Vnímání života

 

 

 

 

 

 

Když jsem pracoval jako lékař pro úřad sociální péče. Žil jsem v malém městečku Altar v sonorské poušti. Letní vedro bylo tak úmorné, že jsem nemohl spát. Rozhodl jsem se, že se půjdu pro­jít do pouště. Na obloze zářily miliony hvězd, byl jsem sám uprostřed pouště a vychutnával všechnu tu krásu. Vnímal jsem věčnost a věděl jsem, že ty hvězdy jsou živé. Naše Matka Země je živá bytost.

 

Viděl jsem ty hvězdy už mnohokrát, ale nikdy ne z tohoto hlediska. Cítil jsem intenzivní radost a hluboký klid. A najednou se stalo něco neuvě­řitelného. Měl jsem pocit, že nejsem v poušti sám. Vnímal jsem nesmírnost nekonečna a ne­konečno vnímalo mě. Ty miliony hvězd byly součástí ohromné živé bytosti, která ví všechno a vnímá všechno. Vesmír věděl, že existuji!

 

A pak se stalo něco ještě pozoruhodnějšího. Na okamžik jsem se stal tou nesmírností hvězd vnímající nekonečno ve svém fyzickém těle. Vi­děl jsem sám sebe uprostřed pouště. Viděl jsem, že se moje tělo skládá z miliard nepatrných atomů, které jsou tak nesmírné jako všechny ty hvězdy na obloze.

 

Této noci jsem si uvědomil, že je nekonečno v mém fyzickém těle pokračováním nekonečna kolem mě. Jsem součástí nekonečna, stejně jako všechno, co vnímám. Mezi lidmi a předměty není ladný rozdíl. Jsme jedno a totéž, protože všech­no je světlo. Světlo se projevuje v miliardách fo­rem, které tvoří fyzický vesmír. Věděl jsem, že existuje jen jediná hybná síla, která transformuje všechno. Síla, která udržuje v pohybu hvězdy, je táž síla, která udržuje v pohybu atomy v mém těle. Já ji nazývám život, a světlo je poslem ži­vota, protože světlo předává informace všemu existujícímu.

 

Bylo neuvěřitelné chápat, že světlo je živé. Světlo je živá bytost, která obsahuje všechnu moudrost vesmíru a zabírá všechen prostor. Mezi hvězdami není žádný prázdný prostor, stejně jako není žádný prázdný prostor mezi atomy v mém těle. Prostor mezi hvězdami je naplněn světlem; vypadá prázdný jen proto, že v něm není žádný předmět, který by světlo odrážel. Každý předmět, jejž vyšleme do prostoru, bude Odrážet světlo, neboť veškerá hmota odráží světlo jako zrcadlo.

 

Pak jsem vytáhl z kapsy zrcátko, které s sebou vždycky nosím. V něm jsem uviděl přesnou kopii celého vesmíru - virtuální realitu vytvořenou světlem. V tu chvíli jsem věděl, že moje oči jsou jako dvě zrcadla. Světlo promítá virtuální realitu v mém mozku, stejně jako promítá virtuální rea­litu v zrcadle. Bylo mi jasné, že všechno, co vní­mám, je virtuální realita vytvořená světelnými obrazy. Jediný rozdíl mezi mýma očima a zrcad­lem je v tom, že za očima mám mozek. Ten mi umožňuje analyzovat, interpretovat a popisovat virtuální realitu, kterou vnímám v každém oka­mžiku.

 

Tvořím spolu s Bohem, spolu se životem. Bůh tvoří to, co je skutečné, zatímco já tvořím virtu­ální realitu ve své mysli. Prostřednictvím světla posílá život všechny informace do mých očí a já tvořím příběh o tom, co vnímám. Můj příběh se skládá z toho, jak hodnotím, ospravedlňuji a vy­světluji to, co vnímám. Vidím-li například strom, strom jen nevidím; strom hodnotím a popisuji a vytvářím si o něm určitý názor. Buď se mi líbí, nebo nelíbí. Mohu si myslit, že je krásný nebo ošklivý, ale můj názor je příběh, který sám vytvářím. Jakmile něco interpretuji, hodnotím nebo posuzuji, přestává to být skutečné; je to virtuální svět. Toltékové tomu říkají snění.

