Tajemství lásky I

 

 

 

 

 

Obsah:

 

Co je to láska

Smysl prožívání lásky

Ve světě Boží lásky

 

 

 

Co je to láska

 

 

Láska je energie, která se touží spojit s jinou kompatibilní energií, částečně stejnorodou a částečně protikladnou. Svojí intenzitou přehlušuje méně intenzivní energii rozumového myšlení a jedná (pod)vědomě dle své individuální energetické podstaty a okolností, ve kterých působí.

 

Je to právě láska, která je v jemnohmotných duchovních světech tou nejjemnější jemnohmotou a kousek z ní je obsažen v každé bytosti. Láska je nejjemnější a nejdokonalejší energie, která vše spojuje a kterou lze jen těžko vysvětlit. Tato energie je obsažena ve všech bytostech. Každá bytost má v sobě kousíček oné univerzální a vše prostupující lásky, ať již si je toho vědoma nebo ne.

 

I jednotlivé části “mrtvé” hmoty k sobě svojí podstatou a hmotnou příbuzností určitým způsobem patří a hrubohmotná přitažlivost mezi nimi je podobná jemnohmotné přitažlivosti duševní. A jak je všeobecně známo, hmota se vzájemně přitahuje gravitační silou. Můžeme tedy oprávněně tvrdit, že gravitační síla je projevem vzájemné lásky hmoty. I gravitační síla tedy může být láskou, přesněji řečeno, láskou hrubohmotnou. Samozřejmě, že existuje více důvodů přitažlivosti a některé z nich jsou i negativní, ale přitažlivost v pozitivním slova smyslu bývá právem nazvána láskou.

 

Láska je nesladší, nejkrásnější a nejdokonalejší emoce. A spojuje bytosti duchovního i hmotného světa. Je jasnější než Slunce, ale neoslepuje oči, je sladší než cokoli jiného, je vším, pro co stojí existovat a za co stojí žít i umírat. Je absolutní a dokonalá. Sama bez sebe nemůže být. Miluje všechny skrze sebe a všemi je skrze sebe milována.

 

Láska je láskou sama pro sebe, samu sebe chce naplnit. Sama sebe získává a sama sebe dává. V čistých a vyšších duchovních sférách je všudypřítomná. Všemi tam existujícími duchovními bytostmi je vydávána i přijímána. Ale nyní se podívejme na lásku z poněkud vědečtějšího hlediska.

 

Láska je pozitivní, kladná emoce. Jedna bytost cítí přitažlivost a náklonnost k bytosti jiné, popřípadě k předmětu nebo činnosti, ke kterým se tato bytost cítí být přitahována a na kterých je citově kladným způsobem, tedy milováním, závislá. Tato pozitivní emoce ale může být projevem lásky k sobě, kdy někdo dělá něco, co u něj vyvolává příjemné pocity a danou činnost vykonává převážně jen proto, aby se díky ní lépe cítil a tak prožívá lásku k sobě.

 

Skutečná, Božská láska, je vše pronikající. Aniž jsme si toho vědomi, díky kousíčku univerzální lásky v nás všech se všichni navzájem milujeme, i když tato láska bývá většinou přehlušena větším potenciálem jiných pocitů, často i výrazně negativních. Ale stává se, že i ti, kdo si ublížili, se po smrti setkávají v lásce v duchovních, Božích světech. Láska je to, co nás přivedlo na svět, a láska je to, co nás po smrti našich těl navrací zpátky do duchovních světů.

 

Ve vyšších duchovních světech vládne jen láska. Absolutní láska. V pozemském lidském světě je láska pomíjivá a zrádná, kdežto láska v duchovních světech je věčná a nepomíjí nikdy. Vždycky byla, je a bude. Nejvyšší formu lásky pak zosobňuje Bůh – Duch Svatý neboli Duch Lásky. On je nejvyšší láskou a do značné míry také nejvyšší moudrostí.

 

Ale měli bychom vědět ještě jednu skutečnost. Podstata lásky je totiž v jisté míře egoistická. Když láska dává do něčeho, respektive do někoho, svoji energii, automaticky si od něj také kousek energie bere. Nejsou žádné lásky, které by byly stoprocentně čisté, tedy které by uměly jen dávat bez toho, aniž by chtěly také brát. V každé lásce je kousek egoizmu. Někdy větší, jindy menší.

 

Výměna jak energie lásky, tak i všeho ostatního, je ve všem, neboť kompatibilní i nekompatibilní, stejnorodé i opačně laděné energie na sebe narážejí, spojují se i odpuzují a neustále se transformují mezi všemi živými tvory, ovšem většinou jen povrchově. Hlouběji se transformují především při vzájemném blízkém kontaktu živých bytostí, což je v případě lidské lásky zejména při sexuálním spojení. Zvláštní a také velmi intenzivní transformace energie lásky může probíhat při spojování se s Duchem Božím nebo s vyššími anděly v modlitbách a meditacích, nebo při tzv. “vylití Ducha Svatého”, kdy živou bytost obejme Duch Lásky a ona cítí intenzivní lásku.

