Ztráta nevinnosti

 

 

 

Lidé jsou od narození velice citlivé bytosti. Jsme tak cit­liví, protože všechno vnímáme skrze své citové tělo. Naše citové tělo je jako rozhlasový přijímač, který lze na­ladit na určité frekvence. Dokud nejsme domestikováni a fungujeme na normální frekvenci, užíváme si života a milujeme. Jako děti neznáme žádný abstraktní pojem lásky; jednoduše lásku prožíváme. Jsme prostě takoví.

 

Součástí našeho citového těla je poplašný systém, je­hož funkcí je upozornit nás, kdykoli je něco v nepořádku. Naše hmotné tělo má podobný systém, který nás upozorňuje, když nějaký orgán v našem těle nefunguje. Tomuto upozornění říkáme bolest. Cítíme-li bolest, zna­mená to, že s naším tělem je něco v nepořádku a že by­chom to měli léčit. Poplašným systémem citového těla je strach. Máme-li strach, znamená to, že je něco v nepo­řádku. Jsme například v ohrožení života.

 

Naše citové tělo vnímá emoce, ale nikoli očima. Emoce vnímáme skrze své citové tělo. Děti vnímají emo­ce, ale jejich mysl se nepokouší je interpretovat ani zpo­chybňovat. Proto děti instinktivně přijímají některé lidi, zatímco jiné odmítají. Když se děti necítí dobře v pří­tomnosti nějakého člověka, ihned ho odmítnou, protože vnímají emoce, jež z něho vycházejí. Děti snadno po­znají, když je někdo rozzlobený; jejich poplašný systém jim říká: „Nepřibližuj se." A děti se tímto instinktem řídí.

 

Všichni se učíme být emocionální podle toho, jak re­agujeme na emoční energii ve své rodině. Nicméně kaž­dý bratr nebo sestra se brání nebo přizpůsobuje různým situacím jinak. Jestliže se naši rodiče neustále hádají, ne­respektují jeden druhého nebo si vzájemně lžou, naučí­me se chovat jako oni. I když nám říkají, abychom ne­lhali a chovali se jinak než oni, emoční energie v naší ro­dině nás nutí vnímat svět podobným způsobem jako oni.

 

Převládající emoční energie v naší rodině naladí naše citové tělo na stejnou frekvenci. Citové tělo začne měnit svou přirozenou frekvenci. Začneme se chovat jako do­spělí, jako svět kolem nás. Následkem toho ztrácíme svou nevinnost, ztrácíme svou svobodu, ztrácíme svou radost a ztrácíme svou schopnost milovat. Jsme nuceni se změnit a začínáme vnímat jiný svět, jinou realitu: realitu nespravedlnosti, realitu emoční bolesti, realitu emočního jedu. Vítejte v pekle - v pekle, které si lidé sami vytvá­řejí, v pekle, které je snem této planety. V tomto pekle jsme vítáni, ale my sami jsme je nevytvořili. Bylo to už před naším narozením.

 

Chcete-li vidět, jak lze zničit skutečnou lásku a svo­bodu, pozorujte děti. Představte si tříleté dítě, které si hraje v parku. Zatímco dítě běhá v trávě, matka ho neu­stále pozoruje, protože má strach, že dítě upadne a po­raní se. Když chce dítě zastavit, aby nevyběhlo na ulici, kde jezdí spousta aut, dítě si myslí, že si s ním chce hrát, a začne utíkat ještě rychleji. Matka ho nakonec chytí a dí­tě si myslí, že si s ním hraje, ale matka mu dá přes za­dek. Prásk! Jaký šok! Radost dítěte byla projevem jeho lásky, ale dítě teď nechápe, proč ho matka bije. Podobné šoky postupně lásku dítěte ničí. Dítě sice neumí mluvit, ale přesto se ptá: „Proč?"

