Věčné vztahy

 

 

 

Nejcharakterističtějším rysem zážitku z minu­lého života je přesvědčivý pocit, že situace, v níž se ocitáme, není nová. Jasně si vzpomínáme, že se nám to již kdysi stalo, že jsme opravdu byli tou jinou osobou v jednom ze svých minulých životů. Tento pocit opětného prožití čehosi, co jsme už předtím viděli (déja vu) nebo prožili (déja vécu) v předchozím vtělení, je velice zásadní a nelze jej dále rozebírat.

 

S. Grof: Kosmická hra (Perla)

 

 

Víra v převtělování je jedním z nejvýznačnějších pilířů metafyzického přesvědčení. Umožňuje pochopit smysl života a řeší také nejpodstatnější otázku lidského bytí, otázku zrození a smrti.

 

Nebudu čtenáře unavovat snášením důkazů o věčném koloběhu života jednotlivce, který dostal za úkol žít buď tak dlouho, anebo tolikrát, než své duchovno sladí s celkem, a to z vůle a osobního příkladu hybatele (nebo také přírody, Boha, kos­mické energie atp.). Důkazů o možných principech a konkrétních případech převtělování v podobě mnoha hodnověrných knih je i na českém knižním trhu dostatek.

 

Nejznámější a nejsrozumitelnější jsou zřejmě publikace S. Grofa, E. Cayceho, I. Ste-vensona, A. Ignatenka, ale i mnoha dalších auto­rů, kteří svá tvrzení založili také na osobních pro­žitcích a zkušenostech.

 

Víru v převtělování nelze samozřejmě nikomu naordinovat doporučenou četbou a nikdo se k ní neupne jenom na základě takového přesvědčení svého bližního, který o svých minulých životech dokáže sugestivně vyprávět. Přijetí zásadního názoru o možnosti či povinnosti absolvovat více životů si totiž žádá podání pádného důkazu - nejlepším je vlastní prožitá zkušenost. Jinak je tako­vá víra nepřenosná, nepevná, zbytečná. Někdo si už od nejranějšího dětství vzpomíná na zasuté události, které objektivně nemohl v současném ži­votě prožít. Jiný jedinec nese ve svém nitru pouze malý střípek či útržek vzpomínky z předminulosti, která čas od času zabliká, ovšem přesvědčuje svého nositele jen tak napůl. Další člověk vstoupí do své předminulosti případně až ve zralém věku a třeba i nedobrovolně, a rázem mu je všechno jas­né. Jiní lidé se nechávají hypnotizovat, berou dro­gy, zúčastňují se psychedelických či holotropních sezení, aby v proudu minulých staletí zahlédli svůj duchovní předobraz a našli tam spolehlivě padnoucí klíč k rozšifrování příčin současné vlast­ní přítomnosti.

 

Ti, kteří v převtělování nevěří, používají na­prosto zbytečně především „argumenty" typu, že možnost převtělování si nelze technicky vůbec představit, a ptají se: Kde čeká duše na převtěle­ní? Kdo rozhoduje o záslužnosti právě ukončené­ho života? Za jakých podmínek může duše ukončit sérii převtělování a konečně vplout do věčné nir­vány? Atd.

 

V podstatě každý „věřící" si principy převtělo­vání představuje jinak. Záleží na inteligenci, vzdě­lání, úrovni duchovnosti a metafyzických zkuše­nostech. Avšak jenom málokomu přijde na mysl například možnost, že to zdaleka nemusel být jen „současný on sám", kdo žil ve třináctém století na dvoře francouzského krále, třebaže si tak dobře vzpomíná na tehdejší události a vidí je zcela zře­telně.

 

Naše psýcha může totiž načerpat obdobně spo­lehlivé informace například z kolektivního nevě­domí (kroniky Akaša, časoprostoru, nebes, nirvá­ny atp.), kde je uloženo a zmapováno veškeré dění počínaje stvořením světa a konče průběhem živo­ta každé blešky či každého mravence. „Současný já sám" může odtamtud načerpat svou psýchou některé význačné informace, děje a emoce, takže případně získá i znalosti o karmě či její části od naprosto konkrétního člověka, jenž žil ve třinác­tém století. Je potom ovšem vystaven povinnosti pokračovat v jeho pouti a pykat i za jeho hříchy. Všichni totiž příslušíme k jedinému zdroji energie, všichni jsme součástí jediné směsice osudů, citů, trendů, dějin, poslání, předurčení, karmických po­výšení, ponížení a trestů...

