Džána Jóga
Džnána joga je, stručně řečeno, cesta rozumového uvažování a duchovní moudrosti. Je to cesta hledání PRAVDY, pomocí rozumových filosofických úvah jako hlavního prostředku k dosažení cíle.
Žádná duchovní cesta nevyhovuje a nemůže vyhovovat všem lidem stejně. Je to přirozené, protože povaha člověka je přímo kaleidoskopicky pestrá. Ale je to právě tato cesta, cesta rozumového bádání , logického rozlišování, která nejvíce ze všech cest odpovídá mysli dnešního moderního a více méně skepticky založeného člověka.
A proto také bude džnána jedinou záchranou, poslední kotvou, která bezpečně zastaví jeho loď na samém okraji nejstrašnějších vírů, které zmítají světem, vírů duchovní nevědomosti a egoismu.
Žijeme ve věku vítězícího intelektu. Ještě nikdy nedošlo k tak širokému a všestraného prohloubení a rozšíření lidského intelektu, jako právě teď. Statistika dokázala, že ze všech v historii známých vědců, kteří kdy na zeměkouli žili, jich 92% žije dodnes. A jejich počet trvale stoupá.
Můžeme jim být vděční, že se jim podařilo během jediného století vyhnat z myslí téměř všech kulturních lidí světa zastaralé pověry a zpátečnická dogmata, jimiž bylo lidstvo sužováno po celé věky. Bohužel s vyhnáním těchto pověr a dogmat došlo často i ke ztrátě víry. Víra byla výbornou věcí pro nevyspělé intelekty a po mnohá století jim plně stačila a vyhovovala. Intelektuálně vyspělejšímu člověku sama však již nestačí. Moderní člověk se ptá „proč“ a „jak“ a potřebuje důkazy. A je to věda, která mu je dává.)
Koperník a Galileo Galilei byli jen předchůdci tohoto světového obratu. Věda minulých století i první poloviny našeho století se však příliš nezabývala otázkou duševna, ponechávajíc ji spíše teologům. Její snaha byla obrácena extrovertně, ven, do světa, chtěla odhalovat taje přírody, objevovat a dobývat síly a poklady kosmu. V neuvěřitelně krátké době propátrala anebo začala pátrat ve všem, co se týkalo lidí, zvířat i věcí. Kromě jediného – života samotného, duše člověka.
„Operoval jsem tisíce osob“, pravil jeden známý francouzsky chirurg, „ a žádnou duši jsem v nich nenašel“.
Následkem vědeckých objevů a tohoto postoje vědy se mnoho lidí, jejichž intelekt se stal během času silnější než cit, obrátilo zády k jakémukoliv duchovnímu životu vůbec. Ti druzí, šťastnější, hledali a hledají útočiště v ortodoxních i neortodoxních naukách, opírajíce se více o rozum než o cit. Zatímco ti poslední, nejodvážnější, kteří sice ztratili víru a lásku, ale neztratili naději – a to byli právě vědci sami – prohloubili a dále prohlubují svou vlastní sféru, tj. intelekt a po dlouhých úmorných bádání s překvapením konstatují, že i tato cesta, která je kdysi zahnala od boha, je jeho cestou, neboť je samotné obloukem vede zase k Bohu.
„Všechny cesty jsou moje cesty“ říká Bůh Krišna v Bhagavad-Gitě, bibli jogínů.
I cesta lidského rozumu. A je to docela přirozené, neboť není na světě nic jiného než BOŽSKÉ JSOUCNO.
Vědecká bádání v oblasti duše a pramenů života jsou však teprve na začátku. Nechceme být proroky, ale věříme, že ještě v tomto století dojdeme moderní vědou i v tomto oboru k výsledkům více než překvapivým.
Profesor Oppanheimer ve své přednášce v Tokiu řekl:“ V minulosti unikla vědcům řada vědních oborů. Jedním z nich je studium duševna. Myslím, že ze studií duševna se zrodí ne jedna, ale celá řada nových věd.“
Buďme ubezpečeni, že ostatní světoví vědci na obou polokoulích nezůstávají nic dlužní tomuto slavnému výroku. Dříve nebo později, ať chce nebo ne, stane se věda převážně duchovní. Neboť, když vědec prozkoumal všechno mimo sebe, obrací nyní pozornost na toho, kdo zkoumá, a tak prohlubuje vědomí osobě samém!
