PROŽITEK „SKOROSMRTI"

Co se stane, když člověk zemře? Toto je patrně nejčastější a nejvíce matoucí otázka, jakou si lidstvo klade. Přestá­váme jednoduše žít a nezbývá nic jiného než naše smrtelné pozůstatky, připomínající náš čas na zemi? Jsme později vzkříšeni Nejvyšší bytostí, jenom máme-li dobré známky v knize života? Vracíme se zpět jako zvířata, jak věří hindové, nebo snad jako jiní lidé o generace později?

 

Nejsme blíže odpovědi na tuto základní otázku týkající se posmrtného života, než jsme byli před tisíci lety, kdy o ní poprvé uvažoval starověký člověk. Ale je tu mnoho prostých lidí, kteří stáli na prahu smrti a vyprávějí o zá­zračných záblescích ze světa po životě, ze světa, který září láskou a porozuměním a kterého lze dosáhnout jen vzru­šující cestou tunelem nebo průchodem.

 

Tento svět je obydlen zemřelými příbuznými, ponořený­mi do zářivého světla a je řízen Nejvyšší bytostí, která uvítá nové příchozí retrospektivou jejich života před tím, než je pošle zpět do života na zemi.

 

Po tomto návratu nezůstávají lidé, kteří „zemřeli", nikdy stejní, jako byli dříve. Přijímají život v jeho plnosti a vyja­dřují víru, že láska a vědomost jsou jedinými věcmi, které si můžeme odnést s sebou.

 

Z nedostatku lepšího vyjádření pro popis těchto událos­tí můžeme říci, že tito lidé měli prožitek blízkosti smrti. Jiní lidé to nazývali různě: „cesty do jiného světa", „průnik rovinou", „vize blízké smrti". Ale všechny znaky těchto událostí, ať už se nazývají jakkoli, směřují k jedné zvláštní zkušenosti. Lidé s prožitkem blíz­kosti smrti prožívají některé nebo všechny následující udá­losti: pocit, že jsou mrtvi, mír a bezbolestnost (dokonce během bolestivého stavu ve skutečném životě), odpoutá­ní od těla, vstup do temného prostoru nebo tunelu, rychlý vzestup do nebe, setkání se zemřelými příbuznými nebo přáteli, ponořenými do světla, poznání Nejvyšší bytosti, zpětný pohled na život a pocit neochoty k návratu do svě­ta živých.

 

Před více než dvaceti lety jsem vyčlenil tyto znaky ve svém osobním průzkumu, který začal v době, kdy jsem byl dvacetiletým studentem filozofie na univerzitě ve Virgínii.

Seděl jsem v kruhu asi tuctu studentů v učebně a po­slouchal přednášku profesora Johna Marshalla o filozofic­kém přístupu ke smrti. Marshall se zmínil o tom, že zná ve městě psychiatra dr. George Ritchieho, který byl prohlá­šen za mrtvého při oboustranném zápalu plic, ale pak úspěšně navrácen životu. V době, kdy byl „mrtev", měl dr. Ritchie pozoruhodný prožitek průchodu tunelem a vi­dění Světelné bytosti.

 

Prožitek — jak poznamenal profesor — se tohoto léka­ře hluboce dotkl. Byl přesvědčen, že mu bylo dovoleno na­hlédnout do života po smrti. Do této chvíle v mém životě mi opravdu nikdy nepřišlo na mysl, že bychom mohli po fyzické smrti přežívat du­chovně. Vždy jsem předpokládal, že smrt je rozpad jak fy­zického těla, tak i rozpad vědomí. Samozřejmě že jsem byl zmaten tím, že by byl vážený lékař ochoten veřejně při­znat, že zahlédl záblesk jiného světa.

 

Po několika málo měsících jsem ho slyšel popisovat ten­to, zážitek skupině studentů. Vyprávěl o svém pohledu zpovzdálí na vlastní tělo, zřejmě mrtvé, jak leželo na ne­mocničním lůžku, o vstupu do skvělého světla, které vyza­řovalo lásku, a jak viděl každou událost svého života v troj­rozměrném panorámatu.

Uložil jsem Ritchieho historku v hloubce paměti a po­kračoval ve studiu, které jsem ukončil doktorátem filozo­fie v r. 1969- V době, kdy jsem učil na univerzitě, jsem ale narazil na další prožitek blízkosti smrti.

 

Jeden z mých studentů před rokem málem zemřel a já jsem se ho ptal, jaký to byl zážitek. Byl jsem překvapen zjištěním, že měl prožitek skoro stejný, jaký jsem slyšel před více než čtyřmi lety od Ritchieho.

 

Začal jsem vyhledávat jiné studenty, kteří by věděli o dalších prožitcích blízkosti smrti. Za dobu, než jsem za­čal v r. 1972 studovat na lékařské fakultě, jsem neměl víc než osm případů prožitků blízkosti smrti od věrohodných, Upřímných lidí.

 

Na lékařské fakultě jsem našel více případů a brzy jsem měl dost dokumentů, abych je mohl sestavit do knihy Ži­vot po životě, která se stala světovým bestsellerem. Jevila se tu jasně žízeň po vědomosti o tom, co se děje po smrti.

 

Kniha kladla mnohé otázky, které jsem nemohl zodpově­dět, a vzbudila hněv skeptiků, kteří usoudili, že studium několika set případů je bezcenné v oblasti „reálného" vě­deckého studia. Mnozí lékaři prohlašovali, že nikdy o pro­žitcích blízkosti smrti neslyšeli, přestože resuscitovali stovky lidí. Jiní prohlašovali, že se jednoduše jedná o du­ševní onemocnění, jako je schizofrenie. Někteří říkali, že prožitky blízkosti smrti se vyskytují jen u extrémně nábož­ných lidí, zatímco ostatní cítí, že je to druh posedlosti ďáblem. Tyto prožitky se nikdy nevyskytují u dětí, říkali někteří lékaři, jelikož děti nejsou poznamenány kulturní výchovou jako dospělí. Příliš málo lidí mělo prožitky blíz­kosti smrti, které by byly významné, říkali další. 

 

Někteří se zajímali o průzkum prožitků blízkosti smrti hlouběji, včetně mne samého. Práce, kterou jsme udělali v posledních deseti letech, přirozeně ztratila ohromující význam světla, vrženého na tento předmět. Byli jsme schopni odpovědět na většinu otázek, kladených těmi, kdo cítili, že prožitek blízkosti smrti je trochu víc než duševní choroba nebo mozkem vytvořený trik.

 

Opravdu bylo dobré, že byli kolem nás skeptici, protože to způsobilo, že jsme se dívali na tento fenomén mnohem hlubším pohledem, než bychom pravděpodobně byli uči­nili v jiném případě.

 

 

Kdo, kolik a proč

 

Jednou z věcí, o které bych chtěl v této kapitole hovořit, je velký počet prožitků blízkosti smrti, jež se opravdu vy­skytly. Když jsem zkoumal tento úkaz, myslel jsem si, že je jen velmi málo lidí, kteří takový prožitek skutečně měli. Jejich počet jsem neznal a v lékařské literatuře samozřej­mě uváděny nebyly. Ale kdybych měl hádat, řekl bych, že jeden z osmi lidí, kteří byli oživeni či zažili letmý dotek smrti, nese si alespoň jeden ze znaků prožitků blízkosti smrti.

 

Když jsem začal přednášet a ptát se velké skupiny lidí, jestli někdy sami takový prožitek měli nebo znají někoho, kdo jej měl, dramaticky se změnila moje předpověď čet­nosti výskytu těchto prožitků. Posluchačů jsem se při přednáškách ptal: „Kdo z vás má zkušenost ze zážitku blíz­kosti smrti, nebo kdo zná někoho takového?" Průměrně je-, den z třiceti lidí zvedl ruku.

 

Pracovník průzkumu veřejného mínění George Gallup junior zjistil, že ve Spojených státech osm miliónů dospě­lých lidí mělo zkušenost prožitku blízkosti smrti. To se rovná jedné osobě z dvaceti.

