Zvířata - naši bratři

 

 

Můj milý! Jak mám začít, říct Ti to, co chci? Je pro mě těžké začít a napsat to, co Ti chci říct, a přece se vynasnažím, pokusím se vysvětlit Ti své myšlenky, nejdřív zeširoka, potom v detailech. Věřím, že dokud člověk zabíjí a trápí zvířata, bude zabíjet a trápit i lidi. Do té doby budou i války, neboť zabíjet se člověk musí učit a cvičit v malém, uvnitř i navenek. Dokud jsou zvířata v klecích, dotud budou i vězení, protože zavírat se člověk musí učit a cvičit v malém, uvnitř i navenek. Dokud existují zvířecí otroci, dotud budou existovat i lidští otroci, protože zotročování se člověk musí učit a cvičit v malém, uvnitř i navenek.

 

Nepokládám za potřebné rozhořčovat se nad malými nebo velkými hanebnostmi a krutostmi, které vykonávají druzí, ale pokládám za velmi potřebné, abychom se začali rozhořčovat tehdy, když my sami ve velkých nebo malých věcech jednáme krutě. A jestliže je lehčí dosáhnout malých věcí než velkých, myslím si, že bychom se měli pokusit ovládnout naše malé, bezmyšlenkovité projevy krutosti, vyhnout se jim, anebo ještě lépe - zanechat jich. Takto nám jednoho dne nepřijde zatěžko zdolat i velké projevy bezcitnosti a zvítězit nad nimi.

Všichni však ještě spíme zahaleni všedností. Všednost je jako chutná mastná omáčka, jež nám umožní spolknout naše vlastní sobecké projevy bezcitnosti, aniž bychom pocítili jejich hořkou chuť. Nechci však ukazovat prstem na toho či tu - ne, chci sám sebe udržovat v bdělosti v maličkostech a stávat se chápavějším, ochotnějším a lepším. Proč by se mi to později nemělo podařit i ve větších věcech? Vidíš, a o to jde. Chtěl bych vrůst, vžít se do krásnějšího světa s vyššími, šťastnějšími zákony, s božským zákonem budoucnosti: milovat vše.

Ptáš se mě, proč nejím maso, a tušíš za tím nejrůznější důvody. Domníváš se, že jsem možná složil slib - jako určitý druh pokání - že si už nedopřeji žádnou z těch vynikajících masitých lahůdek. Myslíš přitom na šťavnatou pečínku, skvělé rybí pochoutky, omáčku neobyčejné chuti, lahodně vyuzenou šunku, jemnou drůbež a tisíce dalších masitých specialit, jež vzrušují miliony jazýčků. Protože se ale všech těchto lahůdek dobrovolně zříkám, domníváš se, že jen pokání, slib, velká oběť mě mohou pohnout k tomu, abych si tento druh životních požitků odepřel. Potom se zase ptáš, jestli mě nepřesvědčili moderní lékaři o tom, že konzumace masa není příliš zdravá, že čistě rostlinná strava zachovává lidské tělo, omladí ho, ba možná dokonce prodlouží lidský život.

Můj milý, nestarám se příliš o to, co říkají lékaři, protože i jejich poznatky - jako všechny poznatky - podléhají častým změnám. Možná mají pravdu. Možná je rostlinná strava pro lidské tělo přijatelnější, ale možná mají pravdu i jiní lékaři, kteří tvrdí, že ne všichni lidé snesou čistě rostlinnou stravu. Tomu poslednímu dokonce sám věřím, protože mnozí lidé jsou ještě v celém svém počínání jako šelmy, ve svých pudech, ba dokonce i svým cítěním. Tito lékaři také tvrdí, že v mase máme už k dispozici dokonalý, koncentrovaný produkt, neboť rostliny, které zvíře sežralo, jsou v jeho mase obsaženy v upraveném stavu a žaludek člověka už nemusí vykonávat práci spojenou s trávením rostlin.

Místo velkého množství různých rostlin tedy prý stačí sníst poměrně malý kousek masa. I to se mi zdá velmi pravděpodobné, přesto se však domnívám, že ani člověk, jenž jí maso, nemůže žít úplně bez pokrmů z rostlin a plodů. Naproti tomu velmi mnoho lidí žilo a žije bez masa. Kněžím posvátných starých náboženství bylo přece zakázáno jíst maso, protože probouzí nízké pudy a uzavírá cestu vyššímu poznání.

Všechny tyto názory lékařů však nemají žádný vliv na můj způsob výživy. Zajímají mě jen natolik, nakolik mě zajímá myšlení vůbec, a neodvážil bych se rozhodnout, který z obou směrů má pravdu. Cit mi však říká: oba dva - až do určitého stupně. Každý zřejmě objevil část pravdy, neboť to, co chápeme, jsou vždy jen paprsky a zlomky celku, který nazýváme pravdou.

