Vaše EGO nebo kdo skutečně jste?

 

 

 

 

 

Obsah:

 

CO SI O SOBĚ MYSLÍTE

HOJNOST

ZNÁT SEBE SAMA NEZNAMENÁ NĚCO O SOBĚ VĚDĚT

CHAOS A VYŠŠÍ ŘÁD

DOBRO A ZLO

PŘIJÍMEJTE VŠE, CO SE DĚJE

TAK JE TO!

EGO A PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK

PARADOX ČASU

VYSTOUPENÍ Z ČASU

SEN A TEN, KDO HO SNÍ

PŘEKONEJTE SVÁ OMEZENÍ

RADOST Z BYTÍ

NECHTE SVÉ EGO ROZPLYNOUT

JAK NAVENEK, TAK UVNITŘ

 

 

 

 

Gnothi Seauton - Poznej sám sebe. Tato slova byla vyryta nad vchodem chrámu boha Apollóna v Delfách, kde sídlila slavná věš­tírna. Lidé v dávném Řecku ji hojně navštěvovali s nadějí, že po­znají svůj osud, nebo když se chtěli poradit, jak se v určité situaci zachovat. Většina návštěvníků šije při vstupu do budovy přečetla, aniž by si uvědomila, že je v nich skrytá hlubší pravda než v čem­koliv, co se dozvědí z věšteb. Naprosté většině z nich pravděpo­dobně nedošlo, že ať se uvnitř dozvědí cokoliv, dokud si neuvědo­mí pravdu skrytou v příkazu „Poznej sám sebe", neuchrání je to od neštěstí a utrpení, jež si sami vytvářejí. Slavný nápis říká asi toto: „Předtím, než se na cokoliv zeptáš, polož si jednu základní otázku: kdo jsem?"

 

Nevědomí lidé chycení do pasti svého ega - což je drtivá větši­na - na tuto otázku většinou odpoví velmi rychle. Řeknou své jméno, zaměstnání, popíší svůj osobní příběh, svůj vzhled, zdra­votní stav nebo cokoliv, s čím se ztotožňují. Někteří budou budit dojem, že jsou mnohem dál, a budou tvrdit, že jsou nesmrtelnou duší nebo božským duchem. Opravdu to tak ale vnímají, nebo jen do své mysli zařadili další duchovně znějící pojem? Poznání sebe sama jde mnohem hlouběji, je to mnohem víc než jen osvojení si souboru vybraných myšlenek. Duchovní moudrosti a pravdy vám mohou pomoci a nasměrovat vás, ale samy o sobě většinou nema­jí takovou sílu, aby uvolnily vaše pevně zakotvené představy o tom, kdo jste, jež tvoří základ vašich myšlenkových struktur. Po­znáni sebe sama nemá vůbec nic společného

s tím, co se vám honí hlavou. Znal sám sebe znamená uvědomovat si spojení s Bytím, ne ztrácet se v mysli.

 

 

CO SI O SOBĚ MYSLÍTE

 

 

Pocit vašeho já určují především vaše potřeby a věci, na kterých vám v životě záleží - a cokoliv, na čem vám záleží, má tu moc vás rozrušit a vyvést z rovnováhy. Můžete to použít jako měřítko toho, jak dobře se znáte. To, na čem vám záleží, se nemusí projevovat jen v tom, co říkáte nebo v co věříte, ale i v tom, jak se chováte a na co reagujete. Měli byste se tedy ptát sami sebe: „Co mě dráždí a vyvá­dí z míry?" Pokud vás naštve každá maličkost, pak si o sobě s největší pravděpodobností myslíte totéž: že jste nicotní a bezvýznam­ní. Alespoň podvědomě tomu nejspíš věříte. Co patří mezi maličkosti? Vlastně všechno, protože všechny věci jsou pomíjivé.

 

Můžete sice tvrdit, „Jsem nesmrtelný duch" nebo „Už mám toho šíleného světa plné zuby a toužím jen po klidu" - jenže pak zazvoní telefon a ve sluchátku se ozve: „Špatné zprávy: burza kra­chuje, ceny akcií klesly, ukradli ti auto, přijede tchýně, zájezd byl zrušen, jednání bylo pozastaveno, chtějí víc peněz, partner tě opustil, říkají že je to tvoje vina." V tu chvíli se vám do hlasu vloudí nevlídný tón: „Už toho mám dost!" Začnete nadávat, obvi­ňovat, napadat, bránit se a omlouvat se. To všechno ale řídí váš „autopilot". Najednou pro vás začne být důležitější něco úplně ji­ného než vnitřní klid, o němž jste hovořili ještě před chvílí jako o jediném cíli. Během pár vteřin zapomenete i na to, že jste ne­smrtelným duchem. Obchodní jednání, peníze, smlouvy, ztráta nebo hrozba ztráty jsou najednou mnohem důležitější. Pro koho? Pro nesmrtelného ducha, za něhož jste se vydávali? Pro vás? Pro vaše já, které touží po jistotě a bezpečí, hledaje v pomíjivých vě­cech a štve ho, že se mu to nedaří? No, alespoň teď víte, za koho se ve skutečnosti považujete.

 

Pokud byste skutečně toužili po hlubokém vnitřním klidu, vy­brali byste si ho. Kdybyste si klidu cenili víc než čehokoliv jiného a skutečně byste věřili tomu, že jste duchem, a ne „nicotným já", zůstali byste v kritických situacích klidní a bdělí. Okamžitě byste danou situaci přijali za svou a nestavěli byste se vnitřně proti ní. Reagovali byste z pozice bdělého vědomí. Reagovalo by to, co jste (vědomí), ne to, čím si myslíte, že jste („nicotné já"). Vaše re­akce by byla účinná a smysluplná a neučinila by z žádného člově­ka nebo situace nepřítele.

 

Na světě je to zařízené tak, že si nikdy nemůžete příliš dlouho nalhávat, že jste někdo jiný, než kdo ve skutečnosti jste - vždycky se vám to připomene tím, na čem vám nejvíc záleží. To, jak reagu­jete na lidi a události v obtížných životních situacích, je nejlepším indikátorem úrovně vašeho vědomí - toho, jak hluboce si uvědo­mujete, kým skutečně jste.

 

Čím omezenější a zúženější bude váš pohled na sebe sama, tím větší se vám budou zdát vaše omezení a tím více budete reagovat na nevědomí v ostatních. Jejich „chyby" nebo spíše to, co považu­jete za chyby, si budete spojovat s jejich identitou. To znamená, že budete vnímat především jejich ego, a tím posilovat i své. Budete se dívat „na" ego ostatních, místo abyste se snažili dívat „za" něj. Koho nejvíc zajímá jejich ego? Vaše ego.

 

Velmi nevědomí lidé poznávají své ego skrze reakce druhých. Když si uvědomíte, že to, na co reagujete u ostatních, je i ve vás (a někdy jenom ve vás), začnete si uvědomovat i své vlastní ego. V tomto stádiu vám pravděpodobně dojde, že jste ostatním dělali to, o čem jste si mysleli, že dělají oni vám, a přestanete se považo­vat za oběť.

 

Vy však nejste egem, takže když si v sobě uvědomíte své ego, neznamená to ještě, že víte, kdo jste - znamená to pouze to, že víte, kdo nejste. Ale jen tímto způsobem - že si uvědomíte, kdo nejste - máte šanci překonat největší překážku na cestě za sebepoznáním.

