Rodičům

 

 

„Bez ohledu na to, kolik máš práce, ta nejdůležitější věc, kterou můžeš učinit pro budoucnost svého dítěte, je kromě projevů lásky a objímání také každodenní hlasité předčítání a radikální omezení televize."

 

Předčítání je úžasné pro všechny, kterým je předčítáno, ale také pro ty, kteří čtou.

V létě minulého roku jsem převzal patronát nad předčítáním v jedné mateřské školce a každý týden se znovu těšil z dítek, která seděla smějíce se, nebo s vážnými a zaujatými obličeji v půlkruhu kolem mě a hltala můj příběh. „Předčítání může být zajímavější než televize.“, tolik slova jednoho malého chlapce. To jsem dosud nevěděl. Začal jsem o věci uvažovat a najednou mi bylo jasné, proč má ten hoch pravdu.

 

 

Rodičovské předčítání je jedním z pilířů emočního, morálního a myšlenkového vývoje dítěte.

Na začátku nového tisíciletí, kdy dětské zábavě kraluje odosobněný svět počítačů, internetu a televize, musíme začít pracovat na záchraně lidského prvku v komunikaci mezi rodiči a dětmi.

Televize dítě neobejme, nepřitulí se, neodpoví na jeho dotazy.

Každý z nás si uvědomuje, že jde o moudrý a přirozený kontakt s dítětem, o neocenitelný vklad do malého člověka. Prohlubují se vzájemné vazby, roste důvěra v rodiče, dítě se cítí v bezpečí, důležité a milované. Rozšiřuje se jeho slovní zásoba, myšlenkové obzory, postupně získává pozitivní závislost na knize.Malá časová investice může pro dítě znamenat nesrovnatelný přínos. Některé účinky se projeví ihned, některé ve svém důsledku až za několik let, některé ještě později. Ale všechny budou veskrze pozitivní.

 

Kritéria, jimiž se při výběru knih vhodných pro pravidelné předčítání dětem řídíme, jsou determinována jednak snahou o zvyšování celkové kulturní úrovně dětí a rozšiřování jejich znalostí
a jednak zřetelem na ochranu a podporu emočního zdraví dětí. Emočním zdravím dítěte přitom rozumíme (podle Daniela Golemana, autora knihy Emoční inteligence) zdravé psychické a morální sebevědomí dítěte, spojené se schopností racionálně myslet a navazovat kvalitní a trvalé vztahy s lidmi.

 

Můžeme si k tomu představit některé souvislosti jednoduše takto:

 

Když je v televizi vysílána nějaká pohádka, probíhá na obrazovce její děj v jedné linii; zde se odehrává příběh, zde se objevují obrazy, které dítě svýma očima přijímá. Takovéto obrazy ale vyvolávají v dítěti jen povrchní odezvu, protože to, co se při sledování televize děje, se vždy ukazuje na obrazovce. Ono vnímané dítětem je ve skutečnosti vždy jen odraz nějakého dění, který se již dříve odehrál někde jinde. Tvůrčí proces už u něj proběhl a dítě přijímá pouze výsledek – vnější obraz. Sedí před tímto obrazem a přijímá ho svýma očima. Za těchto okolností má dítě jen málo prostoru pro vlastní tvořivost; nebude se snažit vytvořit si vlastní vnitřní ztvárnění.

Při poslechu se ale děje něco jiného. Pohádku, která je dítěti vyprávěna, tak aby jí vůbec rozumělo, musí samo převést do vnitřních obrazů, které jsou skutečně vnitřně prožity. A to jsou potom ty obrazy, které jsou skutečně procítěny a mouhou vést k duševnímu obohacení!  K tomu navíc při čtení působí lidský hlas přítomné osoby, tedy mezilidský kontakt. Při sledování obrazovky jsou vnitřní obrazy výrazně potlačovány těmi vnějšími. A protože tyto vnější obrazy bývají navíc značně barevné a podbízivé – pokud možno se spoustou „akce“ – poskytují sice mnohé informace, zapříčiňují však úbytek vlastní tvořivosti. Také ve svých vzpomínkách zůstávají pak děti vázány na tyto předpřipravené výtvory, i v představivosti.

