Ego má mnoho tváří

 

 

 

 

 

 

Obsah:

 

PADOUCH, OBĚŤ, MILENEC

PŘESTAŇTE SE HODNOTIT

PŘEDEM STANOVENÉ ROLE

PŘECHODNÉ ROLE

MNICH SE ZPOCENÝMI DLANĚMI

ŠTĚSTÍ JAKO ROLE, NEBO PRAVÉ ŠTĚSTÍ?

RODIČOVSTVÍ: ROLE, NEBO FUNKCE?

VĚDOMÉ UTRPENÍ

VĚDOMÉ RODIČOVSTVÍ

PŘIJMĚTE SVÉ DÍTĚ TAKOVÉ, JAKÉ JE

VZDEJTE SE SVÝCH ROLÍ

PATOLOGIE EGA

TRVALÁ VNITŘNÍ NESPOKOJENOST

TAJEMSTVÍ ŠTĚSTÍ

PATOLOGICKÉ FORMY EGA

PRÁCE - S EGEM A BEZ EGA

EGO NEMOCNÉHO ČLOVĚKA

KOLEKTIVNÍ EGO

NEZVRATNÝ DŮKAZ NESMRTELNOSTI

 

 

 

 

 

Ego, které od někoho něco chce, což platí v podstatě o každém egu, často hraje různé role, aby dosáhlo svého - hmotného zisku, pocitu moci, převahy, nadřazenosti, výjimečnosti nebo jiného tě­lesného nebo duševního uspokojení. Lidé si však role, k nimž se uchylují, vůbec neuvědomují, protože oni těmito rolemi jsou. Ně­které role jsou rafinované, jiné nestydatě zjevné, ovšem jen ostat­ním, nikdy ne osobě, která je hraje. Některé role mají jen jediný účel - přitáhnout pozornost, která ego vyživuje. Pozornost je vlastně určitá forma psychické energie. Ego si neuvědomuje, že každý má nevyčerpatelný zdroj energie uvnitř sebe, takže ji neu­stále hledá venku, kolem sebe. Nehledá univerzální pozornost bez formy, kterou je Přítomnost, ale pozornost určité formy, jako např. pochvalu, uznání, obdiv, nebo jen pocit, že ho někdo vnímá, že ně­kdo bere na vědomí jeho existenci.

 

Když je někdo tichý a nesmělý, neznamená to, že nemá ego. Jeho ego je jen rozpolcené - touží po pozornosti ostatních a záro­veň se jí bojí. Bojí se, že jejich pozornost bude mít formu nesou­hlasu nebo kritiky, což mu na hodnotě příliš nepřidá, spíše naopak. U nesmělého člověka převažuje strach z pozornosti nad touhou po ní. Stydlivost a plachost jdou ruku v ruce s nízkým sebevědomím a pocitem nedostatečnosti. Jakýkoliv obraz nebo představa svého já - to, jak vidíte sami sebe - je ego, ať už je to obraz pozitivní (já jsem nejlepší) nebo negativní (jsem špatný/á). I za každým pozi­tivním sebehodnocením se však skrývá strach, že nebudete dost dobří, a každým negativním sebehodnocením touha být nejlepší nebo lepší než ostatní. V pozadí sebejistého ega a jeho neustálé potřeby cílit převalili se vždy skrývá podvědomý strach z méně­cennosti. Stejně tak naopak, nesmělé ego s pocitem nedostateč­nosti neboli méněcennosti v sobě má velmi silnou touhu po výji­mečnosti a pocitu nadřazenosti. Většina lidí neustále kolísá mezi pocity méněcennosti a nadřazenosti, podle situace a lidí, s nimiž jsou zrovna v kontaktu. Je třeba uvědomovat si a sledovat u sebe toto: kdykoliv se budete cítit méněcenní, nebo budete mít nad ně­kým pocit převahy, stojí za tím vaše ego.

 

 

 

PADOUCH, OBĚŤ, MILENEC

 

 

Pokud ego nedostane tolik uznání a obdivu, kolik by si přálo, spo­kojí se s náhradními formami pozornosti. Musí však zrovna tak hrát určité role, aby je získalo. Když nedokáže získat pozitivně la­děnou pozornost, zaměří se na negativní a snaží se vyvolat v li­dech alespoň negativní reakce. To vlastně dělají už i malé děti. Zlobí jen proto, aby na sebe upoutaly pozornost. Negativní role na sebe bereme většinou tehdy, když se probudí naše emoční tělo -neboli emoční bolest z minulosti -, aby nabralo novou sílu tím, že znovu prožije starou bolest. Některá ega se dokonce uchylují k pá­chání trestných činů, aby se stala slavná. Když už nic jiného, chtě­jí být alespoň nechvalně známá a ostatními lidmi odsuzovaná jako by volala: „Dejte mi, prosím, pocítit, že existuji, že nejsem bezvýznamné." Tato patologická forma ega je jen jedním z ex­trémních případů běžného ega.

 

Jednou z častých rolí je role oběti, kdy se ego snaží získat po­zornost ve formě soucitu, lítosti nebo zájmu okolí o jeho problé­my, o „jeho příběh". Vidět sebe sama jako oběť je základem mno­ha egoických vzorců, kdy si člověk na něco stěžuje, je mu ubližováno neboje kvůli něčemu rozhořčený... Jakmile se jednou ztotožníme s příběhem, v němž si přisuzujeme roli oběti, nechceme samozřejmě nic měnit, protože egu to tak náramné vyhovuje jak každý terapeut jistě ví, ego se často nesnaží vyřešil své „pro­blémy", protože jsou součástí jeho identity. A když nikdo nebude chtít naslouchat mému problému, mohu si ho přehrávat ve své hla­vě, znovu a znovu se litovat, a získat tak identitu někoho, komu bylo ublíženo a s kým se život, osud nebo Bůh příliš nemazlil. Vy­tvořím si tak o sobě určitou představu, udělá to ze mne „někoho", a o nic jiného egu ani nejde.

 

V počáteční fázi všech tzv. romantických vztahů je hraní urči­tých rolí více než běžné. Ego se tak snaží získat vyvoleného člo­věka, který ho má „učinit šťastným, dát mu pocit výjimečnosti a uspokojit všechny jeho potřeby". Nepsaná a nevědomá dohoda mezi partnery zní: „Já budu hrát toho, kým mě chceš mít, a ty bu­deš hrát toho, kým tě chci mít já." Hraní některých rolí je však po­měrně náročné a málokdo to vydrží delší dobu, zvlášť když už spolu pár začne žít. Co se stane, když se pak ze svých rolí vyvlék­ne? Většina párů si bohužel ještě není vědoma skutečné podstaty svého Bytí, a tak se projeví spíše to, co tu podstatu zakrývá: suro­vé ego zbavené svých rolí se svým emočním tělem a neuspokoje­nými touhami. Ty se už pomalu mění na zlobu vůči partnerovi, který podle něj selhal, protože ho nezbavil strachu a pocitu nedo­statku, jež neustále číhají pod povrchem a tvoří samotné jádro egoického já.

To, co lidé nazývají „zamilovaností", jsou většinou jen zesílené egoické potřeby a chtění. Stanete se závislými na partnerovi, nebo přesněji na své představě o něm. Nemá to nic společného s pravou láskou, protože ta neobsahuje žádné chtění. Španělština je v těch­to ohledech asi nejupřímnějším jazykem: Te quiero znamená „mi­luji tě", ale stejně tak i „chci tě". Te amo, další výraz pro „miluji tě", který však už neobsahuje zmíněnou dvojznačnost, je používán jen velmi vzácně. Možná proto, že pravá láskaje právě tak vzácná.

 

 

 

PŘESTAŇTE SE HODNOTIT

 

 

V dobách, kdy se Z kmenových kultur vyvinuly první civilizace, získali určití lide určité funkce: vládce, kněz, kněžka, válečník, rolník, kupec, řemeslník, nádeník atd. Společnost se rozvrstvila do tříd. Většina lidí zdědila své zařazení po rodičích, což předurči­lo celý jejich život i identitu - to, jak se na ně dívali ostatní i oni sami. Většinou hráli pokorně svou roli a vůbec se nad tím nepoza­stavovali: Byli tím, čím byli neboli tím, čím si mysleli, že jsou. Pouze několik výjimečných jedinců své doby, jakými byli např. Buddha nebo Ježíš, rozpoznalo totální nesmyslnost kast a sociál­ních tříd, protože si uvědomovali, že mají původ ve ztotožnění s formou a že tato identifikace s podmíněným a dočasným zasti­ňuje světlo nepodmíněného a věčného, jež svítí v nitru každého člověka.

 

V dnešním světě už nejsou sociální struktury tak pevně dané jako dřív. A i když je ještě většina lidí ovlivňována svým okolím, není jim už automaticky přidělována jejich funkce, a tím i iden­tita. V moderním světě se naopak čím dál tím víc lidí cítí zmate­no a nevědí, kam patří, jaký je smysl jejich života a dokonce ani, kdo jsou.