 

Nikdo vám nemůže říct, kým skutečně jste. Byl by to jen další prázdný pojem, který by vás nikam neposunul. K tomu, abyste po­znali, kým jste, nepotřebujete žádnou víru. Jakákoliv víra je jen další překážkou na vaší cestě za poznáním. Nemusíte dokonce ani nic udělat, protože vy už jste tím, kým jste. Dokud si to ale neuvě­domíte, nezačnete vyzařovat své skutečné já do světa. Vaše já zů­stane neprojevené, ve světě, který je vaším pravým domovem. Pak budete zjevně chudým člověkem, který neví, že má v bance sto milionů, a své bohatství nevyužije.

 

 

 

HOJNOST

 

 

To, jak se na sebe díváte, úzce souvisí s tím, jak si myslíte, že se k vám chovají ostatní. Většina lidí si občas postěžuje, že se k nim ostatní nezachovali hezky: „Nemám žádný respekt, pozornost, uznání atd." nebo „Jenom mě využívají." A když jsou k nim ostat­ní milí, vidí v tom zase postranní úmysly: „Zas mě chtějí do něče­ho natlačit a využít. Nikdo mě nemá rád."

 

Tito lidé si o sobě myslí toto: „Jsem ubohé, malinké já, které nedostává to, co potřebuje." Tento základní omyl nepříznivě ovlivňuje všechny jejich vztahy. Myslí si, že nemají světu co na­bídnout a že od ostatních nedostávají to, co potřebují. Tato základ­ní iluze pak tvoří celou jejich realitu. Podkopává jejich snahy a ničí mezilidské vztahy. Pokud dojem nedostatku - ať už peněz, uznání nebo lásky - přijmete za svůj, pokud se stane součástí va­šeho já, budete vždy pociťovat nedostatek. Místo abyste ocenili to dobré, co vás v životě potkalo, vidíte jen to špatné. Ocenění toho, co máte, je pro pocit hojnosti a spokojenosti základním předpo­kladem. Pravdou je, že to, o čem si myslíte, že vám svět nedopřá­vá, ve skutečnosti nedopřáváte vy jemu. Nedopřáváte to ostatním, protože hluboko uvnitř si o sobě myslíte, že jste bezvýznamní a že nemáte co nabídnout.

 

Zkuste se několik týdnů řídit následující radou a uvidíte, jak se váš život změní: kdykoliv budete mít pocit, že se vám něčeho nedostává, že vám lidé něco odpírají chválu, ocenění, pomoc, láskyplnou péči atd. - dejte to vy jim. Že to nemáte? Zkuste se chovat, jako byste to v sobě měli, a ono to přijde samo. Brzy po tom, co začnete dávat, začnete i přijímat. Nemůžete přijímat, dokud nedáváte. Odliv podmiňuje příliv. To, o čem si myslíte, že vám svět odpírá, máte už dávno v sobě, ale dokud tomu ne­dovolíte proudit ven, neucítíte to. Platí to i o hojnosti. Zákon odlivu a přílivu vyjádřil už Ježíš těmito slovy: „Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám."

 

Pravý zdroj hojnosti nenajdete nikde jinde než sami v sobě. Je součástí vašeho pravého já. Zkuste začít tím, že oceníte hojnost kolem sebe. Všímejte si pestrosti a dokonalosti života kolem sebe. Užívejte si hřejivé teplo slunce na své pokožce, nádheru květin vystavených před květinářstvím, sousto šťavnatého ovoce nebo osvěžující kapky letního deště. Dokonalost života na vás čeká na každém kroku. Tím, že oceníte hojnost, která je všude kolem, probudíte hojnost skrytou ve svém nitru. Až se tak stane, nechte ji proudit ven, třeba tím, že se usmějete na náhodného ko­lemjdoucího. Stanete se tak dárcem. Ptejte se sami sebe: „Co teď mohu udělat? Jak mohu být tomuto člověku, této situaci pro­spěšný/á?" K tomu, abyste se cítili bohatí, nepotřebujete žádný majetek, ačkoliv když se budete považovat za bohaté, věci k vám budou přicházet samy. Hojnost přichází jen k těm, kteří už jsou „bohatí". Možná vám to bude připadat nespravedlivé, ale tak to vůbec není. Je to obecný zákon. Bohatství i chudoba jsou vnitřní stavy, jež se projevují ve vnějším světě jako vaše realita. Ježíš to vyjádřil takto: „Kdo má, tomu bude dáno; a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má."

 

 

 

ZNÁT SEBE SAMA NEZNAMENÁ NĚCO O SOBĚ VĚDĚT

 

 

Možná se bojíte, že když se budete snažit poznat sami sebe, obje­víte něco nepříjemného. Mnoho lidí se v skrytu duše obává, že jsou špatní. Jenže nic z toho, co o sobě můžete zjistit, nejste vy. Nic z toho, co se o sobě můžete dozvědět, nejste vy.

 

Zatímco někteří lidé se brání sebepoznání kvůli strachu, jiní v sobě mají neukojitelnou zvědavost a chtějí o sobě zjistit co nej­víc. Můžete být sami sebou tak fascinováni, že strávíte celé roky psychoanalýzou a rozeberete každý okamžik svého dětství, odkry­jete své skryté strachy i vášně a vrstvu po vrstvě budete objevovat rafinované masky své osobnosti. Po deseti letech už možná váš příběh terapeuta unaví, sdělí vám, že vaše analýza je u konce, a pošle vás domů s tisícistránkovým fasciklem. „Tohle všechno je o vás. To jste vy." A jak ho ponesete domů, prvotní uspokojení z toho, že už konečně víte, kdo jste, vystřídá pocit, že vám něco přeci jen chybí. Začne ve vás narůstat podezření, že ve vás musí být něco víc, což je pravda - ne však ve smyslu kvantitativním, ale ve smyslu kvalitativním. Máte v sobě mnohem větší hloubku.

Na psychoanalýze ani na touze poznat svou minulost není nic špatného, pokud si ovšem nepletete zjišťování faktů o sobě se sebepoznáním. Těch několik tisíc stránek textuje možná o vašem fa­lešném já: o obsahu vaší mysli podmíněném minulostí. Vše, co se dozvíte během psychoanalýzy nebo při zkoumání sebe sama, se týká vašeho falešného já. Nejste to vy. Je to váš obsah, ne vaše esence. Dostat se za ego znamená neuvíznout v obsahu. Znát sám sebe znamená být sám sebou. A být sám sebou znamená neztotož­ňovat se s obsahem.

 

Většina lidí definuje sebe sama pomocí obsahu svého života. Obsah je všechno, co vnímáte, zažíváte, děláte, myslíte si nebo cí­títe, což zaměstnává veškerou naši pozornost, a proto se s tím vel­mi snadno ztotožníme. Když si myslíte nebo říkáte „můj život", nemáte tím na mysli život, kterým jste, ale život, který vedete, nebo si myslilo, že vedete. Zaměřujete se výhradně na obsah svůj věk, zdravotní stav, mezilidské vztahy, finanční situaci, svou práci, bydlení nebo psychický stav. Vnitřní i vnější okolnosti, vaše minulost i budoucnost, a stejně tak i všechny události neboli vše, co se stane, to všechno patří do obsahu.

 

Kromě obsahu ale existuje ještě něco jiného, něco, co umožňu­je obsahu být: sféra vědomí.