 

Všichni jsme totiž byli ustanoveni k provedení téže transformace a musíme při své pozemské pouti směřovat k tomu, aby se jeden lidský osud vyladil s jiným osudem, aby se přítomnost sladila s minulostí a minulost s budoucností, aby se náš vesmír vyladil s jiným vesmírem, aby se všechno zvláštní přetavilo v obecné.

 

Pravděpodobně niko­mu z nás nebyl předurčen úděl odlišného solitéra, který dostal za úkol transformovat se izolovaně a jednou provždy.

 

Manželství Davida a Moniky už několik měsí­ců procházelo závažnou krizí, která směřovala k rozvodu. Proto se jen s těžko skrývanou nechutí rozhodli ke společné cestě do Německa. Přijeli do cíle své cesty v Cáchách. Ubytovali se v hotelu, ale namísto tak potřebného odpočinku se šli projít do centra. Monika přemluvila manžela, aby ji dopro­vázel; cítila totiž, že ji Cáchy okouzlují, aniž však podstatu tohoto pocitu dokázala udivenému Davi­dovi objasnit. Vždyť ani ona sama netušila, co ji k tomuto prastarému korunovačnímu městu při­tahuje. Předsevzala si, že musí najít kostel a pak ještě jakési pekařství. Zprvu oba bloudili, náhle však Monika uchopila manžela za ruku a z pasti úzké uličky ho zcela neomylně dovedla přímo ke kostelu na náměstí.

 

„Dobrá, kostel jsi tedy našla, jenže kde máš to pekařství?" řekl znaveně. Toužil po zpáteční cestě do hotelu, kde si chtěl napustit plnou vanu horké vody a v ní si odpočinout.

 

„Ten pekař se jmenoval Erik Schwankmeier!" málem vykřikla. „Někde to tady musí být..."

 

Udiveně se na ni podíval. „Ty už jsi tady byla? Říkala jsi, že sem jedeš poprvé..."

Byla v Cáchách vskutku poprvé, ale přesto se k ní odněkud draly jakési zasuté obrazy, zvuky a nesrozumitelné útržky vzpomínek. Měla dojem, jako by někdo nedaleko zavolal na jakousi Annu, a hned nato před ní vystál obraz stařeny s bezzu­bými ústy. Stále se jí vnucoval pocit, že v tomto cizím městě už kdysi byla nebo zde dokonce žila. Asi jsem pořádně přetažená z cestování, usoudila.

 

Vrátili se. V hotelovém pokoji potom listovala v bedekru a přečetla si: „Cáchy byly významným městem už za Karla Velikého. Byly založeny na řece Wurm. Ve středověku sloužilo město ke koru­novacím králů a římských císařů. Následkem po­žáru na počátku 17. století jeho význam upadl. Nový rozvoj nastal až koncem 19. století..."

 

Měla najednou pocit, že její podivně vybičovaná fantazie sama od sebe konstruuje dávné udá­losti, které se kdysi v tomto městě odehrály. V její unavené, ale přesto bdělé mysli se započal odvíjet barevný film. Nejvíce nových obrazů vyvolávala představa řeky a někdejšího hořícího města.

 

Sled filmových sekvencí a nepřetržitě se mění­cích obrazů dotvářel v Moničině mysli stále zře­telnější a stále průkaznější vzpomínky. Uprostřed cášského náměstí se jí zjevila hranice a z ní trčel kůl s odsouzenou ženou. Okolo popraviště se shro­máždil pestrý dav měšťanů i chudáků, který se pásl na strachu odsouzené. Hranice vzplála. Zena měla velký strach z bolesti a toužila po tom, aby jí kat milosrdně zlomil vaz, což se v obdobných pří­padech dělávalo...

