Osudy duší

 

Michael Duff Newton, Ph.D., má doktorát z poradenské psychologie, je kvalifikovaným mistrem hypnoterapie a členem Americké poradenské asociace. Vyvinul svou vlastní metodu regrese, tedy metodu, jejímž prostřednictvím dokáže ve stavu hypnózy uvést člověka do minulých životů, ale především do období mezi jednotlivými životy, což je zcela ojedinělé. Výsledky jeho práce jsou nesmírně přínosné pro každého, kdo přemýšlí o tom kým je, proč je na tomto světě a kam vlastně směřuje ...

 

Michael Newton se celý život zabýval profesionálně hypnózou. První seanci uskutečnil již ve svých patnácti letech je tedy člověkem s vrozenými schopnostmi právě v této oblasti. Protože patnáct let mu bylo v roce 1947, řadí se sám ke staré škole a nikoliv k tzv. New Age. Za dobu své praxe objevil prostřednictvím hypnózy skutečnou podstatu celé škály různých zdravotních problémů u svých klientů, které pak díky tomu zcela vyléčil.

Podstatou obsahu jeho první knihy, kterou vydal v nakladatelství Llewellyn pod názvem Putování duší, byla analýza poznání, vyplývajícího z objevení „vedlejšího produktu" při léčbě svých klientů - unikátní metody hypnózy, která umožňuje zavést člověka do jeho vzpomínek na období mezi jednotlivými jeho životy.

Dílo M. Newtona bylo u nás vydáno nakladatelstvím Eugenika ve dvou dílech: Cesty duší a Osudy duší. Dále vyšly ještě tituly Učení duší a Vztahy duší. Jednotlivé knihy na sebe navazují - v textu každé z nich je vždy větší množství odkazů na různé popisované případy hypnotických seancí v jiných jeho (výše zmíněných) knihách. Pokud se o toto téma zajímáte, je proto velmi prospěšné pořídit si všechny čtyři knihy. Pokud váháte, doporučuji pro začátek knihu Osudy duší.

Michael Newton stále pracuje a provozuje i v důchodu na poloviční úvazek svou hypnoterapeutickou praxi. Více se o něm dozvíte na jeho webových stránkách na www.spiritualregression.org/michael.html

Asi nejlepší pro představení jeho díla je s využitím úvodu k jeho knihám stručně představit osnovu jeho děl, stručně popsat jak vypadá život mezi životy.

Otiskujeme úryvek z úvodu publikace Učení duší (veškeré další úryvky, převzaté z tohoto úvodu, budou vždy označeny kurzívou pozn. redakce).

V okamžiku smrti vystoupí duše ze svého těla. Je-li duše starší a má zkušenosti z mnoha předchozích životů, ihned pozná, že je volná, a vydá se domů. Tyto vyvinuté duše nemusí nikdo vítat, avšak většina z těch, se kterými autor pracoval, se vně zemské astrální roviny setká s průvodci. Mladé duše nebo zesnulé děti mohou být poněkud dezorientovány, dokud si pro ně do základní úrovně někdo nepřijde. Existují duše, které chtějí nějaký čas zůstat na místě své smrti, většina si však přeje odejít ihned.

Čas nehraje v duchovním světě žádnou roli. Duchové, kteří chtějí utěšit někoho, kdo pro ně truchlí, nebo mají jiné důvody k tomu, aby zůstali blízko místa své smrti, nepociťují žádný časový posun. Na rozdíl od lineárního času existuje pro tyto duše pouze nyní.

Jak se duše stále více vzdalují Zemi, obklopuje je čím dál jasnější světlo. Některé krátce uvidí šedivou temnotu a budou mít pocit, že procházejí tunelem nebo portálem. Rozdíl mezi těmito dvěma fenomény závisí na rychlosti, s níž duše opustí tělo, a ta je zase ve vzájemném vztahu s její zkušeností. Pocit tahu, způsobeného našimi průvodci, může být jemný, ale také silný podle toho, jak je duše vyspělá a schopná přizpůsobit se změnám. V počátečních fázích opouštění pozemského světa obklopují všechny duše „chomáčkovitá oblaka", která však brzy prořídnou a umožní duším výhled do velké vzdálenosti. To je okamžik, kdy průměrná duše vidí jakýsi přízračný energetický útvar, který směřuje přímo k ní a jenž může být někým z jejich zesnulých přátel, avšak mnohem častěji je to tzv. průvodce. V případech, kdy potkáme své manžele, manželky nebo přátele, je náš průvodce rovněž nablízku, aby se postaral o proces přechodu. Za celá léta svého výzkumu jsem nenarazil na nikoho, kdo by se setkal s nějakou významnou náboženskou postavou, jako je například Ježíš nebo Buddha. Avšak láska těchto velkých pozemských učitelů je přítomna v osobách průvodců, kteří jsou nám přiděleni.

Jakmile jsou duše převedeny na místo, které nazývají domovem, změní se jejich podstata. Nejsou již déle lidmi tak, jak si člověka představujeme my s jeho konkrétními emocionálními, duševními a tělesnými vlastnostmi. Kupříkladu necítí žádný zármutek nad svou nedávnou smrtí (na rozdíl od svých blízkých).

