Připoutanost - cesta utrpení

 

 

Utrpení má mnoho podob. Naše připoutanost k vnějším věcem je neomezená. Uvádím tu sedm nejobvyklejších druhů připoutanosti a důvodů, proč můžete jít cestou utrpení.

1. Připoutanost k věcem.
Většina z nás v západním světě ztotožňuje svůj úspěch s kvalitou a množstvím věcí, které vlastníme. Děláme-li to, odvozujeme svou lidskou hodnotu z vlastnění věcí. V důsledku toho trpíme, nemáme-li dostatečné množství věcí. Stáváme se svými věcmi.

Názor, že "bez majetku nemám žádnou hodnotu", vede k neustálé honbě za dalším majetkem. Snaha vlastnit stále víc věcí, vede k poznání, že svůj život nemůžete naplnit zvnějšku. Tento názor vám brání uvědomit si, že jste celými lidmi, že už nic nepotřebujete. Vede vás k tomu, abyste neustále hromadili nové věci a srovnávali to s tím, co mají druzí. Brání vám to v tom, abyste se dívali do očí a srdcí druhých, protože se musíte zabývat jejich peněženkami a majetkem. Čím více připisujete svou hodnotu a lidství vnějším věcem, tím více se jimi necháte ovládat. A stanete-li se otroky těchto vnějších věcí, pak musíte trpět.

2. Připoutanost k druhým lidem.
Tohle je jedna z nejsvízelnějších připoutaností, která vám přinese nejvíce utrpení, pokud ji nepřekonáte. Neříkám, že není dobré někoho milovat. Není však dobré se k někomu poutat natolik, aby vás jeho nepřítomnost ve vašem životě ochromovala. V takových vztazích dáváte moc nad sebou druhému a to vede vždycky k utrpení.

Všechny lidské vztahy mohou být šťastnější z pozice indiferentnosti. To znamená milovat druhé a dovolovat jim, aby se sami rozhodovali, i když se vám jejich rozhodnutí nemusí líbit. Znamená to mít dostatek sebedůvěry, abyste se necítili ohroženi, když chování druhých neodpovídá vašemu očekávání. V milostných vztazích to znamená, že druhého milujete tak, že zapomenete na své vlastní potřeby, a milujete ho takového, jaký je. V rodinných vztazích to znamená, že dovolíte svým příbuzným být tím, čím chtějí, aniž ztratíte sebedůvěru a začnete se kritizovat na základě toho, co druzí chtějí dělat ve svém životě. Znamená to bezpodmínečně je milovat. Ve vztazích k vašim dětem to znamená, že si neustále uvědomujete, že vaše děti jdou svou vlastní cestou a že nebudou žít svůj život tak, jak byste si přáli vy. Znamená to, že jim budete radit, učit je být soběstačnými a neustále jim dávat najevo, že je milujete, i když se nechovají tak, jak byste si přáli.

Indiferentnost v lidských vztazích není nedostatek zájmu. Znamená to, že vám jejich prospěch leží na srdci do takové míry, že je nekritizujete a chováte se k nim s láskou, místo abyste se snažili je ovládat. Člověk, který se chová tímto způsobem, se vyhne všemu zbytečnému utrpení, jež většina lidí prožívá ve svých vztazích k druhým.

Jsem-li k někomu připoutaný, znamená to do jisté míry, že se musí chovat tak, jak si přeji, abych ho mohl milovat. Necháte-li své milované prostě žít a milujete-li je takové, jací jsou, pak nejste připoutaní. Až dosáhnete tohoto stavu indiferentnosti, nebudete chtít nikoho vlastnit ani ovládat. Je paradoxní, že čím méně se snažíte někoho vlastnit nebo ovládat, tím bližší si navzájem budete.

Budete-li se snažit být méně připoutaní, naučíte se základní pravdu o milostných vztazích. Lásku si nebereme, lásku dáváme. Tohle je skutečná podstata indiferentnosti ve všech lidských vztazích.

3. Připoutanost k minulosti.
Jedním způsobem, jak odstranit utrpení, je naučit se být indiferentní k minulosti a k tradicím. Podívejte se na všechny lidi, kteří bojují ve válkách na celém světě, a uvidíte, že trpí a umírají ve jménu tradice. Tito lidé věří, že musejí věřit v to, v co věřili jejich předkové. Mnoho takových válek mezi různými etnickými skupinami trvá již tisíce let. Nezmění-li se způsob myšlení v těchto společnostech, budou tyto války pokračovat donekonečna. Lidé v těchto společnostech nemyslí nezávisle. Žijí výhradně v materiálním světě a umírají pro tradici, která zaručuje nepřátelství a nenávist budoucím generacím.

