Stvořitel, láska a morálka

 

 

Nezbývá než přepokládat, že tajemný smysl naší existence oslnivě vzplane až na samém kon­ci. A možná to tak skutečně bude, že zrozenci moří, psanci pevnin, vstoupíme náhle do prostorů. Nepo­dobni rybám, lidem ani ptákům. Neobtěžkáni už ničím zbytečným. Jsouce jiskřivou myšlenkou, kte­rá přetrvává.

Jan Procházka

 

 

Země, příroda a vesmír se neobjevily samy od sebe, ale vznikly z vůle Stvořitele v aktech stvoře­ní. Tento proces se neodehrál najednou, ale usku­tečňoval se postupným vývojem. Probíhal pomalu nebo rychle, vždy ale stejně funkčně, tak jako pro­bíhá například vývoj embrya v matčině lůně. Dů­kazem o uskutečněném aktu stvoření je dokona­lost a bezchybné fungování stvořeného a důsledné odstraňování všeho už nefunkčního, nadbytečné­ho a přestárlého. Zánik nefunkčních prvků stvoře­ní je rovněž důkazem o tomto věčně probíhajícím procesu. Fyzici i metafyzici vysvětlují akty stvoře­ní přibližně stejně, jenže používají jiné pojmy, tak­že pak vzniká mylný dojem, že se jejich výklady zásadně liší. Pojem Boha má totiž stejně blízko k fyzice i metafyzice, obdobné zázraky se odehrá­vají ve fyzikálních i metafyzických rovinách, aniž by tyto procesy dokázal dnešní člověk průkazněji odlišit.

S ohledem na smysl aktu stvoření má i smrt stejný význam jako život sám. Kdyby neexistova­la smrt, neměl by život žádné opodstatnění, byl by zbytečný. Smrt nás totiž od počátku života zdaleka jen nefascinuje a neděsí, ale zejména usměrňu­je a inspiruje. Naše fyzická pomíjivost nám rovněž spolehlivě napovídá, jak si počínat a jak v různých životních etapách přeskupovat hodnoty. Tak ještě v patnácti letech máme dojem, že je náš život má­lem věčný a že snad nikdy nezemřeme  -  a podle toho jednáme. Po padesátce už spolehlivě víme, že smrt je nablízku.

Především jsme všichni povinni zestárnout a zemřít, abychom pak směli přejít do pokročilejší etapy a formy života. Jsme povinni zbavit se stra­chu ze smrti, abychom příště dokázali žít v ještě větší harmonii a přiblížili se tak ke svému Stvoři­teli. Navíc nejsme žádnou výjimkou, která je vy­stavena zkouškám pomíjivosti. Nejenom lidé, ale například i hvězdy se rodí, umírají a znovu vzni­kají. Také zvířata mají svůj osud, i smysl existen­ce každé rostliny byl dávno předurčen.

Stvořitel do nás vložil svůj tvořivý potenciál, s nímž se až v průběhu mnoha životů naučíme za­cházet. Chce po nás, abychom v pomíjivém vněj­šku nabývali jeho duchovnosti, tvořivosti a schop­nosti šířit lásku, a poskytl nám k tomu dokonalý cvičný prostor - planetu Zemi. Přeje si, abychom se po čase z tohoto vnějšku k němu ještě více při­blížili a naučili se využívat jeho tvůrčí sílu. Nabá­dá nás, abychom se cítili jako on, a když se těmto pobídkám bráníme, prožijeme nešťastný život; když však jeho výzev uposlechneme, začne se nám dařit a cítíme se šťastní.

Stvořitele můžeme podle libosti pojmenovávat a různě ho prezentovat, jak to činí různé církve, můžeme ho personifikovat, abychom jeho činy mohli chápat, můžeme jej vzývat, abychom se k němu dokázali lépe přiblížit, můžeme jej popírat, když si s jeho úmysly nevíme rady, můžeme se mu posmívat, když sami sebe nemáme dost rádi. Za tyto přehmaty se nám nic nemůže stát a nikdy za ně nikdo nebude takzvaně exkomunikován. Je­diný trest, který nás může potrefit, je naše vlast­ní slepota a život utrácený v nevědomosti.

 

Stvořitel nemá žádné jméno, tvář nebo posta­vu, ani žádné konkrétní sídlo kdesi na nebesích. Hledáme jej obvykle ve vnějšku, kde je ovšem nej­méně postřehnutelný. Snadněji jej vystopujeme uvnitř sebe, je totiž obsažen v naší duchovnosti. Spojujeme se s ním ve snech, při tvořivé práci, při dopravních nehodách, při usilovném chtění, milujeme-li, i když umíráme.

