Tajemství lásky III

Tajemství lásky III

Obsah:

Problém ideální lásky

Jak lze milovat všechno skrze vše

Jak znovu nalézt ztracenou lásku

Láska a její podoby

Sexuální deviace jako transformace specifické energie lásky

Další extrémy v lásce

Skrze nenávist k lásce

Láska a nemoc

Meditace lásky

Umělé prožití lásky

Problém citové závislosti

Láska k druhým jako projev lásky k sobě

Skoro každý se chce mít dobře

Vraťte mi mojí druhou polovinu

Mystický slib lásky

Moudrosti o lásce

Problém ideální lásky

Nejintenzivnější láska, jakou k sobě dva lidé jen mohou mít, je láska mezi těmi lidmi, jejichž duše jsou sesterské. Při lásce mezi sesterskými dušemi také dochází k nejintenzivnější vzájemné výměně energie lásky.

Tato výměna je natolik intenzivní, že si milenci předají kus duše a mohou si postupně začít být energeticky podobní. Pokud by si však byli natolik podobní, že by bylo podobné i rozložení prvků jemnohmoty v jejich duších, ztratili by pak pohlavní rozdílnost a již by přestali být svými ideálními protiklady. Z toho důvodu také musí jejich láska trvat jen po určitou dobu a jen do určité míry. Jinak by jim začala škodit a smazala by žádoucí rozdíl mezi nimi.

Takže vzhledem ke skutečnosti, že si sesterské duše společným sexuálním životem vzájemně předají velké množství energie, se sobě časem začnou více a více podobat, a tím se vyčerpá zdroj jejich energie lásky. Pak se musí rozejít a prožívat jiný druh energie, než energii vzájemné lásky, aby si tento zdroj energie lásky v jejich duších mohl odpočinout a zregenerovat se, a aby jejich duše začaly znovu toužit po vzájemné pozitivní energetické výměně.

Čím intenzivnější je láska mezi lidmi, tím kratšího má trvání. Jistě jste si všimli, že nejdéle vydrží ta manželství, ve kterých se manželé milují vlažně harmonicky.

Stará čínská medicína praví, že nadměrná láska vede k fyzickým poruchám organizmu. Jen si představme, že by se dva lidé milovali natolik, že by tak mnoho toužili jeden po druhém, až by nemohli touhou ani spát, začali by být nervózní a vyčerpaní, a nakonec by se zhroutili. Jejich stimulační a stresové hormony by byly neustále zvýšené a časem by dovedly organizmus ke kolapsu.

Partneři spolu mohou spokojeně žít jen tehdy, když se nemilují nejvyšší intenzitou. Jen pak klidně spí, nejsou nervózní a mohou si zachovat dobré zdraví. Příliš velká láska člověka spálí a jen láska méně intenzivní ho udrží v harmonii. To je jedno z největších úskalí lidské lásky.

V tomto světě lze milovat jen láskou do určité míry, láskou zdravou. Příliš velké láska člověka postupně vyčerpá a zničí. Je to smutné, ale je to tak. Skoro všichni, a to zejména v mladém věku, o ideální a maximální lásce sníme, ale jak bychom dopadli, kdybychom ji opravdu museli prožít? Nepřinesla by nám nakonec více škody než užitku?

Lásku mezi lidmi lze přirovnat k přitažlivosti mezi planetami a jejich Sluncem. Maximální láska = přílišné přiblížení se planety ke Slunci a její spálení; vlažně harmonická láska = pravidelný oběh planety kolem jejího Slunce - nikdy se mu příliš nepřiblíží, avšak nikdy se od něj ani příliš nevzdálí; a malá láska = nadměrné vzdálení se planety od Slunce, které způsobí její vytrhnutí z oběžné dráhy a následný úlet do pustého vesmíru.

Takže místo maximální lásky k jedné duši, která vám nakonec pravděpodobně více uškodí než pomůže, a rovněž tak obráceně i místo citového chladu, který vám naopak znemožní prožívat lásku jako takovou vůbec, si zvolte zlatou střední cestu: rozumnou, polointenzivní lásku k více duším najednou; od nikoho nechtějte všechno a také nikomu všechno nedávejte, ale na druhé straně od každého chtějte něco a každému také něco dejte.

Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.

Marná snaha o nalezení ideálního životního partnera může člověka okrást o všechny potenciálně vhodné partnery, které by mohl mít místo vysněného, zpravidla i nedosažitelného partnera, na něhož se cele upnul.

Nemůže-li kdo ve svém současném vtělení žít se svým ideálním a vysněným partnerem, ať vezme rozum do hrsti a uvědomí si, dokud je ještě čas a dříve než mu v jeho marné snaze utekl celý život nebo celé mládí, že lepší je vrabec v hrsti než holub na střeše.

Pokud nemůžete mít váš ideál, tak buďte prosím rozumní a trochu se uskrovněte a snažte se vidět váš ideál v tom, kdo je pro vás momentálně k mání. Já říkám: „Lepší je alespoň trochu hezká ženská ve vaší posteli, než ZiYi Zhang pouze na obrazovce vašeho monitoru.“ Tedy lepší je trochu dobrý životní partner po vašem boku, než byť i ten ze všech nejlepší pouze ve vašich představách.

Jak lze milovat všechno skrze vše

Veškerá láska pochází z jednoho jediného a identického zdroje: láska, kterou Duch Lásky a andělé milují duše mrtvých i živé tvory; láska, kterou se milují ptáci; láska, která udržuje včely při sobě v úlu a dává jim společný cíl; láska, kterou miluje pes svého pána; láska lišky k jejím mláďatům; láska, díky níž má strom kladné pocity z hezkého počasí a vlídně vzhlíží ke Slunci. Tedy veškerá láska, kterou prožívají živí tvorové i nesmrtelní duchové, je ve skutečnosti jedna a tatáž tím, že v sobě má kousíček zdroje veškeré lásky.

Například vlk vyjící na Měsíc si podvědomě vzpomíná na Světlo Boží a modlí se svým zavytím k Bohu, aniž o tom sám ví.

Z hlediska Vše Organizmu je prazdrojem veškeré lásky pozitivní část Vše dimenze, která je vlastně samostatnou dimenzí nejvyšší lásky Univerzálního Boha - Univerzálního Ducha Lásky. A v tomto jejím původním a základním prazdroji, který se rozbalí a rozdělí na své jednotlivé kousky, z nichž každý je obsažen v jemu odpovídající bytosti, je veškerá láska jako taková.

Například člověk, chovající lásku k rostlině, může skrze tuto lásku milovat i vše ostatní, protože jeho láska k té rostlině pochází ze stejného prazdroje lásky, jako všechny jeho (a nejen jeho) ostatní lásky -láska k rodičům, přátelům, životním partnerům, přírodě, zvířatům a tak dále.

Kdo miluje třeba květinu, může skrze lásku k ní i skrze lásku té květiny milovat jakoukoli jinou bytost včetně Boha. V duši té květiny je kus Ducha Lásky, také kousek onoho prazdroje lásky, tedy tím pádem i kousek jakékoli jiné lásky, třeba lásky nějaké ženy či nějakého muže. A v té květině může člověk jí milující objevit i melodii, která odpovídá nejen lásce té květiny, ale také lásce onoho prazdroje lásky, tedy lásce jako takové, v její jakékoli podobě a formě.

Jak znovu nalézt ztracenou lásku

Každý člověk, který ztratí svojí lásku, prožívá velkou bolest. Mnoho lidí se po ztrátě své lásky stane zatrpklými a mnohdy mají následky jejich zklamání celoživotní dozvuk.

Ačkoli je bolest ze ztracené lásky velmi krutá, je nesprávné se kvůli této ztrátě na zbytek života “zatvrdit” a ze strachu před dalším zklamáním z nešťastné lásky již nikdy nikoho nemilovat. Právě touto zatvrzelostí totiž někteří lidé své zklamání řeší. Pokud se rozejdou s partnerem, kterého nade vše milovali, po zbytek života se již další lásce a dalším milostným vztahům raději vyhýbají.

Smutnou skutečností bývá, že lidé, kteří se s láskou jako takovou rozešli a potlačili v sobě touhu po ní, ztrácí své ideály a citově chladnou. Jenže člověk, který má výraznou potřebu milovat a být milován, potlačením této své potřeby škodí svému zdraví a nakonec často i své duši.

Nemá-li člověk, toužící po někom, s kým by se mohl vzájemně hluboce milovat, partnera, může svojí potřebu lásky transformovat. Vždyť to nemusí být jen nějaký jeden konkrétní člověk, kterého lze milovat. Milovat se dá i Bůh, příroda, přátelé a podobně. Nedostatek lidské lásky lze částečně nahradit například koupí nějakého zvířete, přičemž nejoblíbenějším společníkem ze zvířecí říše bývá pes. Pokud ho dobře vychováme a má nás rád, můžeme s ním prožít mnoho hezkých chvil, provázených oboustrannou náklonností, důvěrou i láskou. Pes sice nikdy plně nenahradí člověka, ale jak se říká, lepší je něco, nežli nic, nebo také někdy málo bývá víc.

Ale je třeba vědět, že zvíře, to přece jen není ta pro člověka tolik potřebná a chybějící jiskra erotického napětí a přitažlivosti, i když přináší svému pánu jistotu a přátelství. Duše zvířecí a duše lidská dohromady, to není nejvyšší stupeň sblížení mezi dvěma dušemi. Mužská lidská duše vyžaduje spojení s lidskou ženskou duší a naopak. Nejvyšší formu lidské lásky lze plně prožít, nepočítaje lásku k Bohu, která je již více duchovní, pouze s příbuznou lidskou duší opačného pohlaví. Nikoli s duší zvířecí.

Po rozchodu s milovaným partnerem se nabízí částečné a dočasné řešení neukojené potřeby lidské sexuální lásky zvětšením lásky k Bohu, přírodě a přátelům. Je vhodné chodit do přírody, věnovat se koníčkům, které zaberou co možná nejvíce času a v modlitbách prosit Boha o nalezení nového milujícího partnera anebo ho rovnou začít aktivně hledat, neboť, jak se říká, nebesa pomáhají jen tomu, kdo si nejdříve pomůže sám. Také se správně říká, že: „Pro jedno kvítí Slunce nesvítí.“ Na světě je tedy mnoho krásných lidí, stačí jen tu jejich krásu objevit. A další, nová láska, může ihned začít!

Je-li příčinou bolesti ze ztracené lásky smrt partnera, je vhodné se obrátit k Bohu a požádat ho, aby se setkání se zemřelým partnerem mohlo uskutečnit v dalším životě jejich duší. Neboť, jak víme my mystici, láska nikdy neumírá. A když nás někdy opustí, tak jen na čas, aby se k nám dříve či později opět oklikou vrátila.

Věřme Bohu a milujme. Kdo hledá lásku, jednou ji najde. A když ji nenajde on, najde si ho láska sama.

Láska a její podoby

Láska má bezpočet podob a bezpočet tváří.

Čím vyšší a vyvinutější tvor, tím vyšší je jeho individualita a tím intenzivněji prožívá svojí lásku ke svému druhovi nebo svým mláďatům. Vyspělejší savci, kupříkladu tygr, který miluje především svá mláďata a svého druha, k nim prožívá intenzivnější lásku, než například jedna včela ke druhé nebo než jak jí mezi sebou prožívají mravenci.

A protože nejvyspělejším tvorem na této planetě je člověk, prožívá svojí lásku zpravidla intenzivněji a vědoměji, než ostatní živí tvorové. Navzdory tomu, zvířata dávají na rozdíl od člověka do své lásky celou svojí bytost, nekalkulují přitom pomocí rozumu, je-li pro ně jejich láska přínosem či zda se jim milovat jiné zvíře či člověka vyplatí. Lidé sice milují na jedné straně intenzivněji, než zvířata, na druhé straně méně intenzivně právě díky tomu, že svojí lásku ovlivňují hlasem svého rozumu.

Lásku dělíme nejen podle toho, kdo ji prožívá a jak intenzivně, ale v neposlední řadě též podle toho, kdo nebo co je onou láskou milováno.

Druhy lásky:

1. láska univerzální

1a) univerzální láska prožívaná nejčistšími duchovními bytostmi

Tato láska je nejmocnější, nejsilnější a nejvyšší formou lásky ve všech existujících vesmírech, a je prožívána Duchem Lásky a nejčistšími duchovními bytostmi. Je největším pojítkem duchovního světa, je čistá jako Bůh. On je z ní stvořený. Věčně, po věky věků, vládne láska tam, kde není čas a kde není bolest ani zármutek lidského žití.

Tato láska vládne v dokonalých, pozitivních duchovních světech. Ve světě hmotném se již nemůže v plné míře projevit, patří pouze nejčistším a nejvyšším duchovním sférám a Duchu Lásky.

1b) univerzální láska prožívaná hmotnými bytostmi Univerzální láska, tzv. “láska k všehomíru”, tedy k celému Stvoření, ke všem živým tvorům, rostlinám i lidem, má blízko k univerzální lásce duchovního světa. Je však prožívána hrubší vibrací a na nižší úrovni, než když ji prožívají andělé nebo Bůh. Člověk, který touto láskou miluje, ten miluje vše živé a rovněž je v jistém smyslu vším živým milován, neboť kdo dává lásku všemu živému, toho vše živé svým způsobem také miluje. (Lidské tělo není schopno milovat vše - ani lidský mozek ani lidská duše na to nemají potřebnou kapacitu. To znamená, že v případě člověkem prožívané univerzální lásky stále hovoříme o lásce, která v pravém slova smyslu tak úplně univerzální není, avšak má k oné univerzální lásce blíže než ostatní lidské lásky, respektive je od ní méně vzdálena než ony.) Tato láska se vyskytuje nejen u lidí, ale dokonce i u zvířat. U zvířete je prožívána nevědomky a přirozeně, u člověka vědomě a zpravidla intenzivněji. Zvířata, ač prožívají univerzální lásku jinak, než lidé, přesto v něčem podobně. Zvíře, které se cítí dobře, je zdravé, nasycené a v bezpečí, vlídně a s kladnými pocity shlíží na okolní krajinu a tvory v ní žijící a vlastně je svým způsobem i miluje. Prožíváním univerzální lásky se duše zdokonaluje a postupuje výše ve svém vývoji.

2. láska k Bohu O lásce k Duchovi Lásky hovoří a k ní své věřící vybízejí všechna náboženství. Je to láska k Duchu Svatému, nejvyššímu představiteli lásky v našem vesmíru. Prožitím lásky k Bohu se mimo jiné zabývá například také vyšší jóga, jejímž cílem je dosáhnout stavu, ve kterém člověk myslí na Boha a miluje ho neustále, v každém okamžiku svého života. Láska k Bohu je různé intenzity, počínaje tím, že někdo občas pomyslí na Boha a řekne si, že Bůh je dobrý a že má Boha rád, a konče člověkem, který Boha miluje takříkajíc celou svojí duší, celou svojí myslí a celým svým srdcem.

Láska k Bohu patří spolu s univerzální láskou k jejím nejvyšším projevům. Nutno ještě dodat, že jiná je láska k Bohu jako k Duchovi Lásky (ta je velmi pozitivní, avšak ne tak mnoho moudrá) a jiná k Bohu jako Stvořiteli (ta je méně intenzivní, avšak velmi moudrá).

3. láska k lidem V případě lásky prožívané k lidem je důležité to, do jaké míry je tato láska sobecká či nesobecká. Ježíš Kristus říkával (evangelium sv. Marka, kapitola 12, verš 30): “Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly." A dále Ježíš dodával: “Miluj svého bližního jako sám sebe." Nejprve si ale ujasněme pojem “bližní”. Náš bližní je ten, který je nám svojí podstatou blízko a má společný původ, jako my. A protože původ nás všech leží v Centrální Duši Kosmické, je naším bližním nejenom každý člověk, ale také každý živý tvor i každá živá rostlina. A když bychom zašli ještě dál, tak vlastně i každá součást tzv. “neživé” přírody. Nicméně našimi hlavními bližními jsou lidé, protože pocházejí z lidské části Centrální Kosmické Duše, stejně jako my.

Láska k bližním, v daném případě k lidem, má tyto dvě hlavní formy:

1) Láska nesobecká (neegoistická): Tato forma lásky je již skutečnou pravou láskou, tedy láskou nezištnou. Láskou, které postačuje jen láska, kterou má. Nic více kromě ní nežádá a nechce nic víc, než aby mohla stále milovat a to dokonce i bez potřeby být milována. Kdo miluje všechny své bližní v hlubším slova smyslu, aniž by od nich opětování své lásky očekával a vyžadoval, miluje je vpravdě Božsky. Dává, aniž by bral a miluje, i když sám milován není.

2) Láska sobecká (egoistická): V daném případě milujeme tím způsobem, že děláme jakýsi výměnný obchod s láskou. Milujeme jen toho, kdo miluje nás. A pomáháme jen tomu, kdo nám to vrátí a je ochoten nám také pomoci.

Mezi tyto lásky patří většinou i láska milenecká (budu tě milovat jen tehdy, když ty mě budeš také milovat a dám ti rozkoš jen tehdy, když mě ji dáš také) a dále láska mezi přáteli (pomohu ti, ale jen když i ty pomůžeš mě). Touto sobeckou láskou je tedy láska ke všem bližním, která má sobecký (zištný) charakter (mám vás, lidé, rád, ale jen když toho ode mě moc nechcete a máte mě také rádi).

Dále bychom mohli vyjmenovat pět hlavních druhů této lásky k lidem:

1) láska ke všem lidem - Jsou lidé, kteří mají rádi lidi. A to je láska k lidem. Takoví lidé vlastně milují lidskou část Centrální Duše Kosmické a tím někdy zároveň i sami sebe (to v případě, když mají lidé jako celek učinit dotyčnou duši šťastnou = pokud má přidělený dobrý život, ve kterém jí ostatní lidé nemají ubližovat a má s nimi mít převážně jen dobré vztahy, díky čemuž z nich má podvědomě dobrý pocit a proto je má vlastně svým způsobem i ráda).

2) láska k rodičům - Láska k rodičům je vlastní mláďatům zvířat i dětem. Rodiče představují spojení mezi duchovním a hmotným světem. Duše přichází z duchovního světa a rodiče jsou ti, skrze které získá tělo, ve kterém bude moci žít. Na lásku k rodičům má důležitý vliv sebeláska dítěte. Když jeho duše podvědomě ví, že jí rodiče mají v jejím životě (výrazně) pomoci, zpravidla je má ráda a to zejména v případě, je-li s nimi energeticky kompatibilní. Ale tím vlastně miluje své vlastní životní štěstí - sebe.

