Vnitřní prostor

 

 

Obsah:

 

VĚDOMÍ HMOTY A VĚDOMÍ PRÁZDNÉHO PROSTORU

„POD" A „NAD" MYŠLENKAMI

TELEVIZE

UVĚDOMTE SI SVŮJ VNITŘNÍ PROSTOR

SLYŠÍŠ TU BYSTŘINU?

SPRÁVNÁ REAKCE

VNÍMEJTE, ALE NEPOSUZUJTE

KDO VNÍMÁ?

DECH

ZÁVISLOSTI

VĚDOMI VNITŘNÍHO TĚLA

VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ PROSTOR

VŠÍMEJTE SI MEZER

ABYSTE NAŠLI SAMI SEBE, MUSÍTE NĚCO OBĚTOVAT

TICHO

 

 

 

 

Podle starého súfijského příběhu žil kdysi dávno v jedné zemi na Středním východě král, který se neustále zmítal mezi štěstím a zoufalstvím. Dokázala ho rozčílit i sebenepatrnější věc, a štěstí vždy velmi rychle vystřídalo zklamání a beznaděj. Až to jednoho dne krále přestalo bavit. Rozhodl se, že najde způsob, jak z toho ven. Dal poslat pro jednoho moudrého muže, o kterém se říkalo, že je osvícený. Když ten muž přišel, král mu řekl: „Chci být jako ty. Poraď mi, prosím, co mám udělat, abych byl také tak klidný, vyrovnaný a moudrý. Dám ti za odměnu, oč mě požádáš."

A ten moudrý muž řekl: „Možná ti mohu pomoci. Ale stálo by to tolik, že by ani celé království nestačilo. Proto, pokud dovolíš, ti to dám jako dar/4 Král souhlasil a mudrc odešel.

 

Vrátil se až za několik týdnů a donesl králi zdobenou skříňku z nefritu. Král ji otevřel a uvnitř našel zlatý prsten. Bylo na něm vyryto: I toto pomine. „Co to má znamenat?" zeptal se král. „Nos tento prsten, a kdykoliv se něco stane, přečti si, co je na něm na­psáno, dřív než vyslovíš jakýkoliv soud, než začneš danou událost považovat za špatnou, nebo dobrou. Jen tak si uchováš klid."

 

I toto pomine. Co je na těch slovech tak zvláštního, že mají ta­kovou moc? Na první pohled je jasné, že ačkoliv mohou přinést úlevu v nepříjemných životních situacích, zmenší i radost z těch příjemných, jako by říkala: „Moc se neradujte, stejně to nebude tr­vat příliš dlouho.

 

Plný význam těchto slov začne být zřejmý, když se nad nimi za­myslíte.

Příběh o prstenu je o pomíjivosti, která, pokud si ji uvědomujete, vede k nepřipoutanosti. Přijetí, neposuzování a nepřipoutanost jsou tři sestry pravé svobody a osvíceného života.

 

Rada vyrytá do prstenu nás nenabádá, abychom si neužívali to dobré, co k nám v životě přichází. Jejich smyslem ani není přinést úlevu v neštěstí. Mají daleko hlubší význam. Jejich smyslem je upozornit nás na pomíjivost každé situace, jež je následkem pomí­jivosti všech forem - dobrých i špatných. Jakmile si začnete uvě­domovat pomíjivost všech forem, přestanete k nim být připoutáni a už se s nimi nebudete tolik ztotožňovat. Být nezaujatý nezname­ná, že byste si nemohli užívat to dobré, co svět nabízí. Vlastně si to tak užijete ještě mnohem víc. Jakmile jednou přijmete pomíjivost všech věcí a nevyhnutelnost změn, budete si užívat příjemných stránek života, dokud trvají, aniž byste se báli, že skončí, a nebu­dete šije kazit ani obavami z budoucnosti. Nepřipoutaní se budete na všechny události ve svém životě dívat z nadhledu a nezabřednete do nich. Budete jako astronaut, který se dívá na naši modrou planetu obklopený dálkami vesmíru a uvědomuje si paradoxní pravdu: Země je jedinečná a zároveň bezvýznamná. Uvědomění si "i toto pomine" vám přinese odpoutání a klid a spolu s nimi vstou­pí do vašeho života nový rozměr - vnitřní prostor. Přístup k této dimenzi získáte díky nepřipoutanosti, neposuzování a vnitřnímu přijetí.

 

Jakmile se přestanete ztotožňovat se světem forem, vaše vědo­mí - což jste vy - se osvobodí z pasti forem. Toto osvobození jde ruku v ruce se vznikem prostoru ve vašem nitru, který budete po­ciťovat jako klid a hluboký vnitřní mír, dokonce i tehdy, když se vám bude dít něco „špatného". I toto pomine. Jako by kolem té události vznikl prázdný prostor - získate od ní odstup. Stejný odstup získáte i od svých emocí a bolesti. Kromě toho vzniknou mezery i mezi vašimi myšlenkami. V těchto mezerách budete za­žívat hluboký vnitřní klid, jenž není „z tohoto světa", protože svět je tvořen formami a klid pochází z prázdného prostoru. A tento klid je Bůh.

 

Nyní si můžete užít a ocenit věci tohoto světa, aniž byste jim přikládali důležitost a význam, které nemají. Můžete se svobodně účastnit tance stvoření a být aktivní, aniž byste se poutali ke svým výtvorům a kladli na svět nesmyslné požadavky jako: uspokoj mě, udělej mě šťastným, zařiď, ať se cítím bezpečně, řekni mi, kdo jsem. Tohle vám svět dát nemůže, a proto, jakmile se vzdáte svých nesplnitelných očekávání, všechno utrpení, jež si vytváříte jen vy sami, skončí. Všechno utrpení vzniká přeceňováním forem a opo­míjením vlastního nitra. Pokud tato dimenze součástí vašeho živo­ta je, můžete si věci, zážitky i smyslové potěšení užívat, aniž bys­te se v nich ztráceli a zůstali k nim připoutaní, jinými slovy, aniž byste se stali na světě závislí.

 

Slova i toto pomine popisují realitu, ve které žádné formy ne­trvají věčně. Tím, že upozorňují na jejich pomíjivost, upozorňují i na to věčné, protože pouze to věčné ve vás dokáže rozpoznat pomíjivé.

 

Když přestanete vnímat dimenzi prázdného prostoru, nebo po­kud ji nikdy nepoznáte, věci tohoto světa pro vás budou mít abso­lutní důležitost, vážnost a tíhu, kterou ve skutečnosti nemají. Když se na svět podíváte z perspektivy neviditelného Bytí, bude vám připadat jako hrozivě vyhlížející místo plné zoufalství a beznadě­je. Pisatel Starého zákona to tak musel cítit, když napsal: „Všech­ny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět."