 

V tu chvíli jsem všechno začal chápat. Ko­nečně jsem pochopil, co mě matka a dědeček tak dlouho učili o staré toltécké filozofii. Toltékové věří, že lidé žijí ve snu. Tento sen je ilu­zorní svět vytvořený světelnými obrazy a naše mysl sní, ať už náš mozek spí nebo bdí.

 

Pak jsem si vzpomněl, že slovo Tolték zna­mená „umělec ducha". V toltécké tradici je každý Člověk umělcem a nejvyšším uměním je vyjá­dření krásy ducha. Chápeme-li tento názor, uvě­domujeme si, jak úžasné je nazývat se umělci. Když se považujeme za lidi, omezujeme způsob, jakým vyjadřujeme svou existenci. Lidé často říkají: Jsem jen člověk; nejsem dokonalý." Když se však nazýváme umělci, kde je to omezení? Jako umělci nemáme žádné omezení; jsme tvůrci, právě tak jako ten, kdo nás stvořil.

 

Toltékové věří, že životní síla působící skrze nás vytváří veškeré umění a že jsme všichni nástrojem této síly. Každý projev svrchovaného umělce se stává samotným umělcem, který vy­jadřuje umění skrze jeho vlastní realizaci. Umění je živé a má své vědomí, protože vychází ze ži­vota. Umělecká tvorba je nekonečná, děje se v každém okamžiku a všude.

 

Jak žijeme svůj život? Život je naše umění, umění žít. Díky schopnosti tvořit vyjadřujeme ži­votní sílu ve všem, co říkáme, ve všem, co cí­tíme, ve všem, co děláme. Jsou však dva druhy umělců: ti, kteří tvoří svůj příběh nevědomě, a ti, kteří jej tvoří s láskou a pravdou.

 

Sníte v každém okamžiku. Vnímáte nejen svůj sen, ale také sen svrchovaného umělce, který se odráží ve všem, co vnímáte. Reagujete a snažíte se pochopit všechno, co vnímáte. Snažíte se to vysvětlit na základě vědomostí uložených v pa­měti vaší mysli. Z mého hlediska to je něco úžas­ného. Žijete v příběhu, jejž tvoříte, a já žiji v pří­běhu, jejž tvořím já. Váš příběh je vaší realitou -virtuální realitou, která je pravdivá jen pro vás, její tvůrce.

 

Kdysi někdo řekl: „Každá hlava je svět." A je to pravda. Každý žije ve svém vlastním světě. Ni­kdo neví, co máte ve svém světě. To víte jen vy  někdy to nevíte ani vy. Váš svět je vaším vy­hořeni a je to umělecké dílo.

 

Ta noc v sonorské poušti změnila způsob, ja­kým vnímám sebe a lidstvo, způsob, jakým vní­mám celý svět. V okamžiku inspirace jsem za­hlédl nekonečno, životní sílu v akci. Tato síla je vždy přítomná a zjevná, ale já ji nemohl vnímat, pokud jsem se soustředil na lži. To, co mi řekl můj dědeček, je pravda: „Existuje jen dokona­lost." Trvalo mi dlouho, než jsem to dokázal vy­jádřit slovy, ale nakonec jsem pochopil, co mys­lil, když jsem tu pravdu prožil sám. Uvědomil jsem si, že jsem dokonalý, protože jsem neoddě­litelný od nekonečna, od životní síly, která vy­tváří hvězdy a celý vesmír světla. Jsem boží stvo­ření. Nemusím být něčím, čím nejsem.

