Ego versus duše

Občas mi připadá, že to není prezident Ameriky, který vládne současné zeměkouli, ale bytost takřka neviditelná a přitom jsou její činy tak jasné, jako polední slunce na modrém nebi. Entita, která je, podle všeho, v našich myslích už od pradávna. Po mnohá staletí a tisíciletí soupeří s našimi dušemi o nadvládu nad jistou schránkou z masa a kostí, kterou nazýváme tělem. Možná dokonce nesoutěží jen o kontrolu naší hmotné podstaty jakožto spíše o naše duševní „Já“ a jeho manipulování k jejímu prospěchu.

Vinou stále vzrůstajícího duchovního úpadku na úkor materiálního myšlení v řadách současného „západního“ obyvatelstva, povolily mantinely, které většinou držely ego na přijatelné míře.

Samozřejmě, historie je plná egoistických vojevůdců, krutých panovníků, či sebestředných lidí, ale v dnešní době mi připadá, že je velmi těžké najít osobu, která se svým egem byť jenom bojuje, natož, aby jej měla pod kontrolou. V minulosti nebyla moc ega tak všudypřítomná jak je tomu dnes - vycházím-li z ideálu, že morální učení byly daleko více rozšířené a hlavně správně provozované.

Dříve lidé více dbali na kontakt s přírodou a Bohem. Příroda je učila relaxovat, kdežto náboženství či víra být lepšími lidmi. Vždyť každá větší duchovní nauka nebo obecná filozofie říká, že nemáme myslet na sebe ale na ostatní. Štěstí nenajdeme ve věcech pomíjivých nýbrž věčných. Máme nastavit levou tvář, uhodí-li nás někdo do pravé. Máme žít tak skromně, jak to jenom jde, protože majetek přináší potíže a rozpory. Nebo že „nic“ je to co dělá hmotu užitečnou.

Dnes jsou ale lidé stresováni v práci a čas, který by měli věnovat odpočinku, tráví buď u elektronických zařízení anebo v betonových džunglích zvaných velkoměsta, tedy v prostředí, které jejich stres a nešťastnost ještě prohlubuje a navzájem je odcizuje.

Je s podivem, že v době elektronické komunikace napříč kontinenty jsou lidé stále více v depresích ze samoty a vnitřního nenaplnění. Nebo, co je vlastně na tom podivuhodného?

Mnozí ani nemají na výběr, mnozí ani lepší možnost trávení volného času neznají, mnozí mohou být i spokojeni… Je ale uvězněný otrok, šťastný ve své cele kde má všechno a který nikdy nepoznal krásu přírody, vnitřní lásky a svobody, opravdu šťastný?

Jen malé procento z nich žije přírodnější životy, které jim pomáhají léčit své, civilizací ztrápené, duše. Mnozí z nich to ale rovněž dělají jenom pro potěchu jejich ega, které se cítí výjimečné, je-li na něj nahlíženo jako na jedince jdoucího proti proudu - a celá filozofie se tak míjí účinkem, přičemž některé zájemce dokonce může jejich pokrytectví od aplikování podobných hodnot do jejich života odradit.

Vzpomeňme například na Gándhího, který odsoudil křesťanství kvůli jeho pokrytectví, ačkoliv Ježíše uznával. Jenže, v jeho případě měl na výběr z mnoha jiných proroků (ačkoliv se hlavně řídil svým srdcem), kdežto člověk znechucen přístupem některých lidí vůči „alternativnímu stylu života“ moc na výběr nemá a tak se raději uchýlí k již zaběhnutým pravidlům a konvencím, které jej dělají nešťastným, ale „tak nějak fungují“ a život je „přece boj“, no ne? Takže je vše v pořádku.

Co ale s sebou přináší prostý život plný jednoduchých radostí jako přátelé, jídlo, zábava a nelpění (a nehromadění) na majetku? A jak to vůbec souvisí s egem a duší?