Jsou to naše duše, které nás zde na Zemi činí lidmi, ale bez svých těl již nepatříme pod rod homo sapiens. Duše je obklopena takovým majestátem, který se vymyká jakémukoliv popisu. Já sám si představuji duše jako inteligentní bytosti energie. Bezprostředně po smrti se duše cítí nezvykle, neboť je již netíží dočasná tělesná schránka s mozkem a centrálním nervovým systémem. Některým trvá delší dobu, než se tomuto stavu přizpůsobí.

Až potud tedy úryvek z úvodu autorovy knihy „Učení duší". Co je k tomuto základnímu výčtu dobré vědět:

 

Energie duší

Energie duší je schopna rozdělit se na více zcela stejných částí, podobně jako je tomu u hologramu. Energie duše může žít současně v několika tělech, ačkoliv je to mnohem méně obvyklé, než se často píše. Co je ale na této schopnosti shodné pro všechny je skutečnost, že díky ní vždy před vtělením ponecháváme část naší světelné energie mimo nás v duchovním světě. Poměr mezi množstvím které si bereme s sebou a množstvím, které ponecháváme v duchovním světě, je závislý především na naší vyspělosti a potom také na našich úkolech a celkové obtížnosti životní cesty jakou jsme si vybrali. Vyspělejší duše si zpravidla berou méně energie a více ponechávají v duchovním světe kde se s ní po návratu opět spojí.

To je také důvodem, proč můžeme při návratu ze života spatřit například svou matku, přestože zemřela již před dlouhou dobou a navíc se mezitím znovu převtělila.

Seznamování se s prostředím duchovního světa

Než se připojíme ke své kmenové skupině, máme možnost se seznámit s duchovním prostředím a to po různě dlouhou dobu. Tato doba je zcela individuální a závisí na nás a obtížnosti právě prožitého života. Je to klidné období dotazování se s možností ventilovat všechny frustrace, spojené s právě ukončeným životem, jehož cílem je se zorientovat v duchovním světě, do kterého jsme se vrátili. Orientace je zamýšlena jako počáteční hodnotící schůzka, kde nás citlivě vyslechnou naši vnímaví a starostliví průvodci-učitelé.

Schůzka může být dlouhá či krátká podle toho, co jsme s ohledem na svá životní předsevzetí splnili nebo naopak nesplnili. Přezkoumány jsou rovněž zvláštní karmické záležitosti, třebaže budou podrobně probrány později v kmenové skupině. Energie některých duší není poslána do příslušných skupin ihned po návratu. Jsou to ty duše, které byly znečištěny svými fyzickými těly a měly podíl na nějaké špatnosti. Je rozdíl mezi proviněním bez předem promyšleného záměru někomu ublížit a úmyslným zločinem. Stupeň ublížení od škodolibosti až po zlovůli je pečlivě vyhodnocován.

 

Peklo

Ty duše, které se podílely na nějakém zlu, jsou umístěny do tzv. jednotek intenzivní péče, kde je jejich energie přetvořena tak, aby byla znovu čistá.  

Každá duše projde po příchodu do duchovního světa oživovacím energetickým procesem. Při něm průvodci u brány spojí své energie s našimi. I přes tuto energetickou injekci mohou některé duše po obzvlášť těžkých životech pociťovat úbytek energie. V takovýchto případech je třeba odpočinek a chvíle samoty, čehož je těmto duším před opětovným připojením k jejich skupině plně dopřáno. Jak píše autor:

Naše duševní skupiny mohou být bouřlivé a nespoutané nebo naopak nesmělé, avšak vždy berou ohled na to, čím jsme prošli v poslední inkarnaci. Všechny skupiny vítají své přátele zcela specifickým způsobem a s hlubokou láskou a kamarádstvím.

Návrat domů je velmi radostný, tím radostnější, následuje-li po fyzickém životě, ve kterém nebylo mnoho příležitostí ke karmickému kontaktu s našimi blízkými dušemi. Jeden z autorovýchklientů k tomu řekl toto: „Po návratu z mého posledního života přichystala má skupina přímo pekelnou párty s hudbou, vínem, tancem a zpěvem. Vše naaranžovali tak, aby to vypadalo jako na slavnosti z antického Øíma - mramorové dvorany, tógy a exotický nábytek, tak běžný v našich společných životech ve starověku. Melissa (primární duševní partner) na mne čekala úplně vepředu a vypadala jako ve svých nejlepších letech, kdy si ji pamatuji nejkrásnější."

 

Duševní skupiny

Po přechodném, ale velmi radostném období, následujícím bezprostředně po návratu domů, začíná období práce ve své duchovní skupině, období dalšího vzdělávání a postupné přípravy na další vtělení, které může následovat až za velmi dlouhou dobu. Ve skupině bývá mezi třemi až dvaceti pěti dušemi, průměrně je to pět členů. Stává se, že se spolu stýkají členové sousedních skupin, což je velmi obvyklé u starších duší, které se s dušemi z jiných skupin znají z mnohasetletých vztahů a minulých životů.

 

Dva základní typy uvítacího prostředí skupiny

Návrat domů zpravidla vypadá tak, že několik duší krátce přivítá navrátilce u brány a poté ho přenechá péči průvodce, který mu pomůže s počáteční orientací.

Častěji ale uvítací výbor čeká, až se duše znovu připojí ke své skupině. Tato skupina může být například izolována ve školní třídě nebo je shromážděna na schodech chrámu, sedí v zahradě nebo se navrátilec setká s mnoha dušemi v atmosféře rozlehlé studovny. Když se duše blíží do své duševní skupiny, procházejí územím jiných skupin a často vidí, jak duše, se kterými byli spojeni v minulých životech, vzhlédnou a pozdraví je úsměvem či zamáváním.