 

 

 

CHAOS A VYŠŠÍ ŘÁD

 

 

Pokud se vnímáte jen jako obsah, nejspíš si také myslíte, že víte, co je pro vás dobré a co špatné. Věci, které se vám dějí, rozlišujete na „ty, které jsou pro vás dobré" a „ty, které jsou špatné". Komplex­nost života, v němž všechno souvisí se vším a vše má svůj význam, tak tříštíte na drobné fragmenty. Celek je však víc než to, jak se věci jeví z vnějšku, víc než jen souhrn jednotlivých částí, dokonce mnohem víc než to, co obsahuje váš život nebo tento svět.

 

Za zdánlivě náhodným a často i chaotickým sledem událostí se skrývá vyšší řád a smysl. Nádherně to vystihuje následující zeno­vá moudrost: „Když sněží, každá vločka dopadne přesně tam, kam má." Vyššímu řádu nemůžete porozumět pomocí mysli, protože ať přemýšlíte o čemkoliv, vždy je to jen o obsahu. Vyšší řád pochází ze sféry neviditelného Bytí, ze sféry čistého vědomí. Můžete si ho pouze chvílemi uvědomovat, nebo ještě lépe, spojit se s ním - tzn, vědomě následovat vyšší záměr.

Když se půjdete projít do lesa, jehož se zatím lidská ruka ani nedotkla, vaše mysl nejspíš uvidí jen nepořádek a zmatek. Nejspíš ani nebude schopná rozlišit mezi životem (dobrem) a smrtí (zlem), protože všude kolem ní bude nový život vyrůstat z hnijící a roz­kládající se hmoty. Pouze když dokážete zůstat uvnitř v klidu a utišíte svou mysl, budete schopni vnímat tu skrytou harmonii a vyšší řád, kde má vše své

místo a svůj smysl, kde je vše dokona­lé právě takové, jaké to je, a ani by to nemohlo být jiné.

 

Mysl se mnohem lépe než v lese cítí v parku nebo sadu, proto­že ty byly navrženy mysli, nevznikly přirozeně. Najdete v nich pravidelnost a řád, jimž mysl rozumí. V lese panuje pro mysl ne­pochopitelný řád, který jí připadá spíš jako chaos. Tento přiroze­ný řád leží mimo lidské chápání, mimo rozdělování věcí na dob­ré a špatné. Nelze ho pochopit pomocí myšlení, můžete ho však vnímat, když se myšlenek vzdáte, když se ztišíte a zůstanete bdělí, když mu nebudete chtít „rozumět" a popsat ho pomocí slov. Jedině tehdy budete schopni vnímat dokonalost lesa. A jak­mile začnete vnímat jeho skrytou krásu a harmonii, uvědomíte si také, že od něj nejste odděleni. Jakmile k tomu dojde, stanete se jeho vědomou součástí. Tímto způsobem vám příroda může po­moci stát se vědomou součástí celku, uvědomit si své spojení s Životem.

 

 

 

DOBRO A ZLO

 

 

Většina lidí si v určité fázi života uvědomí, že neexistuje jen naro­zení, růst, úspěch, dobré zdraví, potěšení a vítězství, ale také ztráta, neúspěch, nemoc, stáří, úpadek, bolest a smrt. Tyto aspekty života bývají opatřovány nálepkou „dobrý" nebo „špatný", „žádoucí" nebo „nežádoucí", „v pořádku" nebo „v nepořádku". Smysl neboli cíl lidského života bývá obvykle spojován s tím „dobrým", jenže to je trvale ohroženy kolapsem, zničením nebo ztrátou. Stále nad námi visí hrozba, ze „dobro" vystřídá „zlo" a beznaděj, jejichž pří­činu nedokážeme pochopit. Život se nám pak začne zdát nesmysl­ný. Dřív nebo později se tento chaos vetře do života každého z nás, nezachrání vás před ním žádná životní pojistka. Může přijít v po­době ztráty, nehody, nemoci, neschopnosti, sešlosti stářím nebo smrti. Díky potížím v osobním životě a následnému zhroucení všech možných mentálních představ o smyslu života se však může­te otevřít vyššímu řádu.

 

„Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem," říká se v bibli. Co je moudrost tohoto světa? Pohyb myšlenek a smysl definovaný výhradně pomocí myšlenek?

Mysl jednotlivé situace a události vnímá odděleně, jako by exi­stovaly nezávisle na sobě, a třídí je na „dobré" a „špatné". Když se budete příliš spoléhat na svou mysl, budete realitu vnímat jako ne­konečný počet oddělených objektů. Tato roztříštěnost je hlubokou iluzí, pokud jste jí však propadli, budete o ní skálopevně přesvěd­čeni. Vesmír je však nedělitelným celkem, v němž je vše vzájem­ně propojené a nic neexistuje odděleně.

 

Jestliže jsou všechny věci a události navzájem propojeny, zna­mená to, že mentální nálepky „dobrý" a „špatný" jsou zcela zby­tečné, protože jsou pouhou iluzí. Vycházejí z velmi omezeného pohledu na svět, a proto jsou relativní a platí jen po omezenou dobu. To je názorně vysvětleno v příběhu o moudrém muži, kte­rý vyhrál v loterii drahé auto. Jeho rodina a přátelé z toho měli velkou radost a chtěli to oslavit. „To je skvělé!" prohlašovali, „Ty máš ale štěstí!" Ten muž se jen smál a každému říkal: „Mož­ná." Několik dní v novém autě spokojeně jezdil. Pak do něj na jedné křižovatce naboural opilý řidič, a on skončil s mnohočetným zraněním v nemocnici. Když za ním přišla jeho rodina, všichni říkali: „To je ale smůla..." A ten muž se opět jen smál a říkal: „Možná." Zatímco byl v nemocnici, došlo jedné noci k sesuvu půdy a jeho dům spadl do moře. Druhý den ho opět navštívili přátelé a říkali: „No není to štěstí, že jsi zrovna v ne­mocnici?" A on jim opět odpovídal: „Možná."

 

Oním „možná" naznačoval, že nechce události, jež se dějí, po­suzovat. Místo aby hodnotil, jaké jsou, je prostě přijal a tak si udr­žoval vědomé spojení s vyšším řádem. Věděl, že pro mysl je často nemožné pochopit vyšší smysl „náhodné" a zdánlivě s ničím ne­související události. Jenže žádná událost není náhodná, nic se ne­děje jen tak samo o sobě, odděleně od celku. Atomy, jež tvoří vaše tělo, kdysi vznikly uvnitř nějaké hvězdy. Každá zdánlivě bezvý­znamná, i ta sebenepatrnější událost má dalekosáhlé následky, a je neuvěřitelnými způsoby propojená s celkem. Pokud byste chtěli odstranil příčinu nějaké události, museli byste jít až k okamžiku stvoření. Vesmír není chaos. Původní význam slova cosmos je řád, pořádek. Není to vsak řád, který by lidská mysl mohla pochopit. Můžete si ho pouze náhle uvědomit.

 

 

 

PŘIJÍMEJTE VŠE, CO SE DĚJE

 

 

J. Krishnamurti, významný indický filozof a duchovní učitel, jez­dil více než padesát let téměř neustále po celém světě a pokoušel se lidem pomocí slov - jež jsou obsahem - sdělit to, co je za slo­vy, za obsahem. Při jedné ze svých promluv, téměř na sklonku svého života, překvapil své publikum otázkou: „Chcete znát mé tajemství? Všichni najednou zpozorněli a napjatě čekali, co řek­ne. Mnozí lidé v publiku byli jeho žáky už dvacet, třicet let, a při­tom stále nechápali podstatu jeho učení. Po všech těch letech jim mistr konečně prozradí klíč k porozumění! „Nebráním se tomu, co se děje," řekl jen, „to je celé mé tajemství."

