Matka Tereza
Nestačí říci:
“Miluji.”
Musíme tuto lásku
vložit do konkrétních skutků.
Musíme milovat,
až to bolí!
(Matka Tereza)
Člověk je nerozumný, nelogický a sobecký -
to nevadí, miluj ho.
Když konáš dobro, přičítají to tvému egu -
to nevadí, konej dobro.
Jestliže uskutečníš své cíle, objevíš jednou,
že máš falešné přátele a pravé nepřátele -
to nevadí, uskutečňuj své cíle.
Dobro, které dnes vykonáš, je zítra zapomenuto -
to nevadí, konej dobro.
Čestnost a upřímnost tě činí zranitelným -
to nevadí, buď přímý a čestný.
To, co jsi budoval celý rok,
je zničeno během chvíle -
to nevadí, buduj.
Někdy pomůžeš lidem a oni to odmítají -
to nevadí, pomáhej jim.
Dáš světu to nejlepší ze sebe
a odměnou je ti kopanec -
to nevadí, dávej to nejlepší, co v tobě je.
(Matka Tereza)
„Máte strach ze smrti?“ zeptal jsem se.
Má otázka Matku Terezu překvapila. Na okamžik se mi zadívala do očí, a pak se
nahlas rozesmála.
„Ne, vůbec,“ prohlásila. „Umřít znamená vrátit se domů. Copak máte strach
vrátit se domů ke svým drahým? Okamžik smrti nedočkavě očekávám. Tam nahoře
najdu Ježíše a všechny lidi, kterým jsem se v tomto životě snažila dát lásku.
Sejdu se tam s dětmi, které jsem se pokoušela zachránit a které mi umřely v
náručí a považovaly mě přitom za svou maminku. Najdu tam všechny chudé, kterým
jsem pomohla, umírající, kteří vydechli naposledy v domě, který jsem pro ně v
Kalkatě postavila. Budou tam prostě všichni lidé, kteří mi na této zemi byli
drazí. Takže to bude nádherné setkání, nemyslíte?“
Oči se jí při těch slovech třpytily překvapivým klidem a štěstím. Mezitím jsem
dosnídal. Matka Tereza sklidila nádobí na tác a stáhla ze stolku ubrus, který
předtím rozprostřela. Ve dveřích se objevila mladá sestra a Matka jí tác
podala. „Tak a teď se můžeme vrátit k rozhovoru, který jsme posledně
přerušili,“ řekla.
Já a ty, aneb umělá hra na lásku
Zloby, závisti,
nepřejícnosti či nadřazenosti si všímáme hlavně tehdy, jsou-li namířeny proti
nám. Ale co když tyto zraňující zbraně přechováváme pod svou střechou, ve svém
srdci? Třeba jen taková neschopnost odpustit činí naše srdce tak těžkým! Rádi
bychom dotyčného nepomlouvali, ale jen stěží dáváme svá ústa na zámek. Vždycky
nám uklouzne nějaké jedovaté slůvko, protože ústa neudrží na uzdě to, co se
uhnízdilo v srdci. Když tedy často vypouštíme z pusy nelichotivé a nelaskavé
úsudky o těch druhých, vypovídáme tím spíše o stavu svého nitra, o vlastním
nedostatku lásky.
Láska je dnes nejžádanější a nejprodávanější artikl – ať už má podobu televizní
reklamy, prostoduché telenovely, kýčovitého filmu či bulvárního časopisu. A
přitom se lidé se skutečnou láskou málokdy tolik míjeli, jako dnes. Všechna ta
umělá hra na lásku, co neodpovídá realitě (v životě je nakonec všechno jinak!),
vede ale člověka nakonec ke skepsi, že pravá láska neexistuje. Už v ni nedoufá,
hlubokého vztahu se spíš bojí a raději pluje na povrchu: “Když se zklamu, aspoň
mě to nebude tolik bolet!” Mezi “já” a “ty” se rozevírá propast ostražitosti,
pochyb a nedůvěry.