Přísným rozlišováním pravdy, pomocí své vlastní inteligence, pomocí přesného rozlišování a intenzivního soustředění mysli odhaluje PRAVDU, kterou sám kdysi popřel.
Moderní duševní postoj není a nemůže být již nikdy plně jen postojem víry, ale též postojem vědy. PRAVDA ji vítá, kdyby se jí musela bát, nebyla by PRAVDOU.
Indové to znali již od pradávna. Samo hluboké učení indické Védanta uznává, ze nemůže být nejvyšší pravdy dosaženo jinou cestou, než cestou rozumu – jak říká – ostrého jako břitva. A dokonce tvrdí, ze náboženství, theologie a mystická praxe jsou samy o sobě bez ceny, když přitom rozum nespolupracuje.
Byla to Indie, kde se odedávna pěstovala a také zachovala duchovní cesta moudrosti v čisté a nenarušené formě. To, k čemu západní věda nyní přichází obrovskou oklikou s nepředstavitelnou trpělivostí a po nesmírných útrapách a námahách intelektu, to poznali indičtí Rišiové před tisíci lety hlubokou introspekcí a nepřerušeným vnitřním zkoumáním.
A netají se tím, jako kdysi v dávných dobách. Jejich učení se nyní stalo přístupné celému světu.
A tak ti, pro jejichž mysl nestačil stupeň theologie ani cesta mystiky, ti, kteří nemohou přijmout víru bez logických důkazů, mohou nyní nalézt plné uspokojení v Džáně - cestě rozumu a duchovní moudrosti.
Poznej sama sebe
Tuto výzvu předali světu filosofové všech velkých civilizací již v dávných dobách. Byla vytesána jako základní filosofický imperativ na řeckých starověkých chrámech i staroegyptských učilištích. Tuto výzvu přijímá dnes i moderní vědec a klade si otázku: „Co jsem já?“ Pokusíme se dát na tuto otázku dnes odpověď. A nejen to, řekneme si též, jak toto JÁ osobní zkušeností odhalit.
Představte si, že absolutno je nekonečný oceán a že vesmír, tj. vše to, co vůbec existuje, vše, co má jméno a tvar, že jsou jen dočasné vlny a pěna na tomto oceánu. My všichni , jeden jako každý z nás, jsme těmito vlnami, neoddělitelnými od svého nekonečného, živého zdroje. Nejsme vlastně ničím jiným než jím samým, tak jako vlny na moři nejsou ničím jiným než mořem v jeho pohybové fázi. Jenže vlna o tom neví. Teprve když se utiší a opadne, může vidět do hlubiny. Vzplynout a rozplynout se do klidu své vlastní přirozené podstaty svého vlastního nekonečného zdroje.
Tento zdroj má styčný bod v jeho vlastním nitru. Je to styčný bod statického základu s dynamickou vlnou. Jednoduchou úvahou budeme hledat tento styčný bod, a až jej najdeme alespoň intelektem, vyvodíme z toho důsledky, jak se dostat k poznání statického, živého, božského JÁ v člověku, k poznání SAMA SEBE cestou duchovní moudrosti.
Tak jako nekonečným mořem, je v duchovní nauce božské jsoucno symbolizováno také nekonečným provazem. Představte si , ze tento provaz je nekonečný. Je to nekonečné UNIVERSÁLNÍ VĚDOMÍ – UNIVERSÁLNÍ BYTÍ – BOŽSKÉ JSOUCNO. Představme si, ze zde není nic jiného. Tento provaz vytvoří na sobě smyčku, jednu, druhou, třetí, nekonečné množství smyček. Impuls k vytvoření smyček je latentně obsažen v provazu samém a v jeho vlastní tvořivé síle, která se nazývá VESMÍRNÁ ŠAKTI.
Není zde jiného činitele – není nic jiného.
Každá jednotlivá smyčka tohoto nekonečného provazu představuje nám jednu konečnou individualitu, například člověka. Člověk se vytvoří a roste. Z čeho je vytvořen? Z UNIVERSÁLNÍHO BYTÍ - to je samozřejmé. Toto BYTÍ, tato UNIVERSÁLNÍ EXISTENCE, VĚDOMÍ, BLAHO je ZDROJEM i ŽIVOTEM.
