Tajné nauky TIBETU

I.

 

Óm mani padne hům. Budiž čest, sláva  a přísaha věrnosti složena k nohám svatým, slavným guruům.

 

Óm namo sarvah Tathágata! Nechť jsou pozdraveni všichni takto jdoucí.

 

Nejdříve se uvolněte do úplné relaxace! Ať se zcela rozplyne napětí svalů a smyslů, ať se osvobodí mysl od tužeb, starostí a problémů!

 

Obraťte nyní pozornost výhradně na vnitřní světy ducha. Zjasněte schopnost přijetí významu slov a připravte svá srdce k rozeznání oživující síly, která je prapůvodní sférou všeho živého! Ztište se tak, abyste přijali víc, než může být napsáno či vysloveno lidskými ústy!

 

Pozorujte jako bdělý, ale nezaujatý svědek, jak vaše duchovní srdce vnímá, přijímá a registruje nehmatatelné zvuky z Říše neznámého. Připravte se k slyšení Nauk, šeptaných řadami guruů. Kteří své pokyny udělovali přenosem na dálku…

 

Vzpomeňte biblického výrazu: „Kdo z boha jest, slovo boží slyší“ neboť se stáváte živými svědky výkladu „Vůdce podivuhodného pochodu“, jak se nazývá prastará kniha mystérií tajného učení indicko-tibetského.

 

Dlouho jsem se rozmýšlel, než jsem se odhodlal ke zveřejnění tohoto cyklu. Studoval jsem „tajné nauky“ již před lety, bylo mi však již tehdy jasno, že z toho, co by bylo pochopeno, může být slovy sdělena jen jistá část. Pouhými slovy lze říci totiž jen něco ze vzácných mystérií, těchto strmých záhadných cest duchovních, dnes téměř neznámých, ztěží uvěřitelných, těžko pochopitelných, ještě hůře napodobitelných  a někdy téměř nereprodukovatelných. Mohu vás ujistit, že přednášející vynaložil mnoho úsilí a času, aby záhadné nauky plně pochopil.

     Tibetská mystéria nejsou  a nikdy nebyla zapsána jasně na papír a vryta do dřevěných desek. To co je o nich zachováno, je často psáno jen v glosách, v náznacích, v úryvcích a nebo v citátech, ve zcela jiném stylu a způsobu, než je naše plikativní, někdy až příliš podrobný způsob západní.

    Nebylo snadné z těchto náznaků a symbolů zachytiti vždy základní ideu učení, porozumět stěžejní myšlence, jejíž výklad byl doplňován osobním vedením kompetentního duchovního učitele – gurua. Dnes je málo těchto velkých znalců, žijí veřejnosti neznámí a v ústraní. Osobní vedení bylo proto nutno nahradit přímým vstupem do oblasti neosobnosti, kde tito mudrci dodnes působí.

 

Některé věci, speciálně získávání exoterních , nebyly prověřeny. Ne, že by to nebylo možné, když tomu člověk věnuje patřičný čas a úsilí.

 

Nepátráme však po silách a zázracích, ale po Pravdě a proto bylo zaměřeno studium a vlastní pátrání přísně tímto směrem! Bude asi zklamán ten, kdo si představuje, že se naučí sedět na klasu, vyvolávat tibetské duchy a démony, ovládat bouře a blesky a nebo létat vzduchem jako Milarepa. Nic takového není v programu, i když se asi nevyhneme některým zvláštním zkušenostem.

    My však hledáme Pravdu a nikoliv podružné síly kolem ní. Jdeme proto směrem Pravdy, tj. směrem konečného osvobození duše od vrozených a vštípených klamů a omylů. Nebudeme dělat záměrné odbočky k silám a zjevům nižších duševních světů, ba ani zastávky. Pro Pravdu však neváháme nastoupit jakoukoliv cestu, sebe odvážnější a sebe obtížnější, ať přes nebe nebo přes peklo.

 

Óm namo sarvah Tathágata.

Ať jsou pozdraveni všichni takto jdoucí!

Poklady jejich nauk nechť zazáří v našich srdcích jako živý, sám sebe zářící, nejčistší krystal.

 

Óm namo sarvah Tathágata.

Poslyšte učení, objasňující samočinné zplození Moudrosti Současně Zrozeného.

Moudrosti dosažené odvážnou tantrickou cestou ovládání vědomí a dechu, jež přináležejí k dokonalému lidskému tělu.

 

Prastaré učení indicko – tibetské sestává ze dvou základních částí. Z nauky, která se jmenuje Joga Velikého Symbolu, kterou jste již poznali v minulém přednáškovém cyklu a z dalších šesti tajných Nauk tantrických.

     JVS je, jak víte, nauka hluboká a vzácná, která může bezesporu přinést k nejvyššímu poznání a osvobození, ale vzhledem k těmto dalším šesti, které mají hlavně za úkol urychlit duchovní cestu, je to nauka přípravná. Pro svůj exoterní obsah byla odjakživa v Tibetu všeobecně přístupná.

    Druhá část indicko – tibetské moudrosti, tvořící právě obsah tohoto současného cyklu, jsou však nauky tajné, které byly svěřovány jen vybraným a zvlášť schopným a způsobilým  jedincům. Tyto nauky by se nikdy nedostaly k sluchu neprověřených osob, zejména Evropanů a Američanů, kdyby osud nešťastného Tibetu, psaný ve hvězdách, nebyl býval již dávno dešifrován jeho vysokými zřeci a mudrci. Již dávno se vědělo, že dnešní Dalai-lama i Pančen-lama jsou poslední v tisícileté řadě duchovní posloupnosti světských  i nesvětských vládců této země. Již dávno bylo tibetským mistrům známo, že odvěká duchovnost Orientu ztrácí postupně svá centra a stane se lepším majetkem některých lidí a zemí Západu a to ještě dříve, než se konečně stane záchranou světa.

    To bylo známo již velmi dávno právě tak, jako byly známy téměř dopodrobna všechny další tragické podrobnosti, jimiž se nešťastný osud Tibetu v naší době tak věrně naplnil. Okupace tibetské země Číňany dovršila tragický osud tibetského národa. Duchovní život v Tibetu je nyní potlačen a jeho mnozí představitelé, z nichž mnozí žijí za hranicemi této země, dali proto svůj souhlas k uveřejnění tibetských posvátných mystérií a to i těch nejtajnějších.

 

Pravá nauka nemůže nikdy zhasnout. Jakmile se objeví praví posluchači, je tu i nauka. Je jen jedna Pravda, a když je potlačena na jednom místě světa, rozzáří se na druhém. Tlučte a bude vám otevřeno! Jaká je otázka, taková je i odpověď. Pravda je živá a objeví se tam, kde je žádána. Záleží jedině na kvalitě a kvantitě touhy po ní. Vždycky však byli na světě lidé i v dobách temna a útisku, kteří ji žili a rozuměli jí.

 

A tak byly nakonec cesty k Pravdě přeloženy do evropských jazyků a zveřejněný na západě. Někteří lidé soudí, že není nebezpečí  jejich zneužití, protože jim na západě dnes stejně nikdo nerozumí, neboť k jejich plnému pochopení je třeba učitele gurua. Ale Guru nemusí přicházet jen v zevním těle. Opravdovým učitelem je vždy jen vnitřní Božství, které má všechny možnosti.

 

Je to především Osvícení žáka samotného, bez kterého by neporozuměl slovům žádného gurua. Osvícení vnitřním učitelem je vždy hlubší a bezprostřednější. Ve skutečnosti i takzvaný vnější guru (v těle) je jen vyjádřením učitele vnitřního a není žádný guru než vnitřní, jinak by Pravda byla nedosažitelná.

    Pře to všechno jsem dnes přistoupil ke zveřejnění tohoto nového cyklu, rozhodl jsem se požádat autority dnešního tibetsko-buddhistického světa o laskavý souhlas a požehnání. Ale nejdříve ještě, než k této korespondenci došlo, dostalo se mi souhlasu ještě kompetentnějšího. Dostavilo se spontánně za jednoho jitra po několikadenní hluboké meditaci a cvičeních.

Nebylo možné mu odporovat.

 

„Neváhej sdělit z nauk, co znáš, ale varuj věřící i nevěřící svět před jejich zneužitím“!

 

A než jsem mohl zmoci k zaujetí jakéhokoliv stanoviska nebo snad odporu, následovalo další sdělení: “Byly uvolněny záměrně a letí prostorem jako šíp. Kam dopadne není tvojí věcí“.Vím, že šíp jednou vystřelený není možno vrátit, je však možno varovat jeho eventuální oběť před dopadnutím. Vím však také, že nejsou všechny střely smrtelné. Šíp může právě tak dobře proklát srdce, jako vzbudit spáče ze snu. Hlas je však vždy rychlejší jak šíp. Zvedám tedy hlas, abych předal  co mi bylo dáno, a především, abych varoval.

 

Vím, že Tajné Nauky Tibetu jsou jako šíp vystřelený. Dovedou zabít nevědomost a zbavit omylu v jednom životě, což je zázrak, který nemá sebe sama rovna, ale samotná jejich praxe není lehká a nikdy nebyla zcela bez nebezpečí.

 

Světský člověk musí projít obvykle mnoha úskalími, než se stane člověkem duchovním, to člověkem vážné duchovní činnosti. Ale takový člověk má nárok na praxi všech částí tajných nauk.

     Mít špatný charakter, špatné osobní vlastnosti, vléci s sebou břemeno sobectví, závisti, žárlivosti a nenávisti, svíraných tužeb po moci, ženách a majetku, chovati v licoměrném srdci špínu zlých pomluv a přitom usilovat o vyšší duchovní úroveň, to může přinést jenom pád. Lidé s těmito vlastnostmi, pokoušejíce se o úspěch duchovní, ale nesnažící se zbavit rychle vadného charakteru, mohou totiž být ve svých vadách ještě více utvrzeni a výsledkem může být jen prudký obrat k negacím našeho druhu.

    Ale takových lidí je málo,ale nemyslete si, že se nás to již vůbec netýká, když máme zájem věci esoterní. Tento zájem je sice známkou jistého pokroku, ale nedělá z nás ještě lidi dobré a hlavně schopné praxe Šesti Nauk. Tato schopnost rozlišovat mezi čistým duchovním a pochybnými nebo zavádějícími silami. Je naprosto nutné, nemá-li zabloudit Stav mysli, který k tomu potřebujeme, vyžaduje, aby vědomí a zájem člověka byly převážně poutány duchovní cestou a ne světskými cíly a zálibami. A to není malá věc, když celý náš vývoj se bral právě obráceně. Proto je člověku tak zatěžko vracet se k Pravdě a vnitřnímu míru, ačkoliv tyto jsou původem, z nichž povstal.

     Proto byly tyto nauky svěřovány v Tibetu kdysi jen tomu, kdo nejen prošel zdárně Jogou Velikého Symbolu, ale také těžkými zkouškami života a světa.

    Dnes máme zevních zkoušek dost, na to si nemůžeme stěžovat, ale je otázkou, jak jimi procházíme. Zda dobře, či špatně. JVS jsme zde slyšeli, ale je otázkou, zda a jak jsme ji zažili a pochopili. Je na nás samých, jak dalece jsme připraveni jít dál. Nejsme-li si ještě jisti, počkejme s Šesti Naukami! Nejsou ještě pro nás“ Namísto toho můžeme si zopakovat pročišťující cvičení meditační, jichž tu bylo navrženo dost a dost. Ostatně v Šesti Naukách najdeme četná přípravná a očišťující cvičení, na které zvlášť upozorním a která by měl cvičit každý, kde se snaží o duchovní pokrok ať již na kterémkoliv stupni duchovního vývoje.

 

V zásadě platí dvě podmínky pro většinu Branayamických nebo tantrických cvičení šesti tajných nauk: dobrý charakter a brahmačarya, čili pohlavní zdrženlivost. V otázce charakteru je to myslím jasné, na strmé skále nelezeme s rukama plnýma zátěže nebo se zřítíme do propasti. Na takový výstup se může vydat jen člověk volný a silný.

    U Šesti Nauk musí to být člověk mravně silný a ukázněný. Kdo tyto vlastnosti dosud nemá, ať pěstuje třeba umění nebo vědu, učí se praktickému altruismu, lásce k lidem, zvířatům a věcem, aby dovedl vyciťovat jemné a dostal přirozený odpor k hrubým požitkům těla a mysli a vůbec ke všem negacím.

 

Je totiž nesmírně důležité dovést vycítiti vnitřní duchovní jemnost sám v sobě a mít vůli a sílu dát jí přednost. Bez této hluboké znalosti a schopnosti propadneme hned v první nauce svodům ega, které se zachytí na silách, zjevech a klamných přeludech vlastních představ a zesílí jimi do nemožnosti, na místo, aby se samo zmenšilo a nakonec zmizelo prohlédnuto jako klam.

 

Pokud jde o druhou podmínku, říkám to tentokrát přímo a naplno: jsou některá cvičení, která zvlášť označím, kde dodržování pohlavní zdrženlivosti je naprosto nutné. U Tajných Nauk se nesmlouvá. Jsou jako anděl s plamenným mečem. Mohou vás přivést do ráje, nebo vás z něho navždy vyhnat.

 

Proto cesty Tajných Nauk nezačínáme s poloviční připraveností, s pouty na nohách a bez vážné touhy po nejvyšší duchovnosti. A pamatujme si jedno zásadní pravidlo pro rozlišování vlastní situace: láká-li nás ještě cokoliv, třeba druhé pohlaví, i když je nevidíme, pak nejsme ještě připraveni pro tento druh duchovních praktik s výjimkou partií přípravných a těch, které budou zvlášť za takové označeny.

 

Kurs Šesti Nauk nebude však pro nás v žádném případě ztraceným časem, i když ho nebudeme celý hned následovat. Stačí, že o těchto naukách víme, že nás probudí k mravnosti, většímu pročištění mysli, k intenzivnější službě a lásce k člověku a celému tvorstvu.

 

Bude to jako bychom měli někde zakopaný poklad.

Potřebujeme ho již teď nezbytně k životu?

Nepotřebujeme! Žijeme dobře i bez něho.

Ale až touha a tlak našich duchovních potřeb zesílí, můžeme z něho vybrat, co budeme chtít. Malou nebo větší část nebo třeba všechno. Nejsme-li si však zatím sebou docela jisti, nechme si tyto vzácné nauky v záloze a pracujme jen na cvičeních přípravných, třeba na Joze Velikého Symbolu a přibírejme si z ostatních nauk jen tolik, na kolik můžeme bezpečně stačit. Budou nám dobrou pomocí až přijde náš čas a to až do konce naší duchovní cesty.

 

Končím varování ústy nejpovolanějšího, svatého guru Bílé dynastie, velikého Marpy – překladatele: „Jestliže tyto pravdy budou zaměněny k rozhojnění pozemských nicotností bude vzbuzen hněv bohů a stane se cosi strašlivého!!“

 

Z toho provždy vycházejme! A nyní poslyšte nauku první, která se nazývá:

 

Nauka o psychickém teple

 

Jednoho dne, když byl ještě Pravdy nepoznal, meditoval jogin Milarepa ve své jeskyni o pozorování prázdnoty a rovnováze nepopsatelného míru, jež vedou k cíli Neproměnné Stezky. Tu se mu zjevila božská víla, bohyně nejvyššího milosrdenství, hedvábím oděná Dákyně, pozoruhodně tmavé pleti, jejíž obočí a brvy byly zlaté a řekla mu: “Můj synu, dlouhou meditací přijals Pravdy Velikého Symbolu. Dala ti sílu dosáhnouti Nirvány. Chybí ti však ještě drahocenná nauka drong-džugu, pomocí niž můžeš dosáhnout budhovství v okamžiku (tj. v jediném vtělení). Tu si musíš opatřiti!“ To řekla a zmizela.

     Milarepa dlouho přemýšlel o zjevení, bylo-li pravé, nebo bylo-li to jen pokušení. Správné odpovědi však nenalezl. Byl přesvědčen, že jen jeho guru bude mu moci dáti odpověď. I porušil přehradu, kterou byla jeho jeskyně uzavřena a odebral se ke svému učiteli. Bylo to první svémocné přerušení jeho několikaleté osamělosti.

    Když ho učitel Marpa spatřil, velice se ulekl. „Proč přicházíš, místo abys setrval ve své odloučenosti? Jsi v nebezpečí stát se nestvůrou!“

    Milarepa vyprávěl svůj sen a tu mu učitel potvrdil, že šlo o správné zjevení, řekl mu však, že nauku  drong-džugu dosud sám nemá. I vypravil se pro ni do Indie, k svému vlastnímu učiteli, svatému mistru Naropovi, aby o ni pro svého žáka požádal.

 

Když tam přišel, mistr Naropa už v Indii nebyl. Před několika dny se právě odebral do hor, aby navždy zmizel lidským zrakům. Marpa byl ale neoblomný, byl odhodlán obětovat i svůj život za rozhovor s ním. I šel proto hledat do lesů a hor Phulaharských. Když ho konečně po dlouhých útrapách nalezl, tázal se ho po nauce drong-džugu. Tu svatý guru Naropa pravil: „Vzpomněl jsi si na ni sám, nebo jsi měl zjevení?“

    „Ani jsem si na ni nevzpomněl, ani jsem neměl zjevení“, pravil  Marpa, „měl je však můj žák Thopaga“, jak říkal Mialrepovi – „a pro něho přicházím sem“.

    „Nádherné“, zvolal Naropa. „V požehnané zemi tibetské žije osvícený duch, jenž slunci podoben, ozařuje vrcholky hor!“ Pak v úctě zavřel oči a třikráte se poklonil tváří k Tibetu. A všechny vrcholky hor i stromů se poklonily, dle legendy s ním. Věřme tomu, nebo nevěřme, ale dodnes jsou vrcholky hor a stromů v celém okolí phularském nakloněny k Tibetu.

    Tak zní pověst o tom, jak se dostala do Tibetu první z tajných nauk drong-džugu, které se také říká „učení o tumo“, nebo-li učení o psychickém teple.

 

Sestává se ze tří částí:

1.    z části přípravné

2.    ze základních cvičení

3.    z praktického použití nauky

 

Řekneme si dnes něco o přípravné části. Je celkem ř cvičení, z nichž se sestává přípravná část.

 

a)    Prvním je nazírání na tělo jako na Prázdno

b)    Druhým je nazírání na psychologický nervový systém jako na Prázdno

c)    Třetím je takzvané vidění ochranného kruhu

d)    Čtvrtým je školení psychických nervových center

e)    Pátým cvičením je přenášení proudů Milosti na psychická nervová centra

 

To všechno je tedy příprava na Nauku. Nuže přistupme k první části přípravy, to je tzv. Nazírání na tělo jako na Prázdno.

 

Nejvyšší skutečnost, ať je nazývána teologicky Bůh, nebo metafyzicky Světová Mysl. Nebo jenom Mysl s velkým „M“, nebo empiricky Osvobození čí Nirvána (Nicota), nebo jakkoliv jinak, třeba Tao, je v každém případě jen jedna jediná  a není nic mimo Ni.

    To je nejvyšší zásada, z níž Nauka vychází. To je neosobní „Já jsem!“, které jenom Jest. Zírá tiše na vesmír, který současně stejně tiše a stejně neokázale sama ze sebe vytváří. Vyváří je tím, že si to myslí, že si ho vysnívá v bodě přítomnosti, že si prostě podle karmického vyrovnání představuje, čímž ho přímo a bezprostředně tvoří. Sama ze sebe ho tvoří ze své vlastní Mysli, čili ze své vlastní podstaty. Nepotřebuje k tomu žádnou hmotu a žádného jiného pomocníka. Asi tak, jak si tvoříme sami svůj svět snů. Nejvyšší Skutečnost takto září sama v sobě uvnitř jako absolutní Pravda, zevně jako svět.

 

Má tudíž dva aspekty Jedním jejím aspektem je živý Klid, kde není nic a nikdo, který jedině Jest. Je to živé Prázdno. Je samo bez počátku a bez konce, ale při tom jakožto Podstata je přímou a jedinou příčinou všeho, co má počátek a konec.

     A to je druhý aspekt Nejvyšší Skutečnosti, tvořivý aspekt neosobního „Já jsem!“, který se jeví jako nikdy nepřestávající Pohyb. Pohyb čeho? Pohyb jeho samotného, pohyb nepojmenovatelné Podstaty Prázdna. Nic jiného tu totiž není, co by se mohlo takzvaně „hýbat“.

     Tento pohyb Nejvyšší Skutečnosti vyvolává k životu (k existenci) všechny tvary a tvary dávají původ jménům. Tak se tvoří svět.

 

A jako pěna a vlny nejsou odlišné od moře, i když se tak zdá, tak ani jména a tvary nejsou odlišné od svého původu (Prázdna), i když se to tak zdá. Vzešly z Podstaty Prázdna, jsou pohybem Podstaty Prázdna a proto v základě ničím jiným než Prázdnem samým.

     Tato pravda není v rozporu s vědou. Nebyla by ani Pravdou, kdyby nebyla s to odolat náporům vědeckého zkoumání. Byla známa od pradávna svaté dynastie guruů a je ji známa i dnes. Že se dnes vědecké výzkumy našich dnů přibližují této Pravdě, je  známkou její vysoké dokonalosti a také vysokého pokroku vědy. Doba dozrává k velikým duchovním žním, vědecké pravdy a mysticko-jogická zkušenost se začínají krýt.

     Poprvé v dějinách člověka je vědecky prokázáno, že tvary, jež lze vidět, zkoumat  a pochopit, jsou vyvolávány k existenci jedině pohybem jejich vlastní podstaty jakožto něčeho, co není vidět, co nelze pochopit. Pohybem živé Prázdnoty.

    Proto tvary světa sice existují, ale nejsou skutečné. Jen jejich základ, to neuchopitelné a nepopsatelné, je skutečný.

    Je to asi tak, jako když si představím kruh, který se vytvořil rychlým otáčením pochodně. Není v pravdě skutečného kruhu, ačkoliv jej naše oči vidí, ale je to jen překupování jediného svítícího bodu v prostoru a čase. Konec otáčející se pochodně nemůže být přece na všech místech najednou, to je  v jediném a témž okamžiku. A přece vytvořil iluzi svítícího kruhu.

    Právě tak je vytvářena iluze vesmíru, který se také jeví jako pevný tedy skutečný, ale ve skutečnosti sestává z nesmírně rychle vibrujících submikroskopických pohybů živé síly, jejíž bleskurychlý nepřetržitý sled vytváří představu našeho těla i světa kolem něho. Podstatou je však v každém případě živé Prázdno, které je z hlediska poznání Pravdy nejvyšší plností, naplněním a osvobozením.

 

Toto je Pravda, a proto, chceme-li Pravdu realizovat, to je stát se jí, musíme se, jak říká Nauka, dívat na tělo i na svět očima Pravdy. Musíme připomenout její pravdivé hledisko a ne naše, iluzorní, běžné a klamné…

     A to je smysl Nauky. Musíme staré hledisko odložit, hledisko fyzického a omezeného těla, neboť je v rozporu s Pravdou. Musíme v sobě odmítnout hledisko klamných smyslů tak, jako je dnes odmítá nukleární vědec. A protože naše tělo je prvním z omylů, jímž nám – jak známo – příroda svou Pravdu zastírá, zní první přípravné cvičení Nauky takto:

Pochop tělo jako Prázdno!

 

Správná nauka jde vždy „in medias res“ – do středu věcí! Pochopit tělo jako Prázdno, ale jak to udělat?

Rada zní podivuhodně:

Představ si sama sebe jako nejvyšší Jogické ztělesnění ženského principu Absolutna! A to se všemi jeho tvořivými, to je ženskými aspekty.

     V originálu zní tento návod daleko šířeji a daleko podivuhodněji:

Symbolicky zní takto:

„Představ si sebe sama jako svatou Varja-joginku. Je červeně zářící, jako záření rubínu, s obličejem, dvěma rukama a třema očima. Pravá ruka třímá nad hlavou blyštící se zahnutý nůž, levá ruka drží lidskou lebku plnou krve před svými ňadry. Na hlavě má korunu z pěti sušených lidských lebek. Je ozdobená náhrdelníkem z padesáti krvácejících lidských hlav. Její ozdobou je tiára z lidských lebek, náhrdelník z lidských hlav. Další ozdoby jsou v podobě zrcadla karmy, jež je zavěšeno na dvojitém řetěze z lidských kostí. Šestou ozdobou je mast ze hřbitovního prachu, vetřená do celého těla. V ohybu paže drží dlouhou hůl, symbol to otce Héruky. Je nahá v plném rozkvětu svého panenství, asi šestnácti let. Tančí, pravou nohou pokrčenou, chodidlo zdviženo, levá noha šlape na prsa nataženého lidského těla. Plameny moudrosti ji ozařují.“

 

„Představ si, že sám jsi touto postavou“, zní návod, „zvenčí jako božstvo a uvnitř tak prázdný, jako vnitřek prázdného obalu, prázdný od konečku prstů, jako prázdný stan z červeného hedvábí, nebo jako nafouknutá hadice z tenké hmoty“.

    „Nejprve si představuj obraz asi ve velikosti svého vlastního těla, potom ve velikosti domu, pak vrchu a konečně vesmíru. Na to řiď své myšlení!“

    „Pak zvolna zmenšuj obraz za přísného dodržování ostrých obrysů všech částí a údú, až na velikost zrna sezamového. Pak zmenšuj dále!“

„I na to usměrni celé své myšlení!“

 

To je popis cvičení, které bez vysvětlení a vnitřního pochopení mohlo by  se zdát nezasvěceným jako  obraz pobloudilé fantazie, z něhož by se nám nanejvýš mohly zvednou vlasy na hlavě. Ale nic nebylo by horšího než takovéto tvrdé nepochopení a nebo dokonce zamítnutí. Tak asi nazírali neinformovaní a nevědomí běloši na posvátné nauky  a rituální tance Tibeťanů. Když se s nimi poprvé setkali.

     Pravda této drsné a záhadné symboliky však naprosto není divošská. Je zcela jiná: nesmírně hluboká, nesmírně moudrá, nesmírně jemná až subtilní. Je jen zahalena záhadnými symboly, aby se jí nezasvěcený nedopátral, asi tak jako kdysi pravda středověkých alchymistů a rosikruciánů. Tato symbolika směřuje mimo to ještě k odrazení bázlivců a zvědavců.

    Ve skutečnosti tu však nejde vůbec o zaujetí klamné představy čehokoliv fyzického, ať joginky nebo jogina, ale jde o to získat změnou mysli nejhlubší kvality duchovní, kvality světce, Bodhisatvy-Mahasatvy a to v tvořivém, čili ženském aspektu božství. To opět vyžaduje vysvětlení!

 

Všechno ve světě má vzhledem ke svému vývoji a rozvoji dva póly. Kladný a záporný pól, čili aspekt mužský a ženský. Vidíme to např. v elektřině, v makrokosmu i v mikrokosmu, v rozmnožování rostlin, zvířat i lidí, zkrátka všude. Tato dvojpólovost je prvním ozvukem nevyjádřené Pravdy.

Její život je v klidu, statický život, má aspekt dávající, čili pól mužský /+

Její život v pohybu, dynamický život, má aspekt přijímací, ženský /-

Jen spojení obou těchto pólů vede k plnému poznání Šiva-Šakti.

 

Nauka sleduje nejdřív pól dynamický, tj. ženský, což je vždy snazší, neboť jde o věci stvořené a nikoliv o jejich tajné prameny. Tak poznává, že nekonečné Prázdno nekonečným pohybem sebe sama tvoří nekonečný vesmír. Co z tohoto vesmíru člověk nejlépe zná? Je to jeho tělo. To je přirozené, vždyť s ním je osobně v nejužším vztahu.

 

Nauka vychází z této premisy: Kdyby člověk dovedl nazírat na své tělo jako na živé Prázdno, jímž ve skutečnosti tělo jest, mohl by se  s ním jako s takovým sžít, tj. mohl by je jako takové přímým zážitkem pochopit. Ale jakmile by pochopil přímo tuto část vesmíru (tělo), mohl by pochopit celý vesmír. To už by bylo snadné. Pochopit vesmír znamenalo by však pochopit Božství v jeho tvořivém aspektu, v ženském pólu, ve věčně živé tvořivosti sebe sama, což by ho nutně dovedlo i k pochopení jeho kladného pólu Božství, v aspektu statickém, ke klidu věčného života i k životu věčného klidu. Poznal by sama sebe. Připomene si také sedmou buddhistickou arupa-džanu – poznání těla.

 

Přeložen pod zorným úhlem těchto pravd zní tedy návod nauky drong-džugu – jak již řečeno – stručně takto:

     „Představ si sama sebe jako nejsvětější ztělesnění ženského principu Absolutna, jednak jako nekonečně velké, jednak jako nekonečně malé, v každém případě však jako prázdné. Tak zní návod, když je osvětlen vnitřním světlem poznání.

A vysvětlení symboliky?

 

Třetí oko Varja-joginky… toť světlo jasného vidění, sídlo božské jasnovidnosti. Nůž nad hlavou představuje konec myšlenek, které vzrušují vědomí, krví naplněná lidská lebka je nejvyšším symbolem odříkání všeho světského, krvácející lidské hlavy jsou symbolem úplného nenávratného odpoutání od samsara, čili zevního světa tužeb a přání. Každé přání po návratu do tohoto světa zdání a strachu musí zhasnout jako život ve sťatém tělu. Krom toho každé ze svatých těl symbolizuje jednu z padesáti slabik, o nichž bude řeč v pozdějších cvičeních. Šest symbolických ozdob ozdob včetně masti ze hřbitovního prachu symbolizuje šest vysokých ctností (paramit). Mast sama je nejvyšší ctností a symbolem nejkrásnějšího odřeknutí světa a ovládnutí strachu před smrtí. Otec Heruka je jogické ztělesnění mužského, pozitivního aspektu, osvícené síly, tak jako jeho družka Varja-joginka je ztělesněním ženského aspektu – aspektu negativního.

     Ale proč ten ženský aspekt? Je tu jen proto, že nauka sleduje dynamický pól tvořivého Božství? Nejen proto! Je tu ještě jeden důvod.

 

Je třeba, aby se žák této jogy a vlastně každé jogy, učinil schopným přijmouti nejvyšší Sílu Dobra, to znamená, aby se učinil žensky měkkým, nejvýš pokorným, oddaným a odevzdaným, vzdávajícím se, plně odevzdávajícím a otvírajícím k přijetí božského stavu Pravdy. K Pravdě není možno proniknout v mentální nečistotě, ale v nejvyšší jemnosti, nikoliv chtivě, tvrdě mužsky, násilnicky, ale v největší panenské jemnosti svatého principu ženství, v nejvyšší cituplnosti a otevření. Jen když budeme zcela tišší a čistí jako neposkvrněné panenství a zcela maličcí, jenom tak lze projít úzkou branou Pravdy. „Nech maličkých přijíti ke mně!“ A z čisté panny rodí se Kristus – Poznání.

    Toto je správná imaginace božské postavy, která není postavou ale symbolem, jímž se má žák vnitřně přiblížiti k božstvu. Je to imaginace symbolická, zvenčí děsivě zdrcující, pro nevědomce dokonce i odpuzující, ale vnitřně božsky dokonalá, svatá, čistá a prázdná jako zářivý stan z červeného hedvábí. Je to imaginace kvalit Bohisatvy-Mahasatvy Arhata či Avatara – božských vtělení.

     Žák má zapomenout na svůj klamný a neskutečný dosavadní život, tvar a jméno a vytvořit si představu nejvyšších kvalit ženského prototypu Absolutna. Nabýt nejvyšších kvalit představou a vžíváním se do těchto kvalit. A pak¨je už zvětšovat víc a víc až do nekonečna a zase zmenšovat zpět až k nule, až do velikosti zcela ničeho. Poznat, že tyto kvality jsou naší mohutností, mohutností naší duše.

     Je psáno: Spatřuj Prázdno v neurčitém – poněvadž je tak maličké, spatřuj Prázdno v nestálém- protože vše je pomíjející.,

 

Toto jsou příkazy, ústřední příkazy prvního přípravného cvičení Nauky zvané „Učení o psychickém teple“. Může je cvičit kdokoliv, zde není zábran ani podmínek. Neboť  každý má nejen možnost, ale i úplné právo probudit se správným postojem a názorem k Pravdě. Je to nanejvýš očišťující cvičení, které vám dodá potřebné jemnosti a přiblíží vás kvalitám neosobního Božství. Jen správným názorem a postojem dospějete k nejvyšší moudrosti a Svatosti.

 

Čeho je k tomu potřeba?

     Je potřeba být úplně soustředěný, moudrý, pilný a odvážný, nepředpojatý, bez pochybovačnosti a dosti statečný k odložení nesprávného. Je třeba být ve stavu krajního zřeknutí se zevních přitažlivostí světa i strachu ze smrti, ve stavu plné čistoty a plného odevzdání, ti, kdo mají alespoň náznak těchto kvalit a vlastností, mohou je cvičením rozmnožit geometrickou řadou.

Znáte to jistě: Kdo má, bude mu přidáno!

 

Ti ostatní mají zase jiné možnosti: v modlitbách, morálním zušlechťování, v lásce k Bohu a lidem a hlavně v Karma-joze. To jsou cesty očisty, která je však pro Šest Nauk naprosto nezbytná.

 

Nauka patří nepředpojatým, odvážným, moudrým, čistým a silným. Povznese vás, odsune vaše starosti jakoby je větrem odvál a přinese vám mír do srdce a klid do duše. Dejte se bez obav do tohoto přípravného cvičení. Pomůže vám omylem ega a zhasnout jeho blikavý plamen, jako když zhasne život v uťatých hlavách nejsvětější Varja-joginky. Naše pravá skutečnost. Je však nezničitelná a nezhasne nikdy. Je to nekonečnost sama. Je dobrem všeho dobra a nezavede nás, budeme-li jen poctivě ji sledovat.

Pak najdeme mír v sobě jeho pravý zdroj.

Neboť vesmír je zdroj v pravdě „Já“…

Kéž se setkáme všichni společně ve svaté Pravdě Tajných Nauk, nejvyšší a nejsvětější,  z níž není návratu.

 

A U M    T A T    S A T    A U M

 

 

 

 

 

II.

 

Óm mani padne hům! Budiž čest, sláva a přísaha věrnosti složena k nohám svatých, slavných guruů!

 

 

Na východě vypravuje se prastará pohádka o princezně, kterou vysvobodí statečný hrdina ze spárů zlého obra, přičemž mu princezna vydatně pomůže. K zápasu musí se totiž hrdina dostavit beze zbraně a tu mu v kritickém okamžiku podá princezna svoji jehlici do vlasů, kterou on pak hravě netvora zdolá.. Všimněte si jaký je váš rozdíl oproti obvyklému pojetí pohádek na Západě. V západních pohádkách bývají obvykle princezny pasivními diváky, východní princezny však velmi často bojují o své osvobození anebo svým hrdinům pomáhají.

 

Proč tomu tak je?

Jak známo, pohádky jsou většinou alegoriemi skutečnosti, jinotajem života. Východ býval duchovně probuzenější než Západ. Pohádky východu jsou proto bližší duchovnímu životu.

Tato pohádka je zřejmě alegorismem hledání Pravdy. Hrdina. to je člověk, netvor je jeho ego, princezna to je Pravda, čistá Boží duše. Boj s obrem o princeznu je bojem o Pravdu, ale v boji o Pravdu nezůstává Bůh netečný, ale pomáhá člověku velmi mocně. Jakoby sám sobě pomáhal v osvobození. Člověk proto nemá spoléhat jen na své vlastní úsilí, ale především na pomoc Boží a nejen to, on sám se jí má přímo dovolávat a má si ji být vždy přímo vědom.

     A právě tento požadavek zdůrazňuje Tibetská Tajná Nauka, zvaná Nauka o „Tůmo“, čili nauka o psychickém teple. Abych poznal čisté světlo jako jdoucí ve tmě, aby všechny jevy se proměnily v čisté světlo, udělte mi svoji milost svatí guruové!, modlí se zbožný Tibeťan. K dosažení nejvyššího cíle Nirvány vylévejte na mne proudy své Milosti!

     Přímá pomoc a nejvyšší ochrana Bohů a duchovních učitelů je něco, s čím Tibeťan na své cestě duchovní samozřejmě počítá.

 

Aby byly přeneseny do mého Vědomí nejvyšší blahodárné síly,

Aby všechny viditelné věci se rozplynuly v postavy božstev,

Aby se naplnil střední nerv životní silou,

Poskytněte mi vaši milost!

 

K zažehnutí požáru psychického tepla

K přeměně nečistého klamného těla,

Aby povstalo ve věčné čistotě,

Udělte mi vaši Milost!

 

Aby mne byly vzdáleny klamné obrazy snů,

Abych přenesením vědomí se dostal do nejčistších sfér,

Abych dosáhl Budhovství již v tomto bytí,

Vylévejte na mne proudy své Milosti,

Smilujte se nade mnou mocní strážcové nauky,

Vznešení bílí guruové!

 

To je modlitba Šesti Nauk, lépe řečeno modlitba přípravných cvičení Šesti Nauk, kterou se má člověk učiniti hodným přijetí vyšších sil. Ale tato modlitba nezůstává jen zbožným přáním. Tibeťan ji volá tak mocně a poctivě, že ji dovede až k uskutečnění. Neboť on ve vyšší moc nejen plně věří, ale je naprosto přesvědčen, že se musí dostavit dříve nebo později. On ví, že tam, kde učiní sám jediný krok k prohloubení duchovnosti, jeho vlastní Božství jich učiní současně tisíc. Proto je vyzývá k pomoci při každém duchovním cvičení. Aby se naplnil střední nerv životní silou, k tomu mi poskytněte vaši Milosti, vznešení, mocní guruové!

 

Neodvažuje se sám tak učiniti, z vlastní vůle, ke všemu volá na pomoc Bohy nebo učitele. Ostatně pro Tibeťana je Bůh a učitel – strážce učení pojený s bohem, jedno a totéž.

Aby se naplnil psychický střední nerv životní silou, co to znamená?

     Prvé přípravné cvičení této Tajné Nauky bylo věnováno správnému názoru na tělo člověka, jakož i správnému citovému a mentálnímu vztahu k němu.

Žák se naučil nazírat na své vlastní tělo jako na Prázdno, činil tak ve formě nejvyšší oddanosti, v odřeknutí sama sebe  a všech svých osobních závislostí v nejvyšší čistotě mysli, skromnosti a jemnosti. Proto si své vlastní tělo představoval jako tělo svaté Matky Boží, Maha-šakti. Abstraktní inteligence Božské Milosti, Veliké, panensky čisté Varja-joginky. Matka a panensky čistá! Srovnejme jen tuto hlubokou ideu s ideou Neposkvrněného Početí křesťanské Matky Boží. Esoterní chápání naprosté čistoty Božího tvoření a srovnání je v obou případech identické. U boha není nečistoty, neboť z absolutního hlediska není vůbec nic takového jako nečistota. Absolutní je Bůh, Pravda. A Pravda je vše, co má jméno a tvar, neboť není nic, čímž by Absolutno nebylo. Bůh je všudypřítomný.

 

Druhé cvičení nauky „Drong-Džugu“ je věnováno neméně důležitému úkolu a to je nazírání na psychický nerv jako na Prázdno. Zabývá se nejdůležitějším psychickým orgánem těla a to středním nervem, který probíhá páteří a jemuž se říká v sanskrtu „Šušumna“. O tomto nervu, resp. o psychické funkci tohoto nervu normální zevní člověk nic neví.
     Východní učení říká, že člověk má v sobě mnoho tisíc psychických nervů, tzv. nadis, které zprostředkují pohyb životodárné Prány, pohyb korespondující s pohybem mysli.