Kontakty se Stvořitelem uvnitř hlubin vlastní­ho nitra můžeme nazývat libovolně například in­tuicí, vírou, láskou, tvořivostí, metafyzikou, pohle­dem do jiných časových dimenzí, předvídáním, jasnozřivostí, telepatií, channelingem, osvícením, koincidencí, vhledem do vlastního osudu atd.

Hledání, vzývání a nalézání kontaktů se Stvo­řitelem je nekončící cestou, avšak jde naštěstí o jedinou cestu, která dává našemu pozemskému životu smysl. Kdo se alespoň občas setkává a ko­munikuje se Stvořitelem, ten žije naplno a v sou­ladu s vlastním chtěním a jeho osud se lehčeji naplňuje. Častěji se stává nadprůměrným uměl­cem, sportovcem, léčitelem, vědcem, politikem, finančníkem či filozofem, ale třeba i pohodovým bezdomovcem, vyléčeným nemocným, člověkem zázračně uprchlým, rehabilitovaným, osvoboze­ným, omilostněným nebo zachráněným.

Stvořitele si můžeme například představit jako dokonale nasměrovanou energii, jako masivní duchovní potenciál, jako nejdokonalejší tvořivou sílu, vždy však s nesmírným podílem lásky, vůle a zacíleného chtění. Mlhavý předobraz Stvořitele můžeme čas od času uzřít v podobě dokonalého člověka.

Většina z nás si dokáže Stvořitele nejlépe před­stavit podle vlastního předobrazu: v tomto přípa­dě neděláme chybu, protože Stvořitel je také tím, čím jsme my, nebo tím, čím bychom být chtěli, k čemu jsme puzeni, aniž přesně víme proč. Stvo­řitel je průkazně všude a vždy přítomný a my jsme tudíž za všech okolností jeho součástí. Proto v podstatě denně využíváme například jeho tvoři­vosti, duchovnosti, moudrosti a lásky. Jsme podob­ni Stvořiteli, protože i Stvořitel se chtěl podobat nám. Toužíme jít po stopě, kterou po sobě zane­chal, protože nás potřebuje. Chce se v nás zrcadlit stejně jako my toužíme zrcadlit se v něm.

 

Někteří z nás tvrdí - ať už s hrdostí nebo skep­sí, že jsou ateisté, protože nevěří v žádnou nad­řazenou duchovní sílu, v žádného hybatele, Stvoři­tele nebo Pánaboha, ani v takzvané nadpřirozené jevy. Ateisté obvykle tvrdí, že jsou materialisté, neboť svět je prý pouze materiální povahy a našim smyslům se jeví přesně tak, jak ve své trojroz­měrnosti skutečně vypadá.

Ateista je potom nucen hlásat, že vše v jeho životě je jen marnost nad marnost a že nic nemá smysl, neboť všechno na tomto světě přijde jedno­ho dne vniveč.

Ateismus je oblíbená filozofie pragmatických i chytrých lidí. Je egocentrická, protože ateista považuje sám sebe za nejvýznačnější střed světa a svůj rozum za dokonalý nástroj, jemuž není nic rovno. Podle mínění standardního ateisty vznikl svět sám od sebe evolucí následující po velkém třesku. Slunce pak svítilo do slané louže tak dlou­ho, až v ní za čas vznikly jednobuněčné organis­my, z nichž se za miliardy let vyvinul veškerý po­zemský život. Asi to je částečně pravda, jenomže ateista už svým rozumem neodhalí, kdo a proč velký třesk způsobil. Chybí mu totiž víra, což je přesvědčení bez potřeby důkazu.

Ateisté hlásají, že celé svoje nitro s veškerým duchovním bohatstvím, projevujícím se například intuicí, duchovností, láskou a tvořivostí, stvořili sami prostřednictvím fyziologie vlastního mozku a špičkově organizovaným vnímáním. Tím se ale označují za tvůrce vlastního nitra, za Stvořitele sebe sama, za jakéhosi nezávislého Pánaboha.

Přivlastňují si tak něco, co sami nevytvořili, co jim nepatří, co si bezděky vypůjčili, co s takovou samozřejmostí a obratností používají. Ateisté, kteří ve svém životě dosáhli špičkových úspěchů a proslulosti, ale připsali vše pouze svému nadání a své píli, si velmi dlouho neuvědomují, že jsou k metafyzickým zdrojům připojeni mnohdy lépe a důkladněji než ti, kdo věří v existenci globálního tvůrce. Bez tohoto spojení totiž nelze vytvořit nic významného, neboť úspěšnou individuální cestu podmiňuje pozitivní směřování s orientací na inte­graci celku.