3) láska k dětem - Tato láska se týká především lásky k dětem jako ke svým potomkům (počínaje tím, kdy tělo budoucí matky do jisté míry obývají dvě duše). Je to láska, kdy ze sebe jedna bytost (matka) vydává mnoho z toho, co má, aby umožnila dostat se na svět jiné blízké příbuzné duši (svému dítěti). Obecně vzato, láska ke všem dětem je především láskou k té části lidských duší, kterou lidé prožívají ve svém dětství a rovněž tak láskou k duchovnímu světu, jehož energii v sobě děti ukrývají ve větší míře, než dospělí lidé, ze kterých již relativně vyprchala.

4) láska milenecká - Při lásce mezi dvěma milenci se vytváří velmi silná energie, neboť se v tomto případě spojují dva protiklady v jeden bezpohlavní princip. Milenci spolu touží splynout a naleznou utišení jen v pohlavním spojení. Milenecká láska je snaha o vstoupení do původního dokonalého stavu, kdy byly obě duše (mužská a ženská) spojeny v duši jednu, bezpohlavní a dokonalou. U nižších druhů duševní příbuznosti se jedná o udržení příbuznosti mezi dušemi, které jsou sice také pohlavně příbuzné, ale pocházejí z jiných bezpohlavních duší. Jde tedy o udržení příbuznosti různých bezpohlavních duší. Nejvyšší intenzity nabývá milenecká láska v případě, že je prožívána dvěma sesterskými dušemi.

5) láska přátelská - Tato láska je nižší intenzity než láska milenecká, ale někdy mívá delší trvání. Přátelé si mohou být více duševně podobní než milenci a proto mezi nimi není sexuální přitažlivost. Mají pro sebe především vzájemné porozumění a pomáhají si. Blízkost přítele přináší kladné pocity, avšak nikoli sexuálního charakteru. Jedná se o radost ze setkání s blízkou osobou, o vzájemnou pozitivní transformaci energie lásky, která se přímo netýká přední spodní části lidské duše, jak tomu bývá mezi heterosexuálními milenci, ale převážně střední a vyšší části, která si vyměňuje pozitivní energii prostřednictvím vzájemných zážitků a pocitů.

4. láska k požitkům a rozkoším - Ve skutečnosti je do značné míry láskou k sobě. Dotyčný člověk miluje sám sebe šťastného a chce si dopřát požitky a rozkoše. Tato láska má mnoho podob. Lidé, kteří ji prožívají, usilují o navození situace nebo stavu, který jim přináší kladné emoce a který milují. Jedním z nejčastějších projevů této lásky je láska k požitkům vznikajícím z konzumování jídla. Mnoho lidí se neúměrně přejídá, konzumují pokrmy, které mají výraznou chuť a jsou dráždivé. Zvýšeným požíváním chutné potravy si někteří lidé vynahrazují nedostatek kladných emocí lásky, která jim v životě chybí. Další formou této lásky bývá láska k moci. Lidé, které si tato láska podmanila, mají pocity rozkoše, když mají moc, například když zastávají vysoké postavení jako soudci nebo politici. Rádi se chlubí svým vysokým postavením a kladné emoce jim přináší pocit, že o ostatních lidech rozhodují a ti k nim zpravidla vzhlížejí s úctou a respektem. Kdo jednou propadne lásce k moci, zpravidla chce stále větší a větší moc, což se projevuje negativním zatížením jeho duše špatnou Karmou a pokažením charakteru dotyčné osoby.

Co je lidstvo lidstvem, vyskytuje se u mnoha lidí láska k penězům a materiálnímu bohatství. Lidé, milující peníze a majetek, prožívají kladné a příjemné pocity, když mají více peněz a materiálního bohatství, než většina ostatních lidí. I přílišná honba za penězi bývá realizována na úkor charakteru a také vede k zatížení duše špatnou Karmou. Jak u lásky k moci tak u lásky k bohatství jde o žití na úkor druhých, někdy i o absorbování energie jejich závisti, nenávisti, či naopak obdivu a úcty ve svůj prospěch. Dalším projevem lásky k požitkům a rozkoším bývá láska k příjemné a milované činnosti, ať již se jedná o sport, o turistiku, o sběratelskou vášeň a tak dále. Tato láska má mnoho projevů a patří do ní jakákoliv činnost, která přináší člověku jí provozujícímu kladné a příjemné pocity (sebe)lásky.

Existují lidé, kteří milují situace, ve kterých mohou pomoci ostatním lidem či živým tvorům (láska ke konání dobra). Vědomí, že udělali někomu radost a vykonali dobrý skutek, jim přináší kladné emoce lásky, ovšem jen pokud to nedělají proto, aby si toho ostatní lidé všimli a říkali o nich, jací jsou hodní. V takovém případě absorbují energii z těchto lidí, což jim přináší pozitivní pocity.

Stejně tak ale mohou být kladné emoce lásky vyvolány u některých lidí tím, že jinému člověku nebo zvířeti ublíží (láska k násilí). Například boxer, který svému soupeři přerazí nos a vyhraje zápas, má kladné emoce z pocitu vítězství a ze své dravé a hrubé síly. Na druhé straně třeba ví, že tím stoupla jeho cena v očích milovaného děvčete a tak jeho vítězství spojuje agresivitu k soupeři s láskou k tomu děvčeti. Jak je všeobecně známo, násilí může vyvolávat velmi intenzivní emoce rozkoše a to z mnoha důvodů. Například řada lidí dosáhne výrazných, pro ně pozitivních emocí, při pohledu na mučení někoho druhého. A jedním z důvodů jejich pozitivních emocí je podvědomá znalost skutečnosti, že mučený člověk trpí místo nich. Mnoho lidských duší bylo v minulosti mučeno a nyní již nejsou, a pohled na mučení někoho jiného v nich vyvolá rozkoš mimo mnohé jiné i proto, že když mu přihlížejí, tak vyhráli nad svou dávnou bolestnou minulostí – už je jim dobře a druhý je teď mučen místo nich. Kdesi hluboko v našem podvědomí víme, že trpět se musí a že když výrazně trpí někdo jiný, my budeme moci trpět méně.

5. láska ke zvířatům - Tato láska bývá většinou nižší intenzity než láska k lidem a v podstatě se jedná o lásku ke zvířecí části Centrální Kosmické Duše. Při této lásce nedochází k sexuálnímu styku a chybí jí sexuální přitažlivost (nebereme-li v úvahu zoofilii, která je velmi vzácná). Jedná se spíše o lásku přátelskou, prožívanou se zvířetem.

6. láska k sobě - Je přirozené, že se má každý člověk určitým způsobem rád, ať již více, nebo méně. Láska k sobě je nutnou výbavou duše, kterou si s sebou přináší do života. Ve své podstatě se jedná o snahu cítit se dobře = být tady na Zemi tak trochu jako v nebi a neprožívat negativní energii. Avšak u koho láska k sobě překročí rozumné hranice a při které člověk jí prožívající hledí již jen na sebe a na zajištění svého pohodlí (a zároveň jsou mu ostatní lidé lhostejní), u toho se tato láska přeměňuje v těžký egoismus. Naopak u člověka, který se miluje příliš málo a sám sebe nemá rád, vede tento stav ke zdravotním poruchám nebo si člověk nedostatečnou péčí o sebe přivodí různé problémy. Člověk se má milovat, má se mít rád, ale jen do určité míry. Zdravým, harmonickým způsobem. Neměl by zapomínat na lásku k ostatním lidem a ostatním živým tvorům.

7. láska k životu - Tato láska je vlastní všem živým tvorům a je hluboce zakódována v každém z nás. Přestává působit jen v případě, kdy je utrpení člověka tak velké, že ho už život omrzel a nechce dále žít. Každá duše má ve svém hmotném životě nějaký úkol, který musí splnit (k jeho splnění je vedena Osudovými silami). K tomu, aby tento úkol splnila, musí být živá a proto je do jejího podvědomí vložena láska k životu.

Tato láska k životu je ve skutečnosti láskou k pozitivitám lidského žití, tedy láskou k láskám, které člověk za svého života může prožít. Do značné míry se projevuje pudem sebezáchovy, kdy se člověk automaticky snaží uniknout nebezpečí, které by ohrozilo jeho život a v případě ohrožení svého života jedná pudově. Ovšem pud sebezáchovy a láska k životu mohou také vycházet z podstaty, že dotyčný člověk miluje svůj život prostě jen proto, že je přesvědčen, že jeho smrtí vše končí a že již nikdy nebude moci znovu žít (ateisté).

8. láska ke smrti - Zní to paradoxně, ale někteří lidé milují smrt. V zásadě se jedná o lidi, kteří jsou hodně nemocní a velmi trpí, a proto se dívají na smrt jako na vysvobození z útrap života. Mnoho duší, kterým se špatně žije a které vědí, že se po smrti a po životě plném utrpení znovu narodí a bude se jim žít lépe, milují smrt. Jedině smrt je totiž vysvobodí z jejich životního trápení a proto takoví lidé tuto svojí osvoboditelku velmi milují. Ve skutečnosti však milují své vlastní budoucí posmrtné štěstí, tedy lásku v duchovním světě a pak v dalších životech jejich duší.

Sexuální deviace jako transformace specifické energie lásky

V každém normálním člověku je ukrytý malý, nevinný a neškodný kousek všech existujících sexuálních deviací. Tedy všechny sexuální deviace jsou obsaženy v každém z nás, ale u normálního člověka jen v tak malé míře, že se to v jeho životě nijak výrazněji neprojeví. Sexuální deviace jsou tedy v malé míře přirozeností a teprve až ve větší míře skutečnou poruchou. Ale i takováto porucha je přirozenou lidskou vlastností, vezmeme-li v úvahu všechny příčiny, které ji způsobují.

Podívejme se tedy nyní na takovou lidskou lásku, která se projevuje různými sexuálními výstřednostmi a úchylkami. Nezapomínejme, že láska má mnoho tváří a sexuální deviace se vyskytují u znatelné části populace. Mnoho oficiálních “odborníků” se snažilo odhalit příčinu jejich tak vysokého výskytu u lidí jakož i podstatu jejich vzniku, ale víceméně bezúspěšně.

Je zcela samozřejmé, že se na formaci sexuálních deviací podílejí astrologické vlivy v době narození dotyčné osoby společně s eventuální vadou jejího těla, která se může projevit nežádoucí změnou činnosti mozku a hlavních řídících žláz lidského organizmu, majících vliv na sexuální orientaci a tak dále. Rozhodujícím faktorem je ale Karma duše, která přímo souvisí s konkrétními sexuálními úchylkami dotyčné osoby.

Do těla, které má poškozený mužský nebo ženský princip nepříznivými konstelacemi planet v době narození a které má poškozené “sexuální geny”, se zcela samozřejmě inkarnuje taková duše, s jejíž Karmou je příslušná fyzická predispozice dané sexuální orientace v souladu.

Kdo žil jako homosexuál nebo bisexuál ve svých minulých životech a má tak žít dál, narodí se kupříkladu s poškozenou Venuší (ženským principem) v Beranu a dalšími konstelacemi, které způsobují poruchu sexuální orientace a kterých je celá řada, a dále fyzicky zdědí příslušné bi- nebo homosexuální sklony třeba po svém pradědečkovi. Tedy Karma jeho duše byla skutečnou příčinou jejího vstupu do takto poškozeného, nebo chcete-li, sexuálně orientovaného těla.

Vyjmenujme si nyní základní sexuální deviace a podívejme se na ně jako na transformaci specifické energie lásky:

Bisexualita, tedy sexuální náklonnost k oběma pohlavím. Člověk, který má sexuální styk s oběma pohlavími, je energetickou jednotkou, ve které se spojuje naplněná touha po mužskosti i ženskosti a energie obou pohlaví zároveň. Duše těchto lidí bývají právě díky své bisexualitě prostředníky při hromadných mystických svatbách, neboť umožňují spojení jednotlivých oboupohlavních duší.

Exhibicionizmus, tedy ukojování pohlavního pudu obnažováním se před jinými lidmi. Tato deviace transformuje sexuální energii povrchového šokového spojení s jinými lidmi. Dotyčný člověk se obnaží a ostatní lidé jsou tímto pohledem rozrušeni, ať již v pozitivním či negativním smyslu. Exhibicionista ukazuje jiným lidem své pohlaví a oni se na něj dívají a nevědomě si s ním vyměňují určitou povrchovou sexuální energii.

Fetišizmus, tedy erotické vzrušování se předmětem. U vyššího stupně fetišizmu však fetišistu vzrušuje jen fetiš, tedy například věc, kterou nějaká osoba používala, a ta osoba již nikoli. Jde o pouto k předmětu s přetrženým přímým poutem k osobě, která předmět používala.

Dotyčná osoba zanechala v předmětu své vibrace a tzv. “energetický otisk” a fetišista se napojuje na něj i na vibrace toho předmětu. Spojování lásky k lidem s láskou k předmětům je také transformací energie lásky, která má pro duchovní svět svůj význam, stejně jako všechno ostatní. V tomto případě se jedná o udržování duševní příbuznosti “živých” částí Centrální Kosmické Duše s jejími “neživými částmi”, tedy příbuznosti lidských duší s duchy neživé hmoty.

Gerontofilie, tedy erotické vzrušování starými lidmi až koitus s nimi. Ve starých lidech již uhasl sexuální náboj, ale je v nich uchována sexuální energie, kterou za mlada načerpali, avšak již nejsou schopni ji aktivně prožít. Gerontofilie patří mezi věkové sexuální deviace, kterých je několik -počínaje touhou po styku s ještě nenarozenými dětmi, kdy se dotyčný deviant chce vědomě a násilně spojit s ještě nenarozeným dítětem, ale nevědomě se skrze něj spojuje i s duchovním světem, se kterým je duše embrya propojena a svým způsobem se spojuje i s duší jeho matky. Dále je to pedofilie (touha spojit se s dětmi) a touha po spojení (transformaci sexuální energie lásky) se starými lidmi.

V každém věku prožívá člověk jinou část své duše a transformace sexuální energie lásky (nebo setkání se s pozitivní či negativní sexuální zkušeností) v příslušném věku je v přímé spojitosti s transformací energie té části duše, která, zjednodušeně řečeno, danému věku vládne. Vše musí být spojeno se vším - mládí i stáří, zkaženost i nevinnost. A extrémy ve věkovém sexuálním zaměření pomáhají tuto soudržnost udržet.

Homosexualita, tedy sexuální náklonnost ke stejnému pohlaví. Homosexuální sklony u mužů pramení buď z toho, že se do jejich těla inkarnovala ženská duše, nebo že jejich duše prožila homosexuální lásku ve svých minulých životech a z toho důvodu se v ní tyto homosexuální sklony uchovaly. Totéž platí i v případě lesbické lásky u žen, kdy se do těla ženy vtělí mužská duše, nebo pokud je její duše ženská, ve svých minulých životech prožila sexuální lásku k ženě a tento sklon se v ní uchoval.

Pro spojování dvou opačných pohlavních principů při hromadných mystických svatbách jsou důležité čtyři druhy transformace energie lásky: Dvou opačných pohlaví (heterosexuální); jedinců, kteří mají styk s oběma pohlavími (bisexuálové); a lesbická láska mezi ženami a homosexuální láska mezi muži. Přirozený pohlavní styk mezi opačnými pohlavími jako hlavní výměna energie lásky musí převažovat u většiny lidí, ale tato energie musí být doplňována energií lásky bisexuální, lesbické a homosexuální.

Při hromadných mystických svatbách spolu bude splývat bezpočet duší. Nejprve splynou duše mužské s dušemi ženskými v bezpohlavní duše a ty pak také splynou s ostatními bezpohlavními dušemi. Tedy i mužský princip v nich splyne s mužským principem, který je částečně obsažen v ostatních bezpohlavních duších, stejně jako ženský princip v nich splyne s ženským principem, který je také částečně obsažen v ostatních bezpohlavních duších. A z toho důvodu existují bisexuálové, lesbičky a homosexuálové, kteří v sobě transformují různé variabilní odstíny sexuální energie lásky mezi oběma pohlavními principy, aby jejich duše umožnily hromadné mystické svatby.

Incest, tedy pohlavní styk s fyzicky příbuznými lidmi. Příbuzné duše se někdy mohou narodit do stejné nebo blízce příbuzné rodiny, aby spolu prožily výměnu energie sexuální lásky. Tato transformace se opírá nejen o duševní příbuznost, ale i o příbuznost fyzickou. Příbuzná hmota i příbuzné duše se spojí pro zvláštní formu prožití energie lásky.

Kandaulizmus, tedy když někdo dosáhne vzrušení, ukáže-li svého nahého partnera jiným lidem. Taková osoba dává kus svého partnera i kus sebe sama, prostřednictvím svého nahého partnera, duším jiných lidí. Dělí se o něj s nimi. Pohled na jejího nahého partnera ostatní lidi vzruší a vyvolá u nich emoční vlnu energie, kterou si s nimi kandaulista vymění, respektive nasaje ji do sebe. I tento extrém pomáhá udržovat duševní příbuznost některých duší.

Masochizmus, tedy dosáhnutí sexuálního vzrušení trýzněním jinou osobou nebo sebetrýzněním (automasochizmus). Myslím si, že u mužů je čistý masochizmus vzácností, protože mužské pohlaví je ve své podstatě agresivní a proto se spíše jedná o potlačené sadistické sklony (dočasně přeměněné v masochizmus), které sadista nemůže realizovat, jestliže nemá masochistickou partnerku.

Jedním z důvodů pro masochizmus je ten, že pokud duše žila více svých životů ve starších dobách například jako otrok, nebo byla bolestivě mučena a trestána, do jisté míry si na takový způsob života navykla a časem jí začal chybět (duše si “zvykla” na prožívání pocitů intenzivní bolesti a ponížení, způsobovaných jinými lidmi). Proto “vyžaduje” jejich občasné opětovné znovuprožití, i když většinou jen v malé míře: ve větší míře by to pro ní bylo příliš bolestivé, zatímco v menší míře to kompenzuje způsob transformace energie, na který byla zvyklá a navíc jí to přináší i rozkoš, protože v průběhu lehkého dobrovolného mučení, které může být kdykoli přerušeno, vítězí nad svojí minulostí – nad mučením, které bylo neúnosně intenzivní a které dotyčná duše musela prožívat až do konce. Takoví lidé tuto svoji potřebu realizují třeba návštěvou erotického salónu, kde si svoji roli otroka mohou sehrát, nebo si najdou dominantního partnera.