 

Co je to Prána?

Prána je universální podstata veškeré energie. Je to životní síla, která proniká vším. Může být statická i dynamická. Je ve všem. V člověku jako v mravenci, v rostlině jako v kameni. Je ve světle, je v elektřině, v magnetismu, v pohybu elektronů právě tak jako je melodie v hudbě nebo září c lidském oku.

     Člověk ji dostává dechem, potravou vzduchem, vodou, sluncem, nejrůznějšími způsoby. Hlavně však ji přijímáme naším nervovým systémem a absorbujeme ji i dýcháním. Přebytek Prány se ukládá v mozku a v nervových centrech. A můžeme si hned říci, při této příležitosti, že největší Prány se vytváří sublimací nebo transformací plodivé síly. Jogin ji shromažďuje právě v mozku. Takové Práně se pak říká sanskrtsky „odžas“.

 

Jogin cvičící Tajné Nauky a přetvářející vitální síly v odžas, akumuluje její přebytek v mozku a jakoby ukládal megawatty elektřiny v obrovském akumulátoru.

     Tato síla se pak stává zdrojem jeho energie, zdrojem jeho tajných sil a nejdůležitějším pramenem jeho schopností ovládání mysli. Protože je živá, putuje tělem jako proud. To proudění je zprostředkováno – jak již řečeno – velice jemnými průduchy, tzv. „Nadis“. Důležité z nich jsou tři, kterým se říká Ida, Pingala a Sušumna. Ida probíhá od levé nosní dírky nahoru k mozku a pak podél levé strany páteře až dolů k pohlavním orgánům, Pingala stejně tak, jenomže po pravé straně páteře. Nejdůležitější ze všech je Sušumna, vede středem páteře až do středu lebeční kosti.

 

Tyto 3 hlavní nadis musí žák důkladně pročistiti, má-li správně postupovat. V nauce „Tumo“ jako ve všech tantrických naukách, největší pozornost se právě věnuje Sušumně, neboť tudy má  procházet po svém probuzení tvořivá síla Boží, tzv. Kundalini Šakti, hadí síla, jak se jí také říká pro její svinutou podobu. Tato síla je právě onen tvořivý ženský princip, v makro i mikrokosmu. Úspěšný jogin vyvede tuto sílu nad hlavu do sedmého lotosu, tzv. Sahasrary, aby se tam spojila se svým základním  mužským principem, z něhož vzešla. To se děje buď za účelem získání transcentálních taumaturgických sil anebo (což  je pro nás důležitější) za účelem Realizace Skutečnosti.

     V křesťanské mystice se této Realizaci – tomuto spojení obou principů – říká „mystická svatba“.

    Tedy tuto cestu „Hadí síly musí žák předem pročistiti, tj. produchovnit, má-li správně fungovat. Produchovnit ji, znamená však uvědomit si v ní až do nekonečna, čili zprázdnit ji. Zprázdnit střední nerv, zprázdnit střed páteře, zprázdnit tuto karmickou základnu starých, věky nastřádaných závislostí a zbavit člověka jeho egoistické opory, čili učinit ho schopným přijmout stav neosobnosti, neegoičnosti. A to je druhý úkol, který ukládá Nauka žáku této duchovní cesty ve svém druhém přípravném cvičení.

 

„Představuj si střední nerv (Sušumnu) v jeho napřímení střední osou těla od pohlaví až k Brahmovu otvoru na temeni hlavy a své tělo si přitom představ jako tělo Božské Maha-Šakti, Božské Varja-joginky…“, říká Nauka.

 

Jak vidíme druhé přípravné cvičení navazuje přímo na první a spojuje se sním.

Nauka pokračuje¨: „Střední nerv je červený jako rozpuštěný lak, je zářící jako lampa se sezamovým olejem, rovný jako norek banánu a dutý jako role papíru.“ Tak zní básnicko-mystický popis tohoto psychického nervu.

      Představ si jej jako šíp střední velikosti! A nyní zvětšuj tento svítící obraz do velikosti hole, sloupu, domu, vrchu a konečně do velikosti vesmíru. Nyní pozoruj nekonečný střední nerv, jakoby se světelně rozprostíral celým vesmírem do nekonečna a při tom všemi částmi tvého těla až do konečku prstů… Pak opět zmenšuj obraz až dosáhneš velikosti pouhého sezamového zrnka. A při tom pozoruj svůj střední nerv jako dutý a tenký, zmenšený na pouhou setinu vlasu a ještě o něco méně! Z Prázdna Prázdno!

    „Spatřuj Prázdno v neurčitém, protože je tak úžasně maličké, spatřuj Prázdno v nepochopitelném, protože oko je nevidí, spatřuj Prázdno v nestálém, protože vše je pomíjející…!“

     Tak praví Nauka. Vidíme, že obě cvičení Nauky jsou si velmi podobny, ale přece jen nejsou totožné. Zopakujme si ještě jednou, co se jimi sleduje.

     Částečně jsme si to již řekli. Jde o prosvětlení a produchovnění, až zprádnění  těla člověka a jeho psychického a středního nervu tak. Aby odvěká klamná představa, falešná idea zdánlivé reality jich obou a zejména připoutanost k tělu byla zbořena jako klam, jímž jest a nezabraňovala zažití pravé skutečnosti. Říká se, že koná-li jogin tato cvičení po dobu 40 dnů, mysl se sama vyhýbá zlu (cvičení Madnyam).

    Ale je to všechno? Třeba by tento vysoký úkol úplně postačil, aby dodal nejvyššímu významu oběma cvičením, jde tu při nich ještě o něco závažnějšího. Jde totiž o první pokus uvedení mysli žáka do stavu savikalpa-samadhi. Co je to savikalpa-samadhi?

    My dnes už víme, že ani naše tělo, ani žádná z jeho částí, ani mysl, ani smysly, ani city nejsou naším pravým Já. My víme, že zde musí být něco, co toto všechno spojuje a oživuje. Proto, jestliže žádné z jednotlivých složek těla neříká samo o sobě Já, nemůže ani celek sám o sobě říkat „Já jsem“.

     My víme, že to co pokládáme za živou vtělenou bytost je jen projevem universálního živoucího principu v nás, tj. ztotožněním vědomé Pozornosti s egem. Jedině tím vzniká naše sebeuvědomění. Je to tedy vlastně identifikace Boha, ztotožnění Boha s věcmi  jako je tělo a mysl, které jsou stejně jeho vlastní tvorbou. Neboť – jak jsme si již mnohokrát řekli -  je všechno, co ve vesmíru existuje, živou tvorbou Absolutna.

     Jenomže – bohužel – tato identifikace se děje bez našeho zevního vědomí a proto si ji neuvědomujeme. Proto, ač jsme doslova „dětmi Božími“, jak už to řekl Ježíš, žijeme běžně v zarputilém omylu, jakoby to nebylo pravda.

    Kde je kořen tohoto klamu? Kořen omylu jako bychom nebyli v trvalé jednotě s Bohem, je jedině v naší individualitě, tj. v egu. Ego samotné o sobě je klamem, jež se spojuje s myšlením a cítěním. Ono to není stejně životné jako Bůh, ono samo vůbec není životné. Ono jen jakoby to čerpalo život z Vědomé Pozornosti Boží, z paprsku Božího Vědomí. Proto se to také odehrává právě jen ve formě vědomé pozornosti. Ale právě proto, že ego čerpá tuto svoji klamnou životnost z čistého života samého, čili  z Boha, pociťujeme je jako samostatné, tj. jako samostatná oddělená bytost. Jen pouhý odlesk jediného Božího paprsku, jediné vibrace Boží síly k tomu úplně stačí.

     K těmto a podobným přesvědčením dojde člověk poměrně snadno, jestliže uvažuje hlouběji než je obvyklé. Jenomže když hledá Pravdu, nestačí dojít jen k takovýmto intelektuálním přesvědčením. Mít správný názor je teprve předpoklad Pravdy, nikoliv Pravda sama. Člověk potřebuje víc. Potřebuje přímou zkušenost Pravdy a ne jen názor o Pravdě. Ale to nelze dosíci jednak bez žhavé touhy Pravdu poznat, jednak bez přímého cvičení poznávání Pravdy.

     „S myslí zasazenou do trpělivosti, jako je drahokam zasazen do zlata“, jak říká Bhagavad-Gíta. Člověk potřebuje cvičit samadhi, aby své správné přesvědčení o Pravdě upevnil.

 

Může se stát, že člověk zažívá někdy – a to zejména v mládí – menší či větší vnory k Pravdě, aniž by před tím cokoliv studoval o cestě k Ní. Čím to je?

     Je to dar jeho vlastní minulosti. Opakování starých prožitků minulých životů, které smrt sice přerušila, ale nedovedla je zničit. Vtělená bytost, která vzniká jako projev životního principu Absolutna, nemůže nikdy zapomenout na svůj původ, ani na cestu zpět k Bohu, kterou si duše někdy vypěstovala. Dojde proto zdánlivě bez přičinění a bez úsilí až tam, kde byla před tím, ale pak musí pokračovat dál. V tomto bodě, který se může projevit i dočasnou stagnací duchovní cesty (tzv. „temná noc duše“) bude potřebovat učitele. Ten se ji včas ukáže buď jako vnitřní slovo nebo třeba i zevně ve tvaru člověka, vyžadují-li toho okolnosti. Dosáhla-li duše již dříve Poznání, projeví se ji Učitel velmi brzo a to většinou jen vnitřně jako tomu bylo např. u Šri Ramana Maharišiho.

 

V každém případě vede pak učitel žáka k cvičením samadhi, čili k cvičení poznávání Pravdy, což se může stát buď slovy anebo beze slov jen pouhým přenosem duchovní atmosféry. Tím učitel znovu probudí v žáku větší oddanost k Pravdě a současně i vnitřní odpor k tomu, co tajemství překrývá, k žádostem, k pochybám, k nevíře, strachům, lenosti, k pohodlnosti a i k pýše a později vede ji tíž k indiferenci ke jménům a tvarům všeho. Osob, zvířat, věcí i událostí. Vede ji, jak se říká k „sráddhá“, tj. k neochvějné opravdovosti v předsevzetích a v odevzdanosti. Pomáhá ji oprostit mysl od omylů, oprostit tmu od nedostatku světla, čili jak se praví u Maharišiho „Rozpustit ledy klamu, plovoucích na vodách Pravdy.“ Tak, aby nakonec zbyla jen Pravda.

     A k tomu právě potřebuje žák cvičit  samadhi, což znamená sjednotit mysl a Já při plném bdění. V knize  „Tripura Rahasya“ čili „Tajemství Trojice“ od Svami Ramananda Saraswatiho je definice samadhi, která zní takto:

„Samadhi je odvrácení mysli od zdánlivé objektivity světa k nekonečné subjektivitě Absolutna a je buď úplná nebo částečná. Úplné je splynutí s Absolutnem, částečné je odložení prvotní nevědomosti jakoby Já bylo jen tělem. Toto částečné samadhi se nazývá savikalpa, úplnému se říká nirvykalpa, které když je trvalé, nazývá se Sahadža nirvykalpa samadhí.

      Nauka o psychickém teple začíná tím, že již v prvních přípravných cvičeních se snaží přímým zážitkem zbavit žáka prvotní nevědomosti, jakoby Já bylo jen tělem. Neboť jakmile je tato základní nevědomost překročena a Pravda alespoň zčásti zažita, je pak již poměrně snadné realizovat Já jako samo čisté Absolutno, čili pokročit ze savikalpa do nirvikalpa samadhi.

 

Kdysi se konalo na nebi shromáždění nejvyšších mudrců a Bohů. Byl tam i Šri Krišna, Šri Vašista, Gautma Budha, Vasvamitra a mnoho jiných mudrců, zakladatelé náboženství a Bohů bez počtu. Každý hájil svůj vlastní duchovní systém a prohlašoval jej za lepší než ostatní duchovní cesty. Kdo je měl rozsoudit?

     Podle jejich chování nedalo se dílo rozlišit. Někteří byli v samadhi, někteří filosofovali, jiní zas byli zabráni nejrůznějšími pracemi, jiní byli plni lásky k Absolutnu a opět jiní  se chovali tak prostě jako obyčejní lidé. Všichni byli však stejného, tj. nejvyššího řádu svatosti a moudrosti. I obrátili se na samotného Brahmu, aby rozhodl, který duchovní sytém a jaké pojetí Absolutna je nejlepší.

     „To bych také rád věděl“, pravil Brahma-tvořitel, ale je tu přece Riši Parasvara, ten je vševědoucí, ten to bude vědět. Ale tu jeden z Bohů Šiva vytušil, že by Rišiové neměli ani k vševědoucímu důvěru a řekl: “Já sám nevidím, která z metod by byla ta pravá, ale meditujme na Bohyni., na Její Veličenstvo, Nejvyšší inteligence, ženskou tvář Absolutna, Nepodmíněné Vědomí všeho a pak budeme schopni porozumět z Její Milosti i nejjemnějším Pravdám.“

     I počali všichni Bohové a mudrci meditovat o jejím Božském Majestátu, Transcedentálním Vědomím, Královně Nebes pronikající všemi třemi stavy života, bděním, snem i hlubokým spánkem…

 

Takto invokována zjevila se ve svoji slávě jakožto Transcedentální Hlas v prostoru čirého Vědomí. A oni Ho slyšeli hovořit jako Hlas hromu a nebes:

„Vyjádřete se rychle, Rišiové! Přání těch, kteří se mě oddali, budou splněna okamžitě!“

     Slyšíce svatý Hlas, Rišiové i Bohové padli u vytržení na tvář a pozdravivše Bohyni, zjevili ji svou pokornou prosbu:

„Řekni nám, ó laskavá, ty nikdy nezrozená, jež jsi stále mladá a nikdy nezestárneš, kteráž jsi esencí všeho a přece bez jádra individuality, Královno světů, řekni nám, který z prostředků je nejpřiměřenější k dosažení Tebe a jaké pojetí Absolutna je nejlepší?“

 

Takto vyzvána pravila Bohyně všeho vědění:

„Jsem abstraktní inteligence, ze které vesmír počíná a do níž se rozpouští jako obraz v zrcadle. Nevědomý zná mě jako hrubý svět, moudrý však mne zná jako své vlastní čiré Bytí. Má konkrétní forma je věčný pár, tj. svrchovaný Pán všeho plus energie vždy v nerozděleném spojení, přebývající jako věčné vědomí v bdění, snění i spánku. Bozi, lidé, hadi i nadlidské bytosti, všechny jsou projevem mne. Projevují se nejrůznějšími způsoby a přece zůstávám neposkvrněna, neboť Absolutno je mé bytí. Jsem neomezena. Ač nejsem začleněna v nic a nižádným způsobem a jsem stále svobodna, skrývám svou moc zvanou Maya a kryji se nevědomostí, která se projevuje jako přání a touhy. Rodím se a zrozuji jako Individuum, až zmoudřevši, hledám Učitele a Mudrce, zvídám Pravdu od nich, provádím ji v praxi a konečně se stávám vyproštěnou.

     Nejpřiměřenější z prostředků mého dosažení je mentální obrazotvornost, vztahující se k Bohu, čili savikalpa samadhi.

    Očišťuje, posiluje, činí mysl schopnou pozbýti své Já. Je to vzývání Abstraktní Inteligence v konkrétní formě. Je nejen nejvýš užitečná, ale i nesmírně složitá. Jak by se jinak mohl člověk stát připraveným k neduální realizaci bez jejího požehnání? Nevědomost přeci nelze odstranit přímo, ale je možno ji postupně odklidit přechodem ze savikalpa do nirvikalpa při vzkříšení člověka z nevědomosti do vědomosti. Jen tak se může úplně ponořit do Já, kde není již vědomí odděleného od prostého vědomí blažené existence Bytí.

     To je nirvikalpa samadhi. Vybrav si i z něho vidí člověk svět právě tak jako každý jiný člověk, ale jeho stanovisko je nyní docela změněno. On je nyní schopen znát své činné Já a nadále je již nezaměňuje za své ego. Toto je sahaža nirvikalpa samadhi, vyvrcholení realizace.

     Ten, kdo mě takto poznává a zná, je dokonalý mezi moudrými a není rozdílu mezi mnou a jím. A co jsem nyní řekla, je odpověď na vaše otázky“, pravila Bohyně. „Nadále není potřeba, abyste byli zmateni pochybnostmi“, dohovoříc Transcedentální Inteligence utichla.

     Pak všichni Rišiové pozdravili Šivu i ostatní Bohy a odebrali se ke svým příbytkům.

 

To je výtah z citované knihy „Tripura Rahasya“. Její pojetí Pravdy i cesty k ní, odpovídá v mnohém tajné Nauce „Tumo“.

    

Nejúčinnější pojetí Absolutna je věčný pár, viditelný všude v přírodě, plus minus všeho, statika i dynamika, pohyb i nepohyb. Nejlepší cesta k Němu je cestou postupného se zbavení ilusí skrze cvičení savikalpa samadhi.

   

Nazírání a tělo jako na Prázdno, nazírání na psychický nervový systém jako na Prázdno, jsou cvičení vedoucí k savikalpa samadhi.

 

A proto cvič samadhi odvážný Saniasine. Volej a medituj, aby se naplnil střední nerv životní silou Pravdy, aby klamné lidské tělo povstalo ve věčné čistotě, aby bylo dosaženo Budhovství a nejvyšší cíle Nirvány již v tomto Bytí.

 

     Vylejte na nás proudy své Milosti,

     Velicí strážcové Nauky,

     Vznešení bílí guruové.

 

Óm namo sarvah Tathagatá!

 

Nechť jsou pozdraveni všichni takto jdoucí!

 

Óm Mani Padme Hům!

 

 

 

 

 

III.

 

Óm mani padme hům!

 

Budiž čest a sláva a přísaha věrnosti,

Složena k nohám svatých guruů.

 

Ze všeho, čeho je třeba k moudrosti, Milost Boží je nejdůležitější.

 

Ten, kdo se zcela vzdá bohyni svého vlastního Já, může být si jist, že získá tuto Milost okamžitě. To je nejlepší metoda ze všech. Tato metoda nepotřebuje vůbec pomoci k posílení její účinnosti jako toho vyžadují metody jiné pro dovršení konce. A je tu pro to silný důvod.

     Čirá Abstraktní Inteligence, která všechno osvětluje a tvoří, vrhla svůj vlastní závoj přes všechno. Její pravá podstata je proto zřejmá teprve po odstranění tohoto závoje a to rozlišováním. To je ale těžké pro ty, jejichž mysl je obrácena ven, vně sebe sama. Ale to je snadné a rychlé pro ty oddané, kteří se vzdali  bohyně vlastního Já s vyloučením jiného. A tak získali Milost Boží.

 

Tak pravil mudrc Dattatreya. To byl ten, který na hoře Kammangandi v jeskyni Baba-Budanu uskutečnil Boha, aby pak nadobro zmizel z povrchu zemského, rozplynuv své tělo v čiré světlo, právě tak jako Ježíš, Henoch anebo Eliáš.

      Získat Milost Boží vzdáváním se Božství vlastního vnitřního Já. Tj. nesmrtelná idea, kterou jsou vedeny všechny Tajné Nauky Tibetu.

 

Kdysi vládl v Indii král jehož jméno bylo Ratmangata. Měl dva syny, Rukmangatu a Hemangatu. Oba byli dobří a moudří a otec je velmi miloval. Rukmangata byl sběhlý ve svatých písmech, tak asi jako pandit, zato mladší byl mudrcem vyššího řádu.

     Jednou si vyjeli oba bratři na loveckou výpravu do hustých lesů, sledováni svým průvodem. Ulovili mnoho jelenů, tygrů a jiné zvěře a pak si odpočinuli vedle nějakého pramene. Tu se Rukmanagata od kohosi dozvěděl, že v blízkém okolí se zdržuje vlkodlak bramarákšáš –jak se mu říkalo. Byl démonický duch velmi učeného, ale degenerovaného brahmína. Ten býval kdysi velmi vzdělaný a měl proto nyní zvyk vyzývat učence a pandity k diskusím a přemáhat je, aby je pak snědl. Protože Rukmangata měl rád učené disputace, šel se svým bratrem za tímto upírem a zavedl s ním rozepři. Byl však v debatě poražen a vlkodlak ho uchopil, aby ho pozřel.

     A tu Hemangata prosil vlkodlaka, aby bratra zatím nechal. „Já jsem jeho mladší bratr, poraz i mne v debatě a pak nás budeš mít oba.“

    Ale upír namítal, že už dlouho nejedl, aby mu princ nepřekážel sníst tak dlouho vytouženou kořist. Potom, že v debatě přemůže i jeho a pochutná si na obou. Kdysi prý byl zvyklý chytit jakéhokoliv kolemjdoucího a sníst ho na místě. Ale jednou šel kolem Vašistův žák jménem Devadata a proklel ho: „Ať ti ústa shoří, pozřeš-li ještě jednou lidskou bytost!“

     Démon ale prý ho prosil s velkou pokorou, aby ho takto neproklínal a tu on se uvolil a zmírnil svou kletbu takto: „Můžeš jíst jenom takové, které jsi přemohl v debatě.“

     „Proto jsem tak vyhladovělý, že jsem dlouho čekal na kořist“, pravil. „Vypořádám se s tebou také, jen co budu hotov s tímto“

     Ale Hemangata ještě jednou zasáhl: „Brahmarakšáši! Prosím tě, vyhov laskavě mojí žádosti! Řekni mi, zda by jsi uvolnil mého bratra, najde-li se jiná potrava pro tebe.“

     „Není ceny, která by vykoupila život tvého bratra!“, odpověděl vlkodlak. „Řeknu ti však slib, který jsem na sebe vzal. Je několik otázek, které mi těžce leží na mysli. Budeš-li umět na ně uspokojivě odpovědět, propustím tvého bratra.“

     Tu Hemangata požádal vlkodlaka, aby mu sdělil svoje otázky, aby na ně mohl odpovědět. A vlkodlak mu předložil tyto velmi choulostivé otázky:

„Co je rozlehlejší než prostor a jemnější než nejjemnější?“

„Abstraktní inteligence je širší než prostor a jemnější než nejjemnější“, pravil princ. „Její podstata je záře a přebývá jako vědomí.“

„Jak může být širší než prostor, když je samotná?“, ptal se upír. „Jak může být jemnější než nejjemnější? Tomu nerozumím! A co je to záře a co je to vědomí?“

„Tedy dobře poslouchej, duchu“, řekl princ. „Protože Abstraktní Inteligence je materiální příčinou všeho, je nekonečně rozlehlá, ač je sama a prostá. Protože je nehmatatelná, je jemnější než cokoliv jiného, co je jemné. To žhnutí v sobě samém zahrnuje Vědomí, které je vnitřním absolutním Já.“

„Kde  a jak lze tuto inteligenci poznat a jaký by z toho byl výsledek?“ , ptal se duch.

„Pro poznání této Inteligence“, odpověděl princ, „ musí být nejdříve probádána intelektuální sféra. Existenci této inteligence odhalí jednobodově zaměřené pátrání (koncentrace mysli). Výsledkem toho pak je, že se člověk více nezrodí.“

Ale duch stále ještě nebyl spokojen. „Co je to sféra? Co je to koncentrace mysli? A co je to vlastně zrození?“, ptal se a princ pohotově odpověděl:

„Intelektuální sféra či obal, to je závoj přehozený přes čirou Inteligenci. Jednobodové zaměření či koncentrace, tj. prodlévání sama v sobě jako Vědomí, protrhne tento závoj, který sám o sobě je nečinný. A co je zrození? Zrození není nic jiného, než falešné ztotožnění sebe s tělem.“

„A pročpak tedy“, ptal se duch, “Abstraktní Inteligence, která stále prozařuje, není poznávána? A proč vůbec existuje zrození? Na to mi odpověz a hned!“

„Nevědomost je příčinou nepoznávání“, pravil princ, „vnitřní Já samo sebe zná. Zde není

možná nějaká pomoc zvenčí. Zrození počíná názorem, že tu je třeba něco dělati, něco učiniti.“

„Ale jakými prostředky může být nevědomost zničena, o tom mě pouč.“

„Pátrání po absolutním Já a odevzdaní se mu, podetne kořeny nevědomosti. Nechuť ke světským radostem probudí pátrání po Já. Nechuť po světských pokušeních vytvoří nežádostivost těchto pokušení.“

Ale duch nebyl ještě zcela uspokojen. „Chápu, že to jsou dobré požadavky, ale jaká je příčina těchto požadavků? To bych ještě chtěl vědět.“

A tu princ pravil: „Božská Milost je základní příčinou všeho, co je dobré. Oddanost k Bohu je sama schopna přivést k Tobě Božskou Milost. Tato oddanost k Bohu se vytvoří a rozněcuje ve společnosti a sféře moudrých. To je první počátek a příčina všeho dobrého.“

 

Tento dialog pochází z díla „Tripura Rahasya“, které jsem zde již posledně citoval.. Je to dílo, které se ideově přibližuje tajné nauce „drong-džugu“.

     Božská Milost je základní příčinou všeho, co je dobré.

Oddanost se vytváří ve sféře moudrých. To jsou stěžejní zásady! Proto nauka „drong-džugu“ již ve svých přípravných cvičeních vyzbrojuje žáka vším, co mu pomůže získat Boží Milost, jež sama do sebe zapuzuje z mysli duchovní temnotu a zlo a přibližuje ho sféře moudrých.

 

V minulé lekci jsme se seznámili s cvičením zvaným „Nazírání na psychický nerv jak na Prázdno“. Řekli jsme si, že jedním z jeho vynikajících účinků je, že po 40 dnech způsobuje, že mysl žáka sama do sebe se vyhýbá zlu. Je totiž mimořádně důležité na každé duchovní cestě, aby se mysl vyhýbala zlu, tj., aby se chránila všeho, co způsobuje, že se člověk vzdaluje ochranného vlivu dobra,tj. ochranného vlivu vyšších duchovních bytostí a sfér (sfér moudrých). K tomuto bodu je nutno předeslat:

     Mnohému člověku je známo, často i z jeho životní praxe, že existují v přírodě tzv. vývojové sféry, nebo-li prostředí, do nichž jsou zařazeny všechny živé bytosti. A také existuje nepsaný zákon, starý jako svět, že jednotlivec je chráněn, ale i vázán tímto svým prostředím, tj. sférou, do které je právě vývojově zařazen. Rybám se nedaří na suchu, ptákům ve vodě. To jsou prostředí čistě hmotná. Ale jsou i prostředí méně hmotná, jsou i prostředí a sféry duchovní, vyšší a nižší.

 

Proč nám je blízkost některé člověka na první pohled příjemná a jiného nepříjemná? Bytosti, které jsou toho času s člověkem ve stejné duchovní sféře, jsou jeho duchovními bratr. Jsou s ním navzájem spojeny, ať o tom zevně vědí, či nikoliv. Je to dosti pevné pouto, aby drželo a ochránilo v přestupu i výstupu do jiných sfér. A každá sféra  rezonuje souhlasně na přístup stejné vibrace, tak jako rezonuje třeba sklenka či struna, rozezvučená zvukovými vlnami stejných délek.

      Dostat se z vyšší sféry do nižší není snadné. Pád je vždycky snazší než výstup. Dostat se z duchovní sféry nižší do vyšší je téměř zázrak.

 

Když se ptali Gautamy Budhy, jaká je pravděpodobnost zrození z říše zvířecí do člověka, řekl: „Představte si nekonečný oceán a vněm jednu želvu. Oceánem je tažena síť o jednom oku. Pravděpodobnost zrození zvířete ve sféře člověka je asi taková, jako pravděpodobnost, že želva vstrčí krk právě do tohoto oka.“

„Každý trhá jen na větvích, k nimž dorostl svým duchovním vzrůstem“, píše Otakar Březina.

 

Jenomže jogin hledající Pravdu se musí dostat výš! Musí překročit ze stavu sféry nižší, čili sféry člověka, do oblasti nejvýše možné, do stavu Absolutna, do stavu Ryšiů a Budhů, který je vlastně již nad všemi stavy, oblastmi a sférami. To je hlavním důvodem, proč žák Šesti Nauk stále upíná svoji mysl do vyšších sfér Bílého Bratrstva Guruů. Nejen proto, aby je volal k ochraně a ku pomoci, ale aby se zaměřením mysli do absolutní bdělosti Vědomí vzepjal svoji duši k jejich neosobnímu vysokému prastavu tak, aby ochrana a pomoc těchto sfér se stala automatickou a spontánní.

 

Proto a hlavně proto se předepisuje stálá bdělost mysli, což znamená nejen střežení vasan, tužeb a závislostí, ale především upření mysli do vlastní jednobodovosti, do čirého světla Bytí, do nejvyšší sféry Bytí, vědomí a blaha Abstraktní to Inteligence všeho. Přípravná cvičení nauky „Tumo“ vedou všechna k tomuto cíli.

 

První dvě už jsme probrali. Třetímu se říká „Vidění ochranného kruhu“, to si probereme v dnešní lekci, čtvrté cvičení opět pročišťuje za stejným účelem psychické nervové cesty, tentokráte Idu a Pingalu a páté a poslední přípravné cvičení, které se nazývá „Přenášení proudu Milosti“, je přímo vrcholem tohoto snažení.

     Dnes si tedy povíme o přípravném cvičení třetím a případně si ho hned provedeme.

 

V nauce se dočteme, že sestává ze tří částí. Z posice těla, která je zcela jednoduchá, ačkoliv se jí říká složitě „Pozice 7-mi stupňů, které ozřejmují fysicko-psychické pochody“. Znamená to však prostě pozici rovné páteře. Sedm stupňů ozřejmujících fysicko-psychické pochody není nic jiného než sedm lotosů, čili čakramů, nebo-li, jak se v Tibetu říká „korlos“. Doporučuje se sice, aby to byla buď tzv. Budhova lotosová pozice, čili Padmasan, nebo pohodlnější Sidhasan či Sukhasan, čili tzv. turecký sed, ale může to být jakákoliv jiná, při níž zůstává páteř kolmo tak, aby tzv. Hadí síla mohla volně páteří procházet.

 

Dechové cvičení je opět zcela jednoduché, jde o to, aby se při něm úplně vyprázdnily plíce od tzv. „mrtvého vzduchu“ a opět se harmonicky naplňovaly životadárným vzduchem čistým a to ve všech částech – dolní, střední i horní. Zadržování dechu není nutné, nejvýš tak na 3-5 vteřin, nikdy však nesmí být násilné.

      Takových klidných vdechů a výdechů provede jogin 21 (3x7). Prvních 7 cvičení dechu není doprovázeno žádnou představou. Jde tu jen o pro čištění plic. Dalších 7 je však již současně provázeno představou světla. Jogin při vydechování si představuje, že z jeho těla, resp. z jeho pórů vychází světlo, které zahaluje celý svět a naplňuje svět svým leskem, při vdechování opět toto světlo zase stahuje skrze póry těla zpět.

     Posledních 7 dechových cyklů je nejzávažnějších. Světlo, které si jogin představuje, promění totiž v ideu „Já“. Každý paprsek se mu promění v absolutní „Já“, v Božské „Hům“, jak říkávají Tibeťané, což je neosobní „Já“, čili čistá a nejvyšší možná sféra bílých guruů a Bohů. Při výdechu se tímto „Já“ naplňuje do nekonečna celý svět, při vdechu je zase vtáhne do těla. Každý paprsek tohoto Božského „Hům“ představuje nejvyšší ochranou moc dobra. Ochranný vliv této skutečnosti zahaluje a ochraňuje žáka trvale a jednoznačně proti všem zlým a rušivým vlivům a to i proti jeho vlastním – zlým a negativním myšlenkám, které by se mohly jakkoliv dotknout psychického centra, jeho duchovního centra, srdce. Božská sféra jeho „Já“, k níž se žák tímto cvičením víc a víc blíží a se kterou se spojil, ovládla totiž nyní toto centrum zcela automaticky, bez úsilí s naprostou suverenitou a jistotou vlastní přirozenému stavu Pravdy. Žák se ji zcela odevzdá a Božská Milost Pravdy zmocní se ho zcela automaticky a přirozeně. Nauka to však neříká tak jednoduše a samozřejmě.

 

Jak tomu bylo při děsivé představě Varja-joginky, je i v tomto případě tato Tajná Nauka opravdu tajnou. Božská představa neosobních sil skutečnosti je totiž personifikována představou miliónů zlostných a hrozivých „Hněvivých Božstev“.

     „Představuj si Hům proměněné v Hněvivá Božstva“, praví Nauka, „jak vystupují z každého póru tvého těla! Každé z nich má obličej a dvě ruce. Zdvižená pravá ruka mává nad hlavou dordžem, levá je přitisknuta na srdce hrozivým gestem.

    Těchto božstev je úžasné množství. Jejich obličej je pětibarevný a hněvivě divoký. Po posledním 21. výdechu spatřuj je jako stažena do sebe, jak hledí z každého póru ven a tvoří pancíř, který nosíš“!

  

Tak to čteme v Nauce. Absolutní „Já“ změněno v „Hněvivá božstva“!

Není to až absurdní? Člověk cítí, že bez vnitřního osvětlení nemohl by se dostat dál. Ale v nauce už nestojí nic dalšího. Však přece! Přece je v ní něco „co oči nevidí a uší neslyší“, co správně vidíme jen srdcem, jak napsal osvícený spisovatel Antoin de Saint Exupery „Co je důležité je očím neviditelné“, píše ve svém překrásném princi – „Malém princi“. Co dělá věci krásnými je neviditelné, co zde vidíme je jen skořápka. Oči jsou slepé, musíme hledat srdcem.

 

Musíme hledat srdcem!

Co jsou tedy ta Hněvivá Božstva?

 

Každá sféra, ať nízká nebo vysoká, má svá „Hněvivá božstva“. Jsou to ty síly, které tu kterou sféru specifikují, které vytvářejí její potenci, její neviditelné hranice, čímž ji přirozeně chrání nejen před smíšením z s jinými sférami, ale i před záměnou a únikem z ní. Tyto síly, tato hněvivá božstva, pokud jde o božské oblasti, nejsou však opakem dobra, ale i dobrem samým. Jsou to andělé s plamennými meči. Píše o nich i bible. To jeden z nich vyhnal Adama z ráje po jejich pádu do hmoty a nedovolil jim se tam znovu vrátit.

 

„Mystický zahradník neuvádí do svých vnitřních zahrad těch, kteří pozbyli síly v nich pracovat“, píše O. Březina. Jogin se však znovu a znovu vrací a musí vracet do ráje věčné blaženosti Bytí.

     Vrací se do stavu, z něhož vzniklo vše živé i neživé a to tak dlouho, až z jeho Milosti a Milosrdenství sám v Něm ožije a promění se v Jeho kvalitu.

 

Připomeňme si jeden žalm, biblický verš, kterého používali starozákonní židé k evokaci jednoho z archandělů Šemhamforasu (rozeznávali jich celkem 72). Je to archanděl – ochránce joginů a mystiků, šedesátý druhý Genius, jehož svaté jméno je JAH-Hel, a který se volá k dosažení moudrosti. V jeho vládě jsou mudrci a lidé duchovně osvícení. Onen žalm zní takto: „Vide quoniam mandata Tua delixi Domine, in Risericordia Tuavivifika me“. „Popatři pane, abych příkazy Tvé plnil, v Milosrdenství Svém mě obživ!“

      Dokud se toto vzkříšení, toto „obživení“ do Pravdy Božího Milosrdenství nestane, jogin se musí až do konce cesty bránit pádům. Nejde tedy jen o to, dosáhnout nejvyšší sféry Božského Já, která je ukryta v nás samých a probleskuje v pozadí naší mysli jako naše neosobní „Já jsem“, ale jde také o to se v této sféře udržet a to co nejdéle. A to bývá někdy ještě těžší, než se do ní dostat. Proto je třeba býti na stráži. Bdít a zabránit rušivým myšlenkám a náporům zevnitř a zvenčí, které se budou horlivě snažit stáhnout nás zpět.

 

Proto se mu doporučuje zahalit se pancířem Pravdy „Já jsem“, pancířem sféry „Já jsem“, pancířem „Hněvivých“ čili ochranných, chránících božstev – Archandělů Absolutna.

      Tito archandělé, personifikovaní to ochránci vysokých sfér, pyšné z rájů vyhánějí. Jsou vyhnáni tak rychle, že si většinou ani svůj pád neuvědomí. Ale bezpečné znaky jsou, že mají najednou plno překážek pro věci duchovní a úměrně tomu mnoho povinností a lákadel zevních. Velmi často bývají jakoby „odměňováni“ zdánlivými zisky, světským vyznamenáním apod. Ale vyspělým duším naopak zvěstují poselství duchovního pokroku a kryjí je Milostí vlastní sféry.

 

Vzpomeňme si na Zvěstování Panny Marie, na ochránce Kristova hrobu, na nebeské posly, nebeské osobní strážce a jiné a jiné příklady, známé z Bible, Koránu a jiných svatých knih. Jisté je, že obrací-li se k nim žák upřímně a s plnou opravdovostí, pomoc a ochrana božích Geniů reaguje okamžitě.

     Jejich vliv vštěpuje duši kvality jejich vlastního  duchovního prostředí. Vyzvedá a probouzí latentní ctnosti, skromnost, touhu po osamělosti, lásku ke klidu, přivádí do duše touhu po poznání a duchovní obrodě a je hlavním důvodem, že úměrně k tomuto pokroku ubývá rušivých myšlenek.

     Rušivých myšlenek je na duchovní cestě bohužel vždy víc, než je nám milé. Jsou zde stále, tak dlouho dokud jsme nerealizovali. Je psáno, že „překvapí nepozorného i v příjemné mu podobě… překvapí méně bdělého jogina a mystika v podobě nejrůznějších zájmů, pout a lákadel. A člověk není příliš silný jako člověk.

     Duchovní zkušenosti jsou zejména na začátcích cesty daleko převažovány zkušenostmi a lákadly zevního světa. Nějaký čas a někdy i delší čas trvá, než si žák oblíbí tichou sféru Bytí, Vědomí a bezpředmětné blaženosti, jednoduchou to sféru a nesloženou. Nějaký čas to trvá, než se definitivně rozhodne stát se její „součástí“.

     Proto potřebuje pomoc. Jen vlastní síla sféry, o kterou se uchází, sféry bílých guruů, kteří ji již dosáhli, sféry archandělů s plamennými meči, nejlaskavější síla svatých ochránců „Hněvivých božstev“, což je personifikace sil Dobra, může zde pomoci, dokud on sám ještě ve své mysli kontrastuje s relativním zlem jeho vlastních svodů a závislostí.

 

Jsou zde takoví archandělé? Není to jen imaginace vzrušené fantazie?

Moudrý jogin ví, že to je personifikace jeho nejvnitřnějších sil a duchovních možností. Ví však také, že stačí jeden jediný krok z jeho lidské strany, aby Absolutno přímou pomocí jeho vlastních personifikovaných sil učinilo kroků tisíc.

     Tibetský jogin proto imaginuje si trvale tuto pomoc. Představí si jasně její ochranný vliv, vliv božské sféry a chová myšlenku, jak ho tato sféra jeho vlastního neosobního božského „Já jsem“ zahaluje a ochraňuje vnitřně i zevně. Tak je trvale obrněn proti všem nežádoucím vlivům, vnitřním i zevním negacím neprorazitelným  pancéřem Pravdy.

