Úvahy o životě

 

 

 

Obsah:

Ovládnutí mysli jako cesta ke spokojenosti

Náboženství není podmínkou poznání

Pomoc víry ve složité době

Únik z životní strasti

Role duchovních knih

Vědění je příčinou spokojenosti

Ideální společnost a individualita

Osho a jeho vztah k meditaci

Věda v měnícím se světě

Proč lidé nehledají východisko

Zničení ega

Zaklínadlo víry a cesta k Pravdě

Vliv škol a systému vzdělávání

Vliv církve, vědy a odkaz minulosti

Pomoc na cestě k Poznání

Náhled moudrosti na morální devastaci

Věda jako protiklad Boha

Cesta k Pravdě

Kořeny budoucí totalitní společnosti v nezdravé víře

Kam asi míří evoluce člověka

Symbióza člověka s přírodou

Země jako vesnice.

Čeká nás neodvratný střet civilizací?

Moudrost knih

Požadavky na cestě za poznáním

Poznej sám sebe

Rozdíl mezi duchovním poznáváním a učením

Zasvěcení v minulosti

Na každého jednou dolehnou psychické problémy

Úloha modlitby v životě člověka

O Pravdě a cestě k ní

Pocity člověka naplněného Poznáním

Představa Boha a příroda

Počátek historie mystiky v Čechách

Jak se vyvarovat scestných duchovních názorů a nauk

Velký význam Paula Bruntona pro západní civilizaci

Starořecký pohled na cestu k Pravdě

Fašizmus i komunizmus se panicky bojí Pravdy

Mentální skutečnost světa

Jak se prožívá poznání

Jaký svět nás čeká?

Něco málo o morálce

Dvě přirovnání

Kabala

Má jet hledající za poznáním do světa?

Proměny

Slabiny západního světa

Křesťané, muslimové, buddhisté a učení Buddhovo

Kosmické vědomí je konečný cíl celého lidstva

Od pantheonu bohů k Bohu jedinému

Přijímané stáří

Zkušenosti života

Droga jako berlička

 

 

Z pohledu miliard let trvání Země a vesmíru, téměř z pohledu věčnosti, se podívejme, jak se denně v objetí zemské přitažlivosti probouzí více než šest miliard lidí a přejí si co možná nejpříjemněji prožít svůj jepičí život, aniž by tušili, v jakém okamžiku jejich život skončí. Rodí se, aniž by byli schopni ovlivnit místo a čas zrození, umírají, aniž by znali vymezenou dobu svého života. Přestože žijeme na jedné planetě, jsou možnosti sebevyjádření a seberealizace jednotlivců neskutečně rozdílné, navíc se tyto rozdílnosti s rostoucím „pokrokem“ dramaticky zvětšují. Zatímco někde stačí k uspokojení třeba jen krajíc chleba, na druhé straně velký dům a dvě auta v garáži nebo dokonce let do vesmíru. Tak můžeme na jedné straně pozorovat obrovskou bídu a jen několik hodin letu letadla odtud obrovský přepych, který závratným tempem likviduje životní prostředí. Navíc touha po přepychu zcela jednoznačně devastuje morální úroveň lidí. Dalo by se polemizovat o tom, jestli pokrok a vymoženosti západních zemí vedou skutečně ke spokojenosti, která je cílem každého člověka. Nestranným pozorováním, které je zbavené lpění i odporu, se můžeme přesvědčit, že nikoliv! Veliká rezidence někde na pobřeží s okázalým bazénem, naleštěnou jachtou v přístavišti i obrovskou ledničkou plnou jídla a pití představuje pro mnohé lidi vrchol spokojenosti. Můžeme si také položit otázku, proč právě tito lidé, kteří mají vše, nakonec hledají uspokojení v drogách, nebo se jim rozpadá jeden vztah za druhým? Mají vše, a končí tam, kde jinému stačí tiché zákoutí s hadry pod hlavou. Co je to za „stav“, který droga navozuje, když se k ní uchylují jak ti bohatí, tak i ti ze dna společnosti?

 

Z toho lze soudit, že v člověku je „něco“, co vyvolává tuto spokojenost a lze tvrdit, že ne vždy jsou to pouze peníze. Chceme-li alespoň trochu pochopit tento „proces“ uvnitř nás, pozastavme se nad sebou a pozorujme, jakými cestami do nás spokojenost proudí. Nemusí nám dlouho trvat, abychom poznali, že je to pět smyslů, které nám spokojenost umožňují. Budeme-li si chvilku všímat, jak pracují, zjistíme, že pocit uspokojení, který nám zprostředkují, je chvilkový a brzy odchází. Vůně vyprchá, sebelepší jídlo se stráví, obraz pomine, hudba dohraje a dotyk ruky na milované osobě také skončí. Jestliže zůstaneme pouze u těchto pěti smyslů, tak naplní procenta či při nejlepším desítky procent prožité denní doby. Co se ale děje mezi jednotlivými smyslovými doteky a co ve skutečnosti zprostředkovává spokojenost? Tento hlavní činitel je mysl, kterou také můžeme nazvat šestým smyslem. Na ní jsou závislé všechny smysly, protože i když něco vidíme, slyšíme, chutnáme, čicháme a dotýkáme se, tak kdybychom na to nemysleli, žádná odezva jako pocit by nenastala. Podobně mysl a její funkce popisují moudří lidé již v dávných dobách a veškeré „tajné nauky“ se zabývaly tím, jak dostat tuto mysl pod svou kontrolu. Indové přirovnávali mysl k opilé opici, která jako zběsilá skáče ze stromu na strom. Na jiném místě indických pramenů nacházíme jinou poučku na cestě do vyšších sfér: „Vždy dobro nad zlem vítězí, kde kráčel bol, jde ples, jak člověk myslí, takým jest, toť k Bohu mysl vznes.“ Snad ještě jasněji tento proces formuloval otec jógy Pataňdžali: „Jóga je potlačení změn myslícího principu.“ Autoři podobných pouček věděli, že spokojenost či opak zažíváme podle náplně mysli. Historické prameny z mnoha koutů světa jasně ukazují, že toto „tajemství“ se znalo, co svět existuje. Několik nadšenců v západních zemích teprve v posledních osmdesáti letech nalezlo cestu k podobným obsahům.
 

Ovládnutí mysli jako cesta ke spokojenosti

 

 

V knihách je popisováno mnoho různých návodů, jak potlačovat nekontrolovatelnou činnost své mysli. Když člověk pochopí, co se od něj požaduje, může to udělat tím nejpřijatelnějším způsobem, který mu vyhovuje. Ovládání mysli až do jejího vyprázdnění je ten jediný princip spokojenosti, který se absolutně vymyká spokojenosti získávané přes smysly. Smyslová spokojenost je až krutě krátkodobá a prchavá. Spokojenost ztišené mysli je zpočátku také krátkodobá, ale postupem času se prodlužuje až k bodu, v němž může pohltit celého člověka. V józe se tento okamžik nazývá samádhi.

Jednou jsem se o samádhi zmínil před Eduardem Tomášem, který k mému úžasu reagoval celkem chladně, že to nic není a když budu chtít zažít samádhi, že mne vezme kousek za chatu. Tam v jednom vyvýšeném místě jsem samádhi pochopil. Byl jsem překvapen, protože k tomuto slovu někteří lidé vzhlížejí s největší úctou, a já jsem to mohl zažít tak snadno a bez většího úsilí. Později jsem se vypravil na stejné místo, ale nic jsem nezažil, protože toto místo bylo zarostlé bujnou vegetací. Ale už tenkrát jsem pochopil, co je míněno slovem samádhi. Tento „stav“ může zažít skoro každý, aniž by si to uvědomil. Například horolezci nebo ti, kteří zbožňují výlety do přírody a umějí se dívat a vnímat její krásy. Když horolezec leze na skálu nebo turista na kopec, má oči obrácené ke skále nebo kopci. Jakmile dosáhne vrcholu, obrátí zrak do krajiny. V tom okamžiku „náraz“ rozlehlosti a otevřenosti na okamžik zastaví dech i mysl a člověk zapomene na ego. Takový prožitek lze přirovnat k samádhi, které má shodný obsah jako Ježíšovo Království nebeské. Ježíš také zdůrazňoval, že Království nebeské je ve vás! Po těchto slovech je snadné se dovtípit, že zklidňování mysli je celý „zázrak“ k cestě ke spokojenosti. Takto získaná spokojenost je oproti smyslové spokojenosti podstatně hodnotnější a trvalejší, takovou spokojenost nosíme stále v sobě a nikoho k tomu nepotřebujeme. Máme ji neustále k dispozici k okamžitému použití, kdykoliv do ní můžeme ponořit světem znavenou mysl. Tento jednoduchý návod si může každý vyzkoušet, pak zjistí, že to není žádná chiméra, ale že to doopravdy funguje. Zároveň je třeba si uvědomit, že síla niterné spokojenosti záleží i na délce a kvalitě cvičení, jímž se snažíme ovládnout mysl. Podobná cvičení jsou nanejvýš důležitá, pokud chceme následovat Buddhu, který cestu ovládnutí mysli vyzkoušel a učil své následovníky.
 

Náboženství není podmínkou poznání

 

Lidé spojují jméno Buddha a Ježíš s náboženstvím, proto se na první pohled může zdát, že náboženství, která vznikla na jimi propagovaných principech je zpracovaná cesta k poznání. Ale z vlastní zkušenosti tvrdím, že tomu tak není. Náboženství zpřístupňuje určitá teologická témata všem lidem, kteří ale v drtivé většině nechtějí věnovat čas k následování těchto světců a realizovat Pravdu ve svém nitru. Stoupenci náboženství stačí věřit, ale stoupenci Krista či Buddhy nestačí věřit, oni chtějí navíc myslet, snaží se všechny poznatky prověřovat, snaží se popsané stavy plně prožít. Asi plně platí přísloví: „Kdo nechce myslet, musí trpět.“
 

Pomoc víry ve složité době

 

Doba, v níž žijeme, není pro lidstvo dobrá a východisko je v nedohlednu. V minulosti byla v lidech víra pěstována již od kolébky a ještě dnes můžeme u starých lidí pozorovat, že má stále co říci. Pak k víře stačilo přidat touhu po poznání a zrodil se další následník Krista či Buddhy. Dnes ve světě hrubého materialismu, bezbřehého egoismu a hlavně bez víry je to podstatně složitější.

V mnoha dokumentárních filmech vidíme, jak směrem na východ od nás víra krotí egoismus lidí a i v bídě jim dává pevnou oporu. Ještě za mých mladých let byly kostely plné lidí. To že po opuštění kostela se někteří chovali jinak, je už jiná kapitola. Socialismus, kterým se tato doba neprávem nazývala, cíleně zprofanoval náboženskou víru a místo ní nasliboval hmotné zabezpečení. Výsledkem byla téměř zničená víra a malá část slíbených hmotných prostředků. Socialismus zcela zákonitě a za relativně krátkou dobu své vlády padl. Vystřídala jej demokracie jako vláda lidu. Otázkou zůstává, jak taková demokracie vypadá v praxi? Demokraticky jsme si mohli zvolit jednu ze stran, která si sama dosadila své zástupce. Ti ovládáni egoistickým prospěchářstvím se navzájem podporují ve zmnožování svých hmotných statků na úkor lidí, kteří je volili třeba jako menší zlo. Toto doufejme že přechodné období bych nazval od demokracie k oligarchii, která přehlíží anarchii a své voliče dohání ke strachu a beznaději, protože co není zakázané, je dovolené. Protože jsou zákony děravější než cedník, nikdo se nemůže divit lidem, kteří volají po „zlatých časech“. Lupiči chodí do bank jako do samoobsluhy, zkrachovalý a neschopný bankovní úředník dostane „zlatý padák“, provinivší se policista místo toho, aby zaplatil prostředky, které stálo jeho vyškolení, je sice „vyhozen“, ovšem se zajištěním až do smrti. Jinému poctivě pracujícímu člověku se o podobných výhodách nemůže ani zdát. Úplatky za nevyhovující zakázky, podvody, promrhané peníze, za které není nikdo zodpovědný. Vše zaplatí stát, potažmo my, daňoví poplatníci. Někteří majitelé domů, kteří nemají nejmenší zásluhu na zděděném domě, vyžadují na nájemnících neskutečné nájemné, aby jim v krátkosti zaplatili padesát let chátrající dům. Vzhledem k nedostatku práce a výši platů se někteří lidé dostávají do nezáviděníhodné situace. Demokracie, chápaná naším pohledem, je zvláštní nepochopitelný fenomén. Lidé, kteří by měli být tím hlavním činitelem spravedlnosti, se musí dívat, jak mnozí mladí vysokoškolsky vzdělaní lidé (učitelé, vědci, lékaři) berou platy pod republikovým průměrem, zatímco nějaké známé celebritě se stačí svléknout a má vystaráno na roky. Takovým výčtem příkladů, které vidíme kolem sebe, by se dalo pokračovat stále, ale co můžeme udělat, abychom z toho začarovaného kruhu unikli?

 

Únik z životní strasti

 

Dojdeme-li k poznání, že život je očistec (podle křesťanů) nebo strast (podle Buddhy), a psychicky této skutečnosti nepodlehneme, pak můžeme následovat Buddhu, který ukázal, jak se z tohoto marastu vymanit. Nenechme se mýlit významem slova Buddha, které značí osvícení, probuzení, osvobození a které není vázáno k žádné zemi nebo národu. Každý člověk se může stát Buddhou, přestože není buddhistou. Síla stavu Buddhy přitahuje mnohé entity na celém světě a výjimkou nejsou ani v duchovním smyslu zaostalé západní země, proto se i zde objevují přemýšliví jedinci, kteří jsou vábeni tajemnou východní filozofií. Jakmile někdo v západních zemích zvládne učení Buddhy, může ve spokojenosti žít kdekoliv na Východě, ale domnívám se, že by si stejně dobře poradil jogín, který by se měl zapojit do normálního pracovnímu režimu v západních zemích. Příklady a poutavé životní příběhy mnohých realizovaných jedinců kolem nás hovoří, že zvládnutí této nauky v západních zemích je daleko obtížnější, ale o to hodnotnější. Tito jedinci dávají každému člověku naději k uskutečnění stejného stavu trvalého štěstí. Navíc k následování jejich cesty mnoho nepotřebujeme. Nemusíme cestovat do vzdálených zemí, nepotřebujeme žádné finanční prostředky, stačí na pouhou hodinku denně se zavřít do nějaké místnosti či zajít do klidu přírody a zde nerušen vnějším okolím se stále dokola pokoušet ovládnout myšlenky, pokoušet se je pozorovat, jak přicházejí a odcházejí. Nejlépe je myšlenky pozorovat jako promítaný film na plátně, tedy nesnažit se je ovládat nebo do nich zasahovat, ale nechávat je plynout jako řeku.

Za určitý čas jsou myšlenky natolik zvládnuté, že se udrží delší dobu na jednom místě, pak tuto nabytou schopnost použijeme k chápání toho, co nám chtějí duchovní knihy či zkušenosti jiných říci. Tento způsob se dá přirovnat k obrovské místnosti osvětlené 100W žárovkou, která nám sice osvítí celý prostor, ale nedostatečně. Když 100W žárovku vložíme do reflektoru, tak v místnosti bude šero, ale v místech, kam nasměruji reflektor, bude díky světlu z reflektoru vidět podrobnosti. Tak je to i s myšlenkou, neboť nerozptýlená myšlenka dělá divy. Navíc v tomto stádiu ovládnutí myšlenek začne pracovat intuice, proto najednou začneme dostávat odpovědi na otázky týkající se našeho života. Musím ovšem upozornit, že meditace nad otázkami života mohou být pro toho, kdo nebere cestu k poznání vážně, také dost nebezpečné. Hlavní nebezpečí tkví v tom, že ego, kterého se musíme postupně zbavovat a dobrovolně jej ztrácet, se brání. V člověku nastává urputný boj mezi egem a tím, co je za ním a co nazýváme vyšším Já. Tento boj se odehrává na psychické úrovni a každý hledající by s tím měl počítat.
 

Role duchovních knih

 

Domnívám se, že na cestě k poznání není potřeba přečíst mnoho knih z nepřeberného výběru našich knihkupectví. Důvodem bohaté nabídky je skutečnost, že se z duchovního, mystického a ezoterického stal velice výhodný obchod, proto v této literatuře tak často narazíme na autory, kteří nepíší z vlastní zkušenosti. Myslím, že knihy autorů jako jsou Paul Brunton, František Drtikol, Eduard Tomáš a Květoslav Minařík řeknou vcelku vše. Později zjistíte, že všechny knihy mluví jinými slovy o stejném, což je logické. Pravda = Bůh, nebo Bůh = Pravda. Je pro mne až neuvěřitelné, že se ještě v dnešní době lidé dohadují o jménu Boha. Pokud chce někdo dosáhnout poznání, měl by nechat lidi lidmi, protože o poznání jde především jemu. Kam až se dostane, zaleží jenom na něm, a sklízet bude zase jenom on. Není to práce na měsíc ani na rok a nikdo to ani předem nemůže říci. Když se ptali Buddhy na dobu, za kterou lze dosáhnout poznání, tak jeho odpověď byla: „Střelný prach chytne okamžitě, ale mnoho času je potřeba pro zapálení uhlí.“

František Drtikol ve své knize píše, že k němu chodilo mnoho lidí, aby je učil, ale nakonec se smutkem v duši přiznal, že nikdo z nich cíle nedošel. Domnívám se, že vzhledem k době, která je pro poznání potřeba, nelze říci, kdo došel cíle a kdo ne. Všichni učitelé svým učením i knihami pouze zasívají „semeno“, a není už na nich, aby se starali, jestli toto „semeno“ vzešlo. Vzpomenu-li na vlastní poznání a cestu k němu, pak musím přiznat, že také vzešlo ze „semene“, které vložili do knih již nežijící lidé. „Semeno“ poznání ještě nic neznamená, může padnout na neúrodnou půdu, může vzejít a nemusí. Pokud někdo podobné semeno ve svém srdci chová, pak si musí uvědomit, jak důležité je pravidelné zalévání. Buddha ve své řeči praví, že z tisíce jeden pojme důvěru v učení a z tisíce těch, kteří pojali důvěru v učení, jeden nastoupí cestu a z tisíce těch, kteří nastoupili cestu, jenom jeden vytrvá na cestě, a z tisíce těch, kteří vytrvali na cestě, jen jediný dojde cíle.

Popisovat zkušenosti a dobrodiní, které poznání přináší, nemá cenu. Jak popsat nepopsatelnost duchovního zážitku, jak popsat něco, co je mimo chápání člověka obráceného do světa? Jak popsat zamilovanost tomu, kdo nikdy zamilovaný nebyl? Může se vytvořit i názor, ale i ten je od reality hodně vzdálen. Může se najít přirovnání, podobenství, ale samotný zážitek musí okusit každý sám.

Když po určité době strávené na duchovní cestě hledač pravdy začne rozumět duchovním a mystickým knihám, získává jistotu, že kráčí správnou cestou. Polemizovat s někým o poznání je předem ztraceno, protože každý bude uplatňovat vlastní dosažené zkušenosti, nebo se jeho původní snaha rozplyne v planém dohadování se o názorech. Než zažívat podobné případy, je lepší mlčet.
 

Vědění je příčinou spokojenosti

 

Albert Einstein měl pravdu, když prohlásil, že i pouhé vědění dělá spokojenost v duši, natož pak zažité vědomí o životě a nitru člověka. Co víc si může člověk přát, než poznání, na jakém principu pracuje jeho nitro, a v určitých mezích s ním i manipulovat. Lidé ve skutečnosti neznají, co je život, znají pouze to, co je k němu přidáno, a tragicky na tomto pomíjivém pozlátku lpí.

Tajná nauka, kterou na těchto stránkách ve stručnosti popisuji, zná lepší řešení. Pro jasnější výklad si pomohu slovy Ježíše Krista: „Nejprve hledej Království nebeské a ostatní ti bude přidáno“. Kdo zažil Království nebeské, nebude si již chtít nic přidávat, i když je mu dovoleno vše. Ví, že to, co je přidané, je pomíjivé, a to, co nosí v sobě, má kdykoliv k použití a nikdo mu to nemůže sebrat. Až se utvrdí v tomto poznání, bude s ním vstávat a chodit spát. Celý den bude jako v obláčku pohody, aniž by to narušovalo jeho starost o obživu. Tak lze žít Pravdu nebo Království nebeské v praxi. Možná že v daleké budoucnosti se bude toto umění života učit i na školách. Dnes ale veškeré vzdělávání směřuje k vydělávání peněz a nikoliv tomu důležitějšímu - jak správně žít. Jen některé skupinky lidí se snaží žít ideálním životem (například Mormoni v Americe), ale domnívám se, že jako jinde na světě, tak i tam mladí lidé podlehnou „pozlátku“, které se k nim dostává prostřednictvím televize, a tak si i oni nevědomky připravují špatný osud. Mnohé jiné pokusy o ideální život izolovaných společností ztroskotaly vinou dnešní mentality lidí, která je zaměřená k hmotnému prospěchu a k posilování ega.

 

Ideální společnost a individualita

 

Ideální společnost byla také vizí jogína jménem Osho. Začal ji uskutečňovat v indické Puně. Osho dosáhl vysokého stupně duchovního vývoje, proto jsou jeho knihy bohatstvím pro každého člověka, který touží po poznání. Osho viděl soužití lidí, jako velký orchestr, v němž je každý hráč dokonalým individualistou, který na jednu stranu vůbec nepotřebuje druhého, neboť může koncertovat zcela sám, ale na druhou stranu v rámci dokonalé souhry velkého orchestru se stává součástí mohutného jednotného proudu dokonalé hudby. Když koncert skončí a neozve se potlesk davu, nic se neděje, neboť k niternému štěstí nepotřebuje druhé. Osho měl sen vychovávat takové „individualisty“ života, kteří nepotřebují druhého ke štěstí, ale budou součástí harmonického celku bez všech negací, které dnešní svět ničí. Proč? Protože si budou vědomi své jedinečné individuality, tudíž nebudou muset závidět druhým, ani nebudou mít důvod někoho znásilňovat k jakési ideologii. Pro zajímavost uvedu část jeho promluv:

Člověk nemá jeden rozměr, jinak by celý svět byla naprostá nuda. Lidské hledání je v podstatě být zajedno s existencí - oddělenost bolí. V našich milostných vztazích, v menším měřítku, hledáme tu samou jednotu. V lásce k ženě, v lásce k muži, v lásce k příteli, v lásce k nějaké tvořivé činnosti - tanci, hudbě, poezii - se snažíme mít jistou synchronicitu s existencí.

Naše situace je podobná malému dítěti v lese, které ztratilo svou matku a hledá bez ponětí, kam jít. Tato situace láká mnoho vykořisťovatelů. Tato bezmocnost je využita těmi, kdo vládnou, těmi, kdo mají peníze. Bezmocnost je použita k tomu, abys byl přeměněn na otroka, na závislého. Proto všechna náboženství vyvinula speciální programy. Začínají s Bohem, ale s Bohem vaše vztahy nemohou být ničím jiným než tím, co existuje mezi loutkou a loutkářem, nebo otrokem a pánem.

Může se zdát, že tento úryvek zavání kacířstvím, ale máme-li v konečném poznání pochopit i slova Ježíšova, že Království nebeské je v nás a ne někde na nebesích, a že když ho nenajdeme v sobě, tak ho nenajdeme vůbec, bude nám výrok Osha pochopitelnější.

Osho a jeho vztah k meditaci

 

Je zcela samozřejmé, že se duchovně vyspělý člověk, kterým Osho bezesporu byl, vyjádří i k meditaci, bez které se nikdo nikam nedostane. V jedné své promluvě o meditaci píše:

Nejdůležitější je zjistit, co je to meditace. MEDITACE je stav bez myšlení. Meditace je stav čistého vědomí bez obsahu. Když ustal pohyb a zastavilo se myšlení, žádné myšlenky se netoulají, nevznikají žádné žádosti, ve vašem nitru se rozhostilo ticho - toto ticho je meditace. Ale jen v tomto tichu lze poznat pravdu, nikde jinde. Meditace je stav bez myšlení. Meditace je vědomí, že já nejsem mysl. Když toto vědomí pomalu prohlubujete, jdete hlouběji, objeví se prchavé okamžiky - okamžiky ticha, okamžiky čistého prostoru, okamžiky průzračnosti, okamžiky, kdy se ve vás nic nepohybuje, všechno je v klidu. A v těchto klidných okamžicích pochopíte, kdo jste, a pochopíte tajemství tohoto bytí. a přijde požehnaný den, kdy meditace se stane vaším přirozeným stavem. Je to ztracený ráj, který ale může být znovu nalezen.

Výše popsaná meditace, pomocí níž se má člověk dopracovat k poznání, může mnohé adepty odradit, neboť cíle meditace bude považovat za neuskutečnitelné. Nežli se necháme odradit nedůvěrou, bylo by dobré zamyslet se třeba nad následným příkladem. Chceme-li navazovat kontakty s vyspělými civilizacemi, měli bychom se nejdříve civilizovat sami, protože vyspělá technika ještě neznamená vyspělou civilizaci. Budu-li předpokládat, že nějací mimozemšťané přiletí z planety, na které žijí v souladu s přírodou, a poznají v jakém zájmu se zde „civilizoval“ svět, tak si nás vezmou akorát do zkumavky, aby zjistili, co že je to za druh, který dovede ničit prostředí, v němž se pohybuje a na němž je závislý jeho život. Civilizace, která si řeže větev, na níž sedí, pro ně bude jistě raritou. Nevím, jestli by chápali vyspělost západních zemí.

