Mravnost a nemravnost

Jako kalich bělostné lilie rozvíjí se nitro každé ženy, aby svou čistotou osvěžovalo vše kolem sebe. Jako vznešené ochránkyně všech ženských ctností, takové měly být všechny ženy zde na zemi, a jedině takové si zaslouží úctu druhých.

Čistota, cudnost, mravnost, důstojnost… Pro příliš málo žen vytoužené cíle, pro příliš mnoho pojmy pro hloupý posměch.

Kdo se však může posmívat ženě, která nosí v srdci tyto vznešené ideály, která je usiluje každým okamžikem svého života naplňovat? Jen ta žena a ten muž, kteří již tyto ideály ztratili. Podvědomě to vědí, cítí to a snaží se je nahradit vším jiným. Zdánlivé uspokojení z této chabé náhrady se však vytrácí v okamžiku, kdy se setkají s člověkem, jenž tyto ideály nejen má, ale i naplňuje. Silný a poctivý člověk se zamyslí a vzchopí a začne opět bojovat o ztracené ideály, které mu byly ukázány. Slaboch a zbabělec se však postaví proti. Nejoblíbenější zbraně v dnešní době jsou úsměšky, smích, pokřikování. Pokud ani to nepomůže, tak nastupují pomluvy, nenávist a v případě člověka, který má vliv, dávání najevo své nadřazenosti, moci a práva mít poslední slovo. Takovíto lidé však podvědomě cítí, že něco ztratili. Vlastní vinou. Ale nemají a nechtějí mít sílu na to, aby to opět nalezli a navíc to nepřejí ani druhým. Jsou to chudáci hodní spíše politování, i když často mají v dnešní společnosti převahu.

Oč „výše“ stojí patnáctiletá dívka, mající za sebou intimní zkušenosti s již několika chlapci nebo muži, než dvacetiletá panna, která tiše vyhlíží toho jediného, kterému z pravé lásky dá to nejcennější, co žena ve svém těle nosí? Čím je víc žena v minisukni nebo nátělníku promenádující se po ulicích a lacině se vystavující pohledům a dotekům ostatních, než žena nebo dívka zahalující své tělo, protože si jej skutečně váží, jejíž stud a čistota jsou jí nekrásnější ozdobou? Kdo je k smíchu nebo spíše k politování ve skutečnosti?

Co před padesáti lety nevěděly ženy, když se vdávaly, to dnes „vědí“ desetileté děti. Mluvit se o tom zajisté má, ale záleží na tom jak a kdy. Takzvaná sexuální výchova ve školách vede jen k tomu, že děti budou chtít ověřit tyto poznatky i „prakticky“, ještě dříve než k tomu uzrají. Dospělí mluvit mají, ale až když uvidí zralost a zájem dítěte, nebo bude-li to z nějakých důvodů potřeba, ne kdy to stanoví například školní osnovy. U každého dítěte to také bude jinak a jindy.

Ale zpět ke ztraceným ideálům. Každý člověk v sobě nosí zrníčko světla. A toto světélko buď silně září, přezařuje tělo a z očí člověka i celé jeho bytosti svítí do daleka, nebo skomírá.

Ideály jako touha po čistotě, mravnosti, důstojnosti rozžhavují celého člověka, který je jako svítící pochodeň na cestě životem. Zvláště pak úkolem ženy je být touto pochodní a ukazovat cestu vzhůru k jemnosti a ušlechtilosti. Svou snahou o čistotu těla, řeči, myšlenek a citů měla být jako vznešená bytost a vzbuzovat v mužích ty nejušlechtilejší snahy a vlastnosti. Takovéto spolupůsobení muže a ženy by přineslo jen rozkvět a harmonický vývoj na celé Zemi.

A po paprscích čistoty by přišla pravá láska a s ní také spravedlnost. Jen čistota může těmto dvěma ctnostem urovnat cestu k lidem. Proto vy, ženy, které toužíte po pravé lásce v manželství, partnerství nebo přátelství, po harmonii a po „…a žili spolu šťastně až do smrti…“, probuďte v sobě nejprve touhu po čistém životě (viz dále). Jedině ten vede k životu duchovnímu a jedině v duchovním je pravá láska. Čili v tom, co lidé nosí ve svém „srdci“. Manželství a partnerství založená pouze na tělesné přitažlivosti nebo majetku nemají šťastného trvání!

A muži, pokud touží po spravedlnosti, pokud vidí, že je jí v dnešním světě málo, i oni ať se nechají vést čistotou ve svých myšlenkách a citech a podporují v ženách totéž!