 

Lidem, kteří se mi svěří, že už vůbec nevědí, kým jsou, obyčej­ně gratuluji. Vypadají pak zaskočeně a ptají se mě: „To chcete říct, že být zmatený je v pořádku?" Většinou je pak pobídnu, aby se nad tím zamysleli. Co to znamená být zmatený? „Já nevím" není zmatenost. Zmatenost by zněla: „Já nevím, ale měl bych to vědět" nebo „Já nevím, ale potřebuji to vědět." Dokážete se vzdát víry, že byste měli vědět nebo že potřebujete vědět, kdo jste? Jinými slovy, můžete přestat hledat pojmové definice smyslu života? Kdy pře­stanete hledat svou identitu v myšlenkách? A když se konečně vzdáte víry, že potřebujete nebo byste měli vědět, kdo jste, co se stane s pocitem zmatení? Najednou zmizí. Jakmile plně přijmete, že nevíte, rozhostí se ve vás hluboký klid a jasnost, jež jsou vaší pravé podstatě mnohem blíž, než kdy byly jakékoliv myšlenky.

 

Snaha definoval sebe sama pomoci myšlenek je zcela marná a silně omezující.

 

 

 

PŘEDEM STANOVENÉ ROLE

 

 

Každý člověk zastává na tomto světě určité funkce a ani tomu ne­může být jinak. Co se týče intelektuálních a fyzických schopností - znalostí, dovedností, nadání nebo množství energie - je na tom každý člověk jinak. Ve skutečnosti však nezáleží na tom, jaké funkce ve svém životě zastáváte, jako na tom, jestli se s nimi zto­tožňujete do té míry, že vás ovládnou a vy se stanete rolí, jíž hra­jete. Když hrajete nějakou roli, jste nevědomí. Jakmile se přistih­nete, že něco hrajete, samotné uvědomění vytvoří mezi vámi a vaší rolí prostor, což je začátek osvobození, vymanění se z role. Pokud se plně ztotožňujete s nějakou rolí, zaměňujete určitý vzo­rec chování s tím, kdo jste, a berete se příliš vážně. Automaticky navíc přisuzujete role i ostatním tak, aby korespondovaly s těmi vašimi. Když například přijdete k lékaři, jenž je zcela ztotožněný se svou rolí, nebudete pro něj lidská bytost, ale pacient nebo ještě hůř další případ.

 

Ačkoliv je dnes sociální uspořádání společnosti mnohem vol­nější než v dávných dobách, stále ještě existuje mnoho předem stanovených funkcí a rolí, se kterými se lidé snadno ztotožňují a které se tudíž stávají součástí jejich ega. Důsledkem toho jsou mezilidské vztahy neautentické, odlidštěné a odcizené. Předem určené role vám sice mohou dát příjemný pocit identity, ale nako­nec se v nich ztratíte. Funkce, jež lidé zastávají v hierarchických organizacích, jakými jsou například armáda, církev, vládní institu­ce nebo velké společnosti, jim nabízejí identitu spojenou s jejich rolí. Jakmile se však ztratíte ve své roli, nebudete schopni auten­tického kontaktu s ostatními lidmi.

 

Některé předem stanovené role můžeme nazvat sociálními ar­chetypy. Zde jsou pro ilustraci některé z nich: žena v domácnosti (dnes už tato role není tak široce rozšířená jako dřív, ale stále je celkem běžná), drsný macho, žena svůdnice, „nekonformní" umě­lec, „vzdělanec", který se pyšní svými znalostmi literatury, vý­tvarného umění a hudby stejně jako se někteří lidé chlubí autem nebo drahými šaty (role typická spíše pro Evropu). Univerzální rolí je „dospělý". Když hrajete tuto roli, berete sebe a svůj život velmi vážně. Spontánnost, bezstarostnost a radost do této role roz­hodně nepatří.

 

Hnutí hippies, jež vzniklo v šedesátých letech mezi mladými lid­mi na západním pobřeží Spojených států a později se rozšířilo po celém západním světě, se zrodilo právě z odmítnutí sociálních ar­chetypů, rolí a předem stanovených vzorů chování, stejně jako i egoických sociálních a ekonomických struktur. Odmítli hrát role, jež jim vnucovali jejich rodiče a společnost. Sílu hnutí podpořila i skutečnost, že v té době probíhala nechvalně proslulá válka ve Vi­etnamu, ve které zemřelo 57 000 mladých Američanů a 3 000 000 Vietnamců, což jen zviditelnilo šílenost tehdejšího systému i ofici­álních duševních postojů. Zatímco v padesátých letech zastávala většina Američanů velmi konformní názory a postoje, v šedesátých letech se miliony lidí začaly odvracet od kolektivní, pojmové iden­tity, jejíž šílenost začínala být více než zřejmá. Hippies tak docílili částečného uvolnění dosavadních egoických struktur pevně zakot­vených v kolektivní duši lidstva. Hnutí samotné časem zdegenero­valo a zaniklo, ale znamenalo průlom, a to nejen pro jeho přívržen­ce. Připravilo cestu pro moudrost dávného Východu, která se tak mohla začít šířit i na Západ a stát se základním kamenem globální­ho probuzení lidského vědomí.

 

 

 

PŘECHODNÉ ROLE

 

 

Když jste dostatečně probuzení a uvědomělí, tak, že jste schopni pozorovat své interakce s ostatními lidmi, můžete si všimnout drobných změn ve své řeči, postoji a chování v závislosti na tom, s kým zrovna jste. Zpočátku je to snazší pozoroval u ostatních, po­zději to dokážete i sami u sebe, Způsob, jakým mluvíte s ředitelem společnosti, se bude pravděpodobné lišit od toho, jak mluvíte s vrátným nebo údržbářem. S dítětem také mluvíte jinak než s do­spělým. Proč? Hrajete své role. Nejste sami sebou, ani s ředitelem, ani s údržbářem, ani s dítětem. Když jdete nakupovat do obchodu, na večeři do restaurace, do banky nebo na postu, vždy sklouznete do předem daných sociálních rolí. Na chvíli se stanete zákazní­kem, a podle toho také jednáte. A číšník nebo prodavač, kteří také jen hrají své role, s vámi většinou jako se zákazníkem budou jed­nat. Když se setkají dva lidé, začnou spolu jednat podle široké škály podmíněných vzorců chování, jež předurčují povahu jejich setkání. Místo setkání dvou lidských bytostí se tak potkávají dva pojmové mentální obrazy. Čím více jsou lidé ztotožněni se svými rolemi, tím méně autentické jsou jejich vztahy.

 

Lidé nejenže mají předem vytvořenou představu, mentální obraz, o tom, kdo je ten druhý, ale i o tom, kdo jsou oni sami ve vztahu k člověku, s nímž jsou zrovna v kontaktu. Takže se pak s druhým člověkem nesetkáváte vy jako takoví, ale váš obraz sebe sama ve vztahu k danému člověku s vaší představou o tom, kým je on, a na­opak. Pojmový obraz sebe sama vaše mysl neustále porovnává s po­jmovým obrazem toho druhého - obojí je však jejím vlastním dí­lem. Mysl toho druhého dělá pravděpodobně to samé, takže každé egoické setkání dvou lidí je ve skutečnosti setkáním čtyř fiktivních, pojmových identit vytvořených myslí. Není proto vůbec překvapu­jící, že jsou vztahy mezi lidmi tak komplikované a plné konfliktů. Ve skutečnosti totiž žádné hlubší vztahy nenavazují.

 

 

 

MNICH SE ZPOCENÝMI DLANĚMI

 

 

Zenový mnich a učitel Kasán dostal za úkol vést pohřeb jednoho známého šlechtice. Když čekal na příjezd správce provincie a dal­ší urozené pány a dámy, všiml si, že má zpocené dlaně.

 

Druhý den svolal své žáky a přiznal se jim, že ještě není připra­vený být jejich učitelem. Zdůvodnil to tak, že ještě nedokáže při­stupovat ke všem lidem stejně - k žebráku jako ke králi. Ještě se nedokázal oprostit od sociálních rolí a pojmových identit a vidět to, co je všem lidem společné. Odešel od své skupiny a stal se žá­kem jiného mistra. Vrátil se k nim až po osmi letech - osvícený.

 

 

 

ŠTĚSTÍ JAKO ROLE, NEBO PRAVÉ ŠTĚSTÍ?

 

 

„Jak se máš?"

„Skvěle, ani to nemůže být lepší!" Mluví pravdu, nebo lže?

V mnoha případech je štěstí pouze jednou z mnoha rolí, jež lidé hrají, a pod usměvavou tváří se často skrývá hodně bolesti. Častý­mi důsledky neštěstí skrývaného za zářivým úsměvem jsou depre­se, nervová zhroucení nebo nepřiměřené reakce. Lidé se bojí oko­lí přiznat, a někdy dokonce i sami sobě, že se cítí nešťastní.

