Život v nové zemi

 

 

 

Obsah:

STRUČNÁ HISTORIE VAŠEHO ŽIVOTA

PROBUZENÍ  A NÁVRAT DOMŮ

PROBUZENÍ A ROZPÍNÁNÍ

VĚDOMÍ

OSVÍCENÉ KONÁNÍ

TŘI DRUHY OSVÍCENÉHO KONÁNÍ

PŘIJETÍ

RADOST

NADŠENÍ

OCHRÁNCI VIBRACÍ

NOVÁ ZEMĚ NENÍ UTOPIE

 

 

Astronomové objevili důkaz, který potvrzuje, že vesmír vznikl před patnácti miliardami let při velkém třesku a od té doby se roz­píná. A nejenže se rozpíná, ale stává se také stále složitějším, roz­manitějším a komplexnějším. Někteří vědci dokonce tvrdí, že se současný směr vývoje - od jednoduchých forem ke stále složitěj­ším - nakonec obrátí. Vesmír se přestane rozpínat a začne se smr­šťovat, až nakonec zůstane jen sféra neviditelného Bytí, nepředsta­vitelná prázdnota, ze které vše vzešlo. Možná se cyklus zrození, expanze, smršťování a smrti neustále opakuje. Ale proč? Inky to má celé smysl? „Proč se vesmír vůbec obtěžuje existovat?" ptal se fyzik Stephen Hawking, když si uvědomil, že odpověď na tuto otázku nelze najít v žádném matematickém modelu.

Jestliže se nedíváte jen kolem sebe, ale i dovnitř, do svého nitra, víte, že máte vnější i vnitřní cíle. A protože jste mikrokosmickým obrazem makrokosmu, musí mít i vesmír vnější I vnitř ní smysl své existence, jež jsou neoddělitelné od těch valil ti, Vnější smysl existence vesmíru je vytvářet formy a zažíval jejich interakce hry, sny, dramata nebo jakkoliv je chcete nazvat. Vnitřním smyslem jeho existence je probuzení jeho neviditelní esence. Pak může dojít ke sjednocení vnějšího a vnitrního cíle a půjde o to vnést tuto esenci - vědomí - do světa forem, a transformovat tak svět. Hlavní smysl této transformace však sahá mnohem dál, než co je lidská mysl schopná pojmout nebo si představit. Přesto už nyní, právě teď na této planetě, pro nás zmíněná transformace - sjednocení vnějších a vnitřních cílu, vnější­ho a vnitřního smyslu naší existence, usmíření světa forem s Bo­hem - představuje největší výzvu.

Ještě předtím, než si vysvětlíme, jaký má expanze a smršťová­ní vesmíru vliv na lidský život, si musíme uvědomit, že nic z toho, co prohlásíme o vesmíru, není absolutní pravda, protože žádné teorie ani žádné matematické modely nemohou posti­hnout nepostižitelné - nekonečno. Žádná myšlenka nedokáže vyjádřit komplexnost celé existence. Realita je jednotný celek a myšlenky ji pouze tříští na fragmenty. Tím vznikají mnohé zá­kladní omyly, jako například přesvědčení, že věci a události exi­stují odděleně, nebo že toto je příčinou onoho. Každá myšlenka vytváří na danou věc určitý pohled nebo dokonce názor, a ty s sebou pokaždé nesou určitá omezení, což v důsledku znamená, že žádné tvrzení nemůže vyjadřovat absolutní pravdu. Celou skutečnost - absolutní pravdu - představuje celek, jenže ten nel­ze pomocí myšlenek vyjádřit. Viděno bez omezení myšlení, a proto pro lidskou mysl nepochopitelné: vše se odehrává nyní. Vše, co kdy bylo, i vše, co kdy bude, je teď, mimo čas, jenž je pouhou myšlenkovou konstrukcí.

Pro lepší pochopení pojmů relativní a absolutní pravda si před­stavte východ a západ slunce. Když prohlásím, že slunce ráno vy­chází a večer zapadá, je to sice pravda, ale pouze relativní. Z po­hledu absolutna je to lež. Východ a západ slunce totiž může vidět pouze pozorovatel na povrchu Země. Kdybyste se zrovna nachá­zeli ve vesmíru, viděli byste, že slunce ani nevychází, ani nezapa­dá, ale že svítí trvale. Ale i po tom, co jsme si to uvědomili, i když víme, že jde pouze o relativní pravdu, můžeme dál mluvit o zápa­du a východu slunce, obdivovat jejich krásu, malovat je a psát o nich básně.

Pojďme se tedy ještě chvíli zabývat další relativní pravdou: zro­zením vesmíru do formy a jeho návratem do sféry bez forem, následkem čehož vznikla iluze omezeného času. Všimněte si ana­logie s lidským životem. Slovní spojení „můj život" samozřejmě naznačuje jen další omezený pohled vytvořený mysli, vyjadřuje jen další relativní pravdu. Ve skutečnosti nic takového jako „váš" život neexistuje, protože vy a život nejste dva, ale jedno.

 

 

STRUČNÁ HISTORIE VAŠEHO ŽIVOTA

 

 

Projevení se ve hmotném světě a návrat do světa neviditelného Bytí - expanze a kontrakce jsou dva univerzální pohyby, jež mů­žeme také nazvat rozpínání a návrat domů. Tyto dva základní po­hyby se v různých podobách odráží v celém vesmíru, například jako nepřetržitě se střídající expanze a kontrakce srdečního svalu nebo nádech a výdech při dýchání. Najdete je i ve střídání spánku a bdění. Každou noc, aniž byste o tom věděli, se ve fázi hluboké­ho, bezesného spánku vracíte k neviditelnému Zdroji veškerého života a ráno se probouzíte „znovuzrození".

