Tři dimenze lásky

LÁSKA – co všechno s tímto slovem spojujeme! Jaké touhy a naděje v nás vyvolává a jaká přináší zklamání!

Nepřeberné množství milostných románů, her a filmů svědčí o tom, jak člověka zaměstnává. Pro psychology a poradce nejrůznějšího druhu je nevyčerpatelným polem působnosti. Často zaujímá první místo, především pokud jde o tělesné aspekty lásky. V našich městech kvete obchod s erotikou – přesněji řečeno s její nejnižší formou, se všemožně sklonovaným „sexem“.

 

Ale co je to láska?

 

Není láska základní silou bytí a nespočívá ve vzájemném dávání a braní? Vezměme si například dýchání: dáváme a bereme. Vydechnutím poskytujeme rostlinám kysličník uhličitý, při nádechu dostáváme kyslík, který potřebujeme k životu. I v tomto střídání dávání a braní lze poznat lásku, která působí v zákoně vyrovnání.

 

Tělesná dimenze

 

I u lidí existuje mezi pohlavími na tělesné úrovni potřeba vyrovnání. Plození není při pohlavním aktu to nejdůležitější, neboť příroda sleduje v každém dění několik cílů. Zde se jedná především o výměnu jemných tělesných záření. Pohlavní síla se však často mění v závislost. A jako všude, kde jsou lidé na něčem závislí, najdou se vykořisťovatelé, kteří se snaží probudit závislost všemi možnými prostředky, aby mohli provozovat své obchody a na prodejné „lásce“ vydělávat. Takové „pronajímání lidského těla“ má často ještě navíc kriminální pozadí. Při těchto obchodech jsou vždy vykořisťovány obě strany: ti, kteří takových služeb využívají – a také ti, kteří je poskytují. Svádění „tělesnou láskou“, která se denně v různých formách nabízí, znamená ve skutečnosti pravý opak lásky. Místo pomoci a podpory, kterou vždycky nabízí opravdová láska, jsou lidé hnáni do závislosti. Se stejnou rychlostí, se kterou mizí stud, se stále nezřízeněji a naprosto veřejně propagují a využívají sexuální potřeby. O studu se už téměř nemluví, přestože by pocit studu mohl každému člověku pomoci, aby se jako duchovní bytost nezaplétal do tělesných žádostí. Mít zábrany se však považuje za překážku a psychologie, která se zcela odvrátila od všeho duchovního, se často pokouší tyto zábrany odstranit. Přitom je zcela přirozené, že máme zábrany stýkat se s někým na tělesné úrovni při absenci duševní lásky. Lidé nejsou zvířata, která ve vší prostotě podléhají svým pudům. Ke zdravému životu ve zdravém partnerství jistě patří také zdravý pohlavní život, ten se však často přeceňuje. Žít v dobrém partnerství se nedaří každému. Nikdo však kvůli tomu není vyloučen z prožití lásky. Láska je mnohem obsáhlejší a neomezuje se jen na oblast partnerského vztahu. Vezměme si třeba babičku, která se láskyplně stará o svá vnoučata. I tady lze nalézt zdravé vyrovnání mezi dáváním a braním. Malé děti potěší starou ženu svou dětskostí a vděčností, babička jim pomůže tam, kde si děti ve svém věku ještě nevědí rady. Člověk pozná, jak je toto vyrovnání důležité, když pomyslí na bolest z neopětované lásky. Jak často třeba zůstává neopětována láska rodičů k dětem!

