Podstata Ega

 

 

 

Obsah:

 

NELIBOST A ZÁŠŤ

KŘIVDA A POMSTA

„JÁ" MÁM VŽDYCKY PRAVDU

JAK BRÁNÍME SVOU ILUZI

PRAVDA: RELATIVNÍ NEBO ABSOLUTNÍ?

EGO NENÍ OSOBNÍ

VÁLKA JE STAV MYSLI

TOUŽÍTE PO KLIDU NEBO POTŘEBUJETE DRAMA?

VAŠE PRAVÁ IDENTITA SE SKRÝVÁ ZA EGEM

VŠECHNY STRUKTURY JSOU NESTABILNÍ

EGO POTŘEBUJE CÍTIT SVOU NADŘAZENOST

EGO A SLÁVA

 

 

 

 

Většina lidí se plně ztotožňuje s hlasem ve své hlavě - nepřetrži­tým tokem samovolných, nutkavých myšlenek a emocemi s nimi spojenými. Mohli bychom se na ně klidně dívat jako na „posedlé myslí". Člověk, který si toto neuvědomuje, se považuje za toho, kdo myslí. Myslí však jeho egoická mysl. Nazývám ji egoickou, protože je odvozená od vlastního já, od „já" - ega, které se nachá­zí v každé myšlence - každé vzpomínce, každé interpretaci, názo­ru, pohledu, reakci i každé emoci. Z duchovního hlediska je tohle všechno nevědomí. Samozřejmě, že myšlení, neboli obsah mysli, je podmíněn minulostí: dětstvím, rodinou, kulturním prostředím atd. Základem veškeré myšlenkové činnosti jsou určité neustále se opakující myšlenky, emoce a reakční vzorce, s nimiž se nejvíce ztotožňujete - a této „entitě" se říká ego.

 

Jak vidíte, když řeknete „já", většinou z vás mluví ego, ne vy sami. Ego tvoří emoce a myšlenky, kupu vzpomínek, s nimiž se ztotožňujete a které považujete za „svůj příběh", nebo navyklé role, jež hrajete, aniž byste si to uvědomovali, a kolektivní identi­fikace, mezi které patří např. příslušnost k určitému národu, nábo­ženství, rase, sociální třídě nebo politickému hnutí. Dále je ego tvořeno osobními objekty identifikace, nejen s majetkem, ale také s názory, vzhledem, dlouhotrvající záští nebo posuzováním sebe sama jako někoho, kdo je lepší nebo horší než ostatní, jako úspěš­ného člověka nebo jako smolaře.

 

Obsah ega je u každého jiný, ale každé ego je postaveno na stejných principech a poháněj! ho stejné mechanismy, Jinými slovy: ega se od sebe liší jen povrchově. Hluboko uvnitř jsou všechna stejná. Co tím přesně myslím? Udržuje je při životě ztotožňování a oddělování se. Jestliže žijete v zajetí svého ega, tzn. že své já zto­tožňujete se svou myslí a emocemi, musíte svou existenci pociťo­vat jako nejistou, protože myšlenky i emoce jsou pomíjivé. Každé ego proto neustále bojuje o přežití - snaží se bránit nebo se zvětšit. Aby si udrželo „já-myšlenky", musí vytvářet také jejich protipól, tzn. myšlenky typu „ti druzí". Pojem „já" nemůže bez pojmu „ostatní" existovat. Jako ty druhé vnímáme většinou své nepřátele. Na jednom konci tohoto nevědomého egoického pohledu leží nut­kavá potřeba hledat na ostatních chyby a stěžovat si na ně. Přesně to měl Ježíš na mysli, když řekl: „Jak to, že vidíš třísku v oku své­ho bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?" Na druhém konci spektra se nachází fyzické násilí mezi jednotlivci a konflik­ty mezi národy. V bibli zůstala Ježíšova otázka nezodpovězená, ale odpověď na ni je zřejmá: Když člověk odsuzuje a kritizuje ostatní, získává pocit nadřazenosti, cítí se být lepším než oni.

 

 

 

NELIBOST A ZÁŠŤ

 

 

Jednou z nejoblíbenějších strategií k posílení ega je kritizování druhých. Každá stížnost je vymyšleným příběhem mysli, kterému bezvýhradně věříte. Nezáleží přitom, jestli si stěžujete nahlas nebo v duchu. Některá ega, která nemají vhodné objekty k identi­fikaci, si plně vystačí s kritizováním. Pokud vás ovládá právě ta­kové ego, jste nejspíš zvyklí kritizovat lidi kolem sebe, což děláte samozřejmě nevědomky a většinou si to ani neuvědomujete. Do tohoto vzorce patří hlavně negativní hodnocení ostatních lidí, ať už jim to říkáte tváří v tvář, když o nich mluvíte s ostatními, nebo jen v myšlenkách. Nejkrutější formou kritiky je nadávání, které plyne z potřeby ega triumfovat nad ostatními: „pitomec, bastard, svině" - to jsou všechno soudy, jež byste si nikdy neobhájili. Dalším Stupněm nevědomého jednání je křik, a pak už je jen kousek k fyzickému násilí.