Věda v měnícím se světě

 

Vědecké objevy zcela nesporně táhnou dva fenomény – vojenská oblast a touha po zisku. Vojenství bylo motorem pokroku zejména v dobách studené války, zatímco nyní je to spíše touha po zisku. Na mnoha trzích světa vyspělé západní země předvádějí své zbraňové systémy, aby se již zastaralé techniky zbavili a mohli zisk investovat do dalšího výzkumu ještě dokonalejších zbraní. Důvodem této politiky je snaha udržet si stálou mocenskou převahu. Mnozí si v tomto kolotoči financí a zbraní ani neuvědomí, že jedni sice mají dobře ohodnocenou práci, ale druzí musí někde na druhém konci světa umírat. Jen je potřeba najít potravu pro tyto zbraně a pokud možno ve vzdálených zemích na Východě. Za práci, život. Ale život by měl mít všude na zeměkouli stejnou cenu. Podíváme-li se na mapu současného politického světa, pak můžeme vidět, jak západní země vnucují svoji demokracii a s ní i dosti otřesnou morálku. Domnívám se, že západní vyspělé země by měly ostatní země nechat na pokoji, protože vývoz západní morálky, která pomaličku rozkládá tzv. vyspělý svět, ničí i zvyky tisíciletých kultur.

Svět se za posledních sto let velice změnil. Můžeme polemizovat jestli v dobrém, nebo ve zlém. Technika a lékařská věda udělala veliký pokrok, ale její využívání nepokrývá rovnoměrně celou planetu. Kdyby se ale požadavky a chtění západních lidí přenesly na celý svět, pak by tento egoismus pokračování lidského rodu ohrozil. Již pouhé udržení životního "standartu" ničí planetu a její zdroje zdrcujícím tempem. Co můžeme s touto realitou, kterou si stále ještě málo lidí připouští, dělat?

Domnívám se, že osvětu by v tomto případě měla dělat zejména televize a film. Obě média nám mohou zprostředkovat obrazy i z těch nejodlehlejších míst naší planety. Bohužel valnou většinu lidí naučné pořady a filmy odrazují a raději se dívají na akční scény, naplněné střílením, výbuchy a vraždami. Asi těžko můžeme očekávat zlepšení současného stavu a těšit se z nějakých „šťastných zítřků“. Ke komunismu jsme se nikdy nedostali, reálný socialismus ve všech zemích, které jej okusily, totálně selhal a kapitalismus v nynější podobě asi nebude to pravé. Demokracie v podobě, kterou nyní zažíváme, už také ne. Obávám se, že nový systém nějakého -ismu na úkor demokracie, které se dá také zneužívat, se rodí v Číně. Čína se pokouší realizovat určitou formu kapitalismu, ovšem přísně hlídaného a řízeného. Podaří-li se jim ohlídat nepoctivost, korupci a podvody, pak budou mít západní země více než silného protivníka. Čína bude bohatnout, jako nikdo jiný, a Evropané se mohou "těšit" na Sibylino proroctví o „žlutém nebezpečí". Pak asi přijdou ke slovu zbraně.
 

Proč lidé nehledají východisko

 

Často skloňovaným i prožívaným problémem se stává i terorismus, pro nějž je bitevním polem celý svět. Většina lidí se těmito starostmi vůbec nezabývá, jiní jej berou jako nezměnitelný osud a další, kteří si tyto možnosti připouštějí, mají problémy se svou psychikou a trápí se, protože nemají moc nepříjemnou realitu jakkoli změnit. Podíváme-li se do minulosti, nenajdeme dobu, v níž by jednotlivec prožil svůj život v klidu a míru. Zásadní problém tkví v tom, že lidé žili a žijí svůj život pudově a navíc nad způsobem svého žití nepřemýšlejí. Ale i v dnešní době jsou na naší planetě lidé, kteří žijí svůj život v souladu s přírodou, v souladu se sebou samými a v souladu s Bohem. Vzpomenu třeba některé domorodé kmeny, které podle našich civilizačních měřítek žijí v bídě, ale přesto jim z tváří vyzařuje větší spokojenost než z našich unavených a unuděných tváří. Když si člověk uvědomí podobnou zkušenost, pak se musí zeptat, co je toho příčinou a co je vůbec příčinou spokojenosti v nás? Pod termínem spokojenost si asi každý člověk představí něco jiného, často budou spokojenost doplňovat slova práce, rodina, zdraví, život. Proto se drobnohledem podíváme na stav spokojenosti, který se ve své podstatě u všech lidí projevuje naprosto stejně, podobně jako bolest, zlost, závist nebo jiné vnitřní stavy. Ke stavu se každý člověk snaží přidat i místo, v němž se různé psychické odezvy rodí, ale duši - psýché (řecky motýl) - bychom jen těžko hledali. Raději hledejme důvody, které vyvolávají stav spokojenosti či naopak stav nespokojenosti. Spíše než různé hmotné skutečnosti kolem (uskutečněná či neuskutečněná přání) se stavů spokojenosti či nespokojenosti týkají citové prožitky, které se vždy dotknou ega, které stejně jako duši (psýché) nemůžeme uchopit, ale jen vycítit.
 

Zničení ega

 

Mnohé knihy duchovního charakteru nám napovídají, že i neuchopitelné ego lze zničit. V první fázi se ego pokusíme nalézt. Opět si pomohu minulostí a konkrétně vytesaným nápisem v řeckých Delfách: „Člověče poznej sám sebe"! Podobně v dobách největší slávy pyramid a později při zasvěcování monumentálních křesťanských klášterů se nauka ke zničení ega vyučovala a předávala dalším generacím. Všechny správné duchovní knihy jinými slovy, jinými výrazovými prostředky, mluví o stejném významu vnitřních prožitků, bez kterých je realizace a uskutečnění Poznání zcela nemožné. Nejprve člověk toužící po poznání ovládne hru s myšlenkami, vzápětí tyto myšlenky začne chápat, aby se je nakonec naučil řídit. Pro mnohé hledající asi nemožná věc, ale věřte, že pouze zdánlivě. Abychom ovládli své myšlenky, je nutné nejdříve se dostat nad ně, odstoupit od jejich obsahu a indiferentně na ně pohlédnout ze stavu svědka či tichého pozorovatele. V tomto stavu, s absolutně čistým vědomím pak můžeme rozehrát nejzajímavější osudovou partii svého života. Je to maximum, kterého člověk může dosáhnout, pak může z těchto „výšin“ pozorovat svět a v rámci svých možností jím „proplouvat“. Popis celého procesu je náplní „tajných nauk“ vyučovaných nejen v Egyptě či Tibetu, ale pod různými názvy po celém světě, neboť je to tisíciletími ověřený proces v nitru člověka. V Evropě se tato nauka skrývá pod pojmem mystika, což je na vnitřní zkušenosti založený přímý dotyk s nadpřirozenou (božskou) skutečností. Bývá spojena s meditací a kontemplací. Poznání spojené s mystikou je nadřazováno nad jiné formy poznání. Z toho lze usoudit, že je zde určité Poznání, které není běžné, a málo lidí o něm ví. Je obrovská škoda, že dostatek knih s těmito tématy nepřitáhne větší počet lidí na cestu Poznání.

Zkusme se podívat na sebe a na proces, který se v nás odehrává, když se pohroužíme do obsahu nějaké knihy nebo v poslední době stále častěji do děje televizního seriálu. Zákonitě si vybíráme obsah, který nás přenese do našich představ, a ty jsou u každého jiné. Někdo má rád romantiku, druhý cestopisy, jiný historii, literaturu faktu, fantasy, sci-fi, životopisy. V současnosti jsou snad nejsledovanější seriály. Který fenomén přitahuje valnou většinu lidí k pohledu do zrychleného života nějaké rodiny, jejich problémů, vzájemných vztahů, lásek, nenávisti, životních vítězství a proher? Samozřejmě, že se člověk chce ztotožňovat s aktéry filmu, možná může v ději i hledat odpovědi na své problémy, ale místo toho jen množí emoční zmatek, do něhož se stále více zamotává, místo aby rozplétal tajemné předivo světa.

Každý člověk má na vybranou – buď poznat sebe samého a potažmo i svět kolem sebe, nebo sebe vyzdvihnout jako vzor a odsoudit vše, co nespadá do zažitých představ. Je neštěstím současného světa, že první možnost je žitá jen hrstkou prohlédnuvších a druhá možnost je drtivou většinou lidstva ctěna jako nepsaný zákon. Tak zákonitě přichází střet kultur, zvyklostí, názorů a později i zbraní. Příklady minulosti i současného světa snad ani nemusím vyjmenovávat. Neštěstím současného světa je technická vyspělost vedená zaslepenou mocí, tou mocí, která se bez skrupulí snaží vnutit své představy druhým. Brzkou katastrofu světového konfliktu může zmařit pouze „zasvěcenec“, kterému morálka znemožní zneužití Poznání. Ale svět je nepoučitelný a moc je soustředěna v nepravých rukou. Možná ti mocní ani netuší, že důsledky, které svými neuváženými činy zaseli, je brzy dostihnou. Snad je to osud, nebo podle východního učení karma, ale v každém případě je to realita, kterou pozorujeme i žijeme, proto do ní musíme zahrnout i sebe samé. Jestli s tím chceme něco udělat, záleží jenom na nás. Přiznejme si, že víme, co má udělat ten druhý, ale na sebe nenecháme ani sáhnout. Jak se nám daří zvládnout své postavení, do kterého jsme se (z nám dosud neznámých okolností) dostali? Nerodíme se náhodou do námi připraveného prostředí, které už umíme zvládat, a dalším vzděláváním a poznáváním se vypracovávat výš? Žijeme v době, kterou lidstvo ještě nikdy nepoznalo, za posledních sto let šel vývoj takovým tempem, s nímž si asi neporadíme, nevrátíme-li se ke starým moudrostem a třeba i k východní filozofii. Objevy se vrší na sebe tak rychle, že není dost možné se v nich orientovat, a mozky běžných lidí jsou vystaveny takovému náporu, že se to dotýká i jejich „duše“.
 

Zaklínadlo víry a cesta k Pravdě

 

O víře jsem se zmínil již na předchozích stranách, ale dovolím si předestřít ještě jeden pohled. Po tisíce let na celé Zemi a ještě dnes na dvou třetinách planety žije víra v srdcích lidí. Někdy to může být vždy nenásilná víra buddhistických stoupenců, jindy umírněná křesťanská či islámská víra nebo převrácená víra islámských fanatiků, kteří jsou schopni pro svou víru pokládat životy. Za zcela jinou víru položili své životy i mnozí, jejichž jména dodnes skloňujeme – Ježíš, Sokrates, Jan Hus a tisíce dalších. Víra je zaklínadlem mnohých politiků. Politici touží po víře voličů ve svůj program již od počátků demokracie. Ale jak se k víře staví školství a potažmo drtivá většina sdělovacích prostředků? Domnívám se, že by se mělo lidem nepokrytě vysvětlovat, na jakém základě víra a veškerá náboženství nebo i církve vznikaly, aby si lidé sami udělali obrázek, jestli jsou to bludy, nebo naopak na tom může být něco pravdivého.
 

Vliv škol a systému vzdělávání

 

Například v amerických školách studenti po učitelích vyžadují, aby k diskutované otázce zaujali nějaké jasné stanovisko, což je i pro mnohé učitele kruté dilema. Stanoviskem, z něhož by měla výchova vycházet, je Pravda, která byla již tolikrát zodpovězena snad ve všech kulturách světa. Samozřejmě Pravda byla vždy přístupná pouze zasvěceným, kteří byli vybíráni podstupováním různých zkoušek, protože ne každý je schopný tyto Pravdy chápat a sám je uskutečňovat. Cesta k Pravdě je proces, který se odehrává v nitru člověka a nemá s vírou ani vědou nic společného. Je to podle Buddhy skutečnost ve vlastním prožití. Literatura nazývá prožitek této skutečnosti osvobozením. Od čeho se zasvěcenec osvobodí? Od bludů, které jsou lidem předkládány od kolébky po hrob a které se podle pokroku či úpadku vědy stále mění. Cesta od bludů k Pravdě je dobrovolná, kdo chce Pravdu okusit, musí se k ní úzkou a mnohdy zarostlou cestičkou vyrazit sám. Škola, která by měla být stěžejní přípravou na život, se naneštěstí zabývá pouze jednou částí vzdělávacího procesu a připravuje své posluchače k pouhému vydělávání peněz. Ale jak se postarat o vlastní duši a její rozkvět, o duši, která je odpovědná za spokojenost či nespokojenost nás samých? Doba změně nepřeje, proto ani tento problém nebude v horizontu několika desítek let vyřešen. Starost o vlastní duši je v současné době podstatně složitější než v dobách dřívějších. Technická civilizace prostřednictvím tisku, rozhlasu, televize a internetu jeho mysl zásobuje takovým způsobem, který mu nedovolí, aby se na chvíli zastavil a zamyslel se, což je tím nejdůležitějším předpokladem k nastolení trvalé spokojenosti v nitru.
 

Vliv církve, vědy a odkaz minulosti

 

V minulosti byli za Pravdu zbytečně upalováni lidé, a co jim je platné, když se dnes za tyto hříchy kdokoliv omlouvá. Domnívám se, že i dnes jsou církve více než háklivé, když jim kdokoliv ubírá oddané "ovečky". Vždyť by mělo být zcela jedno, kterou církev si člověk vybere, protože všechny hlásají pokoru, dobro, lásku a cestu k Bohu (uskutečnění). Jak uskutečnit všechny ty pozitivní lidské vlastnosti, jak a kde hledat to vyšší, které má být podle církví, bible i dalších starých knih někde v nás. Moderní věda navzdory vyspělé technice dosud tyto atributy nenalezla. Je postup v hledání podle starých návodů jistější než podle vědců? Je, ale abychom se dopátrali pravdivých výsledků, museli bychom postupovat podle praktik osvědčených již v dávné minulosti. Pro názornost uvedu příklad z jedné knihy, kde pisatelka popsala praxi, kterou podstupovali mniši v Tibetu:

       ..Pokládá-li lama žáka schopného dalšího pokroku, určí mu program duševního vývoje. Tibeťané jej shrnují třemi slovy, která označují jeho etapy: Tawa: pozorovat, zkoumat. Gompa: uvažovat, přemítat. Čjépa: naplnění a plod obou předchozích cviků.

       Jestliže mladému mnichu není vůdcem lama bydlící v klášteře, nebo rozjímající poustevník, tu se obraz změní. Vyučovací Metody se stanou bizarními a někdy až barbarsky hrubými.

Etapy duševního pokroku na "Přímé cestě" jsou tyto:

1.	Číst velké množství knih o různých náboženstvích a filozofiích. Poslouchat hovory mnohých mudrců a učitelů, přidržujících se rozmanitých teorií. Sám zkoušet hojné Metody všeho druhu.
2.	Vybrat si jednu nauku ze všech prozkoumaných a ostatní opustit, právě jako si vybírá orel kořist uprostřed stáda.
3.	Zůstat ve skromném postavení, vypadat velmi poníženě, ustupovat do pozadí a nesnažit se, abychom se stali velkými tohoto světa. Ale za touto rouškou bezvýznamnosti povznášet ducha velmi vysoko a vznášet se nade všemi světskými poctami a slávou.
4.	Být netečný ke všemu. Dělat jako pes nebo vepř, kteří žerou, nač náhodou přijdou. Nevybírat mezi věcmi, které se naskytnou. Nijak neusilovat, abychom dosáhli, nebo se vyhnuli; brát, co se namane, bohatství nebo chudobu, chválu nebo pohrdání. Přestat činit rozdíl mezi ctností a neřestí, slávou a hanbou, dobrem a zlem. Nermoutit se, nelitovat, ať se děje cokoliv a na druhé straně se ani neradovat, ani se něčím nevychloubat.
5.	Bez dojetí a s volným duchem pozorovat sporná mínění a různé druhy činnosti bytostí. Myslit si:" Taková je povaha věcí, chování různých individualit". Dívat se na svět, jako se dívá člověk z nejvyšší hory v krajině na údolí a nižší vrcholky než jest jeho.
6.	Šestá etapa se nedá popsat, rovná se pochopení prázdna.

Ve vážnosti jsou zvláště dvě cvičení směřující k dosažení "úplné emancipace".
Jedním je bedlivé pozorování ustavičného pohybu ducha, bez jakékoliv snahy překážet mu. Druhým je naopak zastavení toulajícího se ducha a jeho ustálení, aby se myšlenky soustředily na jediný předmět.

Z těchto moudrých řádek je vidět, že v minulosti byl vždy kladen největší důraz na vzdělávaní "ducha" oproti dnešní honbě za penězi. Ve východních zemích byl tento přístup ještě nedávno naprosto dominantním, ovšem pronikáním západních "hodnot" se původní stav trvale narušuje, proto nyní můžeme pozorovat střet kultur Východu a Západu. Lze předpokládat, že kulturní střet do budoucna nepřinese nic dobrého. Osvobodit se z důsledků této předpovědi může pouze jedinec, který třeba výše uvedeným cvičením pronikne do své „podstaty“ – pozná sebe samého a uskutečnění stav, který Tibeťané vyjádřili příslovím: „Kdo dovede žít, dovede žít i v pekle!“ Mnozí lidé se domnívají, že návštěvou Indie nebo Tibetu získají nějaké duchovní zkušenosti, ale v drtivé většině se jejich zbožné přání nenaplní. Budou-li se ale řídit návodem, mohou hodnoty, které se cvičením probudí, dosáhnout na jakémkoliv místě. Ovšem musí se připravit na skutečnost, že proces určitě nebude otázkou týdnů ani měsíců.

Pomoc na cestě k Poznání

 

Aby se člověk začal o duchovní oblast cílevědomě zajímat, musí mu slova, věty či myšlenky, s nimiž se setkává, rezonovat s niterným stavem duše. Rezonanci podmiňuje „archetyp“, který se ve střetu s věčnými pravdami projeví. Funkčnost archetypu, který bychom mohli nazvat Boží, se může potvrdit například chápáním přírody v tom nejvyšším smyslu. Uvedu několik výroků, které člověku na duchovní cestě napoví, je-li připraven zvládnout učení a je-li schopen probudit se k samotné skutečnosti.

...	Považujeme osamělost za kletbu, ale když dosáhneme moudrosti, díváme se na ni jako na požehnání. Musíme se vyšplhat na Everest svých snů a zvyknout si žít mezi vrcholy osamělosti. Neboť hledáme-li duši mezi zástupy, nalézáme pouze bezduchost, a hledáme-li pravdu, tu odhalujeme větší neupřímnost.
...	Všechna náboženství a filozofické systémy mohou vést pouze k jistému bodu, vždy stejnému - k citově rozumové představě Boha - a to co je nejdůležitější, zasluhující být nazváno pravým činem, leží nad Tím v realizaci.
...	Jiní se mohou odvracet v zoufalství nebo být znechuceni od krutostí světského dění, ty musíš hledět skrze něj a za něj. Druzí mohou světové dění ignorovat nebo utíkat před jeho ošklivostí, ty jej musíš zahrnout do svého řádu věcí, a když jej zahrnuješ, současně je musíš překročit svým filozofickým poznáním.
...	Hledat je třeba To nejvyšší - a ne pouze více nebo méně vznešené iluze.
...	Jsme schopni vnímat pouze nekonečně malou část projeveného absolutna. Vyšší formy Jeho projevu jsou mimo dosah našeho vědomí.
...	Svět je viditelný a člověk v něm musí žít. Může však žít klamán pocitem jeho skutečnosti, nebo se probudit k samotné skutečnosti, která se skrývá za zdáním světa.

Dokud se člověk nebude chtít poučit z minulosti, a bude jenom doufat, že se vše jednou vyřeší samo, je jenom snílek, který se o opaku bude bolestně přesvědčovat každý den.

Náhled moudrosti na morální devastaci

 

K dalšímu náhledu na svět a život v něm si pomohu citací jedné moudré knihy, vydané roku 1939. Kdyby se tehdejší autor mohl podívat na současný svět 21.století, byl by asi podstatně ostřejší, neboť morální úroveň lidí se od té doby ještě více snížila.

       .........Pozorujeme-li život, jak se dnes kolem projevuje, dospějeme při správném patření k přesvědčení, že nynější doba je převážně hmotařská v teorii i praxi. Většina lidí má pochopení pro prožitky smyslové, jejich ideálem je sobecké plnění různých radostí a rozkoší, bezohledné uspokojení osobní ješitnosti, prožívání požitků hrubšího a ušlechtilejšího druhu a dosažení vymožeností civilizace. Vládne téměř všeobecně bezmezná chtivost po hmotných výhodách a statcích jako prostředku, jímž si možno opatřit každou touženou zdánlivou potřebu a rozkoš, vládne téměř všeobecně kořistění se vší sobeckou bezohledností v zápase jednotlivce proti jednotlivci, celých tříd obyvatelstva proti sobě, všech proti všem, v boji bez konce se všemi zhoubnými důsledky.

Pláče-li člověk dobrý a zlý se směje, trpí-li slabý člověk a silný moci se těší, nuzuje-li se poctivec a padouch hýří, plahočí-li se člověk ušlechtilý v šlapacím mlýnu všedního života a člověk mělký se provaluje v blahobytu a zahálce, krátce - vidí-li myslící tvor všechna ta provinění proti běžnému pojmu spravedlnosti, žádá si jako praktik odpomoci a jako teoretik prohloubení svého poznání až ke kořenu všeho patrného zla, v níž by nebyl cit zraňován rozumem a rozum zneklidňován citem. Stupeň poznání, v němž člověk podle skutečnosti chápe vše, co se děje, jakožto zákonné, a proto v daných poměrech nevyhnutelné, je správným světovým názorem. Nynější doba nemá takového názoru, aniž zná správnou cestu k odpomoci tisícerým sociálním nedostatkům; jeden názor žádá více lásky, druhý více policie, jiný navrhuje různé prostředky proti nezaměstnanosti, žebrotě, nemravnosti, nemocem, válkám a dalším neblahým projevům lidské působnosti; podobné více méně marné snahy možno za nynějších poměrů srovnat čerpáním vody z potápějícího se člunu, aniž se kdo snaží vyspravit díru v jeho dně, neboť nikdy nebude dosaženo opravdového a trvalejšího zlepšení ve spolužití lidské společnosti, pokud nenastane všeobecné vyjasnění myslí v tom, čím život podle skutečnosti vlastně jest, co jest jeho pravou a co jenom zdánlivou hodnotou.

Jelikož není správně chápán smysl a význam života podle skutečnosti, proto obecně představuje hodnotu o sobě, čímž bezohledný sobecký boj existenční je mnohdy pozvedán k stupni ctnosti a při přece se hlásícím svědomí halen v roucho nejrůznějších tzv. ideálů, ač se může skutečná pomoc dostavit jenom ze správného myšlení a nazírání, jako u potápějícího se člunu z vyspravení trhliny. Správné myšlení a nazírání všemi vrstvami lidské společnosti, zvláště o hodnotě života a smyslových jevů, otevře zcela jiné obzory a donutí uvažovat při všem konání, směřujícím k bezuzdnému ukojení chtíčů, o důsledcích, plynoucích nutně z hrubé sobeckosti.

Běžný rozum, i když prošel školami vědy, je sotva schopen proniknout spletité a zauzlené cesty všedního života, tím méně ovšem hloubky skutečnosti, což se podaří jenom géniům zřídka se vyskytujícím a ruce si podávajícím přes mnohá staletí.

 

Realita těchto faktů přetrvává mnoho desítek let a bude zcela jistě použitelná i v budoucnosti, protože lidé jsou naprosto nepoučitelní. Snad je to tím, že každá generace si myslí, že je chytřejší než ta předešlá, odmítá zkušenosti svých předků a tvrdí, že vše bude dělat lépe. Jakmile zjistí svůj tragický omyl, je na smysluplnou nápravu většinou pozdě. „Kdyby mládí vědělo a stáří mohlo,“ hovoří nad těmito tématy jedna lidová moudrost a druhá, neméně výstižná, hned přidává: „Naučte lidi, aby správně mysleli, nebude pak třeba je nutit, aby správně jednali.“

 

Věda jako protiklad Boha

 

Domnívám se, že dosti matoucí jsou i výsledky vědy, lidé by je neměli přijímat jako neměnné dogma, ale měli by se i nad nimi hluboce zamýšlet. Vědci například zjistili, že ve vesmíru jsou miliardy galaxií, kterých je prý víc, než zrnek písku na všech plážích světa. Pohled makrosvěta vystřídáme jiným náhledem a vezmeme si vědecký příklad z mikrosvěta. Zvětšením kapky vody na velikost zeměkoule, bude atom v tomto poměru velikosti olivy, a dále, olivu zvětšenou na průměr dvě stě metrů, budou mít proton s neutronem velikost prachu. Ve všedním životě nám to zcela jistě nepomůže, ale tato porovnání by měla napomoci pokoře a vzápětí i umenšit naše ego. Místo toho můžeme v tisku číst, jak se většina lidstva chová zcela opačně. Například někteří vědci jásají, že pokoří Boha vytvořením myslících robotů, kteří budou podobní lidem. Kde se bere jejich pýcha a nestoudnost? Jako by ani nečetli světoznámou vizi robotů v díle Karla Čapka R.U.R. I další vize Karla Čapka v dílech Krakatit a Bílá nemoc, nebo vize autorů vědeckofantastických filmů nevěští nic dobrého. Podobné vize vycházejí ze stále opakujícího se scénáře pýchy a touhy po moci.

Stejně jako by lidé neměli vše publikované brát jako neměnné dogma, měli by se zamyslet i nad významem slova Bůh. Nedbat na tlak materialistů, jež se snaží tento pojem i jeho duchovní význam trvale vypudit z myslí lidí, kteří jsou pak podstatně tvárnější na poli hmotného ovlivňování. Málokdo si připustí, že i tento vesmír, na který se dívá a který se mu zdá skutečný, jsou jen světla hvězd, které už možná neexistují. Nejen pohled na hvězdy přivolává další otázky. Je naše planeta, která nese život v tolika bohatých formách, ve vesmíru jediná, nebo je jich víc? Proč se vše rodí a zase umírá? Má to účel - a jaký? K jakému cíli to vše spěje? Je život náhoda, jak tvrdí vědci, nebo je řízen námi nepochopitelnými silami? Jsou to stále stejné otázky, které si kladlo lidstvo, co svět trvá. Jsou to otázky, na něž není možné jednoznačně odpovědět. Protože se hmatatelné odpovědi v reálném světě nikdy nedočkáme, můžeme hledat v oblasti ducha.