Význačný odborník-ateista sice ví ze své speci­alizace málem vše a mnohdy skutečně ze všech nejlépe, netuší však, že směřuje jen tam, kam je nucen jít, a dělá jen to, co dělat musí; že ale nemá jinou možnost, než aby svoje bližní (a sebe s nimi) integroval. Prozatím však neví, že nic neví, chová se, jako by mu chyběla polovina orgánu pro sebeuvědomování...

Rigidní či sebestředný ateismus se často zhrou­tí po výrazné krizi, například po úraze, nemoci, křivdě, osobním či profesním pádu, ale také po dosažení absolutního vrcholku života, odkud už nelze pokračovat jinak než skokem, dolů. Na tomto vrcholku se projeví honosné nic ve veškeré své nahotě, takže svou pádností konečně ateistu inspi­ruje k propojení chybějících souvislostí. Ten se pak vzdává egocentrismu a diktátu svého rozumu.

Láska není lidským vynálezem, ovšem není ani socializovaným pohlavním pudem, ani žádným ji­ným civilizačním produktem - je nezávislou du­chovní silou, která odjakživa měla a nadále bude mít významný vliv na vše živé i neživé. Naštěstí ji nelze měřit ampérmetrem či vychylovat elektromagnetem. Je tvůrčím podnětem uvádějícím do souvislosti a souladu všechno se vším. Láska je význačným spoluorganizátorem aktu stvoření, který podněcuje a usměrňuje. Kdybychom přece jen zatoužili po nemožném a pokusili se o perso­nifikaci Boha, abychom určili jeho pokud možno nejpřesnější charakteristiku, dopadli bychom ne­pochybně jako mnozí naši předchůdci a řekli by­chom stručně: Bůh je láska...

Energie lásky ovlivňovala vše na zemi už dávno před příchodem člověka. Člověk se poddal energickému vábení lásky ihned po svém přícho­du na svět, a to ve stejné míře jako ostatní, když předtím využívala tuto integrační sílu k vlastní­mu rozmachu rostlinná i živočišná říše a před ni­mi i anorganický svět.

Láska, to je především organizované a smyslu­plné nabádání nebo puzení k vývoji a integraci, ke splynutí jednotlivého s celkem, jednoduchého se složitým, nedokonalého s dokonalým, přežitého se vznikajícím, fyzického s duchovním, mikroskopic­kého s makroskopickým nebo i bílého s černým... Láska je silné tvůrčí puzení, zabezpečující další akty stvoření i bez zdánlivé účasti Stvořitele.

Pes projevuje a přijímá lásku až v neskutečné míře, aniž by jej to páníček byl nucen naučit. Inte­groval se tak rychle do lidské společnosti přede­vším proto, že lidé se rádi cítí být milováni, aniž by se o to museli nějak zasloužit.

Lásku nejen ke svému druhu prožívají i všich­ni ostatní živočichové ve volné přírodě, a neděje se tak jen v době páření. Fíkus či kaktus v obývacím pokoji projevují lásku navzájem vůči sobě, avšak i vůči lidem, kteří o ně pečují, ale naopak se bojí těch, kdož se jim pokoušeli ublížit, což dokázaly četné empirické výzkumy.

Židé věří, že jeruzalémská Zeď nářků absorbo­vala nejpalčivější prosby a city jednotlivců z mno­ha generací, aby jim nazpět vydávala rozhřešení. Na zemi jsou ve vážnosti stovky obdobně posvát­ných míst a miliony těch, kteří tam v modlitbách sklánějí hlavy, nelze bez rozmyslu označovat za hlupáky. I kámen ustrne, bylo napsáno, a to roz­hodně ne omylem.

Láska navozuje i v lidském světě vždy a všude stejně spolehlivě integraci. Představuje ji napří­klad směřování z dětství k dospělosti, způsob živo­ta vedoucí k uskutečnění osudu předurčenou poutí k vrcholkům ontogenetické, ale i fylogenetické spi­rály, cesta za ještě význačnější duchovností, za plným žitím bez nadbytečných otřesů a pádů, bez přivolávání tragédií a utrpení...

Láska nemá a nikdy neměla svůj protipól v nenávisti, třebaže se to tak po staletí nepřesně traduje a chápe. Pan Novák, vylévající si nenávist na pana Horáka při sousedské hádce o přesahují­cí větev jabloně, není plný nenávisti, jak to na první pohled vypadá. Je v něm jen málo lásky, proto je nucen tak zoufale vykřičet takzvanou ne­návist. Polarita zde není přítomna, protože chybí základní aktéři této polarity. Láska nemá opačný konec hole ve smyslu svého protikladu, ale pouze ve smyslu absence sebe samé.