 

Vztek je emoce, která nelibost, stěžování si a hodnocení ostat­ních lidí téměř vždy doprovází a která výrazně posiluje ego. Mít vztek nebo zlost znamená být rozhořčený, pobouřený, rozzlobený nebo uražený. Vadí vám chtivost a nepoctivost ostatních lidí, jejich nečestnost, to, co dělají, nebo to, co dělali v minulosti, to, co řek­li, když pokazili to, co měli, nebo naopak neměli udělat. Ego zlost miluje. Místo, abyste přehlédli nebo tolerovali nevědomí ostat­ních, snažíte se je zabudovat do jejich identity. A kdo že to dělá? Nevědomí ve vás, vaše ego. Někdy dokonce „chyba", kterou ně­komu přisuzujete, vůbec neexistuje. Je to jen chybná interpretace ovlivněná myslí, jež se naučila v každém vidět nepřítele a sebe po­važovat za výjimečnou a nadřazenou. Někdy se chyba skutečně stane, ale mysl ji tím, že se na ni zaměří, nafoukne do nesmysl­ných, obřích rozměrů. Jenže to, na co reagujete u ostatních, posi­lujete i u sebe.

 

Nereagovat na ega ostatních lidí je jedním z nejúčinnějších způ­sobů, jak postupně rozpustit své i kolektivní ego lidstva. Toho ale budete schopní jen tehdy, když si uvědomíte, že chování ostatních vychází z ega a že je výsledkem naší kolektivní duševní poruchy. Když si uvědomíte, že nejde o nic osobního, nebude se vás chová­ní ostatních tolik dotýkat. Tím, že nebudete reagovat na ego ostat­ních, jim často pomůžete nalézt duševní zdraví, za které se na roz­díl od toho podmíněného dá označit nepodmíněné vědomí. Někdy možná budete muset provést určitá opatření, abyste se chránili před hluboce nevědomými lidmi. To ale lze udělat i tak, aniž bys­te si z nich dělali své nepřátele. Vaší nejlepší obranou je zůstat při plném vědomí. Nepřítel se z člověka stane až tehdy, když začnete brát osobně jeho nevědomí, jeho ego. Nereagovat na něj není v žádném případě aktem slabosti, ale aktem síly, kdy dokážete prohlédnout ego až ke zdravému jádru, jež je v každém člověku přítomné jako jeho esence.

 

Ego se vyžívá nejen ve spílání a kritizování ostatních lidí, ale také různých situací. Tak, jak se můžete zachoval k nějakému člo­věku, tak se můžete postavit i k jakékoliv situaci: i z ní si můžete udělat svého nepřítele. Pak budete říkat věty jako: Tohle se nemě­lo stát; Chtěl/a bych být jinde; Tohle nechci dělat; Tohle je nespra­vedlivé; protože úhlavním nepřítelem ega je samozřejmě přítomný okamžik, neboli život sám.

Neznamená to ovšem, že byste nemohli někoho upozornit na jeho chybu nebo nedostatek za účelem nápravy. Stejně tak, když se vzdáte nadávání a stížností, nemusíte se nutně smířit s ne­vhodným chováním nebo špatnou kvalitou. Nehledejte ego v tom, že požádáte číšníka, aby vám ohřál studenou polévku - stačí, když se vždy budete držet neutrálních faktů. „Jak se opovažujete přinést mi studenou polévku?" tak to už by byla stížnost. Zde už je použito slovíčko „mi", které má tendenci dát události vrcholný význam a spojovat studenou polévku s osobním ublížením. Ego miluje, když může někoho označit za špatného. Vyjádření nespo­kojenosti, o kterém je tu řeč, má za úkol posílit ego, ne docílit ná­pravy. Někdy dokonce ego nechce nic měnit proto, aby si mohlo stále stěžovat.

 

Zkuste si chvíli všímat hlasu ve své hlavě, možná si právě teď na něco stěžuje, a zkuste si uvědomit, kdo to mluví: ego tvořené myšlenkami a podmíněnými myšlenkovými vzorci. Kdykoliv si všimnete toho hlasu, uvědomíte si také, že to nejste vy, kdo mluví. Uvědomíte si, že vy jste ten, kdo ho poslouchá - pozorovatel. Ve skutečnosti jste vědomím, které ten hlas vnímá. V popředí se vaši pozornost snaží upoutat mysl, hlas ega, ale v pozadí vždy najdete vědomí. Touto cestou se můžete od ega a nepozorované mysli osvobodit. V okamžiku, kdy si své ego uvědomíte, ztratí nad vámi svou moc a stanou se z něj jen staré, podmíněné myšlenkové vzor­ce. Ego s sebou nese nevědomí. Uvědomění a ego nemohou exi­stovat zároveň. Staré myšlenkové vzorce nebo mentální návyky se ještě mohou čas od času znovu objevit, protože mají sílu setrvač­nosti tisíce let kolektivního nevědomí, ale pokaždé, když šije uvě­domíte, jim uberete na síle.

 

 

KŘIVDA A POMSTA

 

 

Ačkoliv jsou stížností nejčastěji spojené se zlostí, někdy je dopro­vází ještě silnější emoce, jako jsou hněv nebo rozčilení. V tom pří­padě pak reakce bývají mnohem vypjatější. Běžné stížnosti a na­dávky se změní na bouřlivé reakce a výbuchy hněvu, což jsou jen další způsoby, kterými nabírá ego na síle. Existuje mnoho lidí, kteří jen čekají, až se objeví něco, co je znepokojí nebo rozčílí, něco, proti čemu by mohli bojovat - a většinou není těžké si něco takového najít. „To je hrozné," říkávají pak, „jak jsi mohl...", nebo: „Tohle nesnáším!" Jsou závislí na hněvu a rozčilení, stejně jako někteří lidé na drogách. Bojem proti okolnímu světu v sobě posilují pocit svého já, své ego.

