Umění dávat a dostávat

 

 

Všichni bychom si přáli, aby nám někdo v životě pomáhal, a abychom něco dostávali. Snad každý z nás by se mohl přiznat, že se někdy modlil, aby mu bylo pomoženo. Toužit, aby nám někdo podával pomocnou ruku, je úplně přirozený lidský sklon. Sám se člověk cítí nejistý a potřebuje obraz „božího otce" či „matky boží", aby se cítil chráněn, a aby měl pocit, že i on patří do jedné veliké rodiny. Ale chceme-li dostávat, musíme nejprve umět dávat. Nemůžete prostě jen dostávat a sami nic nedat, protože samotný úkon darování - postoj, kterým otevíráme mysl, nás učí vnímavosti vůči těm, kteří jsou ochotni nám poskytnout to, po čem toužíme.

 

Říkáme-li „dát", nemíníme tím nutně peníze, přestože dávat si peníze je běžné, protože pro většinu lidí jsou právě ony tím, po čem touží ze všeho nejvíc. V naší době peníze znamenají jistotu před nedostatkem, bezpečí před hrozbou hladu i návštěvami vymahačů dluhů. Peníze lze darovat, a za určitých okolností je nutné je darovat, ale „dávat", to může znamenat i dar sebe sama, ochotu druhým posloužit. Můžeme, ba musíme věnovat peníze, hmotné dary i asistenci nebo duchovní útěchu těm, kdo to potřebují. Jak už jsme řekli, bez dávání nemůžeme čekat, že dostaneme.

 

V západním světě se vyskytují mnohá mylná pojetí darů, almužen, žeb­rání a podobných záležitostí, spadajících do oblasti tzv. dobročinnosti. Vyprošovat si něčí pomoc se zjevně považuje za něco ponižujícího, lidé se za to stydí. Ale takové pojetí je klamné. Peníze představují pouze prostředek, který je nám během pozemského života propůjčen i proto, abychom si mohli zajistit štěstí a duchovní růst tím, že jimi pomůžeme druhým, místo abychom je zbytečně hromadili na bankovním kontě.

 

Naneštěstí ve světě obchodu je hodnota člověka měřena výší jeho konta a povrchní okázalostí, s níž tento majetek staví na odiv. Ti naparádění muži a ženy, kteří dávají dary pro vlastní uspokojení, aby si vytvořili faleš­nou fasádu, nejsou ani oduševnělí, ani velkorysí. Utrácejí peníze bez úsilí o pomoc, a jde jim jen o sobeckou snahu posílit vlastní egocentrismus. V západní společnosti je člověk hodnocen podle toho, jak elegantně se jeho manželka obléká, jakým typem vozu jezdí, jaký druh domu obývá. „Tak on je členem toho či onoho klubu? To tedy musí být zámožný člověk, protože do TAKOVÉHO klubu berou jen milionáře!" A zase vidíte, jak žijeme ve světě falešných hodnot. Dovolte, abychom neúnavně opakovali (aby se vám to vrylo do podvědomí), že nikomu se dosud nepodařilo vzít si odsud za řeku smrti ani šesták, ani špendlíček, ba ani spálenou sirku. To, co si odnášíme, je objem našeho vědění a veškeré zážitky, ať už ve znamení dobra či zla, velkorysosti či skouposti, a ty budou destilovány, takže se z nich zachová jen esence. Člověka, který žil pouze pro sebe, i kdyby tady byl milionář, čeká duchovní bankrot, až přejde na „druhý břeh".

 

Na Dálném východě se běžně stává, že hospodyně zvečera vyjde na zápraží a najde tam mnicha oděného v prosté roucho, který k ní pokorně vztáhne žebráckou misku. Je to natolik nedílnou součástí života, že každá domácnost dbá (bez ohledu na to, jak chudobná je), aby zbylo trochu jídla pro žebravého mnicha, závislého na lidské velkorysosti. Považuje se to za skutečnou čest domu prokázanou, když se na něj mnich obrátí s prosbou o živobytí. Na rozdíl od obecného úsudku Západu mnich není pouhý příživník, žebrák či povaleč, který se bojí práce, a proto žije ze štědrosti jiných. Dokážete si vůbec takovou podvečerní scénu na Dálném východě vybavit?

 

Představme si, že se z výšky díváme na některou zem Dálného východu, jako je třeba Indie, kde je poskytování jídla mnichům skutečně vžité, jako tomu bývalo v Číně i Tibetu, než se dostali k moci komunisté. Shlížíme tedy na indickou ves, kam se už snášejí večerní stíny a prodlužují se. Světlo dostává modravě purpurový nádech, ve kterém listy baobabů lehce šelestí v nočním vánku, přicházejícím z Himaláje. Prašnou silnicí se zvolna blíží mnich v rozedraném rouchu a má při sobě všechen svůj světský majetek: na nohou sandály a v rukou růženec, přes rameno přehozenou přikrývku, která mu slouží za lůžko. Ostatní drobnosti má schované v rouchu. V pravé ruce drží hůl, nikoliv na obranu před zvěří anebo lidmi, ale aby jí rozhrnoval trnité křoví a větve, které by mu jinak bránily v cestě. Zkouší tou holí i hloubku řeky, než se ji pokusí přebrodit.