Analogii dvou základních pohybů, rozpínání i návratu domů, najdeme i v životě každého člověka. Vpadnete do tohoto světa jako by odnikud a už od počátku expandujete - rostete. Nemluvím jen o fyzickém růstu, ale i o získávání znalostí, dovedností, majet­ku a zkušeností. Sféra vašeho vlivu se neustále zvětšuje a váš život je čím dál složitější, až přijde doba, kdy se začnete snažit naplnit vnější smysl svého života. Zároveň s tím vším obvykle roste i vaše ego, protože ego je vaše ztotožnění se všemi vyjmenovanými věc­mi a vaše ztotožnění s formami postupně nabývá čím dál konkrét­nější podobu. Je to také doba, kdy se ego začne snažit usurpovat si vnější smysl života růst. Ego však na rozdíl od přírody neví, kdy přestat, a má neukojitelnou touhu po stále víc.

A pak, jakmile dosáhnete toho, po čem jste toužili, a začnete mít pocit, že sem patříte, přijde pohyb zpět - návrat domů. Může se ohlásit například tím, že vaši blízcí, lidé, jež byli součástí vaše­ho světa, začnou umírat. Nebo začne slábnout vaše fyzická forma a sféra vašeho vlivu se citelně zmenší. Místo abyste rostli se na­jednou začnete zmenšovat, a vaše ego na to reaguje stále větší úzkostí nebo depresí. Celý váš svět se začne zmenšovat a vy s tím najednou nemůžete nic dělat. Místo abyste rozhodovali o svém ži­votě, život teď rozhoduje o vás tím, že vám neustále ubírá schop­nosti a možnosti. Vědomí, které se ztotožňovalo s formou, nyní za­žívá „západ slunce", rozpad formy, která jednou zmizí úplně. Vaše křeslo tu zůstane, ale už v něm nebudete sedět vy, zůstane prázd­né. Vrátíte se tam, odkud jste před lety přišli.

Život každého člověka - a vlastně každé životní formy - před­stavuje vývoj celého světa, jedinečný způsob, jak vesmír zažívá (poznává) sám sebe. Když se rozpadne vaše forma, váš svět - je­den z nekonečného množství světů - skončí.

 

 

PROBUZENÍ  A NÁVRAT DOMŮ

 

Období návratu v životě každého jedince, oslabení nebo rozpad formy, ať už stářím, následkem nemoci, nějakého handicapu, ztrá­ty nebo osobní tragédie v sobě vždy nese obrovský potenciál pro duchovní probuzení - konec identifikace se světem forem. Proto­že ale v současné společnosti není příliš duchovní prostředí, větši­na lidí takové situace nebere jako příležitost, ale jako něco „straš­ného", něco, čemu by se raději vyhnuli.

Moderní společnost má obdivuhodnou schopnost ignorovat svou „duševní chorobu" a lze říci, že čím méně jste „duchovní", tím víc jí trpíte. Pro mnoho lidí, zvláště na Západě, není smrt ni­čím jiným než abstraktním pojmem, takže vůbec netuší, co se sta­ne s lidskou formou, až se rozpadne. Většina nemohoucích, sta­rých lidí skončí v pečovatelských domech. Zatímco v některých kulturách je mrtvé tělo volně vystaveno a všichni si ho mohou prohlédnout, v západních zemích se co nejrychleji odklidí. Když si budete chtít prohlédnout mrtvé tělo, zjistíte, že pokud se nejed­nalo o někoho blízkého, je to téměř ilegální. V pohřebním ústavu navíc mrtvému většinou nanášejí na obličej make-up, takže je vám dovoleno vidět pouze přikrášlenou verzi smrti.

Většina lidí není na svou smrt a rozpad formy, jež jí předchází, vůbec připravena, jsou to pro ně jen prázdné pojmy. Když se při­blíží, jsou v šoku, zoufalí, mají strach a nechápou, co se děje. Na­jednou nic nedává smysl, protože smyslem jejich života bylo hro­madění, budování, ochraňování, úspěch a smyslové potěšení. Byl spojený s rozpínáním a se ztotožněním se světem forem, jinými slovy s egem. Většina lidí nesnese ani pomyšlení na to, že by co­koliv z jejich života, cokoliv z jejich světa bylo zničeno. A přitom zde, při návratu zpět, by mohli najít mnohem větší hloubku, než při pohybu ven.

Duchovní rozměr života lidé většinou objevují v době, kdy za­čínají vnímat, že stárnou, nebo když zažijí nějakou ztrátu či osob­ní tragédii. Jinými slovy, vnitřní smysl života začnou vnímat až tehdy, když se jim vnější život zhroutí a ochranná skořápka ega praskne. Tyto události představují počátek návratu domů - pohybu zpět směrem k zániku formy. Ve většině dávných kultur museli lidé tento proces intuitivně chápat, jinak by si tak nevážili starých lidí, kteří byli většinou uctíváni jako studnice moudrosti poskytu­jící hloubku, bez níž by žádná civilizace neměla dlouhé trvání. V moderní civilizaci, jež se plně ztotožňuje s vnějším a zcela opo­míjí vnitřní rozměr ducha, má slovo starý až na výjimky negativní význam. Když je něco staré, je to považováno za nepotřebné, tak­že říci o někom, že je starý, se téměř rovná urážce. Abychom se to­muto slovu vyhnuli, používáme eufemismy jako starší člověk, starší generace nebo senior, Původní výraz pro babičku „grand-mother" je označení pro důstojnou osobu, současné „granny" je přinejlepším roztomilé. Proč vlastně považujeme staré lidi za ne­potřebné? Protože ve starším věku dochází k výraznému posunu od konání k Bytí a naše společnost ztracená v „dělání" o Bytí nic neví. Každý by se vás zeptal: „Bytí? A co se s ním dá dělat?"

