Cesta k vnitřnímu míru

 

 

 

Dnes bude má řeč určena zvláště pro vás mnichy a novice, a tak se soustřeďte a poslouchejte. Nemusíme hovořit o ničem jiném kromě praxe Dhamma-vinaje (nauky a disciplíny).

 

Každý z vás by si měl být jasně vědom toho, že nyní jste buddhis­tičtí mniši či novicové a měli byste se podle toho náležitě chovat. Vši-chi jsme zakusili laický život, který se vyznačuje zmatkem a nedostat­kem formální praxe Dhammy. Nyní, když jsme přijali vnější formu buddhistického samany, musí v naší mysli dojít k zásadním změnám, tak abychom se odlišili od laiků, co se týče způsobu myšlení. Musíme se snažit, aby veškerá naše řeč a tělesné jednání – způsob, jakým jíme a pijeme, jak se pohybujeme sem a tam – odpovídaly vlastnostem samany, čímž Buddha mínil člověka, jenž se věnuje duchovní praxi. Takový člověk se vyznačuje klidem a zdrženlivostí. Dříve, jako laici, jsme nevěděli, co to znamená být samana, neznali jsme onen vnitřní klid a zdrženlivost. Nechali jsme svá těla a mysli, aby si užívaly zába­vy pod vlivem toužení a mentálních nečistot. Když jsme zakoušeli příjemné árammana (mentální předměty), měli jsme dobrou náladu, a naopak nepříjemné mentální předměty v nás vyvolávaly špatnou nála­du – tak tomu je, dokud jsme v zajetí mentálních předmětů. Buddha říká, že ti, kteří jsou stále ještě pod vlivem mentálních předmětů, na sebe nedávají dobrý pozor. Nemají žádné útočiště, žádné klidné místo, a proto dovolí své mysli, aby následovala nálady spojené se smyslo­vou rozmařilostí, a poté uvíznou v strasti, trápení, naříkání, bolesti, žalu a zoufalství. Nevědí, jak se zastavit a s odstupem zauvažovat nad tím, co prožívají.

 

 

Jako buddhističtí mniši žijící životem samany musíme upravit svůj zevnějšek tak, aby odpovídal vlastnostem samany: holíme si hlavu, střiháme si nehty a nosíme hnědé roucho bhikkhua – prapor ušlechti­lých, Buddhy a ostatních arahantů. Jsme zavázáni Buddhovi za to, že nám zanechal a předal tyto zásady, jež nám umožňují žít mnišským životem v závislosti na materiální podpoře laiků. Naše obydlí byla postavena a darována lidmi, kteří mají důvěru v Buddhu a jeho učení. Nemusíme si pro sebe vařit jídlo jen díky tomu, že Buddha takto usta­novil náš způsob života. Obdobně jsme zdědili i roucha, léky a všech­ny ostatní věci, které používáme. Když vstoupíme do mnišské obce, jsme označováni na konvenční rovině jako mniši a oslovováni „cti-hodný“, ale pouhá změna našeho zevnějšku nás nečiní vskutku cti­hodnými. Být mnichem na konvenční rovině znamená, že vypadáme navenek jako mniši. Stačí, když si oholíme hlavu a oblékneme se do hnědého roucha, a lidé nás nazývají „ctihodný“, ale to, co je vskutku hodné úcty, nám dosud chybí – jsme „ctihodní“, jen pokud jde o naše jméno. Je to stejné, jako když vyrobí sochu Buddhy z betonu či mosa­zi: nazývají ji „Buddha“, ale ve skutečnosti to žádný Buddha není. Je to pouze kov, dřevo, vosk nebo kámen. Taková je konvenční realita.

 

S námi je to podobné. Když se staneme mnichy, dostaneme titul „ctihodný Bhikkhu“, ale to samo o sobě nás nečiní ctihodnými. Ve skutečnosti – jinými slovy, na rovině mysli – toto slovo stále ještě neodpovídá realitě. Naše mysli dosud nebyly plně zdokonaleny vlast­nostmi jako jsou mettá (laskavost), karuná (soucit), muditá (blahovů-le) a upekkhá (vyrovnanost). Nedospěli jsme dosud k vnitřní čistotě. Chtivost, nenávist a zaslepenost nám stále stojí v cestě a zabraňují vzniku toho, co je vskutku hodné úcty.

 

Naše praxe spočívá v postupném vyhlazování chtivosti, nenávisti a zaslepenosti – mentálních nečistot, které lze většinou nalézt v každém z nás. Tyto vlastnosti nás poutají ke koloběhu bytí a znovuzrozování a brání nám v dosažení vnitřního míru. Chtivost, nenávist a zaslepenost jsou onou překážkou pro vyvstání samany – tj. klidu – v našem nitru. Dokud nás nenaplní tento vnitřní klid, nejsme stále ještě opravdový samana; jinými slovy, naše mysl nezakouší onen stav míru, který je prost chtivosti, nenávisti a zaslepenosti.

 

 

Toto je důvod, proč se zde cvičíme – abychom vymetli chtivost, nenávist a zaslepenost z naší mysli. Pouze když tyto nečistoty zmizí, můžeme dosáhnout vnitřní čistoty, která je vskutku hodná úcty.

Abyste upevnili to, co je hodné úcty, ve svém nitru, musíte cvičit nejen svoji mysl, ale také své tělo a řeč. Tyto tři články musí pracovat dohromady. Než můžete cvičit své tělo a řeč, musíte cvičit svoji mysl. Avšak pracujete-li pouze s myslí a zanedbáváte přitom tělo a řeč, se­tkáte se pouze s neúspěchem. Tyto tři věci nelze od sebe oddělit. Když cvičíte svoji mysl, aby byla hladká, poddajná a skvělá, lze to přirovnat k výrobě dřevěného kůlu či prkna: abyste získali kůl, který je hladký, nalakovaný a pěkný na pohled, musíte nejprve jít a porazit strom. Pak musíte ořezat hrubé části, jako jsou kořeny a větve, načež strom roz­štípnete, nařezáte na trámy a ty opracujete. Práce s myslí je podobná práci s dřevem: nejprve se musíte vypořádat s hrubšími věcmi. Musíte odstranit kořeny, kůru a všechno, co je hrubé a nepěkné, abyste získali to, co je přitažlivé a pěkné na pohled. Musíte se propracovat skrze hrubé k tomu jemnému. Praxe Dhammy je podobná. Vaším cílem je zklidnění a očištění mysli, což není snadný úkol. Musíte začít u vněj-ších věcí – těla a řeči – a postupně se propracovávat dovnitř, dokud nedosáhnete toho, co je hladké, zářivé a nádherné. Můžete to přirovnat třeba k těmhle židlím a stolům. Nyní vypadají pěkně, ale kdysi to byly jen hrubé kusy dřeva s větvemi a listím, které musel někdo opracovat a ohoblovat. Tímto způsobem můžete získat nádherný kus nábytku anebo mysl, jež je vytříbená a čistá.

 

Stezka, kterou Buddha popsal a která vede k vnitřnímu klidu a k vyhlazení všech nečistot, má tři aspekty, jimiž jsou síla (morální zdr­ženlivost), samádhi (soustředění mysli) a paňňá (porozumění). Toto je stezka praxe. Je to cesta, která vás vede k vnitřní čistotě a umožní vám plně si osvojit vlastnosti samany. Je to cesta k úplnému opuštění chti­vosti, nenávisti a zaslepenosti. Praxe se od ní nijak neliší, ať na ni po­hlížíte z vnitřního či vnějšího hlediska.

 

Tento způsob cvičení a zdokonalování mysli – což zahrnuje recita­ci, meditaci, naslouchání výkladům Dhammy a všechny ostatní aspek­ty praxe – vás nutí vzdorovat tlaku mentálních nečistot. Musíte jít pro­ti navyklým tendencím své

mysli, protože obvykle následujeme tu nejsnazší cestu, jsme líní a vyhýbáme se všemu, co je nějakým způso­bem nepříjemné a obtížné. Mysl nechce vynaložit žádné úsilí a pokou­ší se z toho nějak vytočit. Proto musíte být připraveni snášet obtížné podmínky a vkládat úsilí do své praxe. Musíte pěstovat trpělivost a vytrvalost. Dříve byla vaše těla pouze nástroji zábavy; vytvořili jste si různé nedobré návyky, a proto je nyní těžké s nimi praktikovat. Dříve jste nebyli zdrženliví ve své řeči, a nyní je těžké ovládnout se. Ale stejně jako s tím dřevem, nezáleží na tom, jak obtížné a nesnadné se to zdá být: než z něj vyrobíte stoly a židle, nutně se setkáte s určitými potížemi. Na tom ale nezáleží; je to prostě něco, s čím se na cestě mu­síte střetnout. Musíte se propracovat hrubým dřevem, abyste nakonec získali hladké kusy nábytku.

 

Buddha učil, že taková je stezka praxe pro všechny z nás. Všichni jeho žáci, kteří dosáhli plného osvobození, byli – když se stali mnichy a začali praktikovat – prostí puthudždžanové (obyčejní lidé). Byli stejně nedokonalí jako my, měli stejné ruce a nohy, oči a uši, chtivost a hněv – přesně jako my. Neměli žádné zvláštní rysy, kterými by se lišili od nás ostatních. Buddha a jeho žáci byli na počátku právě tako­ví. Potom však praktikovali a zaslepenost přeměnili ve stav probuzení, nepěkné vlastnosti v krásné vlastnosti a to, co bylo takřka bezcenné, v něco velmi užitečného. Na tomto úkolu pracují generace žáků až do dnešního dne. Jsou to děti obyčejných lidí – rolníků, kupců a obchod­níků –, které se vymaní ze světských smyslových rozkoší a odejdou z domova do bezdomoví. Mniši v Buddhově době se dokázali cvičit a praktikovat, a vy musíte chápat, že máte stejné možnosti. Skládáte se s týchž pěti složek (khandha) jako oni. Máte také tělo, příjemné a nepří-jemné pocity, různé vjemy, mentální formace a vědomí – a rovněž toulavou a neposednou mysl. Jste si vědomi dobrého a zlého. Všechno je totožné. Kombinace tělesných a mentálních prvků, jež tvoří každé­ho z vás, se téměř neliší od té, jež příslušela Buddhovým žákům, kteří se cvičili a dosáhli osvobození pod jeho vedením. Všichni začali jako obyčejní, neosvícení lidé. Někteří byli dokonce lupiči a násilníci, za­tímco jiní pocházeli z dobrého prostředí. Nijak se nelišili od nás. Buddha je inspiroval a pohnul k tomu, aby odešli z domova do bez­domoví a cvičili se za účelem dosažení ušlechtilé stezky a jejích plodů (magga-phala).

Dnes, podobným způsobem, jsou lidé jako my inspirováni k praxi síla, samádhi a paňňá. Síla, samádhi a paňňá jsou názvy pro různé aspekty praxe. Když praktikujete síla, samádhi a paňňá, znamená to, že praktikujete sami se sebou. Správná praxe se odehrává zde ve vašem nitru. Správná síla existuje zde, správné samádhi existu­je zde. Proč? Protože vaše tělo je zde. Praxe síla zahrnuje každou část těla. Buddha učil, abychom byli pozorní vůči všem našim tělesným činům. Vaše tělo existuje zde! Máte ruce, máte nohy právě zde. Tady můžete praktikovat síla. To, zda vaše činy budou v souladu s Dhammou, závisí na tom, jak cvičíte své tělo. Praxe ve vztahu k řeči zname­ná být si vědom věcí, které říkáme. Měli bychom se vyvarovat ne­správné řeči, jako je hrubá řeč, zlomyslná řeč a zbytečné tlachání. Ne­správné tělesné jednání zahrnuje zabíjení živých bytostí, kradení a sexuální nevázanost.

 

Je snadné takhle odříkat seznam nesprávných činů, jak se vyskytuje v knihách, ale důležité je chápat, že bychom se jich všech mohli potenciálně dopustit. Vaše tělo a řeč jsou s vámi tady a teď. Cvičíte se v morální zdrženlivosti, snažíte se vyvarovat neblahých činů – zabíjení, kradení a sexuální nevázanosti. Buddha nás nabádá, abychom dávali bedlivý pozor na své činy už od té nejhrubší úrovně. V laickém životě jste možná neměli příliš vysoký morální standard a často jste porušo­vali pravidla. Například jste zabíjeli zvířata a hmyz, sekerou nebo pěs­tí. Možná jste nedávali dost dobrý pozor na to, co říkáte: lhaní zname­ná překrucování pravdy či přehánění; hrubá řeč znamená nadávání druhým – „ty hlupáku“, „ty pitomče“ a podobně; plané tlachání zna­mená pošetilé mluvení bez jasného účelu či cíle. Toho všeho jsme se dopouštěli. Vůbec žádná zdrženlivost! Krátce řečeno, dodržování síla znamená mít nad sebou neustálý dohled, hlídat své činy a svou řeč.

 

Kdo je zodpovědný za vaše činy? Kdo na ně dohlíží? Když zabijete nějaké zvíře, kdo si je toho vědom? Je to vaše ruka, anebo někdo jiný? Když berete majetek někoho jiného, kdo si je vědom toho činu? Tady musíte rozvíjet uvědomělost. Než propadnete sexuální nevázanosti, kde je vaše vědomí? Je vaše tělo tím, kdo ví? Kde je vaše uvědomělost předtím, než vyslovíte lež, nadávku či něco pošetilého? Jsou si vaše ústa vědoma toho, co říkají, nebo

jsou si slova vědoma sama sebe? Zauvažujte nad tím: schopnost uvědomování je tím, co musí převzít zodpovědnost za vaši síla. Cvičte svou uvědomělost, tak aby dohlížela na vaše činy a řeč. Toto vědění či uvědomování je tím, co dohlíží na vaší praxi. Když dodržujete síla, používáte tu část mysli, která řídí vaše činy a vede vás k dobrému a špatnému jednání. Chytíte toho lotra a přeměníte ho v šerifa či starostu. Zkroťte tuto neposednou mysl a donuťte ji převzít zodpovědnost za všechny vaše činy a slova. Uvažuj­te nad tím, aby vám to bylo jasné. Buddha nás učil, abychom dávali dobrý pozor na své jednání. Co je tím, co dává pozor? Tělo nic neví, pouze stojí, chodí a podobně. S rukama je to stejné; nic nevědí. Než se něčeho dotknou či něco uchopí, někdo jim k tomu musí dát příkaz. Když zvedají a pokládají různé věci, někdo jim musí říkat, co mají dělat. Ruce samotné si nejsou ničeho vědomy; někdo jim musí dávat příkazy. Podobně je tomu s ústy – cokoliv říkají, ať je to pravda nebo lež, hrubé či zlomyslné, je to vždy na něčí příkaz.

