Cesta pokojného bojovníka

 

Doporučují si zakoupit tuto knihu, po přečtení Vám pomůže otevřít cestu a pochopit spousty věcí. Vřele doporučují, určitě nebudete litovat. Přikládám zde malý úryvek z knihy. Mimochodem kniha je napsána na motivu skutečné události.

 

Předmluva

Od prosince 1966, kdy jsem třetím rokem studoval na Kalifornské universitě v Berkeley, došlo v mém životě k řadě mimořádných událostí. Všechno to začalo, když jsem se jednoho rána ve čtvrt na čtyři u čerpací benzínové stanice s nepřetržitým provozem poprvé setkal se Sokratem. (Neprozradil mi své skutečné jméno, ale když jsem s ním během této první noci strávil několik hodin, napadlo mi pojmenovat ho po starověkém mudrci; jméno se mu líbilo a už mu zůstalo.) Toto náhodné setkání a dobrodružství, která následovala, změnila můj život.

Předchozí léta se na mne usmívala. Byl jsem vychován milujícími rodiči v bezpečném prostředí, později jsem v Londýně vyhrál světové mistrovství ve skocích na trampolíně, procestoval jsem Evropu a získal mnoho poct. Život mi přinášel odměny, ne však trvalý klid a uspokojení.

Dnes si uvědomuji, že jsem celá ta léta vlastně spal, a bděl jsem jenom ve snu - dokud jsem nepotkal Sokrata, který se pak stal mým rádcem a přítelem. Do té doby jsem věřil, že vysoká životní úroveň, požitky a poznání jsou lidskými právy, s nimiž jsem přišel na svět, a že mi budou v budoucnu s naprostou samozřejmostí poskytována. Nikdy mě nenapadlo, že se budu muset učit, jak žít -že existují zvláštní discipliny a různé náhledy na svět, které budu muset ovládnout, chci li se probudit do prostého, šťastného a nekomplikovaného života.

Sokrates mi ukázal falešnost mého způsobu života tím, že jej porovnal se svou vlastní cestou, cestou pokojného bojovníka. Nepřestal se vysmívat mému vážnému pojetí života, plnému starostí a nejrůznějších problémů, dokud jsem se nezačal dívat na svět jeho očima moudrosti, soucitu a humoru. A nepovolil, dokud jsem nepochopil, co to znamená žít jako bojovník.

Často jsem s ním vysedával až do časného rána - naslouchal jsem mu, přel se s ním a proti své vůli jsem se s ním smál. Tento příběh je založen na mém vlastním dobrodružství, ale je to román. Muž, jehož jsem nazval Sokratem, skutečně existoval. Ale dovedl natolik splynout se svým okolím, že někdy bylo obtížné říci, v kterém okamžiku zmizel a kdy se objevili další učitelé a nové životní zkušenosti. Dovolil jsem si pozměnit dialogy a některé časové posloupnosti a přidal jsem k přiběhu anekdoty a metafory, abych zdůraznil poučení, které by si Sokrates byl přál, abych je sdělil ostatním.

Život není soukromou záležitostí. Příběh a poučení z něj jsou užitečné jen tehdy, když se o ně podělíte s druhými. A tak jsem se rozhodl vzdát hold svému učiteli tím, že se s vámi podělím o jeho pronikavou moudrost a humor.

 

 

 

ČERPACÍ STANICE NA KONCI DUHY

"Život právě začal," pomyslel jsem si; když jsem zamával mamince a tátovi a odpíchl se od obrubníku před domem ve svém spolehlivém starém valiantovi, jehož ošuntělá bílá karoserie byla přecpána věcmi, které jsem si vezl s sebou na cestě do 1. ročníku university. Připadal jsem si silný, nezávislý a hotový ke všemu.

Prozpěvoval jsem si k hudbě z rádia a uháněl jsem k severu přes losangeleské dálnice a pak vzhůru přes Grapevine na silnici 99, která vede přes zelené zemědělské pláně, táhnoucí se až k úpatí Hor svatého Gabriela.

Těsně před soumrakem jsem sjížděl zatáčkami z Oaklandských vrchů a přede mnou se otevřel výhled na třpytivý sanfranciský záliv. Mé vzrušení se stupňovalo s tím, jak jsem se blížil k universitnímu městečku.

Když jsem našel svou kolej, vybalil jsem si věci a z okna jsem se díval na most Golden Gate a na světla San Franciska, zářící ve tmě.

O pět minut později jsem se procházel po Telegraph Avenue, prohlížel si výkladní skříně a vychutnával vůně, linoucí se z malých kavárniček. Přemožen tím vším jsem se až do pozdních hodin procházel po krásně upravených pěšinách universitního městečka.

Druhý den ráno jsem hned po snídani odešel dolů do Harmonovy tělocvičny, kde jsem pak šest dní v týdnu trénoval. Byly to pokaždé čtyři hodiny salt, posilování svalů a také potu, se snem o budoucích mistrovských titulech.

Uplynuly dva dny a už jsem se topil v moři lidí, skript a rozvrhů hodin. Dny se brzy proměnily v měsíce, které plynuly a měnily se nenápadně jako mírná kalifornská roční období. Ve svém ročníku jsem přežíval, v tělocvičně se mi dařilo. Jeden kamarád mi řekl, že jsem rozený akrobat: Rozhodně jsem tak vypadal: krátce ostříhané hnědé vlasy, hubené pružné tělo. Vždycky se mi líbily odvážné kousky, už jako dítě jsem se při hrách rád pohyboval na hranici strachu. Tělocvična se stala mou svatyní, kde jsem nacházel vzrušení, povzbuzení a jistou dávku uspokojení.

Na konci druhého roku jsem odletěl do Německa, Francie a Anglie jako representant gymnastické federace Spojených států. Zvítězil jsem na mistrovství světa ve skocích na trampolíně, trofeje za gymnastiku se hromadily v koutě mého pokoje, má fotografie se objevovala v deníku Daily Californian s takovou pravidelností, že mě lidé na ulici začali poznávat, a moje pověst se šířila. Děvčata se na mne usmívala. Susie, moc hezká a vždy příjemná dívka s krátkými světlými vlasy a s televizním úsměvem, stále častěji přicházela na milostné návštěvy. I ve studiu se mi dařilo! Připadal jsem si jako v nebi.

Ale na začátku třetího ročníku, na podzim 1966, se začalo vynořovat cosi temného a nepostižitelného. Přestěhoval jsem se z koleje do garsoniéry v přístavku za domem mého bytného, a tehdy jsem uprostřed všech svých úspěchů začal pociťovat, jak se mě zmocňuje melancholie. Brzy nato se dostavily noční můry. Téměř každou noc jsem se náhle probouzel, zplavený potem. A téměř vždy to byl stejný sen:

Kráčím po tmavé městské ulici; v temné válící se mlze se přede mnou rýsují vysoké budovy bez oken a bez dveří.

Proti mně kráčí vysoká postava, zahalená v černém plášti. Spíše cítím než vidím mrazivý přízrak, lesknoucí se bílou lebku s černými očními důlky, které na mě zírají v mrtvém tichu. Natahuje se ke mně prst z bílé kosti; bílé klouby se ohýbají, jako by mne přivolávaly. Zůstávám přimrazen.

Za tou hrůzou pod kapucí se objevuje bělovlasý muž; jeho tvář je klidná a bez vrásek. Jeho kroky jsou neslyšné. Nějak mi dochází, že on je mou jedinou nadějí na únik; má sílu, aby mne zachránil, ale nevidí mne a já na něj nemohu zavolat.

Napodobujíc mé leknutí, obrací se Smrtka v černé kápi prudce k bělovlasému muži, který se jí směje do obličeje. Zděšeně přihlížím. Smrtka po něm zuřivě chňapne. Vzápětí se přízrak sápe po mně, starý muž ji chytí za plášť a vyhodí do vzduchu.

Náhle Smrtka mizí. Muž se zářivě bílými vlasy se na mne dívá a napřahuje ruce v pozdravném gestu. Jdu k němu a pak přímo do něho, rozpouštím se v jeho těle. Když se na sebe podívám, vidím se v černém rouše. Zdvihám ruce a vidím bílé holé kosti, spínající se k modlitbě.

