Podstata času

 

 

 

 

 

 

 

Obsah:

Vědomí - organizátor

Vědomí a čas

Věčné vědomí - kontakty s „oním světem"

Výpady do světa snů

Prekognice — informace z budoucnosti

 

 

 

Vědomí - organizátor

 

Každý z nás ví, že existuje něco jako vědomí, protože ho každý máme. Vědomí musí být částí přírody, obecně řečeno reality. To znamená že ho můžeme vykládat nezávisle na fyzikálních a chemických zákonech. W. Heisenberg, „Physics and Beyond"

Američan Keith Floyd, který se dlouhá léta za­býval výzkumem našeho bytí a lidského vědomí, k této neuchopitelnosti ironicky poznamenal, že neurochirurgové asi nikdy neobjeví sídlo vědomí, protože jeho existence není výsledkem činnosti ně­jakého orgánu nad orgány, ale spíše interakce men­tálních polí energie. Pokud by tomu tak nebylo, mu­sela by být jeho energie přerušena chirurgickými zákroky a již dávno by z lidského těla zmizela.

Floyd z toho vyvozuje, že neurofyziologové nikdy nemohou najít to, co hledají, jinde než ve svém vlast­ním vědomí, protože to, co hledají, je právě to, co zá­roveň hledá.

Jedná se o zdánlivě bezvýchodnou situaci: Jak by mohlo mít něco, co si kvůli jeho hmotné neuchopi­telnosti neumíme představit — vědomí —, schopnost nabývat informace o svém vlastním vzniku, struk­tuře, funkci a „sídle"?

V posledních letech teoretikové fyziky ale přesto podnikli chvályhodné pokusy o fyzikální podchycení vědomí, přičemž velký význam je přičítán kvantové teorii a kvaziholografickým modelům.

Vědomí existuje, o tom není sporu. Bez vědomí vlastního já a svého okolí by život nebyl myslitelný. Duchovnímu, ale v každém případě reálnému poj­mu vědomí je tím propůjčen význam, který praví, že sami sebe nepoznáváme ani tak svými smyslovými orgány, jako daleko více naším chtěním a jednáním - důsledky myšlení.

Psychologové pokládají vědomí za přímý souhrn duševních zážitků, součet všech důležitých dušev­ních prožitků.

Tuto poněkud vágní, ale psychologické praxi po­stačující definici vědomí je možné odvodit z dřívěj­ších materialistických názorů. Na základě vědecky dokázaných souvislostí mezi vědomím a fyzikálnem (psychosomatikou, automatismem), popř. hmotou, se stává nová definice pojmu vědomí nutností. Do­kázané souvislosti mezi „softwarem" - duševním principem - a „hardwarem" - mozkem a hmotným světem -- nás nutí vzdát se odděleného hodnocení a spojit vědomí s komplexem mozku a světa. V na­rážce na alegorii se softwarem a hardwarem se Ray-mond Ruyer, profesor na univerzitě v Nancy (Fran­cie), domnívá: „U lidí, k jejichž biologické paměti se přidává i paměť kulturní, je mozkový software - ta různá ,montážní vedení — uzpůsoben tak, že to, co se u ostatních bytostí dá oddělit jen velice málo či vůbec ne, je velmi separováno. Duch je jakýmsi in­ženýrem, duševním člověkem v tělesném člověku, který je vybaven miliony ,montážních vedení a po­užívá tělo jako hmotný aparát." Vědomí a vnímání jsou tak neoddělitelně spojena.

Vědomí by bylo nepředstavitelné bez obsahu vě­domí. A vědomí musí odkudsi pocházet, abychom si mohli uvědomovat sami sebe a naše okolí. Vnímání je ale závislé na světě, v němž bylo vytvořeno, pro­tože bez kontrastů by nebylo možné. Jinými slovy: Naše vědomí je tak těsně svázáno se světem, že ne­ní možné oba pojmy oddělovat.

Náš vesmír je vytvářen ze sebe si uvědomujících forem a ze vzájemného působení těchto forem nebo prvků.

Nikdo se nepřiblížil modelu abstraktního vesmí­ru tak dalece jako známý anglický fyzik a astronom sir James Jeans. Ve své knize Kosmos a jeho záha­dy píše: „Dnes se téměř shodujeme v tom, že proud vědění je založený na nemechanické skutečnosti; vesmír se podobá spíše velké myšlence než velkému stroji." Kdyby ale náš kosmos byl skutečně jednou velkou myšlenkou - kdo by si bezděčně nevzpomněl na Paracelsovu „světovou duši" (anima mundi) nebo Ostysovo „světové vědomí"? - neexistovalo by nic, co by se odlišovalo od našeho tělesného vědomí. Svět by byl vědomím a vědomí by bylo tím, čemu říkáme svět.

 

Z toho vyplývá:

Pozorovatel může pozorovat tam, kde ve skutečnosti existuje nehmotné (subjektivní) vědomí, pouze hmotné objekty - konstrukce našeho vědomí. Samo vědomí je pro něj nezachytitelné. Mů­že ho pouze tušit nebo být jeho součástí. Jeans ale­goricky srovnával vědomí s pocitem, který má malíř ve svých prstech, když pohybuje štětcem po ještě ne­hotovém obrazu: „V tomto případě je pocit, že může­me ovlivnit ještě nedomalované části obrazu něčím víc než pouhou iluzí... Nebo vyjádřeno poněkud ak­tuálněji: Mohli bychom si představit elektrony jako myšlenkové objekty a čas naopak jako myšlený proces.

Bob Toben, který se ve svých knihách pokouší uvést v harmonický soulad vědomí a parapsycholo­gické jevy, se dostává pomocí jednoho z modelů vě­domí, vyvinutých již zmíněnými profesory Jackem Sarfattim a Fredem Wolfem, až do spekulativních oblastí moderní fyziky: „Vědomí je totalita na dru­hé straně prostoru a času, která je podle své nejvni­třnější podstaty prokazatelná jako skutečné "já". Ví­me, že vědomí a energie jedno jsou, časoprostor se skládá z vědomí, naše normální vnímání reality jen vlastně ztělesňuje směs nekonečně mnoha vesmírů, se kterými koexistujeme, a že to, co pociťujeme jako naše já, je pouze místně ohraničenou projekcí na­šich (nekonečně mnoha) skutečných "já."

Několikrát už zmiňovaný profesor David Bohm z Birkbeck College Londýnské univerzity rozlišuje ve svém modelu světa - velmi zjednodušeně vyjád­řeno: jsou v něm harmonicky poskládány reality s různými rozměry - implicitní (sbalený) a explicit­ní (rozbalený) pořádek. Všechno pro nás bezprost­ředně nezachytitelné je podle jeho teorie částí sba­leného pořádku, všechno ostatní, viditelné - tedy celý náš hmotný svět - je projevem rozbaleného po­řádku.

Podle Bohmova pojetí patří vědomí implicitnímu pořádku. Podle toho by vědomí a hmota neměly být různé věci. Bohm pokládá vědomí za „hmotný pro­ces". Vědomí si můžeme představit jako „subtilní formu hmoty a pohybu, subtilní aspekt sotva popsa-telného holopohybu".

Pokud rozvedeme Bohmovu teorii o implicitním a explicitním pořádku ještě dále, musíme si nutně vzpomenout na dříve uvedený princip „červích děr" profesora Wheelerse. V oblasti „mezi" černou a bí­lou dírou hyperprostoru se u bílé díry materializuje cosi, co náleží k explicitnímu pořádku - třírozměrný hmotný objekt. Srovnání tohoto typu ukazují, jak se myšlenky nové fyziky vzájemně doplňují, podpo­rují a přispívají ke změně paradigmat.