Hrozivý je fakt, že pan Novák při této interpre­taci neprojevuje nulovou lásku aktuálně jen vůči panu Horákovi, ale trvale vskrytu i vůči všem bližním, včetně členů své rodiny. Třeba to není pří­liš vidět či slyšet, ale mizivou produkci lásky pana Nováka vůči světu bychom vcelku snadno dokáza­li odhalit.

A co je ještě horší? Ten pan Novák, okolo sebe po kbelících chrstající zlobu, nemá dost rád pře­devším sám sebe. V tom je totiž skryt princip všech takzvaných projevů nenávisti. Nejvíce obdobných projevů pochází totiž od těch jedinců, kteří mají nejméně rádi sebe sama. Starý předsudek sice tvrdí, že například sobci mají rádi jen sebe. Opak je pravdou, sobci sami sebe jen velice těžce snáše­jí, chybí jim sebeláska. Odhánějí od sebe svoje bližní všemi způsoby, aby je nevystavovali vlastní obtížné přítomnosti. Ani mladá dívka není milo­vána a nelíbí se jiným, když sama sebe dostatečně nemiluje, když se zálibně neprohlíží v zrcadle. Lidé s nedostatkem sebelásky trpí častěji depre­semi a mívají sklony k sebedestrukci.

Pomoc je snadná, pokud se rychle najde někdo, kdo v jejich zamženém osobnostním zrcadle odha­lí skrytý lesk. Sobec se potom stane komunikativ­nější a opomíjená dívka rozevře náruč tomu muži, který v její duši nebo na její fyzické schránce obje­vil něco krásného. Stane se tak podle principu, že se naučíme mít rádi ty, kteří nás milují.

Abychom směli milovat ostatní, musíme vskut­ku milovat nejprve sami sebe. Sebelásce se může­me naučit, pokud nás to nenaučili naši rodiče. Mít rád sám sebe je zdánlivě lehké, zdánlivě to umí každý. Jenže sebeláska vychází z mnoha principů, obdobně jako láska muže vůči ženě. I při probou­zení sebelásky se tyto principy musí uplatnit. Sa­mi do sebe se zamilujeme pouze v případě, že si sebe vážíme, že se sobě líbíme, že oceňujeme svoje výkony, jsme-li milováni těmi, které chceme milo­vat. Jen tak na sobě oceníme to, co na nás už dříve ocenili jiní. Jako bychom ve svém nitru nalezli stopy Stvořitele, který se zjevuje skrze nás.

Láska není nikdy selektivní, ale vždy je důsled­ně obecná. Například nelze milovat svoje vlastní děti a nenávidět přitom děti svých sousedů. Nelze milovat svého psa a zavrhovat psy ostatní. Kdo to činí, podává důkaz o tom, že nemá dostatečně rád ani svoje vlastní děti, ani svoje vlastní psy.

Nelze současně milovat lidi a přitom nenávidět zvířata, v takové lásce je vážná trhlina. Nelze či­chat znalecky k růžím a přitom nenávidět svoje sousedy. Přát úspěch jen svým nejbližším a souse­dům naopak jen selhávání. To pak láska funguje jen na oko, ale ve skutečnosti se jí v takových pří­padech nedostává.

Jednotlivé projevy přízně či náklonnosti proto nejsou nezvratnými důkazy o skutečné lásce, o čemž se už tisíce let přesvědčují například zami­lovaná děvčata.

Projevy byť jednotlivé a zdánlivě izolované nenávisti jsou však nezvratnými důkazy o obec­ném nedostatku lásky. Kdo postřehl smysl před­chozích vět, nebude nucen se v životě často mýlit. Když vidíme, jak někdo nakopne psa, neztrácejme čas rozvažováním, zda se této surovosti dopustil náhodou...

Nejen bystrý detektiv Sherlock Holmes by do­kázal rozdělit lidstvo na dvě skupiny, přičemž do první by se dostali ti, kteří jsou plni lásky, do druhé by patřili ti, co lásku jen předstírají, co si na ni hrají, kteří s ní koketují, kteří o ní mluví...

Každý z nás se pak může stát obdobně psycho­logizujícím detektivem - podezřelým se pro nás ihned stane ten, kdo nemá dost rád sám sebe, pro­tože oslabené lásky a případně i zloby se dočkáme zejména od těch, kteří sami sebe dost nemilují.

