Věci smutné a truchlivé

 

Byli jste někdy nečekaně a krutým způsobem připraveni o někoho vroucně milovaného? Měli jste už někdy pocit, že slunce zašlo za mraky a nikdy pro vás nevysvitne? Ztráta skutečně drahého člověka je pro nás tragická, a pokud se s tímto údělem nesmíříte, a ustavičným truchlením ho dál přivoláváte, je to tragédie i pro něj.

 

Pokud však k věcem dokážeme zaujmout správný postoj, po­chopíme, že smrt ve skutečnosti důvodem k truchlení není a neměla by být ani příčinou žalu.

 

Nejprve se podívejme, co nastává, když člověk, kterého jste vroucně milovali, přejde na existenční rovinu, kterou pozemšťané nazývají „smrt". Normálně si žijeme pokud možno nezatíženi trápením ani starostmi, a na­jednou na nás jako rána z čistého nebe dopadne zpráva, že člověk nám nadevše drahý už není mezi námi. Srdce se rozběhne o závod a slzné kanál­ky začnou ronit vláhu, aby vzniklému napětí odlehčily. Uvědomujeme si, že svět kolem nás poztrácel jasné, růžové, pestrobarevné odstíny, a všechno vyhlíží chmurně a smutně, jako by letní sluneční den vystřídal den zimní, sirý, plný těžkých mraků.

 

Když nás totiž náhle zachvátí smutek a žal, dochází k výkyvu elektrického napětí mozku, které může dokonce i změnit směr svého proudění. Takže kdybyste předtím i hleděli na svět růžovými brýlemi, po informaci o této tragické události dostávají vaše brýle skla, skrze něž svět vyhlíží temně a depresivně. Je to přirozený, fyziologický běh věcí tohoto světa, ale naše sklíčenost může přetrvat i v astrálu, vinou silného brzdného tahu, který vzniká, když se snažíme navštívit a pozdravit toho, kdo se nedávno povznesl do světa, který je koneckonců vyššího řádu, šťastnější.

 

Je smutné, když se milovaný přítel odstěhuje do vzdálené země, ale utě­šíme se tím, že mu můžeme kdykoliv napsat či zatelefonovat. Ale takzvaná smrt zdánlivě pražádný komunikační prostor neponechává. Myslíte si, že „mrtví" jsou mimo dosah? Můžete se - naštěstí - náramně mýlit! V různých vědeckých ústavech po světě se badatelé pokoušejí vytvořit přístroj, schop­ný zprostředkovat kontakt s „desinkarnovanými duchy". To není pouhý sen, ani výplod fantazie, a můžeme jen doufat, že tento výzkum bude koru­nován úspěchem a jednoho dne takové zařízení bude společnosti dostupné.

 

Než se nám ale podaří navázat spojení s těmi, kdo odešli mimo náš dosah, můžeme hodně vykonat pro jejich dobro.

 

Když člověk zemře, chod těla, tedy veškeré fyziologické funkce, se začnou zpomalovat, až se zastaví. Náš mozek dokáže bez kyslíku přežít jenom pár minut, pak jako jedna z prvních částí lidského těla odumírá. Pochopitelně, jakmile odumře on, je zcela nevyhnutelná i smrt celého organismu. Toto zdánlivě dlouhé odbočení činíme naprosto záměrně.

 

Po odumření mozku orgány, zbavené vrchního velení a pokynů, postup­ně upadnou do nečinnosti. Tělo se stane jakoby autem, z kterého odešel řidič. Ten prostě vypne zapalování a vystoupí z vozu. Auto sebou může ze setrvačnosti ještě párkrát škubnout, pak ale začne postupně chladnout. To vyvolá ještě pár cvaknutí a jiných drobných zvuků smršťujícího se ko­vu. Podobně v lidském těle slyšíme ještě určitou dobu pracovat tekutiny a jiné podobné šelesty, a pozorujeme i drobné záchvěvy svalstva, jak jeden orgán po druhém odumírá. Trvá zhruba tři dny, než se astrální tělo plně a definitivně od hmotného odpojí. Stříbrná šňůra, která představuje spo­jení astrálního těla s fyzickým, se postupně ztenčuje, až odpadne, podobně jako odpadá a sesychá pupeční šňůra novorozence. Po tři dny od úmrtí se astrální tělo ještě zdržuje ve více či méně těsném kontaktu s rozkládajícím se tělem fyzickým.