 

„Ale jde to" je role, která je velmi rozšířená především v Ame­rice. V ostatních zemích je celkem běžné, když se někomu nedaří a cítí se mizerně. Stalo se to už téměř normou, a proto je tam ne­štěstí společensky přijatelnější. Samozřejmě, že trochu přeháním, ale v jedné severské zemi mi bylo řečeno, že když se tam na ulici usmějete na cizího člověka, riskujete, že vás zavřou za opilství.

 

Pokud se cítíte nešťastní, musíte si to nejprve přiznat. Neříkejte si ale „Jsem nešťastný/á." Neštěstí s vámi nemá co dělat. Říkejte raději: „Mám v sobě smutek." Pak ho můžete začít zkoumat. Mož­ná souvisí se situací, v níž se nacházíte. Možná budete muset ak­tivně něco udělat, aby se situace změnila nebo abyste se z ní do­stali. Pokud nemůžete nic změnit, postavte se ke své situaci čelem a řekněte si: „Tak fajn, je to takové, jaké to je. Můžu to buď při­jmout, nebo se cítit mizerně." Prvotní příčinou neštěstí není nikdy situace samotná, ale naše myšlenky o ní. Všímejte si proto svých myšlenek a snažte se je oddělit od situace, která je vždy neutrální - je prostě taková, jaká je. Situace a vaše soudy o ni nejsou jedno a to samé. Snažte se vždy držet faktu a nevytvářet si vlastní teorie. Například tvrzení „jsem na dně" je vás osobní pohled na věc, pří­běh, který vám ubírá sílu a brání učinit potřebné kroky ke změně. Když se k problému postavíte čelem, získáte tím potřebnou ener­gii. Uvědomte si také, že to, co si myslíte, ovlivňuje z velké větši­ny i to, co cítíte. Všimněte si propojení mezi vašimi myšlenkami a emocemi, ale raději než abyste jimi byli, buďte vědomí, které je pozoruje.

 

Nehledejte štěstí. Když ho budete hledat, nikdy ho nenajdete, protože hledání je pravým opakem štěstí. Štěstí je velmi prchavé povahy. Čeho ale můžete dosáhnout už nyní, je osvobození se od neštěstí tím, že se mu postavíte čelem místo toho, abyste si o něm vytvářeli své příběhy. Pocit neštěstí zakrývá váš přirozený stav hlubokého vnitřního klidu - zdroj opravdového štěstí.

 

 

 

RODIČOVSTVÍ: ROLE, NEBO FUNKCE?

 

 

Většina dospělých, když mluví, nebo spíše žvatlá s malým dítě­tem, hraje nějakou roli. Mluví k nim jakoby shůry, a to nejen kvů­li své fyzické velikosti. Nechovají se k dítěti jako k sobě rovnému. Jenže fakt, že zrovna vědí víc nebo že jsou o trochu větší, nezna­mená, že si nejsou rovni. Skoro každý člověk se jednou stane ro­dičem -je to jedna z nejčastějších a nejrozšířenějších rolí. Každý nastávající rodič by si měl položit jednu důležitou otázku: Jsem vůbec schopný/á plnit rodičovskou funkci - být dobrým otcem/mat­kou, aniž bych se s tím příliš ztotožnil/a, aniž by se z rodičovské funkce stala má role? Součástí rodičovství je starat se o uspokojení příslušných potřeb dítěte, chránit ho před nebezpečím, a občas mu vysvětlit, co má a nemá dělat a proč. Když se s rodičovstvím příliš ztotožníte, tzn. když od něho budete odvozovat svou identitu, snad­no dojdete k tomu, že budete svou úlohu rodiče přeceňovat a přehá­nět, až vás zcela pohltí. Přílišnou péčí a snahou uspokojit všechny jeho potřeby své dítě rozmazlíte, snaha ochránit ho před nebezpe­čím se lehce zvrhne v přehnanou starostlivost, jež bude narážet na touhu dítěte objevovat svět a zkoušet nové věci. Brzy mu už nebu­dete jen říkat, co by mělo dělat a co ne, ale budete se pokoušet řídit jeho život i za cenu psychického nebo fyzického nátlaku.

 

A co víc, této hrané identity se nebudete chtít vzdát ani dlou­ho poté, co vaše děti vyrostou, osamostatní se a stanou se také dospělými. Mnozí rodiče se nedokáží vzdát touhy „být pro své děti potřebnými" a mnohdy si neodpustí poznámku „já vím nej­líp, co je pro tebe nejlepší", i když je jejich synovi nebo dceři přes čtyřicet.

 

Nemohou si pomoci a stále musí hrát svou roli, takže mezi nimi ani nemůže vzniknout autentický vztah. Rodiče jsou většinou plně ztotožnění se svou rolí a když jimi pomalu přestávají být, podvědomě se bojí ztráty své identity. Jakmile začne být jejich péče a touha řídit nebo alespoň ovlivňovat život svých dospělých dětí odmítána - k čemuž dochází v naprosté většině případů - začnou své děti kritizovat, vyjádří svůj nesou­hlas s jejich jednáním nebo se v nich snaží vyvolat pocity viny, to všechno kvůli podvědomé snaze udržet si svou roli, svou identitu. Na první pohled to může vypadat, že o své dítě mají sta­rost, čemuž sami skálopevně věří. Pravým důvodem jejich obav je však touha zachovat si svou roli a identitu rodiče motivovaná pouze vlastním egoickým zájmem zvýšit si svou důležitost, což se ego snaží velmi rafinovaně zamaskovat.

 

Otec nebo matka, jež se ztotožňují se svou rodičovskou rolí, se někdy pokoušejí stát se skrze své děti celistvými. Snaha ega mani­pulovat okolím tak, aby naplňovalo jeho trvalý pocit nedostatku, je pak směřována na děti. Kdyby rodiče vyslovili nahlas svá - vět­šinou nevědomá - přání a motivující touhy, jež stojí za jejich nut­kavou potřebou manipulovat svými dětmi, znělo by to asi takto: „Chci, abys dokázal to, co jsem já nikdy nedokázal. Chci abys byl slavný, abych se díky tobě proslavil i já. Nesmíš mě zklamat. Tolik jsem ti obětoval/a. Snažím se v tobě vzbudit pocit viny, aby ses nakonec podřídil mé vůli. A není třeba zdůrazňovat, že vím, co je pro tebe nejlepší. Miluji tě a budu tě pořád milovat, pokud budeš dělat to, co je podle mě pro tebe to nejlepší."

 

Jakmile vynesete tyto nevědomé motivace na světlo vědomí, dojde vám, jak jsou absurdní. Někteří rodiče, s nimiž jsem mluvil, si to najednou uvědomili: „Pane bože, co jsme to udělali!" Jakmi­le si uvědomíte marnost takového počínání, přestanete následovat nevědomé vzorce tohoto a podobného jednání. A nejúčinnějším nástrojem změny je i zde uvědomění.

 

Jestliže se k vám takto chovají i vaši rodiče, nemá cenu jim ří­kat, že jsou nevědomí a v zajetí svého ega. To je jen uvrhne ještě hlouběji do nevědomí, protože jejich ego okamžitě zaujme obrannou pozici. Bohatě postačí, když si uvědomíte, že jejich jednání je motivováno egem a nemá to nic společného s tím, kdo jsou. Někdy se i staré egoické vzorce téměř zázračně rozpustí, jakmile se jim uvnitř přestanete stavět na odpor. Ten jim totiž jen dodává další sílu. Ale i když se tak nestane, přesto můžete při­jmout chování svých rodičů s pochopením a soucitem a nemusí­te si ho brát osobně.

 

Všímejte si však i svých vlastních nevědomých přání a očeká­vání, jež se skrývají za vašimi běžnými, opakujícími se reakcemi na ně. „Rodiče by měli respektovat to, že chci žít jinak. Měli by mě chápat a akceptovat to, jaký jsem." Opravdu? A proč by měli? Faktem je, že to nepřijmou, protože prostě nemohou. Jejich vyví­jející se vědomí ještě neučinilo potřebný skok k uvědomění. Ne­jsou ještě schopni vymanit se ze své role. „Jenže já nemohu být šťastný/á a spokojený/á, když nebudu mít jejich souhlas a podpo­ru." Skutečně? Co změní jejich souhlas nebo nesouhlas na tom, kým jste? Všechny podobné nevyslyšené touhy jen vytvářejí další negativní emoce a zbytečné pocity neštěstí.

 

Buďte bdělí. Nejsou některé vaše myšlenky zvnitřnělým hla­sem vašeho otce nebo matky, který říká například toto: „Nejsi dost dobrý. Nikdy ničeho nedosáhneš," nebo vynáší jiné soudy a hodnocení? Pokud už v sobě cítíte čisté vědomí, měli byste být schopni tyto hlasy a staré myšlenky podmíněné minulostí rozpo­znat. Jakmile jednou prozřete, nebudete už mít důvod věřit všem svým myšlenkám. Jsou to jen myšlenky, nic víc. Být vědomý znamená být přítomny. Pouze přítomný okamžik má tu moc roz­pustit nevědomou minulost.