 

Běhání a hraní jsou přirozenými projevy lásky, ale teď už nejsou bezpečné, protože když svou lásku vyjádříte, rodiče vás potrestají. Pošlou vás do vašeho pokoje a už si nemůžete dělat, co chcete. Řeknou vám, že se chová­te špatně, a to vás sráží.

 

Tento systém odměny a trestu obsahuje spravedlnost a nespravedlnost. Nespravedlnost je jako nůž, který otví­rá emoční rány. Tyto rány se mohou infikovat emočním jedem; to záleží na naší reakci. Proč se některé rány infi­kují? Podívejme se na další příklad.

 

Představte si, že vám jsou dva nebo tři roky. Jste šťast­ní, hrajete si a objevujete svět. Neuvědomujete si, co je správné a co je nesprávné, co máte dělat a co nemáte dě­lat, protože ještě nejste domestikovaní. Hrajete si v obý­vacím pokoji s čímkoli, co najdete kolem sebe. Nemáte špatné úmysly a nechcete nic rozbít. Našli jste otcovu ky­taru a hrajete si s ní. Je to pro vás jen další hračka; ne­chcete ji rozbít. Ale váš otec má špatnou náladu, protože má problémy v zaměstnání. Když přijde do obývacího pokoje a vidí, jak si hrajete s jeho kytarou, okamžitě se rozzlobí a dá vám přes zadek.

 

Z vašeho hlediska je to nespravedlivé. Otec přišel, roz­zlobil se a ublížil vám. A byl to člověk, kterému jste věři­li, protože je to váš otec, člověk, který vás obvykle chrá­ní a dovoluje vám být tím, čím jste. Nemůžete to pocho­pit. Máte pocit, že vám bylo ukřivděno. Je vám do pláče. Ale nepláčete jen proto, že jste dostali naplácáno. Nebolí vás tělesná agrese; bolí vás citová agrese, kterou považu­jete za nespravedlivou. Nic špatného jste neudělali.

 

Pocit křivdy vám otevře ránu v srdci. Vaše citové tělo je zraněno a v tom okamžiku ztrácíte trochu své nevin­nosti. Uvědomíte si, že otci nemůžete vždycky důvěřo­vat. Ačkoli to nedokážete pochopit racionálně, uvědo­mujete si to. „Nemohu otci důvěřovat." Vaše citové tělo vám říká, že existuje něco, čemu nemůžete důvěřovat, a že se to může opakovat.

 

Vaší reakcí může být strach, vaší reakcí může být hněv nebo pláč. Tyto reakce jsou emočním jedem, pro­tože normální reakcí by bylo chtít uhodit otce, který uhodil vás. Když ho však uhodíte nebo když jen zved­nete ruku, otec se rozzlobí ještě víc. Reakce vašeho otce je pro vás ještě horším trestem. Teď víte, že vás otec zni­čí. Máte z něho strach a přestanete se bránit, protože ví­te, že byste všechno jen zhoršili.

 

Nechápete proč, ale uvědomujete si, že vás otec mů­že i zabít. Toto vědomí otevře hrozivou ránu ve vaší mys­li. Vaše mysl byla doposud zdravá, byli jste nevinní. Nyní o svém zážitku začnete přemýšlet. Naučíte se reagovat určitým způsobem, svým osobním způsobem. Na ten hrozný zážitek nikdy nezapomenete, a to změní váš ži­vot. Podobné zážitky se budou opakovat. Křivdy budou přicházet od otce i matky, bratrů i sester, strýců i tet, spo­lužáků i učitelů - prostě od celé společnosti. Pokaždé se naučíte bránit lépe, ale ne tak, jak jste se bránili předtím, dokud jste nebyli domestikovaní.

Emoční jed ve vaší ráně se začne hromadit a vaše my­sl si s ním začne hrát. Začnete přemýšlet o budoucnosti, protože máte strach a nechcete, aby se něco podobného opakovalo. Máte však také vzpomínky na dobu, kdy vás rodiče přijímali. Pamatujete si, jak k vám byli hodní a jak jste žili v harmonii. Chcete tu harmonii obnovit, ale ne­víte jak. A protože žijete uvnitř bubliny svých vlastních vjemů, máte dojem, že se všechno kolem vás děje kvůli vám. Myslíte si, že se otec s matkou hádají kvůli vám, ač­koli to s vámi nemá nic společného.

