Osud - je nevyhnutelný?
Jak dalece vládne osud slepě a jak dalece prozíravě? Jak dalece má to či ono
smysl a jak dalece to nemá? Jak to s tím osudem vlastně je? Co je příčinou
nešťastné náhody? Je možné, že se některé věci stávají bezdůvodně?
Cokoli dá ti osud, to snášej, a zvítězíš nad ním. Quidquid erit, superanda
omnis fortuna ferendo est......
Vergilius (Aen.V,710)
Svolného osud vede, vzpurného vleče. Ducunt volentem fata, nolentem
trahunt......
Seneca (Ep.107,11)
Většina lidí si osud představuje jako vliv mimoosobních a nadosobních sil, nad
nimiž nemá žádnou moc. Působí li tyto síly příznivě, cítí se obšťastněni a více
nad tím nepřemýšlejí. Jsou -li ty síly nepříznivé, jsou rozhořčeni nebo smutní.
A tak považují náš osud (tuto dobrotivou či hrůznou moc a zákonitost), který
zakoušíme, za objektivní fakt, který změnit nemůžeme.
Hlavní snahou naší doby jsou opatření, která směřují proti nejistotám osudu.
Sám socialismus byl takovou velkou pojistkou, vzpomeňme ale na další pojistky a
pojišťovny, které nás provázejí životem. Cílem toho všeho je změnit zásahy
osudu a v pozadí těchto snah je lidský strach. Tohoto strachu se zbavíme
částečně tím, že převezmeme vlastní zodpovědnost vůči osudu za to, co prožíváme
a co se nám děje.
Osud lidí jako celku bude takový, jaký si zasluhují
A.Einstein
Zákon karmy vyzývá člověka, aby se snažil převzít zodpovědnost za svůj osud- to
však člověk současnosti odmítá. Lidé si vytvořili a vytvářejí řadu perfektních
teorií, která je zbavuje zodpovědnosti a vinu přenášejí jednou na společnost,
jindy na zlý osud, genetiku, bakterie, parazity, viry....
Někteří proti tomuto pojetí osudu bojují a snaží se jej překonat a i zlepšit.
Tito lidé vnímají, že osud vyrůstá z našeho charakteru, z našeho chtění, cítění
a myšlení a že svůj osud si i vytváříme tím, že děláme chyby, sledujeme určité
cíle a provádíme určité výkony. A právě v místě střetu těchto dvou osudových
tendencí zakoušíme svůj vlastní opravdový osud. Nikdy nemůžeme uniknout určitým
objektivním skutečnostem nebo událostem, ale ani je nemůžeme přijmout bez
reakce. Z vlastního rozhodnutí se snažíme na ně získat vliv, protože "Kdo
se sám změní, ten změní i svět."
Osud si představuji jako klikatou cestu, která vede nahoru a přitom vrcholek
hory nevidím , protože je skryt v mlze a mracích. Tuto cestu nahoru můžeme
vyšlapat poměrně bezpečně nalepeni na skálu, můžeme ji vyjet autem rychle i
pomalu s rozsvícenými i zhasnutými světly, můžeme jít i po kraji cesty přes
balvany s rizikem, že se zřítíme ze srázu dolů. Můžeme jít sami, ve dvou i ve
skupině, můžeme i někoho nést nebo býti i neseni. Způsob si volíme sami, záleží
na našem založení, pohodlnosti, na tom jak rychle chceme být nahoře nebo jak
chceme vychutnat okolí. Je na nás, jak jsme obezřetní či jak hodláme riskovat.
To je naše svobodná volba a naše částečně ovlivnění svého osudu. To, jestli se
na nás seshora vyřítí auto, spadne kámen, uhodí blesk- to nezáleží na nás. A
tak je vlastně náš osud v nás a současně i mimo nás.
Osud je do určité míry v našich rukou. Je i na nás, zda se vyhneme omylům a
jakou si vybereme cestu. Kdo jsem, co chci a co mohu- toto poznání sama sebe a
poznání hranic svých možností je ta jedna část našeho "subjektivního
" osudu. Člověk "trpného" založení bude překážky, stavěné v
cestu, chápat jako "objektivně dané", zatímco člověk
"aktivního"založení bude tyto překážky zdolávat a vtiskne tak svou
vůli osudu, co proniká zvenčí.
Kontinuitu osudu můžeš změnit v diskontinuitu
V.Vojtík
Zde se mi vybavuje příběh A.P. Maresjeva, který ve 2.světové válce byl
sestřelen a on těžce zraněn. S umrzlými nohami za krutých podmínek přežil a
doplazil se do bezpečí. Po amputaci nohou a osvojení protéz byl po roce opět
zařazen do stíhacího leteckého pluku (Příběh opravdového člověka). Jiný na jeho
místě by asi umrzl.
Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám.
Konfucius
O charakteru svého osudu rozhodujeme my, záleží to na našich schopnostech,
vytrvalosti a odvaze. A nemá-li někdo tyto ctnosti? Pak možná jeho cíle v něm
nežijí dosti silně nebo vytknuté úkoly nebere vážně. Každý nese svůj osud jako
skrytou vůli v sobě. Mnohé z toho, co se v jeho životě jeví jako utrpení či
neštěstí je často ale výsledek jeho chtění. Předem není určeno, co je pro nás
negativní určení osudu. Člověk totiž roste se "svými velkými cíli".
Když totiž něco skutečně potřebujete a po něčem opravdu toužíte, tak to
nejspíše i dostanete.
Někdo argumentuje tím, že utrpení je tu proto, aby člověka zušlechtilo, že
smyslem utrpení je napravení toho, co je v člověku špatného. Smyslem trápení má
být očištění člověka od jeho povrchnosti a zpyšnění. S tím nemohu souhlasit, to
by byl vlastně trest za nějaké provinění, kterého jsem se třeba ani nedopustil.
Jiný hledá souvislosti a snaží se najít smysl ve všem, co se děje. Tvrdí, že
utrpení má vždy smysl. Proč ale trvat na tom, že absolutně všechno má mít svůj
smysl?
Dokážu pochopit, že třeba letecká katastrofa je způsobena tím, že se
opotřebovala nějaká součástka, že pilot dostal infarkt, že se do letadla
dostala výbušnina. Nedokážu ale pochopit, proč třeba panu XY nezazvonil jeho
jinak spolehlivý budík a díky tomu přežil, protože letadlo odletělo bez něj.
Někdo by řekl, že to byla Boží vůle. Ale byla to i Boží vůle, že zemřelo 170
lidí? Ne, byla to náhoda. Ano, takové náhody patří do skupiny zel, které jsou
na naší vůli nezávislé. Musíme se s nimi naučit žít, musíme je přijmout a
smířit se s nimi. My, kteří nejsme tak zataženi do té které konkrétní tragedie
si uvědomujeme, že se takové věci stávají, nemají žádného smyslu a musíme je
přijmout jako přijímáme zemětřesení, hurikány či zemskou přitažlivost- nic z
toho nemůžeme ovlivnit a nejsme za to ani vinni.
A lze ovlivnit náhodu? Jdete po ulici a spadne na vás římsa a pohřbí vás.
Žijeme snad ve světle plném nesmyslných náhod? Náhody patří nevyhnutelně k naší
existenci. Kdyby se všechno řídilo podle předem stanoveného pořádku, žili
bychom mechanicky. Výskyt náhod nás nutí k otázkám a udržuje nás v neklidu. A
tak nám připadá ve světě ta úloha, abychom náhodné občas od sebe odvrhli a
občas si náhodné přisvojili.
Osud nejsou neúprosné hodiny ani načasovaná bomba, je to ohromný slepý pavouk,
který smrtelně kousne toho, kdo se mu příliš přiblíží, je to veliký smrtící
hmyz, který ztěžka poletuje a krouží okolo lidských světel. Musíte umět čas od
času zhasnout lampu a poskytnout mu tak čas, aby zaletěl jinam.
J.Dutourd
Tím, jak si razíme cestu vlastní silou, dospějeme k poznání skutečnosti, která
je více než čistou náhodou. Nechceme-li se zbavit pevné půdy pod nohama,
nemůžeme setrvávat v přesvědčení o nesmyslnosti a nespravedlnosti osudu, který
vládne v nás nebo nad námi. Každý spíše si má klást otázku: "Co znamená
toto osudné dění?", "Co mi tím chce naznačit?" Když už se něco
stalo, tak se nesmíme ptát: "Proč já?" "Čím jsem se
provinil?" "Proč se to stalo mně?", ale měli bychom se
ptát:" Co s tím mám dělat, když už se to stalo a jak to zvládnu?". Ta
větší i menší neštěstí, která se nám stávají, nemají žádný smysl sama o sobě,
ale nějaký smysl jim můžeme dát my- a to tím svým postojem, který k tomu
zaujmeme. Všechno, co se děje na světě nemůžeme ovlivnit, ale můžeme ovlivnit
to, jak se k tomu postavíme, aby nás to nesrazilo na kolena a nezničilo.
Jen bytostným se staň, neb svět až pomine, náhoda opadne, však bytost nezhyne