U některých lidí jsou růst, expanze a rozpínání náhle přerušeny zdánlivě předčasným návratem domů  rozpadem jejich formy. Někdy jde o dočasné přerušení, jindy je trvalé. Obecně se věří tomu, že malé děti by se neměly tváří v tvář setkávat se smrtí, ale faktem zůstává, že některé děti musí čelit snu li jednoho nebo obou rodičů následkem nemoci nebo nehody - nebo dokonce ohrožení jejich vlastního života. Některé děti se už rodí s postiže­ním, které jim brání v přirozeném růstu. Nebo je může potkat ně­jaké výrazné omezení v relativně mladém věku.

Přerušení rozpínání v době, kdy to není považováno za „přirozené", v sobě nese silný potenciál pro duchovní probuzení. A na­víc platí, že nikdy se nestane nic, co by se stát nemělo, nic se ne­děje náhodou. Proto zničení nebo přerušení vnějších cílů může často vést k nalezení vnitřních cílů, vnitřního smyslu života, což následně může vést k nalezení mnohem hlubších cílů vnějších, propojených s těmi vnitřními. Děti, které si toho hodně vytrpěly, vyrostou většinou v mladé lidi, jež jsou viditelně dospělejší než jejich vrstevníci.

To, co ztratí na úrovni forem, získají na úrovni esence. Na kla­sických příkladech „slepého jasnovidce" nebo „raněného léčitele" v legendách dávných kultur je jasně vidět, jak se obrovská ztráta nebo neschopnost ve světě forem stala branou do sféry ducha. Po­kud se vám poštěstí zažít nestálost všech forem na vlastní kůži, už je nikdy nebudete přeceňovat, připoutávat se k nim a nepropadne­te honbě za přeludy.

Příležitost, kterou skýtá rozpad forem, zvláště stáří, umí dnes málokdo využít. Drtivá většina lidí tuto příležitost bohužel zcela zahodí, protože jejich ego se ztotožní s návratem domů úplně stej­ně, jako se ztotožňovalo s rozpínáním. Výsledkem pak bývá jen další zatvrzení skořápky ega, tedy spíše uzavření než otevření se. Ublížené ego pak stráví poslední dny života ustavičným nářkem a bědováním, bude se utápět ve strachu nebo zlobě, sebelítosti, vý­čitkách svědomí, obviňování a jiných negativních mentálně-emocionálních stavech nebo použije oblíbenou strategii úniku do vzpomínek. Lidé pak jen neustále vzpomínají a mluví o minulosti.

Pokud se ego neztotožňuje s průvodními projevy cesty zpět, pak se vysoký věk a blížící se smrt stanou tím, čím mají být: vstupní branou do sféry ducha. Potkal jsem několik lidí, kteří byli živoucím ztělesněním tohoto procesu. Přímo zářili. Jejich slabnoucí formy se staly průchozími pro světlo vědomí.

Na nové zemi si budou lidé cenit starší jako období rozkvětu vědomí. Pro ty, kteří se stále ztrácejí v okolním dění, to bude čas opožděného návratu domů, kdy objeví vnitřní smysl svého života. Pro ty ostatní, již probuzené, to bude čas urychlení a prohloubení celého procesu.

 

 

PROBUZENÍ A ROZPÍNÁNÍ

 

Přirozenou expanzi a růst, jež v životě každého člověka doprová­zejí rozpínání, většinou zneužije ego pro svou vlastní expanzi a růst. „Podívej, co umím (já). Vsadím se, že ty to nedokážeš!" ří­kají si často mezi sebou malé děti, když si všimnout, jak jejich tělo sílí a jak rychle se učí nové věci. Ztotožnění se s rozpínáním bývá jedním z prvních pokusů ega, jak vyrůst - jak zesílit díky předsta­vě, že dokáže „víc než ostatní". To je však pouze začátek dlouhé řady omylů, jimž ego během života každého jedince uvěří.

Jakmile se však zvýší vaše uvědomění a ego přestane řídit vás život, nemusíte pro objevení vnitřního smyslu života čekat na žádnou osobní tragédii, až se vám zhroutí život nebo až zestárnete. Jak se nové vědomí mezi lidmi šíří, rodí se stále více tako­vých, kteří nemusejí prožít žádný otřes, aby se probudili. Nastoupí proces probouzení dobrovolně ještě ve fázi, kdy jejich forma roste a expanduje. Pokud jejich růst neovládá ego, může duchovní dimenze vstoupit do jejich života skrze rozpínaní myšlenky, řeč, činy, tvorbu - stejně účinně jako skrze návrat  - ticho, Bytí a rozpad formy.

Lidská inteligence, jež je jen jednou z mnoha stránek univerzál ní inteligence, je dodnes klamána a zneužívána egem. Neváhal bych použít výraz „inteligence ve službách šílenství". K rozštípí ní atomu je třeba vysoké inteligence. Využití této inteligence k se strojení a výrobě atomových bomb je šílenství nebo přinejlepším

hrozná hloupost. Hloupost sama o sobě je relativné neškodná, in­teligentní hlouposti jsou však velmi nebezpečné. Tyto inteligentní hlouposti - našli bychom jistě spoustu příkladů - ohrožují přežití lidstva jako živočišného druhu.

Pokud nedojde ke zhoršení egoické dysfunkce lidstva, naše inteligence se plně ztotožní s rozpínavou fází univerzální inteli­gence celého vesmíru a její snahou tvořit. Staneme se pak vědo­mými účastníky vzniku forem. Nebudeme to však my, kdo tvoří, skrze nás bude tvořit univerzální inteligence celého vesmíru. Ne­budeme se ztotožňovat se svými výtvory, a proto se ani nebude­me ztrácet ve své činnosti. Naučíme se, že tvoření lze věnovat maximální úsilí a energii, aniž bychom ho pociťovali jako „dři­nu'' nebo stres. Jak uvidíme dále, je třeba rozlišovat mezi inten­zivní činností a stresem. Úsilí nebo stres jsou důkazem toho, že se do činnosti zapojilo ego, stejně jako negativní reakce, když se objeví překážky.