Způsob, jakým subjekt vnímá prostředí své duševní skupiny, závisí na stupni jeho vývoje. Ale motiv a atmosféra školní třídy jsou velmi časté. V duchovním světě jsou duše vzdělávány na základě své vyspělosti a zralosti, tedy na podobném principu, jako je tomu na Zemi, kde také do osmé třídy nechodí prvňáček. Počet prožitých životů na Zemi není zárukou pokroku, autor uvádí příklad jednoho svého klienta, který podstoupil čtyři tisíce let minulých životů, než konečně překonal žárlivost, ale ještě nepřekonal svou nesnášenlivost.

 

Pokročilost duší

Stejně jako v pozemské škole jsou mezi námi duše talentovanější a méně talentované tedy takové, kterým trvá déle, než pochopí určité lekce. Tento rozdíl souvisí s pokročilostí jednotlivých duší, v zásadě ale platí, že všechny vysoce vyspělé duše jsou dušemi starými jak z hlediska znalostí, tak i zkušeností.

Autor rozděluje duše do tří níže uvedených základních skupin, mezi kterými existují ještě jemné vývojové nuance:

 · začátečníci,

 · středně pokročilí,

 · pokročilí.

V jeho knihách jsou potom uvedeny příklady pro každou z těchto skupin. Duševní skupiny jsou složeny z bytostí na přibližně stejném stupni rozvoje, každá bytost má své silné a slabé stránky a to dohromady zaručuje rovnováhu skupiny. Autor doslova uvádí: Duše si navzájem pomáhají, předávají si informace a zkušenosti z minulých životů a také se znovu zamýšlejí nad tím, jak přistupovaly k pocitům a emocím, jež byly s těmito zkušenostmi přímo spojeny. Každá stránka života je podrobně rozebrána; členové ve skupině si někdy dokonce prohodí své role, aby získali jiný úhel pohledu.

Jakmile duše dosáhnou ve svém vývoji stádia střední pokročilosti, začnou se specializovat v oblastech, v nichž se osvědčily, tedy v nichž prokázaly jisté dovednosti.

 

Vyzařování barev energie duše

Autor uvádí, že vyzařování konkrétní barvy energie duše souvisí s jejím stupněm pokročilosti. K tomu uvádí:

Zjistil jsem, že čistě bílá je charakteristická pro mladou duši, přičemž s vyšším stupněm vyspělosti se pak duševní energie stává sytější a přechází do oranžových, žlutých, zelených a konečně modrých odstínů. Kromě těchto centrálních aur existuje v rámci každé skupiny jemné duhové halo, jehož barvy souvisejí s charakterovými stránkami každé duše.

Duše jsou následně podle autorových výzkumů rozdělovány do kategorií od začátečnického stupně I, charakterizovaného bílou barvou, přes různé vědomostní fáze (žlutá a modrá barva) až po mistrovský stupeň IV, který se vyznačuje indigově modrou barvou. Autor uvádí, že je více než pravděpodobné, že nad těmito stupni existují stupně další, o kterých ale s ohledem na to, že se jeho výzkumy opírají o svědectví duší, které se stále inkarnují a které tedy do těchto úrovní nemají přístup, nemůže nic konkrétnějšího sdělit. Nicméně u některých případů, zaznamenaných v knize Osudy duší, i o těchto dimenzích prosvítají určité informace.

 

O členění jednotlivých vývojových stupňů autor píše:

Upřímně řečeno, k identifikaci vyspělosti duše nepoužívám pojmu stupeň s velkým nadšením, protože nevystihuje rozmanitost vývoje, kterým duše procházejí. Přesto všechno jsou to právě mí klienti, kteří pojmem stupeň vyjadřují, kde se právě nacházejí na pomyslném vývojovém žebříku. Také jsou velmi skromní, když vypravují o svých úspěších. Navzdory mým hodnocením nemají mí klienti tendenci tvrdit, že jsou vyspělými dušemi. Avšak jakmile se proberou z hypnózy a jejich mysl je opět plně při vědomí, jsou již méně zdrženliví.

K výše uvedenému je třeba uvést ještě několik důležitých poznámek.

1. V duchovním světě se na žádnou z duší neshlíží shora jako na méněcennou. Všichni procházíme procesem transformace, vedoucím k něčemu vyššímu, než je náš současný stupeň osvícení.

2. Každý z nás je považován za jedinečnou osobnost, která může vlastním dílem přispět společné věci bez ohledu na to, jak obtížně prochází jednotlivými lekcemi. Kdyby to nebyla pravda, vůbec bychom nebyli bývali stvořeni.

3. Z výše uvedeného by si mohl čtenář snadno odvodit, že prostředí a atmosféra duchovního světa je založena na hierarchii. Tak to není, především to tak není ve smyslu posuzování hierarchie v duchovním světě jako hierarchie v našem světě.

Autor uvádí:

Pokud je duchovní svět v něčem hierarchický, spočívá tato hierarchie spíše v mentálním uvědomění. Máme tendenci uvažovat o organizaci a autoritách v duchu pozemských mocenských bojů, zákulisních hrátek a kontrolovaného používání rigidního systému pravidel v rámci jednotlivých struktur. V duchovním světě jistě struktura existuje, ale má podobu všeobjímající živné půdy pro soucit, harmonii, etiku a morálku, kteréžto pojmy jsou velmi vzdáleny tomu, jak je chápeme zde na Zemi. Podle mé zkušenosti má duchovní svět jakési centralizované personální oddělení pro duše, které má dalekosáhlý vliv. Avšak žebříček hodnot je zde založen na nekonečné laskavosti, toleranci, trpělivosti a bezvýhradné lásce. Když o tom mí klienti vypravují, vyzařuje z nich vždy hluboká pokora.