Skutečnost, že genetici dokáží zasahovat do DNK, ještě nic neznamená, když uvážíme, že člověk žije na duchovní úrovni, kde každé jeho jednání, pocit, ba i myšlenka jako příčina spouští následky, jež se v negativním smyslu, třeba jako nepříjemné emoce nebo jako nemoci odrážejí v hmotném těle. Naneštěstí současnou vědu duchovní rovina vůbec nezajímá.
 

Cesta k Pravdě

 

V různých duchovních knihách se můžeme dočíst, jaké zkoušky museli adepti, kteří toužili po pravdě, podstupovat, aby jim byla tajemství života postupně sdělována. Položme si otázku, proč musela být tato tajemství sdělována pouze několika vyvoleným a proč nejsou podobná tajemství sdělována dnes, když by je dnešní svět potřeboval jako sůl? Odpověď zabolí především ty, kteří se snaží obhajovat vzestupný proces úrovně lidského bytí. Drtivá většina lidí není absolutně schopna podvolit se morálním zásadám, které jsou podmínkou pro „zasvěcení“ do těchto pravd. Stav současného světa je důsledek sobeckého zneužití některých z věčných pravd lidmi, za což zákonitě trpí i celé lidstvo. Psychologická podstata mysli, telepatie, mimosmyslové vnímání byly součástí „tajných nauk“, ale dnes je všechno podřízeno nátlaku na lidské jedince, ať už ve formě vtíravé reklamy, nebo podpoře válečné mašinérie. Jediným účelem této části zděděných pokladů minulosti je v současném materialistickém světě honba za stále větším ziskem. Jedinec nemá naději změnit stav věcí vnějších, ale zcela jistě může změnit stav věcí vnitřních a najít cestu k pochopení věčné Pravdy. Zkusme si Pravdu definovat.

Pravda je to, co je mimo jakýkoliv protiklad a prosto veškeré pochybnosti; co je za samotnou možností jak protikladu, tak pochybností; co je za změnami, střídáním času a proměnlivosti života; provždy jedno a totéž, neměnitelné a neměnící se; univerzální, a proto nezávislé na veškerém lidském myšlení.

Jen tehdy, když myšlení není pouze přísně logické, ale také přísně neosobní, jen tehdy, když postupuje k nejkrajnější mezi a spočívá v celém svém postupu na faktech, jež jsou všeobecně platná, jež mohou být přezkoušena a ověřena právě tak v pouštích severní Afriky jako v ulicích přelidněných měst a jež budou stále platná za deset století, tak jako jsou v dnešní době, pouze tehdy zaslouží si myšlení vznešeného jména rozum.

Jak můžeme ověřit svou víru, brzdit a kontrolovat svou intuici, zkoumat zkušenosti meditačního zážitku, poznat, zdali naše logika pracuje se všemi možnými fakty nebo ne, a vyloučit omyly každé z těchto metod? Existuje pouze jediná odpověď na všechny tyto dotazy, jediný prostředek, jak uklidnit naše pochyby, jež se jich týkají, a to je, že musíme začít a skončit se zákony rozumu, jakožto jediným kritériem úsudku. Neboť jedině kritickým rozumovým uvažováním mohou být taková zkoumání provedena úspěšně.

Tak přicházíme k závěru, že budou vždy dva možné způsoby pozorování světa. První stanovisko je mnohonásobné a může zahrnovat nespočetné stupně toho, co je považováno za skutečné nebo pravdivé, ale je vždy zahrnuto do toho, co se v logice technicky nazývá klam primitivní, podřadné, relativní, obyčejné, prosté, praktické, jako stanovisko zdravého rozumu, pokusné, bezprostřední, částečné, jevící se, místní, nevědomé a zřejmé. Druhé hledisko může být označeno jako absolutní, nejzazší filozofické, úplné, jedinečné, nadřazené, poslední skryté.

Musíme pochopit a k tomu bude třeba soustředěné jemnosti myšlení, že nikdy nepoznáváme panoramatický vnější svět sám o sobě. Vidíme tento svět pouze nehybnými brýlemi smyslových zpráv, které o něm dostáváme. Nemůžeme jej přímo pozorovat. Přímo pozorujeme jen mentální reakci na něj, to jest, pozorujeme sami sebe! Aniž jsme si kdy uvědomili tuto jistotu a jednoduchou pravdu, žijeme ve dne v noci ve světě, který pro nás vytvářejí vjemy. Nevědečtí a nefilozofičtí lidé nikdy netuší tuto pravdu.

Celé pořadí se jeví takto; podnět smyslového ústrojí nějakým vnějším předmětem, potom přijde smyslový dojem, dále nervový přenos, za čtvrté mozková odpověď, za páté odpověď podvědomé mysli (vjem) a konečně plně vědomá odpověď (mentální obzor, myšlenka o události, představa, myšlenka).

Obvykle známe jen šesté stadium, protože je dokončenou a běžnou vědomou zkušeností, kdežto páté je pouze surovina.

Mysl nevědomky promítá své vjemy do prostoru a pak se dívá na věci, které sama vytvoří.

       Mysl sama je hlavním pramenem svých vlastních zkušeností.
       Říše mysli zahrnuje vše, co vidíme, slyšíme, hmatáme a chutnáme.
       To co ovládá mysl, diktuje to, co máme vnímat.
       Čas je způsob myšlení.
       Pokud přijímáme zkušenosti o světě, musíme je nutně zažívat jako jev v prostoru  a událost v čase.
       Proud vjemů je nepřetržitý. Neustále tvoříme četné myšlenky, neboť to je skutečný smysl lidské zkušenosti a mysl musí rozlišovat jednu od druhé. Jeden vjem předmětu musí být odlišný od druhého, má-li tento předmět být vůbec vnímán. Mysl musí určit zvláštní tvar pro všechny představy. To činí tím, že je dává do prostoru, že je rozprostírá, že staví každou představu do prostorových rozměrů délky, výšky a šířky. Kdyby tak nečinila, nemohlo by vědomí jinak pracovat jako vnímání. Kdyby se tak nestalo, znamenalo by to, že by nemohla existovat žádná představa odděleně, a proto by nemohla existovat vůbec.

Z předešlého pojednání o Pravdě lze vidět, že cesta k poznání není jednoduchá, protože tělo, pocity a myšlenky se musí stát předmětem meditací, navíc si na meditace musí člověk udělat patřičný čas, který je zaklínadlem současné doby. V dnešním materialistickém světě většinou čas lidem chybí a záleží na každém, jestli je ochoten jej obětovat ve prospěch hodnot, které prozatím ani netuší.

 

Kořeny budoucí totalitní společnosti v nezdravé víře

 

Lidé se stále pokoušejí nacházet odpovědi na stvoření, na život, na smrt a samozřejmě i na význam bytí. Na základě těchto otázek se proti sobě postavily dva myšlenkové proudy, jejichž srovnání a názorový střet ukáži na příkladě USA, kde našlo vhodné prostředí protidarwinistické hnutí ID (Inteligent Design). Velmi sledovaný televizní seriál stoupenců ID odhaluje záhady života a je v ostrém rozporu se závěry teorie Charlese Darwina. Vyznavači Darwinovy teorie tvrdí, že ID je sice šílené hnutí, ale v žádném případě jej nelze podceňovat. Cílem hnutí ID je od základů změnit společnost, otázka evoluce je pouze začátek. Jen slepý nevidí, že zastánci hnutí ID jsou na nejvyšších státních postech a mohou ovlivňovat tvorbu budoucích zákonů. Jakmile bude na místo vědy dogmaticky postavena víra, je možné dělat s lidmi cokoliv. Stoupenci ID samozřejmě takové snahy popírají, hlavně tvrzením, že darwinismus vytvořil živnou půdu pro protináboženská hnutí, která lidstvu přinesla ta největší neštěstí - fašismus, komunismus a imperialismus. Evoluci zastánci ID popírají tvrzením, že pro evoluční teorii nebyly nalezeny žádné důkazy, naopak například na zkamenělinách prý je vidět, že se tu různé živočišné druhy objevovaly najednou a vždy úplně vyvinuté. Darwinisté současný světový názor stvořili a lidé z ID chtějí tento názor od základů změnit. Zůstává otázka, zda to bude k lepšímu nebo zda i toto hnutí nemíří do určité totalitní společnosti.

Pokud shrnu poznatky z vlastního letitého duševního bádání, tak se musím odklonit od vědou podporovaného jediného evolučního vývoje. Malý vývoj a různé přizpůsobování zde určitě byly a jsou, ale nedovedu si dost dobře představit, že když nějaká forma života bude tisíc let mávat končetinami, stanou se její kosti dutými, obrostou peřím a ona se vznese do oblak.
 

Kam asi míří evoluce člověka

 

Vrátím se do svého mládí, když jsem s ostatními kluky pozoroval dívky stojící před školou a náš odstup se dal vyjádřit slovy „půvabe, tvé jméno je žena“. Naši dědečkové šíleli, když ženy při "kankánu" odhalily podvazky na punčochách. Vývoj šel dál a zanedlouho nahé dívky nabízejí své přednosti v každé trafice. Současným mladým hochům můžeme nynější stav volného sexu a pornografie jenom "závidět", navíc se dnes dívky chlapcům nabízejí samy. Ale když se nad vším tím volnomyšlenkářstvím v sexuální oblasti zamyslím, není jim co závidět, protože pro spokojené manželství a rodinu je pro obě strany tato volnost strašně zrádná. Darwin třeba ve své teorii říká, že vývoj nemusí trvat miliony let a někdy mu stačí i pouhé staletí, v němž se třeba o člověka jako živočišný druh postará AIDS a jiné podobné nemoci.
 

Symbióza člověka s přírodou

 

Televizní pořady a filmy nám zprostředkovávají poutavé pohledy do říše zvířat. Od pralesa přes poušť až po mořské hlubiny můžeme pozorovat dokonalost, kterou je každý živočich vybaven. Častokrát jsou výjimečné vlastnosti různých živočichů motorem vědeckého pokroku. Dokonalost v živočišné říši můžeme na jedné straně obdivovat, ale zároveň nám vytane na mysli dokonalost potravinového řetězce, která se nám lidem zdá být přespříliš krutá. Jakou pak má život cenu, když se jeden tvor stává potravou druhému tvoru? Snad si i dáme odpověď, že příroda všechny děje moudře a ve svůj prospěch řídí. Ale když se pak člověk snaží do tohoto přírodního modelu včlenit sebe, pak jej bezděčně napadne, jestli tady nejsou války z tohoto samého důvodu? Vědci se stále dohadují, jestli při současném růstu obyvatel nás planeta uživí. Po několika desetiletích populačního růstu je Země zdevastována jako nikdy předtím. Nerovnoměrný vývoj výstižně vyjádřil výzkum lékaře Stanfordské university Philipa M. Hartera:
 

Země jako vesnice.

 

Kdyby se celá populace planety Země smrskla na vesnici o počtu 100 obyvatel, kde by byl zachován poměr všech lidských odlišností - jak by potom tahle maličká různorodá vesnička vypadala?

Ve vesnici by žilo:

 

Zkusíme-li o tom přemýšlet třeba tímto způsobem:

1.	Žiješ-li v pěkném bytě, máš-li dostatek jídla, umíš-li číst, pak jsi členem úzké skupiny lidstva.
2.	Pokud se ráno vzbudíš a budeš více zdravý (-á) než nemocný(-á), pak jsi šťastnější než celý milion lidí, kteří nepřežije tento týden.
3.	Pokud jsi nebyl(-a) nikdy v bitvě či nezažil(-a) osamělost uvěznění, utrpení mučení nebo sevření hladu, jsi na tom lépe než 500 milionu lidí tohoto světa.
4.	Pokud můžeš svobodně vyznávat svou víru a nebudeš se muset obávat ponížení, zatracení, mučení či smrti, jsi šťastnější než miliarda lidí, jimž je tato svoboda upřena.
5.	Pokud máš jídlo v lednici, oblečení na sobě, střechu nad hlavou a kde spát, jsi bohatší než 75% lidí této planety.
6.	Máš-li peníze v bance, ve své peněžence a střádáš své úspory byť pouze do kasičky, pak jsi mezi 8% nejbohatších lidí této planety.
7.	Pokud jsou tví rodiče naživu, jedná se o velice vzácný případ.
8.	Držíš-li hlavu zpříma, s úsměvem na tváři a jsi skutečně vděčný osudu, jsi požehnán(-a),neboť většina lidí tuto možnost má a nedělá to.
9.	Držíš-li něčí ruku, objímáš-li někoho nebo se jen dotýkáš jeho ramene, jsi požehnán(-a), neboť umíš nabídnout léčivý dotek.
10.	Pokud můžeš číst tuto zprávu, jsi požehnán dvakrát, protože na tebe někdo myslí a co víc, jsi šťastnější než 2 miliardy lidí, kteří nedokážou číst vůbec.

Jestliže je země při tomto nepoměru už tak zdevastovaná, jak by to asi vypadalo, kdyby měl každý člověk na planetě všechny vymoženosti, které máme my v srdci Evropy. Jak je smutné pozorovat lidi, kteří si při všem tom blahobytu naříkají a dávají najevo svou nespokojenost. Chtějí stále více, když vidí bohatšího souseda a omlouvají své egoistické chtění lidskou přirozeností.

 

Čeká nás neodvratný střet civilizací?

 

Přestože můžeme být na druhé straně zeměkoule za několik hodin, tak v myšlení a způsobu života je vzdálenost hodně veliká. Dnešní boj a nesrovnalosti ve světě se týkají zejména rozdílu mezi Západem a Východem, rozdílem, který nelze v brzké době překlenout. Je velice zajímavé, že toto téma otevřel téměř přes šedesáti lety francouzský spisovatel Jean Marqués Riviére, který napsal poutavé dílo „Ve stínu tibetských klášterů“. Kniha, z níž pochází následná citace, byla vydána v roce 1948:

       ..Dokonalá, racionálně uspořádaná organizace se rozestírá po celém Orientě a přes všechny rasové a náboženské rozdíly sjednocuje duchovně a bezpochyby i politicky celý Východ. Ve skrytu, za symboly, pagodami, bonzi nebo lamy, řídí Asii učitelé, guruové, vtělení Buddhové, ovládající neobyčejná tajemství a Moudrost, která již není lidského rodu.... Tak na mne zapůsobila i duchovní moc islámu, když jsem cestoval severní Afrikou, především v Maroku a v jižní Arábii, v Hedžasu a Hasyru. Rasová, národní a politická příslušnost nerozhoduje. Věrný syn Mohamedův je především mohamedán a pak teprve Francouz, Egypťan, Turek nebo Evropan. Tajné společnosti, ovládané obvykle nějakou neznámou ústřední mocí, sjednocují davy těch, kdo žijí pod půlměsícem. Na jediné slovo, na pouhé znamení se možná jednou zvedne na celém blízkém Východě neznámá armáda před ohromenou starou Evropou.

Z různých rozhovorů a ze slov, jež jsem tajně vyslechl, soudím, že skrytí vůdci země islámu a Asie se vzájemně dobře znají. Západní civilizaci uchránila od zmatků jen okolnost, že činnost těchto vůdců je duchovní a že jisté náhodné jevy, jež by naráz rozbouřily celou Evropu, byly na Východě chápány ve svém pravém významu, neboť tam se vše, co nějak souvisí s hmotou, pokládá za dočasné, pomíjivé a plané.... Myšlenky západní a východní míří proti sobě; zde se z duchovnosti rodí ona podivná odříkavost a pasivnost, tam z materiálnosti vzniká stejně podivná útočnost. Může se snadno stát, že na "zmaterializovaném" Východě dojde k prudkému výbuchu, okusí-li některé země evropského "jedu" ve větší míře a zatouží-li po evropských individualistických výbojích..... Mluvím o tom s lhaskými lamy a dovídám se, že Tibeťané Západ neznají, že však vůdci tohoto asijského národa jsou dobře zpraveni o politické a hospodářské situaci na Západě. Z tichých Tibetských vysočin se mnoho problémů jeví snadnými, v míru odloučenosti, jež vládnou buddhistickým klášterům, pozbývá mnoho spletitých záležitostí svého významu. Poznal jsem, jaké strašlivé síly řídí v skrytu životy národů.

Na otázku tajemství, jímž je zahaleno království Života, odpověděl toto: „Strachuješ se nesnází, milý synu, jež musíte podstupovat vy, lidé, než najdete metafysickou Pravdu, jež vám uniká a mizí vašemu neklidnému zraku? Proč nám vyčítáte mlčení? Právě vy, lidé, zavíráte oči. Poznání? Mír? Pokojný jas metafysické Pravdy? Ale to vše je přece kolem vás. Zapuzujete nevědomky, po čem toužíte v hloubi své duše a svého srdce. Jak jste slepí a nevědomí! Dychtíte po Pravdě? Ano, ale po Pravdě, která by se nestřetala s vašimi zvyky, která by neútočila ne vaše sobectví a pokrytectví..... Toužíte po míru? A přece voláte po smrti těch, kdo sociálně nebo nábožensky smýšlejí jinak. Hledáte poznání? Ale z těch několika přírodních zákonů, jichž jste se při svém bádání náhodou, velikou náhodou, zmocnili, těžíte vzápětí nenávist a smrt. Je třeba mít ryzí srdce a bát se bohů, milý synu, aby člověk cítil dech Míru. Mír jen tiše šelestí, proto jej slyšíš se srdcem a smysly ztišenými.... Je proto nutno jednat ve svém těle, jak mnozí se neodvažují jednat ve svém duchu. Pravda se skrývá za vším, nezbývá proto než prolomit vše, abys dostihl jejího chrámu.......“

Tyto řádky napsal člověk, který, jako jeden z mála prošel nesčetnými kláštery po celém Tibetu. Jak zajímavě se tento celosvětový problém, který byl starou knihou nastíněn, začíná vyplňovat. Tisíciletá tradice mnoha východních zemí se hroutí pod náporem globalizace a zalyká se v oprátce západního způsobu života. Kniha „Ve stínu tibetských klášterů“ mi dokazuje, že dedukce, kterou jsem vyvodil díky praxi jógy, mystiky a potažmo poznání, není ojedinělá.

 

Moudrost knih

 

Jestliže používám výpisků a citátů ze starých knih, činím tak z prostého důvodu. Tyto knihy se snaží otevírat naše nitro zcela jiným prožitkům a stavům, než které známe ze smyslového života. Dnešní uspěchaný život, naplněný neuvěřitelným množstvím stále nových smyslových vzruchů, brání člověku oprostit se od vnějšího světa. Jakmile se člověk v takovém scénáři života pohybuje, není zahleděn pouze do světa, ale i do svého ega (nikoliv do vlastního nitra), do iluzorního ega, které není naším pravým Já. Vyvstává otázka, co je pravým Já? Pokud najde nějaký člověk odvahu hledat skutečnou podstatu sebe samého a nebude litovat času, který bude muset „vzít“ ze svého prožívání v hmotném světě, pak mu velice pomůže setkání a následný rozhovor Angličana Paula Bruntona s celosvětově proslulým indickým jogínem Mahárišim.

       ......oběd je u konce. Slunce nemilosrdně praží a odpolední teplota se vyhoupla na stupeň, který jsem dosud nezažil. Vlastně se nyní nacházíme v zeměpisné šířce nedaleko rovníku. Alespoň jednou jsem vděčný, že je Indie zvýhodněna podnebím, které podporuje aktivitu, protože většina lidí mizí do lesíků, kde se po obědě oddávají spánku. Takže mohu přistoupit k Mahárišimu tak, jak jsem zvyklý; bez přehnané pozornosti nebo zmatku.

Vstupuji do velké haly a usedám poblíž něho. Maháriši se zpola opírá o bílé polštáře, rozmístěné na divanu. Jeden z přítomných neustále tahá za šňůru, která roztáčí vějíř. Měkký zvuk šustění provazu a jemný bzukot vějíře, jak se otáčí dusným vzduchem, zní mým uším příjemně. Maháriši drží v rukou složený rukopis knihy a velmi pomalu něco vpisuje. Několik minut po mém příchodu knihu odkládá a volá jednoho žáka. Prohodí mezi sebou několik slov v tamilštině a muž mi tlumočí, že si jeho mistr přeje zdůraznit své politování nad tím, že jsem se nemohl zúčastnit jeho oběda. Vysvětluje, že žije prostým životem a protože nikdy předtím nehostil Evropana, neví, co mu nabídnout. Děkuji Mahárišimu a říkám, že budu velmi potěšen, když budu moci s nimi jíst jejich nekořeněnou stravu; další potravu si obstarám ve vesnici. Dodávám, že pokládám problém potravy za méně důležitý než hledání, které mě přivedlo k jeho poustevně.

 Mudrc soustředěně naslouchá, jeho obličej je klidný, neproniknutelný a neosobní.
       "To je dobrý cíl," konečně poznamenává. To mně dodává odvahy, abych stejné téma šířeji objasnil.

       "Mistře, studoval jsem naše západní filozofie a vědy, žil a pracoval jsem mezi lidmi našich přeplněných měst, okusil jsem jejich radosti a dovolil jsem si uvíznout v jejich tužbách. Ale také jsem odcházel do odlehlých míst a tam bloudil uprostřed samoty hlubokých myšlenek. Tázal jsem se mudrců na Západě; nyní jsem obrátil svou tvář k Východu. Hledám více světla."

       Maháriši kývá hlavou, jakoby říkal: "Ano, rozumím."
       "Slyšel jsem mnoho názorů, naslouchal mnoha teoriím. Intelektuální důkazy jedné či druhé nauky se kolem mne kupí. Jsem tím unaven, skeptický ke všemu, co nelze prokázat osobní zkušeností. Odpusťte, že to říkám, ale nejsem zbožný. Existuje něco za hmotnou existencí člověka? Jestliže ano, jak to mohu pro sebe realizovat?"

Tři nebo čtyři stoupenci Mahárišiho, kteří se kolem nás shromáždili, užasle zírají. Urazil jsem křehkou etiketku poustevny tím, že jsem mluvil tak otevřeně a odvážně k jejich mistrovi? Nevím, snad je mi to i jedno. Nahromaděná síla mnohaletého přání se neočekávaně vymkla mé kontrole a unikla mi ze rtů. Jestliže je Maháriši tím správným člověkem, určitě pochopí a mávne rukou nad pouhým porušením konvence. Neodpovídá slovy, ale zdá se, že upadá do celé řady jakýchsi úvah. Protože se nedá nic dělat a protože nemám již zábrany, oslovuji ho potřetí:

       "Moudří ze Západu, naši vědci, jsou pro svou inteligenci velice uznáváni. Přesto však přiznávají, že na skrytou pravdu za životem mohou vrhnout jen málo světla. Říká se, že ve vaší zemi existují jedinci, kteří mohou poskytnout to, co naši západní mudrci neodhalí nikdy. Je tomu tak? Můžete mi pomoci, abych zažil osvícení? Nebo je samotné pátrání po pravdě pouhým přeludem?"

Nyní jsem dosáhl svého cíle v konverzaci a očekávám reakci Mahárišiho. Stále na mne zamyšleně hledí. Snad uvažuje o mých otázkách. Deset minut míjí v tichu. Konečně otevírá ústa a říká vlídně:

       "Říkáte já. Já chci vědět. Povězte mi, kdo je toto já?"
       Co tím míní? Nyní přerušuje překladatele a mluví ke mně anglicky. Zmocňuje se mě údiv.

       "Obávám se, že nerozumím vaší otázce," odpovídám bez vytáček.
       "Není to jasné? Myslete znovu!"
       Znovu si lámu hlavu nad jeho slovy. Náhle mi hlavou bleskl nápad. Ukazuji prstem na sebe a říkám své jméno.
       "A znáte ho?"
       "Celý svůj život!" usmívám se na něj.
       "Ale to je jen vaše tělo! Znovu se ptám: Kdo jste vy?"
       Nemohu najít pohotovou odpověď na tento záhadný dotaz.
       Maháriši pokračuje:

       "Poznejte napřed toto Já a potom poznáte pravdu."
       Moje mysl se znovu zamlžuje. Jsem hluboce zmaten. Svůj zmatek vyjadřuji nahlas. Ale Maháriši zřejmě vyčerpal své znalosti angličtiny, neboť se obrací k překladateli, který mi tlumočí odpověď.

       "Je jenom jediná věc, kterou můžete dělat. Dívejte se do svého vlastního já. Dělejte to správným způsobem a najdete odpověď na všechny vaše problémy."
       Je to podivná odpověď. Ale ptám se ho:

       "Co musí člověk dělat? Jakou metodu mám sledovat?"
       "Hlubokým uvažováním o povaze Já člověka a stálou meditací lze najít světlo."
       "Často jsem se věnoval meditaci o pravdě, ale nevidím žádné známky pokroku."
       "Jak víte, že jste nedosáhl žádného pokroku? Není snadné vidět vlastní pokrok v duchovní oblasti."
       "Je nutná pomoc učitele?"
       "Mohla by být."
       "Může učitel pomoci člověku, aby se díval do vlastního já způsobem, který navrhujete?"
       "Učitel může člověku v tomto hledání dát vše, co potřebuje. To se může poznat jen na základě osobní zkušenosti."
       "Jak dlouho to trvá, než žák získá osvícení za pomoci učitele?"
       "Vše závisí na vyspělosti mysli hledajícího. Střelný prach chytne hned, kdežto k zapálení uhlí je zapotřebí mnoho času."
       Mám dojem, že mudrc nerad hovoří na téma učitelé a jejich metody. Ale moje umíněnost je tak silná, že tento pocit odsunuje stranou a já kladu na stejné téma další otázku. Maháriši otáčí netečnou tvář k oknu, hledí na prostor hornaté krajiny vzadu a neuznává mě za hodna odpovědi. Přijímám tento pokyn a od svého záměru upouštím.
       "Žijeme v kritické době; mohl by Maháriši vyjádřit svůj názor na budoucnost světa?"
       "Proč byste se měl znepokojovat kvůli budoucnosti?" táže se mudrc.
       "Neznáte ani pořádně přítomnost! Starejte se o přítomnost; budoucnost se pak postará o sebe sama."
       Další odmítnutí! Ale já v nutných případech neustupuji tak snadno, neboť přicházím ze světa, kde životní pohromy dopadají na lidi mnohem intenzivněji než zde, v tomto míruplném útulku džungle.
       "Vstoupí svět brzy do nové éry přátelství a vzájemné pomoci, nebo se propadne do chaosu a války?" Trvám tvrdošíjně na svém.
       Nezdá se, že by to Mahárišiho těšilo, ale přesto odpovídá"
       "Existuje Jeden, který řídí svět, a je Jeho věcí také se o něj starat. Ten, kdo dal světu život, ví také, jak se o něj postarat. On nese břemeno tohoto světa, a ne vy."
       "Když se ale rozhlížíme kolem nepředpojatýma očima, je těžké poznat, kam tato dobročinná pozornost míří," namítám.
       Zdá se, že mudrc je ještě méně potěšen. Ale přece jen odpoví:
       "Jaký jste, takový je svět. Jaký má smysl snaha pochopit svět, když ještě nechápete sebe? Toto je otázka, o které člověk, hledající pravdu, nemusí uvažovat. Lidé plýtvají svou energií nad takovými otázkami. Nejdříve najděte pravdu za sebou, potom budete spíš schopen pochopit pravdu za světem, jehož jste vy součástí."
       Nastala náhlá odmlka. Někdo z přítomných se přiblíží a zapaluje další vonnou tyčinku. Když cítím, že náš rozhovor je skutečně u konce, zvedám se z dlaždičové podlahy, spojím ruce v dlaních na rozloučenou a odcházím.