Umírající zakouší asi takovýto prožitek: leží na lůžku, pravděpodobně obklopen zdrcenými příbuznými a přáteli. Nastane zápas o poslední dech, smrtelné chroptění a pak mezi zuby projde poslední výdech. Srdce se na okamžik splašeně rozbuší, pak zpomalí, zachvěje se a navždy se zastaví.

 

Tělo začne pozvolna chladnout a proběhnou jím různé záchvěvy. V okamžiku vlastního skonu může jasnovidec vidět stínovou postavu, vystupující z materiálního těla a tvarující se nad ním jako stříbřitý opar, až se nad mrtvým tělem ustálí. Během tří následujících dní stříbrná šňůra ztmavne, až v místě vstupu do hmotného těla zčerná. V tom bodě jako by bylo vidět poletující černý prach. Nakonec tato šňůra odpadne a astrální tělo je volné, aby se mohlo skutečně povznést a narodit do života v nad-astrální úrovni bytí. Ze všeho nejdřív se podívá dolů na mrtvé tělo, které dosud obývalo. Astrální tělo často i provází pohřební vůz a v pravém slova smyslu přihlíží vlastnímu pohřbu. Necítí žádnou bolest ani zármutek nebo rozčilení. Nanejvýš se dá říci, že člověk nepřipravený a nepoučený znalost­mi jako jsou tyto, zažívá jakýsi menší šok. Sleduje tělo uložené do rakve, jako papírový drak provází chlapce, který ho drží na provázku. Brzy se ale tato stříbrná šňůra, která nyní už své stříbro ztratila, trhá, čímž je astrální tělo konečně svobodné a může se odpoutat a povznést do dimenze, kde se připraví na tzv. druhou smrt, která je naprosto a absolutně bezbolestná.

 

Než se člověk druhé smrti podrobí, musí se odebrat do síně paměti a shlédnout tam celý svůj právě skončený život. Jsme to my sami, kdo se hodnotíme, a věřte, že neexistuje znamenitějšího a přísnějšího soudce, nežli my sami. Když se člověk náhle vidí zbaven všech svých malých, ubohých marnivostí a falešných hodnot, ke kterým na světě tolik tíhnul, pochopí  — navzdory svým penězům, funkcím a společenskému postavení, jež za sebou zanechal - že nakonec přece jen není zas nic tak moc... Velice často ti nejubožejší, nejskrovnější a nejchudší vycházejí z tohoto soudu života vítězněji než ostatní.

 

Poté, co jsme svůj život v síni paměti „potěžkali", přecházíme do té oblasti onoho světa, která je pro nás nejpříhodnější. Věřte, že nebudete svrženi do pekla. Peklo je tady na Zemi - a je naší školou!

 

Možná víte, že velcí orientální mystici a učitelé své skutečné jméno tají, protože ve jménech je skryta silná moc. Kdokoliv by totiž dokázal z vibračního hlediska správně vyslovit jméno bytosti, dlící mimo tento svět, donutil by ji neodolatelnou přitažlivostí tohoto úkonu obrátit k Zemi pozornost.

 

V některých oblastech Dálného východu, a dokonce i na Západě, bývá Bůh označován jako „ten, jehož jméno se nevyslovuje". To proto, že kdyby každý začal na Boha povykovat, Pán tohoto světa by za chvíli nevěděl, kde mu hlava stojí.

 

Z toho důvodu si mnoho učitelů na Dálném východě bere jméno vý­slovností značně odlišné od svého pravého jména. Mějte totiž na paměti, že i jména se skládají z vibrací - ze zvuků, harmonií. Je-li tedy kdo osloven vlastní harmonickou vibrační kombinací, rušivě ho to vytrhne z jakékoliv činnosti, kterou se právě zabývá.