Robert G. Jahn, profesor zabývající se cestami vesmírem, byl až do odchodu do důchodu děkanem School of Engineering and Applied Science na Prin-cetonské univerzitě. Během své dlouholeté vědecké činnosti se zabýval i parapsychologickými jevy. Po­jem vědomí definuje rozsáhleji než jiní přírodovědci. Domnívá se, že „v kontextu našich představ o vědo­mí můžeme za vědomí pokládat každou fungující skutečnost, která je schopna produkovat informace, přijímat je nebo je používat." Profesor Franz Moser vytvořil novou pracovní hypotézu k vysvětlení poj­mu vědomí:

Existuje pouze jedna „pralátka", ze které po­chází všechna energie.

Ve všech formách bytí se vyskytuje vzor nebo princip uspořádání, pro který je používán pojem „in­formace".

Ve veškerém bytí můžeme nalézt dva principy: energii a informaci. Zjednodušeně bychom mohli ří­ci - všechno bytí je energie a informace. Tato jedno­ta se nazývá vědomí. Symbolicky vyjádřeno: ener­gie (E) + informace (I) = vědomí (V).

Vývoj vědomí nastává pomocí samoorganizace.

Evoluce vědomí je uskutečňována stupni bytí (minerál, rostlina, zvíře, člověk atd.). Tyto stupně odpovídají stupňům vědomí. Vědomí je tedy hierar­chicky tříděno.

Realita vědomí je multidimenzionální, to zna­mená, že existuje podstatně více rozměrů, než jen čtyřrozměrný prostor a čas. Zahrnuje dvě oblasti vědomí, které se vzájemně prostupují: biologicky re­álnou skutečnost, v níž platí „normální" představy o prostoru, čase a kauzalitě, a skutečnost energie a vědomí. V ní „normální" představy o časoprostoru neplatí.

Ze všech těchto domněnek vyplývá: Každá by­tost nebo forma vědomí existuje „současně" ve „dvou světech". Na jedné straně v biologické skutečnosti, dokud žije. A potom v realitě energie a vědomí, kde existuje věčně a bez času. Krátce řečeno: lidské vě­domí trvá i po tělesné smrti.

 

 

Vědomí a čas

 

V USA byl promítán sci-fi seriál Some-where in Time (Někde v čase), natočený podle nove­ly Richarda Mathiesona. Jeho ústřední myšlenkou je možnost ovlivňování přítomnosti pomocí duševní koncentrace, zásahy vědomí.

Hrdina příběhu se díky duševním technikám do­káže přemístit o 60 let zpět do minulosti, čas totiž není nic jiného než stav vědomí, aby se znovu shle­dal se svou milou. Daruje jí (v minulosti) moderní hodinky, které mu ona vrátí dříve, než (v přítom­nosti) zemře, a dříve, než se on vydá na cestu časem. Tak je cestovatel konfrontován s mnoha paradoxy, s jejichž problematikou se autor pokouší obratně vyrovnat.

Méně problematické je námi nevědomky vyvola­né ovlivnění „subjektivního" času, o kterém víme, že ho musíme hodnotit jako reálný jev, protože „ab­solutní čas" neexistuje. Každý z nás z vlastní zkuše­nosti ví, že pokud se zcela ponoří do nějakého úkolu, čas se začíná „smršťovat". Na zpracovávání složi­tých textů „spotřeboval" autor podle svého názoru asi 30 minut, ale ve skutečnosti uběhly třeba dvě nebo tři hodiny.

Naše obvyklé chápání času jako plynule ubíhají­cího procesu, jenž se skládá z minulosti, přítomnosti a budoucnosti, je zřejmě chybné. Například veš­keré sny probíhají jakoby mimo čas. Jak je to ale možné?

Čas ve skutečnosti není, na rozdíl od energií, ni­čím absolutním. Nemůže být jednotný v celém ves­míru. Pokud někdo říká, že k překonání určité trasy potřebuje pět sekund, znamená to, že kyvadlo hodin pětkrát vydá svou energii. Čas je vyjádřením změn ve výdaji energie. V atomárních procesech probíhá daleko rychleji než v pozemském měřítku.

Pokud je vědomí jako organizátor veškerého bytí schopno čas ovlivnit, bylo by pochopitelné, že může přečkat i tělesnou smrt. Máme pro to hodně nepří­mých důkazů. Nejzajímavější jsou ty, které pocháze­jí z oblasti tzv. transkomunikace (TK), navazování kontaktů s těmi z onoho světa, s obsahem jejich vě­domí.

Při pátrání po expertech, kteří by mi mohli po­skytnout spolehlivé informace o transkomunikaci, jsem se dostal do Mohuče, přesněji řečeno k vysoko­školskému profesorovi ve výslužbě dr. Ernstovi Ot­to Senkowskému.

 

 

Věčné vědomí - kontakty s „oním světem"

 

„Děkujeme ti při magnetofonovém experimentu." To byla slova, kterými se s námi rozloučil náš přítel z transsvěta „Peter" po sérii úžasných experimentů s hlasy z magnetofonové pásky, jež jsme prováděli v domě mohučského profesora fyziky Ernsta Otto Senkowského. Gramaticky nebyla věta zcela správ­ná, ale přesto... Obzvláště slova „magnetofonový experiment" byla z reproduktoru slyšet zcela jasně a zřetelně. O jejich paranormálním původu se dalo sotva pochybovat.

Senkowského zahájení kontaktu s vědomím nebo bytostmi z onoho světa - zaznamenání data a hodi­ny kontaktu, opakované oslovování „druhé stanice" a mnoho dalších detailů  velmi připomíná zvyklosti správných radioamatérů při navazování radiového kontaktu.

Senkowski se hlásil „druhé straně" volacím zna­kem „Aurora" - založeným na prvních písmenech jeho jména (Ernst Otto -Senkowski: „EOS" = řecky „červánky" = latinsky „aurora"). Jeho partner si ří­kal „Peter" a jednalo se o kontaktní bytost, která se často hlásila i průkopníkovi magnetofonových hlasů dr. Konstantinu Raudivemu.

Profesor Senkowski nebyl v žádném případě při svém pátrání sám. Již dvacet let se stýká s kolegy z tuzemska i zahraničí, udržuje kontakty s ostatní­mi výzkumníky a médii na celém světě. Před časem jsem navštívil Senkowského studio, abych se ho ze­ptal na funkční princip jeho přístrojů a hlavně na význam času při transkomunikacích:

Autor: Můžete nám vyjmenovat nejdůležitější komunikační oblasti?

Senkowski: Především je třeba rozlišit čistě me­diální kontakty a instrumentální transkomunikaci (ITK), o které mluvíme nyní. Ta zahrnuje v podsta­tě tři hlavní oblasti: transaudio (TA) - zachycení hlasů z onoho světa pomocí magnetofonu, popř. po­slouchání ,přímých elektroakustických hlasůť v rá­diu, televizi nebo telefonu; transtext (TX) - záznam textů z onoho světa pomocí počítače, a transvideo (TV) - zjevení obrazů z transsvěta, ať už jako jednotlivé portréty na videokazetách nebo přímo na obrazovce.

Autor: Čím se tato vaše metoda odlišuje od těch, které užívali průkopníci zachycování magnetofono­vých hlasů z onoho světa Jurgenson a Raudive?

Senkowski: Začal jsem stejně jako můj známý, ten mi poskytl i první rady. Doporučil mi, abych na­stavil na krátkých vlnách směs hlasů, pokud možno z cizojazyčných vysílačů, nahrál je a později si zá­znam přehrál. Rychle jsem zjistil, že hlasy se obje­vují pouze při určité nízké frekvenci. Tuto metodu jsem používal až do roku 1980/81.

Autor: Potom jste uvedenou metodu změnil?

Senkowski: Poté, co jsem postavil variabilní ge­nerátory tónů, jsem mohl míchat zvuky, jež nemu­sely být nutně konstantní, ale mohly měnit frek­venci a amplitudu. Postupně jsem začal mít dojem, že tento postup může vést k dalšímu zlepšení na­bídky hlasů.

Autor: Myslíte si nebo máte snad dokonce důka­zy o tom, že tyto hlasy jsou ,pravé', to znamená, že se jimi skutečně ohlašují bytosti z onoho světa?