 

Monika si uvědomila, že onou odsouzenou, kte­rá vyhlíží milosrdnou smrt, je ona sama. Necítila však tehdy bolest ani žár, ale kupodivu spíš chlad. Udusila se totiž kouřem, ještě než na ní začaly hořet šaty. Ač mrtvá, pociťovala, že opustila tělo a její mysl stoupá vzhůru. Nepřipadalo jí však, že je to konec. Měla dojem, že je nesena k oblakům. Shůry ještě viděla, jak několik mužů a žen svrhlo popel hranice i se zbytky jejího těla do řeky.

 

Udržela si nádhernou vzpomínku na bezbolest­ný odchod z těla, ale také obraz dvou přihlížejí­cích. Do paměti se jí vryl portrét démonické bez­zubé stařeny a muže s masivními zlatými řetězy na kulatém břiše...

 

Ráno si nebyla jista, jestli její včerejší bdělé vize nebyly spíše produktem fantazie před usnu­tím. Svěřila se s nezvyklým zážitkem Davidovi, jenže pak v jeho očích zahlédla nezvyklý strach. Zprvu se domnívala, že se bojí o ni, o její duševní zdraví...

„Jako bych sledovala film v kině," vysvětlovala mu. „Vše probíhalo samo od sebe, do ničeho jsem nezasahovala, nic jsem si nevymýšlela, nic si ne­představovala. Možná to byl opravdu můj minulý život..."

 

Cítila, že se mu její vyprávění a úvahy o minu­lých životech pranic nelíbí.

Domů se vraceli předčasně, ale hádali se teď podstatně méně. Objevila se však nová okolnost: jeden druhému se vyhýbali, aby spolu strávili co nejméně času.

 

Záhy po návratu domů vyhledal David Moničinu adoptivní matku Editu a svěřil se jí, že od chví­le, kdy mu Monika odvyprávěla svoje cášské vize, propadl neodůvodněnému a nevysvětlitelnému po­citu provinění. Pocitům viny deroucím se k němu nejasně z hloubky podvědomí. „Mně ty Cáchy také připomínaly něco z minulosti," řekl. „Jenomže až po Moničině vyprávění. Nejspíš jsem si něco vsu-geroval..."

 

Když Edita zetě částečně uklidnila a zamkla za ním dveře, propadla rovněž zvláštnímu neklidu. Sama měla těžký život a ke všemu ji ještě hodně trápilo, že se ti dva mladí chystali k rozvodu.

 

Edita vyrůstala v severočeské vesnici v počet­né rodině. V dětství a raném mládí prodělala ně­kolik vážných chorob, které jen taktak přežila. Vždycky málem až v beznadějné krizi došlo k udi­vujícímu příznivému obratu.

 

Editin snoubenec odešel před plánovanou svat­bou do ciziny, prý aby vydělal peníze, ale už se ne­vrátil a nikdy o sobě nepodal zprávu. Neodpustila mu, protože si byla jista, že sice žije, ale hanebně ji zradil. Po čase se provdala za postaršího ban­kovního úředníka. Nemilovala ho tolik jako kdysi svého někdejšího snoubence, ale manželský stav jí přesto dodával sílu a pocit jistoty. Žili spolu léta bez dětí a nakonec se rozhodli k osvojení dívenky z dětského domova. Když tam Edita poprvé uvi­děla Moniku, věděla zcela jistě, že k sobě vzájemně patří a že se jedna bez druhé nadále nebudou moci obejít.

 

Rodina pak prožila řadu let velice šťastného života. Když Editin manžel a Moničin adoptivní otec zemřel na infarkt, prožívaly obě pozůstalé že­ny těžké chvíle, ale společně je obstojně zvládly.

 

Ale potom se objevil Moničin nápadník David, který vnesl do života obou žen, dcery i matky, ví­tanou změnu, radost, vzrušující výlety a společné kulturní zážitky. Monika se cítila být zamilovaná a Edita přitom omládla.

 

Po svatbě prožívala Monika čas od času podiv­né stavy. Pociťovala touhu od Davida utéci, scho­vat se před ním, učinit se neviditelnou, navždy zmizet. David její podivné nálady nechápal, vždyť jim vlastně nerozuměla ani ona, ale postupně se od ní začal vzdalovat i on...