 

Blíží se k domu a přitom šmátrá v náprsní kapse roucha, až vyndá ohlazenou, lesklou misku. Dřevěnou misku, opotřebovanou používáním. Když stane u domu, dveře se náhle otevřou. Objeví se v nich žena a vynese talíř jídla. Plaše klopí oči a nehledí na mnicha přímo, jinak by projevovala nemístnou zvědavost. Dívá se tedy k zemi, aby dala najevo skromnost, slušnost a dobré jméno. Mnich k ní přistoupí a misku přitom drží oběma rukama. Na Dálném východě lidé vždy drží misky a šálky oběma rukama, protože držet je jenom jednou by vyjadřovalo neúctu k jídlu, ale jídlo je cenné a stojí za pozornost obou rukou. Jak tedy mnich misku pevně drží, žena mu do ní naloží bohatou porci jídla, načež se odvrátí. Nevymění si ani slovo, ba ani pohled. Nakrmit mnicha je čest a ne přítěž, protože poskytnout mu stravu znamená splatit alespoň částečně dluh všech laiků vůči těm, kteří se zasvětili Bohu.

 

Hospodyně cítí, že dům, i ona sama, byly návštěvou světce poctěni, že byl vzdán hold jejímu kuchařskému umění, a přemýšlí, zda se snad nějaký jiný mnich o jejím jídle příznivě nevyjádřil, protože to by k jejím dveřím přivedlo dalšího. V sousedních domech možná ženy žárlivě pokukují za záclonou a litují, že si mnich k návštěvě nevybral je.

 

S naplněnou miskou v rukách se mnich pomalu odvrátí a přes silnici poodejde do skrytu nějakého pohostinného stromu. Tam se posadí, jako ostatně proseděl většinu dne, a povečeří toto své jediné denní jídlo. Mniši se nepřejídají, jedí velice střídmě a jenom tolik, co postačí k udržení zdraví a sil. Nikdy ne příliš, aby se nerozjedli. Přebytek jídla brzdí duchovní rozvoj. Příliš bohatá strava - jakož i jídla smažená - tělesné zdraví narušuje. Pokud se tedy člověk chce duchovně rozvíjet, měl by se přizpůsobit životosprávě mnichů, jíst dost, ale ne příliš, jíst prostě, aby tělo získalo živiny, ale ne nadmíru bohatě, aby mysl byla nasycena, ale duch nebyl uzavřen v hliněné nádobě.

 

Měli bychom vysvětlit, že mnich, obdarovaný jídlem, nemusí bezpodmí­nečně přetékat vděkem. Způsob života na Dálném východě od nepaměti vžitý káže, že mnich má právo dostat najíst, protože není žebrák, který je na obtíž, ani lenoch nebo příživník.

 

Celý den, až do večera, seděl pod stromem, k dispozici všem, kteří se na něj obrátí, protože potřebují jeho služeb. Uchylují se k němu o pomoc ti, kdo hledají duchovní útěchu, i ti, kterým někdo z rodiny stůně, a konec­konců i ti, kdo potřebují napsat neodkladný dopis. Někteří se také mnicha přicházejí zeptat, zda jim nenese zprávu od jejich blízkých z nějakého vzdá­leného místa, protože mniši jsou stále na cestách a putují ode vsi ke vsi, od města k městu. Toulají se po venkově a křižují celou zemi z jednoho konce na druhý. A mnich poskytuje služby bezplatně, ať od něj chtějí cokoliv, bez ohledu na to, jak je žádaná služba časově náročná. Všechno je zadarmo. Je svatý muž a má vychování. Ví, že mnozí vesničané, kteří potřebují jeho služby tak ochotně poskytnuté, mu nemohou zaplatit, neboť jsou příliš chudí. Proto je na místě, a je to spravedlivé, aby měl co jíst, protože i on se musel k nabytí znalostí učit, a když lidem poskytuje duchovní útěchu, nemá čas ani právo manuálně pracovat a vydělávat si na živobytí. Proto je povinností, výsadou i ctí, aby tomu, kdo jim věnoval péči, oplatili, když na ně přijde řada, a jeho pomoc mu alespoň částečně splatili jídlem, jež člověk potřebuje, má-li tělo a duši udržet pohromadě.

 

Po večeři mnich chvilenku posedí, misku vytře jemným pískem, chopí se hole a vykročí do noci. Často putuje i za světla jasného tropického Měsíce. Cestuje rychle a daleko, a spí málo. V buddhistických zemích je postavou, budící úctu.