Senkowski: Musíme rozlišovat hned dva aspek­ty. O objektivitě hlasů v podstatě nelze pochybovat. Co se týká jejich původu, je třeba říci, že nemáme k dispozici žádné opravdu vědecké metody, kterými bychom mohli získat důkazy o původu hlasů. Víme, že v některých případech byly na pásky nahrány

 

myšlenky experimentátora, někdy se podaří zachy­tit myšlenky žijících osob - především telepatů. Na druhé straně se z našich přístrojů často ozývá: ,My jsme mrtví, ale žijeme, voláme vás' atd.

Autor: Jak si máme vůbec představit onen svět, ve kterém se vyskytují zmíněné bytosti-vědomí?

Senkowski: Naše představy jsou velmi omezené.

Bytosti z onoho světa nám mohou jen těžko vysvět­lit skutečnosti vyskytující se na jejich straně. Onen svět bychom si neměli představovat příliš pozem­sky'. Zdá se mi, že tamní druh ,hmoty' je vytvářen a formován myšlenkami.

Autor: Mohly by tyto bytosti pobývat díky svému vícerozměrnému charakteru ,mezi námi' a stále nás vnímat?

Senkowski: Stav a povahu onoho světa nemůže­me vysvětlit našimi pojmy, protože se jedná o ob­last hyperprostoru. Uveďme si příklad: I jasnovidci se mohou pomocí svých myšlenek dostat okamžitě na jakékoliv místo na zemi a získat tam potřebné informace.

Autor: Proč mají některé osoby velmi dobré, jiné jenom malé nebo vůbec žádné schopnosti navázání transkontaktů? Má to něco společného s mystický­mi ,kontaktními poli'?

Senkowski: Zřejmě to ani tak nesouvisí se schop­nostmi být médiem, ale spíše se stupněm duševní­ho vývoje experimentátora. ,Kontaktní pole' je tzv. formující nebo morfické pole (R. Sheldrake). Exis­tují v něm hlasy, které vůbec neměly existovat, ná­hle se objevují nevysvětlitelné hlasy a obrazy. Toto pole je jak se zdá ,holomorfnf, to znamená, že ne­můžeme oddělit jeho jednotlivé části. Můžeme ho označit za jakýsi nárazník mezi naším světem a ob­lastí vyšších rozměrů.

Autor: V této souvislosti se mi zdá důležité do­zvědět se, jak se šíří informace z onoho světa v kon­taktním poli.

Senkowski: Zcela přesně to samozřejmě nevíme; v žádném případě však ne elektromagnetickou ces­tou. Síření je nezávislé na vzdálenosti a není ani omezeno rychlostí světla. Jedná se snad o informace, které Burkhard Heim pojmenovává ve své teorii o šesti- popř. dvanáctirozměrném hypersvětě termí­nem ,proudy aktivit. Informace (proudy) se pohy­bují v psychické a tím i ve vícerozměrné oblasti. Za­chytíme je teprve tehdy, když proniknou do našeho časoprostoru. Protože je pole myšlenek vícerozměr­né, jsou v něm pojmy prostor, čas, rychlost atd. spo­jeny dohromady.

Autor: "Náš" čas nemá v transsvětě zřejmě žádný význam, proto asi musí při navazování kontaktů s bytostmi z onoho světa docházet ke značným pro­blémům. Jak jim zabránit?

Senkowski: ,Na druhé straně' by mohly existo­vat oblasti s určitým druhem uplývání času, ovšem jiným, než jak ho chápeme my. Určení okamžiku navázání kontaktu si představme jako štafetový běh. Štafetu můžeme předat jen tehdy, pokud jsou oba běžci na stejné úrovni a běží stejnou rychlostí. Potížemi při dodržení synchronních stavů mezi na­ší a jinou realitou by se mohla vysvětlit i krátkost většiny transinformací a také jejich téměř telegra­fický slovosled. Transkomunikace by také mohla přispět k odstranění našeho neodůvodněného stra­chu z fyzického konce a rozšířit náš světový názor.

Mezi vědci dnes stále ještě převládá ortodoxní představa o funkci mozku, který vytváří a udržuje vědomí. Z této představy se také odvíjí falešná do­mněnka, že smrtí mozku všechno končí, že to zna­mená i smrt vědomí. Nové poznatky, získané při ověřování kvantové teorie, holistické modely života známých vědců - např. Karla Pribrama, Kena Wil-bera, Davida Bohma, Fritjofa Capra, Ruperta Shel-draka, Johna Battisty atd. -, ale i početné dobře zdokumentované zážitky z klinické smrti nám uka­zují něco jiného.

Kena Wilbera se zeptali, co si myslí o vztahu me­zi mozkem a duší (vědomím). Domnívá se, že mozek je určitým typem hologramu, biofyzickým substrá­tem duševních procesů. Bylo by možné, aby v tomto substrátu zanechávaly své stopy duševní pochody buď přímo, nebo prostřednictvím duše. A tuto duši nemůžeme v žádném případě redukovat pouze na mozek nebo ji vysvětlovat jen pomocí psychologie.

Ještě preciznější je formulace profesora Franze Mosera, který je přesvědčen, že při tělesné smrti do­chází k osamostatnění vědomí. Po ukončení hmotné­ho života by se tedy naše vědomí nově zrodilo v jiné, vícerozměrné a nezničitelné struktuře. Vědomí by v takovém případě existovalo věčně. V tomto stavu by zemřelí nebyli od pozůstalých „vzdáleni" prosto­rově, ale výlučně časově.

Co se týká posmrtného chování energie vědomí, Moser hovoří o dvou možnostech: „Mohla by se po smrti rozplynout do energie okolí, nebo, pokud by měla dostatečně vysoký stupeň energie a informací, by mohla existovat dál samostatně jako energetic­ká a informační struktura."

Moser se domnívá, že první možnost by se zřej­mě týkala nižších živočichů, např. zvířat, druhá lidí. Na základě experimentů známých fyziků pokládá hypotézu o „přežívání" komplexu energie vědomí za prokázanou. Podle něho je „poprvé v lidských ději­nách vědecky dokázána existence života po smrti -lidská nesmrtelnost."

 

Argumentuje velmi jednoduše:

energie se nemůže ztratit;

lidské vědomí má energetickou a informační strukturu;

struktura je v čase proměnlivá, protože časový rozměr v realitě energie vědomí neexistuje.

Americký psycholog Lawrence Leshan srozumi­telně vyložil svou analogií s „kapesní baterkou", že lidské vědomí je díky svému vícerozměrnému cha­rakteru nezničitelné a věčné. Baterka v tomto pří­kladu symbolizuje lidské tělo s mozkem. Někdo ji v noci namíří k nebi. Světelný paprsek - předsta­vuje komplex duše a vědomí — vzlétne nesmírnou rychlostí do vesmíru, do „vyšší reality". Po chvíli svítilnu vypneme a rozbijeme ji - zničíme nejen její obal, ale také všechny součástky - a baterka sym­bolicky zemře. I kdybychom ale lampu pohřbili do země, její paprsek poletí dále. Jinými slovy: duše a vědomí přežívají tělesnou smrt ve vyšší, duchovní realitě.

Leshan se domnívá, že baterku i světelný papr­sek musíme přiřadit do dvou rozdílných oblastí. Nesprávný závěr o současné smrti těla a vědomí je podle něho založen na nepřípustné domněnce, že v kosmu funguje všechno stejným způsobem. Ne­chápeme rozdíl mezi sešrotováním strojů a zánikem těla.

Shrňme si všechno ještě jednou: Vědomí a ener­gie přebývající po dobu života v našem biologickém a hmotném těle neznají čas, a proto jsou nesmrtel­né. Po biologické smrti se oddělí od hmotného těla, aby se přemístily do hyperprostoru - onoho světa. Rčení pocházející z jižního Švédska ukazuje, jak je v některých oblastech živá víra v přežívání mimo náš čas. Při úmrtí příbuzného nebo blízkého přítele tam říkají, že odešel „ur tiden", čili „z našeho času". Jasněji bychom absenci času na onom světě asi ne­mohli vyjádřit.