 

Kromě toho byl schopen analyzovat obsah takových zku­šeností podle výskytu jejich jednotlivých prvků. Zde je, co zjistil: PRVEK

mimo tělo                                       26 %

přesné vizuální vnímání             23 %

slyšitelné zvuky nebo hlasy       17 %

pocit míru, bezbolestný stav      32 %

světelný úkaz                                14 %

zpětný pohled na život                32 %

vědomí bytí v jiném světě           32 %

setkání s jinými bytostmi            23 %

zážitek průchodu tunelem           9 %

předvídání (vědomí budoucnosti)     6 %

 

 

Prvky prožitků blízkosti smrti

 

Jak jsem se již dříve zmínil, získal jsem soubor devíti prvků, které definují prožitek blízkosti smrti. Tyto společ­né znaky jsem zjistil dotazováním mnoha set lidí a zkou­máním jejich unikátních vyprávění. V knize Život po živo­tě jsem napsal, že jsem nikdy nepotkal nikoho, kdo prožil všechny prvky k prožitku blízkosti smrti patřící. Zatímco jsem tuto knihu psal, mluvil jsem s více než tisícem lidí s prožitkem blízkosti smrti a shledal jsem, že několik z nich mělo úplné zkušenosti se všemi devíti prvky.

 

Je ovšem nutné dodat, že ne všichni lidé, kteří se ocitnou v blízkosti smrti, prožívají všechny uvedené sympto­my. Někdo může prožít jeden či dva, jiný pět šest. Prožitek blízkosti smrti je definován přítomností jednoho nebo více prvků.

 

 

Pocit být mrtvý

 

Mnozí lidé nepoznají, že zážitek blížící se smrti má sku­tečně cosi společného se smrtí. Shledají sama sebe vznášet se nad vlastním tělem, prohlížejí si je zpovzdálí a náhle cítí strach. Diví se; „Jak je to možné, že se mohu vznášet kdesi nahoře a dívat se na sebe dolů?" Nechápou smysl toho všeho a zmocňuje se jich velký zmatek.

V tomto stadiu přesně nepoznávají, že fyzické tělo, které si prohlížejí, je jejich vlastní.

 

Jeden muž mi vyprávěl, že zatímco byl mimo své tělo, procházel nemocničními prostorami a byl ohromen, kolik zde bylo mladých mužů přibližně stejného stáří a jemu po­dobných. Pozorně si prohlížel různá těla a byl zvědavý, které je jeho.

 

Jiný člověk, kterého postihla ošklivá nehoda, při níž při­šel o dvě končetiny, si pamatuje, že když byl nad svým tě­lem, ležícím na operačním stole, pociťoval nad tou zmrza­čenou osobou lítost. Pak teprve poznal, že je to on sám.

 

Lidé s prožitkem blízkosti smrti cítí často strach před oním stadiem, jež jim ukazuje cestu k dokonalému pozná­ní toho, co nastává. Mohou sledovat a chápat, co si sdělují lékaři a ošetřovatelky mezi sebou (obvykle aniž by oni sa­mi měli lékařské znalosti), ale když se k nim či jiným pří­tomným pokoušejí mluvit, nikdo je není schopen vidět ani slyšet.

 

Tu se pokoušejí upoutat jejich pozornost dotekem, ale když se jich dotknou, projdou jejich ruce tělem té osoby jako by tam nebylo nic.

Popsala mi to jedna žena, kterou jsem sám oživoval. Vi­děl jsem, že má srdeční zástavu, a okamžitě jsem zahájil masáž srdce. Později mi vyprávěla, že když jsem byl zaměst­nán obnovou činnosti jejího srdce, vznesla se nad své tě­lo a dívala se dolů. Stála za mnou a pokoušela se mi říci, abych přestal, že je jí dobře tam, kde je. Neslyšel jsem ji. Snažila se uchopit mou paži, aby mi zabránila dát jejímu tělu nitrožilní injekci Ruka jí však mou paží prošla — ale jak mi sdělila později, cítila přitom styk s něčím podob­ným „velmi řídkému rosolu", který jako by měl jakýsi elek­trický náboj.

 

Od dalších pacientů jsem slyšel podobné popisy. Osoby se zkušeností blízkosti smrti prožívají při poku­sech dorozumět se s ostatními narůstající pocit sebeidentity. Jedna z nich popsala tento stav jako „dobu, kdy se ne­cítíte být ženou svého muže, nejste rodičem svých dětí, nejste ani dítětem svých rodičů. Jste zcela a naprosto jen sám sebou". Jiná žena mi řekla, že se cítila prožívat něco jako „přetržení pout", jako když dáte svobodu balónu uvolněním poutacích lan.

Zde je bod, v němž se strach mění v blaženost a v po­chopení.

 

 

Mír a bezbolestný stav

 

Když je pacient ve svém těle, může samozřejmě často cí­tit velké bolesti. Ale jsou-li „pouta přetržena", nastává vel­mi reálný pocit míru a stavu bez bolestí.

Mluvil jsem s pacienty po zástavě srdce, kteří říkali, že intenzívní bolest prožívaná při záchvatu se od agónie pro­měnila v silnou radost, rozkoš. Někteří badatelé na tomto poli soudí, že mozek při pocitu tak intenzívní bolesti uvol­ňuje chemické látky bolest potlačující. S touto teorií pole­mizuji v kapitole 7; zde podotknu pouze, že nikdo nikdy neuskutečnil žádné pokusy, kterými by se toto potvrdilo či vyvrátilo. Ale i kdyby byla tato teorie správná, ostatní symptomy prožitků blízkosti smrti nevysvětluje.

 

 

Zkušenost mimotělesného bytí

 

Obvykle v okamžiku, kdy lékař vysloví „ztratili jsme ho", prožívá pacient naprostou změnu perspektivy. Cítí, že se vznáší, a pohlíží dolů na své tělo.

Většina lidí říká, že při tom ani trochu neztrácejí vědo­mí a zdá se jim, že stále přebývají v jakési tělesné podobě, v nějakém druhu těla, i když se ocitají mimo své fyzické tě­lo. Říkají, že tělo duchovní má jinou podobu než tělo fy­zické. Má paže a dosti těžko popsatelný tvar. Někteří je označují jako barevný oblak, jiní jako energetické pole. Je­den člověk s prožitkem blízkosti smrti mi před několika lety řekl, že když byl v tomto stavu, studoval své paže a vi­děl je jako ze světla stvořené s jemnou strukturou. Mohl pozorovat jemné rýhy svých prstů a pruhy světla nad nimi.

 

 

Zážitek průchodu tunelem

 

Je to zážitek, který obvykle následuje po odpoutání od těla. Když jsem psal knihu Život po životě, nezdůraznil jsem dostatečně, že si lidé až do prožitku „přetržení pout" a opuštění těla neuvědomují, že jejich pocity mají něco společného se smrtí.

 

V této chvíli se jim otevírá brána či tunel a propadají se do tmy. Tímto temným prostorem procházejí a na jeho konci vstupují do oslnivého světla, o kterém pojednáme dále.

Někteří lidé stoupají po schodech místo toho, aby pro­cházeli tunelem. Jedna žena mi vyprávěla, že byla u svého syna, který umíral na rakovinu plic. Mezi posledními slovy řekl, že vidí překrásné stoupající spirálovité schodiště. Uklidnil svou matku slovy: „Mám pocit, že stoupám po schodišti vzhůru!"

Někteří lidé popisují cestu krásně zdobenou branou, symbolizující přechod do jiných sfér.

 

Někteří slyší — vhůůůš. —, když procházejí tunelem. Nebo slyší zvuky elektrického vibrování či dunění.