Život mezi životy se tedy nese v duchu poctivosti, čestnosti a osobní svobody.

 

Život mezi životy

V duchovním světě existuje něco jako porodnické oddělení pro nově narozené duše. Dle popisů klientů autora se na tomto místě z dětského světla vytváří plášť nevylíhnutých vajíček, připravených doslova k použití. V těchto centrech stvoření se poškozené duše mohou „přemodelovat". Mimo jiné zde existují i duchovní území pro vytváření ega, kde se ze základní nedefinované energie rodí vlastní osobnost.

Začátečnické duše

Začátečnické duše mohou prožít množství životů ve stavu zmatku a bezmocnosti, protože „učební plán" na Zemi je odlišný od soudržnosti a podporující harmonie v duchovním světě. Méně vyvinuté duše mají sklon podléhat aspektům, jež řídí lidskou společnost sociálně-ekonomickou strukturou. To způsobuje, že se jedna podřizuje druhé. Málo zkušené duše jsou potlačované nedostatkem nezávislého myšlení. Mají také sklony k egocentrizmu a není pro ně lehké akceptovat ostatní v jejich vlastní podstatě.

Tyto duše, dle poznatků autora, zabydlily velkou část světa. Na druhé straně nikdo není pokročilý hned a každá duše musí někdy být začátečníkem, přičemž i duše nižší úrovně jsou schopny vést životy s mnoha pozitivními aspekty. Pokud jsme nazlobení, rozhořčení nebo zmatení z toho, jaké situace nám život přináší, neznamená to, že je naše duše málo vyvinutá. Vývoj duše je komplexní záležitost a postupuje v různých oblastech různým způsobem po jednotlivých stupních. Důležité je rozeznat své chyby, vyhnout se sebeničení a mít dost odvahy a soběstačnosti jít v životě správným směrem.

Jedním z jasných indikátorů, že přicházející duše je začátečník, je to, že její duchovní existence je relativně oddělená. Odešla z ochranného kokonu malé rodiny, kde byla s jinými „novici", a stala se součástí větší skupiny začínajících duší. Na tomto stupni jsou duše méně závislé na dohledu a péči svých průvodců.

 

Skupiny duší

Primární skupina je vytvořená z řekněme patnácti až dvaceti duší, jež mají velmi podobné zájmy a talenty. Ale v podpůrné skupině existují rovněž rozdíly v dispozicích pocitů a reakcí. V rámci jedné skupiny je zpravidla směs žensky a mužsky orientovaných charakterových typů:

1. odvážný, pružný a houževnatý
2. jemný, tichý, oddaný až naivní
3. milující žerty, vtipný, šibalský a hazardér
4. vážný, spolehlivý, opatrný
5. pompézní, nadšený, upřímný
6. trpělivý, věrný, citlivý
7. přemýšlivý, vypočítavý, rozhodný
8. zlepšovatel, vynálezce, přizpůsobivý

Tyto skupiny poskytují skupině stabilitu. Ale jestliže má celá skupina tendenci k okázalosti a odvaze, pak se opatrní členové mohou projevovat méně než jiní.

Duševní skupiny jsou rodově smíšené. Skutečně pokročilé duše jsou ve výběru mužských a ženských rolí v životech na Zemi vyrovnané. Touha po sebevyjádření je důležitým motivačním faktorem pro duše, jež se rozhodly, že se na Zemi naučí praktickým dovednostem. Někdy je to příčinou toho, že se necítí dobře: způsobuje to rozdíl ve vnímání sebe sama, protože ve svobodném stavu duše konají rozdílně od toho, jak se projevují v lidském těle. Duše mohou být zklamané z toho, čím jsou v lidském životě. Své chyby a nedostatky rozeznáme mnohem dříve v duchovním světě než na Zemi. Členové jedné duševní skupiny spolu během pobytu na Zemi pracují a proto jsou entity ve skupině povinny skládat účty nejen jedna druhé, ale také sobě jako celku. To podporuje velkolepý pocit příslušnosti k duchovní skupině a dává obraz o myšlenkových bariérách mezi duševními skupinami zejména mezi dušemi nižší úrovně. I když odmítnutí a osamělost je součástí každého života duše v lidském těle, v duchovním světě je tento fakt stále vyvažován sebevědomím vznikajícím z vědomí, že skupina spolu vroucně soucítí.

Sociální struktura skupin duší je jiná než u jakékoliv skupiny lidí na Zemi. Ačkoli existují důkazy o párovém přátelství, nikdy jsem neslyšel o klikách či izolujících se duších uvnitř duševní skupiny. Duše na začátečnické úrovni bývají často odděleny od skupiny, aby na jednoduchých energetických projektech pracovaly samostatně.