    A není to žádná auto-mystifikace. On ví dobře, co dělá. Je si vědom veliké síly a pomoci své vlastní kladné a pravdivé imaginace, které byl určen již od začátku duchovní cesty. Tato imaginace, je právě proto tak silná, že má svůj základ v Pravdě.

 

Cvičení, která vedou žáka do vyšších duchovních sfér jsou velmi účinná. O jejich obrovském významu svědčí, že podobná najdeme ve všech velkých náboženstvích.

     Co jiného je Budhův příkaz hledat útočiště ve svém vlastním světle?

A nebo Šankarová teze, že svrchované „Já“ září samo sebou rozmanitými silami, které nelze sice rozumem pochopit, ale které pomáhají a chrání toho, kdo si je v srdci uvědomuje?

 

Uvědoměním si těchto sil je žák uvolněn z pout a takto osvobozen zažívá esenci Věčné Blaženosti. Dokonalost její nádhery je mimo veškerou představu říká Šri Šankara.

    Zevní podmínky bývalé sféry, nad kterou se povznesl nemají už na takového člověka vlivu a přestanou vytvářet u něho pocity štěstí nebo starostí. „Jen ostatními lidmi“, říká šankačarya, „nebývá vždy pochopena Pravda v něm skrytá.“

 

Také v Bibli najdeme řadu připomínek a to ve Starém i Novém zákoně o ochraně vyšších sfér. A také i u některých filosofů moderních. Tak například filosof Paul Brunton, jak sám píše, přímo čerpal z Tajných Tibetských Nauk, doporučoval žákům podobná cvičení.

 

Síly Nekonečna působí opravdu nekonečně. Ale jsou některá období „větší Milosti“. Tj. větších možností přijímání těchto sil, větších schopností otevřít se jim. Období, která si uvědomují nejen lidé duchovní, ale i lidé zcela zevních zálib. To platí jak individuálně, tak všeobecně. Individuální možnosti jsou dány karmickými podmínkami jednotlivce, ale jsou i období všeobecného přílivu vyšších duchovních sil, které působí bez rozdílu na všechny lidi.

      V těch dnech otevírají se lidu skryté poklady, jak se alegoricky píše ve starých pohádkách. V takových dobách zejména lidé čistého srdce mají neobyčejnou možnost duchovního pokroku, příležitost nabrat si podle svých tužeb z bezedné studnice Boží Moudrosti a Lásky.

     Tak je tomu zvláště kolem Vánoc.

 

A nejposvátnější z těchto dnů, uctívaný od nepaměti veškerým lidstvem této planety je den zimního slunovratu, a to je 21. prosinec. O tomto nejposvátnějším dnu se zmiňují všechny svaté knihy světa, i Bhagavaggíta a jiné.

    Podle eposu Mahabharatam na tento slavný den čekal smrtelně zraněný král Dhritaráštra, jenž odmítl zemřít před jeho příchodem. V tomto význačném dnu, kdy tma noci neodvratně ztrácí na své síle a světlo nad tmou vítězí, v tomto slavném dnu tkví pravěký původ nejvyšších  a nejtajuplnějších svátků v roce, zrození Lásky, Míru a Světla, zrození Vykupitele.

 

Otevřme svá srdce Jeho příchodu, Otevřme se nejvyšší Moudrosti a Lásce.

 

O moudrosti!

Nejvyšší Moudrosti, která jsi láskou,

Jež se zrodila jako člověk i Láska současně.

…!

 

Vstup do srdcí čistých těchto lidí a přebývej v nich trvale!

 

A U M    T A T    S A T    A U M

 

 

 

 

 

IV.

 

Óm mani padme hům!

 

Budiž čest a sláva a přísaha věrnosti složena k nohám svatých slavných guruů.

 

Má-li voda v řečišti správně protékat, musí být postaráno o to, aby se její cesta nezanášela. Říční nános musí být vybagrován, koryto nebo žlab musí být čas od času pročištěny.

     To je známá zkušenost o vodních cestách, méně známo je, že totéž platí o cestách psychického nervového systému. Jsou to cesty v těle člověka, jimiž protéká prána, což je síla, kterou, jak jsme si již řekli, potřebuje člověk bezpodmínečně ke svému životu, a kterou může s výhodou uplatnit k duchovnímu pokroku. Řekli jsme si již také, jak tato síla vzniká a kde se v lidském těle soustředí a zmínili jsme se i  o tom, že se žák Tajných Nauk snaží Sušumnou, tj. hlavním průchodem psychického nervového systému, vyvést tuto sílu z oblasti pohlavních orgánů do hlavy, aby ji proměnil – sublimoval – v sílu duchovní, zvanou „odžas“. Tato „odžas“ mu může  dopomoci buď k získání okultních schopností jako je telepatie, jasnovidnost, astrální vystoupení, slyšení zvuků a hlasů, kontrola a ovládání éterického  základu hmoty (jímž je světlo), poznávání minulosti a budoucnosti apod. anebo k poznání nejvyšší Skutečnosti, čili k poznání absolutní Pravdy. Podle toho, kam se žák zaměří.

     Okultní síly jsou nižší a patří ke světu astrálnímu. Kde je hledá, nemůže najít Pravdu. Proto se jimi nebudeme dále zabývat. Musíme si vždy uvědomit, že tyto síly, ač jsou pro mnohého žáka tolik svůdné, jsou ze stanoviska Pravdy jenom iluzorní, a nám přece nejde o to, zaplést se ještě více do iluzí, ale prohlédnout je. Proto nebudeme tyto síly vyhledávat.

 

Jestli se tedy dnes naučíme pročišťovat další dvě hlavní cesty našeho astrálního těla, Idu a Pingalu, nebude to proto, abychom zvládli esoterní síly a nabyli okultních schopností, ale proto, abychom snadněji dosáhli pochopení Pravdy o sobě i o světě. To budiž naším jediným cílem.

     Jak se pročisťuje Sušumna, která je hlavním Nadi, čili psychickým průchodem vedoucím páteří, o tom jsme si zde již řekli ve druhém přípravném cvičení Nauky. Dnes si řekneme, jak se pročistí Ida a Pingala. Psychické nervy Ida a Pingala vedou po stranách páteře a – jak říká Nauka – „jsou podobny střevům hubené ovce“. Běží od špičky nosu nahoru k mozku a přes mozek po stranách hlavy do těla a podle páteře dolů do oblasti pohlavních orgánů. Jejich „čištění“ je velice jednoduché. Provádí se mantrickým cvičením, nebo stručně řečeno zvukem.

 

Žák si představí v těchto Nadis některé jasně intonované zvuky písmen nebo slov, které ve formě myšlenkových proudů, jak je psáno v Nauce, „jsou s to přenést nebeské duševní vlivy“. Takovým zvukem je například „AUM“ nebo stažené „ÓM“ (jehož modifikací je staroegyptské AMEN, přenesené i do křesťanství), nebo si představí posvátné slovo „HˇUM“, což znamená „neosobní Já“ anebo jednotlivé hlásky IEOUA (rovná se Jehova, což je jedno ze jmen neviditelného a všudypřítomného Hospodina) anebo to mohou být i jiné zvuky anebo i celá abeceda. Nauka mluví o celé abecedě, pokud je jasně intonována. Tibetská abeceda má 50 písmen, lépe řečeno zvuků, symbolizovaných oněmi 50=ti hlavami, které jako věnec nosí na krku bohyně nejvyšší Inteligence, svatá Varja-joginka. My se však nemusíme učit složité a odlišné tibetské abecedě. K tomuto cvičení stačí nám stejně dobře naše vlastní.

 

Jogin si tedy představí, jak tato písmena nebo slova při vdechnutí vcházejí nosem do jeho Idy  a Pingaly a při vydechnutí zase z nich vycházejí a to na jejich spodním konci. Může to být najednou třeba celá polovička abecedy. Při tom udržuje oboustranné dýchání střídavě levou a pravou nosní dírkou. Není třeba cvičit příliš dlouho a také není potřeba zadržovat dech. Stačí 21 vědomých vdechu a výdechů každou nosní dírkou, aby výsledek byl víc než pozoruhodný. Po pravdě řečeno ze všeho nejdůležitější je soustředěné přemístění vědomí do těchto oblastí.

 

Čisté Vědomí je jednotou, prázdnotou, absolutní čistotou všeho. Představa čistého Vědomí zbavuje proto člověka závislostí a při jednobodovém soustředění, může ho dovést dokonce až k Samadhi. Je to kouzlo, kterého je bohužel mezi lidmi jen velmi nedokonale používáno, přesto, že je stále po ruce.

      Jen si povšimněte, jak sama příroda napovídá jeho správné použití. Když se uhodíme mimoděk do ruky nebo do nohy, jak rychle se naše vědomí přenese a jak při tom člověk zpravidla vysloví ještě utišující zvuk AU(M). U dětí je používání tohoto  utišujícího zvuku přímo typické. Nuže, jogin dělá záměrně toto přenášení vědomí i zvuku k pročišťování míst, kudy má proudit životodárná prána, aby je tak zbavil mentálního nánosu a připravil na příliv síly, kterou mu mají přinést vlastní cvičení Tajné Nauky.

 

Milé sestry a bratři! Pamatujme si důležitou poučku! Představou čistého Vědomí může jogin oživit a pročistit každé místo v těle, každou buňku, až do úplného uvědomění se  v nich. Touto cestou může dokonce poznat – lépe řečeno – pochopit nejen sám sebe, ale i celý stvořený, empiricky poznávaný vesmír. Jen tak jej může transformovat v Pravdu a v Prázdno, jimiž je ve své podstatě.

     To je tedy čtvrté přípravné cvičení Nauky o psychickém teple.

 

A nyní něco řekneme o cvičení pátém.

 

Když zakladatel tibetské dynastie Karyudpu, učitel Milarepův a překladatel Tajných Nauk, svatý guru Marpa, opět jednou sestoupil ze své sněhové země tibetské do sluncem žhavé Indie, aby se poklonil svému guruovi Naropovi a přijal od něho další učení a pokyny, nalezl svého Mistra soustředěného nad magickým kruhem. A tu ohromen a uchvácen božskou silou a kouzlem magického kruhu, uklonil se nejdříve tomuto kruhu a pak teprve svému učiteli.

     „Ne tak, ne tak“, opravil ho Naropa. „Já jsem ten, který učinil tento magický kruh silným. Jsem to já, který mu vdechl sílu a život, který je v něm. Beze mne by to byla jen snůška neživých čar, figur a předmětů. Božstva, která jej obývají, jsou stvořena z mého ducha, následkem čehož jsem to já, kterému přísluší první pocta! Pamatuj si to žáku, ne pro moje, ale pro svoje vlastní dobro, jakož i pro dobro těch, kteří přijdou po nás!“

 

S tímto poučením mistra Naropy a s novými Naukami vrátil se pak Marpa zpět do Tibetu. Kdo byl mistr Naropa? Indický filosof a mistr Šesti Nauk. Naropa byl žákem a přímým následovníkem mistra Tilopy. Toho Tilopy, Mistra nad Mistry, který žil v Indii asi v polovině 10. století n.l. a který sám nebyl zasvěcen do těchto nauk žádným z lidí, ale údajně telepatickým přenosem Nejvyšší moudrosti přímo od nekonečného Adi – Budhy, jehož Karyudpové nazývali též „Dorže – Čangem“ – třímatelem žezla nebo také držitelem božských tajných sil, nejsvětějším VADŽRA – DHAROU.

 

    To je tedy posloupnost bílých guruů Šesti Tajných Nauk, o které se zde zmiňujeme proto, že má přímý význam a souvislost s pátým přípravným cvičením Nauky „Tumo“. Dordže – Čang, Tilopa, Naropa, Marpa, Milarepa a po něm jeho žák Gampopa, zvaný také Dvagpo  -Lharje, tj. první posloupnost dynastie Kryudpů, která již od Tilopy zpět nevede k žádným vtěleným bytostem. Pramenem Nauk je totiž, jak už řečeno, samo neosobní Božstvo nazývané „nejsvětějším Dorže – Čang“, jehož moudrost plyne telepaticky nejprve k indickým mistrům Tilopovi, N – Gong – Čendorovi, Rečungovi a jiným (pokud jde o N – Gong – Čendora, ten jediný, pokud je známo byl zasvěcen i do Diamantové stezky a to proto, že byl ženat. Zasvěcoval ho sám guru Marpa se svojí chotí Dagmegmou, která prý byla vtělenou vílou, Milarepa byl tehdy jediný zasvěcen do Nauky „Tumo“, kterou právě probíráme).

 

Důležité je, že průvodcem a zdrojem všech těchto Nauk pro zevní svět je neosobní Božstvo, reprezentované neviditelným beztělesným Dorže – Čangem a že všichni jeho viditelní následovníci, tj. veškeří bílí guruové dynastie Karyudpů jsou trvale duchovně neoddělitelní od neosobního Božstva. „Můj veliký svatý guru, ty, který jsi provždy trvale neoddělitelný od přesvatého Dorže – Čanga…“, oslovuje svého gurua Marpu jeho oddaný žák Milarepa.

     Co je to ta duchovní neoddělitelnost?

Duchovní neoddělitelnost učitele od učedníka je trvalé přenesení nejvyšší Moudrosti z gurua na žáka, který se tak stává sám guruem. Je to obdivuhodná Skutečnost, známá ve světě joginů od nepaměti jako „spočinutí ducha v přirozeném stavu Poznání, následkem spojení s Mistrem.“

 

Není to však dogma, není to metoda, není to ani otázka víry. Ve skutečnosti, ať se mluví a píše o přenosu sil, to vlastně ani není žádný přenos. Je to spontánní rozvinutí žákovy latentní schopnosti stát se vlastním světlem. Je to rozvinutí jeho vlastní přirozenosti, k čemuž došlo, pravda, vzhledem k přítomnosti gurua, ale od gurua se vlastně v nejvyšším smyslu nic nepřevzalo. Pravda totiž není bezpředmětná, není věcí, kterou by mohl někdo odněkud vzít a druhému dát… Je to otevření cesty k vlastnímu světlu, cesty  k osvícení sebe sama Sebou Samým. K osvícení toliko usnadněnému přítomností pokročilejšího.

     „Buďte pochodní a útočištěm sami sobě! Ať Pravda vás samých je vaší pochodní a útočištěm! Nehledejte nikde jinde žádné jiné! Jenom ten, kdo nyní nebo potom až odejdu, bude tak činiti, je mým pravým žákem, žákem, který ví, co má správně činiti!“, říká Gautama Budha.

 

Pravdu nenajdeme u žádného filosofa ani mudrce, i kdybyste se stokrát stali jejich žáky. Pravdu najdete jen u sebe, jedině sami v sobě. „Ve vás je království nebeské! Vy jste dítky Boží…“, říká Ježíš.

     „Já jsem Cesta a Život“, Ježíš ukazuje jak žít. Stejně tak Budha. Oni vedou a ukazují jak žít, jak jednat s osvícenou mravností v nejvyšším slova smyslu a získat správný názor…

     Dokonalou pozorností (bdělostí nad vjemy, pocity, činností těla i mysli), dokonalou meditací, dokonalým soustředěním. Toť vše, co lze předat. Víc předat nelze. Stačí to však naprosto k odstranění nevědomosti, která je příčinou utrpení. Následovat tyto pokyny, pochopit je a otevřít se Pravdě (sama sebe) a tak odstranit své vlastní utrpení, je již věcí žákovou.

 

Odstranit utrpení! To je to, po čem lidstvo touží nyní a kdykoliv před tím. A to nás přivádí k veliké otázce: co zde musí být, aby vůbec povstalo utrpení? Odpověď zní: musí to být nějaká existence něčeho. Ne tedy jen pouhé Bytí, čistá, ryzí, statická Existence, samotná a nehybná, ale Existence v pohybu, v podobě pohybu. Musí se tudíž něco dít, musí se objevit nějaký děj…

    A tu už jsme vlastně u prapříčiny trampot. Kdyby nebylo pohybu, kdyby nebylo onoho dění, onoho stávání se, nebylo by utrpení. Ale co je vlastně příčinou pohybu? Příčinou pohybu je touha po něm. Vždyť my vlastně ani nechceme klid. My chceme, aby se pohyb odehrával. Když si to dobře promyslíme, my vlastně toužíme po mentálních i citových změnách, celým svým životem. Toužíme cítit, myslet, dotýkat se, uchopit něco, mít něco, být něčím, což je vlastně všechno Existence v pohybu.

 

Bůh+touha, to je člověk. Pro tohle jsme se stali trpícími lidmi a stáváme se jimi znovu a znovu. A tato naše touha je odvěká a strašlivě mocná. Je to tím, že vyvěrá nejen z našeho Vědomí, ale i z našeho podvědomí, proto je tak mocná!

    

A co kdybychom se pokusili touhu zastavit? Co by se pak stalo?

Kdyby se nám podařilo  zastavit, odložit touhu, zamezíme zrození, ustal by pohyb, ustala by nevědomost a zbylo by jen čisté Bytí, čisté Vědomí, čistá Blaženost, Nadblaženost, Existence bez pohybu, čili nastal by konec utrpení, konec trampot, konec nového a nového zrozování, nastal by stav bílých Guruů. Člověk-touha rovná se Božství!! = stav gurua.

     Přirozený spontánní stav bílých guruů je stavem bez ega a tudíž  stavem bez touhy. Palivo… touha, v nich ustalo. Bez paliva není ohně. Bez tužeb není utrpení, ani znovuzrození. Zrození vzniká z chtivé činnosti, chtivá činnost z touhy, touha je příčinou strádání i žalu, příčinou ale i následkem trvalé nevědomosti. Příčinou téměř nekonečného omylu. Krutého omylu, který nás vzdaluje  našemu vlastnímu míru a poznání Pravdy, našemu vlastnímu Božství.

 

Nevědomost následkem touhy?

Ano, to je opravdu jediný důvod. Jenomže samotná pasivní nevědomost by k tak krutému omylu přece jen sama o sobě nestačila. Aby se mohly vytvořit klamné představy, což jsou vlastně opaky Pravdy, musí se stát nevědomost „Vědomím“, ale klamným vědomím, nečistým, musí se teprve stát oním osudným omylem. A takový omyl je například víra v existenci klamného ega v nás. To je ta původní klamná myšlenka vyšlehlá z touhy, na kterou se vážou všechny jiné. Je to velmi pyšná myšlenka, která svojí silou brání člověku, aby viděl a zažil Pravdu a klame ho tak silně, že člověk nevědomky zaměňuje to, co je přechodné za to, co je věčné. První pád andělů…

 

Jak tento omyl odstranit?

Nejlepší způsob je uhasit jej tak, jak se hasí oheň. A jak se uhasí oheň?

Jsou dva způsoby: buďto naň přestaneme přikládat, takže uhasne sám,  a nebo jej prostě zalijeme vodou. Přestat na oheň přikládat je ovšem delší způsob. Je to způsob běžné náboženské výchovy a úrovně. Znamená to (např. v buddhismu) zvládnout smysly, nabýt jasného vědomí o zažívacích dojmech a touhách, odstranit těkavou pozornost a nesprávně zaměřenou pozornost, nabýt víru a důvěru v Mistra a Nauku (např. v buddhismu o 4 spásných pravdách – o utrpení, vzniku utrpení, o zániku utrpení a o stezce vedoucí k zániku utrpení) a konečně vyhledávat společnost těch, kteří dospěli k pochopení Nauky a dosáhli jejího cíle, a nebo se k němu rychle blíží.

     Toto je východisko k odstranění zla a nevědomosti způsobených opakujícím se cyklem: nevědomost, - touha, - čin. Nevědomost je brána jako první z tohoto cyklu, i když jde vlastně o „circulus vitiosus“. Nevědomost je první příčinou zla.

 

„Je skvrnou činit zlo na tomto i onom světě! Žáci odhoďte nevědomost!“, je psáno v řečech Budhových. Toto je tedy jeden způsob, jak nevědomost odhodit! Jenže takovýto způsob, přesto, že je opravdu výtečný, trvá velmi dlouho. Mnohá léta, mnohá a dlouhá vtělení. Nevědomost je však možno odhodit i rychleji, než tu bylo řečeno, tak jak je možno zalít oheň vodou, namísto nechat jej zvolna dohořet. Co to znamená?

     Znamená to, že je třeba uniknout prudce od předmětu přání, tj. od vlastních vasan, vlastních tužeb do vyšších sfér „nic nechtění“, ale jen svou vlastní pomocí, která je vůbec možná, pomocí Milosti Boží!

    „Nejjistější cesta ke zničení karmických vasan je působit proti nim prudkým zaostřením ducha na Boha!“, říká Mahariši. To zničí všechny vasany. Síla minulých vasan je tím zdrcena a zmenšena, takže po několika zrozeních tyto úplně zmizí.

    Povšimněte si slov „po několika vtěleních“. Tedy i tato kratší cesta trvá několik inkarnací. Říká se, že zpravidla sedm, když do toho nepřijdou komplikace a zápletky, což je víc než pravděpodobné.

 

JE však ještě jeden způsob, který - jak praví Mahariši: „Působí jako gilotina na naše vasany…“. Je to tzv. Bhakti-marga. Co je to Bhakti-marga?

To znamená pěstování absolutní oddanosti k Božské Milosti gurua, oddanosti, jež vede k rychlé jednotě s Ním, pravé duchovní neoddělitelnosti. „Džnanin nemá pak už pocitu činnosti a oheň jeho oddanosti spálí všechnu karmu na popel. Oddaný je naprosto jistý v rukou gurua, jež je mimo karmu a mimo čas“, říká opět Mahariši, moderní mudrc mudrců nad jiné povolaný.

 

Ale co je to ta Milost gurua?

 

Milosti gurua, jenž realizoval Pravdu, se říká v sanskrtu „Guru-krippa“ a opravdu nadaný žák ví, že není rozdílu mezi touto Milostí a Milostí Boží. Obojí je neosobní jedno a totéž.

     Někteří autoři duchovních knih vymezují tento název jen na viditelné nebo neviditelné působení učitele, pomocí kterého může žák dosáhnout úplného uskutečnění. Ale ve skutečnosti je působení takové Milosti mnohotvárné. Jak praví jeden z Maharišiho žáků Naradžananda svami… „Milost gurua může způsobit různé změny a okolnosti. Může zmenšit nebo odstranit vášně žáka, může zcela vyhojit jeho nectnosti, může pouhou přítomností zeslabit světské zájmy žáka a získat jeho duchu nutné stálosti, aby odrážel Skutečnost…“

 

Tuto hlubokou působnost guruových sil si žáci obyčejně ani neuvědomují, očekávajíce od Mistra jen jasně poznatelné zážitky nebo i zázraky, mystické nebo jogické extaze, násilné vtahování mysli do nitra, různá světla a blaženosti nebo jiné markantní duchovní a často i smyslové zkušenosti. Měli by být skromnější a více autokritičtí. Měli by vědět, že Mistr může působit přímo i nepřímo, povzbudivě nebo káravě, zevní nebo vnitřní cestou anebo obojím způsobem, ale že vždy působí k dobru žáka, tj. k jeho duchovnímu pokroku, ať o tom žák ví nebo neví.

 

Toto působení si žák nejen musí přímo uvědomovat, ale často si to ani nemůže uvědomit, neboť se mu Mistrova pomoc a jeho zásady mohou jevit i zcela opačně, buď jako nezájem nebo dokonce jako útlak nebo křivda. Bez dostatečné dávky autokritiky žák totiž většinou vůbec netuší, že takové působení naprosto nespočívá snad v náladách či nenáladách Mistra, ale že je přímou reakcí, čili odezvou na jeho vlastní duchovní postoj k Pravdě, přímo úměrnou k hloubce jeho, tj. žákovy opravdovosti, na kterou Milost gurua i jeho činnost odpovídá zcela spontánně.

 

Šri Aurobindo Ghose píše o tom ve svém díle „Matka“:

„Dvě síly mohou svým setkáním řešit velkou a těžkou úlohu, která je cílem naší snahy; Za prvé úsilí a nepřetržité volání zdola (od žáka) a za druhé odpovídající nejvyšší Milost shora (od gurua)“.

     Tyto dvě síly jsou v přímé souvislosti, resp. závislosti jedna na druhé. Proto je tak nesmírně složité a důležité umět se otevřít síle shora. Síla, která není slepá ani netečná, neboť to není síla osobní, která je však  vždy, ve dne i v noci, připravena zasáhnout a zaplavit vakuum žákovy mysli, to je vstoupit do něho, jakmile toto vakuum nastane.

 

Páté přípravné cvičení Nauky o psychickém teple učí nás, jak to provést. Nejen jak se celým srdcem otevřít, ale jak se dokonce přímo zapojit na Nejvyšší Božskou Milost guruů. Toto cvičení se nazývá „Přenášení proudu Milosti na psychická nervová centra“ a jeho význam a výsledky odpovídají tomuto názvu.

 

Nauka sama o tom říká: „V srdečním centru středního nervu (Sušumny), který je možno přirovnat ke stéblu slámy střední velikosti, spatřuj svého gurua. Nad jeho hlavou pak kolmo jednoho za druhým posloupnost prvních šesti guruů Tajných Nauk. Toto je myšleno ne v jejich zevní podobě, ale v jejich duchovních aspektech. Guruové sedí v jogické pozici v tomto pořadí: nejvyšším guruem je neosobní neviditelný Vadžra-Dhara, to je Lordže-Čang, pak následují ostatní, kteří přišli po něm. Všichni ve svých nejvyšších duchovních aspektech, tj. v jejich duchu (v Prázdnu): Tilopa, Naropa, Marpa, Milarepa a Gampopo. Tvůj tobě známý lidský guru je nejspodnější. Ponoř se do ducha těchto guruů, pečlivě nad sebou seřazených jako věnec perel. Potom se k nim modli modlitbu Šesti Nauk:

 

„Aby se všechny jevy proměnily v čisté Světlo,

 Udělte mi svoji Milost.

 Aby se všechny jevy proměnily v Absolutní Pravdu,

 Udělte mi svoji Milost.

 Abych dosáhl sil, potřebných pro nejvyšší cíl,

 Udělte mi svoji Milost!“

 

„Po této modlitbě spatřuj, jak všichni guruové svaté posloupnosti vcházejí do těla nejspodnějšího a tento pak do Podstaty Nejvyšší Blaženosti, jež naplňuje celé tvé tělo.“ To říká Nauka.

     Účel a význam tohoto cvičení je, aby Milost Mistrů pronikla do srdce a odtud pročistila a prosvětlila všechna nervová centra (čakrany) a tím celou žákovu bytost.

     Když Milost Mistrova pronikne do srdce, je to jako bys našel obrovský poklad nekonečné ceny, říká tibetský básník a filosof Saraha.

 

Toto cvičení je nesmírně mocné a účinné. Může dát žákovi vše, co potřebuje k duchovnímu pokroku. Může ho vypravit na jeho cestu tak bohatě, že nejmocnější Maháradža světa je proti tomu pouhým žebrákem. Vyzbrojí ho silou guruů, vyzbrojí ho jejich blažeností, svatostí a moudrostí. Žák se otvírá vstupu neoddělitelné Moudrosti Vadžra-Dhary, nejsvětějšího, neviditelného Dorže-Čanga, cvičí se k přijetí této svaté duchovní neoddělitelnosti. My bychom řekli: k přijetí nejvyšší moudrosti Ducha Svatého, podle hloubky a intenzity své oddanosti může se tak proměnit okamžitě.

     Nedělá své cvičení nevědomě. On ví, že je pravým výrazem jeho lásky plné a moudré pokory, která staví na sebe všechny, kdož jsou duchovně výš. Ví však také, že tyto duchovní bytosti, které se snaží představit, guruové dosáhnuvší Pravdy, nejsou ničím jiným, než výrazem jeho vlastní Božské Podstaty, výrazem jeho vlastního neosobního Já, které je v celé přírodě jen jedno jediné. Že jsou výrazem této Jednoty a zároveň její nejvyšší a nejčistší personifikací.

 

Tímto pochopením potlačuje žák své ego, čímž dává zároveň možnost a průchod projevu vyššího Já, které se tak v něm plně rozvíjí, zaplavujíc vakuum vzniklé ustoupením nevědoucího lidského ega. Není to tudíž nevědomá pokora. Je to pokora uvědomělá, pokora rychlého a ochotného a hlavně bdělého odevzdání se člověka Bohu. Tak se člověk stane rychle nástrojem, údem, součástkou a výrazem svaté neosobnosti.

 

Tím, že si dává představu nejvyšších učitelů do svého srdce a nad hlavu, dává si tam přímo Milost Boží, až s Ní nakonec nerozlučitelně splyne. Stalo se to vzhlížením vzhůru, ale ne ke kdovíjaké bytosti vzdálené někde na nebesích, ale k výkvětu vlastní Anahaty a vlastní Sahasrary uprostřed i na konci jeho vlastním božským produchovněním pročištěné Sušumny, svolením k duchovnímu postupu!

    Žáku nejsou tudíž tyto síly cizí. Neosobní síly neviditelných guruů, které si v nejhlubším odevzdání představuje seřazeny nad sebou až do Prázdna, symbolizovaného neviditelným Vadžra-Dharou v plynulé řadě posloupnosti, zprostředkují mu plynulé otevírání vlastního vědomí odevzdávajícího se směrem Milosti Boží k hlubšímu a jasnějšímu světlu Poznání jeho vlastní božské Podstaty.

 

Buď vůle Tvá!

Toto cvičení je tibetským vyjádřením smyslu křesťanského Otčenáše. Buď vůle Tvá mnou jako v nebi tak i na zemi. Vědomé rozprostření se živé Přítomnosti Boží a neustálá bdělost k vyššímu Já.

 

Milé sestry a bratři. Milost guruova může učinit ze žáka vše, jen jedno ne. Nemůže způsobit jeho vlastní podrobení se. Milost to dokonce potřebuje jako podmínku volného působení, ale nikdy si ji sama nevynutí. Žákovo podrobení se této Milosti musí proto zcela svobodné, dobrovolné, silné, ochotné a šťastné a to nejen pro něho ale i pro ostatní…

 

„Tak voda stéká do vody a mají stejnou chuť…“, zpívá Saraha.

 

„A všechno je pak Budha, bez výjimky.

Krásný strom myšlení, jenž nezná dvojnost, prorůstá celým světem.

Květy i plody soucitu nese a jmenuje se služba druhým.

Kdo připoután k Prázdnotě zapomněl na soucit, nedosáhne nejvyššího stupně.

Kdo má jen soucit, nezbaví se pout bytí.

Jen pro toho, kdo je silným v obojím,

Není ani sansára ani Nirvána.

Je Pravda.

 

ÓM, NAMÓ SARVAH TATHÁGATA!

Nechť jsou pozdraveni všichni takto jdoucím.

 

A U M    T A T    S A T    A U M

 

 

 

 

 

V.

 

Óm mani padne hům !

 

Budiž čest a sláva a přísaha věrnosti složena k nohám slavných guruů !

 

Tajná nauka o psychickém teple, čili „Tuma“ sestává ze tří částí. Z části přípravné, ze druhé základní části a za třetí z výcviku v praktickém použití.

 

První část přípravnou jsme již probrali v předchozích lekcích. Šlo o cvičení, jejichž účelem bylo, aby žák dosáhl prohloubení své duchovní úrovně a dokonalého odpoutání od světských zájmů a to hlavně tak zvaným „protržením sítě klamných pojmů“. Tj. jednak pojmu od neodvislé skutečnosti zevního světa, jednak – a to hlavně – pojmu oddělené osobní existence, které zakrývají pravdu o jednotě lidí i věcí.

     Všechna přípravná cvičení směřovala proto do „nekonečna“, čili - jak říkají buddhisté – do Prázdna. Ať to bylo nazírání na své tělo jako na Prázdno, nazírání na psychický nervový systém jako na Prázdno, vidění ochranného kruhu, školení psychických nervových cest, anebo tzv. přenášení proudů Milosti. Všechna tato cvičení měla zvýšit nepřipoutanost k neskutečnému světu (případně ho i odhalit jako neskutečný), při čemž měla pomoci odstranit nepotřebné, přebytečné a namnoze i škodlivé zevní zájmy a myšlenky a nahradit je novými pojmy, z hlediska duchovní cesty užitečnějšími, tj. takovými, které jsou bližší Vnitřní Skutečnosti. Zda a jak se nám to podařilo, musíme posoudit sami.

 

Jestliže vedl člověk poctivě tyto cviky a mentální pochody, musel shledat, že mu umožňují, aby alespoň zčásti prohlédl ilusí. Tj., aby alespoň zahlédl, že osobní „Já“ je klam. A jestliže se tak stalo, pak by opravdu nebyl příliš moudrý, kdyby neviděl, že se tím setkal s nejdůležitější věcí ve svém životě. Neboť co může být na světě důležitějšího, než prohlédnout klamem ega? Budou mu proto tyto cviky velikou pomocí, ke které se může a také bude vracet až do konce hledání ať už na kterémkoli stupni duchovní cesty. Těmito cvičeními by měl proto projít každý, který touží po Osvícení a Osvobození.

 

A nyní půjdeme dál. Kdo z nás však dosud necvičil přípravná cvičení, buď vůbec nebo jen nedostatečně, měl by se k nim vrátit dříve ještě, než přistoupí k dalším - tzv. základním – cvičení Nauky.

    Neučiní-li tak nepřinesou mu pravděpodobně ani další cvičení žádný pozoruhodný prospěch. Nebudou mu sice na škodu, ale nezvládnutí prvních cviků bude vždy brzdou pro zvládnutí ostatních. Přípravná cvičení jsou abecedou Nauky a bez znalosti abecedy nelze prostě pokročit. To by mělo být samozřejmé.

 

Tajné Nauky slibují mnoho, ale jsou doopravdy s to splnit své sliby, neboť i když se zdají zvláštní, ve skutečnosti nejsou ani fantastické ani hyperbolické. Není v nich nadsázka. Jsou až střízlivě reálné. Již proto, že berou člověka takového, jakým skutečně jest.

     Je pravda, že mají na mysli žáky z opravdu dobrým charakterem, pevnou vůlí, vytrvalostí, trpělivostí a hlavně žhavou touhou po Poznání. Vždyť jen takovými bývali dříve svěřovány. Bez těchto základních vlastností přirozeně, že nelze ani pokračovat a ani dobře začít v tak vysokém učení. Samotná zvědavost a nebo snaha stát se zajímavým k úspěchu na této duchovní cestě nepostačuje.

    A také nestačí ani vnější formy sebezapření, jako je třeba příslušnost k nějakému řádu, nebo oblečení okrového pláště. Pro tyto nauky formalismus je zcela zbytečný a nikdy nebyl podmínkou. Člověk musí být sám v sobě dobrý, má-li v nich uspět a ne jen se dobrým zdát.

 

Jak to řekl sv. František z Assisi:

„Služebník Boží má planout a zářit svatým životem, aby káral všechny bezbožné již samotným světlem svého příkladu i výmluvnou řečí svého jednání.“

 

Vždyť i takto vyzbrojený žák bude vystaven velikým zkouškám a pokušením, které musí přemoci, nemá-li propadnout. Nebude to sice hned bezpředmětné soustředění, o něž se pokusí, bude to zpočátku celá řada jiných cviků, tantrických, radža-jogických, pranayamických, které však všechny rychle rozpouštějí a odstraňují zatvrzelé obaly lidské osobnosti, ale budou tu i takové cviky, které kromě toho svádějí k získání nižších, tj. magických nebo okultních sil a zkušeností, s nimiž pravá Vnitřní Skutečnost nemá nic společného. Tomu se nelze vyhnout.

     Žák se proto bude muset bránit a ubránit jejich svodům i lákadlům a sledovat jen to z těch cviků, co z nich vede k Pravdě. Bude na to zvlášť upozorněn.

 

Bezpředmětné soustředění (tzv. nirguna apasana) je vrcholem jogické praxe. Ale takové vrcholu se zpravidla nedosahuje hned a bez přípravy. Takového vrcholu dosáhli bez viditelné přípravy jen ti, kteří byli duchovně vyspělí již v minulých inkarnacích, např. Mahariši. Pro většinu lidí je však příprava nutná. Nauka proto dlouho a pečlivě připravuje žáka všemi možnými cvičeními, než přikročí k Nirguna apasana.

    Je to nauka opravdu reálná. Počítá s tím, že - jak jsem již uvedl – i vysoce nábožensky založený člověk může mít osobní zájmy a závislosti, ať vědomé či podvědomé, které ho opřádají jako liány, a které – jak říká Svami Kapáli… „Posilují ho v bludné představě výlučné existence, doprovázené nepravým nárokem na vše, co jej obklopuje…“ (Kapáli je Maharišův žák žijící v naší době).

 

Těchto zájmů se musí jogin zbavit stůj co stůj. Proto odchází jogíni a sahuové tak často do bezdomoví, do samoty, do lesů a jeskyň, aby tyto zájmy ze sebe setřásli, očistili se od jejich vlivů a prohloubili svou duši. Vždycky totiž člověk získá na hloubce, když ztratí na rozsahu. Je proto velice výhodné opatření taková isolace, jestliže je technicky možná, ale není podmínkou úspěchu. Podmínkou úspěchu je, zbavit se závislostí vnitřně. To je pravé očištění. A k tomu právě pomáhají velmi radikálně základní a přípravné cviky Tajné Nauky, které lze prakticky provádět vždy a všude. Když je totiž duše neklidná a plná tužeb, není ji jeskyně mnoho platná, protože si je tam beztoho bere s sebou.

 

Musíme si proto jednou pro vždy pamatovat, že teprve tehdy, zbaví-li se člověk alespoň většiny těchto osobních zájmů a tlaků a osvobodí-li se tak od jejich pout, alespoň od těch nejsilnějších, jakož i od ostatních zbytečných želízek v ohni, že jen tehdy může doufat, že se zbaví bludné představy své vlastní oddělenosti od Jednoty, nikdy ne dříve.

    A teprve pak mu svitne naděje, že konečné rozplynutí klamné individuality nebude proň jen utopií. Až do té doby spočívá proto hlavní práce a úsilí, krom Milosti Boží, především na něm samém.

    To znamená, že „smysly i duch musí být v rovnováze, hněv, strach a tužby zapomenuty…“, jak říká i Bhagavad-Gita.

 

Vlastní rozplynutí ega však už nespočívá na něm samém, ale opravdu jen na Milosti Vnitřní Skutečnosti, do Níž se ego rozplývá, proto je tak nutná nejen v této fázi, ale od počátku až do konce cesty pokora, což jest oddanost, odevzdanost a opravdovost v hledání Pravdy. Nemá-li člověk pokory, vždycky si totiž nechává v sobě nějakou starou zakořeněnou vlastnost, ne zrovna nejlepší, která se dříve nebo později stane pánem jeho osobnosti. To je ten známý „nepřítel uvnitř tvrze“ (Bhagavad-Gita), anebo  - jak tomu říká křesťanství – „ďábel“, jehož démonickou formu může v sobě vidět jen ten, kdo se stane pánem vlastního myšlení. A tu jsme právě u kamene úrazu. U koho je totiž nějaká negace či neřest příliš silná, anebo schopná se mimořádně rozrůst, ten se nestane pánem svého myšlení, nýbrž právě naopak, negace nad ním zvítězí a zlo, jak uvádí např. také Kerning… „mluví z něho proti jeho vůli…“

 

Kerning to velmi pěkně popisuje ve své knize „Misionáři“, kde říká, že se takový člověk přímo zoufale brání všem vlivům, které by mohli působit k jeho prohlédnutí. Píše doslovně: „Obzvláště ve společnosti duchovně svobodných lidí bude tento satan v těle zkaženého tak se vzpírat a vypínat, že onen člověk to sotva snese a bude se muset bu“d vzdálit nebo si ulevit nevhodnými řečmi. Zlí a pyšní lidé pociťují při takových příležitostech takřka nevolnost a se rozhodnou dát si vyhnat tohoto démona z těla, nebo se vzdát obcování s duchovně svobodnými…“

 

Takových zjevů našli bychom v historii náboženství velmi mnoho a ostatně je můžeme v různé míře tu a tam pozorovat kolem nás.