Síla egoického chtění vytváří „nepřátele", neboli stejně silnou reakci ve formě odporu. Čím je ego silnější, tím mají lidé silnější pocit oddělenosti. Jediné činy, které nevyvolávají protireakci, jsou takové, které slouží pro dobro všech. Takové činy mohou konat všichni, nejsou výsadou vyvolených. Spojují, neoddělují. Nejsou pro „mou zemi", ale pro celé lidstvo, nejen pro „mou víru", ale pro rozvoj vědomí všech lidských bytostí, nejen pro „můj druh", ale pro všechny vnímající tvory, pro celou přírodu.

Také zjišťujeme, že činy, ačkoliv jsou nezbytné, hrají při tvorbě vnější reality pouze vedlejší roli. Určujícím faktorem tvůrčího procesu je vědomí. Nezáleží přitom, jak jsme aktivní, ani kolik vyvíjíme úsilí, naši realitu tvoří stav našeho vědomí. Jestliže se nedokážeme změnit uvnitř, nic nezmění ani naši vnější situaci. Můžeme jen znovu a znovu vytvářet různé verze stejného světa, který bude jen vnější manifestací ega.

 

 

VĚDOMÍ

 

Vědomí je již vědomé. Je neprojevené, neviditelné a věčné. Vesmír se však vědomým teprve postupně stává. Vědomí samotné je bezčasé, a proto nepodléhá žádnému vývoji. Nikdy nevzniklo a nikdy ani nezemře. Jakýkoliv projev vědomí ve vesmíru však zdánlivě podléhá času, a může se tedy vyvíjet. Lidská mysl však příčině to­hoto procesu není schopná porozumět. Můžeme ho v sobě jen vní­mat a stát se jeho vědomými účastníky.

Vědomí je inteligence, řídící princip vzniku všech forem. Vytváří formy již miliony let, vyjadřuje skrze ně své bytí ve světě forem.

Ačkoliv se sféra neviditelného Bytí, sféra čistého vědomí může zdát jako zcela jiná dimenze, není oddělená od světa fo­rem. Svět forem a svět bez forem se prolínají. Neviditelné Bytí se ve světě forem projevuje jako uvědomění, vnitřní prostor, ne­boli Přítomnost. Jak k tomu dochází? Prostřednictvím lidské for­my, jež se stává vědomou, a naplňuje tak svůj osud. Lidská for­ma byla vytvořena právě pro tento vyšší cíl a miliony jiných forem jí pro to připravily půdu.

Když se vědomí vtělí do světa forem, jinými slovy, když se zhmotní, vstoupí do stavu podobného snu. Inteligence zůstává, ale vědomí si přestává uvědomovat samo sebe. Ztrácí se ve formě, začíná se s ní ztotožňovat. Mohli bychom to také nazvat pádem božského do hmoty. V této fázi vývoje vesmíru se veškeré rozpí­nání odehrává ve snovém stavu. K zábleskům probuzení vědomí dochází pouze v okamžiku rozpadu osobní formy, to znamená v okamžiku smrti. Pak následuje další reinkarnace, další ztotožně­ní s formou, další osobní sen, jenž je součástí kolektivního snu. Když lev roztrhá zebru na kusy, vědomí vtělené do formy zebry se z ní uvolní a na kratičký okamžik si uvědomí, že je nesmrtelnou součástí univerzálního vědomí. Brzy nato však opět upadne do ne­vědomí a reinkarnuje do další formy. Když lev zestárne a není už schopný lovit, naposledy vydechne a zažije také krátký záblesk uvědomění, po němž však okamžitě následuje další sen o formě.

 

 

Lidské ego představuje konečnou fázi celoplanetárního spán­ku - identifikace vědomí s formou. Tvoří nezbytný krok v evolu­ci vědomí.

Lidský mozek je vysoce diferencovaná forma, skrze kterou vědomí vstupuje do této dimenze, do světa hmotných forem. Ob­sahuje zhruba sto miliard nervových buněk a přibližně stejný po­čet hvězd obsahuje i naše galaxie. Můžeme se na ni tedy dívat jako na jakýsi makrokosmický mozek. Mozek nevytváří vědomí, ale vědomí stvořilo mozek - nejkomplexnější fyzickou formu na Zemi - pro své vyjádření. Když dojde k poškození mozku, ne­znamená to, že ztratíte vědomí. Znamená to pouze to, že vědomí už ho nemůže použít pro vstup do této dimenze, jako bránu do světa forem. Nemůžete ztratit své vědomí, protože vědomí je ve své podstatě to, co jste. Ztratit můžete pouze to, co máte, co vlastníte, ale nikdy ne to, co jste.

 

 

OSVÍCENÉ KONÁNÍ

 

Osvícené konání je vnějším projevem dalšího stupně ve vývoji vědomí na naší planetě. Čím více se blížíme ke konci současné vývojové fáze, tím je ego nefunkčnější, stejně jako housenka přestává fungovat jako housenka těsně předtím, než se z ní sta­ne motýl. Nové vědomí se začíná objevovat ve chvílích, kdy to staré zmizí.

Nacházíme se uprostřed významné proměny lidského vědomí, ale v hlavním zpravodajství se o tom zatím nic nedozvíte. Vědomí na naší planetě, a pravděpodobně i na mnoha jiných místech naší galaxie, se právě probouzí ze snu o formě. Neznamená to, že všechny formy (celý svět) najednou zaniknou, i když některé asi ano. Znamená to však, že vědomí už bude schopné vytvářet for­my, aniž by se v nich ztrácelo. Bude vnímat samo sebe i ve chví­lích, kdy bude vytvářet nebo zažívat. Docílí toho pomocí probuze­ných jedinců, kteří už pochopili význam

 

by ale mělo v současné činnosti - ve vytváření a zažívání forem pokračovat? Protože ho to baví.