 

Dlouhotrvající zlost lze nazvat pocitem křivdy. Nést si v sobě pocit křivdy znamená být trvale v „opozici", a to je důvod, proč ukřivděnost tvoří podstatnou část ega mnoha lidí. Kolektivní křiv­dy mohou přežít i několik století v duši národa nebo kmene a živit nekonečný řetěz násilí.

 

Pocit křivdy je velmi silná negativní emoce spojená s konkrétní událostí, jež se sice stala v daleké minulosti, aleje stále udržována při životě nutkavými myšlenkami a vzpomínkami, opakovaným vyprávěním - nahlas nebo v duchu - toho, „co mi kdo udělal" nebo „co nám kdo udělal". Pocit křivdy pak pronikne i do ostat­ních oblastí života. Když například přemýšlíte o své křivdě, vytvá­říte negativní emocionální energii, která ovlivní vaše vnímání toho, co se děje v přítomnosti, i vaše současné reakce a chování. Jedna hluboká křivda je schopná zamořit většinu vašeho života a uvrhnout vás do zajetí ega.

 

Abyste se zbavili pocitu ukřivděnosti, musíte být k sobě zcela upřímní. Jedině tak zjistíte, jestli existuje někdo, komu jste ještě neodpustili - váš „nepřítel". Pokud ano, snažte si uvědomit křivdu jak na úrovni myšlenek, tak na úrovni emocí. Jinými slovy, pokus­te se uvědomit si myšlenky, které křivdu udržují při životě, a pro­ciťte si emoce, jež nejsou ničím jiným než reakcí těla na zmíněné myšlenky. Nepokousejte se pocitu křivdy zbavit tím, že se budete snažit odpustit - tak to nefunguje. Ukřivděnost zmizí přirozeně sama, jakmile si uvědomíte, že vlastně nemá žádný jiný účel než posílení ega, falešného já. Toto uvědomění je úžasně osvobozující. Ježíšovo učení o „odpuštění svým nepřátelům" není v podstatě o ničem jiném než o odstranění jedné ze základních egoických struktur lidské mysli.

 

Minulost nemá žádnou moc bránit vám v plném prožívání pří­tomného okamžiku. Tu mají pouze pocity křivdy z minulosti. A křivda je jen hromada starých myšlenek a emocí, kterou si neu­stále vláčíte s sebou.

 

 

„JÁ" MÁM VŽDYCKY PRAVDU

 

 

Hledání chyb na druhých, kritizování i nepřátelský postoj posilují pocit oddělenosti ega, jež je pro jeho přežití nezbytný. Posilují ho však i ve smyslu výjimečnosti, který mu dělá také velmi dobře. Na první pohled nemusí být zcela zřejmé, jak nadávání - např. na do­pravní situaci, politiky, „nenasytné boháče", „líné nezaměstnané", spolupracovníky nebo exmanžela/ku - přinese člověku pocit výji­mečnosti. Tady je vysvětlení. Když si stěžujete, dáváte tak najevo, že osoby nebo situace, jež kritizujete, jsou špatné, a vy víte, jaké by měly být.

 

Nic neposiluje ego víc než pocit, že máte pravdu. Když si mys­líte, že máte pravdu, ztotožňujete se s mentálním postojem - urči­tým pohledem, názorem, soudem nebo příběhem. Abyste mohli mít pravdu, potřebujete samozřejmě někoho, kdo ji nemá. Jinými slovy: K tomu, abyste získali silnější identitu, musíte ji někomu oslabit, označit někoho nebo něco za nesprávné. Takto můžete zpochybnit nejen hodnotu nějakého člověka, ale i situace. Všech­ny stížnosti, nadávky a slovní útoky říkají v podstatě jedno: „To­hle se nemělo stát." Patent na pravdu vám dává ve vztahu k souze­né osobě nebo situaci zdánlivou pozici morální převahy. A právě díky pocitu převahy n nadřazenosti ego nejvíce roste přímo po nich touží.

 

 

JAK BRÁNÍME SVOU ILUZI

 

 

Některá fakta nepochybně existují. Když prohlásíte: „Světlo je rychlejší než zvuk," a někdo jiný tvrdí opak, máte očividně prav­du, a on ne. Nejjednodušším důkazem tohoto tvrzení je fakt, že blesk předchází hrom. A nejenže máte pravdu, vy i víte, že ji máte. Figuruje v tom nějak ego? Možná, ale nemusí tomu tak být. Když jen prostě tvrdíte něco, o čem víte, že je to pravda, nemusí do toho být ego vůbec zapojeno, protože nedochází k žádnému ztotožnění s myslí a mentálním postojem. Takové ztotožnění může vzniknout velmi nenápadně, téměř nepozorovaně. Když se přistihnete, jak ří­káte, „Věř mi, já o tom něco vím," nebo „Proč mi vůbec nevěříš?" můžete si být jisti, že za tím je ego. Schovává se ve slůvku „mi". Takže prosté tvrzení: „Světlo je rychlejší než zvuk," ať jakkoliv pravdivé, se nyní stalo nástrojem ve službách ega. Zkalil ho faleš­ný pocit vašeho „já", stalo se z něj vaše osobní tvrzení, váš men­tální postoj. Vaše falešné já se cítí ponížené a dotčené, že mu ně­kdo nevěří.