 

Láska srdce

 

Přesto pravá láska srdce, která nezná sobectví, žádné vyrovnání nevyžaduje. Takové čisté srdce nenajdeme často. Mnohdy nemilujeme druhého člověka nezištně kvůli němu samotnému, ale kvůli domněnce, že potřebujeme objekt lásky. Kdo však opravdu miluje, dokáže si leccos odepřít, když tím poslouží milované osobě. Sobecké chování zaměřené jen na vlastní štěstí lze spatřit například u muže milujícího ženu, která je šťastná s jiným partnerem. Nepřijde nám ani zvláštní, když tento muž žárlí a jeho počáteční láska se možná v budoucnu promění v nenávist. Jiný příklad sobectví se často odehrává ve vztahu rodičů ke svým dětem. Rodiče říkají, že chtějí pro děti jen to nejlepší. Jsou ale hluboce zklamáni, když jejich děti dělají přesně to, co je pro ně samotné opravdu nejlepší. Děti často potřebují získat mnoho zkušeností, které neodpovídají představám rodičů. Rodiče mnohdy milují své vlastní cíle víc než své děti, i když si toho nejsou vědomi. Jak často je dítě vázáno na rodný dům, protože rodiče ho k sobě vnitřně poutají, zatímco si sami namlouvají, že tak jednají jen „z lásky k dítěti“. Ve skutečnosti ale brání dítěti v rozvoji jeho vlastních schopností. V nesobecké lásce by rodiče udělali všechno pro to, aby poznali, co je pro jejich děti důležité a vlastní plány by odsunuli do pozadí. Láska je z podstaty věci nezištná, každému člověku nabízí jedinečnou příležitost zapomenout sám na sebe a sebe sama přerůst. Dává křídla, probouzí a oživuje nitro, takže duše dostává možnost osvobodit se z pout každodenní ochromující rutiny a vznést se vzhůru. Tento vzestup není jen symbolický, ale jde o zcela přirozený děj na jiné úrovni skutečnosti.

 

Sympatie a antipatie

 

Myslíme-li na lásku, myslíme zcela jistě také na sympatie a antipatie. Slovo sympatie má podle svého původu vlastně význam „soucítící“. Člověk tedy může druhému prokázat soucit, porozumění, může se přenést do jeho situace. Dnes se s pojmem sympatie spojuje především určité souznění, stejnorodost v myšlení, jednání a také odevzdání se. Bez nich není trvalé partnerství možné. A když se říká, že protiklady se přitahují, pak se to týká pouze vzájemného doplnění, které lze nalézt v rámci jednoho druhu. Brzy poté, co začne mezi lidmi milostný vztah, spadne maska, za kterou běžně skrýváme před bližním své slabosti a tajná přání. Pokud ve vztahu neexistují sympatie, žádné společné záliby, ocitá se partnerství v nebezpečí. Proto hovoříme o manželství založeném na vzájemné náklonnosti, které se liší od manželství z rozumu. Proto říkáme, že k sobě lidé sdílejí náklonnost. Tato slova mají reálné pozadí. Kde jsou si lidé navzájem sympatičtí, tam skutečně pociťují i tělesnou přitažlivost. Kde panuje antipatie, říkají si navzájem: „Moc se ke mně nepřibližuj!“ To souvisí s neviditelným polem záření člověka. Každý se snaží udržet si kolem svého těla určitou volnou zónu. Tělo totiž nekončí kůží. Kolem je ještě neviditelné pole záření s určitou schopností cítění. Nepříjemný pocit pak zažívá člověk, do jehož pole záření pronikne někdo, kdo mu není sympatický. Jestliže jsme si ale s někým sympatičtí, vůbec nám nevadí, když se dotyčný člověk přiblíží. Dokonce ho možná spontánně obejmeme. A v lásce není tělesné blízkosti nikdy dost. Partneři se pak snaží svá pole záření smísit, protože jim přináší oživení, doplnění a cítí je jako příjemné.