Probouzím se s lehkým výkřikem.

Jedné noci na začátku prosince jsem ležel v posteli a poslouchal, jak skučící vítr proniká malou škvírou v okně do mého pokoje. Nemohl jsem spát; vstal jsem, natáhl si vybledlé džíny, tričko, tenisky a péřovou bundu a vyšel do noci. Bylo pět minut po třetí hodině ranní.

Šel jsem bez cíle, zhluboka vdechoval vlhký mrazivý vzduch, díval se na nebe plné hvězd a naslouchal, ozve-li se v tiché ulici nějaký zvuk. Ze zimy jsem dostal hlad a zamířil jsem k čerpací benzínové stanici s celonočním provozem, abych si koupil nějaké zákusky a něco k pití. S rukama v kapsách jsem spěchal přes universitní městečko a kolem spících domů, až jsem dorazil ke světlům čerpací stanice. Byla to jasná světélkující oáza v setmělé divočině zavřených jídelen, obchodů a kin.

Obešel jsem roh správkárny patřící ke stanici a málem jsem upadl přes muže sedícího ve stínu na židli, opřené o stěnu z červených dlaždic. Lekl jsem se a couvnul. Měl na sobě červenou vlněnou čepici, šedé manšestrové kalhoty, bílé ponožky a japonské sandály. Zdálo se, že mu je v lehké větrovce docela dobře, ačkoli teploměr na zdi nad jeho hlavou ukazoval 3 stupně Celsia.

Ani nepozvedl hlavu a silným, téměř muzikálním hlasem řekl: "Je mi líto, že jsem vás polekal."

"Nic se nestalo. Nemáte nějakou limonádu, strejdo?"

"Máme tu jen ovocné štávy. A neříkej mi strejdo!" Obrátil se ke mně a napůl s úsměvem smekl čepici a odhalil lesklé bílé vlasy. Pak se zasmál.

Ten smích! Chvíli jsem na něho bezmocně zíral. Byl to muž z mého snu! Bílé vlasy, jasný obličej bez vrásek, vysoký štíhlý padesáti či šedesátiletý muž. Znovu se zasmál. Ve svém zmatku jsem nějak našel cestu ke dveřím s tabulkou Kancelář a otevřel jsem je. Cítil jsem, že s dveřmi kanceláře otevírám další dveře do jiné dimenze. Klesl jsem na starou pohovku a čekal, co asi těmi dveřmi vtrhne do mého spořádaného světa. S mou hrůzou se mísilo podivné okouzlení, které jsem ovšem nechápal. Seděl jsem, lehce jsem oddechoval a snažil jsem se znovu vrátit do normálního světa.

Rozhlížel jsem se po kanceláři. Tolik se lišila od sterilnosti a neladu obvyklých čerpadlových stanic. Pohovku, na níž jsem seděl, pokrývala vybledlá, avšak pestrá mexická přikrývka. Po mé levici, blízko vstupních dveří, byly ve skřínce úhledně srovnány pomůcky pro motoristy: mapy, pojistky, sluneční brýle a tak dále. Za malým tmavohnědým ořechovým psacím stolem bylo křeslo, čalouněné manšestrem zemité barvy. U dveří, označených tabulkou Vstup zakázán, stála nádržka na chlazení pitné vody. Druhé dveře, blíže ke mně, vedly do dílny.

Nejvíc na mne působila domácká atmosféra místnosti. Po její délce byl natažen jasně žlutý běhoun, který sahal až k rohožce u vchodu. Zdi byly nedávno vybílené a barvu jim dodávalo několik obrázků krajin. Vlídná bělavá zář lamp mě uklidňovala. Byl to úlevný kontrast ke světélkující záři venku. Místnost vyzařovala teplo, pořádek a bezpečí.

Jak jsem mohl tušit, že tato služební místnost se stane místem nepředvídaných dobrodružství, kouzel, hrůzy a romantiky? Tehdy jsem si jen pomyslel, že by se tam docela dobře hodil krb.

Můj dech se brzy uvolnil a moje mysl, i když nebyla spokojená, alespoň přestala vířit. Podobnost toho bělovlasého muže s mužem z mého snu byla docela jistě náhodná. S povzdechem jsem vstal, zatáhl zip na bundě a vyšel do mrazivého vzduchu.

Ještě tam seděl. Když jsem šel kolem něho a ještě naposled se na něj rychle podíval, setkal se můj pohled se zajiskřením v jeho očích. Ty se nepodobaly žádným očím, které jsem kdy viděl. Zprvu se zdálo, že jsou plné slz, které vzápětí skanou; pak se slzy proměnily v záblesk a nakonec se hvězdy samy proměnily v pouhý odraz jeho očí. Na chvíli jsem byl ztracen, neviděl jsem nic než ty oči, neústupné, zvědavé oči malého dítěte.

Nevím; jak dlouho jsem tam stál; mohly to být vteřiny nebo minuty - možná déle. Trhl jsem sebou a uvědomil si, kde jsem. Zamumlal jsem "dobrou noc° a s pocitem, že ztrácím rovnováhu, jsem spěchal k rohu budovy.

Když jsem k němu došel, zastavil jsem se. Cítil jsem šimrání v týle a věděl jsem, že se za mnou dívá. Ohlédl jsem se. Neuplynulo víc než patnáct vteřin. Ale on stál na střeše se zkříženýma rukama a díval se na hvězdnaté nebe. Podíval jsem se na židli, stále opřenou o zeď a znovu nahoru. To přece nebylo možné! Kdyby byl vyměňoval pneumatiku na kočáru z velké dýně, taženém obrovskými myšmi, nepůsobilo by to o nic nepravděpodobněji.

V nočním tichu jsem upřeně hleděl na jeho hubenou postavu, i na dálku neobyčejně působivou. Slyšel jsem vyzvánět hvězdy jako zvony zpívající ve větru. Náhle prudce otočil hlavu a díval se mi přímo do očí. Byl asi dvacet metrů ode mne, ale téměř jsem cítil v obličeji jeho dech. Zachvěl jsem se, ale nebylo to zimou. Znovu se otevřely dveře, za nimiž se skutečnost rozpouštěla do snů.

Vzhlédl jsem k němu. "Copak?" řekl. "Můžu pro tebe něco udělat?" Věštecká slova!

"Odpusťte, ale..."

"Je ti odpuštěno," usmál se. Cítil jsem, jak se červenám. Začínalo mi to jít na nervy. Hrál se mnou-nějakou divnou hru, ale já jsem neznal pravidla.

"Rád bych věděl, jak jste se dostal z téhle židle," upřesnil jsem, "na tu střechu za méně než dvacet vteřin? Tady jste se opíral o zeď. Obrátil jsem se, šel jsem támhle na ten roh a vy..."

"Vím přesně, co jsem dělal," zaburácel. "To mi nemusíš popisovat. Otázka je, jestli víš, cos dělal ty?"

"Ovšemže vím, co jsem dělal!" Dostával jsem vztek; nejsem přece dítě, aby mě tu poučoval! Ale zoufale jsem chtěl přijít na trik toho dědka, a tak jsem se ovládl a zdvořile poprosil: "Prosím vás, pane, řekněte mi, jak jste se dostal na tu střechu."

Jen se na mne dolů tiše díval, až jsem cítil mravenčení v týle. Konečně odpověděl: "Po žebříku. Je támhle vzadu za rohem." Pak už si mne nevšímal a znovu se díval nahoru.

Rychle jsem zašel za roh. Skutečně tam byl starý žebřík, nakřivo opřený o zadní zeď. Ale jeho vršek byl alespoň půldruhého metru pod okrajem střechy; i kdyby ho byl mohl použít - což bylo velice nepravděpodobné - nevysvětlovalo to, jak se tam dostal za pár vteřin.

Něco se ve tmě dotklo mého ramene. Když jsem se s leknutím otočil, viděl jsem, že to byla jeho ruka. Nějak se dostal dolů ze střechy a připlížil se za mnou. Pak jsem uhodl možnou odpověď. Měl dvojče! Zřejmě se bavili strašením nic netušících návštěvníků. Ihned jsem ho obvinil.

