Co je smrt?

 

 

 

Smrt je věčnou ztrátou našeho vědomí. V tom případě nemá smrt žádoucí rys spánku nebo zapomnění. Spánek je pozitivní, potřebná životní zkušenost, protože po něm nastává probuzení.

Anihilace (zánik našeho veškerého vědomí) nám vezme nejen nepříjemné vzpomínky, ale i všechny dobré. Existuje však jiný názor, který pojem srmt jako zánik vědomí popírá. Dle něho - přežívá část lidské bytosti i po tom, co její fyzické tělo přestalo fungovat a zaniklo. Tato přežívjící část má mnoho názvů: psýcha, duše, mysl, duch, vnitřní já, bytí, vědomí.

Stojí proti sobě dvě rozdílné odpovědi na otázku o povaze smrti. Jedna tvrdí, že smrt je zánikem vědomí; druhá, že je to přechod našeho vědomí nebo mysli do nové existence.

 

Prožitek umíráníPřes rozdílné okolnosti, za kterých se lidé dostávají do těsného styku se smrtí, a vzdor rozličným povahám těchto lidí, zůstává pravdou, že všechny popisy těchto prožitků jsou si nápadně podobné.

V podstatě se opakuje 15 samostatných znaků:

člověk umírá a v okamžiku, kdy dosahuje nejvyšší tělesné tísně, slyší, jak jeho lékař prohlašuje, že zemřel. Slyší nepříjemný zvuk, hlasité zvonění nebo bzučení a současně cítí, že se velmi rychle pohybuje nějakým dlouhým temným tunelem. Pak se ocitá náhle mimo své fyzické tělo, ale stále ještě v jeho bezprostřední blízkosti, a vidí svém tělo z povzdálí jako divák. Pozoruje oživovací pokusy a je ve stavu emocionálního vzrušení. Pak se začnou dít další věci. Přicházejí jiní, aby jej přivítali a pomohli mu. Vidí duše zemřelých příbuzných a přátel a objevuje se před ním jakýsi milující a laskavý duch - jakási bytost ze světla. TAto bytost mu beze slov položí otázku, která ho přiměje k ohodnocení vlastního života a pomůže mu při tom paroramatickou projekcí důležitých událostí jeho života. V určité chváli má "zemřelý" pocit, že se přibližuje k nějaké bariéře nebo hranici, dělící uřejmě život pozemský od života budoucího, ale shledává, že se musí vrátit zpět, že jeho čas dosud nenadešel. V tomto okamžiku váhá, je přemožen intenzívními pocity radosti, lásky a máru. Ale pak se přece jen nějak sjednotí se svým fyzickým tělem a žije dál.

Pro mnoho lidí je úplně nemožné byť i jen pochopit, že by člověk mohl existovat v nějaké jiné formě, než s jakou se ztotožňujeme, totiž ve fyzickém těle.

 

 

ParalelyBible

Již v Bibli lze najít pasáže, které jednoznačně mluví o životě po smrti.

Izaiáš 26,19:

Tvoji mrtví budou žít, vstanou společně s mým mrtvým tělem. Probuďte se a zpívejte, vy, kteří dlíte v prachu, protože ... zem vyvrhne své mrtvé.

Daniel 12,2:

Tuť mnozí z těch, kteříž spí v prachu země, procitnou, jedno k životu věčnému, druzí pak ku pohanění a ku potupě věčné.

Platón

Platón například definuje smrt jako oddělení netělesné části člověka - duše - od fyzické části - těla -. Navíc je ta nehmotná část méně omezená než ta fyzická. TAk Platón zvlášť zdůrazňuje, že v nadpozemské říši neexistuje čas. Nadpozemská říše je věčná, a jak Platón důrazně říká, to, co nazýváme časem, je jenom "pohyblivý, neskutečný odraz věčnosti".

Platón popisuje, jak duše, oddělená od těla, se může setkávat a mluvit s dušemi jiných zesnulých a jak může při přechodu z fyzického života do jiné říše provázena strážnými duchy. Zmiňuje se o tom, že při smrti někteří mohou potkat člun, který je převeze "na druhý břeh" jejich posmrtné existence.

V jeho díle dál epíše, že tělo je pro duši vězením, a tudíž smrt je únikem nebovysvobozením z tohoto vězení.

Přestože nepochybuje o tom, že duše přežívá tělesnou smrt, trvá na tom, že pokusy vysvětlit posmrtný život mají dvě velké překážky:

jednak jsou naše duše uvězněny ve fyzickém těle a jejich schopnost poznání a zkušeností je omezena tělesnýni smysly. Zrak, sluch, hmat, chuť a čich nás mohou klamat.

druhak je podle Platóna lidská jazyk nedostatečně vybaven pro přímé vyjádření nejzazší škutečnosti.