 

Aktivity duší během života mezi životy

Duše na všech úrovních se v samotě zároveň zabývají i jinými důležitými aktivitami. Očekává se od nich, že stráví určitý čas v mentální koncentraci, jejímž cílem je pomoci těm na Zemi (nebo v jiných fyzických světech), které znají a o něž mají obavy. Podle autorových poznatků odcházejí na místo, jež někteří nazývají místem projektování. V něm vstupují do interdimenzionálního pole levitace, které má stříbřitě modrou energii. Tak se promítnou do geografické oblasti, kterou si vybrali. Řekli mi, že je to mentální cvičení na udržení a uvolnění pozitivní vibrační energie na vytvoření území. To znamená, že duše se vezou na vlnách myšlenek na určité lidi, budovy nebo dané zeměpisné oblasti s cílem pokusit se vytvořit pohodu nebo pomoci uskutečnit změnu.
Dospěl jsem k poznání, že duše nemusejí jít do fyzických světů, pokud se začnou učit využívat svoji energii ke tvoření života. Tato výuka se zjevně uskutečňuje ve skupinách, kde se jim snáze daří spojovat navzájem svoje energie a energie jejich instruktora. Subjekt tento proces popsal následovně:

Na začátku vytvořila naše skupina kruh okolo Senwa (průvodce). Společně jsme se tvrdě učili harmonizovat své myšlenky a se stejnou intenzitou se jemně naladit na obraz jedné věci. Jednou jsme pracovali s listem ze stromu, který nám Senwa nejprve jen ukázal. Když jsme soustředili proudy své energie na vytváření struktury, barvy a tvaru, vznikl chaos. Nebyli jsme jednotní, takže určitá část listu neměla odpovídající žilkování ani pigmentaci. K výuce vždy přistupujeme vážně a máme sklony k perfekcionizmu, ale Nemi (známý šprýmař skupiny) úmyslně měnil svoji energii nesprávným způsobem, aby proměnil experiment v zábavu lekce ho totiž nudila. Nakonec jsme ho umravnili a pokus se povedl.

Z toho, co jsem se dozvěděl, usuzuji, že duše začínají individuálně pracovat s tvořivými silami v období, kdy jsou pevně zakotveny na úrovni III. Odhalení rostlinné fotosyntézy předchází experimentům duší s organickými formami života. Počáteční trénink tvořivosti u duší se skládá z výuky vztahů mezi substancemi, aby bylo možné rozvinout schopnost spojit jejich energii různé intenzity s jednotlivými prvky.

 

Formování od neživých objektů k živým, od jednoduchých ke složitým, je dlouhý a pomalý proces. Studenti jsou vedeni k vytváření miniaturních planetárních mikroobydlí pro určitou skupinu organizmů, jež jsou schopny se přizpůsobit určitému životnímu prostředí. S praxí přichází zdokonalování, ale ne dříve, než dosáhnou úrovně V, kdy (v roli mých klientů) začínají pociťovat, že by skutečně mohli přispívat k rozvoji živých věcí. Více o tom uvedu v případu dvacet tři.

Některé duše mají přirozený talent pro to, aby se svojí energií pracovaly při výuce tvoření. Pokud moje případy ukazují dobrou tvořivou schopnost, neznamená to, že je duše ve všech směrech duchovního růstu stejně vyvinutá. Duše může být zručným „technikem", který pracuje se silami tvoření, ale nemusí ovládat jemné techniky práce schopného průvodce. To je pravděpodobně důvod, proč je vysoce rozvinutým duším umožněno, aby se specializovaly.

V předcházející kapitole jsem se dotkl výhod, jež přináší duši osamělost poslední případ toho byl dalším příkladem. Duchovní zkušenost se těžko vyjadřuje lidským jazykem. Dvacátý druhý případ hovoří o Světě proměnlivého času, což znamená přechodné planetární studium. Pro osobu v transu je to nekonečný mentální svět, jež pokládá za skutečnou realitu, zatímco všechno ostatní se zdá být iluzí, vytvářenou z různých důvodů. Jiné subjekty na stejné úrovni rozvoje nazývají tuto oblast Oblastí proměny nebo jednoduše Místem odpočinku. Zde mohou duše mísit svoji energii s živými i neživými věcmi nejen v rámci výuky, ale i jen tak pro radost. Jeden subjekt mi řekl: „Pomyslím na to, co bych chtěl, a stane se to. Vím, že mi přitom pomáhají. Můžeme vytvořit cokoli, co je blízké naší dosavadní zkušenosti."

Duše se například mohou proměnit ve skály, aby zachytily pocit hustoty, ve stromy kvůli pocitu klidu, ve vodu pro pocit pohyblivé soudržnosti, v motýla kvůli volnosti a kráse, ve velrybu pro sílu a obrovitost. Lidé tyto aktivity představující dávné pozemské proměny odmítají. Zjistil jsem také, že se duše mohou projevit jako beztvaré, nepevné a nestrukturované a mohou se zcela spojit s určitým pocitem, jako je například soucit tím zvýrazní svoji citlivost.

Některé subjekty uváděly, že se projevovaly jakožto mystické přírodní bytosti včetně postav spojených s folklorem, jako jsou skřítci, obři či mořské víly. Vzpomínali i na osobní kontakty s divnými mytologickými šelmami. Je těžké označit je za čistě metaforické, neboť jsou popisovány příliš živě. Jsou tedy lidové příběhy jen odrazem pověr, nebo jsou projevem sdílené zkušenosti duší? Mám pocit, že mnoho z našich legend jsou milé vzpomínky duší, dávno přinesené z jiných míst, než je Země.