 

Láska a manželství

 

Kde je pravá láska, souzvuk duší, tam se nemá žádný člověk rušivě vměšovat, protože by zabraňoval Bohem chtěnému štěstí. Když se tedy řekne, že „člověk nemá rozlučovat, co Bůh spojil“, je tím míněno, že partnerství stojí na správném, přirozeném základě. Nejde tedy o naše současné manželské zvyklosti, nýbrž o něco mnohem původnějšího a přirozenějšího, o duševní vlastnosti. Předpokladem pro trvalé partnerství musí být splnění důležitých podmínek, které se v prvním čase zamilování často přehlédnou. A to může přinést neradostné následky. Jako duchovní bytosti se vyvíjíme. Individuální rychlost vývoje nebo směr, kterým se tento vývoj u každého z nás na základě svobodné vůle ubírá, může lidi v průběhu jejich partnerského života rozdělit, přestože byl na počátku jejich vztahu opravdový soulad. Mnozí mají problémy přiznat svému partnerovi právo na jeho vývoj. Neznamená však „milovat“ také vmyslit se do druhého člověka, dát mu důvěru, zůstat zranitelný? V mnoha případech je potom jediným východiskem z trvalé krize manželství rozvod. A protože takových případů existuje velké množství, bojí se mnozí uzavřít partnerství se zákonnými důsledky. Zvláště dnes je pro většinu lidí zcela samozřejmé upřednostňovat vlastní zájmy před blahem svých bližních. Ve skutečnosti láska citelně schází už skoro všude, a tak se o ní alespoň mluví. Nedokážeme se totiž jen tak jednoduše od své potřeby láskyplné sounáležitosti oprostit. Mnoho lidí se ale právě o to pokouší a klade kolem svého srdce tvrdý krunýř, který je má chránit před zranitelností a závislostí na někom jiném.

 

„… jako sebe sama!“

 

Odpověď ukazuje Ježíšova výzva: „Miluj bližního svého jako sebe sama!“ Neznamená také, že člověk musí sám sebe milovat, aby byl schopen lásky vůči jiným? Kdo je sám se sebou zcela spokojený, aniž by si něco nalhával? Na jedné straně se naše „já“ tlačí do popředí, na druhé straně je tu hlas svědomí, který nám v skrytu předhazuje, jak jsme bezvýznamní a chybující – měřeno naším vlastním smyslem existence. A tento rozpor, který máme v sobě skoro všichni, nám brání, abychom milovali tak, jak bychom vlastně milovat měli. Kdo se sám nemá rád, nemůže milovat ani svého bližního. Kdo nemá úctu sám před sebou, nedokáže si vážit ani jiného člověka. Kdo nerozumí sám sobě, nemůže chápat druhé. Neboť láska má co do činění také s úctou a porozuměním. Jak je možné milovat někoho, pro něhož nemáme pochopení? Všude lze pozorovat, jak kriticky spolu hovoříme. To je opačný pól láskyplného chování! Kořeny tohoto chování jsou v naší nespokojenosti se sebou samými. Kdo nemá v úctě sám sebe, ten se chová pohrdavě také k ostatním, aby tu se svou nedokonalostí nestál sám. Neustálé kritizování ostatních má svůj původ v nepřiznané nespokojenosti se sebou samým. Láska může a má podporovat to, abychom nemysleli především sami na sebe. Nemusí to být jen láska k jinému člověku, může se to týkat také lásky k nějakému zvláštnímu úkolu. Rozhodující je nedat se vést sobeckými pohnutkami. Výzkumník může být při své práci hnán ctižádostí a ješitností, anebo se úkolu věnuje proto, že ho chce vidět vyřešený. Jen v tomto druhém případě zapomene sám na sebe a bude tedy „schopen lásky“. A kdo je schopen lásky, kdo se neomezuje jen na svou malou osobnost, ten se nevydává v nebezpečí, že onemocní „nedostatkem lásky“.

 

Náboženství lásky

 

