Proroctví

 

 

 

 

 

Jediná univerzální bytost

 

 

Lidé jsou mnohorozměrní ve sféře hmoty, mys­li a duše, ale jednorozměrní ve sféře ducha. Protože jsme mnohorozměrné živé bytosti, každý z nás je schopen vnímat tisíce věcí indi­viduálně. Protože jsme jednorozměrní ve sféře ducha, kolektivně vnímáme tisíce věcí simul­tánně.

 

Lidské tělo se skládá z miliard nepatrných živých bytostí, jimž říkáme buňky. Každá buň­ka je jedinec, kterého můžeme vyjmout z těla a přemístit do laboratoře, kde bude i nadále žít jako součást lidského těla. Buňka z jater si ne­uvědomuje, že je součástí celého organizmu. Neví, že spolu s ostatními buňkami v játrech, mozku, srdci a kostech tvoří jedinou živou lid­skou bytost.

 

Všichni lidé dohromady tvoří jedinou živou bytost, která je orgánem planety Země. Ve vzta­hu k Zemi je člověk tím, čím je buňka ve vzta­hu k lidskému tělu. Buňky v našem těle se neu­stále rodí a umírají, stejně jako se rodíme a umí­ráme my lidé.

Toto neustálé nahrazování mrt­vých živými udržuje při životě lidský orgán Země. Tento věčný proces nahrazování tělesné smrti tělesným životem se děje v celém vesmíru.

 

Život na Zemi i jinde ve vesmíru vytváří růz­né orgány. Každý člověk je částí orgánu, které­mu říkáme lidstvo. Lidstvo tvoří jeden z orgánů planety Země, která je živá jako člověk a má svůj vlastní metabolizmus. Tato krásná živá by­tost se skládá z mnoha orgánů, k nimž patří například atmosféra, oceány a lesy. Všechna zví­řata jsou orgánem. A ačkoli si to neuvědomu­jeme, my lidé komunikujeme s ostatními orgá­ny stejným způsobem, jakým komunikují játra se srdcem nebo mozkem.

 

Každá planeta je orgánem jediné živé by­tosti. Slunce a všechny planety jsou jedinou bytostí. Každá bytost, počínaje elektronem a konče galaxií, je spojena s většími bytostmi.

 

Planeta Země je orgánem sluneční soustavy, jejímž středem je Slunce, kolem něj obíhají planety, měsíce a všechny ostatní satelity. Také sluneční soustava je živá bytost, která je sou­částí ohromné bytosti, které říkáme vesmír.

 

Atom se všemi svými elektrony, které obíha­jí kolem jeho jádra, tvoří nepatrnou sluneční soustavu. Lidské tělo se skládá z miliard atomů, z nichž každý je miniaturní sluneční sousta­vou. Ve vesmíru jsou miliardy hvězd, z nichž každá je živou bytostí - ale všechny dohroma­dy tvoří jen jedinou živou bytost. Toltékové si uvědomovali tyto analogie a podobnosti, jež lze pozorovat ve všech skutečnostech ve ves­míru.

Kdo jsme? Odkud jsme přišli?

 

Drobné lidské tělo představuje jeden článek řetězu uvnitř obrovského biologického stroje, kterému říkáme vesmír. Jako je každý atom v lidském těle v neustálém spojení s mozkem, právě tak komunikuje tento řetěz se vším ve vesmíru. Jsme vším, co existuje.

 

V hmotné sféře jsme vším, co vidíme a slyší­me, ale nejsme jen hmotou. Jsme také tím, co cítíme - jsme zlostí, žárlivostí, zármutkem, ra­dostí i láskou. Tyto emoce lidského života jsou důkazem existence další dimenze energie. Tyto emoce nazýváme éterickou energií. Hmotná energie je to, co lze zkoumat vědeckými meto­dami. Éterickou energii nelze zkoumat tradič­ními vědeckými metodami a její existenci nel­ze dokázat. Ačkoli nemůžeme dokázat existen­ci lásky nebo nenávisti, můžeme cítit jejich účinky. Emoční energie je éterická energie.

 

Energie je stejně živá jako všechno ostatní ve vesmíru. Éterická energie, která je sama ži­vou bytostí, zahrnuje naše emoce - které jsou také živé. Živé je i naše myšlení. Živé jsou všechny naše myšlenky a pocity. Naše mysl vytváří miliardy emocí, a stejně jako naše buň­ky tvoří naše tělo, naše emoce tvoří naši mysl. Naše mysl je z éterické energie.

 

Naše mysl je utvářena našimi emocemi. Všechno, co mysl vnímá, obsahuje emoční pr­vek. Světlo dopadající na hmotné předměty se odráží do našich očí. Mozek zhmotňuje svě­telné odrazy a právě tyto výtvory mozku vní­máme jako realitu. Tato realita je ve skuteč­nosti snem. Sníme čtyřiadvacet hodin denně, ať už náš mozek spí, nebo bdí.