Samozřejmě se občas spekuluje o tom, zda pře­chod do hypersvěta znamená pro naše vědomí něja­ký statický stav nebo počátek nové aktivity vědomí.

Podle výpovědí médií dochází dokonce k reinkarna­cím nejen do vyšších oblastí bytí - indičtí nábožen­ští filozofové rozlišují šest hlavních stupňů vědomí-ale i do nových pozemských forem existence.

Podle hinduistické i buddhistické filozofie dochá­zí k nespočetným případům převtělení vědomí ze­mřelých těl do lidí nově narozených. Západní vědci, kteří se vážně zabývají případy klinické smrti nebo zážitky souvisejícími s blízkostí smrti vůbec, se na věc dívají poněkud střízlivěji a pokoušejí se, jako fy­zik Burkhard Heim, vyvinout modely, jež by vysvět­lily případy nového zrození přijatelně i pro skeptiky. V Heimově šestirozměrné teorii polí existují vedle čtyř „pozemských" rozměrů (tří prostorových a jed­noho časového) také ještě pátý (entelechiální) a šes­tý (eónský) rozměr. Jedná se o imaginární transko-ordináty pro stavy bytostí z onoho světa.

Při reinkarnaci by se podle této teorie muselo jádro osobnosti zemřelého pohybovat zpět po škále rozměrů, znovu se včlenit do třírozměrného těla no­vorozence a tím vytvořit novou životaschopnou by­tost - člověka, který si zpravidla na svůj předchozí život nemůže vzpomenout. Biologické a duševní zro­zení by tedy probíhalo synchronně.

Uveďme si jeden příklad z tisíců podobných. Do-lores Jayová je typická americká žena v domácnos­ti. Provdala se za duchovního a porodila čtyři děti. Jakmile se dostane do hluboké hypnózy, vrací se je­jí vědomí v čase hluboko zpět. Přes dětství pronik­ne daleko do minulosti, kdy ještě mluvila německy. Podivné je, že za normálních okolností nerozumí v této řeči ani slovo.

Dostáváme se do roku 1870. Dolores Jayová se jmenuje Gretchen Gottliebová, je jí šestnáct let a je katolického vyznání. Má strach z antikatolických fanatiků, a proto se skrývá v lese. Říká: „Ti muži zabili mou matku." Naříká, že ji bolí hlava, a mluví o blýskajícícím se noži, který jí míří na prsa.

Každá další otázka je zbytečná. Dolores začíná kňourat, plakat a vykřikovat: „Grettchen nemůže." Zážitky byly příliš traumatické, smrt tak realistic­ká, že na ni Gottliebová/Jayová nezapomněla ani po sto letech. Můžeme pouze předpokládat, že byla svými pronásledovateli zavražděna. Dolores Jayová si své hrůzné zážitky neumí nijak vysvětlit, sama na znovuzrození nevěří. Poslechne si sice magneto­fonový záznam své výpovědi, ale vůbec mu nerozu­mí, protože v Německu prokazatelně nikdy nebyla. Nikdy také neslyšela o malém městečku Eberswal-de z Německa, kde měla před sto lety žít. Lidské vědomí se někdy vydává po podivných cestách.

V roce 1966 publikoval profesor lan Stevenson, vedoucí psychiatrického oddělení na univerzitě ve Virginii, pozoruhodnou knihu o reinkarnaci Twenty Cases Suggestive of Reincarnation (Dvacet případů reinkarnace). Práce byla sepsána na základě leti­tých výzkumů v Thajsku, Barmě, Indii, Srí Laňce, Libanonu a Turecku a stala se světovým bestselle­rem. Vzbudila i zájem mnoha vědců. Patřila k nim i před šesti lety zesnulá americká psycholožka He­len Wambachová, která se pokusila objektivně vy­hodnotit reinkarnační zážitky pomocí hypnotických regresí. Uváděla do hypnózy velké skupiny osob na­jednou a vracela je do fází života před narozením. Účastníci leželi na podlaze. Cítili, jak se potápějí stále hlouběji do stavu uvolnění. Každý z hypnoti­zovaných byl postupně vyzván, aby si představil sám sebe jako teenagera, dítě a kojence. K oddělení vědomí od těla docházelo v tom okamžiku, kdy jim Wambachová vsugerovala, že se jejich vědomí volně vznáší v místnosti a nachází se ve stavu nejhlubší meditace.

Helen Wambachová vyzvala účastníky experi­mentu, aby si své zážitky zapamatovali a uvedli je do protokolu. Devadesát procent z více než tisíce pokusných osob si údajně vzpomnělo na svou býva­lou existenci a téměř 50 procent na své bytí mezi vznikem života a dobou narození. Pokusné osoby informovaly průměrně o pěti minulých životech, jež prožily v období od druhého tisíciletí př. Kr. až do současnosti. Některé zážitky byly ohromující.

Jedna účastnice tvrdila, že byla v 16. století be­nátskou měšťankou, v 18. století služebnou v Nor­mandii, pak jen osmiletou dívkou, která zemřela na neštovice, a nakonec norským námořníkem, zesnu­lým v roce 1916.

Helen Wambachová zjistila, že 49 procent účast­níků pokusu prožilo své minulé životy jako ženy a 51 procent v mužské podobě. Tyto údaje se velmi blíží dnešním statistikám. Zajímavé je, že kolem ro­ku 400 po Kr. žilo o polovinu méně pokusných osob, než v období let 1600 po Kr. V roce 1850 se počet ži­votů ještě zdvojnásobuje. Odpovídá to dost přesně růstu světového obyvatelstva ve zmíněných obdo­bích — podle Wambachové se jedná o důkaz oprav­dovosti minulých životů.

Případy reinkarnace bývají provázeny psychic­kými nemocemi - např. depresemi nebo i rozpadem osobnosti. Dr. Edith Fioreová, klinická psycholožka na univerzitě v Miami, se již několik desetiletí za­bývá degenerativními jevy. Zjistila, že psychické nemoci vznikají průnikem „chybně naprogramova­ných" zbloudilých vědomí zemřelých do vědomí la­bilních nebo nemocných lidí. Vlastní vědomí posti­žených je, obrazně řečeno, odsunuto stranou, aby udělalo místo novému vědomí-vetřelci. Podle Fio-reové jsou tyto duševní poruchy vyvolávány spiri­tuálními bytostmi, kterým se kvůli nedostatkům v jejich minulém životě nepodařilo přejít do reality onoho světa. Tyto destruktivní osobnosti-vědomí si hledají lehce přístupnou a manipulovatelnou oběť, aby zcela nebo alespoň částečně pronikly do jejího vědomí. Tím podle Fioerové dochází k psychickým onemocněním, jejichž pravou příčinu nejsou psychi­atři většinou schopni určit.

Během několika tisíc hypnoterapeutických seze­ní dr. Fioreová údajně zjistila, že někteří pacienti byli vyhledáni dokonce více zbloudilými vědomími. Deposese - osvobození postižených osob od nezva­ných vetřelců - vyžaduje mnoho trpělivosti. Edith Fioreová „mluví" s většinou nešťastnými „okupan­ty" svých pacientů a snaží se je přesvědčit, že na onom světě existuje lepší realita - skutečně pravé místo jejich posmrtného pobytu kde budou jistě přijati, pokud si to budou upřímně přát. Její meto­da je úspěšná a můžeme jen doufat, že i naše psy­chiatrie převezme postupy dr. Fioreové.

Katolická církev v podstatě používá něco podob­ného. Ve Francii působil vymítač zlého ducha páter Henri Gesland, který jasně rozlišoval mezi pravými duševními chorobami a „posedlostí". Později byl ja­ko katolický misionář vyslán na třicet let na Cejlon, kde nespočetněkrát provedl vymítání ďábla.