 

 

 

VĚDOMÍ HMOTY A VĚDOMÍ PRÁZDNÉHO PROSTORU

 

 

Životy většiny lidí jsou přeplněné věcmi: hmotnými věcmi, věcmi, které mají udělat, nebo věcmi, o nichž přemýšlejí. Jejich životy jsou jako dějiny lidstva, o kterých Winston Churchill prohlásil: „Jedna zatracená věc za druhou..." Jejich mysl je přetížená myš­lenkami -jedna bez ustání střídá druhou. Tato dimenze vědomí -vědomí hmoty - je převážnou realitou většiny lidí, což je důvod, proč jsou tak nevyrovnaní. Aby se na naší planetu vrátila duševní rovnováha a lidstvo tak mohlo naplnit svůj osud, je třeba vědomí hmoty vyvážit vědomím prostoru. Vědomí prostoru je další evo­luční fází vývoje lidstva.

 

Vědomí prostoru znamená, že kromě vědomí hmoty - jež se vždy redukuje na smyslové vnímání, myšlenky a emoce - existuje ještě cosi jako „spodní proud vědomí". Slovo vědomí napovídá, že vnímáte nejen věci (předměty) samotné, ale také to, že je vnímáte. Jde o to, abyste dokázali vnímat, co se děje ve světě kolem vás, a uvnitř přitom zůstat klidní a bdělí. Tuto schopnost v sobě má každý, ale jen málokdo si ji uvědomuje. Občas se na ni snažím upozornit, když se lidí ptám: „Cítíte ve svém nitru Přítomnost?"

 

Vědomí prostoru nepředstavuje jen osvobození od ega, ale také nezávislost na hmotném světě. Je to duchovní dimenze, jež může změnit tento svět a učinit ho smysluplným.

 

Kdykoliv vás rozčílí nějaká událost, osoba nebo situace, příčina vašeho rozrušení není v dané události, osobě, ani situaci, ale v tom, že se na věc díváte ze špatného úhlu - ne z perspektivy vě­domí prostoru. Jste lapeni ve vědomí hmoty a neuvědomujete si věčnou dimenzi vědomí vnitřního prostoru. Slova I toto pomine na ni upozorňují a měla by vám ji připomínal.

 

Další hluboká, vnitřní pravda se skrývá v tomto tvrzení: „Příči­na mého vzteku je vždy jinde, než si myslím."

 

 

 

„POD" A „NAD" MYŠLENKAMI

 

 

Když jste velmi unavení, můžete zažít stav, kdy jste mnohem klidnější a uvolněnější než obvykle. Je tomu tak proto, že myšle­ní ustoupí do pozadí a přestanou vás pálit vaše nejožehavější problémy. Tělo se připravuje na spánek. Když se napijete alko­holu nebo užijete nějaké drogy (nesmí ovšem aktivovat vaše emoční tělo), můžete se také cítit uvolněnější a bezstarostnější a na chvíli také živější. Můžete začít zpívat nebo tančit, což jsou činnosti, které vždy vyjadřovaly radost z života. Můžete dokon­ce zažít krátké záblesky radosti z Bytí, protože se na chvíli zba­víte kontroly své mysli. To je možná důvod, proč se alkoholu říká také „špiritus" (spiritus znamená latinsky „duch"). Platíte za to ale vysokou cenu - nevědomím. Místo toho, abyste se po­vznesli nad myšlenky, se propadnete pod ně. Ještě několik skle­niček a vrátíte se zpět do říše rostlin.

 

Vědomí prostoru není totéž co „být mimo", i když tyto dva sta­vy mají něco společného. V obou se dostáváte za myšlenky -v prvním nad ně, v druhém pod ně. Z hlediska evoluce vědomí je první stav krokem vpřed, druhý krokem zpět, do stavu, který je už dávno překonaný.

 

 

 

TELEVIZE

 

 

Sledování televize je pro většinu lidí po celém světě nejoblíbenější činností, nebo spíše nečinností v jejich volném čase. Každý prů­měrný Američan stráví za svůj šedesátiletý život patnáct let před televizní obrazovkou. V mnoha zemích jsou tato čísla podobná.

 

Lidé všeobecně považují sledování televize za „odpočinek". Zkuste se někdy pozorovat a zjistíte, že během toho, co sledujete nějaký pořad, se vaše mysl postupně zklidňuje, až se dostanete do stavu, kdy vám hlavou neproběhne žádná myšlenka, zatímco na obrazovce se střídají diskusní a soutěžní pořady se seriály a rekla­mami. S televizí nejenže zapomenete na své problémy, ale dočasně i sami na sebe - a co může být víc uvolňující?

 

Sledováním televize však v sobě bohužel nevytvoříte žádny vnitřní prostor a nestanete se více přítomní. Vaše mysl sice přestane vytvářet vlastní myšlenky, ale přijme myšlenkovou aktivitu televizní show. Napojí se na televizní odnož kolektivní mysli a začne „myslet" její myšlenky. Stane se pasivní, ale jen v tom smyslu, že přestane vytvářet své vlastní myšlenky. Průběžně však přijímá myšlenky a obrazy přicházející přes televizní obrazovku. Dostáváte se tak do pasivního transu ne nepodobného hypnóze, kdy jste velmi vnímaví. Proto služby televize využívá jí manipulátoři „veřejného mínění" - politici, zájmové skupiny a reklamní společnosti - ochotní zaplatit miliony dolarů za to, aby vás mohli zastihnout ve stavu vnímavého nevědomí. Jejich cílem je, aby se jejich myšlenky staly vašimi myšlenkami, a ob­vykle se jim to daří.

 

Při sledování televize mívá člověk sklon klesnout pod úroveň myšlenek spíše než povznést se nad ni. V tom je televize podob­ná alkoholu a některým dalším drogám. Zbavuje sice částečně břímě myšlení, ale bere si za to vysokou daň: ztrátu vědomí. Stejně jako výše uvedené drogy je také vysoce návyková. Vez­mete do ruky ovladač, abyste ji vypnuli, a vzápětí se přistihnete, jak přepínáte na další kanál. Uběhne další půlhodina nebo hodi­na a vy se pořád ještě díváte, stále přepínáte mezi kanály.

 

Jediné tlačítko, které váš prst nedokáže stisknout, je „VYPNOUT". Dí­váte se dál, většinou ne proto, že by vás něco upoutalo, ale na­opak proto, že vás ještě nic nezaujalo. Jakmile vás televize chy­tí, platí, že čím je program banálnější, čím víc postrádá smysl, tím je návykovější. Pokud televize ukazuje něco zajímavého a smysluplného, nutí vaši mysl, aby přemýšlela sama. A to je mnohem vědomější aktivita než televizní trans. Vaše pozornost pak není rukojmím obrazovky.

