Žák zvláštní školy

 

 

 

 

 

Mám jednoho přítele, který vyučuje na učňovské škole. Není to však obyčejné vzdělávací zařízení. Obor který se zde vyučuje je nenáročný na psychické schopnosti žáků. Tuto školu navštěvují převážně takové děti, které ukončily základní vzdělání již v sedmé nebo osmé třídě devítiletky. Je zde ale i dost studentů kteří sice vyšli v poslední třídě, ale tak zvané zvláštní školy - dříve nezývané pomocná.

Jednoho z těchto abiturientů měl ve svém ročníku i můj kamarád. Musel mu věnovat o něco více času nežli ostatním svěřencům. Chlapec byl možná v myšlení o krůček napřed oproti svým spolužákům, ale na prvý pohled to tak nevypadalo. Trpěl chorobou zvanou balbuties. Česky řečeno - koktal. Tohoto mládence kolektiv třídy jaksi nechtěl asimilovat. Nejenže se od většiny lišil svojí řečí, ale i myšlením. S tímto hochem zažil můj přítel následující příhodu:

V období před vánočními svátky si můj známý učitel udělal ve vyučování čas nato, aby ve třídě navodil patřičnou atmosféru nadcházejících Vánoc. Vyprávěl žákům jak vznikly tyto největší svátky roku a jakým způsobem se slaví doma i ve světě. Pak namátkou některé vyvolal, aby řekli jakým způsobem oslavují Vánoce doma v rodině. Přišla řada i na koktavého učně. Když začal slovy: "Dodoma osla osla" , sklidil od svých spolužáků salvu smíchu. Jeden z nich si neodpustil uštěpačnou poznámku, že asi koktal již ve svém minulém životě. Tím však nevědomky úplně změnil chod dalších událostí.

Mládenec zrudnul a pak pokračoval na trochu jiné téma, přestože se svátky taky úzce souviselo: "Já když jsem žil minulý život, tak jsem nekoktal! Žil jsem v době ve které jsme se dorozumívali melodickou řečí ! Tehdy jsem jen zpíval. A kdo zpívá, ten nekoktá! A to, že nyní tak špatně mluvím, je právě důsledkem mého minulého života." Touto větou v podstatě potvrdil kolegovu urážlivou poznámku. Pokračoval ale dalšími informacemi: "Tehdy se žádné svátky neslavily. Každý z lidí se snažil žít tak, aby se denně všichni cítili tak jako dnes ve svátek. Dárky jsme si dávali kdykoliv nás napadlo udělat někomu radost. Třeba i denně. Všichni jsme si byli vědomi toho, že co dnes uděláme jinému to může potkat zítra nás samotné." Mého přítele tato řeč velmi zaujala a proto svého svěřence požádal, aby jim o svém minulém životě porozprávěl podrobněji. Ten tedy mluvil dál:

"Také si byl každý vědom toho, že žijeme ve světě hmoty na Zemi a duchovní svět nás čeká až se zbavíme hmotného těla. Proto se zahradníci nemodlili aby jim Bůh seslal déšť, ale preventivně zalévali záhony vodou sami. Stavitelé nemeditovali o krásných budovách, ale stavěli skutečné pevné domy ve kterých se dalo bydlet. Neprosili jsme v myšlenkách aby bylo naší Zemi pomoženo, ale dělali jsme vše proto aby jsme si ji neznečistili, nebo nepoškodili. Když hrozilo nebezpečí nepřátelského vpádu, šli všichni bojeschopní bránit zem. Jen děti a starci se modlili, aby jsme vlast ubránili. Zde na Zemi je dodnes účinnější okamžitý čin, nežli sebekrásnější neuskutečněná myšlenka!"A nakonec řekl to nejkrásnější: "Nemusí nám nikdo cizí radit co je dobré a co zlé. Každý máme v hloubi duše o tom povědomí přímo od Boha!"

Určitě toho bylo řečeno mnohem víc, ale vše si můj kamarád nestačil zapsat a já z toho co jsem od něj vyslechl nevím dnes již také všechno. To podstatné co mi tento příběh dal si však budu pamatovat.