    Největší neštěstí je v tom, že člověk pyšný na sebe sama dobře nevidí a proto ho zřídka kdy napadne, že nejedná dobře, neboť jeho schopnosti správně usuzovat a rozlišovat je obyčejně silou jeho ega velmi zastřena. Bible se zmiňuje na mnoha místech o takových lidech jako raněných slepotou nebo o posedlých ďáblem, což se po staletí vykládalo tak, jakoby šlo opravdu o opanování člověka nějakou druhou zlou bytostí. Není tomu tak. Zlo je naše zatemnění a můžeme je kdykoliv odložit, jako můžeme kdykoliv odložit starý , obnošený šat, když doopravdy chceme.

 

Intelekt moderního člověka bohudíky natolik pokročil, že si tyhle ďáblíky už nemusí personifikovat, aby si je uvědomil.

     Ale pozor! Proto mu nejsou méně nebezpečné, než když si je představoval chlupaté a rohaté. Spíše naopak! Aby na ně sám v sobě vyzrál, je na místě modlitba karma-joga, ,orální zušlechťování, nebo hluboká láska k Pravdě a především pokora a zase pokora, čili naprostá poctivost a opravdovost v hledání Pravdy.

 

Tato pokora může být bhaktická nebo filosofická. V případě rozených bhaktů dozraje někdy pokora až v mystickou lásku světce k Bohu, tzv. „Pramu“, ve které může dojít k rozplynutí ega v oblasti duchovního srdce tak, že se bhakti jogin  pak stává mudrcem: To je případ současníka naší doby, světce Bamdase, bhakti a mantra  jogina, který se stal tímto způsobem mudrcem – džaninem. „Jakmile jen na okamžik přestanu myslet na Boha jsem nešťasten“, říkával. „Pokud naň myslím, žiji v nesmírném štěstí!“ To je návod pro ty, kteří se cítí nešťastni a smutni. A také příklad pravé duchovní bdělosti.

 

Už jen když člověk uzná , že je něco vyššího, než je on, má to psychologický účinek, neboť jeho ego se vsouvá do pozadí a tím se umenšuje.

     Vždyť jen zmenšením ega dáváme příležitost k projevení se vlastního božského základu. Vzpomeňme jen posledního přípravného cvičení Nauky s gurui nad hlavou a v srdci. Nejde tu jen o vědomé sebeponižování, ale o vědomou a vědoucí pokoru, která vede k pochopení, že Božství personifikované gurui je vlastní vnitřní Božství člověka, jeho vlastní vnitřní světlo. On chápe, že jeho klamné „já“ musí mu ustoupit, že musí být zcela pokorným před tímto velkým „Já“, které je jeho pravým životem a nekonečnou skutečností. Jinak se s ním nikdy nemůže spojit.

 

„Musím pozdravit velké „Já“…“, praví Riši v Advadhuta-Gitě. „Já“ sám jsem „Já“ a celý svět žije ve mně jako oblak ne obloze. Komu se mám tedy klaněti?“

 

Toto je stanovisko nejvyšší moudrosti, k jehož dosažení je však pokora naprosto nutná. Jinak ego bez pokory zůstává jen a jen egem a nemůže Pravdu realizovat ať cvičí sebedéle a sebe úporněji a dokonce se může cvičením i posílit. To zejména tehdy, když má mylný dojem, že může dosáhnout  Poznání svým vlastním úsilím, svou vlastní silou vůle.

 

Ono totiž není jedno, s jakým vnitřním postojem člověk k meditaci přistupuje. Má-li před meditací v nitru takové omyly, nebo myšlenky osobního zisku a jiné negace, jako je pýcha, nenávist, pomluvy a nebo jakékoliv jiné negativní myšlenky a zájmy, i kdyby kdoví jak dlouho sledoval duchovní nauky, nejsou mu mnoho platné, neboť dělá vlastně černou magii, ať o tom ví nebo ne. Proto je čistota charakteru na prvním místě.

     Tím spíš utápí se záměrně v silách, jako je jasnovidnost, telepatie, slyšení hlasů, vidění duchů atd., s úmyslem použít těchto sil pro sebe a svůj prospěch či slávu a nebo dokonce k poškození druhého. Za takové počínání se vždy draze platí dřív nebo později.

 

Musíme však vědět, že i čistý pokorný člověk získá někdy magické okultní síly na této cestě, ale je tu nesmírný rozdíl v jejich použití. Čistá duše jich totiž použije jen pro nejvyšší účel, jímž je osvobození a jinak se o ně naprosto nestará.

     V dnešní době jich dokonce nepoužije už ani pro přesvědčování druhých lidí o Bohu, neboť dnes v době všeobecného intelektuálního pokroku a technických zázraků nelze s úspěchem o Bohu vyučovat formou zázraků psychických. Lidé by mu stejně nevěřili, ani kdyby chodil po vodě.

 

„Abych dosáhl sil, potřebných pro nejvyšší cíl“, modlí se moudrý žák Tajných Nauk ke svým guruům, „aby se všechny jevy proměnily v čisté světlo, aby se všechny proměnily v pravou skutečnost, udělte mi svoji Milost přesvatí bílí Guruové.

     To je správný postoj moudrého žáka.

 

Proč to všechno říkám?

Abych splnil slib, který jsem před časem dal, že vás budu znovu a znovu varovat před praktikami nižších vedlejších sil tak, abychom byli vedeni jen k tomu Nejvyššímu.

     Slibme si proto, že zachováme až do konce Cesty vznešený svobodný postoj moudrosti s duchovní čistoty a že od něho nikdy, nikdy neupustíme, děj se co děj.

 

A k tomu nám dopomáhej bůh!

 

 

A nyní přikročíme k druhému dílu Nauky o psychickém teple, který obsahuje tři základní cvičení:

1.    vyvolávání psychického tepla

2.    zažití psychického tepla

3.    tzv. nadsmyslné nebo nadsmyslové psychické teplo

 

K prvnímu cvičení vyvolávání psychického tepla náleží umění správného držení těla, umění správného dýchání a za třetí umění správného vědomého pozorování vlastních myšlenek a představ. Nemusím jistě podtrhnout, že to poslední umění je ze všeho nejdůležitější.

 

Správné držení těla je celkem jednoduchá záležitost. Nauka předepisuje, že má být zaujata tzv. Budhova pozice Padmasana, čili pozice lotosová, které se v Tibetu  také říká „Držení Dorže“. Nebo to může být tzv. Siddhasana, což jest známá pohodlnější pozice užívaná všeobecně téměř na celém Dálném Východě. S oběma těmito pozicemi se často setkáváme na různých  soškách nebo obrazech Budhů či fotografiích východních světců a Ryšiů. Děti a vůbec mladí lidé je zvládnou snadno, starším osobám to nějaký čas trvá, než se jejich svaly a šlachy protáhnou a kosti poněkud oblomí.

 

Ale tyto pozice, i když je dobrou pomůckou, nejsou nezbytnou podmínkou úspěchu. Byly předepsány proto, že je v nich tělo stabilní a páteř vzpřímená.

     Ke zvýšení stability používal se v Tibetu ještě tzv. meditační pás, který se pokládal pod kolena a omotával kolem těla, aby bylo pevné a jisté. Sedíme-li však v křesle stejně pevně a jistě, pak vám takováto zvyklá a pevná pozice, která vám nepřipomíná tělo, udělá skoro stejně tak dobrou službu jako Padmasan nebo Siddhasan.

 

Rozhodně nezvládnutí nebo nedostatečné zvládnutí těchto nebo kterýchkoliv jiných meditací asan nemělo by být omluvou pro ustání v meditacích nebo jiných duchovních cvičeních..

     Je tu jen jediná podmínka pokud jde o pozice, a to, aby páteřní obratle nebyly nakloněny ani dopředu ani dozadu, ani do stran, ale – jak říká Nauka – aby byly přesně jeden nad druhým.

 

Je psáno: „Narovnej páteř kolmo jako sloupce čínských měďáků! Bránici roztáhni co nejšířeji, bradu tiskni proti jícnu a jazyk obrať dozadu a opři o patro. Ruce drž právě pod pupkem a ohyby zápěstí tiskni vodorovně na stehna!“

    Pohled můžeme opřít buď na špičku nosu, anebo jen tak do neurčita před sebe, nebo můžeme třeba i oči zavřít. To není zvlášť důležité a záleží na zvyku cvičícího. Podle Nauky je však lépe mít oči poněkud otevřené, zejména u lidí, kteří mají bujnější obrazotvornost. Pohled však nesmí být nikdy těkavý, aby přeletoval z předmětu na předmět.

     Velice důležité je, aby tok myšlenkového pochodu byl spojen s pochodem dýchacím a to tak, aby se žák stal pánem své Mysli.

 

„Spoj dohromady pochod myšlenkový s dýchacím a staň se pánem svého myšlení!“, říká Nauka. Co to znamená?

 

Nuže žák usedne v předepsané pozici, načež mírně a klidně dýchá (speciálním způsobem dýchání se budeme učit příště). Nyní přivře oči a vše co se s ním a v něm děje, si jasně a přesně uvědomuje. Myslí asi takto: „Tělo zde sedí a dýchá“.

     Tělo a jeho dech jsou tedy pro žáka nyní objektem pozorování. Řekněme si přímo, že obojí – tělo i dech – jsou pro něho jen mentálním (myšlenkovým) objektem. Obojí je totiž vnímáno – ať má oči zavřené nebo otevřené – jen jako myšlenka a nikdy tomu nemůže být jinak. Pokusíte-li se o toto pozorování, uvidíte, že tomu tak musí být. Nic ze světa nevidíme jinak, než jen jako naši myšlenku!!!

     „Dobrá“, řekne si žák, „ je tu pozorováno tělo, je tu pozorován klidný dech, je tu i akt pozorování a jsou tu i jiné myšlenky, které ať chci nebo nechci, dosud zde existují a sem tam  se vynořují a jakoby zvolna pluly naší myslí… Kdo však jsem Já?“ Bedlivě vše pozoruje. A tu pojednou chápe a poznává: „ Já jsem to všechno pozorující…“

Celou svou myslí se nyní věnuje této zvláštní idei.

„Já jsem, který to všechno pozoruji!“ A tu  vněm nastane jakoby rozdělení na dvě nestejné části. Na jedné straně je pochod myšlenkový a dýchací, na druhé straně stojí on sám jako jejich pozorovatel apán celého toho pozorovaného procesu.

 

Tu pozorovanou část lze pozorností naprosto jasně a přesně konkretizovat. Ale pozor! Ona nemá své vlastní vědomí, ale přijímá je od Pozorovatele. Přesto však člověk může touto jakoby odraženou částí vědomí zaujmout k sobě jakožto pozorovateli takový vnitřní, radostný a uctivý láskyplný postoj. A také to udělá.

     Pojednou shledává, že to je jen on sám. Nevědomý člověk si totiž myslí, že tělo a dech, myšlenky a city jsou vším, čím jest. Důvodem tohoto omylu je síla obrazu Vnitřní Skutečnosti v jeho těle a mysli.

 

Žák však náhle cítí, že tělo a mysl není on sám, že to byl omyl. Vidí, že se mýlil. Vidí a poznává, že kromě pozorované části tohoto jakoby bývalého „Já“, tj. těla a mysli, které jsou mu nyní objektem pozorování, je tu ještě druhá a podstatná část jeho bytosti, tj. jeho samotného a to, že je on sám jakožto subjekt pozorování, čili Pozorovatel, neboli Svědek všeho, který však není pozorován nikým jiným.

 

I zaměří se mocně ale láskyplně na tento subjekt, tj. sám na sebe. Jakmile mu svitne tato pravda, má žák vyhráno.

     Je to překvapující zjištění, od něhož už není daleko k tomu, aby shledal, že trvalé poznávání či pozorování objektu (jako je tělo a myšlenky), mu až dosud zakrývalo a ještě i teď zakrývá možnost poznat sám sebe jako subjekt, který to vše pozoruje a pozoroval. Tak jako legendární král Džanaka, poznává nyní žák clonu, která mu zakrývá Pravdu a krade štěstí. Vidí, že jeho myšlenky, touhy a starosti ho vlastně okrádaly o radost ze života samotného. Od této chvíle nemusí být však už nadále jimi poután, jestliže sám nechce. Uvědomuje si totiž, že má plné právo otočit mysl i směrem opačným, než byla dosud zvyklá –zpětně běžným způsobem – a ponořit se tím do klidu sebe sama.

 

Na sto procent to však hned nedokáže, na to není ještě dosti silný, ani zkušený a ani jeho mysl není na to obvykle dosti čistá. A také nemá vždycky u sebe mudrce jako byl Aštavakra, jako ho měl  král Džanaka, aby mu v tom pomáhal.

    I když se však nedovede hned probudit k Pravdě a Skutečnosti sebe sama – a to ani ne ještě v aspektu Svědka – jedno už udělat může. Shledává totiž, že, bude- li chtít, může se kdykoliv stát alespoň pánem toho, co je pozorováno, tj. pánem svých myšlenek a mentálních tlaků a tužeb a dělat si s nimi, co chce.

    A to je obrovský zisk pro každého člověka, nepředstavitelně obrovský duchovní obrat a pokrok.

 

Jak často jsou lidé zužováni zármutkem, bolestmi a nejrůznějšími depresemi. A přece toto prajednoduché cvičení může naráz odstranit všechny jejich potíže a deprese. Žák Šesti Nauk cvičí je proto záměrně již téměř od začátku své duchovní cesty s úmyslem stát se suverénním pánem svých nálad. Vidí, že je může odložit a nebo přivolat, že si s nimi může hrát jako kočka s myší, protože už s myšlenkami nesplývá, když nechce, protože  ví, že nejsou jím. Už se s nimi nadále neztotožňuje, neboť z nich učinil jenom objekt svého pozorování.

 

Tímto cvičením rozptyluje nyní všechny své starosti, osvobozuje se od útlaku zlých nálad a depresí a béře si to, co mu právem odjakživa patří a po čem tak dlouho toužil: klid, mír, pocit síly a bezpečí. Toto cvičení zbaví ho pocitu méněcennosti a poskytne mu provždy tichou radost a dobrou náladu.

     Patří však dobrá nálada k tak vážné věci jako je duchovní cesta?

Ovšemže patří! Bůh je nejvyšší dobro a proto přiblížíme se k Němu, který vždy představuje umenšení egoismu, koná-li se v pokoře a oddanosti a v lásce, nemůže přinést odevzdané duši potíže a nebo zármutek a nebo smutek, nýbrž jen větší úlevu, tj. přinejmenším dobrou náladu. Podle toho také může žák kontrolovat často svůj vlastní pokrok.

     Vnitřní pohoda, radost a klid, které vytryskají z čistého srdce, jsou první odměnou duchovní práce a trpělivý žák jógy si je právem zaslouží.

 

A nejen to, ony jsou i mocnou zábranou, aby se do jeho duše nevplížily opět staré pochybnosti a duchovní lenost. Neboť, kde bitevní pole opanuje radost a klidná, tužbami rozechvěná dobrá nálada, tam se prostě tito odvěcí nepřátelé nemohou dostat.

     Proto bývá jogin nebo mystik úlevou nejen sám sobě, ale i těm, kdo se s ním osobně stýkají, neboť vnitřní radost duše je věc velmi přitažlivá a často přichází na povrch třeba jen pro povzbuzení jiných. A i kdyby se nakrásně v kaleidoskopu mysli ukazovala tu a tam stará zapomenutá myšlenka touhy, strachu, hněvu a nebo smutku – jak se může stát – jogin, který je pánem veškeré své mysli, se po ní nerozjede, nedá se jí vláčet jako jiní lidé, nechytí se znovu do té nebezpečné kličky či pavučiny starých kulis myslí, ale projde ji tak pevně a nevšímavě jakoby ji prošel slon nebo projel vlak. Opravdový jogin je silný a svobodný.

     „A z této svobody a síly rodí se jeho mírnost a dobrota. Lidé jsou zlí proto, že jsou zotročeni a slabí“, píše Jaques Roussenau.

 

Joginovo srdce je však svobodné. Je očištěno a nepotřebuje již dalších činů.A jak říká Bhagavad – Gita: Jeho cesta je cestou míru. Obrazotvornost a smysly v poslušnost vázány, prohlubuje se jogin čím dál více ve svém zasvěcení Věčné Duši.

     Mysl takového člověka je ve věčném souladu, nadměrná radost, kterou získává, je z dosahu lidských smyslů. Přilnuv k ní, je zcela povznesen nad strach i zármutek.

 

A přece je to teprve začátek jeho  nekonečného štěstí. Štěstí, které se jednou rozzáří na nebi jeho života jako polední slunce, které zažhne nejen temnotu nevědomosti, ale v jeho záři se rozplynou i všechna dosavadní blikající světélka, tj. lákadlo a zbytky starých tužeb, omylů  a závislostí, jako ranní mlny nad kvetoucím sadem.

 

Jak to zpívá neznámý tibetský básník: „A když to slunce vyjde na nebi, je ještě vidět nějaké z dřív tak zářivých hvězd?“

     To slunce vyjde zcela jistě, neboť musí vyjít. Není jiného východiska pro nás, pro ty, kdo doopravdy hledají. Tato tichá radost z ovládnutí vlastních myšlenek je první úspěšný krok na duchovní cestě člověka. Ale až ještě více obrátí svůj vnitřní zrak sám na sebe, bude to jeho druhý krok. Až s Milostí Boží splyne sám se sebou, osvobozen v Podstatě, bude to jeho třetí krok. Až v moudrosti a Osvobození pozná ve všem sebe sama, bude to jeho čtvrtý krok a také poslední.

 

Pak On už není On a přece vše je On v nejzazších hlubinách Pravdy. To je náš cíl!

Moji vzácní bratři a sestry! Dovolte mi, abych zakončil tuto promluvu slovy téhož básníka:

 

„Jen stébla trávy zůstávají na hladině vodní,

do čistých hlubin míří však jen vzácný drahokam…!“

 

Ponořme se tedy bez obav do čistých hlubin… Nezavedou nás, ani nás neutopí, ale vzkřísí nás vodou do věčného života k nekonečnému JSOUCNU…

 

Ponořme se tedy hlouběji do svého nitra.

 

A U M   T A T    S A T   A U M

 

 

 

 

 

VI.

 

Óm mani padne Hům!

 

Budiž čest, sláva a přísaha věrnosti složena k nohám svatých guruů !

 

 

Jestliže postavíme na řece přehradu a uzavřeme ji, aby nám zadržovala vodu, stoupá voda proti svému toku tak dlouho až zaplaví všechno nad přehradou. Z řeky zmizí proudy, ztratí se jezy a peřeje, zaplaví se třeba i kus lesa nebo i vesnice, zmizí všechny splavy, ba i vodopády a všechno to nakonec zaleje hluboká a klidná hladina, sahající třeba až k samotnému prameni.

     Ba i ten pramen by mohl být - teoreticky vzato – zalit svou vlastní vodou, kdyby bylo možné postavit přehradu dost vysoko. Přesto by však žil a tryskal i hluboko pod hladinou a voda, která již dávno kdysi vytekla, a nyní se k němu zpětným pochodem zas vrátila, cestou trochu zakalená a znečištěná, brzy by se ustálila a nabyla zas své původní čistoty.

 

S myslí člověka je tomu právě tak. Postavíme - li jejímu toku přehradu z vůle a kázně a zastavíme-li nebo alespoň zpomalíme-li tak pohyb myšlenek, změní se její prudký chod v klidnou hladinu a člověku pak vzniká nová až dosud neznámá schopnost, tzv. „pradžna“, což bychom mohli přeložit starým slovem „moudrost“, jejíž pomocí je možno poznat pramen sebe sama, čili realizovat Vnitřní Skutečnost.

 

Patandžali říká této schopnosti „rithambara“, je to, můžeme-li to tak říci moudrost introspekce, moudrost zpětného pohledu do nitra, tedy už ne pohledu směrem ven, směrem toku myšlenek a citů, jak byl člověk zvyklý, ale směrem dovnitř k prameni mysli, k nevyčerpatelnému živému zdroji vlastního Bytí,  Dokud nenabude člověk této schopnosti, žije jako slepec a nemá nejmenší naděje, že někdy sám sebe pozná. Žije jakoby ve stavu klamného spánku, ale bez možnosti probuzení.

 

V minulé promluvě jsme si již řekli, že před tím, než se člověk pokusí o tento pohled do nitra mysli, měl by se nejdříve stát Pánem své mysli, což znamená, že by měl mít schopnost alespoň občas pozorovat běh svých myšlenek, poznal by, co mysl dělá, co se v ní odehrává, co se  v ní objevuje a mizí, co a jak se v ní hýbe a možná by poznal i trochu to, co je v ní statické. Za tím účelem jsme se posledně učili spojovat svůj dech s myšlenkami a obojí klidně a nezaujatě pozorovat. Viděli jsme , že člověk nemusí trpně podléhat náladám své mysli, jestliže nechce a zejména jejím negativním náladám. Dovede-li pak takto ovládat a zvládnout své záporné myšlenky a city, dovede to tím spíše při emocích příjemnějších.

 

„Podrobte svou mysl kontrole“, radí nám moudří tibetští a indičtí Rišiové. „Vyzrajte na ni a nedovolte, aby ona vyzrála na vás“, říká jeden z nich. „Řekne-li mysl, přečtěte si román, studujte Bhagavad – Gitu, řekne-li: jdi nasbírat nějaké to smyslové potěšení, vyhledejte Satsang a konejte intenzivně Džapu“.

„Satsang“ znamená společnost moudrých a „Džapa“ je trvalé opakování Božího jména.

    

To jsou závěry a rady zkušených praktiků. K takovým závěrům však přijde dříve nebo později každý, kdo nastoupil duchovní cestu, když si povšimne blíže své mysli a pozná, jak je záhadná a zrádná. Tu brzy shledá, že je jejím záměrem daleko spíš uvrhnout člověka do duchovní nevědomosti než ho zní dostat.

 

Buďme na to velmi opatrní.

Začne-li se nám na počátku našich duchovních snah rychle odvíjet karma, jak tomu obyčejně bývá a zažijeme-li pak řadu karmických vyrovnání a nepříjemností, nebude se to sobeckému egu líbit a bude popírat nejen hlubší smysl, ale i vlastní existenci jakéhokoliv karmického vyrovnávání. Ego bude vždy postupovat proti našemu duchovnímu úsilí. Bude nám říkat, že je všechno nesmyslné a bude nás přemlouvat, že s tím stejně nic nezískáme, že svět je plně reálný a žádné blaho mimo smysly neexistuje.

     „Nic se nevyrovná smyslovým požitkům!“, bude vám mnohokrát tiše i hlasitě napovídat vaše mysl. „Carpe diem“ – „Jdi a užívej“. To je hlas ega a jeho povrchní mysli.

    Uslyšíte jej vždy těsně před tím, než zjistíte, že požitky smyslů jsou stínem radostí, pocházející z klidu ducha.

 

Ale tento hlas se neozývá jen na začátku duchovní cesty, ozve se znovu a znovu kdykoliv později, jestliže jogin vybočí jen trochu od svého cíle.

     Povrchní hlas mysli, což je vlastně hlas ega, přemlouvá začátečníka i pokročilého tak dlouho, dokud ego vůbec ještě žije. Jenomže u začátečníků to má vždycky snazší. Často, velmi často opadnou následkem toho hlasu a je velikou Milostí, když brzy potkají někoho, kdo jim znovu připomene jejich hlavní životní cíl.

 

Bděme, stále bděme nad svou myslí, během celého dne! Neztotožňujme se s jejími vlnami, ale buďme stále za myslí bdělí a pozorní. Nahlížejme pátravě do vlastního nitra a provádějme analýzu sebe do všech důsledků. Uvidíme, že ego tam číhá za svými sklony, tužbami a lákadly jako zlý duch, doslova jako démon, jímž někdy dokonce je a může nám tak způsobit nejhorší škody, průtahy a nepříjemnosti, nebudeme-li nad ním bdít. A čím jsou žáci pokročilejší, tím mohou být škody větší. Pád z větší výše je vždy bolestivější.

 

Ale když budeme mysl takto bedlivě sledovat a stáleji hlídat, klidnou, jasnou a pokud možno nepřetržitou vnitřní bdělostí, nezpůsobí nám nic zlého. Naopak, bude postupně spoutaná a stane se naším dobrým spolehlivým nástrojem. A nejen to, takové úsilí bude mít pro nás ještě další obrovský význam. Jakmile se totiž pokusíme alespoň občas zkontrolovat odvíjení a promítání mysli, otevře nám toto úsilí samo nový pohled do našeho podvědomí, čili do nitra naší bytosti. Proto se ve všech duchovních naukách a cestách předepisuje vnitřní bdělost jako jeden z prvních kroků k duševní introspekci.

 

Jenom tak se můžeme rychle odtrhnout od nižších složek mysli a také je poznat a později, když už to dobře ovládáme, rozpustit v sobě všechny tyto nežádoucí myšlenky, touhy i negativní city.

     Musíme si dobře uvědomit, že nejsilnější a nejpevnější základ ke stavbě naší hráze položíme právě takovou objektivizací myšlenek. Pak teprve můžeme pokročit dál, a to s daleko většími nadějemi na úspěch , k probuzení samotné Maha – Šakti, živé a tvořivé síly v nás, jakož i k pročištění psychických středisek našeho jasného těla. Tím dosáhneme ještě větší a hlavně trvalejší schopnosti zvládnout mysl tak, že ji teprve pak budeme moci bezpečně obrátit proti jejímu vlastnímu pochodu. Totiž, ona pak tam více méně půjde sama, tak jako voda stoupá sama od sebe proti toku, když uzavřeme hráz. Stoupá silou a pomocí pramene, s nímž je spjata.

 

I my budeme tak postupovat a to rovněž převážně silou, prýštící z pramene naší mysli, tj. – teologicky řečeno – silou a pomocí Milosti Boží, která je vždy připravena vyplnit a zaplavit vakuum mysli a pomoci tak člověku, aby se konečně probudil ze své odvěké letargie a uvědomil si v Pravdě, tj., aby zažil sám sebe.  Neboť jenom člověk, který si začne připomínat svou vlastní podstatu, má naději na konečné probuzení z omylu nevědomosti.

 

Tok řeky zastavíme přehradou, tok mysli sebekázní, tj. zpomalením dechu, analytickými a pročišťovacími cvičeními a za třetí indiferencí, neboli nelpěním na tom, co je pomíjivé.

 

Je dosud, bohužel, celkem málo lidí na světě (přesto že jich nyní rychle přibývá), kteří se snaží záměrně o takovou duševní dokonalou sebevládu. Mezi těmito je jen málo těch, kteří již obracejí mysl proti jejímu toku a z těchto posledních obyčejně jen několik vytrvalců a odvážlivců dochází až k prameni vlastního zdroje života.

     To jsou ti, jak píše moderní americký básník William Temple… „učinili celé své bytí nástrojem takového odhalení…“

 

Ale to nás nemůže a nesmí odradit. Vždyť lidstvo je teprve na samém počátku svého duchovního vývoje i když je již velmi vysoko ve vývoji fyzickém a intelektuálním. Ten, kdo je moudrý, nedbá na množství svých předchůdců ani následovníků a jde třeba sám „jako nosorožec“, jak říká Avadhuta – Gita,  prastará kniha indická, u nás dosud téměř neznámá. Vrátí se k prameni a splyne s ním, což je srdcem všeho. Moudrý je ten, kdo si zvolil pravdu za hlavní cíl života a proto se nebojí sebekázně. Neboť jeho cíl je mu nadevšecko.

     Ti ostatní se třeba zastaví na dlouho anebo jen na krátko, znovu svedeni starými klamy a novými touhami a odcházejí jinam za jinými zájmy. Buď že toho vůbec na tomto světě zanechají, anebo se znovu vracejí,ale hlavně nemohou postoupit dál. Jak to říká jiná, u nás známější bible joginů, svatá Bhagavad-Gita:

„Vykonávajíce ten či onen obřad a klanějíce se rozličným bohům (a můžeme hned dodat „a zájmům“), jdou jenom zvolna tito lidé s malou sebekázní a s malým poznáním. Leč ovoce rostoucí pro lidi s malým poznáním je tak pomíjivé. Uctívači bohů jdou k bohům, zbožňovatelé vnitřního „Já“ jdou k vnitřnímu „Já“.“

   

K „Já“, které je jediným, stálým a nepomíjejícím štěstím, proti němuž ostatní pomíjivé radosti světa jsou jen pouhými drobky ze stolu. Ale je dobré, že vůbec jdou, neboť i kdyby se jím nakrásně nepodařilo dosáhnout této  nejvyšší mety, mají stále naději, dosáhnout alespoň první příčky, kterou je genialita. Proto je lépe na duchovní cestě raději stokrát klopýtnout, než definitivně přestat anebo uhnout jinam.

    Nuže, vydejme se i my spolu nyní proti toku našich myšlenek odvážněji a pevně.

 

Naučíme se nejdříve ovládat dech.

Potom prosvětlíme psychická centra v našem jemném těle jednak dechem jednak probuzenou duchovní silou, přesvatou Maha-Šakti, neosobní Inteligencí, spící v nás až dosud latentně na konci páteře. Tato síla, které se pro její tvar říká Hadí síla, je s naším dechem i myslí v těsné souvislosti. Když zastavujeme mysl, probouzí se v nás tato životadárná a posvěcující síla a dává se do pohybu směrem po páteři, pročišťujíc psychická centra a produchňujíc takto člověka.

 

To je způsob jak odstranit rychle a důkladně až na sám základ starý kal a nános neužitečných zvyků, tužeb a omylů.  A jedině pak, až toto šeré haraburdí a spraš budou alespoň z větší části odstraněny, odplaveny a také zapomenuty, můžeme se objevit nad nimi sami, my, takoví jací ve skutečnosti jsme, silní, čistí, moudří, nekonečně laskaví a nekonečně milosrdní. To je nejlepší cíl naší cesty, na které budeme jen my a bůh v největší důvěrnosti. Můžeme na ní – pravda – leckdy klopýtnout, jak už jsme si řekli, můžeme mnohokrát i únavou padnout, jsme přece také jen lidé, ale nesmíme na ní zabloudit jinam!! Nesmíme zabřednout do zázračných jevů, magií a okultismů.

 

Naším cílem, prostředníkem i majákem  bude samo naše vnitřní Božství, což je ryzí život v nás, ryzí Pravda a ryzí Skutečnost všeho, co existuje. Ale je to také záruka našeho úspěchu. Ani smrt nás nemůže na této cestě zastavit, spíš dodat nových sil. Snad jen maloučko by nás mohla pozdržet, ale to není důležité.

    My jdeme hledat věčný mír. A ten mír je v Bohu a Bůh je v nás. Je proto jasné, že jej namůžeme nalézt jinde než tam, kde je. Jedině tam odtud jej můžeme získat.

 

Mír je v pozadí klidné mysli člověka. Není v touze po věcech, ani ve věcech samých jako takových, ani v námi vnímaných bytostech, byť by nám byly sebemilejší a ani v událostech. Což znamená, že není v našich myšlenkách. Naopak je jimi zcela zakryt.

     Toužíme-li tedy po klidu a míru, musíme odstranit nebo zastavit anebo alespoň omezit své myšlenky. Myšlenky se tvoří buď vlivem smyslového dojmu a vjemu anebo přímo z naší mysli, z vlastních představ a vzpomínek. Chceme-li klid z vnějšku, nesmíme živit smyslové vjemy, neboť by to znamenalo přilévat oleje do ohně. Chceme-li pak mít klid i z vnitřku, musíme jít ke kořenům našich představ, vytrhnout je tam odtud a zahodit, docela zahodit a netvořit si nové. Je to radikální cesta, ale jejím výsledkem je Realizace Pravdy a Splynutí s Nekonečnem.

 

Nuže přistupme nyní k základnímu cvičení dechu.

Je nám již dávno známo, že pohyb proudu myšlení je více méně závislý na dechu. Chceme-li zpomalit tento pohyb, musíme zpomalit dech. To je pokyn, který představuje a zahrnuje v podstatě celé učení o dechu. Podrobnosti kolem tohoto základního pohybu, předepisující např. tzv. nucené dýchání, podivuhodné  devateré „ foukání z měchu“, otáčení krkem sem a tam a jiné varianty jsou opravdu málo důležité pro účel, který sledujeme, a proto se jimi nebudeme zabývat. My se naučíme jen jednomu klidnému, jogickému dechu s možností jeho zpomalení, což je opravdu vše, co pro náš vysoký účel potřebujeme. Toto zjednodušení nemusí nikoho mrzet. Byly vyzkoušeny i všechny ostatní způsoby a bylo od nich upuštěno z důvodů, který vám bude hned sdělen.

     Nyní se naučíme jednoduchému dechovému cviku. Je naprosto bezpečný na rozdíl od jiných, které by mohly, při nedostatečném pochopení jejich účelu, být někdy i nebezpečné. Toto cvičení však není nebezpečné, budeme-li jej provádět podle návodu. Může je dělat každý, kdo nemá nemocné srdce.

 

Návod zní takto:

Klidně a plynule nadechneme oběma nosními dírkami a načerpáme tak vzduch až do nejzazších konců plic a to počínaje od břicha. Tím se břicho poněkud pozvedne. Při tom sledujeme, jak vniká čerstvý vzduch do plic, jak tam vniká plynule a nepřerušovaně, to znamená nikoliv v jednotlivých doušcích.

      Nyní sledujeme, jak dech postupně od břicha nahoru, jak se hrudník při tom roztahuje a bránice stlačuje. Tak naplňujeme nepřerušovaně dolní, střední i nejhořejší část plic, takže hruď dostane jakoby tvar hliněného hrnce. V Tibetu se tomu říká „naplnění hrncové formy“. Při tom naplňovaní se plíce roztahují jak jen možno.

 

Po naplnění plic v této „hrncové formě“ malounko odpočineme, zadržíme dech několik málo vteřin (2-3), ale nepoužíváme při tom naprosto žádného násilí. Po této době ještě jednou krátce dodechneme a tento dodatečně vdechnutý vzduch pak jakoby vtlačujeme do pravé a levé části našich plicních hrotů tak, aby plíce byly stejnoměrně roztaženy a naplněny dechem a aby dech tak mohl vniknout do všech dechových kanálků. Psychická síla dechu (prána), která je z nadechnutého vzduchu vytahována, je tak vedena do samých vlásečnic psychických nervů. Tomu se říká „vyrovnání hrncové formy“.

      Při vyrovnání však nesmíme zadržovat dech dlouho a nikdy nesmíme připustit, abychom se tím snad dusili. To by bylo velmi rušivé, zbytečné, ba i nebezpečné. Proto se toho musíme přísně vyvarovat. Po tomto vyrovnání (hrncové formy) vydechneme.

     Vydechneme tak, že vyrazíme zprvu mírně dech oběmi nosními dírkami, načež proud vycházejícího vzduchu zesilujeme až se zvedne k veliké a mohutné síle a nakonec opět zpomalujeme, až konečně máme plíce úplně prázdné. Tomu se říká „šípové vyražení vzduchu“. A to je celé umění jogického dýchání.

    Tento dechový cyklus opakujeme několikrát za sebou, nejvíce však 21x.

 

Říká se, že délka lidského života spočívá na karmicky podmíněném počtu dechových tahů a že když se pomocí takových jogických cvičení prodlouží čas nutný ke vdechování a vydechování, může tím být i přiměřeně prodloužen i život.

     Můžeme tomu docela věřit, neboť nás k tomu opravňuje i hledisko čistě lékařské. Hlubokým dýcháním čistého vzduchu se totiž prokysličí celý krevní oběh v těle člověka, čímž se pročišťuje tělo od škodlivých látek. Při každém normálním dechu a výdechu vymění člověk asi 1/2 litru vzduchu v plicích.

     Hlubokým vdechem a výdechem se však vymění víc vzduchu v plicích, a to desetkrát víc, čímž se také desetkrát víc okysličí krev a daleko lépe se odplavují škodlivé látky v těle. Tím spíše, že jejich množství i při minimální námaze spojené s tímto cvičením, nijak nepřibývá a nestoupá.

 

Prodloužení života a utužení zdraví tímto cvičením je tedy i lékařsky plně zdůvodnitelné. To by bylo tedy další výhodou pro nás, pokud ovšem pokládáme prodloužení života na tomto světě za výhodu, jak bychom nesporně měli. Neboť, je-li  moudrý člověk na světě déle, může s pomocí Boží vykonat více dobra pro druhé a tím i vlastně nepřímo i pro sebe. Neboť dobro, které vykoná, zejména vykoná-li je neosobně, nebude nikdy osudem zapomenuto.

 

Ale my si musíme uvědomit při této příležitosti ještě jednu zásadu, pokud jde o dech a ostatní fyzická cvičení, k nimž patří zejména i asany, tj. tělesná pozice jogická. Musíme si být totiž pamětliví odvěké pravdy, že jedině síly ducha, tj. míru, klidu a pokoje jsou  s to zvládnout svět i člověka a nikdy ne naopak.

     Proto platí všeobecné pravidlo, že působit tělem nebo dechem na mysl je z hlediska Pravdy toliko druhořadé. Chceme-li rychle uklidnit mysl musíme na ni zapůsobit především z její oblasti a ne jenom z oblasti fyzické. Tělesné pozice a tělesný dech napomáhají uklidnění, ale samy o sobě jsou jen pomůckou. Hlavní je, uvědomit si vnitřně, v duchu a Pravdě.

     Vliv těla na duši, respektive na mysl, nemůže být nikdy rozhodující a neměl by být brán jako převážný, ale vždy jen jako pomocný.

 

Je to asi tak, jako bychom se snažili zastavit vření vody lžící nebo sběračkou. Tím její klokotání možná trochu omezíme, na okamžik, ale sotva zastavíme. Nalejem-li však do vařící vody vodu studenou, nebo zhasneme-li oheň, přestane se voda vařit okamžitě. To si musíme pamatovat, abychom se tak tuze neunavili s dechem a tělem na naší duchovní cestě a neztráceli pak trpělivost, když se nám ani přes velké úsilí tohoto druhu naše práce zcela nedaří. To znamená, že někde děláme chybu v našem úsilí. Ano, byla tu chyba, ale ne chyba úsilí, ale chyba v úsudku, v myšlení, v analýze, v duševním vnitřním rozboru nás samých i našeho světa. Proto byla některá komplikovanější cvičení vypuštěna, aby ulpěním mysli na nich nebyl ještě více posilován tento starý omyl.

 

Jenomže lidé, věřící, resp. přesvědčení, že jsou jen tělem, aneb převážně tělem, se obyčejně nedají tak snadno z tohoto omylu vyvést a snaží se proto velmi často zvládnout ducha tělem, dechem, pozicemi, osobní vůlí, bez lásky a oddanosti a pak se diví, že se jim to ani po letech úsilí nedaří.