 

David se stal mým klientem, když se dověděl, že existuje možnost, jak se dostat ke vzpomínkám na některé důležité okolnosti minulého života. Vysvětlila jsem mu techniku průniku do alfa-roviny s tím, že tam vstoupím spolu s ním. A pokud se nám společná regrese k některému jeho minulé­mu životu podaří, může pak případně sám sebe zahlédnout v některých mezních emočních situa­cích. Pochopil, že pokud se do takového stavu do­stane, bude se v něm moci pohybovat obdobně snadno jako při jízdě vlakem. Ony symbolické železniční stanice budou jeho minulé životy. Při cestování v čase můžeme společně jezdit dopředu i dozadu, trať však zůstane vždy stejně spolehlivá. Na jednotlivých stanicích můžeme vystoupit, se­známit se tam s nejdůležitějšími událostmi jeho života a vyvodit z nich hlubší karmické souvislos­ti. Ne vždy je to stejně snadné. Může se stát, že některá stanice bude zahalena mlhou, takže něco konkrétního uvidíme až při druhém nebo třetím opakovaném pokusu. Obecně platí, že do astrální­ho stavu se dostanou snadněji lidé zrození v ohni­vých znameních, komplikovaněji pak ti, kteří se narodili ve znamení zemském. Záleží však i na ascendentu a postavení dalších planet v horosko­pu. David měl naštěstí Slunce ve Vodnáři a ascendent v Býku, což se jevilo příznivě...

 

Relaxace probíhala pomalu a nesnadno, ale náhle dostaly události tak rychlý spád, že jsem ani nestačila klást Davidovi otázky, protože sám mluvil velice rychle a pod vlivem silných emocí.

 

„To jméno Erik Schwankmeier, to nebyl pekař, to jsem já!" řekl. „Pekař se jmenoval Berger, vidím to jasně. Monika si vzpomněla na jméno, ale bylo to moje jméno. Pracuji u soudu jako vyšetřovatel, nevím, jak bych svou funkci nazval jinak. Přivá­dějí ke mně Moniku, jmenuje se Anna, je mladá a krásná. Líbí se mi, je však nařčena z čarodějnic­tví. Zařídím, abych s ní byl při dalším výslechu sám, a zneužiju ji. Nechtěla se mnou nic mít, ale nemohla se bránit. Já si však nepřeji, aby někomu prozradila, že jsem ji v podstatě znásilnil. Nejsem vůbec přesvědčen o její vině, spíše šlo o podvod a spiknutí udavačů, přesto však vím, že musí ze­mřít, aby navždy mlčela..."

 

„Mám ženu a pět dětí, jsem vážený občan. Anna by mě mohla zničit, nemohu ji nechat žít... Jsem odporný sám sobě, mám menší kulatou po­stavu, a když se na sebe podívám, vidím masivní zlaté řetězy..."

 

„Zaměřte se na manželku a děti," vyzvala jsem ho. „Poznáváte v nich někoho ze svého současné­ho života?"

„Ne, nepoznávám nikoho..."

 

„Rozhlédněte se po okolí, po známých a přáte­lích..."

„Stále nikoho nepoznávám. Monika ale mluvi­la o stařeně, která z ní při upalování nespustila oči. Je to pro mě bolestné, ale zkusím se k hranici podívat... Anna! Nemohu se na to dívat, cítím vý­čitky svědomí, vždyť nic neudělala..."

„Vidíte tu stařenu?" zeptala jsem se.

 

„Ano, stojí napravo ode mne, v těsné blízkosti plamenů. Znám ji. Je to skutečná čarodějnice, pro­žívá pocit vítězství, protože žije, zatímco nevinná, kterou udala, umírá. Ta stařena je ošklivá fyzicky, avšak ještě víc zlem, které z ní prýští na všechny strany..."

 

„Poznáváte ji?"

