O strachu

 

 

„Píšete často o strachu a říkáte, že není třeba se ničeho bát, s výjimkou strachu samého. V odpovědi na můj dotaz vysvětlujete, že je to právě strach, co mě tak brzdí a brání mi dosáhnout pokroku. Já si však žádného strachu nejsem vědom, prostě ho necítím. V čem je tedy problém?"

 

Ano, tohle je docela zajímavý podnět! Strach - to je skutečně to jediné, co může člověka strhávat zpátky. Podíváme se na tuto problematiku? Na chvilenku se usaďte a téma strachu společně probereme.

 

Každý z nás se něčeho bojí. Někoho leká tma, jiného zase pavouci nebo hadi. Někteří o svém strachu vědí, to znamená je vědomý. Ale pozor! Vědomí představuje pouhou desetinu našeho bytí, zbývajících devět desetin tvoří podvědomí. Co tedy nastává, vychází-li strach z podvědomí?

 

Někdy nás jakýsi záhadný impuls donutí něco udělat, či nám v tom naopak zabrání. Nevíme ani, proč vlastně onu věc děláme, ani proč ji­nou zas udělat nedokážeme. Na hladině vědomí není nic, čeho bychom se mohli chytit. Jednáme tedy iracionálně, a kdybychom zašli k psycholo­govi, a dlouhé hodiny u něj proleželi na lehátku, třeba by nám nakonec z podvědomí vypáčil, že jde o strach v důsledku nějaké příhody z raného dětství. Je však zasutý, našemu vědomí skrytý. Nicméně v nás pracuje a vy­strkuje drápky z podvědomí. Je jako termiti, útočící na dům s dřevěnou konstrukcí. I při důkladném průzkumu bude vypadat zdravě a dokonale pevně, a jednoho dne téměř přes noc se zhroutí, rozhlodán termity zevnitř. Totéž se děje při strachu. Naprosto nemusí být vědomý, nebo se nějak pro­jevovat. Naopak. Nejaktivnější je, když je podvědomý, jelikož tehdy o něm ani nevíme. A pokud netušíme, že ho ve svém nitru chováme, nemůžeme proti němu nic dělat.

 

Během života jsme všichni vystavováni určitým podmiňujícím vlivům. Např. člověk, vychovaný v křesťanství, je veden k tomu, že určité věci „se nedělají", a další jsou vyloženě zakázané. Avšak lidem jiného náboženského vyznání, a tudíž vychovaným podle odlišných zásad, mohou být stejné věci dovoleny. Takže, probíráme-li otázku strachu, je třeba vzít v potaz i rodinný a rasový původ.

 

Bojíte se, že uvidíte ducha? Proč? Pokud tetička Matylda byla dobrosrdečná a velkorysá, a měla vás za života opravdu ráda, není důvodu se domnívat, že vás bude milovat méně teď, když z tohoto života odešla a do­stala se na mnohem vyšší úroveň bytí. Tak proč se ducha tetičky Matyldy bát?

 

Duchů se bojíme, protože pro mnohé z nás znamenají něco cizorodého, nebo protože nás naučili, že nic takového neexistuje, nebo že duchové se zjevují jenom světcům a jim podobným. Čemu nerozumíme, toho se bojí­me, a stojí za úvahu tvrzení, že kdyby se zrušily pasy a neexistovaly jazykové bariéry, bylo by méně válek; máme strach z Rusů, Turků, Afgánců atp., protože jim nerozumíme, nechápeme jejich způsob uvažování a nevíme, jestli nemají něco za lubem.

 

Strach je příšerná věc. Je to choroba, metla, je to žíravina, která nám rozleptává intelekt. Když tedy máme z něčeho určité obavy, musíme se ponořit do sebe a zjistit důvod. Proč např. některá náboženství učí, že nic takového, jako převtělování, neexistuje? Je jeden logický důvod, a sice tento: v dávných dobách měli kněží nad lidem absolutní moc a vládli mu diktaturou strachu a perspektivou věčného zatracení. Každému vštěpovali, že se v životě musí vyvíjet co nejvíc úsilí, protože žádná další šance už ne­bude. Obávali se, že pokud budou lidé do existence převtělování zasvěceni, začnou jevit sklony se v tomto životě „ulejvat" a odkládat splácení životních dluhů až na životy další. Vždyť v dávných dobách v Číně se skutečně běžně vžilo a stalo přípustným zadlužit se s odkazem na splacení dluhů v životě následujícím! Za zmínku stojí i to, že Čína začala upadat právě proto, že lidé začali na reinkarnaci spoléhat natolik, že jim ve stávajícím životě už na ničem opravdu nezáleželo. Místo toho, aby se snažili, posedávali pod noční oblohou s kanárky v klecích, rozvěšených po stromech, s předsevze­tím dohonit všechno v následujícím životě. Stávající život byl považován víceméně za rekreaci. Prostě takto to nemohlo nefungovat, a celá čínská kultura podlehla úpadku.