A nyní se ego vzpíná, roztahuje, třeba i druhé smyčky utlačuje , roste. Ale čím víc ego roste, tím jako by bylo vzdálenější svému zdroji. Oddělení je sice jen zdánlivé, v tomto uzlu je styčný bod smyčky s jejím zdrojem. Styčný bod statického základu s dynamickou vlnou, jakoby oddělenou individualitou. Kdyby nebylo tohoto zdánlivého oddělení, individualita by splynula s nekonečnem . Vědomí člověka by se uvědomilo ve VĚDOMÍ UNIVERSÁLNÍM – KOSMICKÉM.
Tím, že tato individualita jakoby oddělena od svého základu je také jakoby oddělena i od ostatních smyček, od ostatních individualit. Některé ji odpuzují, některé přitahují. Ego se utváří, modifikuje, roste. A náhle přijde impuls. Ztráta někoho v rodině, bolest, nemoc, ztráta majetku apod. Co se stane? Ego se zmenší , obrací se do sebe, přibližuje se ke svému zdroji. Touží po nějaké opoře, po štěstí, po klidu, po bezpečí.. Tato touha pramení z utajeného vědomí velikosti, resp. nekonečnosti jeho základu, jehož existence je podvědomě uložena v paměti člověka.
Ego cítí, ze tam někde je jeho opora. Je však zprvu nejisté v té věci, neví jak dosáhnout bezpečí. Tato nejistota pramení z jeho vlastní omezenosti. Jen kdyby člověk věděl, jak rozvázat uzel, byl by osvobozen. Ale člověk to neví, že je zde nějaký styčný bod jeho osoby s NEKONEČNÝM BOŽSKÝM ZDROJEM ŽIVOTA, i když to podvědomě tuší.
Náboženství poukazují na tuto skutečnost, na možnost vnitřního osvobození člověka, třebaže některá z nich jen vzdáleně. Přesto i tento matný poukaz je magnetem pro milióny lidí. Toto je hlavním důvodem, proč existují a proč vlastně vznikla náboženství a náboženské společnosti.
A co zbývá těm, kteří nejsou přitahováni silou náboženství? Těm, kteří mají malou víru, ale za to rozvinutý rozum?
Jen ve chvílích uvnitřněnosti, zpočátku většinou pod dojmem nějakého neštěstí, se tu a tam tomuto styčnému bodu přibližují. Jinak o něm vůbec ani nevědí. Řekne-li jim někdo, že existuje, a kde existuje jejich styčný bod s nekonečnem, kde je onen začarovaný gordický uzel jejich omezení, budou mít chuť, odvahu a sílu jej rozetnout? Ale i když člověk nenajde ihned odvahu, chuť nebo sílu tento rozetnout, aspoň se může pokusit jej postupně rozvázávat, uvolnit smyčku, která ho poutá, povolit vstup NEKONEČNÉHO JÁ k sobě, uvolnit PRAVDU, tj. ustoupit PRAVDĚ v sobě samém.
Pochopení následujícího výkladu, jeho intelektuální akceptování, může otevřít dveře PRAVDĚ.
Rozdělme si náš svět, námi vnímaný svět, včetně tohoto vnímání, na tři základní činitel:
- na to, co je pozorováno (pozorované)
- na to, co pozoruje (pozorující)
- aktivita, činnost pozorování
A nyní tyto faktory analyticky rozebereme.
Co je pozorováno?
Pozorovány jsou všechny myšlenky, tvary, zvuky, vjemy, všechny předměty smyslového vnímání. Všechno co si člověk myslí, co vnímá, co poznává, včetně svého těla. Tyto předměty smyslového vnímání jsou velni různé a jejich hlavním rysem je proměnlivost. Předměty se mění, ale jejich pozorovatel – faktor č. 2 – je stálý. Tím jsme si osvětlili první faktor – tj. co je pozorováno.
A nyní druhý faktor - tj. pozorovatele.
Jsou jím naše smysly?
Zrak, sluch, čich, hmat, chuť?
Nebo jejich orgány?
Oko, ucho, nos, kůže, jazyk?
Nikoli. Tyto naše smysly i orgány jsou sice pozorovatelem z hlediska jimi pozorovaných předmětů, ale samy o sobě jsou pozorovány myslí. Jsou jejími nástroji. Slabost nebo ostrost zraku podléhá přece změnám a je proto objektem jiného pozorovatele a tím je – jak řečeno – mysl. Naše smysly tedy patří do prvního faktoru, do toho, co je pozorováno, mezi předměty pozorování. A co tedy mysl? Je snad ona tím posledním pozorovatelem. Nemůže jím být. Jak by jím mohla být, když je sama tak proměnlivá. Někdy je plná žádostí, někdy pochybností, strachu, víry, jindy třeba skromnosti, pochopení, vytrvalosti apod. Skoro nikdy není stálá.