Tibetská kniha mrtvých

Toto podivuhodné dílo bylo sestaveno z učení mudrců prehistorického Tibetu, která se nejprve předávala ústním podáním z generace na generaci. Asi v osmém století po Kristu bylo sepsáno, ale i pak chováno v tajnosti.

Mudrcové, kteří knihu sepsali, považují umírání za umění. Proto kniha obsahuje dlouhý popis různých stádií, kterými duše prochází po fyzické smrti. Shoda mezi těmito popisy a těmi, které poskytují lidé, kteří byli blízko smrti, je až fantastická.

Podle tibetského líčení duše, nebo mysl, umírajícího opustí tělo. Potom padne do jakýchsi mdlob a procitne v prostoru - ale ne hmotném prostoru, ale v nějaké,, který je dán jeho vlastními možnostmi a kde stále ještě existuje jeho vědomí. Shledává, že má stále jakési tělo. které se zdá být nehmotní a září. Může tedy procházet zdmi nebo skalami či horami bez jakýchkoli zábran. Změnit místo může okamžitě, stačí si jen přát, že chce někde být.

 

 

VysvětleníVedle nadpřirozených vysvětlení nabízí nyní moderní věda několik přirozených vysvětlení:

 

Farmakologické vysvětlení - spočívá v myšlence, že prožitky blízkosti smrti byly způsobeny drogami, které byly jako léky podávány v době pacientovy krize. Ovšem je známo, že některé drogy způsobují klamné a halucinační mentální stavy a zážitky. A taktéž mnoho drog, uznávaných jako léky, má často vedlejší účinky na psychiku. Některá anestetika může způsobit aspekt zážitku opuštění těla. Po nějakou dobu po procitnutí může mít pacient psychické poruchy, včetně halucinací a velmi živých snů. Nejdůležitějším faktem, mluvícím proto tomuto vysvětlení je fakt, že v mnoha případech skutečných prožitků blízkosti smrti nebyla pacientovi podána žádná droga, ani před tím, ani po tom, kdy zážitek nastal.

Fyziologické vysvětlení - fyziologie je odvětví biologie, které se zabývá funkcí buněk, orgánů a těl živých bytostí a vztahu mezi těmito funkcemi. Nabízí se vysvětlení, spočívající v tom, že pokud během klinické smrti nebo fyzického stresu je odříznut přísun kyslíku do mozku, představují prožívané vize jakýsi poslední kompenzační výdech umírajícího mozku.

Proti této hypotéze stojí řada vyprávění, z nichž řada nastala dříve, než došlo k takovému fyziologickému stresu.

Neurologické vysvětlení - neurologie je lékařské odvětví, které se zabývá příčinami, dianózami a léčením chorob nervové soustavy. Při těchto prožitcích dochází k podstatným rozdílům oproti vzpomínkám v prožitku blízkosti smrti. Prožitky totiž přicházejí bez časového sledu, nejsou viděny najednou a pacienti zdůrazňují, že se nejednalo o projekci významných událostí života, nýbrž o triviální zážitky.

Nemůžeme pochopit tento život, dokud nezahlédneme kousek toho, co leží za ním.

 

 

SebevraždaLidé vyprávějící o svých prožitcích blízkosti smrti hovoří, jak se nechtěli vrátit z tohoto stavu, ale zároveň všichni zavrhují sebevraždu jako prostředek návratu. Vysvětlují to poučením získaným během své "smrti", že mají v životě vykonat ještě nějakou úlohu.

Mnozí "zemřelí" přirozenou smrtí nebo následkem nehody odmítají sebevraždu, protože jim tam bylo dáno najevo, že je to zlý skutek, po ně,ž následuje trest. Jeden muž vypověděl, že tam byl utvrzen ve svém přesvědčení, že jsou dvě věci zakázané, totiž zabít sám sebe, nebo někoho jiného. Sebevražda prý znamená hodit Bohu zpět do tváře jeho dar. A usmrtit někoho druhého je zkřížením Božích plánů s tímto člověkem.

 

Mýtus o jeskyniV sedmé knize svého díla "Ústava" řecký filozof Platón napsal pěknou alegorii hlubokého smyslu, která se stala slavnou jako "Mýtus o jeskyni" Je podána ve formě dialogu mezi Platónovým učitelem Sokratem a jistým Glaukonem.