 

Když tedy svoje zesnulé nepřiměřeně oplakáváme, působíme jim tím utrpení, neboť násilím obracíme jejich pozornost zpět k této planetě. Cítí se stahováni zpět dolů, trochu jako je člověk, který spadl do vody, tažen ke dnu botami a ztěžklým oděvem.

 

Vraťme se znovu k tématu vibrací, protože jsou podstatou tohoto světa a vlastně i kteréhokoli jiného. Každý zná prostinký příklad vibrační síly pochodujících vojáků. Když vkročí na most, musí zrušit krok a přejít v

neuspořádaném šiku. Most může sám o sobě unést tu nejtěžší mechanizaci, celou kolonu tanků a obrněných transportérů, třeba i celé vlaky. Když však po něm bude přecházet oddíl a nezruší pochodový krok, může to vyvolat takovou sérii vibrací, že se most rozechvěje a rozhoupe tak, že se může zřítit.

 

Stejným příkladem vibračního působení může posloužit třeba houslista. Když bude nějaký čas vyluzovat jistou stejnou tóninu v blízkosti křišťálové sklenky, může způsobit, že se sklenka roztřese a nahlas praskne.

 

A co vibrační síla slova ÓM? Kdybychom uměli výraz „Óm, Many páme Hum" vyslovit určitým způsobem, a několik minut ho opakovali, mohli bychom uvést do pohybu vibrace pozoruhodné síly. Pamatujte tedy, že jména jsou mocné nástroje, a nevolejte své mrtvé a nevyslovujte jejich jméno jenom tak nadarmo, když jste zmoženi žalem a bolestí. Není důvodu nutit je trpět kvůli žalu, který je náš. Cožpak si toho už neodtrpěli dost?

 

Můžeme se tedy ptát, proč vlastně na tento svět přicházíme a musíme nakonec podstupovat smrt. Jde o to, že smrt nás povznáší stejně jako utr­pení, pokud ho není příliš. Většinou (existují však určité zvláštní výjimky) žádný muž ani žena nejsou povoláni snášet větší utrpení či žal, než kolik je v daném období pro jejich zušlechtění únosné. Vidíme to dobře na oso­bě, která omdlí bolestí. Mdloba tady má funkci pojistného ventilu, který zabrání tomu, aby utrpení člověka nezlomilo úplně, aby ho nepoškodilo.

 

Často se také stává, že člověk, strádající velikým žalem, upadá do stavu otupení, které je milosrdenstvím pro trpícího, stejně jako pro případného zesnulého, po němž truchlí. Tato otupělost pozůstalému ponechává vědomí utrpěné ztráty a nebrzdí z toho vyplývající proces zušlechtění. Tlumí však nesnesitelné hoře.

 

A ona otupělost, do níž pozůstalý upadá, chrání zároveň i zesnulého, protože nebýt jí, pozůstalý by mohl natolik bědovat a mrtvého se dovolávat, že by tím jemu - čerstvě přestoupivšímu na onen svět - způsobil veliký stres a „zpětný tah".

 

Až se čas naplní, lidstvo se možná naučí vstupovat běžně do kontaktu se zemřelými, podobně jako už dnes můžeme zvednout telefon a spojit se s lidmi na vzdálených místech tohoto světa.

 

Důvěrou v sebe i ve vyšší síly pozemského i nepozemského života byste i vy měli dokázat spojit se s těmi, kteří přešli na druhou stranu. Lze toho dosáhnout telepatií, jasnovidností nebo i tzv. automatickým písmem, přičemž je ale třeba mít se na pozoru před vlastní pokroucenou představivostí. Je třeba vlastní obrazotvornost udržet pod dohledem tak, aby text, zapsaný zdánlivě automaticky, nevycházel z našeho podvědomí, ale pocházel skutečně od zemřelých, kteří nás vidí, přestože většina z nás je prozatím nevidí. Buďte však dobré mysli a hluboké víry, protože touto cestou můžete dosáhnout zázraků. Nestojí snad psáno, že víra hory přenáší? Věřte, je to tak!