 

Výběr života

Když se duše rozhodla, že se znovu inkarnuje, je dalším krokem v návratném procesu její nasměrování na místo výběru života. Duše zvažují, kdy a kam chtějí jít na Zemi a to dříve, než se rozhodnou, kým v tomto dalším životě budou. Kvůli těmto duchovním praktikám a pro lepší pochopení situace rozdělil autor výběr života a náš konečný výběr těla do dvou kapitol.

Výběr času a místa inkarnace a toho, kým chceme být, nejsou zcela nezávislými rozhodnutími. Avšak začínáme tím, že máme možnost vidět, jak bychom v budoucím časovém úseku zapadli do určitého prostředí. Pak je naše pozornost zaměřená na lidi, kteří tam žijí. Duši velmi ovlivňují kulturní podmínky a události stejně jako účast na těchto událostech v daném časovém úseku.

Dospěl jsem k názoru, že duchovní svět jako celek není funkčně jednotný. Všechny duchovní oblasti, jak je vidí cestující duše, disponují určitými nadpozemskými vlastnostmi, ale používají je odlišně. Uveďme si příklad: prostor, v němž se orientují navracející se duše, by se mohl lišit od místa, kde si duše vybírají další život před svým odchodem na Zemi. Obě místa přitom zahrnují evoluci duší s podobnými cíli v obou přechodných obdobích v obou se jim například promítají scény ze života na Zemi. Lze říci, že místa orientace jsou spíše malými intimními konferenčními místy navrženými tak, aby se nově přicházející duše cítila pohodlně. Naše mentální postoje na tomto místě ale mohou být svým způsobem obranné. Je to proto, že máme pocit, že jsme se svým předchozím životem mohli naložit lépe. V přímém kontaktu je s námi v takovém případě vždy náš průvodce.

Na druhé straně když přicházíme na místo výběru života, jsme plni naděje, slibů a povznášejících očekávání. Zde jsou duše prakticky o samotě bez svých průvodců, zatímco se vyhodnocují nové možnosti života. Toto rušné místo stimulace je popisováno jako mnohem větší než ostatní místa duchovního tréninku. Ve dvacátém druhém případě se uvažuje o světě v sobě samém, v němž transcendentální energie proměňují čas, což umožňuje planetární studium.

Před odchodem si duše jeden ze scénářů vyberou. Před skutečným představením nového života bývá tzv. kostýmová zkouška. Abychom se o ní dozvěděli víc, vybral jsem příklad muže, jenž si dobře pamatuje, jak jeho duše asistovala při výběru vhodné role.

 

Zdroj, časoprostor a smysl života - výpověď velmi pokročilé duše

Nejlepší odpovědí na otázku smyslu reinkarnace a hlubšího pátrání po podstatě shora uvedených pojmů je úryvek rozhovoru s vysoce vyvinutou duší duchovním jménem Thece:

Thece, dostáváme se ke konci našeho společného sezení. Chtěl bych obrátit tvou pozornost ještě jednou k Tvůrci-Zdroji. Mohu?

Ano.

Řekla jsi, že hlavním cílem duší je dosáhnout sjednocení se svrchovaným Zdrojem tvořivé energie vzpomínáš si?

Ano stav spojení.

Řekni, sídlí Zdroj v nějaké konkrétní části duchovního světa?

Zdroj sám JE duchovní svět.

Proč potom duše mluví o dosažení jádra duchovního života?

Dokud jsme mladými dušemi, cítíme všude kolem sebe sílu, a přece cítíme i to, že jsme jen na jejím okraji. Jak se setkáváme se Staršími, uvědomujeme si soustředěnou sílu ale je to stejný pocit.

I když to nazýváš místem Starších?

Ano, jsou součástí soustředěné síly Zdroje, která nás duše udržuje.

Pokud soustředíme tuto sílu do jednoho zdroje energie, můžeš popsat Zdroj-Tvůrce lidskými fyzickými rysy?

Je to absolutně nesobecká bytost, kterou se chci stát i já.

Pokud Zdroj představuje celý duchovní svět, jak se toto místo odlišuje od fyzických vesmírů s hvězdami, planetami a žijícími bytostmi?

Vesmíry jsou vytvořené pro účely Zdroje včetně života a smrti. Místem pro duše je Zdroj.

Zdá se, že žijeme ve vesmíru, který se rozpíná a může se znovu zmenšovat a případně může i zaniknout. Pokud ale žijeme v prostoru, který má časové omezení, jak může být duchovní svět věčný?

Protože žijeme v NEPROSTORU, který je věčný kromě určitých oblastí.

Můžeš je popsat?

Jsou to spojovací dveře, přechody, přes něž vcházíme do fyzického vesmíru času.

Jak může existovat časová brána v neprostoru?

Přechody existují jako prahy mezi realitami.

Dobře, ale pokud je duchovní svět bezrozměrný, jaká je to realita?

Neměnná. Je to opak reality rozměrných světů, jež jsou materiální a proměnlivé.

Má pro duše žijící v duchovním světě význam minulost, přítomnost a budoucnost?

Jen jako prostředky k tomu, abychom porozuměli posloupnosti ve fyzické formě. Když jsme tu, je to neměnnost pro ty z nás, co nepřekročí práh do vesmíru substancí a času.

O vesmírech mluvíš v množném čísle. Existují kromě vesmíru, v němž existuje naše Země, i jiné vesmíry?

(neurčitě)

Existují různé reality, které vyhovují Zdroji.