Někteří lidé docela propadnou videohrám a do­mnívají se, že jejich děj reálně prožívají. Svět na obrazovce je pro takového hráče minimálně stejně reálný jako okolní svět, možná dokonce „reálnější". Bylo by možné vědomí holograficky integrovat do kybernetického systému? Propojit člověka a stroj?

Nešlo by nějakým způsobem „zachytávat" vědomí zesnulých, spojovat je s bioelektronickým zařízením a zabudovat je do stacionárních nebo mobilních ro­botů, které by mohly fungovat celá staletí nebo tisí­ciletí? Je to skutečně nemyslitelné? Nejsme my, lidé, také ničím jiným než - promiňte mi poněkud neob­vyklé přirovnání - bioroboty řízenými vědomím?

Lidský duch stále ještě dokáže předčit i sebelep­ší počítače. Některé matematické výpovědi nejsou dokazatelné, proto je ani nejvýkonnější počítač ne­vyřeší, avšak matematik-člověk je dokáže šikovně obejít.

Roger Penrose, teoretik fyziky na Oxfordské uni­verzitě, se domnívá, že „někde tam venku" existuje zásobárna pravd, ke které by mohli mít matemati­kové přístup, ale která je pro počítače nedostupná. David Deutsch, patří také k oxfordskému týmu, vě­ří, že budoucí počítače fungující na kvantové úrovni — tzv. kvantové počítače — budou řešit problémy ji­ným způsobem než ty dnešní.

Podobnými problémy se zabývají i Charles Ben-nett z výzkumného centra IBM v Yorktown Heights a Ed Fredkin z Massachusetts Institute of Techno­logy (MIT). Zatímco Bennett pracuje na vhodné me­todě programování kvantových počítačů, Fredkin sní o „nebeském stroji", superpočítači, který bude schopen simulovat myšlení individuí i celých spole­čenských systémů. Fredkinův „nebeský stroj" by ta­ké integroval lidské vědomí do technických zařízení. Zdraví nás Orwellův „Velký bratr". Můžeme jenom doufat, že zůstaneme podobných monster navždy ušetřeni.

1986 - Telefonní hlasy u Harsche a Fischbacha.

1988 - Homes zaznamenal telefonní hlasy.

1990 - Telefonní hlasy u Malkhoffa.

Transkomunikace pomocí počítače:

1980-1981 -Boden (SRN) zaznamenal spontánní smysluplné poruchy, jejich původcem prý byla ze­snulá osoba.

1984-1986 - Ken Webster (VB) dostal do svého počítače asi 250 vzkazů od bytosti, která tvrdila, že žila v 16. století. Většina zpráv byla sepsána starou angličtinou. Historické detaily se podařilo prokázat pomocí odborné literatury. Objevily se přízraky ve Websterově domě. V počítači se ohlásila i skupina experimentátorů s časem z roku 2109.

1987-1989 - Výzkumníci Harsch a Fischbach navázali počítačové kontakty s několika transby-tostmi, téhož dosáhl K. Raudive.

1988 - Homes navázal počítačové kontakty.

Televizní příjem a videozáznamy z transoblastí:

1978 - Po dlouholetých transkomunikačních ex­perimentech se na obrazovce televizního přijímače Della Belly z Itálie objevily za přítomnosti několika svědků přísežně potvrzené obrazy jednoho zesnulé­ho známého. Byly předem ohlášeny hlasem z mag­netofonu. Také výzkumníci v jiných zemích údajně pozorovali zjevení zemřelých na obrazovkách, ale nezaznamenali je.

1985 - Klaus Schreiber (DE) - technicky pod­porován ing. M. Wenzelem — použil k vyvolání paranormálních obrazů podle návodu hlasu své ze­snulé dcery elektronicko-optický zpětně zapojený videosystém. V mnoha případech se podařilo identi­fikovat zesnulé osoby, jež se na obrazovce objevily.

1987-1991 — Videozáznamy zesnulých osob byly hlášeny také jinými experimentátory z Německa, Francie, Lucemburska, Švýcarska a USA.

1991 - Pokračují pokusy Adolfa Homese a Fried­richa Malkhoffa.

 

 

Výpady do světa snů

Základní struktura výzkumu se skládá ze snů, do kterých jsou vetkána vlákna myšlení, měření a výpočtů. Albert Szent-Gyórgyi (1893-1986); nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství z roku 1937

Vliv vědomí na průběh času můžeme pozorovat i u jistých „živých" snů. Některé eskapády vědomí ve stavu snění dělají dojem, jako bychom se v čase pohybovali stále pomaleji, nebo dokonce vůbec. Zdá se nám, že se vznášíme, pohybujeme se jako ve zpo­maleném filmu a jsme zcela osvobozeni od pout ča­su. Sny jsou odpoutáním vědomí od hmotného těla závislého na čase, vstupujeme v nich do světa, kde neplatí kauzalita - princip příčiny a následku. V ta­kovém stavu se můžeme pohybovat časoprostorem do minulosti, budoucnosti i jinam. Každý sen zna­mená vnímání jiné reality, která existuje současně s naším hmotným prostředím.

V bdělém stavu se nám zdá, že čas je konstantní. Je pro nás nepřekonatelnou bariérou, kde platí kau­zalita. Nemůžeme očekávat, že by se nám v nejbližší budoucnosti podařilo korigovat naše představy o podstatě času. To se samozřejmě netýká stavů vě­domí ve spánku, v tranzu, pod vlivem narkotik nebo při určitých psychických poruchách. Za těchto pod­mínek dochází k subjektivnímu urychlení nebo zpo­malení průběhu zážitků, k chybnému odhadu jejich trvání a tím k nepřímému překonání časové bariéry.

A. A. Leonov a V. I. Lebeděv zkoumali před ně­kolika lety v Sovětském svazu duševně nemocné osoby. Jedna z pacientek jim vyprávěla o vlastních zkušenostech s dilatací času: „Všechno bylo jakoby mrtvé. Celý svět se zastavil. Lidé se pohybovali ne­skutečně pomalu. Čas ustrnul. Věděla jsem, že se ručička hodinek posunuje. Ale pro mne to nemělo žádný význam."

Pacientčino vědomí chápalo čas zcela jinak, než jak probíhá normálně. Nedokázalo se vlastně vy­rovnat s rozdílem mezi plynutím svého subjektiv­ního času a jeho obvyklým průběhem.

Jinak je však tomu ve spánku, kdy je naše vě­domí přepojeno na „úsporný chod" a místo něho je aktivováno podvědomí. Dochází ke konfrontaci s ča­sovou realitou, kterou prožíváme v bdělém stavu. Snící člověk není ohraničen prostorovým ani časo­vým omezením. Své vědomí může vyslat na jakéko­li místo ve vesmíru, bez námahy může cestovat do minulosti i budoucnosti. V této souvislosti již není scestná ani myšlenka, že naše vědomí může na zá­kladě své nesvázanosti s časoprostorem existovat i ve světech vyskytujících se paralelně s naším ves­mírem, že můžeme prožívat události, které se při­hodily v nereálné budoucnosti či minulosti. Některé sny vypadají daleko reálněji než naše všední reali­ta. Možnosti našeho vědomí bychom neměli podce­ňovat. Musíme přestat striktně rozlišovat mezi „re­álným" a „nereálným" (virtuálním).

Během svých nočních exkurzí je naše podvědomí často schopné podávat podivuhodné paranormální výkony. Někdy dokáže předvídat události, které se později skutečně i stanou. Snící osoby zažívají před­vídání v různých formách - události jsou symbolicky zašifrované, ale často i do nejmenších detailů odpo­vídají tomu, co se opravdu stane. Jasné je pouze to, že existencí předvídání je dokázána nezávislost vě­domí na čase. A to není všechno. Pokud se již dnes dozvíme o věcech, které se přihodí teprve o hodně později, pak musí někde v budoucnosti být stejně reálné i okamžiky, kdy se změněné události stanou. Z toho vyplývá, že všechny minulé i budoucí událos­ti existují v čase vedle sebe, vše probíhá současně. Nabízí se srovnání s uspořádáním cibulové slupky nějaké supercibule. Každá z vrstev slupky by byla nezávislým, paralelním světem, realitou sama o so­bě. Vše by bylo něčím vyšším dopředu naprogramo­váno jako na disketách, které používáme v našich počítačích.