Zážitek průchodu tunelem není něco, co bych objevil já. Existuje obraz Hieronyma Bosche z patnáctého století, na­zvaný Vzestup do Říše nebes, který tyto zkušenosti popisu­je viditelně. V popředí jsou umírající lidé obklopeni du­chovními bytostmi, které se snaží upoutat jejich pozornost směrem vzhůru. Umírající procházejí tmavým tunelem a vcházejí do světla. Ve světle pokorně poklekají.

 

V jedné z nejohromivějších výpovědí o zážitku průcho­du tunelem, kterou jsem kdy slyšel, byl pocit tunelu neko­nečného v délce i šířce, naplněného světlem.

Popisů je mnoho, ale pocit dění je tentýž: člověk pro­chází tunelem či pasáží vstříc intenzivnímu světlu.

 

 

Lidé ze světla

 

Když člověk projde tunelem, setkává se obvykle se svě­telnými bytostmi. Bytosti nejsou stvořeny z obyčejného světla. Září nádhernou a silnou luminiscencí, která vše proniká a naplňuje člověka láskou. Opravdu: osoba, která prošla takovou zkušeností, řekla: „Popsala bych tento jev jako světlo i lásku a měla bych na mysli jediný pojem." Jiní říkají, že je to pocit zaplavení proudem světla.

 

V takové situaci se lidé s prožitkem blízkosti smrti ob­vykle setkávají s příbuznými a přáteli, kteří již zemřeli. Často mluví o těchto lidech jako o bytostech se stejně ne­popsatelnými těly, jaká teď mají oni sami.

 

Kromě tohoto jasného světla a zářících těl přátel a pří­buzných popisují krásné pastorální scény. Jedna žena mlu­vila o louce, obklopené rostlinami, z nichž každá zářila svým vlastním světlem.

 

Někdy vidí lidé nádherná města ze světla stvořená, která jsou nepopsatelná ve své velkoleposti.

V tomto stavu neprobíhá dorozumívání slovy, jak je zná­me, ale telepaticky, beze slov, cestou, která ústí do napros­tého porozumění.

 

 

Světelná bytost

 

Po setkání s několika světelnými lidmi se osoby s prožit­kem blízkosti smrti obvykle setkávají s nejvyšší Světelnou bytostí. Lidé křesťanského smýšlení ji často nazývají Bo­hem nebo Kristem. Lidé jiného náboženského směru Buddhou či Alláhem. Někteří říkají, že to není ani Bůh, ani Ježíš, ale cosi nepojmenovatelného. Ať už ji nazývají jakko­liv, vyzařuje tato bytost dokonalou lásku a porozumění. A to tak silně, že by si většina lidí přála s ní zůstat navždy. Ale nemohou. Zde je jim obvykle Světelnou bytostí sděle­no, že se mají vrátit do svých pozemských těl. Napřed jim ale poskytne zpětný pohled na jejich uplynulý život.

 

 

Ohlédnutí za životem

 

Toto ohlédnutí se děje ve fyzickém okolí. Nastupuje ba­revný trojrozměrný panoramatický pohled na každou jed­notlivou věc, kterou lidé ve svém životě udělali. Vnímají zrakem třetí osoby a neuvažují v čase, jak ho známe zde.

 

Nejúplnější popis, který jsem slyšel, říká, že celý lidský život je vnímán najednou. V této situaci nevidíte jen svůj vlastní čin, který jste kdy udělali, ale prožíváte též působe­ní každého vašeho činu na lidi ve vašem životě. Pro před­stavu: vidím-li sebe udělat čin nelaskavý, ocitám se bez­prostředně ve vědomí té osoby, k níž tento čin směřoval, takže vnímám její zármutek, bolest a lítost. Na straně dru­hé, učiním-li dobrý skutek, ocitám se bezprostředně na místě osob, kterých se týkal, a vnímám jejich milé a šťastné pocity.

V průběhu tohoto dění je Světelná bytost přítomna a tá­že se, co dobrého jste učinili ve svém životě. Pomáhá li­dem projít zpětným pohledem a pomáhá jim posuzovat všechny události v souvislostech.

 

Všichni, kteří tím prošli, vrátili se s přesvědčením, že nejdůležitější v životě je láska. Pro mnohé z nich je na dru­hém místě poznání. Při retrospektivě scén ze života vy­zdvihuje Světelná bytost získávání vědomostí a znalostí ja­ko jednu z věcí, kterou si člověk po smrti může vzít s sebou. Tou další je láska.

Když se lidé vracejí zpět, pociťují skutečnou žízeň po zna­lostech. Často se stávají dychtivými čtenáři, i když předtím právě nebyli vyznavači knih, nebo se odhodlávají studovat ještě jiné odvětví, než které je jejich oborem.

 

 

Náhlý vzestup do nebe

 

Musím podotknout, že ne všichni lidé s prožitkem blíz­kosti smrti mají zkušenost průchodu tunelem. Někteří vy­povídají o prožitku „vplutí", při kterém rychle stoupají k nebi, vidí kosmos z výše vyhrazené kosmonautům a dru­žicím.

 

Psychoterapeut C. G. Jung měl podobný prožitek při sr­dečním záchvatu v roce 1946. Řekl, že cítil, jak rychle stoupá k bodu vysoko nad Zemí. Jedno dítě, s nímž jsem mluvil, mi řeklo, že cítilo, jak stoupá nad Zemi, míjí hvězdy a ocitá se ve společnosti andělů. Jiný člověk s prožitkem mi vyprávěl, jak stoupal nahoru a viděl planety kolem sebe a Zemi pod sebou jako modrou kouli.

 

 

Nechuť k návratu

 

Pro mnohé lidi je prožitek blízkosti smrti tak příjemný, že se nechtějí vrátit zpět. Výsledkem takového pocitu je zlost na lékaře, kteří je chtějí vrátit do života.

Dva moji přátelé, lékaři, se s tímto prožitkem setkali ve chvíli, kdy se k nim zachránění pacienti chovali nepřátel­sky. Jeden z nich oživoval jiného lékaře se zástavou srdce. Když postižený ožil, řekl zlostně: „Karle, tohle už mi nikdy nedělej!" Udivený Karel přemítal, čím byla tato zlost vzbuzena. Později si ho uzdravený lékař vzal stranou, omluvil se mu za své chování a vysvětlil mu důvody. „Byl jsem tak šílený zlostí, že jsi mne nevracel k životu, ale k smrti."

 

Druhý přítel lékař objevil tento jev poté, když muž, kte­rého oživil, na něj začal řvát, že ho vyhnal z „toho krásné­ho a zářivého světa".

Lidé s prožitkem blízkosti smrti se tak obvykle chovají. To ale nemá dlouhého trvání. Když s nimi mluvíte za tý­den či později, jsou šťastni, že se vrátili. Přestože postráda­jí prožitý pocit blaženosti, jsou rádi, že mají šanci žít dál.

 

Je zajímavé, že mnoho lidí s prožitkem blízkosti smrti uvádí, že jim byla dána možnost rozhodnout se, chtějí-li zůstat, nebo se vrátit do života. Může to být Světelná by­tost, kdo jim tuto volbu nabízí, či někdo ze zesnulých pří­buzných. Oni se obvykle chtěli vrátit, buď aby vychovali své děti, nebo usoudili, že by je jejich manželky, matky, snoubenci příliš postrádali.

 

Jedna žena v Los Angeles zažila tuto možnost volby, da­nou jí Světelnou bytostí, dvakrát v životě. Jednou v druhé polovině padesátých let při komatu po automobilové ne­hodě, kdy jí Světelná bytost řekla, že pro ni nadešel čas zemřít a jít do nebe.

Žena s ní diskutovala a vysvětlovala jí, že je na smrt příliš mladá. Světelná bytost trvala na svém rozhodnutí až do chvíle, kdy žena namítla: „Ale já jsem ještě mladá, ještě jsem se dost nevytancovala." Tomu se Světelná bytost sr­dečně zasmála a dovolila jí žít dál.