Nedávám však za pravdu jen lékařům, nikoliv, souhlasím i s Tebou, když říkáš, že masitá jídla jsou chutná, lahodná, jsou rozkoší pro jazyk, požitkem pro toho, kdo je jí. Mistrovská příprava z nich skutečně udělá chutná jídla, při kterých se dá úplně zapomenout na to, že jsou připravena z mrtvol. Mrtvoly… toto slovo je pravdivé, ač zní hrůzostrašně. Jsou sice lidé, kteří tvrdí, že by se dalo mluvit i o mrtvolách rostlin stejně jako o mrtvolách zvířat. Uznávám, že by bylo nelogické jim odporovat. Jedinou výjimku tu tvoří ovoce. Nikdy není mrtvolou, je asi jediným, co nám příroda dává do klína se slovem "jez". Ano, plod je pravý dar přírody, který se dává sám od sebe. Vezmeš ho bez toho, abys způsobil utrpení. Dozraje pro Tebe, jeho vlastní zralost Ti vrhne plody do klína. Zralost je však jistý druh dokonalosti. Nejušlechtilejší a nejdokonalejší by tedy bylo živit se jen plody. Věřím, že toto by mohla být potrava pro lidi, kteří jsou nejblíže k dokonalosti. Ostatní by při takové výživě sotva obstáli, protože všechno nedokonalé v nich by toužilo po pokrmu, jenž je přiměřený jejich stupni.

Vidíš, už jsem toho řekl hodně, a přece jsem nedal přímou odpověď na Tvoji otázku. Jen jsem si s Tebou povídal o Tvých domněnkách. Ještě jsem se nedotkl Tvého prvního dohadu - slibu, ale chci to udělat teď. Touto domněnkou ses velmi citlivě přiblížil k jádru věci. Ano, je to téměř slib, jenž mi brání jíst maso, ale slib úplně jiného druhu, než si představuješ. Vyrostl z poznání, jež se uskutečnilo v mém nitru, z poznání, jež vyvolalo těžký vnitřní boj, když jsem ho chtěl proměnit ve skutek. Nebyl to slib odpřisáhnutý nějakému božstvu, nebyla to oběť položená na jakýsi oltář, jen pevný vnitřní slib, který jsem dal sám sobě, své duši, že už nikdy nebudu jíst maso. A s radostí tento slib dodržuji. Teď, když píšu tyto řádky, uplynulo dvacet let od onoho dne - dvacet let, během nichž jsem nejedl maso. A znovu se budeš překvapeně dívat a ptát se: "Ale proč? Proč?" Budeš mít přitom zvláštní pocit, že ses trefi l tak blízko.

Když Ti teď však stručnou větou vysvětlím pravou příčinu, budeš překvapen, jak jsou mé skutečné pohnutky vzdálené všem Tvým dohadům. Poslouchej. Nejím zvířata, protože se nechci živit utrpením a smrtí jiných tvorů, protože jsem sám trpěl tolik, že právě díky vlastnímu utrpení umím procítit i utrpení cizí. Proč mám já, který jsem šťastný, když mě nepronásledují, pronásledovat nebo dávat pronásledovat jiné tvory? Proč mám já, který jsem šťastný, že mě nevězní, věznit nebo dávat věznit jiné tvory? Proč mám já, který jsem šťastný, když mi nikdo nepůsobí utrpení, působit utrpení jiným tvorům? Proč mám já, který jsem šťastný, když mě nezraní a neusmrtí, zraňovat a usmrcovat, nebo způsobovat, aby byli kvůli mně zraňováni a usmrcováni jiní tvorové?

Není jen přirozené, že to, co si přeji, aby se mi nestalo, nečiním ani jiným tvorům? Nebylo by ode mě velmi neušlechtilé, kdybych to chtěl dělat jen proto, abych si dopřál malý požitek na účet cizího utrpení a cizí smrti? Když jsou tito tvorové menší a slabší než já, který rozumně a ušlechtile uvažující člověk by z toho mohl odvodit právo zneužívat jejich slabost a malost? Není to ve skutečnosti tak, že větší, silnější, nadřazený by měl slabší tvory ochraňovat, ne je usmrcovat a pronásledovat? "Být ušlechtilý zavazuje," a já chci být ušlechtilý. Slyším, jak mi oponuješ: "Ale neděje se v přírodě to, co děláme my? Nepohlcuje tam silnější slabšího? Jednáme tedy ve shodě s přírodou!"