 

Když praktikujeme, musíme ustanovit sati (bdělost) uvnitř toho, co si je vědomo. Tato uvědomělost je onen záměr, který nás dříve vedl k tomu, abychom zabíjeli živé bytosti, brali majetek druhých lidí, oddá­vali se sexuální nevázanosti, lhali, pomlouvali, říkali pošetilé věci a zapomněli na veškerou zdrženlivost. To, co ví, nás vedlo k tomuto jednání. Existuje to uvnitř mysli. Zaměřte svou bdělost či sati – onu neustálou pamětlivost – na tuto schopnost uvědomování. Nechte tuto uvědomělost dohlížet na vaši praxi.

 

Buddha ustanovil tyto základní principy pro oblast morálního jed­nání: zabíjet je špatné, je to porušení síla; kradení, sexuální neváza­nost, lhaní, hrubá a pošetilá řeč jsou všechno případy porušení síla. Tohle se učíte nazpaměť. Je to princip morální disciplíny, jak ho vylo­žil Buddha, který vás nabádá k tomu, abyste bedlivě dohlíželi na to ve vás, co bylo v minulosti zodpovědné za porušování morálních pravi­del. To, co vydávalo příkazy jako zabíjet či ubližovat druhým, krást, oddávat se sexuální nevázanosti, říkat nepravdivé či nevhodné věci a všeobecně ztrácet zdrženlivost – zpívat a tancovat, chodit za zábavou a dělat různé hlouposti. To, co dávalo příkazy k všem těmto činům, musí teď začít dohlížet na stav mysli. Používejte sati či bdělost k to­mu, aby si mysl byla stále pamětliva přítomného okamžiku a udržovala si tak vyváženost. Ať mysl dohlíží sama na sebe. Věnujte tomu dobrou pozornost.

 

 

Jestliže je mysl opravdu schopna mít nad sebou dohled, není pak už příliš těžké hlídat svou řeč a činy, neboť ty jsou pod vedením mysli. Dodržování síla – dávání pozor na to, co děláme a co říkáme – není zase tak obtížné. Udržujte si uvědomělost v každém okamžiku a v každé tělesné pozici, ať ve stoje, v chůzi, vsedě nebo vleže. Předtím, než něco uděláte nebo řeknete, nejprve ustanovte bdělost, a nikoliv naopak. Musíte mít sati, být si vědomi a pamětlivi, ještě než začnete jednat. Nezáleží na tom, co hodláte říci, nejprve musíte být pozorní vůči své mysli. Cvičte se v tom, dokud nedosáhnete plynulosti. Cvičte se tak, abyste už předem věděli, co se bude v mysli dít; bdělost se pak stane přirozenou a vy budete bdělí, ještě než začnete jednat či hovořit. Tímto způsobem ustanovte bdělost ve své mysli. Nechte to, co ví, do­hlížet na vaši mysl, neboť odtud pramení všechny vaše činy.

 

Odtud vycházejí všechny záměry, a proto se v praxi setkáte s neúspěchem, budete-li chtít po někom jiném, aby plnil tento úkol. Mysl musí dohlížet sama na sebe; pokud se o sebe nedokáže postarat, nikdo jiný jí v tom nepomůže. Proto Buddha učil, že dodržování síla není zase tak obtížné – stačí prostě jen hlídat svou mysl. Když řeknete či uděláte něco k neprospěchu sebe či ostatních, je-li přítomna bdělost, budete si toho okamžitě vědomi. Víte, co je správné a co je nesprávné. Tímto způsobem můžete dodržovat síla. Cvičíte své tělo a svou řeč na té nejzákladnější úrovni.

 

Když střežíte svou řeč a své činy, vaše jednání bude bezchybné a potěšující pro druhé, zatímco vy sami žijete díky zdrženlivosti v klidu a pohodě. Veškeré vaše chování, způsoby, řeč a pohyby se stanou nádhernými, neboť se snažíte jednat uvážlivě a přiměřeně k dané situ­aci. Můžete to přirovnat k vašemu obydlí či meditační hale. Jestliže pravidelně čistíte a uklízíte své obydlí, pak bude jeho vnitřek i jeho okolí pěkné na pohled, nikoliv hromada špíny a smetí. To je proto, že se o něj někdo stará. S vašimi činy a slovy je to podobné. Pokud se o ně dobře staráte, stanou se nádhernými; a to, co je špinavé a nepěkné, nebude moci vyvstat.

 

 

Ádikaljánam madždžhékaljánam parijósánakaljánam: nádherné na začátku, nádherné uprostřed a nádherné na konci; či harmonické na začátku, harmonické uprostřed a harmonické na konci. Co to zname­ná? To, že praxe síla, samádhi a paňňá je nádherná. Praxe je nádherná na začátku. Je-li začátek nádherný, bude prostředek rovněž nádherný. Cvičíte-li se v bdělosti a zdrženlivosti, dokud se pro vás nestanou při-rozenými – tak, že je přítomna neustálá uvědomělost –, mysl se stane pevnou a neroztěkanou v praxi síla a zdrženlivosti. Bude nepřetržitě věnovat pozornost praxi a tím se stane soustředěnou. Tuto pevnost a neotřesitelnost ve vztahu k mnišské disciplíně, společně s plynulou praxí bdělosti a zdrženlivosti, je možno nazvat samádhi.

 

Ten aspekt praxe, jenž se vyznačuje sebeovládáním – když bedlivě střežíte své činy a řeč a uvědomujete si svou odpovědnost za veškeré své chování –, se nazývá síla. Nerozkolísanost v praxi bdělosti a zdr­ženlivosti se nazývá samádhi. Mysl je pevně soustředěná na praxi síla a sebeovládání. Soustředěnost na síla znamená, že praxe bdělosti a zdrženlivosti je vyvážená a nepřetržitá. Toto jsou charakteristiky sa-mádhi jakožto vnějšího faktoru praxe, napomáhajícího dodržování síla. Samádhi má však ještě vnitřní, hlubší aspekt. Je důležité, abyste rozvíjeli a pěstovali síla a samádhi už od samého začátku – to musí být vaší prioritou.

 

Když se mysl skutečně ponoří do praxe a síla se samádhi jsou již pevně ustanoveny, budete moci zkoumat a uvažovat o tom, co je pro-spěšné a co je neprospěšné – tázat se: „Je tohle správné? ... Je tamto nesprávné?“ –, když zakoušíte různé mentální předměty. Mysl stále přichází do styku s tvary, zvuky, vůněmi, chutěmi, tělesnými dotyky či představami. Uvědomělost, schopnost být si vědom, bude nyní za-měřena na pocity libosti a nelibosti, slasti a strasti, a všechny ostatní mentální předměty, které zakoušíte. Uvidíte to velmi jasně, a uvidíte i mnoho dalších věcí.

 

Jste-li bdělí, budete moci pozorovat různé předměty, jež procházejí myslí, a rovněž reakce, které je následují. Uvědomělost z nich auto­maticky učiní předměty kontemplace. Je-li mysl bdělá a pozorná, za­znamená všechny reakce na

úrovni těla, řeči a mysli. Ten aspekt mys­li, který identifikuje a rozlišuje dobré od špatného, správné od ne­správného v poli vašeho vědomí, se nazývá paňňá neboli porozumění. Toto je paňňá ve svém počátečním stádiu a s postupem praxe se pro­hlubuje. Všechny tyto aspekty praxe pocházejí z nitra mysli. Buddha je označoval jako síla, samádhi a paňňá. Takto vypadají na začátku.

 

Když pokračujete v praxi, začnou se v mysli objevovat nové druhy lpění a zaslepenosti. Začnete lpět na tom, co je dobré či prospěšné. Začnete se obávat jakýchkoliv chyb či nedostatků ve své mysli, neboť se bojíte, že uškodí vašemu samádhi. Zároveň budete velmi pilní a usilovní, nadchnete se pro praxi a budete ji pěstovat. Kdykoliv mysl přijde do styku s nějakým mentálním předmětem, naplní vás obavy a napětí. Začnete si také všímat chyb druhých, i těch nejmenších věcí, které dělají špatně. To je proto, že jste plní starostí ohledně své praxe. Cvičíte se v síla, samádhi a paňňá na jedné úrovni – té vnější –, neboť jste přijali názory, jež jsou v souladu s formou a zásadami praxe, jak je ustanovil Buddha. A vskutku, toto jsou kořeny praxe a je nutné, aby byly v mysli zakotveny.

 

Když takto vkládáte úsilí do své praxe, můžete dospět až do bodu, kdy neustále posuzujete a kritizujete druhé, ať jste kdekoliv. Reagujete na své okolí s libostí a nelibostí, jste plní nejistoty a ulpíváte na různých názorech ohledně správného a nesprávného způsobu praxe. Je to, jako kdybyste byli posedlí myšlenkou praxe. Tím se ale nemusíte trá­pit – na tomto stupni je lepší praktikovat více nežli méně. Cvičte se usilovně a dávejte bedlivý pozor na své tělo, řeč a mysl. S tímto aspektem praxe to vlastně nemůžete nikdy přehnat. Toto lze chápat jako praxi síla na jedné rovině; síla, samádhi a paňňá jsou tam ve skutečnosti přítomny jako jeden celek.

 

Praxi síla na tomto stupni je možno popsat – z hlediska páramí (dokonalostí) – jako dána-páramí (dokonalost v dávání) či síla-páramí (dokolanost v ctnosti). Taková je praxe na jedné rovině. Když jste dospěli do tohoto stádia, můžete praxi prohloubit až na úroveň dána-upapáramí a síla-upapáramí. Jde o stejné duševní vlastnosti, avšak mysl je nyní rozvíjí na jemnější úrovni. Prostě zaměřte své úsilí na to, abyste přeměnili hrubé na jemné.

 

 

Když získáte tento pevný základ ve své praxi, bude v mysli příto-men silný pocit studu a svědomí (hiri-ottappa). Nezávisle na času a místě, na veřejnosti či v soukromí, tento morální stud a svědomí bu­dou trvalým rysem vašeho vědomí. Začnete se opravdu obávat jaké­hokoliv pochybení. Tuto vlastnost musíte vnést do každého aspektu praxe. Bdělost a zdrženlivost ve vztahu k tělu, řeči a mysli, jakož i nepřetržité rozlišování mezi správným a nesprávným, se stanou před-mětem vaší mysli. Když se takto soustředíte a pevně se držíte této stezky, samotná mysl se změní na síla, samádhi a paňňá, což jsou rysy praxe, jak je popisuje Buddhova nauka.

 

Když dále rozvíjíte a pěstujete svou praxi, tyto vlastnosti a charak­teristiky jsou společně v mysli zdokonalovány. Praxe síla, samádhi a paňňá na této úrovni však ještě nedokáže vyvolat faktory džhány (me-ditačního pohroužení)– je na to příliš hrubá. Mysl je ale už poměrně vytříbená – o něco méně hrubší! Pro obyčejného neosvíceného člověka, který se příliš nestaral o svou mysl a nikdy se necvičil v bdělosti a meditaci, je to už o poznání jemnější stav. Když chudý člověk dluží dvacet nebo třicet korun, může to být pro něj hodně peněz, zatímco pro milionáře to neznamená téměř nic. Je tomu právě tak: pár korun znamená hodně, když máte hluboko do kapsy. Podobně, ačkoliv v počátečních stádiích praxe dokážete opustit pouze hrubší formy nečistot, obyčejnému člověku, který se nikdy necvičil ve vyhlazování ne-čistot, se to může jevit jako velký pokrok. Na tomto stupni vás naplní pocit uspokojení nad tím, že jste schopni praktikovat v celém rozsahu svých možností. Toto uvidíte sami pro sebe; je to něco, co musí každý zakusit ve své vlastní mysli.

 

Je-li tomu tak, znamená to, že jste nastoupili na správnou stezku, tj. že praktikujete síla, samádhi a paňňá. Tyto tři aspekty musí být rozvíjeny společně, neboť chybí-li některý z nich, praxe se nebude vyvíjet příznivě. Čím lepší je vaše síla, tím pevnější bude vaše mysl. Čím pevnější je vaše mysl, tím pronikavější bude vaše paňňá, a tak dále... Každá část praxe podporuje a zdokonaluje ty ostatní. Jelikož tyto tři aspekty praxe jsou spolu tak úzce propojeny, nakonec splynou téměř v jedno. To je znakem sammá patipadá (správné praxe), cvičíte-li se plynule a nepřetržitě, aniž byste polevovali ve svém úsilí.

 

 

Cvičíte-li se takto, znamená to, že jste nastoupili na správnou stez­ku praxe. Kráčíte po prvních úsecích této stezky, které jsou dosti hrbo­laté, což není zrovna snadné. Jak svou praxi prohlubujete a zjemňuje-te, síla, samádhi a paňňá postupně dozrají jako jeden celek – pocháze­jí totiž z téhož surového materiálu. Je tomu podobně jako s našimi kokosovými palmami. Palma nasává vodu z půdy a táhne ji nahoru svým kmenem. Když se voda ocitne v samotném kokosu, je už čistá a sladká, ačkoliv pochází z obyčejné podzemní vody. Kokosové palmy jsou živeny převážně hrubými prvky země a vody, které strom nasává svými kořeny a čistí, takže se změní na něco mnohem sladšího a čist-šího, než byly předtím. Podobně, praxe síla, samádhi a paňňá – jinými slovy, magga (stezka) – má sice hrubý začátek, ale postupným cviče-ním mysli v oblasti meditace a rozjímání se stane jemnější a jemnější.