O úplně jiném vztahu mluví Martin Buber v knize Já a Ty. Srdce naplněné
skutečnou láskou je ochotné k naslouchání, společnému hledání, důvěře a
odevzdanosti. Neukapávají z něho sladké řeči ani předem hotové “zbožné rady”,
protože je otevřené hledání skutečného dobra pro toho druhého. Někdy ale takové
hledání vyžaduje vyslovit či přijmout výtku nebo výstrahu. Taková sdělení
nejsou projevem něčí kontroly, nadřazenosti, ale naopak vedou ke společnému
objevování pravdy, k očišťování srdce, k osvobození. Vzájemná láska je i vzájemné
posilování, když na cestě ke společnému dobru jeden umdlévá a potřebuje
podepřít třeba jen pevným slovem. Také kritické slovo z očí do očí je důkazem
našeho zájmu o druhého, naší naděje, kterou do něj vkládáme.
Na útěku před sebou, aneb v bludném kruhu
Mezi bohatými
bývá velmi často mnoho duchovně chudých lidí. Nemyslím, že je těžké dát
hladovějícímu talíř rýže, ale potěšit nebo odstranit hořkost, hněv či
osamocenost, to je daleko těžší a trvá to delší dobu. (Matka Tereza)
Kdo z nás nemá zkušenost se stavem mysli, kdy se člověk stává zatrpklý,
ukřivděný, depresivní nebo agresivní, kdy se sám v sobě nevyzná a nemá si s kým
promluvit. Často bývá nespokojený sám se sebou, se svou životní situací a čeká
pomoc zvenčí. Někdo v těchto chvílích vyhledává psychologa nebo
psychoterapeuta, jiný sahá po “utěšujících” prostředcích. Jsou různé metody,
jak odborně řešit tu či onu krizi, jak provázet člověka, aby našel sám sebe.
Některé metody hledají kořen obtíží v dětství, jiné v sexuální nebo
transpersonální oblasti. Mnoho lidí hledá svou duševní rovnováhu v tělesných
cvičeních nebo východních praktikách, často vyprázdněných od jejich duchovního
obsahu. Lidé se snaží překonat svou osamělost i tím, že se aktivně vrhají do
činnosti různých spolků a hnutí. Pro některé (a bohužel ve stále mladším věku)
je tento svět tak pustý, že z něho unikají tou nejrychlejší cestou – na
zrádných křídlech nejrůznějších drog.
Mnoho z nás je na útěku před sebou samotnými. Zrychlující se tempo života,
technické možnosti a lákavá šidítka nás odvádějí stále dál a dál od našeho
nitra, od nás samotných, ale také od sebe navzájem. Nemáme čas hledat odpověď
na zásadní otázky našeho života. Často si je i špatně klademe. Navíc nás už
zklamala nejedna odpověď, o níž jsme se domnívali, že nás podrží – upnuli jsme
se k řešení, které selhalo. Je pak velmi těžké vykročit z tohoto bludného
kruhu...
Přesto lze dojít k obrácení a stanout na cestě, která vede k míru v duši. Je
ale třeba navázat důvěrný vztah k Bohu a spolu s ním hledat nový, hlubší smysl
života, který bude odpovědí na (často nepřiznané) touhy našeho srdce.
Opravdová láska snižuje práh naší choulostivosti
Musíme milovat,
až to bolí! Nestačí říci: “Miluji.” Musíme tuto lásku vložit do konkrétních
skutků. (Matka Tereza)
Slova “miluji tě” dnes vypouštíme z úst jako komiksovou bublinu, která se
vznáší nad našimi hlavami s roztouženými výrazy. Říct někomu “miluji tě” je
stejně nezávazné jako pochválit mu auto nebo šaty. Slova o tom, že láska je
spojená i s bolestí, se zdají být jako nepatřičné rušení této idylky, jako
moralizování, které člověku komplikuje život. Copak bolest nezbytně patří k tak
úžasnému pocitu, jakým je stav zamilovanosti?