Láska má tisíc jmen a tisíc tváří a je jen na nás, lépe řečeno na našem Osudu, kolik si z ní budeme moci vzít a jak bude vypadat tvář té naší, námi prožívané lásky.

 

Láska je to nejcennější a každý, kdo ji prožívá, se tím přibližuje duchovnímu světu a Bohu. Rozvíjí v sobě pozitivní energii a když je zamilovaný, má i světlejší auru.

V každém člověku je zakódována potřeba lásky nejen duševně, ale i fyzicky. Tato potřeba lásky je natolik silná, že nutí lidi hledat si vhodného partnera, se kterým by mohli vzájemnou lásku prožít.

 

Ale pozor! Láska nemiluje jen toho, kdo ji nejvíce potřebuje - tedy trpící živou bytost. Láska miluje především toho, kdo je s její energií kompatibilní! Kompatibilita a energetická příbuznost jsou vyšším kritériem pro lásku, než to, zdali ji ta či ona konkrétní živá bytost potřebuje či nikoli. Láska totiž nejde vždy zachraňovat, ale spíše se jde spojit s jinou, kompatibilní energií lásky. A v tom je jistý rozdíl mezi láskou a soucitem.

 

Když se například zmrzačí nějaký muž, je slabý a ztratil již svoji mužskou sílu, úpí a stěžuje si na bolest, pro ženu již přestal být mužem v pravém slova smyslu. Jeho mužskost je nyní poškozena a mezi jejich energiemi lásky již není takové napětí, jako bylo dříve. A z toho důvodu jej ta žena třeba opustí a najde si jiného, a i kdyby nenašla, už svého muže nebude milovat tolik jako dříve. To samé platí, když je zmrzačena a zohavena žena, ztratí svoji krásu a opustí ji muž, který si najde jinou ženu s neporušenou sexuální energií lásky a s normálně fungující ženskostí. A i kdyby ten muž svou ženu neopustil, už ji nebude milovat tak mnoho jako dříve. Ovšem u Boží lásky (ta již není sexuálního charakteru) i mateřské lásky je tomu jinak.

 

Protože vše souvisí se vším a v každém protikladu je prvek jeho protikladu, souvisí i láska s nenávistí a nenávist s láskou. A v lásce je i nenávist a v nenávisti je i láska.

A jaká je tedy energetická podstata lásky a nenávisti? Láska je protikladem nenávisti a nenávist je protikladem lásky. Energie lásky má víceméně opačný tok, než energie nenávisti. Jestliže je láska splýváním a spojováním se vhodných a k sobě patřících energií, pak tedy musí být nenávist opačným energetickým procesem, to jest odpuzováním a přestávkou ve vzájemné výměně energie lásky. Ovšem i nenávist v sobě má přitažlivost a láska i odpudivost, ale opačné energetické podstaty. Například někdo je nenávistí přitahován k tomu, koho nenávidí, a je ochoten ho i vyhledat jen proto, aby mu mohl ublížit. A naopak dva lidé, kteří se milují, se od sebe na chvíli vzdálí jen proto, aby si jeden od druhého trochu odpočinuli a mohli se po návratu k sobě tím více se milovat.

 

Energie lásky se projevuje přitažlivostí a kdyby všude existovala jen láska bez nenávisti, vše by splynulo se vším. Vše jemnohmotné i hrubohmotné by se spojilo do jediného gigantického energeticko-hmotného útvaru, který by nemohl sám o sobě existovat. Tento gigantický útvar by časem ztratil energii a rozpadl by se, jinými slovy řečeno, zhroutil by se celý Vše Organizmus. Proto láska -přitažlivost, potřebuje svůj protiklad, nenávist - odpudivost. A stejně tak obráceně, kdyby všude existovala jen samá nenávist, vedlo by to k nadměrné odpudivosti a ztrátě pozitivní příbuznosti všeho se vším, tedy také ke zhroucení a rozpadu celého Vše Organizmu. Z toho důvodu přitažlivost lásky i odpudivost nenávisti musí být ve VšeOrganizmu v určitém vzájemném poměru. A proto se musí střídat láska s nenávistí po věky věků. A právě díky určité míře nenávisti může láska jako taková existovat věčně.

 

 

 

Smysl prožívání lásky

 

 

Smyslem prožívání lásky je (kromě mnoha jiných důvodů, kterými se zde pro zjednodušení nebudu vůbec zabývat) udržování duševní a energetické příbuznosti s blízkými dušemi vzájemnou transformací pozitivní kladné energie.