Chceš říci, že duše mohou přes duchovní brány vcházet do různých částí různých fyzických realit?

(přikyvuje)

Ano, mohou a taky vcházejí.

Thece, chtěl bych skončit několika otázkami týkajícími se Zdroje. Jsi duší už dlouhý čas, jak vidíš sebe samu ve vztahu k jednotě stvoření, o níž jsme už hovořili?

(dlouhá pauza)

Přes vnímání pohybu. Na počátku je to migrace energie duše směrem od Zdroje. Později potom trávíme své životy pohybem zpět k provázanosti a spojení.

Představuješ si to jako proces expanze a kontrakce živého organizmu?

Je to explozivní uvolnění a potom návrat takže ano, Zdroj pulzuje.

Pohybuješ se směrem k centru tohoto zdroje energie?

Ve skutečnosti žádné centrum neexistuje. Zdroj je všude kolem nás, jako bychom se nacházeli uvnitř bijícího srdce.

Ale říkáš, že jak se rozšiřuje poznání tvé duše, vracíš se k počátku.

Ano, když jsem byla posunuta na okraj, byla jsem ještě dítě. Teď, jak překonávám pubertu, jsem tažena zpět.

Kam zpět?

Dále dovnitř Zdroje.

Zkus tento zdroj energie a pohyb duší při stvoření popsat pomocí barev.

(vzdychne)

Je to, jako by všechny duše byly součástí obrovské elektrické exploze, jež produkuje haló-efekt. V tomto kruhu je tmavé purpurové světlo, které září do svého okolí a rozjasňuje bělost na okrajích. Naše uvědomění začíná na okrajích mihotavého světla, a jak rosteme, zaplňujeme se tmavším světlem.

Jen těžko si dokáži představit Boha jako chladné tmavé místo...

Neumím to vysvětlit lépe, protože nejsem dostatečně blízko u spojení. Tmavé světlo je jakási clona, za níž cítíme intenzivní vřelost plnou chápající přítomnosti, jež pro nás existuje všude dokola a živá!

Jaké to bylo, když jsi byla vystrčena na pokraj tohoto kruhu a poprvé sis uvědomila identitu své duše?

Je to totéž, jako když pozoruješ první rozkvetlý jarní květ a ještě navíc jsi tím kvítkem ty sám. Stále více se otvíráš a uvědomuješ si, že na té nádherné louce jsou ještě další květy. Je to nekonečná radost.

Zahynuly by všechny tyto květy, kdyby tento výbušný mnohobarevný zdroj energie zanikl?

Nic nezanikne, protože Zdroj je bez konce. Nikdy jako duše nezemřeme nějak to prostě víme. Spojováním naše narůstající moudrost činí Zdroj silnějším.

To je důvod, proč si přál, abyste prošli tímto „výcvikem"?

Ano, dává nám život, abychom mohli dosáhnout stavu dokonalosti.

Proč Zdroj, který je považován za dokonalý, potřebuje vytvořit jinou, vlastně nedokonalou inteligenci?

Aby Stvořiteli pomohla tvořit. Tímto způsobem proměnou sebe samých a dosažením vyšších rovin naplnění přispíváme ke stavbě života.

Byly duše od Zdroje vybrány na místo, jako je Země, kvůli nějakému prvotnímu hříchu nebo ztrátě víry v duchovní svět?

To je nesmysl. Přišli jsme znásobit překrásnou rozmanitost stvoření.

Thece, poslouchej mne prosím pozorně. Pokud se Zdroj potřebuje stát silnějším nebo moudřejším skrze to, že dělí svoji božskou energii a tak vytváří nižší inteligenci, jež se násobí, nedělá to proto, že sám není dokonalý?

(pauza)

Zdroj tvoří, aby naplnil sám sebe.

To provokuje další otázku: jak se něco, co je absolutní, může stát více absolutním, když mu nic nechybí?

(váhá) To, co vidím náš Zdroj, je vším, co můžeme poznat. Myslím si, že touhou tvůrce je SEBEVYJÁDŘENÍ skrze nás naším zrozením.

Myslíš si, že se existencí duší stává Zdroj opravdu silnějším?

(dlouhá pauza)

Dokonalost Stvořitele se šlechtí a obohacuje sdílením možností, jak být dokonalý s námi to je jeho nejvyšší naplnění.

Takže se tvůrce uvážlivě pustil do práce, vytvořil nedokonalé duše a pro ně nedokonalé životní formy a teď pozoruje, co se děje, aby naplnil sám sebe?

Ano a my musíme věřit jeho rozhodnutí. Musíme důvěřovat procesu, který nás navrací k počátku života. Někdo musí trpět hladem, aby ocenil jídlo, jiný mrzne, aby ocenil požehnání tepla, a další je dítětem, aby porozuměl hodnotě rodičovství. Změna nám dává smysl.

Chceš být rodičem duší?

Mým snem je účast na početí nás samých.

Kdyby naše duše nepřežily fyzický život, věděli bychom vůbec o věcech, jež mi tady povídáš?

Věděli bychom, že existují, ale nevěděli bychom, jaké jsou. Bylo by to, jako by tvoje duchovní energie měla zahrát stupnici na klavíru, který má jedinou klapku.

Myslíš si, že kdyby Zdroj nevytvořil duše, aby je mohl šlechtit a nechal je růst, mohla by se jeho vznešená energie změnit kvůli nedostatku projevení se?

(vzdychne)

Možná že to je právě smysl všeho.