 

Náplň programu, pokud má alespoň nějakou kvalitu, může do jisté míry vyvážit, a někdy i převážit, hypnotické, otupující účinky televizního média. Existují samozřejmě programy, které mnoha lidem velice pomohly; změnily jejich život k lepšímu, otevřely jim srdce a pomohly jim být více vědomými. Dokonce i některé komediální pořady, ačkoli nepojednávají o ničem zvláštním, mohou mít duchovní přínos v tom, že ukazují lid­skou pošetilost a ego. Učí nás nebrat nic smrtelně vážně, přistu­povat k životu s nadhledem, a především nás učí smát se. Smích je mimořádně osvobozující a léčivý. Většinu televizních stanic však řídí lidé zcela zotročení egem, a proto zůstává skrytým po­sláním televize ovládat lidi tím, že je uspává, jinými slovy, činí je nevědomými. Přesto televize skýtá obrovský a dosud jen málo využitý potenciál.

Vyhněte se programům a reklamám, které vás budou bombar­dovat rychlým sledem krátkých záběrů, někdy dokonce kratších než dvě sekundy. Nadměrné sledování televize, a zvláště tako­vých pořadů, má za následek poruchy soustředění, mentální po­ruchu, s níž mají problémy miliony dětí po celém světě. Jestliže se na jednu věc dokážete soustředit jen velmi krátkou dobu, bu­dou všechny vaše vjemy i vztahy povrchní a nepřinesou vám do­statečné uspokojení. Cokoliv budete dělat v tomto stavu, bude postrádat hloubku, protože hloubka vyžaduje vaši pozornost.

 

Při častém a dlouhém sledování televize nejenže se stáváte ne­vědomými, ale také pasivnějšími a přicházíte o velké množství energie. Proto si raději, než abyste se dívali náhodně na to, co zrovna běží, pořady pečlivě vybírejte. A kdykoliv si vzpomene­te, vnímejte své nitro, život ve svém těle. Nebo si můžete čas od času uvědomit svůj dech a v pravidelných intervalech odtrhněte oči od obrazovky, aby vás zcela nepohltila. Nezvyšujte hlasitost víc, než je nutné, aby televize nepřehlušila všechno ostatní. Bě­hem reklam můžete zvuk vypnout úplně. Také nechoďte spát těs­ně po tom, co jste televizi vypnuli, nemluvě o tom, že byste u ní usínali.

 

 

 

UVĚDOMTE SI SVŮJ VNITŘNÍ PROSTOR

 

 

Možná, že už se vaše myšlení občas na chvíli zastaví, aniž byste si to uvědomovali. Vědomí fascinovanému vnějším drním a navyklému ztotožňovat se výhradně s formou, neboli vědomi hmoty, bude zpočátku připadat uvědomování si prostoru jako holý nesmysl. To ale v důsledku znamená, že si nejste schopni uvědomovat sami sebe, protože neustále vnímáte něco jiného. Trvale se necháváte rozptylovat formou. Dokonce i když se vám zdá, že se zabýváte sami sebou, vnímáte se jako objekt, jako myšlenkovou formu, takže se zabýváte opět jen myšlenkami, a nikoli sami sebou.

Když se dozvíte, že existuje nějaký vnitřní prostor, možná ho v sobě začnete hledat, ale protože po něm budete pátrat jako po nějakém předmětu nebo zkušenosti, jak jste zvyklí, nenajdete ho. To je problém všech, kteří se snaží o duchovní uvědomění nebo osvícení. Proto Ježíš říká: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: "Hele, je zde" anebo "Hle, je tam." Vždyť království Boží je mezi vámi."

 

Pokud nejste většinu dne mrzutí, naštvaní, v depresi, plní úz­kosti nebo beznaděje, nebo se neužíráte nějakou jinou negativní emocí, pokud se dokážete těšit z obyčejných věcí, jako je bubno­vání deště nebo kvílení meluzíny, pokud dokážete ocenit krásu mraků plujících po obloze nebo být čas od času sami, aniž byste se cítili osamělí nebo potřebovali neustálé podněty a rozptýlení, pokud nabídnete pomoc cizímu člověku, aniž byste očekávali vděk... pak to znamená, že se ten prostor ve vás již otvírá, i když možná jen v krátkých přestávkách mezi jinak nepřetržitým myšle­ním. Najednou začnete mít dobrý pocit, uvnitř se vám rozlije hlu­boký klid. Intenzita těchto pocitů může kolísat od nenápadných, sotva znatelných pocitů spokojenosti v pozadí až po záblesky Bytí, jež moudří muži dávné Indie nazývali ánanda. A protože jste zvyklí zaměřovat pozornost jen na formu, pravděpodobně je vnímáte jen nepřímo. Lide, kteří dokáži vidět krásu, ocenil proste věci a chovat se láskyplně k ostatním, mají některé společné rysy - spokojenost, klid a živost - bez nichž by toho nebyli schopní.

 

Kdykoliv budete zažívat krásu, laskavost nebo jakékoliv dobro, zaměřte svou pozornost do svého nitra, na pozadí vašeho prožívá­ní. Nedělejte to však tak, jako byste něco hledali. Nemůžete to na­jít a říct: „Mám to," ani to uchopit myslí a nějak to popsat. Je to jako čistá obloha, bez jediného mráčku. Nemá to žádnou formu. Je to prostor, klid, sladkost Bytí, je to něco mnohem víc, než do­káží vyjádřit tato slova, jež skutečnost jen naznačují. Jakmile to budete schopni vnímat přímo, ve svém nitru, prohloubí se to. Tak­že kdykoliv něco oceníte - zvuk, pohled, dotyk - kdykoliv uvidíte krásu nebo pocítíte náklonnost k nějakému člověku, snažte se vní­mat i pozadí těchto pocitů, vnitřní prostor, jenž je jejich zdrojem.

 

Mnoho básníků i mudrců vypozorovalo, že skutečné štěstí já ho nazývám radost z Bytí - se skrývá v obyčejných věcech. Větši­ně lidí v jejich honbě za něčím „významným" uniká to „bezvý­znamné", jež ve skutečnosti až tak bezvýznamné být nemusí. Filo­sof Nietzsche ve vzácné chvilce hlubokého klidu napsal: „Jak málo již stačí k štěstí! ...právě nejmenší věci, právě nejtišší a nej­lehčí, zaharašení ještěrky, dech, šustot, oka mžik - málo, toť pod­stata nejlepšího štěstí. Tiše!"

 

Proč je ta „nejmenší" věc zdrojem „největšího" štěstí? Protože skutečné štěstí nevzniká díky nějaké věci nebo události, ačkoliv se to tak na první pohled může zdát. Věci nebo události jsou většinou tak nenápadné a nevýznamné, že zaplní jen malou část našeho vě­domí - zbytek tvoří vnitřní prostor, vědomí bez formy. Vnitřní pro­stor vědomí a to, co jste, vaše podstata Jsou jedno a to samé. Jinými slovy forma „malých" věcí umožňuje existenci prázdného prostoru bez forem. A právě z tohoto vnitřního prostoru, nepodmíněného vě­domí ve vašem nitru, vyvěrá pravé štěstí - radost z Bytí. Abyste si uvědomovali nepatrné a tiché věci, musíte být uvnitř ztišení a dosta­tečně bdělí. Buďte klidní, dívejte se, poslouchejte a buďte přítomní.