Náboženství lásky je špatně chápáno proto, že pojem láska byl mnohostranně pokřiven a znetvořen. Největší část pravé lásky je přísnost! Čemu se dnes říká láska, je všechno jiné než láska. Jde-li se všemu, co se tak nazývá, neúprosně k základům, neshledá se tam nic víc než sobectví, ješitnost, slabost, pohodlnost, domýšlivost nebo pudy. Opravdová láska nebude dbát na to, co se druhému líbí, co je mu příjemné a co mu působí radost, ale bude se řídit jenom podle toho, co druhému prospívá! Lhostejno působí-li to druhému radost nebo ne. To je pravá láska a služba. Je-li tedy psáno: »Milujte své nepřátele!«, znamená to: »Čiňte to, co je jim prospěšné! Tedy je i kárejte, nemohou-li jinak přijít k poznání!« Tím jim posloužíte. Jenom musí přitom vládnout spravedlnost, neboť lásku nelze oddělovat od spravedlnosti, s níž tvoří jednotu! Nemístná povolnost by znamenala pěstovat chyby nepřátel ještě více, a tak jim umožňovat další klesání. Byla by to láska? Tím bychom se naopak proviňovali! Z náboženství lásky udělalo se náboženství ochablosti, a to jenom na nevyslovená přání lidí, stejně jako byla osoba zvěstovatele Pravdy, Ježíše Krista, snížena ke změkčilosti a povolnosti, ačkoliv takový nikdy nebyl. Právě svou všeláskou byl mezi lidmi rozumu drsný a vážný. Jeho zármutek, který na něho často doléhal, byl úplně samozřejmý, když uvážíme, jaké bylo jeho vznešené poslání a jaký byl naproti tomu tehdejší lidský materiál. Tento zármutek neměl naprosto nic společného se změkčilostí. Náboženství lásky bude po odložení všech zkomolenin a dogmatických omezení učením nejpřísnější důslednosti, v němž nebude mít místo slabost ani nelogická povolnost. (Abd-ru-shin, Poselství Grálu)

 

Milovat Stvořitele

 

Miluj bližního svého jako sebe samého je jen jedna část podání. Druhá část zní: Milovat budeš Boha svého z celého srdce svého, z celé duše své a z celé mysli své. Tak to vyjádřil Ježíš jako podstatu všech přikázání. „Na tom stojí celý zákon a proroci.“ (Mat. 22,39) Ale milovat Boha není pro mnohého z nás nijak jednoduché! Jak myslíme na Boha, když nám smrt náhle vytrhne milovaného partnera z naší náruče? Láska předpokládá porozumění. Naše chápání Stvořitelova působení je ovšem silně zkaleno a i zdánlivě nábožensky založený člověk často reptá, jakmile se od něj něco vyžaduje. Miluje sám sebe mnohem více než Boha a nemá pochopení pro děje a události ne vždy příjemné, byť probíhají i podle Boží vůle! A k těmto nutným událostem patří také smrt. Člověk, který Boha z celého srdce miluje, má bezpodmínečnou důvěru v působení Stvořitele a může se dokonce radovat z toho, že jemu blízký člověk vykonal nutný další krok. Bez tohoto vědomí nám smrt připadá nesmyslná. „Máš Boha milovat svým srdcem, svou duší a svou myslí.