 

Jednou navštívil jednoho staršího jogina jeden mladý a horlivý aspirant jogy a prohlásil, že on prý nyní dosáhne snadno Poznání „khečari-mudrou“.

      „Khečari-mudra“ znamená postupné podřezávání jazyka. Jsou taková cvičení a patří „hatha-joze“. Podřežu si jazyk a spolknu ho povídá. A bylo to, jakoby chtěl říct, „pročpak vy to také neuděláte, člověče? Na tohle jste asi docela zapomněl, anebo máte strach?“ Ten starý jogin neměl strach, ale byl by rád přivedl mladíka k introspektivní autoanalýze, tj. k pohledu do nitra a duševnímu rozboru sama sebe. Ale bylo to marné, mladík byl neoblomný. Tož ho tedy nechal, ať se spálí.

     Prosím vás, jakápak domluva s fanatikem. Od té doby ho neviděl. Jen doufal, že se ten mladík tím svým jazykem nakonec neudusil.

 

Tak tedy tomuhle se také říká joga. Něco na tom je, i na bláznivých pokusech, to je pravda. Ale daleko ne tolik, co si od toho jogini těla slibují. A proto ta věc je velmi důležitá, zejména pro mladé, odhodlané a statečné lidi, podívejme se znovu a rozumně, jak se věci  mají.

 

Tak tedy Pravda, jak víme, je absolutní. Je to skutečné Absolutno. Nekonečno, které následkem toho je jediným universálním Principem Dobra a Bytí. Tato Skutečnost je jedno jediné a není nic mimo Ni. Takto všechny věci jsou Pravdou  ve skutečnosti vše je již od počátku osvobozeno a naše úsilí o Osvobození by vlastně nemělo být, neboť je zcela zbytečné. Jenomže my jsme tak dalece okouzleni tělem, že nevěříme, že žijeme v Pravdě a proto právě jsme na omylu, z něhož pak se jakoby chceme dostat vlastním úsilím ven. Ale vlastní úsilí je z toho hlediska něco nesmyslného, když individualita sama je klamem

 

Je to jako když chce někdo zjistit podstatu kamene na němž je vyrytý nápis. Čte a stále čte a luští nápis a je tak zabrán do tohoto textu, že si ani neuvědomuje, že je to vlastně sám kámen, sama hledaná podstata kamene, co je podmínkou vlastní existence nápisu i podmínkou existence onoho sdělení, které z něho čte. I my jsme stále zaslepováni čtením textu. Teprve když prohlédneme textem a ztratíme o něj zájem, nebo když s velikou námahou obrátíme kámen a vidíme jasně i jeho nepopsanou stranu, věnujeme konečně větší pozornost základu textu, tedy vlastnímu kamenu, podstatě kamene.

 

Ale tuto obrovskou námahu jsme si mohli ušetřit, neboť i sám text byl z téhož kamene. Jenomže čtení textu a jeho studování bylo pro nás překážkou (ovšem jen zdánlivou překážkou), jak se k vlastní podstatě kamene dostat. A proto nesmíme nikdy zapomínat, že pravá skutečnost věcí, lidí a Boha jsou provždy jedno a totéž, že existuje odjakživa Universální Jednota. Tato idea, kterou již nyní vážně sledují např. američtí  Unitáři Universalisté, bude podle našeho názoru základem příštího celosvětového náboženství, jehož Mesiáš  - jak píše jeden Tibeťan usedlý na Západě – se sice dosud nezrodil, ale zrodili se prý už jeho učedníci. Již teď mu však stavějí na Východě sochy a říkají mu Budha Maytreya. Budha znamená Osvícený.

     My lidé si tuto Jednotu stále zakrýváme a to tím,  všechno a hlavně sebe chceme vidět odděleně od všeho ostatního. Možná, že na jiných planetách už dávno žijí lidé v Jednotě. Spojit to všechno zase dohromady, jako už to vlastně je, je proto naším mimořádně důležitým úkolem.

 

Tajné Nauky Tibetu, jakož i joga Velikého Symbolu, vědí dobře o této universální Jednotě, ale odhalují ji jen postupně a jen nejpokročilejším žákům

     Takovým však dávají občas příležitost, příležitost k náhlému probuzení. Nejpokročilejší jsou ti – obrazně řečeno - jenž jsou s to ztratit zájem o text a vidět přímo ryzí kámen. Vidí všude podstatu a ne rozlišenost. Jinak tyto Nauky vycházejí z nedostatků a omylů člověka, jeho celku a nehlásají proto tuto nejvyšší Pravdu naplno, ale snaží se nejdříve očistit mysl člověka a dát mu tak

1.    schopnost rozlišování Pravdy od klamu

2.    touhu ke konečnému Osvícení a Osvobození, tj. splynutí s Pravdou

 

Nicméně, jak už bylo řečeno, jsou v Nauce taková místa, která jdou přímo k věci, resp. která mohou být cvičena a vykládána jak ve vyšším, tak i v nižším slova smyslu.

      Takový dvojí výklad pro zasvěcené i pro méně zasvěcené, není ničím novým v duchovních naukách. Setkáváme se s ním už u starých Egypťanů, u židů, ve Starém i Novém zákoně a téměř ve všech naukách indických a tibetských, zejména v Buddhismu. Dokonce prý existují, jak píše Bergier a Pawels ve své knize „Jitro kouzelníků“, čínské texty trojího, čtverého ba i sedmerého významu, kde tyto záznamy jsou zasunuty do sebe.

 

Není to nic neuvěřitelného. Pravda – je –li skutečnou Pravdou - , má své promítnutí ve všech úrovních.

 

My se teď právě dostáváme v Nauce „Tumo“, k jednomu takovému místu. Je uvedeno ještě před cvičeními k probuzení Hadí síly a také před cvičeními vedoucími k pročišťování čakranů a to proto, aby se dala příležitost těm nejpokročilejším, kteří takovými stadii cesty již dříve prošli a proto tyhle cviky již nepotřebují a mohou se dát nyní kratší cestou skrytého textu, která je v tomto případě doslova bleskovou cestou k zažití Pravdy. (Příklad na takový ultrakrátký způsob duchovní cesty jsme ostatně zaznamenali již v naších výkladech jogy Velikého Symbolu)

 

Pravda o Jednotě všeho je tedy nejvyšší a nejhlubší částí Šesti esoterních tibetských nauk. V Tibetu taková místa sděloval a vysvětloval vždy jen nejpokročilejším žákům jejich osobní žijící Mistr. Říká se jim proto Pravdy do ucha šeptané, neboť je opravdu Mistr šeptal žákům přímo do ucha  a- což je ještě důležitější – vtiskl do duše.

     Těm, kdo byli s to pochopit, sdělil tiše tuto „Vysokou Nauku o Dokonalosti Jednoty“ přímo k jejich duši a to s pokynem, aby všechny své myšlenky a činy zasvětili od tohoto okamžiku jen jediné vysoké ideji, ideji jednoty, tedy Pravdě, která je vším, co jest.

 

Řekl jim, že není potřeba se zbavovat postupně nečistot, neboť není žádných nečistot, když vše je  Absolutno. Řekl ji, aby je tedy nadále neuznávali, ale aby se celou svou myslí upnuli k podstatě Pravdy – Jednoty.

    Tím se zbaví mysl vření i kolotání a vymaní se náhle a nenadále z omylů, neboť ani omyl tu žádný vlastně nebyl a není.

 

Vše je božské a tudíž správné z absolutního hlediska, které je od nynějška i žákovým hlediskem. Není tu překážek, protože není žádné skutečné duality. „Není hříchu při proměně těla v Ducha“, jak říká Gustav Meyring.

      V bohu, jenž je nekonečným absolutním životem i pohybem všeho, nemůže vzniknout nic klamného ani nejasného ani dualitního ani hříšného. Vše je v něm přirozené, vše je správné. Není co by bylo možno napravovat, když vše je Bůh. Tak žili žáci v nejvyšší moudrosti ve stavu „WU-WEI“ A tak realizovali.

 

I toto je tedy cesta Šesti Nauk. Je většinou skrytá a předávaná byla proto jen osobně zasvěceným a těm nejpokročilejším, neboť jiní by ji nebyli bývali pochopili. V Číně je razil zejména V. Patriarcha buddhistické doktríny Zen, moudrý Číňan Hui-Nong. Je dosud rozšířena i učena v Japonsku, jakožto nejrychlejší náhlý způsob poznání a Osvícení, jemuž se říká „Zatori“.

 

Není to však všeobecná zásada Šesti Nauk. Jak už jsme si kdysi řekli, cesta Šesti Nauk se dívá velmi střízlivě na život, svět i lidi v něm a vychází proto ze všeobecného hlediska lidského chápání, z hlediska lidských mas, tj. z hlediska lidstva jakožto celku a toto hledisko je dosud – bohužel – hledisko lidského klamu. Ale pozor! Nauka vychází z tohoto hlediska, ale nesetrvává na něm, neboť z něho rychle vystupuje do hledisek vyšších. Někdy již do konečného, někdy do předposledního mezistupně (savokalpa samadhi). V případě, který nyní uvidíme, přechází do stupně nejvyššího a to zcela náhle a nenadále. Snaží se totiž, aby žák pochopil veškerou svoji představu, tj. své myšlenky, čili představy jako klam.

 

Zatím účelem nařizuje Nauka, aby si žák učinil duchovní obraz nejsvětější Matky Přírody, Vesmírné Inteligence, přesvaté Vadžra – Joginky a uvažoval o něm takto: „Představ si živý obraz Vadžra – Joginky, již dříve popsaný, ve velikosti lidského těla a pozoruj toto klamné tělo ochranného božstva ve stejném okamžiku“. Tak praví Nauka, zmiňující se zde poprvé o tzv. „klamném těle“ a také poprvé o tzv. vidění božstva „ve stejném okamžiku“.

 

Proč mluví o těle jako o klamném?

Protože je to žákova mysl, která se tu promění v obraz božstva. To on sám si vytvoří tento obraz, tj. personifikuje si postavu božstva pro svoji pomoc, ale ví, že to je obraz klamný, jím vytvořený, tak jako jsou klamné čili neskutečné všechny mentální obrazy jeho mysli či duše a vůbec všechny jím pozorované (jeho myslí vnímané věci)

Vidí, že není rozdílu mezi silou a hmotou.

Věci se mu staly myšlenkami.

 

„Věci nejsou ve své Podstatě ničím jiným, než myslí Absolutna, nekonečného a nekonečně živého božstva“, řekne tiše Mistr žákovi. „Spatřuj obraz Božstva ve stejném okamžiku“.

 

Ale co to znamená, spatřit obraz božstva ve stejném okamžiku?! Stejný okamžik je jenom jeden. Je to okamžik současnosti, v TEĎ, v onom jediném a jedinečném „TEĎ“, ve věčném NYNÍ. Žádný okamžik minulosti nebyl stejný, leč jen když procházel přítomným časem, žádný okamžik budoucnosti nebude stejný, leč jen tehdy až se stane přítomností. Jen věčná přítomnost má stále stejný okamžik, naprosto skutečný, naprosto identický, přesto však nepopsatelný a nezměřitelný. Je to jakoby se stále opakoval, ale je tak malý, že nemá vůbec žádných rozměrů.

 

Co to znamená?

To znamená, že je to okamžik živý,ale zcela prázdný. Prázdný od všeho, co bylo nebo bude, avšak plný jedině čistým Vědomím, čistou Existencí sama sebe, tím že JEST, TEĎ právě JEST.. A toto JEST je jeho základem a jest to On sám. To jsme my ve své pravé podstatě.

     JSEM, který JSEM!, říká křesťanská Bible.

Zde vidíte ten úžasný skok Nauky, ba přímo vzlet z klamu do Pravdy. Nauka jej odůvodňuje výslovně takto: „Všechny věci projevovaného světa nejsou ničím jiným než mnohonásobným zjevením a přesvatou Boží hrou (Lílá), hrou současně zrozeného Božstva“. Tedy božstvo v „TEĎ“.

      Ve věčném, živém, nenapodobitelném stavu a ničím nenahraditelném, avšak také nepopiratelném stavu, v jediném okamžiku NYNÍ.

 

Toto je třetí část cvičení k vyvinutí psychického tepla, které se nazývá „ovládnutí psychických obrazů“. Má tři pododdělení. Vnitřní, vnější a skryté psychické teplo.

     Cvičením, které jsme tu právě popsali, není-li jeho esoterní význam správně pochopen, vzniká tzv. vnější psychické teplo. Je-li jeho tajný význam pochopen , vzniká okamžitý přesun z  klamu do Pravdy.

     Pro méně pokročilé, tj. pro ty, kteří nejsou s pochopit jeho nejvyšší význam, je to forma zbožné představy panenské jasnosti svatého principu dynamického ženství, aby ji vzývali v nejvyšší cituplnosti jako čisté a neposkvrněné početí současně zrozené Tvorby Boží.

 

Pro oba platí: Bůh žije v TEĎ a nikoliv ve sledu událostí

 

Není proto nic na světě, než věčně věčné TEĎ. Ostatní zjev je klam. Dosti reálný, aby nás okouzlil, abychom jej mohli přece jen nakonec prohlédnout.

 

Bože věčný!

Kéž bychom pochopili toto tajemství Tvé svaté tvorby a všudypřítomnosti a to právě TEĎ!

 

Ona jest Bohem samým, teď právě JEST a přesto nemůže být popsána. Zableskne se nám stotisíckrát denně, ale my je nevidíme, až tehdy když - obrazně řečeno – Bůh chce, abychom to věděli a promluvili TICHEM.

      Jinak TO nejde říct, avšak je možné TO zažít a také žít podle TOHO. Jen se otevřít.

Tak jako Mojžíš nedovedl říct, co viděl v hořícím keři a mohl říci jen to, co chtěl Bůh, aby řekl. Ale přesto vykonal, co bůh chtěl, aby vykonal.

 

 

Buď proto chvála Bohu na Výsosti. Už jen, že právě JEST!

 

Otevřme se přesvaté všudypřítomnosti Boží!

 

Óm namó sarvah Tathagatá!

 

Ať jsou pozdraveni všichni takto jdoucí!

 

Óm mani padme Hům.

 

 

 

 

 

VII.

 

Óm mani padme Hům!

 

Budiž čest, sláva a přísaha věrnosti složena k nohám svatých slavných guruů!

 

Jednoho dne rozhodl se lama Ngogpa, žák slavného tantrika a překladatele Šesti Nauk, Marpy, že požádá svého gurua o Nauku, která by ho vedla k probuzení „Hadí síly“. I shromáždil všechen svůj majetek, knihy, obrazy, relikvie, zlato a tyrkysy, sukna i hedvábí a zejména též všechna živá zvířata (neboť v těch spočívá zámožnost Tibeťanů) a dal to všechno dovést svému guruovi jako obětní dar.

      Doma nechal jen jedinou kozu, která by byla nevydržela tak dalekou cestu se stádem, neboť byla příliš stará a chromá.

Pak odebral se sám ke svému Mistru.

 

„Veliký, ctihodný guru“, oslovil ho. „Vše co mám a co jsem je tvé. Dovol mi říci, že jsem ti zde přinesl všechen svůj majetek jako obětní dar. Nechal jsem doma jen jednu kozu, neboť byla již příliš stará, aby mohla udržet krok s druhými na tak dlouhé cestě. Za tento dar si vyprošuju, abys ráčil mne svému oddanému žáku, dát své nejcennější zasvěcení ze všech tvých svitků, které obsahují tajné pravdy o „Hadí síle“ a smějí být šeptány jen od ucha k uchu“. S tím se vrhl Marpovi k nohám.

 

„Milý synu“, pravil laskavě Marpa. „Je pravda, že spisy, které vlastním patří k nejvzácnějším a k nejúčinnějším. Největším dílem jsou to pravdy – krátké a neproměnné stezky – které v jediném životě vedou k dosažení Nirvány, aniž by bylo nutno čekat nekonečně dlouho. Ale ještě hlubší jsou pravdy, které žádáš, pravdy o „Hadí síle“, a protože jsi nepřivedl svou poslední kozu, přes její stáří a chromost, nezískáš tyto nauky. Ostatní obdržíš.“

 

Lama Ngogpa se tázal, zda by mu Mistr ráčil svěřit i tyto Nauky, kdyby mu přinesl i tu poslední kozu.

„Ano, kdybys ji přinesl sám na vlastních ramenou“, pravil Marpa.

I vydal se žák zpět odkud přišel na dlouhou několika denní cestu přes řeky a doly pro poslední kozu, přinesl ji na vlastních zádech a obdržel pak od Mistra nauku o probuzení sedmi psychických center, i posvátné tvořivé „Hadí síly“.

 

Duchovní Mistři v Tibetu byli za starých časů většinou dosti zámožní, anebo jinak dobře situovaní lidé. Byli buď soukromníci, majitelé hospodářství, anebo lámové klášterů. Nežili nikdy na úkor svých žáků. Žáci jen při nástupu duchovního výcviku jim zpravidla přinášeli příspěvek na výživu, pobyt a ošacení, ale to bylo většinou všechno. Jinak pokud se neučili nebo nemeditovali, pomáhali Mistru v domácnosti a ten se o ně po celou dobu výcviku staral. Víme, že např. Milarepa, jiný to Marpův žák, nepřinesl svému Mistru téměř nic a přece ho Marpa živil i šatil po dlouhá léta, po která Milarepa stavěl ony 4 vysoké kamenné domy, které byl nucen vždy zase úplně zbourat, dát materiál na místo, odkud jej vzal a začít jinde. Marpa z jeho práce neměl vůbec žádný užitek, spíše naopak. A ani ho nechtěl mít. A staral se o Milarepu ještě dlouho potom, když už Milarepa žil zazděn ve své první jeskyni.

 

Proč tedy tentýž Marpa žádal na lámovi Ngogpovi, aby mu odevzdal i svoji poslední kozu? Potřeboval ji snad? Byl snad tak lakomý?

     Ani to ani ono. Marpa měl vlastní hospodářství. Ostatně onen věnovaný majetek všechen zas později svému žáku vrátil. Proč tedy na něm tak tvrdě požadoval všechno, co měl?

   

Ze dvou důvodů: za prvé, aby vyzkoušel jeho neosobnost. Žák musel dokázat, že opravdu dospěl tak vznešenému učení, že je pro ně dost vnitřně čistý a pevný ve svém rozhodnutí sledovat cestu, že jeho mysl není zatížena tužbami a snahou po pohodlí, a že tudíž je plně připravena k praktikám tak hlubokým a zvláštním.

     Předčasná znalost a předčasné záměrné probuzení „Hadí síly“ je totiž poněkud nebezpečná věc, jak dále uslyšíme. To za prvé.

Za druhé bylo třeba, aby si uvědomil hluboký význam tohoto učení. Musel vědět, že nauka o „Hadí síle“, která mu může přinést osvícení v jediném vtělení, je vzácnější a dražší, než všechno ostatní na světě.

 

V Tibetu bylo docela běžné, že Mistr několikrát za sebou odmítl duchovně nevyspělého žáka a poslal ho domů, aby přišel znovu až po létech, anebo vůbec ne. To byla přirozená selekce při individuálním  vyučování duchovních nauk. Dnes, při školení více či méně kolektivním, vzalo za sebe vyučování nevhodných žáků jinou formou. Je sice méně osobní, ale stejně účinná, takže kdo Naukám nedozrál, stejně brzy odpadne.

 

Nic není v přírodě zadarmo, tím méně duchovní pokrok. Nauky tak vzácné a rychlé, kladou a musí klást velký nárok na duchovní a charakterové kvality žáka. S tím se opravdu nedá smlouvat. A tak úlohu „strážce prahu“ vzala na sebe temnota sama, pomocí svých nástrojů.

     Tma světlo nenávidí a její stoupenci budou vždy odrazovat a zastrašovat žáky na cestě poznání. Proto buďme ozbrojeni neochvějnou jasnou bdělostí, žhavou touhou jen po nejčistší Pravdě a neustálou pokornou otevřeností k Vesmírné Moudrosti Ducha Svatého. Buďme  v sobě neustále svolni k přijímání Milosti Boží, abychom nepropadli Božím sítem, na kterém dobré zrno zůstává pro duchovní užitek, ale špatné zrno a plevy propadají na síta hrubších osobních zájmů a nižších učení. Jen s velikou pokorou a stálou bdělostí vyjdeme ze všech zkoušek posíleni a připraveni pro další duchovní pokrok. A nikdy nezapomeňme po přestálých zkouškách poděkovat vroucně Bohu za pomoc a poprosit ho o další ochranu.

 

Co je vlastně „Hadí síla“?

 

Povrchni zodpovězení této otázky, z jakým se obvykle setkáváme u lidí bez hlubších zkušeností, bývá jednoduché. Ale aby byl pojem „Hadí síla“ úplně pochopen, je nutno začít s výkladem – jak se říká – od Adama.. Od prvopočátku.

 

Nuže, „na počátku bylo slovo, to Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo. Bylo od počátku u Boha a všechny věci skrze něj učiněny jsou a bez něho nic není učiněno, co učiněno jest. V něm byl život, život byl Světlo lidí…“

      Můžeme začít z pohledu u čistě křesťanského, evangeliem sv. Jana, popisujícím stvoření světa, kde se právě o této síle pojednává. Neboť učením všech Mistrů světa se vine jednotná nit Pravdy a ten, kdo poznal Pravdu jednou cestou, tomu je srozumitelná podstata učení všech duchovních Mistrů. Pravda, i když může mít nesčetná vyjádření, je totiž jen jedna.

 

V evangeliu sv. Jana je Bůh myšlen jako živý princip vlastního Jsoucna, nekonečná Prázdnota, nepojmenovatelné Absolutno, základ všeho, co ještě ani nepovstalo, statická mysl v neprojevu, Otec Prvopočátku.

      V této tiché, ale živé Prázdnotě se promítne Slovo, tj. představa, světlo, obraz, zvuk, vibrace myšlenky. Je to první dynamická síla, projevující se jako světlo. Ale Slovo a Světlo, toť vědomí, jedinečné, živé Vědomí, Existence a Blaho. Říkejme tomu jak chceme, Jan tomu říká Logos – Slovo, Helios – Světlo. Je to Matka všeho stvoření, nejvyšší Inteligence v pohybu, vesmírná božská Šakti, vesmírná mysl projevu.

 

Slovo – Světlo je tedy první pojmenovatelná Skutečnost Nepojmenovatelného. Toto živé, beztvaré  a bezbarvé Světlo lidí je ale od svého počátku v úrovni Nepojmenovatelného, tj. „u Boha“ a „Bůh je Slovo“ , jak říká sv. Jan. Bez něho by nepovstalo nic, co povstalo.

 

Toto živé Světlo svítí, září a tvoří vlastní představou vše, co jest! Je to nekonečně živý, životní proud Vesmírné Mysli. Tato Matka všeho, pocházejíc z Otcova prazákladu, jenž nikdy nepovstal tvoří nesmírně intenzívně a nesmírně inteligentně. Má všechny možnosti.

      Všechna tvorba, všechny zkušenosti nekonečného množství dosavadních i již dříve zaniklých světů a vesmírů jsou v její činnosti zahrnuty. Avšak základní matrice tvorby je stále jednotná. Statické „plus“, Bůh Otec a dynamické „minus“, Slovo – Logos – Matka jsou základnou všeho Bytí i všeho dalšího života na zemi a její dění.

 

Elektřina, magnetismus, gravitace, muž a žena, negativní elektron vířící kolem pozitivního atomického jádra, Višnu a Lakšmi, Šiva  a Šakti, tibetská Vadžra – joginka a Svatý otec Héruka, Eva vzešlá z žebra Adamova, vše to je stvořeno ke jednotnému božímu obrazu.

     „Veliká příroda je mým lůnem, Ó potomku králů“, praví v Bhagavad – Gitě Bůh Krišna v personifikaci Absolutna. „Do ní zasévám sémě“, z něhož se rodí život všech tvarů“! Nesčetné jsou ohlasy ve všech náboženství světa.

    „Bezejmenné je prapočátkem nebe a země“, říká Lao-Tse ve své knize Tao – te . king. „Pojmenované je matkou všeho stvoření“.

    „Vše je stavěno k obrazu Božímu“, říká Bible. V makrokosmu i mikrokosmu, všude je tato dvojpólová matrice zachována. Kámen, právě tak jako duše lidská, vše je nositelem této prajednoty. „Jak nahoře, tak i dole“, říká Hermes. Trismegistos na smaragdové desce „Jako v nebi, tak i na zemi“, praví Ježíš Nazaretský.

 

Paradox je Universální Jednota nejvariabilnější stejností.

„Stejnost, toť hlubina záhadnosti“, píše Lao –Tse. „Záhada všech záhad, brána veškeré tajemnosti“.

     Poznání stejnosti sebe sama ve všem, toť návrat domů touto tajemnou branou. Cesty i jejich vyjádření mohou být nejrůznější, ale všechny, ať už je to cesta křesťanská nebo tantrická, končí opětným spojením obou zdánlivě rozdělených Principů, onoho „+“ i onoho  „-„  v původní Prajednotu.

 

Oba tyto principy jsou v nás. Jsou základem makro i mikrokosmu. Člověk, toť mikrokosmos. Jen spojením onoho „plus a minus“ v nich může dojít k Poznání. Spojením jich obou, této tajemné Moudrosti Otce a nekonečné Lásky Matky, stane se člověk plně nadosobním, ale také nesmrtelným. Vesmír už nesmrtelný je, i když se občas nachází ve stavu latentním (Brahmova noc).

     Když nastane Brahmův den, vyzáří znovu, aby se opět objevil v novém Prapočátku dvou základních Principů Universální Jednoty.

 

     V člověku jako mikrokosmu jsou obnaženy oba tyto principy a současně všechny živly a prvky světa, právě tak jako ve vesmíru.

Statický princip člověka je jeho Bytí, jeho „Já jsem“, dynamický, tvořivý princip v člověku je jeho vitální, nebo-li „Hadí síla“. Používá ji buď k udržení lidského rodu, anebo k poznání sebe sama.

 

Kde je tato síla v člověku umístěna?

Osou člověka je jeho páteř, která nese celý trup i s hlavou. Je mírně prohnutá, což napomáhá větší pružnosti a je v ní uložena bílá i šedá hmota mozková, tak jako je tomu v hlavě, jenomže obráceně složená. „Hadí síla“ dřímá na dolním konci této lidské osy

      Na této ose leží 5 psychických středisek, tzv. čakranů, nebo lotosů, nebo také korlos zvaných, v hlavě je šesté a nad hlavou, resp. částečně též v hořejší části mozku, je středisko sedmé. Tato střediska, právě tak jako „Hadí síla“, nejsou lidským okem viditelná a tudíž je žádný chirurg neobjevil a neobjeví, neboť  jsou to střediska jemného těla, nefyzického, to je normálním okem neviditelného, i když některá z nich odpovídají fyzickým nervovým střediskům v těle. V sanskrtu mají odedávna svá jména, ale budeme je jmenovat vždy též čísly, kvůli lepšímu zapamatování.

 

Při této příležitosti si musíme něco říct o tzv. jemném těle člověka. Mluvíme zde o jemném těle v širším slova smyslu.

     Podle Šankaračaryova rozdělení má bytost lidská celkem 5 těl. První je tzv. anomaya, čili tělo fyzické.

     Druhým je tzv. pranamaya, což je jednak astrální tělo v užším slova smyslu, jednak prana, které se také někde říká „Boží dech“. Jejím největším dodavatelem je slunce a potrava a její vnější projevy jsou známy jako např. lidský magnetismus. Tato složka jemného těla (pranamaya), je pojítkem těla jemného s tělem fyzickým, s anomayou. pranamaya dodává vitalitu fyzickému tělu.

 

Další složkou je tzv. manomaya, čili manas, která je příčinou pout i osvobození člověka. Má totiž dva póly nebo lépe řečeno dvě možnosti: jednu obrácenou vzhůru k nebi, tj. k větší duchovnosti a druhou tzv. kamu, která je obrácena k zemi. Je to velice delikátní vývojová složka v člověku. Jakou tendenci v ní člověk zaujme, takový bude jeho vývoj.

     Větší touha po Pravdě vede k osvobození, touha po zevním uspokojování této lidské složky vede však k poutům, k pádu do hmoty a znovuvtělování. Všechno, celý náš vývoj záleží na vašem vlastním zájmu a svobodné vůli rozhodnout se pro dobré či zlé. Pro světlo nebo temnotu.

     Této složky - svobodné vůle si ještě blíže povšimneme, neboť její ovládání je pro nás důležité.

 

Další složkou jemného těla je tzv. vidžnanamaya, která má opět dvě části a to buddhi, což je rozumová schopnost  vyššího chápání a rozlišování, ve které pramení též intuice a inspirace a pak její vyšší část, což je tzv. shankara, čili ego.

      Tato složka je kořením naší individuality a proto pod tlakem a vlivem předchozí složky manomayi, prodělává vždy celý proces naší reinkarnace. Ale ona nemá neodvislou existenci, neboť její existence pramení v Prazákladu bytí, v Atmanu, v Božství v nás samých, v Nadjá, které je také v nás a z něhož čerpá jemné i hrubé tělo svůj život.

 

U pranamayi čili astrálního těla nelze mluvit o kvalitách ani o morálních či nemorálních hodnotách. Tam jde jedině o vitální hodnotu, jakožto hodnotu kvantitativní a nikoliv kvalitativní. V manomayi i vidžnamayi jde však naproti tomu především o kvality. Tyto dvě poslední složky jsou proto pro náš duchovní vývoj a duchovní práci nesmírně důležité. Jsou velice tvárné, zejména manomaya a pomocí jejích kvalit se můžeme stát právě tak dobře bytostmi dobrými nebo zlými. Záleží jen na nás, k jaké možnosti se přikloníme.

 

Ale je zde ještě jedno. Pátá složka, která je málo známá a v normálním člověku, v jeho normálním stavu téměř latentní. Oživuje jen u vyspělých joginů a jiných vysoce duchovně založených osob. Je to tzv. anandamaya, tělo andělů a bohů, oslavené tělo Kristovo zmrtvýchvstání, tělo, jehož plným oživením je prý možno provést absorpci všech čtyř ostatních těl, včetně anomayi, čili těla fyzického. Je v nejtěsnějším kontaktu s Prazákladem života, prvním projevem neprojeveného. Všechny tyto složky a obaly musí být překročeny, má – li dojít k realizaci Prazákladu. Neboť právě spojení s nimi způsobuje, že se mylně cítíme jako bytosti oddělené od Boha.

 

V tomto jemném těle je tedy 7 hlavních psychických středisek, 7 hradních komnat, jak říká sv. Terezie z Avily, v nichž bychom mohli velmi dobře bydlet, ale většinou nebydlíme. Jsou mikrokosmickým obrazem makrokosmického uspořádání světa.

 

V prvním středisku, v tzv. Muladhaře, které je umístěno uprostřed perinea, tj. v místě mezi konečníkem a pohlavními orgány, spí ona tajemná „Hadí síla“. Této síle se tak říká pro její tvar. Je totiž v klidném stavu svinuta jako malý had do 3 1/2 jemných závitů. Je totožná s vesmírnou tvůrčí silou, přesvatou Šakti, což jednak znamená  svinutá, jednak dynamická, čili neklidná. V angličtině slovo „svinutý“ (spoiled), má rovněž dva významy a to „svinutý a neklidný“

 

V běžném stavu tato síla pracuje jen velmi spoře, což se jeví téměř jako latence pro zevního člověka. Proto se také v některých novějších pramenech uvádí, že je zprvu statická a pak dynamická. Není tomu tak. Ona je dynamická, ovlivňujíc u všech lidí a tvorů funkci udržování rodu. Ale teprve u joginů a mystiků se její činnost přiměřeně zvyšuje a zjemňuje. V jejich samadhi pracuje naplno, což znamená, že se rozvine a rozžehne v plné své záři nepředstavitelně dynamickým Vědomím, nesmírně mohutným, i když velmi jemným, někdy však přímo až extaticky jasným a mocným.

      Vystoupí – li tato síla do nejvyššího psychického centra, do sedmého lotosu, čili tzv. Sahasrary, do hořejší části mozku a částečně i nad hlavu, setkává se tam se svým prazákladem, se svým Prapůvodcem a dochází k poznání Pravdy.

 

To by mohlo u některého posluchače vést k názoru, jakoby onen Prazáklad, ono tajemné „plus“ v člověku, byl lokalizován právě v hořejší části hlavy a nad hlavou, ale není tomu tak, ač i tento názor má své nevědomé zastánce. Nejvyšší je všude a bez Něho by nebylo nic, co jest. Ano i sama neosobní Inteligence, projevující se v člověku jako „Hadí síla“ by bez něho vůbec neexistovala. Ona je trvale závislá na svém tajemném prameni, jako vše ostatní, co je stvořeno, je závislé  zase na Ní.

 

Jen onen tajemný pramen sám, jemuž Jan říká Bůh, není na ničem závislý. Je bez původu, bez zrodu a bez konce. Je to ve všem imanentní Prazáklad, nekonečná přítomnost Bytí, nepojmenovatelná a nepředstavitelná Skutečnost.

      Proto k poznání tohoto Prazákladu dochází vždy jen v duchovním srdci, ne v hlavě nebo nad ní, a to, i když je „Hadí síla“, vyvedena dokonale nad hlavu. Tento Prazáklad si nemůžeme představit myslí, neboť On sám je základem naší mysli, která se původně jakožto jiskra života rodí v srdci a nikoliv v hlavě a proto se také do srdce vrací. Její nejčistší astrální TVAR má, jak již řečeno, v nevědomém člověku podobu 3 1/2 krát stočeného hada.

 

„Hadí síla“ je tedy životním proudem universální tvořivé Boží mysli. Musíme si však pamatovat, že tato NADMYSL, jejímž životem v člověku „Hadí síla“ právě je, existuje jen ve světě jevů, tvoříc sama tento svět svou vlastní představou a že proto z objektivního hlediska je i tato síla, i když nejvyšší z projevených sil, přece jen iluzorní. Jediné Nepojmenovatelné Absolutno, ono nikdy nezrozené a tajemné „plus“, Boží to základ stvořeného slova, je doopravdy skutečné. Síla, která svět tvoří, kdysi z toho tajemna vznikla a jednou opět zanikne spolu s koncem času, aby se znovu a znovu objevovala ve svém vlastním čase a prostoru, v neonech věků.

 

Absolutno je však nad časem a nad prostorem. Ono nikdy nevzniklo a proto nikdy nezanikne. Bude vždycky znovu a znovu cestou svého Slova – tedy vlastně samo ze sebe – vytvářet vesmíry, své iluzorní světy. Ne pro sebe, ničeho nepotřebuje, ale pro blaho existence těchto iluzorních světů a jejich individuí.

      Odhalit tento iluzorní svět jako takový a zjevit Absolutno jako Nejvyšší Skutečnost je hlavním účelem duchovních nauk a náboženství. Poodhalit tuto velkou Pravdu a ukázat svět jen jako klamný, tj. jen jako relativně pravdivý, je i hlavním úkolem nauky „Tumo“. Tato zvláštní cesta návratu k Pravdě je mimořádně rychlá. Proč?

 

U ostatních duchovních cest se zvedá „Hadí síla“ jen tu a tam, více méně – možno – li tak říci – jen „nevědomky“. Zde je pozvedána vědomě a záměrně. Joga Velikého Symbolu i Šest tajných tibetských nauk jsou cesty, u nichž se vědomě pozvedá Boží síla k pohybu, aby se vrátila zpět běžným způsobem ke svému prameni. Je to cesta, v níž se tedy nic neponechává náhodě. To je její nesporná výhoda. Jenomže v této výhodě tkví také jisté nebezpečí, jak uvidíme.

 

Je tomu tak u všech radža – jogických a tantrických cest, kde hrají téměř stejnou úlohu jak oddanost, tak i vůle člověka. Co je cílem těchto cest?

      Jejich cílem jest, aby alespoň v ojedinělém individuu, v tomto individuu, skončil se onen koloběh Božího Světla – Slova, když ještě nenastal pro to konečný čas v celém vesmíru.

     Proč, proč se má skončit?

Z Božího i lidského milosrdenství a lásky. Aby bylo více světla a míru mezi námi a rozhodně nikoliv jen pro radost a štěstí tohoto individua.

 

Každé probuzení k Pravdě dává totiž více světla do vesmíru. Probuzením jednoho každého z nás, bude tento svět blíže k Pravdě a spíš přestane hrubé utrpení. To je pravý důvod.

     Záleží však hlavně na nás, chceme – li žít již nyní ve Světle Nejvyšší Blaženosti, či ještě dále ve tmě. Neboť nebudeme – li si sami žádat světla, můžeme opravdu zůstat ve tmě až do nekonečna. Ti stateční a moudří jdou proto již dnes za světlem. Probudí svou spící sílu a s její pomocí se sami promění v záření Pravdy, v živé Slovo, tělem učiněné, aby řetězovou reakcí zapalovali další a další bratry a sestry.

 

Lidé žijící ve tmě anebo v kalných světlech tohoto barda, jímž svět jest, jsou nuceni vracet se na svět opět a opět, dokud nakonec rovněž nedojdou plného Božího osvícení, ať tomu chtějí nebo nechtějí.

     V tom je síla Božího soucitu. Světlonoši nejsou k tomu nuceni, ale přece mnozí z nich se záměrně vracejí na tuto planetu, ale jen z nejvyššího Milosrdenství, jen z oběti, jen proto, že tomu sami chtějí. Sám Kristus prý – říká se – byl zde již mnohokrát a Budha Gautama byl prý dvacátým čtvrtým  Budhou tohoto přesvatého rodu. Že je historie nezná? Nemusíme se tomu divit. Jednak přicházejí vždy pod jiným jménem, třeba jako Krišna, Osiris nebo Čajtanya, jednak si uvědomme, kolik tu již bylo vyspělých kultur před námi, které zajisté měly také své vyspělé Mudrce a Vykupitele, i když o nich dnešní svět neví zhola nic. To jsou ti, o nichž se píše v Bhagavad – Gitě: „Když spravedlnost je šlapána, já vždy se vracím do světa lidí, abych obnovil své království“, čili zapálil Božský požár v srdcích lidí. Božští světlonoši přicházejí a zapalují jej po celé věky, ale náš vlastní oheň musí přesto začít v nás. V nás samých se musí zapálit a to probuzením našeho vlastního jasu, probuzením živé síly, která je v nás, a která na toto vědomé spojení již tak dávno tiše a trpělivě čeká.

     Jenomže vědomé, tj. záměrné zapálení a probuzení našich posvátných center je – jak už řečeno – vždy více nebo méně spojeno s určitým rizikem a to zejména pro lidi s méně čistým srdcem a charakterem a s více závislostmi. Riziko spočívá v možnosti vyvolání psychické nerovnováhy podrážděním různých komplexů, které až dosud klidně dřímaly v těchto střediscích.

 

Proto se předepisuje vždy „jama“ a „nyjama“ na počátku radžajogických a tantrických cest, čili mentální čistota a často též pohlavní zdrženlivost a to ještě daleko dříve, než se žák vůbec pokusí o záměrné probuzení „Hadí síly“.

      Při jejím probuzení  probouzí se totiž vše co v nás dřímá. Dobré i zlé.