„Moje mysl byla jinde, neviděl jsem tě přicházet“, řekneme příteli, jsme-li zamyšleni a on se náhle objeví. Kdo je ten „Já“ jenž ví a tvrdí, že jeho mysl byla jinde? Kdo je ten, kdo si v nás uvědomuje změny naší vlastní mysli? Nemůže to být něco od nás úplně odděleno, právě naopak!
Je to vědomí JÁ, poslední pozorovatel v nás. Svědek všeho. Čisté VĚDOMÍ – JÁ. Jedině toto VĚDOMÍ sleduje všechny změny v mysli, protože VĚDOMÍ je jednotou. Stavy mysli, které jsou různé, stávají se jednotnými jen v nás. V JÁ.
Toto naše čisté VĚDOMÍ, jestliže se nespokojuje a pokud se nespojuje s myšlenkami, je totéž jako hledané UNIVERSÁLNÍ VĚDOMÍ. Jeho povaha je zcela a jednoznačně jedinečná. Všechny pozorované jsoucnosti empirického světa – světa zkušeností mají totiž šest základních charakteristik:
Zrození
Existenci
Vzrůst
Změnu
Rozklad
Zničení
Jedině vědomí je nemá. Jen o něm se to může říct. Ale přes to, že je tak zvláštní, tak zcela mimořádné, není to něco mimo nás. Naopak! Je to náš vlastní základ, náš skutečný, přirozený stav BYTÍ. A právě ztotožnění tohoto čistého VĚDOMÍ, tohoto našeho prastavu, s egem a jeho myšlenkami je oním záhadným gordickým uzlem, který musíme rozetnout nebo rozvázat, chceme-li realizovat PRAVDU. Neboť toto čisté VĚDOMÍ v nás, čisté vědomí bez přívlastků, je samo hledanou PRAVDOU! Královstvím nebeským. Proto pravil Ježíš: “Království nebeské je ve VÁS!“
Jak je najdeme? Jak je můžeme realizovat a dokonce cestou rozumu?
Oddělením čistého VĚDOMÍ od ega a jeho myšlenek, oddělením pozorovatele od pozorovaného. Může být vznesena námitka: Když je naše jen jediná SKUTEČNOST, jediné moře, jediný nekonečný provaz, když zde není jiného činitele než jediné BOŽSKÉ JSOUCNO, jak je možno rozlišovat 3 činitele – pozorovatele, pozorované a pozorování?
Je to tak:
Existuje opravdu jediná BOŽSKÁ SKUTEČNOST, jediné absolutní JÁ, jediná existence, vědomí a blaho, jediné universální božské jsoucno. Není nic jiného, i když se to zdá rozlišené. Viděné vidoucí a vidění, tedy pozorované, pozorovatel a pozorování, to vše je jen jediným pravým JÁ – jedinou božskou jsoucností. Ve skutečnosti není žádné nejá, vše je jediným oceánem, SAT-ČIT-ANADA a my to poznáme dřív nebo později. Bohužel mírou našeho současného lidského zatemnění je, ze se nám to takto jednoduchým nezdá. Teprve po nalezení PRAVDY, po realizaci pravého JÁ shledáme, že tělo a vše ostatní, celý svět, je také pravým já. Bohužel ne dřív.
Do té doby to v nejlepším případě můžeme jen tušit, nebo jen intelektuálně chápat,což není totéž jako PRAVDU skutečně realizovat. Po realizaci PRAVDY se nám nic a nikdo na světě nebude jevit odlišným od nás, tj. od pravého JÁ.
To, co chápeme dnes, toto zření oddělenosti, je omyl a iluzivní pravda. Protože ale nemůžeme bez realizace (resp. před realizací) plnou pravdu úplně pochopit, to je žít ji, musíme bohužel vycházet z této relativní pravdy (resp. polopravdy), abychom vůbec někam došli. Abychom došli nakonec až k pravdě celé.
