Předurčení a svoboda

Rozhoduje naše svobodná vůle?

 

 

 

Když nás potká těžká rána osudu, když oplakáváme smrt někoho blízkého nebo velkou materiální ztrátu, vnucuje se neodbytně otázka: „Proč?" V takové situaci hledá každý člověk vysvětlení a chtěl by slyšet odpovědi, kterým rozumí a které mu dávají sílu dále žít. Tyto odpovědi jsou zpravidla spojeny s náboženstvím, neboť k úlohám náboženství patří vysvětlovat „nepochopitelné" děje. Příčiny událostí, které se vymykají chápání lidského rozumu, tedy hledáme a nacházíme v transcendentálním, nadpřirozeném světě. Jako protipól náboženského pohledu na svět se vyvinuly moderní vědy. V přírodovědeckém obraze světa se lidský osud prezentuje jako hra náhod, kde karty rozdávají geny. A protože náhoda nemá ani smysl, ani účel nebo cíl, zdá se zbytečné klást otázky týkající se smyslu lidského bytí nebo vlivu osudu na jejich život. Tak se pohybují odpovědi na otázku osudu mezi dvěma extrémy, mezi předurčením a náhodou.

 

Každé náboženství se musí zabývat otázkou původu člověka, jeho osudu a smyslem lidského života. Nalezené odpovědi bývají rozmanité, často i rozporuplné a žádný hledající nenalezne svou osobní cestu lehce. Jen náboženští fundamentalisté to mají jednoduché - berou staré spisy doslova, zakazují si klást otázky týkající se výroků označovaných za „svaté" a hledají v písmech a dogmatech odpovědi tak, aby zapadaly do příslušné nauky.

 

Kdo nevychází z toho, že náboženské spisy jsou nedotknutelné, kdo připustí, že se v nich mohou vyskytovat chyby a rozpory, kdo sám přemýšlí a chce posuzovat, co je pravda, ten se nemůže vyhnout vlastní zodpovědnosti. Musí hledat a také nalézt svou vlastní cestu mezi mnoha stanovisky.

 

 

Je všechno určeno předem?

 

 

Mnozí věřící lidé zastávají názor, že všemohoucí a vševědoucí Stvořitel musí znát minulost i budoucnost; že se nemůže stát nic, co by neodpovídalo jeho vůli a podle toho že je také osud člověka již při narození z velké části pevně určen.

Různé náboženské nebo esoterické skupiny vycházejí více či méně z předurčení lidského osudu:

 

• V křesťanství hraje otázka vyvolení člověka, jeho předurčení ke spáse, ústřední roli. Zvláště protestantská teologie částečně popírá možnost, že by člověk vlastními silami, svými díly, mohl dosáhnout ráje. Jako jediná cesta ke spáse duše existuje Boží milost či vykoupení Kristovou smrtí na kříži.

 

• V klasické astrologii je možno budoucnost a osud vyčíst z konstelací hvězd a proto i předpovídat. Život člověka je tedy určitým způsobem naprogramován, pro svobodná rozhodnutí zůstává jen malý prostor.

 

• V islámu žije mnoho věřících v představě, že Allah všechno ví a určuje. Zná všechno, co se stalo, a ví všechno, co se stane. Muslimové tedy věří v božské předurčení: Všechno, co Allah chce, aby se stalo, se také stane; a nic, co Allah nechce, se nestane. Tak slyšíme muslimy často říkat: „Tak chce Bůh...", což odpovídá křesťanskému výroku „Člověk míní a Bůh řídí".

 

Těmito domněnkami je omezena svoboda rozhodování člověka. Podle toho, do jaké míry jedinec podléhá myšlence predestinace neboli předurčení, je zcela nebo částečně podroben záhadnému osudu, jehož příčina, smysl a cíl mu zůstávají mysteriem zdůvodňovaným nevyzpytatelným rozhodnutím Boha...

 

 

 

Náhoda jako vývojový princip

 

Ve vědeckém obraze světa naší doby hraje slovo náhoda důležitou roli.

Darwinova teorie evoluce v dnešním podání vysvětluje vývoj života dvěma jednoduchými principy: nepatrnými rozdíly v rámci jednoho druhu a selekcí upřednostňující formy života, které se lépe přizpůsobí svému okolí a mohou se úspěšněji reprodukovat.

 

Rozdíly mezi živočichy vznikají především náhodnými, skokovými změnami v dědičné výbavě. Podle toho určuje náhoda, jakým směrem se určitá forma života vyvíjí a kteří jedinci mají nejlepší šance předat svou dědičnou výbavu potomkům. Tak vděčíme vzájemné souhře mezi genetickou náhodou a podmínkami na naší zeměkouli za to, že vznikly pro nás běžné formy života, a nikdo neví, jak se budou vyvíjet dál. Evoluce se mohla ubírat také zcela jinými, pro nás sotva představitelnými cestami, nebo se mohla zastavit u bakterií.

 

Mnoho lidí je srozuměno s tím, že na sebe samé pohlížejí jako na produkt náhody, který je řízen vlastními geny, vlivy životního prostředí a nesčetnými nahodilostmi. Zůstává jen málo prostoru pro samostatné rozhodování a jednání. Tím se zbavují odpovědnosti za průběh svého života. Jiným lidem se ovšem tento přírodovědecký obraz člověka zdá příliš jednoduchý. Ti pak hledají hlubší pohled na život - proto tak roste zájem o esoterická učení.

 

 

 

Svoboda navzdory předurčení?