Co však máme dělat, když sami už dlouhodobě pociťujeme nevoli vůči některému svému bližní­mu? V pudu sebezáchovy bychom měli svoje nega­tivní emoce přesměrovat. Jenže kdo z nás dokáže ze dne na den milovat bližního svého jako sebe sa­mého? Kdo z nás přivine na svou hruď včerejšího nepřítele? Jistě jenom málokdo. Z počátku proto docela postačí, když proud své zloby zastavíme a nahradíme ho lhostejností...

Nedostatek lásky v našem nitru je vlastně poli­továníhodným defektem, který nás vzdaluje od os­tatních, zamezuje naší integraci, brání úspěšné­mu životu, zamezuje prožitkům štěstí, odpojuje nás od příležitostí, od intuice, od tvořivosti i od Stvořitele. Vesmír, země a příroda jsou totiž pohá­něny láskou a všechno podstatné v lidském svě­tě rovněž zabezpečuje zejména láska. Pokud jed­noho dne nastanou masové výpadky v její „tvorbě" a „distribuci", pak se i tento prý naprosto dokona­lý tržní systém sám od sebe rychle zastaví...

Dlouhodobé nedostatky v příjmu a výdeji lásky mívají velice nepříznivé následky, deformují osud, způsobují nemoci, nehody, úrazy a posléze přivodí i smrt. Citově chudí lidé umírají předčasně, což nezvratně prokázal americký profesor Lewis Ter-man ve své slavné Studii životního cyklu (zpraco­vávané 1921-1991), kdy bylo celých sedmdesát let sledováno 1500 nadprůměrně inteligentních osob už od školního věku. Naopak vstřícní, citoví, oblí­bení a optimističtí lidé se ve stejné sledované sku­pině snadno přehoupli přes osmdesátku. Zpráva Termanova výzkumného týmu, uveřejněná v roce 1991, zdůraznila, že nejnadřazenější pozitivní lid­skou emocí je optimismus, jenž spolehlivě vede ke šťastnému životu a k dlouhověkosti...

Vynikající americký psychiatr dr. Eric Berne napsal ve své knize Jak si lidé hrají (česky 1970, 1992): Když člověka nikdo nehladí, začne mu vysy­chat mícha...

Láska je nadřazeným pojmem pro širokou pa­letu významných emocí, zahrnujících lásku part­nerskou, rodičovskou i synovskou. Je však rovněž výrazem tolerance a akceptace bližních, velkomyslnosti, soucitu, přejícnosti, schopnosti odpouštět, projevuje se také optimismem, smyslem pro hu­mor, nadšením, sebedůvěrou, vírou v dobro. Je i milostnou vášní, citovou naivitou, romantickým sněním, dojetím, tvůrčím poblouzněním, promiskuitou...

Člověk, který sám sebe nemá dost rád, nenávi­dí to, čím se od jiných liší, případně všechno, čím se ostatní liší od něho; je kvůli tomu obecně vyčle­ňován z příznivé kooperace s ostatními. Stává se štvancem nebo šelmou a podobně jako vlk se snaží chytit svůj vlastní ocas.

Obecně se jakýkoli nedostatek lásky či sebelás­ky projeví prudkou reakcí a rozechvěním psýchy například v podobě žárlivosti, deprese, sebenenávisti, pýchy a ponížení, zlomyslnosti, zloby či agrese, nepřejícnosti, přání zla, krutosti a sadismu, ale i projevy masochismu, nespokojenosti s životními peripetiemi nebo nespolehlivostí, omezením výde­je i příjmu emocí a posléze i zablokováním rozu­mu. Obecněji řečeno, objeví se vážná a život ohro­žující nestabilita.

Lidské nectnosti vážili na lékárenských váhách už první proroci - Buddha, Kristus i Mohamed. Přisuzovali jim vlastně nadpřirozeně nekalou moc, protože se na vlastní oči přesvědčili, že tuto sílu negativní charakterové vady vskutku mají.

Dnešní člověk však například vlastní pýše ne­přisuzuje větší váhu než jiným spíše neutrálním pojmům, jakými jsou kupříkladu lavice, strom či telefonování. Jenže pýcha není pouhým pojmem, ale je především negativní emocí, nesoucí v sobě nesmírně nebezpečný náboj s destruktivní silou.