Jsme-li v močále, musíme se skrz tento močál přebrodit k pevné suché zemi. Jsme-li v omylu, musíme se také skrz tento omyl dostat k PRAVDĚ. Nejde to ani zde jinak, i když dobře víme, že žijeme omyl, že žijeme velkou iluzi
Tento ústupek museli učinit všichni velcí učitele tohoto světa a vycházet z iluze. Vycházet z této, jen relativně pravdivé existence. Je to asi tak, jako když řekneme malému dítěti: „ Podívej se vychází sluníčko“. Přesto dobře víme, že slunce vlastně nevychází, ale že je vzhledem k naší zemi statické a že jeho východ i západ je způsoben jen rotací naší zeměkoule. Malé dítě by to nemohlo hned pochopit. Vždyť i my sami tento starý omyl někdy docela běžně přijímáme.
Džnána joga, ačkoli vede jinak nesmlouvavě k absolutní jednotě, vychází a musí vycházet také z běžného lidského stanoviska a proto rozděluje celý vnímaný svět člověka včetně jeho vnímání na 3 dříve uvedené faktory – na pozorované, pozorovatele a pozorování. Jde jen o to, jak se k tomuto pozorovateli dostat, jak jej realizovat, abychom z tohoto omylu konečně prohlédli. Jedno je naprosto jisté. Ať už jde o jakýkoli druh jogy, PRAVDY dosáhneme jedině tím, ze se zbavíme egoismu. To je ta konečná cena, kterou musíme zaplatit za její dosažení. Bhakti jogín se zbaví ega nejvyšší premou, nejvyšší láskou bez představ, při níž se ego v lásce úplně rozplyne a ztratí. Džnána jogín, který nemá tak mocný citový fond jako je bhakta, ale místo něho má silně vyvinutý intelekt, to dělá jinak. Zbaví se ega metodou diskriminační – rozeznávací, tj. jasným rozumovým rozpoznáváním mezi čistým vědomím a myšlenkami. Logickou, rychlou a ostrou úsudkovou schopností rozpoznávání. Jak to provede?
Postaví se jako pozorovatel za mysl
Technika je takováto: Myšlenky, žádosti a touhy, jakékoli představy umístěné v mysli, které se mu objeví, pokládá za poznatelné předměty. To je za to, co je pozorované – za faktor první – a odloží je stranou faktoru druhému, stranou pozorovatele. Odloží je stranou VĚDOMÍ. Stranou sama sebe. Nepřivlastní si z nich nic, naprosto nic. Jen tak se stane sám sebou.
Následkem toho myšlenky, kterým odmítá pozornost, ustanou a jeho malé „já“ se časem rozplyne do velkého „JÁ“ tak, jako se uvolněná smyčka rozpustí do nekonečnosti provazu. Tak pozná, že ego, tj. malé „já“, je a vždy bylo jen fikce, omyl , že není ničím jiným než velkým JÁ, pokrytým nevědomostí.
Vlny a moře jsou z jedné a téže vody. Smyčka a provaz jsou z jednoho a téhož materiálu. Ani ego nemůže být ničím jiným než absolutní skutečností, která jakoby věnovala pozornost jakoby od ní odděleným věcem a myšlenkám. Tím vznikla nevědomost. Když nevědomost zmizí, všechno co existuje je jen velkým JÁ – PRAVDOU.
V samotné praxi to nevypadá vždy tak jednoduše. Je třeba získat koncentrační sílu mysli, je třeba cvičit denně alespoň hodinu, půl hodiny ráno, půl hodiny večer, pokud možno i déle, až zmizí obtížnost cvičení. Až se člověk začne na svá cvičení doopravdy těšit. Pak se mu soustředění stane přirozeným, spontánním a cvičení samo mu bude radostí.
Je několik prostředků a podmínek, které cvičení velmi usnadňují a zjednodušují. V prvé řadě se předpokládá, že žák přistupuje ke cvičení mentálně čistý, prost veškerých negativních hnutí mysli, prodchnut touhou po dosažení cíle a láskou k němu. Kdo nemá dobrý charakter, ať se raději nepokouší o žádnou jógu a snaží se napřed o zlepšení charakteru. Jinak hrozí nebezpečí, že vzrůstem koncentrační schopnosti mysli se posílí i negativní složky jeho charakteru, a to rychleji, než se může mysl pročistit.
Za druhé je dobře, aby fyzické prostředí odpovídalo žákově snaze. Doporučuje se , aby se žák před meditací umyl, a aby alespoň ze začátku meditoval v klidu a pokud možno na stejném místě a ve stejný čas. Usedne do pohodlné pozice, nemusí to být nutně nějaký asán, ale i docela obyčejné usazení na židli nebo v křesle, které by mu dovolovalo uvolnit všechny svaly, nervy, kosti, mozek, zkrátka relaxovat celou fyzickou schránku. Tak aby žádné napětí nevyrušovalo mysl.