 

Četli jsme tedy pohádku; byl to příběh o Nilsi Holgerssonovi, který udělá něco špatného, proto je proměněn v Palečka a odletí s divokými husami do Laponska. Tento nápad jsem dostal díky trase tažných ptáků, která vede přes naše město, a mohli jsme tak toto přírodní představení často pozorovat. Bylo úžasné, kolik otázek se linulo při takové podívané z dětských úst, kolika dalších témat jsme se dotkli.

 

U většiny dětí je běžný den silně ovlivňován nesčetnými médii; televize, počítač a mobilní telefon hrají téměř všude čím dál tím významnější roli. A protože se v nich děti dobře vyznají, není možné se jich vzdát. Je obtížné posilovat schopnosti dětí tak, aby byly nasměrovány do správných kolejí. Jak je to ale například s četbou? Naše stará čtenářská kultura čelí nadměrné digitální výzvě, přitom vyvstává otázka, jaký dopad bude mít v budoucnosti toto stále rostoucí médiální impérium na zájem lidí o četbu? Jak dlouho ještě bude nějakou roli hrát četba tištěných médií při dalším vzdělávání, v celoživotním rozvoji nebo při trávení volného času? Je smutné, že čtení a předčítání je v současné době důležité asi jen pro třetinu všech domácností s dětmi do deseti let. Místo toho je stále běžnější najít druhou televizi v dětském pokoji. Čtvrtina všech patnáctiletých dětí v Německu má potíže při čtení a celkem polovina nevezme pro potěšení nikdy knihu do ruky. Přimět děti ke čtení a poslechu představuje nepopiratelný přínos pro jejich rozvoj a ten, kdo objeví lásku k četbě už jako dítě, bude rád číst i jako dospívající a dospělý. Knihy – jakou radost nám mohou přinést! Jak dobrými přáteli mohou být, když nám poskytují rady, skýtají útěchu, zprostředkovávají staré i nové myšlenky. Díky potištěným stranám se povznášíme nad svět. Mělo by snad to všechno jednou být uvrženo v zapomenutí a už nikdy víc by ...bylo nebylo...?

 

„Předčítání může být zajímavější než televize!“ Přemýšlel jsem o tom - a najednou mi bylo jasné, proč má ten hoch pravdu.

 

Už přes dvacet let proto v Německu existuje Nadace četby. Ta si vytyčila za cíl zajistit dětem raný kontakt s knihami, podporovat v nich chuť ke čtení a opět zpopularizovat předčítání a vypravování. Musí být jasné, že čtení a předčítání jsou významnými prvky lidské pospolitosti. S pomocí přibližně 9000 dobrovolníků přenáší nadace toto snažení do veřejných institucí mnoha zaměření. Zajišťuje mediální kampaně, jako celosvětový Den knihy nebo spolkový Den předčítání; bádá na úrovni různých společenských struktur a koordinuje nejrůznější projekty. Záštitou této organizace je spolkový prezident Horst Köhler.

 

Také letos – 13.prosince – se v Německu  uskuteční spolkový Den předčítání, aby bylo toto dlouhodobé snažení zviditelněno. Je to den, kdy člověk může zahlédnout nejrůznější významné osobnosti při četbě pohádky. Avšak nikoli v televizi, nýbrž „naživo“, s knihou v ruce před většími i menšími shromážděními. Také lze na mnoha místech vidět starosty, jak sedí na podlaze a předčitají napínavý příběh. Je připravena spousta dalších akcí. Pro mnoho dětí se tak Den předčítání stane nezapomenutelným zážitkem a zároveň prvním seznámením s literaturou. Ne každý zaměstnaný člověk si může dovolit celoročně pomáhat jako dobrovolník, ale existují přece i volné živnosti, ženy v domácnosti, důchodci, studenti, nezaměstnaní.

 

Aby nedošlo k nedorozumění, je třeba zdůraznit, že existuje mnoho cenných, hodnotných filmů, které by se dětem neměly odpírat. Přesto musí být nalezena rovnováha mezi zrakem a sluchem v té míře, aby nebyly předčítání a poslech zanedbávány.