 

„Pokud si myslíte, že už jste osvícení, jděte a stravte týden se svými rodiči," radí Ram Dass. Je to velmi dobrá rada. Vztah s ro­diči není jen náš první vztah, který udává tón i všem vztahům po­zdějším, je to také nejlepší test vaší schopnosti být v přítomnosti. Čím více máte s někým minulých zážitků, tím musíte být přítomnější, jinak budete nuceni znovu a znovu odkrývat minulost.

 

 

 

VĚDOMÉ UTRPENÍ

 

 

Pokud máte malé děti, pomáhejte jim, raďte jim a chraňte je, jak nejlépe dovedete, ale nezapomeňte jim také dát prostor - prostor být. Přišly na tento svět díky vám, ale nejsou „vaše", nepatří vám. Pohled „já vím, co je pro tebe nejlepší" platí možná v době, kdy jsou ještě velmi malé, ale jak porostou, bude toto tvrzení postupně ztrácet svou platnost. Čím více očekávání budete do jejich života vkládat, tím více se budete ztrácet ve své mysli, místo abyste s nimi byli přítomní. Dříve nebo později začnou dělat chyby a zakusí kvů­li tomu různé formy utrpení - tím si musí projít každý. Může se však stát, že to bude připadat jako chyba pouze vám. To, co budete považovat za velkou chybu, může být přesně to, co vaše dítě potře­buje udělat nebo zažít. Podporujte je, jak umíte, ale uvědomte si, že čas od času byste je měli nechat i chybovat, zvlášť v období dospí­vání. Čas od času byste je měli nechat i trpět. Někdy trpí násled­kem svých chyb, jindy mohou být nešťastné bez zjevné příčiny.

 

Nebylo by skvělé, kdyby se vám podařilo ušetřit je jakékoliv bolesti? Ne, nebylo. Nedostali by šanci vyrůst v lidské bytosti. Stali by se z nich povrchní, s vnějšími formami ztotožnění jedinci. Utrpení je nasměruje hlouběji do nitra. Paradoxem je, že utrpení sice je způsobené ztotožněním se s formami, ale zároveň tento stav narušuje. Utrpení je vytvářeno egem, aby ho nakonec zničilo -pokud ovšem začnete trpět vědomě.

 

Lidstvo je předurčené k tomu, aby utrpení překonalo, ale ne způsobem, jaký si představuje ego. Jednou z mnoha chybných do­mněnek ega je předpoklad, že není dobré trpět. Ten většinou vzta­hujeme i na své nejbližší a pak říkáme: „Nechci, aby mé děti trpě­ly' Tato myšlenka leží u samých kořenů všeho utrpení. Utrpení však má vyšší smysl: umožňuje vývoj vědomí a osvobození se od ega. Archetypalní obraz člověka na křižovatce najdete v každém muži i v každé ženě. Je to dlouhý a pomalý proces, protože dokud utrpení vzdorujete, posilujete postavení ega. Jakmile však utrpení přijmete, celý proces se výrazně urychlí, protože začnete trpět vě­domě. Utrpení můžete akceptovat jak u sebe, tak i u jiných, napří­klad u svých dětí nebo rodičů. V době, kdy trpíte vědomě, kdy si své utrpení uvědomujete, již probíhá proměna. Ze spalujícího ohně utrpení se postupně stává světlo vědomí.

 

Ego vám bude neustále namlouvat, že byste neměli trpět, ale tato myšlenka vám přinese jen další, ještě větší utrpení. Překrou­tilo pravdu, což s sebou přináší nejeden paradox. Pravdou je, že abyste se dostali za utrpení, abyste ho dokázali překonat, musíte ho nejdřív přijmout.

 

 

 

VĚDOMÉ RODIČOVSTVÍ

 

 

Mnoho dětí v sobě skrývá hněv a nenávist vůči svým rodičům, což vzájemný vztah deformuje a činí ho neupřímným. Každé dítě hlu­boko uvnitř touží po rodiči, jenž pro něj bude především lidskou bytostí, ne nějakou rolí, i kdyby jí věnoval náležitou pozornost a hrál ji co nejsvědomitěji. Můžete se snažit dělat všechno správně a dávat dítěti to nejlepší, čeho jste schopni, ale to přesto nestačí. Ať uděláte cokoliv, vždy to bude málo, pokud opomíjíte Bytí. Ego o Bytí nic neví, proto věří, že může vše zachránit „děláním". Pokud jste v zajetí ega, pravděpodobně věříte, že horečnatou činností si zajistíte dostatek hmotných statku k tomu, abyste se někdy v budoucnosti cítili dobře - abyste se stali celistvými. Tak to ale nefun­guje. Jediné čeho docílíte, je to, že se zcela ztratíte ve své činnosti. To se ostatně děje celému lidstvu - ztrácí se v činnostech, jež nepramení z Bytí - proto v mnoha lidech narůstá pocit marnosti.

 

Jak ale vnést Bytí do uspěchaného rodinného života a do vztahu s dítětem? Základem je věnovat svému dítěti vědomou pozornost. Existují totiž dva druhy pozornosti. Jednou je „pozornost zaměře­ná na formu", tou druhou je „pozornost bez formy". Pozornost za­měřená na formu je vždy nějak spojená s určitou činností nebo hodnocením něčeho. „Už jsi udělal všechny domácí úkoly? Dojez tu večeři. Ukliď si pokoj. Běž si vyčistit zuby. Udělej to. Přestaň s tím. Pospěš si, oblékej se."

 

Co je na řadě teď? Tato otázka výstižně charakterizuje rodinný život v mnoha domácnostech. Pozornost zaměřená na formu je jis­tě nezbytná a má svůj smysl, ale pokud mezi vámi a dítětem není už nic jiného, pak přicházíte o to nejradostnější a starosti a „strasti světa" - jak to nazval Ježíš - zcela zakryjí veškeré Bytí. Pozornost bez formy je od sféry Bytí neoddělitelná. Jak vlastně vypadá?

 

Dívejte se, naslouchejte, dotýkejte se a pomáhejte svému dítěti při plném vědomí - buďte v klidu, bdělí, a zcela přítomní, nechtěj­te nic jiného, než to, co je v daném okamžiku. Tímto způsobem vytvoříte prostor pro Bytí. V takové chvíli, když jste plně přítom­ní, přestáváte být otcem nebo matkou a stáváte se čistým vědo­mím, klidem, Přítomností, která naslouchá, dívá se, dotýká se nebo hovoří. Budete Bytím, jež je za veškerou činností.

 

 

 

PŘIJMĚTE SVÉ DÍTĚ TAKOVÉ, JAKÉ JE

 

 

Jste lidskou bytostí. Co to znamená? Mistrovství života nespočívá v dokonalé vládě nad chodem věcí, ale v nalezení rovnováhy mezi lidstvím a Bytím. Matka, otec, manžel, manželka, mladý, starý -všechny role, které hrajete, a všechny funkce, jež plníte - to všechno patři clo svita lidí. Maji svůj účel a měli bychom si jich vážit, ale

samy o sobe pro naplněný a smysluplný vztah nebo život nestačí. Ať se budete jakkoliv snažit a ať dokážete cokoliv, lidství samo o sobě nikdy nestačí. Potřebujete Bytí. Naleznete ho v lichosti a bdělosti přítomného okamžiku, v čistém Vědomí ve svém nitru. Vy jste tím Vědomím, lidství je jen forma. Bytí existuje ve sféře bez forem. Lidství však není od Bytí oddělené, je s ním propojené.

 

V lidském světě jste nesporně na vyšší úrovni (dál) než vaše dítě. Jste větší, silnější, víc víte, znáte i dokážete. Jestliže je tento svět jediná dimenze, kterou jste schopni vnímat, budete se pravdě­podobně cítit svému dítěti nadřazeni, i když možná jen podvědo­mě. Mezi vámi a dítětem nebude existovat žádná rovnost, protože váš vztah se bude pohybovat pouze na úrovni forem, a v té si rov­ni opravdu nejste. Možná ho milujete, ale vaše láskaje pouze lid­ská, tzn. podmíněná, majetnická a nestálá. Rovni jste si pouze za všemi formami, ve sféře čistého Bytí, a pouze tehdy, když budete vnímat i tento svůj rozměr, budete schopni pravé lásky. Pouze když jste přítomní a uvědomujete si věčné, bezčasé „já jsem" ve svém nitru, jste schopni to samé vidět i v druhém, a ten, v tomto případě vaše dítě, se bude cítit milován a oceňován.

 

Milovat znamená rozpoznat sebe sama v ostatních. Pak poznáte, že „odlišnost" ostatních je iluze přežívající pouze v lidském světě, ve světě forem. Touha po lásce, již v sobě má každé dítě, je touhou být poznáno, ne však na úrovni forem, ale na úrovni Bytí. Pokud ro­diče oceňují pouze jeho lidský rozměr a jeho Bytí zanechávají bez povšimnutí, bude mít dítě pocit, že je jejich vztah nenaplněný, že v něm něco zásadního chybí, bude ho to bolet a někde hluboko uvnitř se na rodiče začne zlobit. Nahromaděná zlost a bolest jako by se ptala: „Proč mě nepřijímáte takového, jaký jsem?"