Potom se snažit o jemné a naprosto nenásilné zpomalení dechu. Mentální proces vypadá takto:
V mysli žáka, tak jako v mysli každého jiného člověka vzniká nepřetržitý proud myšlenek, které on nyní nezaujatě pozoruje. Tím myšlenky, touhy, žádosti atd. objektivizuje resp. objektifikuje. To znamená, že je pokládá za předměty, které jsou nezávislé na něm jako na pozorovateli. Žák si uvědomuje, že je, jak již bylo řečeno, pozorovatel, tj. on sám, ale pozorované předměty jsou jeho vlastní myšlenky, včetně myšlenky těla, a konečně že zde je proces pozorování. Žák při tom své myšlenky nepotlačuje, ale také nerozvíjí. To je velmi důležité. Jenom je jaksi rozpouští bezzájmovou pozorností, zvolna, tím, že k nim nepřilne.
S každou takovou rozpuštěnou myšlenkou nebo představou, ke které nepřilne, posílí se žákova mysl a energie v těchto představách obsažená je pak použita k obrácení pozornosti do nitra sebe sama.
Nejvíc se tím pročišťuje žákovo podvědomí, vědomí i podvědomá část mysli, takže světlo jáství začíná čím dál tím více pročištěnou myslí prozařovat, a to i v době mimo cvičení. Toto prozařování vnitřního JÁ žák bedlivě sleduje a pokud může, stále si je i v pozadí své zevní denní činnosti připomíná. Tím se jeho mysl pročišťuje čím dál více.
Je to jako když odstraňujeme před reflektorem barevné filtry od nejtemnějšího k nejsvětlejšímu, až dojdeme na čistý světelný zdroj. Světlo zde bylo stálé, ale překážky, filtry mu nedovolovaly proniknout. Tento proces pozorování a klidného denního připomínání vlastní vnitřní SKUTEČNOSTI je velikou pomocí.
Ale sám o sobě by ještě nepřivedl žáka k cíli. Jeho výsledkem je značná dávka klidu, ale není to ještě REALIZACE. Jen intelektuální, klidné chápání PRAVDY, což ovšem má také svojí cenu.. Je dobře zkusit toto cvičení, když nás něco trápí, když máme strach nebo zlost. Tehdy jsou vlny naší mysli velmi mocné. Objektivizujme je, dýchejme zvolna a pozorujme je, jako by to byly předměty mimo nás. V několika vteřinách budeme úplně po strachu, po zlosti i po jakémkoli duševním utrpení. Při tom toto cvičení bude výborným nácvikem další jógické praxe. Co máme dělat dál?
Musíme si tuto naši jednoduchou cestu ještě více zjednodušit. Musíme z ní vymýtit mnohost. Jak to uděláme?
V naší cestě byly až dosud tři faktory: pozorovatel, pozorované a proces pozorování. Musíme stáhnout tyto tři faktory na jeden. Musíme vymýtit jejich trojitost stáhnutím celého mentálního procesu do jediného bodu, do jediné bdělé pozornosti. Bude to záměrná bdělá pozornost, upřená na POZORNOST, záměrná pozornost k VÉDOMÍ JÁ. Bezpředmětná pozornost sama o sobě, neupřená k žádnému předmětu, k žádnému bodu mimo ni, je bdělostí sama o sobě, stažená do své vlastní jednobodovosti.
V této části cvičení se však musíme něčeho přiučit od bhakti joginů. Řekli jsme předem, že bhakta ve svém nejvyšším stupni potřebuje moudrost, jinak by nemohl svou cestu správně dokončit. Právě tak džnána jogin má ze stejného důvodu zapotřebí lásku.
„Nebudete-li Boha milovat, nikdy se s ním neztotožníte!“, je psáno v jedné moudré knize mentalistické, džnána jogické. Na tomto stupni nesmí být žák dogmatický. Musí být moudrý, aby připustil nejen, že láska potřebuje moudrost, ale i moudrost potřebuje lásku a zbožnost..
„Stále se modlím, abych nebyl víc moudrý než zbožný“, říká v Langrově knize „Devět bran“ jeden starý rabín. „Ale k tomu je zapotřebí nejvyšší moudrosti“, říká druhý.