Čtyřrozměrný „film" o bytí a plynutí našeho ves­míru, v němž je nám přisouzena role naprosto ne­významných statistů, byl zřejmě natočen v nějakém „studiu" mimo náš časoprostor. My prožíváme jen výřezy z gigantického velkofilmu.

Mnohé sny pokládáme kvůli jejich zdánlivě ne­logickému obsahu za naprosté nesmysly. Ale ony se klidně mohou odehrávat v nějakém jiném, pro nás nereálném, světě. Nějakým způsobem byly odkloně­ny z našeho vesmíru do jiné reality. Jemné senzory našeho vědomí ale mohou pronikat až do pseudoreálných oblastí a zachycovat pro nás nepochopitel­né budoucí zážitky.

O podobné snové příhodě informoval úředník anglické železnice Victor Cleave. Ten jednoho večera usnul při jídle. Při svém snovém putování viděl cizorodé květiny, stromy a stavební díla. Všechno ve světě tohoto snu vypadalo reálně, ale současně i nehmotně. Tamní člověku podobné bytosti nezna­ly ani hmotné překážky, ani pojem „čas" v našem pojetí. Mohly volně procházet objekty, ale měly rov­něž schopnost měnit hmotu.

Cleavemu se nikdy nepodařilo své zážitky za­psat na papír. Ztroskotal na tom, že v našem světě nejsou k dispozici možnosti, jak reprodukovat to, co spatřil.

Všechno nasvědčuje tomu, že jeho vědomí sku­tečně pobývalo v nějakém paralelním světě. Možná viděl něco, co se stane až někdy ve velmi vzdálené budoucnosti nebo dokonce v nějaké jiné realitě.

Ve prospěch autonomie a pohyblivosti našeho vědomí hovoří i další zajímavý jev a každý ho může pozorovat sám na sobě: Pokud je někdo prudce pro­buzen ze spánku, může být jeho „navrať do naší čtyřrozměrné skutečnosti spojen se šokem. Znejis­tělé vědomí zřejmě okamžitě neví, pro kterou z rea­lit se má rozhodnout. „Pendluje" několik momentů mezi různými rozměry. Někdy mu trvá dost dlouho, než se vrátí z výletu po jiných realitách zpátky do­mů. Případ Američana Charlese W. Ingersolla, ma­jitele soukromé rozhlasové stanice v Ely (Minneso­ta), podporuje myšlenku o tom, že naše vědomí vede vlastní život i v bdělém stavu.

Ingersoll si v roce 1948 naplánoval, že společně se svými rodiči navštíví Velký kaňon. Svou cestu musel ale odložit až na rok 1955, kdy se do Velkého kaňonu konečně dostal. Po příjezdu na místo hned udělal několik snímků svým fotoaparátem značky Bosley. Velmi litoval, že nemá filmovou kameru. Koupil si alespoň komerční film o Velkém kaňonu, který byl podle natištěného nápisu na obalu natočen již v roce 1948.

Ihned po návratu si spolu se svými rodiči zmíně­ný film promítl a zažil nesmírné překvapení: Obje­vil na filmu sama sebe. Na snímku se blížil stejně jako ve skutečnosti - ovšem až v roce 1955 - k okra­ji kaňonu, aby svým fotoaparátem pořídil několik snímků. V pozadí bylo jasně vidět auta z roku 1948 a lidi oblečené podle tehdejší módy. Pozoroval snad vlastního „ducha", nebo si spletl sám sebe s někým jiným? Ingersoll ukázal film několika známým, kte­rým dopředu nic nevysvětlil. Všichni se domnívali, že vidí skutečně jeho.

Film byl později podrobně prozkoumán experty. Nenašli nic, podle čeho by mohli usuzovat, že se jed­nalo o nějaký podvrh.

Nafilmoval snad kameraman v roce 1948 Inger-sollova dvojníka? Kde se ale onen dvojník skrýval v dalších letech? Nebo se pak znovu spojil s originá­lem z roku 1955?

 

 

Prekognice — informace z budoucnosti

 

Musíme se zabývat problémem, který spočívá v nutnosti nevidět ve sledu událostí nic jiného než zdánlivý sled. Minulost a budoucnost jsou pojmy, které ve skutečnosti neexistují. Keith Floyd, „Of Time and Minď'

Americká hypnoterapeutka P. M. H. Atwaterová zjistila, že existují lidé předpovídající vlastní smrt. Uvádí kromě jiných i případ středoškolačky, která svým rodičům sdělila, že přijde jednoho dne před svým závěrečným vysvědčením o život při automo­bilové havárii. Rodiče se pochopitelně zděsili. Nako­nec usoudili, že se jejich dcera nachází ve stresové situaci, a posílali ji k různým psychoterapeutům, kteří ji ovšem od pesimistických nálad nepomohli. Den před rozdáváním vysvědčení jela se svou pří­telkyní autem. Srazily se s protijedoucím vozem a obě na místě zemřely. Vinen byl jednoznačně dru­hý řidič.

Pátrání v domě druhé dívky se postaralo o další překvapení: i ona se v posledních měsících „připra­vovala" na svou smrt, ovšem s nikým o tom nemlu­vila. Náhoda? Je to vůbec možné?

Žádný z parapsychologických jevů neporušuje naše představy o čase tak jako předvídání — říkáme mu také prekognice.

Prekognici (lat. „prae" = před, „cognoscere" = po­znat) můžeme porozumět pouze tehdy, když uzná­me princip současnosti v našem vesmíru. Jinými slovy: neexistuje minulost a budoucnost, všechno se odehrává na jednom jevišti teď, v tomto okamži­ku. Připusťme, že se naše nehmotné vědomí skládá z více než nám známých čtyř rozměrů. Tak by moh­lo mít možnost pronikat do mnoha vyšších oblastí bytí, ve kterých je naše budoucnost již aspoň v hru­bých rysech obsažena. Ponechme nerozhodnuto, zda je nahlížení do budoucnosti umožněno pouze „trhli­nami" v časoprostorové struktuře, tzn. „červími dí­rami", nebo nadsvětelně rychlými částicemi - infor­macemi nabitými tachyony. Jedno je jisté: správně předpovězené události nemůžeme odvrátit, i kdyby­chom podnikli cokoliv. Řeklo by se, špatné časy pro jasnovidce, protože jak máme vědět, jestli nám jas­novidec říká skutečnou pravdu, nebo zda si své in­formace vycucal z prstu? Ale tak jednoduché to ne­ní.

Nebylo by možné, že se předpovězené události sice zdánlivě nenaplnily, ale ve skutečnosti se přece jen staly? Možná v jednom z nekonečně mnoha pa­ralelních světů s jiným „vydáním" nás samých? Po­mysleme na případ Ingersoll.

Mnoho informací o budoucnosti se k nám dostá­vá během spánku. Pronikají do našeho vědomí za­šifrovaně, ale často i zcela zřetelně. Snové zážitky se zpravidla skládají z fantazijních produktů, ale také z pravých „mimosmyslových" vjemů. Špatné pochopení vzniká tehdy, když si lidé svoje sny ne­správně interpretují a nedokáží odlišit reálně vypa­dající prekognitivní poselství od nereálných prvků. Samozřejmě je obtížné rozpoznat případná „varová­ní", v používání našich paranormálních schopností jsme totiž daleko méně vycvičeni než v práci s „nor­málními" pěti smysly. Proto je velmi těžké oddělit pravou prekognici od bezvýznamných snů. Přesto známe celou řadu případů, kdy se prekognitivní in­formace (často s tragickým obsahem) v podstatných rysech shodují s pozdější realitou.