 

 

Už pro dítě je vědomí toho, že se může rozhodovat, důležitou částí jeho pocitů. A jestliže mnozí filozofové vyžadují od člověka zodpovědnost, musí mít i možnost rozhodovat. Svobodná vůle se může zdát být omezena okolím, výchovou či schopnostmi, ale zodpovědnost člověka - například v trestním právu - je neoddělitelná od jeho schopnosti rozhodovat. Nikdo nesmí být trestán za rozhodnutí, která nemohl učinit samostatně (proto dnešní shovívavost se zločinným jednáním, které bylo vyvoláno nějakou „nemocí").

Požadovaná svoboda rozhodování člověka ovšem koliduje s učením, že je všechno předurčeno. Předurčení dává totiž jen málo prostoru pro samostatné jednání.

Různé náboženské přístupy se pokoušejí sjednotit oba pojmy: vševědoucnost Boha o minulosti a budoucnosti a svobodu jednání člověka:

 

• Podle křesťanského názoru je možnost hříchu a viny zakotvena ve svobodné vůli, která se navzdory vědění může rozhodnout proti Božím přikázáním. V křesťanské teologii se ovšem bouřlivě diskutuje o tom, zda může člověk dosáhnout vykoupení rozhodnutím činit dobro. Luther energicky zastával stanovisko, že si člověk spasení nezaslouží a hovořil o jediné možnosti - milosti. Popírá každé spolupůsobení člověka na možnosti spásy, protože lidská vůle je podle něho příliš zkažená a nesvobodná, než aby sama od sebe konala dobro. Toto stanovisko vyvolává otázku, proč se má člověk snažit o spravedlivý život, jestliže je již od počátku pevně určeno jeho vyvolení nebo zavržení; pak je zapotřebí dalších, většinou komplikovaných nebo také vychytralých vysvětlení...

 

Katolická církev je v této oblasti flexibilnější.Vyhýbá se extrémům a připouští svobodnou vůli, která je Boží milostí osvobozena, nikoli odstraněna. Pak je namístě otázka, zda je Stvořitel vševědoucí, a nakolik musí znát všechny detaily budoucnosti...

 

• Islám tvrdí, že člověk má vlastní svobodnou vůli, s kterou může volit mezi správným a nesprávným a je tak sám zodpovědný za své blaho. Je to učení, které se z mého pohledu příliš nehodí k vševědoucnosti připisované Alláhovi, zejména toho, že zná budoucnost. K tomu existují dodatečná vysvětlení.

 

• V asijských náboženstvích se vychází z toho, že člověk nežije na zemi jen jednou a není hned zatracen po jednom zkaženém životě, ale že prochází mnoha pozemskými životy. Na tomto podkladě se nabízí vysvětlení, že člověk svými úmysly, rozhodnutími a svým konáním formuje vlastní duchovní a materiální pokrok. Tak je sám „strůjcem svého štěstí" na zemi i na onom světě, v tomto pozemském životě i v následujícím bytí.

 

 

 

Zasahuje Bůh do světového dění?

 

 

Nejen monoteistická náboženství učí, že nejvyšší moc sleduje dění na naší zemi a přímo zasahuje do pozemského vývoje. Nejrůznější náboženské skupiny jsou tak přesvědčeny o správnosti svých idejí, že očekávají, či snad i vyžadují pomoc Nejvyššího k dosažení svých cílů. Mnoho úspěšných dějů v historii - například založení a rozmach USA - byly údajně možné jen s Boží pomocí. Člověk ovšem potřebuje velkou dávku sebevědomí, ne-li dokonce pýchy, aby uvěřil, že jeho vlastní názory zcela a bezpodmínečně souhlasí s vůlí Boha.

 

Ve středověku si lidé představovali, že v nebi vysoko nad zemí sídlí mocný vládce, do jehož ochrany a pomoci se mohou věřící svěřit. S dnešním věděním o velikosti vesmíru jsou takové dětinské představy o Bohu těžko slučitelné.

 

 

Nadčasový obraz Boha

 

 

Nedosažitelný Stvořitel, který existuje nad a mimo nám viditelný vesmír, je oproti tomu myslitelný i v současnosti. Nezasahuje - jako pozemský panovník - přímo do různých dějů, ale jako Stvořitel zakotvil od počátku své podmínky jako věčné zákony ve svém díle. Tyto moudré zákony dávají prostor pro vývoj, aniž by předem pevně určovaly jednotlivé události. Také mnohé formy života, které se ve vesmíru vyvinuly, nemusely být od začátku pevně stanoveny; mohly se volně rozvíjet v rámci svých možností. Tento názor se zdá být podobný „prostoru možností" moderní kvantové fyziky. Prostor možností sice neobsahuje žádné předpovědi pro budoucnost, ukazuje ale, že je možné mnohé, nikoli však všechno.

 

V rámci daném Stvořitelem tak spolu harmonicky působí četné přírodní nebo Boží zákony. Tyto zákony stvoření udávají cíle, stanovují hranice, podporují všechno, co působí vzhůru a naopak brzdí nesprávný vývoj.

 

Přímé zásahy Stvořitele do pozemských dějů je možné očekávat (pokud vůbec) jen v nanejvýš řídkých, zvláštních případech světového významu. Nikdo by neměl počítat s tím, že Stvořitel zasahuje do jednotlivých lidských osudů. Člověk má ale k dispozici dostatečně velký prostor, v němž může kráčet svou vlastní cestou. Ovšem s vědomím, že se sice může svobodně rozhodnout, ale následky rozhodnutí musí dříve či později prožít. Z dlouhodobého pohledu - ne jen z hlediska jednoho pozemského života - pak člověk ze samostatného působení Božích zákonů pochopí jejich skutečnou spravedlnost.

 

Představa dlouhé cesty vývoje lidského ducha a jeho osudu, který si on sám vytváří, předpokládá nepoměrně delší bytí v různých úrovních, než jen jediný pozemský život.