Ego si bere všechno osobně. Reaguje různými emocemi, obran­ným postojem a někdy dokonce i agresivním útokem. Snažíte se jen hájit pravdu? Ale vždyť pravda hájit nepotřebuje. Světlo ani zvuk se nestarají o to, co si o nich ostatní myslí. Bráníte sami sebe, přesněji své falešné já, náhražku vytvořenou vaší myslí. Nebo ješ­tě přesněji: iluze hájí sama sebe. Jestliže je možné překroutit i jed­noduchá a jasná fakta a propůjčit jim iluzi propojení se svým já, co pak lze provést s tak nejednoznačnými formami, jakými jsou názory, pohledy nebo soudy? Tyto myšlenkové formy k zamoření falešným přímo vybízejí.

 

Ego si velice snadno plete osobní názory s fakty. Nedokáže do­konce ani rozlišit mezi událostí a reakcí na ni. Každé ego je pravým mistrem v selektivním vnímáni a deformovaných interpreta­cích, Mezi fakty a názory jste schopní rozlišit jen pomocí bdělého vědomí, ne pomocí mysli. Jen pomocí bdělého vědomí jste schop­ni vidět skutečnou událost, oddělenou od hněvu, který kvůli ní cí­títe, a díky tomu si uvědomit i jiné postoje k dané situaci, různé způsoby nazírání i různá řešení. Jedině při plném vědomí jste schopni vidět víc než jen omezený pohled na věc, úplnost a kom­plexnost dané situace nebo člověka.

 

 

PRAVDA: RELATIVNÍ NEBO ABSOLUTNÍ?

 

 

Kromě prostých a snadno ověřitelných faktů může přesvědčení, že „já mám pravdu, a ty ne", velmi snadno ohrozit nejen osobní vzta­hy, ale i vztahy mezi národy, kmeny, náboženskými skupinami atd.

 

Jestliže však je víra ve vlastní pravdu a omyl ostatních jen ces­tou k posílení ega, jestliže se jedná jen o duševní poruchu, která prohlubuje pocit oddělenosti a mezilidské konflikty, znamená to, že neexistuje správné a špatné jednání, chování nebo víra? Nebyl by to pouhý morální relativismus, v němž některá současná křes­ťanská učení vidí největší zlo naší doby?

 

Dějiny křesťanství jsou názorným příkladem toho, že se lidé ve jménu fanatické víry ve vlastní pravdu mohou chovat jako šílené bestie. Celá století byli lidé mučeni a upalováni zaživa jen proto, že se jejich názor lišil - někdy jen nepatrně - od oficiální církevní doktríny. Hájeny byly úzkoprsé výklady bible a odvážné oběti byly prohlášeny za „špatné" a tak nebezpečné, že musely být co nejrychleji umlčeny. Pravda měla větší cenu než lidský život. Ale co je to Pravda? Skutečnost, které musíte uvěřit - tzn. jen hroma­da „správných" myšlenek?

 

Šílený kambodžský diktátor Pol Pot přikázal zavraždit milión lidí jen proto, že nosili brýle. Jaký k tomu měl důvod? Absolutně věřil marxistickému výkladu historie, a podle toho ten, kdo nosil brýle, patřil ke vzdělané, buržoazní třídě, k vykořisťovatelům rolníku. Tyje podle marxistické teorie potřeba odstranit a vytvo­řit nový sociální systém. Jeho pravda byla také tvořena jen hro­madou myšlenek.

 

Katolická církev i mnohé další mají v podstatě pravdu, když považují relativismus - víru, že neexistuje žádná absolutní prav­da, kterou by se lidé mohli řídit - zajedno z největších neštěstí dnešní doby. Jenže hledají pravdu tam, kde ji nemohou nalézt: v doktrínách, ideologiích, pravidlech a legendách. Co mají všechny vyjmenované formy společného? Jsou založeny na myšlení. Myšlenka může na pravdu maximálně poukázat, ale ne­může jí nikdy být. Proto buddhisté říkají: „Prst ukazující na Mě­síc není Měsícem." Všechna náboženství jsou pravdivá i klama­vá a lživá, zaleží jen na tom, jak si je vykládáte. Můžete je využívat pro potřeby svého ega, nebo v zájmu Pravdy. Pokud vě­říte, že Pravda se skrývá jen ve vašem náboženství, využíváte ho pro své ego. Z náboženství se pak stává ideologie, která vytváří klamné pocity nadřazenosti a oddělenosti od ostatních, jež jsou příčinou mnohých konfliktů. Ve službách Pravdy jsou nábožen­ská učení jen ukazateli nebo mapami, které nám zanechali osví­cení jedinci, aby nám pomohli duchovně prozřít, neboli osvobo­dit se od identifikace s formami.

 

Existuje jen jedna absolutní Pravda, ze které všechny ostatní pravdy vycházejí. Když ji poznáte, budete jednat v souladu s ní. Lidské činy mohou odrážet buď Pravdu, nebo iluzi. Může být tato Pravda vyjádřena slovy? Samozřejmě, že ano, ale tato slova nebu­dou nikdy pravdou samotnou. Mohou na ni pouze ukázat.