Osvícená činnost spočívá ve splynutí vnějších cílů - vaší čin­nosti - s vnitřním smyslem života - probuzením a udržením bdě­lého stavu. Skrze osvícenou činnost se spojíte s vnějším smys­lem vesmíru. Vědomí přes vás bude proudit do tohoto světa. Bude proudit i do vaší mysli a inspirovat tak vaše myšlenky. Bude proudit do všeho, do čeho se pustíte, a vést a posilovat veš­kerou vaši činnost.

Jestli naplníte svůj osud tedy nezáleží na tom, co děláte, ale na tom, jak to děláte. A jak děláte to, co děláte, určuje stav vašeho vědomí.

Zásadní změna vašich priorit nastane ve chvíli, kdy se hlav­ním smyslem vaší činnosti stane činnost samotná, nebo spíše proud vědomí, které proudí do toho, co děláte. Proud vědomí je to, co určuje kvalitu dané činnosti. Jinak řečeno: v jakékoliv si­tuaci, ať děláte cokoliv, je prvotním faktorem stav vašeho vědo­mí, situace a činnost samotná jsou až druhotné. „Budoucí" ús­pěch závisí na vědomí, ze kterého daná činnost vychází, a nelze je od sebe oddělit. Může to být buď reaktivní síla ega, nebo bdě­lá pozornost probuzeného vědomí. Všechno skutečně úspěšné konání vychází z pole bdělé pozornosti, ne z ega a podmíněného, nevědomého myšlení.

 

 

TŘI DRUHY OSVÍCENÉHO KONÁNÍ

 

Vědomí může do toho, co děláte, a tedy skrze vás do tohoto světa, proudit třemi způsoby, ve třech modalitách - existují tedy tři mož­nosti, jak spojit svůj život s tvůrčími silami vesmíru. Modalita je vibrační frekvence energie, jež proudí do toho, co právě děláte, a spojuje vaši činnost s probuzeným vědomím. Pokud to, co dě­láte, nevzejde z jedné z těchto tří modalit, bude vaše činnost ovlá­dána egem, a tudíž odsouzena k neúspěchu. Modality se mohou během dne měnit, ale v určitých obdobích často některá z nich převažuje. Pro každou situaci se navíc hodí jiná.

Třemi modalitami osvíceného konání jsou přijetí, radost a na­dšení. Každá z nich představuje určitou vibrační frekvenci vědo­mí. Pokaždé, než se do něčeho pustíte, ať je to banální záležitost nebo složitý problém, byste se měli ujistit, že je některá z nich pří­tomná. Pokud necítíte přijetí, radost, ani nadšení, způsobíte danou činností utrpení - sobě i ostatním.

 

 

PŘIJETÍ

 

Pokud vám nějaká činnost nepřináší radost, můžete ji alespoň při­jmout jako nevyhnutelnou. Přijetí znamená, že dobrovolně děláte to, co od vás daná situace neboli okamžik vyžaduje. Již jsme dlou­ze rozebírali důležitost přijetí toho, co se děje, a přijetí toho, co musíte udělat, je jen jiný aspekt stejné věci. Když například v noci uprostřed pustiny píchnete pneumatiku a za hustého deště ji musí­te vyměnit, asi z toho žádnou radost mít nebudete, nemluvě o na­dšení, ale můžete to přijmout jako nutnost. Když danou situaci do­kážete přijmout, uděláte vše, co je potřeba, v klidu. Energie klidu má velmi jemné vibrace a ty prostoupí vše, co uděláte. Na první pohled se vám přijetí může zdát jako příliš pasivní přístup, ve sku­tečnosti je však velmi aktivní a tvůrčí, protože vnáší do tohoto světa něco úplně nového. Jemnohmotné vibrace klidu jsou vědo­mím, které vstupuje na tento svět skrze odevzdání a smíření se s danou situací, skrze přijetí toho, co je nutné udělat.

Jestliže se z dané činnosti nedokážete radovat a ani ji nedokáže­te přijmout - přestaňte. Jinak nebudete schopni nést zodpovědnost za jedinou věc, za kterou zodpovědnost máte, a jež je také tím je­diným, na čem záleží: stav vašeho vědomí. Dokud na sebe nedo­kážete vzít zodpovědnost za stav svého vědomí, nemůžete ji nést ani za svůj život.

 

 

RADOST

 

Klid a mír provázející odevzdanou činnost se ve chvíli, kdy z ní zač­nete mít radost, často změní v pocit živosti. Radost je druhou moda­litou osvíceného konání. Na nové zemi nahradí radost chtění jako hlavní motivující sílu lidského konání. Chtění vzniká na základě iluze ega, že existuje odděleně od zbytku vesmíru, i od síly stojící za veškerým stvořením. Skrze radost se s ní můžete naopak spojit.

Jakmile se přestanete soustředit na minulost a budoucnost a uči­níte ústředním bodem svého života přítomný okamžik, vaše schopnost radovat se z toho, co děláte -as tím i kvalita vašeho ži­vota - se výrazně zvýší. Radost je dynamickým projevem Bytí. Když si tvůrčí energie vesmíru uvědomí sama sebe, projeví se jako radost. Nemusíte tedy čekat na nic „smysluplného", abyste si mohli začít užívat to, co děláte. Radost je dostatečně smysluplná sama o sobě. Čekání na to, až jednou konečně začnete „žít", plyne z jedné z nejrozšířenějších iluzí nevědomí. Expanze, růst a pozi­tivní náboj mohou do vašeho života přijít až tehdy, když dokážete ocenit to, co už máte a co děláte právě teď, místo abyste stále če­kali na něco lepšího. K tomu, abyste měli radost z toho, co děláte, nepotřebujete svolení své mysli. Ta má vždy spoustu námitek, proč to nejde. „Teď ne," bude se snažit bránit. „Copak nevidíš, ko­lik mám práce? Na tohle nemám čas. Možná zítra..." Jenže zítra bude tvrdit to samé. Vaší jedinou šancí je začít si užívat to, co dě­láte právě teď, v přítomném okamžiku.