Při milování jsou k sobě lidé většinou něžní a vzájemným mazlením si způsobují rozkoš na různých místech těla, kterou chtějí mít. Jejich protikladem jsou lidé, kteří si vzájemným ubližováním způsobují na různých místech těla bolest, kterou mít nechtějí. A masochizmus zahrnuje jednu polovinu z každého z těchto dvou stavů: je mu způsobována bolest, kterou mít chce.

Masochizmus je spolu se sadizmem transformací té energie lásky, která spojuje rozkoš s bolestí, tedy dva hlavní emocionální protiklady, ve stejné chvíli oba najednou.

Myzofilie, tedy erotické vzrušení odpornými věcmi, například výkaly a močí. Tato sexuální deviace se opírá o to, že výkaly jsou symbolem toho nejošklivějšího, co z lidí vychází. Jsou také symbolem našich největších slabin a skrytých nedostatků i chyb. Člověk, postižený touto sexuální deviací, touží po tom nejošklivějším, co je v nás.

My všichni jsme hodni lásky. Vše, co je v nás, lze pochopit i milovat. I to, co před ostatními lidmi s obavami skrýváme. Kdo dokáže milovat tak do hloubky, že miluje i to nejošklivější a kdo je přitahován tím, čeho se my všichni sami na sobě štítíme? Právě ten, kdo prožívá myzofilii.

Když se spolu lidské duše spojují v lidskou část Centrální Duše Kosmické, jejich energetický potenciál splyne a to včetně negativních “odpadových” energií. A jejich asimilaci zprostředkovávají právě ty duše, které prožívaly myzofilii.

Narcizmus, tedy erotická sebeláska. Odvozena od Narcise, který se prý zamiloval do svého obrazu ve vodě a láskou se utrápil. K tomu, aby se do sebe mohl zamilovat, musel se na sebe podívat očima své druhé poloviny - své sesterské duše, tedy očima opačného pohlaví, nebo se musel zamilovat do kousku své sesterské duše v sobě. Oddělit se od ostatních a stát se samostatnou jednotkou zevnitř i dovnitř proudící energie lásky - absolutní erotické sebelásky. Upevnit v sobě svůj potenciál lásky a znásobit ho, aniž by ho ztrácel a aniž by si ho vyměňoval s ostatními lidmi. Takovéto výjimečné duše kompenzují v lidské části Centrální Kosmické Duše nízkou erotickou přitažlivost, kterou k sobě mají jiné duše.

Nekrofilie, tedy erotické vzrušování se mrtvolami až pohlavní styk s nimi. Bezprostředně po smrti duše tělo opouští, ale v průběhu styku se na mrtvolu i na nekrofila může napojit nějaký duch. Nekrofilie tak vlastně může být jedním ze způsobů transformace sexuální energie s nečistým duchem, který je na nekrofila a popřípadě i na mrtvolu napojen, v kombinaci s napojením nekrofila na energetický otisk zemřelého v mrtvole a touhou mít nad ním absolutní sexuální převahu. Obcování s duchy, tedy pohlavní styk s démony, duchy nebo démonickými humanoidními dušemi.

Jsou duchové, kteří se zhmotňují a sexuálně obtěžují lidi. Transformace sexuální energie mezi člověkem a duchem však není plnohodnotná. Duch prožívá pohlavní styk na nízké úrovni, kdežto člověk na úrovni vysoké. Duch saje prostřednictvím pohlavního styku energii z dotyčného člověka, ale sám mu ji předává jen velmi málo a ještě k tomu spíše negativní.

Mezi onanií a pohlavním stykem s duchy je velký rozdíl. Při normální onanii sní člověk o styku s jiným člověkem, na kterého myslí, ale při pohlavním styku s duchem člověk vydává sexuální energii směrem k duchovi, se kterým má pohlavní styk. Duchové musí někdy přenést lidskou sexuální energii do světa mrtvých a lidé někdy musí přenést sexuální energii ze světa mrtvých do světa lidí, aby se udržela příbuznost těchto dvou světů. A proto existuje obcování s duchy.

Pedofilie, tedy erotický vztah k dětem, někdy i pohlavní styk s nimi. V dětech není probuzena pohlavní síla a jsou tedy v tomto směru nevinné. Pohlaví, ať mužské či ženské, zpravidla znamená jednostrannost. Vyzařuje i přijímá svoji specifickou pohlavní energii, kdežto děti tuto pohlavní energii nijak výrazně nevyzařují ani nepřijímají, neboť v nich ještě není probuzená.

Je známé, že děti mají určitý cit, který se v dospělosti do značné míry vytrácí, protože v dětech je oproti dospělým lidem větší množství energie z duchovního světa, obzvláště jsou-li velmi malé. Pedofil podvědomě touží získat od duše jiného člověka to, co je v něm, jako v malém dítěti, čisté a neporušené. Napojit se skrze dítě na lásku duchovního světa, na lásku, která je bez sexuálního náboje, bez sexuální smyslnosti a zkaženosti dospělých lidí a nasát do sebe nesexualitu a nevinnost dítěte, a jemu naopak předčasně předat smyslnost a zkaženost.

Ale ještě je zde jeden důvod. Jsou duše, které umírají v dětském věku, aniž by v sobě ve svých hmotných životech probudily pohlavní sílu. A musí být jiné duše, které se s nimi snaží transformovat sexuální energii. Při hromadných mystických svatbách budou duše, které žily jako pedofilové, spojovacím článkem mezi dušemi, které umíraly jako děti a těmi ostatními.

Potamofilie, tedy sexuální vzrušení jiným objektem než člověkem. Například orgasmus ženy při dotyku vodní hladiny řeky (láska k řece) a podobně.

Je známé, že vše souvisí se vším a vše ke všemu patří. Vše je se vším příbuzné a jednotlivé části Centrální Kosmické Duše, v daném případě duchové vodních živlů a vodních bytostí, jsou také vzdáleně příbuzní s lidmi a také s nimi musí mít určité, byť jen minimální množství společné sexuální energie.

A tohle pravidlo platí i pro příbuznost se všemi ostatními částmi Centrální Kosmické Duše. Proto se stává, že někoho sexuálně přitahuje a vzrušuje to, co zdánlivě nesouvisí s lidmi - rostliny, kameny, hvězdy a tak dále.

Duše lidí, kteří prožívají tuto “nelidskou” sexuální energii, budou při hromadných mystických svatbách sloužit jako energetické spojky při splývání různých, odlišných částí Centrální Kosmické Duše.

Sadizmus, tedy dosáhnutí sexuálního vzrušení trýzněním někoho jiného. V extrémních případech se jedná o umučení a zabití oběti. Většinou tomu bývá tak, že sadista prožívá rozkoš s vědomím, že jeho oběť prožívá bolest, a jeho oběť prožívá bolest s vědomím, že sadista prožívá rozkoš.

Za normálních okolností je sexuální rozkoš spojena s láskou k druhému a snahou, aby tuto rozkoš a lásku prožíval také. Sadizmus je naopak protikladem tohoto principu. Avšak i tento protiklad musí v jisté minimální míře existovat, aby umožnil existenci svého vlastního protikladu – oboustranně pozitivní transformace sexuální energie.

Sadomasochizmus, tedy sexuální vzrušení jak zakoušením bolesti, tak jejím působením někomu jinému. Sadomasochizmus se prý vyskytuje častěji, než čistý sadizmus nebo čistý masochizmus.

Sadomasochistické sklony vypovídají o zvláštním stavu duše. O podivné disharmonii v osobnosti takového člověka a o jeho proměnlivých a rozporuplných vnitřních postojích k dobru a zlu. V některých případech může být tento stav příčinou získání zvláštního citu - chápání protikladů.

Při sadomasochistických prožitcích lze spojit a prožít protikladné energie a dostat se do neutrálního i všeobsahujícího pocitu mezi nimi. Na radosti a zklamání, štěstí a neštěstí, na rozkoši i bolesti, je založen celý náš život. Sadomasochizmus v sobě spojuje tyto protiklady ve stejnou chvíli do intenzivní transformace energie lásky, avšak zároveň i energie utrpení. Sadomasochista je ve stejnou chvíli šťastný i nešťastný, prožívá rozkoš i bolest.

Sadomasochizmus, je-li prožíván v rozumné míře, může mít pozitivní vliv na lidskou lásku. Mezi lidmi je mírnou a rozšířenou formou sadomasochizmu tzv. spanking*. Je známé, že se na hýždích nacházejí erotogenní zóny. Švihání rákoskou či metlou, pochopitelně jen lehké, spojené se vzájemným mazlením milenců, může tyto erotogenní zóny stimulovat a docílit tak vyššího sexuálního vzrušení a následné intenzivnější rozkoše ze soulože. Zajímavé je, že se ve středověku, mnohdy i úspěšně, používalo mrskání přes zadek i k léčbě neplodnosti žen.

Faktem je, že jistá malá míra násilí k sexu patří, jak můžeme vidět i v říši zvířat. Například při páření lvů kouše lev lvici do krku a to mnohdy i bolestivě. Kdyby byl sex prožíván jen něžně a bez jisté minimální míry násilí, které mužskému pohlaví umožní projevit jeho fyzickou nadřazenost a ženskému jeho fyzickou submisivnost, asi by nedal některým lidem to, co od něj podvědomě očekávají.

I masochisté, sadisté a sadomasochisté musejí existovat, aby umožnili hromadné mystické svatby, kde spolu splývají různé protikladné energie, v daném případě sexuální rozkoš spojená se sexuální bolestí.

Jedna zajímavá úvaha o spankingu žen a ženských zadcích:

Jak říká toto přísloví: „Každá hezká žena potřebuje spanking ke stimulaci jejích erotogenních zón, k probuzení hlubších pocitů, ke zlepšení její plodnosti, k tomu aby přestala být chladná a více cítila, aby hlouběji milovala...“ Jiné přísloví říká, že: „Ženy si příliš neuvědomují svůj zadek, až dokud přes něj nejsou švihány.“

Kdysi jsem mluvil s jedním moudrým mužem o tom, jak ženy cítí a vnímají svůj zadek, a on náhle o jedné z nich řekl: „Ona neví, že ho má.“ Hovořil o vlivu doteků a slov muže na ženu a vysvětlil, že on je příčinou vzestupu jejích pocitů vůči jejímu zadku, když se ho dotýká, hovoří o něm atd. Ale samotná žena na svůj zadek příliš mnoho nemyslí, až dokud nezapůsobí vliv muže.

Na každý pád však doporučuji všem dvojicím, které chtějí provozovat ženský spanking, aby navštívily právníka a udělaly tam dohodu, aby byl právně zajištěn muž, kdyby ho jeho přítelkyně či žena později žalovala, že jí způsobil bolest šviháním jejího zadku. Některé dívky a ženy mívají provokativní řeči o spankingu, ale když dostanou pár ostřejších švihanců metlou nebo rákoskou, snadno mohou začít křičet a brečet a pak se pokusit dostat muže, který je sešvihal, do vězení, přestože ho o to prosily nebo se alespoň tvářily, že to tolerují. Proto před spankingem prosím zajděte, muži, k právníkovi, a nechte jí podepsat dokument, kde bude napsáno, že to bude bolet, a ona si to tak přeje a souhlasí s tím.

Transvestizmus, tedy erotické vzrušení z ustrojení se do šatů osoby opačného pohlaví, též touha převzít a prožít roli opačného pohlaví, tedy touha transformovat opačný sexuální náboj než ten, který je fyzicky daný.

Fyzické tělo prožívá jedno pohlaví, avšak vědomí člověka prožívá pohlaví druhé. Tedy fyzické vibrace těla jsou například mužské, ale transvestita prožívá ženskost. Opačně laděná mysl, než jaké je fyzické pohlaví, transformuje zvláštní formu spojování i odpuzování energie dvou pohlavních principů v jedné duši. I toho je zapotřebí pro mystické svatby.

Voyeurství, tedy ukájení se pohledem na koitus a situace, kdy chtějí být lidé sami a nikým neviděni. Voyeurista poznává lidi v jejich soukromí, kdy jednají bez přetvářky. Jde svými pocity do těch lidí a oni se mu otevírají, bez přetvářek a kamufláží. Tato úchylka transformuje nasávání malého množství odhalené a nechráněné povrchové intimní či sexuální energie z jiných lidí a uchovávání této energie ve voyeuristovi. I tohle slouží mystickým svatbám.

Zoofilie, tedy pohlavní a erotická náklonnost ke zvířatům. Je tomu podobně jako u potamofilie. Také se jedná o transformaci sexuální energie s dušemi z odlišných částí Centrální Duše Kosmické, než je část lidská, tedy v daném případě získávání společné sexuální energie lásky a udržování příbuznosti mezi dušemi lidskými a dušemi zvířecími.

Závěrem vyplývá, že všechny sexuální deviace slouží k transformaci specifické energie lásky a k uchování duševní příbuznosti různých duší a rozdílných částí Centrální Duše Kosmické.

Z výše uvedených důvodů proto chápejme lidi s odlišným sexuálním zaměřením, než jaké máme my. Za své sexuální zaměření ve své podstatě tito lidé nemohou a třeba jim umožňuje prožít to, co my, ostatní lidé, prožít nemůžeme. A navíc, tito lidé jednou umožní “splynutí všeho se vším” - nádherné mystické svatby.

Všechny sexuální deviace ve skutečnosti transformují specifickou energii lásky, kterou potřebuje celý VšeOrganizmus. Z našeho lidského pohledu jsou tedy sexuální deviace skutečnými deviacemi, ale z pohledu duchovního se jedná o naprosto přirozenou a dokonce i nutnou věc.

Další extrémy v lásce

Ještě si něco povězme o několika dalších extrémech, kterými jsou skupinový sex, nadměrná promiskuita, panictví, normální a anální sex, absence pohlavního pudu, znásilnění, a zvrácené rozložení prvků mužskosti a ženskosti při zachování normální sexuální orientace partnerů.

Skupinový sex je transformací energie lásky obou pohlavních principů u více duší najednou. Při hromadných mystických svatbách se také spojuje velký počet mužských i ženských duší (nejprve párů, posléze bezpohlavních duší), které musí mít dostatečné množství společné energie sexuální lásky. To získají tak, že se některé z nich ve svých hmotných životech fyzicky hromadně milují, přičemž energie sexuální lásky proudí (nejintenzivněji mezi dvěma milenci – párem, avšak méně intenzivně i) mezi všemi zúčastněnými páry najednou. Skupinový sex je tedy jakýmsi oživováním společné energie lásky a duševní příbuznosti většího počtu duší obou pohlaví.

Promiskuita je potřebou vyměnit si sexuální energii lásky s velkým počtem jiných lidí, respektive duší. Člověk, který měl stovky, třeba i tisíce sexuálních partnerů, předává skrze sebe sexuální energii jejich duší těm ostatním. Duše těchto promiskuitních lidí budou fungovat jako dodavatelé energie lásky a duševní příbuznosti při hromadných mystických svatbách. Takoví lidé udržují příbuznost tisíců duší a jejich promiskuita je tedy právě proto jejich Osudem, za který nemohou.

Panictví je opakem promiskuity. Kdo je panic, přímým způsobem si nevyměňuje sexuální energii lásky s jinými dušemi a je od nich v jistém slova smyslu dočasně oddělen. Někteří panicové jsou určeni k získání velkého duchovního zasvěcení nebo zvláštním životním úkolům, ale většina z nich má prostě prožívat platonickou lásku, tedy tu energii lásky, která touží po spojení, kterého se jí nedostává.

Normální sex je přirozenou transformací sexuální energie lásky. Přední střední dráha (Tu-mo), hlavní energetická dráha lidského těla, je spojena s pohlavními orgány a na ní je přímým způsobem napojena přední spodní část lidské duše. Ta zprostředkovává intenzivní, hlavní a nejpřirozenější výměnu sexuální energie lásky s partnerem opačného pohlaví, prožitou normálním pohlavním stykem prostřednictvím pohlavních orgánů. Většina lásek podléhá tomuto nejběžnějšímu a nejpřirozenějšímu sexuálnímu spojení, které musí u lidí jako celku kvantitativně převažovat nad ostatními druhy sexu i nad všemi deviacemi.

Anální sex se opírá o druhé hlavní energetické centrum organizmu, Zadní střední dráhu (Žen-mo). Ta je spojena se zadní spodní částí lidské duše a s análním otvorem. I prostřednictvím análního sexuálního styku si mohou dvě duše částečně předat společnou sexuální energii a duševní příbuznost, avšak méně hodnotným způsobem, než při normálním sexu.

Absence pohlavního pudu či touhy po pohlavním styku. Je jisté, velmi malé procento lidí, kteří mají málo výrazný pohlavní pud nebo jim téměř chybí, tedy víceméně nemají potřebu pohlavního spojení a výměny sexuální energie s jinými dušemi prostřednictvím pohlavního styku (buď citový chlad, nízká intenzita emocí a nižší potřeba výměny energie lásky, nebo jiné rozložení energie lásky oproti normálním lidem, prostě jiný způsob její transformace).

Jedná se o neschopnost (též strach z) výměny energie lásky tou přední spodní částí duše, jež je spojena s pohlavními orgány (podvědomá obava z této výměny energie a ze vzrušení je pro některé sexuálně zablokované lidi těžkou stresovou situací až stavem ohrožení).

Někteří lidé, kterým chybí pohlavní pud nebo je jen minimální, mohou díky tomu v klidu žít a nejsou vyčerpáváni ani sexuální touhou po jiné osobě, ani strachem z nevěry. Někdy se u těchto lidí -převážně jsou to ženy - objevuje také strach z citové i fyzické závislosti na jiném člověku. Také strach z toho, že by se musely někomu “otevřít” a dát se mu poznat na svých nejzranitelnějších místech (též neschopnost odevzdat se jinému člověku).

Občas se někteří takoví lidé nutí do navázání známosti a pohlavního styku jen proto, aby sami sobě a svému okolí dokázali, že jsou normální (nejčastějším příkladem jsou citově chladné ženy, které předstírají rozkoš při souloži).