 

Znovu připomínáme: prozkoumejte svou mysl, intelekt i představivost. Proveďte „hloubkovou analýzu" sebe sama a zjistěte, co se to vaše pod­vědomí snaží potlačit, co vás to tolik znepokojuje a leká, proč vás určité věci tak znervózňují. Až tomu přijdete na kloub, uvidíte, že vaše obavy zmizely. Vždyť strach lidem znemožňuje i vědomé podnikání astrálních cest. Ve skutečnosti, jak dobře víme, je astrální projekce velice snadná, nevyžaduje námahy a je prostá jako dýchání. Přesto z ní spousta lidí má strach. Usnout je tak trochu jako zemřít. Spánek je malá smrt, je to připomenutí, že nakonec místo do spánku vstoupíme do ní, až si nás vyžádá, a přemýšlíme, jaké to asi bude. Uvažujeme, co by se stalo, kdyby nám ve spánku někdo přesekl stříbrnou šňůru, a způsobil tím náš odchod ze života. Tak se to ale stát nemůže a astrální projekce neobnáší nižádné nebezpečí. Jediné riziko spočívá ve strachu — ve strachu vědomém, a ještě víc v onom neuvědomělém. Znovu a znovu vás proto vyzýváme, abyste problému stra­chu věnovali pozornost. To, co známe a chápeme, nás už neleká, a proto poznejte a porozumějte tomu, co je to, čeho se obáváte.

 

Rozhlédněte se kolem sebe. Člověk tedy může prohlásit, že viděl něco tak krásného, že to bylo až „mimořádné". A to je velice trefné, protože překročíme-li hranice naší existence v rámci světa, založeného na molekule uhlíku, světa plného bolesti, zkoušek a strádání, můžeme slyšet zvuky, spatřit barvy a mít zážitky, které skutečně vybočují z řádu věcí. Prostě stojí „mimo řád" našeho světa. Tady jsme uvězněni v jes­kyni vlastní nevědomosti, omezeni pouty svých tužeb a scestného myšlení. Je mezi námi tolik lidí, kteří jsou zaneprázdněni tím, aby se „vyrovnali No­vákovým", že už jim nezbývá čas rozhlédnout se kolem sebe. Jsme strháváni vírem světského životního stylu, nějak se musíme uživit, jsou tu i společen­ské povinnosti. Další díl našeho času připadne spánku, a nakonec se zdá, že celý náš život je v zajetí tohoto víru, že je z něj šílený kolotoč, v němž nikdy na nic není čas. Ale - zamysleme se na okamžik - je tenhle životní blázinec opravdu nevyhnutelný? Skutečně si to nedokážeme nějak zařídit, abychom vyšetřili denně alespoň půlhodinku, kterou bychom zasvětili rozjímání? Budeme-li se meditaci věnovat, přivede nás k „mimořádným" zážitkům. Při určitém cviku se můžeme dostat až do astrálu a do jiných světů. Je to strhující a povznášející zážitek. Podaří-li se nám povznést spirituální způsob myšlení, zvýšíme tím svůj vibrační kmitočet, a čím širší záběr klávesnice našeho pomyslného klavíru obsáhneme, tím úchvatnější zážitky můžeme očekávat.

 

„Mimořádnost", ve smyslu prožitků vyšších sfér, by měla být naším cílem. Až se všem svým životním lekcím naučíme, chceme se přece dostat na úroveň existence mimo řád tohoto světa, ne však dřív, než nastane čas. Např. ve škole mnohým z nás se stalo, že měli už plné zuby vyučování v zatuchlé třídě za horkého letního dne, kdy museli naslouchat jednotvárnému hlasu učitele, drmolícího látku, která nás ve skutečnosti vůbec nezajímala. Kdopak je zvědavý na vzestup a pád kdovíjakých říší? Cítili jsme, o kolik by nám bylo lip venku, na čerstvém vzduchu, a nepřáli si nic než z téhle třídy vypadnout, zmizet z horké a dusné místnosti s tím nezáživným hlasem, který se nezastaví a nezastaví. Ale udělat jsme to nemohli. Kdybychom vyběhli ven, učitelé by nás určitě potrestali. Neúčastí na vyučování bychom si způsobili propadnutí u zkoušek, a tak, namísto postupu do vyššího ročníku, by si nás nechali v téže nudné třídě, ve společnosti nových spolužáků. A ti by na nás ještě pohlíželi jako na exoty a propadlíky, kteří selhali a do vyšší třídy neprošli.