Požadavky na cestě za poznáním

 

Zklidnění mysli, klid a mír v duši – to jsou hlavní požadavky při cestě adepta za poznáním, které samozřejmě nemá nic společného s intelektuálním věděním. Ztišení a útlum automatických psychických procesů otvírají ve vědomí prostor velice významnému fenoménu intuice, která umožňuje hledajícímu volit ty správné a pravdivé aspekty, jež budou podepírat jeho budoucí duchovní snahy. Je naprosto logické, že intuice, která vychází z nitra, bude pomáhat prosévat zrno správného konání a zbavovat mysl plev v podobě falešných proroků a scestných názorů. Velice moudře o tomto stále se opakujícím problému hovořil i Buddha v promluvě ke svým mnichům:

       ....A Buddha odpověděl mnichům: "Jako slepci beze zraku nepoznávají, ani asketi, kněží a učenci různých věr, směrů a názorů, co je směrodatné a co není směrodatné, co jest pravda a skutečnost, a co není pravdou a skutečností, vedou hádky a spory a vzájemně se zraňují ostrými slovy: "toto je pravda, vše ostatní je bláhovost"

Kdysi žil v Saravati král, který nařídil shromáždit na jedno místo všechny slepce od narození a nechal jim předvést slona. Přitom některým slepcům byla dána k ohmatání hlava slona, jiným slechy, kly, chobot, trup, noha, zadek, oháňka a ochlupený konec oháňky jeho, vždy s podotknutím: "takový je slon, milí slepci!"

Poté se král slepců otázal: "Poznali jste slona a proto řekněte, jaký slon vlastně jest?"
A slepci podle toho, která část slona byla jimi ohmatána, odpovídali: "jako kotel, lopata, radlice, sýpka, sloup, kyj, koště je slon!" A za pokřiku: "Takový je slon, takový není slon," vrhali se na sebe.

       "Právě tak, mniši, jako slepci bez zraku, nepoznávají ani asketi, kněží a učenci různých věr, směrů a názorů, co je směrodatné a co není směrodatné, co jest pravda a skutečnost a co není pravdou a skutečností, vedou hádky a spory a vzájemně se zraňují ostrými slovy: "toto jest pravda, vše ostatní je bláhovost."

 A Buddha poznávaje význam toho, učinil při příležitosti té tento výrok: "Mnozí asketi, kněží a učenci připoutávají se k věcem, vedou hádky a spory, ač pouze jednu část jejich vidí!"

Komu jde o skutečné poznání, měl by se nad tímto výrokem Buddhy hluboce zamyslet, protože slonem je zde míněno poznání Pravdy. Když podle Buddhy Pravdu neznají ani kněží, asketi a ani učenci, jak ji má poznat jakýsi snílek ze srdce Evropy, který je dokonce ochoten obětovat sám sebe? Zajisté vzdání se sebe samého je naprosto nezbytnou podmínkou k vědomému dosažení Pravdy, ale nemůže obětovat sám sebe, když neprohlédl iluzorní povahu vlastního ega, když ještě sám sebe nepoznal. Vzdát se sám sebe je ten nejtěžší úkol na světě.

 

Poznej sám sebe

 

 „Poznej sám sebe“ hlásal nápis na zdi chrámu v Delfách. Ve skutečnosti to funguje tak, že poznáním sebe samého se neztrácíme, ale ztrácíme ego, kterého je třeba se zbavit, aby z jeho stínu vystoupilo něco jiného z nás, což můžeme nazvat vyšší Já nebo podle Paula Bruntona Nadjá. Celý proces poznávání je velice náročný a obtížný, protože na duchovní cestě nejsou „milníky“, podle nichž by si hledající určil, jak daleko pokročil, a zároveň si nic nenamlouval, což je pro hledajícího velice nebezpečné.

Samozřejmě boj ega s vyšším Já, který se odehrává ve stejném těle, zákonitě narušuje psychickou stránku člověka. Tak si člověk na duchovní cestě sám a dobrovolně zahrává se svou psychickou stabilitou. Jedním z vrcholů tohoto procesu, který je absolutně nevyhnutelný k vyššímu poznání, je „temná noc ducha“, kterou poprvé popsal a takto pojmenoval svatý Jan od Kříže*6 . V mystice je vrchol psychického procesu vzdání se sebe samého znám pod pojmem „mystická smrt“. Přirovnávám tento proces ke známé stavebnici puzzle*7 , jenže bez předlohy, za níž si můžeme představit třeba slona, kterého nepoznali slepci v promluvě Buddhy k mnichům. V postupném procesu poznávání jsou jednotlivé díly skládanky obsaženy snad ve všech knihách, které se duchovnem zaobírají, hlavně v mystických a svatých knihách (Bible, Korán, Bhagavadgíta a další). Ve všech těchto knihách se mnohými slovy, podobenstvími a přirovnáváními mluví o stejném základu, který je později výslednicí složeného obrazu stavebnice puzzle*7 . Přestože o této tematice jsou napsány tisíce knih, můžeme slovy spisovatele H. G. Wellse*8 říci: „Ty největší Pravdy by se vešly na korespondenční lístek“. Dnes s ním naprosto souhlasím! Někoho v této chvíli napadne, kde beru tu jistotu? Pokusím se to stručně vysvětlit. Většina lidí asi poznala a pocítila zamilovanost, nebo na druhé straně smutek, ale těžko bude hledat slova, jimiž by tyto stavy popsala. Podobné, ale podstatně složitější je to se stavy duchovními. Jak jsem již několikrát konstatoval, poznávání je proces, který probíhá uvnitř člověka, tudíž se projevuje v určitých stavech, pro něž v našem nedokonalém jazyku neexistují slova ani věty. Člověk, který dosáhl Poznání, nemůže duchovní stavy přesně popsat, ale může je druhým pouze přiblížit přirovnáním nebo podobenstvím. Pak záleží jen na představivosti a otevřenosti posluchačů, zda vyřčené pochopí a později i prožijí, čímž teprve naplní skutek poznání. Ježíš byl také nucen mluvit v podobenstvích, aby tehdejším lidem co možná nejpřijatelnějším způsobem Pravdu přirovnal. Způsob Ježíšovy komunikace odpovídal vzdělanosti a intelektu jeho posluchačů.

 

Rozdíl mezi duchovním poznáváním a učením

 

Proces duchovního poznávání funguje docela jinak, než proces běžného učení. V životě, chci-li něco poznat, vezmu knihu nebo se svěřím do rukou učitele a podle své „chápavosti“ budu vstřebávat látku učiva. Čím lépe ji zvládnu, tím vyššího vzdělání či následně i postavení dosáhnu. V případě duchovního poznávání, kterým se mám přibližovat k Pravdě = Bohu, je postup obrácený. Zde musím nejdříve poskládat jednotlivé puzzle, které mi ukáží určitý obraz, pokud tento obraz není totožný s obrazem Buddhy, tak to ještě není ono. Samozřejmě nemyslím vizuální obraz Buddhy, ale „obrazem“ myslím vnitřní prožitek stavu Buddhy. Úkolem člověka při duchovním poznávání je především vědět a pak teprve věřit. Ti, kdo slepě věří v dobrou věc, nechybují, neboť jsou na správné cestě. Ale povinností lidí pokročilých je bádat, hledat, soudit, jasně vidět, nikoli slepě či lenivě věřit. Víra je výrazem dobrého srdce, ale nízkého stupně inteligence. Duševně probuzeného člověka poznáme podle jeho snahy všemu porozumět a hledat pravdu. Vědění je znakem vyšší inteligence. Nejprve je víra, pak poezie provázená intuicí, pak věda, pak filozofie a nakonec se zrodí zářící jasnozření géniů.
 

Zasvěcení v minulosti

 

V dnešních dobách je pramálo lidí, kteří mají skutečnou touhu pochopit učení, jež bylo v minulosti označováno jako „tajné“, a projít nelehkou zkouškou, jakou museli podstupovat lidé v minulosti. Z knihy „Velcí zasvěcenci“ (autor E. Schüré) pro názornost uvedu zkoušku, kterou museli podstupovat lidé v Egyptě:

Starodávné zasvěcení spočívalo na zdravějším a vznešenějším pojetí člověka, než je naše nynější. My jsme odloučili výchovu tělesnou od duše a ducha. Naše fyzické a přírodní vědy, ač velmi pokročily samy o sobě, nepřipouštějí princip duševní a jeho moc ve světě, naše náboženství neukojí potřeby inteligence, naše lékařství nechce slyšet o duši ani o duchu.

Současný člověk hledá radovánky bez štěstí, štěstí bez vědy a vědu bez moudrosti. Dávnověk nepřipouštěl rozdělovat tyto věci od sebe. Zasvěcení bylo postupným studiem bytosti až k závratným výšinám ducha, odkud možno ovládat život. Abychom dosáhli mistrovství, pravili tehdy mudrci, člověku je třeba celkového přetavení jeho bytosti fyzické, morální i intelektuální. Neboť toto přetavení je možno jen za součinného cvičení vůle, intuice a rozumu. Jejich úplnou souhrou člověk může rozvinout své schopnosti až do nezměrné výše. Duše má dřímající smysly, zasvěcení je probouzí. Prohloubeným studiem a stálou vytrvalostí člověk může přijít do vědomého styku se silami vesmíru. Nejvyšším úsilím můžeme dosáhnout přímého postřehu duchovního, možno nalézt cesty k oněm tajemným světům a nabýt schopnosti se v nich vyznat. Teprve tehdy můžeme říci, že jsme na tomto světě přemohli osud a vybojovali si volnost božskou. Neboť ten, jenž ovládá sám sebe, může ovládat jiné, jen ten, kdo je volný, může osvobozovat. Takto myslili staří zasvěcenci. Největší z nich tak žili a dle toho řídili své skutky. Tehdy opravdové zasvěcení bylo docela jinou věcí než prázdným snem a daleko více, než vyučováním vědeckým; bylo to vytváření duše samostatnou prací, jejím rozvíjením se ve světech vyšších, rozkvětem ve světě božském.

Za časů Ramsese zářila egyptská civilizace na vrcholu slávy. Uprostřed této doby, tohoto oslňujícího života nejeden cizinec toužící po Mystériích, přicházel z dalekých břehů Malé Asie, nebo z hor Tráckých do Egypta, přiváben jsa věhlasem chrámů! Když přišel do Egypta, byl jat úžasem. Pomníky, divadla, veřejné slavnosti, vše činilo dojem rozkvětu a velikosti.

Avšak nebyla to ta drtivá pompa, kterou hledal. Žádal vniknout do tajů věcí, žízeň po vědění přiváděla jej sem tak zdaleka. Bylo mu řečeno, že ve chrámech egyptských žijí mágové a hierofantové, kteří znají vědu božskou. I on chtěl vstoupit do tajů bohů. Slyšel vypravování kněze své země o knize mrtvých, o jejím tajemném svitku, který byl dáván pod hlavy mumií jako průvodce, jenž formou symbolickou vyprávěl o cestě duše do onoho světa, dle kněží Amon-Ra. Četl s živou zvědavostí a se zvláštním chvěním a vyskytujícími se pochybami, o dlouhé cestě duše po smrti, jejím utrpení v oblasti žhavé, jejím siderálním očišťování, jejím setkáním se zlým lodníkem hledícím vpřed, jejím objevením se před čtyřiceti dvěma soudci pozemskými, o jejím ospravedlnění u Totha, konečně jejím vystoupením a proměněním se ve světle Osirisově.

Můžeme posoudit moc této knihy a úplný převrat, který zasvěcení egyptské způsobilo v duši podle následující ukázky z Knihy mrtvých: „Tato kapitola byla nalezena v Hermopoli psaná písmem modrým na desce alabastrové u nohou boha Totha (Hermes) ve chrámu krále Menkara, princem Hastafetem, když cestoval, aby viděl chrámy. Donesl desku do královského chrámu. Ó, veliké tajemství! Neviděl ani neslyšel, když přečetl tuto přečistou a svatou kapitolu a nepřiblížil se nikdy již žádné ženě a nejedl nikdy již ni masa ni ryb."

Ale co bylo pravdy na tomto vzrušujícím se písmu, v těchto hieratických obrazech, za nimiž kmitalo hrozné tajemné záhrobí? „Isis a Osiris to vědí!“ Bylo mu řečeno. Ale jací to byli bohové, o nichž se mluvilo s prstem na rtech? Aby se toho dozvěděl, zaklepal cizinec na bránu velkého chrámu v Thébách nebo v Memphis.

Sluhové dovedli jej pod klenbu brány jednoho vnitřního nádvoří, jehož sloupoví podobalo se velikánským lotosům držícím svou silou a svou čistotou Archu sluneční, chrám Osirisův. Velekněz majestátného zjevu, klidného obličeje, tajemných černých očí, neproniknutelných, avšak zářících vnitřním světlem, přistoupil ku příchozímu a toto vše stačilo, aby příchozí byl zneklidněn. Tento pohled pronikal až do hloubi duše. Cizinec ucítil, že stojí před mužem, před kterým bude těžko něco krýt. Kněz Osirisův vyptával se příchozího po jeho rodném městě, po jeho rodině a po chrámu, v němž byl vychován. Když po té krátké, ale pronikavé zkoušce byl uznán nehodným tajů, stačil tichý pokyn, avšak neodvolatelný, aby se vzdálil. Poznal-li ale velekněz (hierofant) v aspirantovi upřímnou žádost po pravdě, požádal jej, aby jej následoval. Prošli branami a vnitřním nádvořím, pak dlouhou chodbou vytesanou ve skále, otevřenou k obloze, po jejíž stranách stály stély a sfingy, konečně došlo se malému chrámu, jenž byl vstupem do podzemní kobky. Dveře byly zakryty sochou Isis přirozené velikosti. Sedící bohyně držela na klíně zavřenou knihu, držením těla značila rozjímání a pohřížení v sebe sama, její obličej byl zastřen; pod sochou četlo se: „Žádný smrtelník nepozdvihl mého závoje.“

       „Zde jest brána do okultní svatyně“, řekl hierofant. „Pohlédni na tyto dva sloupy. Červený znamená vystupování ducha k Osirisovi, černý znamená jeho zajetí v hmotě a toto klesání může jíti až ku zničení. Kdokoli začne studovat naši vědu a naši nauku, dává v sázku svůj život. Šílenství či smrt nalezne tu člověk slabý či zlý, jen silní a dobří naleznou tu život a nesmrtelnost. Mnozí nerozvážlivci vešli touto branou a nevyšli živí. Jest to propast, z níž jen neohrožení vycházejí na světlo denní. Rozvaž dobře, co chceš učinit, o nebezpečích, do kterých jdeš, není-li tvá odvaha připravena na vše, zřekni se podniku tohoto. Neboť až se za tebou zavře tato brána, nebudeš již moci couvnout.

Trval-li cizinec ve svém rozhodnutí, hierofant jej odvedl do zevního dvora a předal jej sluhům chrámovým, s nimiž zůstal jeden týden, byl přidržen pokořujícím pracím, poslouchal zpěvům hymen a duchovně se očišťoval. Úplné mlčení bylo mu nařízeno.

Když večer jejich zkoušek nastal, dva chrámoví dozorci dovedli čekatele Tajů ku bráně okultní svatyně. Vstoupilo se do černé síně bez viditelného východu. Po obou stranách této ponuré síně, při záři pochodní, cizinec viděl řadu soch těl lidských a hlav zvířecích, lvů, býků, dravých ptáků a hadů, hledíc naň, zdály se tropit si smích z jeho cesty. Na konci této příšerné síně, kterou prošli beze slova, byla mumie a kostra člověka, stojící jedna proti druhé; mlčky oba neokorové ukázali novici díru ve zdi zrovna před ním. Byl to vchod do úzké a nízké chodby, kam bylo možno jenom vlézt po čtyřech.

Ještě se můžeš vrátit, řekl jeden z dozorců. Brána svatyně není dosud uzavřena. Ne-li, musíš pokračovat touto cestou bez návratu.

Zůstanu, řekl novic, když sebral veškerou svou zmužilost.
Byl mu dán malý rozsvícený kahanec a neokorové vrátivše se zavřeli s třeskotem bránu svatyně. Nebylo možno více váhat, bylo třeba vlézt do chodby. Sotvaže se vplížil, leza po kolenou s lampou v ruce, uslyšel hlas vycházející z hlubiny podzemí. "Zde hynou šílenci prahnoucí po vědě a moci."

Dík báječné akustice tato slova byla opakována sedmkrát ve vzdalujících se ozvěnách. A přece bylo třeba pokračovat, chodba se rozšiřovala, ale skláněla se dále, tím srázněji do hloubky. Konečně odvážlivec dospěl k nálevkovité prohlubni zakončené studnou. V této studni ztrácel se žebřík, na nějž novic odvážil se vstoupit. Na nejnižším stupni žebříku vytřeštěným zrakem hleděl do příšerné studny. Jeho nepatrná lampička, kterou tisknul ve své třesoucí se ruce, vrhala svůj matný svit do bezedných temnot. Co činit? Vrátit se zpět mu nemožno a pod ním pád do temnot, do hrozné noci. V této největší úzkosti spatřil úzkou trhlinu po levé straně. Svíraje jednou rukou žebřík a v druhé lampu, spatřil tam stupně. Schody! Byla to záchrana, byl zachráněn. Vrhl se tam; vystupuje, unikl propasti! Ve skále byly vytesané točité schody stoupající ve spirále. Konečně se novic dostal až k bronzové mříži u vchodu do velké síně. Místy se na zdech vyjímaly dvě řady symbolických fresek.

Mág zvaný pastofor (strážce posvátných symbolů) otevřel mřížové dveře novici a přijal jej s blahosklonným úsměvem. Blahopřál mu ku šťastnému překonání první zkoušky, pak jej prováděl síní a vysvětloval mu posvátné malby.

Novic byl dalek toho, aby rozuměl, co slyšel podivného a nového, ale neznámé perspektivy otevíraly se po slovech pastoforových před krásnými malbami, které na něho hleděly s klidnou vážností bohů. Pod každou z nich spatřoval v záblescích pořadí myšlenek a jevů náhle vyvolaných. Poprvé tušil Vnitřní pojem světa v tajemné souvislosti příčin. Tak vysvětloval mistr učedníkovi smysl arkán a vedl jej od Isidy, Uranie k vozu Osirise a bleskotnou cestou zářivých hvězd až nakonec ke koruně mágů. A věz, řekl mu pastofor, co znamená tato koruna. Veškerá vůle, která spojuje se s Bohem, aby projevovala pravdu a vykonávala spravedlnost, již v tomto životě vchází do součinnosti mocnosti boží nad bytostmi a věcmi věčné a odplaty duchů osvobozených. Když slyšel neofyt (učedník) mluvit mistra, pociťoval směsici překvapení, strachu a úžasu nadšení. Byly to první zákmity svatyně a pravda zahlédnutá zdála se mu být jitřenkou nadpozemské vzpomínky.

Ale zkoušky nebyly ještě u konce. Když pastofor dokončil, otevřel dveře, jimiž se vcházelo pod úzkou a dlouhou klenbu, jejíž konec končil hořící pecí. "Toť smrt," řekl novic a chvěje se pohleděl na svého vůdce. "Synu, odpověděl pastofor, smrti se bojí jen lidé nezralí. I já jsem kdysi prošel těmito plameny jako záhonem růží."

A mříž chodby se za uchazečem zavřela. Když se blížil k ohnivé překážce, spatřil, že pec proměnila se ve světelný klam řídkým vyrovnáním smolnatých loučí na mříži a průchodem mezi ní mohl rychle proběhnout. Po zkoušce ohně následovala zkouška vody - žadatel byl nucen probrodit se mrtvou a černou vodou při hořící naftě, která se vzňala za ním na žárovišti. Po této zkoušce ho dva chrámoví sluhové ještě třesoucího se odvedli do temné jeskyně, kdež bylo jenom měkké lůžko tajemně ozářené světlem bronzové lampy, zavěšené na klenutí stropu. Jsa očištěn, pomazán libě páchnoucími voňavkami a oblečen v nejjemnější bělostný kment byl ponechán o samotě se slovy: „odpočiň si a očekávej hierofanta“ (velekněze). Novic uložil své k smrti znavené tělo na nádherný koberec svého lože. Po hrůzných dojmech zdála se mu tato chvíle klidu sladkou. Posvátné obrazy, které viděl, všechny jejich prazvláštní podoby, sfingy, kariatigy nořily se jeho představami. Vlny vzdálené, opojné milostné hudby, přicházející jakoby z hloubky nějaké čarovné jeskyně, zahlazovaly tento obraz. Byly to zvuky ledva slyšitelné, nepopsatelného smutku a toužení. Kovově zaznívající rány dráždily jemně jeho sluch a v to zaznívaly záchvěvy harf se sladkými zvuky flétny a vše činilo dojem toužených vzdechů, prosycených žhavou vášní žádosti. Obestřen ohnivým snem, cizinec zavřel oči. Když je znovu otevřel, spatřil na několik kroků od svého lůžka zjevení překypující životem a pekelné svůdnosti. Žena nubijská, oblečená do purpurového průhledného gázu, s náhrdelníkem amuletů na hrdle, podobná kněžkám, mystérii Mylity, stála před ním, upínajíc žádostivé zraky, hleděla na něho, držíc v levé ruce pohár ověnčený růžemi. Byla toho typu nubijského, jehož mocná a opojná smyslnost soustřeďuje veškerou moc ženského zvířete, lící význačných, rozšířených chřípí, silných rtů jako šťavnaté červené ovoce. Její černé oči svítily v šeru. Novic překvapen vyskočil na nohy nevěda, má-li se třást či radovat, maně zkřížil ruce na prsou. Ale otrokyně pomalým krokem přistupovala se sklopeným zrakem k němu, hovoříc tichým hlasem: „Bojíš se mne, krásný cizinče? Přináším ti odměnu vítěze, zapomenutí bolu, pohár rozkoše.“ Novic váhal, tu jako přemožena únavou Nubijka posadila se na jeho lože a hleděla na cizince pohledem prosebným jako dlouhým vlahým plamenem. Běda jestli v žádosti sklonil se k jejím ústům a opojil se těžkými vůněmi, které vycházely z jejích bronzových ramen. Jakmile se dotkl této ruky, namočil rty v poháru, byl ztracen, válel se ve žhavém objetí její lásky. Ale po divém ukojení žádosti, nápoj který vypil, uspal jej těžkým spánkem. Když se probudil, byl osamocen a pln obav. Lampa vrhala ponuré světlo na jeho lože. Před ním stál muž; byl to hierofant (velekněz) a řekl jemu "Byl jsi vítězem v prvních zkouškách, přemohl jsi smrt, oheň a vodu, ale nezvítězil jsi sám nad sebou. Ty jenž toužíš po výšinách ducha a vědění, podlehl jsi prvnímu pokušení smyslů a upadl jsi do propasti hmoty. Kdo žije co otrok svých smyslů, žije v temnotách. Dal jsi přednost temnotám před světlem; zůstaň tedy v temnotách; upozorňoval jsem tě na nebezpečí, kterým se vystavuješ. Zachránil jsi svůj život; ale ztratil jsi svobodu. Pod trestem smrti zůstaneš otrokem chrámu.

Jestliže naopak aspirant (čekatel) vylil pohár a odpudil pokušitelku, dvanácte neokorů (dozorců) s pochodněmi v rukou obklopilo jej, aby vítězného uvedli do svatyně Isisy, kdež mágové seřazeni do půlkruhu a bíle oblečeni očekávali jej v plném shromáždění. Na konci chrámu, skvěle osvětleném, spatřil obrovskou sochu Isidy z litého kovu, se zlatou růží na prsou a korunovanou diadémem sedmi paprsků. Ve své náruči držela svého syna Hora. Před bohyní přijal hierofant (velekněz), oblečen v purpur nově příchozího a pod strašným zaklínáním kázal mu složit přísahu mlčení a poddanosti. Pak pozdravil jej jménem celého shromáždění jako bratra a budoucího zasvěcence. Před tímto velebným mistrem učedník Isidin cítil se být v přítomnosti bohů. Povýšen nad sama sebe poprvé vstoupil do sféry pravdy.