"Tak kdepak máte to dvojče, mistře? Ze mě si nikdo nebude dělat blázny."

Trochu se zamračil a pak se dal do hlasitého smíchu. Tím to potvrdil. Měl jsem pravdu, prokoukl jsem ho. Ale po jeho odpovědi jsem znejistěl.

"Myslíš si, že kdybych měl dvojče, ztrácel bych tu čas s někým, z koho si nikdo nebude dělat blázny?" Znovu se rozesmál a šel zpátky k dílně. Stál jsem tam s otevřenými ústy. Nechápal jsem, kde se v tom chlápkovi bere ta odvaha.

Rychle jsem ho dohonil. Vešel do dílny a začal si hrát s karburátorem pod kapotou staré zelené dodávkové fordky. "Tak já jsem teda blázen, co?" řekl jsem a znělo to bojovněji, než jsem chtěl.

"Všichni jsme blázni," odpověděl. "Jenže to ví jen pár lidí; ostatní to nevědí. Zdá se, že ty k nim patříš. Podej mi, prosím tě, ten malý klíč."

Podal jsem mu ten podělaný klíč a odcházel jsem. Ale než odejdu, musel jsem se to dozvědět: "Prosím vás, řekněte mi, jak jste se tak rychle dostal na tu střechu. Je to pro mě naprostá záhada."

Vrátil mi klíč a řekl: "Svět je záhada; není třeba v tom hledat nějaký smysl." Ukázal na polici za mnou: "Teď bych potřeboval támhleto kladivo a šroubovák."

S pocitem marnosti jsem se na něj ještě minutu díval a lámal jsem si hlavu, jak ho mám donutit, aby mi řekl, co jsem chtěl vědět, ale zdálo se, že zapomněl, že tam ještě jsem. Vzdal jsem to a odcházel ke dveřím, a vtom jsem slyšel, jak mi říká: "Neodcházej." Neprosil ani neporoučel. Bylo to věcné konstatování. Podíval jsem se na něj, měl vlídný pohled.

"Proč nemám odejít?"

"Mohl bych ti být užitečný," řekl a obratně uvolnil karburátor jako chirurg při operaci srdce. Opatrně ho položil a obrátil se ke mně.

Zíral jsem na něj.

"Tohle rozeber," řekl a podal mi karburátor. "Jednotlivé díly dej do téhle plechovky, aby se vymáčely. To ti odvede myšlenky od otázek."

Moje frustrace skončila smíchem. Ten člověk dovedl mluvit drze, ale byl také zajímavý. Rozhodl jsem se, že budu společenský.

"Jmenuju se Dan," řekl jsem a podal jsem mu s neupřímným úsměvem ruku, "a vy?"

Dal mi do napřažené ruky šroubovák. "Na mém jménu nezáleží a na tvém taky ne. Důležité je, co je za jmény a za otázkami. Tenhle šroubovák budeš potřebovat na rozebrání karburátoru ", řekl.

"Za otázkami není nic," odsekl jsem. "Jak jste dokázal vylétnout na tu střechu?"

"Nevylétl jsem, vyskočil jsem," odpověděl s kamennou tváří. "Není to žádné kouzlo, tak zanech nadějí. V tvém případě ale možná budu muset předvést velice obtížné kouzlo. Vypadá to, že budu muset proměnit osla v lidskou bytost."

"Kdo si sakra myslíte, že jste, abyste mi říkal takové věci?" "Jsem bojovník", odsekl. "Kromě toho záleží na tom, kdo chceš, abych byl."

Copak neumíte jednoduše odpovědět na přímou otázku?"

Pomstychtivě jsem se vrhl na karburátor.

"Polož mi nějakou a já to zkusím," řekl s nevinným úsměvem. Šroubovák se mi smekl a odřel jsem si prst. "Doprčic," zařval jsem a šel jsem si vymýt ránu k umývadlu. Dědek mi podal balíček první pomoci.

"Tak dobře. Tady máte přímou otázku." Byl jsem odhodlán zůstat trpělivý. "Jak mi můžete být užitečný?"

"Už jsem ti byl užitečný,' odpověděl a ukázal na můj obvázaný prst.

To mě dorazilo. "Poslyšte, já už tu nemůžu ztrácet čas. Potřebuju se vyspat." Položil jsem karburátor a chystal se odejít.

"Jak víš, že jsi neprospal celý svůj život? Jak víš, že zrovna teď nespíš?" řekl a v očích mu zajiskřilo.

"Říkejte si, co chcete." Byl jsem příliš unaven, než abych se dál hádal. "Jen ještě jednu věc. Řekněte mi, než odejdu, jak jste provedl tamten trik?"

Přišel ke mně a vzal mě za ruku. "Zítra, Dane. Zítra." Vřele se usmál a můj dřívější strach a frustrace zmizely. Dodal: "Bylo to milé, zas tě vidět."

"Jakto zas," začal jsem se ptát, ale hned jsem se zarazil. "Já vím, zítra, zítra." Oba jsme se dali do smíchu. Na cestě ke dveřím jsem se zastavil, otočil, podíval se na něho a řekl jsem: "Sbohem Sokrate."

Podíval se překvapeně a pak dobromyslně pokrčil rameny. Myslím, že se mu to jméno líbilo. Odešel jsem beze slova.

Druhý den ráno jsem zaspal dopolední přednášky. Když přišel odpoledne čas tréninku v tělocvičně, byl jsem už vzhůru a připraven.

Když jsme vyběhli po schodech na galerii a zpátky, leželi jsme s Rickem a Sidem vedle ostatních na zemi, potili se a oddychovali, protahovali si nohy, ruce a záda. Obvykle jsem byl při tomto rituálu zticha, ale tentokrát jsem měl chuť jim vypravovat o minulé noci. Řekl jsem jenom: "V noci jsem se u benzínové pumpy sešel s pozoruhodným chlápkem."

Kamarády ale víc zajímalo protahování bolavých svalů než mé historky.

Pomalu jsme se rozcvičovali, dělali jsme shyby, dřepy a další cviky a nakonec následovalo nářadí. Když jsem pak znovu a znovu létal na trampolíně vzduchem, když jsem dělal veletoče na hrazdě a střihy na koni na šíř a když jsem zápolil s novou sestavou na posilování, musel jsem neustále myslet na nepochopitelné výkony muže, kterému jsem říkal 'Sokrates' . Zmatené pocity mi naléhavě radily, abych se mu vyhnul, ale cítil jsem, že musím odhalit tajemství jeho záhadné osobnosti.

Po večeři jsem si rychle přečetl uloženou látku z historie a psychologie, napsal první koncept práce z angličtiny a vyrazil z domu. Bylo jedenáct večer. Když jsem se blížil ke stanici, začaly mě pronásledovat pochybnosti. Opravdu se chce se mnou znovu sejít? Co mu mám říct, abych ho přesvědčil, že jsem velice inteligentní člověk?

Byl tam, stál přede dveřmi. Uklonil se a pokynul mi rukou, abych vstoupil do jeho kanceláře. "Zuj si, prosím tě, boty - to je takový můj zvyk."

Sedl jsem si na pohovku a boty jsem postavil vedle sebe pro případ, že bych chtěl rychle odejít. Stále ještě jsem tomu tajemnému cizinci nedůvěřoval.

Venku začalo pršet. Barevnost místnosti a teplo působily jako příjemný kontrast temné noci a hrozivých mraků venku. Začal jsem se cítit dobře. Usadil jsem se pohodlně a řekl jsem: "Víte, Sokrate, mám pocit, že už jsme se někdy viděli."

"Viděli jsme se," řekl a znovu jako by v mé mysli otevřel dveře, za nimiž splývají sny se skutečností. Chvíli jsem mlčel.

Mívám takový sen - a vy v něm jste." Pozorně jsem se na něj díval, ale jeho tvář nic neprozrazovala.

"Byl jsem ve snech mnoha lidí a ty taky. Vypravuj mi svůj sen." Usmíval se.

Vypravoval jsem mu ho tak podrobně, jak jsem si ho pamatoval. Zdálo se, že se v místnosti stmívá, když jsem si živě vybavoval ty strašlivé scény, a můj známý svět se začal vytrácet.

