POKRAČOVÁNÍ NAŠICH LÁSEK A MANŽELSTVÍ Z MINULÉHO ŽIVOTA V TOMTO VTĚLENÍ

 

 

 

Jakmile začneme mluvit o existenci mimo fyzický svět, hned se někdo zeptá, zda se tam setkáme s těmi, které máme rádi. Bylo vysvětleno, že v takovém případě vzniká silové pole mezi námi a milovanou osobou. Rovněž mezi námi a osobou nenáviděnou nebo takovou, ke které máme jakýkoli silný a dlouhodobý citový vztah.

 

Toto pole nás k ní dovede, jak v intervalu mezi dvěma životy, tak v životech příštích.

Jak uvedl Dr. Moody ve svých knihách Život po životě a Světlo po životě, a před ním a po něm mnoho dalších, stačí, abychom si po klinické smrti představili toho, s kým se chceme setkat, a již jsme u něho. Rychlost, jakou se astrální tělo pohybuje, je prý tak velká, že za dvě a půl minuty obletí svět.

 

Po jedné mé přednášce přišla za mnou starší posluchačka s tím, že její zemřelá matka jí často v noci budí. Pláče, stěžuje si na bolesti a na to, že je sama, že je jí smutno. Posluchačku to vždy rozrušilo a nevěděla si rady.

 

Vyptal jsem se tedy, jak matka zemřela. Zemřela před půl rokem v nemocnici na tuberkulózu. To znamená, že se vlastně pomalu udusila. Taková smrt je jistě bolestivá. Přitom ale víme, že všechny bolesti ustávají, jakmile opustíme fyzické tělo.

Skutečnost, že svou dceru mnoho měsíců v noci budila, ukazuje, že se měly velmi rády a byly si blízké. Naproti tomu se ale zdá, že neměla žádné přátele, takže na ni po klinické smrti nikdo nečekal, aby ji přivítal a ujistil ji, že není důvodu k jakýmkoli obavám. Zeptal jsem se proto, zda snad někdo ze známých, které měla ráda, nezemřel před ní. Ano, zněla odpověď, měla tetu, se kterou se léta stýkala. Ta zemřela před rokem. Pokusil jsem se tedy jí poradit takto:

 

„Až vás matka opět vzbudí, promluvte k ní tak, jako kdyby byla v místnosti fyzicky přítomna. Oslovte ji nahlas tak, jak jste ji vždycky oslovovala. Pak řekněte asi toto: Milá maminko, všimni si, že nejsi schopna vzít do ruky lžičku nebo cokoli jiného. Že nemusíš dělat kroky, že se můžeš vznášet. Asi jsi si nevšimla, že už nemáš tělo. To své tělo jsi opustila v nemocnici, je tomu již dlouho. A tak tě nemůže ani bolet. Jestliže cítíš nějakou bolest, je to jen vzpomínka na dobu, kdy jsi v těle byla. Odvrhni tuto vzpomínku od sebe, nevracej se k ní. Uvidíš, že bolest přestane. A vzpomeň si na zemřelou tetu, kterou jsi měla ráda. Vyhledej ji. Nebudeš pak sama.“

 

Po čase mne posluchačka zavolala. Vypravovala, že když ji matka opět vzbudila, že to udělala tak, jak jsem jí radil. Od té doby se neozvala.

 

Jak vysvětlila Dr. Wambachová ve své knize Život před životem, a po ní mnoho dalších, většina lidí si sama vybírá rodiče nebo rodinu, do které se chce narodit. Je samozřejmé, že volíme takovou rodinu, kde nejméně jednoho jejího člena známe z minulosti, protože jsme s ním již mnohokrát žili. A protože ho máme rádi. Jsou ovšem i lidé lhostejní, kteří této otázce nevěnují pozornost nebo většinu intervalu mezi dvěma životy prospí. Ti se pak mohou narodit do prostředí zcela cizího a mají to o to těžší. Ale i to je součástí jejich karmy.

 

Nejen, že si vybíráme rodiče, ale často už před vtělením jsme spolu s někým, koho máme velmi rádi. A dohodneme se, že já se narodím jako muž a ty jako žena a že se pak setkáme a vezmeme se. Dr. Wambachová mluví o případech, kdy se tak příští rodiče dokonce dohodli s další lidskou bytostí, čekající na vtělení, že se později u nich narodí jako jejich dítě. Že to bude trvat dvacet a více let zřejmě nehraje roli.