 

Pravda je neoddělitelná od vašeho skutečného já. Ano, vy jste tou Pravdou. Jestliže ji budete hledat kdekoliv jinde než v sobě, vždy jste nakonec odsouzeni k neúspěchu. Tou Pravdou jste vy, vaše čisté Bytí. Přesně to se snažil vyjádřit Ježíš, když řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život." Tato slova, správně pochopena, jsou nejpřímějším a nejsilnějším vyjádřením Pravdy, které kdo kdy vyslovil. Naopak, pochopena špatně, mohou způsobit spoustu problémů. Ježíš hovořil o našem nejvnitřnějším Bytí, esenci každého muže i ženy, každé životní formy. Mluvil o živote v kaž­dé bytosti. Někteří křesťanští mystici to nazývají „Kristus v nás", buddhisté „Buddhova přirozenost", hinduisté „átman", „vnitřní Bůh". Když jste v kontaktu s touto vnitřní dimenzí - což je v pod­statě váš přirozený stav, ne nějaký nereálný cíl - ve všech vašich vztazích i činech se bude odrážet jednota s Životem, který může­te cítit hluboko ve svém nitru. To je láska. Zákony, zákazy a pra­vidla jsou nutné jen pro ty, kteří nejsou v kontaktu s tím, čím jsou, se svou nejvnitřnější podstatou, vnitřní Pravdou. Taje chrá­ní před nejhoršími výstřelky ega. Svatý Augustin řekl: „Miluj a čiň, co chceš." Pomocí žádných slov se nedostanete blíže k Pravdě než touto cestou.

 

 

EGO NENÍ OSOBNÍ

 

 

Na kolektivní úrovni je názor „my jsme ti správní a oni jsou ti špatní" zvláště hluboko zakořeněný v těch částech světa, kde se dlouhodobě nedaří řešit ozbrojené konflikty mezi dvěma národy, rasami, kmeny, náboženstvími nebo ideologiemi. Obě strany kon­fliktu se vždy stejně ztotožňují se svým pohledem na věc, se svou vlastní verzí „příběhu", jinými slovy, ztotožňují se s určitými myšlenkami. A obě strany nejsou schopné vidět nebo chápat jiný pohled na věc, přijmout, že může existovat ještě jiný, stejně prav­divý „příběh". Izraelský spisovatel Y. Halevi mluví o možnosti „přijetí protichůdných příběhů", ale v mnoha částech světa na to lidé ještě nejsou připraveni. Obě strany pokaždé pevně věří ve svou pravdu. Obě se vždy považují za oběti a „ty druhé" vidí jako zlo - vytvořily si z nich odlidštěné nepřátele, které mohou klidně zabíjet a páchat na nich jakékoliv násilí, aniž by se jich dotýkalo jejich utrpení a přemýšleli o lidskosti svého počínání. Jsou chyce­ni do bludného kruhu vzájemných odplat, akce a reakce.

 

Na tomto příkladu je více než zřejmé, že lidské ego je ve svém kolektivním aspektu „my" proti „nim" jesle šílenější než, „já", individuální ego, i když funkční mechanismy jsou skoro stejné. Drtivá většina násilí, jež na sobě lide páchají, není aktem zločinců nebo mentálně poznamenaných jedinců, ale zcela „normálních", společností uznávaných občanů ve službě kolektivního ega. Zajdu dokonce mnohem dál a dovolím si tvrdit, že to, co je na této pla­netě považováno za „normální", je ve skutečnosti šílené. Kde hle­dat kořeny tohoto šílenství? V plném ztotožnění s myšlenkami a emocemi, neboli s egem.

 

Chamtivost, sobectví, vykořisťování, krutost a násilí jsou všu­dypřítomné. Dokud si neuvědomíte, že jde o individuální nebo ko­lektivní projevy mentální poruchy, chronické nemoci lidstva, neu­bráníte se jejich scestnému zosobňování. Lidé jsou zvyklí vytvářet si pro sebe i pro skupiny pojmovou identitu a pak říkají: „Tohle je ten a ten... ta a ta... Oni jsou takoví a takoví..." Zaměňování ega, které vnímáte v ostatních, s jejich identitou, je prací vašeho vlast­ního ega, protože tento chybný vjem ho posiluje skrze pocit vlast­ní správnosti a výjimečnosti. Domnělé nepřátele si pak může do­volit odsoudit, cítí vůči nim zášť a jejich činy ho rozhořčují - tohle všechno je pro ego ohromně uspokojující. V člověku se tak ještě více zesílí pocit oddělenosti od ostatních, jejichž „odlišnost" může být zvýrazněna do té míry, že už je přestane považovat za lidské bytosti a ani trochu si nebude uvědomovat, že v sobě mají stejný Život jako všechny bytosti, že je spojuje stejná božská podstata.

 

Ty egoické vzorce ostatních lidí, které ve vás vyvolávají nejsilnější odezvu a které si chybně vykládáte jako jejich vlastnosti, bý­vají také vaše vzorce, jež ale nejste schopni nebo nechcete u sebe rozeznat. V tomto smyslu se můžete od svých nepřátel hodně nau­čit. Co vám na nich nejvíc vadí? Co vás na nich nejvíc rozčiluje? Jejich sobectví? Chamtivost? Touha všechno ovládat a řídit? Je­jich pokrytectví, nečestnost, sklon k násilí nebo cokoliv jiného? To, co nesnášíte na ostatních a nejsilněji na to reagujete, najdete i v sobě. Je to ale jen forma ega, a to znamená, že je zcela neosob­ní. Nemá nic společného s tím, jací jsou druzí, ani nic s tím, kdo jste vy. Jen pokud se s danou formu ztotožníte, budete ji vnímal jako nebezpečnou pro své já.