 

Když se mysl stane poddajnější, praxe bdělosti se soustředí na stále užší oblast. Praxe se tím vlastně stane snadnější, neboť mysl se obrací dovnitř a je zaměřena sama na sebe. Již se nedopouštíte velkých chyb a omylů. Kdykoliv se objeví nějaké pochybnosti – jako například, zda určitý typ jednání nebo řeči je správný či nikoliv –, nedovolíte mysli, aby se zapletla do sítě myšlenek; místo toho se zvýšeným úsilím za-měříte svou pozornost hlouběji dovnitř. Praxe samádhi se postupně stane pevnější a soustředěnější. Paňňá se rovněž zdokonalí, takže jste schopni vidět věci jasněji a rychleji.

 

Nakonec dospějete do bodu, kdy zřetelně vidíte mysl a její předměty, aniž byste museli činit rozdíl mezi myslí, tělem či řečí. Už nemusí­te vůbec nic rozdělovat – ať se jedná o mysl a tělo či o mysl a její předměty. Vidíte, že je to mysl, co dává příkazy tělu. Tělo musí závi­set na mysli, má-li fungovat. Samotná mysl je však neustále ovlivňo­vána různými předměty, které s ní přicházejí do styku. Když takto vytrvale obracíte pozornost dovnitř a uvažujete o Dhammě, vaše schopnost porozumění (paňňindrija) postupně dozraje, až nakonec nahlížíte pouze mysl a její předměty – to znamená, že začnete zakou­šet tělo, které je rúpadhamma (hmotný jev), jako arúpadhamma (nehmotné). Díky svému vhledu již netápete ve tmě a nemáte žádné pochybnosti ohledně těla a jeho povahy. Mysl nyní zakouší tělesné charakteristiky jako arúpadhamma – nehmotné jevy, které přicházejí

do styku s myslí. Vaše rozjímání se teď soustřeďuje pouze na mysl a mentální předměty – ony předměty, které vstupují do vašeho vědomí.

 

Zkoumáte-li pravou povahu mysli, zjistíte, že ve svém přirozeném stavu zůstává nedotčena veškerými problémy a záležitostmi. Je to jako kus látky či prapor, který někdo uvázal na konec tyče: dokud se ho nic nedotkne, setrvává v klidu. Jiný příklad je list na stromě: normálně je klidný a nehybný. Začne-li se pohybovat, musí to být důsledek větru, nějaké vnější síly. S listy se obyčejně nic moc neděje; zůstávají v kli­du a do ničeho se nepletou. Když se začnou hýbat, musí to být vlivem něčeho vnějšího, jako například větru, který je roztřepotá. Mysl ve svém přirozeném stavu je podobná – není v ní přítomna náklonnost ani nenávist, ani se nesnaží kritizovat druhé. Je nezávislá a setrvává ve stavu čistoty, který je jasný, zářivý a neposkvrněný. Mysl ve své čisté podobě je klidná, prostá slasti i strasti – nezakouší vůbec žádné pocity (védaná). Takový je pravý stav mysli.

 

Účelem praxe je tedy vnitřní zkoumání a hledání, dokud nedospějete k původní mysli. Původní mysl lze rovněž nazvat čistou myslí. Čistá mysl je prostá jakéhokoli lpění; mentální předměty na ni nemají žádný vliv. Jinými slovy, nevzrušuje se kvůli příjemným a nepříjemným předmětům. Je v plynulém stavu bdělosti a jasného uvědomování – je si plně vědoma všeho, co zakouší. Je-li mysl taková, nerozruší ji žádné příjemné ani nepříjemné předměty, s nimiž přichází do styku. Mysl se s ničím neztotožňuje. To znamená, že jí nic nedokáže otřást. Proč? Protože je přítomna uvědomělost. Mysl si je vědoma své vlastní čistoty. Dosáhla skutečné nezávislosti; dospěla do svého původního stavu. Jak to, že je schopna navodit tento původní stav? Je to díky bdělé pozornosti, moudrému uvažování a nahlížení věcí jakožto pod­mínek vznikajících v závislosti na přirozených prvcích, které neovládá žádná jednotlivá bytost.

 

Taková je povaha slasti a strasti, jež zakoušíme. Když tyto mentální stavy vyvstanou, není to nic víc než „slast“ a „strast“. Slast nemá žád­ného vlastníka. Mysl nevlastní ani strast – mentální stavy nejsou ma­jetkem mysli. Toto musíte vidět sami pro sebe. Ve skutečnosti tyto stavy nepřísluší mysli, existují odděleně a samostatně. Slast je pouze stav slasti; strast je pouze stav strasti. Vy jste si jich jenom vědomi.

 

 

V minulosti, protože vaše mysl obsahovala kořeny chtivosti, nenávisti a zaslepenosti, jste okamžitě reagovali i na ty nejmenší příjemné či ne-příjemné mentální předměty – uchopovali jste je a museli jste pak zakoušet buď slast anebo strast. Byli jste neustále ponořeni do stavů slasti a strasti. Tak tomu je, dokud mysl nerozumí sama sobě – dokud není jasná a zářivá. Mysl není volná a svobodná. Je ovlivňována roz­manitými předměty, s nimiž přichází do styku. Jinými slovy, nemá žádné útočiště a není soběstačná. Objeví se příjemný mentální předmět a ve vás to vyvolá dobrou náladu. Mysl zapomene sama na sebe.

 

Původní mysl je naproti tomu mimo dobro a zlo. Takový je prvotní stav mysli. Cítíte-li se šťastně, když zakoušíte příjemný mentální předmět, je to nevědomost. Cítíte-li se nešťastně, když zakoušíte ne-příjemný mentální předmět, je to nevědomost. Nepříjemné mentální předměty vás činí nešťastnými a příjemné vás činí šťastnými – takový je svět. Mentální předměty jsou součástí světa. Svět vlastně není nic jiného než toto. Díky nim vzniká slast a strast, dobro a zlo, a všechno, co je podrobeno nestálosti a nejistotě. Když se vzdálíte od původní mysli, všechno se stane nejistým – je tu jen nekonečné zrozování a umírání, nejistota a obavy, utrpení a strádání, bez jakékoli naděje na ustání. To je vatta (koloběh znovuzrozování).

 

Pokud moudře uvažujete, tak uvidíte, že jste v zajetí svých starých návyků. Samotná mysl je ve skutečnosti volná, ale vy musíte trpět kvůli svému lpění a uchopování. Vezměte si například chválu a kriti­ku. Když o vás někdo řekne, že jste hloupí: proč to ve vás vyvolá utr­pení? Je to proto, že se cítíte být kritizováni. Uchopíte onu informaci a zaplníte s ní celou mysl. Toto zmatené zpracování a rozšiřování určité informace vede k podobnému prožitku, jako kdybyste do sebe zabodli nůž. To je upádána (uchopování). Po tomto bodnutí následuje bhava (bytí), a bhava je příčinou džáti (zrození). Cvičíte-li se tak, abyste nechávali bez povšimnutí a nepřipisovali žádný význam některým věcem, které druzí lidé říkají, pohlížíte-li na ně pouze jako na zvuky dotýkající se vašich uší, pak ve vás nevyvolají žádnou silnou reakci a vy nebudete muset trpět, neboť v mysli nic dalšího nevzniká. Je to stejné, jako kdyby vám nadával někdo z Kambodže – slyšeli byste ho mluvit, ale byl by to pouze zvuk, protože byste nerozuměli smyslu jeho slov.

 

 

Nevěděli byste, že vám nadává. Mysl by to vůbec nezazna­menala; slyšela by jen nějaký zvuk a zůstala by v pohodě. Kdyby vás někdo kritizoval v jazyce, kterému nerozumíte, slyšeli byste pouze jeho hlas a nijak byste se nevzrušovali. Nezakoušeli byste žádné utr­pení kvůli významu oněch slov. Dospějete-li v praxi až do tohoto bo­du, bude pro vás snadnější pozorovat vznikání a zanikání vědomí okamžik za okamžikem. Když takto uvažujete a pronikáte stále hlou­běji dovnitř, mysl se postupně stane jemnější a překoná hrubší formy nečistot.

 

Samádhi označuje pevně soustředěnou mysl, a čím více se cvičíte, tím pevnější bude vaše mysl. Čím je mysl soustředěnější, tím silněji bude zaměřena na praxi. Když takto rozjímáte a uvažujete, bude růst vaše sebejistota. Mysl se stane naprosto neotřesitelnou – nic ji nedo­káže vyvést z rovnováhy. Nemáte vůbec žádné obavy, že by jí mohl nějaký mentální předmět otřást. Mentální předměty jsou mentální předměty; mysl je mysl. Mysl zakouší dobré a špatné stavy, štěstí a neštěstí, protože nezná pravou povahu mentálních předmětů. Vidí-li jejich pravou povahu, nezakouší žádné utrpení. Mysl zbavená nevědomosti je neotřesitelná. Jedná se o stav vědomí, kdy jsou veškeré věci a jevy nahlíženy pouze jako dhátu (přirozené prvky) neustále vznikající a zanikající – nic víc než toto. Je možné, že budete mít tento prožitek a přesto nebudete schopni zcela opustit lpění. Ať je tomu jakkoliv, netrapte se nad tím. Nejdůležitější je nyní rozvíjet a udržovat tuto úroveň vědomí či pevné směřování mysli. Nesmíte ochabovat ve svém úsilí a musíte vytrvale podkopávat mentální nečistoty, a tak pro­hlubovat svou praxi.

 

Když mysl nazřela Dhammu tímto způsobem, stáhne se zpět na méně intenzivnější úroveň praxe, kterou Buddha a pozdější buddhistické texty popisují jako gótrabhú čitta.Výraz gótrabhú čitta označuje mysl, která zakusila stav ležící za hranicemi obyčejné lidské mysli. Je to mysl puthudždžany (obyčejného neosvíceného jedince), která vstu­puje do oblasti arijů (ušlechtilých) – tento jev se však stále odehrává v myslích prostých neosvícených lidí, jako jsme my. Gótrabhú puggala je člověk, který pokročil ve své praxi natolik, že dočasně zakusil stav nibbány (osvobození), ale stáhne se z něj zpět a dále se cvičí na jiné úrovni, neboť ještě nevykořenil veškeré nečistoty.

 

 

Je to podobné ně-komu, kdo chce překročit potok: stojí jednou nohou na tomto břehu a druhou nohou na onom břehu. Ví naprosto jistě, že potok má dva břehy, ale nedokáže ho ještě překročit, a tak se vrátí zpět. Poznání, že potok má dva břehy, lze přirovnat k stavu gótrabhú puggala či gótra-bhú čitta. Víte nyní, jak překonat nečistoty, ale nejste zatím schopni to učinit, a tak se vrátíte zpět. Když jednou nahlédnete, že tento stav skutečně existuje, toto poznání vás už od té chvíle neopustí a bude stále při vás, když se cvičíte v meditaci a rozvíjíte své páramí. Nemáte žád­né pochybnosti, co se týče cíle a té nejpřímější cesty, jak ho dosáh­nout.

 

Stručně řečeno, tento stav, jenž vyvstal, je samotná mysl. Uvažuje-te-li v souladu s tím, jak se věci mají, tak uvidíte, že existuje pouze jediná stezka a je vaším úkolem ji následovat. Znamená to, že zcela jasně víte, že mentální stavy štěstí a neštěstí nejsou onou stezkou. To­to musíte vidět sami pro sebe – taková je pravá povaha věcí. Ulpíte-li na štěstí, sešli jste z cesty, neboť lpění na štěstí bude příčinou vzniku utrpení. Ulpíte-li na smutku, může to rovněž způsobit utrpení. Toto chápete – máte už bdělost a správný názor, ale zároveň ještě nedoká­žete plně opustit své lpění.

 

Jaká je tedy správná stezka praxe? Musíte kráčet po střední cestě, což znamená sledovat různé mentální stavy štěstí a utrpení, ale zároveň si od nich udržovat odstup, nechávat je po obou stranách. Toto je správný způsob praxe – udržujete si bdělost a uvědomělost, ačkoliv stále ještě nedokážete opustit svou připoutanost. Je to správná cesta, neboť kdykoliv mysl ulpí na stavech štěstí a neštěstí, je si toho okamžitě vědoma. Znamená to, že mysl nechválíte a nevyzdvihujete, když ulpí na štěstí, ani ji nekritizujete, když ulpí na neštěstí. Tímto způso­bem můžete pozorovat mysl takovou, jaká je. Štěstí není to pravé, trápení není to pravé. Chápete, že žádný z těchto stavů není tou pravou stezkou. Jste si jich trvale vědomi, ale nedokážete je zatím plně opus­tit. I když toho zatím nejste schopni, udržujete si alespoň vůči nim bdělost. Jste-li bdělí, nepřipisujete stavům štěstí a neštěstí příliš velký význam. Nedáváte zvláštní důležitost těmto dvěma směrům, kterými se mysl může vydat, a nemáte o tom žádné pochybnosti.

 

 

Víte, že ani jeden z těchto dvou směrů není tou pravou stezkou praxe, a tak vždy volíte střední cestu vyrovnanosti jako předmět své mysli. Když se takto cvičíte, dospějete do bodu, kdy mysl překoná stavy štěstí a ne-štěstí a vyrovnanost (upekkhá) se přirozeně objeví jako stezka, po kte­ré se postupně – krok za krokem – budete pohybovat. Mysl zná způsob, jak překonat mentální nečistoty, ale stáhne se zpět a pokračuje v praxi, neboť ještě není připravena je zcela opustit.

 

Kdykoliv mysl ulpí na stavu štěstí, musíte tento stav štěstí učinit předmětem kontemplace, a kdykoliv ulpí na neštěstí, musíte tento po­cit rovněž učinit předmětem kontemplace. Mysl nakonec dospěje do bodu, kdy si je plně vědoma jak štěstí, tak neštěstí. Tehdy bude schopna opustit štěstí i neštěstí, slast i strast, opustit všechno světské a tím se stát lókavidú (znalcem světa). Když mysl – to, co si je vědomo – přestane uchopovat, zklidní se a utiší se. Proč? Protože jste se cvičili a následovali stezku až do tohoto bodu. Víte, co je třeba učinit, abyste dosáhli cíle stezky, ale zatím toho ještě nejste schopni. Když mysl ulpí na štěstí nebo na neštěstí, jste si toho plně vědomi a snažíte se toto lpění vykořenit.

