Existuje ideální uspořádání společnosti?
Filosofové se od pradávna zabývali myšlenkami na ideální lidskou společnost. Důvodem k tomu byl zřejmě fakt, že žádná historicky dokladovaná společnost nesplňovala ideálně požadavky všech svých členů. Vždy zde byla třídně (kastovně) rozdělená společnost s privilegovanými jedinci a masou “pracujících”. Pravidla ideální společnosti snad splňovalo jen staré rodové zřízení někdy v paleolitu. Se vznikem států (království, císařství apod.) se společnost vždy rozdělila na třídy dle majetku, vzdělání a povolání jednotlivců. Nebudeme zde zkoumat myšlenky Platóna či Marxe, pokusme se takovou ideální společnost zkonstruovat na základě požadavku rovnoprávnosti všech členů a s přihlédnutím na vnější omezující podmínky (životní prostředí, přírodní zdroje, technické možnosti apod.).
Základním a nejpodstatnějším rozdílem mezi jakoukoli současnou společností a ideální civilizací je regulace počtu obyvatel planety (státu, území) na optimální počet, zajišťující ekologickou a ekonomickou rovnováhu. Pro planetu Zemi byl tento optimální počet odhadnut na 600 - 800 milionů obyvatel, tedy asi 10 x méně, než je ve skutečnosti. Počet obyvatel byl stanoven na základě pečlivého studia ekosféry planety tak, aby se všichni obyvatelé mohli uživit jen za pomoci přirozené přírodní produkce, bez použití chemických prostředků a násilných zásahů do přírody. Zpravidla se vychází z plochy úrodné půdy, moře a ostatních zemědělsky nevyužitelných oblastí, z klimatických pásem a přírodních neobnovitelných zdrojů surovin a energie. Rovněž se přihlíží k množství a druhu odpadů, možnosti jejich likvidace a k energetické spotřebě v závislosti na rozvoji výrobních technologií, zdrojích surovin a osobní spotřeby obyvatelstva.
Dlouhodobým modelováním vývoje civilizací bylo zjištěno, že tento optimální rovnovážný stav, kdy činnost civilizace nenarušuje ekosféru planety je po určité době dosažen automaticky, ovšem za cenu vývojovým etap (ve spirále), kdy v důsledku přemnožení lidstva propukají hladomory a jiné katastrofy snižující populaci. Na Zemi tento mechanismus stále působí, my jsme si však dosud neuvědomili, že epidemie moru, tyfu a cholery v minulosti nebo AIDS, Ebola, úbytek spermií a zejména rozmary počasí v současnosti, jsou jen přirozené regulační mechanismy přírody ke snížení přemnoženého druhu “homo sapiens”. Stejně zhoubně tento mechanismus působí u zvířat při narušení potravinového řetězce. Musíme se tedy snažit destrukci předejít, protože známe optimální podmínky a jsme schopni vývoj civilizace usměrňovat. Jsme to ale ochotni udělat?
Předpokládejme, že ve Vesmíru existují další civilizace, z nichž mnohé mohou být na vyšším stupni technického i sociálního vývoje. Je rovněž pravděpodobné, že tyto civilizace ovládají cesty kosmem, vyhledávají podobné civilizace a navazují s nimi přátelské kontakty, podobně jako to dělají jednotlivé státy na Zemi. Z našich předpokladů vyplývá, že všechny vyspělé civilizace se po určité době mohou stabilizovat ve vývoji a stát se členy jakéhosi Kosmického společenství, podobného státům sdruženým v OSN na Zemi. Toto společenství možná sleduje vývoj na všech obydlených planetách a rozhoduje o okamžiku zapojení planety do tohoto seskupení. V této etapě sledování jsme zřejmě nyní i my na Zemi a toto sledování probíhá již statisíce let. Podle základních pravidel však mimozemšťané nemohou zasahovat do přirozeného vývoje naší civilizace, protože každá civilizace si musí, v rámci vývoje, všechny problémy vyřešit sama. Nelze ovlivňovat naši samostatnost a svéprávnost. Do vývoje lze zasahovat jen v mimořádných případech, kdy je ohrožena existence celé civilizace. Zmínky o tom najdete v pověstech všech starých národů, v Bibli, Mahábháratě a zejména sumerských bájích. (Viz Zecharia Sitchin - Dvanáctá planeta). Všude se vyskytují informace o potopě světa a jiných globálních katastrofách, včetně zmínek o vlivu bohů.