Postupně ztrácíte svou nevinnost, začínáte cítit nená­vist a přestáváte odpouštět. Časem zjistíte, že není bezpečné být tím, čím opravdu jste. Samozřejmě to závisí na inteligenci a vzdělání každého jedince. Závisí to na mno­ha dalších okolnostech. Máte-li štěstí, vliv domestikace není tak silný. Pokud však štěstí nemáte, vliv domestika­ce může být tak silný a vaše rány tak hluboké, že se po nějaké době neodvážíte ani promluvit. Budete si říkat: „Ach, jsem velice nesmělý." Nesmělost je strach projevit svou přirozenost. Například si můžete myslit, že neumíte tančit nebo zpívat, ale ve skutečnosti je to důsledek po­tlačování normálního instinktu vyjadřovat lásku.

Lidé užívají strachu jako prostředku domestikace lidí. Náš strach roste s každým zážitkem křivdy. Pocit křivdy je nůž, který otvírá rány v našem citovém těle. Emoční jed se tvoří následkem naší reakce na to, co považujeme za křiv­du. Některé rány se zahojí, zatímco v jiných se hromadí stále víc a víc emočního jedu. Když jsme plní jedu, máme potřebu se jej zbavit, a proto jej předáváme druhým. Jak to děláme? Snažíme se zaujmout jejich pozornost.

 

Podívejme se na obyčejný manželský pár. Manželka je z nějakého důvodu rozzlobená. Má v sobě spoustu emočního jedu, který vznikl následkem nespravedlivého jednání manžela. Manžel není doma, ale ona si pamatuje, jak jí ukřivdil, a v jejím nitru se hromadí jed. Jakmile se manžel vrátí domů, manželka se snaží zaujmout jeho po­zornost, neboť když ji začne poslouchat, může mu vše­chen svůj jed předat. A to je pro ni nesmírná úleva. Jakmile mu řekne, jak špatně se k ní zachoval, jak je hlou­pý a nespravedlivý, zbaví se jedu, který má ve svém nitru.

 

Proto mluví a mluví, dokud ji manžel nezačne po­slouchat. Manžel se nakonec rozzlobí a manželka se cítí lépe. Ale teď je plný jedu manžel, takže se musí pomstít. Musí zaujmout manželčinu pozornost, aby se jedu zbavil. Ale není to jen manželčin jed - teď je to také jeho jed. Když se podíváte na tento vztah, uvidíte, že se jeden do­týká ran druhého a že hrají ping-pong se svým emočním jedem. Jejich emoční jed se hromadí, dokud jeden z nich nevybuchne.

 

Když zaujmeme něčí pozornost, můžeme mu předat svou energii. Pozornost je pro naši mysl něčím velice mocným. Každý člověk se neustále snaží získat pozor­nost druhých. Když se nám to podaří, navážeme komu­nikaci. Pak předáváme druhým energii, ale zároveň s ní také emoční jed.

 

Obvykle předáváme svůj jed člověku, o kterém si myslíme, že nám ukřivdil. Je-li však tento člověk příliš mocný, pak je nám jedno, komu svůj jed předáme. Proto svůj jed předáváme dětem, které se nemohou bránit. Mocní lidé zneužívají bezmocné, protože mají potřebu zbavit se svého emočního jedu. Potřebujeme se zbavit je­du a občas nás nezajímá spravedlnost; prostě se chceme uvolnit. Proto se celý život honíme za mocí, neboť čím jsme mocnější, tím snáze můžeme předávat svůj jed li­dem, kteří se nemohou bránit.

