Albert Schweitzer: Člověk k člověku

 

 

Albert Schweitzer (14. ledna 1875, Kaysersberg v Horním Alsasku, dnes Francie – 4. září 1965, Lambaréné, dnes Gabon) byl francouzský protestantský teolog, misionář, filosof, etik, varhanní virtuóz a lékař, původem z Alsaska - z prostoru, na který si od nepaměti dělali nárok Francie i Německo. S tím souvisí i Schweitzerova rodná francouzština celoživotně nesoucí poznamenání alsaským německým dialektem. Byl synem protestantského (luterského) faráře v prostředí, kde luteráni byli menšinou v katolickém prostředí. 1893 odmaturoval, vystudoval filozofii - Štrasburk, Paříž, Berlín (doktorát 2.8.1899) a teologii (doktorát 21.7.1900). Současně se stal vynikajícím varhaníkem (interpret zejména Bachova díla). Od r.1900 kazatelem a vikářem v kostele sv.Mikuláše ve Štrasburku, od r.1902 docentem teologie. V r.1904 se rozhodl, že důkladně změní svůj život. Mnozí ho měli za blázna, ale on si prosadil své. V r.1905 začal studovat medicínu a to na stejné štrasburské univerzitě, kde byl docentem teologie (současně kázal, přednášel a zajížděl i do Paříže se zdokonalovat jako varhaník, koncertuje…) Ke studiu musel mít povolení vlády, která to vyřešila vyjímkou v situaci, kdy člen akademického sboru je zároveň veden jako řádný posluchač. Studia medicíny dokončuje 1912, opouští své jisté postavení na univerzitě, žení se a zahajuje nový život… Roku 1913 odjel z Evropy do Afriky a z vlastních prostředků založil v Lambaréné (tehdy Francouzská rovníková Afrika, dnes Gabon) nemocnici, kterou financoval jednak z darů, jednak z prostředků, které vydělával jako varhanní virtuóz prostřednictvím koncertů, na nichž interpretoval varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha.

 

 

 

Žádný člověk není druhému člověku úplně a trvale cizí. Člověk patří k člověku. Člověk má na člověka právo. Mohou nastat velké i malé okolnosti, které zbaví síly cizost, již si v denním životě ukládáme, a které nás uvedou jako člověka k člověku ve vzájemný vztah. Zákon náležité zdrženlivosti je určen k tomu, aby se dal prolomit právem srdečnosti.

 

Mezi lidmi je mnoho chladu, neboť se neodvažujeme chovat tak srdečně, jací jsme. Jako nemůže být vlna sama pro sebe, protože se neustále podílí na vlnění oceánu, tak ani my nemůžeme nikdy svůj život prožít sami pro sebe, nýbrž vždy jen spoluprožívat život, který je kolem nás.

 

Etika úcty k životu žádá, abychom vždy nějak a něčím byli lidmi pro lidi. Ty, kteří se v povolání nemohou vydat jako lidé lidem a jinak nemají nic, co by mohli dát, nabádá, aby obětovali něco ze svého času a volných chvil, i když jich mají poskrovnu. Vytvořte si vedlejší povolání, říká jim, nepostřehnutelné, snad tajné vedlejší povolání. Otevřete oči a hledejte, kde nějaký člověk potřebuje trochu času, trochu přátelství, trochu účasti, trochu společnosti, trochu práce nějakého člověka. Možná, že je to člověk osamělý nebo člověk zatrpklý nebo nemocný anebo nešika, jemuž něčím můžeš být. Třeba je to stařec nebo dítě. Nebo třeba nějaké dobré dílo potřebuje dobrovolníky, kteří obětují volný večer či mohou dělat pochůzky. Kdo dokáže spočítat všechny způsoby využití, k nimž se může hodit provozovací kapitál zvaný člověk? Proto hledej, zda se nenajde použití pro tvoji lidskost. Nedej se odstrašit, musíš-li čekat nebo experimentovat.

 

Buď připraven na zklamání. A nedej si ujít vedlejší povolání, v němž se osvědčíš jako člověk pro lidi. Je ti určeno jen jedno, jestliže skutečně chceš...

 

Tak mluví pravá etika k těm, kdo mohou poskytnout jen maličko času a jen něco lidskosti. Blaze jim, jestliže jí budou poslušni a uchrání se toho, aby jako lidé chřadli, protože promeškali příležitost k obětavosti.