 

Pokaždé, když někdo rozpozná vaši božskou podstatu, pronikne Bytí hlouběji do života vás obou. Je to akt lásky, jež má tu moc vy­koupit tento svět. Mluvím o tom v souvislosti se vztahem k vaše­mu dítěti, ale platí to samozřejmě pro všechny vztahy.

Říká se „Bůh je láska", ale to plně nevystihuje podstatu věci.

 

 

 

Bůh je všudypřítomný i všeprostupující život, Život ve všech ži­votních formách. Slovo láska v sobe nese dualitu: milující a milo­vaný, subjekt a objekt. Laskaje tedy rozpoznání jednoty v duál­ním světě. Skrze tuto lásku vstupuje Bůh do světa forem. Láska zbavuje svět jeho světskosti, odebírá mu „tíhu světa" a činí ho transparentnějším pro božství, pro světlo vědomí.

 

 

 

VZDEJTE SE SVÝCH ROLÍ

 

 

Dělat to, co je v dané situaci nutné, aniž by se z toho stala vaše role, s níž byste se ztotožnili, je základem umění žít, jež by si měl osvojit každý. V jakékoliv činnosti, kterou budete dělat pro ni sa­motnou, budete úspěšnější, než když se budete o něco snažit pou­ze pro zlepšení nebo udržení své uměle vytvořené identity. Každá role je jen další fiktivní já, které si všechno bere osobně, a svou rolí vše překrucuje a pokřivuje. Většina lidí majících určitou moc, např. politici, osobnosti z televizních obrazovek, podnikatelé nebo náboženští vůdci, je až na několik vzácných výjimek zcela ztotož­něna se svými rolemi. Bývají označováni jako VIP, ale ve skuteč­nosti nejsou ničím jiným než nevědomými hráči egoické hry, kte­rá, sice vypadá důležitě, ale přitom nemá žádný smysl. Shakespeare to popsal jako „bajku, jíž vypravuje blb: v ní řev a vztek, leč smysl žádný." Ohromující na tom je to, že Shakespea­re dospěl ke svému závěru i bez televize. Pokud bychom chtěli na­jít v egoickém dramatu lidstva nějaký smysl, tak jen nepřímý: Vzniká jen víc a víc utrpení, což nakonec, přestože jde o produkt ega, přispívá k jeho zániku. Lze to přirovnat k požáru, ve kterém ego nakonec upálí samo sebe.

 

Ve světě osobností hrajících své role je i pár lidí - pár jich je možné najít dokonce i v médiích a světě obchodu - jež se nesnaží napodobit obrazy své mysli, ale jednají z jádra svého Bytí. Nesna­ží se být něčím víc než skutečně jsou, jsou prostě sami sebou. A právě proto nejvíce vyčnívají a jako jediní se skutečně odlišují od zbytku světa. Tito lidé šíří novy stav vědomi. Cokoliv udělají, to se povede, protože jednají v souladu s celkem. Jejich vliv sahá mnohem dál než do oblasti jejich vnější činnosti, až za jejich funk­ce. Pouhá jejich přítomnost - prostá, přirozená a bez jakýchkoli ná­roků - má transformující vliv na všechny, s nimiž přijdou do styku.

 

Když nehrajete žádné role, není v tom, co děláte, žádné ego. Nejsou v tom žádné vedlejší úmysly, jako např. ochrana nebo po­sílení ega. Vaše jednání pak bude mít mnohem větší sílu, protože se budete moct plně soustředit na danou situaci a splynete s ní. Nebudete se snažit být „někým". Nejsilnější a nejúspěšnější jste tehdy, když zůstanete sami sebou. Ale nepokoušejte se o to. To by byla jen další role. Říká sejí „mé spontánní, přirozené já". Jakmi­le se budete snažit být „někým", okamžitě sklouznete k hraní urči­té role. „Buď prostě sám sebou" je sice dobrá rada, ale může být značně zavádějící, protože do toho okamžitě vstoupí mysl a bude se ptát: „Jak mám být sám/sama sebou?" Potom pravděpodobně vymyslí nějaký plán nebo strategii: „Jak být sám/sama sebou," což je však jen další role. „Jak mám být sám/sama sebou?" je špat­ně položená otázka, protože naznačuje, že pro to musíte něco udě­lat. Je dokonce zcela nepatřičná, protože sami sebou už dávno jste. Měli byste se přestat pokoušet nabalovat na sebe další a další zá­važí typu: „jsem to a to". Možná namítnete: „Ale já nevím, kdo jsem. Nevím, co to znamená být sám sebou." Až vám přestane va­dit, že nevíte, kdo jste, tak to, co z vás zbyde, je vaše pravé já -Bytí skryté za vaší lidskou existencí. Jste spíše čisté pole možnos­tí než něco pevně definovaného.

 

Přestaňte ze sebe neustále něco dělat - před sebou i před ostat­ními. Nebojte se, nezemřete. Naopak ožijete. Nemusí vás ani zají­mat, jak se na vás dívají ostatní. Když hodnotí vás, omezují tím sami sebe - jejich problém. Kdykoliv se s někým setkáte, snažte se k němu nepřistupovat jako určitá funkce nebo role, ale jako čisté pole vědomé Přítomnosti.

 

Proč vlastně ego hraje své role? Kvůli jedné nepodložené do­mněnce, jednomu chybnému předpokladu, jedné nevědomé myš­lence, a to:

 

„Nejsem dost dobré," neboli „Jsem nedostatečné." Z toho pak vyplývají dalši nevědomé myšlenky typu: „Musím hrát role, abych získalo to, CO potřebuji, abych se stalo celistvým. Po­třebuji získat víc, abych bylo víc." Vy však nemůžete být víc, než jste, protože hluboko uvnitř, za vaší tělesnou a duševní formou, jste spojení s věčným Životem, s čistým Bytím. Ve světě forem se budete vždy cítit někomu nadřazení a vůči někomu méněcenní. Ve své podstatě však nejste ani „nad" ani „pod" někým. Pravou sebeúctu i skromnost a pokoru získáte spolu s uvědoměním. Z pohledu ega jsou skromnost, pokora a sebevědomí neslučitelné. Ve skuteč­nosti jsou však jedno a to samé.

 

 

 

PATOLOGIE EGA

 

 

V širším slova smyslu je ego chorobou samo o sobě a nezáleží při­tom, jakou na sebe vezme podobu. Když budeme pátrat po koře­nech slova patologický, skončíme až ve starém Řecku a zjistíme, jak se tento termín pro ego skvěle hodí. Ačkoliv je toto slovo pou­žíváno pro popis stavu nemoci, je odvozené od slova pathos, což znamená utrpení. A to je také přesně to, co si už před 2600 lety uvědomil Buddha o stavu lidstva - utrpení je typickým příznakem jeho kolektivní choroby.

 

Člověk v zajetí ega nevnímá utrpení jako utrpení, ale jako jedi­ný možný výsledek dané situace. Ego je slepé a nevidí, kolik utr­pení způsobuje samo sobě i ostatním. Neštěstí je duševní nemoc vyvolaná egem, jež zachvátila celý svět jako epidemie. Je to vnitř­ní ekvivalent znečištění životního prostředí na Zemi. Negativní emoce jako zloba, úzkost, nenávist, zášť, nespokojenost, závist, žárlivost atd. nejsou považovány za negativní, ale za zcela opráv­něné, a za jejich původce, jimiž jsme vždy my sami, jsou nespráv­ně považovány vnější faktory. „Za mou bolest můžeš ty..." tak by to samozřejmě vidělo ego.

 

Ego nerozlišuje mezi událostí, jeho interpretací dané události a reakcí na ni. Můžete například říct: „To byl strašnej den," a při­tom si vůbec neuvědomíte, že zima, vítr, déšť nebo cokoliv jiného máte na mysli, není samo o sobě vůbec strašné. Je to takové, jaké to je. Strašná je jen vaše reakce, vnitřní odpor vůči zmiňovanému a emoce, která následkem toho odporu vznikla. Shakespeare to vystihl slovy: „Nic není špatné nebo dobré samo o sobě. Všemu dává vlastnosti teprve naše myšlení." A co víc, bolest nebo negati­vita jsou někdy egem považovány za potěšení, protože svým způ­sobem ego posilují.

 

Zloba a zášť například výrazně posilují ego tím, že zvětšují po­cit odlišnosti a oddělenosti od ostatních lidí, a vytvářejí v mysli zdánlivě nenapadnutelný dojem morální oprávněnosti takové re­akce. Kdybyste byli schopni vnímat fyziologické pochody v těle, které doprovázejí tyto a jim podobné negativní emoce, pochopili byste, jak nepříznivě působí na srdce, trávení, imunitní systém a mnohé další tělesné pochody. Bylo by vám pak zcela jasné, že negativní emoce jsou jednoznačně patologické - působí bolest a utrpení, ne potěšení.