 

Samozřejmě že teď hovoříme o vztazích v pekle. Hovoříme o duševní nemoci, která existuje na této pla­netě. Za tuto nemoc nikdo nemůže; není ani špatná ani dobrá; je to prostě normální patologie této nemoci. Nikdo nemůže za to, že zneužívá druhé. Jako lidé na oné imaginární planetě nemohou za to, že mají nemocnou kůži, ani vy nemůžete za to, že máte rány plné jedu. Trpíte-li tělesnou nemocí, nedáváte si za to vinu. Tak proč byste to měli dělat, když máte nemocné citové tělo?

 

Důležité je uvědomit si, že tento problém máme. Když si to uvědomíme, budeme mít možnost své citové tělo a citovou mysl uzdravit a zbavit se utrpení. Dokud si to neuvědomíme, nemůžeme nic dělat. Jediné, co můžeme dělat, je i nadále trpět nejen ve vztazích k druhým, ale také ve vztahu k sobě samým, neboť se dotýkáme i svých vlastních ran, abychom se potrestali.

Ve své mysli si vytváříme imaginárního Soudce. Tento Soudce odsuzuje všechno, co děláme, všechno, co nedě­láme, všechno, co cítíme, a všechno, co necítíme. Neustále se odsuzujeme a neustále odsuzujeme druhé. Samozřejmě že se shledáváme vinnými a musíme se tres­tat. Druhá část naší mysli, která je odsuzována a má po­třebu být trestána, je Oběť. Tato oběť si říká: Já chudák. Nejsem dost dobrý. Nejsem dost silný. Nejsem dost inte­ligentní. Proč bych se měl snažit?"

 

Když jste byli malé děti, nemohli jste si vybrat, čemu věřit a čemu nevěřit. Existence Soudce a Oběti je založe­na na všech falešných názorech a přesvědčeních, které jste si nevybrali. Když jste se s těmito názory setkali po­prvé, byli jste nevinní. Věřili jste všemu. Společnost vám vštěpovala svůj systém hodnot. Programovala vaši mysl. Toltékové tomuto programu říkají Parazit. Lidská mysl je nemocná, protože se v ní usadil Parazit, který vysává je­jí životní energii a připravuje ji o radost. Tímto Parazitem jsou všechny názory a přesvědčení, kvůli kterým trpíte.

 

Tyto názory jsou tak silné, že když se po letech setkáte s novými myšlenkami a snažíte se činit svá vlastní roz­hodnutí, zjistíte, že vaše staré názory stále ještě ovládají váš život.

 

Občas se ve vás probudí malé dítě - vaše pravé já, kterému jsou stále dva nebo tři roky. V takových chvílích máte skutečnou radost a žijete v přítomném okamžiku, ale něco vás stále strhává zpátky. Něco ve vašem nitru má pocit, že si nezasloužíte tolik radosti. Jakýsi vnitřní hlas vám říká, že není správné být šťastný. Všechna vina a všechen emoční jed ve vašem citovém těle vás stahují zpět do světa dramatu.

 

Tento Parazit se rozšiřuje jako infekční nemoc. Přechází z našich prarodičů na naše rodiče, z našich ro­dičů na nás a my ho zase předáváme svým vlastním dě­tem. Všechny názory, které nám byly v dětství vštěpová­ny, vštěpujeme svým dětem stejným způsobem, jako by­chom cvičili psa. Všichni jsme domestikovaná zvířata a tato domestikace nás vede do pekla našich vlastních představ, kde žijeme v neustálém strachu. Potravou Parazita jsou emoce, které se rodí ze strachu. Dokud se v nás neusadil Parazit, radujeme se ze života, hrajeme si a jsme šťastní jako malé děti. Ale jakmile nám nacpou všechnu tu špínu do hlavy, přestaneme být šťastní. Učíme se mít vždycky pravdu a odsuzujeme všechny ostatní. Naše potřeba mít pravdu za každou cenu je důsledkem naší snahy zachovat si tvář, kterou prezentujeme světu. Svůj způsob myšlení musíme vnucovat nejen druhým, ale také sami sobě.