Co tedy udělá žák v tomto stadiu? Zaměří svou pozornost k JÁ ve formě citové oddanosti. Bude to zprvu záměrně citově zbarvená bdělost, která se však postupem času přemění v samočinnou citovou zabarvenost bdělosti a pokračuje dále do samočinného odevzdaného zírání ke kořeni JÁSTVÍ. Je to jen zírání k JÁ. Bez dalšího jakéhokoli uchopování jakýchkoli vynořujících se myšlenek. A výsledek?
Nebude-li žák věnovat myšlenkám ani tu nejmenší pozornost, budou tyto zmírat samy od sebe hned při svém zrodu. A ego, největší nepřítel, umře s nimi. To bude naše největší vítězství!.
Než se tak stane, mohou se dostavit různé vize. Odmítneme je všechny, i kdyby se nám zjevil sám archanděl. My chceme PRAVDU a ne archanděly.
Budeme třeba cítit, že se vznášíme z těla, buď docela nebo částečně. Odmítneme tento pocit, je v oblasti mysli, v oblasti toho, co je pozorováno, v oblasti pozorovaného faktoru – nezajímá nás, není důležitý.
Budeme třeba cítit, že se stáváme prostorem, ničím jiným než nekonečným prostorem. Anebo křišťálovým, živým světem. Není důležité. Prostor je jen obydlím PRAVDY, byť i nekonečný, je jen pouhým domovem ABSOLUTNA. Světlo je jen jeho šatem. Není to ještě „ono“. My chceme PRAVDU samotnou a nic na světě nás od ní neodláká ani neodežene.
Pociťme třeba blaženost z přítomnosti BOŽÍ, tak úžasně mocnou, tak nesmírně extatickou, že se nám srdce zastaví. Pryč s tím. To ještě není ono. I tato superblažená přítomnost BOŽÍ je ještě pozorována. Není to on sám. Není to poslední pozorovatel. Není to JÁ.
Budeme proto dále zírat ke kořeni JÁSTVÍ. Dál a dál, až na samém konci se vzdáme i tohoto zírání. Odmítneme jej. Svou duchovní cestu odmítneme, zavrhneme - zapomeneme na ni. To vysoké učení, které nás přivádí k BOHU, zbouráme jako nepotřebné lešení. „Žádné učení tě nemůže přivést k cíli, leda by jsi na vše zapomněl“. To praví nejvyšší moudrost v Aštavakra-Gitě.
I my to uděláme, budeme-li mít dosti odvahy a nepřipoutanosti, budeme-li moudří. Převezeme se na nejvhodnější pro nás loďce - a tou je pro džnána jogina moudrost – ale na druhém břehu ji opustíme. Lešení také nezůstává na domě, když je dům postaven. Držet se čehokoli i džnána jogy i mentalismu, dokonce i samotného zírání, je jako připlout k druhému břehu, ale nevystoupit na břeh, držet se křečovitě loďky. My ji však opustíme.
Přistaneme na druhém břehu, probudíme se k PRAVDĚ a budeme žít v srdci všech věcí, v jejich neměnném středu. Budeme stále v klidu, ačkoli věci kolem nás, včetně naší mysli i těla se budou , se budou stále pohybovat. My sami budeme ne v pohybu, budeme tím, co je věčné a vesmír bude v nás. Jen přijde-li do nepohybu pohyb, přijde-li podnět k přiložení pozornosti k čemukoli, k jakémukoli objektu mysli, okamžitě poznáme, že jsme jím též. V tomto stadiu je každá otázka zodpovězena, každá touha naplněna.
TO JE KONEC DUALITY
Budeme ničím ve všem a zároveň vším, neboť budeme vědět, že vše co jest, včetně naší vlastní osobní existence, těla, citů, mysli je tiše myšleno, tiše promítáno BOŽSKOU NEKONEČNOSTÍ. Jedinou živou skutečností.
Individuální vlna, smyčka naší dřívější egoistické osobnosti, se rozplyne a zanikne v ABSOLUTNÍM POZNÁNÍ PRAVDY. Ale nic tu nebude, nic tu nepřibude, nic se neztratí, protože její individualita byla jen zdánlivá, jako bylo zdánlivé její oddělení.
Budeme ničím v NEVĚDĚNÍ, ale světlem tam, kde osvícení je vážně žádáno.