A přece byl jen na jejím prahu. Neboť nyní nastala dlouhá léta studií a učení. Dříve než dostoupil k Isidě Uranské, musel poznat Isis pozemskou, vycvičit se ve vědách fyzických a androgynických (nauka o původu člověka). Jeho čas byl rozdělen na rozjímání v kobce, na studium hieroglyfů v sále, na pochůzky chrámem, který byl tak rozsáhlý jako město, a na úkoly mistrů. Učil se znát nerosty a rostliny, dějiny člověka a národů, lékařství, stavitelství a posvátnou hudbu. Za tohoto dlouhého učennictví neměl jen nabývat znalostí, ale stát se jiným člověkem, měl získat sílu odříkání. Starodávní mudrci věřili, že člověk si neosvojí pravdu jinak, než když pravda stane se součástkou jeho niterné bytosti, samovolnou činností duše. Ale v této hluboké práci na vnitřní proměně byl žák ponechán sám sobě. Jeho mistři mu v ničem nepomáhali, takže často se divil jejich chladnosti a jejich lhostejnosti.

Byl však bedlivě střežen, byl donucován neoblomnými pravidly, byla vyžadována nejúplnější poslušnost, ale přitom nebylo mu nic sděleno nad jistý stupeň. Na jeho nejistoty a otázky odpovídalo se: „Čekej a pracuj!“

Ale po těchto mátohách následovaly hodiny blahého utišení a předtuchy božské. Tehdy chápal symbolický smysl zkoušek, kterými prošel, když vstupoval do chrámu. Neboť běda! Temná studna, kam mohl spadnout, nebyla tak tmavou jako propast nevyzpytatelné pravdy; oheň, kterým prošel, nebyl tak obávaným jako vášně, které dosud spalovaly jeho tělo; ledová bahnitá voda, kam se musel vnořit, nebyla tak studená jako pochybnost, ve kterou se jeho duch nořil a topil v těžkých chvílích.

V jednom ze sálů chrámových byly dvě řady posvátných maleb, které mu byly vysvětleny v noci, v podzemní kobce za jeho zkoušek a které představovaly dvacet dvě arkány (taje). Tyto arkány, jež uviděl na prahu vědy okultní, byly vlastními sloupy theologie, ale bylo třeba projít celým zasvěcením, aby mohly být pochopeny..........

Na každého jednou dolehnou psychické problémy

 

Chodíme po povrchu Měsíce, chceme se vypravit k Marsu, z kterékoliv místa na zemi můžeme telefonovat, v lidském těle měníme orgány jako náhradní díly v automobilu, ale přesto se před lidmi stále něco tají. Skrytá tajemství se mohou nazývat tajnostmi egyptskými či tibetskými nebo křesťanskou mystikou. Pro člověka vyrůstajícího v západní technické civilizaci je velice obtížné udělat si čas a chtít chápat „něco“, co nelze uchopit, co není vidět ani slyšet, a přitom to je nejdůležitější aspekt v našem životě, vždyť právě na něm závisí naše nálada, spokojenost i úspěch v každodenním životě. Domnívám se, že jsem to nejen pochopil, ale navíc to i tímto způsobem velice zjednodušeně vysvětluji.

V očích drtivé většiny lidí je tělo stěžejním aspektem osobnosti člověka a podle toho také s tělem nakládají. Každý může podle své libosti tělo v různých salonech vylepšovat, v posilovnách i s pomocí různých chemických přípravků obalovat svalovou hmotu, aby mohli budit úžas u stejně smýšlejících žen nebo u povrchních mladíků. Jiní aniž by se týrali, posedí v hospůdce a na nějaké to kilo nepohlížejí. Pohoda trvá až do chvíle, než se objeví nějaká tělesná bolest, pak mu mohou pomoci léky z přeplněných regálů lékáren nebo lékař. Podstatně složitější situace nastává, když svalovce s bicepsy nebo gurmána s převislým bříškem postihne „blbá nálada“. Najednou si neví rady, mnoho mu nepomohou ani dostupné léky a také lékař si nebude vědět rady, neboť ve zdravém těle není třeba nic vyměnit. Lidé, kteří znali skrytá tajemství právě pro toto postižení, uměli podat vhodný „lék“. Ale nikoliv nějakým hmatatelným medikamentem, nýbrž moudrou radou, kterou si musel osvojit každý sám, a pak se stal sám svým lékařem. Pokusím se zjednodušeně popsat princip. Píchneme-li se, pocítíme bolest, ale tělo se skládá z dalších, ještě jemnějších látek, které utkáváme svými touhami, myšlenkami, přáními a při nesplnění některé z těchto nehmotných „duchovních“ tužeb pocítíme nikoli tělesnou, ale psychickou bolest. Moudří lidé poznali tuto prostou příčinu psychické ujmy a našli také lék. Zjednodušeně, psychika funguje na základě představ, které jsme si sami vytvořili. Lze to připodobnit ke skoku do výšky. Když si budu každý den zvyšovat laťku o jeden centimetr, mohu se každý den těšit z úspěchu, neboť se stále zlepšuji. Když si ovšem budu laťku zvyšovat více, brzy vyčerpám své možnosti a zklamání bude o to větší. Přitom to, co nás hnalo a stále žene, je naše ego. Přestože každý máme jiné předpoklady ke splnění našich přání, přes svůj vrchol se stejně nedostaneme a jednou stejně skončíme se svými možnostmi, ať jsou jakékoliv.

Mohu-li to shrnout, pak za naše nálady může většinou stav naší mysli a to je to, co učili ve všech zasvěcovacích školách, ve všech dobách a na celém světě. Hezky to vyjadřuje jedna lidová říkanka, kterou jsem použil také jako jeden dílek "puzzle" do skládanky života.
 

Vždy dobro nad zlem zvítězí,
kde kráčel bol, jde ples,
jak člověk myslí, takým jest,
toť k Bohu mysl vznes.

Abychom mohli vznést mysl k Bohu, musíme nejdříve zjistit, kterým směrem se obracet, ale také si ujasnit význam slova Bůh, protože tato představa je u každého člověka jiná. Je to sice pro většinu lidí „pevný“ bod ke kterému se obrací, jenomže nejčastěji, když se něco nedaří nebo když člověk něco chce. Samozřejmě přání nemusí být vždy splněno, vždy je a bude někdo zklamaný. I když víra a představa Boha stvořitele dávala a dává sílu mnoha lidem na celém světě, neměla by být pouze pro sobecké účely. Ráno se probudí pokrývač, podívá se z okna a prosí Boha, aby nepršelo, protože má odkrytou střechu. Vedle soused zahradník se také podívá ráno z okna a prosí zase o déšť, jinak by mu na zahradě všechno uschlo, nebo by musel pracně zalévat. Vzhledem k tomu, že je na světě přes šest miliard lidí, a každý má nějaké přání, musel by se takový Bůh, jakého si lidé představují, asi zbláznit. V jedné poučné historce chtěl člověk vidět Boha, proto se vypravil za jogínem, aby mu poradil. Ten mu řekl, ať se pozorně dívá do slunce. Dotyčný člověk se ohradil, protože by mohl přijít o svůj zrak. Na to mu jogín odpověděl: „Vidíš, chtěl bys vidět Boha a zatím se bojíš podívat na dílo, které stvořil.“

Úloha modlitby v životě člověka

 

Modlitby vznášené kamsi do pomyslných výšek či dálek nemají téměř žádnou cenu. Většina avatarů současnosti i minulosti radí, abychom se obraceli do svého nitra, protože tam je skutečné sídlo Boží, a budeme-li se modlit správným způsobem, můžeme být vyslyšeni. Taková modlitba se od jiných liší, ale zamyslíme-li se nad ní, nic lepšího si nemůžeme přát. Vzpomínám si na jednu krásnou a moudrou modlitbu, kterou jsem si před mnoha lety poznamenal:

       Bože,
       nemodlím se, abys mě chránil před nebezpečím,
       ale abych v nebezpečí nepoznal strach.
       Nevadí, že neutěšuješ mou mysl ztrápenou žalem,
       chci dokázat nad žalem zvítězit.
       Nechceš-li mi přijít na pomoc,
       dej, ať se nezhroutí má vlastní síla,
       a dojdu-li ve světě ztráty a budu-li oklamán,
       nechť má mysl žádnou ztrátu neuzná.
       Nemodlím se, abys mě chránil,
       nýbrž abych měl sílu přeplout.
       Nevadí, že mě neutěšuješ, abys ulehčil mé břímě,
       dej, abych je sám unesl.
       Ve dnech štěstí se sklopenou hlavou poznávám tvou tvář,
       dej, abych ani za nocí žalu, kdy celá země klame,
       o Tobě nezapochyboval.

       Rozdíly oproti jiným modlitbám jsou již na první pohled více než patrné.

 

O Pravdě a cestě k ní

 

Z určitého nadhledu se význam slova Pravda rovná významu slova Bůh, ale Pravda je nám podstatně srozumitelnější. Říká se „podívej se pravdě do očí“, ale pro většinu lidí je to stejné, jako dívat se do zářícího slunce, pro ně je jednodušší vzít si brýle proti sluníčku (zastiňovat Pravdu) a věc je vyřešena. Nejen podle svého života soudím, že se přesto mohou najít lidé, kteří se chtějí přes všechna varování do zářivé tváře slunce Pravdy (Bohu) podívat nebo se Pravdě alespoň přiblížit.        Taková cesta se dá připodobnit k výstupu na vysokou horu, kde sídlí Pravda (Bůh). Pro názornost k tomuto povídání připojuji obrázek, z něhož je pochopitelnější cesta k Pravdě i různé náhledy na svět kolem sebe, když člověk ještě nedosáhne vrcholu hory Pravdy. Je potřeba si uvědomit, že prostředky, které člověk k výstupu potřebuje, jsou také shodné a je zcela jedno, z které strany se člověk na vrchol vydá.

Nejdůležitější je touha na horu vystoupit. Nitro člověka je a bude vždy stejné, rozdíly jsou pouze v závislostech, kterými ve svém egoismu božské nitro zahalujeme množstvím neproniknutelných vrstev. Právě tyto vrstvy musíme na cestě k Pravdě postupně rozpouštět, právě tyto vrstvy tvoří rozdílné názory na světské kolotání i při výstupu na vrchol hory. Jakmile se vyškrábeme na vrchol, poznáme, že je marné rozumovat nad křesťanstvím či nad učením Buddhy, ale že základní úlohou člověka je Krista či Buddhu činně následovat a dokonale prožít.
 

Jakmile člověk vykročí na cestu k Pravdě, začne se vzdalovat mase lidstva, která bloudí v neutuchajícím chtění a odporu. Již po krátkém výstupu se může člověk kráčející za Pravdou otočit zpět a shlédnout na to lidské hemžení. Přestože bude mít prozatím malý nadhled, uvidí zaslepenost lidí světem, zaslepenost, která mu ještě nedávno byla vlastní. Ale již toto malé dílčí poznání, které uskuteční sám na sobě mu potvrdí, že nevykonal zbytečnou námahu, a bude aktivně hledat sílu k dalšímu výstupu. Každý další krok vzhůru mu bude přinášet stále větší potěšení z většího životního nadhledu. Zaujat lepšícím se nadhledem i stále větším uspokojením z probouzejícího se poznání si ani nevšímá, že čím víc stoupá, tím méně lidí potkává, což může řádně otřást jeho sebevědomím o správnosti cesty. A právě v tomto okamžiku se vyplácí kvalitní příprava, získané vědomosti a prožité zkušenosti. Nyní si adept uvědomuje, že cesta do „království nebeského“ není zadarmo. Podobně jako za novicem v egyptském chrámu zapadnou dveře, tak i v tomto případě se nelze beztrestně vrátit. Se svými rozdílnými myšlenkami neuspěje mezi davem, který mu najednou nerozumí, musí chodit mezi lidmi, a přitom nebýt jedním z nich. Zná řešení problémů lidí i světa, ale může je použít pouze sám pro sebe, protože překročil školskou učenost a dívá se na svět z pozice Tvůrce. Poznává, že moudrý Tvůrce pro vše živé i neživé určil zákon, kterým se vše, mimo egoistického člověka, řídí. Po zbytek života se pohybuje po zemi s vědomím Božích zákonů a se soucitem vidí, jak se vše kolem něj řítí do apokalyptické zkázy.

Velice významným milníkem na cestě k Pravdě se zdá nejtěžší období existence lidského jedince, které svatý Jan od Kříže*6 nazval „temnou nocí ducha“. Je to čas zmaru, beznaděje a pocitu zatracení. Právě když adept vystupuje z tohoto přetěžkého údobí, začne chápat a částečně i prožívat pojem nesmrtelnosti. O tomto bodu bude asi mnoho čtenářů pochybovat, ale prožité Poznání je mi svědkem. Také nesčetné tajné nauky hovoří o směřování k prožitku nesmrtelnosti. Další cesta už není. Narušit tento „skutečný život bez přívlastků“ může pouze tělesná bolest. Ale i tu dovedli někteří jogíni v minulosti zvládat a věřím, že i dnes se podobní lidé naleznou.

 

Pocity člověka naplněného Poznáním

 

Člověk v tomto stavu zažívá svět úplně odlišným způsobem, neboť ke světu zaujímá indiferentní stanovisko bez lpění i bez odporu. S jakými pocity se tedy člověk, který dovršil své poznání, prochází po světě? Poutavě o tom píše Paul Brunton v kapitole „Posvátná moc ticha“ v knize Poustevník v Himalájích.
 

Na mnoha místech této planety spousta lidí běhá sem a tam, nebo skáče tak nebo onak a snaží se, aby se touto stálou činností jejich těla vyvinula. Já se naopak snažím oprostit se ode všech popudů smyslového vnímání. Mám přehánět a říci, že ten, kdo se zhola ničím nezaměstnává, je v nejvyšším stupni činným a že ten, kdo je vždy zaměstnán, ve skutečnosti nedělá nic, že je vlastně nejvyšším úkolem člověka, který byl poslán na tento svět, je právě nicnedělání? Ale běda! Málokdo bude rozumět této myšlence. Lidstvo se snaží odůvodnit právo člověka na život prací, ale příroda od nás nic významného nepožaduje! Slunce nepracuje, přesto však plní účel svého bytí lépe, než kterýkoliv člověk. Pouze se ukáže nad obzorem a rázem na tisíce činností země začne dobrovolně přizvukovat. Buďme jako slunce a poznejme, jaký je nejvyšší způsob umění nedělat nic, a to přivede k našim nohám celou přírodu, pohotovou pracovat účinně nejrůznějším způsobem v náš prospěch. Ve všech pěti světadílech lidé lichotí svému Tvůrci oběťmi, obřady, sebetrýzněním, toužením, zaklínáním a modlitbami. Já udržuji své srdce v rozhodné vzpouře proti všem těmto maškarádám, tak klidné, jako tiché jezírko, a vyčkávám zjevení Tvůrce s hrdou trpělivostí toho, kdo ví, že je věčný. Není spěchu v mém nenásilném úsilí. Konám nyní vše s vědomím cyklické podstaty věcí a s vědomím nesmrtelnosti, která je středem naší dočasné existence. Kolo života se točí tak, jako se otáčí kruh vesmíru, bez ohledu na tvoření a zániky.

Vědomí věčnosti, kterému nelze uniknout, mě nyní zahaluje jako oblak. Ale vím, že úspěch je tak jistý? Odkud vyvěrá tento naprostý optimismus, který je zakořeněn tak hluboko a tak mocně v mém srdci? Mohu jen říci, že nevím. Je zde a já jej přijímám, ale děj se co děj, věnuji svou důvěru bez jakýchkoliv výhrad věčné podstatě sil, které drží ve svém objetí svět a tím i můj život. Znám vznešený cíl a vznešenou, byť nesplněnou sudbu lidstva, a proto mohu klidně čekat. Také já jako lidská bytost, musím ji sdílet s ostatními. Veškeré porážky jsou jen dočasné. Bědy vlekoucí se sledem lidských životů, se nedotýkají Nadjá, které jednoho dne požádá zpět své vlastnictví, neboť vše je mu podřízeno. Člověk s takovou důvěrou může sedět na svém horském vrcholku a nechat život, ať kvapně míjí. Když vdechuje vánek věčnosti, může si dovolit vyčkávat svoji chvíli a ví, jak čekat bez nářku. Život je vybaven věčnými blahodárnými silami. Ať jsem jich také účasten! Naděje je hlasatelem vší Pravdy.

Začínám se nořit do nádherného živlu Pravdy. Mysl se klidně a bez námahy soustřeďuje. Příliv posvátného ticha počíná zaplavovat srdce. Vlna za vlnou božského míru se převaluje přes moji hlavu. Dýchání se stává tak mírné, že je sotva znatelné. Zřím tok věčnosti. Veškerá ona drobná podráždění egoistické neupřímnosti, hluboko zjizvené hořkosti, obyčejný cynismus a všechny starosti odpadají na chvíli z mé bytosti jako na podzim padají odumřelé zhnědlé listy z vysílených zasmušilých stromů. Jak by tu dále mohly být ve vznešeném ovzduší, které na mě působí tak mohutnou silou? Jak by mě mohly ony nicotné věci dále skličovat, když jiné já, Nadjá, vystupuje v celé své vznešenosti a činí mě svou obětí, láskyplně uchvacuje mysl, srdce a tělo. Ale oběť je naprosto spokojena!

Neboť je zbavena moci. Je prodchnuta jemnou vůní: „Ne má vůle, ale Tvá, Bože, se staň!“ V tom spočívá základ štěstí. Musíme nevyhnutelně milovat absolutní dobro, jestliže takové dobro vnímáme. Bezmocná, a přesto radostná volnost. Neviditelná ruka zničila pouta osobního já a s jejím zmizením zanikly veškeré obavy, starosti a veškerý neklid pro minulé omyly a budoucí pochybnosti. Když Nadjá ohlašuje svoji přítomnost, oznamuje zároveň, že přichází jako osvoboditel.

Ono velí a vše nízké a malicherné couvá a mizí. Ono zazáří a příval lásky, uctívání a pokory stoupá k Jeho nohám. Jak konejšivým je pocit jeho dobroty plně zahalující přítomnost.

Veškerý vnitřní rozpor je utišen. Krev už nezápasí s mozkem, ani náruživost s myšlenkou. Když podlehnou naše myšlenky logice, jsme ztraceni. Božské překonává logiku. Himaláje otevřely mi zlatá okna nebe a já žehnám dni, kdy jsem vstoupil do jejich říše. S tichým soumrakem roste a prohlubuje se můj vnitřní klid i klid kolem mě. V blaženém stavu pokory poznávám duchovní význam Kristových slov: „Já a můj Otec jedno jsme.“ Chop se tedy Nadjá - svého ztraceného syna, ať jsi mu podoben. Jak krásný je život pro toho, kdo proniká jeho tajemnými hlubinami. Nepotřebujeme tolik širšího a rozptýleného života, jako spíše obsahově plnějšího. Takový zážitek umožní člověku, aby pochopil, proč lidé tak zoufale lpí na životě, i když stojí tváří v tvář prudkým tělesným bolestem a hroznému utrpení mysli i duše. Jejich usilovné lpění na životě není nic jiného než slabé prolínání onoho mocného, blaženého a uspokojujícího klidu do našeho lidského světa. Kdyby tak lidé pocítili, že ta naděje klidu a míru trvá věčně a bez přestání v jejich nitru, v tajemném srdci bytí. Lpí na životě, neboť bezděky cítí, že život je cenný dar. Kdyby jen lidé mohli vystopovat hmotný život zpět až k jeho původnímu zřídlu, zmocnili by se sami této blažené minulosti. Neboť pomíjející život několika málo let je jen vzdáleným odleskem skutečného skrytého života. Je jen nepatrnou částí celého běhu bytí.

Moudrá a duši hladící slova zde nejsou k slepému uvěření nebo k dogmatickému přijetí, ale k porovnání, v němž by si hledající mohl srovnat, jestli jsou jeho prožitky aspoň trochu srovnatelné se stavem „uskutečněného“ (realizovaného). Možná na někoho toto vyznání působí negativně, možná se mu zdá, že člověk dosažením stavu „uskutečněného“ ztrácí zájem o život, či dokonce se z něj stává nihilista, kterému je vše jedno, ale opak je pravdou. Přiznávám, že poznání nemá jen kladnou stránku, a zpočátku mohou nastat určité potíže, ale jsou překonatelné soucitem (nikoliv lítostí!) s ostatními lidmi. Jeho poznání, které jsem přirovnal k výstupu na „horu“ Pravdy, jeho pohled zpět naplněný nezměrným soucitem, mohu přirovnat k divadlu, v němž vidíme hlediště s obecenstvem, herce i všechno dění za kulisami. Je překvapující, jak lehce rozeznáme přetvářku manželských dvojic či rodin v obecenstvu, jak nás neošálí záře reflektorů na jevišti, jak v celé své absurdní nahotě spatříme zmatek, nepořádek a oprýskané dekorace. Přes všechny negativní věci můžeme pozorovat i úspěch díky výborným hercům, nadšení diváků, kteří jsou spokojení, i když vědí, že byli po celé představení klamáni. Celý svět je také obrovské divadlo, jen s tím rozdílem, že člověk je zde hercem a zároveň i divákem. Během věků musel sehrát nepřeberné množství rolí pod různými režiséry, podle různých scénářů, se střídavými úspěchy či neúspěchy, ale pouze z nevědomosti si nemůže zahrát tu správnou hru podle toho nejlepšího možného scénáře a v režii toho Nejvyššího. Svět chce být klamán, čím víc člověk stoupá, tím častěji se o tom přesvědčuje. Kde jsou schováni ti scénáristé a režiséři, kteří připravili lidstvu tragické světové či lokální války, v nichž lidský život pozbývá jakékoliv ceny? Mnohokrát máme možnost vidět umírat lidi ve válečné vřavě, ať už je to v dokumentech nebo v současném zpravodajství. To není pouze hra, to je tvrdá skutečnost. Člověka, který si podobné věci uvědomuje, zákonitě musí napadnout myšlenka, jestli semusí toto dít? Nevěřící lidé zase tragické lidské zkušenosti využívají k ateistickému útoku větou: „Kdyby byl nějaký Bůh, tak by toto nemohl nikdy dovolit.“

 

Představa Boha a příroda

 

Jak už jsem na předchozích stránkách napsal, představa lidí o Bohu je různá. Začneme-li se dívat z reálného světa a vztahů v něm, museli bychom Boha, podobně jako ateisté, okamžitě odsoudit. Celá příroda, kterou nám filmaři a dokumentaristé v poutavých filmech předkládají, žije na základě potravinového řetězce, kde jeden požírá druhého, a to samé se děje i ve vesmíru. Všechno v přírodě je dokonale uzpůsobeno, o každého je dobře postaráno přizpůsobením, velikostí, tvarem, způsobem života i smrti. Odpověď na tuto skutečnost nemůžeme přejít mávnutím ruky, nebo scestnou teorií náhodného evolučního výběru. V důsledku našeho nedokonalého a omezeného chápání, musíme za mocnými silami přírody vidět Stvořitele, aniž pochopíme smysl. Otázky o vzniku či zániku života, o významu přírody i lidského bytí si kladli lidé v minulosti a zajisté si je kladou i dnes. Dostat se ke smysluplným odpovědím není jednoduché, ale určitě možné.
 

Počátek historie mystiky v Čechách

 

Ve shonu dnešní doby, při všech jejích technických vymoženostech, si málokdo uvědomuje, že je to teprve sto dvacet let, kdy český cestovatel Emil Holub pro nás objevoval Afriku. V té době velice málo lidí vědělo o okolním světě. Tehdy jen málo „šťastných“ z našich vesnic či měst se dostali dál než do sousední vesnice či města. Cestou do širého světa jim byl povolávací rozkaz a dnes mají v různých částech světa rozesety pomníčky s datem úmrtí v smutných válečných letech. Ještě dnes si pamatuji lidi z vesnice, do které jsem jezdil na prázdniny, pro které byla Praha středem i koncem světa a do které se za celý svůj život nedostali. Ale také si pamatuji přeplněný kostel ve vedlejší vesnici se svátečně oblečenými lidmi, protože tuto nedělní chvíli měli skutečně za sváteční. V této poklidné době, kdy jednotvárnost života byla samozřejmostí, se v naší vlasti našel člověk, který překládal knihy z angličtiny. Jeho práce nám přiblížila duchovní knihy a moudrosti Východu, které do té doby znali jenom křesťanští zasvěcenci a „Svobodní zednáři“. Jmenoval se Karel Weinfurter*9 a ve svých knihách přiznal, že ještě nedosáhl toho poznání, kterého se má dostat zájemcům, ale to neznamená, že tohoto poznání nemůže dosáhnout jiný člověk. Tento činný překladatel a spisovatel založil knihovnu "šťastných lidí" a společnost „Psyche“, v níž vydával své i překládané knihy a hlavně pravidelný stejnojmenný mystický časopis, který byl mimochodem velice úspěšný mezi hledajícími nejen v naší zemi. V době těsně před založením společnosti Psyche, v roce 1924, vyšla v českém jazyce duchovní kniha Prentice Mulforda „Dar ducha“, která byla dalším světlým zjevem v počátcích mystické literatury u nás. Část jsem použil jako další dílek puzzle ke složení obrazu Poznání:

Myšlenka není „prázdným dechem“, který jest zde na okamžik a v příští chvíli stává se nicotností a je zapomenuta. Jestliže si upřímně alespoň jednou denně budeme říkat: „Kéž nekonečný duch dobra požehná všem mužům i ženám!“ Přesvědčíme se, až když dospějeme k velikému součtu celého svého života, že onen okamžik, jehož jsme takto použili, byl pro nás nejúspěšnější. Neboť síla, kterou tímto způsobem vysíláme, může být jedinou, která pronikne dusnou atmosférou myšlenek, jež se většinou kolem nás pohybují a stoupají do výše, přináší nám dolů svůj souhlasný paprsek vyšší, čistší, životodárné a budující síly. Každá myšlenka, skutečně dobrá, přináší nám totiž v náhradu dobro stejné.