Znásilnění některé (mezilidské, milenecké) vztahy zhoršuje, jiné zlepšuje. Dokáže jak zranit druhého, tak v něm probudit lásku. Většinou je pro znásilňovanou osobu zlem, méně často lékem (buď u některých chladných žen, které nešlo k souloži přimět jinak než násilím a kdy byly znásilněny tím, koho měly rády, nebo u žen, které znásilněny být chtějí).

Kdo znásilňuje, ten má potřebu výměny sexuální energie a spojení s osobou, kterou znásilňuje. Znásilňovaná osoba však většinou prožívá strach a nepříjemné pocity a zpravidla má blokovaný tok pozitivní energie z té části duše, která je spojena s jejím pohlavím (místo toho tato část duše zpravidla prožívá negativní energii).

Být k pohlavnímu styku donucen je protikladem jeho dobrovolného prožití a umožňuje jeho existenci.

Zvrácené rozložení mužskosti a ženskosti dvou partnerů opačného pohlaví, vedoucí k záměně mužské a ženské role v jejich společném životě, avšak při zachování normálního heterosexuálního vztahu mezi nimi.

Když se žena chová jako muž a je hrubá a muži nadřazená, a když je zároveň muž submisivní a bázlivý a ženě podřízený, jejich vztah prožívá v běžném životě záměnu mužské a ženské role. Avšak v životě sexuálním mohou být jejich role normální a bez poruchy sexuální orientace.

V přírodě jsou samci většinou nadřazení nad samicemi, ale v období páření cena samic stoupá. U některých živých tvorů je sice samice nadřazena samci a je i větší a silnější, ale to jsou jen výjimky, potvrzující pravidlo, že muž je silnější než žena a ženě nadřazený.

Protože je v každém protikladu prvek jeho protikladu, musí být v mužskosti i ženskost a v ženskosti i mužskost. V každém protikladu musí být onen prvek jeho protikladu zastoupen v určitém konkrétním množství. Všude, kde jsou živí tvorové, musí být určité, byť malé, množství jedinců, kteří mají rysy opačného pohlaví. Kde jsou samice hrubé a silné, a samci slabí a poddajní. A to v daném případě při zachování jejich normální heterosexuální orientace.

Tento extrém tedy transformuje přirozenou a normální sexuální energii lásky, tedy zdravé prožití Yin a Yang v sexuální oblasti, spolu s obráceným prožitím Yin a Yang v oblasti nesexuální.

Skrze nenávist k lásce

Jak víme, v každé lásce je kousek nenávisti a v každé nenávisti je kousek lásky. Určitý minimální prvek lásky je tedy i v každém zlém počínání, ke kterému vedla nenávist, tento prvek lásky obsahující.

Kdybychom pozorovali dva psy, kteří se rvou o vůdčí postavení, mohlo by se nám zdát, že jsou oba ti psi zlí a že se chtějí rvát jen proto, aby ublížili jeden druhému. A přesto je toto jejich agresivní chování motivováno kromě touhy vybít agresivitu a dominovat také podvědomou touhou po lásce, tedy láskou. Každý z těch psů chce získat vůdčí postavení třeba proto, aby si vydobyl přednostní právo jako první jít uvítat svého pána a být od něj pohlazen dříve než druhý pes. Je v něm podvědomá informace o tom, že jako dominující pes bude moci prožít více lásky a to včetně lepší potravy a krytí fen, od kterých odežene slabšího psa a bude to vše mít místo něj. Také ve smečce vlků si chce vlk vydobýt vůdčí postavení třeba proto, aby měl přednostní právo na lepší kus kořisti (aby se lépe najedl a díky tomu se i lépe cítil) a aby si mohl jako první z vlků vybrat vhodnou vlčici a prožít s ní lásku. A podobným způsobem to funguje i u lidí, i když dnes převážně ve finanční oblasti – prostě mít více toho dobrého, než ti druzí.

Láska je za vším, tedy v daném případě i za tímto zdánlivě jen zlým zápasem dvou psů či vlků. To samé pravidlo platí i u všeho ostatního.

Příklad:

John a Walter se nenávidí - ale pozor - John a Walter se také milují a vůbec o tom nevědí!

Walter miluje svoji sestřenici Laaru

Laara miluje svého bratra Jacka

Jack miluje svoji dívku Shanendoah

Shanendoah miluje svého otce Mikeho

Mike miluje svého kolegu Adriana

Adrian má rád svého učitele Charlese

Charles miluje svého syna Johna

A konečně John nenávidí Waltera.

Pravdou je, že se John a Walter nenávidí, ale zároveň se také milují, aniž o tom vědí, a to skrze Laaru, Jacka, Shanendoah, Mikeho, Adriana a Charlese! Každý miluje každého, ale často jen v nejhlubším podvědomí a/nebo velkou oklikou!

Podívejme se nyní na několik dalších příkladů nenávisti a povězme si, jakým způsobem může negativní energie nenávisti prospívat lásce. Vysvětlení se nabízí, stejně jako u všeho ostatního, v nauce o vyváženosti protikladných energií, působících ve VšeOrganizmu.

Nenávist k rodičům: Díky tomu, že někdo prožívá negativní energii nenávisti ke svým rodičům, někdo jiný, protiklad takového člověka, transformuje energii opačnou, pozitivní, a své rodiče miluje.

Nenávist k dětem: Díky tomu, že někdo prožívá negativní energii nenávisti k dětem, někdo jiný, protiklad takového člověka, transformuje energii opačnou, pozitivní, a děti miluje.

Nenávist (závist) ke zdravým lidem: Díky tomu, že někdo nemocný prožívá negativní energii nenávisti a závisti ke zdravým lidem, někdo jiný, protiklad takového člověka, transformuje energii opačnou, pozitivní, a jiné zdravé lidi má rád a jejich zdraví jim přeje.

Nenávist k partnerovi: Díky tomu, že jeden člověk nenávidí svého partnera, může někdo jiný, protiklad takového člověka, svého partnera milovat.

Nenávist k Bohu: Díky tomu, že jeden člověk nenávidí Boha, může někdo jiný, protiklad takového člověka, Boha milovat. Kromě toho lidské duše podvědomě milují Boha tak mnoho, že si od této jejich lásky k němu musí občas odpočinout a v některých svých hmotných životech proto musí Boha nemilovat, popřípadě jej i nějaký čas nenávidět.

Když si duše předají velké množství pozitivní energie lásky, mohou na čas propadnout ve vzájemnou nelibost až nenávist, díky níž se v jejich duších dobíjí a regeneruje jejich duševní zdroj energie vzájemné lásky. Ale jakmile si duše jejich nenávistí odpočinou od prožívání lásky, opět se mohou krásně a vřele milovat, jako kdyby mezi nimi v jejich hmotných životech nikdy žádná nenávist nebyla.

Vezměme si příklad milenců, kteří se pohádají a prožijí okamžik vzájemné nenávisti. A o to více se pak díky jejich krátkodobé nenávisti milují, když jejich hádka skončí a nastane čas usmíření. Nenávistí si totiž odpočali od vzájemné lásky a tímto odpočinkem znovu nabrali sílu se opět intenzivně milovat.

Je pravdou, že nenávist je špatná a zlá. Ale věřte nebo ne, velkou oklikou lásce určitým způsobem nakonec přece jen prospívá.

(Ježíš řekl dvě paradoxní a protikladné věci:

Lukáš, kapitola 10, verš 27:

„Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého.“

Lukáš, kapitola 14, verš 26:

„Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sester, ano i té duše své, nemůže býti mým učedlníkem.“)

(Jeden zajímavý úryvek o souvislosti lásky s nenávistí, převzatý z “Proroctví Sibyly”, kapitoly “Láska”: „Čím větší nenávist, tím větší láska… Běž, přemýšlej a po tisíci letech k jinému výsledku nedojdeš jen, že láska jest ve skutečnosti nenávistí a základem pudu sebezachování.“)

Často se k lásce můžeme dostat právě prostřednictvím nenávisti. Musíme prožívat oba tyto protiklady. Jsou spolu dokonale propojené a jeden nemůže být bez toho druhého.

Láska a nemoc

Prožívání nejen emocí lásky, ale emocí jako takových vůbec, má velký vliv na lidské zdraví. Onemocnět lze totiž jak z lásky nadměrné, tak i z lásky nedostatečné intenzity.

Celý duchovní svět čerpá část energie pro svojí lásku z jejího protikladu, nenávisti. Prožitím nelásky a zdravotních problémů duše načerpá tolik energie, že jí to umožní prožití lásky v dalších vtěleních a v inkarnačních mezidobích, které může trávit v blaženosti v duchovních světech. Z toho důvodu jsou nemoci a utrpení do značné míry vedlejším a smysluplným produktem lásky.

Zdravotních problémů z nadměrné či nedostatečné lásky existuje celá řada. I často se vyskytující infarkt nebo kolísání krevního tlaku stejně jako poruchy imunity, bývají někdy podmíněny výkyvy v intenzitě prožívání lásky nebo jsou naopak jejich příčinou. Na druhé straně, zdravotní poruchy se často vyskytují v celkově nepříznivém životním údobí, ve kterém není ani láska ani zdraví.

Ve vztahu lásky a zdraví existují čtyři hlavní skupiny lidí: lidé mající lásku i zdraví, nemocní lidé mající lásku, zdraví lidé bez lásky a nemocní lidé bez lásky. Protože však prožívat šťastnou lásku do značné míry znamená i celkově se dobře cítit, většinou tedy šťastnou lásku najdeme tam, kde je i vcelku dobré zdraví.

Nedostatečná láska je buď nedostatečnou touhou po výměně energie lásky s příbuznými dušemi nebo touhou dostatečnou, ale zato neukojenou. Duše lidí s nedostatečnou intenzitou lásky buď transformují malé množství energie lásky, avšak někdy po dlouhou dobu, nebo musí prožívat relativní absenci transformace energie lásky. Pokud je někdo citově chladný a energii lásky ani nevydává ani nepřijímá, si zachovává podobnou hodnotu svého duševního zdroje energie lásky, jakou měl před narozením a téměř se nemění. Učí se být bez lásky. Energie takovéto duše bude při hromadných mystických svatbách použita jako okrajový duševní spoj, který má celkovou stabilní energii a chybějící energii lásky nasaje z ostatních duší, které jí mají více.

Nadměrná láska vede k neklidu, poruchám spánku, poruchám soustředění a k přetížení nervového systému nadměrnými energetickými výboji. Je nezdravá stejně jako láska nedostatečná, ale ke zdravotní poruše dojde opačným způsobem.

Meditace lásky

Z lásky jste vzešli a do lásky se vracíte. Snažte se proto rozvíjet vaší schopnost milovat okolní svět. A můžete se o to pokusit třeba právě meditacemi lásky.

Meditace lásky mají mnoho podob a forem. Můžete začít jednoduchou meditací lásky a postupně ji více a více prohlubovat.

Jako příklad uvedu muže, který ve svém životě miloval pět žen. Tento muž si najde nějaké klidné místo, kde má dostatek soukromí a kde není nikým rušen. Pak si vzpomene na první z těch pěti žen a na svoji lásku k ní i na to, co spolu prožili. Tyto pocity si podrží v paměti. Pak si vzpomene na druhou z těch žen a na její lásku. Opět si tyto pocity zapamatuje společně se vzpomínkami na lásku k první milované ženě. A nakonec si vzpomene na svoji lásku ke třetí, čtvrté, páté ženě a také na to, co spolu prožili.

Pak jde v meditaci ještě hlouběji a představí si všech těch pět žen, které miloval, ve stejnou chvíli všechny najednou. Současně přitom živě vidí jejich tváře a vzpomíná na jejich lásku.

Pokud ten muž opravdu hluboce znovu prožije všech těchto pět svých lásek najednou, uvědomí si, že každá z nich je střípkem jeho vlastní ženské mozaiky lásky. A že konečnou podobu této mozaiky dává pouze všech těch pět žen dohromady. Dále si k lásce těch pěti žen přidá ten muž ve své mysli postupně všechny další lásky, které kdy v životě prožil: lásku k rodičům, dětem, sourozencům, přátelům, zvířatům, k Bohu, krajinám, hvězdám, zkrátka a dobře všechny jeho lásky najednou. To je již náročné a jen málokdo to zvládne. Avšak pokud ano a dokáže-li skutečně spojit ve své mysli všechny jeho životní lásky ve stejnou chvíli dohromady v lásku jedinou, dozví se mimo jiné i to, že ve všech těch, které kdy miloval, se nachází kousek jeho samotného a že on sám by nebyl sám sebou, kdyby nebylo jeho lásky k nim všem a kdyby oni nebyli takoví, jací jsou. Také se tímto prožitkem dostane k představě pravé lásky a k duševnímu napojení na její zdroj. Ale může se dostat ještě dál. Tam, kde už není jen láska, ale kde je i všechno ostatní – celý Vše Organizmus.

Tuto meditaci lásky může samozřejmě dělat kdokoli - muž, žena, dítě, stařec. Zkrátka a dobře každý, kdo se chce nejen o své lásce dozvědět něco víc.

Faktem je, že v každém kousku čehokoli živého i mrtvého je světélko lásky, jsou na něj napojeny duchovní světy a z toho důvodu lze při meditaci lásky napojit vlastní mysl na tato světélka lásky, která jsou ve všem kolem nás.

Nejprve si představte světélko lásky třeba v kusu hlíny na zemi, pak v kusu kamene, pak třeba ve zvířatech a rostlinách, v každé buňce vašeho těla. Rozložte si ve vaší mysli to všechno na buňky a molekuly, a v nich spatřete zářit Světlo Lásky Univerzálního Boha a pokuste se s ním spojit.

Spojte ve své mysli lásku rostlin, ryb, hmyzu, lidí, bytostí žijících v mikrovesmírech i makrovesmírech - prostě spojte všechny existující lásky najednou v jednu jedinou a pravou lásku.

Protože je však tato nejhlubší meditace lásky velmi složitá, pro většinu lidí bude vhodnější praktikovat pouze jednodušší meditace lásky. Začátečníkům v této oblasti radím začít s nějakou jednoduchou meditací lásky, například ke stromu v lese.

Všimněme si, že když rychle procházíme lesem, nevnímáme příliš jednotlivé stromy. Ale když lesem jdeme pomalu a všímáme si jednotlivých stromů, nebo když dokonce na každý strom nahlížíme jako na individuální bytost, již z těch stromů máme jiný a hlubší pocit, než kdybychom kolem nich jen rychle a bez zájmu prošli. A také si detailněji všimneme jednotlivých větví i kůry.

Vědomé prožití určité konkrétní lásky, v daném případě lásky ke stromu, lze částečně prožívat a korigovat pomocí rozumu. Rozumem se rozhodneme k prožití lásky, avšak když jí začneme prožívat, náš rozum ustupuje do pozadí.

Člověk, který si chce navodit lásku ke stromu, se u nějakého zastaví a soustředí se na to, že ten strom miluje. Představí si uvnitř sebe i uvnitř toho stromu zářivé světlo lásky. A zároveň si představí, jak se to jeho světlo lásky k tomu stromu přibližuje a jak ho láskyplně objímá. Když je prožitek skutečně hluboký, strom může tuto lásku cítit a také opětovat, a tak dojde k láskyplnému objetí mezi člověkem a stromem.

Zkuste někdy prožít nějakou meditaci lásky. Budete překvapeni, že opravdu funguje a že se její pomocí můžete skutečně zdokonalit.

Umělé prožití lásky

Podívejme se nyní na umělé prožití lásky pomocí různých technických vymožeností. Mezi ně patří například umělý penis, umělá vagina, umělá panna, holografická simulace milence či milenky nebo jejich klon (v době, kdy je láska dvou lidí v největším rozkvětu, si jeden z nich schová potřebný “materiál” k tvorbě klona svého partnera pro případ, že by se v budoucnu pohádali a rozešli, a v tom klonu bude “uložena” pouze informace o vzájemné lásce a nikoli o špatném vztahu, který nastal až po odebrání “materiálu” k jeho naklonování) a podobně.

Holografické simulace jsou obvykle dělány na přání konkrétního člověka, který si je pro svoji potřebu nechal naprogramovat. Zhmotnělý hologram (nikoli pouze nehmotná obrazová projekce) nemá chyby jako člověk, chová se ideálně a dělá s vaším tělem ty sexuální praktiky, po kterých toužíte.

Ačkoli má hologram tu přednost, že je vám ve všem “po vůli”, nelze s ním oboustranně transformovat energii lásky, protože není živý a nemá duši. Když se člověk miluje s člověkem, oboustranně a společně transformují energii lásky a přináší jim to rozkoš. A když se rozejdou, tak je to bolí a prožívají negativní energii. To je přirozený řád přírody.

Protože s hologramem nemůžete plně transformovat energii lásky, tak se jen uvolníte a prožíváte jakousi vyšší formu onanie, kdy místo obrázků a představ sexuálního objektu ho jasně vidíte i cítíte. Nemusíte se namáhat onanií či masturbací vašeho pohlavního ústrojí, protože tu vám provede zhmotnělý hologram.

Když s hologramem provozujete normální, heterosexuální soulož, tak je váš sexuální prožitek i orgasmus spojen se smyslovým vjemem hezkého partnera opačného pohlaví, tedy alespoň pokud má hologram takovou podobu, a z vás pramenící sexuální energie může být v jisté malé míře absorbována opačným pohlavním principem lidské části Centrální Duše Kosmické.

Jenže člověku, který má sexuální styk jen s hologramy, začne normální výměna energie lásky s jiným živým člověkem časem chybět, neboť hologram mu duševně nikdy nedá to, co jiný člověk. Jen fyzicky. Hologramy tedy používejte jen v případě nejvyšší nutnosti, když máte touhu po pohlavním styku, kterou již nezvládáte. Ale nepoužívejte je často, abyste si nenavykli na nezdravé, nepřirozené a jednostranné prožití energie lásky.

Je zde ale ještě jedna skutečnost, kterou byste také měli vědět. Někteří duchové se spojují s hologramy a “milují se” s lidmi jejich prostřednictvím. Stejně tak si může nějaký duch lehnout do tzv. “umělé panny” a obcovat tak s tím, kdo má s tou pannou pohlavní styk. Nebo se nějaký duch může spojit s umělým penisem či umělou vaginou a obcovat jejich prostřednictvím s tím, kdo s těmito pomůckami onanuje.