 

Kdykoliv vás pohltí nějaká negativní emoce, objeví se ve vás něco, co po negativitě přímo lační, něco, co ji považuje za užiteč­nou a co věří, že vám přinese to, co chcete. Kdyby to tak nebylo, proč byste sejí tak drželi, proč byste sami sobě i ostatním působi­li bolest a vytvářeli si tak v těle nemoci? Ve chvíli, kdy se přichy­títe při negativním uvažování a přitom si uvědomíte, že je ve vás něco, co z toho má radost nebo co věří, že to má nějaký účel a smysl, v tu chvíli jste si uvědomili své ego. V ten okamžik se vaše identita přesune od ega k bdělému vědomí - tzn. ego ztratí sílu a vědomí posílí.

 

Pokud si uprostřed rozčilení, vzteku nebo jiné negativní reak­ce dokážete uvědomit „V tuto chvíli si ubližuji", dokážete se povznést i nad omezující, podmíněné egoické stavy a reakce. Díky tomuto uvědomění se vám otevře pole neomezených mož­ností a dokážete na danou situaci reagovat mnohem inteligent­něji než dřív. Budete schopní opustit pocit neštěstí, kdykoliv vám dojde, že vám nic nepřináší. A negativita vám opravdu nic nepřináší. Vždy za ní sloji jen vaše ego. Ego může být chytré, ale nikdy ne inteligentní, Chytrost jde za svými vlastními, mali­chernými cíli. Inteligence vidí vždy větší celek, v němž je vše vzájemně propojené. Chytrost je motivována svými vlastními zájmy a většinou je velmi krátkozraká. Většina politiků a ob­chodníků jsou chytří lidé, ale jen pár jich je inteligentních. Co­koliv, čeho dosáhneme pomocí chytrosti, nemá nikdy dlouhé tr­vání, a nakonec se to vždy obrátí proti nám. Chytrost odděluje, inteligence spojuje.

 

 

 

TRVALÁ VNITŘNÍ NESPOKOJENOST

 

 

Ego nás odděluje a to s sebou vždy nese bolest. Proto se dá ego jednoznačně označit za patologické. Kromě klasických negativ­ních emocí, jakými jsou zloba, nenávist a mnoho dalších, existu­jí i mnohem jemnější formy negativity, které proto často zůsta­nou bez povšimnutí - např. netrpělivost, podrážděnost, nervozita nebo otrávenost. Ty mají na svědomí trvalý pocit vnitřní nespo­kojenosti, což je převládající stav mnoha lidí. Abyste je rozpo­znali, musíte být velmi pozorní a plně přítomní, a kdykoliv se vám to povede, zažijete okamžik probuzení, kdy se přestanete ztotožňovat se svou myslí.

 

Zmíním teď jeden z nejběžnějších negativních postojů, který zůstává často nerozpoznán právě proto, že je tak běžný, tak „nor­mální". Možná ho dobře znáte i vy. Stává se vám občas, že pocítí­te nejasnou nespokojenost, která by se dala popsat jako zvláštní vztek nebo zloba v pozadí? Může být konkrétní i neurčitý. Mnoho lidí tento pocit provází skoro celý život. Jsou s ním tak ztotožnění, že z něj nedokážou ani na chvíli vystoupit a uvědomit si ho. Vzni­ká na základě určitých podvědomých přesvědčení, neboli zase jen myšlenek. Tyto myšlenky vám běží hlavou stejně nekontrolované, jako sníte sny, když spíte. Jinými slovy, ani o tom nevíte, neuvědomujete si to, stejně jako spící neví, že sní.

 

Uvádím zde několik nejčastějších nevědomých myšlenek, které podporují pocit vnitřní nespokojenosti. Odstranil jsem z nich ob­sah, takže zůstala jen jejich struktura. Staly se tak mnohem jasněj­ší a čitelnější. Kdykoliv se cítíte nešťastní (i když je to jen pocit v pozadí), můžete si vybrat ty, které vám budou připadat nejvý­stižnější a doplnit do nich aktuální obsah:

 

„Potřebuji, aby se stalo to a to, abych nasel klid (abych byl šťast­ný/á, spokojený/á). A štve mě, že se to ještě nestalo. Pevně doufám, že se to díky mému vzteku konečně podaří "

 

„ V minulosti se stalo něco, co se nemělo stát, a mě to štve. Kdyby se to nestalo, byl/a bych teď v klidu (spokojený/á, šťastný/á). "

 

„Děje se něco, co by se nemělo dít, nebo co nechci, aby se dělo, a to mi brání být v klidu (spokojený/á a štástný/á). "

 

Podvědomá přesvědčení se často týkají konkrétní osoby, a tak se z „dění" stává „dělání":

 

„Měl/a bys udělat to a to, abych mohl/a být v klidu (spokoje­ný/á a šťastný/á). Štve mě, že jsi to ještě neudělal/a. Možná tě k tomu můj vztek donutí "

 

„Něco, co jsi (jsem) udělal/a, neudělal/a nebo řekl/a v minulosti mi brání být v klidu (spokojený/á a šťastný/á). "

 

„To, co teď děláš nebo neděláš mi brání být v klidu (spokoje­ný/á a šťastný/á)."

 

 

 

TAJEMSTVÍ ŠTĚSTÍ

 

 

Všechna zmíněná přesvědčení jsou nepodložené myšlenky mylně považované za realitu. Jsou to příběhy vymyšlené egem, které vás mají přesvědčit, že nemůžete být kvůli něčemu v klidu nebo sami sebou. Být v klidu a být sám sebou nejsou dvě odlišné věci, je to jedno a to samé. Ego často říká: jednou možná najdu klid, někdy v budoucnosti, když se stane tohle a tohle, když získám to a to, nebo až se stanu tím a tím. Nebo také: nemohu být v klidu, proto­že se v minulosti stalo to a to. Naslouchejte příběhům různých lidí - všechny by se daly nazvat „Proč teď nemohu být v klidu". Vaše ego neví, že máte jen jedinou šanci, kdy být v klidu, a to právě teď, v přítomném okamžiku. Nebo to možná ví, ale bojí se, že na to přijdete, protože hluboký vnitřní klid by mu přinesl smrt.

 

Jak ale najít klid v přítomném okamžiku? Tak, že se s ním smí­říte - přijmete to, co je právě teď. Přítomný okamžik je prostor, v němž se odehrává hra života. Nemůže probíhat nikde jinde. Když se smíříte s přítomností, pozorujte, co se v ní děje, co může­te udělat, jaké máte možnosti, nebo spíše co dělá život skrze vás. Tajemství šťastného života vystihují nejlépe tato tři slova: jednota s Životem. Být jednotný s Životem znamená být tady a teď, v pří­tomném okamžiku. Pak si uvědomíte, že nežijete svůj život, ale že život žije vás. Život je tanečník a vy jedním z jeho tanců.

Ego se vyžívá v odmítání reality. Co to ale vlastně je, realita? Je to všechno, co je. Buddha jí říkal tathatá - „takovost" života, což není nic jiného než takovost přítomného okamžiku. Opak této takovosti je hlavním rysem ega. Vytváří negativitu a pocit neštěstí, jenž ego miluje. Proto lidé působí nejen sami sobě, ale i ostatním nevědomky bolest - a vůbec si neuvědomují, že si tak vytvářejí peklo na zemi. Nevědomě působit utrpení je podstatou nevědomé­ho života v područí ega. Je až neuvěřitelné, do jaké míry si ego není schopné uvědomit samo sebe a vidět následky svých snah. Vůbec mu nedochází, že dělá přesně to, za co odsuzuje ostatní. Pokud na něj někdo ukáže prstem, všechno rozhodně nebo dokonce rozzlobeně popře a na svou obhajobu použije chytré argumenty i překroucená fakta. Dělají to tak lidé, dělají to tak firmy a dělají to tak i vlády. A když všechny tyto metody selžou, uchyluje se ego k přesvědčování křikem nebo dokonce fyzickým násilím. Státy to řeší vojenskou silou. Pak pochopíte hlubokou moudrost Ježíšo­vých slov na kříži: „Odpusť jim, neboť nevědí, co činí."

 

Abychom ukončili strádání lidstva trvající už několik tisíc let, musí začít každý u sebe a vzít na sebe trvalou zodpovědnost za svůj vnitřní stav vědomí. Teď hned, v tento okamžik. Ptejte se sami sebe: „Mám v sobě nějakou negativitu?" Pozorně pozorujte své emoce a myšlenky. Všímejte si i kratičkých záblesků neštěs­tí. Jak jsem již zmínil dříve, mohou se projevovat v rozličných formách - jako nespokojenost, nervozita, otrávenost atd. Vší­mejte si myšlenek, které se tváří, že odůvodňují a vysvětlují vaše neštěstí, ale ve skutečnosti jsou jeho příčinou. Pokud v sobě za­chytíte nějakou negativitu, neznamená to vůbec, že jste selhali. Naopak, považujte to za úspěch. Dokud si totiž své neštěstí neu­vědomíte, budete se se svými vnitřními stavy ztotožňovat, a po­silovat tak ego. Identifikace s myšlenkami, emocemi nebo reak­cemi zanikne automaticky sama, jakmile šiji uvědomíte. Vaše já pak zaznamená výrazný posun. Předtím bylo myšlenkami, emo­cemi a reakcemi, nyní je uvědoměním, vědomou Přítomností, jež to všechno pozoruje.