Proto je tak důležité probouzet se co nejčistším světlem a ne v pološeru. Probouzet se s Boží pomocí a ne jen z vůle chtění vlastní či cizí nevědomosti. Proto je tak veledůležitý i správný okamžik probuzení, aby nebyl ani příliš brzy, ani příliš pozdě a také způsob probuzení. Obojí je závislé na pokročilosti. Tento okamžik poznáte, když ucítíte v sobě prudký příliv touhy po Pravdě. Jakožto i schopnost a sílu odvrhnout svody temna a klamu.

 

Nevědomky tak činíme téměř od počátku našeho života a mnohdy opravdu ani netušíme, že se tak děje. Každá pokorně odevzdaná myšlenka nebo cit, každá zbožná myšlenka, každý stav pokory a oddanosti i zcela dětské a neuvědomělé, každá sebekratší modlitba i zcela prostá, probouzí v nás „Hadí sílu“ a pozvedá ji vzhůru podle zkvalitnění naší mysli. Každá nesobecká myšlenka následovaná nesobeckým jednáním, každé neosobně vykonané dobro probouzí „Hadí sílu“. Každý pokus  v koncentraci, meditaci či kontemplaci probouzí v nás „Hadí sílu“. Každé uctívání Boha, každý projev oddanosti bhaktů, každá analýza džnanova, každý Bohu odevzdaný skutek karma jogina, každá pranayma, každá jogická pozice, zejména ta, která obrací hlavu dolů se správnou koncentrací mysli, každé zbožně opakované mantram a především pak každý pohled a každý dotek našeho gurua probouzí v nás „Hadí sílu“. Máme – li ovšem gurua potřebných kvalit a byli jim přijati za jeho žáky.

 

To je ovšem možné jen tehdy, jsme – li schopni sami takového vznešeného procesu. Jsme – li totiž k tomu připraveni. Ale tu jsme už u něčeho, co nepřichází tak docela automaticky, nýbrž v důsledku určitého záměru.

     Kdy je člověk úplně připraven – vlastně schopen a připraven – k záměru a úplnému probuzení? Tj., aby mohl „Hadí sílu“ záměrně probouzet?

 

Člověk je zcela připraven, když je zcela anebo alespoň převážně vnitřně čistý. „Jogin, který je čistého srdce a jehož mysl je prosta vášní a tužeb, bude obdařen probuzením „Hadí síly“, říká prastará indická Upanišáda. Porovnejme to s Ježíšovým pátým blahoslavenstvím: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou“! Co je čistota srdce? Čistota srdce znamená zříci se všeho osobního. To je pravá čistota srdce.

 

„Stav čistého srdce znamená stát se téměř ničím, pouhým bodem ve středu srdce. Při nejmenším to však znamená dosáhnout bodu, ve kterém můžeme přihlížet na svoje tužby s klidnou myslí, třebaže jsme ony tužby ještě zcela nevyloučili.“ Tak to říká P. Brunton o čistotě srdce, zatímco Šankačarya popisuje tento stav takto:

      „Kdo jest prost přání, nevraživosti a zcela nestranný, kdo se nepřiklání ani neodtahuje od předmětů potěšení, koho se nedotýká ovoce skutků…“ Takový člověk je připraven k záměrnému probuzení „Hadí síly“.

 

„Kdo si žádá učení jako hladovějící si žádá pokrmů, ten, u něhož je patrné stálé ubývání zatemňujících náruživostí a egoismu, je připraven k probuzení „Hadí síly“, praví jeden citát tibetský.

     Toto jsou příklady čistého srdce a jen takový člověk je připraven záměrně otevřít průchod „Hadí síle“. Na cestu z Muladhary do Sahasrary, tj. na cestu z prvního do sedmého lotosu, která končí svatbou obou Principů.

 

Co znamená tato cesta?

Tato cesta znamená vpuštění tepla i světla nejen do sedmi zatemněných komnat našeho mystického hradu, ale i do všeho jeho tak dlouho zanedbávaného sklepení. Je to cesta Páně.

 

„Upravujte cesty Páně!“, volá Jan Křtitel.

„Přijměte Ducha Svatého!“, praví Ježíš, což znamená „Vpusťte světlo! Vejděte do světla“, anebo jak říká farizeům: „Běda Vám, sami nevcházíte, jiným vcházeti zabraňujete!“.

 

Toto „vcházení“ právě znamená vstup čistého Vědomí do podvědomí. Znamená příchod Světla. Toho Světla, které se objevilo nad hlavami apoštolů, když přišel čas hromadného probuzení jejich tvůrčí síly. A příchod světla znamená vždycky bezpodmínečný zánik tmy.

      Tma je klam. Tma není nic konkrétního. Vzniká z nedostatku světla. Kam mizí tma, přijde – li světlo? Jako by ji nikdy nebylo. Ne že by někam odešla. Kam by mohla odejít? Ona je světlem pohlcena, absorbována, osvícena. Ona mizí následkem světla tak jako klam duality zmizí následkem Poznání a nic z něho nezbude.

 

„Nepoznáním provazu zůstává zdání, že je to had,

ó, poznáním provazu mizí všechno zdání.

Nepoznáním božského Já vzniká zdání duality,

Poznáním božského Já mizí všechno zdání, oDžanaku!“,

praví svému žáku legendární mudrc Aštavakra.

 

Pro lidi čisté a připravené je to bezpečná a krátká cesta. Jen pro toho, kdo není ještě zcela čist, bude se zdát dlouhá a také nebude zcela bez nebezpečí. Takový člověk se musí vrátit k přípravným cvičením.

 

Biblický Jakobův žebřík má 7 stupňů, ale Jakub musel se celou noc potýkat s andělem, než jej anděl pustil jen na jeho první spodní příčku. Příčky žebříků u mnoha lidí nebývají totiž vždy čisté. Proto je třeba dřív než na ně vystoupíme, učinit všechno, aby čisté byly.

      Je nutné vpustit co nejvíc světla Vědomí do temných koutů podvědomí, abychom mohli stoupat bezpečně, přičemž musejí být správně zachována všechna pravidla této vysoké „hry“, má-li být úspěch úplný a neskončit fiaskem. „Jama“ a „Nyjama“ radža-joginů a tantriků nejsou prázdná slova ani snadné podmínky.

 

„Jama“ znamená neubližovat ani v myšlenkách a ani lidem ani zvířatům, mluvit pravdu, nekrást, nepodvádět, zdržovat se chamtivosti, závisti a pomluv a žít v celibátu zevně i vnitřně.

„Nyjama“ znamená spokojenost, sebezapírání, sebeumrtvování, studium svatých písem, společnost moudrých, čistou mysl a plné odevzdání se Nejvyššímu. Ale hlavně je nutno vnitřně čistě žít! Je málo platné vzdávat se zevně všech možných zlozvyků, když ještě celá duše po nich prahne. Je také málo platné odívat se do roucha beránčího a jednat jako vlk. Tady právě může vzniknout rozkol a nerovnováha, nemáme-li čistou mysl a správný neosobní cíl a přinutíme-li  přesto naše psychická centra k činnosti předčasné, zejména zapomínáme-li přitom na Boha, na oddanost k Němu a na touhu jedině po nejvyšší Pravdě. Neboť není dovoleno žáku této cesty toužit po něčem menším nebo nižším!!!

 

Nuže, máme takové předpoklady? Nebo budeme nejlépe nejdřív vyčistit Augiášův chlév, než do něho pozveme svatou krávu hojnosti? Někdy se zdá. Že bychom na to potřebovali nového Herkula. Musíme si proto dobře rozvážit a důkladně zanalyzovat, než se pustíme do takového dobrodružství.

 

Proč tedy o tom vůbec mluvit, nejsme-li připraveni?

Protože tyto pokusy se tu a tam stejně dějí a to často bez vůdce, který by je dovedl kontrolovat a dokonce i často bez varování. Dějí se na základě různé východní literatury, v níž velmi často toto varování chybí. Ne že by autoři neznali následky předčasné evokace sil a probuzení podvědomých komplexů, ale proto že jejich literatura byla vždy jen doplňkem osobního výkladu jako pouhá pomůcka k zapamatování. Jinak Mistři vedli své žáky vždy osobně  a nedovolili jim dolovat v neznámých hlubinách podvědomí, dokud jim žáci nesložili k nohám i tu poslední starou a chromou kozu jejich hrubého egoismu. Jsou ovšem také východní nauky, kde takové výstrahy jsou mimořádně zdůrazňovány, např. v „Mokšadharmě“.

 

Ale což my sami nemáme nějakou vnitřní sílu, které bychom mohli bezpečně použít k našemu prvnímu očistnému úkolu ? Ovšem, že ji máme. Je v nás a máme ji stále po ruce. Je to naše vnitřní Vědomí a Svědomí. To bude náš Herkules. Vpusťme trochu světla Vědomí do temných sedmi pokojů podvědomí, ale učiňme to s Bohem a ne bez Něho!

 

Jak to provedeme?

Budeme se normálně, zbožně a tiše soustředit do našeho duchovního srdce ve snaze o Osvícení tak jako dosud, ale v okamžiku, kdy pocítíme nejhlubší vnitřní odpověď na naší tichou a zbožnou snahu, tj. v okamžiku nejintenzivnějšího ponoření v srdci, přeneseme tento duchovního stav nejdříve do našich nohou, pak do páteře jako celku a teprve pak do jednotlivých lotosů. Jedině čistým vnitřním světlem, i když to ještě nebude plné světlo Pravdy, se s pomocí Boží nejlépe očistíme a bude to bezpečné jako v matčině náručí.

 

Povšimněme si, že nauka „TUMO“ sleduje přesně tuto ideu od samého prvopočátku. Její přípravná cvičení jsou vzorem hluboké vnitřní očisty a přitom představují dokonce ještě vyšší cíl. Znamenají totiž nejen rozhodné a nenásilné odstranění mentálních nečistot, ale též vyšší chápání nekonečnosti Božství ve věčné živé tvořivosti způsobem pokorným, ale žensky jemným a odevzdaným, vzdávajícím se všeho kromě přijetí Principu Nejvyšší Skutečnosti.

      V tom je jejich obrovský přínos. Dále obsahují pokyny pro speciální očištění psychických cest a průduchů, kterými se bude „Hadí síla“ ubírat a které nenajdete v tomto praktickém podání téměř nikde jinde, v žádné jiné nauce. Znamenají uvědomit si v Sušumně a prodýchat Idu a Pingalu až do nekonečna, do Prázdna, jak říkají Tibeťané. Zprázdnět psychické nadis a hlavně střední nerv, tento základní střed páteře i člověka a uvolnit takkatmickou základnu jeho odvěké egoistické opory.

 

V dnešní promluvě si uložíme jen malý úkol, ale prosím, opakujme si všichni přípravná cvičení Nauky znovu a znovu. Kdo je poctivě sledoval anebo bude sledovat, má přímo ideální předpoklad pro rychlou další práci. Cviky, které přijdou a které budou čím dál tím mocněji probouzet skryté poklady ale i temno naší duše, půjdou nám pak samy od sebe. Jen nesmí toho temna v nás být příliš mnoho, abychom nepropadli do sféry sil temna anebo kalných světel.

 

Je sedm velkých stupňů mystického žebříčku, 7 velkých pokojů Tereziina svatého hradu, 7 velkých středisek naší jemné psýchy. Jak snadno a jasně se pak v nich ve všech uvědomíme nejčistší Pravdou. Přeneseme do nich Boží Pravdu a budeme realizovat přímo v nich. Tak to má být pro úplné probuzení a osvobození ducha člověka. Nebudeme je zaplavovat hrubým myšlením ega, touhami a neprojevovanými obezličkami ve snaze kdesi cosi dosáhnout menšího než je pravé osvícení (jen abychom se třeba blýskli), ale naplníme je vnitřním živým Světlem zářícím pro všechny  a pomocí Boží.

 

Nuže, všechna tato psychická střediska, která s námi přežila desetitisíce našich klinických smrtí jsou, až na středisko první a poslední, nyní ještě plna naší staré karmy. Ale nejen karmy, ale i mohutných přímo živelných životních sil, jimiž svatá Matka Příroda udržuje naší existenci. Jsou to síly, o nichž jsme si již řekli, že jsou mikrokosmickým obrazem makrokosmu. O některých víme, neboť odpovídají i silám a schopnostem smyslů těla fyzického. Jiné jsou nám však dosud skryty. Tyto síly se nám mohou odhalit, jak budeme středisko pročišťovat a jimi procházet.

 

Pozor na to!

V různých indických spisech a pokynech i v současných duchovních školách najdete řadu informací o tom, co vám který čakran probudí a jakou sílu získáte jeho oživením.

Toto nemusíte vůbec znát!

Čím budete v tomto oboru vědět méně, tím lépe pro vás.

Žáci jogy se často na to ptají, ale proč?

Aby mohli rychleji za Pravdou?

I kdepak! Ptají se proto, aby se jejich vyplašené ego mělo kam skrýt ospravedlňujíc se při tom kvazi-duchovním zájmem a pokrokem.

 

Nevyhledávejte záměrně proto tyto síly!

Necvičíme se přece na pouťové kiry či profesionální divotvorce, ale usilujeme o hledání Pravdy a jen Pravdy a nikoliv o přínos okultních sil. Když přijdou, přijdou. Přijmeme je radostně, třeba jako viditelný průkaz nebo náznak jistého pokroku a povzbuzení, ale jen tak jako bychom přijali zlepšení našeho zraku nebo sluchu. Je to dobré, řekneme si, ale nebudeme tomu dále přikládat žádný zvláštní význam ani pozornost a tím méně se tím chlubit.

      Síly nevedou k Poznání, ale právě naopak. Když nepřijdou, tím lépe pro nás. Nepotřebujeme důkazy pokroku a zejména ne takového, které nevedou ke ztrátě ega, ale spíš k jeho vzrůstu. Ne se zaměřovat na získání okultních sil, ale sloužit tím, co nám snad namátkou z nich bude dáno.

      Mít moudrou a statečnou mysl a čisté, laskavé a odpouštějící srdce, to je to pravé.

 

Závěrem bych rád ještě zdůraznil něco velmi důležitého, co bude obsahem našeho dnešního úkolu. Již jsem se zmínil, že nejen páteř a hlava, ale celé tělo a zejména jeho spodní část musí být duchovně pročištěny, než se pustíme do záměrného zvedání „Hadí síly“. Všechny hrubé psychické jedy totiž sedimentují především ve spodní části těla, které se jmenuje Káma, jak už bylo řečeno. Káma znamená v sanskrtu „hrubý chtíč“ a východní nauky rozeznávají kámu vyšší a nižší. Ta nižší se projevuje touhou po uspokojení hrubých tělesných a smyslových prožitků jako je jídlo, pití, pohlavní styk atd., ta vyšší se projevuje na úrovni duševní a to zpravidla negativními návyky a vášněmi, jako je pýcha, lakota, hněv, závist, žárlivost, lenost a smyslnost.

 

Činnost této karmické složky duše bývala označována v křesťanství za působení ďábelské a to vždy v okruhu sedmi hříchů. Byla tu představa, že jakýsi démonický vliv zvenčí tyto hříchy člověku vnuká a vsugeruje a že člověk musí stále s tímto vlivem zápasit. My si nemusíme tyto vlivy představovat jakoby přicházeli zvenčí, máme jich sami v sobě dost. Kdyby jich nebylo  v nás a kdybychom si sami jejich působení nepřáli, měl by s námi „ďábel „ těžkou práci a s jejich dodáním až do bytu. Ale ony jsou v nás, o tom nemusíme pochybovat, jen stačí hlouběji pátrat. Najdeme je obyčejně ukryty pod naším zevním společenským nánosem a brzy uvidíme, že nejsou neživé, ale že jen odpočívají jako doutnající jiskérka pod popelem, aby se projevily při první vhodné příležitosti, až budeme více méně bez zábran. Pak stačí jen malá společnost několika stejných a jsme v tom až po krk. Proto je pro jogina mystika tak velice důležitý správný výběr společnosti (Satsang) a správná snaha zbavit se těhlech jedů ještě dříve než propuknou.

 

Jak to provedeme?

Tyto psychické jedy, jak již řečeno, sedimentují v dolní polovině našeho jemného těla, ale částečně i v těle fyzickém. Proto si budeme denně omývat nohy čistou vodou a to s představou, že tyto jedy ze sebe smýváme a denně budeme prosvětlovat své tělo v samotných jeho základech. Tam je vůbec největší temnota a tíha. Je skrytá ale tím odpornější a zakalenější je její prostředí. Proto v první řadě musíme denně třeba i několikrát vědomě prodýchávat své nohy až nahoru k Muladhaře, tj. k prvnímu lotosu. Budeme je prosvětlovat čistým vědomím, čistou odevzdaností k Pravdě a s pocitem hluboké zbožnosti. Budeme jimi v duchu procházet část po části božským zvukem Aum nebo Óm nebo jinou ekvivalentní formou zvuku, třeba samohlásek IEOUA (Jehova), což jsou posvátné zvuky Božího jména, jména Hospodinova. Je velmi důležité, abychom nikdy při těchto cvičeních nezapomněli, že tyto zvuky vyjadřují právě toto svaté Jméno, Jméno Boží. Proto je musíme v duchu vyslovovat s největší vroucností a pokorou, s úctou, touhou a láskou k Bohu, jinak by nám cvičení nebylo nic platné. Musíme zavést Boží světlo i teplo právě tam, kde je největší tma. A teprve pak pokračovat klidně od lotosu k lotosu.

 

Zmínili jsme se dnes o dvou čakranech čili lotosech a jejich umístění v těle. O Muladhaře a Sahasraře, tj. lotosu prvním a sedmém. Kde jsou umístěny další a jaké jsou jejich funkce a charakteristiky a zejména, jak se s nimi pracuje, o tom si řekneme příště. Bude to několik nových velice účinných cvičení v této zvláštní oblasti.

      Jako přípravu k tomuto cvičení potřebujeme co nejvíce přiblížit tělo na úroveň ducha. Vzkřísit je! A to nejen tělo jemné, ale i hrubé.

 

„Věřím v tělo vzkříšení“, říká se  v jedné křesťanské modlitbě. Proto musíme omýt především své nohy světlem co nejčistšího vědomí s největší možnou pokorou a zbožností, jako Ježíš omýval svým vlastním světlem nohy apoštolů. „Neomyji-li tebe, nebudeš míti dílu se mnou“, říká vzpouzejícímu se Petrovi. „Pane, omyj mně tedy netoliko  nohy, ale i ruce a hlavu“, volá nadšeně Petr.

Ale Ježíš říká, že stačí aby byly omyty nohy. „Neboť takový čist je všechen!“. Ono to opravdu stačí, ale vnitřním světlem ducha je třeba omývat, nejen vodou. A přitom zůstávat ve stálé vnitřní bdělosti. Nezapadnout znovu do bahna tužeb a přání. „Již stále jít a nedotýkat se země“, jak praví čínský filosof Čuang-tso.

Čili stále bdít a nenechat proniknout svody duchovní nebo tělesné temnoty dále než k uchu. A teprve když to umíme, pokračovat v lotosech.

 

Někteří žáci si stěžují, že se na počátku svého úsilí cítí jakoby rozdvojeni, jakoby byli ve dvou osobách, z nichž jedna si žádá světlo a druhá tmu. Jedna chce Pravdu a druhá chce klam. Jedna chce být dobrá a druhá už je zlá. Věřte, že ne vždycky zvítězí ta pravá. Zvláště, když člověk není dost bdělý a pozorný, aby včas objevil svody své temnější složky. Ale nejen aby je objevil, ale aby je ihned také zaměnil za impulsy právě opačné, Hněv za laskavost, lakomství za štědrost, žárlivost za pochopení, hrubohmotné smyslové požitky za vnitřní jas duše. Je to zápas, který se bude zmenšeně opakovat až do konce cesty. Proto je nutno sledovat včas, tj. pokud možno ihned, účinky soustředění jak na nohy, tak na kterýkoliv lotos, tj. pozorovat jako motivy a jaké sklony v nás soustředění vyvolává. Co ze starých kalů po něm zase vyplavalo na povrch a snad i to, co tam ještě zůstává.

 

A pak se znovu pustit s veškerou silou do práce od nohou! Ani tak moc nepotlačovat „Vasany“, které se objevují, jako vidět na ně a pročistit je novým a novým přílivem co nejčistšího světla Vědomí. Světlo, které přivoláme jedině velkou pokorou,láskyplným uctíváním a vzýváním vesmírné moudrosti

     Do nohou, do páteře, do lotosů, ale hlavně do nohou, znovu a znovu se vracet s tímto pokorně vědoucím postojem. Od základu vše prodýchat a pročistit, i když se nám zdá, že už je dávno všechno v pořádku. Není a nebude to v pořádku, dokud nedojde k samotné realizaci Pravdy. Pokrok naší duše se neodehrává v přímce, ale ve spirále.

     Teprve v Pravdě, kde již není ego, si budeme moci plně oddechnout – začít… novou práci také na těch druhých.

     Jenomže pak už nebude žádných druhých… rozumíte-li tomu. Budeme dále pracovat na sobě v nich. Ale to už bude jiná záležitost…

 

Pro nás teď platí jen jedno:

Ať vchází a stále proudí Boží Světlo nesoucí požehnání, okny i dveřmi našeho domu. Neuzavře nás v něm, ale rozšíří náš obzor do nekonečna. Nejčistší duchovní síly k nám sestupují, aby nám dodaly odhodlání i odvahu a trvale bydlely s námi.

 

 

Óm namo servah Tathágat

 

Nechť jsou pozdraveni všichni takto jdoucí…

 

Óm mani padme hům.

 

 

 

 

 

VIII.

 

Óm mani padme hům!

 

Budiž čest a sláva a přísaha věrnosti,

složena k nohám svatých guruů !

 

 

Člověk, který se víc a víc snaží o sjednocování se svojí podstatou shledává postupně, že celá jeho bytost začíná býti prostupována proudem zvláštní živé, ale neobyčejně jemné síly. Jak proniká člověk hlouběji a hlouběji ku svému prameni, tato síla tryskající ze středu bytosti stává se mu  zřejmější a bližší a čím dál tím více jej zaplavuje. Je to zvláštní záplava vibrujícího vědomí, živého vědomí, které nakonec dosáhne takové aktivity, že se v ně člověk postupně promění.

       Tak se stává sám čistým Vědomím, jasným a nanejvýš svobodným, v němž mizí postupně egocentrický myšlenkový proud, až se konečně ztratí úplně. Staré pochybnosti a nejasnosti mizí jako by jich nikdy nebylo. Doslova se rozplynou jako pára nad horami, když vyjde slunce. Člověk je pak úplně prostoupen poznáním své vlastní podstaty.

 

       Má sice ještě tendenci usuzovat jako by byl samostatnou osobností, od druhých a od Poznání oddělitelnou, ale už vidí, že je to klam a proto cítí, že tento starý, klamný úsudek i pozorování oddělenosti v něm už moci dlouho obhajovat nebude svoji existenci. Jeho osobní život visí – tak říkajíc – na nitce, neboť je stále více absorbován, ztenčován a rozplýván v něčem Novém, že je tímto Novým tak velice pohlcen, že z něho doslova nezbude nic.

     Je to konečně konec člověka, lépe řečeno konec individuality člověka, naprosté zmizení, naprosté pohlcení dosavadní úrovně vědomí, jakoby oddělené bytosti, jíž myslel, že je, něčím jiným, jakýmsi novým Vědomím, Vědomím Universálním, Kosmickým.

 

Tento konec individuality by byl normálně strašný a také se při první zkušenosti obvykle jeví jako strašný, tj. jako smrt. Z hlediska pohlcovaného subjektu se skutečně rovná smrti. Je to dokonce daleko hlubší pocit než tzv. smrt klinická, neboť v klinické smrti fyzického těla, přežívá v nás obvykle vědomí těla jemného, nefyzického, kdežto zde se ztrácí i toto poslední osobní vědomí.

       Tento tísnivý pocit zániku, jehož se začátečník zpravidla hrozí a před jehož plným zažitím proto velmi často couvne, je však jen dočasný. Jestliže se pokus o přechod do neosobnosti častěji opakuje, čímž se zkušenost zpravidla víc a víc prohlubuje, shledáme, že jak se odehrává, současně v nás vystupuje na povrch cosi nového, podivuhodně vznešeného, nejvýš sympatického. Je to právě „TO“, co v nás k sobě přitahuje, uchvacuje a pohlcuje. Avšak vy náhle shledáváte, že to není něco druhého, něco jiného, nebo někdo jiný, ale že jste to vlastně vy sami.

 

Člověk by myslel, že by to měla být překvapující zkušenost, ale není tomu tak. Při vlastním zážitku se tato zkušenost jeví jako samozřejmá, když omezená individualita, stažena tak dlouho a násilně do těla člověka, sice zaniká, ale když na jejím místě vyvstává skutečnost nová, neomezená, naprosto svobodná a volná. Touto novou skutečností, kterou jste dosud neznali. Jste totiž právě vy, ve svém absolutním čistém jáství.

      Toto je nejsvobodnější stav bytí, vyšší nad jakýkoliv jiný pocit svobody, jaký si jen člověk může představit. Člověk poznává, že je sám tím stavem, jenž se ho tak zmocnil, že to je on sám ve své nejvnitřnější základně a že už není závislý na ničem. Ani na těle, ani na mysli ani na někom jiném, ale že prostě jenom je.

 

Ale přesto, že je to zkušenost nová, s ničím jiným nesrovnatelná, přesto je zcela samozřejmá a naprosto přirozená. Individualita zmizela, jako by jí nikdy nebylo a zůstal jen neomezený a neohraničený základ. Osobní já ztratilo se v neosobním „Já“ jako kapka v moři, při čemž toto neosobní „Já“ bylo současně tím objeveno a nalezeno v plné samozřejmosti a nejúžasnější nadblaženosti bytí. Člověk je neskonale šťasten, úplně uspokojen a při tom zdánlivě nemá nejmenšího důvodu ke štěstí.

 

V tomto čistém stavu nadradosti člověk úplně chápe Ježíšovo svaté přislíbení „Kdo ztratí život svůj pro mne, nalezne jej!“

      Ano je to přesně tak. Ale teprve, když tuto zkušenost člověk zažije, teprve pak vidí, že je to přesně tak.

 

Tuto zkušenost , kterou si bohužel nelze předem plně představit, neboť je mimo dosah smyslů, může člověk zažít dvěma způsoby. Buď jako následek úplného zamítnutí a přezírání všeho fyzického a psychického, jinak řečeno jak hrubého tak i jemného těla (čili mysli) při současném uznání jediného skutečného neosobního „Já“ anebo uznáním i těchto složek, tj. těla a mysli, ale jejich pročištěním a produchovněním  tak silně a tak hluboce, že i ony se stanou skutečným a neosobním „Já jsem“.

       Tato druhá cesta je cestou tantrickou, cestou nauky „Tumo“.

 

Prvnímu způsobu bychom mohli říkat „cesta osvobození“, druhé totiž již ve své pochodu osvobozující, zatímco způsob první nás osvobozuje až na konci cesty. Je to tím, že druhý tantrický způsob pracuje záměrně s tajemnými psychickými centry, ve kterých jsou uloženy latentní duchovní síly a možnosti člověka k jeho povznesení. Tato centra mají být prosvětlena a síly v nich uvolněny k projevu i na zevních úrovních. Jde tu zejména o dynamickou sílu tvořivou, jejímž vrcholným probuzením se dostává nejen uvolnění ducha, ale i velice mocná zkušenost očištění a oživení těla, což se prakticky rovná jeho zduchovnění. Cvičící si pak uvědomí tělo jen jako vibraci ducha, neboť jeho hmotnost se postupně zjemnila, až se vytratila a člověk sám i se svým tělem se pak zažije jen jako vibrace „Já jsem“. Je potom duchovní celý i se svoji tzv. slupkou, neboť se stal jedinou Skutečností Bytí, Vědomí, Blaženosti.

 

Řekli jsme si již, že tento druhý způsob nese v sobě určité riziko pro lidi s méně čistým charakterem, spočívající v možnosti vyvolání psychické nerovnováhy v tom případě, že závislosti a osobní touhy převažují nad čistou myslí.

      To je pravda. Každý z nás proto musí především zkoumat sám sebe a pak se teprve rozhodnout pro první nebo druhý z těchto způsobů, nebo případně ještě pokračovat v předběžných očistných cvičeních a disciplínách. Kriterium je tu zejména, zda touhy a žádosti žáka oživují silně i tehdy, když nemá právě před sebou předmět jejich uspokojení. Je proto dobře, když se každý sám co nejpřísněji prověří právě z tohoto hlediska.

 

Tomu, kdo se rozhodne pro tantrický směr duchovního bádání, nestojí ovšem nic v cestě, aby jej nepodepřel ještě i intelektuálními úvahami a studiem džnana jogy. Jako třeba bhaktovi ani džana joginu ani tantrikovi nic nebrání, aby při tom všem nemohli se zdarem provádět i karma jogu, tuto očistnou cestu práce a produchovnění činnosti bez závislosti k výsledkům.

      A tak jestliže se někdo obává, že není ještě zcela prost silných tužeb a závislostí, a že proto není ještě pro záměrné probuzení esoterních sil, může se snažit o Poznání jakoukoli bezpečnější cestou. Tichou modlitbou, tichou koncentrací do duchovního srdce, morálním zušlechťováním, sebeanalýzami, džnana jogou, bhakti jogou anebo karma jogou. Na způsobu či formě cesty nezáleží daleko tolik, jak si lidé obvykle představují a jak také její stoupenci často nerozumně zdůrazňují. Nebuďme dogmatičtí v ničem, tím méně na duchovní cestě. Jedině pak nám zůstanou duchovní cesty a všechny směry dokořán otevřeny.

 

Proč uzavírat sebe nebo jiné formou, návodem či předpisem anebo dokonce vnucovat lidem svůj vlastní recept? Různost lidí a jejich povah je pestrá.

     A nadto duchovní praxí a výcvikem a vůbec celým životem člověka stále víc a víc roste. Co se mu hodí dnes, nemusí se mu již hodit zítra, V tomto roce může být člověk ještě pokorným bhaktou, který si nedělá nejmenší starosti s rozumovým odůvodněním svého duchovního snažení, ale napřesrok už mu to vůbec nemusí stačit.

    A naopak, v tomto roce může člověk do únavy studovat metafyzické moudrosti z nejrůznějších knih a napřesrok může shledat, že už ho tolik neuspokojují a že to přece jen bez praxe a lásky k bohu nepůjde.

 

Jsou také v životě lidském situace, kdy člověk i při nejlepší vůli a při nejlepší životní dispozici nemůže nastoupit tu nebo onu cestu. Je to třeba příklad manželů, kdy jeden z nich se rozhoduje pro cestu celibátu a druhý, z jakéhokoli důvodu tak učinit nemůže nebo nechce. Co mají dělat takoví dva lidé, kteří se mají rádi? A co, jsou-li zde děti, kterých by se jistě velmi zle dotkly manželské neshody?

      Tady je na místě jediná správná odpověď – „Ahimsa“. Ahimsa znamená neubližovat. Neubližovat nikomu, ani činem, ani slovem, ani myšlenkou.

 

Znamená to snad vzdát se radostí tantrické duchovní cesty? Ano i ne. Než zodpovíme plně tuto otázku, připomeňme si nejdříve evangelium sv. Matouše: „I řekl Ježíš: Každý, kdo pro jméno mé opustí dům nebo bratry své, nebo sestry, nebo otce, nebo matku, nebo manželku, nebo dítky, nebo pole, stokrát víc dostane a život věčný zdědí. Mnozí pak první budou posledními a poslední prvními“.

      Co znamená věta „….mnozí pak budou posledními…“ ? Tato věta vede k hlubokému zamyšlení a volá k opatrnému rozhodování. Co svádí člověka k postoji, že se chce oddat jedině duchovnímu životu a spálit za sebou všechny mosty?

Je to touha po Pravdě. Taková touha, že by raději zemřel, než by nedosáhl osvobození. Je to touha vzdát se ega.

 

Ale což denní konání domácích povinností není také vzdávání se ega? Pravda není to tak romantické a není to zpravidla ani tak dramatické, je to jen obyčejný všední život. Ale máte-li děti, nebo jen manžela či manželku, již milujete, vzdáváte se  přece jen ega mnohokrát za den! Proč utíkat od života, který jsem si sám kdysi vybral, nebo lépe řečeno od prostředí, do něhož jsem byl osudem vsazen a to nesporně zasazen z důvodů své vlastní duchovní výuky? Jsme přece vždycky tam, kde právě máme být a Bůh je tam s námi. Neboť je všudypřítomný. Proč Ho hledat jinde nebo jinak, než nám je to teď přirozeně možné?

 

Jsme teď právě tam, kam nás Bůh postavil vzhledem k našim minulým touhám a budeme – li mít opravdovou touhu po určitém speciálním způsobu dosažení Pravdy, třeba tantrickou cestou, upraví se náš osud časem tak, že to bude pak v tom novém „teď“ zcela přirozená cesta.

 

Což není zatím dost jiných způsobů jak Boha vzývat a uctívat a jak ho dosáhnout? V takovém případě pokládejme jen náš současný stav za překážku, která je v nás a ne za překážku, kterou nám způsobují jiní, třeba děti. Ale až překážka sama pomine a naše vytoužená cesta se nám uvolní, nastupme ji. Bude to známkou, že jsme k ní právě dorostli. To můžeme učinit kdykoli, třeba i v pozdním věku, i když je samozřejmě výhodnější nastupovat tantrickou cestu v mládí. Avšak utéci předčasně od svých povinností by znamenalo ublížit. A nejen jiným, ale i sobě. Znamenalo by to totiž uskutečnit naši ideu jako „první“, ale stát se přesto „posledními“, pro prvek sobectví, který v této snaze vězí.

 

Konání povinností tam, kde právě jsme, znamená sice dostat se k uskutečnění svého ideálu třeba až jako poslední ze všech, ale přesto nebo právě proto, znamená stát se tak jedním z prvních.. Prvním ze všech, neboť jsme se právě vzdali ega. Dosažení Osvobození, dosažení Poznání, čili realizace Absolutna není totiž nic jiného než právě jen vzdání se ega. Na to Absolutno v nás právě čeká. Jakým způsobem to provedeme je mu úplně lhostejné. Toužíme-li po skutečně po Pravdě buďme ujištěni, že nás vlastní osud vždy zavede do takového prostředí a do takových příležitostí, kde to půjde pro nás nejlépe, nejvhodněji a nejrychleji.

      Dělejme teď jen právě to, co odpovídá našemu současnému duchovnímu postavení a k čemu jsme dorostli, ale dělejme to poctivě, ať jsou to nauky křesťanské nebo tibetské, čínské nebo indické nebo jakékoli jiné. Jen si vždycky ponechme v sobě možnost eventuálního dalšího postupu a svobodného rozletu.

 

Cesty Šesti tibetských nauk, JVS a vůbec všechny nauky tantrické, které jsou uznávaným vrcholem jogy, mají však proti některým jiným určitou výhodu, V čem tato výhoda spočívá?

        Absolutno je všudypřítomné. Proto tyto cesty při hledání Pravdy o kosmu v kosmu samém se nevyhýbají žádnému z jeho tvarů, nýbrž naopak, používají jich k probuzení mikrokosmu, tj. člověka. Vesmírná Šakti je sama nejvyšší síla v makrokosmu, ve vesmíru. Vitální síla člověka je jejím mikrokosmickým projevem. Její duchovní základ je sám v sobě čistým vědomím a nejvyšší moudrostí. Ona sama je Bytím v pohybu.

 

Ale pohyb vesmírné Šakti, toť láska s velkým „L“. Neomezuje tento pojem jen na vzájemnou náklonnost lidí. Elektřina, magnetismus a atomický pohyb elektronů nejsou ničím jiným než projevem této lásky. Všechno je projevem vesmírné Šakti, této nekonečně dynamické a láskyplné síly..

     Blaženost osvobození se dostavuje tudíž nejintenzivněji záměrným spojováním obou základních principů světa, „plus“ a „minus“, pohybu a nepohybu. Ultramystik, či asparsa jogin zjišťuje na konci své cesty, že vše, co kolem něho existuje, je stejně božské jako jeho nitro. (Tento Atman je Brahman). Tantrik z tohoto předpokladu již od samého začátku vychází. Vlastně jím vůbec začíná.

     Vše se mu již od počátku mění v božské. Božským není jen jeho nitro, ale i jeho tělo a to jemné i hrubohmotné a především jeho vlastní všeosvěžující a všeplodící síla.

 

Postupuje-li proto tantrik v procesu osvobozování, postupuje tak, že se nejdříve zaměří svou pozorností a oddaností co nejhlouběji do nitra, ale na rozdíl od normálního mystika či jogina, nekončí svou meditaci v nejhlubším právě dosažitelném a tudíž dosaženém duchovním prožitku, ale tento svůj nejhlubší prožitek, své nejvnitřnější ponoření a odevzdání, tedy svoji současnou nejintenzivnější duchovní zkušenost přenese resp. rozšíří do svého jemného i fyzického těla a to zejména do skryté oblasti svých psychických center, jinak zvaných lotosů.

       To dělá s vědomím a moudrým pochopením, že jeho tělo jemné i hrubé je ve své podstatě právě tak božské jako je božský jeho základ.

      Výsledkem toho je, že teprve po tomto přenosu resp. rozšíření vědomí začne vlastně na sobě tantricky pracovat a to právě v situaci, kdy běžný jogin nebo mystik ve svém duchovním úsilí již vlastně přestal.

 

Výsledek je překvapující. Spojením hluboké zkušenosti v oblasti duchovního srdce s „vitální silou“, jakožto i s vesmírnými živly v oblasti lotosů, se zážitek neobyčejně znásobuje a posiluje, čímž se soustředění stává daleko snadnější, neboť zevní myšlenky a impulsy smyslů, které se tu a tam ještě dostavují nebo mohou dostavit, jsou zvýšenou intenzitou zmnožené síly soustředivosti přehlušeny, odstředěny a odplaveny. Schopnost soustředění posiluje tu i tak mocný zážitek uvolnění a prosvětlení, který v jednotlivých lotosech současně přitom žák prožívá. Tím rychlejší a intenzivnější je ovšem vlastní duchovní pokrok.

 

Jedinou podmínkou, kterou je nutno stále opakovat je, aby cesta, kterou se má síla ubírat, byla volná, tj. co nejčistší tak, aby v ní bylo co nejméně překážek a postraních sklonů. Proto dobrý tantrik znovu a znovu prodýchává své tělo a zejména nohy, dále své pránické 3 hlavní průduchy, Idu, Pingalu a Sušumna a přitom soustavně vnáší duchovní světlo do svých lotosů.

Lotosy! Řekli jsme si již posledně, kde leží první a poslední lotos. První lotos, tzv. Muladhara, leží v oblasti perinea, poslední, sedmý lotos Sahasrara v hořejší části hlavy a nad hlavou. Z ostatních pěti lotosů čtyři jsou umístěny v páteři a jeden v hlavě mezi obočím. Tento lotos, Adžna, je lotosem mysli.

     A nyní si tato střediska podrobně popíšeme, protože již dnes v nich začneme trochu duchovně pracovat.

 

Nad Muladharou, prvním to lotosem se sídlem „Hadí síly“, který je střediskem žlutého živlu země a má proto tvar čtverce, jsou – jak již řečeno – umístěny v páteři další čtyři lotosy, které jsou středisky ostatních zemských živlů, živlu vody ve Svadhistaně, ve druhém lotosu umístěném uvnitř Sušumny u kořene plodivých orgánů, živlu ohně v Manipuře, ve třetím lotosu tvaru trojúhelníku se sídlem v oblasti pupku, živlu vzduchu v Anahatě, ve čtvrtém lotosu o tvaru šesti- se sídlem v srdci a živlu éteru ve Vissudhi, v lotosu pátém o tvaru kruhu, v oblasti základny hrdla (v krčním důlku).