O třicet let později měla tato žena při chirurgickém zá­sahu zástavu srdce. Opět prošla tunelem a setkala se se Světelnou bytostí. Žena ji prosila, aby mohla žít dál, proto­že má dorůstající děti a nemůže je opustit v této, pro ně tak důležité době. „Dobře," řekla Světelná bytost, „ale je to naposled, příště už budeš muset zůstat."

 

 

Jiný čas a prostor

 

Lidé s prožitkem blízkosti smrti v souvislosti s vytyčený­mi devíti body říkají, že se jim čas jevil jako nanejvýš stla­čený a od námi vnímaného, hodinami měřeného času se naprosto lišil. Popisují tento stav bytí jako trvání ve věč­nosti. Jedna žena při otázce, jak dlouho trval její prožitek, řekla: „Mohla bych říci, že trval vteřinu nebo tisíc let a ne­byl by v tom rozdíl."

 

I hranice námi vnímaného prostoru je při prožitcích blízkosti smrti naprosto popřena. Během prožitku stačí člověku pouhé přání někde být a skutečně se na tom místě ocitá. Lidé říkají, že když opustí své tělo a pozorují lékaře, kteří jejich tělo operují, mohou se pouhou myšlenkou pře­nést do čekárny, kde čekají jejich příbuzní.

Takové zkušenosti jsou patrně nejlepší odpovědí lidem, kteří soudí, že prožitky blízkosti smrti jsou jen hříčkou mozku. Konec konců lze připustit, že mozek pro uklidně­ní velké úzkosti vytváří představu tunelu a Světelné bytos­ti. Ale lidé, kteří nám mohou říci, co se mezitím dělo v okolních místnostech, mají opravdu zážitek mimotělesného bytí.

Mám mnoho výpovědí od lidí, kteří během oživování opustili své tělo a byli schopni opustit i operační sál, aby pozorovali své známé v jiných místnostech nemocnice.

Žena, která opustila své tělo, se odebrala do čekárny a viděla, že její dcerka má na sobě nevhodně vybrané oble­čení. Stalo se to tak, že služebná, která dítě do nemocnice přinesla, ve spěchu popadla první dvě věci z hromádky v prádelníku.

 

Později vyprávěla žena své rodině, že dcerku viděla v ta­kovém oblečení, a tak všichni poznali, že s nimi v čekárně musela být.

Jiná žena, která měla prožitek mimotělesného bytí, opustila místnost, kde bylo její tělo oživováno, a bloudila nemocnicí. V hale uviděla svého bratrance, jak mluví s přítelem, který se ho ptal, co dělá v nemocnici.

 

„Šel jsem ven za obchodem," řekl bratranec, „ale vypadá to, že June brzy natáhne bačkory, tak raděj zůstanu nablíz­ku a budu dělat funebráka."

Pár dní po jejím zotavení ji přišel bratranec navštívit. Vy­právěla mu, že slyšela jeho rozhovor s přítelem, a každou pochybnost smazala tím, že řekla: „Až budu příště umírat, klidně si jdi za svými obchody, protože mně právě bude dobře." Zbledl tak, že si myslela, že má sám smrt na ja­zyku.

Jiný prožitek měla žena, kterou jsem resuscitoval. Dával jsem jí na ošetřovně srdeční masáže a asistující sestra bě­žela do druhé místnosti pro ampuli léku, který jsme potře­bovali.

 

Byla to skleněná ampule, kterou je nutné při ulomení hrdla' držet v roušce, aby nedošlo ke zranění. Když se ses­tra vrátila, bylo hrdlo odlomeno, takže jsem mohl lék bez zdržování použít.

 

Když se staré ženě vrátilo vědomí, velmi mile se podíva­la na sestru a řekla: „Drahoušku, viděla jsem, co jste dělala v té vedlejší místnosti a že jste se poranila." Sestra byla do­konale šokována. Přiznala se, že chtěla ampulku s lékem co nejrychleji otevřít, a proto odlomila její hrdlo holými prsty.

Žena nám vyprávěla, že při svém oživování sledovala ošetřovatelku do vedlejší místnosti a pozorovala ji, co tam dělá.

 

 

Záblesky budoucnosti

 

Někdy spatří lidé, prožívající blízkost smrti, i záblesk po­hledu do budoucnosti. Stává se to v tak mizivém procentu, že váhám pokládat tuto zkušenost za jeden z prvků prožit­ků blízkosti smrti. Ale konec konců se to opravdu stává.

 

Seznámil jsem se s tímto jevem jen náhodou v r. 1975, několik měsíců před uveřejněním své knihy Život po živo­tě. Byl večer před svátkem Svatého ducha a má žena Luisa vzala děti na koledu. Když přišli do jednoho domu, byli uvítáni příjemným mužem a ženou, která se dala s dětmi do řeči. Ptala se jich na jména, a když můj nejstarší syn ře­kl: „Raymond Avery Moody třetí," žena se zarazila. „Musím mluvit s vaším mužem," řekla Luise.

 

Když jsem později s touto ženou mluvil, vyprávěla mi o svém prožitku blízkosti smrti v r. 1971. Prodělala selhání srdce a plicní kolaps. Při tomto prožitku jí průvodce, s nímž procházela průběhem svého života, dal nahlédnout do budoucnosti. Ke konci prožitku jí ukázal můj obraz, ře­kl jí mé plné jméno a řekl dále, aby mi svůj příběh vyprá­věla, až přijde čas. Považoval jsem to za velmi pozoruhod­né. Ale ještě pozoruhodnější byly některé záblesky vidění budoucnosti, které objevil ve svém bádání o tomto úkazu Kenneth Ring.

 

Ačkoliv je počet podobných případů v Ringově vzorci tak nízký, že nemůže dát podklady pro soubornou statis­tickou analýzu, byl Ring schopen prostřednictvím spole­čenství pracovníku výzkumu objevit některé případy pro­žitků, které se tímto rysem vyznačují. Pohled do budoucna prožívají lidé s hlubokými prožitky blízkosti smrti. Ně­kdy si lidé s prožitkem blízkosti smrti uvědomují tento průhled do budoucnosti bezprostředně po prožitku. Jindy se vzpomínky na něj vynořují později, přivolány nějakým silným citovým hnutím, provázeny silným dojmem déjá vu, kdy člověk cítí, že stejnou událost již někdy prožil.

 

Uvádím jeden takový příklad pohledu do budoucna z Ringový práce. Jedná se o muže, který se narodil v Anglii, ale nyní žije v USA. V deseti letech prožil blízkost smrti během operace perforovaného slepého střeva. V do­pise K. Ringoví píše:

 

Během rekonvalescence jsem si uvědomil, že mám něja­ké nezvyklé vzpomínky, týkající se událostí mého bu­doucího života. Nevěděl jsem, jak se ke mně dostaly, by­ly prostě tady.. Ale od té doby (1941) až do r. 1968 jsem tomu nevěřil.

 

Pak popisuje pět určitých vzpomínek včetně údajů o vě­ku a okolnostech „smrti", které zde nebudu uvádět. Zde jsou dvě z těchto pěti vzpomínek:

1. Oženíš se ve svých dvaceti osmi letech. To byla první vzpomínka a byla vnímána jako jasný údaj bez jakýchko­liv pochybností. Právě při svých 28. narozeninách jsem potkal ženu, kterou jsem si vzal.

 

2. Budeš mít dvě děti a budeš žít v domě, který vidíš. Na rozdíl od první předpovědi jsem tento údaj prožíval. Vi­děl jsem se sedět v křesle a naproti mně si hrály dvě dě­ti. Věděl jsem, že jsem ženatý, aniž by v této vzpomínce bylo jasné, s kým. Ženatý člověk ví, jaké je to být ženatý. Ale není možné, aby to věděla osamělá osoba, zvláště pak není možné, aby to věděl desetiletý chlapec. Byl to nezvyklý, neskutečný pocit, na nějž si vzpomínám na­prosto jasně, a proto tato příhoda zůstala v mé mysli. Měl jsem vzpomínku na to, co se nestane dřív než při­bližně za dvacet let. Ale nebylo to vidění budoucnosti v obvyklém smyslu, byla to zkušenost prožitku budouc­nosti. V tomto dění byla budoucnost přítomností.