 

Tohle bylo moje setkání s láskou; tak jsem se cítil před tím, než jsem začal odmítat lásku. Opět jsem začal žít autenticky, tedy tak, jak jsem žil před tím, než jsem se naučil lhát. V tom oka­mžiku inspirace jsem chápal všechno, aniž jsem o čemkoli přemýšlel. Byl to okamžik čistého vě­domí. Vnímal jsem svými city, a kdybych se byl snažil vysvětlit slovy, co jsem cítil, byl by to ko­nec celého zážitku.

 

Věřím, že všichni lidé mají okamžiky inspi­race, v nichž vnímají pravdu. Takové okamžiky obvykle přicházejí, když je naše mysl klidná -když vnímáme životní sílu skrze své pocity. Sa­mozřejmě že hlasy v naší hlavě, jež nazýváme myšlením, téměř okamžitě znehodnotí náš záži­tek, neboť ony se snaží ospravedlnit a popřít všechno, co cítíme. Proč? Protože, když vní­máme pravdu, naše lži, kterým věříme, nemohou přežít. Bojíme se pravdy, a když řekneme, že se bojíme, mluví za nás lhář.

 

Proto vyžaduje velkou odvahu čelit vlastním lžím, čelit tomu, čemu věříme. Struktura našich vědomostí nám umožňuje cítit se bezpečně. Máme potřebu vědět, i když to, co víme, není pravda. A když to, čemu věříme, přestane být pravda, necítíme se bezpečně, protože nevíme, jak jinak existovat. Když zjistíme, že nejsme tím, co si myslíme, že jsme, začnou se hroutit základy naší reality. Náš příběh ztrácí smysl a to je dě­sivé.

 

Té noci v poušti jsem se nebál, ale když jsem Se vrátil domů, dostal jsem strach, protože všechno v mém příběhu ztratilo smysl a já pře­sto musel fungovat ve svém každodenním světě. Později jsem zjistil, že svůj životní příběh mohu přepsat. Obnovil jsem strukturu toho, čemu jsem věřil, a vypustil všechny ty lži. Můj život pak po­kračoval, ale nebyl ovládán lží.

 

Tu noc v poušti považuji za svůj návrat ke zdravému rozumu. Do té doby jsem žil v příběhu, který jsem si sám vytvořil, aniž jsem si toho všiml! Jakmile jsem si to uvědomil, začal jsem zpochybňovat všechno ve svém příběhu. Jsem opravdu tím, co si myslím, že jsem? Je pravda, co si myslím o druhých lidech? Přemýšlel jsem o svém životním příběhu a nelíbilo se mi to drama, jež jsem vytvořil. Rozhodl jsem se, že celý příběh předělám.

 

Především jsem musel zjistit, co je pravdivé, a odstranit všechno, co není pravdivé. Zjistil jsem, že pravdivé je to, čemu říkám rámec snu, protože ten tvoří Bůh a protože je stejný pro všechny lidi. Naše dohody o tom, jak nazývat jednotlivé předměty v tomto rámci, jsou také pravdivé, protože tak popisujeme naši virtuální realitu. Písmeno A je A, protože jsme se na tom dohodli a všichni s tím souhlasíme. Slovo pes označuje zvíře, jež jsme se rozhodli nazývat psem.

Vědomosti užívané tímto způsobem jsou ná­strojem naší komunikace. Téměř všechny ab­straktní pojmy jsou však lži: co je správné nebo špatné, krásné nebo ošklivé. Zjistil jsem, že přes devadesát procent představ v mé mysli bylo za­loženo na lžích. To se týká zejména představ, které jsem si utvořil sám o sobě: tohle mohu udělat; tohle nemohu udělat. Jsem takový a takový; nikdy nebudu jiný. Problémem nejsou vě­domosti, nýbrž to, co je kontaminuje - a to jsou lži. Pochopil jsem, že způsob, jakým jsme se naučili psát své příběhy, je do značné míry nesmyslný. Jak k tomu došlo? Než jsem se narodil do svého fyzického těla, světě už byla celá společnost vypravěčů. Ti vytvářeli příběh, podle kterého jsem se naučil vytvářet svůj vlastní příběh. Vypravěči, kteří se narodili před námi, nás učí, jak být lidmi. Nejdřív nám řeknou, co jsme - chlapec nebo dívka - pak nám říkají, čím jsme a čím bychom měli nebo neměli být. Učí nás, jak být ženou nebo mužem. Říkají nám, že máme být slušnou ženou nebo statečným mužem. Dají nám jméno a totožnost a řeknou nám, jakou roli hrajeme v jejich příběhu. Učí nás žít v lidské džungli, soutěžit je­den s druhým, ovládat jeden druhého, vnucovat druhým svou vůli a bojovat proti nim.