Když řeknete, že vám nějaká činnost přináší radost, je to mylný pohled na věc. To by totiž znamenalo, že radost přichází z toho, co děláte, jenže tak to není. Radost proudí do toho, co děláte, a tedy i do tohoto světa, z hloubky vašeho nitra. Pocit, že vám radost při­náší určitá činnost, je celkem běžná, ale velmi nebezpečná iluze, protože tak snadno uvěříte, že radost najdete ve vnějším světě - ve věcech a činnostech. Radost a štěstí pak hledáte kolem sebe. Tam ji ale nemůžete nalézt. To je důvod, proč mnoho lidí žije v trvalé nespokojenosti. Svět jim nedává to, co si myslí, že potřebují.

Jaký je tedy vztah mezi tím, co děláte, a pocitem radosti? Ra­dost budete mít z každé činnosti, při které dokážete být plně pří­tomní a která nebude pouze prostředkem k dosažení cíle. Ve sku­tečnosti si však neužíváte danou činnost, ale intenzivní pocit živosti, který při ní vnímáte. Tato živost je tím, čím jste. To zna­mená, že když něco děláte rádi, je to proto, že při tom zažíváte ra­dost z Bytí v její dynamické podobě. Je to způsob, jak se pomocí oblíbené činnosti spojit s tvůrčími silami celého vesmíru.

Pomocí následujícího duchovního cvičení můžete vnést do svého života více tvůrčí energie. Napište si seznam každoden­ních činností, které musíte často vykonávat, včetně těch, jež vám připadají nezajímavé, nudné, únavné, nepříjemné nebo stresující. Nepište tam ale nic, co skutečně nenávidíte. To jsou činnosti, které můžete buď přijmout, nebo je nedělat. Na se­znam můžete napsat i cestu do práce a z práce, nákup potravin, praní prádla, nebo cokoliv z běžných povinností, co vás unavu­je nebo stresuje. Pak, kdykoliv se těmto činnostem budete věno­vat, se snažte zůstat bdělí. Buďte při nich plně přítomní a vní­mejte ten bdělý, živý klid v pozadí. Brzy zjistíte, že cokoliv, co děláte ve stavu zvýšené pozornosti a uvědomění, není stresující, únavné, ani nepříjemné, ale že při tom cítíte radost. Abychom byli přesní, ve skutečnosti nemáte radost z vykonávané vnější činnosti, ale z vnitřní dimenze Bytí, kterou při dané činnosti vnímáte. Dokázali jste nalézt radost z Bytí v tom, co děláte. Po­kud máte pocit, že váš život nemá význam nebo že je příliš ná­ročný a únavný, je to proto, že jste do něj ještě nevnesli dimen­zi radosti z Bytí. Být vědomý v tom, co děláte, se zatím nestalo vaším hlavním cílem.

Nová země postupně vznikne tak, že pro stále víc lidí bude hlavním smyslem života přinášet na tento svět světlo vědomí a každá činnost pro ně bude především nástrojem vědomí.

Radost z Bytí je radostí z plného vědomí.

Probuzené vědomí pak převezme od ega vládu nad vaším živo­tem. Možná pak zjistíte, že činnost, jíž jste věnovali mnoho času, se najednou sama od sebe - posílená vědomím - změní v něco mnohem hlubšího.

Někteří lidé, kteří svou tvůrčí činností obohacují životy mnoha dalších, prostě dělají to, co mají rádi, aniž by se snažili něčeho do­sáhnout nebo se něčím stát. Teď mluvím například o umělcích, spisovatelích, vědcích, učitelích a architektech nebo těch, kteří se snaží zavést nové ekonomické nebo sociální struktury (osvícený obchod). Někdy bývá sféra jejich vlivu zpočátku malá, ale pak, náhle nebo postupně, naplní jejich konání tvořivá síla a jejich činy překonají jejich vlastní představy a osloví bezpočet dalších lidí.

Pokud je to i váš případ, dejte si pozor, aby vám to nestouplo do hlavy, protože tam se pravděpodobně skrývá zbytek vašeho ega. Nezapomeňte, že jste stále pouhým člověkem. Výjimečné je to, co pochází skrze vás - vaše esence. Tu ale sdílíte se všemi bytostmi. Pferský básník a súfijský mistr čtrnáctého století, Hafiz, tuto pravdu překrásně vyjádřil slovy: „Jsem dírkou na flétně, skrze kterou muže proudit dech Krista. Naslouchejte té hudbě."

 

 

NADŠENÍ

 

Existuje ještě jeden způsob tvůrčího projevu vědomí, jejž mohou zažívat lidé, kteří se neodklánějí od vnitřního smyslu života - pro­buzení. Jednoho dne se probudí s jistotou, že našli vnější cíl svého života. Mají jasnou vizi, neboli záměr, a vytrvale se ho snaží usku­tečnit. Jejich cíl nebo vize jsou obvykle nějak spojeny s tím, co mají rádi, s jejich oblíbenou činností. A právě proto mohou zažívat třetí modalitu osvícené činnosti: nadšení.

Nadšení můžete cítit tehdy, když si skutečně užíváte to, co dělá­te, a zároveň máte nějaký cíl nebo vizi s tím spojenou. Jakmile dáte své oblíbené činnosti cíl, vaše energetické pole, konkrétně jeho vibrační frekvence, se najednou změní. K potěšení a radosti se tak přidá určité množství něčeho, co lze nazvat strukturálním napětím, a vznikne nadšení. Pokud dokážete naplnit svou tvůrčí činnost nadšením, získáte obrovské množství energie. Budete jako šíp, který si užívá let ke svému cíli.