 

Čistota řeči

 

K čistotě řeči nepatří jen spisovná mluva a vyloučení hrubých, neslušných a sprostých slov, ale také to, o čem se mluví a jakou formou se to podává. Lež a pomluvy nemají v čisté řeči své místo, stejně jako přílišné hovoření o třetí, současně nepřítomné osobě. Je také velmi důležité, jak se daná pravda řekne – často pouze forma určuje, jestli druhá osoba přijme to, o čem se hovoří, ať již je to pochvala, konstatování, názor nebo výtka. Způsob je to, co dělá mnoha lidem největší problém.

Řeč, jakou hovoříme, je dar, který byl dán na Zemi pouze lidem. Slovo má neskutečně velkou sílu, a jako dokáže povznést, rozveselit a prozářit – hřejivé slovo – stejnou silou umí ublížit a zranit třeba na doživotí. Říká se: „Někdy je slovo horší než bič!“

Žena, jako láskyplná „ošetřovatelka“ může k „hojení ran“ používat nejen masti či hřejivou dlaň, ale i útěchu ve vyslovených větách. Jako zurčení průzračného, životadárného pramene, jež občerstvuje, oblažuje, posiluje a uzdravuje všude tam, kde je toho zapotřebí, je řeč pravé ženy.

Taková řeč je čistá.

 

Čistota myšlenek

 

Myšlenky jsou v podstatě velmi podobné řeči. Když myslíme, jako bychom také mluvili, jen to nevyslovujeme nahlas. Pro čistotu myšlenek platí proto všechno co pro čistotu řeči.

Proč je ale důležité věnovat pozornost svým myšlenkám? Přece je nikdo nevidí, nikdo neslyší! Nikdo? Někdo přece. Jsou to přírodní zákony, které přinášejí zpětnou reakci i na ten sebemenší podnět z posledního záhybu mozku.

Také díky těmto zákonům každá myšlenka již při svém zrození automaticky dostává formu – podle svého druhu krásnou, pěknou, nehezkou, strašlivou – a letí za tím, komu je určena, tedy za tím, na koho ten, který ji vytvořil, myslí. Zároveň dostává posilu od jiných stejnorodých myšlenek k tomu, aby žila, sílila a následně mohla povzbuzovat člověka k vykonání nějakého, s touto myšlenkou stejnorodého činu. Sama tato myšlenka také zpětně posiluje ty ostatní stejné. Tak je celé neviditelné okolí lidí protkáno myšlenkovými formami, které oblažují a povznášejí, nebo útočí a drásají lidská nitra, aniž by o tom lidé čehokoliv věděli.

Jaké okolí je kolem celé Země v dnešní době, to si každá čtenářka (čtenář) těchto řádků může velmi rychle uvědomit, když si sáhne do svého svědomí a zeptá se: „Jaké já mám myšlenky? Co já vypouštím do světa a jak ovlivňují tyto mé myšlenky jiné lidi?“

Můžeme se pak ještě divit tomu, jaký je svět, připustíme-li, že toto všechno funguje a uvědomíme-li si, že drtivá většina lidí se dnes chová podle věty: „Na myšlenky clo neplatí“?

Tak mnohý čin, který se stane třeba na druhé straně zeměkoule může být posílen a povzbuzen myšlenkou vyslanou odtud – ať již čin šlechetný, nebo hrůzyplný. Nikdo z nás však nemůže říci, že za to nemůže, pokud se něčím podobným někdy zaobíral.

 

Čistota citů

 

Čistota je úzce spojena s láskou. Proto jakýkoliv cit, který z lásky vychází, ať je to již pravá nesobecká láska samotná, soucit, přejícnost, je čistý. Naopak nenávist, závist, nepřejícnost, k čistému citu nepatří.

A stejně jako myšlenky i city se formují, žijí, navzájem se posilují a oblažují nebo útočí na lidi všude na Zemi.

Cit ovlivňuje myšlenky, myšlenky zase slova a činy. Vše je provázané, každý článek „řetězu“ je důležitý.

Existuje také tzv. „spravedlivý hněv“. Náleží však spíše mužům, které posiluje k činu a sjednání nápravy, pokud se stalo něco nepravého. Tento hněv však nikdy nebude trvat přespříliš dlouho ani nepřejde do nenávisti a nečistých myšlenek. Musí být však spravedlivý.

 

Mravnost

 

S čistotou souvisí pojem mravnost. Co bylo před sto lety nepřípustné, bylo před padesáti bráno jako celkem běžné, a co zůstalo nepřípustné před padesáti lety, je „normální“ dnes. Vzniká otázka, za jak dlouho bude „normální“ to co je dnes považováno za špatné. Nebo nezní otázka spíše: „Je dnes vůbec ještě něco nepřípustné, nebo se nechává průchod všemu, jedno jestli dobrému, nebo zlému?“

Je to pokrok nebo úpadek?

Slova mravnost a nemravnost jistě ve většině lidí vyvolají ihned dojem, že se jedná o něco kolem sexuálního života člověka. Ano, v tomto případě skutečně jedná. Žel, v poslední době lze v drtivé většině případů mluvit pouze o nemravnosti. Řečeno bez obalu, o nestoudnosti a sprostotě.