 

Taková je praxe na úrovni jógávačary – toho, kdo následuje stezku praxe a usiluje o vyhlazení nečistot, a který ještě nedosáhl cíle. Zaměřujete svou pozornost na tyto jevy, jak se okamžik za okamžikem ob­jevují ve vaší mysli. Není nutné, aby se vás někdo každý den dotazo­val na stav vaší mysli či něco podobného. Existuje-li připoutanost k štěstí či neštěstí, musí být přítomno jasné a nepochybné porozumění, že připoutanost k těmto stavům je důsledek nevědomosti. Je to připoutanost k světu, díky níž stále vězíme ponořeni ve světě. Štěstí je připoutanost k světu, neštěstí je připoutanost k světu. Takové je světské lpění. Co buduje a vytváří svět? Svět vzniká díky nevědomosti (avi-dždžá). Postrádáme-li bdělost, mysl připisuje věcem důležitost či vý­znam a neustále vytváří mentální formace (sankhárá).

 

Nyní se praxe stane opravdu zajímavou. Kdekoliv je v mysli pří-tomno nějaké lpění, vytrvale ho podrýváte a podkopáváte. Ulpí-li my­sl na štěstí, musíte rozdrtit onu připoutanost a nedovolit mysli, aby se nechala unést touto náladou. Ulpí-li mysl na neštěstí, musíte se toho chopit a okamžitě to učinit předmětem kontemplace.

 

 

Směřujete k za­vršení svého úkolu. Mysl nepropustí ani jediný předmět bez přezkou-mání. Nic teď nemůže odolat síle vaší bdělosti a porozumění. Přestože mysl někdy uvízne v nedobrém mentálním stavu, jste si toho jasně vědomi a nejste nedbalí. Je to podobné, jako když si vrazíte trn do nohy: samozřejmě, že úmyslně nešlapete na trny, snažíte se jim vy­hnout, ale přesto na nějaký trn občas šlápnete. Když se to stane, jak se cítíte? Je to nepříjemný pocit. Když znáte správnou stezku praxe, tak víte, co je to svět, co je to utrpení a co je to, co nás váže k nekonečnému koloběhu zrozování a umírání. Ačkoliv to víte, nejste zatím schopni vyhnout se oněm „trnům“. Mysl stále ještě následuje různé stavy štěstí a smutku, ale už jimi není tak zcela unešena. Vytrvale se snažíte vykořenit jakékoliv lpění ve své mysli – odstranit a vyhladit všechno, co náleží k světu.

 

Musíte se cvičit v přítomném okamžiku. Meditujte právě zde; bu­dujte své páramí právě zde. Toto je jádro praxe, jádro vašeho úsilí. Vedete se sebou jakýsi vnitřní dialog, když takto rozjímáte a uvažujete o Dhammě. Je to něco, co se odehrává v samotném nitru mysli. Když je světské lpění postupně podrýváno, bdělost a porozumění pronikají stále hlouběji dovnitř a to, co ví, si udržuje jasnou pozornost, bděle a vyrovnaně, aniž by se do čehokoliv zaplétalo. Do ničeho se nezaplétat znamená vědět a neulpívat – uvědomovat si věci a zároveň je odkládat stranou, nechávat je být. Stále zakoušíte štěstí; stále zakoušíte neštěstí; stále zakoušíte mentální předměty a mentální stavy, ale už k nim nejste připoutáni.

 

Když vidíte věci tak, jak jsou, znáte i pravou povahu mysli a pra­vou povahu mentálních předmětů. Víte, že mysl je odlišná od mentál­ních předmětů a mentální předměty jsou odlišné od mysli. Mysl je mysl, mentální předměty jsou mentální předměty. Když znáte charak­ter těchto dvou jevů, budete si jich jasně vědomi, kdykoliv se setkají. Když mysl přichází do styku s mentálními předměty, bude přítomna bdělost. Náš učitel popisoval praxi jógávačary, jenž si udržuje uvě-domělost v chůzi, ve stoje, vsedě i vleže, jako plynulý cyklus. To je sammá patipadá (správná praxe). Neztrácíte duchapřítomnost a neod­dáváte se nedbalosti.

 

 

Nesledujete pouze hrubší aspekty své praxe; pozorujete mysl také uvnitř, na jemnější úrovni. Odložíte to, co je vnější. Odteď sledujete pouze tělo a mysl, pozorujete pouze vznikání a zanikání mysli a jejích předmětů. Chápete, že po svém vzniku musí zaniknout. Když zmizí, opět vyvstanou – zrození a smrt, smrt a zrození; vznik a poté zánik, zánik a opět vznik. Nakonec sledujete pouze proces zanikání. Khaja-vajam znamená úpadek a zánik. Úpadek a zánik jsou přirozeným ry­sem mysli a jejích předmětů – to je khajavajam. Když mysl dospěje do tohoto stádia praxe, nemusí už nic hledat či se starat o cokoliv jiné­ho – bude si před věcmi udržovat náskok díky své bdělosti. Vidění je pouze vidění. Poznávání je pouze poznávání. Mysl a mentální předměty jsou takové, jaké jsou. Taková je přirozená povaha věcí. Mysl kolem toho nevytváří nic dalšího, zastaví se ono neustálé myšlenkové bujení.

 

Nemějte žádné pochybnosti ohledně praxe, nenechte se zmást ne­jistotou. To se vztahuje i na praxi síla. Jak jsem již dříve řekl, musíte zkoumat své jednání, jestli je správné či nesprávné. Když dospějete k určitému závěru, přestaňte o tom pochybovat. S praxí samádhi je to stejné. Cvičte se vytrvale a postupně utišujte svou mysl. Objeví-li se myšlenky, nezáleží na tom; neobjeví-li se myšlenky, nezáleží na tom. Důležité je porozumět fungování mysli.

 

Někteří lidé chtějí uklidnit svou mysl, ale nevědí, co je to skutečný klid. Neznají onen stav vnitřního míru. Existují dva druhy klidu – je­den je důsledkem samádhi, druhý je důsledkem paňňá. Mysl, která je klidná jen díky samádhi, je stále nevědomá. Uklidnění, kterého lze dosáhnout skrze samádhi, je závislé na nepřítomnosti mentálních předmětů. Když mysl nezakouší žádné mentální předměty, je klidná, a vy začnete ulpívat na pocitu blaha, jež doprovází onen klidný stav. Kdykoliv však dojde k smyslovému doteku, mysl se mu zcela poddá. Obává se totiž mentálních předmětů. Bojí se štěstí a neštěstí; bojí se chvály a kritiky; bojí se tvarů, zvuků, vůní a chutí. Ten, kdo je klidný jen díky samádhi, se všeho obává a nechce mít nic společného s čímkoliv vnějším. Lidé, kteří praktikují samádhi tímto způsobem, se chtě-jí stáhnout do nějaké odlehlé jeskyně, kde mohou pouze zakoušet bla­ženost samádhi, aniž by museli vylézt ven.

 

 

Když se doslechnou o nějakém klidném místě, snaží se zmizet a ukrýt se tam. Tento druh samádhi s sebou přináší mnoho utrpení – je obtížné ho opustit a být s druhými lidmi. Tito mniši nechtějí vidět žádné tvary ani slyšet jakéko­liv zvuky. Nechtějí zakoušet vůbec nic! Musejí žít na nějakém zvlášt­ním chráněném místě, kde je nikdo nebude vyrušovat hovorem. Potře-bují ke své praxi opravdu tiché prostředí.

 

Tento druh klidu je nedostatečný. Když mysl dosáhne potřebného stupně uklidnění, je nutné se z něj stáhnout. Buddha neučil samádhi spočívající na nevědomosti. Pokud takto praktikujete, tak raději pře­staňte. Když se mysl utiší, používejte tento klid jako základ pro kontemplaci. Zkoumejte samotný stav soustředění a rovněž mentální předměty, které mysl zakouší. Používejte klid samádhi ke zkoumání tvarů, zvuků, chutí, dotyků a myšlenek. Rozjímejte o částech těla, jako jsou vlasy, chlupy, nehty, zuby, kůže a tak dále. Zaměřte svou pozor­nost na tři charakteristiky všech jevů – aniččam (nestálost), dukkham (strastiplnost) a anattá (ne-já). Uvažujte o celém tomto světě. Po něja­ké době se opět můžete navrátit do klidného stavu samádhi. Usaďte se a meditujte, a když je mysl zase klidná, pokračujte ve své kontempla-ci. Používejte stav uklidnění ke cvičení a očišťování mysli. Podkopá­vejte její staré návyky. Sedíte-li jen bez pohnutí v samádhi, nezískáte tím žádný vhled – pouze utišujete svou mysl a to je vše. Pokud však tuto klidnou mysl používáte k rozjímání, onen klid bude postupně pronikat zvnějšku stále hlouběji do nitra, dokud mysl nedosáhne toho nejhlubšího utišení.

 

Klid, jenž je důsledkem paňňá, je velmi zvláštní, neboť opustí-li mysl stav uklidnění, nebude se již – díky paňňá – obávat tvarů, zvuků, vůní, chutí, dotyků a představ. To znamená, že při každém smyslovém doteku si je mysl okamžitě vědoma mentálního předmětu. Jakmile dojde k smyslovému doteku, odložíte ho stranou; vaše bdělost je nato­lik silná, že bez prodlení nechává věci být a neulpívá na nich. Tento vnitřní mír je důsledkem paňňá.

 

Cvičíte-li se tímto způsobem, váš pokrok bude mnohem rychlejší, než kdybyste rozvíjeli jen samotné samádhi. Mysl se stane velmi sil­nou a nesnaží se již před věcmi utéct. Díky této energii budete nebo­jácní. Dříve jste se obávali

různých prožitků, ale nyní znáte pravou povahu mentálních předmětů a už se jich nebojíte. Znáte sílu své mys­li a před ničím se nemusíte strachovat. Vidíte-li tvar, zkoumáte ho. Slyšíte-li zvuk, zkoumáte ho. Stáváte se zdatnější a schopnější ve zkoumání mentálních jevů. Můžete nyní důvěřovat síle své praxe, která nekolísá za žádných okolností. Ať to jsou tvary, zvuky či vůně, jasně je vidíte, jak vyvstávají, a necháváte je být. Na ničem neulpívá­te. Znáte štěstí a nejste k němu připoutáni. Znáte trápení a nejste k němu připoutáni. Jakmile cokoliv zakusíte, okamžitě to odložíte stra­nou. To je správná praxe! Musíte vytrvale nechávat věci být a odklá­dat je stranou. Žádný mentální předmět už nebude schopen ovládnout vaši mysl. Nechte věci tam, kde jsou, a prodlévejte v bezpečném pro­středí své mysli. Když přicházíte do styku s věcmi, zkoumejte je a odkládejte je stranou. Když takto rozjímáte, přestanete věci uchopo­vat. Všechny mentální jevy ztratí svou důležitost a už vámi nedokážou otřást. Taková je síla vipassaná (vhledu). Vyvstanou-li tyto vlastnosti v mysli meditujícího, je na místě změnit název praxe na vipassaná: jasné vidění v souladu s pravdou a skutečností. O to zde totiž jde – vědění v souladu se skutečností. Toto je vnitřní mír na té nejhlubší úrovni, vnitřní mír plynoucí z vipassaná. Utišování mysli jen skrze samádhi je velmi obtížné a problematické, neboť se pořád něčeho obáváte.

 

Když je tedy mysl tichá a klidná, co byste měli dělat? Cvičte ji. Praktikujte s ní. Používejte ji ke kontemplaci. Neobávejte se věcí. Ne­ulpívejte na nich. Rozvíjení samádhi, jen abyste mohli nehnutě sedět a užívat si blažených mentálních stavů, není pravým účelem praxe. Mu­síte se z něj stáhnout. Buddha říkal, že se musíte zapojit do bitvy a ne se jenom skrývat v zákopu před kulkami nepřítele. Když je třeba bo­jovat, musíte vyskočit ven a rozžhavit své hlavně. Dříve nebo později musíte vylézt z toho zákopu. Nemůžete tam pospávat, když je zapotřebí bojovat. Taková je praxe. Nemůžete své mysli dovolit, aby se pořád jen skrývala ve stínu.

 

Síla a samádhi tvoří základ praxe a je nutné je náležitě rozvíjet. Musíte se cvičit a zkoumat věci v souladu s mnišskou disciplínou a dalšími zaběhnutými principy.

Vylíčil jsem vám praxi v jejích hrubých obrysech. Dejte si pozor, abyste jako meditující neuvízli v pochybnostech a nejistotě. Nepochy­bujte o způsobu praxe. Objeví-li se štěstí, pozorujte ho. Objeví-li se neštěstí, pozorujte ho. Buďte si obou jasně vědomi a snažte se je vy­hladit. Nechte je být. Odhoďte je stranou. Zkoumejte mentální předměty a neuchopujte je. Nezáleží na tom, zda budete meditovat vsedě nebo v chůzi. Když se vám hlavou honí myšlenky, nenechte se tím odradit.

 

Nejdůležitější je plynule sledovat, co se v mysli děje, okamžik za okamžikem. Jestliže se opravdu nedokážete vymanit z myšlenko­vého bujení, obsáhněte to všechno jako jeden celek a odetněte to u samotného kořene: „Všechny tyto myšlenky, představy a fantazie nejsou nic jiného než myšlenkové bujení a nic více. Je to všechno aniččam, dukkham a anattá. Nic z toho není jisté.“ Odhoďte to bez nejmenšího zaváhání.

 

 

Jak učit Dhammu

 

Není-li vaše mysl jasná a přesná, kdo vás pak může učit? V textech se říká: „Kdo střeží svou mysl, unikne z moci Máry.“ A proto říkáme: „Pozoruj svou vlastní mysl.“ Musíte sedět. Uvidíte, jak všechno začíná a končí ve vaší mysli. Pokud nikdo nedohlíží na vaši mysl, budete neustále zapleteni do té aktivity uvnitř. Jak toto může vést k jasnosti a přesnosti? Budete pak jako ten bráhman, který přijímal jen to, co se mu líbilo, a odmítal, co se mu nelíbilo. To není učení Buddhy.

