Lež o naší nedokonalosti

 

 

 

Jako dítě jsem byl naprosto svobodný. Bylo krásné být dítětem. Pamatuji se, že jsem se naučil dřív chodit než mluvit. Byl jsem jako houba, která všechno vstřebá. Také si pamatuji, jaký jsem byl, než jsem se naučil chodit.

 

Byl jsem naprosto autentický. Nikdy jsem ne­předstíral, že jsem něčím, čím jsem nebyl. Hrál jsem si, objevoval nové věci a byl šťastný. Všechno bylo podřízeno mým emocím. Chtěl jsem dělat jen to, co jsem měl rád, a snažil se vy­hnout všemu, co jsem neměl rád. Moje emoce byly soustředěny na to, co jsem cítil, a vnímal jsem emoce, které vycházely z druhých lidí. Mů­žete tomu říkat instinkt, ale byl to jakýsi druh vnímání. S některými lidmi jsem byl rád, protože jsem jim věřil. K jiným jsem se raději nepřibližo­val, protože jsem se s nimi necítil dobře. Cítil jsem mnoho emocí, které jsem neuměl vysvětlit, protože jsem neměl slova.

 

Pamatuji se, jak jsem se probouzel, viděl mat­činu tvář a měl chuť matku obejmout. Nevěděl jsem, že se tomuto citu říká láska. Milovat bylo naprosto přirozené. Stejný vztah jsem měl ke svým hračkám, ke své kočce a psu. Pamatuji se, s jakou radostí jsem běžel k otci, když se vracel z práce, a jak jsem mu skákal do náruče. Choval jsem se naprosto autenticky. Když jsem byl nahý, vůbec mě nezajímalo, co si myslí druzí. Ať už jsem dělal cokoli, vždycky jsem byl sám sebou, protože jsem neměl žádné vědomosti. Nemněl jsem v hlavě žádný program. Nevěděl jsem, čím jsem, a bylo mi to jedno. Stejně jako pes neví, že je psem. A přesto se chová jako pes. Štěká jako pes. Tak takový jsem býval. Žil jsem v integritě. To byla moje přirozenost, dokud jsem se nenaučil mluvit.

 

Zkoumal jsem své vzpomínky a zjistil, že se každému z nás něco stane. Co to je? Začneme získávat vědomosti. Pamatuji se, jak jsem se za­čal učit slova. Učil jsem se jména všech před­mětů, které jsem viděl. Učil jsem se jazyk, což bylo úžasné. Dnes mohu slovy požádat o to, co chci. Za pár let moje mysl dospěla natolik, že jsem začal chápat abstraktní pojmy. Začalo se dít něco neuvěřitelného. Začal jsem si vymýšlet pří­běhy, začal jsem posuzovat věci kolem sebe: co je správné a co je špatné, čím bych měl být a čím bych být neměl, co je krásné a co je ošklivé. Učil jsem se od rodičů nejen to, co říkali, ale také to, co dělali. Slyšel jsem, co říkají mně a co říkají o druhých lidech. Učil jsem se komunikovat. Napodoboval jsem všechno, co jsem viděl. Viděl jsem svého otce, velice silného a s vyhraněnými názory, a chtěl jsem být jako on. Nemohl jsem se dočkat, až vyrostu a budu mít své vlastní názory.

 

Když jsem konečně rozuměl jazyku, téměř každý mi začal říkat, čím jsem. Dovídal jsem se o sobě samém podle toho, co říkali druzí, po­slouchal jsem názory vypravěčů kolem sebe. Moje matka vytvářela obraz o mně na základě toho, co si o mně myslila. Říkala mi, čím jsem, a já jí věřil. Také můj otec mi říkal, čím jsem, a bylo to něco jiného, ale já mu věřil. Každý z mých sourozenců si o mně něco myslil, a já s nimi souhlasil. Určitě věděli víc než já, ačkoli jsem to byl já, kdo žil ve svém fyzickém těle. Ni­čemu z toho jsem nerozuměl, ale bylo to zá­bavné.

