádáme ho, aby nám dovolil nahlédnout do záznamu posledního života. Stařec nakloní hlavu, vyslechne pozorně naši prosbu a svolí.

Pak nám pokyne, abychom šli za ním do knihovny. Připadá nám, že se vznášíme za vlajícími šosy jeho pláště, když kráčí zdánlivě nekonečnými chodbami kolem regálů naplněných až do stropu knihami. Konečně se zastaví mezi rovnoběžnými řadami knih. Chvíli se rozmýšlí a pak ukáže na jednu polici. Sledujeme pohyb jeho ruky a náš zrak ulpí na našem jméně, které je na poličce napsáno zlatými plastickými písmeny. Přečteme si je a přesvědčíme se, že je to vskutku jméno, pod nímž jsme známi.

Na této naší poličce je velmi mnoho knih; každá se týká jednoho minulého života a jednoho života v bardu. Všimneme si, jak postupují koženné hřbety v chronologickém pořadí zleva do prava.

Poněvadž tento život ještě neskončil a jeho záznam není úplný, poslední kniha vpravo je ta, co obsahuje veškeré podrobnosti nedávné existence v metavědomí. Požádáme o ni strážce a bedlivě ho pozorujeme, jak sahá na polici, bere knihu a dává nám ji. Uchopíme svazek pevně do ruky, desky jsou z jemné kůže, a uvědomíme si, že za několik okamžiků otevřeme její stránky a budeme číst o své poslední existenci bez těla. Lze se poučit o čemkoli; o vstupu do metavědomí, o tribunálu soudců, o plánování nového života. Až knihu otevřeme, - může to být též album fotografií nebo videokazeta - nebudeme mít strach. To, co tam je, se už stalo; pro naše podvědomí to nebude překvapením. Díváme se pouze na záznam.

Nyní tedy knihu otevřeme a podíváme se na úsek života mezi životy, o který máme zájem. Vnímáme záznam klidně, pasívně, bez emocí. Máme na to neomezeně času.

Když jsme viděli vše, co jsme chtěli vidět, knihu zavřeme a vrátíme strážci, který trpělivě čeká opodál. Dá knihu zase na místo a pak nám pokyne, abychom ho znovu následovali labyrintem chodeb k schodišti, jež vede do katedrály. Pospíšíme za starcem, až dojdeme k místu, kde jsme se s ním setkali. Tam se rozloučíme, vystoupíme po schodech a projdeme dvířky do ticha majestátu katedrály. Zavřeme za sebou a chvíli posečkáme pod zdobenou klenbou, než se vrátíme do předsíně a k obrovským dveřím. Pak vykročíme z nebeské svatyně ven a zvolna sestupujeme po kamenných schodech. Každým krokem se postupně vracíme do normálního vědomí, takže na posledním schodě si už zas plně uvědomujeme okolí.

Někteří lidé si uvědomí své vzpomínky z barda podle řízené vizualizace ihned napoprve. Jiní musí postup, než dosáhnou výsledků, opakovat několikrát. Ti nejvytrvalejší - nebo kdo má jako Heather Whiteholmová v kapitole 8. přirozené nadání - jsou odměněni bohatým sledem obrazů. Prožitky se často objeví ve snu, nebo jako intuitívní záblesk v normálním bdělém stavu.

Někteří z Whittonových pacientů během hypnózy zjistili, že podvědomí může informace zadržovat. Otevřeme-li na příklad knihu života mezi životy, můžeme se setkat pouze s prázdnými stránkami. Ale každý, kdo se setká s takovým odporem, intuitivně pochopí, že pro takové zahrazení toku vzpomínek asi existuje pádný důvod. Vzpomínání na stav mezi životy lze také napomoci tím, že si vedeme deník snů a intuitivních zážitků. Děláme-li takové záznamy pravidelně a zároveň navštěvujeme nebeskou svatyni, získáme poznatky o metavědomí a minulých životech tak jistě a pravidelně, jako archeologové nabývají vědomosti z vykopávek dávných měst.

 

 

14. Význam života mezi životy

Všechno, co přispívá k poznání vesmíru,

všechno, co objasní, kdo jsme,

by mělo být v tomto světě hádanek vítané.

 

Aleister Crowley, Magie

Tím, že umožňuje, abychom poznali sami sebe, zařazuje život mezi životy naši hmotnou existenci do patřičných souvislostí. Především nás metavědomí přesvědčuje o tom, že tajuplná duchová složka člověka - naše podstata - je nezničitelná. Smrtí opouštíme příbytek z masa a kostí, který jsme si vybrali a začínáme žít na jiné rovině. Tento další svět, který je naším přirozeným domovem, je místem probuzení, rozpomenutí a obnovení jasnosti. Vidíme se tak, jací opravdu jsme, dokážeme se poučit z poslední výpravy do pozemské reality, zhodnotit svůj pokrok a nakonec plánovat další inkarnaci podle svých potřeb.

Je-li svět, jak praví Shakespeare, jeviště, pak bardo ej zákulisí, kde jsou divadelní rekvizity, kladky, táhla, nápovědní texty a všechny ostatní věci potřebné pro představení. A to, ať je zahrané bezvadně či šmírácky, začíná, jakmile skončí rozhodování, zkoušky a přípravné práce. Každý herec je současně autorem, režisérem, i producentem vlastního scénáře a pro představení mnoha životů je zapotřebí scénářů mnoho. Učení a růst se uskutečňuje jen neúprosným sledem odchodů a vstupů.