 

Mozek dokáže transformovat energii v obou směrech. Má schopnost převést hmotnou ener­gii v energii éterickou. Vytváříme myšlenky, a myšlenky jsou éterickou energií. Když náš mozek transformuje éterickou energii v mluve­ná a psaná slova, vyjadřujeme v hmotném svě­tě to, co jsme vysnili v mysli. Mysl vytváří představivost a představivost sní. Starý způsob snění vede k utrpení a emoční bolesti. Tato pravda platí pro všechny lidské bytosti. Všichni trpíme, máme-li strach, že přijdeme o to, co máme a čím jsme.

 

Změna může začít v jediné mysli.

 

Toltékové se snaží soustředit své osobní vě­domí na nový sen o nebi na zemi. Nicméně původní sen vyvolaný strachem je tisíce let starý a hluboce zakořeněný v mysli každého člověka. Sen je živá bytost. Je to archanděl, který přišel ze Slunce. Starý sen se považuje za realitu a bojí se umřít. Snaží se chránit svou exi­stenci tím, že vyvolává v lidské mysli strach.

 

Duch nás nabádá, abychom tento sen změnili. Když jsme vstoupili do Šestého slunce, dal nám příležitost tento sen změ­nit. Bylo to víc než jen příležitost, byl to rozkaz od Slunce, které nám to nařizo­valo.

 

 

 

Snící mysl

 

 

Funkcí naší mysli je snít čtyřiadvacet hodin den­ně. Ve dne v noci sníme svou myslí, nikoli svým mozkem. Mozek však ví, že naše mysl sní.

 

Bdělý sen má hmotnou strukturu. Zdá se, že sen má určitou strukturu, i když spíme. V bdě­lém stavu je naše mysl ovlivňována cykly ener­gie, které odpovídají světelným změnám bě­hem dne, a tento rytmus dává naší mysli po­jem času a prostoru. Ve spánku nevnímáme energii z vnějšího světa, ale naše mysl si vy­tváří různé obrazy včetně obrazu našeho vlast­ního těla. Ve snu můžeme mluvit, vidět a do­konce i létat. Když sníme, nejsme si vědomi, že spíme.

 

Něco vytváří spojení mezi vnějším a vnitř­ním snem. To něco je náš rozum. Rozum je ta část naší mysli, která se snaží všechno klasifi­kovat a všemu rozumět. Rozum nám říká, toh­le je skutečné a tohle je neskutečné. Dokud má sen hmotný rámec, který vnímáme jako re­alitu, rozum nám dává iluzi, že sen je realita. Neuvědomujeme si, že interpretujeme realitu podle snu, v němž se právě nacházíme.

 

Všichni lidé dohromady tvoří jeden z orgánů Země, ale tento orgán existuje v jiné dimenzi než naše tělo. Naše tělo je součástí hmotné di­menze, kterou lze nahmatat. Naše mysl existu­je v éterické dimenzi myšlenek a pocitů. Stejně jako naše myšlenky tvoří individuální mysl je­dince, všechny mysli dohromady tvoří mysl planety Země a tato mysl také sní. Tato kolektivní mysl zahrnuje sny rodiny komunity, měs­ta, národa, světadílu a nakonec sen celé pla­nety.

 

Sny na různých úrovních se od sebe liší. Například když navštívíme cizí zemi, okamži­tě zjistíme, že její sen je jiný než sen naší vlastní země. Kolektivní sen Cíny je jiný než kolektivní sen Persie. Nicméně všechny sny mají něco společného. Lidé na celém světě trpí. Lidé ve všech zemích bojují. Lidé na ce­lém světě rozšiřují v lidských vztazích éterický jed. Ačkoli to není jed hmotný, přesto ovlivňu­je lidské tělo. Jed, kterému říkáme hněv, nená­vist, zármutek, žárlivost nebo stud, pochází z téže éterické energie, která ovládá sen pla­nety - a touto energií je strach.

 

Strach je velký démon, velký ďábel ve snu naší planety. Naše vzájemné vztahy jsou zalo­ženy na strachu, ať už jde o vztahy mezi je­dinci, mezi společnostmi nebo mezi národy. Způsob, jakým sníme, je velmi destruktivní. Ničíme se jako jedinci i jako společnost.

 

Ať jdeme kamkoli, zjistíme, že lidé mají v mysli soudce a oběti. Lidé nacházejí vinu v sobě i v druhých.

 

Cítíme-li se vinni, chceme být potrestáni. Jsou-li vinni druzí, chceme je potrestat. To je funkcí strachu.

 

Oběť je ta část mysli, která říká: „Já chudák. Nejsem dost dobrý. Nejsem dost silný. Nejsem dost inteligentní. Jak mohu přežít? Proč bych se měl snažit? Jsem jen člověk." Takže každý náš krok je doprovázen strachem. Tímto způ­sobem jsme se naučili snít. To je funkcí stra­chu.

 

Prožíváme hrůzný sen o pekle. Strach je­dince se zvyšuje, je-li promítán do vnějšího světa. Naše společnost sní o strachu, nespra­vedlnosti a trestu. Naši mladí lidé se navzájem vraždí a my nacházíme nenávist ve všech ze­mích světa. Dokonce i naše zábava je plná ná­silí.

 

Tento hrůzný sen je nemocí lidské mysli. Celý svět je velká nemocnice.