 

Samozřejmě že jsem věřil, co mi říkali. Proč bych jim nevěřil? Dali mi vědomosti, na jejichž základě jsem napodoboval jejich způsoby. Slyšel jsem své starší bratry, jak diskutují s otcem o svých názorech. Snažil jsem se něco říci, ale okamžitě mě umlčeli - neměl jsem žádný hlas. Jak už jsem řekl, nemohl jsem se dočkat, až budu mít svůj vlastní názor. Nezáleželo na tom, jaký; chtěl jsem mít nějaký názor, abych jej mohl obhajovat a vnucovat druhým.

 

Jako děti vidíme, jak se chovají dospělí kolem nás, a jejich chování napodobujeme. Naši souro­zenci, rodiče, příbuzní a sousedé žijí v romantic­kých vztazích. Všichni trpí, ale věří, že milují. Vi­díme, jak se hádají, a nemůžeme se dočkat, až vyrosteme, abychom mohli dělat totéž. Říkáme si: „To je docela zábavné!" Celé to drama v na­šich partnerských vztazích vzniká proto, že jsme byli svědky tolika lží, když jsme byli nevinní.

 

Pokračoval jsem ve studiu svého životního příběhu a zjistil jsem, že se všechno točí kolem mě. Samozřejmě to tak musí být, protože jsem středem svého života a svůj příběh vytvářím ze svého hlediska. Hlavní postava mého příběhu je založena na někom, kdo opravdu existuje - to je pravda.

 

Ale to, co si o sobě myslím, to není prav­il - je to příběh. Vytvářím postavu „Miguela", ale je jen obrazem, jejž zakládám na tom, co si sobě myslím. Tento obraz pak prezentuji druhým lidem, kteří jej vnímají a modifikují podle svých vlastních příběhů.

 

Dále jsem zjistil, že vytvářím obrazy všech vedlejších postav, které žijí v mém příběhu. Tyto postavy jsou založeny na lidech, kteří skutečně existují, ale všechno, co si o nich myslím, jsou představy, které vytvářím já. Vytvářím postavu své matky, postavu svého otce, postavy svých sourozenců, svých přátel, své milenky a dokonce svého psa a kočky. Když potkám nějakého člověka, posuzuji ho na základě vědomostí ve své mysli. Tak si udržuji jeho obraz ve své paměti.

 

V mém příběhu je každý z vás vedlejší posta­vou, která je mým výtvorem. Vy mi prezentujete to, co chcete, abych si o vás myslil, a já to mo­difikuji podle toho, co si myslím já. A nyní jsem si jistý, že jste tím, co si myslím, že jste. Mohl bych dokonce říci, že vás znám, ale ve skutečnosti vás vůbec neznám. Znám jen příběh, který si o vás vytvářím. Trvalo mi dost dlouho, než jsem si uvědomil, že znám jen příběh, který si vytvářím sám o sobě.

 

Dlouho jsem si myslil, že znám sám sebe, ale pak jsem si uvědomil, že to není pravda. Věděl jsem jen to, co jsem si o sobě myslil. A pak jsem zjistil, že nejsem tím, co si o sobě myslím! Bylo to velice zajímavé a zároveň děsivé, když jsem si uvědomil, že vlastně nikoho neznám a že nikdo nezná mě.