Odpovím Ti, že máš pravdu. V přírodě je to tak - u zvířat, dokonce i u rostlin. Ale počítáš sám sebe ještě ke zvířatům a rostlinám? Nevěříš spíš, že stojíš již na vyšším stupni a nenazýváš sám sebe hrdě člověkem? Chápeš tedy, když věřím, že moje činy by měly být činy člověka, vyšší bytosti, ne činy zvířete jednajícího nesvobodně? Nevytváří naši lidskost právě skutečnost, že se snažíme osvobodit své jednání? Nespočívá právě v této téměř svobodné rozhodovací schopnosti našeho Já celá podstata našeho lidského bytí?

Budeš mi odporovat: "Ano, ale my lidé ještě nejsme dokonalí, ještě jsme velmi svázáni se vším z nižší sféry. Máme v sobě ještě mnoho ze zvířat, co jsme ještě nedokázali ve svém vývoji odstranit a co ještě musíme ukájet." Ano, i v tom Ti dávám za pravdu. Většina lidí je ještě čímsi mezi uvědomělým zvířetem a neuvědomělým člověkem, takže zažijeme velké zklamání, když je podle jejich vzhledu hodnotíme jako skutečné lidi. Dokonce i ti z nás, kteří zaujímají vysoká místa, jsou ve svých nejsilnějších pudech většinou ještě víc zvířaty než lidmi. Jsou vlky nebo ovcemi - tím, co odpovídá jejich povaze. Avšak tak úplně Ti za pravdu přeci jen nedám. Žili a žijí lidé, kteří jsou už vyvinutější, v nichž je zvíře slabší a člověk silnější. Ptám se Tě tedy: "Mají tito lidé z pohodlnosti klesnout zpět a dál uvnitř žít bezduchý život zvířete, nebo by se spíš měli snažit překonat tento stupeň, nechat úplně vyrůst klíček jménem člověk?"

A ptám se dál: „Neměl bych se sám raději snažit zdokonalovat se, pronikat výš, stát se člověkem, místo pasivního vykonávání zvířecích zvyků?“ Neboť věz jedno: to, co ještě v sobě máme ze zvířete, jsou jen bezduché a méně pěkné části jeho bytosti. Pronikavý zrak, velkou čistotu, nevinnost a mnoho dalších dobrých a krásných vlastností zvířat už nemáme. Je to zatím namyšlenost, když člověk věří, že je vyšší bytostí. Ještě takový není. Ale neměli by ti, kteří se opravdu snaží stát se skutečnými lidmi, kráčet touto cestou uvědoměle, naplněni vážností a upřímnou důstojností, cestou, jež vede k vyššímu, božskému člověku, k bytosti, kterou bychom vlastně chtěli být, o které však zatím nejvýš sníme? Není všechno to, co nazýváme kulturou, ukazatelem k tomuto cíli, milníkem, který nám umožňuje najít cestu z divočiny? Avšak to, co nám říká umělecké dílo, čím nás oslovuje dobrá kniha, musíme nejprve zažít v činech.

Zabýváme-li se hodnotnými kulturními předměty, obklopujeme-li se uměleckými díly, je to jen začátek přijetí kultury. Kultura by v nás však měla růst, stát se skutkem a přinést ovoce. Krásné myšlenky, jež přijímá me, a krásné myšlenky, jež sami vytváříme, ožijí až tehdy, když podle nich jednáme. Až tehdy se stanou čarodějným proutkem, který z nás udělá bohy, vyšší bytosti, pravého člověka. Myslíš, že z tohoto hlediska je pomýlené, když se snažím nepůsobit vědomě smrt a utrpení? Nemyslíš si, že by to mohl být krok, který by nás přiblížil k tomu, o co se snažíme a po čem toužíme? K pravé lidskosti? Nevidíš, že je krásnější žít v míru se všemi stvořeními, projevovat vůči nim pochopení a lásku místo ničení a pronásledování? Nechápeš, jak mohu již dvacet let vystupovat vůči všem tvorům úplně jinak, jak se mohu svobodně podívat do očí srně nebo holubici, nakolik se cítím být bratrem všech, milujícím bratrem slimáka, červa i koně, ryby a ptáka? Čteš „červ“ a usmíváš se.

A přece: ano, je pravda, co říkám i červa. Zdvihnu ho z cesty, kde by ho mohl někdo zašlápnout. Přenesu ho tam, kde najde útočiště na kousek země nebo trávník. A jsem z toho šťastný, mnohem šťastnější, než kdybych ho podpatkem zašlápl a on by se na cestě ještě hodiny uboze svíjel. Co znamená taková malá oběť, že se sehnu a zašpiním si konečky prstů? Co je to proti velkému pocitu, že jsem s láskou vstoupil do kruhu přírody, do kruhu všech stvoření nikoliv jako šiřitel hrůzy, ani jako nositel zkázy. Naopak jako ten, kdo přináší mír jako starší, větší bratr. Bratry však člověk nepronásleduje, bratry nezabíjí. Chápeš teď, proč nejím maso?