Nemravnost nesouvisí pouze s tělem, nýbrž začíná již v myšlenkách. Pokračuje to dvousmyslnými narážkami a nemravnými vtipy. To vše se dnes považuje za normální. A naopak člověk, kterému se to protiví a ohradí se, je označen za staromódního nebo puritána.

Čisté myšlenky tedy nikdy nebudou nemravné, stejně jako řeč a chování.

 

Cudnost

 

Obecně se tento pojem používá pro tělesnou nedotknutelnost. Ve skutečnosti je však mnohem širší a obsáhlejší. Pro přiblížení jeho pravého významu použijeme úryvek z knihy, která v celé jedné přednášce tento pojem vysvětluje a vrací mu zpět ten smysl, jaký mu náleží:

„Kdo neustále při svém konání myslí na to, aby nezpůsobil škodu svému spolubližnímu, který mu důvěřuje, a neučiní nic, co by ho později mohlo trápit, ten bude vždy jednat tak, že zůstane duchovně neobtížen a může proto býti nazýván v pravdě cudným!“

 

Důstojnost

 

Důstojnost není pýcha! Člověk, který se nosí s nosem nahoru není důstojný, ale namyšlený. Důstojnost, stejně jako všechny ctnosti proudí z nitra. Především z toho, jak si člověk váží sám sebe. Proto žena, která záměrně a s oblibou vystavuje své tělo nikdy nedosáhne opravdové důstojnosti ve svém chování a ani opravdové úcty od druhých, stejně jako mužatky a hrubé ženy chtějící se „vyrovnat“ mužům v jejich profesi, síle, odívání, hrubosti nebo neřestech. Takové ženy dokazují, že si neváží sebe sama. Musí si uvědomit, že vystavování náleží „spotřebnímu“ zboží ve vitrínách, aby se snadno prodalo, nebo chovným zvířatům na přehlídkách.

Ženy chtějící se vyrovnat mužům tak samy dokazují, že právě ony si myslí, že jsou něco méně než muži, a především samy sebe chtějí přesvědčit, že dovedou to, co oni. Pokud by si byly vědomy své krásné úlohy ženy, nepotřebovaly by zahazovat své ženství jako podřadné a nutit si mužskou roli. Ani ony si nedovedou vážit sebe jako žen, proto jejich vystupování nemůže být důstojné.

Čistota nitra, láska, něžnost, jemnost, ohleduplnost a trvalý vnitřní pohled vzhůru povznášejí celou bytost ženy a ta jakoby byla lehčí, ženštější a zářivější. Její pohyby budou tancem, její mluva líbeznou písní, úsměv hojivým lékem a povzbuzením.

Taková žena je důstojná.

 

Čistý život

 

Mohlo by se říci, že soubor těchto všech předešlých „vlastností“ tvoří čistý život. Ovšem žití člověka se neřídí šablonami a tabulkami. Nelze také od sebe ani od druhých vyžadovat jejich doslovné a strnulé plnění. Opravdová vroucí touha po ušlechtilosti, kráse, pravé lásce a harmonii, touha po světlých výšinách Stvoření člověka prožhavuje, prosvětluje a povznáší natolik, že výše vysvětlené pojmy se stávají jen pomocí ve zmatku a všeobecném zkřivení významu mnoha slov dnešní doby.

Touha po tomto čistém životě, upřímná snaha o živé, nenásilné a přirozené naplnění života každého jednotlivce čistotou ve všem co činí, myslí a cítí, přirozeně pak vede k čistotě těla, jako posvátného daru.

Tak k této čistotě těla nepatří jen přiměřená hygiena, ale právě také odívání. Žena se sama lépe cítí v šatu, který jako jediný správný jí náleží, tedy v dlouhých šatech nebo sukních, v dlouhých rukávech, zahalujících její tělo. V oděvu který také přirozeně působí zpětně na ni a mimo jiné pěstuje a chrání v ženě přirozený a čistý stud. A takový oděv je zároveň vkusný a krásný, což je zcela přirozené.

Tedy i podle čistoty těla, podle studu a přirozené krásy lze poznat ženu usilující o čistý život.

U mužů platí totéž. Jen svůj oděv přizpůsobí svému, mužskému působení (například kalhoty, jako ryze mužské oblečení).

Může to vypadat složitě, pokud se snažíme uchopit toto všechno rozumem, byť v té největší poctivosti a dobré vůli. Použijme však svůj vlastní živý cit a svědomí. Poctivé úsilí vzhůru ke kráse a harmonii, rozvíjení vlastního smyslu pro vysvětlené pojmy, svědomí a citu vede k čistému životu už zde na Zemi. Výše vysvětlené pojmy mají být v tom pomocí a oporou.