 

 

VÁLKA JE STAV MYSLI

 

 

Možná se vám už stalo, že jste museli chránit sebe nebo někoho ji­ného před fyzickým násilím, vyvarujte se ale toho, aby se nutná obrana zvrhla ve „vymítání ďábla", k čemuž máme sklony, kdyko­liv proti něčemu bojujeme. Bojem proti nevědomí zabřednete do nevědomého já. Nevědomí, neboli „egoickou poruchu", nemůžete nikdy přemoct otevřeným bojem. Dokonce i když svého protivní­ka přemůžete, jeho nevědomí do vás vstoupí, nebo se protivník objeví v nové podobě. Jakmile proti něčemu bojujete, dáváte tomu sílu. To, čemu se bráníte, přetrvává.

V současné době často slýcháme „válka proti něčemu" nebo „boj proti něčemu". Kdykoliv je zaslechnu, vím, že jsou předem odsouzeny k nezdaru. Existuje boj proti drogám, zločinu nebo te­rorismu, boj s rakovinou, chudobou atd. V posledních pětadvaceti letech například dramaticky vzrostl počet trestných činů a pře­stupků v souvislosti s drogami, a to i navzdory tvrdému potírání zločinu a četným protidrogovým opatřením. Počet vězněných osob ve Spojených státech stoupl z 300 000 v roce 1980 na 2 100 000 v roce 2004. Boj proti nemocem nám kromě jiných vy­možeností přinesl např. antibiotika. Zpočátku se zdála být velmi účinná a zdálo se, že nám dopomohou k vítězství nad infekčními nemocemi. Nyní už odborníci přiznávají, že jsme nadměrným uží­váním antibiotik vytvořili časovanou bombu v podobě rezistent­ních kmenů bakterií, tzv. superbakterií, které s největší pravděpo­dobností způsobí opětovný výskyt a někdy dokonce epidemie dávno vymýcených nemocí.

 

Podle Journal ofthe American Medical Association je ve Spojených státech lékařská péče třetí nejčastější příčinou smrti, hned po srdečních příhodách a rakovině. Dvě­mi možnými alternativami tradičního přístupu jsou homeopatie a čínská medicína, které s nemoci nezacházeji jako s nepřítelem, a tudíž nevytvářejí nové nemoci.

 

Válka je stav mysli a veškeré činy, které z toho vycházejí, jen posílí nepřítele vnímaného jako zlo. I když válku vyhrajete, získá­te nové nepřátele, stejné nebo ještě horší než ty, které jste přemoh­li. Mezi stavem vašeho vědomí a vnější realitou existuje úzké spo­jení. Pokud jste uvízli ve stavu mysli podobném „válce", vaše vnímání je velice selektivní a hlavně zkreslené. Jinými slovy, vidí­te jen to, co chcete vidět, a ještě si to vykládáte po svém. Dovede si asi představit, co z takového klamu může vzejít. Pokud ne, za­pněte si televizi a podívejte se na zprávy.

 

Připomeňme si znovu, co to je ego: kolektivní porucha, šílen­ství lidské mysli. Pokud si to budete neustále uvědomovat, už si ho nespletete s něčí identitou. Když teď už víte, jaké ego je, bude pro vás mnohem snazší na něj nereagovat a nebrat si jeho útoky -nadávání, výtky a obviňování - osobně. Nikoho nebudete považo­vat za špatného, budete vědět, že je to jen ego. Když si uvědomíte, že veškeré utrpení vzniká kvůli egoické mysli, budete schopni hlubšího soucitu a přestanete přilévat olej do ohně, který stravuje všechny egoické vztahy. Vzdáte se touhy po pomstě, která egu je­nom prospívá.

 

 

TOUŽÍTE PO KLIDU

NEBO POTŘEBUJETE DRAMA?

 

 

Toužíte po hlubokém vnitřním klidu. Neexistuje člověk, který by po něm netoužil. Možná je ale ve vás stále něco, co potřebuje dra­ma a konflikty. Pravděpodobně si to zatím neuvědomujete a bude­te muset vyčkat na situaci nebo jen spouštěcí myšlenku, jež ve vás vyvolá reakci: někdo vás z něčeho obviní, nepoděkuje vám, naruší vám vaše soukromí, bude se vás nemístně vyptávat nebo se handr­kovat o peníze... Zacloumá pak s vámi silný nával vzteku nebo strachu, možná maskovaný hněvem nebo odporem? Všimli jste si, jak váš hlas zdrsněl a získal hluboký tón? Možná jste přidali i na hlasitosti... Uvědomujete si, že v takovou chvíli se vaše mysl roz­běhne na plné obrátky, aby ubránila své postavení a obhájila se před obviněním? Jinými slovy, myslíte si, že v takové vypjaté, ne­vědomé chvíli můžete procitnout? Jste schopni si v takovou chvíli uvědomit, že něco ve vás vstoupilo do „válečného stavu" - něco, co se cítí ohroženo a co se snaží přežít za každou cenu, něco, co po­třebuje drama, aby pomocí teatrálního výstupu obhájilo svou iden­titu hrdiny a vítěze? Dokážete si přiznat, že je ve vás něco, co tou­ží víc po tom, aby mělo pravdu, než po hlubokém vnitřním klidu?