 

„Jednoho dne se mi podaří zbavit ega." Kdo to říká? Jedno­značně ego. Zbavit se ega vlastně není nic složitého, někdo to zvládne během okamžiku. Stačí, abyste si uvědomovali své myš­lenky a emoce tak, jak přicházejí. Nemusíte nic „dělat", stačí je vědomě „pozorovat". Z tohoto pohledu neexistuje nic, co byste mohli pro osvobození od ega „udělat". Jakmile u vás dojde ke zmíněnému posunu od myšlení k vědomí, začne váš život řídit vyšší inteligence, kterou s chytrostí ega nelze vůbec srovnávat. Vaše emoce a dokonce i myšlenky přestanou být díky uvědomění osobní. Budete schopni vnímat jejich neosobní povahu. Už v nich nebudete hledat své já. Půjde prostě o lidské emoce a lidské myš­lenky. Vaše minulost, což je nakonec jen příběh plný emoci a myš­lenek, přestane být vrcholně důležitá a už vám nebude zatemňovat vědomí. Přestanete od ni odvozovat svou identitu. Stanete se svět­lem Přítomnosti, uvědoměním, které je hlubší než jakékoliv myš­lenky nebo emoce.

 

 

 

PATOLOGICKÉ FORMY EGA

 

 

Ego je patologické už ze své podstaty (pokud to slovo chápeme v jeho širším významu jako dysfunkci, poruchu nebo utrpení). Mnoho duševních poruch se vyznačuje stejnými egoickými rysy jako normálně fungující mysl zdravého člověka, jejich patologic­ká povaha je jen lépe viditelná a pro okolí snáze rozpoznatelná, ne však pro postižené.

 

Většina tzv. normálních lidí občas zalže, aby před ostatními vy­padala zajímavější a důležitější, a zlepšila si tak v jejich očích svůj image. Někteří lidé se cítí tak nedostateční, že lžou skoro pořád. Většina z toho, co vám o sobě vypráví, jsou vymyšlené příběhy, vzdušné zámky, které si ego vybájilo, aby se cítilo větší. Někdy jsou jejich příběhy tak oslnivé a bláznivé, že jim mnozí lidé uvěří, ale nikdy ne nadlouho. Většina lidí je rychle prokoukne.

 

Bývají pak označeni za duševně choré trpící paranoidní schi­zofrenií nebo jen paranoiou. Jejich nemoc však není ničím jiným než přebujelým egem. Bývá založena na fiktivních představách, které si mysl vymyslela, aby dodala smysl strachu neustále poci­ťovaného v pozadí. Základem příběhu je většinou přesvědčení, že určití lidé (mnohdy velký počet nebo dokonce všichni) jsou proti postiženému zaujatí nebo spiknutí, a chtějí ho ovládat nebo do­konce zabít. Jejich teorie jsou často důsledně propracované a lo­gické, takže se jim, ještě než jsou odhaleni, podaří přesvědčit vel­ké množství lidí. Mnohé organizace a dokonce i celé národy drží pohromadě pomocí prokazatelně paranoidní víry. Ego postiže­ných trpí chorobným strachem a nedůvěrou v ostatní. Má tendenci zdůrazňoval jejich odlišnost tím, že upozorňuje na jejich chyby a vytváří z nich jejich identitu, Výsledkem je to, že si z ostatních vytvoří nelidská monstra. Ego ostatní potřebuje, ale hluboko uv­nitř se jich bojí a nenávidí je. Vzniká tak nesnesitelné dilema. Vý­rok Jean-Paula Sartra „peklo jsou ti druzí" je typickým pohledem ega. Člověk trpící paranoiou skutečně zažívá „peklo na Zemi", ale to i většina „zdravých" lidí, i když možná ne v takové intenzitě. Čím silnější je vaše ego, tím spíše budete považovat ostatní za hlavní původce svých problémů. Je také více než pravděpodobné, že i vy ztěžujete život jim, což si vůbec nemusíte uvědomovat. Vždy je snazší vidět jako viníky ty druhé.

 

Paranoia nám také názorně ukazuje další typický aspekt ega, jenž se zde ovšem projevuje ve velmi extrémní formě. Čím více se postižený cítí pronásledovaný nebo ohrožovaný ostatními, tím více si připadá jako střed vesmíru, kolem kterého se všechno točí -jako někdo výjimečně důležitý, na koho se soustředí pozornost všech kolem. Vnímá sám sebe jako nevinnou oběť a má pocit, že se proti němu všichni spikli, což mu dává pocit zvláštní výjimeč­nosti. V příběhu, který tvoří základ jeho iluzorní reality, sám sobě přisuzuje jak roli oběti, tak zároveň i roli potenciálního hrdiny, jenž může přemoci ďábelské síly a zachránit tak lidstvo.

 

Silné prvky paranoidních představ často vykazují i kolektivní ega různých společenství, národů nebo náboženských organizací, jež se vnímají jako „my proti zlu" nebo „my proti zbytku světa". Tento postoj je příčinou většiny lidského utrpení. Pronásledování a upalování kacířů a „čarodějnic" španělskou inkvizicí, nevraži­vost mezi národy vedoucí k první a druhé světové válce, celá his­torie komunismu, „studená válka", činnost senátora McCarthyho v Americe padesátých let, dlouhotrvající konflikt na Středním vý­chodě - to všechno jsou bolestivé epizody naší historie vyvolané extrémní kolektivní paranoiou.

 

Čím jsou jednotlivci, skupiny nebo celé národy nevědomější, tím je pravděpodobnější, že jejich egoismus vyústí ve fyzické ná­silí. Násilí je primitivním, ale stále široce rozšířeným způsobem, jak se ego pokouši prosadil svou. Mezi nevědomými lidmi se ve fyzické násilí zvrhnou mnohdy i banální spory. Zkuste si uvědo­mit, co to vlastní spor je dva nebo více lidí mají rozdílné názory na tutéž věc. Každý ze zúčastněných je tak ztotožněný se svými myšlenkami, neboli názory, že se z nich stává neotřesitelný men­tální postoj, jenž obsahuje notnou dávku „já". Jinými slovy, myš­lenky a identita u nich splývají v jedno. To má za následek, že pak brání své názory (myšlenky), jako by bránili své já, svou nejhlubší podstatu. Podvědomě jednají tak, jako by bojovali o přežití, a jejich emoce tomu odpovídají - jsou rozbouřené. Zmítá jimi zlo­ba a rozčilení a buď se brání, nebo útočí. Potřebují zvítězit za kaž­dou cenu, protože mají strach, že jinak zaniknou. To je ale velký omyl. Ego neví, že mysl a mentální postoje nemají nic společného s tím, kdo jsme. Ego je nepozorovanou myslí.

 

Jedna zenová moudrost říká: „Nemusíš hledat pravdu, stačí nelpět na názorech." Co je tím myšleno? Přestaňte se ztotožňovat s myslí a to, čím jste, se objeví samo.

 

 

 

PRÁCE - S EGEM A BEZ EGA

 

 

Skoro každý člověk občas zažije chvíle bez ega. A ti, kteří jsou výjimečně dobří v tom, co dělají, se při práci dokáží od ega osvo­bodit úplně. Možná si to ani neuvědomují, ale jejich práce je pro ně duchovním cvičením. Většina z nich je však přítomná pouze během pracovní činnosti a v soukromém životě znovu upadá do nevědomí. To znamená, že jejich Přítomnost je vázaná jen na urči­té oblasti jejich života. Znám učitele, umělce, zdravotní sestry, lé­kaře, vědce, sociální pracovníky, číšníky, kadeřníky, podnikatele i obchodníky, kteří jsou ve svém oboru úžasní a nesobecky dělají to, co od nich vyžaduje přítomný okamžik. Jednají v souladu se sebou i svou prací, v souladu s přítomným okamžikem, v souladu s lidmi, jimž slouží. Vliv, jaký mají na ostatní, pak sahá daleko za jejich funkci. Pomáhají oslabit ego v každém jedinci, s nímž se setkají. Dokonce i lide s velmi silným egem se v jejich přítomnos­ti někdy uvolní, přestanou se kontroloval a na chvíli opustí své role. Není proto žádným překvapením, že lide, kteří se při práci dokáží osvobodit od ega, jsou v tom, co dělají, velmi úspěšní. Každý, kdo je v souladu s tím, co dělá, pomáhá budovat novou zemi.