 

Všichni známe jen to, co známe, a to jediné, co opravdu známe, je náš vlastní příběh. Ale ko­likrát jste slyšeli někoho říkat: „Své děti znám ve­lice dobře; nikdy by neudělaly něco takového!" Myslíte si, že opravdu znáte své děti? Myslíte si, že opravdu znáte svého partnera? Pravděpo­dobně jste si jistí, že vás nezná ani váš partner! Možná jste si jistí, že vás nikdo nezná, ale znáte sami sebe? Znáte vůbec někoho?

 

Dřív jsem si myslil, že znám svou matku, ale to jediné, co jsem znal, byla role, kterou jsem ji přidělil ve svém příběhu. Mám svou představu

o  postavě, která hraje roli mé matky. O matce Vím jen to, co si o ní myslím. Nemám nejmenší tušení, co má v hlavě. Pouze ona ví, čím je, ale ani ona to vlastně neví.

 

Totéž platí o vás. Vaše matka může přísahat, že vás dobře zná. Ale je to pravda? Myslím, že ne. Vy sami víte, že nemá ani tušení, co máte ve své mysli. Vaše matka ví jen to, co si o vás myslí, což znamená, že neví skoro nic. Vy jste vedlejší postavy v jejím příběhu, v němž hrajete roli syna nebo dcery. Vaše matka si o vás vytváří určitou představu a chce, abyste její představě odpoví­dali. Když nejste tím, čím chce, abyste byli, há­dejte, co se stane? Matka se cítí uražena a snaží se vás přizpůsobit své představě. Proto má potřebu vás ovládat a proto vám říká, co máte dě­lal a jak máte žít.

 

Víte-li, že to je její příběh, proč byste měli ob­hajovat své názory? Ať řeknete cokoli, stejně vám nebude věřit. Jak by mohla věřit vašemu pří­běhu? V takovém případě je nejlepší změnit téma rozhovoru a matku milovat takovou, jaká je. Když si tohle uvědomíte, matce odpustíte všechno, co vám udělala. Skrze akt odpuštění se váš vztah úplně změní.

 

Když vím, že lidé žijí ve svém vlastním pří­běhu, jak je mohu posuzovat? Jak mohu brát co­koli osobně, když vím, že jsem jen vedlejší po­stavou v jejich příběhu. Vím, že když ke mně mluví, ve skutečnosti mluví k vedlejší postavě ve svém příběhu. A cokoli o mně řeknou, je jen projekcí představy, kterou si o mně vytvořili. Se mnou to nemá nic společného. Proto neberu nic osobně. Soustředím se na vytváření svého vlast­ního příběhu.

 

Každý z nás má právo vytvářet svůj vlastní ži­votní příběh, vyjadřovat se skrze svou vlastní tvorbu. Ale jak často se snažíme přizpůsobit ved­lejší postavy ve svém příběhu rolím, které jim připisujeme? Chceme, aby se naše děti chovaly tak, jak si přejeme. Musím vás zklamat! To se ni­kdy nestane. A když náš partner neodpovídá představě, kterou jsme si o něm vytvořili, cítíme se uražení nebo naštvaní. A tak se snažíme part­nera ovládat; říkáme mu, co má dělat a co nemá dělat, co si má myslit a co si nemá myslit. Do­konce mu říkáme, jak se má oblékat, jak má chodit a jak má mluvit. Totéž děláme se svými dětmi; náš vztah se stává mocenským bojem.

 

Život v našem fyzickém těle je velice krátký, I když se dožijeme sta let. Když jsem si to uvě­domil, rozhodl jsem se, že nebudu ztrácet čas vyvoláváním konfliktů mezi lidmi, které mám rád. Tyto lidi miluji proto, že jsou takoví, jací jsou, nikoli proto, čemu věří. Jejich příběh není důležitý. Je mi lhostejné, zda příběh mé matky odpovídá mému příběhu; matku prostě miluji a raduji se z její přítomnosti. Vím, že nemá smysl vnucovat jí svůj příběh. Vážím si jejího příběhu A nesnažím se jí dokázat, že je špatný.