Když jsem skončil, řekl: "Ano, je to moc pěkný sen." Než jsem se ho ale stačil zeptat, jak to myslí, ozval se zvenčí zvonek a opětovně zvonil. Oblékl si pláštěnku do deště a vyšel do deštivé noci. Díval jsem se za ním oknem.

Byla to pro čerpací stanici rušná doba, páteční večerní špička. Situace byla stále hektičtější, přijížděl jeden zákazník za druhým. Připadal jsem si hloupě, když jsem tam jen tak seděl, a tak jsem vyšel ven, abych mu pomohl, ale nezdálo se, že si mne všiml.

Uvítala mne dlouhá řada vozů: dvoubarevné, červené, zelené, černé, limuzíny, dodávky a cizí sportovní auta. Nálady zákazníků byly stejně rozmanité jako jejich vozidla. Zdálo se, že jen několik jich Sokrata zná, ale hodně lidí si ho prohlíželo, jako by na něm rozpoznali něco neobvyklého, ale stěží definovatelného.

Někteří lidé měli náladu jako na večírku, a zatímco jsme je obsluhovali, hlučně se smáli a pouštěli hlasitě rádio. Sokrates se smál s nimi. Pár zákazníků bylo nabručených, jako by se snažili být co nejnepříjemnější, ale Sokrates se ke všem choval stejně zdvořile, jako kdyby každý z nich byl jeho osobním hostem.

Po půlnoci aut a zákazníků ubylo. Studený vzduch mi připadal = - nepřirozeně klidný po všem tom rámusu a shonu. Když jsme se vrátili do kanceláře, poděkoval mi Sokrates za pomoc. Odmávnul jsem to, ale byl jsem rád, že si mne všiml. Už dávno jsem nikomu s ničím nepomáhal.

Když jsme byli v teplé kanceláři, vzpomněl jsem si na naši nedokončenou záležitost. Začal jsem mluvit hned, jak jsem dosedl na pohovku: "Sokrate, mám několik otázek."

Zvedl ruce jako k modlitbě a obrátil oči vzhůru, jako by prosil nebesa o pomoc nebo o trpělivost.

"A jaké to jsou otázky?" vzdychl.

"Předně chci pořád vědět, jak to bylo s tou střechou, a proč jste řekl, že jste mě rád zas viděl, a chci vědět, co pro vás můžu udělat a jak mi vy můžete být užitečný. A taky chci vědět, kolik je vám let."

"Začněme s tím nejsnadnějším. Podle vaší časomíry mi je devadesát šest." Nemohlo mu být mu devadesát šest. Snad padesát šest; nejvýš šestašedesát; i šestasedmdesát by bylo možné, ale i tak neuvěřitelné. Ale šestadevadesát? Lhal - ale proč by měl lhát. A taky bych se chtěl něco dozvědět o těch ostatních věcech, které zamluvil.

"Sokrate, co má znamenat - podle vaší časomíry? Žijete snad podle standardního východního času, anebo," chabě jsem zažertoval, "jste z vesmíru?"

"To jsme snad všichni," odpověděl. A já už jsem to začal považovat za velice pravděpodobné.

"Pořád bych ale chtěl vědět, co můžeme jeden pro druhého udělat."

"Jenom tohle: Docela rád bych ještě měl posledního žáka a ty očividně potřebuješ učitele."

"Učitelů už mám až dost," řekl jsem až příliš rychle. "Opravdu?" Odmlčel se. "Zda máš či nemáš správného učitele, to záleží na tom, co se chceš naučit." Lehce vstal ze židle a šel ke dveřím. "Pojď se mnou. Chci ti, něco ukázat.

Šli jsme na roh, odkud jsme viděli širokou ulici až k světlům obchodní čtvrti a za nimi světla San Franciska.

"Tenhle svět," řekl a mávl rukou k obzoru, "je škola, Dane. Život je jediný učitel. Nabízí mnoho zkušeností, a kdyby samotné zkušenosti přinášely moudrost a uspokojení, byli by všichni staří lidé šťastnými a osvícenými učiteli. Ale ponaučení ze zkušenosti je skryté. Můžu ti pomoct, aby ses ze své zkušenosti naučil vidět svět jasně, a jasně vidět svět je to, co právě teď zoufale potřebuješ. Tvá intuice ví, že je to pravda, ale tvá mysl se tomu vzpírá; máš hodně zkušeností, ale málo ses naučil."

"To se mi nezdá, Sokrate. Chci říct, že mi to připadá přehnané." "Ne, Dane, ještě to nechápeš, ale přijdeš na to. A ujišťuju tě, že ti to pak nebude vůbec připadat přehnané."

Vraceli jsme se ke kanceláři, když přijela 'nablýskaná červená toyota. Když Sokrates otevíral nádržku, pokračoval v hovoru: "Učili tě jako většinu lidí, abys sbíral informace mimo sebe; z knih, časopisů, od odborníků." Zasunul hadici do nádrže. "Jako tohle auto; otevřeš je, necháš do něj vtékat informace. Někdy jsou informace prvotřídní a někdy jsou nízkooktanové. Nakupuješ své vědomosti za běžné tržní ceny, podobným způsobem, jako kupuješ benzín."

"Díky, že jste mi to připomněl. Do dvou dnů musím poslat šek za školné!"

Sokrates jen kývnul a dál plnil zákazníkovu nádrž, až benzín začal přetékat, crčel na zem a proudem odtékal po dlažbě.

"Sokrate, nádrž je plná, dávejte pozor, co děláte."

Nevšímal si mne a nechal benzín téct dál; řekl: "Dane, přetékáš předsudky jako tahle nádrž; jsi plný zbytečných vědomostí. Znáš spoustu fakt a teorií, ale víš toho málo o sobě. Než se může něčemu naučit, musíš vypráznit svou nádrž." Zašklebil se na mne, vypnul čerpadlo a dodal: "Ukliď to svinstvo, prosím tě."

Měl jsem pocit, že má na mysli víc než jen rozlitý benzín. Rychle jsem spláchl dlažbu. Sok vzal od zákazníka peníze, dal mu nazpět drobné a úsměv. Šli jsme zpátky do kanceláře a usadili se.

"Co chcete udělat, naplnit mě svými fakty?" zeptal jsem se útočně.

"Ne, nebudu tě zatěžovat dalšími fakty; ukážu ti "moudrost těla". Všechno, co kdy budeš potřebovat vědět, je v tobě; tajemství vesmíru jsou otištěna v buňkách tvého těla. Ale ještě ses nenaučil vnitřnímu vidění; nevíš, jak své tělo přečíst. Zatím umíš jen číst knihy, poslouchat odborníky a doufat, že mají pravdu. Až se naučíš moudrosti těla, budeš Učitelem mezi učiteli."

Snažil jsem se zachovat vážnost. Tahle obsluha benzínové pumpy obviňovala mé profesory z neznalosti a naznačovala, že moje uruversitní výchova je k ničemu! "Ale ano, Sokrate, rozumím, co podle vás znamená idea moudrosti těla, ale neberu to." Pomalu zakroutil hlavou. "Rozumíš hodně věcem, ale neuvědomil sis prakticky nic."

"Co tím chcete říct?"

"Rozumíš věcem jednorozměrně. Je to chápání intelektem. Vede k vědomostem, které máš. Uvědomění je naproti tomu trojrozměrné. Je to pochopení celým tělem - hlavou, srdcem i tělesnými instinkty. Vznikne jen ze skutečné zkušenosti."

"Pořád vám nerozumím."

"Pamatuješ se, jaké to bylo, když jsi poprvé řídil auto? Předtím jsi byl jen pasažér, jen jsi rozuměl, co se děje. Ale teprve když jsi to sám poprvé zkusil, dokázal sis to uvědomit."

"To je pravda," řekl jsem. "Vzpomínám si, že jsem si řekl: Tak takovéhle to je!"

"Správně! To je dokonalá definice uvědomění. Jednoho dne řekneš totéž i o životě."

Chvíli jsem tiše seděl a pak jsem se ozval: "Pořád jste mi nevysvětlil, co to je moudrost těla."