V tomto prožitku jsem se díval přímo před sebe a smě­rem doprava. Neviděl jsem doleva, ale věděl jsem, že že­na, kterou jsem si vzal, sedí na této straně pokoje. Děti, hrající si na podlaze, byly kolem tří čtyř let staré, starší mělo tmavé vlasy a byla to dívka. Mladší mělo plavé vlasy a zdálo se mi, že je to chlapec. Ale když se otočily, byly to dvě dívky Uvědomoval jsem si také, že poblíž zdi by­lo něco, co mi bylo naprosto neznámé, nevěděl jsem, co to je. Nemohl jsem to pochopit, jen jsem věděl, že je tam něco zvláštního.

Tato „vzpomínka" se stala skutečností jednoho dne v r. 1968, kdy jsem seděl v křesle, četl knihu a podíval se náhodou na své děti... Poznal jsem, že toto je ta „vzpo­mínka" z roku 1941. Potom jsem si uvědomil, že v mé vzpomínce bylo něco nezvyklého, přímo u zdi, co jsem nemohl poznat. A ten podivný předmět u zdi byl radiá­tor teplovzdušného topení, které se v Anglii tenkrát ne­používalo a. nepoužívá se tam dodnes. Proto jsem ho tenkrát, v roce 1941, nemohl poznat. Jelikož věda váhá chopit se zkušeností s prožitkem blíz­kosti smrti, nemůže se ani zachytit záblesku pohledu do budoucnosti během tohoto prožitku. Ve vysoce spekula­tivní rovině tak činí K. Ring vysvětlením této existence ja­ko čtvrtého rozměru. V této dimenzi mohou lidé v prožit­ku blízkosti smrti přehlédnout svůj život jako z vrcholu hory, v některých případech od začátku do konce. Nemo­hou ho změnit. Mohou ho pouze „vidět".

 

 

ZMĚNĚNÉ ŽIVOTY: TRANSFORMUJÍCÍ MOC PROŽITKU BLÍZKOSTI SMRTI

 

Společným prvkem všech prožitků blízkosti smrti je to, že mění lidi, kteří tímto prožitkem prošli. Za dvacet let in­tenzivního odhalování těchto prožitků jsem nenašel niko­ho, kdo by se následkem svého prožitku blízkosti smrti velmi podstatně nezměnil k lepšímu.

 

Tím nemyslím, že by tyto prožitky měnily člověka na sladké, sentimentální, nekritické stvoření. Přestože činí li­di pozitivnějšími a příjemnějšími (zvláště, když takoví před prožitkem nebyli), vede je k aktivní účasti, k zapojení do skutečného světa. Pomáhá jim vyrovnat se s nepříjemnými aspekty reality, umožňuje jim neemotivní a jasný způsob myšlení, způsob, který je pro ně nový.

 

Všichni studenti a lékaři, s nimiž jsem mluvil a kteří zpovídali lidi s prožitkem blízkosti smrti, došli k témuž zá­věru: tito lidé se stali následkem svého prožitku lepšími.

Ačkoliv jsou následky prožitků blízkosti smrti tím, co je v psychologii označováno jako „krizové situace", nemají negativní dopad jako některé jiné krizové události. Napří­klad zlý zážitek z boje zanechává lidi, kteří ho prožili, v bezvýchodném postavení. Mnozí vojáci z Vietnamu zažili tak strašné scény smrti a ničení, že mnoho let po návratu žili v depresi. Ve svých halucinacích cítili vůni střelného prachu a tropické vedro. To jsou negativní následky krizo­vých situací.

 

Jiné traumatizující události jako zátopy, smrště, požáry, dopravní neštěstí mohou zanechat lidi zdrcené a neschop­né se přes tyto události přenést. Nakonec zůstávají citově otupělí.

 

Prožitek blízkosti smrti je také krizová událost jako boj, autohavárie či přírodní katastrofa. Ve skutečnosti jsou li­dé, kteří jej prožili, posuzováni stejně jako ti, kteří prožili nějakou pohromu. Vskutku jsou často prožitky blízkosti smrti zaviněny něčím právě takovým. Ale místo toho, aby zůstali v koncích, obracejí se tito lidé jiným směrem. Pro­žitek blízkosti smrti si vyžaduje, jak se zdá, aby člověk ve svém dalším životě jednal aktivněji. Někdo říká, že to působí klid, který se dostavuje s pocitem, že po životě je ži­vot. Jiní si myslí, že je to vlivem jejich odhalení vyššího by­tí, které je vedlo k jistému osvícení. Jedna z mých nejoblíbenějších prací o transformačních
silách prožitků blízkosti smrti pochází od Charlese Flynna, sociologa Miami University v Ohiu. Prozkoumal údaje z 21 dotazníků ze souboru K. Ringa, kde byly zvlášť zaznamenány změny způsobené zkušenost­mi z prožitku blízkosti smrti.

 

Objevil, že lidé s prožitkem blízkosti smrti mají přede­vším větší účast s druhými, než měli dříve. Také mnohem více věří v posmrtný život a velice potlačili svůj strach ze smrti.

Flynnovy objevy byly velmi nadějné. Takové výzkumy nám ukazují, že prožitek blízkosti smrti je zkušenost pozi­tivní, byť byla otřesná. Přestože stále ještě nevíme, jaké měly tyto prožitky vliv na milióny lidí, kteří je získali při takových příležitostech, jako je nukleární válka, hlad, nebo rozhodující okamžiky jejich manželství, víme, že lidé s prožitkem blízkosti smrti jsou v jádru dobří, ve svém srdci čistí.

 

V celé své psychiatrické praxi jsem se věnoval úsilí být nápomocen lidem s prožitkem blízkosti smrti. Ačkoliv je jejich prožitek stavěl tváří v tvář mnohým problémům, kte­ré my většinou neznáme, změnili se k lepšímu. Jak se mů­žete přesvědčit v následujících studiích, prožitek blízkosti smrti vede k rozvoji osobnosti.

 

Jeden z nejpřekvapivějších příkladů, které jsem v tomto směru poznal, je případ muže, kterému budeme říkat Nick. Byl to král podvodníků a přímo zločinec, který měl na svědomí všechno, od sňatkoyých podvodů až k přepa­dání obchodů. Zločin vynášel Nickovi na slušný život. Měl pěkná auta, elegantní oblečení, nové domy a žádné problé­my se svým svědomím. Pak se jeho život změnil. Jednoho podmračeného dne hrál golf, když náhle vypukla bouřka. Než stačil odejít z hřiště, byl zasažen bleskem a „zabit". Chvíli se vznášel nad svým tělem a pak cítil, že se řítí tma­vým tunelem vstříc světelnému bodu. Vstoupil do pasto­rální scenérie, kde byl uvítán svými příbuznými a jinými lidmi, kteří „zářili jako Colemanovy lucerny". Setkal se se Světelnou bytostí, kterou váhavě nazývá Bohem a která ho laskavě provedla zpětným pohledem na jeho život. Prožil svůj život znovu tak, že neviděl své činy jen ze svého hle­diska, ale viděl a cítil jejich působení na ostatní lidi. Tento prožitek Nicka změnil. Později, když se zotavoval v nemoc­nici, cítil plný účinek zpětného pohledu na svůj dosavadní život. Světelnou bytostí byl ozářen čistou láskou. Cítil, že zemře-li skutečně, bude muset projít svůj život znovu, a že by to mohl být zážitek velmi nepříjemný, kdyby se ne­poučil ze své první zkušenosti.

 

„Teď," říká Nick, „žiji svůj život s vědomím, že ho budu muset jednou znovu zpětně prožívat, jako tenkrát." Nebu­du vyprávět o tom, čím se zabývá, vyjma ujištění, že je to profese potřebná a poctivá.