 

Když si tohle všechno uvědomíme, není obtížné po­chopit, proč lidské vztahy nefungují. Proč nefungují na­še vztahy s rodiči, s dětmi, s přáteli nebo s partnery. Nerozumíme ani sami sobě. Jak je to možné? Protože jsme plní emočního jedu. Jsme plní emočního jedu, pro­tože jsme vyrostli s představou dokonalosti, která není pravdivá, která vůbec neexistuje a nám to připadá ne­spravedlivé.

 

Už jsme hovořili o tom, jak si vytváříme tuto dokona­lou představu o sobě samých, abychom se zalíbili dru­hým, zatímco oni si vytvářejí svůj vlastní sen, který s ná­mi nemá nic společného. Snažíme se potěšit matku a ot­ce, snažíme se potěšit své učitele, své kněze, své nábo­ženství a snažíme se potěšit Boha. Pravda je však taková, že z hlediska druhých nebudeme nikdy dokonalí. Naše představa dokonalosti nám říká, jací bychom měli být, abychom mohli přijímat sami sebe. To je však ta největší lež, protože dokonalí nikdy nebudeme. My si však ne­dokážeme odpustit, že dokonalí nejsme.

Naše představa dokonalosti mění způsob, jakým sní­me. Učíme se popírat a odmítat sami sebe. Nikdy neod­povídáme svým vlastním představám, nikdy nejsme do­statečně dobří, dostatečně čistí nebo dostatečně zdraví. Vždycky existuje něco, co Soudce nemůže přijmout ne­bo odpustit. Proto odmítáme své vlastní lidství; proto si nikdy nezasluhujeme být šťastní; proto neustále hledáme někoho, kdo nás bude zneužívat, někoho, kdo nás bude trestat. Díky své vlastní představě dokonalosti zneužívá­me sami sebe.

 

Když se tolik odmítáme a odsuzujeme a trestáme, zdá se nám, že na světě neexistuje láska. Zdá se, že existuje jen trest a utrpení. Peklo má mnoho různých úrovní. Někteří lidé jsou velice hluboko, jiní jsou jen na pokraji, ale všichni žijeme v pekle.

 

Už nejste děti, a pokud žijete v nějakém vztahu, v němž jste zneužíváni, pak jen proto, že to přijímáte, protože jste přesvědčeni, že si to zasloužíte. Existuje ur­čitý stupeň zneužívání, jejž jste ochotni přijmout, ale ni­kdo na světě vás nezneužívá víc, než se zneužíváte vy sa­mi. Jste ochotni nechat se zneužívat druhými do té míry, do jaké se zneužíváte sami. Jestliže vás někdo zneužívá víc, než se zneužíváte sami, snažíte se utéci. Ale dokud vás druhý zneužívá trochu míň, pravděpodobně s ním ještě nějaký čas zůstanete. Věříte, že si to zasloužíte.

 

V normálním vztahu v pekle jde obvykle o splacení křivd, jde o vyrovnání. Já vás budu zneužívat tak, jak po­třebujete být zneužíváni, a vy mě budete zneužívat tak, jak potřebuji být zneužíván já. Tak dosáhneme dobré rovnováhy a bude to fungovat. Energie přitahuje stejný druh energie, stejný druh vibrací. Když vám někdo řek­ne, že žije ve vztahu, v němž je zneužíván, a vy se ho ze­ptáte, proč neodejde, pravděpodobně vám nebude scho­pen odpovědět. Ve skutečnosti v takovém vztahu zůstá­vá proto, že potřebuje být zneužíván, neboť tím trestá sám sebe.

 

Život vám přináší přesně to, co potřebujete. V pekle vládne dokonalá spravedlnost. Není koho obviňovat. Lze dokonce říci, že naše utrpení je dar. Otevřete-li oči a po-díváte-li se, co se děje kolem vás, uvědomíte si, že prá­vě to potřebujete, abyste se zbavili svého jedu, uzdravili své rány, přijali sami sebe a dostali se z pekla.