Odpuštění a staří Toltékové

Představme si, že jsme časně ráno vstali plní chuti do života...šťastní a plní energie. U snídaně se pohádáme s partnerem a na povrch vyjde záplava emocí. Rozčílíme se a zlost nás připraví o spoustu osobní energie. Po hádce se cítíme vyčerpaní... jsme unavení... nemáme do ničeho chuť,“ „Každého dne se probouzíme s jistým množstvím duševní, emocionální a fyzické energie, kterou v průběhu dne vyčerpáme.

Dovolíme-li, aby nás emoce připravily o energii, nezbude nám žádná na změnu našeho života nebo na rozdávání“. A proč to děláme? „Způsob, jímž vidíme svět, závisí na emocích, které pociťujeme. Když máme zlost, je vše okolo nás špatné..., svádíme vinu na všechno, včetně počasí... Možná se cítíme zranitelní a máme potřebu se chránit proto, že nevíme, zda nás teď někdo nenapadne. Ničemu a nikomu kolem nedůvěřujeme. Důvodem je, že se na svět díváme očima strachu...! Kde se ten strach bere? „... symptomy jsou všechny emoce, kterými lidé strádají: hněv, nenávist, smutek, závist a zrada. Když je strach příliš veliký, rozumná mysl se začíná hroutit... Chorobné chování nastává, když je mysl tak vyděšená a rány tak bolestivé, že se zdá být lepší přerušit kontakt s vnějším světem.“ Chorobné chování je zavírat se doma?

„... představme si, že je lidská mysl stejná jako naše kůže. Dotkneme se zdravé kůže a je to báječný pocit....A teď si představme, že máme nějakou řeznou ránu a ta se zanítila. Dotkneme-li se jí, bude to bolet...všichni mají takové zanícené rány. Nemohou se navzájem dotýkat, protože je to bolí. Jak bychom se k sobě navzájem chovali, kdyby tomu tak skutečně bylo? Kvůli bolesti bychom se nedokázali ani obejmout...“ Proto se lidé neobjímají?

„...Lidská mysl se podobá takové zanícené ráně. Každý člověk má emocionální tělo pokryté zanícenými ranami... je nakažená emocionálním jedem (nenávist, zlost, závist a smutek). Nespravedlivý čin otevře ránu v mysli a my reagujeme emocionálním jedem, protože máme názor na to, co je spravedlivé a co ne.... každý pokládá zraněnou mysl za normální....Ale není to normální!“ No jo, ale co s tím?

Dokážeme-li pokládat stav mysli za nemoc, zjistíme, že existuje i léčba... Nejprve potřebujeme pravdu, jíž bychom otevřely emocionální rány, aby jed vyšel ven a rány se mohly zahojit... Musíme odpustit těm, o kterých se domníváme, že nám ublížili...“ Odpustit i neřádům, kteří nám ublížili? „Odpuštění je jedinou cestou k léčbě... nikoliv proto, že by si odpuštění zasluhovali, ale proto, že se máme natolik rádi, že nechceme nadále platit za nespravedlnost (trápit se tím)....stačí prohlásit: „Už toho mám dost! Už nehodlám být nadále velkým Soudcem, který se staví proti mně....Už nehodlám být obětí!... Nejprve musíme odpustit... rodičům, bratrům, sestrám, přátelům a Bohu.“ Bohu? A co ateisté?

„...jakmile odpustíme Bohu (ateisté tomu, co je nad námi), můžeme odpustit i sami sobě. Jakmile odpustíme sami sobě, zmizí z naší mysli sebeodmítání: Objeví se sebepřijímání a sebeláska zesílí natolik, že se nakonec začneme přijímat takoví, jací jsme. To je počátek svobodného člověka. Klíčem k němu je odpuštění.“ Jak poznáme, že jsme odpustili? „...to poznáme tak, že když toho člověka uvidíme či uslyšíme jeho jméno, nepocítíme vůči němu žádnou emocionální reakci. Když se někdo dotkne naší dříve bolavé rány, a ono to už nebolí, pak víme, že jsme doopravdy odpustili.“ Myslet si, že jsme odpustili, a doopravdy odpustit, v tom je ale rozdíl? „Pravda je jako skalpel. Je bolestivá, protože otvírá všechny rány, které jsou zakryté lžemi, aby se mohly zahojit... jakmile již nemáme žádné rány ani jed, nepotřebujeme si už nic nalhávat... bez bolesti se můžeme dotýkat zdravé mysli stejně jako zdravé kůže. Když je mysl čistá, je příjemné se jí dotýkat...“

 

 

Odpuštění - vzdát se hněvu a zármutku

 

Proto vnímejte své emoce a snažte se zjistit, zda vaše mysl nelpí na pocitech viny, sebelítosti nebo zášti. Jestliže ano, znamená to, že jste neodpustili. Možná jste neodpustili sobě, druhému člověku nebo nějaké situaci - minulé, současné nebo budoucí -, kterou vaše mysl odmítá přijmout. Ano, vaše mysl může odmítat i budoucnost, protože ji považuje za nejistou a neovladatelnou. Odpuštění znamená vzdát se hněvu a zármutku. K tomu dojde přirozeně, jakmile si uvědomíte, že vaše negativní emoce pouze posilují vaše falešné já. Odpustit znamená nebránit se životu - dovolit životu, aby žil skrze vás. Odmítání života vede k bolesti a utrpení a mnohdy k tělesnému onemocnění. Jakmile opravdu odpustíte, osvobodíte se od nadvlády své mysli. Neschopnost odpouštět je v povaze mysli. Ego nemůže žít bez konfliktu. Mysl nemůže odpustit. Odpustit můžete pouze v v. Soustředíte se na přítomný okamžik, vstoupíte do svého těla a vnímáte živoucí klid, který vyzařuje z Bytí. Proto Ježíš řekl: „Než vstoupíte do chrámu, odpusťte."

 

Odevzdání se - není slabost

 

Je v něm velká síla a spirituální moc. Skrze odevzdání získáte vnitřní svobodu a nezávislost na vnějších okolnostech. Možná potom zjistíte, že se situace mění bez jakéhokoli úsilí na vaší straně. V každém případě budete najednou opravdu svobodní.

 

Slovo odpuštění

 

Se užívá už dva tisíce let, ale jen velmi málo lidí ví, co to znamená. Nemůžete odpustit sobě ani druhým, dokud se ztotožňujete se svou minulostí. Odpustit můžete pouze tehdy, když žijete v přítomném okamžiku. Tím učiníte minulost bezmocnou a uvědomíte si, že nic z toho, co jste kdy udělali druhým nebo co druzí udělali vám, nemůže ovlivnit podstatu toho, čím opravdu jste.