Když pozorně sledujeme televizní soutěže o pe­níze, stačí si povšimnout, co se téměř vždy stane, když moderátor složí účastníkovi poklonu napří­klad za pět či šest v řadě správně zodpovězených otázek. Soutěžící se většinou pousměje a přijme poklonu v podstatě bez cenzury. Dovolí, aby sebe­uspokojení, hrdost, či pýcha opanovaly jeho nitro. Následek je hrozivý, dochází k bleskovému zvratu. Dosavadní psychická koncentrace se naráz rozpa­dá, napojení na intuici je přerušeno, přichází tré­ma, roztěkanost a projeví se škodlivé psychoso­matické reakce. Soutěžícímu zůstal k dispozici jen bezradně těkající rozum. Velice často následují už jen špatné odpovědi.

Pořekadlo Pýcha předchází pád není zdaleka jen fráze z učení apoštolů. Tato navenek nevinně vypadající větička vzešla z tisíciletých zkušeností duchovně velice vyspělých lidí. Šeptali si ji lidé před pěti tisíci lety v Číně, před třemi tisíciletími před šedesáti lety v nacistickém Německu...

Pýcha je vskutku spolehlivě fungující gilotina, která nás vždy stejně důsledně a bleskurychle od­sekne od příznivých možností, od příznivého napo­jení. Notorický chlubil přijde za čas o plody své práce, lásku, sex, štěstí, peníze, zdraví, nezrani-telnost, o život. Pýcha obnažuje naše Achillovy pa­ty, a kdo s ní včas neskoncuje, sám špatně skončí.

Kulturní redaktor Českého rozhlasu vyprávěl před několika lety v kruhu svých kolegů o lichoti­vém dopisu, který dostal od jisté posluchačky-sen-zibilky, spřízněné duše. Jenže ona paní mu také napsala, že ho ohrožuje rakovina, z níž by se však mohl s její pomocí vyléčit. Redaktor se s pýchou vysmíval jejímu omylu, vždyť se přece cítil být ve skvělé kondici! Dopis zahodil a pisatelku neuznal ani za hodnu odpovědi. Za několik měsíců však vskutku zemřel na rakovinu...

Ruský bioenergetik S. N. Lazarev sděluje čte­nářům svých knih (Diagnostika karmy, 1.-4. díl, česky vydala Synergia, Bratislava 1996-98), ja­kým negativním emocím by se měli vyhnout, aby snížili riziko, že onemocní některou zhoubnou cho­robou. Za sebezhoubné označuje například pýchu, falešnou hrdost nebo žárlivost a uvádí ze své léčitelské praxe desítky a stovky příkladů, kdy nega­tivní emoce narušily energetický ochranný val okolo těla (auru, biopole), což pak spolehlivě vedlo k nehodám, úrazům a vážným onemocněním.

Autor pro pojmenování této skutečnosti zavá­dí trefné pojmy, například takzvané lpění. Píše: „Lpění na moudrosti, lpění na věcech, lpění na penězích, lpění na smyslu pro povinnost, lpění na dokonalosti...

Kdyby mi někdo před lety řekl, že přání povýšit práci a smysl pro povinnost nad cokoli na světě může vést až ke smrti, rozesmál bych se. Dnes však vím, co to pro člověka může znamenat, a snažím se všechny své vědomosti předat jiným...

S. N. Lazarev radí stovkám a tisícům svých pa­cientů a čtenářů, aby se zbavili negativních emocí a obrátili svou mysl k produkci pozitivních citů, jež jsou všechny bez rozdílu založeny na bázi vysí­lání a přijímání lásky...

Neměli bychom připustit, aby nám někdo delší dobu vnukával pocit viny a my kvůli tomu násled­ně trpěli pocitem provinění, takže bychom defor­movali svoji dosud přirozeně fungující psychiku. Pocit viny je vždy negativně působící a někdy až sebedestruktivní emocí, třebaže jej mnozí označu­jí za faktor příznivě korektivní. Kdo však spoleh­livě vytyčí bezpečné hranice jevu, který je na svém nejzazším konci vždy spolehlivě nebezpečný?

Například dítě vychovávané prostřednictvím mravně napravovací metodiky v bludném kruhu: přestupek v chování — oznámení viny - nastolení pocitů provinění - uložení trestu - odpuštění -odvolání pocitů viny... a tak pořád dokola je brzy přinejmenším neurotické. Mravná bytost však při tomto postupu nevzniká. Někdy se takové dítě do­konce pomočuje či vykazuje jiné neurotické pro­jevy, klesají jeho výkony ve škole, vrozené schop­nosti jsou utlumovány a charakter se proměňuje k licoměrnosti a dvojí morálce. Silně deprivované dítě lže, krade a projevuje agresivitu. Pocit viny zkoroduje dětské nitro až k pocitu nedostačivosti. Pocity viny „odpojují" děti od úspěchu, dospělé od životní naplněnosti a stárnoucí vedou k životní re­zignaci. Pocity viny jsou podobné strachu. Oba negativní city navozují začas agresivní chování...