 

I my bychom měli být ochotni dávat, abychom mohli dostávat. V dřívěj­ších dobách bylo zákonem božím, že člověk odevzdával desetinu majetku, aby za tyto prostředky mohlo být konáno dobro. Tato desetina se stala „desátkem" a brzy se vžila jako nedílná součást života. V Anglii např. cír­kev vybírala desátek z celého majetku, ze všeho, co člověk vlastnil. Tyto prostředky sloužily na údržbu kostela a na pomoc chudým. Je zajímavé připomenout si jeden případ. V Anglii před lety soudní dvůr řešil řadu sporů a skandálů, jimiž se dědiční majitelé panství snažili desátky, uvalené na ně anglickou církví, zrušit. Tito vlastníci pozemků si stěžovali, že platit desetinu z příjmů je ničí. Ve skutečnosti ničili sami sebe tím, že nechtěli dávat dobrovolně, protože nedává-li člověk rád, ať si to raděj nechá.

 

Dnešní poměry se oproti dřívějším dobám velmi změnily. Lidé už z de­sátků nežijí, ani je neodvádějí, a je to škoda. Je totiž zásadně důležité, aby každý, kdo chce duchovně růst, odváděl „desátky" pro dobro druhých, především proto, že „činit dobro bližnímu" znamená činit je ve značné míře sobě samému. Zkrátka a dobře, můžeme dělat duchovní pokroky a dostávat pomoc jen tehdy, pomáháme-li i my.

 

Víme o řadě velice prakticky založených obchodníků bez zvláštních du­chovních sklonů, kteří ochotně poskytují desetinu příjmů na dobročinné účely - což přináší dobro především jim samým. Nedělají to z náboženského přesvědčení, ale proto, že tvrdá obchodní zkušenost i údaje účetních knih je poučily, že se jim tisíckrát vyplatí řídit se biblickým ponaučením „Pouštěj chléb svůj po vodě, nebo po mnohých dnech najdeš jej." (Eccle-siastes, kap. 11, verš 1.) Neboli: „Co dveřmi odejde, tisíckrát oknem se vrátí!"

 

Lichváři, kteří jsou v některých částech světa označováni za „finanční společnosti", nevynikají zrovna oduševnělostí, ani velkorysostí, a máme za to, že jestli jenom jeden jediný z těchto finančních podnikatelů ještě věří na „desátky", musí na tom schématu něco být. A víme dobře, že mnoho a mnoho zcela praktických podnikatelů se jím řídí.

 

Okultní zákony platí stejnou měrou pro lidi spirituální, jako pro du­chovně nezaměřené. Nejde o to, kolik toho člověk nastuduje, a kolik du­chovních knih přečte. Pouze to z něj spirituálního člověka neudělá. Může je totiž jen číst a usuzovat z toho, jak je náramně oduševnělý. Obsah, jenž čte, mu klidně projde před očima a vyprchá do vzduchu, aniž by zanechal stopu v mozkových buňkách. A přesto si takový člověk bude připadat jako „vznešená duše", a bude opravdu přesvědčen, že činí pokroky. Ve skuteč­nosti bývají takoví lidé náramně choulostiví na svá práva a velice neochotní pomáhat, přestože skrze pomoc bližním by prospěli zejména sobě.

 

Opakujeme znovu, že pomáhat druhým je správné, užitečné a žádoucí. Je to věru nadmíru prospěšné právě tomu, kdo dává.

 

Desátek, jak jsme si řekli, znamená desetinu. Představuje i životní cestu, protože když člověk dává, také dostává. Když píšeme tyto řádky, vybavuje se nám jistá osoba, která poskytla mnoho pomoci a dobročinnosti, a vynaložila na to mnoho peněz, času i odborných znalostí. Jakmile však tento člověk vyřešil jeden svůj problém, už se na něj střemhlav hrnuly další, jako hejno špačků na čerstvě oseté pole. Poradili jsme té osobě, že má-li člověk dostávat, musí nejdřív sám dát, a ona se náramně urazila a dala nám najevo, že patří k těm nejvelkorysejším, a pomáhá druhým, kde může, jak o tom ostatně svědčí místní tisk. Namítáme: když se něčí „dobré skutky" musejí vyhlašovat místními novinami, pak onen člověk nečiní dobrodiní tím správným způsobem.

 

Existuje spousta způsobů, jak dávat. Můžeme, vedle věnování desetiny svých příjmů na dobročinné účely, pomáhat ostatním v duchovních záleži­tostech, nebo při nich stát formou potřebné útěchy, když jim nastanou zlé časy. Obdarováváním druhých dáváme opravdu sobě samým. Podobně ja­ko obchod musí vykazovat dobrý obrat, aby vzkvétal, tak i my potřebujeme dobrý „obrat" v dávání, abychom mohli získávat.

 

Je zbytečné modlit se, aby vám něco bylo poskytnuto, pokud nejprve sami nedokážete dáváním těm, kteří jsou potřební, že jste hodni vyslyšení.

Buďte velkorysí, začněte být štědří, stanovte si, co můžete dát, kolik, jakým způsobem. A až si určíte jak, proč a kdy, pusťte se do toho, a vytrvejte tři měsíce. Přesvědčíte se, že jste vydělali, duchovně nebo finančně. A často obojím způsobem.

 

„Dávejte, abyste mohli brát," a „Pouštějte chléb svůj po vodě..."