Život jako pozemská škola
Kdo z nás se někdy nezamýšlel nad tím, jaký je vlastně smysl pozemského života? Je skutečně nevyhnutelné, aby tu člověk tolik trpěl a strádal? My totiž přikládáme věcem na této Zemi přílišný význam a máme tendenci domnívat se, že neexistuje nic důležitějšího, než vezdejší život. Ve skutečnosti jsme tu jako herci na jevišti, převlékající se podle role, kterou mají odehrát, a na konci každého jednání na chvíli odcházíme do šatny, abychom se připravili na nadcházející scénu, v níž třeba vystoupíme v úplně jiném kostýmu.
Pohlížíme na život, který žijeme na tomto světě, jako by to bylo jediné, na čem záleží. Ve skutečnosti z věcí, na kterých záleží, je tahle až poslední.
Když žijeme v podobě ducha, jsme nezničitelní. Jsme osvobozeni od strastí a nemocí. Proto duch, který potřebuje načerpat zkušenosti, motivuje potřebu těla z masa a krve (jinak je tělo pouhým kusem oživené protoplazmy), aby se bytost mohla naučit další lekci. Na tomto světě je tělo jako loutka, která sebou hází a škube podle toho, jak ji vede nadvědomí, které prostřednictvím stříbrné šňůry vysílá a přebírá informace.
Posuďme tuto problematiku na okamžik z poněkud jiného úhlu. Člověk, který sem přichází třeba poprvé, je bezmocná bytost, úplné duchovní nemluvně, a není ani schopen žádné životní cíle si naplánovat. Musejí mu je vytvořit jiní. Ale nevyvinuté bytosti zatím nechme stranou.Pojďme se tedy podívat, jak to vypadá, než člověk sestoupí na tento svět.
Poté, co člověk, tedy bytost, ukončí jeden pozemský život, vrací se do svého nadvědomí v astrálním světě. Shlédne veškeré viny a omyly, kterých se v tomto životě dopustil, a sám, nebo s pomocí jiných, dospěje k rozhodnutí, že některým životním lekcím se nenaučil, a že je třeba podrobit se jim znovu. A tak si naplánuje, kam tentokrát sestoupí znovu do těla. Provede průzkum k nalezení vhodných rodičů, kteří poskytnou vyhovující zázemí pro druh existence, kterou je tentokrát žádoucí prožít. Když se člověk má např. naučit zacházet s penězi, narodí se rodičům bohatým, zatímco pokud je jeho úkol „vypracovat se od nuly", narodí se takovým, kteří žijí ve skutečně skrovných poměrech. Někdy může nastat i nutnost, aby se narodil jako mrzák či slepec. Všechno záleží pouze na životní lekci, kterou se má v daném životě naučit.
Člověk na tomto světě je jako dítě ve školní třídě. Tento problém si znázorněme na modelu školní docházky. Žák sdílí třídu s mnoha spolužáky. Z nějakého důvodu toto konkrétní dítě nijak zvlášť neprospívá, učivo nezvládá, a tak u závěrečných zkoušek předvede poněkud žalostnou podívanou. Učitelé na základě jeho všeobecného přístupu k učení a k dosaženým výsledkům během školního roku, jakož i na základě fiaska vlastních zkoušek rozhodnou, že k postupu do vyššího ročníku není způsobilý. Dítěti sice začínají prázdniny, ale odchází na ně s nešťastným vědomím, že až škola znovu začne, bude se muset vrátit zpět do původní třídy.
Když prázdniny skončí, propadlík je vrácen do třídy, kde se znovu učí tutéž látku, aby měl novou příležitost. Naopak ti, kteří se učili pilněji, postupují do třídy vyšší a úměrně tomu k nim mají učitelé ohleduplnější přístup, protože tohle jsou žáci, kteří se snaží, učivo zvládají a činí pokroky. Zato ten, který propadl, se s novými spolužáky ve staré třídě jen těžko sžívá, snaží se získat nad nimi převahu a ukázat, že do vyšší třídy neprošel, protože v podstatě ani nechtěl. Jestliže ani tentokrát na konci školního roku propadlík nevykáže známky pokroku, může se stát, že učitelský sbor se sejde k poradě, a dospěje k závěru, že toto dítě je podřadného duševního založení a doporučí, aby bylo převedeno do zvláštní školy. Když se děti ve škole učí dobře a jeví ve vědomostech pokroky, nastane čas, kdy se musejí rozhodnout, čím chtějí v životě být. Stanou se lékaři, právníky, truhláři nebo řidiči autobusu? Ať je to cokoliv, budou muset podstoupit příslušná studia. Uchazeč o lékařské povolání se potřebuje učit něco jiného, než budoucí autobusový řidič, že? A tak se po poradě s učiteli začne každý věnovat studiu svého oboru.