 

A dál už to nerozebíral, takže si dovolím tvrdit, že většina jeho publika musela být ještě zmatenější než předtím. V jeho prostém sdělení se však skrývá hluboká pravda.

Nebránit se tomu, co přichází, znamená, že jste s tím zajedno, vnitřně sjednocení. „To, co se děje" se samozřejmě vztahuje k „ta-kovosti" přítomného okamžiku, který vždy už je, jaký je. Odkazu­je na obsah, na formu, již na sebe bere přítomný okamžik - jiný než přítomný okamžik ani neexistuje. Být za jedno s tím, co je, znamená nebránit se vnitřně tomu, co se děje. To znamená nehod­notit to v duchu jako dobré nebo špatné, ale nechat to být. Zname­ná to, že byste se v životě neměli snažit o žádné změny? Právě na­opak. Pokud bude vaše činnost vycházet z vnitřního spojení s přítomným okamžikem, bude podporována vyšší inteligencí, Životem samotným.

 

 

TAK JE TO!

 

 

Zenový mistr Hakuin žil v jednom městě v Japonsku. Tesil se vše­obecné úctě a lidé si k němu chodili pro duchovní rady. Jednou se stalo, že nezletilá dcera jeho souseda otěhotněla. Když se rozzlo­bení rodiče pokoušeli zjistit totožnost otce, řekla jim, že je jím ze­nový mistr Hakuin. Rozzuření rodiče spěchali k Hakuinovi a za hlasitého křiku a spílání mu řekli, k čemu se přiznala jejich dcera. Jediné, co na to řekl, bylo: „Tak je to?"

 

Nový skandál se rychle rozšířil daleko za hranice města. Mistr přišel o svou pověst, ale zdálo se, že ho to netrápí. Nikdo už k němu nechodil, ale ani to ho nevyvedlo z míry. Když se dítě na­rodilo, odnesli ho rodiče té dívky k Hakuinovi a řekli mu: „Jsi jeho otec, tak se o něj postarej." Mistr ho přijal a láskyplně o něj pečoval. O rok později se matka dítěte zkroušeně přiznala svým rodičům, že otcem dítěte je mladý muž, který pracoval v nedale­kém řeznictví. Zahanbení rodiče šli hned za Hakuinem, aby se mu omluvili a poprosili ho o odpuštění. „Přišli jsme si vzít dítě zpět. Dcera se nám přiznala, že nejste jeho otcem. Je nám to opravdu moc líto." „Tak je to..." pronesl mistr, když jim malé podával.

 

Na pravdu i lež, na dobré i špatné zprávy odpovídal pořád stej­ně: „Tak je to." Dovolil formě přítomného okamžiku, aby byla ta­ková, jaká je, a nenechal se zatáhnout do dramatu dané situace. Existoval pro něj jen přítomný okamžik a ten byl prostě takový, jaký byl. Nic si nebral osobně. Nebyl ničí obětí. Byl v dokonalé jednotě se vším, co se dělo, takže to nad ním nemělo žádnou moc. Když vzdorujete tomu, co se děje, jste tomu vydáni na milost, a okolní svět určuje, jestli jste šťastní nebo nešťastní.

 

O dítě bylo dobře postaráno a zlé se v dobré obrátilo díky síle přijetí. Hakuin udělal vždy to, co bylo v daném okamžiku potřeba, a když přišel čas, v klidu dítě vrátil.

Zkuste si jen představit, jak by reagovalo ego v různých oka­mžicích tohoto příběhu.

 

 

 

EGO A PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK

 

 

 

Nejdůležitějším vztahem vašeho života je vztah k přítomnému okamžiku, nebo spíše ke všem formám, jejichž podobu na sebe přítomný okamžik bere - jinými slovy k tomu, co je a co se děje. Pokud je váš vztah k přítomnému okamžiku negativní, projeví se to v každém vztahu a v každé situaci, do nichž vstoupíte. Ego lze jednoduše definovat zhruba takto: je to dysfunkční vztah k pří­tomnému okamžiku. I v této chvíli, právě teď, se však můžete svo­bodně rozhodnout, jak se k přítomnému okamžiku postavíte.

 

Jakmile jste dosáhli dostatečné úrovně vědomí, dokážete si vybrat, jaký postoj zau­jmete k přítomnému okamžiku. Chcete, aby byl váš přítel nebo nepřítel? Přítomný okamžik je neoddělitelnou součástí života, tak­že se v podstatě rozhodujete, jak se postavíte k životu jako takové­mu. Pokud se rozhodnete, že chcete být s přítomným okamžikem za dobře, je na vás, abyste učinili první vstřícný krok. Přistupujte k němu s láskou, vítejte ho, ať k vám přijde v jakékoliv podobě, a brzy se dočkáte odměny. Život si vás začne hýčkat, lidé vám bu­dou pomáhat, vše poběží jak na drátku. Jedno rozhodnutí může změnit celou vaši realitu. Ale to rozhodnutí musíte dělat znovu a znovu - dokud si nezvyknete takovým způsobem žít.

 

Rozhodnutí, že se spřátelíte s přítomným okamžikem, znamená konec ega. Ego se nikdy s přítomným okamžikem nesblíží, to zna­mená, že se ani nesblíží s životem, protože v jeho základním pro­gramuje zakódován příkaz „ignorovat přítomný okamžik, vzdoro­vat mu a znehodnocovat ho". Ego potřebuje ke své existenci čas. Čím je ego silnější, tím více ovládá váš život. Téměř každá vaše myšlenka se pak zabývá minulostí nebo budoucností a vaše vní­mání sebe sama závisí na minulosti, od níž odvozujete svou totož­nost, a na budoucnosti, od které očekáváte naplnění a uspokojení svých tužeb. Dokud bude vaše vědomí svázané časem, budete za­žívat strach, úzkost, očekávání, lítost, vinu nebo vztek.

 

Ego se k přítomnému okamžiku staví trojím způsobem: jako k prostředku k dosažení cíle, jako k překážce, nebo jako k nepříte­li. Podíváme se na tyto tři varianty podrobněji, abyste si uvědomi­li, který vzorec se odehrává ve vás, a mohli se znovu rozhodnout, jaký zaujmout k přítomnému okamžiku postoj.

 

V nejlepším případě je přítomný okamžik pro ego jen užiteč­ným nástrojem - prostředkem k dosažení jeho cílů. Dostanete se přes něj do určitého bodu v budoucnosti, který považujete za dů­ležitější než přítomnost. Budoucnost ale nikdy nepřijde jinak než jako přítomný okamžik. Nikdy tedy nebude ničím víc než jen myšlenkou ve vaší hlavě. Jinými slovy, nikdy nejste plně přítom­ní, protože se pořád snažíte dostat někam jinam.

 

Když se tento vzorec prohloubí, což se stává velmi často, je pří­tomný okamžik považován za překážku, která musí být překoná­na. Následkem toho budete netrpěliví, frustrovaní a stresovaní, což je v mnoha kulturách každodenní realita většiny lidí - jejich normální stav. Život, který probíhá teď, je považován za „pro­blém", takže žijete ve světě plném problémů, které musíte vyřešit, abyste mohli být šťastní a spokojení nebo abyste konečně mohli začít „žít". Slabinou tohoto přistupuje fakt, že jakmile nějaký pro­blém vyřešíte, hned se objeví další. Dokud se budete na přítomný okamžik dívat jako na překážku, pořád budete mít spoustu problé­mů. „Budu cokoliv, co chceš, abych byl," říká Život - přítomný okamžik. „Budu se k tobě chovat tak, jako se chováš ty ke mně. Pokud mě vidíš jako problém, budu pro tebe problémem. Pokud mě budeš vnímat jako překážku, budu překážkou."