Pro vaší duši je téměř vždy lepší mít živého sexuální partnera - skutečného člověka i s jeho chybami a i když není úplně podle vašich ideálních představ. Většinou je to lepší, než mít neživého milence -naprogramovaný počítačový hologram (výjimkou je pouze, je-li váš skutečný živý sexuální partner takového charakteru, že by vám soužití s ním uškodilo více než milování s hologramy).

Pokud jde o klony, je v nich zpravidla jiná duše a též jsou k nim přivtělení jiní duchové, než v klonovaném jedinci (a to i v případě, že ten je již po smrti), avšak mohou disponovat podobným typem energie, jaký měl on. Většinou poskytují svému “majiteli” nižší sexuální uspokojení než ten partner, ze kterého byli naklonováni, avšak výjimečně mu mohou poskytnout i uspokojení vyšší.

Problém citové závislosti

Jedním z hlavních životních problémů mnoha lidí je jejich závislost na někom druhém. Nejčastěji se jedná o závislost citovou, často též o závislost finanční.

Rád bych předeslal, že nadměrná závislost člověka na jiných lidech je pro něj většinou škodlivá a jen málokdy mu prospívá (jen jedná-li se o závislost na tom, kdo dotyčnému člověku v celkovém součtu více pomůže než uškodí).

Pokud je člověk citově či finančně závislý na nekompatibilních lidech, je pro něj nejlepším řešením odstěhovat se do jiných poměrů a přestat se s těmito lidmi, kteří mu skrze jeho závislost na nich škodí, stýkat. Jenže pokud je dotyčný člověk tak chudý, že z tohoto důvodu nemůže od těchto lidí utéci a musí dále setrvávat v jejich blízkosti, je předem odsouzen k celoživotnímu utrpení. Někteří lidé jsou dokonce tak energeticky vyčerpaní negativním prostředím, ve kterém se trvale nacházejí, že nemají sílu svojí životní situaci změnit ani v tom případě, když k tomu mají dostatek peněz. Pro tyto lidi je nejen vhodné, ale dokonce i nutné, aby se o změnu svého životního prostředí alespoň pokusili, i kdyby to mělo být vysloveně obtížné. Nemá totiž cenu zůstávat v blízkosti nekompatibilních lidí a nečinně tak přihlížet vlastní zkáze.

A naopak, jiní lidé, pro změnu žijící v pozitivním energetickém prostředí a těšící se dobrému zdraví, jsouce finančně zajištění a bez zjevného nedostatku, se mohou sami připravit o své životní štěstí, když je takříkajíc začne “pálit dobré bydlo”. A z toho důvodu se odstěhují do horšího energetického prostředí, kde narazí na pro ně horší lidi a tím si způsobí problémy. Ve skutečnosti tak konají proto, že prožívají touhu po změně, i když je tato změna přivede z lepšího do horšího. Tyto případy jsou však méně časté.

Snad ještě horší než finanční závislost na jiných lidech je závislost citová, kdy se někteří lidé stále musí zdržovat v blízkosti těch, kteří jim energeticky škodí a proti své vůli musí jejich společnost dokonce i neustále vyhledávat. Jedním z hlavních projevů této závislosti je závislost na nekompatibilním milovaném partnerovi, který odčerpává člověku, jenž ho miluje, energii.

Aby mohl člověk žít tak, jak by opravdu chtěl, musí si nejprve udělat “jasno” v tom, co vlastně sám chce. K tomu ale nejprve musí “dostat šanci”. To znamená prožít situaci, ve které má takříkajíc “volné ruce”. Musí se na chvíli “vytrhnout” z prostředí a od lidí, kteří mu vadí, a někde žít nějaký čas bez nich. Když je člověku dovoleno chvíli si svůj život “řídit sám”, tak lépe pozná sám sebe a pozná také své schopnosti a možnosti právě v těch životních okolnostech, kdy není brzděn nikým, na kom by byl citově či finančně závislý. Pak si také možná uvědomí, jak moc ho někteří lidé, na kterých byl nadmíru závislý, omezovali (a to i když to s ním z jejich úhlu pohledu mohli myslet dokonce i vysloveně dobře).

Nejprve je tedy nutné v hlubším slova smyslu dospět. Postavit se na vlastní nohy a žít bez bezprostředního vlivu nekompatibilních lidí, protože život v jejich bezprostřední blízkosti a pod jejich vlivem, někdy i nadvládou, je natolik neplodný a zničující, že lépe je nežít takový život vůbec.

Jenže jsou lidé, kteří se ze “svěrací kazajky” pro ně škodlivého prostředí nemohou vymanit, ani kdyby chtěli sebevíce: zejména těžce nemocní, příliš staří a příliš chudí lidé. Některým z těchto lidí nelze pomoci jinak, než euthanasií.

Kdo má alespoň trochu peněz a nachází se v pro něj škodlivém prostředí, ať neváhá a odstěhuje se někam pryč. Ať si koupí dům nebo alespoň nějakou malou chatu, aby v ní nalezl ztracený klid a prospěl svému zdraví. Jak pravil Václav Hynek: „Peníze jsou od toho, aby si za ně člověk koupil něco mnohem cennějšího, než jsou (ony) samy.“ Bohužel však ten, kdo nemá v dnešní době peníze, ten svůj těžký úděl vlastně změnit ani nemůže. Proto říkám: „Peníze půl zdraví.“

Co se týče závislosti na milované osobě opačného pohlaví, která vaší lásku neopětuje, jednu dobrou radu pro vás má pan profesor Velenovský: „Neopětovaná láska jest dokladem, že mezi oběma stranami není psychické příbuznosti a proto nemá se odmítnutý milenec neb milenka rmoutiti s vědomím, že rozejíti se v takovém případě jest lepší než sňatek nešťastný.“ Samozřejmě, že to není tak jednoduché a že s neopětovanou láskou se tu a tam z jistých důvodů setkáme i mezi příbuznými dušemi, ale ponechme nyní důvody pro tuto skutečnost stranou.

Suma sumárum vzato, s největší citovou či finanční závislostí se setkáváme u lidí, kteří k ní byli donuceni nepřízní Osudu a kteří nemají žádnou reálnou možnost se této závislosti zbavit. Podívejme se nyní na čtyři příklady těch životních okolností, které člověka donutí být na někom citově či finančně závislým:

Nějaký žebrák má jediného člověka, který mu dá každý den najíst a on si k tomu člověku pro to jídlo musí každý den dojít. Tím pádem také musí na toho člověka každý den myslet a spolu s ním také na svoji každodenní cestu k němu, kterou musí vykonat - například projít v nuzném oděvu určitou městskou čtvrtí a vystavit se posměchu či opovržení ze strany jiných lidí (byť by na něj vrhali “jen”
opovrženíhodné pohledy). Ovšem kdyby měl peníze a mohl by si koupit hezké šaty i jídlo kdekoliv/kdykoliv by chtěl, tak již by na toho člověka, co mu dává denně jíst, ani na cestu k němu, myslet nemusel. A zcela samozřejmě by na tom člověku přestal být závislý v takové míře, jako když byl chudý, a když na něj byl odkázaný. S takovou závislostí je tomu totiž podobně jako s bolestí. Na malou můžete myslet jen občas, na velkou musíte myslet neustále.

Nějaký člověk je zmrzačený a ví, že již žádného hodnotného partnera ve svém životě nenalezne.

Tím více musí myslet na toho partnera, o kterého jej připravil jeho neblahý zdravotní stav. A ještě horší je to v případě, kdy příčinou jeho špatného zdravotního stavu byla třeba autonehoda, ke které došlo díky tomu, že nedával pozor při řízení, protože byl rozladěn hádkou se svým partnerem, nebo svojí cestu autem, při které k nehodě došlo, vykonal kvůli němu. Tato skutečnost způsobí, že na svého partnera musí ve dne v noci myslet po celý zbytek svého života, a vlastně ho musí i nenávidět a
proklínat.

Nějaký člověk je nehezký, ale přesto se mu podaří na nějaký čas získat poměrně atraktivního partnera. Po čase jej tento partner opustí jednak proto, že mu vadí jeho nehezký vzhled a proto má třeba menší rozkoš z pohlavního styku; navíc se za svého nehezkého partnera začne časem trochu stydět, obzvláště když mu jeho nedokonalý zevnějšek často předhazují jeho přátelé a říkají: „Koho jsi
to proboha sbalil, vždyť ty máš přece na lepší!“ - a mimoto, atraktivní partner je “uháněn” jinými, hezčími lidmi, kteří o něj mají zájem. A tak se rozejde s tím nehezkým člověkem. A tomu už se nikdy nepodaří chodit s nikým, kdo by byl tak hezký, jako ten atraktivní partner. A tak na něj neustále vzpomíná, sní o něm, a nemůže se zbavit své přetrvávající citové závislosti na něm.

Nějaký pán má pochybného přítele, jehož společnost musí neustále vyhledávat. Jeho přítel je třeba úspěšný v nějakém sportu, zatímco ten pán má zdravotní komplikace a i když strašně touží se tomu sportu také věnovat, prostě nemůže. Ten pán i jeho přítel jsou částečně nekompatibilní a přesto ten pán musí společnost svého přítele neustále vyhledávat, neboť je jím přitahován. Důvodem této přitažlivosti je skutečnost, že ten pán i jeho přítel patří do stejné rodiny duší a jeho přítel dostal
přiděleno mnohem větší množství potenciálu té rodiny co se týče zdraví i vloh k vykonávání sportu, než ten pán. A dostal to místo něj. A tak ten pán musí vyhledávat společnost toho svého přítele a pokaždé, když se k němu přiblíží, je to jako kdyby se přiblížil k tomu kousku sebe, který mu chybí a který vězí uvnitř jeho přítele, jež má přízeň ve zdraví a sportovní činnosti místo něj.

Čím méně je kdo závislý na svém partnerovi, tím pro něj lépe. Je-li svým současným partnerem zklamaný člověk v tom postavení, že je zdravý, atraktivní a už vůbec ne chudý, pak má možnost získat nového partnera takřka kdykoliv a proto je většinou méně citově závislý na tom partnerovi, kterého má. A když ho ten partner opustí, tak nový vztah s novým partnerem brzy zažene strádání a nová láska udělá novou radost v životě.

Závěrečné poučení:

K závislosti na jiném člověku bývají lidé donuceni pro ně nepříznivými okolnostmi, nejčastěji rozdílem potenciálů, špatným zdravotním stavem, chudobou a špatným zevnějškem. Tyto nepříznivé okolnosti člověka přímo předurčují k nadměrné závislosti na jiných lidech.

Z toho logicky vyplývá další poučení:

Pokud se chce člověk vyhnout nadměrné závislosti na jiném člověku, nesmí být v tom druhém člověku potenciál, který dotyčnému chybí, a on sám nesmí být těžce nemocný, nevzhledný ani chudý. A mimoto, z nemoci, chudoby a vlastní ošklivosti totiž logicky vyplývá také závist k jiným lidem, kteří jsou na tom lépe, a také pesimizmus, snížené sebevědomí a celkově negativnější myšlení.

Láska k druhým jako projev lásky k sobě

Přirozený stav je ten, kdy milujeme druhé a druzí milují nás. V podstatě se dá říci, že pokud nás druzí nemilují, nemají právo od nás lásku očekávat, když nám žádnou nedávají. Nezapomínejme, že láska je výměnný obchod - energie za energii.

Ve vyšších sférách duchovních světů se duše milují navzájem a nedochází k tomu, že by nějaká duše milovala ty druhé, aniž by ony její lásku neopětovaly. To by se totiž rychle vyčerpal její zdroj energie lásky a ona by pak musela do horších sfér duchovního světa, kde je lásky méně, nebo by se musela narodit dříve, než se narodit má.

Protože duše před inkarnací na tento svět mohou být informovány o svém Osudu, lidé, kterými se stanou, podvědomě vědí, co je v jejich životě čeká. A to je také jedním z hlavních důvodů sympatií či antipatií, respektive lásky nebo nenávisti jednoho člověka k člověku druhému.

Například dva vzájemně energeticky kompatibilní lidé se mají mít docela dobře a podvědomě vědí, že jeden druhému nemá ublížit. Také vědí, že jejich duše si neublíží dokonce ani v několika dalších životech. Proto k sobě budou mít takoví lidé lepší vztah, nežli k těm lidem, o kterých buď podvědomě vědí, že jim mají ublížit nebo nějak překážet, nebo že duše těchto lidí ve svých hmotných životech působí ve světě právě tím směrem, který určitým způsobem uškodí tomu typu člověka, kterým dotyční dva lidé právě teď jsou nebo kterým se stanou v dalších životech svých duší:

Stoupenec nějaké úzkoprsé církve, který má povrchní a jednostranné myšlení, cítí antipatii až nenávist k člověku, který propaguje rozdílnou ideologii, o níž je dáno, že se mezi lidmi rozšíří a ve vzdálenější budoucnosti způsobí úpadek jeho víry.

Ve skutečnosti lidé - prostřednictvím lásky k jinému člověku - milují do značné míry sami sebe. Tu část sebe, kterou představuje ten druhý člověk, který jim má buď pomoci, nebo s nimi má sdílet společné zájmy či názory a který jim nemá Osudově škodit. Jinými slovy, takového člověka mají rádi právě proto, že je má udělat spokojenými a šťastnými. Láska k druhým je tedy do značné míry projevem lásky k sobě.

Skoro každý se chce mít dobře

Mít se dobře. To je to nejméně bolestivé, nejpříjemnější a nejpřirozenější.

Skoro každý se stůj co stůj snaží ocitnout v tom stavu, ve kterém se cítí subjektivně dobře. A to někdy dokonce i za cenu likvidace těch ostatních, kteří dotyčnému člověku brání se do tohoto stavu dostat.

Jak jinak! Vždyť sama podstata mnohého či snad dokonce téměř každého lidského konání bývá taková, že se dotyčný člověk snaží dělat tu činnost, díky níž se do jisté míry přiblíží určitým, pro něj příjemným pocitům, nebo se tím alespoň vyhne nepříjemným pocitům, které by byly následkem toho, kdyby tu činnost nevykonával.

Ve skutečnosti se jedná o přiblížení se určitému pocitu, který kdysi duše dotyčného člověka měla za svého pobytu v duchovním světě nebo v nejkrásnějších okamžicích svých minulých životů. Jenže dokud je duše v těle, nikdy specifického blaženého pocitu plně nedosáhne, pouze se může jeho dosažení přiblížit.

Ve většině lidí je stále určité “vnitřní nutkání”. A co že to vlastně podvědomě všichni ti lidé chtějí?

Jít domů. Letět tam, kde je to tak krásné, kde je pravý a dokonalý domov. Jenže takový domov na Zemi většinou nelze nalézt. Lze se mu jen trochu přiblížit. A tak se tedy ty nejpříjemnější pocity snaží lidé získat třeba takhle:

Snaží se získat pro sebe co nejlepšího milence a životního partnera.

Dopřávají jejich tělu spánek, jídlo, pití, příjemný pohyb, příjemné ošacení, aby je to činilo co možná nejvíce spokojenými.

3) Snaží se obklopit se těmi lidmi a takovým prostředím, jež jim dopřeje nejvyšší možnou spokojenost, tedy z jejich subjektivního pohledu nejvyšší možné kladné emoce.

Stručně shrnuto, lidé se snaží dělat takovou činnost a za takových okolností, aby při tom prožívali co možná nejpříjemnější pocity. Jenže: Dokud budou živí, do té doby bude většina z nich marně hledat a také nenalezne to, po čem nejvíce touží. Kdyby všichni lidé okamžitě zemřeli, mnozí z nich by nalezli vše to, co hledají po celý svůj život a po čem nejvíce touží, během několika vteřin pozemského času.

Skoro každý člověk se chce cítit dobře a také s někým tento svůj kladný stav spoluprožívat. Jinými slovy, chce prožívat ten blažený pocit a tu výměnu energie lásky s ostatními, která mu subjektivně připadá nejpříjemnější a nejblaženější. Pro dosažení tohoto stavu je mnoho lidí schopno udělat takřka cokoliv a to i bez ohledu na negativní následky, které to může znamenat pro druhé. Avšak všichni ti lidé takto jednající se vlastně jen snaží být tady na Zemi jako doma a udělat si na ní ve svém současném životě a z jejich subjektivního úhlu pohledu jakési malé a pro ně dostupné “nebe”.

Vraťte mi mojí druhou polovinu

Ať již se nám žije sebelépe, dá se říci, že nás stále doprovází jakýsi podvědomý pocit, že nám něco chybí. A to i v případě, že máme takříkajíc vše. A tím, co nám chybí, je naše druhá polovina a to dokonce i tehdy, když ji “máme”.

I když jsou chvíle sexu mezi sesterskými dušemi skutečně obrovské intenzity, přesto jim jejich fyzická těla znemožňují se plně spojit a duševně spolu splynout. To, co nám kdesi uvnitř nás stále chybí, nelze v tomto světě nalézt. Sebevětší lidská láska je pouhým přiblížením se lásce nebeské. Avšak přesto lidská láska prožívá určitý druh intenzivní energie lásky, kterou nelze prožít v duchovním světě, i když tam je láska v jejím celkovém součtu samozřejmě mnohem větší než láska prožívaná na Zemi.

Prostě a jednoduše řečeno: Kdysi jsme byli bezpohlavní a nám chybí naše druhá polovina k tomu, abychom s ní mohli splynout a znovu se navrátit do stavu bezpohlavnosti. A to nám naše fyzická těla znemožňují. Ona totiž pohlavnost a sexuální touha někdy dokáže člověka skutečně hluboce vyčerpat a odpočinku nalezne až tehdy, když o svojí pohlavnost přijde prostřednictvím mystické svatby se svojí sesterskou duší. A když tím znovu plně získá zpět svoji ztracenou druhou polovinu.

Mystický slib lásky

Tento slib se dělí na duchovní mystický slib lásky a pozemský mystický slib lásky. Duchovní formou tohoto slibu je vlastně Osud, se kterým jsou duše před svým vtělením seznámeny. Před vstupem do hmotných těl spolu mohou duše v myšlenkách “hovořit” o svém společném Osudu. A těšit se na to dobré, co je má potkat, tedy v daném případě na jejich společnou lásku, kterou mají v jejich nadcházejícím vtělení prožít.

V některých životech mají sesterské duše prožít skutečně šťastnou lásku a hodnotný život po boku ideálního partnera. Tyto duše se těší, až ji budou moci prožívat, hovoří o tom a tak si vlastně v jistém slova smyslu “slibují”, že spolu tu lásku prožijí. A záruku prožití jejich lásky jim dávají vyšší duchové, kteří přidělují jednotlivé Osudy konkrétním lidským duším.