"Pojď se mnou," kývl na mne Sokrates a vedl mne ke dveřím s tabulkou Vstup zakázán. Když jsme vešli, octli jsme se v úplné temnotě. Trochu jsem ztuhl, ale strach ustoupil zvědavému očekávání. Měl jsem poznat první skutečné tajemství: moudrost těla.

Náhle se rozsvítilo. Byli jsme v koupelně a Sokrates hlučně močil do záchodové mísy. "Tohle je moudrost těla," prohlásil hrdě. Jeho smích se odrážel od vykachlíkované zdi, když jsem vyšel, sedl si na pohovku a zíral na koberec.

Když vyšel, řekl jsem mu: "Sokrate, já bych pořád rád věděl..."

"Když mi hodláš říkat Sokrate,' přerušil mne, "mohl bys aspoň z úcty k tomu jménu dovolit, abych někdy taky kladl otázky já, a ty abys na ně odpovídal? Co na to říkáš?"

"Fajn," řekl jsem: "Teď jste právě položil otázku a já jsem odpověděl, takže teď zas jsem na řadě já. To vaše lítání včera večer..." Ty jsi ale umíněný mladík, co?"

"Jsem. Bez umíněnosti bych se nedostal tam, kde jsem dnes. A to je další odpověď na vaši otázku. Takže bychom se zas mohli zabývat nějakou mou, ne?"

Nereagoval na to a zeptal se: "A kdepak dneska jsi, právě teď?"

Dychtivě jsem začal o sobě mluvit. Přesto jsem si všiml, že se vykroutil z odpovědí na mé otázky. Ale vypravoval jsem mu o své vzdálené a nedávné minulosti a o svých nepochopitelných depresích. Poslouchal trpělivě a soustředěně, jako by měl nekonečně času, dokud jsem po několika hodinách neskončil.

"Výborně," řekl. "Ale pořád jsi mi neodpověděl na otázku, kde jsi."

"Ale ano, nepamatujete se? Řekl jsem vám, jak jsem se dostal, tam kde dnes jsem: tvrdou prací."

"Kde jsi?" "

"Jak to, kde jsem?"

"Kde jsi?" opakoval tiše.

"Jsem tady."

"Kde je to tady?"

"V téhle kanceláři, v téhle čerpací stanici!" Už mne ta hra přestávala bavit.

"Kde je tahle čerpací stanice?"

"V Berkeley."

"Kde je Berkeley?"

"V Kalifornii."

"Kde je Kalifornie?"

"Ve Spojených státech."

"Kde jsou Spojené státy?"

"Na velké pevnině, na jednom ze světadílů na západní polokouli. Sokrate já..."

"Kde jsou kontinenty?" .,

Vzdychl jsem. "Na zemi. Už jsme skončili?"

"Kde je země?"

"Ve sluneční soustavě, třetí planeta od slunce. Slunce je malá hvězda v galaxii, zvané Mléčná dráha, stačí?"

"Kde je Mléčná dráha?"

"Pane Bože," vzdychl jsem netrpělivě a obrátil jsem oči vsloup.

"Ve vesmíru." Opřel jsem se o opěradlo pohovky a zkřížil jsem ruce na znamení, že jsem skončil.

Sokrates se usmál: "A kde je vesmír?"

"Vesmír je... existují teorie o jeho tvaru..."

"Na to jsem se neptal. Kde je?"

"Nevím. Jak mám na tohle odpovědět?"

"To je ono. Nemůžeš na to odpovědět teď ani nikdy v budoucnu. Nic se o tom neví. Nevíš, kde je vesmír, takže ani nevíš, kde jsi. Vlastně nevíš o ručem, kde to je, a ani o ničem nevíš, jak se to stalo, že to je. To je tajemství. Moje nevědomost je, Dane, založena na tomto pochopení. Tvé pochopení je založeno na této nevědomosti. Já jsem legrační blázen, ty jsi vážný osel."

"Poslyšte," řekl jsem, "pár věcí byste o mně měl vědět. Především jsem už taky svým způsobem bojovník. Jsem zatraceně dobrý gymnasta."

Abych doložil, co jsem řekl, a abych ukázal, že i já umím být spontánní, vstal jsem z pohovky a provedl jsem přemet vzad ze stoje s elegantním doskokem na koberec.

"No ne," řekl, "to bylo skvělé. Udělej to ještě jednou."

"Ono to není tak těžké, Soku. Pro mě je to opravdu snadné." Snažil jsem se, jak jsem mohl, aby můj hlas nezněl blahosklonně, ale nemohl jsem potlačit hrdý úsměv. Byl jsem zvyklý předvádět takové kousky dětem v parku. Taky to vždycky chtěly vidět ještě jednou.

"Tak dobře, Soku, dívejte se pozorně." Vyskočil jsem vzhůru a zrovna když jsem se začal zaklánět, něco nebo někdo mě vyhodil do vzduchu. Přistál jsem jako hromádka neštěstí na pohovce. Byl jsem celý zachumlaný v mexické přikrývce ze zadního opěradla. Rychle jsem vystrčil hlavu a pohlédl na Sokrata. Pořád seděl na druhé straně místnosti, přes tři metry ode mne, stočený v křesle, a škodolibě se usmíval.

"Jak jste tohle udělal?" Můj zmatek byl stejně dokonalý jako jeho nevinný výraz.

"Líbil se ti tvůj let?" ptal se. "Chceš to vidět ještě jednou?" a dodal: "Nic si z toho nedělej, že's to trošku pokazil, Dane; i velký bojovník jako ty může občas něco zpackat."

Vstal jsem otupěle a urovnal jsem přikrývku na pohovce. Musel jsem dělat něco rukama; potřeboval jsem čas na přemýšlení. Jak to udělal? Zas jedna otázka, která zůstane bez odpovědi.

Sokrates tiše vyšel z kanceláře, aby naplnil nádrž dodávky plné kuchyňských potřeb. "Zas už jde někomu dodat dobrou náladu na cestu," pomyslel sem si. Pak jsem zavřel oči a lámal jsem si hlavu Sokratovým zjevným pohrdáním přírodními zákony nebo přinejmenším zdravým rozumem.

"Chtěl bys poznat pár tajemství?" Ani jsem ho nezaslechl, jak " vstoupil; seděl se zkříženýma nohama ve svém křesle. Taky jsem zkřížil nohy a dychtivě jsem se předklonil. Podcenil jsem měkkost pohovky, naklonil jsem se příliš dopředu a překotil jsem se. Než jsem mohl rozmotat zkřížené nohy, už jsem ležel na břiše na koberci.

Sokrates byl bez sebe smíchy. Rychle jsem se posadil, rovně jako pravítko. Při pohledu na můj strnulý výraz se Sokrates znovu neubránil veselí. Byl jsem zvyklý spíš na potlesk než na posměch; vyskočil jsem zahanbeně a vztekle na nohy. Sokrates se okamžitě přestal smát; jeho tvář a hlas vzbuzovaly autoritu.

"Posaď se!" poručil a ukázal na pohovku. Sedl jsem si. "Ptal jsem se tě, jestli chceš slyšet o tajemstvích."

"Chci o střechách."

"Ty si vybereš, jestli chceš slyšet o tajemstvích, nebo ne. Já rozhodnu, čeho se budou týkat."

"Proč musíme vždycky hrát podle vašich pravidel?"

"Protože tohle je moje stanice, proto." Sok mluvil s přehnanou prudkostí, asi se mi pořád posmíval. "Teď dávej dobrý pozor. Mimochodem, jsi v pořádku a... nebudeš už padat?" mrkl na mne. Jen jsem zaťal zuby.

"Dane, můžu ti ukázat různá místa a vyprávět příběhy. Můžu ti odhalit různá tajemství. Ale než se spolu vydáme na cestu, musíš pochopit, že hodnota tajemství nespočívá v tom, co víš, ale v tom, co děláš."

Vstal, vytáhl ze zásuvky starý slovník a držel ho ve vztyčené ruce. "Používej všechny své znalosti, ale bud,si vědom jejich mezí. Samy znalosti nestačí; nemají srdce. Žádná suma znalostí nevyživí ani nepodpoří tvého ducha; nikdy ti nepřinese opravdové štěstí ani klid duše. Život chce víc než jen znalosti; potřebuje intensivní cítění a vytrvalou energii. Život chce správnou činnost, jestliže vědomosti mají být vůbec k něčemu."