 

V nejhorším případě, který však není nijak vzácný, lidé přistu­pují k přítomnému okamžiku jako k nepříteli. Když nenávidíte to, co děláte, a pořád si na něco stěžujete, nadáváte a někoho obviňu­jete, když proklínáte věci, které se dějí nebo které se už staly, nebo když se váš vnitřní dialog hemží větami jako „mělo to být tak a tak" a „tohle se nemělo stát", pak jste ve sporu s tím, co je, a bo­jujete proti tomu, co se už stalo. Udělali jste si ze Života svého ne­přítele a on na to říká: „Chceš válku, máš ji mít." Vnější realitu, která vždy odráží váš vnitřní stav, pak vnímáte jako nepřátelskou.

 

Mněli byste se sami sebe co nejčastěji plál: „Jaký mám vztah k přítomnému okamžiku?" A pak se snažit najít CO nejupřímnější odpověď. Považuji přítomný okamžik jen za prostředek k dosaže­ní nějakého cíle? Představuje pro mě překážku? Chovám se k němu jako k nepříteli? Přítomný okamžik je vše, co máte, i vše, co kdy budete mít. Život a přítomný okamžik jsou spolu neodděli­telně spjaté. Úvodní otázka tedy ve skutečnosti zní: „Jaký mám vztah k Životu?" Tato otázka je vynikající způsob, jak odhalit za­maskované ego a stát se přítomným. Ačkoliv otázka samotná ne-ztělesňuje absolutní pravdu („já", Život a přítomný okamžik jsou v konečném důsledku jedno), je to užitečný ukazatel správného směru. Proto ji sami sobě pokládejte tak často, jak to jen budete potřebovat.

 

Jak transformovat dysfunkční vztah k přítomnému okamžiku? Musíte si ho neustále uvědomovat, ve všech myšlenkách i činech. Ve chvílích, kdy si uvědomujete, že váš vztah s přítomným oka­mžikem není v pořádku, jste přítomní. Uvědomění je probouzející se Přítomnost. Jakmile si uvědomíte svou dysfunkci, začínáte se uzdravovat. Někteří lidé se při tom neubrání hlasitému smíchu. S uvědoměním získáte možnost volby - můžete říci přítomnému okamžiku ano a udělat z něj svého spojence.

 

 

 

PARADOX ČASU

 

 

Navenek se přítomný okamžik projevuje jako „to, co se děje". A protože to, co se děje, se neustále mění, vypadá to, jako by se každý den našeho života skládal z tisíců okamžiků a v každém z nich se dělo něco jiného. Čas se nám jeví jako nekonečný sled okamžiků, z nichž některé vnímáme jako „dobré" a některé jako „špatné". Když se na to však podíváte pozorněji, skrze svůj sou­časný prožitek, zjistíte, že ve skutečnosti těch okamžiků moc není. Zjistíte, že existuje vždy jen jeden okamžik, a to právě probíhající - tento okamžik. Život probíhá jen tady a teď. Celý váš život se odvíjí ve stále trvající přítomné chvíli. Minulost a budoucnost exis­tuje jen ve vašich vzpomínkách a očekáváních, ve vašich myšlen­kách. A myslíte na ně v jediném okamžiku, který existuje: v tom přítomném.

 

Proč se nám tedy zdá, že jich existuje nekonečně mnoho? Pro­tože za přítomný okamžik považujeme to, co se v něm děje, jeho obsah. Prostor přítomného okamžiku je znepřehledněný tím, co se v něm odehrává. A právě záměna přítomného okamžiku za jeho obsah stojí za vznikem iluze času i ega.

 

To je ovšem paradoxní. Jak bychom se mohli vzdát času? Po­třebujeme ho, abychom se dostali z jednoho bodu do druhého, abychom si připravili jídlo, postavili dům nebo abyste si přečetli tuto knihu. Čas potřebujete také k tomu, abyste vyrostli nebo se mohli naučit něco nového. Cokoliv děláte, na všechno potřebujete určitý čas, všechno nějakou dobu trvá. Všechno se mu podřizuje a nakonec nás „ten krutovládce čas", jak ho nazývá Shakespeare, připraví i o život. Můžeme ho také přirovnat k rozbouřené řece, která s sebou vezme vše, co jí přijde do cesty, nebo k ohni, jenž všechno pohltí.

 

Nedávno jsem potkal staré známé, rodinu, kterou jsem dlouhou dobu neviděl, a když jsem je spatřil, byl jsem v šoku. Málem jsem se jich zeptal: „Co se vám stalo? Jste nemocní? Kdo vám to udě­lal?" Matka, která se při chůzi musela opírat o hůl, se viditelně zmenšila a kůži na obličeji měla svraštělou jako staré jablko. Její dcera, která byla dřív plná energie, nadšení a očekávání, se teď zdá­la být unavená životem a vyčerpaná péčí o tři děti. Pak mi to došlo: od té doby, co jsme se viděli naposled, uběhlo přes třicet let. Jejich změnu měl na svědomí čas. Museli být stejně překvapení, když uviděli mě.

 

Všechno se sice řídí časem, ale přesto se vše odehrává v přítom­ném okamžiku. Je to skutečně paradoxní. Kamkoliv se podíváte, všude najdete spoustu nepřímých důkazů o existenci času - hnijící jablka nebo vaše tvář v zrcadle v porovnání s třicet let starou foto­grafií - ale nikde nenajdete přímý důkaz, protože nemůžete zažít čas jako takový. Zažíval můžete vždy jen přítomný okamžik, nebo spíše to, co se v něm děje. Kdybychom brali v potaz jen přímé dů­kazy, pak by čas neexistoval a vše, co by kdy existovalo, by byl jen přítomný okamžik.

 

 

 

VYSTOUPENÍ Z ČASU

 

 

Být bez ega si nemůžete stanovit jako cíl do budoucnosti a pak se k němu snažit dopracovat. Dopracovali byste se jen k ještě větší nespokojenosti, protože byste pořád měli pocit, že jste neúspěšní a „nedokonalí". Když si osvobození od ega stanovíte jako cíl do budoucnosti, získáte tím sice čas, jenže víc času znamená víc ega. Dejte si pozor, aby za vaším duchovním hledáním nestálo jen pře­strojené ego. Dokonce i snaha o odpoutání se od „falešného já" může být motivována snahou získat víc, zvlášť pokud jste si to předem naplánovali. To, že si dopřejete více času, znamená, že do­přejete více času vašemu „falešnému já". Čas - minulost a bu­doucnost - je přesně to, co vaše falešné já vytvořené myslí, vaše ego, potřebuje, aby přežilo. Čas totiž existuje jen ve vaší mysli. Ve „vnějším světě" nenajdete žádný objektivní důkaz jeho existence. Je to jen myšlenková struktura, kterou potřebujete, abyste byli schopní vyhodnotit smyslové vjemy a prakticky fungovat. Záro­veň vám však brání v sebepoznání. Čas představuje horizontální rozměr života, povrchovou vrstvu reality. Do vertikální dimenze, jež představuje hloubku života, můžete vstoupit jen skrze přítom­ný okamžik.

 

Takže místo abyste si neustále přidávali čas, snažte se ho raději ubrat. Když ze svého vnímání odstraníte čas, odstraníte s ním i ego. To je pravým smyslem všech duchovních cvičení.