Zhodnotíme-li dokonalost celého ekosystému planety, který by automaticky zabezpečoval potřeby všech obyvatel po dlouhé stovky milionů let, je zřejmé, že tento systém není náhodným výsledkem, ale optimálním rovnovážným stavem přírody v důsledku dlouhodobého vývoje. Kde si obyvatelé tento fakt včas uvědomili, vytvořila se stabilní duchovně i technicky vyspělá civilizace, pokud možno nezasahující do přírody - životního prostředí. Lze předpokládat, že existuje mnoho planet, kde vývoj probíhá podobně, jako na Zemi. Střídají se etapy rozvoje a ničení vytvořeného, nového rozvoje a nového ničení. Každá technická civilizace pravděpodobně jednou objeví možnosti atomové energie a mnoho z nich ji použije ke svému zániku.
Řada indicií nasvědčuje tomu, že na Zemi již existovala nejméně jedna vyspělá civilizace v Atlantidě, která byla zničena při globální katastrofě asi před 12.000 roky. Autoři různých publikací se však dosud přou nejen o způsob zániku této civilizace, ale i o prokazatelnou existenci Atlantidy. Odvážnější badatelé (Zecharia Sitchin, Ivo Wiesner) vyvozují na základě starých záznamů ze Sumeru, Indie a Tibetu existenci mnohem starších civilizací, založených na Zemi mimozemšťany, příchozími ze Sluneční soustavy (zaniklá planeta Nibiru) nebo dalekého vesmíru (Arkturiané, Siriané, Plejáďané). Záhadné znalosti starých civilizací, pokládaných za kolébku naší civilizace (Sumer, Egypt, Indie) však nasvědčují tomu, že tyto civilizace získaly své vědomosti od nějaké ještě starší pozemské civilizace nebo návštěvníků z Kosmu. To jsou ti pradávní Bohové, vyskytující se v bájích všech národů, to je i ten křesťanský Bůh z Bible, kde jen chybným překladem vznikla jeho jedinečnost. Nelze ovšem vyloučit, že staré pozemské civilizace ovládaly nejen letectví, ale i astronautiku - lety do blízkého vesmíru. Důkazem mohou být nejen tradiční báje, ale i stovky záhadných kreseb, soch a dalších artefaktů, s jejichž vysvětlením mají vědci problémy, pokud nechtějí připustit možnost “kosmické” varianty ovlivnění vývoje lidstva.
Klasickým příkladem nevysvětlitelných znalostí sumerské civilizace je jejich znalost heliocentrického systému s 10 planetami (včetně zničené planety mezi Marsem a Jupiterem, ze které pochází pás asteroidů), když např. poslední planeta Pluto je astronomům známa až od roku 1930. V Sumeru to však věděli již před 6.000 roky. Jejich technika tedy musela být srovnatelná s naší, ale vzhledem ke způsobu písma (na hliněných tabulkách) je zřejmé, že se spíše jednalo o znalosti převzaté. Hloubce znalostí totiž neodpovídá technická úroveň civilizace. Probíhá-li vývoj civilizací zhruba podle sinusoidy, kdy vrchol byl asi před 12.500 roky v Atlantidě, minimum (úpadek) asi před 6.500 roky, odkdy pak nastal nový vzestup, jsme nyní opět na vrcholu a čeká nás asi opět “sešup” do hlubin.
Tento úpadek bude nezbytným důsledkem vyčerpání přírodních neobnovitelných zdrojů, zejména ropy, zemního plynu a uhlí, kde i největší optimisté předpokládají vyčerpání zásob do 100 let, pokud podstatně nezměníme náš hospodářský systém, založený na plýtvání. O těchto perspektivách lidstva se příliš mnoho nepíše, protože jsou neodvratné, pokud nenastane zásadní změna. Vše závisí na stupni technologického pokroku, zejména na objevení a praktickém použití nového zdroje energie, který plně nahradí dosavadní pozemské zdroje. Budoucnost lidstva je tedy závislá zejména na vyřešení nového energetického zdroje. Pokud ho nenajdeme, budeme nuceni začít spořit energii, a to značně drastickým způsobem.