Jsme připoutaní k minulosti, když se na základě svých přesvědčení snažíme říkat druhým, jak by se měli rozhodovat. Jak se budeme vzdělávat, jaké zaměstnání si vybereme, jaké budeme mít přátele, jak budeme volit, jaké budeme nosit šaty, jak budeme mluvit a myslit, to vše je často určováno naší připoutaností k tradicím tradicím, které jsou tak mocné, že je lze ignorovat jen za cenu toho, že budeme vyloučeni z rodiny a ze společnosti. "Jsi to a to," říkají vaši rodiče. "Tady ses narodil a nemáš na vybranou." Takový postoj je cizí osvícené duši.

Jak je možné, abyste se vyvíjeli, děláte-li všechno stále stejným způsobem? Jak se učíme o univerzálních principech, uvědomujeme si, že nejsme svými materiálními těly. Naše tělo je pouhým obalem našeho skutečného já, které je nehmotné a nemá žádnou potřebu ztotožňovat se s minulostí.

Připoutanost k historii vaší materiální existence jako představitele vašich předků a příbuzných vám přinese nevýslovné utrpení. Odpoutat se od tradic vyžaduje často velkou odvahu a ti, kteří se nakonec odpoutají, platí vysokou cenu. Ale cena za to, že zůstaneme připoutaní, je mnohem vyšší. Všechno, k čemu jste připoutáni, vás ovládá.

Ralph Waldo Emerson říkal:
"Nebuď otrokem své vlastní minulosti - vrhni se do velkolepých moří, ponoř se hluboko a plav daleko, aby ses vrátil se sebeúctou, novou silou a zkušeností, která vysvětlí všechno staré."

Přemýšlejte o tom, chcete-li odstranit utrpení, které pramení z vaší připoutanosti k minulosti. Můžeme si vážit minulosti svých předků. Můžeme je milovat za to, že si zvolili svou vlastní cestu. Ale žít jako naši předkové jen proto, že vypadáme jako oni, znamená vzdát se osvícení. Tímto způsobem ovládali lidé a jejich instituce druhé lidi po tisíce let. Učit děti žít jen podle ustálených pravidel z nich může udělat nemyslící otroky jakékoli autority.

4. Připoutanost k našemu materiálnímu tělu.
Věříte-li, že jste jen svým tělem, budete celý život trpět. Vrásky, ztráta vlasů, slábnutí zraku a všechny ostatní tělesné změny ve vás vyvolají pocit utrpení v přímé závislosti na vaší připoutanosti k neměnné představě, kterou o sobě máte.

Připoutanost k našemu materiálnímu tělu jako prostředku uspokojení vede k přehnanému zájmu o tělesný vzhled. Je to připoutanost k obalu, která vám brání v poznání, že vaše tělo je jen přechodnou materiální formou, v níž žijete. Jestliže se zabýváte převážně vnějším vzhledem, stěží si uvědomíte, že vaší podstatou je nehmotnost přebývající ve vašem těle.

Paramahansa Yogananda to vyjádřil takto:
Světci říkají, že se k svému tělu musíte chovat jako k přechodnému bydlišti. Nepoutejte se k němu a nenechte se jím omezovat. Uvědomte si nekonečnou moc světla, nesmrtelného vědomí duše, která je za touto mrtvolou vjemů. Líbí se mi výraz "tato mrtvola vjemů". To je vaše tělo, otrok fyzikálních zákonů, stále trpící bolestmi. Ale uvnitř, tam, kde jste oním nehmotným astrálním myšlením, tam jste čistí a zbavení překážek, které vládnou v materiálním světě. Připoutat se k vlastnímu tělu znamená připoutat se k utrpení a nechtít se jej zbavit.

Indiferentnost k vašemu tělu není nezájem o vaši materiální dokonalost. Naopak téměř vždycky vede k tomu, že lépe pečujete o materiální schránku, která obsahuje vaši duši. Já sám jsem zjistil, že o své tělo pečuji lépe od té doby, co jsem se přestal zajímat o svůj vzhled. Mohu se dnes dívat na své stárnoucí tělo, aniž mám pocit, že má existence, mé já chátrá. Jelikož nejsem připoután k tomuto tělu, nejsem znepokojen jeho nemocemi. Proto nemají potřebu se objevovat. Následkem této indiferentnosti mám stále méně potíží se svým tělem. Své tělo mám rád a vážím si jej, ale neztotožňuji se se svým materiálním já. Žiji ve světě, ale nejsem jím, jak říkal Kristus. Jsem ve svém těle, ale nejsem jím a to mi pomáhá být ve svém těle mnohem účinněji, než když jsem se s ním ztotožňoval.

