Konec času v naší mysli

Tlak toho, co musíme zvládnout, už řadu let sílí. Vše se hrotí a na každém detailu z hlediska celku záleží. A zároveň se posouváme do stavu, ve kterém jakoby není čas a kdy není zvlášť třeba něco plánovat. Necháváme, aby k nám lidé a věci přicházely samy. Přestává nás  zajímat budoucnost, protože cítíme, že je čistá. Důvěřujeme procesům kolem nás, odrážejí konec konců důvěru v naše nitro.

 

Downhill

Čím více to jde s naším světem z kopce, tím víc v nás sílí pocit, že to co přijde po naše světě bude zářivé. A pokud jste si nepovšimli, že to s naším světem jde z kopce, ani tomu nevěnujte pozornost. Není důvod. Nemá smysl věnovat pozornost ani tomu, že jako společnost vězíme v mysli a v egu. Je dobré o tom vědět. Ale nemá cenu s egem či temnotou bojovat. Lze pouze nacházet světlo vědomí, protože toto světlo jsme skuteční my.

Dva světy, dvě vrstvy, dvě budoucnosti

Jedna naše kolegyně (Alžběta) prohlásila na začátku letošního roku 2010, že toto bude rok vzájemného štěpení lidí. Ne, že by mne to potěšilo, ale skutečně se mi zdá, že se jako populace začínáme oddělovat do vzájemně neprolínajících se vrstev. Jsou lidé, kteří spějí k matrixu a jsou lidé, kteří směřují mimo matrix. A možná tu budeme žít paralelně vedle sebe. Matrix i uzdravený svět. O tom, do které části patříme si naštěstí rozhodujeme sami. Každý za sebe. Každému z nás se zhmotní to, čemu dáváme pozornost.

Ukončení času

Jestliže jsem na začátku zmínil, že vstupujeme do stavu, kdy není čas, je to velké zjednodušení. On čas na jednou stranu běží čím dál rychleji. Ale na stranu druhou běží i čím dál pomaleji. Zastavuje se, propadá se do absolutních hodnot. Je to úžasné. Vypnutí času je jednou z podmínek toho, aby mohla přestat fungovat mysl. A mysl je bránou k pocitu neštěstí. Mysl nás vede, abychom se ztotožňovali s tím, co nejsme my. S obsahy mysli, s tématy, s problémy. My ale nejsme mysl. Jsme vědomí. Jsme světlo.

Přítomnost nezná bolest

Nepsal bych toto všechno, když by nebylo Eckharta Tolleho. Eckhart po osmi stech letech navazuje na svého přímého předchůdce, dominikánského učence Eckharta z Hochheimu. Současný Eckhart žije ve Vancouveru, dělá semináře a jednou za deset let napíše knížku. Jeho Moc přítomného okamžiku ukazovala na onen záškobrhel s časem. Tvrdí, že ve skutečně přítomném vědomí bolest neexistuje. Svoji zkušeností to mohu potvrdit. A nedivte se mi, že pak ruším čas. Soustředěné prožívání přítomného okamžiku, rozsvícené vědomí stavu tady a teď bolest nezná. Bolest vpouštíme do bran jen když se vědomím odkláníme do minulosti (fiktivní stav) anebo budoucnosti (zase fiktivní stav). Soustředění na tady a teď člověku dovoluje žít. Brání ve vytváření domněnek. Čímž se Tolle srovnal s linií jedné ze čtyř toltéckých pravd. (Nevytvářejte si žádné domněnky.)

Proměna je možná

Eckhart přišel v roce 2005 s knihou Nová země. Kniha začíná motivačním upozorněním, že evoluční proměna každého z nás je proveditelná. Podobně jako byla možná proměna uhlí v diamanty. Ryb v suchozemské tvory a dokonce i ptáky. Potřebujeme ale vědět, proč změna a jakými prostředky proběhne změna. Proměnu potřebujeme, protože trpíme. Změna vnějších podmínek neřeší nic, pocit štěstí se dostavuje jedině překonáváním vnitřních hranic, posouváním našich mantinelů.

Dobrovolné přehlcení

Může být, že bojujeme zbytečně s věcmi, které stejně nikdy nezměníme? Může. Může být, že to děláme proto, abychom nebyli nuceni měnit to, co měnit ve skutečnosti potřebujeme? Může. Může být, že se zahlcujeme informacemi, které nám nedávají vůbec nic? Může. Respektive zahlcení informacemi nám poskytuje ochranu před poznáním čehokoliv blízkého a osobního. Ergo nás informační mumraj „chrání“ před vývojem. Fungujeme pak stěží na 30% našeho potenciálu a divíme se, proč nejsme úspěšnější a proč upadáme do stále stejných vzorců chování.

Podvědomí se bojí vývoje

Skoro to vypadá, že vývoj nechceme. Jak bychom jej mohli chtít, když nás vede do nejistoty? Konec konců, osobní vývoj ohrožuje i naše vztahy. Uděláme krok dopředu a vzdálíme se tak na deset kroků od našich blízkých a známých. Proto se vzájemně udržujeme v systému kontroly a mnohostranné kritiky. Aby ke vzdálení se o krok nemohlo dojít. Ve jménu stejného principu fungují i principy na úrovni celého národa či kontinentu, takže se pak můžeme divit reformě penzijního systému, která se nikdy neuskuteční či permanentní degradaci školství.

Návrat velkého otce

A jedna poznámka nakonec. Potřebujeme vrátit se k ideji Boha. Jsem zvědav, zda to zvládneme bez naší oblíbené pedofilní instituce. Strážkyni vyprázdněných tradic a hodnot. NWO se nám mezitím Boha snaží odoperovat, abychom se stali lépe ovladatelní. Jakkoliv se v předchozích dobách podařilo strukturám strachu podařilo Boha začlenit do svých mechanismů. Z náboženství vytvořit stejný mechanismus poroby, jaký představují politické strany, či závislost na penězích. Je těžké důvěřovat sobě, když nemáme předobraz důvěry v důvěře v Boha. Či ve vesmír, popř. čemu důvěřujete vy. Je těžké důvěřovat partnerovi či partnerce, když nám chybí předobraz důvěry.

Confiar sufficit

Budeme potřebovat naší duchovnost vyvázat z vazby na jakýkoliv systém přesvědčení a provázat duchovnost spíše se stavem vědomí. Naše chování k okolí a naše přežití ovlivní více právě stav vědomí, než to, zda něčemu věříme. Nepotřebujeme věřit, potřebujeme důvěřovat. Víra z nás neudělá lepší lidi anebo duchovní lidi. Důvěra je však stavem vědomí, stavem bezpečí. Podobně nám nepomůže snažit se být lepšími. Pokud by nám to mohlo pomoci, pomohlo by nám to už dávno. Staneme se lepšími, uvědomíme-li si dobro v našem nitru, které tam už beztak dávno je. A to je změna vědomí.