Stejně to probíhá i ve světě duchů. Než se člověk narodí, tedy řadu měsíců předtím, se někde ve světě duchů koná porada. Ten, kdo se chystá vstoupit do lidského těla, probírá s poradci možnosti, jak se určité životní lekci naučit, stejně jako se student na Zemi radí, jak studovat, aby dosáhl žádané kvalifikace. Spirituální poradci mohou předeslat, že student, vstupující do školy pozemského života, se narodí jako syn nebo dcera těch či oněch manželů, nebo se dokonce narodí svobodné matce. Diskutuje se o tom, co je třeba, aby se v tomto životě naučil a jakými zkouškami má projít, neboť naneštěstí je naprosto zjevné, že utrpením se člověk učí daleko rychleji
a trvaleji, než laskavostí. Je rovněž užitečné připomenout, že člověk, stojící na nízké úrovni společenského žebříčku, naprosto nemusí mít stejně nízké postavení ve světě duchů. Často se člověk v některém ze životů dostává do podřadné role služebníka, aby se naučil určitým zvláštním lekcím, ačkoli v životě, který ho čeká, může být bytostí velice vysokou.
Je neštěstí, že na tomto světě je člověk hodnocen podle množství peněz, které mu patří, podle toho, čím jsou jeho rodiče a tak podobně, což je pochopitelně tragicky absurdní. Je to stejné, jako kdybyste posuzovali žáka a jeho prospěch podle peněžního konta jeho otce, místo abyste soudili podle výsledků, jichž dosahuje on sám. Připomínáme, že nikomu se dosud nepodařilo odnést si s sebou za hranice smrti ani jediný haléř, ale naopak si odnášíme veškeré znalosti, stejně tak jako v sobě neseme uloženy veškeré shromážděné zkušenosti. A tudíž ti, kteří se domnívají, že v nebi je čeká křeslo v první řadě jen proto, že v pozemském životě vlastnili milióny, budou nepříjemně a smutně překvapeni. Peníze, společenské postavení, rasa ani barva kůže nejsou podstatné. Záleží pouze na stupni duchovna, jehož kdo dosáhl.
Člověk se tedy vrátí do stavu ducha, a když nadejde čas nového vtělení, a jsou mu vybráni vhodní rodiče, duch vejde do tvořícího se těla dosud nenarozeného dítěte, a tímto vstupem nastává okamžité vymazání vědomé paměti na celou předchozí existenci. Představte si, jak by to bylo strašné, kdyby si dítě třeba pamatovalo na těsné a důvěrné pouto k předchozí matce a otci! Bylo by tragické a bolestné, kdyby si třeba pamatovalo, že v předchozím životě bývalo mocným králem a teď je tím nejubožejším z ubohých. Ze si průměrný člověk minulé životy nepamatuje, je vedle řady dalších důvodů i projevem milosrdenství. Jakmile ale projde branami života zpátky a vrátí se do světa duchů, na VŠECHNO, všecičko se znovu rozpomene.
Spousta lidí se velmi urputně řídí přikázáním: „Cti otce svého i matku svou." Je to opravdu nadmíru chvályhodný přístup, ale je třeba objasnit, že mnoho a mnoho lidí, žijících tady, po odchodu do světa duchů otce či matku už nikdy nespatří. V pradávných dobách bylo pro kmenové kněze naprosto nezbytné udělat, co jen mohli, aby zajistili spolupráci s rodiči, tak, aby odrostlé děti z kmene neodcházely, protože jeho prosperita v oněch dobách závisela zvláště na mladých. Čím byl kmen početnější, tím snáze dokázal přemoci kmeny menší. A proto kněží nabádali děti, aby ctily rodiče, a rodiče pak zase, aby obzvláště ctili kněze.