 

Obvykle nejprve toužíme po lásce. Naše energie lásky touží po výměně a spojení s energií lásky námi milované bytosti. Jsme zamilovaní, naše aury září, a v tu chvíli máme blízko k Duchu Lásky a prožíváme čistší část naší duše, upevňujeme ji a zlepšujeme se.

 

Pak se nám podaří lásku, po které toužíme, získat. Když máme lásku, transformujeme její energii. A Bůh je s námi a my jsme s ním.

 

A když ztratíme lásku, musíme prožívat nenaplněnou touhu po lásce a odloučení od milované bytosti. Tím dobíjíme (a zároveň i vybíjíme, neboť všechno má dvojí efekt) svojí duši a dodáváme energii duchovnímu světu, protože duchovní svět čerpá potřebnou energii pro svojí existenci také z utrpení živých tvorů – nejen z jejich přímé fyzické bolesti, ale i z jejich touhy po něčem, co nemohou mít (což je ale svým způsobem vlastně také bolest). A také se připravujeme na smrt, což pro mnohé bývá odchod do ještě větší lásky, než jakou prožili v jejich pozemském životě.

 

 

Ve světě Boží lásky

 

 

Všude jen samá láska. Duše šťastných lidí, zvířat a rostlin. Kolem dokola nádherná zář a láska bez hranic. Je to místo, o kterém každý z nás sní. Nebeské, duchovní světy, ve kterých vládne jen Boží láska.

 

Každý miluje každého, věčně. Vždycky se milovali, milují a milovat budou. Dokonalý svět, plný šťastných duší. Všichni jsou věční, jsou nesmrtelní. A láska je tu všude. V každé šťastné duši, v každé nebeské rostlině, v každém paprsku světla. Není nic víc než Ona - věčná, dokonalá a všeobjímající.

 

A duše, které z tohoto duchovního světa odcházejí, aby se narodily v pozemském světě, dobře vědí, že až jejich život ve hmotném světě skončí, znovu se navrátí do tohoto dokonalého a láskou prozářeného duchovního světa (má-li to tak být), jejich jediného, pravého a skutečného domova.

 

Všude tu hraje čarokrásná hudba. Tak hezká, že okouzlí každého, kdo ji jednou uslyší. Nádherný nebeský ráj. Nádherná krajina, kouzelné rostliny, překrásné budovy. Láska proudí odevšud a hudba, ač se zdá, že odnikud nevychází, je vytvářena láskou a vychází odevšud.

 

Z dálky přichází duše zemřelých lidí a jsou ostatními dušemi s láskou vítány.

Dálkou vesmírnou, za láskou nesmírnou, za jediným cílem, k Bohu a k milovaným blízkým duším. Kouzelná krajina, všichni září štěstím, nevýslovným pocitem blaha a spokojenosti. A náhle přichází ten nejkrásnější okamžik.

 

Do celé té překrásné záře vplouvá Světlo. Tak nádherné Světlo, v jehož záři veškerá nebeská nádhera bledne. Světlo, které je plné nejvyšší a nejčistší lásky, lásky bez hranic. Duch Lásky svými zářícími paprsky něžně a s láskou pohladí všechny duše, které Jeho Lásku opětují.

 

Energie lásky je nyní tak obrovská a vším pronikající, že ve srovnání s její nádherou se každé lidské utrpení jeví jako nic. Nastává okamžik, kdy láska vítězí. Komu se ve hmotném světě špatně žilo, ten nyní září štěstím a rozplývá se v paprscích Světla Ducha Svatého. Miluje láskou bez hranic, a také je láskou bez hranic milován.

 

Ta tam jsou všechna lidská strádání, každá bolest života již dávno pominula a zůstala jen láska. Tak velká, že ji slovy nelze popsat. To jediné, za co stojí žít i umírat. To, co je věčné a nikdy nepomíjí. Ta jediná a největší pravda vesmíru a věčnosti.

 

Božskou krajinou se line jasná zář, neexistuje zde bolest ani zklamání.

Na nebeském palouku se setkaly duše dvou lidí. Za života byli milenci, ale ona v mladém věku zemřela na těžkou nemoc a on na ní neustále vzpomínal. Nyní jsou zde oba, šťastní a dokonalí.

 

Až se znovu narodí, opět se setkají a budou spolu žít, a až je utrpení života a smrt rozdělí, znovu se shledají v nebeských a duchovních světech. Vědí, že bolest lidského žití musí být, ale vědí také, že jsou nesmrtelní a věční, a že jejich lásku nic nezničí. Již se smrti nebojí. Ví, že jejich láska je to největší, co mají, a že nikdy nepomine. A také vědí, že až jejich duše skončí svojí pouť mnoha životy, již se nebudou muset znovu rodit, a budou moci vstoupit do Božího Království a zůstat tam navěky.