 

Jiná osoba, dramaticky změněná prožitkem blízkosti smrti, byl muž, kterému budu říkat Mark. Celý život byl posedlý penězi a společenským postavením. Vrhl se na ob­chodování lékařskými potřebami, zajímal se jen o stálý odbyt a snažil se o rychlý zisk, aniž dbal o zájmy zákazní­ků. Potom, uprostřed své čtyřicítky, měl silný srdeční záchvat. Během prožitku blízkosti smrti byl ve spojení se svou babičkou a mnoha dalšími zemřelými příbuznými a byl prozářen jejich čistou láskou. Po uzdravení se jeho životní postoj úplně změnil. Všechny věci, které předtím kladl na nejvyšší stupeň žebříčku životních hodnot, byly teď značně posunuty hluboko pod zájem o rodinu, přátel­ství a vědomosti. Řekl mi, že když byl „na druhé straně", dohodl se se Světelnou bytostí, že už nikdy nebude tak za­měřen na peníze a že zasvětí svůj život laskavosti. Kupodi­vu, tento postoj ho přivedl k vyšším ziskům. , Jsem teď ke svému okolí milejší," řekl mi s úsměvem, „a tak lidé u mne chtějí více nakupovat."

 

Badatelé, kteří mluvili s velkým počtem lidí s prožitkem blízkosti smrti, potvrdili následné účinky prožitku. Někteří rovněž poukazovali na zářivý, průzračný klid, vyjádřený to­lika dotazovanými. Je to, jako by se dívali do budoucnosti a věděli, že cokoliv se stane, bude dobré.

 

Mohl jsem rozčlenit osm druhů proměn osobnosti, kte­rých doznali lidé s prožitkem blízkosti smrti. Tyto změny se vyskytovaly u všech, s nimiž jsem mluvil. Je to kombinace těch faktorů, které pramenily ze zářivého klidu lidí s pro­žitkem blízkosti smrti.

 

 

Žádný strach z umírámí

 

Po této události nepociťují již lidé s prožitkem blízkosti smrti strach před smrtí. Ten znamená pro různé lidi různé pojmy. Pro některé je to prvotní strach ze strašných boles­tí, které pokládají za průvodný jev umírání. Jiní se bojí o to, kdo se bude starat o jejich drahé v jejich nepřítom­nosti. Úplný konec vědomí je to, co děsí jiné. Autoritáři a lidé, kteří jsou zvyklí ovládat, se bojí ztráty kontroly nad sebou a nad ostatními, kterou, jak si myslí, smrt přináší. Mnohé děsí strach před pekelným ohněm a zatracením, ji­ní se prostě bojí neznáma.

 

Když lidé s prožitkem blízkosti smrti říkají, že se zbavili strachu ze smrti, myslí tím, že už se nebojí zániku vědomí a své jsoucnosti. Neznamená to ovšem, že chtějí zemřít jakkoliv brzy. Říkají pouze to, že prožitek činí jejich život bohatším a plnějším, než byl dosud. Znám mnohé, kteří ví­ce než dříve si přejí žít. Skutečně, mnozí jsou přesvědčeni, že teprve nyní začíná jejich pravý život.

 

Jak o tom vypráví jedna osoba:

 

Celých padesát šest let svého života jsem strávila v usta­vičném strachu před smrtí. Středem mého života bylo úsilí vyhnout se smrti, kterou jsem pokládala za strašnou věc. Po svém prožitku jsem poznala, že pro samý strach o život jsem si svého života vlastně vůbec neužila.. Strach před trestem pekel přestává být pro mnohé prob­lémem. Když procházejí zpětným pohledem na život, poci­ťují lidé; že Světelná bytost je miluje a stará se o ně. Pozná­vají, že je nechce soudit, spíše je chce vést k přeměně v lepší lidi. Toto poznání jim pomáhá odstranit strach a místo toho je zaměřuje k tomu, aby se stali lepšími.

 

Abyste rozuměli: Světelná bytost jim neříká, že se mají změnit. Souhrn stovek vyslechnutých vyprávění ukazuje, že se tito lidé mění dobrovolně, vlivem neskonalého, trva­lého dobra, v jehož působení se ocitli a které radikálně mění způsob jejich jednání.

 

Jeden člověk s prožitkem blízkosti smrti býval jedním z těch kazatelů, kteří srší ohněm a sírou. Nebylo vzácné —jak sám říkal —, když vykládal svým věřícím, že nebudou-li věřit v bibli předepsaným způsobem, budou odsouzeni k věčnému ohni.

 

Když pak prošel prožitkem blízkosti smrti, vyprávěl, že mu Světelná bytost řekla, aby tak už nikdy ke svým věřícím nemluvil. Ale nebylo to vysloveno jako požadavek. Světelná bytost mu pouze vysvětlila, že to, co dělá, činí život věří­cích velmi nešťastným. Když tento kazatel vstoupil opět na kazatelnu, učinil tak s poselstvím lásky, nikoliv strachu.

Také obava ze ztráty kontroly nad ostatními, k níž byli li­dé před prožitkem blízkosti smrti nutkáni, je už netrápila. Pro mnohé pramenila potřeba kontroly ze strachu. Ale mnoho lidí mi řeklo, že po prožitku blízkosti smrti cítí, že už nemohou dále prožívat svůj život ve strachu. Strach ztrácí svůj význam, protože tito lidé nyní věří v posmrtný život. Ale je to také výsledek štěstí, které prožili. Jak by mohli zůstat ustrašení a nešťastní po poznání nejvyšší bla­ženosti?

 

Přestože zmizel strach ze smrti, nezmizela vůle žít. Vět­šina lidí s prožitkem blízkosti smrti, které jsem potkal, jsou duševně zdravější, než byli před svým prožitkem. Na­vzdory své víře v posmrtný život nechce nikdo skoncovat se svou nynější existencí. Jak mi řekla jedna žena: Nenutí vás to k tomu, abyste vyběhl ven a dal se přejet nákladním autem a tak se dostal zpět. Mám stále silný instinkt přežít. Tento prožitek, který jsem měla, mi uká­zal, že vůle přežít je instinkt. Brzy po infarktu jsem za­kopla na předním schodišti svého domu. Když jsem letě­la dolů, přistihla jsem se, jak se zoufale pokouším něčeho zachytit. Dokonce i v té chvíli jsem si myslela: „To je divné. Víš, kam půjdeš, zemřeš-li, a jak to tam bu­de báječné." A přece jsem cítila, jak mi strach sevřel hr­dlo. Neopouští vás, máte-li prožitek blízkosti smrti.

 

 

Pocit důležitosti lásky

 

„Naučil ses milovat?" je otázka, vyjádřená v průběhu skoro všech vyprávění lidí s prožitkem blízkosti smrti. Po svém návratu většina z nich tvrdí, že láska je nejdůležitější věc v životě. Mnozí říkají, že je tím, pro co žijeme. Poklá­dají ji za charakteristický rys štěstí a naplnění. Ostatní hod­noty vedle ní blednou. Je snadné uhodnout, že toto odhalení radikálně mění žebříček hodnot většiny lidí s prožitkem blízkosti smrti. I když dříve byli až bigotně zbožní, teď vidí v každém jed­notlivci milovanou osobu. I když dříve byli u nich materi­ální hodnoty hodnotami stěžejními, nyní převládá bratrská láska. Jak mi jeden z nich řekl: Víte, tato zkušenost se promítá do vašeho každodenního života. Procházka ulicí je nyní úplně jiná, věřte mi. Byl jsem zvyklý procházet se ulicí svého vlastního malého světa s myslí upnutou k tuctu různých malých problé­mů. Nyní procházím ulicí a cítím, že jsem uprostřed oceánu lidskosti. Přeji si znát každého, koho potkám, a jsem si jist, že bych ho miloval, kdybych ho znal. Můj kolega v kanceláři se mne ptal, proč se stále usmí­vám. Nevěděl o mém prožitku, tak jsem mu řekl, že jsem skoro umřel a teď jsem šťastný, že jsem naživu. Tím jsem to přešel. Jednou se to dozví sám.