5. Připoutanost k myšlenkám a k správnosti svého názoru.

"Mít pravdu" lze považovat za smrtelnou "západní chorobu". Každý den několik hodin poslouchám rádio po celé Severní Americe. Zjistil jsem, že téměř každý, kdo telefonuje do rozhlasu, aby hovořil o nějakém současném problému, je připoután ke své myšlence a snaží se usvědčit druhé z omylu. Je velmi neobvyklé, když někdo poslouchá názory druhého s otevřenou myslí. Zřídkakdy slyším někoho říci: "V tom máte pravdu. Budu přemýšlet o tom, čemu jsem věřil, než jsem vám zatelefonoval." Naše snaha mít vždycky pravdu vede k utrpení, protože vždycky znemožňuje komunikaci. Nemůžete-li komunikovat, budete ve svých vztazích k druhým trpět. Lidé nechtějí, abyste jim říkali, jak mají myslit, a už vůbec nemají rádi, říkáte-li jim, že se mýlí, když s vámi nesouhlasí. Takový postoj téměř znemožňuje láskyplné vztahy k druhým, neboť neustále vytváří hranice.

Každou myšlenku, kterou považujete za pravdivou, považuje milion jiných lidí za mylnou. Snažíte-li se někomu dokázat, že se mýlí, to jediné, co uděláte, je, že definujete sami sebe. Váš postoj ho pravděpodobně jen utvrdí v jeho názoru. Takže taková střetnutí téměř vždy končí tím, že je každý ještě pevněji přesvědčen o správnosti svého názoru.

Chcete-li být indiferentní, musíte si uvědomit, že dichotomie pravdy proti nepravdě jsou lidským výmyslem. Pravda neexistuje nezávisle na člověku. Vesmír je prostě takový, jaký je, řídí se zákony, které jsme definovali, ale není závislý na našich názorech. Samozřejmě že je dobré mít pevné názory, ale jakmile se k nim připoutáte a definujete sami sebe, zavíráte se možnosti slyšet jiný názor. Tato připoutanost k myšlenkám tvoří historii lidské bytosti a je příčinou nespočetných válek od počátku historie.

Jen zřídkakdy jsou lidé ochotni vyslechnout názory v druhých. Zřídkakdy změníme svůj názor na základě myšlenek prezentovaných druhými. A prakticky nikdy nejsme schopni chápat zároveň dva protichůdné názory. A právě toho musíte být schopni, abyste se mohli probudit do nové roviny lidského vědomí: vnitřní vědomí, že opačný názor může existovat zároveň s názorem vaším, a žádná potřeba snažit se druhého usvědčit z omylu.

F. Scott Fitzgerald řekl:
Známkou prvotřídní inteligence je schopnost chápat dvě protikladné myšlenky zároveň, a přesto si zachovat schopnost jednat. Člověk by měl být schopen vidět, že situace je beznadějná, a přesto se snažit zlepšit ji.

Tohle skutečně znamená být indiferentní - připustit dva opačné názory a vidět krásu takového postoje.

6. Připoutanost k penězům.
Tato připoutanost je nemocí západního světa. Pochopte, že nemám nic proti penězům. Pevně věřím, že mít peníze je prospěšné. Na penězích není nic špatného a pracovat pro peníze je součástí moderního života. O čem tu píši, je přehnaná připoutanost k penězům.

Být indiferentní k penězům je velmi obtížné. Nicméně je to důležité, chcete-li se autenticky rozhodovat. Zjistil jsem, že lidé, kteří dělají to, co mají rádi, mají dostatek peněz. Tito lidé udržují peníze v oběhu, místo aby je hromadili.

Být indiferentní k penězům znamená soustředit se na to, co máte rádi, a nechat peníze přijít, aniž se jimi příliš zabýváte. Znamená to uvědomit si, že nejste svým bankovním kontem. Máte-li pocit, že musíte mít peníze, abyste byli šťastní a úspěšní, pak jste k penězům připoutaní. Vaše potřeba mít víc znamená, že vám něco schází. To něco jsou v tomto případě peníze. A nedostatek peněz vás bude nutit soustředit se na to, abyste je získali, místo abyste žili v přítomném okamžiku a dělali to, co máte rádi. A samozřejmě že to, o čem budete přemýšlet, bude vzrůstat.

