Karma a Reinkarnace

 

 

"Neberte na lehkou váhu poklesky, myslíce si tak: "To se  mne nedotkne."  Kapka vody za kapkou naplní džbán po okraj, stejně tak i hlupáka zahltí zlo. "

Dhammapada, verš 121

 

"Příroda to tak vymyslela, že každý nakonec nějak dostane, co si zaslouží."

Robert Fulghum

 

 

Slovo "karma" pochází z indického sanskrtu a znamená "činnost". Je mylné se domnívat, že má něco společného s vinou. Slovo "reinkarnace" znamená "opětovné vtělení". Karma i reinkarnace nejsou jedním zákonem.

Jako první vznikl zákon karmický, nebo-li zákon příčiny a teprve potom následoval zákon reinkarnační čili zákon vyrovnání. Aby mohlo dojít k vyrovnání vyvolaných příčin, jsou k tomu potřeba čas a podmínky. Ty jsou duším umožněny postupnými reinkarnacemi.

 

Zákony karmy a reinkarnace vysvětlují otázku "proč", slovy Matouše: "Kdo zasévá dobrá semena, získává bohatou sklizeň. Kdo zasévá špatná semena, sklízí úrodu špatnou". Jsou rovněž základními kameny Kristova učení o zpětném spojení s Bohem: "Amen, pravím tobě, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš své dluhy do posledního haléře!"

 

Každý člověk má svobodnou vůli. Díky této svobodné vůli, svým rozhodování zasévá ve svém životě semínka jeho budoucnosti. Protože ne vždy je schopen dopředu rozeznat jaká semínka seje, teprve při sklizni se diví, co zasel. A protože není cvičený v tom, aby rozeznal, co seje, pak samozřejmě chybí i charakteristický znak opětovného poznání při sklizni. Takto pak sklízí plody "nepoznání" jako jsou omyly, náhody, tresty a pod. Pak přichází otázky typu: "Proč právě já, co jsem pane Bože udělal, že se to děje právě mně?"

 

Pokud chceme na tomto světě něco změnit, měli bychom začít nejprve sami u sebe. Všechno co z nás vychází, ať už jsou to slova, myšlenky, pocity, naše činy či jiné impulzy vůle, dobré či špatné, vše se nám vrací dle zákona odrazu zpět. Proto je dobré, abychom si vštípili do svého srdce:"Nejsme tu proto, abychom nenáviděli, ubližovali, manipulovali, atd., ale abychom milovali!" Mnohé vnitřní disharmonie považujeme za bezvýznamné, ale po přechodu do posmrtné existence poznáme, jak zatěžující jsou pro další vývoj naší duše.

 

Mnozí lidé považují své špatné vlastnosti za genetické dědictví jejich předků, aby si nemuseli připustit vlastní nedostatky. Ty jsou však našim vlastním dílem našich předchozích inkarnací a aby mohly být napraveny, je třeba vytvoření ideálních podmínek k jejich odstranění či nápravě.

 

Proto si duše před svou inkarnací volí zemi, město, rodinu, ve které bude vyrůstat a pod. Do nového pozemského života si přináší vlastní dědičný potenciál, který pak v životě může být díky svobodné vůli buďto zušlechtěn nebo naopak zhoršen. To záleží pouze na nás.

 

K oproštění od karmických zátěží vede pouze jedna cesta, a tou je vůle činit dobro, láska, porozumění, vzájemná pomoc a dodržování duchovních zákonů stanovené Bohem. Snažíme-li se o to, život nám přináší vše, co je nutné k tomu, abychom pochopili, od těchto zátěží se oprostili a své dluhy splatili "do posledního haléře".

 

Možná mnohé překvapí, jak velkou karmickou váhu mají nepromyšlená, impulsivní slova, jejichž nebezpečí si vůbec neuvědomují. Staré čínské přísloví praví: "Váha lidského jazyka může rozdrtit mnohého člověka!" Tato slova neztrácejí svou platnost ani v době, kdy jsou již zapomenuta a nejsou-li v současné inkarnaci vyrovnána, přetrvávají do budoucích inkarnací jako karmické zátěže.