Život nás ale učí, ze láska a bolest spolu chodí v podivné symbióze a vzájemně
se potvrzují. Když matka dává život dítěti, tak to vždycky bolí. Pro radost z
nového života však matka na bolest hned zapomíná, láska ji promění v tichou
radost. Také nemoc dítěte bolí matku víc než noci probděné nad jeho horečnatými
sny. A když se dítěti uleví, ulehčí se i matce, ačkoli je po fyzické či duševní
stránce vyčerpaná. Lásku samozřejmě velmi bolí, když jí někdo křivdí nebo když
naráží na nepochopení a odcizení. Nejvíc ji ale trápí, když neví, co si má
počít, aby pomohla tomu, na kom jí záleží.
Matka Tereza svou lásku potvrzovala každodenní bolestí rukou, nohou, často i
celého těla. Věděla, jak bičuje déšť, jak bolí hlad a žízeň, jak spaluje
sluneční žár, jak dotírá zima v noci bez přístřeší. Láska pro ni nebyla jen
slovem, komiksovou bublinou bez obsahu, ale všední žitou realitou.
Je zapotřebí, abychom si položili nepříjemnou otázku: Když říkáme, že milujeme,
vydáváme se opravdu cele? Není to spíš tak, že chceme milovat, ale nechceme
trpět? Bolest si nás ale stejně najde, i když nejsme odhodláni k oběti. Smrt
nám vposledku vezme i to, co nám bylo nejdražší. Jen opravdová láska a vydanost
snižuje práh naší choulostivosti. Takovou lásku spojenou s obětí potom přijímá
a proměňuje v radost sám Pán.
Jsme stvořeni k vyšším věcem, než být pouhým číslem
Byli jsme stvořeni, abychom milovali a byli milováni
(Zpracováno podle Matky Terezy a Dany Němcové)
Jsme stvořeni k větším věcem než jen k tomu,
abychom byli pouhým číslem na světě.
Nejsme tu pro diplomy a tituly, pro tu či onu práci.
Byli jsme stvořeni, abychom milovali a byli milováni.
(Matka Tereza)
Většinu času žijeme ponořeni ve stresu. Snažíme se, abychom získali vzdělání,
postavení, respekt, úctu. Pracujeme na svých osobnostech, chceme se jevit v tom
nejlepším světle. Hlídáme si životosprávu, abychom našemu žití přidali zdraví,
výkonnost a počet dnů.
Své poslání a naplnění hledáme převážně v práci. Často jí obětujeme i čas,
který patří našim blízkým. Chceme se dopracovat něčeho, co po nás zůstane;
chceme si svou prací zajistit životní úroveň a klidné stáří. Když pak ale
přijde čas, kdy už nemůžeme pracovat, zažíváme úzkost – máme dojem, že nejen
pro druhé, ale i sami pro sebe ztrácíme cenu a smysl života…
Konečným měřítkem hodnoty našeho života jednou nebude to, co jsme vykonali, ale
jen a jenom láska!
Každý z nás, má-li mít jeho život smysl, stojí před svobodnou volbou, jakou
cestou se dát. Každá cesta je jedinečná. Od mládí mne děsily pohodlné cesty
udusané davem, které vypadaly zdánlivě bezpečně…
Boží plán se nám odhaluje spíše až ve zpětném zrcátku
Čím méně se dotazujeme Boha, tím více druhým předepisujeme co mají dělat
(Zpracováno podle Matky Terezy a Dany Němcové)
ORIENTACE
V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ
"Dnes, více než kdy jindy, se musíme modlit za světlo, abychom poznali
Boží vůli, za lásku, abychom přijali Boží vůli, a za cestu, po níž máme podle
Boží vůle jít."
(Matka Tereza)
Bůh si natolik cení lidské svobody, že riskuje naše bloudění. V celých dějinách
se setkáváme s tím, že se člověk musí modlit o světlo, aby poznal Boží vůli i
cestu, po níž má kráčet. Bůh totiž netouží po slepé víře bez rozumu, ale po
naší svobodné a vědomé odpovědi na svou nabídku lásky.