 

Existuje ještě jiný způsob, jak najít prostor uvnitř sebe: uvě­domte si své vědomí. Řekněte, nahlas nebo v duchu, „já jsem" a nic k tomu nedodávejte. Pozorujte klid ;i licho, které po tomto prohlášení nastanou. Vnímejte svou přítomnost, nahé, ničím nezahalené bytí, nedotčené mládím nebo stářím, bohatstvím nebo chu­dobou, dobrem a zlem, ani žádnými jinými atributy - prost onu lůno všeho stvoření, všech forem.

 

 

 

SLYŠÍŠ TU BYSTŘINU?

 

 

Zenový mistr a jeden z jeho žáků tiše kráčeli po horské pěšině. Když došli ke starému cedru, posadili se, aby pojedli trochu rýže se zeleninou. Po jídle žák, který ještě nenašel klíč k tajemství zenu, přerušil ticho zvídavou otázkou: „Mistře, jak mohu pronik­nout do zenu?"

 

Ptal se samozřejmě, jak dosáhnout zenového stavu vědomí.

Mistr neodpověděl. Uběhlo pět minut a žák stále, teď už netrpě­livě, čekal na jeho odpověď. Už se chystal položit další otázku, když mistr najednou promluvil: „Slyšíš to zurčení bystřiny?"

 

Žák si do té doby žádného zvuku nevšiml, protože byl příliš za­městnaný přemýšlením o významu zenu. Ve chvíli, kdy začal pátrat po zvuku potoka, se jeho mysl konečně zklidnila. Zpočátku neslyšel nic, ale pak, když myšlení vystřídalo bdělé vnímání, najednou za­slechl z dálky sotva slyšitelné zurčení malého potůčku.

„Ano, už to slyším," hlásil.

 

Mistr zdvihl prst a přísně, ale zároveň vlídně řekl: „Tady začni."

A ohromený žák zažil své první satori - záblesk osvícení. Na­jednou věděl, co je zen, aniž by ho chápal!

 

Vstali a beze slova pokračovali v cestě. Žák jen překvapeně sle­doval, jak svět kolem něj najednou jako by ožil. Měl pocit, jako by vše viděl poprvé. Po chvíli však opět začal myslet, takže vnitřní klid a bdělost zakryly hlučné myšlenky. Znovu se zeptal mistra: „A mistře, co byste odpověděl, kdybych ten potok neslyšel?" Mis­tr zastavil, podíval se na něj, opět zdvihl prst a řekl: „Tady začni."

 

 

 

 

SPRÁVNÁ REAKCE

 

 

Ego se neustále ptá: „Jak mohu využít tuto situaci k tomu, abych uspokojilo své potřeby? Jak se mohu dostat do jiné situace, která uspokojí mé potřeby?"

Přítomnost je stav vnitřní prostornosti. Když jste přítomní, ptá­te se: Jak zareaguji na požadavky této situace, tohoto okamžiku? Vlastně ani necítíte potřebu se na to ptát. Jste klidní, přítomní a otevření všemu, co je. Vnášíte do dané situace nový rozměr, no­vou dimenzi: prostor. Dívejte se a naslouchejte. Tak se situací splynete, stanete se jedním. Když situaci přijmete, místo abyste s ní bojovali, objeví se řešení nebo rozuzlení často samo. Vlastně to nejste vy jako osoba, kdo se dívá a naslouchá, ale bdělé ticho samotné. Pak, pokud je to nutné, uděláte nebo neuděláte, co je po­třeba - potřebné se stane skrze vás. Správná reakce je taková, jež je v souladu s celkem. Když akci dokončíte, zůstanete uvnitř pří­tomní a klidní. Nezačnete skákat s rukama nad hlavou a křičet: „Jóóó!" nebo „Dokázal jsem to!"

 

Veškerá tvořivost vychází z vnitřního prostoru. Jakmile něco vy­tvoříte - dáte tomu formu, měli byste si dát pozor, abyste to nezača­li spojovat se slovy „já" nebo „moje". Uznání za to, co vykonáte, podporuje návrat ega, které velmi rychle zakryje vnitřní prostor.

 

 

 

VNÍMEJTE, ALE NEPOSUZUJTE

 

Většina lidí vnímá svět kolem sebe jen okrajově, zvláště tehdy, když se pohybují v dobře známém prostředí. Hlas v hlavě na sebe upoutá většinu jejich pozornosti. Někteří lidé se proto cítí živější, když cestují a navštěvují neznámá místa, protože když poznávají nové, jejich smyslové vnímání - zažívání - zabere větší část vědo­mí než myšlení. Stanou se přítomnějšími. Jiní zůstanou zcela po­sedlí svou myslí, ať se kolem nich děje cokoliv. Jejich vnímání a zažívaní je pokřiveno neustálými soudy. Takoví lidé, když ně­kam jedou, vlastně lam ani nejsou. Cestuje jen jejich tělo, oni zůstávají tam, kde jsou celý život - ve své hlavě.

 

Taková je realita většiny lidí: jakmile něco zaznamenají, jejich falešné já - ego - se to hned snaží pojmenovat, vysvětlit, porovnal s něčím jiným, rozhodnout, jestli se jim to líbí nebo nelíbí, jestli je to dobré nebo špatné. Jsou uvěznění v myšlenkových formách, ve vědomí hmoty.

 

Dokud nepřestanete věci neustále nevědomě posuzovat a po­jmenovávat, nebo dokud si alespoň nezačnete uvědomovat, že to děláte, nejste duchovně probuzení. Za to, že ve vás může nepozo­rovaně přežívat, vděčí ego právě tomuto posuzování. Kdykoliv to neuděláte nebo si alespoň uvědomíte, že to děláte, přestanete být posedlí myslí a vytvoříte tak v sobě prostor.

 

Vyberte si nějaký předmět, který zrovna máte u sebe - pero, židli, hrnek nebo květinu - a pozorně a se zájmem, možná až zvě­davostí, si ho prohlédněte. Neberte si však nic, co by vám silně připomínalo minulost - kde jste ten předmět koupili, kdo vám ho dal atd. Také si neberte nic, na čem je nějaký nápis, jako např. kni­hu nebo láhev, tím byste jen podpořili myšlení. Pak si ten předmět pozorně, do všech detailů, ale nenucené prohlédněte. Pokud vás napadnou nějaké myšlenky, nenechte se jimi pohltit. Vaším hlav­ním zájmem nejsou myšlenky, ale vnímání jako takové. Dokážete oddělit myšlení od vnímání? Dokážete se dívat, aniž by to hlas mysli komentoval, posuzoval, srovnával nebo se snažil na něco přijít? Zhruba po několika minutách se rozhlédněte po místnosti nebo po svém okolí a svou bdělou pozorností „rozsviťte" každou věc, na níž spočinete pohledem.