Jak již bylo řečeno, Dr. Wambachová hypnoticky uspala v průběhu 13 let 1085 lidí. Z toho 87% prohlásilo, že znalo aspoň některé členy rodiny, do které se narodili, nebo jiné příbuzné a přátele. 13% si na takové vztahy nevzpomnělo. Byli to vesměs lidé, kteří se novému vtělení vzpírali. Z jejich odporu pramenila zřejmě neochota se touto otázkou vůbec zabývat.

 

Uveďme několik příkladů, co pacienti vyprávěli:

 

„Moje matka byla v minulém životě moji sestrou a můj otec byl mým milencem. Můj první syn byl v minulém životě mým dědečkem, druhý syn byl kdysi mým otcem. Moje první dcera byla mou přítelkyní.“

 

„Matku jsem znala již z dřívějška, když jsme byly obě muži. Ona mi byla blízkým přítelem a kamarádem. Otce jsem rovněž znala z dřívějška, měla jsem však vůči němu pocity nespokojenosti, nevrlosti. Můj syn měl ke mně v minulém životě blízký vztah. Zajímavé je, že jsem svou sestru viděla jako někoho, koho jsem poznala v době mezi životy.“

 

„Měl jsem dojem, že jsem se radil s ostatními, se kterými jsem se měl společně narodit. A že jsem je všechny znal už v minulém životě. Svého bratra jsem znal dříve jako dobrého přítele. A zde byla moje přítelkyně jménem Jana. Chtěl jsem, aby šla se mnou, ale ona odvětila:‚Ne, tentokrát ne.‘ Znal jsem svou matku i svého příštího otce, ale nebylo to dost zřetelné. Vím, že první dosud nenarozené dítě mojí dcery bude můj starý přítel.“

 

Jak vidíte, velký počet zkoumaných případů Dr. Wambachové nedovolil, aby nechala některého pacienta vypravovat jeho příběh do podrobností. Naštěstí vyšla v témže roce 1979 v New Yorku jiná kniha s názvem Lifetimes (Cestami životů), kterou napsal profesor psychologie na státní univerzitě v New Yorku, PhDr. Frederick Lenz. Spolu s pěti dalšími profesory psychologie na této univerzitě provedl průzkum několika set vzpomínek dospělých lidí na minulé životy, ke kterým došlo spontánně za nějakých mimořádných životních situací. Nikoli tedy v hypnóze nebo podobném stavu. Jeden z nich vypravoval:

 

„Stalo se to v neděli večer. Byl jsem doma a opakoval si nějaké texty. V tom zazvonil telefon. Jedna známá volala a chtěla na chvíli ke mně zajít spolu s několika přáteli. Řekl jsem jí, aby tedy přišla, a vrátil jsem se ke své práci. Za hodinu nebo tak všichni přijeli.

 

Byli čtyři. Moje přítelkyně Sally, dvě další děvčata a muž. Sedli jsme si v obývacím pokoji a dali si něco k pití. Cítil jsem se velmi šťasten. Přitom jsem ignoroval jedno z těch děvčat, která přišla, a celou tu dobu jsem mluvil se Sally a ostatními. Přitom jsem si ale silně uvědomoval přítomnost té jedné, byl jsem ale zcela na rozpacích, co jí mám říci. Cítil jsem, že ačkoli spolu nemluvíme, probíhá mezi námi nějaká jiná konverzace, která byla beze slov, podpovrchová. Cítil jsem velkou vnitřní spřízněnost s ní, jakou jsem nikdy nepoznal. Něco mi říkalo, že jsme žili spolu již mnohokrát, ale nějaký pohled do minulosti jsem nedostal. Jen toto vnitřní přesvědčení.

 

 

Měli se pak k odchodu a tak jsem ji v rychlosti požádal, aby mne zavolala. Působilo to na ni jako rána z čistého nebe. Dříve, než vešli na verandu, poslal jsem ji ještě nahoru, aby si prohlédla můj pokoj. Vůbec nevím, proč jsem to udělal. Prostě jsem jen slyšel, jak jí to říkám. Šla tedy nahoru sama, rozhlédla se, vrátila se zpět a odešla s ostatními.

 

Za dva dny mne zavolala. Řekl jsem jí, že bych ji rád opět uviděl a že v sobotu budu v jejím městě a že bychom se mohli setkat někde, kdyby s tím souhlasila. Dohodli jsme se tedy a zavěsili jsme.