 

 

Pocit spojení se vším

 

Lidé s prožitkem blízkosti smrti se vracejí s pocitem, že všechno ve vesmíru má spojitost. Je pro ně těžké ten do­jem patřičně vyjádřit, ale většina z nich získává nově re­spekt k přírodě a okolnímu světu.

 

Výmluvný popis tohoto pocitu mi dal ostřílený energic­ký podnikatel, který zažil ve svých šedesáti dvou letech blízkost smrti při srdečním infarktu: První, co jsem viděl, když jsem se v nemocnici probudil, byla květina a já se rozbrečel. Věřte mi nebo ne, ale do­kud jsem znovu neobživl, nikdy jsem květinu opravdu neviděl. Hlavní věc, kterou jsem pochopil, když jsem umíral, bylo to, že všichni jsme jen části velikého živou­cího vesmíru. Myslíme-li si, že můžeme ublížit druhé osobě nebo čemukoliv živému, aniž bychom ublížili sa­mi sobě, šeredně se mýlíme. Teď se dívám na les a květi­nu a ptáka a říkám si: „To jsem já, je to část mne samé­ho." Jsme spojeni se všemi věcmi, a vysíláme-li lásku prostřednictvím tohoto spojení, pak jsme šťastni.

 

 

Ocenění vzdělanosti

 

Lidé s prožitkem blízkosti smrti také nově nalezli lásku k vědění. Někteří říkají, že to způsobil zpětný pohled na jejich život. Světelná bytost jim řekla, že učení nekončí smrtí, že vědomosti jsou něco, co si můžeme vzít s sebou. Jiní popisují celou oblast posmrtného života, vyhrazenou pro zanícené vyznavače vědění.

 

Jedna žena popisovala toto místo jako velikou univerzi­tu, kde jsou lidé ponořeni do hlubokých úvah o světě ko­lem nich. Jiný muž popisuje tuto oblast jako místo vědo­mostí, z nichž si můžete vybrat, cokoli chcete. Myslíte-li na to, co byste chtěl vědět, objeví se to před vámi a je vám předloženo k poučení. Řekl, že je to, jako kdyby žádané in­formace byly předloženy ve svazcích myšlenek.

 

Jsou zde obsaženy informace všeho druhu. Například kdybych si přál vědět, jaké je to být prezidentem USA, sta­čilo by toto pouhé přání a okamžitě bych to věděl. Nebo kdybych chtěl vědět, jaké je to, být hmyzem, rázem bych měl zažitou i tuto. zkušenost.

 

Tento letmý, ale mocný zážitek změnil život mnoha lidí s prožitkem blízkosti smrti. Krátký čas, po který jim byla dána možnost získat celistvý souhrn vědomostí, vzbudil v nich žízeň po znalostech, když se vrátili do svých těl.

 

Často se pustili do nových odvětví nebo seriózně uzaví­rali svá dosavadní studia. Nikdo, pokud vím, se nevěnoval získávání znalostí jen pro znalosti samé. Spíše všichni cítili, že znalosti jsou důležité, jen vedou-li k doplnění osobnosti člověka. Cit sounáležitosti tak opět vstupuje do hry. Zna­losti jsou prospěšné, pomáhají-li vytvářet celistvost.

Již zmíněný obchodník vyjádřil tuto skutečnost lépe, než by to dokázal pracovník výzkumu: Musím se vám přiznat, pane doktore, že jsem před tím infarktem učenci jen pohrdal. Vypracoval jsem se jen s malým vzděláním a pracoval jsem tvrdě. Blízko byla univerzita a já si zvykl považovat profesory za lenochy, co nedělají nic prakticky potřebného a žijí na úkor ji­ných. Mnohým z nich jsem dal znát své pohrdání, proto­že jsem si myslel, že já věnuji svým obchodům sedm dní v týdnu, deset až dvanáct hodin denně, aby si oni mohli bádat a psát knihy, které nemají s realitou života nic společného. Ale když lékaři řekli, že jsem mrtev, ta oso­ba, se kterou jsem byl, to světlo, Kristus, mi ukázala vý­znam znalostí. Nemohu vám to vysvětlit, ale to nevadí, stejně se to každý člověk brzy dozví, ať už tomu věří ne­bo ne.

 

Ten zážitek mě naučil pokoře. Můžete si být jist, že teď už nepohrdám profesory. Znalosti jsou důležité. Teď čtu všechno, co mi přijde pod ruku, opravdu. Ne že bych li­toval životní dráhy, na kterou jsem se dal, ale jsem rád, že mám teď čas na učení. Historie, věda, literatura, všechno mne zajímá. Má žena na mne hartusí pro ťu spoustu knih v našem pokoji. Myslím, že některé z nich mi pomáhají lépe chápat můj prožitek, vlastně svým způsobem všechny. Protože, jak říkám, získáte-li tako­vou zkušenost, vidíte, že všechno souvisí se vším.

 

 

Nový pocit ovládáni

 

Všichni lidé s prožitkem blízkosti smrti cítí větší odpo­vědnost za průběh svého života. Vnímají velmi ostře bez­prostřední i pozdější důsledky svých činů. Onen dramatic­ký „zpětný pohled na život" jim umožňuje posoudit svůj život objektivně.

 

Lidé s prožitkem blízkosti smrti mi vyprávěli, že tento zpětný pohled jim ukázal jejich život jako film, promítnutý na plátně. Často ale cítili účinky, spojené s jejich činem, nikoli jen ze svého hlediska, ale i z hlediska lidí kolem. Vi­děli, jak zdánlivě s ničím nesouvisející činy přecházejí do souvislosti a vědomí „dobra a zla" bylo jako křišťál jasné. Tato zkušenost je poučila o tom, že na konci svého života budou zároveň tvůrci i příjemci všech svých činů.

 

Dosud jsem se nesetkal s člověkem, který prošel prožit­kem blízkosti smrti a nedošel k poznání, že ho tento proži­tek učinil uvážlivějším při volbě způsobu jednání. To ale neznamená, že by vyvolával neurotický pocit viny. Smysl pro odpovědnost je pozitivním pocitem, který sám sebe neprohlašuje za výraz viny.

 

Žena, která o svých dvacátých třetích narozeninách, krátce po ukončení studia sociologie, prošla prožitkem blízkosti smrti, mi řekla: Nejdůležitější věc, kterou jsem se tímto prožitkem naučila, je to, že jsem odpovědná za všechno, co udělám. Omluvy a výmluvy byly naprosto vyloučené, když jsem s ním přehlížela svůj život. A nejen to. Viděla jsem, že odpovědnost není nakonec tak špatná, protože nedovo­luje omluvy nebo svalování, vlastních selhání na někoho jiného. Je zábavné, že se mi mé chyby staly svým způso­bem velmi cennými. Díky jim se učím poznávat, jak pro­jít ohněm a vodou.

 

Vzpomínám si na zvláštní případ v tomto zpětném po­hledu, kdy jsem jako dítě vytrhla své malé sestřičce koší­ček z rukou, protože v něm byla hračka, kterou jsem chtěla. Až ve zpětném pohledu jsem cítila její nespoko­jenost a pocit ztráty a nelibosti.

 

Co všechno dokážeme způsobit lidem, jednáme-li nelaskavě! Ale je báječné, že nejsme odsouzeni k tomu, aby­chom se o tom nedozvěděli. Jestliže mi někdo nevěří, prosím. Setkám se s ním v posmrtném životě a pak bude mít možnost se přesvědčit sám a můžeme si o tom po­povídat.