Někteří z vás jste svými myšlenkami zcela osamoceni. Ačkoliv máte kolem sebe svoje rodiny, příbuzné a přátele, přece jen všichni tito lidé nejsou v souhlasu s větší částí vašeho života. Jestliže jim povíte svoje myšlenky, nazvou je „fantaziemi“. Nazvou vás možná člověkem podivným, zvláštním a snílkem, a tak jste se naučili podržet si tyto myšlenky pro sebe, uzavřeli jste se a ustoupili jste do svého nitra, s lidmi, kteří jsou kolem vás, setkáváte se jen na úrovni jejich života, zájmu a sympatie. Ale to ostatní z vás je navždy uzavřeno a jste tak osamělí jako Robinson Crusoe, který byl vyvržen na neobydlený ostrov. Jste duchovně izolováni, a to je nejsmutnější osamělostí. Takový člověk je cizincem ve vlastní zemi, je neznámý mezi lidmi vlastní krve i mezi lidmi mluvícími jeho mateřštinou. Je to proto, že tělesná pouta příbuzenství nejsou pouty skutečnými. A to vás po jisté době přivede k těm, kteří vás potřebují právě tak, jako vy potřebujete je. Jest vám totiž třeba styků a výměny myšlenek s lidmi stejného duševního druhu, abyste byli posilněni a upevněni a abyste věděli, že ideje, které po několik let klepaly na vaše dveře, jsou živé pravdy a nikoliv představy nebo fantazie, o čemž se přesvědčíte, když shledáte, že jiní lidé, daleko od vás, kteří vám byli po celý váš život neznámými, mají myšlenky podobné.

Poznáte, že toto tiché spojení a duševní spolupráce jest prvním krokem k vašemu novému životu – k životu vašeho ducha, ke štěstí nekonečně většímu než může poskytnout život pozemský. Záhy se přesvědčíte, že pěstování tiché modlitby buď o samotě, nebo se skupinou lidí stejně přesvědčených jest pravým prostředkem, jímž dospějete k novému životu, síle, jasnému vidění a moci, která se sama obnovuje a již můžete použít ke každému podniku. Duchovnost znamená bystřejší chápání a uznávání všeho krásna. Tupý rozum nevidí nic ve žhavém a stále se barevně měnícím nádherném západu slunce. Ale duchovnost je tím unesena a okouzlena. Duchovnost znamená prostě sílu nalézt radost ve stále se zvětšujícím počtu různých věcí. Dějiny lidstva tuto pravdu potvrdily. Duchovní svět, který jest vlastně světem původním, náš svět fyzický jest pouhým jeho odrazem. Náboženství každého národa je zákon, který ovládá a vytváří jeho život. Jest vyjádřen ve všech zvycích, obyčejích a chování tohoto národa. Veškerá náboženství, formy, obřady a ceremonie všech náboženství ať náležejí k jakékoliv víře nebo jakémukoliv období světové historie, pokud jsou nám známa, byla podnícena a založena vyšší moudrostí a vyšším a mocnějším řádem rozumovým, jenž jest obyčejně lidem neviditelný a neznámý.

Když se dnes zamyslím, co v době přeplněných kostelů chtěl autor těmito knihami odhalit, musím uznat, že to od něj byla velká odvaha. Neváhal lidem naznačit, že nemá cenu fanaticky vyznávat víru v určitou církev, ale že všechny církve pocházejí ze stejného pramene. Tuto kdysi kacířskou myšlenku by již dnes měl přijímat intelekt každého člověka. Přes všechny Pravdy, které byly nějakým způsobem podávány, přes padesát let fašistické či komunistické snahy vymazat a vykořenit z lidských srdcí víru v Boha, stále platí a bude dále platit přísloví: „Nejen chlebem živ je člověk.“ Proto i lidé narozeni v době tuhého socialistického zřízení ctili duši i Boha. Tito lidé se nejjednodušším způsobem - pomocí víry - snaží objevit duchovní část svého bytí. Tato kniha je ovšem určena lidem, kteří chtějí vědět, ne jen věřit.

Jak se vyvarovat scestných duchovních názorů a nauk

 

Každý kdo se chce věnovat cestě poznání, by se měl nejprve zajímat o to, co bude muset vykonat a co bude od něj v průběhu cesty vyžadováno. Jakmile se člověk jednou vydá na cestu za poznáním, má následný scénář pouze dvě možnosti. Buď jej určitá informace zaujme natolik, že mu bude významnou oporou až ke konečnému zdolání „hory“ Pravdy, nebo v nebezpečnější (a častější) variantě bude dlouho okoušet bolestivý boj mezi egem a Vyšším Já. Bohužel tento boj se odehrává ve stejném těle, v němž oba tito „soupeři“ sídlí. Popis tohoto boje je alegoricky popsán v Bhagavadgítě, která je ovšem drtivé většině lidí na počátku duchovní cesty dosti nesrozumitelná. Svou zkušenost s nevhodnými názory a scestnými naukami vyslovil i největší český mystik Květoslav Minařík*10 , který v několika svých dílech upozorňuje na knihy, které by mohly lidem škodit, protože jsou vydávány egoistickými lidmi ze zištných důvodů. Když si uvědomíme, že toto varování vydával již v třicátých letech minulého století, tak pro dnešek to platí dvojnásob. Takových knih je dnes mnohými vydavatelstvími, které neprávem nesou duchovní názvy či alespoň vytyčují duchovní cíle, vydáváno tolik, že vyznat se v nich a sáhnout po té správné je dost nepravděpodobné. Květoslav Minařík v jedné své knize píše:

Sledujeme-li otázku interpretace mystiky ze širšího hlediska, nejde ovšem jen o klamání důvěřivých jedinců. Jde o nauky a snahy, které také mohou věřící lidi v zevním životě poškodit, pokud se tito lidé nepřizpůsobili tendenci pramenů, z nichž čerpali, nebo dokonce v nich nalezli předmět výdělku.

Duchovní nauky však všeobecně nemají za úkol rozšiřovat teorie, zakládající se na domněnkách nebo vedoucí k osobnímu prospěchu jejich „chytrých“ stoupenců. Mají naopak poskytnout zkušenosti, z nichž se vyvíjí pravé poznání, a pomoci také k tomu, aby se člověk mohl povznést nad svět a přitom si zachoval všechny potřebné schopnosti pro hájení existence v tzv. nižším životě, dokud nenabude dokonalosti a neopustí své tělo. Toto stanovisko osvětluje, jak propastný je rozdíl mezi skutečným a propagovaným účelem mystických nauk. Ezoterní nauky, mateřské vychovatelky lidských bytostí, nikdy nepodporují rozvoj tendencí elementární přirozenosti. Ta by rozvinutím moci zdarma získané mohla nad pomyšlení zpyšnět. Pýcha, která je sama zlem, zlo ještě rozmnožuje. Rozmnožování zla je v rozporu s učením esoterických nauk, ta chtějí zlo vymýtit.

Nebezpečenství, které v ezoterních naukách vidí tzv. rozumní lidé, totiž běžní racionalisté, též ukazuje na to, že mystiku nechápou. Ezoterní nauky si totiž kladou za úkol provést člověka všemi sférami bytí, ale nepožadují na něm nic, co by ho zbavilo rozumu. Obrazotvornost a myšlení, které při neopatrné manipulaci mohou vést na poli rozumu k úchylkám, jsou při správné mystické výchově pevně ovládány, mnohem pevněji než v každém jiném případě. Poctivý žák pravého ezoterismu se mystickou výchovou stane člověkem rozumnějším a duševně zdravějším než ti, kdo mu bláznovství prorokují a připisují.

Každé usilovné a záměrné myšlení i jednání může být škodlivé a nebezpečné, pokud si člověk pro sebe přesně vymezuje pojem skutečnosti. Jakmile však zboří hradby vybudované z vlastních domněnek a uzná, že je nezávislý, nemusí se již ničeho obávat. Postřehne, že každá skutečnost je relativní, což způsobí, že se přestane obávat možné úhony. Uvidí, že i jeho rozum je výslednicí pojmů a zkušeností, které jsou v poměru k pojmu pravých hodnot života velmi abstraktní; důvody, které tento rozum nachází, jsou tedy také jen omezené.

Před člověkem stále leží široké pole skutečností, kde je třeba pečlivě bádat. Rozum a mysl pracují bezvadně pouze tehdy, nepodléhá-li člověk názorům, které pocházejí ze spekulací.

Tato kniha uvádí čtenáře do oblasti duševního života. Pokud možno nevyslovuje názory, které by nebyly podloženy životními zkušenostmi. Nepoučuje zvědavce, ale poukazuje na metody a prostředky, jejichž pomocí lze obdržet odpověď na každou životně filozofickou otázku. Je totiž zvykem zastávat názor, a nikoli pravdu. Vstupem na Přímou stezku se člověk začíná přibližovat branám, za nimiž je možno pochopit univerzální bytí.

Současník tohoto spisovatele byl i později uznávaný mystik František Drtikol*11 . Také on byl ve své době vyhledávaným duchovním mistrem. Píše, že se každý sám musí „prokousávat“ k poznání, raději to z vlastní praxe formuluji „zjistit, o co se jedná“. Ale dejme slovo vzpomínce na F. Drtikola:

Staroindické védy, upanišady, texty Buddhovy, taoismus, tibetský tantrismus, ale i ezoterní výklad evangelií či moderní antroposofie mu sloužily původně - jak sám říkal - jako berličky, jejichž pomocí s obdivuhodnou odvahou, průbojností, sebekázní i pokorou procházel stupeň za stupněm na cestě vnitřního duchovního vývoje, až v sobě vědomě odkryl stav, který se v různých systémech nazývá různě: Osvícení, Satori, nejvyšší Poznání, nirvána či Království Boží a často zdůrazňoval citát Království nebeské je ve vás či Vy jste chrámem Ducha svatého.

O těžkosti kráčet cestou poznání, o postoji, který musí hledající zaujmout, se vyjádřil větou:

Je obtížné vpravit do člověka myšlenky, které v něm nejsou. Je ale ještě obtížnější zbavit ho myšlenek, které v něm jsou.

       Podobně hovoří motto jiné knihy:

Je snazší vést sto tisíc vojáků do boje, než přesvědčit již jednou přesvědčeného.

Moudrostí a návodů, které jsou roztroušeny v různých knihách, by se dalo napsat víc, ale myslím, že pro osvěžení obsahu tyto věty plně postačí.

Velký význam Paula Bruntona pro západní civilizaci

 

Osobně jsem se přesvědčil, že pro myšlení a chápání západního člověka jsou velice přínosné knihy Paula Bruntona*4 , z nichž čerpali všichni naši mystikové. Ke svému podnětnému duchovnímu zdroji se také rádi hlásili, ať už to byli K. Weinfurter*9 , F. Drtikol*11 , E. Tomáš*12 , M. Tomášová*13 a další. Paul Brunton dokázal mistrně importovat východní nauky do myšlení západního člověka, zejména preferoval učení tamilského světce Šrí Ramana Mahárišiho*14 . Přestože jsem jednu rozmluvu mezi těmito dvěma moudrými muži popsal již na začátku mých úvah, dovolím si z pera anglického mystika ještě něco přidat:

Ze svého stanoviska považuji za nejdůležitější a zároveň za nejtěžší pasáž, v níž se „rozpitvává“ fungování osobnosti, nebo otázka, co nalezneme na konci hledání Nadjá. K čemu vede všechno hledání? Proč máme takový zájem o vyšší věci a co doufáme odhalit, jestliže opravdu budeme mít úspěch v těchto duchovních cvičeních? Pro nás je nejjednodušší způsob popisu ten, že dosažení tohoto cíle je vyplněním účelu vtělení člověka na této zemi. Jsme si vždy vědomi svého těla a obyčejně jsme si vědomi intelektu, avšak ani na jediný okamžik si nejsme vědomi TOHO, co obojí oživuje. Tato ujištění nejsou pouhou řadou abstrakcí, nýbrž jsou výrazem sil, které jsou skryty v samotném jádru samotného života. Když veliký zřec jako Ježíš mluvil, posluchači jeho doby byli spokojeni. Avšak moderní mysl a obzvláště moderní západní mysl, není spokojena s takovým ujištěním. Chce vědět proč? Jak? Kde? Žádá, aby každý malý detail byl plně vysvětlen. Žádá důvody, fakta, důkazy, vysvětlení a argumenty.

To však nežádá mysl východního člověka, která je spokojena s konstatováním závěrů, bez trpělivého hromadění důkazů a jejich příčin. Význam toho všeho může být pochopen jedině ze stanoviska ezoterního a ezoterní nauka není něco, co by znal celý svět. Její zlomky nalezly cestu do světa, avšak celá filozofie nikoli. Abychom nalezli ezoterní hledisko, musíme být zasvěceni povolaným učitelem, adeptem. Skutečné zasvěcení znamená začátek nového života, nového hlediska, nového chápání a je provedeno teprve tehdy, když jsme se trochu naučili umění meditace. Každý, kdo cvičí meditaci a snaží se odtáhnout mysl od zevního okolí do božského světa za ní, může mít úspěch ve svých úsilích, jedině když zažene nejsilnější myšlenky, které mu připomínají existenci hmotného světa. Dokud máte nějaký majetek, ať již je to majetek hmotný, nebo mentální, nebo citový - jakmile takový majetek zaujímá výhradní a dominující postavení ve vašem vědomí, pak nejste, jak říkal Ježíš „chudí v duchu“. Přitom všem můžete mít majetek, ale on nesmí ovládat vaše vědomí. Musíte cítit silně z hlubin svého srdce, že ať je svět sebelákavější, ať je váš majetek sebesvůdnější, všechno to není nic jiného než pomíjivé divadlo a mnohé menší události i různé větší události jsou pouze obrazy, které přicházejí a odcházejí. Jsou dočasné, prchavé. Nemají žádnou skutečnou, trvalou sílu.

Když tedy pochopíte, že všechno, co prochází vaší myslí, je myšlenka nebo představa, a proto iluze, jste připraveni pro poslední odhalení, které je v Orientě obvykle udržováno v tajnosti, protože člověk musí mít jisté množství mentální odvahy, aby se mu postavil tváří v tvář a málo lidí tuto odvahu má vzhledem k výcviku, kterého se jim dostává.

Tímto nejvyšším odhalením je to, že život, celý vesmír, lidský život, nejsou nic jiného nežli sen, přelud, iluze. Je to jako film - samo o sobě je to neskutečné. Je to pouze mentální obraz, procházející vaším vědomím. Celý tento svět kolem vás má stejnou hodnotu jako sen, který se vám zdál včera v noci - nic víc. Když jste se probudili, věděli jste, že to byl sen, ale než jste se probudili, byla to pro vás skutečnost.

Zdá se to být děsivé, když řekneme, že tento svět, který se zdá být tak pevný, tak hmotný a tak skutečný, je ve skutečnosti látkou snu, a přece onen pocit, že vesmír a lidský život mají povahu snu, lze snadno prokázat.

Vezměte celý svůj život až do dnešního rána. Kde je? Kam vešel? Vešel do paměti. Stal se vzpomínkou. Kde jsou nyní ta léta, která jste prožívali tak intenzivně v nejsilnějších citech, v nejbolestnějších emocích, v mocných vášních a v nejstrašnějším utrpení? Jsou pouhou vzpomínkou. Co je však vzpomínka? Vzpomínka je prostá myšlenka - představa ve vaší mysli, není nic více nežli mentální obraz.

Jestliže všechna vaše uplynulá léta byla pomíjivým divadlem prchavých, přechodných myšlenek, co bude s vašimi budoucími lety, která nyní prožíváte? Nebude to stejné, protože přítomnost se stane minulostí a budoucnost se také stane minulostí? Jelikož minulost, přítomnost a budoucnost tvoří celý váš lidský život, co zbývá z vašeho života? Není ničím jiným než řadou myšlenek, které přicházejí a odcházejí, proto, z nejvyššího stanoviska, jsou iluzorní.

A tak, když se probudíte k Pravdě, vidíte, že lidský život a celé panorama vesmíru jsou stejné jako sen, jsou to jen představy procházející vaší myslí a vy neuvažujete o tom, čím jsou. Víte, že sen je snem jedině tehdy, když jste se z něho probudili a teprve potom opravdu věříte, že jste se probudili do skutečného stavu. Museli jste mít srovnávací měřítko. Tak také život se zdá být skutečným, dokud nemáte srovnávací měřítko, a oním měřítkem může být pouze Skutečnost sama. Tážete se však, co je Skutečnost? Abyste to pochopili, musíte nejprve pochopit, co jsou myšlenky. Myšlenky, představy, vzpomínky, všechny mentální obrazy, názory, domněnky, vize, tužby, city a vášně, vše to jsou představy v mysli. Nemůžete mít k něčemu postoj nebo citový vztah, dokud na to nemyslíte, takže nakonec všechny tyto věci jsou jen představami v mysli. Tyto představy se však neustále hrnou, jedna přes druhou, přicházejí a odcházejí, jako uprchlíci.

Pochopit, čím jsou, znamená pochopit to, co je za nimi. Snažte se představit si myšlenku, která by existovala bez vás, které byste si vy nebyli vědomi. To by se prostě nemohlo stát. Tak tedy vidíte, že vědomí, nebo pozornost, je základní částí přirozenosti myšlenek. Dále, jestliže odpoutáte toto vědomí od myšlenky, myšlenka zanikne. Co se však stane s vaším vědomím? To stále zůstává.

Jestliže vědomí dále trvá a je látkou, z které je vytvořena představa ve vaší mysli, shledáte, že to bylo jedině toto vědomí, které dávalo vaší myšlence skutečnost. Proto vědomí, ve svém vlastním čistém stavu, je skutečností. Jestliže toto vědomí je Skutečností, pak musí být Duchem a Pravdou. Ale musíte být opatrní a pamatovat si, že vědomí samo může na sebe vzít rozmanité formy, takže jestli chcete najít to Nejvyšší, musíte najít poslední vědomí, což znamená Absolutní vědomí (Kosmické vědomí).

Zúžením své pozornosti pomocí soustředění ji můžete přivést do velikosti špičky špendlíku a po onen okamžik se stát onou špendlíkovou špičkou vědomí. Podobně můžete soustředěním na nebe nad námi rozprostřít svoje vědomí tak, že vyplní oblohu. Ale to vše jsou pouhé tvary vědomí. Chcete-li to pravé vědomí, jak je ve své nejzákladnější podstatě, musíte je zbavit jakéhokoliv tvaru, musíte je zbavit všech představ. Toto osvobození vědomí znamená dosažení skutečného života.

Když to pochopíte, bude vám jasno, že celý život má úroveň pouze snu, pomíjejícího, kosmického snu. Vidíte jasně a plně jeho iluzorní charakter a pak se můžete od toho všeho odpoutat, můžete se toho všeho vzdát. Poznáváte pravdu o něm a nenecháte se jím spoutat tak, aby váš duchovní zrak byl zaslepen. Není zapotřebí žádného profesora, aby to dokázal. Jestliže se dokážete důkladně odpoutat od pomíjející hodnoty zevního života, pak jste opravdu „chudí v duchu“ a teprve potom jste připraveni podstoupit toto zasvěcení.

Takové odpoutání nemá vůbec co dělat s vaším zevnějškem. Navenek můžete být velmi bohatí nebo velmi chudí, na tom nezáleží. Na čem však záleží je to, jaký je váš vnitřní postoj vůči vašemu bohatství nebo vůči vaší chudobě. Jestliže jste jimi ovládáni, nemůžete vstoupit do království nebeského. A co více, chvála zevní chudoby není nezbytně duchovní. Asketismus mohou snadno provádět ti jednotlivci, kteří se cítí být k němu hluboce puzeni, ale není a nemůže být ideou společenskou. Potřebujeme jednoduchost, ale ne asketismus.

Zevní gesta vzdání se světského majetku jsou na Západě nepraktická a ve skutečnosti nejsou nutná. Změna postoje mysli vůči světu je jedinou změnou, která je nezbytná. Království nebeské není nic více ani méně nežli stav vnitřní svobody. Co je skutečně důležité, je vaše vnitřní reakce na zevní události. Vzdání se světa je ve skutečnosti vnitřní změnou názoru na něj, zevní gesto jako stát se mnichem nebo jeptiškou nebo rozdat veškerý svůj majetek chudým není to, co myslel Ježíš.
 

Když takto budete chápat pomíjející povahu zevních věcí, když si uvědomíte, jak iluzorní konec konců jsou, jste připraveni přijmout požehnání, o němž Ježíš prohlašuje, že bude vaše. Protiklad iluze je skutečnost. Tudíž odměna, která vás očekává v království nebeském, je nalezení Skutečnosti. To znamená, že budete žít v podstatě, která je věčná. Vše ostatní, co známe, ať již je to tento nekonečný hmotný vesmír, který nás obklopuje, nebo ať to je touha, nebo myšlenka, nebo vzpomínka, která probíhá naší myslí, to vše se zdá být skutečným, ale je to skutečné jen v omezeném a relativním smyslu. Vzniká to a zaniká; je to pomíjející. Rodí se to, po nějakou chvíli trvá a potom mizí. Smrt a změna jsou základními podmínkami života ve hmotném a mentálním světě, ale Skutečnost, kterou naleznete, když dokončíte hledání, nevzniká a nezaniká, je mimo čas, a tudíž je věčná. Je to ta základní substance, která provždy je. Je neskonale obtížné ji popsat a mohu říci jen to, že když člověk pronikne do říše Nadjá, jeho Skutečnost je přirozená, nepotřebuje ani důkazy, ani vysvětlení. Nazývám to Skutečností, protože všechno ostatní je jen druhým nebo třetím odrazem, projevem a úkazem vyšlým z něho - dost skutečným, dokud trvá, ale doba trvání je dočasná a časově omezená. Něco v nás buď vědomě, nebo bezděky hledá onen stálý, neproměnlivý, trvalý prvek, který je skrytým tajemstvím existence.

Kdybyste nahlédli pod povrchní zdání a hledali onu jedinou skrytou skutečnost, byli byste zbaveni všech svých obav. Je to iluze, co způsobuje strach, a vy máte obavy v životě, protože jste jí klamáni, právě tak, jako člověk, který jde v noci indickou džunglí, by mohl omylem považovat závit lana za hada. Kdybyste opravdu věděli, že život je v podstatě dobrotivá síla, nebáli byste se ničeho a i když by se dostavilo utrpení, neobávali byste se ho. Ono vyšší poznání by ukončilo trampoty. Jestliže proniknete pod klamná zdání světa a naleznete Skutečnost, která je jeho základem, pak všechny vaše neukojené potřeby a nevyplněné tužby se zhroutí a zaniknou. Nalezli jste to, co je základem všeho, to co vás dostatečně může podpírat po celý život, to o čem víte, že je věčné. Je naprosto nutné poznat pravdu o zdáních života a světa, jestliže se chcete zbavit strachu a bídy.

Těch několik málo, kteří hluboce myslí, a těch mnoho, kteří hluboce cítí, je stále více a více nespokojeno s naším zmechanizovaným, zmaterializovaným životem. Iluze pokroku nás očarovala. Naučili jsme se, jak vyrobit statisíce věcí, které naši méně šťastní předkové vůbec neměli, přitom však jsme nepokročili blíže ke štěstí. Naše potřeby stále vzrůstají, ale jejich většina se týká hmotných věcí. Musíme se ještě naučit lekci, že pouhé vlastnictví věcí, nemůže nikdy nahradit vědomé vlastnictví našeho vlastního srdce, naší mysli - jako dosažení štěstí. Nejsme schopni si věci podrobit, nýbrž se jimi necháváme zotročit.

Měli bychom rozlišovat vnitřní skutečnost od zevního zdání. Člověk je ve skutečnosti poutníkem na cestě do vlastního nitra a ať jde pěšky, nebo letí obrovským letadlem, jeho vnější rychlost není žádným měřítkem jeho pravého pokroku. Jsme zvyklí na nízkou a smrtelnou perspektivu naprosto pomíjivého, zatímco bychom mohli hledět na širé, věčné božské prostory.

Jediný správný začátek v duchovním životě je „prohlédnout“ iluzí hmotného života. Nejsme zde proto, abychom tu žili věčně, a proto bychom měli veškerý lidský majetek a pozemskou slávu moudře užívat a měli bychom je moudře chápat, neměly by nás držet v zajetí. Ve skutečnosti jsme ptáci, chycení v síti zevní existence a jásající nad svým zajetím. Zeslabujeme se lpěním na pomíjivých hmotných věcech. Co je příčinou toho, že milionář, který má možnost získat všechno na tomto světě, stále ještě hledá štěstí? Setkal jsem se jak s milionáři, tak i otrhanými žebráky, a vím to. Určitě vím, že bych nemohl žít bez tohoto pocitu božské Přítomnosti, který je vždy v mé blízkosti, vždy kolem mne. Bez božské Přítomnosti by život sotva měl cenu.

Pravda je nejvyšším cílem, protože z jejího horského vrcholu můžete vidět všechno ostatní, jaké to skutečně je. Můžete vidět, že ty mnohé stupně, o kterých jste se domnívali, že byly cílem, nejsou ničím více, nežli za sebou jdoucími stupni. Ukáže se vám, jak mnoho polopravd a pravd ze čtvrtiny a napodobenin pravdy figurovalo jako celé pravdy. Dostane se vám pochopení pravdy o vás samotných, o životě, vesmíru jakožto celku, což odstraní všechny pochyby. Nebudete již nikdy mít ani jedinou pochybnost o základech těchto mystérií. Jestliže byste měli jedinou pochybnost v době jednoho roku, nebo dokonce během deseti let, pak jste nenašli duchovní pravdu. Když naleznete pravdu, nebudete vůbec ani moci zapochybovat nebo pocítit nějaké rozpory ve své mysli, budete mít absolutní jistotu, pevnou a nezměnitelnou. Taková je povaha nejvyšší pravdy.