Nebe je pravým opakem pekla. V nebi vlád­ne radost, láska, mír, sounáležitost a porozu­mění. V nebi nejsou soudci ani oběti. V nebi víme, kdo jsme. Už neobviňujeme sami sebe ani druhé. Sen je živá bytost. Ať už jsme v nebi, nebo v pekle, sníme svůj sen a náš sen utváří náš život. Máme svobodu vymanit se ze svého hrůzného snu a začít snít o nebi.

 

Sen planety je stejný pro všechny z nás. Jakmile se probudíme ze snu planety a ze své­ho individuálního snu, uvědomíme si, že to, co jsme považovali za realitu, není nic než in­formace v naší mysli, kterou je snadné změnit. Změně se bráníme, protože máme strach. Strach ovládá náš život. Strach řídí hrůzný sen o pekle.

 

Pohlédneme-li na naši planetu z dálky, vidí­me, že evoluce lidstva je podobná vývoji je­dince, který se rodí, vyvíjí, rozmnožuje a mění. Všechno je nezničitelné. Nic neumírá. Všechno se mění.

 

Evoluce má jistou logiku. Lidstvo prochází stejnými změnami jako každý jedinec.

Toltécká proroctví jsou o změně snu a Šesté slunce přišlo, aby ten proces urychlilo.

 

 

Nevidíme nic než světlo,

které se odrazí

od předmětů.

Vnímání je zázrak,

který dokazuje naši

schopnost vytvářet

vnější realitu.

Myslíme si, že vnímáme

přírodní svět, ale

ve skutečnosti jej vytváříme

ve své mysli a mozku.

 

 

 

Skutečným jádrem lidské bytosti je osobní paprsek světla spojený se Sluncem. Prostřed­nictvím tohoto světla ví Slunce o všem, co se děje v nitru každého jedince. Jakákoli změ­na v nitru jedince ovlivňuje Slunce a reak­ce Slunce ovlivňuje zbytek lidstva. To je pro­ces lidské evoluce.

 

 

 

Jsme světlo

 

Změnit sen znamená přijít ke světlu, uvolnit světlo a vnímat světlo z mnoha směrů.

Naše tělo je zhuštěné světlo. Naše mysl je světlo. Naše duše je světlo v různých formách. Světlo vnímá světlo v jakékoli z těchto dimenzí. Proto můžeme vnímat nejen očima, ale také myslí, duší a duchem.

 

Co je to duch? Duch je záměr. Záměr, duch, Bůh... všechna tato slova označují tutéž ener­gii. Tato energie umožňuje všechny změny a transformace. Bůh je záměr. Bůh je duch. Bůh je Bůh. Bůh je světlo. Bůh je vaše pravé já. Bůh je moje pravé já.

 

Energie neboli světlo je prvním projevem záměru, prvním projevem Boha, prvním pro­jevem ducha. Všechno je živé díky Bohu, díky vám. Vy nejste svým tělem. Nejste svými buňkami. Nejste svou myslí. Nejste svou duší. Jste světlem. Vaší esencí je světlo a světlo je všude.

 

Světlo je živá bytost. Existují miliardy růz­ných vibrací světla. Světlo předává informace všem životním formám na planetě Zemi. Matka Země transformuje informace obsažené ve světle od Otce Slunce a vytváří život. DNA v každé naší buňce je sluneční paprsek kon­denzovaný v hmotu Matkou Zemí.

 

Informace přenášené světlem jsou známé jako nevyslovené vědomosti. Tyto vědomosti jsou uloženy v DNA, takže naše tělo obsahuje kódy.

 

Veškeré existující" vědomosti jsou obsaženy ve světle. Prostřednictvím světla komunikují hvězdy, prostřednictvím světla komunikují atomy.

 

Každý člověk má vlastní frekvenci světla, které proudí jako řeka ze Slunce na Zem. Když na tuto řeku zaměříme svou pozornost, uvidí­me ji jako něco hmotného, stejně jako vidíme například lidskou ruku. Jestliže soustředíme pozornost na čas a prostor, přestaneme vidět ruku jako hmotný předmět. Místo ruky spatří­me všechny její atomy a všechny její elektro­ny jako vibrující energetické pole. Řeka světla proudí jako všechny řeky. Neustále se pohy­buje a mění.

 

Všichni jsme spojeni s týmž Sluncem. Vše­chno, co se děje v celém vesmíru, je známo celému vesmíru, protože tato komunikace je okamžitá. Světlo se pohybuje rychlostí 300 ki­lometrů za vteřinu, což považujeme za nejvyšší dosažitelnou rychlost, ale ve skutečnosti existuje druh světla, které je tisíckrát rychlejší, takže ho nedokážeme ani zachytit a měřit. Právě toto světlo umožňuje okamžitou komu­nikaci mezi všemi orgány ve vesmíru.

 

To, co vidíme, je světlo odrážené hmotnými předměty. Toto odražené světlo dává předmě­tům viditelnou formu. Přijímáme své vizuální vjemy jako realitu, ale tato realita je založena na všeobecném konsenzu. Lidské vnímání je zázrak, jenž dokazuje naši schopnost vytvářet vnější realitu. Vnímáme vnější svět, ale ve sku­tečnosti jsme si jej vytvořili ve své mysli a mozku.