Boží plán ve zpětném zrcátku
"Ty dělej, co můžeš, a mysli si,
že ostatní jednají podle Božího plánu, jak nejlépe mohou.
Možná, že chybují, ale co je ti do toho?
Ty jdi po cestě, kterou pro tebe vybral On,
a dovol mu, aby ji vybíral také pro druhé."
(Matka Tereza)
Někdy se nám zdá těžké věřit, že milující Bůh má s každým z nás své vlastní
plány. Naše životní cesta se kroutí neznámou krajinou a Boží plán se nám odhaluje
spíše až ve zpětném zrcátku. Na cestě kupředu jsme nerozhodní, snažíme se
obejít nejobtížnější úseky, najít nějakou zkratku.
Čím méně se Boha v tichosti srdce dotazujeme na jeho vůli a čím méně mu
dovolujeme, aby řídil naše kroky, tím více toužíme druhým mluvit do života,
předepisovat jim, co mají dělat, a vydávat to dokonce za Boží vůli!
Stále dostupný vysílač zpráv
Jaký je to dar být napojen na Boha, stále dostupný vysílač zpráv, které dávají
našemu životu řád, směr a smysl! Chce to jen vypnout na čas všechny dotírající
stanice a hlasatele, abychom uslyšeli Boží zprávy. Pokud je přijmeme, On
nedopustí, abychom se ztratili v bludišti, které si sami tak usilovně a
rafinovaně stavíme.
Jak často si uvědomíme tuto úžasnou možnost – vyslat svou zprávu SOS a prožít
pohotové, nevtíravé a něžné ujištění, že nás má Někdo doopravdy a stále rád ?!
V každém člověku je Kristova tvář
Tahle něžná,
vrásčitá tvář drobné ženy je jistě jedním z nejzářivějších světel v temnotě
dneška. Nedávno ji navštívil americký evangelizátor Billy Graham. Poslechněme
si, jak svůj zážitek popisuje: ,Když nás představili, sloužila právě
umírajícímu a držela ho v náručí. Počkal jsem, dokud mu nepomohla přijmout
smrt. Když zemřel, potichu se pomodlila, jemně ho uložila zpět na jeho lůžko a
obrátila se, aby mě přivítala.
Ten den jsme spolu mluvili až do soumraku. Svou lámanou živou angličtinou se mě
zeptala, jestli chci slyšet něco o jejích zkušenostech s hladovými a
umírajícími.
Své povolání mi vysvětlila velice prostě. Matka Tereza se dívá za fyzické rysy
každého muže, ženy i dítěte, a vidí, jak na ni skrze ně hledí Kristova tvář. V
každém hladovějícím dítěti, které nakrmí, vidí Krista. Za každou nemocnou a
vyděšenou ženou, o kterou pečuje, vidí Krista. Každý opuštěný a umírající
člověk, kterého objímá a kolébá ve svém náručí, je Ježíš. Když komukoli slouží,
slouží svému Spasiteli a Pánu.
Matka Tereza je oblíbenější než princezna Dianna
Řím. Anketa
Institutu politických a sociálních věd Eurispes zjistila, že nové modely mladých
Italů jsou daleko od světa módy, filmu nebo politiky. Podle jejích výsledků se
na prvních místech umístily osobnosti, které představují hodnoty doby, jako
jsou Matka Tereza a papež Jan Pavel II.
Anketa Eurispes, které se zúčastnilo 1000 mladých Italů mezi 12 až 24 lety,
ukazuje, že 25% mladých dává přednost albánské řeholnici Matce Tereze, která
bude letos blahořečená Janem Pavlem II.. Jemu samému pak dalo hlas 24,6%
mladých. „Vítězové“ výzkumu nechali daleko za sebou své konkurenty. Che Guevara
a Mahatma Gandí se umístili na třetím a čtvrtém místě s 8 a 7,9%. Na pátém
místě je známý soudce mafie Giovanni Falcone se 6,9%, pak následuje lady Diana
s 5,8%, fotbalista Diego Maradona s 5,3%, bývalý prezident USA John Kennedy s
3,8%, zpěvačka Madonna s 3,3%, herečka Marylin Monroe s 2,9% a Dalaj Lama s
0,8%.