Hmotný svět je velkou popravčí komorou duše. Zevní štěstí je nestálým hostem.        Existuje však stav, kterým vstoupíte v souzvuk s Nekonečnem, na nějž se můžete vždy spolehnout, že vám poskytne vnitřní pocit naprosté spokojenosti, naprostého dostatku všeho, dokonalé vyrovnanosti a klidu. Zde je klid, který je nepřerušený a věčný a nezávislý na stavu vašich financí nebo na stavu světového míru, nýbrž pouze na věčné Skutečnosti, která je vždy přítomna ve vás samých. To je pravý mír. Je hodnotnější než štěstí v běžném smyslu, protože si jej můžete podržet bez ohledu na to, jaké jsou zevní podmínky vašeho života. Budete cítit, že v dnešních dobách plných zmatku je přece nějaký pevný stav. Pravý vnitřní mír není nic, co by jednoho dne bylo hrubě porušeno, je to výsledek, na nějž se můžete stále a stále spoléhat. Opusťte minulost. Je pravou moudrostí žít v přítomnosti, jako by byla věčností. Pochopíte pravý význam lásky. Budete mít snášenlivost a soucit, který „je mimo veškeré chápání“.

Láska, která vychází z pochopení, je nejvyšším výrazem lásky a není založena na pouhém citovém pohnutí nebo rozcitlivělosti. Láska založená na pochopení, je schopnost uvést sebe sama v harmonii s každým tvorem, vědět, jak všichni myslí a cítí, a dělat to s dokonalou sympatií. Naplněni z nádrže moudrosti lásky, myslíte a jednáte v dokonalém souzvuku se všemi živoucími tvory. Vznikne ve vás veliké soucítění s trpícím, nevědomým lidstvem. Žádný člověk, který se odvažuje veřejně šířit poselství, které obdržel z vyššího zdroje, který se odvažuje vyjadřovat vidění, které není z tohoto světa, to nemůže dělat, aniž by musel snášet hodně kritiky, spoustu nepochopení, ostré šípy závistivých a hořkou faleš nepřátel. Nesnaží se obracet lidi na svou víru. Vystupuje proto, aby lidi seznámil s jistými fakty, ne aby je obracel na víru. Neboť člověk, který je přemluven proti své vůli, si stejně podržuje svůj názor. H. G. Wells*8 někde řekl, že velikých a univerzálních pravd je tak málo, že by mohly být napsány na dopisnici. Jestliže je vůbec někdo byl schopen zhustit na tak malý prostor, byl to Ježíš a Buddha.

 

Z promluvy Paula Bruntona je poznat, že již v minulosti znali nitro člověka naprosto dokonale, člověk se nemůže se svým poznáním dostat dále než právě sem. Pak už mu zbývá jen uznat toto poznání a snažit se jej naplnit i svým životem.

Starořecký pohled na cestu k Pravdě

 

Lidí, kteří dokázali poznáním požehnat svůj život, je dnes žalostně málo. Hledím-li na současný svět i lidi v něm, pak se asi tento neradostný stav lepšit nebude ani v blízké budoucnosti. Velice poutavě o neutěšeném stavu světa i lidí v něm vypráví příběh žáka v Pythagorejské zasvěcovací škole:
 

Tito mistři otevřeli mu pohledy jiné, avšak žádný neuspokojil. Mezi těmito odporujícími naukami hledal žák vnitřní vztahy, synthesu, sjednocenost velkého Všeho.
Nyní syn Parthenidy prožíval krizi, kdy dech, podrážděn nesrovnatelnostmi věcí, soustřeďuje své schopnosti pro nejvyšší úsilí, aby spatřil (účel) cíl, aby nalezl cestu, jež vede ke slunci pravdy, k centru života.

Mudrci mu řekli: „Věčná pravda je slepá a neoblomná, podvol se jejímu osudovému zákonu. Tvojí jedinou zásluhou bude, abys ji poznal a jí se podvolil.“

Spatřiv žák toto vše, svůj život, své dílo v náhlém jasném oslnění, s neklamnou jistotou ducha, jenž stanul před tváří Pravdy, byl jako bleskem osvícen. Ale nyní jednalo se o to dokázat rozumem, co čistá inteligence pochopila z absolutna, a pro tento úkol bylo třeba celého lidského života a práce Herkulovy. Jeho zkušenost ho poučovala, že lidstvo je ohroženo velikou chorobou, nevědomostí svých kněží, materialismem učenců a neukázněností demokracie. Uprostřed nevázanosti světské viděl rostoucí despotismus asijský a z tohoto černého mraku strašný cyklon valit se na bezbrannou Evropu.

Fašizmus i komunizmus se panicky bojí Pravdy

 

V dobách tuhého socializmu, kdy jsem se snažil dozvědět něco mystického či duchovního, nebylo snadné podobnou literaturu sehnat či si ji půjčit. Paradoxně jsem tuto literaturu obdržel od neposlušného komunisty, který měl za stranický úkol nevhodné knihy spálit a zopakovat zlovůli fašistického režimu, který také s hlubokou oddaností vůdci veřejně pálil svobodomyslné knihy. V současnosti mnoho lidí nevěří, že na ezoterických, duchovních a mystických knihách, vydávaných mezi světovými válkami, by mohlo být něco pravdivého, protože byly psány v dobách, k nimž mají dnešní lidé daleko a jsou pro ně nic neříkající minulostí. Ale už jen skutečnost, že podobné knihy přestály nenávistné útoky dvou totalitních společností, by v nás měla zažehnout jiskru zájmu o dědictví minulosti.
 

Mentální skutečnost světa

 

Při brouzdání po internetových stránkách jsem narazil na velice zajímavý článek, který také zapadá do mozaiky poznávacího procesu:

V dnešní době nám pomalu začíná moderní kvantová fyzika ukazovat skutečnou tvář světa a osvětlovat učení dávných mudrců a myslitelů i současných mentalistů. Kvantová fyzika pozvolna bourá materialisticko-mechanický pohled na vesmír newtonské fyziky, která je založena na myšlence, podle níž skutečnost obsahuje dvě základní věci: pevné hmotné objekty a prázdný prostor. V běžném životě se nám může jevit, že tento pohled na svět funguje bezvadně, myšlenka prázdného prostoru a pevných těles je pevnou součástí našeho způsobu uvažování a pojímání fyzického světa odděleného od našeho vědomí. Všechno se ale změní, opustíme-li vesmír našeho života a ponoříme-li se do nekonečně malého, abychom nalezli jeho nejzazší konstituční prvky. Kvantová teorie nás začíná pomalu přivádět na okraj toho, čemu říkáme „zdravý rozum“, a často nás vede přímo proti němu, naše představa pevného a od našeho vědomí odděleného světa se začíná nezadržitelně hroutit. A začíná se nám ukazovat skutečná mentálně duchovní, myšlenková podstata našeho světa, jenž se začíná projevovat jako hra různých úrovní vědomí závislých na daném pozorovateli. Kvantová teorie nám říká, že musíme odmítnout tradiční pojmy hmoty, chceme-li pochopit, že prostor a čas jsou jen zdánlivé iluze, že jedna částice může být zjištěna na dvou místech současně. Že základní realita světa je nepoznatelná. V kvantové fyzice není realita ani kauzální ani lokální, prostor a čas jsou jen abstrakce, čisté iluze. Pomalu začínáme chápat, že reálno je zahaleno, že je nedosažitelné, že z něj vnímáme sotva vržený stín zkreslený našimi omezenými smysly v podobě jakési pro nás skutečné fata morgány, v níž jsme drženi skrze naše ego a smysly. Nyní již začínáme lépe chápat dávná filozofická učení, jsou nám srozumitelnější slova moudrých mužů minulosti, kteří pochopili, co je náš svět, hledali a ukazovali nám správný směr do nitra naší bytosti, k základu světa a vesmíru. Za světem myšlenek a pohybu už není nic než ryzí prazáklad, poslední svědek, Pozorovatel a Tvůrce všeho, co vnímáme. Jeví se nám základní pravda o světě, který je jednou velkou mentálně energetickou realitou, podobné té virtuální, kterou pomalu vytváříme v našich počítačích.

       Na závěr tohoto článku použil autor slova Paula Bruntona:

Pozemský život je jen snem prožívaným ve snovém fyzickém těle uprostřed snového okolí. Snové zkušenosti jsou jen ideami. Během snu člověk slyší, vidí, dotýká se, chutná a čichá stejným způsobem, jako to vykonával během bdělého snu. Z toho důvodu bdělý stav jsou jen zhmotnělé ideje Boha, božská představivost, zhmotněná a promítnutá na promítací plátno lidského vědomí. Kosmická iluze je vrhána na vědomí člověka a Myslí je pozorována z nitra prostřednictvím vědomí, vjemů a tělesných orgánů.

Jak se prožívá poznání

 

Všechny úvahy, které nyní čtete, se zakládají na mnohaletém studiu všech dostupných knih a na dlouholeté meditaci nad významem obsahů těchto knih. Může vzniknou otázka, k čemu to bylo a co jsem získal? Ježíš to nazval Královstvím nebeským, Gautama „buddhovstvím“ (osvícením) a já, přes mnohé představy, které mohou tato slova vyvolávat, přirovnávám to k výstupu na vysokou horu, z níž v klidu a s nadhledem pozoruji marné hemžení lidí na úpatí hory. Na vrcholu hory jsem sice vědomím v duchovní sféře, ale svým tělem se pohybuji mezi lidmi pod horou, a tudíž musím fyzicky sdílet i jejich osud, který si lidé nevědomě připravují. Díky „poznání“ jsem připraven nést s lidmi i tragické důsledky, i když jsem se snažil nebýt na nich účasten.

Ježíš Kristus nás vybízel hledat Království Boží a sliboval, že „ostatní“ k němu bude přidáno. Rozuměl tím vnitřní spokojenost jako absolutní základ vnímání a nikoli spokojenost, kterou lze vnímat přes klamavé smysly. Přirovnám-li poznání k učení Buddhy, pak se tato čtvrtá etapa vede k zániku strasti. Tento proces lze připodobnit k dokonalému utišení myšlenek, jímž se člověk dostane do stavu bytí, které vědomě prožívá bez přítomnosti myšlenek a zároveň se stává neměnným pozorovatelem tohoto stavu. Nádherný stav klidu a míru nazývám „vědomým životem“, který se dá v určitých intencích ovlivňovat. Strasti jsou většinou nesplněná přání a tužby, jejich původcem je vždy myšlenka, proto se pouhým vynulováním myšlenek rozplynete do původního základu, z něhož člověk vzešel. V tomto okamžiku člověk pochopí věčnost bytí. Tak složitý termín nelze jednoduše vysvětlit, ale pomohu si připodobněním ke kapce vody, která spadla do moře, nebo k vlně na hladině oceánu, která zanikne, když se oceán ztiší. Vlna (ego) si na své výšce a velikosti hodně zakládala, ale pak se najednou ztratila výška, zmizela síla a ona se vrátila do náruče oceánu, kde se konečně šťastná rozpustila. Na tomto příkladu lze jednoduše pochopit, že velká či malá vlna vědoma si prožívaných strastí se už nechce stát žádnou vlnou a chce jen být oceánem vody (bytí). Podobné pocity popisují také lidé, kteří se probudili z klinické smrti, podobné pocity jsem pociťoval před mnoha lety, když jsem se topil. Z toho usuzuji, že stavy božské „blaženosti“ se dostavují při mizení myšlenek z jakéhokoliv důvodu, a tudíž jsem pochopil, nejen že myšlenky jsou původci všeho, ale že i za nimi je původní „prázdno“, z něhož vše vzniká. Stav čistého „bytí“ je nutné prožít, nestačí o něm číst či v něj skálopevně věřit. K těmto stavům a prožitkům mají blíže lidé z východních zemí, věřící a lidé žijící prapůvodním životem. Prožitím tohoto stavu se zcela logicky může dostavit myšlenka v podobnosti vyhnání Adama a Evy z ráje. Důsledkem vyhnání bylo požití jablka se „stromu poznání“ (touha okusit svět smyslových doteků).

Poznání, ke kterému všechny „tajné nauky“ či duchovní cesty směřují, lze přirovnat k návratu do ztraceného ráje. Smyslová spokojenost ve vztahu k tělu je při dosažení nejvyššího poznání automaticky povýšena spokojeností nadsmyslovou, která by se dala nazvat „tisíce let očekávaným návratem domů“. Právě v tomto domově, v tomto lůně bytí vše vzniklo, právě zde vše existuje v latentním stavu. Je to prázdnota, ale v určitém pohledu to je plná prázdnota, jako by se v ní spojilo bytí i nebytí, není ji možné umístit do prostoru a času, snad proto ji náš mozek nedokáže pochopit.

Po mnoho let jsem sbíral střípky poznání v různých knihách, v pozdější době počítačů i na stránkách virtuálního internetu při vyhledávání odkazu „mystika“. Poznal jsem, jak mnoha zbytečnými slovy jsou rozvinuty jednoduché teorie, proto doporučuji využívat intelekt a později také intuici, abychom oddělili zrno pravdy od plev polopravd a lží. Přesto budeme neustále narážet na zpočátku překvapující skutečnost, že i ti, co poznali, mnoha různými slovy stále mluví o jedné a té samé věci - o Pravdě. Pomalým pročítáním, myslí soustředěnou k textu, rozjímáním nad textem, meditací nad stěžejními otázkami i následným návratem k běžnému životu utvoříme předpoklady pro zcela nenápadný nástup intuice, která nám bude potvrzovat správnost naznačených Pravd.
 

Jaký svět nás čeká?

 

S Pravdou v srdci se nám bude snáze chápat, že naše planeta není kus mrtvého kamene, ale že je to živý organismus, který jako vše stvořené, má své zákony a docela sám si poradí s devastací, kterou mu bezohledná honba za přírodními zdroji připravila. Američtí vědci varují, že se osa naší planety během deseti let tak vychýlí, že může přijít náhlá změna klimatu. Slunce svítí stále jasněji, Zemi navíc hrozí i tajemné roje meteoritů či tajemný smrtící „vesmírný mrak“ gigantických rozměrů. Podle prestižního časopisu „Nature“ nikdy v uplynulých tisíciletích nebylo Slunce tak „nervózní“ jako nyní. Vysílá kolem sebe a samozřejmě i k Zemi jednu ohnivou vlnu za druhou. Energetické rázy sluneční hmoty mohou zničit techniku, na niž jsme tak přehnaně hrdí, nebo vyvolat záplavy veder, tání ledu a vzápětí i obří záplavy. Ve vesmíru kolem nás zesiluje chaos jako před všeničící apokalypsou. Vře to i v nitru Země, jako by se naše Matka nadechovala před apokalyptickými údery zemětřesení a sopečné činnosti.

Jedinec nemá mnoho prostředků, jak zastavit tento děsivý scénář, nemůže zastavit monopoly devastující Sibiř, Aljašku, Afriku, deštné pralesy po celém světě, moře a oceány. Ekosystém, fauna i flóra jako by neexistovaly. Stejně jako potměšilá civilizace válcuje svět ve jménu zisku, nemohli bychom se divit, kdyby zrovna nás podobně „převálcovalo“ něco Vyššího. Rozjetý vlak neustále zrychluje, neboť je poháněn nejmocnějším vládcem v současnosti - penězi. Lze takový vlak vůbec zastavit? Snad jen vesmírná katastrofa.

Podíváme-li se na předpovědi Sibyly nebo Nostradama, které by se mohly vztahovat k naší době, pak nám musí jít mráz po zádech. Nikdo přesně nevidí do budoucnosti, ale budoucnost lze celkem snadno předpovídat z mentality lidstva, která naneštěstí zůstává stále stejná. Poznání těchto tvůrčích principů budoucnosti bylo také náplní mnohých mystických škol. Právě ti moudří, kteří prošli podobnými školami a znali Pravdu, měli udržovat nevědomé lidstvo v mezích zákonů přírody.
 

Něco málo o morálce

 

Nemůžeme se dívat a posuzovat svět podle našich zažitých představ a chtít, abychom mu byli jedinečným vzorem. Nemůžeme odsuzovat zažité zvyky mnoha generací v jiných zemích. Někde mohli mít muži více žen, jinde zase mohla mít žena více mužů. Vše mělo pro určitou oblast a pro určitou skladbu obyvatelstva svůj účel. Snad bychom se měli snášenlivosti a pochopení učit od přírody, kde různých neobvyklých „zvyků“ nalezneme bezpočet, navíc svým omezeným rozumem je mnohdy nedokážeme ani pochopit. Jen velice těžko kolem sebe hledáme, co je správné a co ne.

Má-li být morálka historicky a kulturně podmíněný souhrn hodnotících soudů, zvyků, názorů, ideálů a pravidel, jimiž se mají lidé řídit v mravním jednání, pak zákonitě vychází ze současného morálního kreditu lidstva. Pokud morální kredit upadá, pak zákonitě upadá i hodnotící soud lidí a morálka změlňuje svůj tlak na veřejnost. Co před několika desetiletími bylo nemorální, stává se dnes morálním. Nemorální zloděj je nemorálními lidmi vyzdvihován jako hrdina, aby tito lidé zakryli svoji vlastní amorálnost, aby potlačili pocit studu a viny i pocit určité nenaplněnosti a rozmrzelosti. Kdyby se v současnosti náhodou objevil učitel, který by chtěl veřejně pranýřovat upadající morální stav kolem sebe, asi by skončil hůře než ukřižovaný Ježíš Kristus, a ještě za nadšeného potlesku kolemstojícího davu. Současný morální stav hrubě narušuje identitu jednotlivce vůči společnosti. Jak nápadně mi popsaná skutečnost současného světa připomíná dobu před zánikem mocné Římské říše.

Se stoupajícím věkem a stále většími životními zkušenostmi by se měla morálka člověka zlepšovat. Zajímavý přístup k tomuto tématu mají Indové, kteří říkají, že člověk by si měl život rozdělit do tří etap. Do dvaceti let by se měl věnovat hrám a láskám, do čtyřiceti práci, dětem, rodině a zbytek života by měl věnovat Bohu (Pravdě). Dětmi a jejich výchovou splní povinnost danou mu přírodou a poté má dostatek času, aby se věnoval sám sobě a svému růstu. Když třeba pochopí, co je míněno slovem inkarnace, pak pozná, že zbytek svého života nepromarnil, ale prohloubil.
 

Dvě přirovnání

 

Občas zajdu do jednoho pražského knihkupectví a se zájmem pozoruji, kolik lidí si prohlíží regál s kuchařkami a sousední regál s názvem ezoterika. Jakoby vyrovnané police knih chtěly říci: „Nasyť tělo a zároveň i duši“. V obou případech je nutné teoretické poznatky a vědomosti proměnit v praktický prožitek. Recepty z kuchařky se mohu naučit nazpaměť, ale ani sebevětší představa o chuti pokrmů mi nebude k ničemu, když se podle kuchařky nenaučím vařit a pak výsledný pokrm neochutnám. Podobně je to se všemi ezoterickými a duchovními knihami. Mohu obsahy knih znát nazpaměť, mohu pochopit i obsah, ale pokud napsané neprožiji, je to stejné, jako bych v předchozím příkladu neochutnal.

Obsah knihy s nadsázkou říká, že na vaší zahradě je ukrytý poklad. Je na vás, jestli uvěříte a půjdete kopat. Když po nezměrném úsilí poklad vykopete a spatříte v celé skvostné nádheře, představte si ještě své nadšení. Jakmile prožijete osvícení, zažijete téměř stejné nadšení, jen s tím rozdílem, že poklad vám může někdo sebrat a strach o něj vám nedovolí v klidu si ho užívat. Proto jakýkoliv hmotný poklad ještě nezaručuje vnitřní spokojenost. Může se dostavit ta smyslová spokojenost, když si za poklad něco koupíte, ale taková spokojenost je pomíjivá a dlouho nevydrží. Spokojenost získaná osvícením je trvalá a máte ji uvnitř sebe vždy k okamžitému použití.
 

Kabala

 

Je samozřejmé, že jsem se na své duchovní cestě za poznáním setkal i s kabalou*15 . Je to mystické učení, které má přinést porozumění Bohu, světu i sobě samému. Kabala zdůrazňuje, že její principy lze chápat ve věku vyšším čtyřiceti let, protože v tomto věku už je člověk ženatý, usedlý a životem zkušený. Opravdové ponoření do moudrosti kabaly by pro zlého a nepřipraveného člověka mohlo být škodlivé. Protože kabala je dílem bezpočtu rabínů a učenců, kteří nahlíželi na cestu k Pravdě z mnoha různých úrovní a směrů, je pochopitelné, že ji málokdo dokáže zcela prostudovat a pochopit. Lidé, kteří kabalu a její podstatu dobře neznají, dokonce slibují budoucím příznivcům kabaly dosažení bohatství. Ovšemže se nejedná o bohatství materiální, ale výhradně o bohatství duševní. Protože je kabala učením duchovním, je samozřejmé, že se její zásady nacházejí i v japonském šintoismu, bráhmanismu či buddhismu. Celkově se mi zdá cesta k poznání pomocí kabaly dosti komplikovaná a většinou zdlouhavá.
 

 

Má jet hledající za poznáním do světa?

 

Zcela logicky se domnívám, že porozumění Bohu musí být všude stejné a lišit se může pouze výkladem, stejně jako poznání Boha (Pravdy), který se může projevovat hlasem intuice. Opět budu citovat Paula Bruntona:

Místo v mém nitru, kde jsem tento Hlas slyšel, se od té doby provždy stalo posvátnou svatyní, oázou míru a baštou síly, ke které jsem se mohl vracet, nebo se stáhnout do ústraní, kdykoliv jsem byl sám nebo kdykoli hrozila krize vnějšího světa. Lidé velmi často věří, že pro moudrost nebo nauku musí cestovat do vzdálených míst. Nechápou, že tato moudrost nebo tato nauka je nejen v nich samých, ale že nebude nikdy nalezena nikde jinde. Ozvěna moudrosti nějakého jiného člověka nikdy nezaujme ono místo.
 

Jako výsledek začal mizet stav rozdělené bytosti - stav nejednotnosti v srdci - který byl mým obvyklým stavem a který je nezbytně obvyklým stavem všech hledajících. Namísto dvou protichůdných sil, které ve mně stále bojovaly - skutečné a ideální - se začala objevovat pouze jediná řídící síla. To zase vedlo k velkému štěstí, které dělalo zbytečným neustále hledání štěstí ve vnějších věcech, okolnostech nebo osobách - hledání, které je jednou z příčin tohoto seberozdělení. Cítil jsem, že touhy a připoutanosti, o které jsem tak velice dbal, kterými jsem se mučil a pro které jsem se zbytečně znepokojoval, nebyly samy o sobě vůbec důležité, nýbrž byly důležité jen duchovní lekce, k nimž nakonec vedly. Všechny malé touhy, veškerá osobní toužení, jsou ve skutečnosti touhou po Bohu. Zprvu je to bezděčné, ale s růstem chápání se to stává vědomé. Tehdy se vůle obrátí, aby zahájila Hledání, a toužící srdce, které hledalo a hladovělo po vnějších věcech, samo začne hledat ve svém nitru.

Dnes ve finančně bohatém západním světě existuje mnoho lidí, kteří v hloubi duše cítí „souznění“ s východní moudrostí a s nemalými náklady podnikají cesty do Indie a Tibetu v domnění, že tam na ně „spadne“ nějaká moudrost. Ovšem je to jejich velký omyl, z něhož není lehké najít východisko. Zajisté na ně může zapůsobit tamní atmosféra, ale aby se za těch pár dní či týdnů pobytu změnila jejich osobnost na základě „osvícení“, je vyloučeno. Procesu, jenž vrcholí osvícením, nezáleží na místě. Je potřeba nalézt klidné místo, kde se hledající bude zaměstnávat meditací nad stejnými myšlenkami jako například v Tibetu nebo Indii. Osvícení, které je cílem, se může dostavit zrovna tak na Východě u nohou mudrce jako o samotě v koupelně na sídlišti.

Proměny

 

Mnohé čtenáře zajímá, jaké proměny na cestě prozření může očekávat, jaké proměny mu potvrdí správnost nastoupené cesty. Fundovaně o tomto hovoří Paul Brunton, jehož slova si opět vypůjčím:

Mystické zkušenosti, které jsem získal, jsem nepozoroval ani nepopisoval jenom zvnějšku, jak by asi dělal intelektuální vědecký badatel, ale pronikal jsem do nich a odhaloval jsem, co jsem tam nalezl těm, kteří ještě neměli tu možnost sami poznat.

Pojem přítomnosti Nadjá v nás se datuje od starých národů, ale moderní zkušenosti ho znovu potvrdily. Tato zkušenost Nadjá poskytuje nejlepší důkaz o jeho existenci a reálnosti, žádný další není zapotřebí. Nesplnil bych svou povinnost, kdybych nepřiznal, že jsem pocítil a poznal tuto existenci nesčíslněkrát. Pro mne to už není záležitost víry, ale absolutního vědění.

Jako je nezapomenutelné nalezení skrytého pokladu, byl pro mne nezapomenutelný den, kdy se Nadjá rozhodlo se mi projevit. Neboť jsem ve svém životě dospěl ke krizi a nemohl bych jít dále, kdyby se kalení atmosféry drsnými myšlenkami neupravilo tím jediným možným způsobem, jakým se upravit mohlo. Od té doby mne potkala mnohá dobrodružství a rozmanité příhody, strastiplné i dobré. Ale teď už na nich nezáleží, neboť mlha, která ležela kolem mne, začala opadávat a já jsem pochopil, že člověk nekráčí sám. Nadjá je vždy s ním.

Jak léta odhrnovala temný závěs budoucnosti, vkrádal se do srdce podivný klid, když ono položilo svůj život na oltář poslušnosti a začalo přijímat každý den tak svobodně, jako přijímá kočující nomád nemilosrdnou poušť, v níž se narodil.

Pak rozhrnulo rubáš starosti, která jej halila, a odvrátilo se od hrobu nesplněných přání. A tak jsem se začal zahalovat do hedvábného pláště tajemné skryté Krásy a snažil se, aby se jí nedotklo hořké přemýšlení, žádná bouře vášně. Každá vzpomínka na mé světské záležitosti odpadla, načež se Pravda usmála a pozvedla svou ruku, jako by naznačovala, že chápe velmi dobře, že přicházím z nižšího světa, kde jídlo a pití nebo tělesné milování jsou nesmírně důležité věci, ale že zde, kde člověk sám může pozorovat plynutí času, mohou být docela dobře opomíjeny. Nevím, zda je možno o nich mluvit, neboť existují věci, které jazyk nemůže přiměřeně sdělit.