 

Jakmile začneme interpretovat, co vidíme, okamžitě zjistíme, že každý z nás interpretuje realitu jinak, neboť každému z nás se zdá jiný sen. Sen každého z nás je založen na tom, čemu věříme.

 

Skutečným jádrem lidské bytosti je osobní paprsek světla spojený se Sluncem. Všechno, co se děje v nitru každého jedince, je pro­střednictvím světla známo Slunci. Jakákoli změna v nitru jedince ovlivňuje Slunce a jeho reakce ovlivňuje zbytek lidstva.

 

Jakmile najdeme svůj osobní paprsek světla, můžeme se podívat na Slunce a uvidíme celé lidstvo. Učím své žáky hledat tento paprsek, jenž je spojuje se sluncem. Jakmile jej najdou, do jejich mysli vstoupí nevyslovená vědomost a oni prostě vědí, bez myšlení a strachu. Lidé s touto schopností jsou proroci, kteří ukazují cestu druhým.

 

 

 

Chtěj zemřít starému snu planety.

Připrav se opustit peklo.

Začni si představovat nebe na zemi.

 

 

 

Všichni jsme zvířata, která by­la domestikována jinými zvířa­ty, ostatními lidmi. Byli jsme vycvičeni stejným způsobem, jakým cvičí­me psy - trestáním a odměňováním. Své děti cvičíme stejným způsobem, jakým jsme byli cvičeni my. Máme strach, že budeme potrestáni, a máme strach, že nebudeme odměněni.

 

 

 

Domestikace lidí

 

Představte si tisíc zcela nových počítačů s úpl­ně prázdným pevným diskem. Jakmile do nich uložíme nějaké informace, každý z nich bude jiný.

 

Naše mysl je biologický stroj podobný po­čítači. V mysli každého člověka jsou informa­ce odpovídající jeho osobní zkušenosti. Každý z nás se učil různé věci od svých rodičů, uči­telů, společnosti a náboženství. Informace, které ukládáme do svého počítače, nám říkají, jak máme interpretovat to, co vnímáme.

 

Každý lidský počítač má své jméno, ale jméno je jen dohoda, kterou jsme udělali. Ve skutečnosti nejsem lidská bytost pojmenova­ná Miguel Ruiz. Ani vy nejste lidské bytosti. Všichni souhlasíme, že jsme lidé. Všechno, co ukládáme do svého počítače, je dohoda. Není to dobré, ani špatné a není to pravdivé, ani nepravdivé. Jsou to prostě informace. Na základě těchto informací vnímáme svět a na­zýváme jej realitou. Tyto informace jsou zdro­jem našich omezení. Vytváříme si představy o sobě samých a o všem ostatním a pak se snažíme těmto představám věřit. Proces uklá­dání informací do našeho počítače je domestikace.

 

Všichni jsme zvířata, která byla domestiko­vána jinými zvířaty, ostatními lidmi. Byli jsme vycvičeni stejným způsobem, jakým cvičíme psy - trestáním a odměňováním. Své děti cvi­číme stejným způsobem, jakým jsme byli cvičeni my. Máme strach, že budeme potrestáni, a máme strach, že nebudeme odměněni. Vy­tváříme si o sobě takové představy, o nichž si myslíme, že se budou druhým líbit.

 

Chceme udělat radost rodičům, učitelům, společnosti, církvi a Bohu. Naše chování závi­sí na představě, kterou jsme si o sobě vytvoři­li. Záleží nám na tom, co si o nás myslí druzí. Chováme se s ohledem na mínění druhých. Snažíme se vyhovět všem ostatním, jen ne sobě.

 

Když jsme potrestáni, máme pocit křivdy, který otvírá v naší mysli ránu. Ta produkuje emoční jed. Bolest ve svém srdci cítíme jako emoční bolest, nikoli jako bolest tělesnou. Jed z rány proniká do naší mysli. Strach zač­ne ovládat naše chování. Bojíme se, že bude­me potrestáni, a také se bojíme, že nebude­me odměněni. Odměna přichází ve formě našeho přijetí druhými lidmi. Naše domestikace vede k vnitřnímu konfliktu, neboť se snažíme zalíbit druhým a ignorujeme své vlastní zájmy. Naše domestikace je tak silná, že trestáme sami sebe a občas se i odměňu­jeme.

 

Této domestikace se aktivně účastní tři kom­ponenty naší mysli. Za prvé, soudce v naší mysli posuzuje všechno, co děláme. Za druhé, oběť přijímá rozsudek, neboť má potřebu být potrestána. Třetí komponentou účastnící se to­hoto procesu je názorový systém, který nám byl vštípen a který nám přikazuje, jak máme snít svůj život. Tento názorový systém je ja­kousi ústavou či posvátnou knihou, jejíž pří­kazy bezmyšlenkovitě přijímáme jako pravdu. Já tomuto názorovému systému říkám Kniha pekla. Tuto knihu můžeme zavřít tím, že od­mítneme starý sen naší planety. Jakmile si zač­neme představovat, že jsme v nebi na zemi, můžeme opustit peklo.