 

Pak se zaposlouchejte do zvuků kolem sebe. Poslouchejte je stejným způsobem, jakým jste se rozhlíželi. Možná to budou zvuky přírody - voda, vítr, ptáci, možná zvuky vytvořené člově­kem. Některé budou příjemné, jiné nepříjemné. Snažte seje však nedělit na dobré a špatné. Dovolte každému zvuku být, aniž bys­te jej nějak posuzovali. I v tomto případě se snažte o uvolněné soustředění.

 

Když se budete dívat a naslouchat tímto způsobem, možná za­chytíte jemný a napoprvé sotva znatelný pocit klidu. Někteří lidé to vnímají jako pocit klidu v pozadí. Jiní jako mír nebo hluboký vnitřní klid. Jakmile vaše vědomí není plně pohlcováno myšlením, zůstane jeho část ve svém původním, nepodmíněném, čistém sta­vu bez formy - jako vnitřní prostor.

 

 

 

KDO VNÍMÁ?

 

 

Všechno, co vidíte, slyšíte, cítíte a čeho se dotýkáte, jsou smyslo­vé objekty. Jsou tím, co vnímáte. Kdo je ale vnímající subjekt -kdo to všechno zažívá? Pokud odpovíte zhruba takto: „Jmenuji se Jane Smithová, jsem vedoucí účetní, je mi čtyřicet pět let, jsem rozvedená, matka dvou dětí, Američanka... a ta, která zažívá," ne­máte pravdu, mýlíte se. Jane Smithová a vše, co se ztotožňuje s mentálním konceptem Jane Smithové, jsou jen další předměty vnímání, ne vnímající subjekt.

Každá zkušenost se skládá ze tří složek: smyslových vjemů, myšlenek nebo představ a emocí.

 

Jane Smithová, vedoucí účetní, pětačtyřicetiletá, rozvedená matka dvou dětí, Američanka - to všechno jsou myšlenky, a tedy část toho, co právě zažíváte. Všechno, co o sobě říkáte nebo si myslíte, jsou objekty, ne subjekt. Všechno jsou to zážitky a vjemy, ne to, co je zažívá a vnímá. Můžete přidat tisíc dalších definic sebe sama. Tím sice zvýšíte komplexnost svého obrazu (a spolu s tím i příjem svého psychiatra), ale nedostanete se touto cestou k vní­majícímu, jenž tu byl dřív než jakákoliv zkušenost a bez něhož by žádná zkušenost ani nebyla možná.

 

Takže kdo je ten, kdo to všechno vnímá? Vy - čisté vědomí. A co je vědomí? Tuto otázku nelze zodpovědět. V okamžiku, kdy na ni odpovíte, zkreslujete a překrucujete skutečnost, protože ze subjektu děláte další objekt. Vědomí, tradičně nazývané duchem, nelze po­psat slovy. Pokoušet se o to by byla marná snaha. Všechno vědění vychází z duality - subjekt a objekt, poznávající a poznávané. Po­znávající subjekt - „já" - je ten, bez koho by nemohlo být nic po­znáno, vnímáno, cítěno, ani myšleno. Vše by zůstalo nepoznané, protože „já" nemá žádnou formu. Poznána může být jen forma, ale bez sféry neviditelného Bytí, sféry bez forem, by svět forem neexi­stoval. Je to zářivý prostor, ve kterém svět neustále vzniká a zaniká. Tento prostor je věčným životem, který je. „Já jsem" je věčné, ne­konečné, bezčasé. Vše, co se děje v tomto prostoru, je relativní a do­časné: slast i bolest, zisk i ztráta, narození i smrt.

Největší překážkou při hledání vnitřního prostoru - toho, kdo vnímá - je tak hluboké okouzlení prožitky a okolním děním, že se v nich ztrácíte. Vědomí se ztrácí ve svém vlastním snu. Jste doslo­va lapeni každou myšlenkou, emocí i zážitkem do té míry, že v podstatě trvale sníte. A v tomto stavu setrvává většina lidstva již několik tisíc let.

Vědomí sice nemůžete poznat, ale můžete si ho v sobě začít uvědomovat. Můžete ho vnímat, ať jste kdekoliv, v jakékoliv situ­aci. Můžete ho cítit tady a teď jako svou Přítomnost, jako vnitřní prostor, který vnímá slova z této stránky, než se stanou myšlenka­mi. Je to pocit „já jsem" v pozadí, jenž stojí za vším. Slova, jež si čtete a myslíte, jsou popředí. „Já jsem" je substrát, živná půda pro každý zážitek, myšlenku nebo pocit.

 

 

 

DECH

 

 

Objevujte svůj vnitřní prostor pomocí mezer, jež budete vědomě vytvářet v proudu myšlenek. Bez těchto mezer se vaše myšlení zač­ne opakovat a ztratí tvůrčí jiskru. Přesně to se stalo většině lidí. Ne­musíte se starat o to, jak jsou tyto mezery dlouhé. Někdy postačí i pár vteřin. Postupně se budou prodlužovat samy od sebe, nemusíte pro to vyvíjet žádné úsilí. Daleko důležitější než jejich délka je je­jich četnost, měla by jimi být prošpikovaná vaše každodenní rutinní činnost i myšlení.

 

 

 

Nedávno mi někdo přinesl prospekt jedno duchovni organizace. Prohlédl jsem si jej a byl jsem ohromen pestrou nabídkou nejrůznějších seminářů a workshopů. Vzpomněl jsem si na „smorgas-bord", jeden z těch skandinávských bufetů, kde si můžete vybrat z obrovské nabídky lákavých jídel. Ten člověk chtěl poradit, které kurzy si má vybrat. „Nevím," odpověděl jsem. „Všechny vypada­jí zajímavě.... Ale poradím ti něco jiného," dodal jsem. „Co nej­častěji, kdykoliv si na to vzpomeneš, vnímej svůj dech. Když to vydržíš rok, posune tě to mnohem dál než všechny ty semináře do­hromady. A navíc zadarmo."

 

Vědomé dýchání odvede vaši pozornost od myšlení a vytvoří ve vašem nitru nový prostor. Je to jedna z cest, jak „tvořit" vědomí. Vědomí ve své celistvosti již existuje, jako neprojevené, a my jsme tu proto, abychom ho vnesli do tohoto světa.