 

Poznal jsem také mnoho lidí, kteří sice byli technicky brilantní v tom, co dělali, ale ego jejich činnost neustále sabotovalo. Své práci proto věnovali jen částečnou pozornost, zbytek jí odlákalo jejich ego. Neustále vyžadovalo pozornost a uznání. „Je někdo uznávanější než já?" Když se mu ho nedostávalo, což bylo skoro pořád, plýtvalo energií na vztek a zlobu. Nebo se jejich hlavním cílem stal zisk nebo moc a jejich práce byla jen prostředkem k je­jich dosažení. Jakmile se vám práce stane jen prostředkem k dosa­žení jiného cíle, nemůžete ji dělat kvalitně. Jakmile se objeví něja­ké překážky nebo potíže, když věci přestanou jít podle plánu, když s vámi lidé přestanou spolupracovat, tak místo abyste se pře­orientovali na novou situaci a přijali ji, postavíte se proti ní a zač­nete s ní bojovat. Budete od ní oddělení, vaše já se bude cítit ublí­žené nebo rozzlobené a zbytečně spálí obrovské množství energie ve zlobě a vzteku - energie, která, kdyby ji nespotřebovalo ego, mohla být využita k vyřešení problému. A co víc, tato „antienergie" vytváří další překážky a odpor. Existuje spoustu lidí, kteří jsou sami sobě nejhorším nepřítelem.

 

Lidé nevědomky sabotují vlastní práci tím, že odmítají pomoc nebo informace ostatních, nebo se jim dokonce snaží uškodit, aby náhodou nebyli úspěšnější než oni sami, aby se nedostali dál než „já". Pokud nemá ego nějaké vedlejší motivy, je mu spolupráce cizí. Neví, že čím víc zapojíte ostatní, tím vše poběží snáz a tím více také získáte. Když nebudete nápomocní ostatním nebo jim dokonce budete házet klacky pod nohy, vesmír - v podobě lidí a okolností - vás nebude podporovat, protože jste se od něj oddě­lili. Základní nevědomý pocit ega, že má pořád málo, způsobuje, že při úspěchu někoho jiného máme pocit, jako by nám něco bral. Neuvědomuje si, že závist jen zmenšuje jeho šance na úspěch.

 

Abyste k sobe přitáhli úspěch, musíte ho vítat a oceňovat, kdyko­liv se s ním setkáte.

 

 

 

EGO NEMOCNÉHO ČLOVĚKA

 

 

Nemoc může ego oslabit i posílit. Když si na nemoc stěžujete, litujete se nebo vás nemoc štve, vaše ego sílí. Sílí i v případě, že se nemoc stane součástí vaší pojmové identity: „Trpím takovou a takovou nemocí... jsem pacient s touto diagnózou..." Aha, tak teď už víme, kdo jste. Z některých lidí, kteří si v normálním ži­votě vypěstovali silné ego, nemoc naopak udělá příjemnější a milejší společníky. Mohou také zažít výjimečné vhledy, na kte­ré v běžném životě nebyli zvyklí. Podaří se jim spojit s vnitřní moudrostí, se Zdrojem, a zažívat předtím nepoznaný hluboký vnitřní klid. Později, když se uzdraví a vrátí se jim síly, se větši­nou vrátí i ego.

 

Když jste nemocní, je hladina vaší energie poměrně nízko, proto se často stává, že se vlády ujme vnitřní inteligence těla a využije zbylé síly k uzdravení. Přitom většinou nezbude moc energie pro mysl, neboli egoické myšlení a emoce. Ego „spálí" značné množství energie. V některých případech si ego usurpuje i to malé množství energie, které ještě zbylo, a využívá ho pro své vlastní potřeby. Dlužno říci, že lidé, kteří během nemoci po­cítí silnější ego, se uzdravují mnohem pomaleji. Někteří se do­konce neuzdraví nikdy, jejich nemoc se stane chronickou - trva­lou součástí jejich falešného já.

 

 

 

KOLEKTIVNÍ EGO

 

 

Žít sám se sebou není vůbec jednoduché! Jedním ze způsobů, jak se ego pokouší překonat neuspokojitelnost svých sobeckých tu­žeb, je posílit a zvětšit pocit svého já tím, že se ztotožní s nějakou skupinou - národem, politickou stranou, společností, organizací, sektou, klubem, gangem ucho fotbalovým týmem.

 

Některým lidem se zdánlivé daří rozpustit své ego tím, ze svůj život zasvětí nesobecké službě vyšším zájmům nějaké skupiny, aniž by z toho měli osobní prospěch. To, že se zbaví těžkého bře­mene osobního já, jim může přinést jistou úlevu. Členství v něja­ké skupině vám může přinést takové pocity štěstí a naplnění, že vám vůbec nebude záležet na tom, co všechno jí obětujete. Může se vám dokonce zdát, že jste se dostali za ego. Otázkou však je, jestli jste skutečně svobodní, nebo se jen ego přeměnilo z osobní­ho na kolektivní.

 

Kolektivní ego se projevuje stejně jako ego osobní - má stej­nou potřebu vyhledávat konflikty a nepřátele, stejnou touhu mít všeho pořád víc, povyšovat se nad ostatní atd. Dříve nebo pozdě­ji se každý kolektiv dostane do konfliktu s jiným kolektivem, protože i on podvědomě hledá konfrontaci, aby mohl definovat své hranice, a tím i svou identitu. Jeho členové pak zakouší bo­lest a utrpení, jež bohužel vyvolají egoickou reakci. V tuto chví­li mají šanci na procitnutí, šanci uvědomit si, že v jejich kolekti­vu je cosi šíleného.

 

Probudit se a uvědomit si, že skupina, s níž jste se ztotožňovali a pro kterou jste pracovali, je založená na šílenství, může být dost nepříjemné. Z mnohých se pak stanou cynici, zahořknou a začnou odmítat jakékoliv hodnoty. Ve skutečnosti však jen rychle přijmou jinou víru, protože ta předchozí se ukázala být iluzí. Nenechají své ego zemřít, pouze přeměnit v jiné.

 

Kolektivní ego bývá ještě nevědomější než jedinci, kteří kolek­tiv tvoří. Tak například v davu, což je dočasná kolektivní egoická entita, jsou lidé schopni páchat zvěrstva, kterých by sami nikdy nebyli schopni. Národy se poměrně často uchylují k činům, jež by na úrovni jedince byly klasifikovány jako psychopatické.

 

Jak se bude vědomí lidí postupně vyvíjet, mohou mít někteří lidé tendence sdružovat se do skupin, které budou odrážet stejně osvícené vědomí. Tyto skupiny však nebudou mít kolektivní ego, protože jednotlivci, jež je budou tvořit, nebudou cítit potřebu sta­vět si na jeho základě svou identitu. Nebudou UŽ hledat žádné for­my, s nimiž by se ztotožnili. A i když všichni členové nebudou ješ­tě zcela bez ega, kolektivní uvědomění bude dostatečně silné na to, aby ego rozpoznalo, kdykoliv se objeví. Bude ale potřeba neu­stálé pozornosti, protože ego se bude pokoušet prosadit všemi pro­středky, jež má k dispozici. Jedním z hlavních cílů těchto skupin bude rozpuštění ega pomocí uvědomění - tím, že je přenesou do vědomí. Může přitom jít o osvícené obchodníky, charitativní orga­nizace, školy nebo třeba komunity lidí, jež spolu bydlí. Osvícené komunity budou plnit významnou funkci při probouzení lidstva, zrodu nového stavu vědomí. Stejně jako egoické skupiny strhávají k nevědomí a vytvářejí utrpení, osvícené skupiny mohou vytvořit vír vědomí, který urychlí celoplanetární změnu.

 

 

 

NEZVRATNÝ DŮKAZ NESMRTELNOSTI

 

 

Ego vzniklo následkem rozporu v lidské duši, rozštěpením naší identity na dvě části, které můžeme nazvat jako „já" a „mě", nebo „mně" a „sobě". Každé ego je schizofrenní, použijeme-li tento termín v jeho populárním významu rozštěpení osobnosti. Každý má o sobě vytvořený určitý mentální obraz, pojmové já, k němuž má určitý vztah. Život sám se stane pojmovým a oddě­leným od toho, kdo jste, už když řeknete „můj život". V okamži­ku, kdy řeknete nebo kdy si pomyslíte „můj život" a uvěříte tomu (nebudete to brát jen jako ustálené slovní spojení), zabřed­nete do světa iluzí. Pokud by existovalo něco jako „můj život", znamenalo by to, že já a život jsou dvě oddělené věci. A v tom případě bych mohl o svůj život, o svůj imaginární poklad přijít. Smrt by se tak stala reálnou hrozbou. Slova a pojmy rozdělily ži­vot na oddělené segmenty, jež v sobě neobsahují nic reálného. Dovolím si tvrdit, že spojení „můj život" vyjadřuje základní ilu­zi oddělenosti, zdroj ega. Jestliže já a život nejsme jedno, jestliže jsme oddělení, pak jsem oddělený i od všech ostatních věci a bytostí, od všech lidí. Jak bych ale mohl byl oddělený od živo­ta? Mohlo by „já" existovat bez života, bez Bytí? To je samo­zřejmě naprostý nesmysl. Takže něco jako „můj život" neexistu­je, já žádný život nemám. Já jsem život. Já a život jsme jedno. Ani to nemůže být jinak. Jak bych ho tedy mohl ztratit, jak bych o něj mohl přijít? Jak bych mohl přijít o něco, co nemám? Jak bych mohl přijít o něco, čím jsem? To přeci nejde.