Jedenáctiletá dívka bude mít brzy svou první periodu a stane se ženou. Tohoto pro­cesu dospívání se účastní všechny její orgá­ny, její krev, nervy, mozek a všechny komu­nikační systémy v jejím těle. Když se některý orgán změní, mozek je okamžitě informován a přinutí ostatní orgány, aby vytvářely určité druhy hormonů, které jsou nutné k dovršení celého cyklu. Proces dospíváni" je tedy řízen moz­kem.

Tento proces lze přirovnat k procesu dospí­vání lidstva jako celku. Můžeme říci, že když Země dospěje, pošle zprávu Slunci.

 

Slunce reaguje a pošle svou vlastní zprávu, která zahájí proces změny lidstva. Když dojde k určitým změnám v těle, mysli a duši někte­rých lidí, Slunce změní kvalitu světla, čímž po­sílá jinou zprávu lidskému orgánu Země. Tato změna vede k transformaci celého lidstva.

 

Od zrození Šestého slunce je lidstvo připra­veno opustit své dětství a konečně dospět. Jsme připraveni zbavit se své domestikace. Začíná­me se probouzet. Způsob našeho snění se mění. Strach byl nutný k urychlení vývoje našeho rozumu a mysli. Rozum připravil mysl na intuici, která je v přímém spojení s duchem.

 

 

 

Čtyři proroctví

 

Podle toltéckého kalendáře - který je také kalendářem Mayů a Aztéků - před Slun­cem, které dnes existuje, existovalo pět Sluncí. Toltécká proroctví předpověděla, že v největším mexickém městě Tenochtitlanu dojde k obrovskému zemětřesení. V roce 1986 po­stihlo toto zemětřesení Mexico City, které je moderním Tenochtitlanem. Staří Toltékové předpověděli, že po zemětřesení bude pět let klidu a pak se zrodí nové slunce. Nové Slunce přišlo 11. ledna 1992 a způsobilo velkou změ­nu ve vývoji lidstva.

 

 

 

 

První proroctví

 

 

Zrození Šestého slunce

 

Zrození Šestého slunce přineslo změnu v evo­luci lidstva. Naše mysl se mění. Začínáme si uvědomovat, že sníme a že svůj sen řídíme. Instinktivně odmítáme starou kvalitu světla a přijímáme novou; tím modifikujeme naše spojení se Sluncem. Nemusíme pro to nic dě­lat. Už se to děje. Všechny modifikace začína­jí na Slunci, protože Slunce má nejvyšší inteligenci. To vědí lidé na celém světě. Staří Egyp­ťané uctívali boha slunce nazývaného Re. Také v Teotihuacanu lidé věděli, že Slunce řídí Zemi. Uvědomovali si, že se život na Zemi mění, když se změní Slunce.

 

Šesté slunce má jinou kvalitu světla. Toto světlo transformuje sen planety Země a bude transformovat také lidskou mysl, která si lépe uvědomí, že je sama světlem spojeným se Sluncem. Jako jedinci můžeme urychlit svou evoluci tím, že se otevřeme novému světlu a staneme se tím, kým opravdu jsme.

 

Příchod Šestého slunce změnil i mě... Předtím jsem věřil, že mám zvláštní poslání, ale v oka­mžiku, kdy přišlo světlo z nového Slunce, všechno zmizelo. Neexistovalo žádné poslání. Neexistoval žádný člověk. Neexistoval žádný život. Moje duše se naplnila radostí, klidem a láskou. Už jsem nemusel nic ospravedlňovat sám sobě ani nikomu jinému. Smysl mé práce se změnil. Přestal jsem si myslet, že mám zvláštní" dar. Do té doby jsem věřil, že jsem po­mocníkem Boha a že mě Bůh poslal na Zem z nějakého zvláštního důvodu. To si dnes ne­myslím.

 

Od té doby vnímám svět úplně jinak. Dí­vám se na svět, aniž cokoli posuzuji. Výsledky jsou ohromující. Už nemám strach o naši pla­netu. Už nemám strach o přírodu. Nemám strach z války ani z tornáda. Nemám strach, že mě někdo zastřelí. Vím, že cokoli se stane, se musí stát. Všechno se děje tak, jak má, a já to­mu naprosto věřím.

 

Vidím spravedlivý svět. V takovém světě už žijeme. V tomto novém stavu mysli vnímám všechny hrůzné sny, které jsme vytvořili. Snad­no chápu, že emoční i tělesné utrpení pochá­zí z toho, co jsme sami vytvořili.

 

Od té doby se cítím jako dvouleté dítě, kte­ré si jen hraje. Když mi byly dva roky, neviděl jsem nespravedlivý svět. Nevěděl jsem, že způ­sob, jakým lidé sní, je hrůzný.

Opravdová blaženost je vědět i ve stavu ztracené nevinnosti, že tento svět je spravedlivý. Nemůžeme odstranit zlý sen, pokud zůsta­neme nevinni" jako děti. Musíme poznat peklo, abychom se z něho mohli osvobodit.