 

Vnímejte svůj dech a vše, co při dýchání cítíte. Vnímejte, jak vám vzduch vstupuje do těla i jak z něj odchází. Pozorujte, jak se vám při nádechu nafukuje hrudník a břicho a jak se při výdechu stahují zase zpět. Jeden vědomý nádech a výdech by měly stačit k tomu, aby se ve sledu nepřetržitých myšlenek vytvořily mezery, volný prostor. Skvělý způsob, jak vnést vnitřní prostor do svého života, je praktikovat vědomé dýchání co nejčastěji během dne. Často stačí jeden nádech a výdech, ale dva nebo tři jsou účinnější. Někteří lidé při meditaci vnímají své dýchání i dvě hodiny nebo dokonce ještě déle. Ve skutečnosti ale stačí uvědomit si jeden ná­dech a výdech. Všechny ostatní jsou jen vzpomínky nebo očeká­vání, což jsou obojí jen myšlenky. Dýchání není něco, co byste dě­lali vy sami, je to něco, čeho můžete být svědkem. Děje se samo od sebe. Řídí ho vnitřní inteligence těla. Jediné, co můžete dělat, je sledovat, jak se odehrává. Nemusíte se do něj nutit, ani se mu bránit. Všímejte si také krátkých přestávek mezi jednotlivými ná­dechy a výdechy, zvláště té na konci výdechu, než se znovu zač­nete nadechovat.

 

Mnoho lidí dýchá nepřirozeně mělce. Když se budete snažit své dýchání vnímat, postupně se obnoví jeho přirozená hloubka.

 

 

Dech jako lakový nemá žádnou konkrétní formu, proto byl od jakživa přirovnáván k duchu™ k věčnému Životu, sin v neviditel­ného Bytí. „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvo­rem." Německý výraz pro dýchání - atmen odvozený od sta­rého indického slova átman, což znamená „vnitřní božský duch" neboli „Bůh v našem nitru".

 

To, že dech nemá žádnou konkrétní formu, je také hlavní dů­vod, proč je vědomé dýchání tak účinným způsobem, jak vnést vnitřní prostor do svého života a naplnit ho vědomím. Je to vyni­kající meditace, protože dýchání nepředstavuje žádný objekt, nemá žádný tvar, ani formu. Dalším důvodem je to, že dýchání není většinou na první pohled vidět, je téměř neznatelné, a podle Nietzscheho jsou ty „nejnepatrnější věci" zdrojem „největšího štěstí". Jestli budete praktikovat vědomé dýchání formou řízené meditace, nebo ne, je jen na vás. Řízená meditace však udržování vědomí prostoru v každodenním životě nenahradí.

 

Vědomé dýchání vás bude udržovat v přítomném okamžiku což je klíčem k vnitřní transformaci. Kdykoliv si uvědomíte, jak dýcháte, jste plně přítomní. Možná jste si už všimli, že nemůžete o něčem přemýšlet a zároveň vnímat, jak dýcháte. Vědomé dýchá­ní automaticky přeruší proud myšlenek. Na rozdíl od transu nebo polospánku jste však zcela probuzení a bdělí. Neklesnete pod úro­veň myšlenek, ale dostanete se nad ni. Když se na to zaměříte, zji­stíte, že tyto dva stavy - plná přítomnost a vědomé zastavení mys­li -jsou vlastně jedno a to samé: vědomí prostoru.

 

 

 

 

ZÁVISLOSTI

 

 

Opakující se nutkavé vzorce chování lze nazvat závislostí, jež žije ve vašem nitru jako „pseudoentita" nebo „podosobnost", energe­tické pole, které vás pravidelně zcela ovládne. Ovládne dokonce i vaši mysl, hlas ve vaší hlavě, jenž se tak na chvíli stane hlasem závislosti. Můžete si například říct: „To byl strašný clen. Zaslou­žím si nějakou odměnu. Proč bych si měla odpírat jedinou radost, která mi v životě ještě zbyla?" Pokud se se svým hlasem plně zto­tožňujete, vydáte se směrem k ledničce a vytáhnete z ní čokoládo­vý dort. Závislost může mysl také zcela obejít a najednou překva­peně zjistíte, že držíte v ruce zapálenou cigaretu nebo skleničku alkoholu, aniž byste si uvědomovali, jak se tam dostala. Zcela ne­vědomě jste vytáhli cigaretu z krabičky a zapálili jste si ji nebo jste si nalili skleničku.

 

Pokud trpíte určitým vzorcem nutkavého chování, jako napří­klad kouřením, pitím alkoholu, přejídáním, vysedáváním před televizní obrazovkou, brouzdáním po internetu nebo čímkoliv ji­ným, mohlo by vám pomoci toto: jakmile si všimnete, že ve vás opět narůstá touha, zastavte se a třikrát se zhluboka nadechněte. Tím v sobě probudíte vědomí. Pak několik minut vnímejte svou nutkavou potřebu jako energetické pole ve svém nitru. Vědomě si prociťte svou tělesnou nebo mentální potřebu pozřít nebo jinak zkonzumovat určitou látku nebo nutkavou touhu po určitém způ­sobu chování. Pak se znovu několikrát soustředěně zhluboka na­dechněte.

 

Možná pak zjistíte, že nutkavá touha polevila nebo do­konce zmizela - na dobu, kdy zůstanete přítomní. Nebo zjistíte, že vás má stále ve své moci a vy si nemůžete pomoct a musíte to udělat znovu. Hlavně si z toho nedělejte těžkou hlavu a nevytvá­řejte si z toho další problém. Zapojte svou závislost do cvičení na rozvíjení vědomí, jak je popsáno v předešlém textu. Jak vaše uvědomění poroste, nutkavé vzorce závislého chování budou po­stupně slábnout, až nakonec zmizí úplně. Snažte se však rozpo­znat a zachytit všechny myšlenky, jež se snaží ospravedlnit vaši závislost. Někdy mohou znít dokonce velmi rozumně. Pokaždé se ptejte sami sebe: kdo to teď mluví? To vám pomůže si uvědo­mit, že ve vás zrovna mluví vaše závislost. Dokud si to budete uvědomovat a dokud budete vědomě vnímat svou mysl jako po­zorovatel, bude mít menší šanci vás přelstít a donutit vás udělat to, co chce ona.

 

 

 

VĚDOMI VNITŘNÍHO TĚLA

 

 

Další jednoduchý, ale také velmi účinný způsob, jak najít ve svém životě vnitřní prostor, je s dýcháním úzce spjatý. Sami zjistíte, že jakmile si začnete uvědomovat, jak proudí vzduch dovnitř a Z těla ven, jak se vám zvětšuje a zmenšuje objem hrudníku a břicha, zač­nete také vnímat své vnitřní tělo. Můžete pak svou pozornost pře­sunout od dýchání k vnitřní „živosti", jež prostupuje celé tělo.