Za prvé, že nemáme nikoho podceňovat. I ten poslední prosťáček může být v mnohém moudřejší nežli my. Za druhé, že je důležitější snažit se být celý život dobrým, nežli jednou v roce tím nejhodnějším. A za třetí, že si máme stále uvědomovat že žijeme hmotný život který nelze změnit sebekrásnější, nebo láskyplnou myšlenkou , pokud ji co nejdříve nedokážeme hmotně realizovat.

Na tuto příhodu jsem si poprvé vzpomněl na pohřbu člověka, kterého jsem si celý jeho život vážil jako vzoru duchovního i mravního života. Byl jsem však velmi nemile překvapen, když jsem se dal do hovoru s pozůstalou rodinou. Dozvěděl jsem se, že se s manželkou rozvedl v době kdy mněli malé dítě. Svůj čin odůvodnil tím, že se musí plně věnovat "duchovnu" a rodina by jej rozptylovala. (Proč se tedy ženil?) Jeho syn pro něj nemněl ani po smrti jediného hezkého slova. Tatínek jej nutil jíst vegetariánskou stravu která mu nechutnala, neměl čas synovi povyprávět pohádku, protože musel meditovat a pokud žil otec s nimi, tak mněli stále nouzi. Doma nepomohl ani utřít nádobí, natož aby manželce pomohl vyprat prádlo. Byl více venku na přednáškách, nežli doma. Syn záviděl sousedovu chlapci, že s tatínkem jezdí autem chytat ryby a doma se s ním pomáhá učit. - Mněl jsem po iluzích.

Naposled jsem si na tento příběh vzpomenul nedávno. Když jsem dostal e-mailem z nadace "Děti Slunce" nabídku na meditace při úplňku a novoluní k "ukotvování energií páté dimenze do planetární mřížky Země." Nějak mi to připomnělo slova žáka, že jsme na hmotné Zemi a máme pracovat hlavou a rukama, aby byl výsledek našeho snažení co nejdříve kolem nás vidět. Návrh také není úplně originální. Již jako dítě jsem byl veden od babičky k tomu, abych "vstávaje lehaje" přál lidem a matičce Zemi to nejlepší. Tedy stále! Ne podle měsíčních fází!

Je hezké, že zakladatelka této nadace chce ukotvovat imaginární mřížku. Možná až bude ukotvena tak se stane pro běžné lidi i viditelnou, nebo ji snad bude slyšet. Zatím však běžní lidé o ní nemají ani tušení. Podle filozofie koktajícího chlapce by bylo ale daleko lepší, kdyby se jako Američanka snažila zapůsobit slovem, či písmem na prezidenta USA aby konečně přestal s vojenskou agresí v Iráku, neplánoval další v Íránu a omluvil se za Vietnam a v neposlední řadě za činy svých předchůdců, kteří skoro vyvraždili původní obyvatele Ameriky. Hlásí se mimo jiné k energiím Matky Terezy. - Doufám, že i k její filozofii. Tedy že se stará o nemohoucí a nemocné bez nároku na odměnu. A co se týče Matky Terezy - Také to trochu s tou duchovností přehnala. Nemocným, kteří trpěli velkými bolestmi odmítala dát utišující léky které měla k disposici. - Prý se mají modlit aby jim Bůh zmírnil utrpení.

Nechtěl bych tímto příspěvkem nějak zlehčit sílu slova, nebo dobré myšlenky při meditaci. Ale pokud budeme jen meditovat tak se nic nezmění. Když neodmítneme další zbrojení včetně výstavby nebezpečného radaru v Čechách, tak nás žádná mřížka nezachrání. Pokud budeme o samotě meditovat, tak si nevšimneme že nám před domem umírá bezdomovec hlady. A pokud se budeme věnovat jen "své vlastní" duši, budou dále narůstat v našem okolí sebevraždy a vraždy. A když se nebudeme naplno věnovat rodině, spolupracovníkům a sousedům, tak budeme mimo hrozné reality. Budeme jen věřit, že jsme již v produchovnělém věku Vodnáře. Opak je však pravdou. Čtěme noviny a sledujme zprávy z domova a světa. My sami a mnoho dalších generací bude mít co dělat, aby dobro převážilo zlo. A to se nezmění meditací!