 

Pak je třeba zjistit, kdo to je, kdo dohlíží na naši mysl. V tom spočívá naše praxe. Znamená to naslouchat. Znamená to ani věřit, ani nevěřit – prostě jen být uprostřed a naslouchat. Takto můžeme zjistit, „kdo“ to je, kdo dohlíží na naši mysl. Jediné nebezpečí v naší praxi přichází tehdy, když v něco věříme nebo něco slepě odmítáme. Naše praxe spočívá v tom, že nasloucháme a uvažujeme. Řekneme-li, že něco je dobré, či odsoudíme-li něco jako špatné, vychází to pouze z naší libosti a nelibosti. Obyčejně ani netušíme, zda se naše libost a nelibost shoduje s realitou či nikoli. Proto nám Buddha poradil, aby­chom nejprve odstoupili o krok zpět a podívali se. Jestliže takto ne­zkoumáte, vede to

jen k stranění a přijímání nesprávných názorů (miččhá-ditthi). Vaše praxe se nemůže rozvinout, dokud se stále při-kláníte na tu či onu stranu. Rozvíjení stezky za pomoci moudrého roz­važování znamená neustále pozorovat naši tendenci k chvále či kritice.

 

Místo abychom věřili v předměty chvály či kritiky a následovali je, praxe zde znamená zcela opustit tyto dvě kategorie. Znamená to pou­žívat moudrost k tomu, abychom se do nich nezapletli – neznamená to jen slepě odmítat. Musíme vědět, kde se vyskytují, co jsou zač a kdo je vytváří. Tímto způsobem rozvíjíme v mysli přesnost a jasnost.

 

Během svých cest jsem navštívil mnoho míst. Dnešní situace činí praxi velmi obtížnou. Setkáte se s lidmi, kteří stráví patnáct nebo třicet dní v nějakém meditačním centru, a pak jdou a prohlásí se za učitele. To není v pořádku – je to nedostatečné. Je to v rozporu s učením Buddhy. Ten nám říká, abychom nejprve věděli sami pro sebe. Teprve když jsme skutečně uviděli prospěch u sebe, můžeme nějak prospět druhým lidem. Častěji se však staráme o to, co se děje s druhými lid­mi. Znamená to, že nám jde o podporu druhých, že nám jde o slávu. Jde nám o světské dhammy, a ne o pravou Dhammu – Pravdu. Dnes již učitelé neučí na základě jistoty.

 

Podíváte-li se na ty různé učitele, obvykle najdete jen velmi málo těch, kteří jsou opravdu důslední ve své praxi. Obyčejně se zapletou do světských záležitostí. Jejich praxe může být dobrá na začátku, ale nakonec se celá rozsype. Adžán Man byl příkladem dokonalého učite-le od začátku až do konce.

 

Ptáte se, jak můžete poznat dobrého učitele. Musíte vědět ve své vlastní mysli, a ne protože vám o tom někdo jiný řekl. Ptejte se své vlastní praxe. Jsou ještě přítomny nějaké pochybnosti? Dokážete se plně spolehnout sami na sebe?

 

Ten, kdo praktikuje vážně, by si nedovolil zaplést se do příliš mno­ho učení. Adžán Sao a Adžán Man dávali instrukce jen občas a krátce. Jejich žáci se shromáždili, naslouchali jejich učení, a pak se opět roz­ptýlili. Učitelé a žáci byli nesmírně opatrní. Dnes je to jen samá pro­pagace a honba za slávou – odhození všeho dobrého, co bylo dosaže­no, promrhání všeho, co bylo rozvinuto.

 

 

Ačkoli tito učitelé nemají skutečnou disciplínu, učí etická pravidla. Nemají skutečné samádhi, ale učí samádhi. Nemají porozumění, ale mluví o něm. Jen to jen teo­retické učení. Zabraňují své čisté moudrosti v tom, aby se projevila. Můžete slyšet mnoho velkých slov, ale skutečná pravda je těžko k nalezení. Jejich řeči jsou podobné těm zvláštním zakřiveným domům, které se dnes staví – tak specializované, že nevíte, kam si sednout ne­bo kam si lehnout.

 

Z tohoto důvodu jsem náš klášter odtrhl od tradičního náboženské­ho proudu. Budeme se muset spoléhat na Buddhu a na pravidla cviče-ní, pokud jde o podporu. Je tu příliš mnoho takzvaných učitelů, kteří jsou plní svých vlastních názorů na praxi a nedbají na slova Buddhy. Všichni Buddhové učili stezku, jež spočívá v praxi etických pravidel, samádhi a porozumění. Tento základ je naprosto nezbytný. Všechny ostatní prostředky a metody jsou navíc. Někteří učitelé říkají jedno, a pak dělají druhé. Je to, jako kdyby hovořili o vesnici na západě, a pak se vydali na jih – nikdy tam nedojdou. Kráčejí po nesprávné cestě, protože ztratili základ praxe. Vše, co dnes zbývá z disciplíny (vinaja), jsou jen slova, a proto také vše, co zbývá ze zásluh (puňňa), je pouze slovo. Skutečná disciplína zmizela a to je důvod, proč zmizel také soulad a harmonie v náboženské komunitě. Nejsou zde ti se skutečnou čistotou, kteří by mohli pokárat druhé, a nikdo se neodváží cokoli říct, aby také na něj nepadla část viny. Proto se věci mají tak, jak se mají, i když to není správné.

 

Problém není v tom, že lidé nevědí, co by měli dělat. Buddha se nebojí lidí, kteří nevědí – může je učit. Bojí se těch, kteří jednají ne-správně, přestože o tom vědí. Dnes vidíte mnichy, kteří kácejí stromy, kopou zem, používají peníze – nikdo se nestará o svou čistotu. To pochází z nedostatku studu a svědomí. Jste-li bez pocitu studu a svě-domí (hiri-ottappa), nemůžete se zdokonalit. Proto nezávisle na tra-dičním, institucializovaném náboženském proudu můžeme následovat původní Buddhovu stezku. Tak já chápu podstatu praxe.

 

 

Když mysl opustí lpění

 

 

Záznam rozhovoru Adžána Čá se skupinou západních mnichů v klášteře Wat Gor Nork v severovýchodním Thajsku, 14. srpna 1979.

 

Otázka: Co máme dělat, abychom dospěli ke skutečné mysli (čit-ta)?

Adžán Čá: Nejprve sledujeme tuto toulavou mysl. Sledujeme ji tak dlouho, dokud ji neuvidíme jako nejistou a nestálou. Mysl musí jasně vnímat sama sebe, aby viděla, že v ní není nic, co by bylo možno uchopovat. Pak opustí veškeré lpění. Mysl přestane lpět na samotné mysli. Opustí mysl díky dokonalému porozumění mysli. Vyčerpá tu schopnost mysli, která spočívá ve vytváření mentálních formací, takže už jimi nebude více zmatena.

 

Buddha nechtěl popisovat tento stav (probuzení), neboť veškerá slova, která jsou mu připisována, jsou pouhé konvenční nálepky. Slo­va jsou používána k jeho popisu jen proto, aby ho lidé mohli poznat. Tento stav však prostě zůstává takový, jaký je. (Adžán Čá plácne dlaní o zem a pokračuje:) Je to jako zem na rozdíl od toho, co se pohybuje nahoře po povrchu. Je tomu právě tak. To, co se podobá zemi, nevzni­ká ani neustává, zůstává to takové, jaké to je. To, co vzniká a pohybu­je se nahoře, zahrnuje mysl (čitta), vnímání (saňňá) i mentální forma­ce (sankhárá).

 

Jakýmkoli způsobem je tento stav (probuzení) vysvětlován, tělo, pociťování, vnímání, mentální formace a vědomí tam neexistují – zce­la ustanou. Existují jen díky tomu, že je na ně přilepeno konvenční označení. Tělo, pociťování, vnímání, mentální formace a vědomí vzniknou, a pak ustanou. Nic! Všechno ustane!

 

Četli jste někdy tu rozpravu, v níž ctihodný Sáriputta zkouší svého žáka, ctihodného Jamaku, který chce odejít a putovat po krajině? Cti­hodný Sáriputta se ptá svého žáka: „Jamako, co kdyby se tě na cestě někdo zeptal, co se stane

s Buddhou po smrti? Jak bys mu odpověděl?“ „Odpověděl bych mu, že tělo, pociťování, vnímání, mentální formace a vědomí po svém vzniku ustanou. Zcela ustanou. Právě tak.“ Ctihodný Sáriputta na to zvolal: „Správně! Prošel jsi zkouškou!“

 

Toto byla otázka, která měla vyzkoušet žáka předtím, než byl scho­pen sám cestovat. Také bych se vás chtěl zeptat, jestli tomu rozumíte. Pochopte tuto jedinou věc a všechno tím skončí. Tělo, pociťování, vnímání, mentální formace a vědomí po svém vzniku zcela ustanou. Když toto víte, tak jděte a zkoumejte to, dokud vám to nebude napros­to jasné. Nestačí jen povrchně vidět vznikání a zanikání věcí, tak tomu není. Musíte vidět tak, aby se v mysli projevila stezka a plod (probu­zení). Pak, ačkoliv zakoušíme ono vznikání a zanikání jevů, nenásle­duje kvůli tomu žádná radost ani žal. Není tu již ono neustálé lpění a uchopování jako předtím. Mysl se doopravdy musí stát takovou. Mu­síte to uvidět ve svém vlastním srdci. Nezůstaňte jen u prázdných slov! Ať jsme potom kdekoliv, nic nevlastníme. Cokoliv vznikne, opět ustane, vznikne to a opět to ustane. To je vše, už nejsme závislí na žádné spekulativní mysli, která se za tím honí.

 

Otázka: Tohle je ta původní či prvotní mysl, že?

Adžán Čá: Hej!

Otázka: Původní mysl.

Adžán Čá: Cože?

Otázka: Je něco mimo těchto pěti skupin (tj. těla, pociťování, vní­mání, mentálních formací a vědomí)? Je něco takového, co lze nazvat původní myslí?

Adžán Čá: Mohou tomu říkat „původní“. Ale už je to všechno pryč. Právě tam, je to všechno pryč.

 

Otázka: Mohli bychom tomu tedy říkat „původní mysl“, nebo ne?

Adžán Čá: Můžete tomu dát takovou nálepku, chcete-li. Můžete to tak nazývat. Pokud nebudeme věcem přidělovat slova, budeme muset přestat mluvit. Nebudeme mít žádná slova, kterými bychom o tom

hovořili. Nebylo by o čem mluvit. (Adžán Čá uchopí hrníček a posune ho o kus stranou, načež ukáže na jeho původní místo:) To byl jeho původ. Ten prostor byl jeho prvotní, původní pozicí. Teď tam z toho hrníčku nic nezbývá. To místo nic neobsahuje. To, o čem lze hovořit, je součástí konvenční reality, to je vše. Prvotní, původní – to jsou jen způsoby řeči. Bez takovýchto konvenčních popisů bychom se spolu nedokázali domluvit. Jen bychom tu mlčky seděli a zírali na sebe, bez jakéhokoli porozumění. Můžeme však něčemu začít rozumět, jestliže tomu dáme určité slovo.

 

Otázka: Kolik samádhi (správného soustředění) člověk potřebuje, aby se na tuto úroveň dostal?

 

Adžán Čá: Co? Aby se k tomu člověk dostal, musí tu být neustálá usměrňující a všezahrnující uvědomělost mysli. Jak byste bez samád-hi, správného soustředění, chtěli cokoli vykonat? Bez samádhi a správného soustředění toho nikdy nemůžete dosáhnout, ať si o tom myslíte cokoli.

 

Síla samádhi musí být dostatečná na to, aby mohly být viděny veš­keré jevy, aby mohlo vyvstat porozumění. Jak můžete změřit, kolik to je? Nebo se ptát, jak klidná musí mysl být? Snažte se rozvinout dosta-tečné samádhi, abyste překonali své pochybnosti! Pak to bude všech­no vyřízeno. Mysl dospěje k pravdě.

 

Otázky a odpovědi s Adžánem Čá

Záznam rozhovorů v klášteře Wat Pah Pong, období dešťů roku 1970.

Otázka: Vkládám do svého cvičení velké úsilí, ale nezdá se mi, že bych nějak postupoval kupředu.

 

Odpověď: To je velmi důležité. Nesnažte se svým cvičením někam dostat. Touha po svobodě či osvícení je právě tou touhou, která zabraňuje vašemu osvobození.

Můžete se snažit, jak chcete, můžete horlivě cvičit dnem i nocí, ale pokud stále chováte v mysli touhu něčeho do­sáhnout, nikdy nenaleznete vnitřní mír. Energie tohoto toužení bude příčinou nejistoty a neklidu. Ať budete cvičit sebedéle či sebeusilovněji, moudrost se nezrodí z touhy. A tak prostě nechte vše být. Pozor-ně sledujte své tělo a mysl, avšak nesnažte se ničeho dosáhnout. Ne-lpěte ani na cvičení s cílem osvícení.

 

Otázka: A co spánek? Jak dlouho bych měl spát?

 

Odpověď: Na to se neptejte mě, to vám nemohu říct. Pro někoho stačí v průměru čtyři hodiny za noc. Co je však důležité, je pozorovat a znát sama sebe. Když se snažíte vystačit s příliš krátkou dobou spánku, tělo se nebude cítit dobře a bude těžké udržet si bdělou pozor­nost. Příliš mnoho spánku zase otupuje mysl a činí ji neklidnou. Musí­te si sami najít přirozenou rovnováhu. Pozorně sledujte svou mysl a tělo, dokud nenaleznete optimální dobu. Jestliže se probudíte, převalíte se na druhý bok a ještě si na chvíli zdřímnete, bude to pro vás překážkou. Udržujte si bdělou pozornost od okamžiku, kdy otevřete oči.

 

Otázka: A co jídlo? Kolik bych toho měl sníst?