Pocit viny nám vnukávají od počátku nejen ro­diče, ale později i nadřízení, životní partneři, děti, milenky, politické strany, mravní kodexy, žebráci a bezdomovci, sdělovací prostředky, úřednické organizace, pakultura a reklamní šoty. Bohužel v pocitech provinění, trestu, odplaty, rozhřešení a odpuštění prožijí mnozí z nás celé životy.

Životní problémy se v našem životě objevují hlavně tehdy, mluvíme-li my někomu do života ne­bo když někdo jiný zasahuje do života nám. Když se s těmito projevy ustane, problémy v převážné míře zmizí. Je nastolena nirvána, šťastný život.

Například politici se nám pokoušejí vetřít do našeho života denně, snaží se nás neomaleně pře­svědčit, že jeden z nich je mravnější než druhý. Pojmy mravnosti tvoří v politice stejný základ, jako voda vytváří podstatu močálu. Je tomu tak přesto, že nikde není mravnosti méně než právě v politice. Není divu, že podle dohody mezinárod­ní astronomické asociace nesmí být nově objevené planetky pojmenovávány podle politiků a vojáků.

Nejmodernější psychodiagnostika bedlivě zkou­má odsudky, kterými zkoumaný jedinec posoudil činy bližního. Ponaučení Podle sebe soudím tebe je nejspolehlivějším diagnostickým zákonem. Ten, kdo vyčítá jiným nedostatek morálky, jí ve vlast­ním nitru rovněž nemá dostatek.

Nemravnost v nejširším kontextu tak označuje onu zlou situaci, kdy se v našem nitru rodí něco jiného než láska k bližním a ke světu vůbec.

Miliardy lidí už šťastně prožily svoje životy a další miliardy je ještě prožijí v takzvané nedemokracii, pod vládnoucí mocí císařů a králů, nebo dokonce v diktaturách, když neměly šanci se pro­vinit, neboť jejich nitro zaplavovala láska a nedestruovala je zloba či nenávist.

Podstata životního štěstí a morálky není totiž obecně zakódována jen ve vnějších podmínkách, jak nám to poslední stovku let vtloukají do hlavy pragmatici. Lidskou bytost nepřivedou k duchov­ní naplněnosti a harmonii ani tak závažné vnější okolnosti, jakými jsou například demokratické režimy, bezcelní unie, stáže v zahraničí, mobilní telefony, pornografické filmy, bohaté spotřební ko­še, přímá volba prezidenta, přístup k burzovním obchodům, nízká inflace či vysněný šestiprocentní růst HDP. Tržním způsobem zásobovaný vnějšek vnese jen málokomu do života pocit duchovní na­plněnosti a abstraktního štěstí. Slabší povahy, které jsou slovy J.-P Sartra odsouzeny ke svobo­dě, jsou materiálně vyšperkovaným vnějškem spí­še mateny nebo dokonce mravně destruovány.

Přepychové věci ve vnějšku jsou přesně ony berly, s jejichž pomocí se sebevědomě pohybují právě ti nejslabší, pro něž je vlastní psýcha nepro­zkoumaným a pustým územím.

Ovládnutí vnějšku skýtá mnoha lidem klama­vý pocit, že ovládli svůj osud a rozhodují o podobě reality. Z externího pohledu se však jejich život jeví jinak, jsou realitou vlečeni, jsou jí smýkáni a zneužíváni.

Pojmy se například v politice skládají do sou­vislostí podle toho, jak se to právě hodí, aby v nás tato překvapivě nová spojení probouzela pocity viny. Ti u moci nás masírují sdělovacími prostřed­ky, které umlčují náš vnitřní hlas, abychom už sami dále nerozlišovali, co je vskutku mravné a co naopak nemravné.

Pojmy kapitalismus versus socialismus jsou kladeny vedle sebe, aby vlastně v praxi znamena­ly mravnost versus nemravnost. Před několika le­ty se užívaly stejné termíny v obráceném pořadí a v budoucnu se obsah takto halabala dosazova­ných pojmů nepochybně zase zvrátí, aby poslouži­ly zase jiným, kteří se nás pokusí ovládnout.

 

Slovní obraty svoboda versus nesvoboda nebo demokracie versus totalita jsou dnes pevně směšo­vány se subjektivní představou morálky, jež prý souvisí se svobodou a lidskými právy. A přitom je dnes i každému hlupákovi zřejmé, že absolutní svoboda dravých jednotlivců v demokraciích po­vede za čas ke zkáze svobody většiny jednotlivců, zkáze demokracie, práv a potažmo ke zkáze všech.