Nás však zajímá zejména pozemský mystický slib lásky. Když se dva lidé milují, oba jsou věřící a znají alespoň základní zákony duchovního světa, mohou si dát vzájemný mystický slib lásky, aby tak svojí lásku proměnili ve věčnost.

Milenci si na sebe udělají několik dní času, odjedou do přírody a tam provedou prostý a jednoduchý obřad. Udělají si výlet do lesa, kde nejsou jiní lidé, kde je klid a mír (samozřejmě, že tento obřad lze provést na jakémkoli místě, kde mají milenci potřebný klid a kde je jim příjemně, třeba i v městském bytě). Vyjdou na kopec a vzájemně se modlí k Bohu a v modlitbách jej prosí o to, aby proměnil jejich lásku ve věčnost a aby se mohli v dalších životech jejich duší znovu setkávat pro šťastné a plnohodnotné prožití vzájemné lásky. Povolají Ducha Lásky a nejvyšší anděly za svědky jejich lásky i jejich mystického slibu a prosí o to, aby spolu směli prožívat šťastnou lásku ve svých dalších vtěleních. A aby jejich láska nikdy nekončila, aby byla věčná.

Je důležité vědět, že pokud si lidé slíbí mystickým slibem svoji vzájemnou lásku, bylo samozřejmě Osudem určeno, že si mystický slib lásky dají, i že bude vyslyšen. Mystický slib lásky totiž nemůže zůstat nevyslyšen. Na to je zákon.

Ve zcela ojedinělých případech je možné, že je tento mystický slib důsledkem lásky duší z jejich minulých životů a ne tak úplně příčinou jejich lásky budoucí.

Naplnění a vyslyšení pozemského mystického slibu lásky trvá dlouho a může trvat i několik životů obou duší, výjimečně dokonce až do zopakování tohoto vesmíru. Je-li však mystický slib lásky proveden se skutečnou láskou, pak nemůže zůstat nevyslyšen.

Protože se vše opakuje stále dokola, ten samý mystický slib, kterým si slibují věčnou lásku dva milenci, byl stejným způsobem nekonečněkrát vysloven i vyslyšen a nekonečněkrát vysloven i vyslyšen bude.

A proto se milujte a zpečeťte vaši lásku mystickým slibem, aby byla věčná. Ona by sice byla věčná i bez vašeho mystického slibu, ale s ním může získat více požehnání do dalších životů vašich duší.

Avšak může se stát, že je mystický slib proveden v náhlém milostném poblouznění těmi lidmi, jejichž duše se k sobě v podstatě ani nehodí - ba naopak, pro které by bylo daleko vhodnější zpřetrhat vzájemnou sexuální Karmu a vzdálit se od sebe, protože delší milostný vztah jim má přinášet více zlého než dobrého. A proto velký pozor na to, s kým si mystický slib lásky dáváte! Ne vždycky totiž víte, jaká je vaše duševní příbuznost s tím druhým a do jaké míry pro vás bude dobré či zlé si ho k sobě tímto slibem připoutat!

Moudrosti o lásce

Každá láska je ta pravá, každá je důležitá. Každá je střípkem mozaiky lásky a jak známo, chceme-li složit mozaiku do její konečné a žádoucí podoby, nesmí nám z ní chybět ani jeden jediný střípek, tedy v daném případě ani jedna jediná, byť pro nás zdánlivě i nedůležitá láska.

Ve věrnosti je nevěra a v nevěře je věrnost. Jednu lásku opouštíme proto, abychom prožili lásku jinou. A jednomu jsme nevěrní, abychom mohli být věrní druhému.

Všichni se chtějí věčně milovat a chtějí také věčně získávat energii pro tuto jejich věčnou lásku. A z čeho se tato energie získává, to přece již dobře víme. Z lásky i nenávisti.

Kdo dokáže pochopit a plně spoluprožít všechna vnitřní přání druhého? Kdo se dokáže naladit na stejnou vlnu, jako jeho protějšek? Úplně nikdo a alespoň částečně jen málokdo. Proto je vskutku velkou přízní Osudu nalézt hodnotného a co možná nejkompatibilnějšího životního partnera.

Kdybychom lásku plně řídili rozumem, pak by to již nebyla láska.

Za každou tragédií se skrývá příslib lásky, tak jako se v noci skrývá příslib nového dne.

Proudy té nejkrásnější, nejjemnější a nejsladší energie, které se říká láska, si budeme po věky věků vyměňovat s tím, koho nejvíce milujeme.

Pro člověka má život cenu jen tehdy, čeká-li ho prožití nějaké lásky. Když ho již nečeká, nemá důvod dále žít.

Láska má pro člověka cenu jen v tu chvíli, když jí prožívá, nebo když se na její prožití těší.

Když láska pomine, zbudou jen krásné vzpomínky a bolest.

Kdybychom sečetli všechny lidské lásky včetně lásek, které jsou deviantní, do lásky jediné, byla by to láska, která by milovala každý kousek lidského těla i lidské duše.

Když se člověk na nějakou lásku těší, je celkově pozitivněji naladěný, má světlejší auru, a lásku, na kterou se těší, částečně prožívá ještě před tím, než ji doopravdy prožije.

Láska je tím větší, čím více dotyčnému člověku hrozí, že o ni přijde.

Stejně jako úspěchy zahlcený člověk takříkajíc “usne na vavřínech”, tak i láska vychladne a ztrácí se těm, kterým zevšedněla, a kteří k jejímu udržení nemusí překonávat žádné překážky.

Slyšel jsem tesknou melodii, jejíž tóny pěly o tom, že si skutečnou cenu lásky často musíme uvědomovat až když už je příliš pozdě; že po ztrátě lásky máme marně toužit po jejím znovuzískání a to nejvíce právě tehdy, když už je nenávratně pryč. Staré přísloví říká: „To, co ztrácíme, získává v našich očích dvojnásobnou cenu.“ A jiné: „Teprve když někoho blízkého ztratíme, uvědomíme si, jakou cenu pro nás skutečně měl.“ A protože neznáme budoucnost a nevíme, co nás či naše blízké čeká, neznáme tím pádem ani hodinu jejich smrti, ani okamžik, kdy se s nimi vidíme naposledy. Z toho důvodu bychom se k nim měli pokaždé chovat dobře. A proto jednejte s každým, koho máte rádi, tak, jako byste ho ten den viděli naposledy v životě.

Nutno ovšem podotknout, že kdybyste tak skutečně jednali, měli byste s vašimi blízkými téměř jistě lepší vztah, než jaký ho s nimi mít máte, takže tato představa o ideálním - vždy láskyplném a dobrém chování k nim - je více pouhou teorií než skutečností.

Někteří zlí, Osudem vyslaní duchové, vsunují člověku myšlenky na nerozumné činy a vyvolávají různé roztržky a hádky právě tam, kde jsou mezilidské (či “mezizvířecí” nebo jakékoli jiné) vztahy až příliš dobré a kde to zavání nadměrnou a příliš intenzivní, až takřka Božskou láskou. A tu dokáží postupně přeměnit v nenávist a odpor. Ale takové radikální negativní zásahy se nedějí zase až tak příliš
často a Osud má takové zlé věci připraveny jen pro některé z nás.

Když se ty největší lásky přemění v nenávist, tak po té, co jeden z bývalých milovaných partnerů nenávratně odejde nebo je zabit tím druhým, tito zlí duchové pak od pozůstalého většinou odstoupí a přestanou mu vsunovat zlé myšlenky na jeho partnera. A pozůstalému se pak takřka v pravém slova smyslu znovu otevřou oči a on znovu uvidí svojí bývalou lásku, o kterou již nenávratně přišel, stejnýma láskyplnýma očima, jako kdysi, a opět jí bude milovat tak moc nebo dokonce ještě více než tenkrát, než mu jí zlí duchové zkazili. A pak se dostaví strašná lítost a žal, které jsou částečně potravou pro zlé duchy a částečně přípravou na opětovné prožití lásky v další cestě obou duší.

Každý “kousek” naší duše touží po někom jiném. I když největším takovým “kouskem” obvykle bývá ten, který touží po sesterské duši, sám o sobě představuje jen část tužeb naší duše. Ostatní tužby a lásky jsou také velké.

Kdybychom měli jen svoji sesterskou duši, věřte nebo ne, naší duši by to stejně nestačilo, neboť touží po mnoha jiných duších, krajinách, lidech, zvířatech, rostlinách, duchovních sférách a podobně.

Je jediný způsob, jak uspokojit celou naší duši, tedy všechny její složky, z nichž každá touží po někom a po něčem jiném. Tou cestou je jediná: Mít všechno najednou. To na Zemi nelze uskutečnit, lze to uskutečnit jen v nebi. Tam se v jistých sférách může naše duše ocitnout v prazvláštních okolnostech: Je všude tam, kde touží být, a se všemi těmi, které miluje.

Jestliže každý kousek nás touží po něčem jiném, než ty ostatní a stále se v nás ty jednotlivé kousky hádají o to, co s námi bude dál, tak je vyslyšme a to všechny najednou! Rozpadněme se na ty kousky a přestaňme existovat. Ať si letí tam, kam je to táhne a kam letět chtějí! Ať se třeba na hlavu postaví.

Nám už to bude úplně jedno, protože to už nebudeme my.

Kéž bych “tam nahoře” nepřijal žádné větší množství energie lásky, jen abych mohl nějakou tu lásku stabilně prožívat po celý můj pozemský život “tady dole”.

V jedné části VšeOrganizmu se odehrává hromadná mystická svatba, v jeho jiné části dochází k hromadnému mystickému rozvodu. V jedné části tohoto Jediného Těla plyne pohyb-čas, v jiné antipohyb-antičas. Někde se vše vrací vstříc budoucnosti, jinde minulosti.

Milovat sebe znamená milovat jednu malou část Stvoření, která chce zpravidla něco jiného, než (cochce) Stvoření jako celek.

Mystické svatby i mystické rozvody existují i neexistují zároveň. Všechno je i není udržováno v půli cesty mezi svatbou a rozvodem po věky věků. Tím chci říct, že po většinu času jsou bytosti jako planety obíhající kolem Slunce - nikdy se k němu příliš nepřiblíží, nikdy se od něj příliš nevzdálí.

Utrpení má moc totálně vyrušit lásku a láska má moc totálně vyrušit utrpení.

Není zla, jež by dokázalo navěky zastavit lásku a není smrti, jež by navěky dokázala vzít životu jeho sílu. Stejně tak není pláče, jež by nebyl vyrušen šťastným smíchem a není hladu, který by nezmizel po sytém pokrmu. A každé utrpení bude jednou láskou proměněno ve slast, která bude tím větší, čím větší to utrpení bylo.

V každém člověku jsou dispozice k nenávisti a závisti, které se nejvíce projevují, když člověk nemá to, co mají druzí. Pokud se spolu setkávají dva lidé (obzvláště jsou-li energeticky nekompatibilní) a jeden z nich je chudý a druhý bohatý, zejména pak je-li jeden z nich nemocný a druhý zdravý, často se u toho chudého či nemocného člověka spouští mechanizmus nenávisti a závisti.

Víte, ono je to snadné nezávidět druhým, když se vám dobře daří. Ale většina z těch, kterým se dobře daří a nikomu nezávidí ani nechovají k nikomu nenávist, by začala závidět druhým a nenávidět je, kdyby se jim samotným začalo dařit špatně, a kdyby onemocněli a zchudli.

Skoro v každém z nás je něco, co se chce s milovaným partnerem pohádat a prožít chvíli strachu z rozchodu a pak o to větší lásku při usmíření.

Kdo chce poznat všechny lásky, ten musí být vším.

Nejlépe je pro muže, když nikdy nepochopí ženskost své ženy a neporozumí jejímu myšlení a cítění.

Protože k tomu, aby její ženskost pochopil, by se musel do své ženy vcítit a přijmout její pocity, což je v rozporu s jeho mužskou konstitucí. Kromě toho, když se muž plně vcítí do své ženy, do jisté míry po ní přestane toužit, neboť ji plně pozná. A také začne na svět nahlížet jejíma očima a začnou jej přitahovat muži. Stejně tak žena v sobě nemá prožívat mužskost tím, že se zcela vcítí do svého muže a
začne na svět nahlížet jeho očima a začnou jí přitahovat ženy.

Jen když muž zůstane tím mužem, pro kterého je ženské cítění nerozluštěnou hádankou a jen když zůstane žena tou ženou, pro níž je mužské cítění španělskou vesnicí, zůstane vztah mezi nimi zdravý. Stále pamatujme na to, že jen vzájemná konstituční odlišnost mužů a žen dovoluje mezi nimi hořet pravé lásce a že jen díky ní je mezi nimi tak velká erotická přitažlivost. Kdyby se muži i ženy snažili plně pochopit jeden druhého, byl by to konec jejich lidské lásky.

Všemu je určena chvíle, tedy i lásce.

Sex je předzvěstí rozmnožení a to je předzvěstí života. A život, ten je dobrý i zlý, stejně jako sex, ze kterého vzešel.

Bůh vnímá budoucí lásku momentálně zklamaných duší a již nyní jí prožívá s nimi.

Jestliže trpíme, mějme na paměti, že právě prožíváme to, co nám v naší budoucnosti umožní užívat si všech krás a rozkoší lásky. Jen utrpením totiž získáme energii, která nám v budoucnu umožní milovat a být milováni. A také díky tomu, že momentálně trpíme my, třeba právě pro nešťastnou lásku, může tuto lásku mít a prožívat místo nás někdo jiný, neboť neštěstí jedněch bývá štěstím druhých a neláska jednoho bývá láskou druhého.

Ač se o tom málo hovoří a ještě méně píše, jedním z nejdůležitějších faktorů erotické přitažlivosti mezi lidmi je jejich fyzický pach. Častou příčinou sexuální nespokojenosti partnerů je nečistota pohlavních orgánů či hýždí jednoho z nich. Zvláště dívky by měly mít své pohlavní orgány i zadky stále čisté, aby jejich nečistota a s ní spojený nepříjemný zápach nebyl příčinou vzbuzení odporu u jejich partnera. Přísná intimní hygiena by měla platit jak pro ženy, tak pro muže. I když je pravdou, že nadměrná intimní hygiena také škodí, protože jisté minimum přirozeného pachu bývá u mnoha lidí nutnou podmínkou k dosažení sexuálního vzrušení, přesto však může být nedostatek intimní hygieny jednou z příčin rozchodu partnerů.

Tam, kde se vyšší duševní příbuznost partnerů snoubí s přízní Osudu a dostatečnou intimní hygienou, mohou oba partneři hořet intenzivní oboustrannou erotickou láskou.

Prožil-li někdo intenzivní šťastnou lásku, zažije tutéž lásku znovu, až pominou věky a znovu ty samé věky nastanou. Nezažil-li někdo intenzivní šťastnou lásku, zažije jí v další cestě jeho duše. Zažil-li někdo intenzivní nešťastnou lásku, zažije lásku jinou, šťastnější, také v další cestě jeho duše. Lásku máme my všichni jistou. Na každého z nás se dostane, ať dříve nebo později.

Milenci si prostřednictvím sexu jdou pro chybějící kus sebe sama. Pro tu část sebe
sama, která vězí uvnitř někoho jiného, do něhož je třeba proniknout, spojit se s ním,
předat mu nadbytečný kus sebe sama a jiný, chybějící kus, si od něj vzít.

Vzhledem k velkému množství utrpení a různým krutým Osudům, připraveným pro lidské duše, a též vzhledem k všeobecně známé skutečnosti, že je nelze vydržet a že člověka úplně zničí, je každá duše ráda, když to všechno zlé potká místo jí samotné nějakou jinou duši - byť blízce příbuznou a milovanou.

Takže navzdory tomu, že se mystické sestry a sestřenice milují, přesto se ve svém největším utrpení vzájemně opouštějí. Ačkoli duše nepřejí nadměrné utrpení žádným svým milovaným blízce příbuzným duším, přesto - když už k němu musí dojít - je opouštějí, protože jinak by to utrpení musely

prožívat místo nich samy. A tak se stává, že v největších fyzických bolestech tohoto světa, v největší hrůze, kdy duši uchvacují démoni a jde k Ďáblu, by tato trpící duše obětovala nejen všechny lásky tohoto světa včetně svých milenců, rodičů a dokonce i dětí, ale dokonce by nechala v plamenech pekelných shořet i duše jich všech, jen aby v něm nemusela shořet sama.

Příbuzné duše se tedy skutečně vzájemně milují a kdyby záleželo jen na nich, milovali by se dále a přály by šťastné inkarnace jedna druhé. Ale když už mezi nimi musí dojít k nějakému velkému neštěstí, vždy jsou radši, když to místo nich zažije nějaká jiná, byť jimi milovaná a blízce příbuzná duše.

Jak již sama hierarchie pudů člověka napovídá, v některých extrémních situacích vítězí pud sebezáchovy nad pudem pohlavním. Tak třeba katastrofy typu Titanik, výborně demonstrující hloubku mezilidských a tím pádem i mileneckých vztahů:

Dokud loď klidně pluje po moři a vše vypadá jako krásný výlet, je to samé „Prosím, milostivá paní, máte přednost!“, „Račte první, krásná dámo, až po vás!“ Ale jakmile jde loď ke dnu, na milostivou paní i krásnou dámu se klidně šlápne, jenom aby byl dotyčný - za normálních okolností gentleman, za krajně nenormálních okolností bestiální vrah - tím, kdo jako první dosáhne záchranného člunu či plovací vesty.

A podobně je tomu i s láskou jedné duše k duši druhé, jednoho člověka k druhému: Dokud to jenom trochu jde, mají se rádi a pomáhají si. Ale když už to nejde vůbec, tak jeden toho druhého, a to právě v tom nejhorším, buď přinejmenším opustí, či rovnou bezcitně obětuje!

Přitažlivost intimních partií lidského těla, konkrétně líbání a lízání pohlavních orgánů a zadku vyjadřuje to, že dotyčný člověk miluje svého partnera celého, se vším všudy.

Jeden z nejvyšších prožitků lásky tkví v její ztrátě. A prožitím této ztráty lásky a strašlivého mučivého pocitu z toho, že láska chybí, je naplněna a dokonána poslední fáze jejího prožití.