"To vím, Sokrate."

"V tom je tvůj problém - víš to, ale nejednáš podle toho. Nejsi bojovník."

"Sokrate, tomu nemůžu věřit. Vím, že jsem se někdy choval jako bojovník, když o něco doopravdy šlo - měl byste mě vidět v tělocvičně!"

"Určitě můžeš příležitostně pocítit bojovníkovu mysl - odhodlanou, hbitou, jasnou a prostou pochybností. Můžeš si vypracovat tělo bojovníka, ohebné, lehké, citlivé a plné energie. Ve vzácných okamžicích můžeš dokonce pocítit srdce bojovníka, který má láskyplný vztah ke všemu, s čím přijde do styku. Ale tyto vlastnosti jsou v tobě jen jako fragmenty. Chybí ti celistvost. Mým úkolem je dát tě zase dohromady."

"Tak moment, Sokrate. I když nepochybuju, že máte jisté neobvyklé schopnosti a rád se obklopujete aurou tajemství, není mi jasné, jak se můžete odvážit tvrdit, že vy dáte mě dohromady. Uvažujte: Já jsem mistr světa, vy tu příštipkaříte v garáži, vaříte čaj a čekáte, až se objeví nějaký ubohý blázen, abyste ho mohl k smrti vyděsit. Možná, že bych já mohl dát dohromady vás."

Nevěděl jsem dost dobře, co říkám, ale měl jsem při tom dobrý pocit.

Sokrates se jen usmál a kroutil hlavou, jako by nevěřil tomu, co říkám. Pak ke mně přistoupil, klekl si vedle mě a řekl: "Ty že bys dal dohromady mě? Možná, že k tomu budeš mít jednou příležitost. Zatím bys ale měl pochopit, jaký je rozdíl mezi náma dvěma." Dloubl mne několikrát do žeber a řekl: "Bojovník jedná ..."

"Nechte toho, kruci sakra," zařval jsem. "Jdete mi na nervy."

"...a blázen jen reaguje."

"A co jste čekal?"

"Dloubám do tebe a ty se hned vztekáš; urážím tě, a tvá reakce je pýcha a vztek; uklouznu na banánové slupce a..." Odstoupil na dva kroky ode mne, uklouzl a tvrdě dopadl na koberec. Nemohl jsem se udržet a řičel jsem smíchy.

Posadil se na podlaze, obrátil se ke mně a s důrazem dodal: "Tvé pocity a reakce, Dane, jsou automatické a dají se předem ,Í odhadnout, kdežto moje ne. Vytvářím svůj život spontánně; tvůj je dán tvou minulostí."

"Jak si tohle všechno můžete domýšlet, o mně a o mé minulosti?"

"Protože tě už léta pozoruju."

"To určitě," řekl jsem a čekal jsem na nějaký vtip. Žádný nepřišel.

Bylo už pozdě a musel jsem si toho spoustu promyslet. Uvědomoval jsem si tíhu nové povinnosti a nevěděl jsem, dokážu-li ji splnit. Sokrates vešel, utřel si ruce a nalil si hrnek vody. Zatím, co ji pomalu usrkával, řekl jsem: "Teď už musím jít, Soku. Je pozdě a já mám spoustu důležité práce do školy."

Vstal jsem a oblékal si bundu; Sokrates zůstal klidně sedět. Když jsem se obrátil ke dveřím, začal zvolna promlouvat a pečlivě přitom zdůrazňoval každé slovo. Jeho slova na mě působila jako laskavé pohlavky:

"Jestliže se chceš stát bojovníkem, měl bys raději přehodnotit své 'důležité věci' . Teď máš právě inteligenci osla, tvůj duch je břečka. Máš před sebou spoustu důležité práce, ale v jiné škole, než si myslíš."

Díval jsem se upřeně na podlahu. Škubnutím jsem zvedl hlavu, abych se mu podíval do tváře, ale nemohl jsem vydržet jeho pohled. Odvrátil jsem oči.

"Abys vydržel učení, které tě čeká, budeš muset vynaložit mnohem víc energie, než jsi kdy vynaložil. Musíš vyčistit své tělo od napětí, zbavit mysl mrtvých vědomostí a otevřít srdce energii skutečných emocí."

"Měl bych vám vysvětlit svůj rozvrh, Soku. Chtěl bych, abyste pochopil, jak moc jsem zaměstnán. Rád bych vás často navštěvoval, ale mám strašně málo času."

Smutně se na mne podíval: "Máš méně času, než si dovedeš představit."

"Jak to myslíte," vydechl jsem.

"Na tom teď nezáleží," řekl, "pokračuj."

"Tak tedy moje cíle jsou takové: Chci být mistrem v gymnastice. Chci, aby naše mužstvo vyhrálo mistrovství Spojených států. Chci dokončit studium se slušným prospěchem, a to znamená přečíst spoustu knih a napsat spoustu prací. Vy mi místo toho nabízíte, abych trávil polovinu noci v benzínové stanici a poslouchal - doufám, že se neurazíte - velice zvláštního člověka, který mne chce vtáhnout do světa fantasie. To je bláznovství!"

"Ano," usmál se smutně, "je to bláznovství." Opřel se ve svém křesle a díval se na podlahu. Mou mysl pobuřovala jeho hra na bezmocného starého muže, ale mé srdce přitahoval robustní starý výstředník, který prohlašoval, že je jakýmsi 'bojovníkem' . Svlékl jsem si bundu, znovu jsem si zul boty a znovu se posadil. Pak jsem si vzpomněl na pohádku, kterou mi kdysi vyprávěl můj dědeček.

V zámku na vysoké hoře, ze které mohl přehlédnout své panství, žil kdysi všemi milovaný král. Byl tak oblíbený, že mu obyvatelé z města v podhradí posílali denně dary a jeho narozeniny radostně oslavovalo celé království. Lidé ho milovali pro jeho věhlasnou moudrost a spravedlivé rozsudky.

Jednoho dne postihlo město neštěstí. Zdroj vody byl znečištěn a všichni - muži, ženy i děti zešíleli. Jen král, který měl vlastní studnu, byl ušetřen.

Brzo po té tragedii začali šílení lidé ve městě hovořit o králově 'podivném' chování a o tom, jak jsou jeho rozsudky špatné a jeho moudrost ošidná. Mnozí š1i dokonce tak daleko, že prohlašovali, že se král zbláznil. Jeho popularita byla brzo ta tam. Lid už mu nepřinášel dary a neslavil jeho narozeny.

Opuštěný král už neměl na své hoře žádnou společnost. Jednoho dne se rozhodl, že horu opustí a navštíví město. Byl horký den a on se napil z městské kašny.

Té noci byla v městě velká slavnost. Všichni lidé se radovali, protože jejich král znovu nabyl zdravého rozumu.

Uvědomil jsem si, že bláznivý svět, o němž Sokrates hovořil, zdaleka nebyl jeho svět, ale můj.

Vstal jsem, připraven k odchodu: "Sokrate, říkal jste mi, abych poslouchal intuici svého vlastního těla a nespoléhal se na to, co vyčtu v knihách nebo co mi lidé řeknou. Proč tedy mám tiše sedět a poslouchat, co mi řeknete vy?"

"To je dobrá otázka," odpověděl. "Je na ni stejně dobrá odpověď. Zaprvé mluvím s tebou ze své vlastní zkušenosti; nevykládám žádné abstraktní teorie, které bych vyčetl z knih nebo slyšel z druhé ruky od nějakého odborníka. Jsem člověk, který skutečně zná své tělo a svou mysl, a proto znám i tělo a ducha druhých. Ostatně," usmál se, "jak víš, že nejsem intuice tvého těla, která k tobě právě promlouvá?" Obrátil se k psacímu stolu a začal si připravovat nějakou práci s papíry. Pro ten večer jsem byl propuštěn. Vyšel jsem do tmy s hlavou plnou vířících myšlenek.