 

Nejde nám tedy o trvalý vstup do existence „mimo řád" tohoto světa, dokud jsme se nenaučili životním lekcím, pro které jsme tady. Můžeme se však s důvěrou těšit na radost, pohodlí a duchovní dokonalost, které nás čekají, až tento svět zaměníme za onen, o tolik vznešenější. Měli bychom mít stále na paměti, že jsme tu jako vězni, odpykávající si trest za zvlášť žalostných podmínek. Nedokážeme si uvědomit, jak hrozný je tento svět, dokud tu žijeme. Kdybyste na něj ale z onoho světa mohli pohlédnout, měli byste z toho úplný šok, a v žádném případě by se vám nechtělo se sem vracet. A to je i důvod, proč jsou mnohým z nás vědomé astrální projekce zapovězeny. Dokud člověk není zralý, je pro něj návrat skutečně nepříjemným prožitkem, vždyť musí veškeré radosti „druhého břehu" opustit. Ti z nás, kdo astrální cestování provozují, se na čas uvolnění z pout těší, ale zároveň si dávají pozor, aby se, pokud dlí ve „vězeňské cele", chovali co nejlépe, protože proviní-li se, ohrožují tím sami svůj „čas odpuštění".

 

Proto, dokud tu žijeme, snažme se chovat co nejlépe, abychom ve chvíli přestupu z tohoto života do jiného byli připraveni a zralí na jeho vyšší řád. Za tu trochu úsilí během vezdejšího života to stojí.

 

Naše půdička obnáší slušný kus práce. Přemisťujeme věci, a oprašujeme jiné, které jsme již vytřídili. Teď se přesuneme na druhý konec podkroví a obrátíme pozornost k další maličkosti...

 

Mnozí se domnívají, ze jasnovidci neustále zkoumají lidem aury a čtou jejich myšlenky. Jsou na velikém omylu! Kdo má telepatické schopnosti, nebo dar jasnovidectví, nezabývá se čtením myšlenek či zpytováním aury přátel i nepřátel nepřetržitě. Ono by taky mnoho věcí, které bychom tímto způsobem spatřili, bylo nadmíru nepříjemných a nanejvýš nelichotivých.

 

Pokud by šlo o nás, některé by úplně „propíchly balón" naší pomyslné důležitosti. Lidé „viděním" obdaření však mají na práci mnoho jiných věcí. Přichází mi na mysl jedna osoba, která nás občas navštíví. Začne větu, ale sotva vysloví čtyři, pět slov, hned se zarazí a prohlásí: „Vám ale přece není třeba nic vykládat, že? Vy hned všechno víte, jen co se na mě podíváte, co?" Ale tak to není! Mohli bychom „se všechno dozvědět", ale takový přístup by byl morálně scestný. Proto se telepatů, jasnovidců a dal­ších znalců okultních věd nebojte, neboť mají-li dobrou morální úroveň, do vašich soukromých záležitostí nahlížet nebudou, i kdybyste je k tomu sami vybízeli. A je-li jejich morálka pochybená, stejně nic uvidět nedokáží. Chceme vás v této souvislosti upozornit, že pokoutní věštci, kteří vám za pár šestáků předpoví budoucnost, žádné skutečné schopnosti „vidění" ne­mívají. Často se jedná o chudé stařenky, které nemají možnost přivydělat si jinak. Pravděpodobně taková stará žena i jasnovidné schopnosti měla, ale takovéto věci nelze provozovat na obchodní bázi. Člověku nelze sdělo­vat jasnovidecké informace za úplatu, neboť už pouhá skutečnost předání peněz působí úbytek telepatických sil. Taková pokoutní věštkyně pokaždé „vidět" nedokáže, ale pokud přijala peníze, musí přece něco předvést! Je­likož bývá šikovnou přirozenou psycholožkou, nechá zákazníka vypovídat se, načež mu odpoví to, co jí řekl on sám, a on se nechá unést označením „jasnovidka" a v úžasu zvolá, jak přesně že se trefila do věcí, o které mu jde!