     Všechny tyto lotosy mají svůj květ na přední straně těla a svůj základ, či kořen v páteři      (Sušumně).

 

Éter pátého lotosu je barvy modré, vzduch Anahaty v srdci je barvy tmavých oblaků (kouřové), oheň v Manipuře v oblasti pupku je sytě červený, voda ve druhém lotosu, ve Svahishaně, má barvu bílou, průzračnou. Země prvního lotosu Muladhary, je barvy žluté.

      Nad pátým lotosem, lotosem éteru, který spočívá v základně hrdla, je v hlavě dvouplátečný šestý lotos zvaný Adžna, o kterém tu byla již zmínka a kterému se také říká „třetí oko“. Je – jak již řečeno – umístěn právě mezi obočím a je bezbarvý. Tvaru je kruhovitého, podobně jako lotos v hrdle. Říká se, že kdo se na lotos „Adžnu“ soustředí svatým zvukem Óm nebo Aum, ruší karmu minulých životů a stává se Dživanmuktou -  za živa osvobozeným.

 

Nad tímto lotosem mezi peripetálními lebečními kostmi je v lebce maličký otvor. Říká se mu „Brahmarandra“, čili Brahmův otvor. Podle pověsti nejvyšší Bůh Brahma, stvořiv člověka, vstoupil prý do něho právě tímto otvorem. V křesťanství se praví, že Bůh vdechl do člověka duši živou. Tento otvor, který je někdy dobře patrný u malých dětí a pokročilých tantriků, hraje důležitou úlohu v duchovní cestě. Tvořivá síla si jím totiž proráží spojku k vrcholu posledního, sedmého lotosu - Sahasraře.

 

Je psáno v šiva samhitá: „Člověka, majícího tuto Brahmarandru, oblíbím si v tomto světě. Vstupem do ní zničí svoje hříchy a zaslouží si osvobození“. Je to velevýznamné místo v lidském jemném i fyzickém těle.

      Je mi osobně znám případ, kdy jednomu joginovi se právě tam, hned nad tímto otvorem, při náhlém průchodu „Hadí díly“ během několika vteřin vytvořila velká červená boule. Silně svědila a zmizela asi za tři dni. Stalo se tak laskavou pomocí jednoho z jeho guruů.

 

Při prudkém pozvednutí „Hadí síly“ a její sublimací v „odžas“ se to někdy stává, ale není to naprosto nebezpečné. Nebezpečí hrozí jen tenkrát, když zároveň při této konečné proměně sil je používáno fyziologických projevů k pohlavnímu styku. Pak je to velmi nebezpečné.

      Začínáme se blížit k tomu, co jsme ji zdůraznili již v první lekci tohoto cyklu, že totiž některá cvičení budou bezpodmínečně vyžadovat brahmačaryu, čili celibát. A je to právě vstup do Brahmarandry, kde to bude po jistou dobu nezbytné.

 

Na temeni  a částečně i nad temenem hlavy se nachází zmíněný již lotos sedmý, zvaný Sahasrara. Je to tisíciplátkový lotos, protože z něho vychází velké množství (snad 1000) psychických nadis, tj. pránických průduchů jemného těla a všechny ostatní jsou s ním vnitřně spojeny (v těsném spojení!)

       Existuje ještě několik tzv. malých lotosů, či čakranů vedlejších, které jsou umístěny na různých místech Sušumny, ale těmi se zde nebudeme zabývat, protože pro náš účel nejsou důležité. Za zmínku stojí jen tzv. „Lalna čakran“ mezi Adžnou a Sahasrarou, tedy mezi šestým a sedmým lotosem, právě uprostřed hlavy. Soustředíme-li mocně slovem Aum nebo Óm na tento lotos, nebo soustředíme-li se v něm na fyzickou nebo psychickou podobu svého duchovního Mistra, bude nám to vždy velkou pomocí. Toto cvičení působí okamžitě.

 

A nyní se pokusíme tato naše psychická střediska záměrně oživit. Budeme pokračovat podle cvičení nauky o tzv. vnitřním psychickém teple, kterému však bude  vždy předcházet introspektivní ponoření do duchovního srdce. Jak to provedeme?

      Na počátku každého cvičení se jogin tiše, ale velmi zbožně pomodlí modlitbu beze slov. Odpouští všem bytostem, nikým nepohrdá, nechová v sobě ani stín negace anebo předsudku. Jeho mysl se tak stává čistší jsouc vědomě osvobozována od svých zátěží.

      Pak si uvědomí, že za všemi názvy, všemi jmény a všemi tvary věcí tkví ono Bezejmenné, Nerozlišitelné, Nepojmenovatelné „TO“, v jehož jménu není různosti, jehož Bytí nepodléhá změnám. „TO“, co nikdy nepovstalo a nikdy neskončí. Jsoucno…  Zaměří se na tuto vysokou ideu.

 

Nežádoucí myšlenky, které ještě vystupují hlavně z příčin smyslů do jeho vědomí, odvrhne pouhým rozlišováním: „Toto mi nepatří. To nejsem Já!“. Stejně tak odvrhne i nežádoucí myšlenky směřující z nitra mysli. Jsou to nyní všechno jen pouhé objekty pozorování. On si jich však nežádá ani si jich nevšímá. Proto je jemně, ale nenásilně vypustí z okruhu pozornosti a pokračuje v původní idei.

      Uvědomí si, že ono Nekonečné Jsoucno může vnímat buď zevně jako mnohost všeho anebo vnitřně jako Jednotu. Čili jako zlato ve své substanci anebo jako nádoby a věci ze zlata, z něhož jsou stvořeny. Zlaté věci se různí podobou, velikostí, hutností, ale jejich pravou podstatou je jedině zlato. Jednota.

 

Právě tak podstatou všeho, co existuje, je jedině ono Bezejmenné „To“, co on nyní sleduje. „To“ žije v jeho duchovním srdci jako „Já jsem“ – „To žije ale nejen v srdci, ale v každé buňce, v každé molekule, v každém atomu světla zdánlivě zastřeno jejich formou. Jogin si tuto skutečnost tiše uvědomuje a zvolna se noří do prapodstaty „Já“ v duchovním srdci.

      Ví však, že tento duchovní pochod do nitra nedělá jen pro sebe, jen pro své osobní blaho a potěšení. Ale… „aby se všechny stvořené věci obrátily v Pravdu“. A této Pravdy se nyní neúprosně přidržuje stažením mysli na vlastní vnitřní Jsoucno, Jas a Čistotu neosobního vědomí „Já“. Jemu se uvolní, Jemu se zcela odevzdá a celou svojí bytostí se v Něm a do Něho rozplývá.

      Neztrácí tudíž Vědomí, ale spíše se jím stává a to až do nejzazší možnosti tohoto duchovního prožitku. Až tak daleko, kam to právě jde.

 

Tu v jistém nekontrolovatelném okamžiku „cosi“ mu jakoby říká, že dnes už by hlouběji nedošel. To jeho nejvyšší  rozumová a rozlišovací složka zvaná Buddhi, součást to „vidžnanamay“, se takto projevuje.

      Zde, v tomto bodě, by normální jogin pozvolna skončil svou meditaci.. Tantrik ji však začíná v tomto bodě rozvíjet. S největší pokorou, s největší pečlivostí a opatrností, aby svůj vysoký stav nepřerušil, přenese jej či rozšíří do celého těla, do zjevných i nadzjevných obalů. Ale nejprve do svých psychických center čili lotosů.

 

Jako zlatým klíčem otevírá nyní svým nejčistším Vědomím „Já“, tj. svojí nejčistší úrovní mysli, jíž právě dosáhl, skrytá spící centra své vlastní bytosti, otevírá jejich poklady, zlato a démanty, perly i rubíny vlastního vědomí v nich. Neboť to nejsou mrtvá střediska, ale jen spící, jež musí probudit. Jsou to lotosy a lotos pučí v bahně, roste na hladině, ale otevírá se jen zářivému slunci.

      Taková je mystika lotosů.

 

Jako kouzelným proutkem, jako zlatým paprskem ranního slunce probouzí nyní jogin tato svá spící střediska, jedno po druhém. Paprskem jasného, živého bdění, živého Vědomí, čistou úrovní mysli, jíž právě dosáhl, probudí nyní skryté spící Vědomí jednoho každého procvičovaného centra, aby se toto pak už samo sebou oživilo a rozvilo jako květ v celé své duchovní nádheře.

       Nejde tedy jen o ledajaké přenesení vědomí odněkud někam na nějaké jiné místo v těle a do nějakého mrtvého centra, ale toto vlastní centrum se musí jako posvátný nejsvětější božský oltář každé samo oživit a osvětlit nejčistší probuzenou silou, tj. vibrací vlastního vědomí.

 

Takto pokračuje , lotos po lotosu, probouzí jogin posvátná střediska sil, jež vládnou živlům i celému tělu a která budou i s ním plně probuzena a oživena spoluzažívána jako vibrace čisté Existence, Vědomí a Blaha „Já jsem“. Teprve pak, až se toto stane, si zcela zodpoví ono „Poznej sám sebe!“ Sebe sama celého i se svým nejzevnějším projevem, fyzickým i psychickým tělem, jakožto mikroobrazem sama sebe – Universálního nadvědomí.

      Neoživujeme svá psychická centra najednou! Oživujeme je postupně, plánovitě, podle tisíciletých zkušeností posvátné nauky. Nauka sama podává k prvnímu cviku tento až lapidárně stručný návod:

      „Pozoruj 4 hlavní kola, která se podobají deštníkům nebo kolům od vozu!“

4 hlavní kola jsou 4 základní lotosy. Jsou to sedmý, pátý, čtvrtý a třetí lotos. Sedmý je v hořejší části hlavy, pátý v krku, čtvrtý v srdci a třetí v pupku. Jejich společnou osou je střední, pravý  a levý  psychický nerv, tedy Sušumna, Pingala a Ida, které jsou ostatně osou všech lotosů.

 

„Představuj si své psychické nervy, Idu, Pingalu a Sušumnu“, říká Nauka, „jak se táhnou uprostřed tvého těla, které jako by bylo zcela prázdné, jen pouhou pokožkou pokryté. Tato Prázdnota je symbolem podstaty skutečnosti. Střední nerv, Sušumna, je červený, je to symbol blaženosti. Je průsvitně zářící, poněvadž jeho psychická činnost osvětluje temnotu nevědomosti. Ve svém vzpřímení je symbolem stromu života. Spatřuj jej od Brahmova otvoru na temeni hlavy až k Muladhaře (prvnímu lotosu).

       Oba jeho konce jsou ploché a hladké. Vpravo a vlevo do něj běží podobný střevům hubené ovce, pravý a levý psychický nerv, Ida – nadi a Pingala – nadi. Berou se vzhůru podél zářící Sušumny a rozbíhají se do přední části obličeje, kde končí v nosních dírkách (otvorech). Dole v oblasti pohlaví, kruhovitě vyúsťujícího do nervu středního – do Sušumny – představuj si, že na tyto tři nadis, na tyto tři psychické nervy jsou jako na společnou osu nasazeny čtyři čakrany.

 

Tisíciplátečnou Sahasraru si představ na temeni hlavy, jak její žebra slunečníku září dolů do hlavy. Šestnáctiplátečný lotos Višudhi si představ z psychického krčního centra, jak září proti Sahasraře vzhůru. Tak pokračuj v soustředění.

       Stejně tak si představ dvanáctiplátečný lotos Anahatu v srdci zářící směrem dolů a desetiplátečný lotos Manipuru, jak září proti němu z pupečního centra vzhůru.

       Tato střediska si představuj nejdříve sama o sobě, pak v páru proti sobě a nakonec vše najednou v jediném společné čase. Svou představu pak prodlužuj a rozšiřuj prostorově na všechny strany tak, aby kola byla větší a větší až do samého Prázdna. Tak pokračuj v pozorování“, praví Nauka.

 

A nyní pozor! Neulpět na jednotlivostech!! To je důležité!!

       Jednotlivosti původní představy pozvolna zanikají konečnou představou Prázdna, až zcela přejdou v nepředstav, tj. jen v ryzí, čisté Bytí, Vědomí a Blaho „Já jsem“. Až pak i to zmizí… i pojem slov…

 

Toto cvičení je tedy prvním oživujícím procesem lotosů a je neobyčejně účinné. Budeme-li je správně a odevzdaným postojem, jako by tato centra byla samými oltáři Pravdy, jen pouhých 15-20 minut denně cvičit, brzy uvidíme jeho pozoruhodné výsledky. Náš pouhý život bude jasnější, naše mysl bude prosvětlena a naše nálada bude taková jako bychom se stále procházeli v ranním průzračném ozónu vysoko v horách.

Budeme živi více z nitra a méně z vnějšku.

Budeme šťastnější a svobodnější.

V našem životě.

 

Zde u těchto cvičení a ještě u několika dalších, která budou označena, není stoprocentní celibát předepsán, i když je velmi výhodný.Doporučuje se totiž omezit již zde pohlavní život na nejmenší možnou míru a porušit brahmačaryu jen v případě absolutního přebytku sil.

       Naučme se ale již zde jasně ale pevně vzdorovat zejména prvním náporům touhy a to jak své, tak i  svého partnera v tom případě, že jsem s ním v plné mentální a psychické shodě pokud jde o naši duchovní cestu. Nejsme-li v plné shodě, platí zde „Ahimsa“.

       Jinak na tantrické cestě, pokud se k ní vůbec rozhodneme, platí opravdu jen buď a nebo. Buďme k sobě nanejvýš upřímní. S přírodou a jejími zákony nelze hrát dvojakou hru. Otevře se nám ráda, dá nám všechny své poklady, i ty nejtajnější, ale my jí musíme přinést něco v oběť. Budou to především naše hrubé touhy, naše chtění, naše zevní a povrchní uspokojení.

 

Tato oběť nebude nadarmo, bude nám tisícinásobně vrácena. „Jsem lůnem každého lůna, jsem semenem plodícím každý druh života“, říká Bůh Krišna.

 

Chceme-li opravdu uzrát k nesmrtelnosti, musíme se povznést nad všechny naše touhy a žádosti. Tantrik smí toužit jen po světle Pravdy! Musí odložit touhu po životě, po pohodlí, musí odložit touhu po ctižádosti. Po moci, po silách i po všech ostatních klamech a uspokojováních, kterými nás zaplavuje naše vlastní nevědomost.

      Jak to o nich říká Bible joginů, svatá Bhagavad-Gitá: „Přemáhá jen ten, kdo se od nich odvrací a přece si je vědom jejich hry, kdo nalézá v sobě nebe a nikdy nezakolísá.

     Přemáhá jen ten, jenž pohlíží na radost jako na bolest, stejně na kámen jako na hroudu zlata, stejně na tvář lásky jako na tvář opuštěnosti, stejně na chválu jako na hanu.

     Přemáhá jen ten, kdo je stejný ve cti jako potupě., vnitřně stejný k příteli jako nepříteli, odpoután navždy od výsledků svých činů.

     Věz, že takový člověk se vskutku vymanil z vlivu tohoto světa“.

 

Čili ztratil svůj život pro boha  a nalezl nový. Ztratit svůj život pro boha a nalézt nový, lepší dokonalejší, to je co nejvíce potřebujeme.

      Neznamená to těšit se na jakési nové, nejisté, fiktivní radosti rajské, kdysi kdesi po smrti a pak se stejně znovu probudit k novým i starým touhám a utrpením v tomto slzavém údolí, ale už dnes produchovnit svůj vlastní svět v nás i kolem nás, živý svět nás všech, svět živých věcí, zvířat i lidí a těmato lidskýma nohama a celou svou produchovnělou bytostí vědomě a záměrně vstoupit do Království nebeského a splynout s ním.

 

Neboť toto království je naše, je již nyní v nás, synech a dcerách lidí, kteří jsou dítky Božími, jak to řekl On, Syn Boží, který pro ně žil a v jeho jménu zemřel.

      Jenže On ve skutečnosti vůbec nezemřel. Jak mohl zemřít někdo, jehož vlastní podstatou a životem je život sám?

      Kdo ztratí život svůj pro Boha, nalezne jej a On jej nalezl, aby nám ukázal tuto možnost, vzor, příklad i cestu. Neboť aby bylo zcela jasno i v této věci: Jeho cesta jsou všechny cesty.

 

Vejděme jen bez bázně v tichosti do království Jeho. Buďme zcela malí, abychom prošli úzkou branou Pravdy a přebývali věčně v Ní.

      Její život je naším životem, její Vědomí je naším Vědomím, její Bytí je naším Bytím a její nekonečná Svoboda je i naší Svobodou.

 

Nic vyššího není k nalezení na tomto ani na onom světě.

 

Óm, namó sarvah Tathágata!

Ať jsou pozdraveni všichni takto jdoucí!

 

Óm mani padme hům.

 

 

 

 

 

IX.

 

Óm mani padme hům!

 

Budiž čest a sláva a přísaha věrnosti,

složena k nohám svatých guruů !

 

 

Jednou se ptal žák svého duchovního Mistra:

„Kde je vlastně Pravda?“

„Právě před tebou“, pravil Mistr.

„Proč ji tedy nemohu vidět?“, podivil se žák.

„Protože ti v tom brání tvůj egoismus“.

„Ale když já ji nemohu vidět, ctihodný Mistře, můžete ji vidět alespoň Vy?“, tázal se žák velmi uctivě.

„Pokud je situace komplikovaná vztahem „Já“ a „Ty“, není možno zažít Pravdu“, řekl Mistr. „A když není „Já“ ani „Ty“, pak, můj milý, není nikdo kdo by ji zažíval.“

 

Toto je moudrost pro silné a přemýšlivé povahy, ale v Nauce, kterou tu vykládáme, není pro slabochy místo. Buďto člověk přijme její čistý ozón, protože hledá Pravdu, ať je jakákoliv anebo hledá něco hmotnějšího než je Pravda a pak to velejemné, to nejsubtilnější na světě prostě nepřijme. Pak ale bude lépe, když půjde hned svou cestou za hmotnějšími cíli a tak odpadne včas na síta jiných materiálnějších nauk.

 

„Oceáne Nektaru plný Milosti, pohlcující vesmír svou září, ty svrchované Samo. Buď sluncem a otevři všechny lotosy našich myslí dávaje jim blaženě vykvést“, modlí se Šri Ramana Mahariši oslovuje Absolutno symbolickým názvem hory svatého ohně, svojí milované Arunačaly.

 

„V Tobě je vesmír stvořen, v Tobě trvá a opět v Tobě se rozpouští. Jak je to podivuhodné! Ty tančíš v našich srdcích jako pravé Jáství a Srdce je tvé jméno, ó Pane!

      Kdo se obrací s klidnou myslí dovnitř srdce pátraje odkud pramení „Já“, poznává Jáství a dochází spočinutí v Tobě jako řeka v oceánu.

     Obraceje se od vnějších předmětů a ovládaje mysl i dech, aby o Tobě meditoval uvnitř, vidí jogin Tvé světlo a nalézá v Tobě své štěstí. Ale kdo zasvěcuje mysl Tobě a vida Tebe, vidí vždy vesmír jako Tvou podobu, a kdo tě ještě přitom stále oslavuje a miluje jako samo jáství, ten je Mistrem, jemuž není rovno, jsa jedno s Tebou, ztráceje se v Tvém blaženství“.

 

Jáství je uvnitř, jáství je i venku, jáství je všude. Vše je Absolutno. Tento Atman je Brahman, říkají Védy. Neexistuje nic jiného. I my jsme TO.

      Jenom opilý nebo těžce nemocný člověk v horečkách blouznící neví, kým je a kdo je. Jenom nevědomý člověk neví, že Bůh je nade vše. Lidstvo jako celek je si dosud jen velmi málo vědomo této Pravdy. Je trvale nemocné tisíciletou nevědomostí.

 

A přece bůh jest.

Absolutno existuje a není ani zrnko prachu, jíž by nebylo. Není jen v nás, nežije tedy jen v našich duchovních srdcích, ale je i mimo ně, je naším tělem, je naší myslí, je naší duší, je vším co jest, sluncem i měsícem, vším co žije, co roste a co vůbec existuje kolem nás, je celým nekonečným vesmírem.

 

„Kdo vidí vesmír jako podobu Boha je Mistrem, jemuž není rovno“, zpívá osvícený svůj hymnus. Ale bůh není ani vesmírem omezen anebo vyčerpán tvoře ho sotva jediným paprskem své nekonečné Síly a Existence.

      Je tak veliký, že je bezejmenný. Je tak nesmírný, všemocný a všeovládající a neosobní, že je o Něm nemožno říci cokoliv omezeného a nazvat to jinak než slovem „TO“.

 

„To“ jsme my. „TO“ je já. „TO“ je vše.

„Buď tich a věz, že Já jsem Bůh“, je psáno v Bibli.

„Buď tich a přikaž jazyku, mysli a tělu, aby mlčely. Pak v tobě vzejde „TO“, co září samo sebou, bezbřehé moře dokonalé blaženosti“, praví velký Riši.

 

Tělo není „Já“, tělo není absolutním „Já“, ono není Poznáním, naopak je pro začátečníka překážkou Poznání, ale přece je v Já jako jeho nedílná součást, je v něm a je na něm promítáno jako je obraz nějaké osoby promítán na plátně.

      Bez plátna Já, na němž je obraz promítán, by nebylo obrazu. Jenomže jak Absolutno je plátnem, tak obrazem, tak filmem, tak i světlem a dokonce je i publikem tohoto vesmírného kina, v němž se nekonečně a trpělivě na všechno naše snažení a hemžení dívá. Pravda je prostě vším.

      Iluzí je právě jen ten pohybující se obraz na plátně, ale jen pro obraz sám. Jen pro spodobnění světa a jeho obyvatel, jež mají dojem, že jsou sami sebou a na ničem jiném nezávisí, ačkoliv nejsou ničím jiným než světlem putující Já, z jejich hlediska slepým a spícím, které se však i pro ně probudí v celé své slávě absolutního „Já jsem!!“

      Pak nebude osobního „Já“ anebo osobního „Ty“. Kdo další by tu mohl ještě pozorovat či něco odděleně zažít, když ono neosobní „Já“ je vším. Toto je smysl předešlého koánu o žáku a Mistru.

 

Bude tedy marnou obětí naše mystická smrt?

Nebude, neboť ona není smrtí ale probuzením. Přinese ještě více světla do tmy nevědomosti, více samočinné pomoci pro nás i pro „druhé“.

     Právě pro věčnou souvislost všech zdánlivě oddělených jednotek vesmíru. Pro jednotu v něm. Bude více světla a méně tmy. Méně tmy však znamená méně utrpení.

 

Je věčné a trvalé spojení člověka s Bohem.

Ne jako dvou na sobě nezávislých existencí, ale jako jedné Existence, Vědomí a Blaha. Totožnost vtělených bytostí a Absolutna je nezvratným faktem. Jednota je Pravdou, dualismus je omyl a klam. Ale právě z tohoto klamu musí už konečně lidstvo vybřednout na světlo Pravdy. K tomu je zapotřebí jen určité změny v pochodu myšlení, určité změny hlediska myšlení, určité změny stanoviska, určité metody a určitých cviků.

 

Tantrické cesty navrhují konkrétní metody a konkrétní cviky k odstranění těchto nedostatků a odvěkého omylu. Jsou to: hluboké uctívání základů Pravdy, hluboká introspekce do duchovního srdce, správná regulace dechu, správně prováděné asany k ovládání těla a zvláště především správné prosvětlení a produchovnění psychických cest v psychickém a fyzickém těle člověka.

      Takové osvětlení, aby se tělo samo stalo vědomou součástí božské absolutnosti.

 

Tato cvičení se však nemohou dít bez dostatečné citové oddanosti, nemohou se dít bez dostatečné oddanosti a odevzdanosti Bohu anebo bez touhy po ryzí Pravdě, což je totéž neboť by jinak nebyla cvičením k odstranění omylů ale pouhým čarodějnictvím.

      Proto se tato cvičení nesmí odehrávat v citovém chladu a bez soucitu s ostatními tvory, nýbrž musí být – jak už říkal tibetský jogin Milarepa – a jak zde již bylo kdysi uvedeno… podniknuta v soucitném zaměření, tj. v touze , aby zásluhy vlastní námahy nenesly užitek klamnému egu, ale aby byly obráceny k obecnému blahu…“

 

Tuto ideu je třeba si znovu a znovu opakovat a uvědomovat si co nejintenzivněji před každou meditací a každým jiným duchovním pohroužením.

 

„Musí být vytyčen a jasně se rýsovat cíl touhy, vznešenější nad všechny oblasti myšlení. Je nutno mít tak hluboké požehnání pro druhé, že jsou jím vytlačeny i vlastní uvědomovací procesy myšlení. Opakuji zde tato Milarepova svatá slova a zcela záměrně. Neboť je naprosto nutno, aby meditace byly vždy zaměřovány vždy jen nesobecky. Nesoustředit se jen na úspěchy „já“ anebo „mého já“, ale pro prozření boha v sobě i ve všech jeho stvořených bytostí. Ale –můžete namítnout – když nebude „já“ a ani „ty“, pak nebude nikoho, kdo by pravdy zažíval. Vzpomněli jste jistě na koán.

 

Ano, ale právě proto je nutné meditovat nesobecky. Stav Pravdy není možno zažít osobou, protože je to stav naprosto neosobní nebo lépe řečeno nadosobní.

Ale jak tedy jinak je ho možno zažít?

Člověk přece není jen osobou!!!

Proto je možno Pravdy zažít, ale jen tím co je v člověku nadosobního, nadlidského, což znamená jen jedno – „člověk se musí stát celý Pravdou, ne zůstat vedle ní, musí se stát sám sebou“

 

Ale prč tedy ono uctívání a koho uctívat, snad sama sebe?

Řeknu vám to. Uctívání je způsob zmenšení ega, je to první projev pokory, první ozvuk lásky. Není opravdové lásky bez vážnosti a uctívání, ať je to k ženám, k dětem, či k jakémukoliv jinému tvoru, tím méně – k Bohu – Absolutnu, které je vším a ve všem.

      Proto tantrismus vždy tolik zdůrazňuje „upsanu“, čili nejčistší duchovní uctívání. Tj. uctívání Boha jako nejvyššího živého Prázdna.

     Jenomže člověk ať východní nebo západní se tak těžce podrobuje uctívání něčeho, co je mimo jména a tvar. K existenci takové „nepředstavy“ bývá ze zvyku chladný, odtaživý a nedůvěřivý. Uctívá-li tedy Tibeťan Boha bez tvaru v nejvyšší možné formě Prázdna jakožto ideál, kterého má býti dosaženo, přidává vždy ještě touhu pomoci tím i ostatním.

 

Jen tak se mu může podařit vzývat božské Prázdno stejně oddaně a odevzdaně a stejně uctivě jako křesťanovi, když uctívá Krista, Hindovi uctívá-li svatého Krišnu anebo mohamedánovi vzývajícího Alláha.

       Správný žák Šesti Nauk uctívá Prázdno. Uctívá jej však tak hluboko, že se s ním zcela ztotožní, až je sám zažije jako sama sebe. Přenesením pak této vysoké totožnosti do svých psychických center způsobuje, že toto ztotožnění nezažívá jen v oblasti duchovní, ale i v oblasti mentální a dokonce i tělesné. Celý člověk, celá bytost člověka se tak stává plně produchovnělou.

      Tantry tedy vycházejí z omylu člověka, ale vedou jej již svými základními cviky a celým postojem uctívání rychle ven z tohoto omylu k dosažení nejvyšší absolutní Pravdy proniknutím, přenesením a rozšířením jejího esoterního duchovního aspektu do všech dosažitelných oblastí lidského individua.

 

Tímto způsobem přijímají Tantry vysoké uctívání bhaktů jakoby k osobnímu Bohu, ale rychle překračují tento dualistický bhaktův omyl, jak obrácením se k představě Boha neosobního v nekonečnu a Prázdnu, tak k přímé realizaci tohoto neosobního principu Jsoucna „rozvinutím latentní absolutnosti člověka“, jak říká Nalini-Kanta-Brahma, indický filosof a spisovatel, u nás dosud neznámý.

       Toto rozvinutí latentní absolutnosti člověka je hlavní podmínkou Poznání a to nejen tantrismu, ale u všech duchovních cest, neboť poznání se dá uskutečnit jedině touto absolutností a ničím jiným.

 

„Není možné zvednout sama sebe za tkaničky u bot“, říkával jeden z mých dobrých učitelů. Jedině vnitřní absolutnost člověka, skrytá dosud většině lidí, ale zcela uvolněná v případech Maha-ryšiů, Kristů, Krišnů a Budhů, je s to poznat sama sebe. Neboť když není „já“ a „ty“, pak není, můj milý, nikoho, tj. žádného ega, jež by Pravdu zažívalo!

        „Jedině Pravda může zažít Pravdu, Absolutnost člověka, Absolutnost Boží!

Rozvinout tuto absolutnost je práce i cíl, který čeká na celé lidstvo.

 

Boží rozsáhlost a moudrost je bez hranic.

To co lidstvo zná a to, co ví už dnes, nedá se ani srovnat s tím, co dosud nezná a neví. Lidstvo má však ještě obrovský čas před sebou a jen zcela malý za sebou. Přesto však se mu podařilo vyspět i za celkem krátkou dobu jeho existence na této planetě dosti slušně fyzicky a dosti dobře intelektuálně. NE však morálně a duchovně, což spolu souvisí. Proto se očekává v budoucnosti nesmírný morální i duchovní pokrok lidstva. Lidé budoucnosti budou lidmi ducha a jejich život, ideje i snahy po dokonalosti daleko překročí všechny dosud známé a neznámé snahy i výsledky minulých i současných reformátorů intelektuálů.

      „Budoucí osvícení lidé přemohou svět a přitom nikoho nezraní“, píše se v čínské „Zlaté květině“. Přemohou svět duchovní nevědomosti, svět strašlivé a tak dlouho již panující mezinárodní licoměrnosti a tím automaticky přemohou svět nejen mravního ale i zevního nedostatku. Lidstvo budoucnosti bude žít velmi prostě, možná že daleko prostěji než dnes a jednodušeji, ale bude žít spokojeně a v moudrém klidu duše, spojeno s Boží nekonečností. Neboť jeho nejvyšším zákonem nebudou už pouhé paragrafy a lidmi nadiktované předpisy, ani závist, ani zášť, ale především zákon kosmické harmonie, lásky, snášenlivosti a všeobecné sounáležitosti. Lidé budou prostí ale svobodní. Svobodní, tj. oproštěni od žádosti, čili přirozeně vnitřně svobodní, bez nutnosti zevního komanda a zevní kázně, nesešněrované intelektuální legislativou.

 

„Oprostil jsem se od všeho“, pravil velký čínský mudrc YEN-HUI k reformátoru a zákonodárci Konfuciovi.

„Od všeho? Co tím míníš?“, zvolal Konfucius.

„Osvobodil jsem se od těla, zapomněl jsem své vědění a tak jsem se spojil s Tím, co všechno proniká. Zapomněl jsem na vše a tak žiji v úplném klidu duše.“

„Ale jsi-li spokojen s Jediným“, zvolal Konfucius, „jsi-li spojen s Jediným,pak jsi prost všech žádostí! Jsi-li tak proměněn, jsi prost všech pout! Jsi-li však osvobozen od všech pout, jsi lepší než já a proto dovol, abych vstoupil v tvé šlépěje!“

 

Až lidstvo půjde ve šlépějích velkých Mudrců světa, až jim jako celek porozumí, až je nebude jen napodobovat zevně ale také vnitřně a tak je úplně pochopí, dosáhne štěstí. Bude to konec válek, konec mezinárodních třenic, konec osobní a mezinárodní nenávisti.

       Dnes je právě příhodná doba a nejvyšší čas k tomuto obratu, k obratu tímto směrem.

Člověk nemůže zůstat stát a nesmí zůstat ve svém vývoji stát, zejména ne v dobách, kdy dějiny světa se řítí rychlostí meziplanetárních raket. Jenomže jako jedinec má stále na vybranou: buď postupovat vpřed anebo vzad. Na jednom místě stát nemůže. Lidé budoucnosti postupují vpřed a stávají se tak rychle lidmi ducha.

 

Staňme se všichni lidmi ducha. Zejména vy mladí, jejichž síly jsou čerstvé a neopotřebované. Vy, kteří máte oprávněnou nedůvěru ke starým svým otcům a dědům pro dvě nejstrašnější války lpící na kontě jejich doby, jimž nedovedli zabránit i pro stálou hrozbu války třetí, která dosud visí nad celým světem jako Damoklův meč. Vy mladí lidé budoucnosti, staňte se lidmi ducha.

 

Studujte duchovní nauky, ať tyto nebo jiné, praktikujte je denně jako první úkol vašeho života, žijte čistě, poctivě a moudře. Hledáte-li Pravdu, žijte Pravdu!

       Nedovolte, aby zlatá hřivna vašich duchovních možností byla zavalena nebo zakopána obvyklým každodenním shonem po zevních zábavách a zbytečnostech. Najděte si denně svůj čas pro sebe, pro zkoumání sama sebe a nalezení sama sebe.

      Budoucnost vaše a vašeho života je právě na vás!

„Ve vás je království nebeské“, pravil Ježíš.

Nedovolte, aby zájem o ně byl u vás zatlačen anebo umlčen pomíjivými nicotnostmi zevního světa. Nehledejte poklady v zevním světě. Najděte poklad sami v sobě a najdete trvalé štěstí nejen pro vás, ale i pro ostatní.

 

Tajné nauky tantrické i celá řada jiných duchovních cvičení jsou prostředkem k tomuto cíli. Nedbejte na to, že nevznikly teď, že pramení už v dávné minulosti věků, spíše si važte skutečnosti prověřující tak jejich pravdivost. To, co tak dlouho vydrželo, je dobré ať je původ toho kdekoliv… Čas ani prostor neuberou Pravdě ani milióntinu její hodnoty, neboť je to hodnota trvalá, která neztrácí na ceně ani tehdy, když je urážena nízkými a opomíjena nevědomými.

 

Obraťte proto svůj zájem a svou mysl především k tomu, co je trvalé. Nezápaste příliš s vaší myslí, bylo by to zbytečné. Posilujte svou vůli v praktickém životě, očistěte svá srdce pro pomoc dobrému a mluvte pravdu za každou cenu. Cvičte se v sebekázni, ale tak aby to neničilo váš mentální klid, aby si mysl navykla spočívat sama v sobě, ve svém svobodném stavu.

       Již tím samým budou probuzeny vaše spící síly, které se vám plně podřídí a samy se nabídnou k prosvětlení vaší budoucnosti.

 

      Opakujte klidně a soustředěně s tichou a zbožnou oddaností a touhou po Pravdě svatý zvuk ÓM nebo AUM v jednotlivých vašich lotosech.

      Začněte třeba pupečním lotosem Manipurou Je to lotos vesmírného živlu a bude proto reagovat velmi rychle a mocně, zejména u mladých. Nadechněte hluboce zvuk ÓM v tomto místě, promítněte dech i zvuk až do páteře a pak se opět uvolněte. To čiňte tak dlouho, až pocítíte odezvu v tomto lotosu.

      Bude to buď jemná vibrace anebo příjemný pocit tepla či světla. Rozšiřte je do nekonečna zůstávaje částí své pozornosti stále v páteři. A nyní táhněte dech od Manipury po páteři až k lotosu Adžna mezi obočím. Je to lotos vaší mysli toužící po osvobození. Produchovněte jej. Otevřete jeho skryté poklady, aby pracovaly za vás. Takto proveďte ráno i večer 21 (3*7) dechů z Manipury k Adžně a uvidíte, jak vás to povzbudí, posilní a osvěží a hlavně produchovní.

 

Anebo jiné cvičení. Nemluvím jen k mladým, to platí pro všechny.

 

Vytvořte vnitřní mír v srdci tichou meditací a s láskou k hledanému cíli. Zavrhněte osobní vůli a hlavně veškeré negace a promítněte to nejlepší, co je v nás na celý náš svět, na celý vesmír, na nekonečné bytí všeho. Zaplavme je svým vlastním vnitřním světlem. „Ať se všechny věci projeví jako Pravda“. Jsou všechny vůlí Nejvyššího, vůlí Boží, ne naší. Naše vůle budiž jen prosta chtění a srdce očištěno.

       A nyní si představme východ slunce, jak zvolna stoupá nad hory. Soustřeďte se na tento imaginativní obraz po několik minut. Slunce tiše stoupá dál až ke svému zenitu. Sledujme je!

       I toto je výborné cvičení pro posilnění a produchovnění vašeho lotosu mysli, posvátné Adžny.

       Nyní opět táhněte zvuk ÓM ve 21 dechu od pupku k obočí a při každém dechu řekněte: „Jsem nekonečný mír“. Odpusťte každému, kdo vám ublížil. Jste nekonečný Mír a také on je tudíž vašim nekonečným mírem naplněn.

      Toto cvičení vás naprosto uvolní, prosvětlí a při každodenním cvičení úplně zregeneruje.

 

Anebo ještě tiché cvičení můžeme nastoupit k probuzení Adžny, moudrosti Ducha Svatého.

      Zaujměte pozici úplné relaxace, úplného mentálního i tělesného uvolnění. Proveďte 3*7 vdechů provázených zvukem ÓM nebo AUM z Manipuře k Adžně, z pupku k obočí, při čemž si uvědomte: „Můj duch je věčně živý oheň, věčně zářící… Všechny myšlenky i přání jsou jiskrami, které z něho vyzařují. Jsou jimi zejména i korekce mých přání, pokyny k nápravě i sebeovládání, jimiž se má přání řídí a usměrňují k čistotě, prostotě a správnosti! ÓM!

      Přijímejte toto tvrzení s každým vaším vdechem, s každým vdechnutím. Na okamžik pak zadržte dech, ale vzhůru k Brahmarandře. Nakonec zastavte vaší mysl na této ideji!

      Alespoň pět minut nesmíte myslet na nic jiného, než na vaše vlastní vnitřní ujištění o věčně živém ohni a jeho jiskrách – myšlenkách. S ukončením tohoto cvičení odevzdejte svoji mysl Moudrosti Ducha Svatého.

 

Je to velmi jednoduché cvičení, ale to, co je jednoduché, je vždy dokonalé. A ještě jeden příklad tantrické meditace vztahující se jak na prosvětlení lotosů, tak pránických cest.

 

Začínáme rovněž v Manipuře, ve třetím čakranu v pupku a to tak, že v tomto bodě promítnutém k páteři umístíme zvuk AUM nebo ÓM. Ohnivé středisko Manipura je odvěkým sídlem karmických záznamů naší bytosti. Buďme v něm velice malí a velice uctiví k jeho Božským silám a karmickým zákonům. Je v něm zapsán celý náš osud, nekonečné vyrovnání – má dáti – dal.

      Jenomže Bůh naštěstí není kybernetickým strojem ani chladnokrevným účetním. Milióny hříchů a téměř všechna suma jejich karmických následků může vám být navždy prominuta a odpuštěna a třeba ještě dnes kajícím a pokorným ztišením duše právě v tomto lotosu.