 

Odpověď: S jídlem je to stejné jako se spánkem. Musíte znát sami sebe. Potravu je nutno přijímat pro uspokojení tělesných potřeb. Dí­vejte se na jídlo jako na lék. Jíte tolik, že jste po obědě ospalí a tloust­nete každým dnem? Přestaňte s tím. Zkoumejte své vlastní tělo a my­sl. Není třeba držet půst. Spíše experimentujte s množstvím potravy, kterou přijímáte. Najděte pro tělo přirozenou rovnováhu. Smíchejte všechno jídlo dohromady ve své misce, jako to činí asketi. Pak můžete snadno uvážit množství, které sníte. Pozorně se sledujte, když jíte. Poznejte sami sebe. To je podstatou našeho cvičení. Nemusíte dělat nic zvláštního. Pouze pozorujte. Zkoumejte sebe, svou mysl. Pak bu­dete vědět, co je přirozenou rovnováhou vašeho cvičení.

 

Otázka: Liší se nějak mysli lidí z Východu a ze Západu?

 

Odpověď: V zásadě mezi nimi není žádný rozdíl. Mohou se lišit vnější zvyklosti a jazyk, ale lidská mysl má jisté přirozené rysy, které jsou pro všechny stejné. Chtivost a nenávist ve východní či západní mysli se od sebe nijak neliší. Utrpení a ustání utrpení je stejné pro všechny lidi.

 

 

Otázka: Je vhodné hodně číst nebo se věnovat studiu textů jako součásti cvičení?

 

Odpověď: Buddhova Dhamma není k nalezení v knihách. Pokud skutečně chcete sami vidět, o čem Buddha mluvil, nemusíte se zatěžovat knihami. Pozorujte svou vlastní mysl. Zkoumejte, abyste viděli, jak pocity přicházejí a odcházejí, jak myšlenky přicházejí a odcházejí. Nebuďte k ničemu připoutáni. Pouze si všímejte všeho, co můžete vidět. To je cesta k Buddhovým pravdám. Buďte přirození. Vše, co ve svém životě zde děláte, je příležitost ke cvičení. Vše je to Dhamma. Když uklízíte, snažte se být pozorní. Když čistíte plivátko nebo myjete záchod, neberte to tak, že to děláte kvůli někomu jinému. V čištění plivátek je Dhamma. Nemyslete si, že se věnujete cvičení, jen když nehnutě sedíte se zkříženýma nohama. Někteří z vás si stěžovali, že nemají dost času na meditování. Máte dost času na dýchání? Toto je vaše meditace: bdělá pozornost a přirozenost ve všem, co děláte.

 

Otázka: Proč zde nemáme každodenní rozhovory s učitelem?

 

Odpověď: Máte-li nějaké otázky, můžete kdykoli přijít a zeptat se. Ale nepotřebujeme tu každodenní rozhovory. Když vám odpovím na každou vaši otázku, nikdy neporozumíte procesu pochybování ve své vlastní mysli. Základem je naučit se zkoumat sebe sama, dělat rozho­vor sám se sebou. Bedlivě naslouchejte výkladu vždy po několika dnech, a pak používejte toto učení ke srovnání s vlastním cvičením. Jsou stejné? Liší se? Proč máte pochybnosti? Kdo je ten, co pochybu­je? Porozumět můžete jen skrze sebezkoumání.

 

Otázka: Někdy mám starosti s mnišskou disciplínou. Je to špatné, když neúmyslně zabiju nějakého brouka?

 

Odpověď: Síla či disciplína a mravnost jsou základem našeho cvi­čení, avšak nesmíte slepě lpět na pravidlech. Co se týče zabíjení zvířat nebo porušování jiných pravidel, důležitý je při tom váš záměr. Uvědomujte si stav vlastní mysli.

 

 

Neměli byste se nadmíru trápit starostmi nad mnišskou disciplínou. Pokud je vhodně používána, podporuje cvičení, ale někteří mniši se tak trápí nad tím, co je nepodstatné, že ani nemohou pořádně spát. Disciplína by neměla být nošena jako zátěž. V našem cvičení zde je disciplína základem, dobrá disciplína spolu s asketickými pravidly. Být pozorný a opatrný vůči základním 227 pravidlům, jakož i vůči množství menších předpisů, přináší velké výhody. Činí to život velmi jednoduchým. Nemusíte přemýšlet nad tím, jak máte jednat, a místo toho si pouze udržujete bdělou pozornost. Disci­plína nám umožňuje žít spolu v souladu, naše společenství funguje bez problémů. Navenek každý vypadá a jedná stejně. Disciplína a etické jednání jsou základními kameny pro rozvoj soustředění a porozumění. Správným používáním mnišské disciplíny a asketických pra­videl jsme nuceni žít jednoduše, omezit svůj majetek. A tak zde máme celé Buddhovo cvičení: zdržovat se zlého a konat dobro, žít prostě uspokojováním základních potřeb, očisťovat svou mysl. To znamená pozorovat svou mysl a tělo ve všech polohách: při sezení, stání, kráčení či ležení – poznávejte sami sebe.

 

Otázka: Co si mám počít se svými pochybnostmi? Občas mě trápí nejistota ohledně mého cvičení, postupu či učitele.

 

Odpověď: Pochybovat je přirozené. Každý začíná s pochybnostmi. Můžete se toho od nich hodně naučit. Důležité je, neztotožňovat se s pochybnostmi: to znamená nenechat se do nich zaplést. Tím by se mysl začala točit v bludném kruhu. Místo toho pozorujte celý ten pro­ces pochybování a nejistoty. Podívejte se, kdo je tím, co pochybuje. Sledujte, jak pochyby přicházejí a odcházejí. Pak jimi již nebudete sužováni. Poodstoupíte od nich a vaše mysl se zklidní. Budete moci vidět, jak všechny věci přicházejí a odcházejí. Prostě nechte jít vše, k čemu jste připoutáni. Nechte jít své pochybnosti a jen se dívejte. Tak­to lze ukončit nejistotu.

 

Otázka: A co říkáte jiným metodám cvičení? Dnes je tu tolik učitelů a tolik různých systémů meditace, že je z toho člověk zmatený.

 

Odpověď: Je to stejné, jako když jdete do nějakého města. Můžete do něj vstoupit od severu, od jihovýchodu, po různých cestách. Tyto systémy se často liší pouze navenek. Ať jdete po té či oné cestě, rychle nebo pomalu, pokud jste bdělí a pozorní, tak nezáleží na vnější formě.

 

 

Je zde jedna zásadní věc, ke které musí každé dobré cvičení nakonec dojít, a tou je neulpívání. Nakonec je nutné nechat být všechny meditační systémy. Nelze lpět ani na učiteli. Pokud nějaký systém vede k oproštění, k neulpívání, pak je to správné cvičení.

 

Můžete chtít cestovat, navštívit různé učitele a vyzkoušet jiné sys­témy. Někteří z vás to již učinili. Je to přirozená touha. Ale přijdete na to, že ani tisíc položených otázek, ani znalost mnoha systémů vás ne­dovedou k pravdě. Nakonec z toho budete znudění. Uvidíte, že pouze když toho zanecháte a začnete zkoumat vlastní mysl, můžete přijít na to, o čem Buddha hovořil. Nemusíte hledat nikde kolem sebe. Nako­nec se musíte obrátit tváří v tvář své pravé povaze. Tak můžete porozumět Dhammě.

 

Otázka: Často se mi zdá, že se zde jen málo mnichů opravdu věnuje cvičení. Vypadají nepozorně a nedbale. To mi vadí.

 

Odpověď: Není vhodné sledovat, co dělají ostatní. Nijak to vašemu cvičení nepomůže. Pokud vám to vadí, pozorujte reakci své mysli. Jestli jiní nedodržují disciplínu či nejsou dobrými mnichy, není to vaše starost. Neobjevíte moudrost pozorováním ostatních. Mnišská disciplína je nástrojem, který máte používat pro svou vlastní meditaci. Není to zbraň na kritizování či hledání chyb na druhých. Nikdo nemůže cvičit za vás ani vy nemůžete cvičit za nikoho jiného. Prostě jen věnujte pozornost tomu, co děláte vy sami. Toto nechť je vaším cvičením.

 

Otázka: Vkládám velké úsilí do ovládání smyslů. Vždy chodím se zrakem upřeným k zemi a všímám si i té nejmenší činnosti, kterou právě dělám. Například nespěchám s jídlem a snažím se všimnout si každého dotyku: žvýkání, chutnání, polykání atd. Každý krok prová­dím obezřetně a s plným vědomím. Cvičím tak správně?

 

Odpověď: Ovládání smyslů je správným cvičením. Měli bychom na to pamatovat po celý den. Ale nesmíte to přehánět! Pohybujte se, jezte a jednejte přirozeně. Pak rozvíjejte přirozenou pozornost vůči tomu, co se děje uvnitř vás. Nenuťte se však při meditaci do strnulých či nepřirozených postojů. To je jen další forma toužení. Buďte trpěliví.

Trpělivost a vytrvalost jsou nezbytné. Pokud jednáte přirozeně a jste pozorní, moudrost se rovněž dostaví přirozenou cestou.

 

Otázka: Je nutné dlouhou dobu meditovat vsedě?

 

Odpověď: Ne, není nutné sedět hodiny bez přestání. Někteří lidé se domnívají, že čím déle vydržíte sedět, tím moudřejší musíte být. Viděl jsem slepice sedět v hnízdech bez přestání několik dní! Moudrost po­chází z bdělé pozornosti při všech tělesných polohách. Cvičení by mělo začít, jakmile se ráno vzbudíte. Měli byste v něm pokračovat, dokud neusnete. Nestarejte se o to, jak dlouho dokážete sedět. Co je důležité, je udržovat si pozornost, ať pracujete, sedíte nebo jdete na záchod.

 

Každý má své vlastní tempo. Někteří z vás zemřou v padesáti, někteří v šedesáti a jiní v devadesáti. A tak ani vaše cvičení nebude vždy stejné. Na to nemyslete, ani se tím netrapte. Snažte se být bdělí a po­zorní, a nechte věci jít jejich přirozenou cestou. Pak se mysl stane tišší a klidnější za všech okolností. Bude jako jasná hladina lesní tůně. Různá nádherná a vzácná zvířata budou přicházet se z tůně napít. Bu­dete jasně vidět povahu všech podmínek (sankhárá) ve světě. Uvidíte mnoho nádherných a zvláštních věcí přicházet a odcházet. A budete klidní. Když se objeví problémy, okamžitě uvidíte jejich pravou pova­hu. To je blaženost Buddhy.

 

Otázka: Stále mám plnou hlavu myšlenek. Honí se mi v hlavě, ačkoli si snažím udržet bdělou pozornost.

 

Odpověď: Tím se netrapte. Snažte se udržovat mysl v přítomném okamžiku. Cokoli se objeví v mysli, jen to pozorujte. Nechte to jít. Ani se nesnažte zbavit se myšlenek. Pak se mysl dostane do svého přirozeného stavu. Žádné rozlišování mezi dobrem a zlem, teplem a zimou, rychlým a pomalým. Ani já, ani ty, vůbec žádné Já. Pouze to, co skutečně je. Když jdete na obchůzku za almužnou, nemusíte dělat nic zvláštního. Prostě kráčejte a sledujte, co se objevuje. Není třeba lpět na samotě či izolovanosti. Kdekoli jste, poznávejte sami sebe skr­ze přirozenost a pozornost. Když se objeví pochybnosti, sledujte, jak přicházejí a odcházejí. Je to velmi jednoduché. Nic neuchopujte.

Je to stejné, jako když jdete po cestě. Čas od času narazíte na překážky. Když se ve své mysli setkáte s nečistotami, jen je pozorujte a překonejte je neuchopováním. Nepřemýšlejte o překážkách, které má­te za sebou. Nestarejte se o ty, které jste ještě nespatřili. Upněte se k přítomnosti. Nestarejte se o délku cesty či o konečný cíl. Všechno se mění. Ať jdete kolem čehokoli, neulpívejte na tom. Nakonec mysl dosáhne své přirozené rovnováhy, kdy se cvičení stává automatickým. Všechny věci budou přicházet a odcházet samy od sebe.

 

Otázka: Četl jste někdy Tribunovou sútru šestého patriarchy Chuej Nenga?

 

Odpověď: Chuej Nengova moudrost je velmi pronikavá. Je to opravdu hluboké učení a není snadné mu porozumět, je-li člověk začátečníkem. Avšak pokud se cvičíte v naší disciplíně a s trpělivostí, po­kud se cvičíte v neulpívání, nakonec porozumíte. Jednou jsem měl žáka, který měl střechu své chýše pokrytou trávou. V období dešťů tenkrát často pršelo a jednoho dne odfoukl silný poryv větru půlku střechy. On se nenamáhal dát to do pořádku, prostě nechal pršet dovnitř. Když to trvalo již několik dní, zeptal jsem se ho na stav jeho chýše. Řekl mi, že se cvičí v neulpívání. To je ale neulpívání bez moudrosti. Je to asi stejné jako lhostejnost říčního buvola. Avšak po­kud žijete dobrým a jednoduchým životem, pokud jste trpěliví a nesobečtí, tak porozumíte Chuej Nengově moudrosti.

 

Otázka: Zmínil jste se o tom, že samatha a vipassaná či soustředě-ní a vhled jsou jedno a to samé. Mohl byste to trochu podrobněji ob­jasnit?

 

Odpověď: Je to docela prosté. Soustředění (samatha) a moudrost (vipassaná) pracují společně. Nejprve se mysl zklidní zaměřením se na nějaký meditační předmět. Je ztišená, pouze když sedíte se zavřenýma očima. Toto je samatha, a jako základna samádhi podmiňuje vznik moudrosti či vipassaná. Pak je mysl klidná, ať sedíte se zavřenýma očima nebo se procházíte po rušném městě. Je tomu právě tak. Jednou jste byl dítětem, teď jste dospělý. Jsou dítě a dospělý člověk tím samým člověkem? Můžete říct, že ano, nebo když se na to podívá­te z jiné strany, můžete říct, že se liší.

 

 

Takto je rovněž možno považovat samatha a vipassaná za rozdílné. Nebo je to jako jídlo a výkaly. Jídlo a výkaly je možné brát jako jednu věc, a také je lze brát jako různé věci. Nevěřte pouze tomu, co vám říkám, věnujte se svému cvi­čení a uvidíte to sami. Není třeba nic zvláštního. Když zkoumáte, jak vzniká soustředění a moudrost, sami poznáte pravdu. Dnes mnozí lidé ulpívají na slovech. Nazývají své cvičení vipassaná a zavrhují sama-tha. Nebo své cvičení zase nazývají samatha. Říkají, že je nutné cvičit samatha před vipassaná. To je všechno hloupost. Nezatěžujte se přemýšlením o těchto věcech. Prostě se věnujte cvičení a uvidíte výsle­dek.