 

V sobotu se ale naše cesty nezkřížily. Těšil jsem se na setkání s ní a byl jsem velmi rozrušen. Zdržel jsem se ale ve studiu a vůbec se nedostal do restaurace, kde jsme se měli sejít. Měli tam přijít i ostatní její přátelé, kteří u mne byli minulou neděli. Byl jsem z toho všeho deprimován. A to je něco, co se mi vůbec nepodobá. Ženy vstupují do mého života a opět z něho vystupují, aniž by se mne to nějak hluboce dotklo. Mám je rád, ale nikdy jsem neměl dojem, že bych měl právo se na ně pověsit. Jsem šťasten, když jsou zde a stejně tak jsem i šťasten, když odejdou. Zdá se, že je to tak lépe pro každého z nás. Ale u tohoto děvčete to bylo jiné. Bylo mi smutno a postrádal jsem ji. A to jsem ji uviděl jen jednou. Šel jsem tedy domů a rozhodl se, že ji nezavolám. Cítil jsem velkou vnitřní spřízněnost s ní, ale měl jsem dojem, že u ní to tak není. Možná, že si myslila, že mne zajímá její tělo.

 

Toho večera se ozval telefon a byla to ona. Omlouvala se, že musila z restaurace předčasně odejít, protože všichni ostatní na ni naléhali, aby šla s nimi, a ona se nakonec podvolila. A tak jsme se dohodli na příští den, že přijde sama ke mně.

Ten den se nám ale nepodařilo sejít se dříve než v 11 hod. večer. Když přijela k mému domu, byli jsme oba pěkně unaveni. Sedli jsme si a chvíli jsme spolu mluvili. Řekla, že se cítí ke mně přitahována. A to nejzajímavější na našem vzájemném vztahu bylo, že to vůbec nebylo nic fyzického. Byli jsme prostě šťastni tím, že jsme mohli být spolu. Řekla, že v mé přítomnosti se cítí naprosto ‚kompletní‘, jak se vyjádřila. Řekla, že se to podobá, jako by nalezla nějakou část sebe sama, která ji celý život chyběla. A já cítil přesně totéž.

 

Zůstali jsme vzhůru a mluvili spolu celou noc. Někdy mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno jsem měl náhle vizi o našem minulém životě. Řekl jsem, že jsem měl vizi, ale ve skutečnosti jsme tu vizi měli oba najednou. Potom každý z nás začal popisovat, co

viděl, a bylo to naprosto totéž. Cosi nám umožnilo zahlédnout část našeho minulého života současně.

 

Vzpomínám si, že když ta vize začala, že jsem se najednou cítil neobyčejně lehký. Cítil jsem, jak stoupám, jak opouštím své tělo a letím, vznáším se. Náhle jsem se ocitl v jiné zemi. Uviděl jsem stovky scén našeho minulého života v rychlém sledu. Žili jsme spolu v minulosti mnohokrát – v Egyptě, v Evropě, Jižní Americe a na mnoha dalších místech. Mohl jsem vidět náš vzájemný vztah se vyvíjet a jak se stával život od života těsnějším a těsnějším. V jednom z minulých životů jsme byli přátelé. V egyptské inkarnaci jsme byli milenci. V evropském vtělení jsme oba byli umělci a oba měli velkou lásku k umění. V jihoamerickém vtělení jsme se oba zabývali náboženstvím. V jednom z těchto životů jsme dokonce spolu zemřeli. Ale jedna věc zůstávala život od života stejná. A to byla naprostá láska jednoho ke druhému. Milovali jsme se tak silně, že tato láska způsobila, že jsme se v každém životě vždy znovu našli.

 

Jak jsem již řekl, hovořili jsme o tom, že jsme oba měli tutéž vizi současně. To bylo důkazem, že to, co jsem viděl, nemohla být nějaká halucinace nebo něco podobného. Stali jsme se tak nejlepšími přáteli. Ztrávili jsme pak spolu co nejvíce času, jak jen bylo možno. Nemusím říkat, jak jsem byl šťasten, že jsem našel tohoto dávného přítele. Vzájemně se doplňujeme, vzájemně se vyvažujeme. Jestliže bych chtěl být chvíli šťasten, stačí, abych byl v její přítomnosti a cítím hluboký mír.

 

O svých minulých životech neuvažujeme. Náš nynější vztah je nový. Minulost nás nezajímá.“

 

To je tedy jeden příběh z několika desítek, které Dr. Lenz uvádí. Doufám, že se brzy najde někdo, kdo jeho poutavou a poučnou knihu u nás přeloží a vydá.