My nejsme Matka Tereza
Naším úkolem není být Matkou Terezou
V polovině října (2003) proběhne blahořečení Matky Terezy. Snad nikdo
nepochybuje o jejím významu. Matka Tereza rozvinula sociální činnost, která
nemá obdoby. Starala se o ty, kteří byli odsunuti na okraj společnosti, těm
nejposlednějším dokázala zajistit důstojný zbytek života. Její věhlas i dílo se
rychle rozšířilo po celém světě. Mnoho lidí ji po zásluze obdivuje. Z mnoha
kazatelen je dávána za vzor a příklad hodný následování. Jak ji ale následovat?
Máme se všichni vrhnout na sociální činnost? To asi nebude to pravé.
S Matkou Terezou jsem se setkal osobně jen jednou. Když v listopadu 1984 (!)
navštívila pražský kostel sv. Ignáce, kde jsem byl ministrantem. Z jejích slov
a z jejího celého vystupování vyzařoval pokoj a radost, možná i přijetí. S
jejími sestrami jsem se pak setkal ještě několikrát – v Praze, v Římě ale i v
dalekém sibiřském Tomsku. Vždy jsem se setkal s tím samým: s pokojem, radostí a
přijetím. Moc jsem nechápal důvody jejich vytrvalého optimismu a nasazení. A až
na Sibiři jsem se od sester dozvěděl, že prvotním posláním řádu není dobročinná
činnost, ale kontemplativní modlitba. A zde je myslím podstata věci.
Kontemplace je totiž způsob modlitby, ve kterém člověk nazírá a prožívá Boží
lásku. V síle prožité Boží lásky pak sestry tuto lásku předávají dále a jako
„vedlejší produkt“ konají skutky, nad kterými mnozí lidé kroutí hlavou.
Odkaz Matky Terezy tedy není jen v její sociální činnosti. Její odkaz tkví v
tom, že v síle prožívané Boží lásky nalezla (až ve svých čtyřiceti letech!) své
životní i každodenní poslání a sama sebe. Tím, že svou tvář vystavovala Božímu
láskyplnému pohledu mohla její tvář tuto lásku zrcadlit. Naším úkolem proto
není být Matkou Terezou v tom smyslu, že bychom kopírovali její skutky. Naším
úkolem je být právě tím, čím máme být my sami! Následovat Matku Terezu též
můžeme v odvaze a ve způsobu, jakým své poslání realizovala ona.
Matka Tereza stručný životopis
Agnes Gonxha Bojaxhiu ová * 27.8.1910 + 5.9.1997
1910, 27. srpna:
Narodila se ve Skopje, v albánské oblasti Kosovo, která o několik let později
přechází do rukou Jugoslávie. Narodila se v katolické, šťastné a bohaté rodině
Nicoly Bojaxhiu - schopného obchodníka a doktora farmacie. Při křtu dostala
jméno Agnese. Doma jí ale říkali „Gonxha“, to znamená „Poupátko“. Měla o dva roky
staršího bratra Lazara a v roce 1913 se narodila její mladší sestra Agata.
1919, červen: ve 46-ti letech umírá její otec. Byl poradcem starosty a pracoval
v hnutí za připojení Skopje k Albánii. Zdá se, že byl zabit jugoslávskou
policií.
1922: Agnese vyslechla ve farním kostele několik kázání jezuitských misionářů,
kteří pracovali v Indii, a poprvé zatoužila zasvětit svůj život Bohu a stát se
misionářkou. Ale podle svých slov se nechtěla stát řeholnicí a na volání k
zasvěcenému životu neodpověděla.
1928, 25. září: V irském Dublinu vstupuje k sestrám Naší Paní Loretánské. Po
dvou měsících odjíždí do Indie, kde vyučuje na vyšší škole.
1929: zahajuje noviciát v Darjeelingu - městečku na svazích Himalájí. Obléká
hábit a přijímá jméno Tereza z úcty ke svaté Terezii od Dítěte Ježíše.