Dovolte, abychom zdůraznili, že vřele souhlasíme s tím, aby rodiče byli ctěni, ovšem za předpokladu, že si to zaslouží. Tvrdíme také, že pokud je rodič zpupný, nelaskavý či násilný, vzdal se svých práv být ctěn. Prostě je odkopl. Neexistuje pražádný důvod otrocké poslušnosti, kterou některé „děti" rodičům prokazují. Tyto „děti" - dospělé a ženaté nebo vdané, a třeba už půl století žijící samostatně, se ještě roztřesou neklidem, jakmile se jméno některého z rodičů jen vysloví. Často to vede i k neurózám a namísto láskyplných pocitů převládá strach, či špatně skrývaná nenávist. A přesto se tyto padesáti a víceleté „děti" trápí pocitem viny, protože byly vychovány v duchu zásady „Cti otce svého a matku svou."
Těm, kdož jsou takto postiženi, bychom rádi znovu velmi důrazně potvrdili: jste-li ze svých rodičů nešťastni, ve světě ducha je už nespatříte. V těch místech totiž vládne zákon harmonie, a je úplně vyloučeno potkat tam kohokoliv, s kým se nesnášíte. A tak, žijete-li v manželství, které je břemenem, ale přesto se z něj bojíte odejít ze strachu, co by tomu řekli sousedé, buďte si jisti, že svého partnera na onom světě nepotkáte, dokud se on (nebo VY!) nezmění natolik, aby mezi vámi mohl zavládnout soulad.
Abychom se vyhnuli jakémukoliv nedorozumění, znovu opakujeme, že pokud se s rodiči vzájemně nesnášíte, nerozumíte si a jste spolu nešťastni, zkrátka se k sobě nehodíte, na žádné vyšší existenční úrovni se nepotkáte. Totéž se týká příbuzných, i manžela a manželky. Máte-li se spolu znovu sejít, musí mezi vámi být souhra a dokonalá harmonie. I to je jeden z důvodů, proč je nutné, aby na sebe duchové brali hmotná těla. Potřebují se naučit životním lekcím, a pouze ve hmotném těle mohou proti sobě stanout dva protivníci a pokusit se vzájemně „třecí plochy si uhladit" a jeden druhému porozumět.
V jednom z dalších tématu se budeme zabývat problematikou Boha a bohů, a odlišnými druhy náboženského přesvědčení. Lidstvo se mylně domnívá, že ono je tou nejvyšší formou života. To ale není pravda. I v tomto případě jde o představu, prosazovanou organizovanými náboženstvími. Ta věřící učí, že člověk je stvořen k obrazu božímu, a proto nemůže nic stát výš nežli on. Ve skutečnosti však v jiných světech existují některé velice ušlechtilé formy života. Bůh není dobromyslný, starý, vznešený pán, který na nás vlídně pokukuje ze stránek náboženských knih. Bůh naprosto určitě existuje. Je to živoucí Duch, který nás všechny vede, ale nemusí tomu být nutně tak, jak nás tomu učili.
V závěru tohoto článku posuďte svůj vztah k rodičům, partnerovi a příbuzným. Jste s nimi šťastni? Opravdu? Nebo žijete osamoceně? Zamlouvalo by se vám žít s kýmkoliv z těchto lidí nastálo až do konce života? Vzpomeňte si na školní doby. Do třídy s vámi chodilo mnoho spolužáků a byli tam také učitelé, kterým jste sice museli prokazovat úctu, ale jinak s vaším životem natrvalo spjati nebyli. Měli funkci dočasného nástroje, jako lidé určení k dohledu nad vaší výchovou. Podobné je to s vašimi rodiči, které jste si s jejich svolením vybrali ve světě ducha, aby sponzorovali váš vývoj a bděli nad ním. Kdo rodiče miluje upřímně, a ne proto, že ho k tomu nějaká náboženská nauka nabádá, tomu může udělat tu největší radost na světě, když bude vědět, že se s nimi „na druhé straně" zcela určitě znovu sejde. Podmínky života, které každého na onom světě čekají, budou takové, jaké si tady na Zemi připraví.