 

Pak jsem začal chodit do školy. Učitelka mi ří­kala, čím jsem, což bylo v pořádku, dokud mi nezačala říkat, čím bych měl být, ale čím nejsem. Souhlasil jsem s ní, ale od té doby začaly pro­blémy. Učitelka nám říkala: „Děti, musíte tvrdě pracovat, abyste se někým staly, abyste to v ži­votě někam dotáhly. Svět se dělí na vítěze a po­ražené a vy chodíte do školy proto, abyste se připravily stát se vítězi. Budete-li se dobře učit, můžete se stát advokáty, lékaři nebo inženýry." Učitelka nám vyprávěla o všech bývalých prezi­dentech a o tom, co dělali, když byli dětmi. Sa­mozřejmě že všichni hrdinové vítězili. Já byl ne­vinné dítě. Naučili mě, co to znamená být vítěz. Souhlasil jsem, že bych se měl stát vítězem - to si dodnes pamatuji.

 

Rodiče mi říkali: musíš být hodný chlapec. Musíš se chovat určitým způsobem." To znamenalo, že když jsem se tak nechoval, hodný chlapec jsem nebyl. To mi sice neřekli, ale já to pochopil. Musíš dělat tohle a tamto, abys byl hodný chlapec. Pak budeš odměněn. A když to dělat nebudeš, budeš potrestán. No nazdar! Byl jsem malý a oni byli velcí. Začal jsem se bouřit, ale vždycky jsem prohrál. Oni vítězili. Abych se vyhnul trestu a abych byl odměněn, začal jsem předstírat, že jsem něčím, čím nejsem. Musel jsem být tím, čím oni chtěli, protože odměnu do­stávají jen hodní chlapci. Snažil jsem se být tím, čím chtěli, abych byl odměněn jejich pozorností, abych slyšel, jak říkají: „ty jsi opravdu hodný chlapec."

 

Za všemi těmito příkazy byla tichá přání, která rodiče nikdy nevyslovili, ale která jsem chápal: nejsem takový, jaký bych měl být, není dobré být sám sebou. Když mi říkali: „ musíš tvrdě pracovat, aby ses někým stal," zna­menalo to, že dosud nejsem ničím. Pochopil jsem, že nejsem dost dobrý. A nejen to; nikdy ne­budu dost dobrý, protože nejsem dokonalý. Sou­hlasil jsem s tím a od té doby jsem začal hledat dokonalost.

Tak jsem se seznámil s obrazem dokonalosti. Tehdy jsem přestal být sám sebou a začal před­stírat, že jsem něčím, čím nejsem. K této první lži došlo v první třídě obecné školy. Seděl jsem ve třídě a učitelka na mě učinila silný dojem. Byla dospělá. Všechno, co říkala, musela být pravda, právě tak, jako byla pravda všechno, co mi říkali rodiče. Bylo to úžasná učitelka, které na dětech záleželo, a ačkoli říkala většinou pozitivní věci, důsledky byly trochu jiné. Za vším, co říkala, jsem slyšel něco jiného. Říkal jsem tomu lež o mé nedokonalosti. Byla to první lež, které jsem uvě­řil a na jejímž základě jsem si začal vymýšlet další.

 

V té době jsem sestoupil z nebe a moje víra v lež na mě začala působit. Musel jsem tvrdě pra­covat, abych byl dost dobrý pro svou matku, pro svého otce, pro své sourozence a pro své uči­tele. Bylo to hrozné, ale tím to nekončilo. Kdy­koli jsem zapnul televizi, vždycky jsem slyšel, jak bych měl vypadat, jak bych se měl oblékat a jaký bych měl být, ale jaký nejsem. Televize mi uka­zovala obrazy hrdinů a zlosynů. Viděl jsem, jak se lidé snaží vítězit. Viděl jsem, jak se snaží do­sáhnout dokonalosti, jak se chtějí stát někým dů­ležitým, jak se snaží být tím, čím nejsou.

 

Skutečné drama začalo v pubertě, neboť v té době jsem si uvědomil, že nejenže nejsem dost dobrý pro druhé lidi, ale že nejsem dost dobrý

ani pro sebe. Výsledkem byla snížená sebeúcta. Začal jsem se pilně učit, abych si dokázal, že jsem dost dobrý. Snažil jsem se být nejlepší ve sportu, nejlepší v hraní šachu, nejlepší ve všem. Zpočátku jsem to dělal proto, abych udělal do­jem na svého otce a starší bratry, ale později jsem to dělal, abych udělal dojem sám na sebe. Přestal jsem se chovat autenticky. Ztratil jsem svou integritu, protože jsem se přestal rozhodo­vat na základě toho, co je dobré pro mě. Snažil jsem se uspokojit druhé.