 

Každý z nás, ať je jeho postavení či povolání jakékoli, musí bez ustání pamatovat na to, aby ve svém chování osvědčil skutečné lidství.

 

Ti, jimž je dopřáno uskutečňovat svobodnou osobní službu, nechť to pokládají za štěstí, jímž se stávají pokornými. Vůbec je třeba, aby své silné chtění zakalili v pokoru.

 

Co jsi na zdraví, na darech, na výkonnosti, na úspěchu, na krásném dětství, na harmonických domácích poměrech dostal ve srovnání s ostatními navíc, to nesmíš pokládat za samozřejmé. Za to musíš něco zaplatit. Musíš prokázat mimořádnou oddanost života životu.

 

Ti, kteří poznali na sobě, co je strach a tělesná trýzeň, patří na celém světě k sobě. Tajemný svazek spojuje toto společenství lidí, poznamenaných bolestí. Společně znají hrůzu, které člověk může podléhat, společně znají touhu osvobodit se od bolesti. Kdo byl z bolesti vykoupen, nesmí se domnívat, že už je zase svobodný. Poznav bolest a strach, musí pomoci opírat se strachu a bolesti, pokud je lidská síla vůbec s to je zmoci, a přinést vykoupení ostatním, tak jak ho došel sám.

Ten, koho v životě potká dobré, musí cítit, že je povolán obětovat něco ze svého života ke zmírnění bolesti.

 

Pokrok ve vědění a ve znalostech posunují lidstvo kupředu jen v nepodstatných věcech. Podstatné je, abychom se stali lepšími a hlubšími lidmi.

Jako lidé působící a trpící musíme osvědčit sílu těch, kteří se probojovávají k míru, jenž je vyšší než všechen rozum.

 

Tehdy jsme na správné cestě, jestliže se svěřujeme svému vlastnímu myšlení a od něj očekáváme, že nám dovolí dospět k poznatkům a pravdám, které potřebujeme k životu.

 

Tak jako je bílý světelný paprsek složen z paprsků barevných, tak úcta k životu v sobě zahrnuje vše, co jako láska, dobrota, spoluúčast na bolesti, spoluúčastenství na radosti, schopnost odpouštět, znamená etiku.

 

Všichni se musíme přimět k tomu, abychom byli přirození a nevyslovenou vděčnost vyslovili. Pak bude na světě více slunce a více síly k dobru. Každý z nás se však musí sám pro sebe ubránit tomu, aby přijal do svého světového názoru průpovídky o nevděku světa. Pod zemí proudí mnoho vody, která nevyrazí do pramene. Tím se smíme utěšovat. Sami však máme být vodou, která najde cestu, aby se stala pramenem, u něhož může člověk utišit svou žízeň po vděčnosti.

 

Bezmyšlenkovitost má vinu na tom, že v našem životě klíčí vděčnost příliš poskrovnu. Vzdoruje této bezmyšlenkovitosti. Přiměj se k tomu, abys pociťoval i vyjadřoval vděčnost přirozeně. Pak zažiješ a dáš i druhým zažít štěstí.

V dobrotivosti dospěje dál ten, kdo má odvahu sám sebe posoudit a řídit.

Všichni musíme bojovat za to, abychom se chtěli stát skutečně mírumilovnými.

Pravé myšlení dává spoluhovořit srdci.

 

Neustálá dobrotivost zmůže mnoho. Jako slunce rozpouští led, tak ona způsobí, že zmizí nedorozumění, nedůvěra a nepřátelství.

 

Co člověk vydá světu na dobrotě, to působí v srdcích a myšlení lidí.

Kde síla je, tam působí.

 

Žádný sluneční paprsek se neztratí, ale zeleň, kterou probouzí, potřebuje čas, aby vzklíčila a tomu, kdo seje, není vždy určeno dožít se žatvy. Všechno cenné působení je konání ve víře.

Jediné, na čem záleží, je usilovat o to, aby v nás bylo světlo. Toto úsilí jeden na druhém pociťuje a kde světlo v člověku je, tam z něho vyzařuje.

 

Veliké tajemství je projít životem jako neopotřebovaný člověk. Toho dosáhne ten, kdo se nepře s lidmi a fakty, ale sám vstřebává všechny zážitky a poslední důvod dění, které se ho týká, hledá sám v sobě.