 

Cokoli jste udělal, je vám tu — ve zpětném pohledu — předloženo k ohodnocení. A jakkoli nepříjemné jsou ně­které okamžiky, které vidíte, je dobré se jimi probojovat. V životě můžete kličkovat a omlouvat sám sebe a tako­vým postojem všechno zastírat a můžete zůstat mizerou při takovém zakrývání. Ale když jsem byla tam, v tom ohlédnutí, nebylo co zakrýt. Byla jsem těmi lidmi, kte­rým jsem ublížila, byla jsem těmi, kterým jsem způsobila dobro. Chtěla bych najít způsob, jak sdělit všem, jak dobré je vědět o své odpovědnosti a jak dobré je projít něčím, jako je tohle, kdy není možné odpovědnosti ne­celit.

 

Je to nanejvýš osvobozující pocit na světě. Je to skutečná výzva pro každý den mého života, abych si uvědomovala, že až zemřu, opět budu mít jasné vědomí o každém svém skutku, jenže v tu chvíli se skutečným procítěním jeho působení na druhé. Toto vědomí mne určitě při­měje, abych se zastavila a zamyslela. Neděsí mne to. Já to vítám.

 

 

Pocit naléhavosti

 

Pocit naléhavosti je refrén, který zaznívá znovu a znovu, mluvíme-li s lidmi s prožitkem blízkosti smrti. Obvykle poukazují na krátkost a křehkost vlastního života. Ale čas­to vyjadřují pocit starostlivosti o svět, kde jsou v rukou pouhých lidí ohromné destruktivní síly.

 

Proč mají lidé s prožitkem blízkosti smrti tento pocit, nevím. Ale zdá se, že tento faktor zajímá lidi, kteří měli zkušenost se stavem hlubokého porozumění životu. Po prožitku blízkosti smrti se přiklánějí k vyjádření toho, že život je cenný, že i „malé věci" se do něj započítávají a že se život má žít co nejplněji.

 

Jedna žena mi řekla, že zpětný pohled na život neukazu­je pouze velké činy života, jak byste se mohli domnívat. Ukazuje též ty malé činy. Například jedna příhoda, která probíhala velmi silně v jejím zpětném pohledu na život, byl okamžik, kdy našla v obchodním domě ztracenou ma­lou holčičku. Dítě plakalo. Žena je vysadila na pult a poví­dala si s ním, dokud nepřišla matka.

 

Jsou to tyto malé věci, které děláte, aniž o nich přemýš­líte, které nabývají velké důležitosti ve zpětném pohledu na život.

Mnozí byli tázáni Světelnou bytostí: „Co bylo v tvém srdci, když se to odehrávalo?" Zdálo se, že tím chce nazna­čit, že nejjednodušší laskavé činy, které vycházejí ze srdce, jsou nejdůležitější, protože jsou upřímné.

 

 

Lepší duchovní rozvoj

 

Zkušenosti s prožitkem blízkosti smrti vždy vedou k du­chovní zvídavosti. Mnozí lidé s prožitkem blízkosti smrti studují a přijímají duchovní učení od velkých nábožen­ských myslitelů.

 

To ovšem neznamená, že by se stávali pilíři místních cír­kví. Naopak. Jeví tendenci opustit náboženskou doktrínu úplně kvůli čistotě víry samé.

Velmi strohého a provokativního popisu tohoto stano­viska se mi dostalo od muže, který před svým prožitkem studoval na semináři. Můj lékař mi řekl, že jsem během operace „zemřel". Ale já jsem mu odpověděl, že jsem naopak přišel k životu.

 

Viděl jsem, jaký jsem byl zatvrzelý hlupák s celou tou teologií, když jsem se díval spatra na všechny, kdo nebyli příslušníky mé církve nebo nesouhlasili s teologickou vírou, kterou jsem vyznával.

 

Mnozí lidé, které znám, budou překvapeni, až zjistí, že Boha teologie nezajímá. Zdálo se, že Bůh v mém vyznání nachází cosi spíš zábavného a vůbec se o ně nezajímal, opravdu. Chtěl vědět, co je v mém srdci, ne v hlavě.

 

 

Návrat do reálného života

 

Toto přizpůsobení se pozemskému životu bylo některý­mi badateli nazváno „syndrom návratu". Proč by lidé s prožitkem blízkosti smrti neměli mít .potíže s přizpůso­bením se realitě? Když jste jednou okusili duchovní ráj, neměli byste zábrany vrátit se zpět? Před více než dvěma tisíci lety vyslovil tento syndrom Platón ve svém díle Ústa­va. V tomto díle nás uvádí do imaginárního podzemního světa, v němž jsou vězni od narození připoutáni a drženi u zadní stěny jeskyně, takže mohou vidět jen stíny před­mětů, které se pohybují před plápolavým ohněm.

 

Předpokládejme, že jeden z těchto vězňů byl zbaven pout a vyvlečen nahoru, ven z této podzemní jeskyně, do našeho světa, plného krásy. Kdyby klesl zpět do světa stínů — říká Platón — a vyprávěl ostatním vězňům, kteří jeskyni nikdy neopustili, o své zkušenosti, vysmáli by se mu. A ne­hledě na tento výsměch těžko by se přizpůsoboval dogma­tům teď tím více omezeného světa.

 

To jsou problémy, s nimiž se setkávám ve své psychia­trické praxi. Začal, jsem s tím, co nazývám „duševní praxí", v r. 1985, kdy jsem poznal, že pro mnohé z těch lidí, kteří měli neobvyklé duchovní zážitky, je přechod do života ne­snadný.

 

Například mnoho lidí nechce poslouchat vyprávění o prožitcích blízkosti smrti. Jsou pohoršeni těmito přího­dami, a snad si i myslí, že ten vyprávějící člověk je duševně nemocný. Ale z hlediska lidí, kteří prožitek měli, se stalo něco velmi důležitého, co změnilo jejich život, a nikdo je nechce s pochopením vyslechnout. Proto prostě potřebují někoho, kdo jim bude pozorně naslouchat. Kupodivu se lidem s prožitkem smrti dostává jen málo podpory od členů rodiny, když přicházejí do styku s jejich zkušenostmi. Často pozorují změnu osobnosti, která souvi­sí s prožitkem blízkosti smrti a vytváří v rodině napětí. Na­příklad mnoho lidí, potlačujících v manželství své emoce, se stává po prožitku velmi otevřenými. To může jejich partnera uvádět do rozpaků. Připadá jim, že žijí s úplně ji­ným člověkem. Jeden muž mi řekl:

 

Když jsem „se vrátil", nikdo nevěděl, co se se mnou sta­lo. Předtím jsem měl velmi zlostnou a panovačnou pova­hu (typu A). Když se věci nevyvíjely podle mého, nebyl jsem schopen se s tím vyrovnat. Bylo to stejné doma i v zaměstnání. Když má žena nebyla včas oblečena, když jsme měli někam jít, naštval jsem se a znepříjemnil jí zbytek večera.

 

Jak se s tím vyrovnávala, nevím. Domnívám se, že si bě­hem času na to zvykla, protože po mém prožitku se zas těžko přizpůsobovala mé vlídnosti. Už jsem ji netrápil. Nenutil jsem ji do věcí, které jí vadily. Stal jsem se tím nejvlídnějším partnerem, jakého je možno mít, a tato změna pro ni byla takřka nesnesitelná. Stálo mne to hodně trpělivosti (kterou jsem předtím Vůbec neměl), abych naše manželství udržel. Říkala: „Jsi po tom svém srdečním záchvatu tak úplně jiný." Myslím, že popravdě chtěla říci: „Ty jsi se zbláznil."

 

Abych zmírnil jejich stress, příležitostně vždy sezvu sku­pinu lidí s prožitkem blízkosti smrti a jejich partnery, tak­že si mohou navzájem vyměňovat své poznatky o tom, jaký vliv mají následky prožitku na jejich rodinný život. Takto zjistí, že i ostatní mají stejné problémy, což jim usnadní sžívat se s novou osobností.

Další věc, která se lidem s prožitkem blízkosti smrti stá­vá, je ta, že stále touží po tom blaženém stavu bytí, který odhalil jejich prožitek. Když se vrátí k realitě, postrádají to blažené místo. Musejí se naučit s takovou touhou za­cházet.