 

Když jsem přišel na střední školu, bylo mi ře­čeno: „Už nejsi dítě; nemůžeš se chovat jako dítě. Musíš se chovat jinak." Znovu a znovu jsem se snažil uspokojit druhé, a tak jsem předstíral, že jsem tím, čím chtěli, abych byl. Začal jsem se každého vyptávat, co si o mně myslí. Jak vypa­dám? Udělal jsem to dobře? Hledal jsem někoho, kdo by mi řekl: „jsi velice dobrý." A když jsem byl s někým, kdo mi říkal, jak jsem dobrý, nechal jsem se snadno ovlivnit, protože jsem potřeboval jeho ujištění. Potřeboval jsem někoho, kdo by mi říkal, že jsem inteligentní, že jsem úžasný, že jsem vítěz.

 

Nemohl jsem být sám. Když jsem byl sám, ztrá­cel jsem sebedůvěru a považoval jsem se za po­raženého. Protože jsem nebyl takový, jaký jsem měl být, začal jsem trpět pocity viny. Začal jsem používat všechno kolem sebe jako prostředky k tomu, abych trestal sám sebe. Začal jsem se po­rovnávat s ostatními. „Ten je lepší než já," říkal jsem si. „A tamten je horší." To mi dělalo dobře, ale když jsem se podíval do zrcadla, nelíbilo se mi, co jsem viděl. Začal jsem odmítat sám sebe; nemiloval jsem se, ale předstíral jsem, že se miluji. Časem jsem začal věřit tomu, co jsem předstíral.

Později, když jsem se opravdu snažil něco do­kázat, stal jsem se lékařem. Udělalo to ze mě ko­nečně vítěze? Vůbec ne. Jsou kardiologové, neu­rologové, chirurgové. Já se stal chirurgem, ale pořád jsem se nepovažoval za dost dobrého. Měl jsem o sobě určitou představu, které jsem věřil, když jsem byl sám, ale když jsem byl mezi lidmi, snažil jsem se vytvořit dojem, že jsem takový, za jakého mě považovali. Musel jsem se stát velice mazaným, abych nedal najevo všechny své lži.

 

Podle potřeby jsem předstíral, že jsem čím­koli, a po letech jsem se stal velmi dobrým her­cem. Když jsem měl zlomené srdce, říkal jsem si: „To mě nebolí. Je mi to jedno." Lhal jsem a před­stíral. Za svůj herecký výkon bych mohl vyhrát nějakou filmovou cenu. Jaké úžasné drama, jaká postava! A mohu říci, že drama mého života za­čalo v době, kdy jsem uvěřil, že nejsem dost do­brý - když mi učitelé, rodiče a televize říkali: „musíš být takový a takový," a já takový nebyl.

 

Hledal jsem uznání a ocenění druhých, hledal jsem lásku  a nevěděl jsem, že všechno je jen příběh. Snažil jsem se dosáhnout dokonalosti a zjistil jsem, že nejčastější výmluvou, kterou lidé užívají k ospravedlnění svých činů, je tvrzení, že „nejsou dokonalí". Člověk, který udělá nějakou chybu a chce se ospravedlnit, obvykle říká: Jsem jenom člověk, nejsem dokonalý. Jen Bůh je dokonalý." A tak jsem začal používat tuto vý­mluvu, kdykoli jsem udělal nějakou chybu. „Ni­kdo není dokonalý," říkal jsem. Jaké úžasné i ospravedlnění.

 

Chodil jsem do kostela, kde mi ukazovali ob­razy světců: „Tohle je dokonalost." Ale ve tvářích světců jsem viděl bolest a utrpení. Jestliže chci být dokonalý, musím být jako oni?" ptal jsem se páni sebe. „Ano, jsem tu proto, abych trpěl, a jestliže budu trpělivý, možná dostanu svou od­měnu v nebi. Pak možná budu dokonalý!"