„Proboha, to není možné. Je to ona! Musí to být ona. Jsem si tím jist. Je to Edita!" David pokračuje v popisu svých vizí: „Anna ztrácí poměrně brzo vědomí. Vidím, jak jí klesá hlava. Myslím, že ji ranila mrtvice. Nyní se plameny zvětšují. Musím odsud odejít, na to se nedá dívat. Vždyť jsem to zavinil já..."

 

Čas se naplnil. Sugestivně přesouvám Davida nazpět po časové koleji a pomalu se spolu vracíme do bdělé reality. I mně se z jeho sdělení točí hlava. Díváme se na sebe, jako bychom se viděli poprvé. Trvalo dlouho, než se klient úplně vzpamatoval.

„Jaký teď máme rok?" zazněl můj první dotaz.

 

Považoval za hrozné, jak se kdysi společně s Editou na Monice provinili. Jenže už také poro­zuměl svým vtírajícím se pocitům viny a rovněž Moničině náhlé posvatební odtažitosti, kterou nedokázala vysvětlit, ale k níž on nezavdal žád­nou zjevnou příčinu.

 

Pochopil také, proč si Edita vybrala v dětském domově právě Moniku a proč ji tolik milovala a rozmazlovala, proč se pro ni obětovala. Pochopil, že Edita už vůči Monice necítí žádné provinění, protože jejich vztah byl v tomto životě karmicky rozhřešen. Netušil však, jak on sám bude moci s Monikou nadále žít. Cestu do Německa uviděl v jasných karmických souvislostech, jako možnost započetí procesu usmíření, v němž může, ale nemusí pokračovat...

 

Rozhodl se, že obsah vizí poznaných v alfa-rovině sdělí Monice postupně, aby ji nevyděsil. Ta však přijala jeho informace střízlivě a bez nega­tivních emocí, vždyť to nejhorší se dověděla už v Cáchách, kde znovu prožila svou někdejší hrůz­nou smrt.

Byla si jista, stejně jako David, že možnost karmického narovnání leží v tomto životě zejména na něm. Ani její úkol však nebyl snadný, měla Davi­dovi i Editě odpustit, což se jí jevilo zvláštní, pro­tože cit odpuštění nestačilo procítit a pak projevit ve vnějšku - bylo jej třeba protlačit někam do ne­známých hlubin, proti proudu času, proti svým současným emocím, proti nevysvětlitelné temnotě minulosti.

 

Jejich příběh není dodnes dořešen. Myšlenka na rozvod se nad nimi stále vznáší. Odcizenost a absenci sexuální přitažlivosti už ale řeší ti dva v klidu a bez negativních emocí. Přátelským způ­sobem překlenují a zasypávají propast, která se mezi nimi rozevřela zřejmě už před staletími. Je to správná cesta? Má smysl po ní jít až do konce?

 

Oba vědí, že nebýt cesty do Cách, byli by už dávno rozvedeni a připraveni o možnost vyřešit staré problémy, před nimiž zřejmě nelze nikdy, nikam a s nikým uniknout.

V alfa-rovině můžeme poznat nejen minulost, ale i budoucnost, o čemž se přesvědčila moje další klientka, dnes devětadvacetiletá Tereza.

 

 

Vyrůstala s ovdovělým otcem, který se nechtěl znovu oženit. Viseli na sobě a měli se velice rádi. Když si Tereza našla přítele a chtěla s ním uzavřít manželství, otec byl viditelně zklamán, protože předvídal, že nápadník ji chce využít především k získání příjemného a bezpracného bydla. Tereza ale poprvé milovala a nehodlala ustoupit žádným argumentům. Otec na ni nenaléhal. Věděl totiž, že životní zkušenosti musí získat každý sám.

 

Novomanželé bydleli v bytě Terezina otce ve společné domácnosti. Otec jim ustupoval z cesty, aby nepřekážel, a ve všem se jim snažil vycházet vstříc.

Tereza vskutku brzy sama poznala, že její sňa­tek, naštěstí bezdětný, byl velkým omylem a že otec měl bohužel do posledního písmene pravdu. Rozvedla se, jenže za krátký čas přišla i o milova­ného otce, který zemřel na rakovinu.