 

Všichni duchovni" mistři nám říkají totéž: máme v sobě něco úžasného a můžeme se tomu otevřít. Mysl je živá bytost. Mysl vstřebá­vá emoce, které přicházejí skrze myšlenky. Čím víc mistrů bude mluvit o nevyslovených vědomostech, tím víc lidí přijme tyto myšlenky.

 

Tohle je proroctví pro nové lidstvo. Lidé si uvědomí, kým jsou.

 

 

 

Jsme Bohové,

Kterým se zdá,

Že nejsou Bohy.

 

 

 

Vzdejte se. Cokoli se stane, stane se proto, že se to musí stát. Naším úkolem je radovat se ze života a vyjadřovat, co je v nás, abychom vytvořili nové lidstvo. Máme-li v sobě nenávist, rozdáváme nenávist. Máme-li v sobě zármutek, rozdáváme zármutek. Jedině když jsme šťastní, můžeme rozdávat štěstí. Nemůžeme rozdávat lásku, pokud nemilujeme sami sebe.

 

 

 

 

 

 

Druhé proroctví

 

 

Bůh se probouzí

 

Proroci předpověděli, že až přijde Šesté slun­ce, Bůh se probudí ze snu. To znamená, že jsme Bohové, kterým se zdá, že nejsou Bohy. Až se probudíme a staneme se Bohy, budeme znovuzrozeni. Nejdřív si však musíme uvědo­mit, že spíme. Teprve pak se můžeme probu­dit.

 

Ačkoli to bude trvat nejméně dvě stě let, než se úplně probudíme, proces probouzení se zrychluje od roku 1992 a mnozí z nás si uvědomují jeho účinky. Dnešní generace se začíná probouzet a my jsme její součástí.

 

Především se musíme vzdát. Cokoli se sta­ne, stane se proto, že se to musí stát. Naším úkolem je radovat se ze života a vyjadřovat, co je v nás, abychom vytvořili nové lidstvo. Máme-li v sobě nenávist, rozdáváme nenávist. Máme-li v sobě zármutek, rozdáváme zármu­tek. Jedině když jsme šťastní, můžeme rozdá­vat štěstí. Nemůžeme rozdávat lásku, pokud nemilujeme sami sebe.

 

Nechápeme, proč trpíme. Neuvědomujeme si, že máme možnost volby, ale tuto možnost opravdu máme. Nejsme úplně zodpovědní za náš starý sen, protože tu byl už před naším na­rozením. Navzdory tomuto zlému snu se sna­žíme udělat z tohoto světa lepší svět pro naše děti. Sen naší planety se vyvíjí už po tisíciletí, takže se pomalu mění k lepšímu, ačkoli je to stále ještě zlý sen o pekle.

 

Naším úkolem v tomto životě je osvobodit se od starého snu. Nemůžeme očekávat, že nový sen vznikne sám od sebe a veškerý strach zmizí. Musíme začít jednat.

Sen naší planety se nezmění bez rezistence, stejně jako nemůžeme změnit svůj individuál­ní sen, aniž narazíme na odpor. Nový sen už přichází, ale starý sen se stále drží viny, stra­chu, soudce a oběti. Duchovní růst je jako vnitřní válka, v níž stojíme sami proti sobě. My sami jsme nejpřísnějšími soudci sebe samých.

 

Každý z nás projde krizí vzdání se, ale naše schopnost milovat se zvýší. Co se odehrává ve vývoji jedince, to se odehraje také ve vývoji celého lidstva.

 

Očekávejte ustavičné pokušení. Ostatní živé bytosti se budou snažit ovlivnit naše emoce, aby nás přilákaly zpátky do starého snu. Ježíš nám ukázal, jak vzdorovat pokušení láskou. Nesnažte se potlačovat své emoce hněvu, dej­te jim volný průchod.

 

Všechny naše posvátné knihy popisují rezi­stenci snu planety Země v dobách převratných změn. Předpovědi hrůz hovoří o strachu vyvo­laném touto rezistencí. Posledních padesát let se lidstvo snaží zničit samo sebe, ale dosud se mu to nepodařilo. Žijeme uprostřed chaosu, ale starý sen se už začíná hroutit a odpor sláb­ne.

 

V knize Zjevení hovoří Jan o sedmi peče­tích. V jeho době se dopisy pečetily voskem. Pečeť zde slouží zároveň jako symbol - aby­chom získali informace obsažené v dopise, musíme nejprve zlomit pečeť. S každou od­straněnou pečetí si více uvědomujeme změny, které přicházejí na Zem ze Slunce.

Těchto změn se však nemusíme bát.

 

I když naše tělo umře v nějaké předvídané katastrofě, nemáme důvod se bát. Naše tělo umře v každém případě. Smrt není nic než transformace. Neposlouchejte proroky stra­chu. Nenechte se jimi vést. Starý sen naší pla­nety se snaží přežít tím, že v nás probouzí strach.

 

Duch nás vede k tomu, abychom změnili sen naší planety. Když jsme vstoupili do Šesté­ho slunce, duch nám dal příležitost učinit tuto změnu. Nebyla to jen příležitost, byl to příkaz ze Slunce, sdělení, že se to musí stát.

 

 

 

V příští éře bude vládnout intuice.