 

Dřív jsem tomu věřil, protože jsem to často slyšel. Dnes vím, že to je jen příběh. Míval jsem hlavu plnou předsudků o sobě a o všem. Lži Staré tisíce let však dodnes ovlivňují způsob, ja­kým vytváříme svůj příběh. Když jsem byl dítě, všichni mi říkali: Jen Bůh je dokonalý. Všechno, co Bůh stvořil, je dokonalé, kromě člověka." Zá­roveň mi však říkali, že Bůh postavil člověka nad všechny ostatní tvory. Ale jak může být člo­věk nejvýš, když je dokonalé všechno kromě něho? Tomu jsem nerozuměl. Když jsem dospěl, začal jsem o tom přemýšlet. To není možné. Je-li Bůh dokonalý, pak je to on, kdo všechno stvořil. Jestliže opravdu věřím v dokonalost bo­žího světa, pak si myslím, že jsme buď všichni dokonalí, nebo není dokonalý ani Bůh.

 

Miluji všechno, co Bůh stvořil. Jak tedy mohu říci: „Bože, stvořil jsi miliardy lidí a nikdo není dokonalý?" Říci, že já nejsem dokonalý nebo že vy nejste dokonalí, považuji za největší urážku Boha. Jestliže tu dokonalost nevidíme, pak jen proto, že jsme soustředěni na falešnou představu dokonalosti, které nikdy nemůžeme dosáhnout. A když se přestaneme snažit dosáhnout dokona­losti, kolik z nás odchází jako bojovníci? Prostě přiznáme, že se nám to nikdy nepodaří, a svalu­jeme vinu na všechno kolem sebe. „Nedokázal jsem to, protože mi nikdo nepomohl - protože mi bránilo to či ono." Existují stovky výmluv, ale odsuzování sebe sama je teď horší než předtím. Dokud se snažíme být dokonalí, odsuzujeme se, ale není to tak hrozné, jako když se vzdáme. Jak­mile se vzdáme, snažíme se skrýt svou nespoko­jenost a říkáme: „To je v pořádku; takhle chci žít." Nicméně víme, že jsme sami selhali, a nemů­žeme to skrýt sami před sebou.

 

Když se snažíme být něčím, čím nejsme, je při­rozené, že se nám to nepodaří. Je velmi obtížné být něčím, čím nejsme. Dřív jsem předstíral, že jsem velice šťastný a velice silný a velice důležitý. Jak úžasné! Žít takovým způsobem je učiněné peklo. Je to naprosto bezvýchodná situace. Nikdy nemůžete být tím, čím nejste, a to se vám snažím vysvětlit. Můžete být jen sami sebou. A tím jste v tomto okamžiku, a je to docela snadné.

 

Nemusíme ospravedlňovat, čím jsme. Nemu­síme se snažit stát se něčím, čím nejsme. Musíme se vrátit k tomu, čím jsme byli, než jsme se nau­čili mluvit. Jako děti jsme dokonalí. Jsme autentičtí. Když máme hlad, chceme jíst. Když jsme unavení, chceme odpočívat. Jedinou realitou je přítomnost; nezajímá nás minulost ani budouc­nost. Radujeme se ze života a chceme se bavit. Nikdo nás to nemusí učit; tak jsme se narodili. Narodili jsme se v pravdě, ale učíme se věřit lžím. V tom je celé drama lidstva. V tom je celý problém vypravěčů. Jednou z největších lží v historii lidstva je lež o naší nedokonalosti. Tato lež silně ovlivnila můj život. A ačkoli lidem ra­dím, aby nedělali ukvapené závěry, v tomto pří­padě musím předpokládat, že v té či oné formě platí totéž o každém z nás.

 

Byl jsem dokonalé dítě. Byl jsem nevinný a uvěřil jsem lži, že nejsem tím, čím bych měl být. Byl jsem přesvědčen, že musím těžce pracovat, abych se stal tím, čím bych měl být. Tak jsem se naučil vytvářet svůj příběh, a protože jsem tomu příběhu věřil, stal se pro mě pravdou. A ačkoli je plný lží, přesto je dokonalý. Je úžasný a krásný. Není správný ani špatný - je to prostě příběh, a to je vše. Svůj příběh však můžeme změnit. Krok za krokem se můžeme vrátit k pravdě.