 

Nikdo z nás neví, co způsobuje a co lidem dává. Je nám to skryto a má to skryto zůstat. Někdy z toho smíme trošku zahlédnout, abychom neztratili odvahu. Působení síly je ve všech oblastech tajuplné.

 

Výraz "zralý" použitý o člověku byl mi a je mi doposud čímsi cizím. Slyším v něm spoluzaznívat slova zuboženost, usouženost, otupělost. To, co vídáme u člověka jako zralost, bývá resignovaná rozumnost. Jeden si jí vydobývá podle příkladu druhých, přičemž kus po kuse dává všanc myšlenky a přesvědčení, které mu byly v mládí drahé. Věřil ve vítězství pravdy, teď už ne. Věřil v lidi, teď už ne. Věřil v dobro, teď už ne. Horlil za spravedlnost, teď už ne. Důvěřoval síle dobroty a mírumilovnosti, teď už ne. Dovedl se nadchnout, teď už ne. Aby se mu lépe proplouvalo nebezpečenstvími a bouřemi života, ulehčil svému člunu. Byla to však zásoba jídla a pití, kterých se zbavil. Nyní sice pluje lehčeji, ale jako člověk chřadne.

 

Dospělí si přespříliš libují ve svém povolání připravit mládež na to, že se jednou na většinu z toho, co jí teď pozvedá srdce a mysl, bude dívat jako na iluzi. Hlubší životní zkušenost však mluví k nezkušenosti jinak. Zapřísahá mládež, aby myšlenky, které ji teď okouzlují, pevně podržela po celý život. V mladistvém idealismu dohlédá člověk pravdy. V něm vlastní bohatství, které nemá vyměnit za nic.

 

Kdo si předsevezme konat dobro, nesmí čekat, že mu proto lidé uklidí s cesty kamení, nýbrž musí být připraven na osud, že mu nějaké do cesty navalí. Jen ta síla je může překonat, která se prožíváním těchto překážek stane vnitřně hlasitější a silnější. Ti, již se proti tomu prostě vzepřou, ti se vypotřebují.

 

 

Život Alberta Schweitzera v datech

 

1875 14.ledna se narodil evangelickému faráři Louisi a matce Adéle, roz. Schillingerové v Kayserbergu. Rodina se záhy stěhuje do Gunsbachu
1893 maturuje
1894 nastupuje jednoroční vojenskou službu
1898 skládá teologickou zkoušku a vydává ve francouzštině svůj první spis "Eugen Munch"
1899 promuje ve Štrasburku na filozofické fakultě (2.8.1899)
1900 doktorem teologie (21.7.1900)
1901 vydává knihu "Skica ze života Ježíšova"
1902 docentem ve Štrasburku, věnuje se varhanní hudbě a stavbě varhan
1903 ředitelem teologické koleje, koncertuje
1905 ve věku 30 let se rozhoduje studovat medicínu, aby druhou polovinu života zasvětil službě v Africe, vydává knihu o J.S.Bachovi ve francouzštině
1908 německé vydání knihy "J.S.Bach"
1912 zakončuje studia medicíny, vzdává se kariéry učitele teologie
1912 18.6. se žení s Helenou Bresslau, dcerou štrasburského historika
1913 na Velký pátek odjíždí se ženou do rovníkové Afriky, aby zde začal u řeky Ogowe (Ogooué) léčit domorodce
1916 umírá jeho matka povalena vojenskými koňmi
1917 zajetí v Garaison (Pyreneje) - Francouzi internují Alsasany
1919 narodila se jediná dcera Rhena
1920 čestný doktorát v Curychu
1920-23 přednáší, koncertuji (i v Praze), publikuje
1924 odjíždí podruhé do Afriky
1925 umírá jeho otec
1927 zakládá novou nemocnici v Lambaréné, nové přednáškové turné (i v ČSR - 1923 a 1928)
1928 čestný doktorát Karlovy univerzity (Pražské německé univerzity) - setkání s T.G.Masarykem, Goethova cena ve Frankfurtu n.M.
1937-48 zůstává v Africe, za 2. sv.války představitelem Svobodné Francie v rovníkové Africe
1949 rozšiřuje nemocnici o oddělení pro malomocné (Vesnice světla)
1952 dostává Nobelovu cenu za mír
1955 vydává soubor dopisů "Listy z Lambaréné"
1957 zemřela jeho žena v Curychu
1965 umírá v Lambaréné 4. září, je zde pohřben