 

Dlouho zůstala sama, dokonce si myslela, že tomu tak už bude navždy. Zdálo se jí tehdy zcela nemožné, že by se ještě mohla podruhé zamilovat, vdát se a mít děti...

Jako zdravotní sestra zůstávala v práci často dobrovolně přesčas, aby nemusela být v prázdném a smutném bytě sama. Začala ale trpět depresemi a nespavostí...

Jednou večer si vzala příliš silnou dávku práš­ků pro spaní. Sotvaže ulehla, pocítila, jak se s ní postel houpá, a vzápětí zaslechla: „Terezko, vstá­vej! Slyšíš mě?"

 

Procitla a snažila se ve tmě zorientovat. Byla si jistá, že je to tátův hlas, i když si plně uvědomo­vala, že už dávno nežije. Jenže pak jej dokonce zahlédla. Stál před ní jakoby z masa a kostí, ale vypadal mnohem mladší než před svou nemocí. Uchopila jej za ruku a vzápětí měla pocit, že levi­tují, že společně letí částečně osvětleným tunelem, až se ocitli uprostřed zelené louky, jejíž květena i fauna byla nepopsatelně nádherná. V dálce se rýsoval obrys města vystavěného z křišťálu, před nimi tekl čistý a naprosto průzračný potok.

 

Otec jí řekl: „Mám vůči tobě, Terezko, dluh. Chtěla jsi mít tenkrát s manželem děti, ale já do toho zasáhl. Silně jsem si totiž přál, abys právě s ním děti neměla. Jenže ty se už brzy znovu vdáš, budeš mít dceru a od ní se dočkáš dvou skvělých vnuků. Tvůj život se stane lehčím a už tě nebude tolik bolet..."

 

Cítila opojení ze snu, který jí připadal tak sku­tečný. Otec ji však vybídl k návratu. Nechtělo se jí uposlechnout. Ještě pohlédla k potoku, v němž se spolu s jinými dětmi brouzdala holčička s anděl­skou tváří. Dívenka Terezu přitahovala a Tereza přitahovala holčičku. Pohlížely na sebe vzájemně s velkým zalíbením.

 

„Musíme se vrátit," vybídl ji otec a natáhl k ní ruku.

 

Cesta nazpět do reality trvala jen zlomek vte­řiny.

 

Byla si tehdy naprosto jista, že nešlo o sen, ale o skutečný astrální kontakt se zesnulým otcem, který bůhvíproč dostal šanci, aby se ke své dceři směl ještě jednou přiblížit, aby smazal, jak říkal, svůj starý dluh a předpověděl jí světlejší budouc­nost.

Od onoho dne si však už byla zcela jista, že její rodiče, ač oba už zemřeli, jsou nějakým způsobem stále s ní, což zaplašilo její deprese.

 

Uběhlo pár měsíců a příznivější osud se dosta­vil doslova k ní domů. Jednoho dne čekala ve svém bytě na kamarádku, jenže když jí otevřela dveře, uviděla vedle ní sympatického muže, jejího bratra. Zamilovali se do sebe na první pohled. Zro­dila se láska, s níž Tereza zápolila pouze několik dnů. Záhy si totiž uvědomila, že obdobná setkání bývají vzácná a neopakovatelná. A tuto svoji no­vou velkou příležitost nehodlala promarnit...

 

Když byla Terezina dcerka tříletá, vydala se šťastná rodinka na dovolenou k jadranskému po­břeží.

 

Už při prvním koupání v den příjezdu vběhla dcerka do mělké a nesmírně čisté vody a prochá­zela se v ní. Voda jí sahala sotva pod kolínka. Byla zaujatá vlnkami a kamínky a radostně se na svoje rodiče usmívala. Tereza k ní přistoupila a v téže chvíli znovu uviděla onu usměvavou andělskou tvářičku, kterou poprvé spatřila v oné astrální říši, kam ji zavedl zesnulý otec, když jí bylo nejhůř a kdy už ztrácela naději.

A byla si naráz zcela jista, že ta dívenka z ast­rálního výletu už tenkrát věděla, že se jednoho dne stane její dcerou. Časy se sice promíchaly, ale v minulosti zahlédnutý efekt vskutku spolehlivě proběhl.