 

Jestliže se někdo snaží psát váš příběh, zna­mená to, že si vás neváží. Neváží si vás proto, že si myslí, že nejste schopni napsat svůj vlastní pří­běh. Úcta vychází z lásky; je to jeden z nejkrásnějších projevů lásky.

 

Vážím si sám sebe, a proto nikomu nedovo­luji psát můj příběh. Můj příběh je můj výtvor. Jsem umělec a vážím si svého umění. Svou tvorbu mohu porovnávat s tvorbou druhých, ale činím svá vlastní rozhodnutí a přijímám odpo­vědnost za své výtvory. Když jsem si poprvé uvědomil, že se mi nelíbí můj vlastní příběh, řekl jsem si: Jsem autor a svůj příběh změním." Zku­sil jsem to, ale nepodařilo se mi to. Zkoušel jsem to znovu a znovu, ale pořád neúspěšně, protože jsem se snažil změnit všechny vedlejší postavy. Myslil jsem si, že tím změním svůj příběh, ale tak tomu nebylo!

 

Problémem nejsou vedlejší postavy našeho příběhu. To, co v nich vidíme, je jen projekcí toho, co si o nich myslíme, a to je druhořadý problém. Naším hlavním problémem je hlavní postava příběhu. Náš vlastní příběh se nám ob­vykle nelíbí proto, že se nám nelíbí to, co si mys­líme o hlavní postavě. Takže svůj příběh mů­žeme změnit jedině tím, že změníme to, co si o sobě myslíme.

 

Tohle je důležitý krok. Jakmile se zbavíme fa­lešných představ o sobě samých, změní se i naše představy o všech ostatních lidech. Vedlejší po­stavy příběhu se změní, ale to neznamená, že nahradíme jednoho člověka druhým. Vedlejší postavy zůstanou stejné; změní se to, co si o nich myslíme. V důsledku toho se změní vlast­nosti, které jim přisuzujeme, a s touto změnou se změní naše interakce. S touto změnou se změní způsob, jakým nás vedlejší postavy vnímají. A s touto změnou se změní vedlejší postava, kterou představujeme my v jejich příběhu. Jakmile /měníme sami sebe, změní se všechno ostatní.

 

Jedině vy sami můžete změnit svůj příběh; a to uděláte tak, že změníte svůj vztah k sobě. Kdykoli změníte hlavní postavu svého příběhu, začne se měnit celý příběh, aby se přizpůsobil nové hlavní postavě. To je snadné dokázat, ne­boť hlavní postava se mění sama od sebe, aniž si to uvědomujete.

 

Způsob, jakým vnímáte svět v osmi nebo dě­ti letech, je jiný než způsob, jakým vnímáte svět v patnácti. Ve dvaceti letech se vaše vnímání světa opět změní. Když uzavřete první manžel­ství nebo když máte první dítě, začnete vnímat svět zase jinak. Změníte svou představu o sobě samých. Změní se vaše reakce a vaše názory. Změní se všechno a změna může být tak dra­matická, že vám to může připadat, jako by šlo o dva různé lidi.

 

Změníte také vedlejší postavy ve svém pří­běhu. Představa, kterou jste si vytvořili o svých rodičích v deseti letech, se bude měnit s vaším věkem. Svůj příběh přepisujete každý den. Jak­mile se ráno probudíte, musíte zjistit, jaký je den. Musíte zjistit, kde jste teď a kde jste skončili svůj příběh, než jste šli spát, abyste mohli pokračo­vat. Musíte jít do práce, musíte udělat, co jste si naplánovali, a tak pokračujete v psaní svého pří­běhu, aniž si to uvědomujete.