 

Z toho i jiných pramenů vyplývá, že přátelský a láskyplný vztah dvou lidí se během životů prohlubuje, pročišťuje. Vlastní touhy, přání a představy postupně ustupují před myšlenkou, co si myslí, co cítí ten druhý. Tak se z lásky sobecké stává v průběhu staletí láska méně a méně majetnická. Méně zaměřená na sebe, více na toho druhého. Na konci tohoto vývoje máme cit, který se svou vibrací blíží lásce k veškerenstvu. Blíží se té energii, která prostupuje vesmírem a ze které všechno vzniklo.

 

Je to tedy cit konstruktivní, blahodárný a vyvíjející se k dokonalosti. Jak je to s city negativními?

 

Nenávist a jiné podobné emoce ničí nás více než toho, ke komu byly vyslány. Přesto i zde se může vyskytnout nenávist, která jde až za hrob nebo dokonce do příštího života.

 

Americký lékař a psychiatr Dr. George G. Ritchie napsal knihu The Return from Tomorrow (Návrat ze zítřka), ve které popisuje svou klinickou smrt v r. 1942. Ve vojenském výcvikovém táboře v Texasu dostal oboustranný zápal plic. Jeho zástava dechu a srdeční činnosti trvala asi 10 minut. Po projití tunelem a setkání s Bytostí světla mu byla mimo jiné ukázána rozsáhlá planina, kde v dohledu nebyl jediný živý člověk. Krajina se ale hemžila mnoha tisíci nefyzických bytostí, které se mezi sebou divoce rvaly, křičely a ječely, naplněny nenávistí. Kopaly, tloukly, hryzaly zubama… Jeden druhému ale nemohl ublížit, protože tu nebylo nic fyzického, co by se dalo zničit, zlomit, zranit. Byli neschopni jeden druhého zabít, ačkoli si to velmi přály. V tomto stavu budou tak dlouho, až energie nenávisti, kterou za života vytvořily, se vybije.

 

V knize Život mezi životy vypravuje její autor, MUDr. a PhDr. Joel L. Whitton o pacientce, která v jednom ze svých minulých životů ve Španělsku koncem 15. stol. byla inkvisicí umučena. Její sokyně v lásce ji tak nenáviděla, že ji lživě obvinila. V tomto životě se obě setkávají opět. Udavačka jako matka a její oběť jako dcera. Silně žárlivá matka, svým mrazivým vztahem k dceři podobná zhrzené španělské snoubence, viděla ve své dceři konkurenci, která musí být demoralizována a zničena.

Mohli bychom se tedy domnívat, že i nenávist a zloba jsou dlouhodobé, stejně jako láska. Ano, ale jen z hlediska dvou nebo tří životů. Díváme-li se na řadu životů za sebou, z pohledu více vtělení, vidíme, že každý destruktivní cit ničí v prvé řadě a nejvíce toho, kdo jej vytváří. A v tom je zakotvena krátkodobost všech negativních emocí. Zloba oslabuje, láska posiluje. Nenávist směřuje ke zničení toho druhého a nakonec k sebezničení. Láska spěje k nekonečnosti.

 

Každé zlovolné ublížení je následováno trojnásobnou odplatou. Jednak ve chvíli, kdy k němu dochází tím, že se v našem těle vytváří jedy. Pak prostředím, ve kterém člověk žije po smrti. Z výše uvedeného příkladu vidíme, že zlý člověk po určitou dobu žije mezi zlými lidmi. Není zde jediný člověk, který by k nám byl laskavý, přátelský. Z tohoto prostředí není možno uniknout, až když se zloba za života v naší auře nashromážděná vybije. Název „očistec“ se sem dobře hodí. Třetím druhem odplaty jsou karmické následky v některém z příštích vtělení.

 

Přes tuto trojnásobnou odplatu potřebuje člověk asi dvě stě životů, aby na to přišel a aby v něm začalo vznikat morální vědomí čili svědomí. Tak to aspoň tvrdí Richelieu ve své knize Putování duše. Už Helena Petrovna Blavatská, zakladatelka Teosofické společnosti, před 110 lety napsala, že pokrok za jeden lidský život je tak malý, že je zoufalé se na to dívat. Jedinou útěchou nám může být, že i každý dobrý čin nese s sebou trojnásobnou odměnu.