Od 15. května 1978 se Davidu Boothovi z Cincin-nati začaly zdát hrozné věci. Noc co noc se mu zdálo o letadle, které se dostalo do potíží. Zcela zřetelně slyšel nepravidelný zvuk motorů. Potom se náhle „rozsvítila" přistávací dráha a nad ní se objevil tří-motorový stroj American Airlines, stočil se doprava, přistál na příď, rozbil se o zem a změnil se v ohni­vou kouli. Booth byl tímto opakujícím se nervydrá-sajícím snem velmi zneklidněn, proto se spojil s le­tištním personálem v Cincinnati, který kontaktoval federální letecký úřad FAA v Atlante. Manažer FAA Ray Pinkerton vzpomíná: „Měl jsem dojem, že Booth mluví pravdu. Hlas se mu trochu chvěl. Samozřejmě jsem byl tímto oznámením znepokojen. Co jsme ale měli dělat?"

Dvacátého pátého května se neuvěřitelné stalo skutkem: DC-10 American Airlines - let číslo 191 — se při přistání zřítil těsně vedle letiště v Chicagu a 274 osoby přišly o život. Boothovo varování nepo­mohlo. Osud rozhodl jinak.

Jack Barker, tiskový mluvčí FAA, bezprostředně po katastrofě řekl: „Bylo to příšerné. Mezi Boothovým líčením a skutečností byly sice jisté rozpory, ale shodných znaků bylo daleko více."

Předvídání katastrof známe i z námořní plavby. Mimořádnou tragédií byl zánik zaoceánské lodě Ti­tanic, která se v noci na 15. dubna 1912 na své prv­ní cestě srazila v severním Atlantiku s ledovou krou. Z více než 2 200 cestujících se podařilo zachránit pouze 705. Neštěstím údajně nepotopitelné lodě by­la veřejnost hluboce otřesena. Pokud by někdo před katastrofou předvídal nešťastný osud superparni­ku, nikdo by ho jistě nebral vážně. Mořský obr byl vybaven nejmodernější technikou, nebyly žádné ra­cionální důvody pro její selhání. A přesto byla řada lidí pronásledována plastickými sny, v nichž dny, týdny i měsíce předem „viděli" hrozné neštěstí pyš­ného parníku. Jejich vědomí se na krátký čas pře­neslo do budoucnosti. Do budoucnosti, která je ne­vysvětlitelným způsobem naprogramována dopředu a není možné ji změnit.

Profesor lan Stevenson - známý svými výzkumy reinkarnace - analyzoval v souvislosti s Titanikem 19 případů prekognice a dospěl k až neuvěřitelným zjištěním: poselství z budoucnosti byla přijímána ve formě hlasů, snů a hrůzných vizí obětí plovoucích v ledové vodě.

I londýnský obchodník J. Connon Middleton si zajistil jízdenku na první plavbu. Brzy poté se mu dvakrát zdálo, že vidí sám sebe, jak se vznáší nad vrakem Titaniku, který se potápěl kýlem vzhůru. Pozoroval cestující bezmocně se zmítající ve vodě, slyšel jejich křik. Middleton sice nevěřil na splně­né sny, ale přesto měl nepříjemný pocit, protože se musel nutně dostavit na obchodní jednání do New Yorku. Velmi se mu ulevilo, když krátce před odjez­dem dostal telegram se sdělením o odkladu schůzky a nikam cestovat nemusel.

Mezi 3. a 10. dubnem zrušilo své objednávky ješ­tě několik dalších lidí. Někteří se vymlouvali, že účast na první plavbě přináší neštěstí. Možná také prekognitivně vycítili — samozřejmě nekonkrétně — blížící se katastrofu.

Britský novinář W. T. Stead byl tehdejším ame­rickým prezidentem Williamem Howardem Taftem (1857-1930) pozván, aby v USA uskutečnil několik přednášek. Stead rok předtím napsal fiktivní článek o zániku luxusní lodi, která se v severním Atlantiku srazila s ledovou horou. Hrabě Louis Hamon, jenž tehdy působil pod pseudonymem „Cheiro" v roli jas­novidce, ho varoval před budoucími cestami po mo­ři. V té době Stead sice ještě žádnou cestu nepláno­val, ale varování přesto vzal velmi vážně. Setkal se ještě s dalším médiem - W. de Kerlorem. Ten mu údajně předpověděl, že brzy odcestuje do Ameriky, a varoval ho před uskutečněním podobného záměru. Rozeznal ale pouze polovinu trupu lodi, která měla ztroskotat. I samotnému Steadovi se krátce nato zdálo, že se stal obětí námořní katastrofy, při níž zahynulo téměř tisíc lidí.

Novinář obdržel ještě několik dalších varování, mimo jiné i dopis od jednoho anglikánského duchov­ního, který předpověděl zánik Titaniku. V té době Stead ještě stále ani v nejmenším netušil, že bude jedním z pasažérů.

Potom ale došlo pozvání amerického prezidenta, které nemohl odmítnout. Novinář si zamluvil kabi­nu na nešťastné lodi a osud se začal naplňovat. Po­slední dopis odeslal z Queenstownu a vyplývá z ně­ho, že i na palubě lodi byl pronásledován hrozivými vidinami. Při ztroskotání Titaniku zahynul.

Stevenson ve své dokumentaci zveřejnil jenom zcela jednoznačné případy prekognice. Mnoho teh­dejších dopisů se stále ještě uchovává v archivech parapsychologických společností. Skutečný počet předpovědí blížící se katastrofy se asi nikdy nedo­zvíme.

W. E. Cox se v rámci své vědecké studie zabýval prekognitivním předvídáním železničních neštěstí. Prověřil 28 případů, při kterých bylo těžce zraně­no nejméně deset osob. Cox statisticky dokázal, že v období do čtyř týdnů před každým neštěstím vel­mi poklesl počet cestujících oproti normálnímu sta­vu. Je to náhoda, nebo jde o něco víc? Cox tento jev vysvětluje prekognicí. Někteří lidé změnili díky své - i nevědomé - prekognici cestovní plány a unikli tak katastrofě.

V roce 1966 se ve velšském Aberfanu sesula obří halda strusky a pohřbila pod sebou školu i další ob­jekty obce se 144 obyvateli. Mnoho osob z celé An­glie údajně katastrofu vidělo celé týdny předem ve svých snech.

Anglický psychiatr J. C. Barker postupně shro­máždil v souvislosti s aberfanskou katastrofou na 35 spolehlivě vyhlížejících informací o jejím předví­dání. Ve 24 případech vyprávěli „příjemci" o svých prekognitivních vidinách třetím osobám — rodinným příslušníkům, sousedům nebo přátelům.

Na základě těchto údajů můžeme usuzovat, že obzvláště tragické události skutečně „vrhají předem své stíny". Jinými slovy: pravděpodobnost katastro­fy narůstá s počtem prekognitivních vjemů blížícího se neštěstí.

Dr. James C. Carpenter z psychologického oddě­lení univerzity v Severní Karolíně v Chapelhil se pokusil přijít tomuto jevu na kloub pomocí labora­torních experimentů. Použil umělé stimulování pre­kognitivních schopností. Ani dr. Carpenter, ani je­ho studenti neměli žádné výjimečné paranormální schopnosti. Přesto se Carpenterovi podařilo stimulo­vat prekognitivní „talenty" svých spolupracovníků tak, že výsledky dalece překračovaly počet očekáva­ných náhodných pravděpodobností. Všechny pokus­né osoby měly stanovený stejný cíl. Z výpovědí byla po statistickém vyhodnocení určena „závazná" před­pověď. Carpenterův tým se „trefil" v 76 procentech případů, to je o 26 procent více, než by odpovídalo procentu pravděpodobnosti.

Někteří lidé mají občas pocit, že by mohli zabrá­nit neštěstí nebo dokonce i větší katastrofě. Všech­ny úmyslné zásahy ale vyvolají paradoxy. Musíme předpokládat, že v osudu jsou dopředu naprogramo­vány i naše intervence, kterými se pokoušíme od­vrátit nějaký budoucí děj. Taková prekognice je tedy pouhým varováním a plní snad jen morální funkci. Podobných případů existuje v literatuře celá řada. Někdy se podařilo odvrátit hrozící nebezpečí v po­slední sekundě. Zúčastněné osoby se tak utvrdily v tom, že ony samy měly být neštěstím postiženy. Ale tak tomu není.