Dalo by se říct, že žít za pomocí smyslových vjemů je jako žít s egem, kdežto žít z prostých radostí je jako žít v souladu s duší. Mít klidnou a jasnou mysl s sebou v dnešní společnosti ale přináší nemalé problémy. Nepodléháte-li příliš emocím tak o to více se soustředíte na okolní svět anebo třeba i rozhovor, který s někým vedete - a který je zmítán negativitou. Můžete tak snadněji oddělit emoce od faktu a pomocí vhodné terminologie jej pak usvědčit z jeho emocí a škodlivého breptání. Reakce oněch osob je mnohdy stejná – jakmile usvědčíte ego z nadvlády nad jejich dušemi, tak ego instinktivně začne útočit – mnohdy i fyzicky (za pomocí těla; samozřejmě) jenom proto, aby jedinec neměl šanci duševně absorbovat váš výrok o tom, že to nemluví on (duše) nýbrž jeho ego (jiná entita). Když pak taková osoba „vychladne“ a třeba se následující den zamyslí nad onou hádkou tak zjistí, že byl vlastně bez sebe, když toho nebožáka kopal do hlavy za jeho výroky pošramující jeho bezchybnost.

To by měl být první krok k tomu si uvědomit, že je něco špatně v naší osobě a že náš život (jednání, chování) není tak úplně pod kontrolou naší duše. Stejně jako vy potřebujete zlo ke svému procitnutí, tak zlo potřebuje vás ke svému napravení. Ve své podstatě totiž každý člověk je Světlo, čekající na rožnutí.

Historie (zvláště Indická - buddhistická) je plná příkladů kdy mocný muž nebo válečník si najednou uvědomil, že vést válku je scestné, že násilí je špatné, že pýcha lidem škodí, atp. a takto „připraven“ (na cestu k osvícení) začal přemýšlet o své povaze a o obecné Pravdě.

Něco podobného například říká příběh o Ashokovi, indickém válečníku, který na základě takovéhoto procitnutí konvertoval k Buddhismu, když po vyhrané válce viděl všude kolem sebe mrtvoly a řekl si: „Jestli je toto vítězství, co je potom prohra?“. Přes bojiště šel mnich, který jej „představil“ stromu, pod kterým meditoval Buddha. Procitnutí na sebe nenechalo dlouho čekat… z jeho osvícení pak vznikl např. základ dnešní indické demokracie a listina práv a svobod každého živého tvora, stejně jako hluboké morální poselství, které se jako červená nitka táhne touto pozoruhodnou civilizací.

I samotný Buddha, procitl na základě toho, že viděl (mimojiné) lidské utrpení a uvědomil si tedy, že život je strast – výrok, který později posloužil jako stavební kámen k jeho Čtyřem vznešeným pravdám…

Historie nám tedy dokazuje, že je možné se oprostit od negativních emocí a ačkoliv se z vás nestanou svatí nebo polobozi, tak minimálně se vám totálně změní žebříček hodnot a jakmile jednou okusíte Rajské jablko, tak se již nikdy nevrátíte ke stánku pana Hada, který nabízí poněkud zčervavý plod „poznání“, který vás uvádí do náruče smrti, falešné iluze a nikam nevedoucích tělesných prožitků.

Splynete totiž opět se svým nebeským Otcem, stejně jako kdysi Ježíš (ale i Buddha, Gándhí, Lao-C' a mnozí jiní). A jeho láska (boží) vám naplní srdce láskou a mírem.

Zkrotit své ego může být dlouhá a strastiplná cesta s nejistým cílem – nikdy nevíme, zdali se to podaří. Budeme-li ale pilně pracovat a vyčleníme si byť jen chvilku denně a tím jej alespoň omezíme tak začneme kráčet po oné ušlechtilé stezce. Naše vnitřní „Já“ (opravdové „Já“) začne nabývat na síle.

Začneme se na svět dívat „jinýma“ očima - nikoliv očima někoho „jiného“. Je velmi důležité si uvědomit, že není dobré být ovládán cizí entitou neboť, jen my sami opravdu víme, co je pro nás to nejlepší. A proč to nezkusit, když vše co máme je vně nás samotných…