Zatím se nezdá, že by současné vlády měly vůli k realizaci regulačních opatření, o čemž svědčí výsledky poslední konference o snížení emisí. Situace v přírodě ještě není natolik kritická, aby zodpovědní politikové si vážnost stavu uvědomili. Opakující se ”padesátileté” a ”stoleté” záplavy však nasvědčují tomu, že se přeci jen něco děje. Politikům totiž nestačí sebelepší teoretické předpovědi vědců, ti obvykle reagují následně až po katastrofě. Není zde doba vhodná k tomu, abychom si uvědomili, že to nebudou politikové a vojensko-průmyslové komplexy, kteří budou brzo rozhodovat o budoucnosti lidstva? Nad nedokonalými a nesmyslnými zákony, které si stanovila současná civilizace mají převahu přírodní zákony, neboť příroda má delší zkušenost než lidstvo (asi o 5 miliard let) a má k dispozici energie, které jsou s našimi zdroji nesouměřitelné. Nedopusťme, aby příroda jednou vzala řízení osudu lidstva do svých rukou!
Existuje ideální ekonomický systém?
Možná namítnete, že by bylo vhodnější použít název “idealizovaný, idealistický” apod., ale jsem přesvědčen, že existuje systém, který by skutečně ideálně zajistil uspokojení všech potřeb obyvatel bez rozdílu. Ostatně - nic nového pod sluncem. Teoreticky se těmito úvahami mimo utopických socialistů, Marxe, Lenina a dalších reformátorů zabývala i řada ekonomů. Bohužel se žádný model v praxi neosvědčil, jak známe z vlastní zkušenosti, což však nic neubírá na správnosti teorie. Pouze se potvrzuje pravidlo, že máme to, co si zasloužíme, resp. co si svou prací vybudujeme
Od starověku do současnosti vládne světu měnový systém, kde všechny hodnoty se vyjadřují pomocí peněz, jako univerzální směnné hodnoty, takže se nám zdá nemožné, že by ekonomika mohla fungovat bez peněz. Přesto však víme z historie, že kdysi existoval nepeněžní výměnný systém zboží (v prvobytně pospolné společnosti) a dosud existuje u mnoha domorodých kmenů, žijících daleko od civilizace. Dokonce i my dnes nahrazujeme peníze platebními kartami, které jsou průkazem k čerpání z našeho konta. Mnozí z nás dostávají výplaty na účet, platí kartami (na západě téměř všude), a peníze ve fyzické podobě (papírové, kovové) používají jen ojediněle. Systém platebních karet je zaveden celosvětově a mnohé karty lze je používat ve většině vyspělých zemích. Je tato praxe jen předstupněm toho, že jednou budou peníze úplně zrušeny? Tvrdím, že ano!
Peníze jsou nejnebezpečnější vynález lidstva, hned za atomovou energií. Veškeré lidské konání totiž směřuje k honbě za penězi, za něž si lze koupit téměř všechno. Všichni ale také víme, že věci duchovní podstaty si koupit nelze, zdraví, štěstí, láska a jiné nehmotné hodnoty závisejí výhradně na naší duchovní vyspělosti, vědomostech a morálních vlastnostech. Skoro by se dala potvrdit nepřímá úměrnost mezi penězi a morálními vlastnostmi. Bohatí se ženou za penězi zpravidla bez ohledu na to, zda tím někomu škodí, ať už to jsou jiní lidé nebo příroda. Přitom by stačilo mít na paměti jen jednu jednoduchou větičku: “Do hrobu si s sebou nic nevezmeš!”