Stanley Krippner, americký parapsycholog, in­formoval o případu snové prekognice se „zabudova­ným" obranným mechanismem: „Jistá žena probudila v noci svého muže a vyprávěla mu hrůzný sen. Právě se jí zdálo, že spadl velký lustr umístěný nad postýlkou jejich dítěte. Hodiny v dětském pokoji prý ukazovaly 4.35. Manžel se sice strachu své že­ny smál, ale přesto vzal dítě do svého lože. O dvě hodiny později se z dětského pokoje ozvala velká rána a třesk. Lustr skutečně spadl. Na hodinách bylo přesně 4.35."

Pokud jsou však sny v jejich vlastním snovém světě zcela reálné, musíme se zeptat, kde proběhla událost, které jsme naší intervencí zabránili. V ně­kterém z nekonečně mnoha paralelních světů? Ha-rold E. Puthoff a Russel Targ, zaměstnaní původně v Research Institute International v Menlo Parku (Kalifornie), pokládají za možné, že při nadsvětelných rychlostech - při průniku tachyonů do našeho světa - může docházet k výměně údajů mezi naší přítomností a budoucností (popř. více rozdílnými budoucnostmi). Jedná se o proces, který by prekognice vysvětlil i fyzikálně. Oba vědci vycházejí z to­ho, že se informační vlny pronikající z budoucnosti do přítomnosti zřejmě velmi rychle vypařují. Proto je možné budoucí události předvídat tím lépe, čím blíže se k události dostaneme.

Na zpáteční cestě domů z jižní Itálie jsem před několika lety zažil zajímavý případ krátkodobé prekognice:

Náš autobus právě projížděl malým tunelem po­blíž Modeny. Náhle se dostal do smyku. Řidič se musel vyhnout alfě romeo, která v nepřehledné za­táčce hned za tunelem narazila do svodidel a zůsta­la stát. Náš dvoupatrový autobus se málem převrá­til. Řidiči se však v poslední chvíli podařilo situaci zvládnout a zastavit. Všechno proběhlo ve zlomku sekundy a většina cestujících si hrozící nebezpečí vůbec nestačila uvědomit. Ale jedna z žen si vzala nebezpečnou událost k srdci daleko více než ostat­ní. Byla smrtelně bledá a svěřila se mi, že „cítila" katastrofu několik sekund předtím, když jsme ješ­tě projížděli tunelem. To ji šokovalo daleko více než samotná událost. Nikdy se jí nic podobného nestalo, proč tedy právě teď?

Na základě podobných případů však ještě exis­tenci prekognice dokázat nemůžeme, i když jí mno­hé nasvědčuje. Aby vyvrátili všechny pochybnosti, zorganizovali princetonští badatelé profesor Robert Jahn a jeho spolupracovnice Brenda J. Dunneová početné prekognitivní experimenty s ohromujícími výsledky. Precognitive Remote Perception (PRP) je kombinací obrazného jasnozření (v americké termi­nologii: „dálkové vnímání") a předvídání budoucí události - což je obzvláště komplikovaná forma prekognitivního vjemu.

Podle zápisu z PRP musel percipient — příjemce - dodat popis a skicu jemu neznámého místa a ob­jektu, kde se v blízké budoucnosti bude nacházet agent-pozorovatel. Příjemce musel dále vyplnit do­tazník, který později usnadnil analytické vyhodno­cení. Některé záznamy percipientů byly alegorické, jiné strohé, další zacházely i do detailů.

Agenti se pohybovali ve stanoveném čase v cílo­vém prostoru 10 až 15 minut. Toto místo a cílový objekt byly vyfotografovány. Stanovení cílových ob­jektů se provádělo v Princetonu různým způsobem: Buď vedoucí pokusu vybral ze seznamu možných míst za přísných bezpečnostních podmínek jedno, o kterém nevěděl ani percipient, ani agent, nebo si cílový objekt spontánně zvolil ve stanoveném čase sám agent, popsal ho a vyfotografoval. Tato metoda byla uplatňována pouze tehdy, když agent dopředu nevěděl, že si bude objekt vybírat. Aby se zabránilo domluvě nebo třeba telepatii, byl zakázán a zame­zen jakýkoli kontakt mezi agentem a percipientem.

Série pokusů se do roku 1987 během 334 testů zúčastnilo čtyřicet percipientů. Cíle nebyly pouze na území USA, ale i v zahraničí, např. ve Skotsku, Itálii, Československu a Sovětském svazu. Ukázalo se, že při prekognitivním vnímání nehraje vzdále­nost žádnou roli.

Z rozhovorů s příjemci vyplynulo, že jimi užité techniky nasvědčují vlivu kvantově mechanického tunelového efektu. Jeden z příjemců líčil svůj po­stup při zachycování budoucích událostí obzvláště působivě: „Nejprve se pokouším potlačit vše, čím jsem se zabýval, na co jsem právě myslel. Potom se snažím představit si prázdné promítací plátno, na kterém probíhá film s agentem, jehož jsem nikdy předtím neviděl. Potom počkám, co se na plátně ob­jeví. Většinou nevidím ostrý obraz, ale řadu dojmů podobných snům.

Jiný se domníval: „Většina obrazů ve mně vzniká bezprostředně po probuzení, dříve než začnu logicky myslet. Klidně ležím a čekám na dojmy, které ovliv­ňují mé vědomí.

Předvídání atentátů na vysoce postavené osoby představují „sůl v polévce" mediálních talentů, za­jišťují jim publicitu a uznání. Avšak není jejich ro­le, zaměřená na krátkodobou senzaci, spíše sporná?

Desátého března 1981 oznámil Američan Noreen Renier v National Examineru, že Reagan bude po­střelen, ale nebude zabit. Utrpí pouze zranění hrud­níku. O dvacet dnů později, 30. března v 14.30 míst­ního času, se Renierovo proroctví splnilo:

Prezident Ronald Reagan opouštěl po rozhovoru s funkcionáři amerického odborového svazu AFL/CIO washing­tonský hotel Hilton. V tom okamžiku na něj vystře­lil pětadvacetiletý John Warnock Hinckley z Ever­greenu v Coloradu a těžce ho zranil. Kulka pronikla do Reaganova těla, narazila na sedmé žebro a zů­stala vězet v plíci.

Co si o tom myslet? Kde končí spekulace a kde začíná pravá prekognice? Nemůžeme vyloučit, že spekulativní proroctví jsou často vyvolána až bul­várním tiskem, jako tomu bylo v případě americké­ho prezidenta Johna F. Kennedyho. Mezi médii je řada frustrovaných osob, kriminálníků a jiných rádobyhrdinů, kteří na sebe chtějí upoutat pozornost. Někdy by mohlo médium samo nést vinu za tragé­die, protože příliš rychle a bez rozmyslu informova­lo veřejnost o „budoucích událostech" a podnítilo tak pachatele k činu. Nebo snad atentátníci tako­vou motivaci nepotřebují?

Otázka, zda každý z nás může natrénovat nahlí­žení do budoucnosti, je naprosto oprávněná. Irský fyzik a chemik dr. Sean O´Donnell nebyl spokojen s pouhými spekulacemi o existenci předem napro­gramované budoucnosti. Zjištění, že malé děti žijí ve světě, kde určitým způsobem neexistuje čas a že se tuto veličinu naučí rozeznávat teprve později, ho přivedlo na zajímavou myšlenku. Člověk je prý od přírody vybaven zcela symetrickou pamětí. Ve stře­du vědomí času se nachází „nyní", vpravo a vlevo je budoucnost a minulost. O´Donnel se domnívá, že do­mněnka o asymetričnosti naší paměti, která může zaznamenávat pouze minulost, je neprokazatelná.