 

Když mluvím o vystoupení z času, nemyslím tím samozřejmě čas na hodinách, který využíváte pro praktické účely, k napláno­vání schůzky nebo výletu. Bez času na hodinách bychom v tom­to světě ani nemohli fungovat. To, o čem mluvím, je odstranění psychologického času, který si vytváří egoická mysl, aby se mohla stále dokola zabývat minulostí a budoucností. Mysl ne­touží být v souladu s Životem, brání se „pouhému" Bytí v pří­tomném okamžiku.

 

Jakmile vyměníte navyklé „ne" životu za „ano", jakmile dovo­líte být každému okamžiku takový, jaký je, rozpustíte čas a spolu s ním i ego. Aby ego přežilo, musí docílit toho, aby pro vás byl čas - minulost a budoucnost - důležitější než přítomný okamžik. Jedi­ný případ, kdy ego dokáže přijmout přítomný okamžik, je krátce po tom, co dosáhne toho, co chtělo. Nikdy mu to ale nevydrží dlouho. Dokud bude ego ovládat váš život, budete pořád nešťastní: buď proto, že jste ještě nedosáhli toho, po čem toužíte, nebo proto, že už jste toho dosáhli.

 

Vše, co je nebo co se právě děje, je forma, kterou na sebe bere přítomný okamžik. Dokud jí - té formě, což není nic jiného než svět - budete vzdorovat, bude pro vás nepřekonatelnou překážkou, která vás bude oddělovat od vaší pravé identity, od toho, kdo jste za všemi formami, od věčného Života. Pokud ve svém nitru doká­žete říci všem formám přítomného okamžiku ano, stane se pro vás branou do sféry neviditelného Bytí. Propast mezi tímto světem a Bohem zmizí.

 

Tím, že odmítáte některé formy, jež na sebe bere přítomný oka­mžik, a tím, že ho považujete za prostředek, překážku nebo nepří­tele, jen posilujete svou formovou identitu - své ego. Proto je ego tak závislé na reakcích okolí. Čím více vnímáte svět skrze reakce okolí, tím víc se připoutáváte ke světu forem. A čím více se zto­tožňujete se světem forem, tím silnější je vaše ego, které brání tomu, aby z vás vyzařovalo věčné Bytí.

 

Jakmile vnitřně přijmete všechny formy, objevíte v sobě Pří­tomnost, všeobjímající klid, který má mnohem větší sílu než po­míjivé ztotožnění se s formou - vaší osobou. Přítomnost je mno­hem blíž vaší podstatě než cokoliv ve světě forem.

 

 

 

SEN A TEN, KDO HO SNÍ

 

 

Klíčem k nejmocnější síle vesmíru je přijetí. Jen díky němu se vě­domí (duch) může osvobodit ze zajetí hmoty. Vnitřní přijetí formy - všeho, co je a co se děje - s sebou nese uvědomění, že svět fo­rem není to jediné, co existuje. Když čemukoliv vzdorujeme, zda­jí se nám věci tohoto světa hmatatelnější, jistější a trvalejší, než jaké ve skutečnosti jsou - včetně naší identity čili ega. Odpor dává světu a egu váhu a vrcholnou důležitost, díky nimž můžete brát sebe i svět velmi vážně. Hra forem je pak vnímána spíše jako boj o přežití. Pokud je to i váš pohled, bude taková i vaše realita.

Mnoho věcí, jež se dějí, a mnoho podob, jež na sebe bere ži­vot, je efemérní povahy. Všechny jednou pominou. Věci, těla a ega, události, situace, myšlenky, emoce, touhy, ambice, obavy, konflikty... přijdou, chvíli předstírají, že jsou důležité, a než se nadějete, už jsou pryč. Rozplynou se do prázdna, z něhož vzešly. Byly vůbec skutečné? Byly někdy něčím víc, než pouhým snem, snem o formě?

 

Když se ráno probudíte, sen, který se vám v noci zdál, se náhle rozplyne a vám dojde: „Aha, tak to byl jenom sen. Nebylo to sku­tečné/' Něco na tom snu však muselo být skutečné, jinak by ne­mohl být. Až nás dostihne smrt, možná se ohlédneme za uplynu­lým životem s tím, že to byl také jenom sen. I teď, když si vybavíte loňské prázdniny nebo třeba včerejší hádku, můžete mít pocit, že se nápadně podobají snu, jenž se vám nedávno zdál.

 

Existuje sen a existuje člověk, který ho sní. Sen není nic jiného než chvilková hra forem. Patří do tohoto světa - je relativně sku­tečný, ale ne absolutně. Pak existuje snící, absolutní skutečnost, v níž formy přicházejí a odcházejí. Snící není postava vystupující ve snu. Snící je substrát, ve kterém se sny odehrávají, umožňuje jejich existenci. Představuje to absolutní za relativním, skutečné za neskutečným, bezčasé za časem, vědomí za formou. Snící je vědomí samotné - to, co skutečně jste.

Naším cílem je nyní probudit se ze snu. Až se tak stane, dramata, jež ego vytváří, skončí a začne mnohem klidnější a příjemnější sen - nová země.

 

 

 

PŘEKONEJTE SVÁ OMEZENÍ

 

 

V životě každého člověka přijdou období, kdy na úrovni forem povyroste - když se snaží překonat nějaká omezení, jako napří­klad fyzickou slabost nebo nedostatek financí. V těchto situacích musí nabýt nové vědomosti, osvojit si nové dovednosti nebo krea­tivně vytvořit něco zcela nového, čím tento svět - sebe i ostatní -obohatí, ať už se jedná o hudební skladbu nebo jiné umělecké dílo, knihu, službu, kterou poskytuje ostatním, funkci, kterou zastává, firmu nebo organizaci, již založil nebo přispěl k jejímu rozvoji.

 

Když jste přítomní, když se plně soustředíte na přítomný oka­mžik, Přítomnost prostoupí a promění vše, co děláte. Vaše činnost získá na kvalitě i na síle. Přítomní jste tehdy, když to, co děláte, není pouze prostředek k dosažení něčeho jiného (peněz, prestiže, vítězství atd.), ale naplňuje vás to samo o sobě - když vám to, co děláte, přináší radost a živost. Nemůžete však být přítomní, dokud se nespřátelíte s přítomným okamžikem. To je základ úspěchu ja­kékoliv činnosti nezatížené negativitou.

 

Forma znamená omezení. Nejsme tu jen proto, abychom pozna­li svá omezení, ale také proto, abychom duchovně rostli tím, že je budeme překračovat. Některá omezení lze překonat ve vnějším světě. Každý ale dříve či později narazí i na omezení, s nimiž se bude muset naučit žít. A ta můžete překonat jen uvnitř sebe sama. Buď vás uvězní v sledu egoických reakcí, což budete pociťovat jako strašné neštěstí, nebo se přes ně přenesete tím, že se plně ode­vzdáte tomu, co je. To je smysl jejich existence. Vědomé odevzdá­ní vám otevře vertikální dimenzi života, jinými slovy, váš život získá hloubku. A z té hloubky se vynoří něco nekonečně cenného, co by jinak zůstalo neprojeveno. Někteří lidé, kteří se vzdali mno­ha omezení, se stali léčiteli nebo duchovními učiteli.

 

Jiní nesobec­ky pracuji na tom, aby zmírnili lidské utrpení nebo aby pro tento svět vytvořili něco cenného.