 

Děje se to oddaným a odevzdaným promítnutím toho nejlepšího ve vás, co si vůbec jen dovedete představit. Svrchovaného míru a svatého klidu „Já jsem“ právě do tohoto místa. Ustupte  z něho svojí osobou a dovolte, aby bylo zaplaveno neosobním světlem vyšší části vaší bytosti a to jak v meditaci, tak i po ní. Světlem, které bude na vás trvale ulpívat, jakmile se ho jen jedenkrát dotknete, tak jako dosud ulpívá vůně růžového oleje v nádobce Tutankhamonově , i když olej sám už dávno z ní vyprchal.

      Pomalu vdechujte a vydechujte vůni Božího zvuku AUM nebo ÓM v tomto posvátném místě vašeho jemného i fyzického těla. A nyní jemně ale pevně táhněte imaginární čáru světla od pupku k čelu nebo od čela k pupku a soustřeďte se jen na ni.

 

Soustřeďte se na tuto imaginární čáru světla po plných 10 minut. Myslete jen na ni a o ničem jiném. Rozšiřte ji na šířku palce, na sílu ruky, nohy, sloupu, domu, města, na šířku celé této planety, na šířku celého našeho slunečního systému, na šířku naší galaxie, na velikost vesmíru… až do nekonečna.

      Ztratili jste již pojem světlé čáry, ztratili jste pojem tohoto světa a pojem světla a jakýchkoliv jiných podrobností této svaté představy k pojmu nepředstavy. Teď víte, že jste.

Nuže, buďte jen tím čím jste!!

 

Ego sum, qui  sum! Jsem , který jsem!

 

Pamatujte si jednou provždy… toto je nutný závěr každé správné tantrické meditace!!!

Z pohybu do pohybu. Z pohybu do světla, ze světla do prastavu Bytí, do „Já jsem“.

 

Opakuji: nezápaste příliš!!!

Pamatujte na pletení brahmanské obětní šňůry a nezápaste ani příliš tvrdě ani neústupně.

 

Veliký tantrik Hari – Prasad – Šastri radil svým žákům, aby se vystříhali duchovnímu zápasu, ale aby jen vytvořili tichý mír duše, aby nepřekonávali mysl neúprosným zápolením s myšlenkami, ale snažili se potlačit mentální mašinérii oddaností a odevzdanou meditací ve svých lotosech.

„Vaše duchovní srdce se pak pročistí samo sebou“, řekl.

 

Radža joga, k níž svým způsobem patří i tantry, je sice cestou vůle, ale v této disciplině, v těchto meditacích není žádná zvláštní síla vůle uplatňována, jen pomalé sjednocení mysli s posvátným nemyšlením.

 

A ještě něco opakuji k zapamatování: Nemysleme si nikdy, že ego může realizovat Pravdu!

Pravda může být poznána zase jen Pravdou a nikdy jinak! Jedině vlastním rozvinutím latentní absolutnosti člověka může Pravda vystoupit na povrch. Tj. nenásilným zadržením a moudrým nerozvíjením mentálního procesu. Tím se vytváří nová schopnost vnitřních hlubin mysli – moudrost (v sanskrtu „pradžna“ nebo také „ritambhara, čili moudrost Boží). Ale na názvu nezáleží.

      Záleží jen na tom, abychom tuto úplnost získali, abychom si ji osvojili jako náš neosobní, ale přirozený stav, neustálým tantrickým anebo jiným duchovním cvičením, sebekázní, mentálním utišením a nelpěním na tom, co je pomíjející.

 

„Žádný smrtelník neodhalil dosud mého roucha“, zní hrdý nápis na staroegyptském chrámu Isidině.

Neodhalil a neodhalí.

Není ega, které by mohlo odhalit či zažít Pravdu, neboť  ego je omyl a je smrtelné, ale Pravda je Pravdou a je nesmrtelná. Kdo smrtelný by Pravdu zažíval, když není „já“ ani „ty“?

 

A přece musí být Pravda realizována dřív nebo později každým z nás. Boží zákon v hlubinách naší duše nás k ní neustále přitahuje, nutí a připoutává. Jen odložit ego a je tu Pravda.

A proto všechny cesty Božího prozření vedou k odložení ega.

 

Odložení ega toť realizace!

TO je Pravda.

 

Pokusme se o toto veliké Poznání.

Epocha duchovního lidstva, která právě nastává, bude epochou lidí, kteří ji realizovali.

Snažme se už teď zařadit k nim.

Není to nemožné pro žádného z nás.

Nic není nemožné, co děláme pro Boha, z Boha a necháme „dělat“ Bohem.

Staňme se proto všichni duchovní avantgardou budoucnosti.

Jenom tak se může dostavit opravdový ráj na tomto světě a nikdy ne jinak. Jenom tak může na světě nastoupit trvalý mír a dokud se tak nestane, budou všechny smlouvy o míru jen pouhým kusem papíru.

 

Nehleďte na to, že je nás dosud málo a nehleďte na škůdce, závistníky, licoměrné nactiutrhače, kteří sami vstoupit nemohou, ale jiným zabraňují. Nehleďte na možnost nepochopení od lidí ostatních. Však i na ně jednou dojde.

     „Předsunutá menšina je vždycky v nebezpečné situaci mezi novým územím, které má dobýt a opožďujícím se zástupem, který nevraží za jejími zády“, napsal moderní španělský filosof  José Ortéga y Casset.

     „Nehleďme na to, je to zcela přirozený jev, bylo tomu vždycky tak a bude tomu tak ještě dlouho a dlouho. Ale to nás nesmí odradit. Nesmí nás to odvést od toho, abychom se stali pokrokovými lidmi duchovní přítomnosti i odvážnými ukazovateli směru, správného směru blízké duchovní budoucnosti.

 

Kéž nám k tomu napomáhá nekonečné Milosrdenství Boží.

 

Buď sláva Jemu na výsostech už proto, že je vším!

 

 

Óm, namó sarvah Tathágata!

Ať jsou pozdraveni všichni takto jdoucí!

 

Óm mani padme hům.

 

 

 

 

 

 

X.

 

(Poselství Svamiho Janardana.)

 

Óm mani padne hům.

 

Budiž čest, sláva  a přísaha věrnosti složena k nohám svatým, slavným guruům.

 

 

„Dotknou-li se klamné formy toho, co je bez forem, svitne vědění. Učme se poznávat vládu Věčného a sílu jeho proměn skrze to, co je karmicky pomíjející. Jenom tak poznáme dokonalé Budhovství Velikého Dorže Čanga, třebaže pochází z moudrosti, již nelze učit.“

 

To jsou slavná slova Tajné Nauky Tibetu, tvořící základ k pochopení buddhisticko-tibetského tantrismu. Je třeba, aby byla blíže vysvětlena.

„Dotknou-li se klamné formy Bezformového…“. Co to znamená?

      Z předchozích statí tohoto cyklu již víme, že všechno na světě, tj. všechna jména a všechny tvary celého vesmíru jsou z hlediska absolutna jenom klamnou formou, třebaže vše to je jen ONO, jen Absolutno, které samo o sobě je bezforemné. Ono je to opravdu vším a není nic mimo ně. To si musíme pro vždy zapamatovat!

       Vždycky a za všech okolností si musíme být vědomi toho, že klamné formy a tvary světa jsou jedině Absolutnem, které se takto a v tyto formy pouze proměnilo. Této proměně se říká ve východních naukách „maya“, což se překládá obyčejně jako klam. Často se tomu říká také  „lílá“, neboli Boží hra. Anebo se někde dočtete, že Bůh takto sní anebo že takto tvoří, což je u Něho a pro Něho jedno a totéž.

       Musíme si však uvědomit, že tato tvorba, tato Boží hra, je vždy jen mentální tvorbou, jen myšlenkovou tvorbou. Že jde tedy jen o myšlenkovou, mentální proměnu, nikoliv o skutečnost, nýbrž jen o jakési fiktivní zhmotnění Absolutní mysli s prožitkem vysněných tvarů a obrazů. Kdyby tomu tak nebylo, Absolutno by nebylo realizovatelné.

 

Abychom si dovedli alespoň trochu představit, je to asi tak, jako když se naše mysl po dobu spánku „zhmotňuje“ denně ve své vlastní představy snů, které pak zároveň sama prožívá. Tato podobnost je nejen podobností, ale i příbuzností a to velmi blízkou, neboť už jde vlastně o mikrokosmickou úroveň příslušného zákona makrokosmu. Naše snové představy jsou totiž také jen mentální a přece v době snů, tj. pokud sen trvá, se nám obvykle zdají naprosto skutečné. Jenom duchovně pokročilejší lidé si uvědomují neskutečnost svého snu, že během snu vědí, že se jim jenom zdá.

 

Lidské sny jsou ovšem proti boží představě nedokonalé, často roztříštěné, nesoustavné a vždy jen krátkodobé, zatím co představy Boží mysli jsou vždy dokonalé, logické a harmonické a trvají velmi, velmi dlouho.

      V každém případě jsou však představy Absolutna tak dokonalé, že nás běžně ani nenapadne, že by Bůh, ač víme, že je Jediný, byl opravdu vším, anebo že by vůbec mohl být nějak ukryt v nejrůznějších věcech, bytostech a formách světa, či dokonce že by On byl jimi samotnými. Neexistuje tedy jako oddělené a zcela samostatné bytosti, ale naše existence je přímo zakotvena v Absolutnu, které se nás všechny a všechno takto představuje. V této skutečnosti má ostatně své plné zdůvodnění opravdová láska k Bohu za současné zdravé lásky ke světu!!

 

Absolutno samo ovšem není světem věcí ani omezeno a vyčerpáno. Celý vesmír netvoří ani milióntinu Absolutní Existence, která je jak časově, tak i prostorově nekonečná. Ale to už je jiná otázka. Důležité je pro nás především to, že my jsme v Ní a Ona je v nás.Jak to píše současný křesťanský náboženský myslitel Pierre Teilabard de Chardin: „Nejvíce božské na Bohu je to, že vně Něho nejsme absolutně nic!“ Je to tím, že, jak již řečeno, vše je jedině On, neboť nikdo jiný zde vpravdě není. Tak jako nikdo jiný není vpravdě ve snu člověka, než jenom snící člověk.

 

Mudrc to poznává Jogou Velikého Symbolu, nebo Asparsa jogou, čili jogou nad protiklady, vědec to tuší.

     Zůstaly totiž přec jakési stopy po Bezformovém v jeho vlastních formách, jež nelze zastřít. Jaký by to byl jinak impuls k prozření.

 

Nuže, řekněme si jakéže jsou to stopy.

Tak především je to blaženost Bytí, tj. blaženost, kterou každý v sobě víc anebo méně cítí a která je skryta v touze žít. Dále je to vědomí existence Bytí, která je patrna ve všem, co jest a která je zakotvena v bytí samotném, neboť Bytí a Uvědomění je jedno a totéž, jak mudrc poznává, je-li v něm ponořen. Dále je tu zázračná skutečnost, že všechno, co žije si říká „já“ anebo „já jsem“.

     Ale to by všechno vědcům mnoho neřeklo.

To by mluvilo spíše k mudrcům anebo světcům. Ale je tu ještě jedna moudrost Absolutna, kterou se dnes zabývá i vědecký svět a tj. moudrost udržování existence těchto klamných forem. Je to moudrost spočívající v universální dvojpólovosti, moudrost zakotvená – možno-li to tak říci – v universálním vdechu a výdechu, v první to vibraci oddělené od statické existence Absolutna, moudrost onoho „plus“ a „minus“, muže a ženy, Šivy  a Šakti, onoho zvuku čili „Slova“ na počátku všeho, Slova, jež bylo u Boha a jímž Bůh byl, jak píše Jan.

 

Toto je moudrost a stopa Boží činnosti, která je opravdu nad jiné pozoruhodná a která nás neomylně povede dál, budeme-li sledovat správným způsobem. Ostatně je to stopa velmi přitažlivá a může být zajímavá pro každého člověka a to už proto, že se dotýká naprosto všeho na světě a tudíž i každého z nás přímo a bezprostředně.

       Od nejmenšího jádra atomového a elektronů kol něho vířících až k bouři na moři, od elektřiny v našich spotřebičích, přes magnetismus na střelce kompasu, od nejmenší améby až k duchovně nejvyššímu známému tvoru této planety, který si říká „homo sapiens“, vše v tomto prostoru je ovládáno a řízeno nejtajuplnějším zákonem dvojpólovosti, vzniklým v Bohu a u Boha na počátku času.

 

Kladný a záporný aspekt – jak říká tibetská nauka – „mysticko psychické síly“, která je vlastní silou boží, dominuje ve všem. V kameni i v člověku. V člověku má její kladný, čili „mužský“, aspekt své tajné sídlo v Sahasraře, v sedmém  to lotosu na vrcholku hlavy, záporný, či tzv. „ženský“, aspekt této prasíly, který je nerozlučným doplňkem kladu, je pak umístěn v prvním lotosu na konci páteře v tzv. Muladhaře.

       Vědecké pokusy již dávno dokázaly, že existují kladné i záporné proudy a zřídla těchto sil jsou v těle lidském.

 

„Spojením jich obou, tj. kladu a záporu“, praví se v nauce, „zrozuje se vnitřní skryté psychické teplo“.

 

My již víme, že spojením těchto dvou aspektů tajemných, anebo chceme-li „sil“, dochází u člověka ke schopnosti realizovat Poznání, jestliže se pochopí a ovládá správně umění tohoto spojování.

 

V čem toto tajemné umění spočívá?

Odpověď je jednoduchá.

V touze po Poznání a snaze spojit oba tyto boží aspekty znovu dohromady. Božská Jednota, která se rozdělila do dvojnosti, musí být opět spojena dohromady, do Jednoty.

      Je-li zde opravdová touha, cesta se najde vždycky a nezáleží na tom, kdo vám ji ukáže. Nemá-li tato opravdovosti, budeme bloudit ještě hodně dlouho, i kdyby nám cestu ukázal sám Bůh Šiva. Výsledek spočívá tedy jen a jen na nás samých.

      Musíme si totiž uvědomit, že k tomuto duchovnímu spojení dvou základních aspektů vedou koneckonců  všechny cesty, nejen tantrické, a to ať si to jejich vyznavači uvědomují či nikoliv, a ať jsou tyto směry na toto spojení zaměřeny přímo anebo nepřímo. Tantry na ně ovšem míří přímo a nezakrytě a proto mají rychlejší úspěch.

      Podle Tajné nauky Tumo se doporučuje použít k tomuto spojení zvukových a případně i optických symbolů, jakožto zevních reprezentantů dvou protilehlých sil přírody.

 

A nyní si připomeňme základní poučku nauky: „Dotknou-li se  klamné formy Bezformového, svitne vědění. Učme se poznávat vládu Věčného skrze karmicky pomíjející“.

 

Co je prvotní formou božího stvoření světa?

Nejprvnější formou?

Byly zevní zvukové symboly vzniklé původním, tj. prvním, pohybem prasíly Absolutna. Každý pohyb je totiž provázen zvukem. Zvuk byl tudíž prvním výsledkem pratvorby.

„Na počátku bylo Slovo“! Čili zvukový symbol nebo symboly. Ony jsou pomíjející, klamné jako je pomíjející všechno, každý tvar a každé slovo a každé jméno, kterého kdy použijeme nebo jehož jsme si vědomi.

      Tyto symboly, protože jsou základním jevem prvotního členění, mohou však přispět k opětnému spojení Toho, co se jeví jakoby rozděleno a my jich proto použijeme jako kněz používá štoly při svatbě. A použijeme jich rovněž při svatbě a to při tajemné mystické svatbě původních dvou sil, či principů, vzešlých z vlastní jednoty.

 

Pro lepší pochopení mi dovolte ještě jednou zopakovat tuto myšlenku.

 

Proč právě by měl být zvuk symbolem a prostředkem opětného spojení onoho základního „plus“  a „minus“?

Protože zvukové symboly byly prvním slovem Božím. Slova, jež bylo u Boha a jímž byl Bůh, jak píše sv. Jan. Zvuk byl prvním důsledkem původního rozdělení, současníkem prvního vyčleňujícího, „jakoby“ vyčleňujícího, neboť není skutečné ale jen zdánlivé. Byl prvnější než světlo, jak opět říká Jan. Proto je tu nasnadě možnost a blízkost absolutního poznání otevřením se Boží Moudrosti, když se správně provádí živá evokace těchto prazvuků zpětněběžným způsobem.

 

„Na základě moci vtěleného Slova je naše duše plně zasvěcena Kristu a k Němu zaměřena“, vyjadřuje v křesťanském světě tutéž základní myšlenku již citovaný de Chardin.

      Je to jeho „Kristus amictus mundo…“, Kristus oblečený světlem. „Takto  mohou věci smyslové (tedy klamné formy) – jak říká de Chardin -  vstoupit životně do nejduchovnějších oblastí našich duší.“

 

Vidíme, že moderní křesťanství této veliké ideji neodporuje, naopak ji plně sdílí, vyzdvihuje a dává za pravdu.

 

Nuže, jak zní tyto dva posvátné zvukové symboly?

Zvukovým symbolem mužské, kladné síly je slovo „Hům“, které se vyslovuje v Tibetu jako HAM a znamená Já, zvukovým symbolem ženské prasíly, tj. tzv. „Hadí síly“, je slovo SA, které se obyčejně překládá jako Jsem. Někdy bývá zvuk SA nahrazován jen zvukem A nebo AH. Význam je však stejný.

       Podle Tajné nauky použití těchto symbolických zvuků jistým způsobem, který bude dále popsán, poslouží člověku ve svých nižších stupních k rozmnožení životní energie či prány v organismu člověka, ve svém pak nejvyšším stupni pomůže mu k ovládnutí a usměrnění téže energie za příčinou spojení dvou opozičních sil universální tvorby, čili poznání Pravdy.

 

Tajné nauky Tumo popisuje tuto sadhanu ve svém třetím základním cvičení, O skrytém psychickém teple takto:

„Spatřuj a slyš, o žáku, písmeno HAM na horním konci středního nervu v Sahasraře, v lotosu sedmém, tisíciplátečném. Spatřuj a slyš jej jako mužský aspekt mystické psychické ohnivé síly, jehož spojením s aspektem ženským svitne ti světlo poznání“! To je základní poučka.

 

Žák Tajné nauky má tedy tento zvukový symbol slyšet i vidět, což znamená upnout se k němu celou 100% pozorností. Vidět ho má jako posvátné bílé písmeno HAM (JÁ) na temeni hlavy, při čemž si má představit, jak z tohoto symbolu kane páteří do Idy a Pingaly až dolů k Muladhaře kouzelný božský nektar, Amrita Bohů, elixír života, božský to nápoj nesmrtelnosti. Své dva psychické nervy Idu a Pingalu, které podél páteře běží, rozpíná při tom ve své představě tak, jako by byly nafouknuty vzduchem. Jimi má bílá životní síla kouzelného „já“ pronikat dolů k dolnímu konci středního nervu v posvátné Muladhaře a naplnit toto středisko Hadí síly do dokonalého tvaru červené barvy a pak vniknout do středního nervu čili do Sušumny samé. Nauka tomu říká „naplnění a vyrovnání“ a požaduje, aby žák řídil své vědomí zcela na tyto pochody.

Toto je pak tedy postup při nádechu HAM.

 

Opakuji tento proces ještě jednou:

 

Žák nadechne nad hlavu bílé HAM a vidí je jakoby přeplněno životodárným nektarem. Kapky nektaru kanou dolů jeho rozšířenou Idou a Pingalou až k sídlu Hadí síly. Tam se nektar spojí s touto životní silou, probudí ji a oživí a vědomí vnikne do Sušumny. To je nádech. Nádechem se má tedy životní síla oživit.

Výdechem – jak říkáme – se dosud latentní síla začne hýbat resp. má se dát do pohybu. A nyní postup při výdechu.

       Žák, který na krátkou dobu zadrží dech v Muladhaře (již proto aby s ní učinil příslušnou představu), vydechne nyní v Muladhaře ženský zvukový symbol SA. Tímto výdechem  SA má vytrysknout Hadí síla zezdola ze svého sídla v oblasti perinea a dát se do pohybu. Sušumnou nahoru má vytrysknout pomocí výdechu SA až k Brahmarandře a tímto Brahmovým otvorem (v hlavě) přímo nad hlavu.

      Vydechuje se tedy v čakranu prvním, zatímco nádech se odehrává v čakranu (čili lotosu) sedmém.

 

To vše se ovšem děje jen v představě žáka, tedy v jeho mysli. Ve skutečnosti dech pochopitelně vchází i vychází nosními dírkami, ale to on přestává vnímat.

Žák totiž odmítá vnímat obvykle zevní dýchání a všímá si jen a jen svých vnitřních představ. Ale pozor! Představy nejsou poznáním a to on dobře ví!!

      Pravda je skryta daleko za veškerými představami, i když správné představy mohou posloužit k jejímu odhalení.

 

Takto může žák pokračovat neomezeně dlouho ve svém dýchání, má-li čas, chuť a náladu, neboť cvičení není časově omezeno. V optimálním případě může trvat po celý den i noc s výjimkou jídla a spánku. Není-li však žák k cvičení právě disponován, nemá-li dostatek času, pokračuje  v něm po libovolnou dobu, hodinu nebo dvě a to i po několik týdnů anebo měsíců tak dlouho, až se dostaví určité výsledky jeho snažení.

      Nebudu je popisovat. Žák je pozná sám, což je lepší. První známkou je však vyprazdňování mysli, vnímané jako pocit velmi příjemné lehkosti, svobody, osvobození a tichého, zdánlivě zcela bezdůvodného štěstí.

      Toto je tzv. první pořadí třetího základního cvičení TUMO.

 

Ve druhém pořadí dýchá žák stejně, ale jeho představy jsou jiné. Druhé pořadí je složitější, ale také úměrně k tomu mocnější a účinnější. Podotýkám, že všechny vizuální představy se dějí zpravidla na začátku jednotlivých cvičení, tak asi hodinu nebo dvě. Při pokračování se od nich postupně upouští a sleduje se jen stav vnitřní bdělosti, který je vlastně ze všeho nejdůležitější.

 

Druhé pořadí vypadá takto:

Za stejného způsobu dýchání (jako v prvním pořadí), žák si představí, že ze sídla „Hadí síly“ vyráží malý špičatý plamének asi ½ prstu dlouhý. Tento plamen si představuje tedy na dolním konci svého středního nervu (Sušumny), tedy při konci své páteře. Vidí, že plamének je kolmý, přímý, průsvitného jasu, červený a prázdný a že se točí jako vřeteno. Otáčí se kolmo vzhůru ve směru hodinových ručiček. Nauka o tom říká:

„Pozoruj, ó žáku, jak plamen každým dechem vystupuje o půl prstu výše a jak po osmi dechových tazích dosáhne nervového centra v pupku.

       Po dalších deseti tazích dechu jsou všechny plátky psychických nervů nervového  střediska pupečního (Manipury) naplněny psychickým teplem.

       Po dalších deseti dechových tazích vyzařuje teplo z Manipury dolů a zahřívá všechny dolejší části těla až po konečky prstů.

       Odtud vyzařuje po dalších deseti tazích nahoru a zahřívá tělo až k psychickému centru v srdci (Anahatě).

       Po dalších deseti dechových tazích vnikne teplo až k psychickému centru krčnímu (Višudhi) a po dalších deseti dosáhne temeno hlavy – tisíciplátečného lotosu, Sahasrary.                        

       Tímto způsobem konej své pozorování, ó žáku!“

 

„Dej, ale jen velmi pozvolna doj nebeskou krávu“!

„Nebeská kráva“, to není příliš poetické označení z našeho hlediska. Označuje se tak ono posvátné písmeno HAM, kdež se na ně pohlíží jako na mužský doplněk „Hadí síly“. Pro Tibeťana a ještě spíše pro Inda je však název posvátný.

„Z písmene HAM vychází nektar bohů jako z krávy mléko“, říká Nauka, používajíc i nadále tohoto božského nektaru – představy.

 

Píše se dále:

„Po dalších deseti dechových tazích písmeno HAM, spatřované na temeni hlavy, se psychickým teplem rozpouští do tajné přírodní životní síly, přeměněného „měsíčního proudu“ a tato síly zahřívá jak psychické centrum v mozku - Sahasraře, jak se jí říká, je vlastně symbol pohlavní síly přeměněné v „odžas“, v duchovní sílu, pomocí níž se vytváří psychické teplo a oživuje všechny utajené duševně - tělesné síly a vibrace.

 

„Však jen klidně pokračuj, ó žáku!“

Po dalších deseti dechových tazích zahřeje psychické teplo psychické nervové centrum krční, po dalších deseti srdeční, po dalších deseti uchopí psychické nervové centrum pupeční, načež po dalších deseti dechových tazích je celé tělo prohřáto od hlavy k patě.

 

Při vyučování „dojení nebeské krávy, tvoří sto osm dechových tahů jeden cvičný pochod. Buď pozorný, ó žáku! Aby se dostavil plný následek cvičení, musí být na začátku tento pochod šestkrát zopakován během jednoho dne a jedné noci. Později zmenšuj počet  opakování na čtyři cvičné pochody ve shodě s prodloužením dechu! Prodlévej nepřetržitě v pozorování, ó žáku, s výjimkou v době jídla a spánku a věz, že shora jmenované pochody ovládání těla, vědomí a životní síly se jmenují  „účinné pochody psychického tepla“, praví Nauka.

 

Shromažďováním životní síly v ústředním nervu vzniknou ti, ó žáku, zkušenosti neobyčejné a mimořádné. Za prve bude vyvolán jistý druh vnitřního tepla, za druhé zažiješ odlesk či světlo podobné rannímu svítání na bezmračném nebi a za třetí, zadržíš-li ještě k tomu vydechování vědomým úsilím, tu psychická síla se zastaví ve svém pochodu a udrží se na vlastních místech (v psychickém centru) a bude ji použito k Prozření.

Tento pochod se nazývá zadržení.

Zadržuj délku dechu, zadržuj pohyb dechu, zadržuj sílu dechu. A ničeho se neboj, ó žáku!

Cvič „Já jsem „-„ HAM-SA“ a buď navždy šťasten!

 

A to je konec Nauky

 

Tímto cvičením, je-li úspěšné, vědomí vejde trvale do ústředního nervu, klam ega byl přetržen a Pravda je realizována.

       Soustředěním vědomí v Sušumně přetrhuje se totiž uzel ega, který člověka váže a vázal po dlouhé věky, člověk se osvobozuje, tělo přestává být zaměňováno za pravé „Já“ a Skutečnost je i v člověku konečně sama sebou i pro něho samotného.

 

„Pevně spočívaje v něm samém, je sám v sobě Osvíceným, je sám v sobě Poznáním –Buddhou, říkají moudří.

       Zde končí klam, končí nevědomost a člověk už není oddělen od Pravdy, není oddělen od Absolutna a to ani zdánlivě a ani se necítí být oddělen neboť je realizoval ve svém vnitřním srdci jako pravé „Já jsem“.

 

„Žhne-li skvoucí plamen Vědomí pouze v nervu ústředním“, říká o tom Šri Ramana Mahariši, „nezazáří nic jiného, než Atman. I když okolní věci jsou jasně vnímány, neexistuje jako od Atmana. Člověk pak poznává i v nich Atmana a to stejně jako nevědomý své tělo“.

 

Tímto tedy končí vyučování Tajné tibetské nauky TUMO, přednášené v Praze déle než jeden rok. Nauky – která jak je mi známo – přivedla i u nás během tohoto roku některé posluchače k hlubokým úrovním duševního osvícení. Vyžaduje ovšem čas a soustavné úsilí a zejména u posledního cvičení alespoň dočasný celibát.

     Nauka ovšem obsahuje ještě další cviky prospěšné a účinné, které se však většinou týkají získávání esoterních sil a schopností a které jednak nejsou nezbytnou podmínkou duchovního prozření, jednak předpokládají ještě vážnější úsilí a často i úplnou izolaci a nejsou proto pro naše prostředí praktické. Jde například o

sílu záření,

síly získávané z jednotlivých elementů,

píše se o schopnosti vznášet se a létat,

stát se průsvitným a beze stínu,

o schopnosti překonávat nejrůznější překážky zemní i vodní atd.

 

Trpělivost, vytrvalost, čas a síla, které by si však takové cvičení nutně žádaly, nejsou vždy ekvivalentní dosaženým výsledkům. A také nejsou přímou cestou k Pravdě, jak jsem již kdysi  řekl, jenom jakýmisi atributy pokroku. Nebudou proto u nás tyto další cviky prozatím veřejně přednášeny.

 

A tak by mohl náš výklad této tajné nauky skončit, ale ještě neskončí. Stalo se totiž zvláštní náhodou víc snad než náhodou řízením osudu, že právě k závěru vyučování přijel k nám do ČSR indický světec Svami Jonadan, který je živým reprezentantem této nauky.

 

„Slyšeli jsme, že vyučujete v Československu Tajným naukám Tibetu“, pravil mi žák tohoto světce dr. Rameš Khandeval, „z Tibetu pochází i naše sádhana“. A pak mi sdělil, že kdysi bylo toto učení známo i v Indii, kde došlo k zapomnění během času. Naštěstí bylo před tím převedeno do Tibetu, odkud se nyní vrací. Toto všechno je nám už známo, neboť o původu a osudu Tajných tibetských nauk jsme zde již nejednou vykládali.

 

„Dech a výdech je vším““, byla kdysi první slova Mistra Janardana, když před léty přerušil své dlouhodobé mlčení a jal se poprvé vyučovat této sadhaně. Je to učení, které guru tohoto gurua

Šri Purnanand Svami přivezl osobně do Indie z tibetských velehor, kde strávil většinu požehnaného života.

      Viděl jsem obraz Šri Purnanda. Byl to obraz muže stojícího na břehu Gangy. Hlubší zamyšlení nad ním dovolovalo pochopit, že jde o osobu velmi rozhodnou a mimořádnou. Osobu, která – jak jsem později zjistil – se nezastavila nejen před záhadou člověka, ale ani před záhadami světa, jichž dosud jen málokomu se podařilo rozluštit.

   

První stupeň Svamiova učení je velmi jednoduchý a tvoří vlastně jen jedno ze základních cvičení Tajné nauky TUMO, ovšem poněkud modifikované. I zde jde především o to, rozmnožit a usměrnit tajnou životní energii člověka k jeho duchovním cílům a získat tak trvalou harmonii k ovládání zákona dvojpólovosti.

      „Joga znamená spojení, zharmonizování něčeho“, říká Svami Janardan. „Naše sádhana není nic jiného, než opětovné spojení dvou oposičních sil universální tvorby.“

 

Dávám mu pravdu, neboť pozoruji, že se naše nauky v tomto bodě shodují. Dobrá věc je však někdy mnohoznačná. Slunce nejen hřeje, ale i svítí, voda nejen očišťuje, ale i zavlažuje. Země, voda, vzduch i oheň, všechny elementy jsou široce mnohoznačné.

 

„Existuje totiž trvalý proces v přírodě i v člověku“, vykládá Svami, „který je znám jako nádech a výdech a kterému se říká stručně dýchaní. A jako je první dynamický dech Boží provázen zvukem AUM či ÓM, tak i dech stvořených bytostí je provázen zvukem AUM, rozložených do zvuku A-HA, dýchá-li se ústy a ÚM-HUM, dýchá-li se nosem. Staří mudrci indičtí a tibetští si však při tom povšimli něčeho zvláštního. Říkají, že při výdechu vychází z bytostí více zvukové a tím i více životní energie, než do ní při vdechu vchází. Tím však dochází k pozoruhodným úbytkům.

     Tento úbytek energie, čili prány, musí být pak nahrazován potravou, spánkem, slunečním zářením a tak podobně. Přesto však dochází často v člověku k nevyvážení sil, k destrukci a namnoze i až k chaosu. Chaos v mnoha jedincích je však vždy příčinou chaosu mezinárodního.“

 

Co způsobuje úbytek a rozdíl v přijaté a vydané energii?

Je to slabika H, kterou můžeme slyšet při každém výdechu, ale nikoliv při vdechu. Kouzelná slabika, která magicky přitahuje velkou dávku životních sil. Je tak kouzelná, že některé světové, jako např. francouzština, se ji zdráhají vyslovovat.

       Ale co kdyby člověk svůj dech záměrně přizpůsobil? Co kdyby při nádechu vdechl více zvuku než při výdechu vydal?

Svami Janardan říká, že mudrci nadechli slovo HAM, zvukový to symbol kladné síly Boží a vydechli ženský symbol SA, symbol „Hadí síly“. Tak bylo objevena speciální dýchací technika, která nejen zabraňuje ztrátě energie, ale je dokonce s to nabít člověka novou netušenou životní silou. A nadto ještě způsobit spojení obou Božích principů v něm, čili dovést člověka k Realizaci.

      „Upanišády nazývají to stavem Brahmy, indické tantrické texty nazývají to spojením Prakrity a Puruši, vy křesťané to nazýváte spojením člověka a Božství“, říká Svami.

 

Co jiného je to než spojení stvořeného jedince se svým Stvořitelem?

Spojení klamných forem a Bezformových?

Poznáváte nyní stejně hlubokou moudrost obou velkých Učení?

 

„Dech člověka je jen mikrokosmická manifestace makrokosmického rytmu“, říká gurudži Janardan a na tomto místě je založena jeho Sádhana.

„Dýchej v Adžně. Moudrost šestého lotosu sama vyvede vitální sílu vzhůru!“, učí.

 

Je mi známo, že je to účinná modifikace původního textu nauky. Nadechují neslyšně v Adžně, vydechují ústy. V tomto se tedy poněkud lišíme. Ale shodujeme se opět při zadržování dechu, ačkoliv i zde zaznamenáváme v novém systému jisté zjednodušení. Oni to provádějí tak, že záměrně vydechují méně než nadechují, aby pak v tzv. „hrncové formě“ plic vydechli ono SA několikrát za sebou. Rozdíly v obou systémech jsou tedy skutečně jen nepatrné, až na jeden.

     Staré texty u těchto cvičení bezpodmínečně trvají na celibátu. A tak, ať si každý vybere to, co se mu hodí a co odpovídá jeho současným možnostem a sklonům. Určitě mu pomůže alespoň jeden z uvedených tří cviků. Ale také je může libovolně kombinovat při zachování základních pravidel veliké Boží hry.

 

Toto je tedy první část Svamiova poselství a sice jeho „zevní“, řekl bych nižší část, přijatelná a velmi dobře požitelná pro ty, kdo ulpívají na zevním projevu. Svami říká, že tato metoda odstraní nejrůznější životní překážky a potíže, zdravotními prý počínaje a duchovními konče. Jak mi psal z Kanady Khandeval, byla akceptována četnými vědci v Německu, Holandsku, Švýcarsku, Kanadě i jiných zemích na současné misijní cestě obou Svamiů po západním světě. A jistě i u nás.

       Sám mohu potvrdit tuto obrovskou moc a sílu této metody právě tak jako u obou předchozích, neboť jsem je mnohokrát osobně přezkoušel. Doporučuji proto  vám, žákům cesty, k trvalému provádění.

 

 

Ale je tu druhá část Svamiova poselství a ta je ještě hlubší.

Ti kdo se setkali se Svami Janardanem osobně a odložili při tom předsudky a domýšlivou pýchu své vlastní osobnosti, mohli ji poznat. Bohužel se to nepodařilo každému.

       Pozoroval jsem dva návštěvníky, žáky jiného Mistra, kteří přišli  k Svamimu Janardanovi a zase odešli a nepoznali nic. A byli to poctiví a dlouholetí zájemci o věci duchovní. Nepoznali nic z opravdového duchovního postoje světce, nic z jeho svatosti, nic z jeho čistoty, nic z jeho duchovní opravdovosti.

      Viděli jen milého člověka poněkud nezvyklého, skoro archaického zjevu. „Dědečka z pohádky“. Jak mu říkali děti na koupališti v Jílovém. Ale to je opravdu slabé a velmi omezené povrchní pozorování. A viděl jsem bohužel i jiné, kteří byli při tom tak zaujati svými osobními záměry, že jejich pozorování stalo se nakonec úplně pokřivené.

K jejich velké škodě!!

 

HAM-SA, JÁ JSEM!

 

Je to kouzelné spojení zvuků, slov a významů!

Jak šťasten je ten, kdo je alespoň jednou v životě uskutečnil, byť i jen na zlomek vteřiny. Takový člověk poznává plně i druhou část velikého Svamiova poselství, neboť ví, že toto spojení se musí uskutečnit nikoliv v čase  a ani v prostoru, ale v jiném jediném stavu mimo prostor a čas, který je stavem prvopočátku tvoření nevyzpytatelného pramene statického principu Absolutna.

 

On rozeznává a vidí rozdíly!

 

Jak zcela jinak září takový šťastný, svobodný a volný, jenž spojení uskutečnil!

Jen si to uvědomit odložením vlastního egoismu, mylných předpokladů nedomyšlených názorů a svírajících pochybností!!!

 

„Já jsem, já jsem“, pozorujte, jak je toto učení blízké Bibli! Pozorujte, jak je blízké vznešené nauce Šri Ramana Maharišiho.

„Stále si uvědomovat Já.“

 

Jen nezaměňovat nikdy tělo za toto vnitřní pravé Já a nezapomínat nikdy, tedy ani při těchto cvičeních, že nejsme tělem ani komplexem sklonů a pudů, ale čistým nekonečným Bytím, které je pravou podstatou všeho existujícího!!!

 

A také je tak uctívat!

Zbožně, oddaně a odevzdaně!

I při svých cvičeních a pomocných představách udržujme trvale nepřerušovanou láskyplnou myšlenku: „Nejsem tělo, nejsem smysly, nejsem mysl, jsem absolutní „Já“!!!“

 

Zmiňuji se o tom gurudžimu.

„Ale ovšem, Šri Ramana z Tiruvanamalayi!“, říká radostně. „To je mistr, který zasluhuje mé nejvyšší úcty a jeho nauka je jednou z nejhlubších duchovních nauk.“

 

Jsem šťasten tímto novým poznáním, které nás ještě více sblížilo Což by bylo možno dojít k nejvyššímu cíli bez realizace pravého Já?!

      Mlčeli jsme spolu a radovali se jako dvě malé děti. Mluvili jsme různými jazyky a přece jsme si rozuměli často i bez tlumočníka, neboť nejednou řekli oba totéž.

Vždyť Pravda, milí přátelé, je jen jedna.

Jenom možnosti přístupu k ní jsou různé.

Ale ten, kdo hledá jen a jen Pravdu, najde ji jistě, jak už řekl Ježíš.

 

Zapsali se nám do srdcí velicí bílí bratři z Laxmandžuly, z podhoří Himalájí, Svami Janardan i Svami Khandelval. Hledají to, co hledáme my, co my nacházíme, proto jsme si tak blízcí.

      Provázeli jsme je v duchu na jejich cestě západním světem a zachycovali jejich milé pozdravy a vzpomínky. Vzpomínali často na Čechy a na Prahu. Pozdravovali všechny s nimiž se sešli a posílali svá požehnání. Jakápak vzdálenost pro duše blízké, které stejně Boha milují? V této lásce jsou čas a prostor zcela podřadné.

     Přijali jsme jejich dětská srdce se srdci otevřenými. Proto jsme si tak dobře rozuměli. Přes barvu pleti, přes šířku zemí, hor a oceánů, duše těch, kteří dojdou stejného cíle splývají v Jedno a nikdy se už nerozejdou.

 

Neboť vědí, že vše co jest, jest Bůh, který je Jediný!!

 

 

Óm, namó sarvah Tathágata!

Ať jsou pozdraveni všichni takto jdoucí!

 

Óm mani padme hům.