Na základě zkušeností s bezhotovostním platebním stykem je možné tvrdit, že ekonomický systém, založený na výměně zboží (s pomocným ohodnocením např. bodovou hodnotou) může fungovat za předpokladu dostatečné výrobní kapacity, přírodních zdrojů surovin, morální vyspělosti obyvatel, vědomí solidarity a vzájemné lásky. Nutnou podmínkou však je, aby výrobní možnosti a zásoby zboží převyšovaly poptávku, což při současné vyspělé technologii je mnoha států samozřejmě splněno. Vyspělé státy tuto podmínku již dávno splňují, ale nadvýrobu, místo rozdělení chudším zemím, raději zničí! Za to může náš nesmyslný ekonomický peněžní systém.
Čtenáři sci-fi se jistě v řadě románů setkaly s tzv. “kredity”, které občané dostávali na základě své práce a byly univerzálním platidlem. Ostatně bodový systém existuje např. ve zdravotním pojištění, kde hodnota lékařských výkonů je přepočítávána na body a systém bezchybně funguje, pokud suma bodů na vstupu (zaplacené pojistné) se rovná součtu bodů na výstupu (požadavky lékařů za provedené práce). Bohužel to u nás v praxi nefunguje, protože na pojistném je velký dluh a lékaři účtují mnohdy nadbytečné nebo neprovedené úkony, aby si zajistili dostatek financí na nájemné, přístroje a mzdy sestřiček. Důsledkem je pochopitelně nedostatek zdrojů a opožďování plateb pojišťoven, čímž vzniká platební neschopnost lékařů.
Aby systém mohl fungovat, je nutná rovnováha mezi nabídkou a poptávkou. Základem musí být centrální sledování nabídky a poptávky a pokud možno okamžité uspokojování všech požadavků. Z praxe známe, že po válce fungoval nějakou dobu přídělový “lístkový” systém, ostatně v současnosti se praktikuje dále v některých bývalých sovětských republikách, na Kubě i jinde. Je pochopitelné, že pokud poptávka převyšuje nabídku, snaží se systém zneužívat různé mafiánské skupiny. Základem funkčnosti je tedy rovnováha mezi nabídkou a poptávkou. Vzhledem k současné automatizaci výroby, novým technologiím, vědeckému pokroku a vysoké produktivitě ve všech oborech hospodářství již nabídku nemůže být problém uspokojit. Všichni víme, že v posledních letech i u nás prakticky neexistuje nedostatek spotřebního zboží, zmizely fronty na banány, toaletní papír atd. Současný problém všech vyspělých zemí je omezená poptávka - domácí trh je nasycen a nová odbytiště vždy nezaručují zaplacení dodávek, neboť nemají čím platit. Stát proto podporuje vývoz dumpingovými cenami, aby nemusela být omezena výroba, což by bylo spojeno s mnoha negativními jevy (nezaměstnanost, stávky, snížení koupěschopnosti obyvatel). Přesto je zde obrovská možnost odbytu výrobků v chudých zemích, které nemají výrobní kapacity a vzdělané obyvatelstvo, jako výrobní sílu. Co však tyto země mohou poskytnout za dodané zboží? Snad jen své přírodní bohatství – neobnovitelné zdroje surovin. Jaké jsou teoretické výhody nepeněžního systému výměny zboží a služeb?
· nikdo nehromadí majetek a zásoby, protože vše je vždy k dispozici
· nikdo nemusí mít strach o svůj majetek, vše je mu poskytnuto dle potřeby
· nikdo nemusí pracovat déle než je nutné k zabezpečení požadované produkce
· nikdo nehromadí to, co nepotřebuje - až to bude potřebovat, bude to k dispozici
· neexistují bohatí a chudí
· neexistuje hospodářská kriminalita, krádeže a loupeže
Kromě výhod musí existovat pochopitelně i povinnosti, a to: pracovní povinnost v nezbytně nutném rozsahu, odpovídající věku, zdravotnímu stavu a schopnostem lidí, jejíž délka vyplývá ze společenské potřeby, povinnost vzdělávat se a pečovat preventivně o své zdraví, povinnost dodržovat základní zákony státu. V celé řadě sci-fi románů, ale i prognostických úvah se uvádí, že v budoucnosti bude stačit pracovat pro společnost jen asi 2 hodiny denně. Všimněte si ”pro společnost”, protože pro peníze to již nebude! Tvrdím však, že tato pracovní doba by ve vyspělých zemích stačila již nyní k zabezpečení veškeré požadované produkce. Ze struktury zaměstnanosti totiž vyplývá, že % výrobních pracovníků neustále klesá, v zemědělství postačuje produkci zabezpečit jen 3 - 5% a v průmyslu do 20% práceschopného obyvatelstva. Až 80% obyvatel je zaměstnáno v administrativě, státních institucích a zejména ve službách. Pokud bychom eliminovali všechny zbytečné činnosti, skutečně by již dnes postačovalo pracovat (na zpracování surovin a výrobě zboží) jen asi 2 hodiny denně, protože ostatní funkce jsou buď uměle vytvořené státem nebo zaměstnáváme sami sebe navzájem!
