Nevážíme si toho, co máme

Člověk, který se narodil a žije ve většině států Evropy, Ameriky anebo některých státech ostatních kontinentů zažívá relativní pohodlí a bezstarostnost, přijde-li na hmotné zabezpečení – bydlení, obživa, práce… ale i co se dostupnosti osobnostního rozvoje týče. Navzdory tomu je velké procento z nich právě s tímto nespokojeno a někteří z nich dokonce veřejně demonstrují za to, jak se mají „špatně“ a že se chtějí mít lépe. Mají se skutečně tak špatně nebo je problém v něčem jiném? Proč někteří lidé, ač majetně několikanásobně chudší, mají šťastnější životy a ti, kteří mohou mít oboje, jsou nešťastní?

Občan z rozvinuté země má k dispozici vše, co by obyčejný i neobyčejný člověk ke svému životu potřeboval - má kde bydlet, co jíst, kde pracovat a nesčetné možnosti vzdělávání (rozvíjení) sebe sama – tj. existenční základ (i duchovní stimul).

Přesto všechno je věčně nespokojený. Na vině je jednoznačně touha (žádostivost) která vede jednak k hromadění majetku a z toho plynoucí nevážení si existenčního základu a také k mnoha nešťastným mezilidským vztahům – kdy totiž je na protějšek mnohdy nahlíženo jako na pouhý sexuální objekt, který je nutné dobývat a posléze vlastnit a využít ke svému prospěchu.

Rodina je základem všeho, proto si myslím, že pokřivené mezilidské vztahy jsou, v kombinaci s existenčním základem, alfou omegou celé lidské společnosti a jak jsme si právě vysvětlili, tak „moderní“ člověk si vesměs těchto (mu dostupných) hodnot neváží.

Naproti tomu lidé v chudších zemích, kde není tolik existenčního základu – chybí zde obydlí, pitná voda a jídlo, školy…, jsou sociálně (mezilidsky) mnohem přátelštější, ale zase každý den strádají při obstarávání si potřebného minima pro žití.

Nyní, idealista by jistě navrhnul, že spojením sociálního cítění lidí z „druhých a třetích světů“ a hmotného zabezpečení lidí z „prvních světů“ by vznikla ideální společnost. Realista zmíní, že lidé z „prvních světů“ tuto kombinaci už dávno mají – akorát ji nevidí, protože chtějí neustále více a více a odmítají se zastavit a říct: Nepotřebuji více. Zkvalitněme to, co máme a dále se rozvíjejme spíše osobnostně.

Mrzí mne například demonstrace některých lidí za vyšší platy. V situaci kdy doba je nejistá (kdy tomu bylo jinak?) a oni jako jediní mají své platy jisté (ač menší) tak jsou nespokojení. Argumentují tím, že potřebují zaplatit to a tamto. Myslím si, že kdyby si spočítali, kolik může stát střecha nad hlavou a jídlo, tak jim z jejich zkrouhnutého platu ještě mnoho korun zbude.

Jenže oni do svého existenčního základu počítají i druhotné výdaje, které slouží pouze ke zkvalitnění už tak v základu kvalitních (bezpečných) životů a možností.

Mrzí mne, že spousta „sociálně“ smýšlejících lidí nadává na to, že se mají stále hůře a hůře a na konci dne se vrátí do svých bytů, za svými milými a večer si zajdou s kamarády do hospůdky.

Mrzí mne, že stále existuje velké procento lidí, kteří tento existenční základ nemají, ale necítím smutek nad těmi, kteří by tento základ mít mohli – ale svoji energii soustředí někam jinam, než k práci a skromnému žití. Závidí, že se chtějí mít stejně jako ten bohatýr v luxusní vile a dokud onen „zloděj“ o svůj majetek nepřijde, tak on pracovat nehodlá – ať jej pěkně živí z jeho daní. To je přeci „spravedlivé a solidární“.

Přeji si, aby tito lidé rychle dospěli k poznání, že na světě existují milióny lidí, kteří nemají ani to málo co mají oni a že by jejich „chudobu“ klidně vyměnili za tu svoji.

Jde jen o to, využít co máme - neutápět energii a peníze v nesmyslných cílech, nezávidět a neporovnávat se, vážit si existenčního základu a pracovat na sobě samých. Myslím si, že ten kdo tak nečiní tak na konci života bude hodně zpytovat své svědomí – to už ale bude pozdě.

Nezapomeňme totiž, že jsme sami sobě soudci.