Láska je přirozený stav. Je to způsob naší přirozené existence v duchovních světech, zatímco nenávist je stav nepřirozený, neboť nás nutí existovat relativně nežádoucím způsobem a prožívat opak toho, co jsme prožívali v duchovních světech nebo v nejkrásnějších údobích našich hmotných životů.

Obě pohlaví, mužské i ženské, vyjadřují jednostrannost. Nejvyššího porozumění veškerému jsoucnu lze dosáhnout pouze oboupohlavností, protože ta zahrnuje vnímání i cítění obou pohlavních principů zároveň.

Z pohledu oboupohlavnosti jsou jak muž tak i žena omezenými tvory, kterým chybí podstatná část citu. Muž je jednostranný tupec, který se může líbit snad jen tomu omezenému tvoru, jakým je žena, a žena je polochladný primitiv, který se může líbit snad jen tupci jako je muž. Kdybyste měli pocity obou pohlaví, tak by se vám každé z nich zvlášť, samo o sobě, zdálo být omezeným a málo citlivým. Pouze když spojíte přednosti a cit obou těchto pohlaví dohromady, je výsledkem komplexnější a ucelenější vnímavost i citlivost.

Největší náboj lidské lásky lze prožít jedině tak, že se dvě ideálně se k sobě hodící duše na chvíli “udělají jen pro sebe” a na klidném místě, kde mají dostatek soukromí, se oddávají těm nejsladším vášním, které jim alespoň na chvíli umožní zapomenout na okolní svět a popustit uzdu té energie lásky, která volá po co možná nejintenzivnějším splynutí s milovaným partnerem.

Čas od času se nám stává, že jsme zamilovaní zvláštním způsobem. Nevíme proč, nevíme do koho ani do čeho, ale víme jen to, že milujeme. V tu chvíli v nás pracuje náš podvědomý zdroj energie lásky, jsou nám nablízku dobří duchové a nevědomě se napojujeme na vyšší proudy duchovní lásky a tím pádem i na lásku univerzální.

Velmi zvláštní jsou ty transformace energie lásky, které spojují intenzivní dobro i zlo najednou.

Například vzpomínky při poslechu melodie z dětství. Na jedné straně si člověk vzpomene na kladné pocity z jeho dětství, na jeho rodiče, kteří třeba již dávno zemřeli, a na druhé straně prožívá zároveň i žal z toho, že jsou ty chvíle nenávratně pryč. Tím samým jsou prožitky lásky i žalu, když se jde člověk podívat na zbořený dům, ve kterém kdysi šťastně žil se svojí rodinou, z níž někdo drahý již mezitím
zemřel, nebo když jde lesem, kde se třeba kdysi krásně pomiloval se svojí milenkou, kterou však

mezitím zajelo auto a podobně. Takový stav je pro regeneraci energie lásky v lidské duši velmi důležitý.

Člověk, který neprožil intenzivní dobro i intenzivní zlo lásky, nebyl člověkem v pravém slova smyslu.

Z muže proudí jeho mužskost a když je výrazná, je pro ženu samozřejmé, že je to pravý muž.

Stejně tak proudí-li z ženy silná ženskost, muži ji budou pokládat za ženu se vším všudy a budou předpokládat, že je schopna i kvalitního sexu.

Jakákoli část jakékoli bytosti je schopna transformovat energii lásky. Vždyť kousek sebe sama si předáváme nejen sexem, ale i upřímným a láskyplným pohlazením, každou kladně nabitou myšlenkou, dotykem vlasů, kůže, upřímným pohledem, zkrátka vším.

Upne-li člověk veškerou energii své lásky jen na svého milence, nebude již moci plně prožívat lásku k rostlinám nebo zvířatům, nebo lásku univerzální. Existují sice milenecké vztahy, které dovolují prožití ostatních lásek včetně lásky univerzální, avšak jedná se o vzácné výjimky. Ve většině případů platí, že kdo intenzivně miluje jen svého partnera, většinu své energie lásky transformuje s ním a na prožívání
jiných lásek mu již energie nezbývá. Naproti tomu člověk, který neprožívá energii lásky se svým partnerem či milencem, může svojí lásku o to více prožívat s přáteli, zvířaty, rostlinami či se samotným Bohem.

Jak již to s láskou bývá, po jejím prožití se její energetický zdroj v člověku vyčerpá a musí si chvíli odpočinout. A to je příčinou oněch krátkodobých “výpadků”, které nejčastěji přicházejí právě po prožití nadmíru intenzivní lásky.

Nadměrné nebo deviantní sexuální touhy se u lidí objevují nejen tehdy, když se jim sexuálního vybití již dlouho nedostalo, ale často také v údobích, ve kterých jsou vystaveni nepříjemným pocitům a stresu. Výjimkou je pouze prožívání maximální bolesti, při které je veškerá energie myšlení spotřebována na její prožití a na nic jiného již myslet ani nelze. Každopádně však v různých nepříznivých údobích touží organizmus trpícího po opaku stavu utrpení navozením kladného stavu,
tedy prožití sexu nebo jiných věcí, které dotyčného vzruší a dají mu pozapomenout na jeho utrpení.

Kromě toho, když člověk trpí, často u něho bývají zlí duchové, kteří mu vnukují myšlenky na deviantní sexuální choutky. Naopak v dobrých životních údobích s dostatkem normálního sexu je výskyt těchto choutek snížený. Pouze při absenci normálního sexu i onanie si sexuální energie hledá jinou cestu, kudy “ven” a jak “se realizovat”, což se může projevit právě zvýšením deviantních tendencí dotyčného člověka nebo jeho závislosti na jiných vzrušivých podnětech a prožitcích.

Intenzivní energii lásky, toužící po pohlavním styku s partnerem, může zastavit nebo přehlušit jen silný negativní impuls, například pocit velkého strachu, odporného fyzického zápachu či intenzivní bolesti.

Vlažně harmonická láska je zpravidla střední intenzity a středně dlouhého trvání a člověk jí prožívající je s ní trochu spokojen i trochu nespokojen zároveň. Tato láska je jako soumrak či svítání, kdy není ani den ani noc, ani světlo ani tma. Od všeho něco, ale přitom nic pořádně.

Poměr fyzické a duševní přitažlivosti do značné míry rozhoduje o způsobu prožití lásky obou partnerů. Jsou lásky, které mají fyzickou jiskru, a jsou lásky, které mají náboj duševní. A od obojího trochu má vlažně harmonická láska, kde je v jisté míře spojena trocha fyzické přitažlivosti s trochou té duševní.

Fyzická přitažlivost je posuzování partnera z hlediska obecného kodexu krásy toho pohlaví, o které se jedná, s přihlédnutím k vlastním nárokům na partnerovo tělo. Když nás přitahují fyzické rysy partnera, je to zdravý vztah ke krásám jeho pohlaví. A když nás přitahuje jeho duše, cítíme proud energie mezi námi a partnerem a jeho oči (“okno” do duše) a tvář nás přitahují tak mnoho, že snad i zapomeneme na touhu po pohlavním styku s ním. Ne nadarmo praví staré přísloví: „Tam, kde tvář ženy vzbuzuje větší touhu než její tělo, hledejme pravou lásku."

Protože je každá láska součástí lásky veškeré, je tedy každá láska do jisté míry láskou veškerou.

Mezi láskou a rozumem panuje jen málokdy soulad. Pravidlem bývá, že jen méně intenzivní láska si nechá radit od rozumu a nechá se jím vést. Kde vládne rozum, tam nevládne láska, a kde vládne láska, tam nevládne rozum. A pokud vládnou oba, tak jen v malé míře a ta láska je vlažná.

Intenzivně prožívat bolest lásky, krvácet pro ztracenou lásku a nenaplněnou touhu, je velké vítězství. A čím je tato ztráta a bolest lásky větší, tím větší energetický zisk přinese duchovnímu světu a někdy i duši toho, kdo ji prožívá.

Až přijde váš čas, andělé se postarají o to, abyste se mohli setkat a milovat s tím, po kom nejvíce toužíte.

My všichni jsme součástí jednoho celku a všichni si také zasloužíme lásku. A zaslouží si jí nejen třeba hezký člověk nebo nějaké hodné zvíře; zaslouží si jí nejen nějaký krásný strom. Ale především si jí nejen zaslouží, ale zejména jí nejvíce potřebuje ten, komu se jí dostává ze všech nejméně. A nemusí to být jenom nějaký opuštěný a nemocný člověk, nemusí to být jen trpící zvíře. Může to být třeba “jen”
vadnoucí stéblo trávy, které vysušené, pošlapané a opuštěné zpívá svoji tesknou píseň o pomalém a bolestném zmírání.

Pozemské kvítí je pomíjivé a rychle uvadá, a z toho důvodu je třeba se činit, dokud je čas.

Průměrná žena a průměrný muž mohou jeden od druhého očekávat zhruba následující: Trochu vášně i trochu odporu, trochu krásy i trochu ošklivosti, trochu štěstí i trochu smůly, a částečnou spokojenost v sexuálním a partnerském životě.

Každá láska je věčná tím, že se nekonečněkrát opakuje.

Čím si žena zaslouží lásku muže? Svojí krásou? Nikoli. Vždyť svojí krásu sobě nedala, tu jí dal Stvořitel. Žena by si měla lásku muže zasloužit intenzitou své lásky k němu, nikoli jen tím, jak ona zevně fyzicky vypadá. Důležité je, co ta žena uvnitř cítí a co prožívá. A čím si zaslouží muž lásku ženy?

Svojí krásou? Nikoli, vždyť svojí krásu sobě ten muž nedal, dal mu jí Stvořitel. Lásku ženy by si měl zasloužit intenzitou své lásky k ní, nikoli jen tím, jak on zevně fyzicky vypadá. Důležité je, co ten muž uvnitř cítí a co prožívá. Navzdory tomu všemu však lze oprávněně tvrdit, že lásku si zasluhují oba nejen tím, do jaké míry jsou fyzicky krásní či jak mnoho se milují. Svojí vzájemnou lásku si totiž zaslouží především svojí vzájemnou duševní příbuzností. A teprve až ve druhé řadě tím, jak mnoho se oboustranně milují či do jaké míry jsou krásní.

Jakékoli utrpení, byť sebevětší, jeví se jako nic, když pomine a je vystřídáno láskou bez hranic. Když začnou vládnout láska a štěstí, veškeré neštěstí je zapomenuto pro rozkoš a blaženost, které nastávají.

Vrah je osoba, zprostředkovávající své oběti přechod z tohoto hrůzného světa do světa lepšího, plného Boží lásky. Toto ale platí jen v případě, že se duše zabitého po smrti odebere do lepších světů, kde jí bude lépe než v tom životě, o který jí vrah okradl. A tak tomu bývá jen někdy.

Vše běží svým zaběhlým tempem a jím se k nám blíží naplnění našich snů.

Ke každé lásce patří určitá konkrétní melodie, konkrétní tón. A protože každý z nás miluje jinak, než ti druzí, je také přitahován jinou hudbou, než oni.

Věřte nebo ne, ale v pozadí každé tragédie se skrývá strašná láska. Tato skutečnost je tak neuvěřitelná a lidským rozumem nepochopitelná, že lépe je se nesnázím vyhnout a pravdu tuto nikdy před jinými lidmi nevyslovit.

Stává se, že člověk potká svojí druhou polovinu a ani sám sebe nepozná. Jak pak může rozumět Bohu, který je nad ním?

Víte vy vůbec, co je to pravá láska? Domníváte se snad naivně, že opravdu milujete, jak nejvíce jste schopni? Vy blázni! Vždyť někteří o pravé lásce vůbec nic nevíte. Pravá láska, na tu se umírá! Ta je tak velká, že jí člověk neunese a že ho zahubí. A je tou nejhorší věcí, která vás v životě vůbec může potkat.

Chce-li se člověk vyhnout neštěstí, zármutku a zklamání z lásky, nezbývá mu nic jiného, než se vzdát všeho štěstí, které dokáže láska poskytnout a v ústraní v klidu žít bez lásky i nenávisti, bez konání dobra i zla.

Čím vyšší intenzita lásky, tím nižší podíl rozumu. A čím vyšší podíl rozumu, tím nižší intenzita lásky.

Bezpohlavní stav znamená buď plně chápat a cítit pocity obou pohlaví, nebo nechápat a necítit vůbec nic.

Opravdová láska tkví v přijmutí utrpení někoho jiného na sebe. Kdo skutečně miluje druhé, ten je ochoten si na svá bedra naložit jejich břímě a trpět místo nich, aby oni mohli být šťastní místo něj.

Platonická láska dává aniž by brala a hodně bolí toho, kdo ji prožívá.

Nikoho nemilovat je řešení, jak se vyhnout bolestem z lásky, ale znamená to současně být zaživa mrtvý. Naopak milovat znamená být živý v pravém slova smyslu a být kvůli prožívané lásce šťastný i nešťastný zároveň.

Rostliny, zvířata i hmyz mají také mystické sestry a sestřenice stejně jako lidé a vztah mezi nimi podléhá podobnému zákonu.

Jaká to škoda, že tomu, koho milujeme, nemůžeme dát více, než jen ten jediný malý kousek naší duše, který mu náleží.

Když s někým prožíváme jednu část naší duše, její jiná část touží v tu chvíli po někom úplně jiném.

Nadměrná sebeláska je těžký zločin. Kdo nadmíru miluje sebe, ten absorbuje dobro, a zlo po něm sklouzne a padne na druhé.

Muž, který nepřijímá žádnou ženskou energii, si jí musí vyrábět sám a stát se zženštilým. A žena, která nepřijímá žádnou mužskou energii, si jí rovněž musí vyrábět sama a zhrubnout.

Mateřská láska je jediná opravdová lidská láska. Ostatní lásky dávají a chtějí brát, ale mateřská láska převážně jen dává. Miluje své děti, i když jí nemilují. A proto je mateřská láska ze všech lidských lásek ta nejopravdovější.

Jsou případy, kdy velké množství lidí miluje jednoho člověka, například herce či zpěváka. Je jasné, že milovaný herec či zpěvák nemá sesterskou duši s žádným z těchto lidí nebo maximálně s jedním.

Ale navzdory tomuto faktu jej ti lidé mohou milovat i velmi intenzivně. Každopádně herec obvykle představuje hrdinu s pravou a ideální mužskostí a zpěvačka obvykle představuje svým způsobem ideální ženu. A tak ti lidé milují ideál dotyčného pohlaví, i když tohle platí spíše pro lásku k modelkám a manekýnům jako pro lásku k ideálnímu muži či k ideální ženě. Tato láska má více důvodů: může být
zároveň i láskou k určité hudbě či k ideálům představovaným hercem či dějem filmů, ve kterých hraje, láskou ke slávě kterou zpěvák či herec prožívá místo nich a tak dále. Ovšem často lidé milují takovou slavnou osobu prostě jen proto, že ta osoba má být milována, tedy má prožívat slávu a přijímat lásku od jiných lidí. I to má svůj význam pro udržování příbuznosti velkého počtu duší.

Staré přísloví praví: "Pošli svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš." A s láskou to je to samé. Do koho ji vložíte, v něm se s ní opět jednou shledáte.

Přitažlivost i odpudivost, touha splynout i oddělit se, je velmi dobře demonstrována například pohlavním aktem psů, když se tito psi s touhou spojí a proniknou do sebe, ale již po krátké chvíli společného svázání touží se od sebe znovu oddělit.

Co je to hezké počasí, čím je utvářeno? Sluncem, oblohou, čerstvým vzduchem, rostlinami i jejich vůní, zpěvem ptáků, cvrkotem cvrčků a podobně. Takže kdo miluje hezké počasí, ten miluje všechny bytosti, které to hezké počasí utvářejí.

Chcete milovat Niagáru? Milujte potok nebo řeku poblíž vašeho domova! Chcete milovat největší lesy a hory? Učte se milovat ten malý les, který se nachází za hranicemi vašeho města! Chcete milovat nejkrásnější muže a ženy světa? Učte se milovat toho, koho vám přidělil Osud! Rádi byste milovali opravdové a věrné přátele? Učte se milovat ty přátele, které právě máte, a to i s jejich chybami!

Touha po nadmíru hlasité hudbě, která poškodí sluch; tak velká touha po sexu, která totálně vyčerpá tělo; touha po tak velkém objetí, jež rozdrtí toho, koho objímá; touha po tak velkém množství nejlepšího jídla, jež už ani nejde pozřít - to všechno vyjadřuje tak moc velkou touhu po prožití intenzivních emocí lásky, která překračuje rámec možností těla. Proto bychom měli vždy pamatovat na to, že tu opravdu nejintenzivnější lásku budeme prožívat teprve tehdy, až budeme bez našeho fyzického těla.

Láska, kterou duše prožila, zůstane v časové dimenzi a na dlouhou dobu i v ní samotné uchována přesně v té podobě, v jaké ji prožila, přičemž nic nemůže vymazat tuto jemnohmotnou nahrávku lásky, tedy nedokáže ji vymazat ani sebevětší utrpení.

Největší lásky by přestaly být největšími láskami, kdyby poznaly milovaný objekt plně do hloubky včetně všech jeho skrytých fyzických i charakterových nedostatků a chyb.

Každý má nějakou vadu a proto se na tom, koho máte rádi, snažte vidět jen to dobré a potlačujte vaší pozornost na jeho slabší stránky, protože jen pak ho budete moci pořádně milovat.

Udržujme jednu naši lásku tím, že kromě ní budeme mít ještě lásky jiné. Nikdy neodcházejme od naší lásky tak daleko, aby nám zmizela z očí a my jsme na ni zapomněli, ani k ní nepřistupujme příliš blízko, abychom se v ní neztratili.

Bolest pohlavních orgánů je kompenzací a protikladem sexuálních potěšení a rozkoší, které jsme prostřednictvím těchto orgánů prožili.

Pozitivní kulturní a náboženské akce, na kterých se setká velké množství lidí, kteří se naladí na stejnou či podobnou kladnou vlnu, umožní jejich duším transformaci pozitivní společné energie ve velkém množství najednou. Profesor Velenovský řekl: „V chrámech, při slavnostech za zpěvů a hudby v harmonickém nadšení a obrácení myslí ke světu duchovnímu, spojují se duše davu s duchovní říší
kosmickou.“

Viděl jsem tuto věc: Když pes trhal berana, jeho ovce stála při jeho boku až do poslední chvíle. A já se ptám: Stála by žena po boku muže, kdyby ho trhal tygr?