 

Otázka: Je nezbytné v našem cvičení dosáhnout meditačního po­hroužení?

 

Odpověď: Ne, pohroužení (džhána) není nutné. Musí dojít jen k jis­tému zklidnění a sjednocení mysli. Pak to používáte k sebezkoumání. Není zapotřebí ničeho zvláštního. Pokud ve svém cvičení dosáhnete pohroužení, je to také dobře. Jen se ho ale nedržte. Někteří lidé bývají meditačním pohroužením pozdrženi. Hrát si s ním může být velmi zajímavé. Musíte znát správnou míru. Když jste moudří, budete znát užitek i omezení meditačního pohroužení, stejně jako znáte omezení dětí ve srovnání s dospělými.

 

Otázka: Proč se řídíme asketickými pravidly, jako je například je­dení jen z našich misek?

 

Odpověď: Asketická pravidla nám pomáhají v boji s nečistotami. Když například dodržujeme pravidlo jedení z našich misek, můžeme být pozornější vůči jídlu jako léku. Nemáme-li v mysli žádné nečisto-ty, pak nezáleží na tom, jak jíme. Zde ale používáme tuto formu, aby­chom své cvičení učinili jednoduchým. Buddha neustanovil asketická pravidla jako nezbytná pro všechny mnichy, ale povolil je pro ty, kdo chtěli cvičit přísněji. Zvyšují naši vnější disciplínu a tím napomáhají naší mentální síle a odhodlanosti. Tato pravidla máte dodržovat vy sami. Nesledujte, jak cvičí ostatní. Pozorujte svou vlastní mysl a uvi­díte, co je pro vás prospěšné. Pravidlo, že musíme přijmout jakoukoli meditační chýši, která nám byla přidělena, je podobně nápomocnou disciplínou. Nedovoluje mnichům, aby byli připoutáni ke svým pří-

bytkům. Pokud odejdou a vrátí se, musí přijmout nové obydlí. To je naše cvičení – na ničem neulpívat.

 

Otázka: Když je smíchání všeho jídla dohromady v naší misce důležité, proč to jako učitel sám neděláte? Nemyslíte si, že je důležité, aby učitel byl svým žákům příkladem?

 

Odpověď: Ano, je pravda, že učitel by měl být pro své žáky příkladem. Nevadí mi, že mě kritizujete. Ptejte se, na co chcete. Ale je důle-žité, abyste nelpěli na učiteli. Bylo by to hrozné, kdybych byl navenek naprosto dokonalý. Byli byste ke mně všichni příliš připoutáni. I Buddha někdy řekl svým žákům, aby udělali jednu věc, a pak sám udělal jinou. Pochyby vůči učiteli vám mohou pomoci. Měli byste pozorovat své vlastní reakce. Myslíte si, že si schovávám jídlo mimo svou misku na talířích, abych jím mohl nakrmit laické přívržence, kteří pracují kolem kláštera?

 

Moudrost musíte rozvíjet pozorováním. Přijměte od učitele to, co je dobré. Všímejte si svého vlastního cvičení. Když odpočívám a vy všichni musíte sedět, rozčiluje vás to? Když řeknu, že modrá je červená nebo že muž je žena, nenásledujte mě slepě. Jeden z mých učitelů jedl velmi rychle a hlučně. Ale zároveň nám říkal, abychom jedli po­malu a pozorně. Sledoval jsem ho a velmi mě to rozčilovalo. Já jsem trpěl, ale on ne! Pozoroval jsem jen zevnějšek. Později jsem se poučil. Někteří lidé jezdí autem rychle, ale opatrně. Jiní jezdí pomalu a mají plno nehod. Nelpěte na pravidlech, na vnější formě. Když věnujete sledování ostatních nanejvýš deset procent svého času a pozorování sebe sama devadesát procent, je to správné cvičení. Nejprve jsem po­zoroval svého učitele Adžána Tong Ratha a měl jsem mnoho pochyb­ností. Lidé si dokonce mysleli, že je blázen. Dělal divné věci a se svými žáky jednal prudce. Navenek byl zuřivý, ale uvnitř nebylo nic. Uvnitř nebyl nikdo. Byl skutečně pozoruhodný. Udržel si jasnou a bdělou mysl až do okamžiku smrti.

 

Pozorování mimo sebe sama srovnává a rozlišuje. Touto cestou ne­naleznete štěstí. Ani nedosáhnete vnitřní mír tím, že budete hledat dokonalého člověka či dokonalého učitele. Buddha nás učil pozorovat Dhammu, pravdu, a ne ostatní lidi.

 

 

Otázka: Jak můžeme v našem cvičení překonat chtíč? Někdy si připadám jako otrok své sexuální touhy.

 

Odpověď: Chtíč by měl být vyvážen rozjímáním nad odpudivostí těla. Připoutanost k tělesné formě je jeden extrém a člověk by si měl v mysli udržovat jeho protiklad. Zkoumejte tělo ve formě mrtvoly a pozorujte proces rozkladu nebo přemýšlejte o různých částech těla, jako jsou plíce, slezina, tuk, výkaly atd. Zapamatujte si je a promítněte si je v mysli, když se objeví chtíč. Tak se od něj osvobodíte.

 

Otázka: A co hněv? Co bych měl dělat, když ve mně začne stoupat nelibost?

 

Odpověď: Musíte uplatnit laskavost. Když se v meditaci objeví sta­vy hněvu, je nutné je vyvážit rozvíjením myšlenek laskavosti. Když někdo udělá něco zlého nebo se rozčílí, nerozčilujte se vy. Pokud se neovládáte, jste ještě zaslepenější než on. Buďte moudří. Udržujte si v mysli soucit, neboť onen člověk trpí. Naplňte svou mysl laskavostí, jako by to byl váš milovaný bratr. Soustřeďte se na myšlenku laska­vosti jako na svůj meditační předmět. Rozšiřte ji na všechny bytosti na světě. Nenávist lze překonat jen laskavostí.

 

Někdy můžete vidět, že se jiní mniši nechovají dobře. Může vás to podráždit. To je ale zbytečné utrpení. Není to naše Dhamma. Můžete si říkat: „Není k sobě zdaleka tak přísný jako já. Nebere meditaci tak vážně jako já. Tito mniši nejsou dobrými mnichy.“ To je však velká poskvrna mysli na vaší straně. Nesrovnávejte. Nerozlišujte. Nechte být své názory a jen je pozorujte. Toto je naše Dhamma. Není možné, aby všichni jednali tak, jak si vy přejete, nebo aby byli stejní jako vy. Takové přání vám přinese pouze utrpení. Je to obvyklá chyba, kterou meditující činí, avšak sledování druhých skutečně nevede k rozvoji moudrosti. Jednoduše zkoumejte sami sebe, své vlastní pocity. Touto cestou dojdete k porozumění.

 

Otázka: Často se cítím ospalý. Velmi to ztěžuje mou meditaci.

 

Odpověď: Je mnoho způsobů, jak překonat ospalost. Sedíte-li na tmavém místě, přesuňte se více na světlo. Otevřte oči. Vstaňte a opláchněte si obličej vodou nebo se osprchujte. Když se vám chce

spát, změňte polohu těla. Hodně choďte. Choďte pozpátku. Strach z toho, že do něčeho narazíte, vás udrží v bdělosti. Když to nebude fun­govat, postavte se, pročistěte svou mysl a představte si jasný sluneční svit. Nebo se posaďte na kraj vysokého útesu či hluboké studny. Ne­odvážíte se usnout! Když nic nezabere, tak se prostě uložte k spánku. Opatrně ulehněte a snažte si udržet pozornost až do usnutí. Když se probudíte, hned vstaňte. Nedívejte se na hodiny ani se nepřevalujte na lůžku. S bdělou pozorností začněte od probuzení.

 

Pokud se bude ospalost objevovat každý den, zkuste méně jíst. Zkoumejte sami sebe. Přestaňte s jídlem, jakmile by vás již dalších pět lžic nasytilo. Pak se ještě dostatečně napijte vody. Střídavě choďte a seďte. Pozorujte svou ospalost a hlad. Musíte se naučit, jak vyvážit svůj příjem potravy. Když budete pokračovat se cvičením, budete se cítit přirozeně energičtější a začnete méně jíst. Ale musíte upravit své návyky.

 

Otázka: Proč se tu musíme tolik klanět?

 

Odpověď: Klanění se je velmi důležité. Je to vnější forma, která je součástí našeho cvičení. Měla by být prováděna správně. Sehněte se hlavou až k zemi. Lokty držte blízko kolen a dlaně na zemi asi deset centimetrů od sebe. Uklánějte se pomalu a pozorně si všímejte svého těla. Je to dobrý lék na namyšlenost. Měli bychom se klanět často. Když se ukláníte třikrát, můžete si v mysli zpřítomňovat vlastnosti Buddhy, Dhammy a Sanghy, které představují neposkvrněnost, jas a vnitřní mír. Tak používáme vnější formu k našemu cvičení. Tělo a mysl se dostanou do rovnováhy. Nechybujte v tom, že budete sledo­vat, jak se klaní jiní. Není na vás, abyste posuzovali, zda mladí novi­cové vypadají nedbale či staří mniši nepozorně. Je těžké cvičit některé lidi. Někdo se učí rychle, jiný zase pomalu. Hodnocení druhých pouze zvětší vaši pýchu. Místo toho pozorujte sami sebe. Klaňte se často, zbavte se své pýchy.

 

Ti, kdo se skutečně dostali do souladu s Dhammou, dalece překročí vnější formu. Vše, co dělají, je způsobem klanění. Když jdou, klaní se; když jedí, klaní se; když vykonávají přirozenou potřebu, klaní se. Je to proto, že překonali sobeckost.

 

 

Otázka: Co je největším problémem vašich nových žáků?

 

Odpověď: Názory. Postoje a domněnky o věcech. O sobě, o cviče-ní, o Buddhově učení. Mnozí z těch, co sem přicházejí, mají vysoké společenské postavení. Jsou zde bohatí obchodníci i absolventi vyso­kých škol, učitelé i vládní úředníci. Jejich mysli jsou plné názorů na všemožné věci. Jsou příliš chytří na to, aby naslouchali druhým. Je to jako s vodou ve sklenici. Když je sklenice naplněna starou, špinavou vodou, je k ničemu. Až když je voda vylita, může se nádoba stát užitečnou. Musíte vyprázdnit svou mysl od všech názorů a pak uvidíte. Naše cvičení překračuje chytrost a hloupost. Když si myslíte: „Já jsem chytrý, já jsem bohatý, já jsem důležitý, já rozumím všemu kolem buddhismu,“ zastíráte tím pravdu anattá či ne-Já. Vše, co vidíte, je ego, já a moje. Ale buddhismus je opuštěním jáství. Je to vyhasnutí, prázdnota, nibbána.

 

Otázka: Jsou nečistoty mysli, jako například chtivost či hněv, pou­hou iluzí nebo jsou skutečné?

 

Odpověď: Jsou obojí. Poskvrny, kterým říkáme chtivost či žádosti­vost, hněv a zaslepenost, jsou jen vnějším zdáním, pouhými jmény. Je to, jako když nazýváme misku velkou, malou, hezkou či jakkoli jinak. To není skutečnost. Je to pojem, který jsme stvořili vedeni touhou. Když si přejeme velkou misku, nazveme tuto zde malou. Toužení je příčinou rozlišování. Pravda je však to, co zde skutečně je. Dívejte se na to tímto způsobem. Jste muž? Můžete říct, že ano. Takto se nám věci jeví. Ale ve skutečnosti jste pouze kombinací prvků či skupinou proměnlivých složek. Když je mysl svobodná, nerozlišuje. Ani velké, ani malé, ani ty, ani já. Není zde nic: anattá, jak říkáme, či ne-Já. Opravdu, nakonec tu není ani attá, ani anattá.

 

Otázka: Mohl byste vysvětlit, co je to kamma?

 

Odpověď: Kamma je čin. Kamma je lpění. Tělo, řeč a mysl vytváří kammu, když na něčem ulpíváme. Vytváříme si návyky. Ty nám v budoucnosti mohou způsobit utrpení. To je ovoce našeho lpění, našich nečistot v minulosti. Veškerá připoutanost vede k vytváření kammy. Dejme tomu, že jste byl zlodějem, než jste se stal mnichem.

Kradl jste, způsoboval neštěstí druhým a trápil své rodiče. Teď jste mnichem, ale když si vzpomenete na to, jak jste působil neštěstí jiným lidem, cítíte se špatně a sám trpíte ještě dnes. Pamatujte si, že nejen tělo, ale i řeč a mentální činy mohou tvořit podmínky pro budoucí následky. Když jste někomu v minulosti učinili laskavost a vzpomenete si na to dnes, budete šťastní. Toto štěstí mysli je důsledkem minulých činů, kammy. Všechny věci jsou podmíněné nějakou příčinou – jak v delším časo-vém úseku, tak i okamžik od okamžiku, což uvidíme, budeme-li to zkoumat. Avšak nemusíte se zatěžovat myšlenkami na minulost, přítomnost či budoucnost. Pouze pozorujte své tělo a mysl. Musíte sami přijít na to, co je to kamma. Pozorujte svou mysl. Cvičte se a budete jasně vidět. Ponechte ale kammu druhých jim samotným. Nelpěte na sledování ostatních. Když já spolknu jed, já budu trpět. Není třeba, abyste se o to se mnou dělili! Přijměte to dobré, co vám váš učitel nabízí. Pak dosáhnete vnitřního míru, vaše mysl se stane stejnou jako mysl vašeho učitele. Budete-li zkoumat, uvidíte sami. I když tomu teď nerozumíte, jestliže se budete věnovat cvičení, vše se vyjasní. Pocho­píte sami od sebe. Tomu se říká cvičení v Dhammě.