 

V sedmdesátých letech, když jsem studoval na cambridgeské univerzitě, jsem každý den chodil s jedním nebo dvěma přáteli na oběd do jedné kavárny. U vedlejšího stolu občas sedával muž v kolečkovém křesle, obvykle ve společnosti dalších tří až čtyř lidí. Jednoho dne seděl přímo naproti mně a já se neubránil tomu, abych si ho prohlédl. To, co jsem uviděl, mě opravdu šokovalo -byl zcela paralyzovaný. Jeho tělo bylo vyzáblé a hlavu měl neustá­le svěšenou. Jeden z jeho společníků se ho pokoušel krmit, ale většina z toho, co se mu snažil vpravit do úst, padala na malý tá­cek, který mu pod bradou přidržoval druhý pomocník. Muž při­poutaný na kolečkové křeslo občas vyloudil nesrozumitelné, chroptivé zvuky a ostatní se hned pohotově naklonili k jeho ús­tům. To, že dokázali interpretovat, co se jim pokoušel říct, mi při­padalo skoro jako zázrak.

 

Zeptal jsem se svého přítele, jestli ho náhodou nezná. „Jasně," odpověděl, „je to profesor matematiky a ti kolem něj jsou jeho studenti. Trpí neuromuskulární poruchou, která postupně paraly­zuje celé jeho tělo. Lékaři mu dávají maximálně pět let. Podle mě už nic horšího ani nemůže člověka potkat."

 

O pár týdnů později, když jsem odcházel ze školy, jsem ho pot­kal ve dveřích. Podržel jsem mu je, aby mohl projet, a naše oči se na chvíli setkaly. Překvapilo mě, jak byly jasné - zářily. Nenašel jsem v nich ani stopu po neštěstí. Hned mi došlo, že tenhle člověk přestal vzdorovat a odevzdal se plně svému osudu.

 

O mnoho let později jsem si u stánku koupil noviny a zůstal překvapeně zírat na přední stranu, jíž dominovala jeho fotografie. Nejenže ještě žil, ale stal se jedním z nejslavnějších teoretických fyziků. Stephen Hawking. Článek pod jeho fotografií mi jen po­tvrdil to, co jsem uviděl v jeho očích tehdy před lety. Na otázku týkající se jeho života odpověděl (již s pomocí hlasového syntezátoru): „Co bych si mohl přát víc?"

 

 

 

RADOST Z BYTÍ

 

 

Neštěstí neboli negativita je nemoc cele planety. To, co předsta­vuje znečištění životního prostředí na vnější úrovni, reprezentu­je negativita na úrovni vnitřní. Má ji v sobě každý, ne jen lidé v oblastech, kde nejsou uspokojeny jejich základní životní potře­by, ale i v oblastech, kde lidé žijí v blahobytu (zde možná ještě víc). Je to překvapující? Ne. V bohatém světě se lidé více ztotož­ňují s formou, více se ztrácejí v obsahu a jsou také častěji lapeni do pasti ega.

 

Lidé věří, že jejich štěstí závisí na vnějších událostech neboli na formě. Neuvědomují si, že to, co se děje, patří mezi nejnestálejší formy ve vesmíru - vše se neustále mění. Dívají se na přítomný okamžik, jako by byl znehodnocen tím, co se v něm odehrává a nemělo by, nebo jako na nedostatečný, protože se v něm neode­hrává to, co by mělo. A tak jim uniká dokonalost života, která je všudypřítomná, dokonalost, která se skrývá za vším, co se odehrá­vá i neodehrává, dokonalost za všemi formami. Přijměte přítomný okamžik a naleznete dokonalost nedotčenou časem a přesahující všechny formy.

 

Radost z Bytí, jediné pravé štěstí, k vám nepřijde skrze žádnou formu, majetek, úspěch, skrze žádného člověka, ani událost - skr­ze nic, co se děje. Radost k vám nemůže přijít - nikdy. Vyzařuje ze sféry neviditelného Bytí ve vašem nitru, z čistého vědomí - je tím, čím jste.

 

 

 

 

NECHTE SVÉ EGO ROZPLYNOUT

 

 

Ego neustále hlídá, jestli mu nehrozí ponížení nebo jakékoliv jiné „zmenšení". Pokud usoudí, že ano, spustí opravný mechanismus pro obnovení mentální formy „já". Když ho někdo začne obviňo­vat nebo kritizovat, čímž mu způsobí újmu, okamžitě přistoupí k obraně a začne se hájit a/nebo napadat jiné. Jestli ten druhý má pravdu, nebo ne, není v tu chvíli pro ego vůbec důležité. Daleko víc než na pravdo mu záleží na

vlastním bezpečí. Tak funguje obrana psychologické formy „já". Dokonce i tak běžná věc, jako když zakřičíte něco na řidiče, který vás nazval idiotem, je automa­tická, nevědomá reakce vašeho ega. Jednou z nejčastějších obran­ných reakcí ega je hněv, který způsobuje jeho sice dočasné, zato velmi výrazné posílení. Všechny obranné mechanismy, které ego považuje za smysluplné a potřebné, jsou ve skutečnosti zcela dys­funkční. Mezi nejpatologičtější patří fyzické násilí a podléhání velikášským představám.

 

Vědomé ponižování nebo oslabování ega bez jakékoliv násled­né snahy o jeho obnovu považuji za velmi účinné duchovní cviče­ní. Vřele vám doporučují občas s tím experimentovat. Když vás například začne někdo kritizovat, obviňovat nebo vám nadávat, zkuste pro změnu, místo abyste se okamžitě začali bránit, neudě­lat nic. Dovolte mu, aby vás „ponížil" a pozorně sledujte, jaké to ve vás vyvolá pocity. Prvních pár vteřin vám to nejspíš bude velmi nepříjemné a budete si připadat „takhle malincí". Pak v sobě ale objevíte nový prostor, jenž náhle jakoby ožije, a vy si uvědomíte, že jste se vlastně nijak nezmenšili, ale že naopak expandujete. Tak můžete dojít k úžasnému uvědomění: když jste zdánlivě nějakým způsobem poníženi a dokážete na to nejen navenek, ale i vnitřně nereagovat, uvědomíte si, že jste o nic skutečného nepřišli. Tím, že jste se na určité úrovni „zmenšili", jste na jiné naopak „vyrost­li". Jakmile se přestanete bránit a snažit se jakkoliv posilovat svou formu, přestanete se s ní a se svou mentální představou o ní zto­tožňovat. Tím, že ztratíte na důležitosti (z pohledu ega), vaše nitro expanduje a vytvoří prostor pro Bytí. Vaše skutečná síla, to, co jste za formou, pak začne vyzařovat skrze zeslabenou formu. Přesně o tom mluvil Ježíš, když řekl: „Popřete sami sebe," nebo „Nastav­te druhou tvář."

 

To ovšem neznamená, že byste se měli nechat zneužívat nebo se stát obětí nevědomých lidí. Někdy si situace vyžádá, abyste něko­ho poslali „někam" a nebrali si žádné servítky. Pokud do toho nezapojíte ego s jeho snahou se neustále hranil, budou mít vaše slo­va neuvěřitelnou sílu. Jestliže to bude nutné, můžete samozřejmě komukoliv říct jasné a pevné ne. Pak to bude, jak já říkám, „sku­tečné ne", oproštěné od jakékoliv negativity.

 

Až když se smíříte s tím, že nikdy nebudete slavní, že z vás ne­bude „někdo", teprve pak se můžete spojit se silami vesmíru. To, co ego považuje za slabost, je ve skutečnosti jedinou pravou silou. Tato duchovní pravda říká pravý opak toho, čeho si cení současná společnost a podle čeho nás formuje.