 

Tyto nežádoucí slovní projevy lze zvládnout sebekontrolou, vůlí. Záleží na vnitřních hodnotách člověka, zda-li se nechá vést svým nižším Já- egem nebo svým vyšším Já- duchem. Síla a působení obou složek našeho Já je závislá na svobodné vůli člověka a na objektivním poznání jeho kladných a záporných vlastností či návyků, na intenzitě a poctivosti, s níž se věnujeme pochopení zákona života.

 

Zvládnutí a zamezení dalšího růstu karmy vychází z jednoduchého požadavku: "Přiznej si vlastní slabosti a chyby. Pracuj na jejich odstranění a ne na jejich potlačení. Potlačené nectnosti zůstávají stále v podvědomí, odkud se při první příležitosti navracejí zpět do vědomí."

 

Pouze na nás samotných záleží, co si zvolíme jako vůdčí princip našeho života. Soustředěnou prací na sobě samých, svých slabostech a láskou k Bohu získáme vyšší vývojovou úroveň a sílu, než jsme si přinesli při svém narození. Jestliže žijeme životem odpovídajícím duchovním zákonům, pak přijímáme dobro a vědomí, že všechny bytosti jsou ve své postatě součástí jediné Tvořivé energie lišícími se pouze fyzickými znaky.

U všech stvoření působí duchovní zákony stejnou silou a čím vyšší je duchovní úroveň jedince, tím důsledněji jsou dodržovány. Tvůrčí síla pak o to silněji a zřetelněji působí  na pravou vnitřní podstatu života - ducha, pro jehož existenci chybí ještě mnohým víra.

 

Slova mají být zárodkem skutků, jinak jsou obelháním nejen sebe samých, ale i Boha. Jeho láska se nerealizuje slovy, nýbrž činy. "Dělej to, co vyžaduješ od ostatních a dávej jim vše, po čem sám toužíš! Dodržuj Bohem dané zákony, a to především zákon lásky k bližnímu a nehovoř o tom, co dáváš!"

 

Špatnými skutky, lží, manipulací, zlobou, podvody a dalšími slabostmi neubližujeme Bohu, ale pouze a jedině sami sobě. Jejich působením vznikají životní rány, starosti, emocionální problémy, bída, nemoci, bolest a jiné, které nejsou trestem Božím, ale pouze výsledkem našich vlastních přestupků.

 

Každý pozemský život je pro inkarnovanou duši periodou poznávání, vzestupu nebo stagnace či dokonce propadu. Je zrcadlem působení vlastní vůle a schopností, garancí využití sil, které ji dal Bůh ke zvládnutí všech životních těžkostí a k vnitřnímu růstu a zrání. Intenzita těchto sil, které jsou nám dány, stoupá s bojem proti vlastním nedostatkům a láskou nejen v jednotlivci samotném, ale i celém lidstvu.

 

Růst a síla ducha vyžadují lásku ke všemu a ke všem, víru v Boha, která není omezovaná dogmaty, dodržováním duchovních zákonů, pevnou vůlí, poznání sebe sama, schopností přiznat si vlastní nedostatky, schopnost odpouštět a pomáhat ostatním životům. Být vším ve všem.

 

Tak jako Slunce prosvětluje, zahřívá a budí svými paprsky životy Země, tak oživuje Božská láska svou silou všechny duše univerza. Prostupuje mlhou, do níž jsou mnohé zahaleny, než přijde čas jejich rozpuku, aby pocítily teplo a dech pravého života.

 

Láska je prapříčina a lidský život by měl být zrcadlem jejího působení. Láska je světlo a moudrost. Nemá začátek ani konec a kdo se vědomě rozvíjí, zůstává v ní se všemi dary navždy. Láska nehledá důvody ani podmínky, nechává každého šťastným. To jediné, čím rosteme, to jediné co rozdáváme je láska. Láska nevyžaduje, jen dává! Touto láskou žil Ježíš Kristus na Zemi a stal se lidstvu příkladem lásky, která neuhasla ani na kříži lidského zla a bezcitnosti.