 

Když jsme byli mladí, naši rodiče nás kárali a zlobili se na nás. Ve skutečnosti nám tím chtěli pomoci. Musíte to vidět v delším časovém horizontu. Rodiče a učitelé nás kritizují a nás to rozčiluje. Později uvidíme proč. Po dlouhém cvičení to pochopíte. Ti, kdo jsou příliš chytří, zanechávají cvičení již po krátké době. Nikdy se nic nenaučí. Musíte se zbavit své chytrosti. Když si myslíte, že jste lepší než ostat­ní, budete pouze trpět. To je zbytečné. Není třeba se rozčilovat. Jen pozorujte.

 

Otázka: Někdy se mi zdá, že od té doby, co jsem se stal mnichem, se zhoršilo mé strádání a utrpení.

 

Odpověď: Vím, že někteří z vás dříve oplývali hmotným komfor­tem a byli navenek svobodní. Když to srovnáte, tak nyní žijete velmi prostým životem. Při cvičení vás často nechám dlouhé hodiny sedět a čekat. Jídlo a podnebí se liší od toho, na co jste byli zvyklí. Ale každý musí něčím takovým projít. To je utrpení, které vede k ustání utrpení. Tak se sami učíte. Když se rozčílíte a je vám líto vás samotných, je to

nádherná příležitost, jak porozumět své mysli. Buddha nazýval nečistoty mysli našimi učiteli.

 

Všichni moji žáci jsou pro mě jako mé děti. S laskavostí myslím jen na jejich dobro. Pokud to vypadá, že vás trápím, je to pro vaše vlastní dobro. Vím, že někteří z vás jsou vysoce vzdělaní a mají mno­ho vědomostí. Lidé s malým vzděláním a světskými vědomostmi mo­hou snadno cvičit. Ale vy ze Západu jako byste nejprve museli vykli­dit velmi rozlehlý dům. Když ho budete mít vyklizený, budete mít spoustu místa na bydlení. Budete moci používat kuchyň, knihovnu, obývací pokoj. Musíte být ale trpěliví. Trpělivost a vytrvalost jsou základem našeho cvičení. Když jsem já byl mladým mnichem, neměl jsem to tak těžké jako vy. Znal jsem jazyk a jedl jsem jídlo, na které jsem byl zvyklý. Ale i tak jsem někdy propadal zoufalství. Chtěl jsem odložit mnišské roucho či dokonce spáchat sebevraždu. Takové utrpe­ní pochází z nesprávného nazírání. Když však uvidíte pravdu, oprostí­te se od názorů a domněnek. Vše se utiší.

 

Otázka: Dosahuji v meditaci velmi klidných stavů mysli. Co bych teď měl dělat?

 

Odpověď: To je dobré. Učiňte mysl klidnou, soustředěnou. Použí­vejte toto soustředění ke zkoumání mysli a těla. Když mysl není klid­ná, měli byste to také pozorovat. Pak poznáte pravý mír. Proč? Proto­že uvidíte pomíjivost. I klid musí být viděn jako nestálý. Pokud jste připoutáni ke klidným stavům mysli, budete trpět v jejich nepřítomnosti. Opusťte vše, dokonce i klid.

 

Otázka: Slyšel jsem dobře, když jste říkal, že se bojíte příliš horli­vých žáků?

 

Odpověď: Ano, to je pravda. Bojím se. Bojím se toho, že vše berou příliš vážně. Velmi se snaží, ale bez rozumu. Tlačí sami sebe do zbytečného utrpení. Někteří z vás jsou pevně odhodláni dosáhnout osví­cení. Neustále zápasíte se zaťatými zuby. To je příliš tvrdý přístup. Všichni lidé jsou stejní. Neznají povahu podmínek (sankhárá). Všechny formace, tělo a mysl, jsou nestálé. Jenom pozorujte a na ni­čem neulpívejte.

Jiní si myslí, že už všechno znají. Kritizují, sledují, soudí. To je ale v pořádku. Ponechte jejich názory jim samotným. Takovéto rozlišová­ní je nebezpečné. Je to jako silnice s velmi ostrou zatáčkou. Pokud si myslíme, že druzí jsou horší nebo lepší nebo stejní jako my, vyletíme z té zatáčky. Když rozlišujeme, budeme pouze trpět.

 

Otázka: Medituji již mnoho let. Má mysl je otevřená a klidná skoro za všech okolností. Rád bych se teď vrátil zpět a rozvíjel stavy hlubo­kého soustředění či pohroužení.

Odpověď: To je v pořádku. Je to prospěšné cvičení mysli. Pokud máte moudrost, nezapletete se do soustředěných stavů mysli. Je to stejné, jako když chcete dlouhou dobu sedět. Je to dobré jako cvičení, ale to je ve skutečnosti nezávislé na jakékoli poloze. Spočívá v pří-mém pozorování mysli. To je moudrost. Když jste prozkoumali mysl a porozuměli jí, pak máte moudrost k tomu, abyste poznali omezenost soustředění či knih. Pokud jste cvičili a rozumíte neulpívání, můžete se vrátit ke knihám. Budou pro vás jako sladký zákusek. Mohou vám pomoci učit ostatní. Nebo se můžete vrátit ke cvičení meditačního pohroužení. Máte teď moudrost, díky které víte, že nic nemá být uchopováno.

 

Otázka: Mohl byste zopakovat některé hlavní body této naší disku­se?

 

Odpověď: Musíte zkoumat sami sebe. Poznejte, kdo jste. Poznejte své tělo a mysl prostým pozorováním. Znejte míru při sezení, spaní a jedení. Používejte moudrost. Cvičení neznamená snažit se cokoli zís­kat. Jen buďte pozorní vůči tomu, co zde je. Celá naše meditace je přímým pozorováním mysli. Uvidíte utrpení, jeho příčinu a jeho ko­nec. Ale musíte mít trpělivost, velkou trpělivost a vytrvalost. Postupně se budete učit. Buddha nabádal své žáky, aby vytrvali se svými učiteli alespoň pět let. Musíte se naučit ctnostem štědrosti, trpělivosti a odda­nosti.

 

Necvičte příliš přísně. Neulpívejte na vnější formě. Sledování dru­hých je špatným cvičením. Buďte prostě přirození a pozorujte to. Naše mnišská disciplína a pravidla jsou velmi důležité. Vytvářejí prosté a

vyvážené prostředí. Správně je používejte. Ale pamatujte si, že zákla­dem mnišské disciplíny je pozorování vlastních záměrů, zkoumání své mysli. Musíte mít moudrost. Nerozlišujte. Rozčílil by vás malý strom v lese, protože by nebyl vysoký a rovný jako jiné stromy? To by bylo pošetilé. Nesuďte ostatní lidi. Jsou všichni nějací. Není nutné s sebou tahat břemeno přání všechny je změnit.

 

Buďte tedy trpěliví. Cvičte své etické jednání. Žijte jednoduše a buďte přirození. Pozorujte svou mysl. Toto je naše cvičení. Dovede vás k nesobeckosti, k vnitřnímu míru.

 

Otázka: Někdy se stane, že naše mysl sklouzne do neblahých men­tálních stavů, jako je chtivost, nenávist či zaslepenost, a přestože je jimi znečištěna, je si toho zároveň vědoma. Ačkoli víme, že tyto stavy jsou nedobré, nedokážeme zamezit jejich vzniku. Dalo by se říci, že když jsme si jich takto vědomi, posilujeme zároveň i své lpění a tím se ještě více vzdalujeme od našeho cíle?

 

Adžán Čá: O to jde! Musíte si jich být jasně vědomi – to je metoda praxe.

Otázka: Co tím myslím, je to, že jsme si jich vědomi a to v nás vy­volává nelibost, ale nejsme schopni jim vzdorovat – prostě se provalí.

 

Adžán Čá: Je-li tomu tak, nemůžete s tím už nic dělat. V takové si­tuaci se musíte vrátit do normálního stavu a pokračovat v kontempla-ci. Ale nevzdávejte to příliš brzo. Vidíte-li, že tyto stavy ve vás vy­vstávají, možná vás to zlobí či mrzí, ale lze také říci, že tyto stavy jsou nejisté a podléhají změně. Víte, že tyto věci jsou nedobré, avšak nedo­kážete se s nimi zatím vypořádat. Jsou to jakési nezavislé entity, kammické tendence pramenící v minulosti, které stále formují a ovliv-ňují stav vaší mysli. Nechcete, aby vaše mysl byla taková, ale přesto k tomu dochází, což naznačuje, že vaše poznání a porozumění (paňňá) je zatím nedostatečné a nedokáže si před věcmi udržet náskok.

Je nutné praktikovat a rozvíjet bdělost (sati) co možná nejvíce, tak aby se vaše porozumění prohlubovalo a bylo čím dál víc pronikavější. Ať je mysl jakkoliv znečištěná či poskvrněná, nezaleží na tom; ať v ní vyvstane cokoliv, měli byste to nahlížet jako nestálé a nejisté. Když takto pozorujete věci okamžik za okamžikem, po nějaké době uvidíte nestálost všech smyslových předmětů a mentálních stavů. Protože je uvidíte v souladu se skutečností, budou postupně ztrácet na síle a vaše lpění a připoutanost k tomu, co je poskvrnou mysli, se pomalu bude vytrácet. Kdykoliv se objeví utrpení, budete schopni se s ním vypořádat a vrátit se do normálního stavu, ale nesmíte tento úkol vzdávat či ho odkládat stranou. Nepolevujte ve svém úsilí a snažte se, aby vaše porozumění bylo dostatečně rychlé, tak aby dokázalo držet krok s mě-nícími se mentálními stavy.

 

Lze říci, že stezka (magga) ve vás zatím není dosti silná na to, aby překonala mentální nečistoty (kilésa). Kdykoli vyvstane utrpení, vaše mysl se zatemní. Je však nutné rozvíjet porozumění ve vztahu k této zatemněné mysli: to je téma vašeho rozjímání. Musíte s tím opravdu zápolit a znovu a znovu rozjímat nad tím, že trápení a nespokojenost jsou svou povahou nejisté. Jsou pomíjivé, neuspokojivé a ne-já. Zaměříte-li se na tyto tři charakteristiky, pak vyvstanou-li opět tytéž pod­mínky spojené s utrpením, okamžitě poznáte, co jsou zač, neboť jste je už v minulosti zakusili.

 

Postupně by vaše praxe měla nabírat na síle a veškeré smyslové předměty i mentální stavy, které vyvstanou, takto ztratí svoji důležitost. Vaše mysl bude vědět, co jsou zač, a proto je nechá být. Dosáhnete-li bodu, kdy dokážete poznávat věci a nechávat je být s pocitem lehkosti, lze říci, že ve vás stezka vnitřně dozrála; budete nyní schopni rychle se vypořádat s nečistotami. Odteď tu bude pouze vznikání a zanikání v tomto místě, jako když vlny narážejí na pobřeží. Když vlna narazí na pobřeží, roztříští se a zmizí; další vlna ji následuje a zmizí jako ta předtím – žádná vlna nepřekročí hranici pobřeží. Podobně, nic už teď nedokáže překročit hranici vašeho vědomí.

 

To je to místo, na kterém nahlédnete a porozumíte nestálosti, neuspokojivosti a ne-já. Tam také věci zmizí – tři charakteristiky, nestá­lost, neuspokojivost a ne-já, jsou jako pobřeží, a veškeré smyslové

předměty a mentální stavy, jež zakoušíte, se podobají tříštícím se vl­nám. Štěstí je nejisté; vyvstalo už mnohokrát v minulosti. Neštěstí je nejisté; vyvstalo už mnohokrát v minulosti. Taková je jejich přirozenost. Budete vědět ve své mysli, že jsou takové, že nejsou nic víc než toto. Mysl je bude zakoušet tímto způsobem a ony budou postupně ztrácet na významu a důležitosti. Nyní hovořím o vlastnostech mysli (čitta), o její povaze. Ta je stejná pro všechny, včetně Buddhy a jeho žáků.

 

Když ve vás stezka vnitřně dozraje, praxe se stane automatickou a již nebude závislá na vnějších podmínkách. Objeví-li se nějaká nečis-tota, okamžitě si toho budete vědomi a budete schopni se s ní vypořá-dat. Ta úroveň, na které stezka ještě není dostatečně zralá ani rychlá, aby dokázala překonat nečistoty – tím musí každý projít, nelze se to­mu vyhnout. Tam však právě musíte používat moudré uvažování (jó-nisó manasikára). Nesnažte se zkoumat něco jiného, nepokoušejte se vyřešit problém na nějakém jiném místě. Vyřešte ho právě tam. S pro­blémem se musíte vypořádat na tom místě, kde věci vyvstávají a mizí. Štěstí vyvstane a zmizí, nebo ne? Utrpení vyvstane a zmizí, nebo ne? Budete schopni plynule sledovat proces vznikání a zanikání, a také to, co je v mysli dobré a co špatné. Toto jsou jevy, které existují jako součást přírody. Nelpěte na nich a nic dalšího z nich nevytvářejte.

 

Máte-li tento typ porozumění, pak přestože budete přicházet do styku s věcmi, nebude vznikat žádný hluk. Jinými slovy, budete vidět vznikání a zanikání jevů velmi přirozeným a prostým způsobem. Uvi­díte, jak věci prostě vyvstanou a pak zmizí. Budete nahlížet proces vznikání a zanikání z hlediska pomíjivosti, neuspokojivosti a ne-já.

 

Taková je povaha Dhammy. Dokážete-li vidět věci jako „nic víc než toto“, tak zůstanou „nic víc než toto“. Nebude přítomno žádné lpění ani uchopování – jakmile zaznamenáte nějaký sklon k ulpívání, okamžitě zmizí. Bude tu už jen vznikání a zanikání, a tento stav je klidný. To, že je klidný, neznamená, že nic neslyšíte; nadále slyšíte zvuky, ale víte, co jsou zač, a proto na nich nelpíte ani je neuchopujete. To je význam slova „klidný“ – mysl stále zakouší smyslové předměty, ale už je nenásleduje a není do nich zapletena. Je jasně viděn rozdíl mezi myslí, smyslovými předměty a nečistotami. Když vaše

mysl přijde do styku se smyslovým předmětem a reaguje na to poci­tem zalíbení, vyvolá to mentální nečistoty. Ale chápete-li proces vzni­kání a zanikání, tak z toho nemůže už nic dalšího vzniknout – skončí to právě tam.