Svět kolem mě, společenský a pracovní život, který mne obklopuje, se stává přehlídkou maškar. Jako vytáhne vakuová pumpa ze skleněné nádoby vzduch, tak vytáhla nějaká neznámá ruka smysl pro Realitu z mého okolí.

Tyto nauky nejsou výsledkem dohadů, ani odrazem názorů. Jsou to insighty (vhledy) získané otevřením vnitřnímu zraku. Na tento fakt je třeba se vší pokorou ukázat, jestli má dát odhalující pochopení.

Během osvícení neexistovala žádná jásavá extáze, žádné citové vzrušení, žádné nevyvážené nadšení. Byl to šťastný mír, klidné spočinutí v kráse, lásce, moudrosti. Pochopil jsem, že vše, co se děje, se děje v souladu se Světovou Ideou. Celá situace planety, což zahrnuje i situaci každé bytosti na ní, je uspořádaná Prozřetelností.

Nechci soudit, jestli lze spočinout v kráse, lásce a moudrosti pochopit bez prožití, ale domnívám se, že ne. Aspoň ne spočinutí, které popisuje Brunton. Lidé znají příjemný stav pohledem na něco krásného, pociťují příjemný pocit zamilovanosti i hezký pocit chápání moudrosti, ale v případech, které lidé znají, musí být vždy nějaký „podnět“, aby příjemný stav nastal. To co popisuje Brunton a co je cílem všech hledajících, jsou tyto stavy bez jakéhokoliv „podnětu“, bezpříčinné pocity štěstí. V povídání o sobě Paul Brunton ještě více odhaluje bezobsažnost vnějších forem a radí obrátit se k vnitřním prožitkům:

Protože jsem člověk s určitou aktivitou a nikoli mnich ponořený v modlitbách, ani metafyzik spřádající své pavučiny v zatuchlých knihovnách, musel jsem si najít cesty a způsoby pro svůj vlastní život; cesty a způsoby, jak hledat hluboký vnitřní život v tlaku praktických záležitostí a nekončící práce.

Navštívil jsem mnoho ášrámů, chrámů, klášterů a zjistil jsem, že to, co hledám, tam není. V klášterech to, co hledám, žít nemůže, chrámy byly příliš okouzleny vnějšími formami, ášrámy byly dějištěm malých diktatur. Žádná z těchto institucí nebyla skutečně vhodná pro svobodnou mysl. Každý pobyt v nich mne znovu poučil, že mír musí být hledán a nalezen jen ve vlastním srdci.

Neexistuje žádná uznávaná instituce, žádná veřejná organizace, která k tomu vychovává. Neboť kvalifikace pro tuto profesi se vytváří jedině z nitra člověka, nikoli z vnějšku. Proto mají má tvrzení o mystické zkušenosti osobně prožité větší váhu mezi mými stoupenci, než by mohlo mít nějaké akademické uznání diplomem nebo doktorátem. Hledání pravdy zůstává tou největší vášní, jakou znám. Nedošel jsem k této pravdě náhodnou inspirací. Přišla poprvé ke mně hlubokým uvažováním a rozsáhlým pátráním. Zatímco lidé argumentují o pravdě zvnějšku, já ji radostně prožívám zvnitřku. Žádný vědecký hodnostář ani žádná kniha nemůže dojít dále než sem, dále než k Pravdě.

Slabiny západního světa

 

Knihy Paula Bruntona skutečně mohou dovést nejednoho, třeba i jen zvědavého člověka, k poznání. Ke zvědavosti je dobré přiřadit i pochybnost, která je hlavně zpočátku přínosem, ale zároveň je nutné o věcech přemýšlet a hledat důkazy. Nalezené důkazy budou postupně odhalovat závoj nevědomosti a nakonec původně jen zvědavého hledajícího i proti jeho vůli přesvědčí a vysvobodí ze zatvrzelého materialismu. Tento proces, který by se dal nazvat od zvědavosti k poznání, dovede člověka k bodu, ve kterém najde odpovědi na všechny své problémy i na problémy světa. V odpovědích navíc nalezne i vlastní svobodu. Pokusím se připodobnit stav osvobození se na příkladu západního světa, který mocně působí prostřednictvím sdělovacích prostředků na své občany. Takový občan je lehce manipulovatelný i do oblastí, kam by jinak nikdy nevkročil, stává se loutkou v rukách mocných, kteří mu určují, jak má vypadat, jak se má chovat, co si má kupovat, co si má oblékat, na co se má dívat. Jakmile člověk dosáhne vnitřní svobody, vybuduje z poznání kolem sebe hradbu, která je propustná pouze z jeho vůle. Tak má moc vpouštět za hradbu, do svého vědomí, pouze to, co mu vyhovuje a prospívá.

Dovolím si jednu čistě hypotetickou tezi. Kdyby všichni lidé znali „tajnou nauku“ a dosáhli poznání, pak by se hospodářství, které je zcela závislé na klamných reklamách a mediální manipulaci, zhroutilo. Otřes by byl bolestivý, ale lidé by byli podstatně spokojenější. Z pohledu současného ekonoma by to byla katastrofa, ale z pohledu zachování života na Zemi by to byl návrat k rozumnému žití. Bylo by lépe udělat tento krok dříve, než nás sama příroda donutí.

Mnoho lidí zajisté sleduje cestopisné a přírodopisné filmy z celého světa a mnoho z nich se dokáže vcítit do prožívání tamních lidí. Pro západního člověka z technické civilizace je překvapující, že těmto lidem stačí ke spokojenosti pouze základní životní potřeby, i když jim zaberou veškerý čas. Člověk obklopený výdobytky techniky je možná bude litovat, ale až se zhroutí naše hospodářství, i za přispění přírodních katastrof, pak budou litovat oni nás, neboť u nich se ve skutečnosti nic nezmění. Kdyby se splnila apokalyptická předpověď s táním ledovců a vzestupem hladin moří, dovedu si živě představit, jak by se přesouvaly obrovské masy lidstva ze zatopených částí a jak by vypadal střet s těmi, kteří by je měli přijmout. Mnohdy stačí jen několik desítek tisíc dělníků z chudších států a jsou tu neřešitelné problémy. Přitom tito dělníci pouze nahrazují práci, kterou nechce nikdo dělat, a navíc zvyšují náš národní důchod. Války vznikají na základě nespokojenosti a rozdílnosti, proto asi marně doufám, že se jednou ta chudá a hladová část světa nevrhne na tu bohatou. Roznětkou podobného konfliktu může být i současné vnucování vlastní ideologie z pozice síly. Pro budoucí spokojený život lidstva je třeba ponechat třeba i ty barbarské zvyky vlastnímu vývoji, pouze dobrým příkladem ukazovat těm rozdílným jinou a vlídnější tvář života a vést lidi již od útlého věku ke smíření. Jedině tak se nebudou opakovat lokální národnostní konflikty i vleklé války. Ti, kteří zatahují lidstvo do stále nekončících konfliktů, využívají nevědomosti lidí, a tito lidé stále ještě nepochopili, že Boží záměr je dobro pro všechny a ne jen pro ty, kteří se cítí být vyvolení. Malí i velcí diktátoři se vždy snaží znemožnit lidem cestu k poznání, protože jedině nevědomý člověk se dá zmanipulovat. Proto proti všem náznakům duchovního prozření a proti duchovní literatuře bojovali fašisté, komunisté i další jim podobné skupiny, včetně určitých náboženských kruhů.
 

Křesťané, muslimové, buddhisté a učení Buddhovo

 

Každý se narodil v jiné zemi a aniž by to mohl ovlivnit, přijal víru své země. Víra by měla být oporou pro jeho duši. Od věků víra určovala osobní vztah k Bohu. Jméno bylo a je pouze pojmenování pro Tvůrce a Zákonodárce všeho viditelného. Ovšem lidé chtějí stále uctívat něco hmatatelného, viditelného, i když je to ve skutečnosti pouze symbolika.

Křesťané mají kostely plné svatých soch i světců ve zlacených rámech, muslimové nemají žádné obrazy, ale ornamenty a výroky z Koránu, za nimiž vidí toho, který je sepsal a denně se obracejí k Mekce, aby modlitbami uctili svého Alláha. Jak lehce lze obě náboženské komunity poštvat proti sobě, lze vyčíst z historie. Stranou zůstávají ti, kterým „učarovalo“ učení Buddhy. Možná že se bude zdát podivné, že vyzdvihuji učení Buddhy a nikoli buddhismus, který tak možná zlehčuji, ale kdo chce skutečně porozumět učení Buddhy, měl by se nad tím zamyslet. Jaký je v tom rozdíl, lze pochopit, když si přečtete některou z mnoha knih psanou buddhistickými mnichy. Tyto knihy naprosto uspokojí nábožensky založeného člověka. Blíže bych se zmínil o knize Leopolda Procházky „Buddhismus“ vydanou v roce 1928, v níž „rozpitvává“ učení do nejmenších detailů:

Moderní člověk se táže, v čem leží velikost Buddhova kánonu, nemá-li vnějšího vývoje, kterým by bylo možno uvést jej ve vztah se všeobecným historickým vývojem světa, nemá-li žádného vnitřního vývoje podobné protestantismu, nemluví-li k citu jako katolicismus? Odpověď zní: Jeho velikost spočívá v obsahu skutečnosti a skutečnost nemá žádného vývoje. Jestliže vkládá člověk myšlenku vývoje do skutečnosti, hoví jen svým sklonům a jest v tom krátkou dobu podporován při pozorování různých vnějších jevů. Chvilku se zdá strom vyvinovat se od semene ke květu a plodu, avšak plod jest již opět semenem, a dále třeba sledovat sen o vývoji v pojmech, má-li mít patřičnou oporu. Velikost buddhismu spočívá i v tom, že jsou všechny jeho duchovní hodnoty zakladatelem prožity a jsou pro následovníky prožitelné. Buddhismus zůstává uvnitř skutečnosti s tím rozdílem, že skutečnost tam, kde není více smyslová, nemůže být dokázána, nýbrž musí být prožita. Logika v tomto případě není ani něčím samo o sobě falešným, ani něčím správným, nýbrž je jen sluhou a slouží právě tak pravdě jako omylu. Buddhismus také není produktem nadlidského zjevení, nýbrž lidského myšlení, odměnou námahy myslitele, nikoliv darem z milosti boží. Buddha však nalezl pravou cestu, která vede ze života strasti a tu také učil. Jako psycholog sestoupil do hlubin svého nitra a opustil probádanou a osvětlenou jeho temnotu jako ethyk, ukazující světlo a cestu k němu vedoucí všem lidem dobré vůle. A vnitřní síla tohoto učení byla tak mocnou, že rozprostřelo se poznenáhlu po celé Asii, přes Indii, Ceylon, Barmu, Siam a Jávu, překročilo řetěz pohoří Himálaje, přešlo do civilizovaného Tibetu, dalo Číňanům náboženství k morálce Konfuciově, přesvědčilo mongolské a tatarské kmeny a slilo se s pra náboženstvím Japanu a Koreje. Až do východního Ruska nalezlo cestu, vyslalo své posly do Sýrie, Egypta a říše Římské a oplodnilo křesťanství zápolící ve své myšlenkové oblasti o jasnost a systém. To vše bez válek a pronásledování kacířů, ba skoro bez ochrany a podpory světské moci. A přece nebylo učení Buddhovo ničím, než psychologií a ethykou bez jakékoliv metafyziky, zjevení a eschatologie. V učení Buddhově jde pouze o překonání nevědomosti, o správné pochopení vesmírného dění - a k tomu je zapotřebí nové orientace myšlení.

Již v roce 1928 se mluvilo o nové orientaci v myšlení, v dnešní době je tento požadavek ještě žhavější, ještě aktuálnější. Má-li mít vývoj lidstva nějaký cíl, nesmíme se od něj vzdalovat, ale naopak se k němu přibližovat.

 

Kosmické vědomí je konečný cíl celého lidstva

 

To jsou slova Waltera Russela, k nimž ještě přidám další zajímavou myšlenku z jeho pera:

       Cílem vývoje lidstva je stanout na vrcholu evoluce. To znamená stát se duchovními bytostmi, které poznají všechny důležité zákony hmotného i duchovního světa, dokáží je pochopit a prožít v sobě již za života v hmotném těle. Poté se společně s ostatními inteligentními civilizacemi ve vesmíru připravíme na hmotný zánik našeho vesmíru a následné spojení všech duší v Centrální Duši Kosmickou.
Jednoduše řečeno, až prožijeme všechno dobro a zlo našeho hmotného světa, zažijeme a poznáme vše, co jen zažít a poznat můžeme, staneme na vrcholu naší evoluce. Vyvineme se v duše, toužící po kosmickém spojení, v duše, které spolu posléze splynou.

Jak daleko před dnešním rozháraným světem je tento bohulibý cíl, nelze předvídat, ale je jasné, že současné generace to nebudou. Ke společnému prožitku kosmického vědomí máme zatraceně daleko, navíc ani v drtivé většině nevíme, co si pod pojmem kosmické vědomí máme představit. Možná bych se měl pojem kosmické vědomí pokusit přiblížit. V tomto stavu nebude pro nás existovat naprosto nic, co se váže k osobnosti. V přírodě vše stvořené ví, co má dělat. Příroda, včetně oběhu planet i hvězd, si je „vědoma“, co má dělat, jak se má pohybovat, aby vše správně fungovalo. Člověk v prožitku kosmického vědomí bude také vědět, co a jak má činit, a bude se chovat vždy v mezích vesmírných zákonů, neboť se nebude vyhraňovat vůči stvořenému jako subjekt.

Jestliže z těchto několika řádek člověk pochopí smysl zákonů a řádu vesmírného dění, může také pochopit, že toto poznání si musí každý vydobýt sám. Pochopí, že vstup do jakékoliv komunity mu bude univerzální Pravdu podávat vždy až z druhé ruky a mnohdy i zkreslovat cestu k poznání, někdy dokonce kolem něj názory z druhé ruky postaví neproniknutelnou zeď, či dokonce se může bít za stejnou Pravdu, kterou získal soupeř za jinou zdí. Bohužel, toto je realita dnešního lidského myšlení.

Jakmile si bude člověk postupně uvědomovat duchovní zákony, naučí se rozumět i zákonům a řádu vesmíru. Když Gautama probudil vlastní skutečnou podstatu (osvícení), plně pochopil i duchovní zákony a dále je lidem ve svých promluvách předával. Je třeba zdůraznit, že Gautama Buddha tyto zákony nevynalezl, ale pouze si je uvědomil. Tyto zákony zde byly od počátku světa, byly dány i člověku do vínku jeho pozemské existence. Duchovní zákony či zákony a řád vesmíru má každý člověk ve vlastním nitru jako archetyp, nejčastěji bohužel zahalen množstvím závojů různých světských tužeb a závislostí. Postupné odhalování těchto zákonů závisí na stavu ega. Když se žáci Buddhy zeptali, za jak dlouho člověk všechny závoje odkryje, odpověděl: „Střelný prach chytne okamžitě, ale mnoho času je potřeba pro zapálení uhlí.“ Vše záleží na připravenosti člověka. Existují lidé, kteří o duchovních záležitostech nemohou ani slyšet, neboť se jim z toho dělá nevolno, ale jsou i tací, kteří cítí příjemné souznění své duše s duchovními obsahy.

Od pantheonu bohů k Bohu jedinému

 

Život většiny starých civilizací byl závislý na celém pantheonu bohů, kteří se věnovali různým oborům a životním situacím. Lidé byli od narození vedeni, že za vše, co se s námi děje, je odpovědný některý z bohů, tak se život tehdejším lidem musel zdát snesitelnějším. Jsem přesvědčen, že i dnes mají věřící lidé život snazší než nevěřící. Samozřejmě je těžké dokazovat nevěřícím existenci stvořitele, ale důkazy, že něco nad námi existuje jsou při dnešní inteligenci lidstva pochopitelnější než kdykoliv dřív. Zamysleme se třeba nad pokusem japonských odborníků, kteří se snaží stvořit umělého člověka se schopností samostatně uvažovat. Nechtějí se sami lidé vůči tomuto myslícímu robotu postavit do role stvořitele, tedy Boha, kterého ovšem jako stvořitele lidstva rezolutně odmítají? Připustíme-li, že robot byl stvořen na základě vyvstalých myšlenek počatých v našem vědomí, tak budeme také přinuceni připustit existenci kosmického vědomí, které bylo zrovna tak příčinou i našeho vzniku. Pro nevěřící to může být logická cesta, jak se dopracovat k prvotnímu tvůrci, kterého věřící uctívají jako Boha. Uvěří-li, sami uznají zákony a řád vesmíru (duchovní zákony) a bude záležet na každém, jak dalece se jim podřídí, aby ve spokojenosti prožil svůj život. Nevím, jestli se tvůrci robota zamysleli nad tím, odkud bude tento samostatně myslící robot čerpat své jedinečné vědomí pro pozemskou činnost, kterou mu sami nenaprogramovali. Bude-li čerpat ze stejných zdrojů, které jsou základem každého člověka, u něhož jsou ale zakryté egem, tak robot bez ega, navíc se znalostí zákonů, musí zastavit toho, který tuto zemi svévolně ničí, musí se v konečné fázi postavit proti člověku a zničit tak i svého tvůrce. Jak podivně podobné robotům Karla Čapka v díle R.U.R.
 

Přijímané stáří

 

Z čeho stále plynou negativní a katastrofální předpovědi, z kterých se lze vykoupit jenom poznáním, ale kterých si většina lidí ani nevšimne? Kdybych se nesetkal s duchovním učením už ve čtyřiceti letech, přičítal bych to stáří, které může být na sklonku života nepříjemně pesimistické, jako by kromě nemoci a bolesti nemělo nic jiného očekávat. Většina lidí se ale na stáří těší s tím, že budou mít čas na své koníčky, že budou moci trávit volný čas s přáteli nebo na zahrádce. Jakmile člověka o tato naplánovaná vnější potěšení připraví určité okolnosti, pak se stáří stává bolestným a trudomyslným. Poznáním se člověk na stáří připravuje, ať už začne kdykoliv a za jakýchkoliv podmínek. Proto v běžném životě kolem sebe můžeme vidět třicetileté „starce“ i osmdesátileté „mladíky“. Příkladem mohou být někteří staří lidé z východních zemí, kteří každé ráno pomalými pohyby se zklidněnou myslí cvičí někde v parku, aby podle starých moudrostí dostávali své tělo do harmonie s duchem ve smyslu protikladů jin a jang.
 

Zkušenosti života

 

Když jsem byl mlád, slyšel jsem, že ve stáří se žije hlavně vzpomínkami. Dokonce se tvrdí, že ve vzpomínkách se může dostat člověk do minulých životů. Již v mládí má neutuchající zvědavost tíhla východním směrem, proto mne niterné zájmy jakoby mimoděk přivedly k duchovním knihám Indie a Tibetu. O dovolených mne neodolatelně vábily kláštery a chrámy, v nichž jsem prožíval zvláštní pocit klidu, který se stále více prohluboval. Mohl jsem vycítit motivy, pro něž byly tyto oázy klidu a míru stavěny, a bylo zcela jedno, bylo-li to v Bulharsku, Rumunsku, Jugoslávii či Řecku. Podobný, možná ještě silnější pocit nepopsatelného klidu se dostavil i u pyramid v Egyptě. Mimo pociťovaného klidu a míru jsem byl schopen velice rychle a kvalitně vstřebávat nauky spojené s těmito místy, ať už to byla křesťanská mystika, řecké zasvěcovací rituály nebo egyptská tajná nauka. Možná zde sehrála významnou roli reinkarnace a pokračující vztah právě k těmto duchovním symbolům. V každém případě vím, že lepší přípravu na stáří jsem si nemohl přát.

Nepíši tyto úvahy proto, abych se jimi chlubil nebo zviditelnil před lidmi, ale abych ve „zhuštěné“ formě popsal proces proměny osobnosti pro podobné zvědavce, jakým jsem byl kdysi sám. Zároveň vím, že vybrat si to pravé z téměř nepřeberného množství knih, které se ezoterikou zabývají, není jednoduché. Poctivě se snažím popsat, co může člověk očekávat, vytrvá-li ve svém duchovním snažení, pomáhám si citacemi z jiných knih i popisy zážitků a „vnitřních“ stavů, které mají jak jogíni, tak i ti, kterým se podařilo dosáhnout stavu, který popisuje Brunton v knize Poustevník v Himalájích. Ověření platnosti a výhody, které z poznání vzniknou, si musí vyzkoušet již každý sám.
 

Droga jako berlička

 

V některých klášterech se používaly drogy jako zcela výjimečná pomoc hledajícím. Když se nedařilo mnichovi dlouho očekávané „spojení“ s Bohem, dali mu, aniž by to věděl, do jídla drogu. Tak stagnujícího a netrpělivého mnicha jeho učitelé uměle podpořili určitým prožitkem, čímž utvrdili pozitivní náhled na dlouhotrvající duchovní snahu. Poté cvičil dál, dokud stejného nebo lepšího „stavu“ nedosáhl bez drogy. Osobně jsem nikdy žádnou drogu neokusil a ještě donedávna jsem netušil, jaké zážitky drogou zpacifikované vědomí prožívá. Snad proto jsem si v denním tisku se zájmem přečetl článek „Marihuanu ničím nenahradíš“*16 , v němž uživatelé drogy až podivně nadšeně popisují své nevšední zážitky:

Kouzlo této rostliny není jen v chemickém vzorci. Má totiž svého ducha, velmi moudrého. Na otázku, proč ji kouří, říká: “Konopí přináší uklidnění a relaxaci po těžkém dnu a nervovém vypětí, působí vnitřní pohodu a lepší soustředěnost. Když o tom přemýšlím, tak mi konopí vzalo kousek mého já, v tom smyslu, že mě celkově zbavilo nervových vypětí a stresů. Začal jsem pomalu zaznamenávat, jak odcházejí pocity jako agrese, nenávist a zášť, ale to jsou věci, kterých jsem zbaven rád.“

Jiný student popisuje: “Bylo to něco úplně jiného, než se opít. Tráva mi dávala a dává mnohem příjemnější pocity a stav relaxace, klidu a zjitření pozornosti oproti otupujícím až devastujícím účinkům alkoholu.“ Kouření je pro něj součástí širšího pohledu na svět. Od patnácti let se zajímá o mystiku, náboženství, jógu, kabalu a knihu proměn I-ťing. „Tráva“ mu podle jeho slov dává vnímat “existenci přilehlých realit, duchovních světů“. Student dále popisuje: “Myslím, že kdybych nekouřil trávu, byl bych stupidní ovce, jakých je u nás spousta.“ Má zájem o filozofii a různé duchovní proudy. Zapůsobil filozof Nietzsche*17 a náboženství pojímá jako něco mezi jógou, kabalou, taoismem, neurovědou a umělou inteligencí. Přesto ví o rizicích. Tráva, kterou kouří denně, mu bere zdraví, a tak se bojí o plíce. Kouření ho také vzdaluje od některých přátel. Kromě toho se bojí represe, protože má pocit, že stát z něho dělá kriminálníka.

Třetí student na otázku, proč kouří trávu, má stejné důvody jako dva předchozí. Uvolnění po příchodu ze školy či z práce, lepší koncentraci, když se chce soustředit. Více fantazie. Myslí si však, že za to všechno platí tím, že se mu zhoršuje krátkodobá paměť a pochopitelně plíce.

Na otázku, co by dělali, kdyby marihuana neexistovala a mohli by si místo ní vybrat něco jiného odpovídají: „Pokud bych si musel vybrat něco jiného, byl by to stálý stav klidu mysli a skvělé vyhlídky do života, jako mám teď! Žádnou hmotnou věcí se nemůže konopí nahradit.“

A co by si místo marihuany vybral ten druhý student? „Jedině lidskou upřímnost nebo lásku. Prostě bez trávy bych mohl žít jedině v nějaké duchovně vyvinutější civilizaci. Nebo bych potřeboval nějaký lepší neurotransmitér, který účinkuje podobně.“

V článku se mimo jiné také píše, že téměř každý mladý člověk v Česku má zkušenost s marihuanou (podle seriózních průzkumů veřejného mínění 60%). Domnívám se ale, že každý nemusel mít pocity, které popisují tito tři studenti. Článek mi při psaní této knihy přišel pod ruku v nejvhodnější čas a považuji to za „prozřetelnost“. Tři studenti sice násilně, ale přeci jen objevovali duchovní bohatství, k němuž směřují stránky této knihy. Jejich prožitky byly kdysi i mými prožitky, jenže jsem místo drogy použil trpělivost, meditaci a soustředění. Proměna jejich myšlení mě utvrzuje v názoru, že „archetyp“ člověka, kterým je dobro, je zakódován v každém člověku a probudí se pouze tehdy, když alespoň na chvíli „umrtvíme“ ego.

Nechci tyto mladé lidi odsuzovat za konzumaci drog, neboť přes všechny negativní jevy je na nich vidět, že hledají nějaké vyšší hodnoty, že se bouří proti ubíjejícímu konzumnímu způsobu života, ale měli by své ideály společnosti i života v ní hledat způsobem, který ukazuje například tato kniha. Vždyť účinek každé drogy jednou vyprchá, stojí mnoho peněz i zdraví. Ke stejným a po určitém úsilí i k daleko lepším stavům vede jiná, bezpečnější cesta, která nestojí peníze, neničí zdraví a má narozdíl od drogové cesty i viditelný cíl. Každý člověk ve svém srdci nosí poznání jako přirozený stav, který by se dal nazvat „osvobozením se“, ale „díky“ svým závislostem jej není schopen dosáhnout a vzápětí rozvinout jako svůj přirozený stav mysli. Kdyby se lavinovitě poznání dosažené klasicky duchovním a morálním snažením rozšiřovalo a každý probuzený jedinec by na sebe nabaloval další a další, zajisté by se vyřešily všechny problémy světa. Zatím to zůstává pouze v oblasti fantazie, ale kdo ví, co se může stát. Třeba si tento zapeklitý rébus vyřeší příroda sama, jako dokonale fungující organismus. Na nás záleží, abychom ji nepodceňovali.