V následujících dnech jsem byl vyveden z míry. Cítil jsem se vedle toho muže slabý a nedostatečný a štvalo mě, jak se mnou zacházel. Zdálo se mi, že mě soustavně podceňuje; nebyl jsem přece už žádné dítě! "Proč bych měl dobrovolně přijmout roli osla, vysedávajícího v benzínové stanici," říkal jsem si, "když na svém místě, na universitě, budím obdiv a úctu?"

V tělocvičně jsem trénoval tvrději než obvykle - tělo mi žhnulo horečkou, když jsem si probojovával cestu od jednoho cviku ke druhému. A přece mě to uspokojovalo jaksi méně než dosud. Pokaždé, když jsem zvládl nový cvik nebo se mi dostalo pochvaly, vzpomněl jsem si, jak se mnou ten dědek mrštil na pohovku.

Můj kouč Hal si se mnou začal dělat starosti a vyptával se, co se se mnou děje. Ujišťoval jsem ho, že všechno je v nejlepším pořádku. Jenže nebylo. Už mě netěšily zábavy s chlapci z mužstva. Byl jsem prostě zmatený.

Tu noc se mi vrátil sen o Smrtce, ale byl jiný. Vítězně se smějící Sokrates, zahalený do ponurého smrtčina roucha, na mne namířil pistoli a vystřelil z ní praporek s nápisem "Bum!". Pro změnu jsem se probudil se smíchem místo výkřiku.

Následující den jsem ve schránce našel lístek. Obsahoval jen jednu větu: "Tajemství střechy." Když tu noc Sokrates přišel na stanici, už jsem tam seděl na schodech a čekal na něho. Přišel jsem o něco dřív, abych se chlapů z denní směny na Sokrata pozeptal - abych zjistil jeho skutečné jméno a dokonce snad, kde bydlí - ale ti o něm nic nevěděli. "Koho by to zajímalo?" zívl jeden z nich. "Je to prostě jakýsi dědek, kterému vyhovují noční směny."

Sokrates si svlékl větrovku. "Tak co," vybafl jsem na něj, "povíte mi konečně, jak jste se dostal na tu střechu?"

"Povím; myslím, že už jsi připravený to slyšet," řekl vážně. "Ve starém Japonsku byla elitní skupina bojovníků - zabijáků."

Poslední slovo vyslovil tak, že jsem si velmi jasně uvědomil, jaké se venku rozhostilo ticho. Zase jsem pocítil šimrání v týle.

"Ti bojovníci," pokračoval, "se jmenovali nindžové. Provázely je strašlivé legendy a pověsti. Říkalo se o nich, že se dovedou proměnit ve zvířata; dokonce se říkalo, že dovedou létat - ovšemže jen na krátké vzdálenosti."

"Dobrá," souhlasil jsem a s mrazivou rozkoší jsem cítil, že se znovu otevřou dveře do říše snů. Uvažoval jsem, kam tím asi míří, a vtom na mne kývl, abych s ním šel do dílny, kde měl nějakou práci na japonském sportovním voze.

"Musím vyměnit svíčky," řekl Sokrates a vsunul hlavu pod kapotu.

"No dobře, ale co ta střecha?" naléhal jsem.

"Dostanu se k ní za chvilku, jen co vyměním ty svíčky. Buď trpělivý. To, co se ti chystám říct, stojí za chvíli čekání, věř mi."

Sedl jsem si a pohrával si s kladívkem, které leželo na ponku.

Ze Sokratova koutu se ozvalo: "Víš, že je to moc zábavná práce, když si jí opravdu hledíš?" Pro něj snad byla.

Náhle odložil svíčky, běžel k vypínači a zhasl. Byla úplná tma, takže jsem neviděl ani své ruce před obličejem; znervózněl jsem. Nikdy jsem nevěděl, co Sokrates udělá, a po těch řečech o nindžech...

"Soku, Soku?"

Kde jsi?" zařval těsně za mnou."

Otočil jsem se a padl na kapotu nějaké chevroletky. "Já nenevím," koktal jsem.

"Naprosto správně," řekl a rozsvítil. "Řekl bych, že začínáš být bystřejší," řekl a šklebil se jako kočka z Alenky v říši divů.

Kroutil jsem hlavou nad jeho bláznovstvím, usadil jsem se na nárazník chevroletky, podíval se pod otevřenou kapotu a zjistil jsem, že jí chybějí vnitřnosti. "Sokrate, mohl byste přestat šaškovat a pokračovat?"

Obratně utáhl nové svíčky, sundal víčko rozdělovače a zkontroloval trn; pak pokračoval:

"Ti nindžové neprováděli žádná kouzla. Jejich tajemstvím byl nejintenzivnější tělesný a mentální trénink, jaký kdy lidé poznali:"

"Sokrate, kam tímhle vším směřujete?"

"Když chceš vědět, kam něco směřuje, je nejlepší počkat, až to dospěje k cíli," odpověděl a pokračoval ve vyprávění.

"Nindžové uměli plavat v těžkém brnění, uměli vylézt na hladkou zeď, jako ještěrky, a při tom se zachycovali prsty na rukou i na nohou v nepatrných škvírách. Vynalezli důmyslná horolezecká lana, tmavá a skoro neviditelná, a uměli se nápaditě ukrývat; ovládali triky s odváděním pozornosti, s iluzemi a úniky. Nindžové," dodal nakonec, "uměli úžasně skákat."

"Konečně se někam dostaneme!" Málem jsem si v dychtivém očekávání mnul ruce.

"Mladý bojovník ještě jako dítě trénoval skoky takovýmhle způsobem: dali mu obilné zrno a nařídili mu, aby je zasadil. Když začalo stéblo růst, mladý bojovník je mnohokrát přeskakoval. Každý den stéblo vyrostlo a dítě je každý den muselo přeskočit. Stéblo ho brzo přerostlo, ale to ho nezastavilo. Když už nedokázal stéblo přeskočit, dostal nové zrno a začal znovu. Nakonec nebylo žádné stéblo tak vysoké, aby je mladý nindža nedokázal přeskočit."

"No a co dál? Kde je to tajemství?" zeptal jsem se a čekal na konečné odhalení.

Sokrates přerušil práci a zhluboka se nadechl. "Mladý nindža trénoval s obilnými stébly, chápeš? Já trénuju s benzínovými čerpadly." Na místnost padlo ticho. Pak se náhle ozval Sokův muzikální smích. Smál se tak, že se musel opřít o datsun, na němž pracoval.

"Tak je to tedy. A to je všecko, co mi řeknete o střechách?"

"To je všecko, co o tom můžeš vědět, dokud to neuděláš," odpověděl.

"Chcete říct, že mne naučíte, jak vyskočit na střechu?" zeptal jsem se a rázem se mi zlepšila nálada.

"Možná, že ano, možná, že ne. Každý máme své zvláštní nadání. I ty by ses mohl naučit, jak vyskočit na střechu," zašklebil se na mne, "ale zatím mi, prosím tě, podej ten šroubovák."

Hodil jsem mu ho. Přísahal bych, že ho chytil, aniž se díval, kterým směrem letí! Rychle s ním cosi udělal a hodil mi ho s výkřikem: "Postřeh!" Nechytil jsem ho a nechal ho s rámusem spadnout na zem. Bylo to zoufalé, nedovedl jsem vůbec domyslet, čím vším se ještě zesměšním.

Týdny rychle ubíhaly a na probdělé noci jsem si už zvykl. Nějak jsem se přizpůsobil. A ještě k jedné změně došlo: zjistil jsem, že návštěvy u Sokrata jsou pro mne pomalu zajímavější než hodiny v tělocvičně.

Každou noc, když jsme obsluhovali auta - on se staral o benzín, já o okna a oba jsme žertovali se zákazníky - mne vyzýval, abych mu vypravoval o svém životě. O svém podivně mlčel a mé otázky odbýval úsečným "později" nebo odpovídal na něco úplně jiného, než nač jsem se ho ptal.

Když jsem se ho zeptal, proč ho tak zajímají podrobnosti o mém životě, řekl: "Chci porozumět tvým osobním iluzím, abych pochopil vážnost tvé nemoci. Budeme muset pročistit tvou mysl, než se před tebou otevřou dveře, které tě povedou na cestu bojovníka."