 

 

VAŠE PRAVÁ IDENTITA SE SKRÝVÁ ZA EGEM

 

 

Když ego vytáhne do boje, můžete si být jisti, že to je jen iluze bo­jující o přežití. Ta iluze si myslí, že je vámi. Zpočátku není snadné být v pozici svědka Přítomnosti, zvláště když je ego ve „válečném stavu" nebo když se rozběhnou nějaké staré emoční vzorce z mi­nulosti, ale jakmile to jednou zakusíte, budete přítomný okamžik prožívat stále intenzivněji a ego nad vámi postupně ztratí vládu. Do vašeho života tak vstoupí síla, která je mnohem silnější než ego a mocnější než mysl. K tomu, abyste se osvobodili od svého ega, je potřeba si ho jen uvědomit, protože uvědomění a ego ne­mohou existovat zároveň. Díky uvědomění získáte sílu skrytou v přítomném okamžiku, kterou také nazývám Přítomnost. Hlav­ním smyslem lidské existence, což je i smyslem vašeho života, je přivést sílu přítomného okamžiku na tento svět. A to je také dů­vod, proč se od ega nemůžete osvobodit někdy v budoucnosti. To lze udělat pouze v přítomném okamžiku - ne včera, ani zítra. Pou­ze Přítomnost vás může zbavit břímě minulosti a ega, a tím trans­formovat vaše vědomí.

 

Co je to vlastně duchovní poznání, duchovní procitnutí? Pře­svědčení, že máte duši? Ne, to je zase jen myšlenka. Je to o trochu blíže pravdě, než když věříte, že jste to, co tvrdí váš rodný list, ale je to pořád jen myšlenka, Duchovní probuzení je uvědomění, že nejste to, co vnímáte, zažíváte, co si myslíte nebo cítíte, protože tyto věci jsou pomíjivé - přicházejí a odcházejí. Prvním člově­kem, který si to uvědomil, byl pravděpodobně Buddha - jedním z ústředních motivů jeho učení se stala anattá („ne-já"). Když Je­žíš řekl: „Vzdejte se sami sebe," myslel tím, abychom se vzdali svého falešného já. Kdybychom skutečně byli svým egem, bylo by absurdní se ho zříkat.

Myšlenky, pocity, vjemy a zážitky přicházejí a zase odcházejí - to, co přetrvává, je světlo vědomí, čisté Bytí, naše pravé já. Když si toto budete uvědomovat, nic ve svém životě nebudete vnímat bolestně, vše pro vás bude mít jen relativní význam. Budete si toho sice vážit, ale ztratí to svou závažnost a tíhu. Pak už vás bude zajímat jen, jestli dokážete v pozadí svého života neustále vnímat čisté Bytí, své pravé já. Abych byl přesnější - to já, které Je právě teď, v tomto okamžiku. Budete sledovat, jestli se neztrácíte v tom, co se děje, jestli neztrácíte své já ve své mysli, ve světě...

 

 

 

VŠECHNY STRUKTURY JSOU NESTABILNÍ

 

 

Nevědomá hnací síla ega, ať se projeví v jakékoliv formě, je náš vlastní obraz sebe sama, přelud, který ožije, když nás ovládnou naše myšlenky, jež mohou být požehnáním, ale i prokletím, a za­mlží prostou, ale hlubokou radost ze spojení s Bytím, Zdrojem, s Bohem. Ať se ego projeví navenek jakkoliv, jeho motivace je vždy stejná: potřeba vyčnívat, být výjimečným, dominovat, mít moc, pozornost, a také samozřejmě potřeba cítit oddělenost od ostatních, neboli potřeba mít protivníky a nepřátele.

 

Ego vždy chce ze situace něco získat, vždy od ostatních lidí něco požaduje. V pozadí je vždy možné vytušit skrytý program nebo pocit, že „ještě nemá dost", pocit nedostatečnosti nebo nedostatku, který musí být uspokojen a naplněn ligo využívá lidí a situací k tomu, aby dostalo, co chce. A dokonce i když toho do­sáhne, nezůstane spokojené příliš dlouho. Většinou svých cílů nedosáhne a propast mezi tím, co „chce", a tím, co „je", se stává věčným zdrojem nespokojenosti a frustrace. Známá populární píseň „(I Can't Get No) Satisfaction" je typickou písní ega. Zá­kladní emocí, jež ovládá veškeré snahy ega, je strach. Strach z bezvýznamnosti, strach z neexistence, strach ze smrti. Veškerá činnost ega se zaměřuje na potlačení tohoto strachu, což ale ego dokáže vždy jen na chvíli, dočasně - navázáním intimního vzta­hu, nabytím nového majetku, nějakým vítězstvím nebo úspě­chem atd. Iluze ale nikdy nemůže uspokojit natrvalo. Osvobodit vás může pouze poznání pravdy o své podstatě, uvědomění toho, kým skutečně jste.

 

Proč strach? Protože ego vzniká ztotožněním s formou a hlubo­ko uvnitř ví, že žádná forma netrvá věčně, že jsou všechny pomíji­vé. Takže ego žije v trvalém ohrožení, i když se navenek může tvá­řit spokojeně.

 

Když jsem se jednou procházel se svým přítelem překrásnou přírodní rezervací poblíž Malibu v Kalifornii, narazili jsme na ruiny venkovského sídla zarostlého stromy a popínavými rostli­nami, které pravděpodobně před několika desítkami let zničil požár. Když jsme přišli blíž, všimli jsme si cedule s nápisem, kterou u cesty umístilo vedení parku: POZOR! VŠECHNY OB­JEKTY JSOU NESTABILNÍ. Obrátil jsem se tehdy na svého přítele: „To je svatá pravda." Zůstali jsme tam chvíli stát oněmě­lí úžasem. Jakmile si jednou uvědomíte a přijmete fakt, že všechny formy jsou nestabilní - i ty, jež na první pohled vypada­jí nezničitelně - rozprostře se ve vás hluboký vnitřní klid. Když si totiž uvědomíte pomíjivost všech forem, naleznete ve svém nitru sféru bez forem, která nepodléhá smrti, je věčná. Ježíš ji nazýval „věčný život".