 

A tak se nebojte, že jasnovidec nahlíží do vašich záležitostí. Bylo by vám milé, kdybyste např. byli zabráni do psaní dopisu, a někdo do vešel pokoje, stoupl si za vás a četl vám přes rameno? Líbilo by se vám, kdyby se dotyčný prohrabal ve vašich věcech, tu a tam si něco prohlédl nebo přečetl a všechno se o vás dozvěděl? Zamlouvala by se vám představa, že někdo se bez přestání naláduje na jakýkoliv váš telefonní rozhovor? Samozřejmě, že ne! Znovu vás ubezpečujeme, že charakterní člověk vám bez ustání myšlenky číst nebude, a bezcharakterní zas k tomu v žádném případě nebude mít schopnost. To je okultní zákon. Lidé špatné povahy jasnovidní nejsou. Třeba jste slyšeli spoustu řečí o lidech, kteří údajně vidí to i ono, ale věřte, že z 99 % to není pravda.

 

Skutečný jasnovidec vždy vyčká, až mu sami povíte, o čem s ním chcete hovořit. Nevstoupí do soukromí vašich myšlenek nebo aury, ani kdybyste ho k tomu vybízeli. Existují určité okultní zákony, kterých je třeba pečlivě se držet, neboť pokud je člověk poruší, může být potrestán, podobně jako se člověk vystavuje trestu, když na tomto světě překročí zákony lidské. Avšak řekněte jasnovidci cokoliv, a on pozná, zda mluvíte pravdu. To tedy ano.

 

Vyprávějte mu tedy o čemkoliv, ale dejte si pozor, abyste si nevymýšleli, jinak obelháváte jen sami sebe, nikoliv skutečného jasnovidce.

Zopakujme si tedy na závěr, že dobrý jasnovidec se ve vašich myšlenkách šťourat nebude a špatný to NEBUDE UMĚT!

 

A je tu ještě jedna taková drobnost, můžeme se na ni podívat. Nežijete náhodou se svým manželským partnerem v nesouhře? Může se jednat o         „překážku", kterou v tomto životě máte překonat. Přirovnejme si to ke koňským dostihům. Koně závodí, a pokud jeden z nich pořád vyhrává, a zjevně mu to nečiní zvláštní potíže, stává se to pro něj vlastně nevýhodou.

 

I vy jste třeba svými předchozími „lekcemi" prošli příliš rychle a snadno, a tak na vás mohl být vložen handicap nevhodného partnera. Snažte se vydržet, pokud to lze, a pamatujte si, že je-li s vámi partner skutečně neslučitelný, už se s ním nikdy, opravdu nikdy víc v posmrtném životě nesetkáte. Bere-li člověk do rukou šroubovák nebo kladivo, jsou to nástroje, přiměřené práci, kterou je třeba vykonat. Stejně i na partnera můžeme pohlížet jako na nástroj, umožňující nám odvést určitou práci, tedy naučit se určité lekci. Člověk může být citově vázán na šroubovák či kladivo, neboť mu konání potřebné práce umožňují. Můžete si ale být jisti, že nikdo ke šroubováku anebo kladivu nepřilne natolik, že by si je chtěl s sebou vzít na onen svět.

 

Tolik se toho namluví a napíše o „jedinečnosti" lidstva, ale my tvrdíme, že lidstvo nejvyšší formu života nepředstavuje. Lidé na této planetě jsou skutečně nezvedená cháska sadistů, sobců a lakomců. Kdyby takoví nebyli, nenarodili by se tu, neboť sem přicházejí právě proto, aby se těmto vlast­nostem odnaučili. Když lidé přestoupí na druhou stranu života, stávají se skutečně vyššími bytostmi. Pochopme tudíž, že máme-li tady nevhodného partnera nebo i rodiče, může být, že MY sami jsme si takový úděl naplá­novali, jako formu učení překážkami. Člověk může podstoupit očkování neboli vytvoření imunity tím, že např. injekcí přijme do těla dávku nešto­vic, aby byl před mnohem horším, a třeba i osudným pozdějším útokem infekce ochráněn. A tak se může stát, že partner nebo rodiče nám jsou vybráni tak, abychom se společným životem s nimi naučili určité lekci. Ale až tento život skončíme, už je nespatříme. Znovu se s nimi totiž setkat ani nemůžeme, pokud s námi jsou neslučitelní. Na onom světě přece vládne harmonie, a pokud s někým harmonický vztah nemám, nemůže se tam se mnou sdružovat. To může být mnohým velikou útěchou!