Přihlížejícím se může zdát, že jste ve stresu, ale intenzivní na­dšení nemá se stresem nic společného. Ve stresu se ocitnete až teh­dy, když pro vás cíl začne být mnohem důležitější než cesta k němu - konání samotné. Naruší se rovnováha mezi radostí a strukturálním napětím a ručička vah se nakloní směrem k tomu druhému. Jakmile začnete pociťovat stres, je to znamení, že jste ztratili spojení s tvůrčími silami vesmíru a ke slovu se opět hlásí vaše ego. Začne na vás tlačit silou egoického chtění a nutit vás, abyste bojovali a „tvrdě šli za svým". Stres dokáže spolehlivě zni­čit jak kvalitu, tak efektivnost vaší činnosti. Je také velmi často doprovázen negativními emocemi jako např. úzkostí nebo vzte­kem, jež jsou pro tělo „toxické". Poslední dobou se zjišťuje, že stres je jednou z hlavních příčin vzniku degenerativních onemoc­nění, jako je rakovina nebo onemocnění srdce.

Nadšení je na rozdíl od stresu tvořeno energií o vysoké frekven­ci, jež rezonuje s tvůrčími silami vesmíru. To je důvod, proč Ralph Waldo Emerson říká: „Nic velkého nebylo nikdy dosaženo bez nadšení." Slovo entusiasmus pochází z řečtiny - a skládá se ze dvou slov, jež obě znamenají Bůh: en a theos. Odvozené slovo ent-housiazein znamená „být posedlý bohem". Když děláte něco s na­dšením, plní entusiasmu, zjistíte, že na to nejste sami. Ve skuteč­nosti nic významného ani sami udělat nemůžete. Déletrvající nadšení provází vlna tvořivé energie, na kterou stačí „nasednout".

Nadšení posiluje vše, co děláte. Lidé, kteří k této síle ještě ne­nalezli cestu, mohou na „vaše" úspěchy hledět s úžasem a mylně šije spojovat s tím, kdo jste. Vy však budete vědět to, co tvrdil už Ježíš: „Sám od sebe nemohu dělat nic." Na rozdíl od egoického chtění, které vždy vyvolává odpor úměrný intenzitě chtění, nadše­ní nikdy „nejde proti". Je nekonfliktní. Nevytváří vítěze, ani pora­žené. Jeho podstatou je přijetí, ne odmítání. Nesnaží se ostatní vy­užívat, ani jimi jakkoliv manipulovat, protože nepotřebuje získat žádnou energii - má k dispozici veškeré tvořivé síly vesmíru. Ego vždy hledá, kde by si mohlo něco vzít, v nadšení rozdáváte z hoj­nosti. Když s nadšením překonáváte překážky v podobě nepříznivých situací nebo lidí neochotných ke spolupráci, nikdy s nimi ne­bojujete. Buď je obejdete, nebo změníte jejich odmítavý postoj na podporující tím, že jim ustoupíte a/neboje přijmete - z odpůrců se tak stanou vaši přátelé.

Nadšení a ego se vzájemně vylučují. Přítomnost jednoho au­tomaticky znamená nepřítomnost druhého. Nadšení ví, kam směřuje, ale zároveň je v neustálé jednotě s přítomným okamži­kem, zdrojem jeho živosti, radosti a síly. V nadšení nic „nechce­te", protože vám nic nechybí. Žijete v harmonii, a ať je vaše čin­nost jakkoliv dynamická, neztrácíte se v ní. Uprostřed jakéhokoliv dění v sobě neustále vnímáte prázdný, ale neuvěři­telně živý prostor, oázu klidu ve víru dění. Je zdrojem všeho, nic z toho sejí však nedotýká.

Skrze nadšení se můžete spojit s tvůrčím, rozpínavým princi­pem vesmíru, aniž byste se ztotožnili s jeho dílem, světem forem - tzn. bez ega. Když se přestanete se světem forem ztotožňovat, přestanete na něm lpět, čímž se zbavíte jedné z hlavních příčin utrpení. Jakmile vlna tvořivé energie opadne, strukturální napěli se sníží, ale radost z toho, co děláte, ve vás zůstane. Nikdo ne­může žít v nadšení trvale. Později možná přijde nová vlna tvůrčí energie a nadšení.

Jakmile začnete směřovat zpátky, k rozpadu své formy, moc nadšení už nezažijete. Entusiasmus je spojen s růstem, s expanzivní fází života. Během „návratu domů" se můžete spojit s Životem jen pomocí odevzdání se.

Když to shrneme, radost z vykonávané činnosti ve spojení s vizí nebo cílem vytváří nadšení. Ale i když máte nějaký cíl, musí zů­stat přítomná činnost vaším hlavním zájmem, jinak ztratíte spoje­ní s vnitřním smyslem vesmíru. Ujistěte se, že váš cíl nebo vize nejsou jen nafouknutým obrazem sebe sama, a tudíž skrytou for­mou ega, COŽ touha stát se filmovou hvězdou, slavným spisovate­lem nebo bohatým podnikatelem zcela určitě je. Vaším cílem by také nemělo být něco vlastnit - rezidenci s výhledem na moře, vlastní firmu nebo deset milionů dolarů v bance. Nafouknutý ob­raz sebe sama i představa, že něco vlastníte, jsou jen statické cíle, které vás příliš neposílí. Snažte se, aby vaše cíle byly dynamické, aby se týkaly činnosti, jíž se zabýváte a která vás spojuje s ostatní­mi lidmi i s celkem. Místo abyste si představovali, že budete slav­ným umělcem nebo úspěšným spisovatelem, snažte se raději svou prací inspirovat a obohatit co nejvíc lidí. Vnímejte sami sebe jako bránu, skrze kterou proudí energie z neviditelného Zdroje veške­rého života ve prospěch všech.