 

Deklarace lidských práv a svobod byly totiž ja­ko krásné iluze zformulovány v dobách novověku, kdy o ekologické rovnováze, omezenosti přírod­ních zdrojů, globalizaci a nadnárodním kapitálu ještě nikdo nic nevěděl. Lze tedy na dnešní skuteč­nost aplikovat staré filozofie o věčných pravdách a hodnotách, když odporují novým podmínkám? Draví, všemocní, a proto i všeho schopní jedinci osedlávají tyto krásné iluze, aby jim sloužily, a už pro miliardy našich hlav vyrobili dostatek kože­ných chomoutů. My sice budeme volat po svobodě, ale jen oni ji vskutku budou mít. Vždyť přece ke svobodě neexistuje stejný přístup. Schopnější si jí vezmou více, ukradnou ji druhým. Zajistí si více práv, peněz a výhod na úkor ostatních. O volnosti, rovnosti a bratrství vůbec nemůže být řeč. Jsou to jen efektně působící, avšak zcela sterilní fráze.

Už od pradávna se vyskytují pokusy o zformu­lování a definice zákonů božích i zákonů lidských. Boží ponaučení nás usměrňují k lásce k našim bližním a zdůrazňují, abychom na nic jiného nedbali. Říkají například, že ten, kdo hledá, najde, kdo tluče, tomu bude otevřeno, kdo chce, ten také může, hlásají, že nemáme dělat jiným to, co ne­chceme, aby jiní dělali nám, že pýcha předchází pád a že budeme souzeni týmž soudem, kterým sami soudíme, že jen ti úplně bez viny mají právo hodit po jiných kamenem, že pomsta patří Bohu, že máme mít rádi bližní stejně jako sebe a máme ctít otce i matku svou, že největší hodnotou v živo­tě je láska a největším proviněním nenávist.

 

Zákony lidské se o takzvaných zákonech božích nezmiňují, zato ale vcelku přesně specifikují, kdo se vůči okolí provinil a kdo si naopak i přes odpor většiny může ponechat nálepku bezúhonného.

 

Oba druhy zmíněných zákonů se často ocitají v nečekaném a někdy i velice kontrastním proti­kladu.

 

Může se docela dobře stát, že bezdomovec, který spí po nádražích a žebrá, aby měl peníze na alkohol, má v sobě více mravní důstojnosti než například vysokoškolačka, která v Británii poslu­huje pro peníze jako au-pair. Stává se, že zemědě­lec, jenž byl nucen pro sucho zaorat se slzami v očích úrodu, má duchovně blíže ke Stvořiteli než makléř, který výnosně operuje na burze. Stává se, že důchodkyně, která v náhlém impulzu věnuje poslední stokorunu na dobročinné účely, vykoná ve jménu svého Stvořitele více dobrodiní než mili­ardy ze Sorosovy dobročinné nadace.

 

Kdo svoje miliony předurčuje k dobročinným účelům před sdělovacími prostředky, ten jako by podle božích zákonů nedaroval vůbec nic, naopak si uškodí, protože milosrdenství projevujte vskrytu, zdůrazňoval Ježíš Kristus, jinak jde jen o pý­chu. Dárci se sice dostane veřejných poct, protože nemocnice potřebuje jeho peníze na nákup lékař­ských přístrojů stejně nutně, jako on potřebuje uznání nemocnice. Jde však jenom o oboustranně prospěšnou výměnu.

 

Morální jednání nerozpoznávejme raději ani podle slovníku ambiciózních politiků, ani podle dávno už zaprášených představ o mravní cti a občanských svobodách. Vskutku morální jedná­ní nikdy nemohlo být inspirováno vznešenými myšlenkami a kategorickými imperativy. Morální jednání představuje každý pozitivními emocemi navozený čin, úkon na bázi lásky, projev s absen­cí nenávisti. Na zemi bylo mravní jednání důsled­ně aplikováno už dávno před příchodem člověka například v džungli, kde jeden strom částečně zakrněl, aby druhému poskytl místo na slunci, kde zvířecí matka nasadila život, aby ochránila potomstvo, kde šelmy i jejich přirozené oběti pily bez nepřátelství z jednoho napajedla, jakmile vedra vysušila ostatní zdroje. Už tenkrát směřo­valo morální jednání k harmonizaci a integraci, i když „jen" v podmínkách zákonů džungle.