1931, 24. leden: Skládá časné sliby a odjíždí do na střední školu vedenou
loretánskými sestrami v Kalkatě.
1934, 24. květen: Skládá věčné sliby a stává se ředitelkou bengálské části High
School.
1946, 24. květen: Při cestě vlakem na duchovní cvičení ji zasahuje bída
chudých. Cítí povolání zcela se věnovat službě chudým a opustit kongregaci Naší
Paní Loretánské. Poté se snaží tuto svou touhu realizovat, ale setkává se s
nepřátelstvím a nedůvěřivostí. Trpí tím a onemocní. Ale kalkatský arcibiskup F.
Perier tuší, že právě tato řeholnice má uskutečnit velký plán Prozřetelnosti a
rozhodne se jí pomáhat.
1948, 2. únor: Arcibiskup po dlouhém zvažování a zkoumání píše papeži Piu XII.
a žádá ho o povolení pro Matku Terezu, aby mohla odejít a začít nový řeholní
život mimo klášter.
1948, 2. duben: Papež dává své svolení.
1948, 16. srpen: Matka Tereza odkládá hábit a odchází z kláštera. Absolvuje
ošetřovatelský kurz.
1948, 25.12. Den Narození Páně si volí za oficiální začátek svého poslání ve
službě chudým.
1949, 19. březen: Přijímá svou první spolupracovnici.
1950, leden: Matka Tereza má asi 10 spolusester. Píše pravidla kongregace,
kterou by chtěla založit. Arcibiskup její plán zkoumá a posílá do Říma.
1950, 7. říjen: Po dlouhém zkoumání přichází odpověď z Vatikánu schvalující
novou kongregaci sester Matky Terezy. Budou se jmenovat „Misionářky lásky“.
1952-1956: Zakládá několik důležitých projektů: Nirmal Hriday - Dům
umírajících, Sishu Bhavan - Dům dětí, Shantinagar - vesnici malomocných.
1963, 25. březen: Kalkatský arcibiskup schvaluje mužskou větev: "Bratry
misionáře lásky".
1965, 26. červenec: Matka Tereza zakládá ve Venezuele v Cocorote první dům mimo
území Indie. V Dalších letech otevírá domy v Římě, na Srí Lance, v Tanzánii,
Austrálii (Borke, Melbourne), v Jordánsku, v Londýně, v USA, v Irsku
od 1971: Přijímá řadu ocenění.
1979, 17. říjen: Přijímá v Oslo Nobelovu cenu míru.
1984, podzim: Matka Tereza poprvé navštěvuje (komunistické) Československo.
1988, únor: navštěvuje Moskvu
1990, březen: po opakovaných srdečních záchvatech předkládá demisi na generální
představenou kongregace.
1990: druhá návštěva Československa
1992: třetí návštěva Československa, kdy její sestry zakládají útulek v
Bratislavě.
1992: řád má cca 3500 sester po celém světě (ve 445 domech v 95 zemích)
1997, 7. července: Navštěvuje papeže, vrací se do Kalkaty, kde 5. září umírá.
V Indii byl vyhlášen státní smutek. Vlajky byly spuštěny na půl žerdi. Tělo
zesnulé bylo vystaveno v kalkatském kostele sv. Tomáše, kam se přišly rozloučit
statisíce lidí. 13. září pak byla pohřbena. Její tělo - zabalené do státní
vlajky - bylo vynešeno na dělovou lafetu, která před padesáti lety převážela
tělo Mahátmy Ghándhího. Pohřebního úřadu se přímo zúčastnily desetitisíce hostí
a prostřednictvím televize další miliony diváků.
2003, 19. říjen: "beatifikace" - "blahořečení".
Doporučují shlédnout životopisný film o Matce Tereze trvá cca 3hodiny a stáhnout si jej můžete pod tímto odkazem:
http://uloz.to/5432661/matka-tereza-1.-2.dil-2004-drama-cz-dab.-avlys-175.avi