Plýtvat a užívat

Občas když přemýšlím nad dnešní společností, zjišťuji, že jakožto její občan nemám, až tolik výhrad ke způsobům jakými funguje, jak se na první pohled může z mých článků zdát. Pominu-li „běžné“ výhrady typu: „Já bych to tam nahoře vyčistil!“, „Proč, vy volové, volíte levici, cožpak nevidíte, co jsou zač?“ nebo obecná snaha o uvědomění okolí: „Otevřete oči a používejte mozek – pak nebudete loutky v tomto systému lačnícím po penězích!“, tak opravdové výtky mám jenom dvě.

To co jsem před chvílí popsal, jsou činy, které ovlivňují společnost jako takovou – jelikož se ale snažím žít spíše na jejím „okraji“, tak mě až tolik nevadí - ačkoliv hranice mezi samostatností v kolektivu je opravdu tenounká. Ale „plýtvání a užívání si“ svými negativními dopady ovlivňuje nejen ty, kteří tak konají, ale i ty, kteří tak nekonají. O co se vlastně jedná?

Bylo by opravdu odvážné prohlásit, že existuje věc (ať už přírodou nebo člověkem stvořená) která by byla zbytečná. Přesto trnem v oku mnoha náboženství a vír je dnešní technologická úroveň a lpění na mamonu dnešních lidí.

Celé je to o tom, že lidé nepřemýšlí, jaký dopad můžou mít jejich činy (některé vynálezy jsou toho důkazem). Obecně řečeno, nemusíme zrovna zacházet do karmických sfér, abychom to pochopili, ale postačí nám běžný selský rozum a každodenní praxe.

Elektřina – člověk si dneska koupí přístroj, zapojí, používá. Většina přístrojů spotřebovává proud, i když se nepoužívá. Ročně se může jednat o pár kilowatt a korun navíc. Co když ale takových přístrojů máme více? Co když někteří nepřemýšlí vůbec a v rámci „úspory“ (času) nechávají např. své počítače zapnuté či když si někam na hodinku odeběhnou tak tu televizi ani nevypnou? Máme obrovské ledničky a „šetříme“ tím, že je úspornější než ta stará, ačkoliv málokdo se zamyslí nad tím, zda takový rozměr a výkon vlastně potřebuje. Místo na „ekologický“ režim pereme na „klasický“, protože prádlo je pak o malinko zářivější - než ho beztak po jednom dni znovu propotíme, zašpiníme a někdy i umyjeme.

Voda – běžná denní spotřeba této drahocenné tekutiny může dosahovat i několik desítek litrů denně na domácnost. Proč tomu tak je? Sprchování třikrát denně, koupání pětkrát týdně, obecně neefektivní hospodaření s vodou v kuchyni – např. při mytí nádobí, vaření, atp.

Všechno toto jsou pouze některé příklady toho, kdy by stačilo zapojit „cit pro přírodu“ a civilizační nároky by se snížily na únosnější mez.

Stejné je to s jídlem (nadměrná konzumace), ale i třeba benzinem (místo používání noh, kola nebo městské hromadné dopravy se vozíme automobily i tehdy, když máme v rámci možností jinou, adekvátní, volbu), či technologickými produkty (mnohdy existují nepotřebné výrobky, které nám sice trošku usnadňují život, ale z něčeho se vyrobit a provozovat musí) a jejich obaly (plasty, kartony); nebo třeba i všudypřítomná distributorská doprava tohoto všeho zmíněného.

Je toho opravdu hodně. Připadá mi ale, že dnešní společnost žije v extrémech. Jedni žijí marnotratně, druzí asketicky a ti zbylí tvoří malý (bezvýznamný) přechod. Nevýhoda je ta, že ti marnotratní ovlivňují zbytek. Kdyby došlo k problémům, za které bude moct jejich neuvážená konzumace čehokoliv, tak následek poneseme my všichni – bez rozdílu.

Proto mají někteří jedinci tendenci kázat či se pokoušet o změnu. Chtějí pomoct jak okolí, tak hlavně i sobě. Divíte se?

Nemá moc smyslu se ale vzdávat dnešních výdobytků, stejně tak jako nemá smysl na nich moc lpět. Líbí se mi například Ježíšův výrok o tom, ať si své bohatství ukládáme „nahoře“ než tady „dole“. Rovněž slova Dalai Lamy o tom, že hmotný svět je pomíjivý a nemá tedy cenu na něm lpět, protože v okamžiku smrti si nic z toho nebudeme na svoji další cestu moct vzít, jsou nejen inspirativní, ale rovněž dokazují i to, jak moc jsou si některé víry podobné.

Ale proto, abychom se chovali jako dobří hosté na této planetě, není zapotřebí následovat doktrínu některých svatých knih či učení – stačí otevřít oči, mysl a srdce a oprostit se od asimilujícího tlaku dnešní společnosti. Vyjít si s partnerem na procházku do přírody, sednout si pod strom, přemýšlet a uvědomit si. Navrátit se do své „božské“ přirozenosti.

I jeden člověk totiž dokáže udělat velké věci. Ať už přímými skutky (šetření, uvážlivost v konání) nebo i těmi nepřímými (inspirace okolí). Hlavní je chtít a nehledět na to, jestli si toho ostatní všímají a oceňují, všímají a pomlouvají, nebo nevšímají a dělají opak toho, co my.

Jde hlavně o to, mít na konci svého života čisté svědomí, že jsme se snažili něco dokázat. Praví se totiž, že soudcem jsme si my sami. Jak zaseješ, tak sklidíš. Příčina a následek. Přemýšlejte o tom.