Výpravy za klinickou smrtí....

 

 

 

  Michael Sabom je kardiolog, jehož poslední kniha, Světlo a Smrt, zahrnuje detailní lékařskou a vědeckou analýzu fenoménu klinické smrti. Popsána je klinická smrt pacientky Pamely Reynoldsové, která podstoupila ojedinělou operaci v oboru mozkové chirurgie.

Pětatřicetiletá Pamela byla operována na "basilar arterie aneurysm" /aterie je tepna, která vede krev od srdce pod vysokým tlakem/. Tenká svalová stěna této tepny v jejím mozku způsobovala jakoby nadouvání, takže hrozící roztržení by mělo za následek okamžitou smrt.

 

Velikost a umístění anomálie však zabránilo použití standardní neurologické techniky. Byla odkázána ke specialistu, který propagoval nový chirurgický postup - hypothermické přemostění, který by umožnil, aby mohla být anomálie odstraněna s poměrně vysokou nadějí na přežití. Tato operace však vyžadovala takové umrtvení, které by ji prakticky usmrcovalo. Teplotu snížit na 15 stupňů Celsia, zastavit její tep a dech, srovnat  mozkové vlny a odsát krev z hlavy. Během operace však nastal zádrhel a přístroje začaly výstražně houkat, aby se po chvilce opět vrátili do normálu. Podle obvyklého pohledu by v té chvíli měla být považována za mrtvou. Ale v rukách zručných specialistů nebyla. Nebo byla?

 

Jak operace započala, klinická smrt Pamely se začala blížit. Začíná nám vyprávět příběh s různými detaily, které byly později ověřeny jako skutečné.

 

" První věc, na kterou si mohu vzpomenout, byl zvuk. Jak jsem ho tak poslouchala, cítila jsem, že mě cosi vytahuje z vrcholku hlavy. Pokračovala jsem dále ven z mého těla a zvuk se stával jasnějším. Bylo to, jako když přecházíte silnici a slyšíte hluk aut. Viděla jsem několik věcí na operačním sále a zdálo se mi, že vidím i sebe dole na operačním stole. Skoro jsem si sedla na doktorovo rameno. Ale nebylo to jako normální snění. Bylo to mnohem jasnější a detailnější než normální vize. Bylo toho tam tolik, že jsem si to nebyla schopna ani všechno uvědomit, bylo tam také moc lidí.

 

"Zvuk pily jsem vždy nenáviděla, znělo to jako zubařská vrtačka. Pila měla výměnná ostří a já chtěla utéci pryč, vyletět nahoru. Neviděla jsem, jak nástroj zajíždí do mé hlavy, ale slyšel jsem, jak cosi prořezává. Byl to velký hluk. Brrr!"

 

"Někdo prohlásil o mých žilách či tepnách, že jsou velmi malé. Domnívám se, že to byl ženský hlas doktorky Murrayové, ale nejsem si jista. Byla to kardioložka. Jenom si vybavuji, že jsem si to chtěla zapamatovat, abych jí to potom vše vyprávěla. Vzpomínám si na různé další přístroje, které jsem nemohla z počátku poznat."

 

"Bylo to skvělé. Někam mne to táhlo, ale tak nějak po dohodě se mnou. Chtěla jsem totiž býti tažena. Zkusím to nějak opsat. Je to, jako když se ocitnete ve víru tornáda, který se kolem vás točí neskutečnou rychlostí. Ale vy jste v klidu a soustředíte se na malé místo, kterým musíte projít. Máte pocit, jako byste jeli nahoru velmi rychlým výtahem. Hrozně zvláštní pocit, příjemný. Ale není to to obvyklé mrazení v zádech, není to pocit tělesný. Bylo to jako tunel, ale nebyl to tunel."

 

"Velmi záhy jsem si v tomto víru uvědomila mou babičku. Že mne volá. Neslyšela jsem jí ušima, spíše jsem to vnímala mou myslí. Bylo to mnohem jasnější, důvěřuji tomuto smyslu mnohem více, než důvěřuji například mým uším.

 

"Cítila jsem, že chce, abych přišla k ní, tak jsem stále stoupala, aniž bych pocítila strach z hloubky pode mnou. Byla to velmi tmavá šachta, kterou jsem neustále letěla nahoru a kdesi v dálce nade mnou viděla slabé světlo, které se však stávalo větším a větším."

 

"To světlo bylo neuvěřitelně jasné, jako když sledujete samý střed žárovky.Bylo tak jasné, že jsem si na něj chtěla šáhnout rukou, ale nešlo to. Věděla jsem, že tam bylo, nemohla jsem se dotknout, ale bylo tam. Vím to. Je to fakt hrozně těžké vysvětlit, ale prostě to vím."T

 

"Náhle jsem začala rozeznávat různá světelná čísla, všude bylo světlo, které náhle začalo tvořit tvary, které jsem začala poznávat a rozumět jim. V jednom z nich jsem poznala svou babičku. Nevím, zda to byla realita či projekce, ale poznám svou babičku."

 

"Každý z těch, které jsem viděla, vypadal jako z nejlepší doby svého života."

 

"Poznávala jsem mnoho lidí. Můj strýček Gen tam byl. Byla tam moje pra pra teta Maggie. Byl tam můj dědeček. Starali se o mne."

 

"Už mi nedovolovali jít dále. Vnímala jsem, že mi to říkají. Nemluvili se mnou, jako když se normálně bavíte s kamarádem, ale prostě jsem to slyšela. Říkali, že pokud bych absolvovala celou cestu do světla, fyzicky už by se mi zřejmě něco stalo a oni by nebyli schopni vrátit mě zpět do těla."

 

"Chtěla jsem zároveň pokračovat za světlem, ale také jsem se chtěla zároveň vrátit. Chtěla jsem dál vychovávat své děti. Bylo to, jako když si přetáčíte zrychleně film na videu. Zhruba tušíte, co se děje, ale detaily či jednotlivé záběry nestihnete pochytit."

 

" Pak mě mí zesnulí příbuzní nakrmili. Ne do úst, ale nějak jinak. Můžu pouze říci, že to bylo nějaké jiskření. Takové bublinky. Zní to zábavně, protože to nebylo fyzické jídlo, ale cítila jsem se potom velmi silná, připravena na všechno."

 

" Má babička mě netáhla zpět tunelem ani mě nežádala, abych se vrátila. Pouze mne uklidňovala. Myslela jsem, že mne sama převede zpět, ale pochopila jsem, že to nebude ona. Můj strýc řekl, že se toho ujme. Všechno bylo velmi jemné, vždyť jsem přece sama chtěla jít."

 

"Ale potom jsme se blížili zpět k úpatí tunelu a já uviděla nějakou věc, totiž mé tělo. Nechtěla jsem tam. Vypadalo to hrozně. Polekalo mě to a odvrátila jsem se ."

 

"Bylo to, jako když máte skočit do plaveckého bazénu. Já nechtěla a  cítila jsem, že to nezvládám, protože mě strýc začal tlačit. Cítila jsem, jako kdyby mě tělo natahovalo a tunel ještě tlačil. Komu by se chtělo vrhnout do kaluže ledové vody........Jau, to je bolest !"

 

" Když jsem se vrátila do těla, právě hráli "Hotel California". Později jsem říkala doktorovi Braunovi, že to bylo velmi hlasité. Se smíchem mi odpověděl, že jsem měla tvrději spát."

 

Během "zástavy" byl mozek Pamely označen všemi třemi klinickými přístroji či metodami za mrtvý. Její elektroencephalogram byl tichý, žádná odezva mozkového kmene a přes mozek jí neobíhala žádná krev....