"Nechte mou mysl na pokoji. Líbí se mi právě taková, jaká je."

"Kdyby se ti opravdu líbila, nebyl bys teď tady. Už jsi ji v minulosti mnohokrát změnil. Brzy to uděláš mnohem důkladněji:" Po těchhle slovech jsem se rozhodl, že si budu muset dát na toho člověka větší pozor. Ještě jsem ho moc dobře neznal, a pořád jsem si nebyl jistý, jak velký je to blázen.

Jeho chování se nicméně neustále měnilo; bylo neortodoxní, legrační, dokonce bizarní. Jednou se s řevem vyřítil na malého bílého psíka, který močil na schody stanice - a to právě uprostřed přednášky o 'svrchovaném dobrodiní neotřesitelně klidné mysli.'

Jindy, asi o týden později, poté, co jsme spolu strávili celou noc, jsme zašli k Jahodovému potoku, zastavili se na mostě a pozorovali vodu, vystupující po jarních deštích z břehů. Díval jsem se na rychle tekoucí vodu a bezmyšlenkovitě jsem řekl: "Jakpak je tu asi hluboko?" Než jsem se mohl vzpamatovat, zmítal jsem se v dravé, blátivě zahnědlé vodě. Srazil mě z mostu!

"Tak jak je tam hluboko?"

"Poměrně dost," prskal jsem, když jsem v mokrých šatech vylézal z vody. To byl trest za neuváženou otázku. V duchu jsem si slíbil, že budu raději držet hubu.

Jak míjely dny, začal jsem si všímat čím dál víc rozdílů mezi námi dvěma. Když jsem dostal v noci hlad, zhltl jsem nějakou sladkou tyčinku - Sok snědl jablko nebo hrušku nebo si uvařil čaj z bylinek. Já jsem se vrtěl na pohovce - on seděl jako Buddha v nerušeném klidu ve svém křesle. Mé pohyby byly neohrabané a hlučné ve srovnání s tím, jak on tiše a plynule přecházel po místnosti. A to byl prosím starý člověk.

Každý večer mne čekala celá řada drobných lekcí. Jednoho večera jsem udělal chybu, když jsem si stěžoval, že se mi zdá, že se ke mně lidé ve škole nechovají zrovna moc přátelsky.

Tiše řekl: "Bude pro tebe lepší, když na sebe vezmeš odpovědnost za svůj život takový, jaký je, místo abys ze svých potíží vinil druhé lidi nebo okolnosti. Až se ti otevřou oči, uvidíš, že sis svůj zdravotní stav, své štěstí a všechny své životní okolnosti z velké části - vědomě nebo nevědomě - způsobil sám."

"Nevím, jak to myslíte, ale nemůžu s vámi souhlasit."

"Tak si poslechni příběh o člověku, který byl jako ty, Dane:

Na jednom staveništi na Středním západě, každý den, když píšťala oznámila polední přestávku, se všichni dělníci společně posadili, aby se najedli. A když Sam otevřel svou krabici s jídlem, začal jako vždy nadávat:

"Do prdele!" křičel, "zas chleba s burákovou pomazánkou a s marmeládou. Nemůžu vystát burákovou pomazánku ani marmeládu."

Sam na své pořád stejné obložené chleby nadával každý den. Plynuly týdny a ostatním dělníkům už to š1o na nervy. Nakonec mu jeden parťák řekl: "Pro kristovy rány, Same, když tak nerad jíš burákovou pomazánku a marmeládu, tak proč neřekneš své staré, aby ti dávala s sebou něco jiného?"

"Jaké staré?" odpověděl Sam. "Já jsem svobodný. Chleby si mažu sám."

Sokrates se odmlčel a pak dodal: "Tak vidíš, v tomhle životě si všichni sami mažeme své chleby." Podal mi hnědý sáček se dvěma obloženými chleby. "Chceš radši se sýrem a s rajčatem nebo s rajčatem a se sýrem?" zeptal se se smíchem.

"Dejte mi, který chcete," opětoval jsem jeho žert.

Pustili jsme se do chlebů a Sokrates řekl: "Až převezmeš úplnou odpovědnost za svůj život, můžeš se stát úplným člověkem, a až se staneš člověkem, budeš moci přijít na to, co to znamená být bojovníkem."

"Díky, Soku, za potravu pro duši i pro břicho," řekl jsem a hluboce jsem se uklonil. Pak jsem si oblékl bundu a chystal se k odchodu. "Teď pár týdnů nepřijdu. Blíží se závěrečné zkoušky. A taky toho mám hodně na důkladné přemýšlení." Než mohl odpovědět, zamával jsem mu a vytratil se.

Ponořil jsem se do posledních přednášek semestru. Hodiny v tělocvičně jsem trávil nejtvrdším tréninkem, jaký jsem kdy absolvoval. Kdykoli jsem se v tom shonu zastavil, začaly mé myšlenky a pocity nepříjemně vířit. Začal jsem pociťovat první známky rostoucího pocitu odcizení od každodenního života. Poprvé v životě jsem stál před volbou mezi dvěma rozdílnými skutečnostmi. Jedna byla bláznivá a druhá rozumná - jenže jsem právě nevěděl, která je která, a tak jsem se k žádné z nich nepřiklonil.

Nemohl jsem se zbavit stále sílícího pocitu, že Sokrates možná, ale jen možná, není nakonec tak výstřední. Možná že jeho pohled na můj život je správnější, než jsem si myslel. Začal jsem si víc všímat, jak se chovám k lidem, a co jsem viděl, mě znepokojilo. Navenek jsem byl dost družný, ale záleželo mi jen na mně samém.

Jeden z mých nejlepších kamarádů, Bill, spadl z koně a zlomil si zápěstí; Rick se naučil dělat salto vzad s obratem; na kterém pracoval celý rok. V obou případech jsem měl stejnou citovou reakci: žádnou. Pod tíhou rostoucího sebepoznání se rychle zmenšovala má sebeúcta.

Jednoho večera, těsně před závěrečnými zkouškami, u mne někdo zaklepal na dveře. Byl jsem překvapen a šťastný, že to byla Susie, světlovlasá Susie s reklamním úsměvem, kterou jsem celé týdny neviděl. Uvědomil jsem si, jak jsem osamělý.

"Nepozveš mě dál, Danny?"

"Ovšemže ano. Jsem opravdu rád, že tě vidím. Posaď se; počkej, pověsím ti kabát; chtěla bys něco k jídlu? Něco k pití?" Jen na mě zírala.

"Co se děje, Susie?"

"Vypadáš unaveně, Danny, ale..." natáhla ruku a dotkla se mé tváře. "Něco s tebou je... máš nějaké jiné oči. Co je to?"

Pohladil jsem ji po tváři. "Zůstaň se mnou přes noc, Susie." "Už jsem myslela, že mě nepozveš. Mám s sebou kartáček na zuby."

Ráno jsem se obrátil, abych vychutnal vůni Susiných rozcuchaných vlasů, svěžích jako letní tráva, a abych cítil její dech na svém polštáři. "Měl bych se cítit dobře," pomyslel jsem si, ale má nálada byla šedá jako mlha za oknem.

Několik dalších dnů jsem se Susie strávil spoustu času. Řekl bych, že jsem nebyl moc dobrý společník, ale její dobrá nálada stačila pro nás pro oba.

Něco mi bránilo, abych jí vyprávěl o Sokratovi. Byl z jiného světa, do něhož ona nepatřila. Jak by tomu mohla rozumět, když jsem sám nemohl pochopit, co se se mnou děje?

Zkoušky přišly a odešly. Byl jsem dobrý, ale bylo mi to jedno. Susie odjela na jarní prázdniny domů a já byl jsem rád, že jsem sám.

Jarní prázdniny brzy skončily a špinavými ulicemi Berkeley se honil teplý vítr. Věděl jsem, že je čas, abych se vrátil do bojovníkova světa, k té prazvláštní čerpací benzínové stanici - tentokrát snad budu otevřenější a pokornější než dřív. Teď jsem si ale byl jistý jednou věcí. Šlehne-li po mě Sokrates svým břitkým vtipem, budu se bránit stejnou zbraní.