Váš cíl nebo vize se tak stanou realitou, prozatím jen ve vašem nitru, na úrovni myšlenek a pocitů. Nadšení je síla, která dokáže přenést vaši vizi do hmotného světa. Tak lze využívat mysl tvůr­čím způsobem, bez jakéhokoliv chtění. Zhmotnit můžete jen to, co už máte, ne to, co chcete. K tomu se sice můžete dopracovat tvr­dou prací plnou stresu, ale to není cesta nové země. Už Ježíš mlu­vil o tvůrčím využití mysli a vědomé manifestaci forem, když ří­kal: „Věřte, že všechno, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno a budete to mít."

 

 

OCHRÁNCI VIBRACÍ

 

Rozpínání do světa forem se neprojevuje u všech lidí se stejnou intenzitou. Jsou lidé, kteří cítí silné nutkání něco budovat, vytvá­řet, do něčeho se zapojit, něčeho dosáhnout nebo nějak změnit chod světa. Jestliže jsou nevědomí, ovládne jejich touhy ego a vy­užije energii tvůrčí fáze pro své účely. Tím je připraví o velkou část tvořivé energie, již mají k dispozici, takže se musí spolehnout jen na vlastní úsilí. U vědomých lidí se silná rozpínavost projevu­je tvůrčí činností. U ostatních se přirozená rozpínavost vyčerpá v dospívání a dál vedou obyčejný, na první pohled pasivní a rela­tivně poklidný život.

Tito lidé se přirozeně orientují spíše směrem dovnitř, do svého nitra nezaměřují tolik pozornosti do světa forem. Jako by se toužili „vrátil domů". Nesnaží se tolik zapojovat do vnějšího dění a netouží měnit svět. Pokud mají nějaké ambice, většinou se spokojí se něčím, co jim zajistí určitý stupeň nezávislosti. Někteří mohou mít pocit, že do tohoto světa nepatří. Většinou jim stačí, když si najdou bezpečné útočiště, kde mohou vést relativní klidný život, a práci s pravidelným příjmem nebo malou živnost. Některé může lákat život v komunitě nebo dokonce v klášteře. Z některých se mohou stát odpadlíci a žít na okraji společnosti, od které se „tolik" odlišují. Jiní propadnou drogám, protože jim život na tomto světě připadá příliš bolestivý. Nebo se nakonec stanou léčiteli a duchovními učiteli, neboli učiteli Bytí.

V minulých dobách by je lidé nejspíš považovali za hloubavé. V současné společnosti pro ně, zdá se, není místo. Pro nově vznika­jící zemi je jejich role však nepostradatelná, protože jsou jeho tvůr­ci, jsou reformátory toho starého. Jejich úkolem je udržovat na Zemi vibrace nového vědomí. Já je nazývám ochránci vibrací. Jsou tu, aby skrze každodenní běžnou činnost, kontaktem s ostatními, ale i „pouhým bytím" vytvářeli a udržovali nový stav vědomí.

Tímto způsobem dávají i zdánlivě bezvýznamným věcem hlu­boký význam. Jejich úkolem je přinést na tento svět ticho a prázd­ný prostor tím, že budou trvale, při jakékoliv činnosti, plně pří­tomní. Ve všem, co dělají, je obsaženo vědomí a tudíž i kvalita a hloubka. Jejich cílem je dělat všechno s posvátnou úctou. A stej­ně jako je každý člověk nedílnou součástí kolektivního vědomí lidstva, i oni ovlivňují svět svými životy mnohem víc, než je na první pohled vidět.

 

 

NOVÁ ZEMĚ NENÍ UTOPIE

 

Není vidina nové země jen další utopickou vizí? Vůbec ne. Všech­ny utopické vize mají jedno společné: mentální představu úžasné, bezpečné budoucnosti, kde budou všichni žít v míru a harmonii, bez jakýchkoliv problémů. Takových vizí už jste jistě poznali spoustu. Některé skončily zklamáním, jiné katastrofou.

Základem každé takové vize je vždy hlavní strukturální dys­funkce starého vědomí: víra, že v budoucnosti lze najít spásu. Bu­doucnost však existuje pouze v myšlenkách, takže když hledáte spásu v myšlenkách, nevědomě ji hledáte ve své mysli. Jste při­poutáni ke světu forem - chyceni v pasti ega.

„A viděl jsem nové nebe a novou zemi," je psáno v bibli. Zákla­dem nové země je nové nebe - probuzené vědomí. Svět - vnější re­alita ~ je pouze jeho odrazem. Vznik nového nebe a tím i nové země však nejsou událostmi, jež se mají stát v budoucnosti, a tím nás osvobodit. Nic z toho, co se má stát v budoucnosti, vás neosvobodí. Tu moc má pouze přítomný okamžik. V okamžiku, kdy si to uvědomíte, se probudíte. Probuzení v budoucnosti je nesmysl, pro­tože probuzení je uvědomění si Přítomnosti. A stejně tak i nové nebe, probuzené vědomí, není nic, čeho lze dosáhnout v budouc­nosti. Nové nebe a novou zemi v sobě můžete objevit právě teď, v tomto okamžiku. Když se tak nestane, zůstanou jen pouhou myš­lenkou v hlavě. Co řekl Ježíš svým žákům? „Vždyť království Boží je mezi vámi."

V kázání na hoře Ježíš předpověděl něco, čemu dodnes rozu­mí jen málokdo. Řekl: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví." V jiné verzi bible je „tichý" překládáno jako „po­korný". Kdo jsou ti tiší neboli pokorní, kteří mají zdědit zemi?

Pokorní jsou lidé bez ega. Ti, kteří si uvědomili, že jejich sku­tečnou podstatou a esencí je vědomí, které je společné všem život­ním formám. Žijí v odevzdání a uvědomují si svou jednotu s cel­kem i se Zdrojem. Jsou ztělesněním probuzeného vědomí, jež má tu moc změnit celý svět, včetně přírody, protože život na této pla­netě je od lidského vědomí neoddělitelný - navzájem se ovlivňují. V tomto smyslu tiší, neboli pokorní, zdědí zemi.

Na Zemi právě teď vzniká nový druh života jste to vy!