 

Většina lidí je tak zaujatá myšlenkami, že se plně ztotožňuje s hlasem ve své hlavě, a svou vnitřní živost vůbec necítí. To, že jste přestali cítit život, kterým ve své podstatě jste a který rozhýbává vaše fyzické tělo, je největší ztráta, jež vás mohla potkat. Začnete si proto hledat náhražky přirozeného stavu bytí, něco, co překryje neklid a nepříjemný pocit ztráty ve vašem nitru, jenž pociťujete kdykoliv, když ztratíte spojení se svou živostí. Mále ji v sobě stále, jen ji většinou přehlížíte. Lidé seji nejčastěji snaží nahradit drogovými rauši, silnými smyslovými vjemy jako nap] velmi hlasitou hudbou, vzrušujícími a nebezpečnými aktivitami nebo posedlostí sexem. Náhražkou nedostatečného pocitu tvořivosti mohou být dokonce i dramata ve vztazích.

 

Nejvyhledávanější  záplatou na neustálý pocit nespokojenosti v pozadí je intimní vztah: s mužem nebo ženou, jež nás mají „učinit šťastnými". A jsou také samozřejmě jednou z nejčastějších příčin zklamáni, Když se pak vnitřní neklid objeví znovu, viníme za to automaticky svého partnera.

 

Dvakrát až třikrát se zhluboka nadechněte. Pak v sobe zkuste najít jakékoli známky živosti prostupující celým vaším tělem, Ji­nak řečeno, cítíte své tělo zevnitř? Postupně zaměřte svou pozor­nost na jednotlivé části těla, stačí vždy jen na chvíli. Prociťte si své ruce, pak paže, chodidla a nohy. Cítíte své břicho, hrudník, krk a hlavu? A co rty? Cítíte v nich život? Pak zkuste vnímal své vnitř­ní tělo jako celek. Na začátku tohoto cvičení můžete na chvíli Za­vřít oči, ale jakmile své vnitřní tělo ucítíte, otevřete je a rozhléd­něte se kolem sebe. Při tom však nepřestávejte své vnitřní tělo vnímat. Možná patříte mezi ty, kteří ani nemusí zavíral oči a cítí své vnitřní tělo, zatímco čtou tyto řádky.

 

 

 

VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ PROSTOR

 

 

Vaše vnitřní tělo není hmotné, je to prostor. Není to vaše fyzická forma, ale život, který fyzickou formu oživuje. Je to inteligence, jež stvořila a nyní vyživuje vaše tělo. Inteligence, která řídí stovky souběžných procesů a koordinuje mechanismy tak neuvěřitelně složité a komplexní, že je z nich lidská mysl schopná pochopit jen nepatrný zlomek. Tím, že si to uvědomíte, uvědomí si tato inteli­gence sama sebe. Ona je tím nezachytitelným a těžko definovatel­ným „zdrojem života", po němž vědci marně pátrají, protože je vědomím, které ho hledá.

 

Fyzici už dávno zjistili, že ona zdánlivá hustota hmoty je jen iluzí vytvářenou našimi smysly. To platí i o našem fyzickém těle, které vnímáme jako formu a proto ho za formu také považujeme, ale ono je ve skutečnosti z 99,99 % prázdným prostorem. Tak obrovské jsou vzdálenosti mezi jednotlivými atomy v poměru k jejich velikosti, a stejně obrovský prostor je i uvnitř každého atomu. Fyzické tělo je tedy pouhou iluzí toho, co jsme. V mnoha ohledech je to mikrokosmická verze vnějšího prostoru. Abyste získali bližší představu, jak obrovské vzdálenosti dělí jednotlivá tělesa ve vesmíru, vezměte v úvahu toto: kdybyste cestovali rychlostí světla (300 000 kilometrů za sekundu), ze Země na Měsíc byste doletěli zhruba za vteřinu, světlo ze Slunce dorazí k Zemi asi za osm minut a z nejbližší hvězdy našemu Slunci, Proximy Centauri, by k Zemi putovalo čtyři a půl roku. Tak ob­rovský prostor nás obklopuje. To ani nemluvím o mezigalaktickém prostoru, jež se téměř nedá k ničemu přirovnat. Světlo z nejbližší galaxie Andromeda by k nám putovalo přes 2,4 milio­nu světelných let. Dovedete si vůbec představit, že se ve vašem těle skrývá tolik prostoru jako v celém vesmíru?

 

Takže vaše fyzické tělo, jež je sice formou, je ve své podstatě, uvnitř, také prostorem. Je vstupní branou do vnitřního prostoru, do vašeho vnitřního vesmíru. A i když nemá vnitřní prostor žádnou formu je neuvěřitelně živý. Tento „prázdný prostor" je ve skutečnosti život ve své celistvosti, neviditelný Zdroj, z něhož pochází všechno viditelné. Pro tento Zdroj se tradičně používá slovo Bůh.

 

Myšlenky a slova pocházejí ze světa forem, nelze jimi proto po­psat nebo vyjádřit nic bez formy. Když řeknete, „Cítím své vnitřní tělo," je to jen mentální iluze vytvořená myslí. Ve skutečnosti se děje „jen" to, že vědomí, jež se zdá být tělem - vědomí „já jsem - si uvědomí samo sebe. Jakmile si přestanete plést své pravé já se svou dočasnou formou, pak se skrze vás bude moci projevit dl menze nekonečného a věčného - Bůh - a vést vás. Přestanete být závislí na jakékoliv formě. Čistě intelektuální uvědomění, ani víra v to, že nejste touto formou, vám však moc nepomůže. Nejdůležitější otázkou je: dokáži v tomto okamžiku, právě teď, vnímat pří­tomnost svého vnitřního těla? Jinými slovy, dokážu vnímat svou Přítomnost, nebo ještě lépe Přítomnost, kterou jsem?

 

K této pravdě se můžeme dobrat i jinou cestou. Ptejte se sami sebe: „Dokáži vnímat, kromě toho, co se děje v přítomném oka­mžiku, také přítomný okamžik samotný jako nekonečný, života­dárný vnitřní prostor, v němž se vše odehrává?" Ačkoliv se vám může zdát, že tato otázka s vnitřním tělem moc nesouvisí, jakmile si začnete uvědomovat vnitřní prostor přítomného okamžiku, bu­dete překvapeni, jak najednou uvnitř ožijete. Naučíte se vnímat ži­vost vnitřního těla - živost, jež je nedílnou součástí radosti z Bytí. Abyste se dokázali přenést přes své tělo a dostat se „za něj", musí­te se do něj nejdříve ponořit. Jedině tak zjistíte, že jím nejste.

 

Snažte se uvědomovat si své vnitřní tělo a vytvářet tak prostor Bytí tak často, jak to jen půjde - když na něco čekáte, když něko­ho posloucháte, když se zastavíte a zadíváte se na oblohu, na strom, květinu, na svého partnera nebo dítě - to všechno jsou chvíle, kdy můžete cítit živost ve svém nitru. To znamená, že část vaší pozornosti neboli vědomí se nebude soustředit na svět forem, ale zůstane spojená se sférou neviditelného Bytí. Když se takto „zabydlíte" ve svém těle, bude vám sloužit jako kotva pro udržení svého vědomí v přítomném okamžiku a ochrání vás před bloudě­ním v myšlenkách, emocích nebo okolním dění.