Jelikož vaše současná situace je výsledkem toho, čemu věříte, můžete chtít změnit své názory, jestliže vám dobře neslouží, pokud jde o peníze. Zeptejte se sami sebe: "Přinesly mi peníze takové uspokojení, jaké jsem věřil, že mi přinesou?" Jestliže je vaše odpověď negativní a jestliže nejste schopni změnit své názory, zkoumejte, k čemu se vážou.

Jedním dobrým způsobem, jak na to přijít, je meditace. Zeptejte se svého vnitřního já, aby vám ukázalo k čemu jste připoutaní. Nemusí to být připoutanost k penězům a jistě také není, jste-li nespokojení, přestože peníze máte. Analogickou situací je věřit, že máte hlad, najíst se a přesto mít hlad i po jídle. Víra, že jídlo je řešením, vytváří připoutanost k jídlu, která nikdy hlad neuspokojí. Připoutanost k penězům nebo k jídlu v takovéto situaci pouze zesiluje vaši snahu uspokojit vaši touhu. Jsme-li k něčemu obsesivně připoutáni a raději bychom nebyli, protože nás to neuspokojuje, měli bychom prozkoumat, co naše připoutanost symbolizuje.

7. Připoutanost k myšlence vítězit.
Touha vítězit je v naší společnosti zlozvykem; a dokud máme potřebu vítězit, budeme trpět. Opět musím zdůraznit, že nemám nic proti vítězení. Také rád vítězím, zejména pokud jde o sport. Ale známkou osvícení v této oblasti je schopnost být indiferentní k potřebě vítězit. Máme-li potřebu vítězit, stane se to naší obsesí a my trpíme, když nezvítězíme.

Dobrým indikátorem našeho charakteru je naše reakce na prohru. Co jsme skutečně ztratili, má-li náš protivník víc bodů a "zvítězí"? Naprosto nic! Prostě jsme prohráli hru. Když si to uvědomujeme, můžeme svému soupeři blahopřát. Potřeba vítězit přináší mnoha lidem utrpení.

Dívat se na vítězství jako na výsledek pravidel stanovených druhými je dobrý způsob, jak hrát a neupínat se na vítězství. Vítězství nebo porážku lze považovat za další pravidlo, s nímž můžeme a nemusíme souhlasit.

Paradoxní je, že čím indiferentnější jsme k výsledku hry, tím pravděpodobnější je, že zvítězíme. Jinými slovy čím méně jsme soustředěni na vítězství, tím větší máme šanci. Vynikající sportovci se nesnaží zvítězit. Tito lidé dávají volný průběh hře. Sportovní soutěže jsou pro ně spíš meditací než zápasem. Tito lidé jsou v souladu se svým tělem a myslí. Velcí tanečnicí se prostě uvolní a věří instinktu a intuici. Když se pohrouží do vnitřní harmonie, na vítězství ani nepomyslí. Jakmile začnou velcí gymnasté přemýšlet o umístění, nejsou schopni fungovat tak dokonale, jak jsou jejich trénovaná těla schopná. Vítězství se stává téměř nemožným.

Naše posedlost vítězstvím jde ruku v ruce s potřebou porazit soupeře. Slovník sportovních výrazů je podobný slovníku válečnictví. Bojujte. Zažeňte je. Rozdrťte je, zničte je, zabijte je. Chceme-li zvítězit za každou cenu, naše výkonnost klesá. Znervózníme a nakonec porazíme sami sebe. Jsme-li vnitřně vyrovnaní, naše tělo funguje nejlépe. Jsme-li nervózní, naše tělo funguje mnohem hůře. To je podstatou indiferentnosti. Přestaňte považovat vítězství za důležité. Dovolte si prostě být a v souladu s tělem a myslí plně prožívejte to, co děláte.

Pečlivě prostudujte všech sedm bodů a zjistěte, zda se vás týkají. Pamatujte si, že můžeme mít rádi jednotlivé věci z kterékoli této kategorie, a přesto k nim nemusíme být připoutaní. Jak postupně překonáváme svou připoutanost k věcem, učíme se dávat energii a objevujeme metafyzický luxus produktivního a pokojného života.