 

Všechno ve vašem příběhu se neustále mění, včetně příběhu, který si vyprávíte o tom, čím jste. Před dvaceti lety vám vypravěč řekl, čím jste, a vy jste tomu věřili. Dnes vám vypráví úplně jiný příběh. Samozřejmě vám řekne: „Je to proto, že mám víc zkušeností. Dnes vím mno­hem víc; jsem moudřejší." To je jenom další příběh. Celý váš život je příběh.

 

Když mluvíte o něčem, co se vám stalo v dětství, vaši rodiče nebo sourozenci mají jinou verzi téhož příběhu. To proto, že sdílíme jen rámec snu. Když dva lidé začnou mluvit o něčem, co se stalo před dvaceti lety, může se zdát, že každý mluví o něčem jiném. Váš otec řekne: „Stalo se tohle; tak to bylo." A vy řeknete: „Ne, tak to ne­bylo. Stalo se tohle." Kdo má pravdu a kdo se mýlí? Oba máte pravdu v rámci svého příběhu.

 

Když sto lidí prožije tutéž událost, uslyšíte sto různých příběhů a každý účastník bude tvrdit, že jeho příběh je pravdivý. Samozřejmě že je prav­divý pro toho, kdo jej vypráví, a váš příběh je pravdivý pro vás. Hlas vědomostí ve vaší mysli se však snaží dokázat, že jenom vy máte pravdu. Dokonce si hledáte spojence, abyste dokázali, že se ostatní mýlí. Proč ospravedlňovat to, čemu vě­říte? Nemusíte dokazovat, že se druzí mýlí, protože už víte, že v rámci svého příběhu mají pravdu. Stejně jako máte pravdu vy v rámci svého příběhu. Proto je zbytečné ospravedlňovat to, čemu věříte.

 

Když si to uvědomíme, je snazší nebrat osobně, co říkají druzí. Víme, že každý je vypra­věč a že každý zkresluje pravdu. To je zcela nor­mální, protože každý vypráví svůj příběh ze svého hlediska. Tak popisujeme všechno, čeho jsme svědky.

 

Naše hledisko závisí na tom, jak jsme napro­gramováni. Mění se v každém okamžiku a závisí také na tom, jak se cítíme citově a fyzicky. Změní se, když jsme rozzlobení nebo vzrušení, a opět se změní, když jsme šťastní. Naše vnímání se mění, když jsme unavení nebo hladoví. My lidé neustále modifikujeme všechno, co říkáme a jak reagujeme. Modifikujeme dokonce i to, co říkají ostatní!

 

Způsob, jakým vytváříme své příběhy, je ve­lice zajímavý. Máme sklony zkreslovat všechny vjemy tak, aby odpovídaly tomu, čemu již věříme; „korigujeme je", aby souhlasily s našimi lžemi. Zkreslujeme obraz našich dětí, zkreslu­jme obraz svého partnera a zkreslujeme obraz svých rodičů. Zkreslujeme dokonce i obraz svého psa nebo kočky! Lidé mi říkají: „Můj pes je skoro jako člověk. Naučil jsem se od něj spoustu věcí. Můj pes skoro mluví." A tito lidé to myslí vážně! Kolik lidí bere svého psa k veterináři psychologovi, protože má problémy? Vidíte, jak zkreslujeme své příběhy? Příběh je založen na realitě, neboť je pravda, že máme citové spojení se svým psem, ale není pravda, že je náš pes skoro jako člověk nebo že skoro mluví.

 

Když mluvíme o svých dětech, často říkáme: „Moje děti jsou nejlepší. Dělají úžasné věci." Když to někdo slyší, může nám říci: „To nevím, podívejte se na moje děti." Jako umělci se svým vlastním stylem máme právo zkreslovat své pří­běhy; ostatně nic lepšího neumíme. Toto zkre­slování odpovídá našemu hledisku, takže pro nás má smysl. Když vidíme toto zkreslení, někdy se můžeme dostat ke své vlastní pravdě. Kdo

může říci, že zkreslování našeho příběhu není uměni? Je to umění a je krásné.