 

Když myslíte, cítíte, vnímáte a zažíváte, vědomí se přesune do světa forem. Dalo by se říci, že dojde k jeho přerodu - reinkarnaci do myšlenky, emoce, smyslového vjemu, do určitého zážitku. Cy­klus znovuzrození, z něhož se buddhisté snaží vystoupit, se tak neustále opakuje, a vystoupit z něj můžete pouze teď - v přítom­ném okamžiku - tak, že zcela přijmete jeho formu. Jen tak se uv­nitř spojíte s prostorem, jenž je jeho esencí, jeho podstatou. Bez­podmínečným přijetím přítomného okamžiku ve vás vznikne prostor. Když se přestanete ztotožňovat se světem forem a spojíte se tímto prostorem, vnesete do svého života rovnováhu a získáte reálný pohled na svět.

 

 

 

VŠÍMEJTE SI MEZER

 

 

Během dne se v našem okolí neustále mění zrakové i zvukové podněty. V první chvíli, když něco zahlédnete nebo zaslechnete zvlášť když je to něco zcela nového - ještě předtím, než to mysl stačí jakkoliv zhodnotit, to většinou chvíli vnímáte - nastane chví­le bdělé pozornosti. Tato mezera v myšlení je vnitřní prostor. Její délka je u každého jiná. Někteří lidé šijí ani nevšimnou, protože může být velmi krátká, někdy dokonce kratší než jedna vteřina.

 

Probíhá to asi takto: Jakmile zahlédnete nebo zaslechnete něco nového, vaše mysl se na chvíli zastaví. Vědomí se odvrátí od myš­lení, protože ho potřebujete pro smyslové vnímání. Proto při ne­obvyklém pohledu nebo nezvyklém zvuku lidé často „oněmí'' dokonce i uvnitř - a mezera je pak mnohem delší.

 

Četnost a délka těchto mezer určuje vaši schopnost užívat si života a cítit svou propojenost s ostatními lidmi i s přírodou. Souvisí s tím také míra vašeho osvobození od ega, protože ego naznačuje, že si jeho oběť vůbec neuvědomuje dimenzi vnitřního prostoru.

 

Čím více si budete všímat těchto krátkých mezer, jež se budou čas od času přirozeně objevovat, tím rychleji se budou prodlužovat, a vy si tak budete moci častěji a déle užívat radost z vnímáni nezkalenou rušivými myšlenkami. Svět kolem vás vám bude při padat nový, jako by byl najednou živější a svěžejší. A naopak, Čína více budete vnímat svět skrze abstraktní, mentální pojmy, tím vám bude připadat šedivější a jako by bez života.

 

 

 

ABYSTE NAŠLI SAMI SEBE, MUSÍTE NĚCO OBĚTOVAT

 

 

Vnitřní prostor v sobě můžete objevit i tehdy, když se přestanete snažit posilovat svou totožnost s formou. Tato potřeba vychází z ega, není skutečná. Už jsme se tohoto problému několikrát do­tkli. Kdykoliv se vzdáte takového vzorce chování, objevíte v sobe prostor. Ego se vás bude snažit přesvědčit, že ztrácíte sami sebe, ale je tomu právě naopak. Už Ježíš tvrdil, že abychom se mohli najít, musíme nejdřív část sebe ztratit. Kdykoliv se vzdáte nějaké­ho z těchto vzorců, oslabíte svou identitu ve světě forem a silněji se projeví, kdo jste za formami. Z určitého pohledu se „zmenšíte", z jiného úhlu pohledu „vyrostete".

 

Zmíním teď některé způsoby, jimiž se lidé snaží posílit svou to­tožnost s formou. Pokud jste již dostatečně bdělí, odhalíte některé z těchto vzorců i u sebe: vymáháte si uznání za to, co jste udělali, a když ho nedostanete, rozčílíte se nebo naštvete; pokoušíte se zís­kat pozornost tím, že si stěžujete na své problémy, vyprávíte o své nemoci, nebo děláte scény; vyjadřujete svůj názor, i když se vás na něj nikdo neptal a nemůžete tím danou situaci nijak změnit; více než o druhou osobu se zajímáte o to, jak se na vás dívá, jiný­mi slovy, využíváte druhé pro egoickou reflexi a posílení ega; sna­žíte se na ostatní udělat dojem svým majetkem, znalostmi, pěkným zevnějškem, společenským postavením, fyzickou silou atd.; ponížení ega ve vás vyvolává vztek; urážíte se a berete si věci osobně; kritizujete okolí, nahlas nebo v duchu, a snažíte se tak vy­volat zdání, že vy jste ti „dobří" a ostatní ti „špatní"; toužíte být slavní a „důležití".

 

Jakmile si některý z těchto vzorců u sebe uvědomíte, zkuste zji­stit, jak se budete cítit a co se stane, jestliže se ho vzdáte. Prostě to přestaňte dělat a sledujte, co se bude dít.

 

Oslabení formové identity je dalším nástrojem, který můžete použít k posílení vědomí. Objevte tu neuvěřitelnou sílu, která skr­ze vás začne proudit, kdykoliv se přestanete ztotožňovat s nějakou formou.

 

 

 

 

TICHO

 

 

Jednou kdosi řekl: „Ticho je řečí Boha a všechno ostatní je jen špatný překlad." Ticho je vlastně jen jiný výraz pro prostor. Vní­mat ticho, kdykoliv se s ním setkáte, je způsob, jak se spojit se sfé­rou neviditelného Bytí, sférou bez času a forem ve svém nitru, jež se skrývá za všemi myšlenkami - tzn. za egem. Může to být ticho a klid přírody, ticho ve vašem pokoji brzy po ránu nebo chvíle ti­cha mezi jednotlivými zvuky. Ticho nemá žádnou formu, proto ho nemůžete vnímat pomocí mysli. Jakákoliv myšlenka z něj ale for­mu udělá. Vnímat ticho znamená ztišit se. Být klidný vyžaduje čisté vědomí bez jakékoliv myšlenky. Nikdy se nedostanete blíž své podstatě, nikdy se nedostanete hlouběji ke svému pravému já, než když se ztišíte. Když jste v klidu, jste tím, kým jste byli, než jste nabyli současnou fyzickou a mentální formu, kterou nazýváte osobnost. Jste také tím, čím se stanete, až se tato forma rozpustí. Když se ztišíte, stanete se tím, kým jste za svou dočasnou existen­cí: vědomím - nepodmíněným, věčným, bez jakékoliv formy.