 

 

 

EGO POTŘEBUJE CÍTIT SVOU NADŘAZENOST

 

 

 

U ostatních lidí, nebo ještě lépe u sebe, můžete pozorovat mnoho nenápadných, a proto často přehlížených, projevů ega. Zapama­tujte si toto: V okamžiku, kdy si všimnete nějaké aktivity svého ega, si zároveň uvědomíte, kým skutečně jste, své hlubší já za egem. Rozpoznání iluze umožňuje vnímat skutečnost.

 

Dám vám příklad: chcete někomu vyprávět, co se právě stalo. „Hádej, co se stalo! Netušíš? Tak já ti to povím." Pokud byste v tu chvíli byli bdělí a dostatečně přítomní, zaznamenali byste, ještě předtím, než byste začali vyprávět tu úžasnou novinu, chvilkový pocit uspokojení. Příčinou je prostý fakt, že v očích ega jste na chvíli získali nad tím druhým navrch. V tu chvíli jste věděli víc než on. A uspokojení, které cítíte, je uspokojením ega, protože jste v daný okamžik pociťovali, že vaše „já" je lepší než „já" toho druhého. V tu chvíli byste se cítili nadřazeně, i kdyby šlo o prezidenta nebo o papeže, protože byste prostě věděli víc než on. Mnoho lidí si užívá šíření pomluv právě z tohoto důvo­du. Pomlouvání s sebou navíc většinou nese zlomyslnou kritiku a odsuzování, takže posiluje ego také skrze zdánlivou morální nadřazenost, která vykukuje v pozadí vždy, když se o někom vy­jádříte v negativním smyslu.

 

Jestliže někdo má víc než já, ví víc než já, nebo umí víc věcí než já, ego se začne cítit ohrožené, protože pocit „méněcennosti" bude podkopávat jeho pocit výjimečnosti. Logicky se pak bude snažit obnovit své postavení tím, že se pokusí ponížit, zkritizovat nebo jakkoliv jinak zpochybnit hodnotu majetku, znalostí nebo schop­ností toho druhého. Nebo změní strategii, a místo aby s ním bojo­valo, pokusí se zvýšit svou hodnotu tím, že se s ním spojí - pokud si ho ostatní lidé cení.

 

 

 

EGO A SLÁVA

 

 

Lidé se často chlubí tím, že znají někoho „významného**. To je součástí strategie ega, jak získat v očích ostatních, a tím pádem i svých, na důležitosti. Za prokletí slavných tohoto světa můžeme považovat to, že jejich pravou identitu překrývají všemožné kolek­tivní představy a „nálepky'4. Většina lidí, které pak potkávají, se snaží zlepšit své postavení, neboli svou cenu, tím, že se s nimi ně­jakým způsobem spojí. A možná si ani sami neuvědomují, že je slavná osoba zajímá jen z jediného důvodu - kvůli posílení vlastní fiktivní důležitosti, svého ega. Věří, že se díky slavnému člověku, nebo spíše skrze vlastní představu o jeho slávě - vybájené kolek­tivní pojmové identitě - stanou celistvějšími.

 

Absurdní přeceňování slávy je jen jedním z mnoha projevů ší­lenství dnešního světa. Někteří slavní té iluzi sami propadnou a začnou se s kolektivní fikcí - obrazem, který o nich vytvořila hlavně média - ztotožňovat a považovat se za nadřazené „obyčej­ným smrtelníkům". Následkem toho se slavní lidé cítí čím dál od­cizenější - sami sobě i lidem ve svém okolí - a čím dál nešťastněj­ší a závislejší na své popularitě. Obklopení pouze lidmi, kteří neustále přiživují jejich přehnané sebehodnocení, nejsou schopní navazovat hlubší vztahy.

 

Albert Einstein byl obdivován téměř jako nadčlověk a stal se jedním z nejslavnějších lidí na Zemi. Přesto se nikdy neztotožnil s obrazem vytvořeným kolektivní myslí. Zůstal pokorný a skrom­ný, bez přebujelého ega. Vždycky mluvil o „groteskním rozporu mezi všeobecnou představou lidí o jeho schopnostech a úspěších a tím, kým skutečně je a co dokáže."

 

To je důvod, proč je pro většinu slavných obtížné navázat s ně­kým hlubší a důvěrnější vztah. Opravdový vztah k druhému člově­ku totiž není ovládaný egem a jeho snahou zlepšit si image a najít samo sebe. V opravdovém vztahu se druhé osobě otevřeme a vě­nujeme jí vědomou pozornost, za kterou však nestojí žádné chtění. Tato bdělá pozornost je vlastně Přítomnost a je nezbytným před­pokladem pro každý autentický vztah. Ego pokaždé buď něco chce, nebo pokud  zjistí, že od dané osoby nemůže nic dostat je k ní zcela lhostejné a přestane ho zajímat. Z toho vyplývá, že tři hlavní motivy egoických vztahů jsou: chtění, nenaplněné chtění (nenávist, zášť, obviňování nebo provinění, nespokojenost atd.), a lhostejnost.