Akademické vzdělání a víra v Boha

Setkal jsem se s názorem, že vzdělání není k plnohodnotnému životu potřeba a že stačí „pouhá“ víra v Boha. Ačkoliv s tímto tvrzením můžu do jisté míry souhlasit, tak obecně (masově) aplikováno, mi to připadne jako cesta zpátky do středověku, kdy jediné poznání „držela“ tehdejší církev a touto mocí pak snadno manipulovala lidmi, kteří nebyli vybaveni argumenty, aby o jejich vyřčených dogmatech mohli už jenom polemizovat natož je odmítnout. Řekl jsem ale, že do jisté míry se s tím dá souhlasit. Jak je to možné?

Jako vždy, Pravda totiž není černobílá a celá věc je poněkud komplexnější než jen logická jednička a nula. Tento článek má za úkol popsat můj názor na to, proč je vhodné využít obou dvou možností, chceme-li kvalitně formovat mozek i duši. Nemám na mysli eklekticizmus, ale symbiózu vzdělání a víry.

S trochou nadsázky se dá říct, že dnešní silně materialistická doba odsuzuje každého, kdo věří v nadpřirozeno (typicky Boha; ale i sílu přírody, atp.) jako podivína, který hledá berličku, protože nedokáže spočítat pár matematických rovnic a vytvořit nějaké opravdové (světské) hodnoty.

Z druhého (duchovního) tábora zase zaznívá, že dnešní lidé se většinou honí za pomíjivým mamonem a své životy (čas) utápí v naprosto zbytečných činnostech a tupé (komerční) zábavě, která nám nedokonale supluje poznání opravdového štěstí vzniklého i z např. komunikace s Bohem (duchovní činnosti) nebo jen prosté procházce v lese se svojí milou.

Je s podivem, že obě tvrzení mohou současně platit. Je to dáno rozmanitostí lidského druhu aneb, každý „pobožný“ není chudák s vychozenou základkou, co neví jak naložit s darem života a ne každý „matematik“ nežije s maminkou a neobklopuje se technikou, která mu poskytuje životní náplň, když zjistil, že mezilidské vztahy jsou často nelogické a tudíž není logické se o ně pokoušet.

Stručně řečeno: Když dva dělají totéž, není to totéž.

Ačkoliv se může zdát, že doslovná víra v Boha vás připraví o vlastní úsudek a doslovná víra ve Vědu vám zase naplní hlavu „nevyvratitelnými“ dogmaty, tak právě symbióza obou dvou z vás udělá lepšího člověka, kdežto lpění na jedné z nich vás uvede na špatnou cestu lemovanou billboardy jako: „pokrytectví“, „dogmatismus“, „egoismus“, „sobectví“, „spasitelský syndrom“, … a to vše platí pro obě cesty bez výjimky.

Vhodným vzděláním a vírou v nadpřirozeno zároveň se stanete člověkem, který si dokáže obhájit své přesvědčení i jiným způsobem než že: „Bible říká“ nebo „píšou to v 21. století".

Akademické vzdělání nám dává možnosti pochybovat a dává nám také příležitost k tomu, abychom si utvořili svůj vlastní názor na základě dostupných (předem vyselektovaných; ve smyslu věrohodnosti) informací. Víra v Boha nám zase přinese trošku pokory v životě, abychom byli lepšími lidmi jak pro nás samotné (cílevědomost) tak i pro své okolí a dá nám přesvědčení, že ne vždy je potřeba mít pro něco důkaz nebo jasné vysvětlení.

Myslet si ale, že pouhá víra v Boha stačí, je špatný příklad pro naše okolí, které nám může naslouchat. Tito lidé se pak mohou snadno stát zmanipulovatelnými v rukách šikovných kazatelů a různých církevních institucí. Snad nejlepším příkladem je Islám – o mnoha praktikách, které představitelé této víry po svých „ovečkách“ požadují, nejsou ani v Koránu uvedeny – přesto je ale většina muslimů následuje. Proč? Protože neumí číst, psát a pokud ano, tak nemají dostatek informací na to, aby rozeznali manipulaci od dobročinnosti. Nebo i obecný názor, že správný křesťan chodí do kostela se modlit – v Bibli nic takového psáno není a Ježíš dokonce říkal, že své modlitby máme dělat v soukromí svého pokoje. To byl celkem smrtící úder do hrudi Katolické církve, když lidé tehdy poznali, co v Bibli opravdu stojí a co si kněží jenom vymýšlí k získání moci či peněz (odpustky, pokání, atp. – viz protestantismus a Martin Luther, aj.).

Můj názor je tedy takový, že vzdělání je k opravdovému duchovnímu životu velmi potřebné. Nám samotným umožní se dívat na věci z širšího hlediska (nepodlehnout manipulaci; a přitom si stále zachovat víru v Boha; mnoho vědců jsou zároveň věřícími) a pro své okolí se navíc staneme kreditibilnějšími (věrohodnějšími) a tím pádem posloužíme dobré věci mnohem lepším způsobem, protože dokážeme mluvit s lidmi na jimi požadované úrovni. Diskuze dostane šmrnc a místo fanatických a dogmatických výkřiků bude oboustranně plodná a obohacující a vedoucí k lepšímu cíli než by fanatismus a dogmatismus umožnil.

Ovšem přílišné lpění na akademickém vzdělání nás může naopak dostat do zajetí vlastního ega a veškerá původní snaha o širší rozhled a hlubší víru se může obránit proti nám, ačkoliv to tak na první pohled nemusí vypadat, jelikož v tomto světě je ego králem. Co ale v jiném?

Na závěr bych zmínil obvyklý citát jednoho mého vzácného známého: „Váš názor respektuji, ale nesouhlasím s ním proto, že…“. A přesně tak by měla diskuze vypadat.