“ Tato slova vyjadřují také různé úrovně vědomí, na nichž můžeme rozvinout svou lásku. Srdce zastupuje náš duchovní majetek. Člověk s duchovně bdělým vědomím také snáze přehlédne vnější nedokonalosti svých bližních a na tomto základě může růst jeho láska. Podle biblického podání řekl Ježíš: „Slyšeli jste, co bylo řečeno: Máš milovat svého bližního a nenávidět svého nepřítele. Já vám však pravím, milujte své nepřátele, žehnejte těm, kteří vás proklínají, čiňte dobře těm, kteří vás nenávidí a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, abyste byli synové svého otce, který je v nebesích. Neboť on nechá vycházet slunce nad zlými i dobrými a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Vždyť jestli milujete ty, kteří vás milují, jakou máte odměnu? Nečiní celníci totéž? A když své bratry pozdravíte, co děláte zvláštního? Nedělají to i pohané?“ (Mat. 5,43) Jestliže tedy chceme milovat i své nepřátele, resp. lidi nám nesympatické, je důležité nemít nesprávný pojem o lásce. Láska nesená duchovním vědomím, která netouží po odměně nebo uznání, nýbrž vidí před sebou úkol, bude chtít být druhému vždy užitečná. Láska tedy může také znamenat vytyčení jasných hranic, abychom mohli někoho chránit před neštěstím nebo špatným činem. Snad to člověk musí někdy dělat i s krvácejícím srdcem – například trestat při výchově. Změkčilá slabost, která všechno promíjí, je sice často za lásku považována, ale láskou není. Máme Boha milovat také z celé své duše. Duše je nositelem toho, co označujeme jako „vnitřní vlastnosti“ člověka. Kdo se před láskou uzavírá, škodí své duši. Uzavírá se totiž před vyššími vlivy a pomocí. Je to stejné, jako když na tělesné úrovni poškozujeme své zdraví tím, že tělo zanedbáváme. Boha máme také milovat z celé své mysli. Tím je osloven rozum, který se téměř u všech lidí naší kultury vyšvihl k nejvyšší instanci. Mozek sám ale nemůže existenci Boha ani dokázat, ani popřít. Stojí před zdánlivě nekonečnou večerní oblohou plnou hvězd bez porozumění. Člověk, v jehož srdci je ale láska k Bohu živá, pozná působení Jeho síly také ve vnějším dění. Rozum člověku pomůže při poznávání všeobsáhlých zákonitostí. Neustále užíváme dary Stvořitele. Člověk nemůže ani dýchat, aniž by on sám – a s ním celý svět – nebyl obklopen silou, jejíž původ je mu skryt. Nic z toho, z čeho se radujeme, jsme neudělali sami, ale dostáváme to jako dar. To platí přirozeně také pro naše tělo. Máme sice určitou schopnost „tvořit“, ale jedná se jen o formující a přetvářející sílu, neboť opravdu vytvořit něco nového nemůžeme. Boží působení je všeobsáhlé, naše je omezené. Stále jen bereme, ale na dávání ve své sobeckosti nemyslíme. Co ale můžeme my lidé dát? Kromě toho, že můžeme a máme své schopnosti využívat v souladu s přírodními zákony k výstavbě, mohli bychom dávat také svou vděčnost a úctu k životu a k jeho původu. Není to právě to, co nám nejvíc chybí? Pohleďme na škody, které jsme napáchali na našem životním prostředí a stejně tak v našem vnitřním světě!