Intuice předpokládá víru.

Znamená to vědět bez myšlení,

Bez pochybností.

 

 

Jakmile si jednou uvědomíme, že jsme v přímém spojení se Sluncem, můžeme doporučit určité chování některému z orgánů Země. Intuice nás spojuje s naším osobním paprskem světla. Proto je modlitba tak účinná, když očekáváme odpověď.

 

 

 

 

 

Třetí proroctví

 

 

Intuice řídí náš život

 

Cyklický vývoj snu lidstva se skládá ze tří fází. V první a zároveň nejtemnější fázi je sen ovlá­dán rozumem. V druhé fázi je rozum smíšen s intuicí. To vede k rychlému růstu a transfor­maci. V poslední fázi dochází k destrukci sta­rého snu za účelem vytvoření snu nového. Dnes jsme téměř na konci druhé fáze.

 

Příštích dvě stě let bude časem růstu a zrych­lující se transformace. Potom přijde doba míru, která bude trvat tři až čtyři tisíce let, než začne nový cyklus.

 

V příštím období bude vládnout intuice. Intuice předpokládá víru. Znamená to vědět bez myšlení a bez pochybností. V této fázi cyklu se dnes nacházíme. Rozum, jenž ovládá nepravdivý sen, se proměnil v intuici u lidí, kteří se už změnili.

 

Všichni si myslíme, že jsme nejinteligentnější živočišný druh na světě, ale ve skuteč­nosti jsme jen nepatrnou částí univerzální in­teligence. Myšlenky, které považujeme za své vlastní, existují dávno před tím, než si je uvě­domíme. Časem se naučíme intuitivně vnímat myšlenky přímo z jejich zdroje v přírodě.

 

Jakmile si jednou uvědomíme, že jsme v pří­mém spojení se Sluncem, můžeme doporučit určité chování některému z orgánů Země. Tím­to způsobem ovládají šamani déšť. Dělají to svou intuicí, nikoli svým rozumem. Šamani se nespoléhají na rozum, protože rozum si vždycky najde nějaký důvod, aby nevěřil sám sobě. Intuice nás spojuje s naším osobním paprskem světla. Proto je modlitba tak účinná, když oče­káváme odpověď. Odpověď na naši modlitbu obvykle není to, co očekává rozum.

Když navážeme spojení šamanským způso­bem, není to naše osobnost, co přináší změny. Je to Slunce. Pro Slunce není nic nemožné.

 

Totéž platí o nás. Nemusíme očekávat, co se děje. Nemusíme nic způsobit. Prostě žádá­me a jsme přítomni. Slunce, se svou vyšší in­teligencí, nám dá odpověď. Jak můžeme po­chybovat o svém osudu? Už není místo pro pochybnosti.

 

Vědomosti jsou překážkou na cestě ke svo­bodě. Vědomosti jsou pouhým popisem snu a to, o čem sníme, není skutečné. Takže vědo­mosti nejsou skutečné. Přesto nám připadají užitečné, protože je používáme při komunika­ci myšlenek a emocí. Problém spočívá v tom, že když uložíme všechny své vědomosti do svého osobního počítače a založíme na nich své jednání, vědomosti nám zabrání překročit jejich hranice.

 

Vědomosti se snaží přesvědčit náš rozum, že transcendence není možná. Proto musíme pře­kročit řeku vědomostí, abychom dosáhli intui­tivního poznání.

 

Naše vědomosti omezují naši intuici. Intuice nás vede k pravdě. Pravda je živá.

V době nadcházející transformace bude zá­ležet na tom, co se tvoří v mysli. Ti, které dnes nazýváme lidmi, budou žít v jiné části vesmí­ru. Ti, kteří zůstanou tady, budou mít nový druh energie. Myslím, že lidé budoucnosti ne­budou mít tělo jako my.

 

Myslím, že budou žít v oceánech. Dnes žijí v oceánech dva živočiš­né druhy, které začínají snít jako lidé. Význam toltéckých proroctví spočívá v tom, že se už měníme. Už žijeme v novém snu. Stáváme se novými bytostmi, novými lidmi.

 

 

 

Láska je opakem strachu.

Láska je oheň, který nic neničí,

kdežto strach je oheň, který spálí

všechno, čeho se dotkne.

 

Láska druhých může probudit naši lásku, ale jedině naše vlastní láska nás činí šťast­nými. Tato láskaje naše vlastní pravda. Je to naše svoboda. Tato láska změní náš sta­rý sen v nový sen o nebi na zemi.

 

 

 

 

Čtvrté proroctví

 

 

Láska vytváří nebe na zemi

Láska produkuje ty největší změny v lidském světě. Po tisíciletí lidé lásku potlačovali. Zapomněli jsme, co láska znamená.

 

Když někomu řeknu: „Potřebuji tě", není to láska. Je to touha někoho vlastnit. Žárlivost a potřeba ovládat druhého člověka není oprav­dová láska. Sobecká láska je jako každá jiná tělesná potřeba. Představte si, že byste týden nic nejedli. Měli byste pocit, že hladovíte. Kdyby vám někdo ukázal kus chleba, říkali byste si: „Ten chleba potřebuji. Ten chleba mi­luji/' Zamilovat se je něco podobného.