 

Shrnutí poznatků o duchovním světě a zdroji

Většina lidí ve stavu hluboké hypnózy dokáže nahlédnout mimo pozemskou realitu trojrozměrného prostoru, do alternativních realit věčnosti. Jakmile dosáhnou podvědomí, jsou subjekty schopny v časové následnosti jakoby vědomě prožívat své minulé a současné životy. Když jsou přivedeny do stavu nadvědomí, do duchovního světa, vidí současnost jako homogenní spojení minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Sekundy v duchovním světě jak se zdá představují na Zemi celá léta. Po skončení sezení jsou klienti často překvapeni, jak je v duchovním světě čas spojitý.
Kvantová mechanika je jedním z oborů fyziky, jež se zaobírají subatomárními pohyby na úrovni elektromagnetických energií, kdy se všechno okolo nás jeví jako nepevné a existující v jednotném energetickém poli. Pokud se nenecháme omezit Newtonovým gravitačním zákonem, jsou všechny prvky pohybu v čase spojeny frekvencí světelných vln a kinetickou energií. Iluze plynutí času je vytvářena pro duše, které vcházejí a odcházejí z fyzických dimenzí (kde jsou zvyklé na biologický čas, který se projevuje stárnutím), aby mohly snáze měřit svůj pokrok. Potom dává smysl, pokud kvantová fyzika nabízí hypotézu, dle níž čas není absolutní, ale je jen vyjádřením změny.

Když subjekty hovoří o svých cestách po zakřivených drahách, myslím na teorie časoprostoru, jež předpokládají, že světlo a pohyb se jako součást zakřiveného prostoru a času uzavírají do sebe. Říkají, že pokud se prostor dostatečně zakřiví, čas se zastaví. Klienti autora hovoří o časových zónách a přechodových tunelech do různých dimenzí, jakoby hovořili v souladu se současnými astronomickými teoriemi o fyzickém prostoru, který je zakřivený nebo stočený do kosmických smyček, jež vytvářejí „ústa" hyperprostoru a černé díry, které mohou být východiskem z trojrozměrného vesmíru. Možná právě časoprostorové představy astrofyziky a metafyziky se tak stále více přibližují.

Nabízí se tedy úvaha, že pokud se hypnotizovaným klientům autora duchovní svět zdá být kruhový a cesty, po nichž cestují jako duše, zakřivené, může to znamenat, že jde o uzavřenou kouli. Oni ale myšlenku jakéhokoli rozměrového omezení odmítli a naopak mi nabídli pár dalších metafor. Uvedený případ říká, že duchovní svět samotný je Zdrojem stvoření. Někdo nazývá toto místo srdce nebo dech Boha. Jiný případ definoval prostor duší jako tkanivo, a někteří klienti autora pojmenovávali duchovní svět jako „zvrásněnou bezešvou látku, která vlaje ve větru". Někdy subjekty cítí vliv jemně vlnivého pohybu světelné energie, který popsali jako „vlny (kruhy) na vodě, jež se šíří od středového bodu". Lidé ve stavu nadvědomí vnímají prostor duší jako hladký a otevřený bez gravitačních, tepelných, tlakových, hmotných a časově závislých vlastností, jež by mohly být spojeny s chaotickým fyzickým vesmírem. Kdykoli se autor pokoušel charakterizovat duchovní svět jako prázdný, lidé v transu s tím nesouhlasili.

Ačkoli klienti nedokázali úplně popsat místo, kde žijí jejich duše, jednoznačně je označili za realitu. Subjekt v transu nerozlišuje, zda je duchovní svět daleko nebo blízko od našeho fyzického vesmíru. Je však zvláštní, že klienti popisují duchovní substanci termíny, jež jsou zažity na Zemi, jako lehkou nebo těžkou, silnou nebo tenkou, rozsáhlou nebo malou.

I když lidé v hypnóze popisují duchovní svět stejně, jejich poznatky z jiných světů jsou rozdílné. Vesmíry odlišné od toho našeho jsou vytvořeny proto, aby poskytly duším prostor pro jejich rozvoj v bytostech, jež si dokážeme jen těžko představit. Jedna pokročilá duše mi řekla, že během své existence žila v mnohých světech a nikdy se nerozdělila na více než dvě entity. Některé dospělé životy trvaly kvůli planetárním podmínkám a krátkým životním cyklům dominantní formy života jen pozemské měsíce. Někteří klienti hovořili o tišší a jednodušší verzi Země, jakési „rajské planetě", která není v našem vesmíru, ale je k nám blíž, než mnohé planety naší galaxie.

Pro lepší pochopení je třeba uvést, že když si lidé vzpomínají na životy v jiných světech, nezdají se být omezeni dimenzemi našeho vesmíru. Když duše cestují z duchovního světa na planety v jiných galaxiích nebo dimenzích, měří svoje cesty časem, který potřebují na dosažení místa jejich určení tunelovým efektem. Předmětem úvah jsou i rozměry příslušné oblasti a relativní vzájemná poloha světů.

Na základě toho, co někteří klienti sdělili o vícerozměrných realitách, bylo jasné, že si představují duchovní svět jako „soutok" všech těchto dimenzionálních proudů do jedné velké „řeky". Kdybychom se postavili bokem ke všem těmto alternativním realitám v myslích klientů, bylo by to jako loupání jednotlivých plátků artyčoků, vedoucí až k obnažení jeho „srdce" v jádru.