Pozemský osud si volíme, někdy s pečlivou přípravou, někdy bez ní. Metavědomí mluví o tom, že životní situace každého člověka - ať je to oběť AIDS, potracené dítě, filmová hvězda, beznohý prodavač novin, nebo prezident Spojených států - není ani náhodná, ani nepatřičná. V objektivním pohledu života mezi životy je každá lidská zkušenost prostě další lekcí v kosmické učebně. Čím víc se z ní naučíme, tím rychleji postupujeme. Plánování v stavu mezi životy se vždy zaměřuje na příležitost MILOVAT A SLOUŽIT a z toho vyplývá, že láska a služba druhým jsou pro vývoj základní. I když samota může někdy znamenat odpočinek a obnovení sil, karmický proces vyžaduje vztahy mezi lidmi.

Naše existence, se stane srozumitelnou teprve tehdy, budeme-li uvažovat o malém úseku mezi narozením a smrtí, což je náš pozemský život a realita v kosmických souvislostech. Věčný život už není více méně prázdným náboženským pojmem; najednou je to skutečnost a základní význam a účel bytí se stává oslnivě jasným, i když se běžným, jazakem vyjadřuje velmi obtížně. Panorama stavu mezi životy je úžasné a závratné: není čas, není prostor, jen věčné nekonečno.

A v tomto nekonečnu jsou naše životy a mezidobí a karmické dráhy tvořící vývojový růst každého jedince. A jako lze z těchto pozic vidět každou, i tu nejmenší podrobnost minulých životů a zážitků v bardu, tak je možno přehlédnout dosavadní pouť jako celek: je to nevýslovně dlouhá odysseia z jedné inkarnace do druhé. Uvědomit si tuto širší skutečnost znamená podrobit hodnoty, myšlení a snahy tohoto světa důkladné revizi z hlediska poznání, že smrt je pouhým přechodem. Vědomí nesmrtelnosti musí nutně vést k osobní nápravě. Carl Gustav Jung napsal ve Vzpomínkách, snech a úvahách: "Poznáme-li že jediná věc, na které opravdu záleží, je nekonečno, přestaneme upínat svůj zájem na marnosti".

Až sem nás přivádí svědectví Whittonových pacientů. Vědět, že existují průvodci, sbor soudců, plánování inkarnace a jiné podstatné prvky stavu mezi životy je jen první krok. V další fázi je třeba hledat plnější pochopení jejich funkce a vlivu na hmotné bytí. Během času bude muset převládající racionalisticko-materialistická ortodoxie lékařské vědy uznat novou dimenzi. Pro integraci této dimenze do zavedené psychiatrické praxe Dr Stanley R. Dean razil výraz metapsychiatrie. V knize Psychiatrie a mystika píše, "Metapsychiatrie má silně interdiskciplinární charakter, neboť spolupracuje s parapsychologií, filozofií, náboženstvím a empirickou logikou. Jejich vzájemné ovlivňování může vést k výsledkům, jichž žádná z těchto složek jednotlivě nedosáhne.

Léčení ducha a léčení těla se příliš dlouho považovalo za oddělené obory. Terapie pomocí minulých životů však naznačuje, že holistický přístup bude mít zase takovou vážnost, jako kdysi. V knize Lékařství a duše konstatuje anglický psychiatr Dr Artur Guirdham, že

....kosmické faktory budou v lékařství uznávány v širším měřítku, až se vyrovnáme se současným vzrůstajícím psychickým poznáním.... Běžná medicina se obrátila zády k moudrosti, jak ji chápali velcí mudrci a filozofové, kteří vnímali svět ne z tako zvaného vědeckého nebo náboženského hlediska, nýbrž jako celek. Jde v podstatě jen o to, aby nevyhnutelné pravdy bytí směly osvítit zšeřelé kolonády současného lékařství.

Protože puls duše je v metavědomí, můžeme se právem domnívat, že jeho zásluhou se umění lékařské i jiné obory pozvednou na vyšší úroveň chápání. Čím dál tím víc lidí se dostává do styku se svým vnitřním já a cítí sounáležitost s vesmírným řádem, která charakterizuje stav bez těla, psychoterapie tu má úlohu vskutku průkopnickou. Už pouhé vědomí, že něco takového existuje, je s to změnit život. Máme-li záruky absolutního bezpečí, měli bychom v hranicích tohoto života méně podléhat strachu a méně kolísat. Dějě-li se to přesto, je chyba v naší neschopnosti udržovat v zápase s pozemskou realitou vědomí pravdy.

Poznatky ze stavu mezi životy posilují také naši osobní odpovědnost. Uvědomíme-li si, že pozemská rovina je místem, kde procházeli zkouškou naše úmysly učiněné v bardu, pak denní život dostane jiný smysl a cíl. Ať jsou pozemské okolnosti sebetvrdší, lídská bytost se na konci každé krátké existence ponoří do láskyplného zdroje krásy a ušlechtilosti. Bardo je naším pravým domovem. Planeta Země je jen zkušebním prostorem nutným pro náš duševní vývoj.

Přes určité výsledky je život mezi životy pro lidské vědění dosud nevyužitou oblastí a jeho pochopení dosud nepřekročilo přípravnou fázi. Teprve důkladný výzkum může objevit hlubší tajemství tohoto odlišného světa a využít jeho potenciál k lidskému dobru. Tato kniha popisuje první pokusy. Až věda pronikne do stavu mezi životy hlouběji, dostaví se větší pochopení našeho nehmotného dědictví. Studium metavědomí dokáže rozbourat přehrady zrození a smrti a jeho důležitost pro člověka je nedocenitelná. Vede nás k tomu, abychom pochopili, proč tu jsme a co máme dělat.