 

Každý v sobě máme něco, co dokáže inter­pretovat všechno, co vnímáme. Jsme jako novi­náři Boha, kteří se snaží vysvětlit všechno, co se děje kolem nás. Vymýšlet si příběhy je naší při­rozeností, a proto jsme si vytvořili jazyk. Proto všechna náboženství vytvářejí krásné mýty. Sna­žíme se vyjádřit a sdělit druhým všechno, co vní­máme.

 

Když se s někým seznámíme, skoro hned se chceme dovědět jeho příběh. Okamžitě se ptáme: „Co děláte? Kde žijete? Kolik máte dětí?" Toto vyptávání je oboustranné a my se nemů­žeme dočkat, až druhému řekneme svůj vlastní příběh. Když zažijeme něco příjemného, hned o tom chceme každému říci. Proto tak hodně mluvíme. A i když jsme sami, máme potřebu vy­právět svůj příběh, a tak jej vyprávíme sami sobě. Když vidíme zapadat slunce, řekneme si: Jak krásný západ slunce!" Nikdo nás neposlou­chá, a tak mluvíme sami k sobě.

 

Příběhy druhých nás zajímají také proto, že je chceme porovnat se svým vlastním příběhem. Jako umělci bychom mohli říci, že rádi porovná­váme své umělecké výtvory. Když jdeme do kina H film se nám líbí, hned po skončení se ptáme přítele, který šel s námi: Jak se ti to líbilo?" Pří­teli se film nemusel líbit a může nás upozornit na některé věci, kterých jsme si nevšimli. My pak rychle změníme svůj názor a řekneme: „Nebylo to tak dobré, jak jsem si myslil." Všichni si neu­stále vyměňujeme informace a modifikujeme svůj příběh. Tak se vyvíjí sen lidstva. Náš osobní sen se mísí se sny druhých lidí a všechny indivi­duální sny tvoří kolektivní sen společnosti.

 

Sníte svůj životní příběh a já vás mohu ujistit, Že to je umění. Vaším uměním je vytváření a vy­právění příběhů. Kdybych vás dnes potkal, viděl bych za vaším příběhem vaše skutečné já. Viděl bych vás jako životní sílu, která vytváří umělecké clilo skrze vás. Váš příběh by mohl být vynikají­cím scénářem pro jakýkoli film, neboť jsme všichni profesionální vypravěči. Vím, že všechno, co mi řeknete, je jen příběh. Nemusím vašemu příběhu věřit, ale mohu jej poslouchat a radovat se z něj. Mohu se jít podívat třeba na film Kmotr, nemusím všemu věřit, ale může se mi to líbit.

 

Vyprávím vám svůj osobní příběh o tom, jak jsem obnovil svou osobní svobodu. Jsem rád, že vám to mohu vyprávět, ale je to jen příběh, který je pravdivý jen pro mě. Zajímavé je, že svůj pří­běh vyprávím pokaždé jinak. Ačkoli se snažím zkreslovat události co nejméně, můj příběh se neustále mění. Přes veškerá zkreslení však mému příběhu můžete rozumět a můžete jej po­rovnat se svým.

 

Často nevidíme svůj vlastní výtvor; nevidíme své vlastní lži. V příbězích druhých lidí však ně­kdy vidíme svou vlastní velikost. Prožíváme-li něčí lásku, uvědomíme si, jak jsme velcí. Porovnáváme-li své příběhy, můžeme zlepšit svůj vlastní.

 

Když si uvědomujeme svůj vlastní příběh, zji­stíme, že můžeme vytvářet hlavní postavu jiným způsobem. Pokud si to neuvědomujeme, nemů­žeme nic dělat, protože příběh je tak mocný, že se píše sám. Vytváříme příběh, dáváme mu svou osobní moc a příběh pak žije náš život. Když si uvědomíme, že příběh vytváříme my, toto vě­domí nám vrátí kontrolu. To je dobré. Jestliže se nám příběh nelíbí, můžeme jej změnit, neboť jsme jeho autory.