 

Když nám byly čtyři roky, naše emoční tělo bylo vytvořeno z lásky, již jsme vnímali. Pak začala domestikace a s ní přišel strach. Strach nahradil lásku. Kdykoli jsme chtěli vyjádřit lás­ku, něco v našem nitru ji okamžitě potlačilo. Bolelo nás to a začali jsme se lásky bát. Svou lásku jsme omezili na úzký okruh nejbližších lidí. Všem ostatním jsme říkali: „Miluji tě, jest­liže..." To znamenalo: „Budu tě milovat, jestli­že mi dovolíš, abych tě ovládal." Taková láska produkuje silnou závislost, jako drogy.

 

V partnerském vztahu má obvykle jeden partner větší potřebu lásky než druhý partner, který mu dává sílu. Takový vztah je podobný vztahu mezi narkomanem a prodejcem drog. Partner, který dává lásku, má naprostou kon­trolu nad druhým, neboť ho může ovládat prostřednictvím strachu. Člověk, jehož láska není opětována, je jako narkoman, který nemůže sehnat drogu. Potřeba lásky vyvolává podobné emoce jako potřeba drogy. Mnozí lidé se bojí milovat, protože za tak malou rozkoš nechtějí platit tak vysokou cenu.

 

Za posledních padesát let se manželský vztah změnil natolik, že byl skoro zničen. Tato změna byla součástí nutného procesu uvolňo­vání emocí a strachu. Manželské vztahy v bu­doucnosti nebudou závislé na ovládání jedno­ho partnera druhým. Budou založeny na vzá­jemné úctě. Zena bude mít právo být sama se­bou. Muž bude mít právo být sám sebou.

 

Když si vážíme snů druhých lidí, nedochází ke konfliktu. Až se nebudeme bát milovat, až jeden druhému nebudeme klást podmínky, všechno se změní. Dnes je mezi partnery málo vzájemné úcty. Když vám řeknu, co máte dělat, znamená to, že si vás nevážím. Když někoho lituji, znamená to, že si ho nevážím. Lítost ne­ní soucit. Jestliže vás někdo lituje, probouzí tím vaši sebelítost. Jestliže vás lituji, znamená to, že si myslím, že nejste dost silní nebo inte­ligentní. Jestliže mě litujete, znamená to, že si myslíte, že nejsem dost silný nebo inteligentní. Máte-li soucit a vidíte-li, jak někdo upadl, po­můžete mu vstát a řeknete: „Ano, teď můžete pokračovat."

I když je někdo v opravdu špatné situaci, nemusíme ho litovat. Stačí s ním cítit. Můžeme mu pomoci svým soucitem. Každý si může vybrat nový sen.

 

Lidé se opět naučí být zodpovědní. Dlouhá staletí jsme se vyhýbali zodpovědnosti, ale všechno, co děláme, má své důsledky. Nemů­žeme uniknout kauzalitě. To neznamená, že bychom na sebe měli brát zodpovědnost za chyby druhých. Můžeme lidem pomáhat, ale nemusíme za ně přebírat zodpovědnost, neboť to by v nich vyvolalo mylný pocit, že se vyhý­bají zodpovědnosti. Totéž platí o našich dě­tech, partnerech, rodičích a přátelích. Kdyby­chom za ně přebírali zodpovědnost, stali by se slabými.

 

Naší jedinou povinností v tomto životě je být šťastní. K tomu nepotřebujeme žádné vě­domosti, protože všechno potřebné už tu je.

 

Láska druhých lidí může probudit naši lás­ku, ale jedině naše vlastní láska nás může uči­nit šťastnými. Tato láska je pravda. Je to naše svoboda. Tato láska změní náš starý sen o pek­le v nový sen o nebi na zemi.

 

Proces změny nám přinese největší pro­spěch, když se mu přestaneme bránit. Nejsme tu proto, abychom uspokojovali druhé. Jsme tu proto, abychom uspokojili sami sebe.

 

Když spojíme svůj záměr s láskou, můžeme dělat, co chceme. Staneme se člověkem, jakým máme být. To platí o každém z nás.

 

 

 

Vyjadřujte svou krásu

 

V nové realitě záleží především na vaší čin­nosti. Sílaje v činnosti, nikoli ve snu. Svou činností můžete změnit všechno. Můžete jednat ve jménu transformace. Můžete rea­lizovat svůj sen tím, že začnete vytvářet ži­vot plný krásy a lásky.

Až se začnete probouzet do nového snu, zeptejte se sami sebe: „Je můj život krásný? Čeho chci dosáhnout? Miluji dosta­tečně? Jsem šťastný?"

 

Buďte svrchovanými tvůrci snu naší planety a svého osobního snu. Učiňte je co nejkrásnějšími. Jste světlo. Jste láska. Vyjá­dřete svou krásu s láskou.

 

 

Děkuji vám, že jste si přečetli moje slova a že jste mi dovolili, abych vás miloval takové, jací jste, jako světlo spojené se Sluncem svým osobním paprskem světla, jako bytost, která je Bohem. Miluji vás.