Také bychom se měli snažit správně pochopit velkou, všepodporující lásku Stvořitele. Kdo očekává, že Bůh, Stvořitel všech světů, bude pomáhat jen nám a našim nepromyšleným, sobeckým přáním, ten asi nepochopí nikdy nic ze skutečného dění na tomto světě. Může tisíckrát ujišťovat, že Boha miluje, ale nemůže to být pravda, protože v sobě nese nesprávný obraz Boha. Působení Stvořitele je všeobsáhlé a Jeho spravedlivá láska neplatí malým či velkým všedním starostem lidí této Země, nýbrž nesmrtelnému lidskému duchu. Tváří v tvář tomu jsou malé starosti, které nás sužují, zcela bezvýznamné. „Korekce“, které nás v životě potkávají a bolí, jsme zavinili sami svým nesprávným chováním. Osudové rány mohou být pro duši stejně nutné jako bolest pro tělo, abychom se naučili nedělat to, co je pro naše bytí škodlivé.

 

LAO-C'

 

Na Chaj Tanovu radu se oba přátelé oblékli do šatu sloužících a zamířili do východní části města, aby vyhledali nejprve „kněze chudých“. Tento starý, dosti nevědomý muž úřadoval v téměř rozpadlém chrámě, v „chrámě chudých“. Lidem, kteří se nemohli slušně oblékat, byl totiž přístup do ostatních městských chrámů zakázán, a měli proto vyhrazené zvláštní místo, kde mohli vykonávat své pobožnosti. „Copak si nejsou všichni lidé před Vznešeným rovni?“ ptal se Li Erl, pobouřen takovým vylučováním chudiny. „Ne, všichni ne,“ zněla klidná odpověď kněze. „Mladý pán přece ví, že nejsme prvně na zemi. Kdo byl v minulém životě poctivý, tomu se podruhé vede dobře, žije v blahobytu a pohodlí. Kdo však zhřešil, narodí se podruhé jako žebrák. Chtěl by mladý pán zodpovídat za to, aby se vznešení lidé říše modlili společně s hříšníky?“ Li Erl nebyl dosud spokojen. „Proč se znovu rodí hříšníci jako žebráci? Přece jen proto, aby mohli napravit, v čem chybili. Když hříšník odpyká svou vinu, pak má před Vznešeným stejnou cenu jako jiný zbožný člověk.“ „Ano, ovšem, ale později. Vejde-li do věčných zahrad, pak z něj odpykaná vina spadne. Ale do té doby je nutno dívat se na něj jako na člověka, který stojí pod ostatními lidmi. Nechť se jen mladý pán podívá na mne. Byl bych knězem v tomto chrámu chudých, kdybych prožil svůj předešlý život bez hříchu? I já pykám s ostatními, pouze s tím rozdílem, že můj minulý život nemohl být tak špatný, neboť jinak bych nebyl nyní knězem.“ Vysvětlení Li Erla sice neuspokojilo, ale přesto ho lákala další rozprava.

 

Sebeúcta a sebeklam

 

I to, že potřebujeme lásku v soužití s jinými, odpovídá zdravému vyrovnání mezi dáváním a braním. Chceme-li prožít lásku, musíme být napřed schopni sami opravdu milovat. Lidé se často přimykají jeden k druhému v domnělé lásce a čím více jeden druhého nemůže postrádat, tím větší se jim zdá být jejich láska. To je ale v nejlepším případě jen předstupeň k pravé lásce, která nechává člověka vyrůst nad sebe sama, aby se pole jeho působnosti rozšířilo a on byl schopen sloužit vyšším cílům. Kdo myslí jen na své osobní štěstí a nebere na vědomí, že zákony bytí od nás vyžadují působení, které nás přesahuje, bude mít v dnes běžné sobecké lásce dříve nebo později problémy. Dostaví se pocity nespokojenosti, mnoho milujících právě na základě tohoto vcelku správného pocitu hledá změnu, tak zvané „dobrodružství“, které pak lehce zničí základ společného štěstí. Z toho je zřejmé, proč tolik lidí zažívá zklamání v lásce. Musí tomu tak být, protože lidé klamou sami sebe. Lidský život má vyšší cíl než sedět v klidu spokojený sám se sebou, zahalený do hřejivého pláště domnělé lásky. Bez vyššího cíle nelze štěstí natrvalo udržet. Jiné představy jsou jen sebeklamem. Pokud někdo myslí jen na svou vlastní potřebu lásky, nepozorovaně ztrácí také sebeúctu. Tím mizí zároveň schopnost nesobecky si vážit ostatních a milovat je. A tak vzniká svět, jaký dnes převážně známe, kde téměř každý kritizuje druhého a jednotliví lidé naleznou jen stěží pochopení a láskyplnou oporu. Místo toho nás ze všech stran lákají nabídky osobního „štěstí“, štěstí v dobrodružství a na cestách, štěstí prostřednictvím peněz, majetku a tak dále. Pravý zdroj života a lásky leží na jiné úrovni. Poznat to a respektovat znamená také milovat Boha. Člověk se pak neřídí vlastními přáními, ale dělá to, co nám Jeho vůle předurčila.

 

Tři dimenze

 

Naše řeč a slovní zásoba svědčí o našem vědomí. Jediným slovem láska označujeme vlastně tři velmi různé skutečnosti. První představuje tělesná láska jako záležitost naší biologické existence. Pak je to duševní láska jako předpoklad zdravého lidského partnerství. A nakonec duchovní láska jako ukazatel cesty a vodítko lidského ducha obráceného k Bohu. Jako děti materiálního světa jsme náš pojem lásky spojili převážně s jeho nejnižší formou. Proto to často nemáme v lásce lehké. Máme sice své touhy a přání, ale neumíme je uskutečňovat tak, abychom byli spokojení. To bude možné tehdy, až se láska naplní na všech úrovních.