Za jakých podmínek by bylo možno výměnný systém realizovat? Pouze v případě, že společnost má dostatečné výrobní kapacity na pokrytí všech běžných potřeb a jednotlivci jsou dostatečně morálně uvědomělí, aby nezneužívali výhody systému. Jeho působnost by musela být celosvětová, čímž by se zajistil odbyt přebytků z vyspělých zemí a ekonomický rozvoj zemí ”třetího světa”. Bohužel za současné situace je na Zemi tento systém realizován snad jen u nejprimitivnějších společenství, žijících izolovaně někde v pralesích. Jak to dopadlo s ideou komunismu v praxi víme z vlastní zkušenosti a jak to vypadá ve spotřební společnosti poznáváme nyní. Tvrdím, že za všechny současné problémy může živelnost tzv. svobodné tržní ekonomiky. V naší zemi vznikla většina problémů, které komunisté dávali za odstrašující příklad zahnívajícího kapitalismu, bezprostředně po zrušení plánovaného hospodářství. I to však mělo své zápory, protože se v něm nedodržovaly některé základní zásady a plánovalo se dle hesel:
· Překonej sám sebe a vytrvej (i když vyrábíš to, o co nemá nikdo zájem)
· Prémie budou vždy (i když úkoly jsou splněny jenom na papíře)
· Co nelze splnit, lze naplánovat
· Úkoly na pětiletku známe přesně, ale nevíme, co budeme dělat zítra atd…..
Pokud by byly dodržovány zásady rovnovážné bilance vstupů a výstupů, požadavků a nabídky, musí tento systém fungovat.
Čím jsou způsobeny základní vady tržního systému? Platí sice pravidlo, že trh vyřeší vše, ale za jakou cenu?
1) Problém nezaměstnanosti :
· vznikl na základě omezení poptávky o zboží z domácí produkce – ztrátou odbytišť na východě a dovozy z jiných zemí, zejména dotovaného a pašovaného zboží (vietnamská tržiště).
Řešení : Pouze regulací dovozů a podporou domácích podniků rozumnou úvěrovou politikou.
2) Problém bezdomovců:
· vznikl zrušením podnikových ubytoven a ukončením výstavby levných státních bytů. Osamělí jedinci (často po rozvodu) nemají kam jít, proto plní útulky a kriminály. Problém je vázán na pracovní povinnost a možnost výdělku, což opět souvisí s nabídkou pracovních míst.
Řešení: Pouze návratem k původnímu stavu.
3) Problém platební neschopnosti:
· vyplývá z morálky podnikatelů – odeberou zboží nebo služby a nezaplatí dodavateli, tržby pak použijí pro vlastní potřebu. V řetězci firem vzniká kolotoč, takže v celkovém objemu obratu mají pohledávky stále větší objem. Protože podnikatelům již banky nepůjčí, firmy krachují a vznikají další osoby, zařaditelné pod body 1) a 2).
Řešení: Zboží dodávat až po zaplacení, stejně jako je tomu v maloobchodě.
4) Problém státní zadluženosti:
· Nikdo neví, kolik peněz již bylo promrháno na oddlužení bank (peníze jsou na soukromých kontech podnikatelů), kampeliček (peníze dtto), státních podniků (peníze má management, dělníci nemají výplaty i několik měsíců) a na výstavbě pomníků typu Temelín. Porovnat úbytek peněz z bank a přírůstek na kontech nejbohatších občanů (a to i v zahraničí) by bylo velmi zajímavé.