Vy, kdo jste stále sami a přitom toužíte více než všichni ostatní mít milence, víte, kdy ho konečně získáte? Teprve tehdy, až omezíte vaší nadměrně intenzivní touhu po něm a až se naučíte žít bez něj!

Se sesterskou duší obvykle toužíte po normálním sexuálním spojení, protože s ní chcete splynout.

Kdežto s lidmi, jejichž duše mají nižší stupeň duševní příbuznosti, s těmi můžete častěji toužit dělat neobvyklé a nestandardní sexuální praktiky, než s vaší “sestrou”.

Mějte tak velké srdce, aby se v něm našlo dost místo pro každého, koho milujete a kdo si to zaslouží. Milujte každého tak mnoho, jako kdyby právě on měl být vaší jedinou láskou a jako kdybyste právě s ním měli prožít celý váš život.

Nikdy nemilujte tak mnoho, aby vás to zničilo a shořeli jste, ale stejně tak nikdy nemilujte ani tak málo, abyste se stali emocionálně chladnými a aby se vaše srdce proměnilo v kus ledu.

Je lehké milovat rozkvetlou růži, ale obtížnější a zároveň i důležitější je učit se milovat toho, kdo není hezký a kdo působí špatným dojmem či dokonce vzbuzuje odpor. A z toho důvodu zaslouží větší

obdiv ten, kdo dokáže milovat třeba vadnoucí květinu, než ten, kdo dokáže milovat jen krásnou a rozkvetlou růži, která potřebuje daleko méně lásky ve srovnání s tou květinou, jež právě uvadá.

Miloval(a) je proto, že je neznal(a). Milovat je přestal(a), když je poznal(a).

Abychom mohli lépe poznat lásku druhých k nám (a i sami sebe), měli bychom nejprve poznat zlo a pak teprve dobro. Nejprve být vyřízení a zničení a vidět, jak nás druzí opouštějí a jak s námi nesoucítí.

A pak už bychom si o nich naivně nemysleli, že jsou k nám dobří a že nás milují. Jen pokud druhé poznáme jen z té jejich lepší stránky, čímž je vlastně nepoznáme (alespoň ne jako celek, protože poznáme pouze jejich pro nás lepší část), jen pak je můžeme lidsky milovat.

Milostné vztahy s příbuznými dušemi lze rozdělit na dva hlavní:

Věrnost a dominantní vazba převážně jen na mystickou sestru (méně časté)

Střídání více mileneckých vztahů s více příbuznými dušemi (většinou)

Žena je často přirovnávána ke krásné květině. Zkusme se však zamyslet nad následujícím: Když je květina rozkvetlá, zpravidla krásně voní. To se o ženě dá rovněž říci, avšak má se dodat, že kromě toho, že voní, také smrdí. To se však o rozkvetlé květině říci nedá. Když uschne květina, přestane sice vonět, ale alespoň nesmrdí. Kdežto když “uschne” žena, smrdí příšerně. Není tedy z tohoto úhlu
pohledu květina krásnější či příjemnější než žena?

Kdyby se “ti nahoře” méně milovali, “my dole” bychom nemuseli tak mnoho trpět.

Není žádný člověk, který by poznal veškerou lásku, protože ta je poznatelná a pochopitelná jen těmi, kteří se o ní po věky věků starají. S nimi si také můžete o veškeré lásce říci mnohem více, než s jakýmkoli živým člověkem.

Každá správná láska v sobě má mít i kousek žárlivosti a sebelásky.

Když spíme, náš mozek i naše duše vnímá a pracuje trochu jiným způsobem, než když bdíme. A proto mazlení se v polospánku či sny o lásce umožňují jinou specifickou transformaci energie lásky, než za plně bdělého stavu.

Přitažlivost a odpudivost krásy i lásky se střídají. Když se muž dívá na zadek krásné ženy, připadá mu pěkný. Když jej začne laskat, je to hezké. Ale když začne zadek té ženy líbat a lízat, může také začít vnímat jeho odporný zápach, ovšem jen pokud nemá ta žena svůj zadek obzvláště pečlivě umytý (pokud má, může to být velmi intimní i velmi příjemné pro oba), a hezké pocity toho muže se mohou
změnit v odpor. Avšak když ten muž od té ženy odstoupí a znovu se zadívá na její zadek z povzdálí, opět začne vnímat jeho přitažlivý tvar. Proto ne nadarmo praví staré přísloví: "Nedívejme se na krásné věci příliš zblízka, mohlo by to narušit jejich celkovou krásu."

Jak se říká, to nejlepší nakonec. Z historie jsou známy případy, kdy se milenci krásně pomilovali a
pak se zabili. Například se svázali řetězem a skočili ze člunu do jezera a utopili se.

Může se stát, že člověk po prožití nejkrásnějších chvil svého života cítí, že nejen něco velmi cenného získal, ale také ztratil. A protože tuší, že již nikdy nebude moci něco tak krásného prožít znovu a že se mu tím pádem v jeho budoucnosti bude žít už jenom hůře, může mít touhu se zabít právě po prožití těch nejkrásnějších okamžiků svého života.

Často můžeme vidět něžné ženy po boku tvrdých mužů. Když je muž hrubý a drsný, žena nemusí jeho silnou mužskost doplňovat svojí mužskostí, a proto s takovým mužem prožívá jen svojí ženskost a je něžná a jemná. A naopak, chodí-li něžná žena s mužem “bábovkou”, podvědomě jí to vadí více, než kdyby ten muž byl snad až příliš hrubý a drsný, protože slabý muž prožívá slabou mužskost a tu mužskost, která mu chybí, v sobě pak musí prožívat něžná žena místo něj; musí místo něj zhrubnout,
nebo se s ním rozejít a najít si někoho drsnějšího, než je on, aby po jeho boku znovu mohla být něžná a jemná, což je její relativní přirozenost.

Ne nadarmo jsme byli rozděleni. Musíme se učit žít jeden bez druhého.

Každá poloha pohlavního styku znamená rozdílný způsob doteku duší i transformace jejich sexuální energie.

Člověk ve skutečnosti nemiluje jen toho, koho miluje. Zároveň totiž miluje i duchy, kteří vládnou jeho lásce a kteří jí také prožívají s ním. Za kterou ženu se postaví duch ženské lásky, do té ženy se muž zamiluje a podvědomě se skrze ní chce spojit i s duchem té ženské lásky; za kterého muže se postaví duch mužské lásky, do toho muže se žena zamiluje a podvědomě se skrze něj chce spojit i s duchem té mužské lásky.

Za koho se postaví Duch Lásky, do toho se zamilujeme. Někdy se postaví za našeho přítele, jindy za našeho milence či domácího mazlíka, nebo za krásnou krajinu. Ve skutečnosti netoužíme jen po těch, které milujeme, ale toužíme jejich prostřednictvím a skrze ně také po onom Duchu Lásky. A v každém, koho milujeme, nalezneme Jeho jednu část.

O mileneckých vztazích se říká mnoho relativních lží:

Relativní lež: Můžeš si se mnou dělat, co chceš!

Relativní pravda: Kdyby si jeden milenec dělal s druhým to, co opravdu chce, jejich milenecký vztah by mohl rychle skončit, například sadista by se ukojil tím, že by své milence uřízl bradavku na jejím ňadru.

Relativní lež: To je jeho dívka!

Relativní pravda: Kdyby byla jeho, pak by si s ní mohl dělat, co chtěl. Ale on nemůže. Takže ta dívka jeho není!

Relativní lež: Nikdy tě neopustím! Relativní pravda: Opustím, a to docela brzy!

a tak dále...

Jaký milenec by byl pro nějakou ženu ideální? Měla jich již více a s žádným z nich nebyla úplně spokojena:

Byl dobrý “v posteli”, ale alkoholik.

Měl peníze a dobře se o ní staral, ale v posteli s ním nebyla spokojená.

Byla s ním ve všem spokojená až na to, že byl příliš starý.

Byl hezký a dobrý v sexu i bohatý, ale příliš často nevěrný.

Jak je vidno, ideálním milencem pro tu ženu by byl takový milenec, který by v sobě zahrnoval klady všech výše zmíněných milenců. A v každém z nich ta žena potkala jen jednu část onoho vytouženého ideálního milence.

To samé obráceně platí pro nějakého muže. Jaká žena by pro něj byla ideální? Měl jich již několik a se žádnou z nich nebyl zcela spokojený:

Měla hezký zadek, ale příliš malá ňadra a navíc byla hloupá.

Měla velmi hezkou postavu a byla i dobrá v posteli, ale nevěrná, střídala jednoho milence za druhým.

Byla hezká i věrná, ale měla odlišné sexuální zaměření - vyhovovaly jí jiné sexuální praktiky, než jemu.

Byla ošklivá, i když chytrá, věrná i hodná.

Byla hezká, ale citově chladná a neschopná dosáhnout orgasmu.

Jak je vidno, ideální milenkou pro toho muže by byla taková milenka, která by v sobě zahrnovala klady všech výše zmíněných milenek. A v každé z nich ten muž potkal jen jednu část oné vytoužené ideální milenky.

Kdo miluje Boha, ten miluje všechno. A kdo miluje všechno, ten miluje Boha. Jenže nikdo nedokáže milovat úplně všechno a proto také nikdo nedokáže plně milovat ani Boha. A Bůh také nikoho z nás nemiluje úplně, neboť kromě nás má bezpočet jiných lásek a jeho láska k nám je jen nepatrným kouskem jeho energie lásky.

Vztahy mezi jednotlivými rostlinami lze v jistém smyslu přirovnat k mezilidským vztahům. I rostliny mají sousedské či rodinné vztahy, vykořisťují i jsou vykořisťovány. A podobně jako lidé, milují se i nenávidí.

Lépe nikdy nevstoupit do nebeské řeky lásky, než byť jen jednou jedinkrát vstoupit do pozemské řeky utrpení.

Někdy se stává, že člověk přijde o svojí největší lásku a po ní už potká jen lásku menší. Ta se však v průběhu několika let může překvapivě proměnit v tak hezkou a přitom i rozumnou lásku, že ta největší láska byla ve srovnání s ní jen největší životní omyl.

Nikdy do nebe, hlavně nikdy do pekla. Nevydávejme energii lásky v nebi, abychom jí nemuseli doplňovat nadměrným utrpením na Zemi.

Kdo se vnitřně nerozechvívá při poslechu hudby, koho hudba vůbec neláká, ten musí mít ve svém srdci opravdu velký kus ledu.

Neznámý autor:

Za tu chvíli rozkoše (s milenkou, později manželkou) pak tolik starostí a výdajů! To vyjde levněji i ta nejdražší kurva.

Mnoho žen touží mít bohatého muže. Žena se neptá, odkud má muž prachy. Ženy podporují svině, protože kdo je bohatý, ten je většinou svině.

Michal Höfer:

Lásku na celý život bych si hledal asi tímto způsobem:

Až by mi u oltáře řekla své “ano” v domnění, že jsem chudý člověk s malým bytem a malým příjmem, teprve pak bych jí odvezl ukázat svojí vilu a v bance konto plné dolarů.

Zkusme poukázat na ty chvíle, jež spojují více vzdálených objektů a lidí a udržují duševní příbuznost jich všech:

Zpěváci jsou auty a letadly přepravováni z jednoho koncertu na druhý a každý z nich se odehrává v jiném městě. Haly, ve kterých se koncerty konají, jsou si třeba nějak podobné. Ti zpěváci dostanou na malou chviličku v každé té hale podobný pocit, jako v halách ostatních, když vystupovali v jiných městech. Náhle, na zlomek okamžiku, třeba chvíli ani neví, ve kterém městě a na kterém koncertu vlastně jsou. V těch zpěvácích je energie jejich fanoušků z koncertů v předchozích městech a oni jí
předávají fanouškům v dalších městech: Jako když se na chvíli “ocitnou” na všech těch koncertech najednou = “ožije” v nich spojnice všech těch měst i všech těch fanoušků.

Nějaká paní byla na dovolené a cestovala letadlem. Vrátí se domů, leží v posteli, usíná, a náhle na malou chvíli neví, zdali je ještě v letadle nebo v zemi, kde byla na dovolené, či zda je již zpátky doma. V té chvíli se v ní spojila energie té země, kde byla na dovolené, s energií prostoru, kde letěla letadlem, spolu s energií místa, ve kterém bydlí.

Lidé se transportují z jednoho místa na druhé. Jejich rozložení a složení spolu s přemístěním v prostoru jsou tolika energiemi, jež se všelijak přemění, že se tím udrží hrubohmotná i jemnohmotná příbuznost mnoha světů (naší i jiných dimenzí, zejména pak jednotlivých galaxií našeho vesmíru, přemisťují-li se z jedné galaxie do druhé), přičemž transportem se v jisté malé míře změní struktura transportovaného objektu (člověka) a to má také vliv na všechno ostatní (jeho duší a tělem počínaje a celým VšeOrganizmem konče).

Lidé, kteří často či každý den přejíždějí z velkého města do přírody a zpátky, udržují duševní příbuznost “městské části duchovního světa” s “přírodní částí duchovního světa”.

Žít v jedné zemi a toužit po zemi jiné; žít na jedné planetě a snít o životě na planetě druhé; cestovat jednou galaxií a toužit být v galaxii jiné; být v jednom vesmíru a toužit nacházet se ve vesmíru jiném; být v jednom čase a toužit ocitnout se v čase jiném a podobně - to všechno jsou energie, které také slouží ke splynutí všeho se vším a k udržení duševní příbuznosti jednotlivých částí našeho vesmíru a vlastně i Vše Organizmu jako takového.

Tato touha člověka přitáhnout vzdálený objekt k sobě, do sebe, vytváří vazbu na ten vzdálený objekt a dává tomu člověku a nejen jemu kousek zvláštní energie - kombinaci energie té země (času, vesmíru, planety, galaxie), ve které člověk touží po zemi (času, vesmíru, planetě, galaxii) jiné, s energií té jiné země (času, vesmíru, planety nebo galaxie).

Jaký to klam, když nejhezčí tvar má ten, kdo (skoro) nic necítí.

Když se dostanete do situace, ve které máte vše, po čem jste toužili, zastaví se ve vás absorbce další pozitivní energie, neboť jste již všechnu absorbovali splněním všech vašich tužeb. Pokud byste stále měli vše to, po čem toužíte, časem by se hodnota toho všeho, ač původně z vašeho subjektivního hlediska pozitivní, přeměnila v hodnotu negativní. Po určité době byste začali toužit to vše odvrhnout či přesněji řečeno, podvědomě byste začali toužit to vše znovu milovat, znovu získávat a opět to prožívat jako pozitivní věc. Nebylo by pro vás tedy jiné řešení, než odhodit vše to, po čem jste toužili a co jste získali - poničit to, rozbourat a rozmetat na trosky, na chvíli to “ztratit z očí” i na to vše zapomenout, a po té to začít znovu poznávat, znovu milovat a opět získávat.

Existuje teoretická možnost, jak neustále prožívat chvíle krásného milování: Vracet se do minulých životů a do těch chvil, kdy v některém z nich duše prožívala chvíle krásné lásky.

Muži, nesnažte se měnit ženy, ale snažte se být takoví, abyste pro ženy byli přitažliví a aby vás milovaly. Ženy, nesnažte se měnit muže, ale snažte se být takové, abyste pro muže byly přitažlivé a aby vás milovali.

Mnohdy se stává, že život po boku mystické sestřenice je lepší a plodnější, než život po boku mystické sestry, neboť “sestřenice” je “harmoničtější”: Stále dost intenzivní na to, aby to byla opravdová láska, ale ne až tak nebezpečně moc intenzivní, aby to byla největší katastrofa.

Pes je výborný přítel, ale nemá vagínu. Les je krásný, ale nemá ňadra. Vánek umí krásně šeptat, ale nešeptá lahodným ženským hlasem. Rostliny jsou hezké, ale nemají krásnou dívčí postavu.

Bez žen? To ne, to raději hrob. A s nimi? To také ne, to je peklo.

Když rozchod, tak rozchod. Nemá cenu to lámat přes koleno a za každou cenu si chtít udržet milovanou osobu jen pro sebe. Nadměrná žárlivost a závislost přímo volá po nevěře (provokuje k ní), zatímco nadhled, nižší závislost na partnerovi a více potenciálních náhradních partnerů zvyšuje cenu dotyčného v očích jeho partnera či partnerky a snižuje touhu i potřebu jej opustit, respektive být mu nevěrný.

Pokud vás váš partner nemá dostatečně rád a je vám nevěrný, je nejvhodnější se s ním okamžitě rozejít a nedovolit vaší žárlivosti a vašemu zklamání, aby vás dostaly do nějakého velkého maléru. Je vhodné se zeptat sám sebe: „Zaslouží si takový partner moji lásku?“ A pokud je jasné, že nikoli, okamžitě se s ním rozejděte! A rozvádíte-li se, tak místo eventuálních dlouhotrvajících právních rozepří o majetek a podobně raději hned na začátku mírně ustupte a spokojte se s menší polovinou. Leckdy je to lepší, než léta soudů a placení právníků, což vás nakonec nejen finančně, ale i zdravotně, může vyčerpat daleko více.

Pro případ eventuálního rozchodu a potřeby nalézt si nového partnera je vhodné udržovat více přátelských styků s opačným pohlavím, které se mohou v případě potřeby proměnit v milenecký vztah.

Kondom snižuje stupeň výměny sexuální energie lásky a snižuje kvalitu pohlavního spojení.

Výjimkou je, když je žena při styku s mužem, který nemá kondom, ve stresu kvůli strachu z možného otěhotnění nebo nakažení se pohlavně přenosnou infekcí a při použití kondomu se více uvolní. Ale pohlavní styk má správně být tělo na tělo, tkáň na tkáň, duše na duši.

Téměř každý muž hledá Pána Boha (Ducha Lásky) a částečně ho nachází ve své ženě. A když mu někdo tu ženu vezme, je to jako kdyby mu sebral i Pána Boha.

Ženy jsou největší svině tam, kde se muži projeví jako soucitní a pomáhající tvorové, a muži jsou největší svině tam, kde se ženy projeví jako milující pečovatelky a zachránkyně.

Duch Lásky: „Správně jsi udělal. Vybral jsi si toho, koho jsem ti vybral já.“

Vaše jméno
Váš email
Vaše www stránka
Opište tento kód: ž19ef
Text zprávy