 

V moudré knize Tao-te-ťing se píše: „Buďte širokým údolím světa..." Tak se stanete celiství a „vše k vám přijde samo". Většina lidí dnes touží být spíše horou.

 

Také Ježíš v jednom ze svých podobenství říká, „Ale jsi-li po­zván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: ,Příteli, pojď dopředu!' Pak budeš mít čest pře­de všemi hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

 

Nesnažte se posilovat své falešné já tím, že se budete chlubit nebo předvádět. Nesnažte se vyčnívat, být výjimeční, udělat do­jem nebo na sebe přitáhnout pozornost. To znamená, že někdy ne­musíte vyjádřit svůj názor, i když to všichni kolem zrovna dělají -uvidíte, co to s vámi udělá.

 

 

 

JAK NAVENEK, TAK UVNITŘ

 

 

Když se zadíváte na jasnou noční oblohu, možná si najednou uvě­domíte, jak prostá a zároveň neuvěřitelně hluboká je pravda. Co vidíte? Měsíc, planety, hvězdy, Mléčnou dráhu, možná nějakou kometu, nebo dokonce dva miliony světelných let vzdálenou sou­sední galaxii Andromedu? Když to ještě více zobecníte, uvidíte předměty plující vesmírem. Z čeho se tedy skládá vesmír? Z před­mětů a prostoru.

 

Když se za jasné noci zadíváte do vesmíru a neztratíte při tom řeč, nedíváte se pořadně neuvědomujete si, co všechno tam je. Možná se díváte jenom na plující předměty a snažíte seje pojme­novat. Jestliže vás při pohledu do vesmíru naplnil úžas a tváří v tvář tomuto úžasnému mystériu jste pocítili posvátnou úctu, zna­mená to, že jste na chvíli dokázali odložit svou touhu všechno po­psat a pojmenovat, a kromě předmětů na obloze jste si uvědomili i nekonečnou hloubku vesmíru. Abyste si uvědomili rozlehlost prostoru, ve kterém všechny ty světy existují, musíte se nejdřív dostatečně ztišit. Úžas nevzbuzuje ten obrovský počet světů ve vesmíru, ale hloubka, kterou každý z nich obsahuje.

 

Prostor samozřejmě nevidíte, nemůžete ho ani slyšet, cítit, ochutnávat, ani se ho dotýkat, tak jak víte, že vůbec existuje? Tato logicky znějící otázka je od základu špatně položená. Základem vesmíru je prázdno, nicota, takže z pohledu běžného vnímání svě­ta vesmír vlastně „neexistuje". Existují pouze věci - formy. Do­konce i nazývat to prostorem je zavádějící, protože tím, že to po­jmenujete, z toho uděláte předmět.

 

Zkusme se na to podívat takto: uvnitř vás je něco, co je podob­né prostoru, proto si to můžete uvědomovat. Není to však docela pravda, protože jak si můžete uvědomovat prostor, když v něm nic není?

 

Odpověď je prostá a zároveň obsahuje hlubokou pravdu. Když vnímáte prostor, nevnímáte nic, kromě vědomí samotného - sa­motné nitro vědomí!

 

Když oči nenajdou nic, na co by se mohly dívat, vnímáte onu prázdnotu jako prostor. Když uši nezachytí žádný zvuk, vnímáte ono zvukové prázdno jako ticho. Když vaše smysly uzpůsobené k vnímání forem nenajdou žádné formy, vědomí neviditelného Bytí, jež leží za veškerým vnímáním a jež veškeré vnímání a zaží­vání umožňuje, přestane být formami zakrýváno. Když pozorujete neuvěřitelnou hloubku vesmíru nebo nasloucháte tichu brzkých ranních hodin před východem slunce, něco ve vás s tím rezonuje jakoby v posvátné úctě. Nesmírnou hloubku vesmíru pak vnímáte jako hloubku svého nitra a víte, že ten vzácný klid, který nenarušuje žádná forma, je daleko blíž vaší podstatě než jakákoliv věc ve vašem životě.

 

Upanišady, posvátné knihy Indie, tuto pravdu popisují slovy:

 

Ne to, co vidíme okem, nýbrž čím oči vidí, to právě, věz, je brahma, nikoli to, co uctívají. Ne to, co slyšíme sluchem, nýbrž čím sluch slyší, to právě, věz, je brahma, nikoli to, co uctívají.

 

Ne to, co myslíme myslí, nýbrž co, jak řekli, myslí přemýšlí, to právě, věz, je brahma, nikoli to, co uctívají.

 

V těchto verších se říká, že Bůh je čisté vědomí, esence toho, kdo jsme. Všechno ostatní jsou jen formy, které „uctíváme".

 

Dvojznačná povaha vesmíru, jenž je tvořen věcmi a prostorem - hmotou a prázdnem - je také vaší vlastní povahou. Zdravý, vy­rovnaný a pestrý život je tancem mezi dvěmi dimenzemi, jež tvoří realitu: mezi formou a prostorem. Většina lidí je tak ztotožněná s dimenzí forem, se smyslovým vnímáním, myšlenkami a emoce­mi, že se jim z života ta druhá zásadní polovina vytratila. Tím, že se ztotožnili se světem forem, uvízli v pasti ega.

 

Dá se říci, že to, co vidíte, slyšíte, cítíte, to, čeho se dotýkáte, spolu s tím, co si myslíte, je jen jedna polovina skutečnosti - for­ma. Ježíš ji ve svém učení nazývá jednoduše „svět" a tu druhou di­menzi „království nebeské" nebo „království věčného života".

 

A stejně jako prostor umožňuje všem věcem existovat a stejně jako by bez ticha nebyl žádný zvuk, tak i my bychom neexistovali bez životadárné dimenze neviditelného Bytí, jež je naší esencí.

 

Mohli bychom říct bez Boha, kdyby to slovo nebylo tak i často zneužíváno. Já to raději nazývám Bytím. Bytí předchází existenci. Existence je forma, obsah, „to, co se děje". Možná by se dalo také říct, že existence je popředí života a Bytí je jeho pozadí.

 

Tolikrát zmiňovaná kolektivní choroba celého lidstva spočívá právě v ponoření se do toho, co se děje. Lidé jsou téměř hypnoti­zováni světem pomíjivých forem, tak zabráni do svých životů, že zapomněli na svou podstatu, jež se skrývá za obsahem, za formou, za myšlenkami. Jsou tak pohlceni časem, že zapomněli na věč­nost, ze které vzešli a která je jejich pravým domovem, kam sku­tečně patří. Zapomněli, že jsou věčností.

 

Před několika lety, když jsem navštívil Čínu, jsem na vrcholu jedné hory poblíž Guilinu narazil na stupu. Byl na ní zlatý nápis reliéfním písmem. Zeptal jsem se svého čínského průvodce, co znamená. „Je tam napsáno: Buddha," odpověděl. „Ale proč jsou tam dva znaky, a nejeden?" vyzvídal jsem. „Jeden znamená člo­věk', druhý ,ne' nebo ,žádný, a dohromady to znamená Budd­ha'." Zůstal jsem stát oněmělý úžasem. Dva znaky pro Buddhu obsahovaly celé jeho učení, a pro ty, kteří to jsou schopni vidět, i celé tajemství života. Výstižně vyjadřují skutečnost, že realitu tvoří dvě dimenze - věcnost a ne-věcnost, forma a negace formy, neboli uvědomění si, že nejsme formou.