Hledání duše

 

Uvedeno ze záznamu - přednáška Eduarda Tomáše 8. června 2002 v pražské Lucerně

 

 Vážení přátelé!

 

V minulých třech přednáškách jsme si řekli, jak zkrátit dlouhou duchovní cestu a jak se rychleji přiblížit k osvícení. Pomocí Nadjá, samozřejmě. Ale někteří posluchači se nespokojili jen s tímto návodem a ptali se mě rovnou, jak jsem vlastně já sám k tomuto Nadjá přišel. Jak jsem je nalezl, když je neviditelné, to že by je nejvíc zajímalo.

 

A tak vám to tedy dnes povím. Povím vám totiž, jak jsem hledal duši. Budete se asi divit, ale začalo to vlastně podle Bible. Jenže v Bibli přece není o Nadjá ani zmínky. Přímých i nepřímých narážek na duši je tam ovšem celá řada.

 

Jednou jsem takhle zase četl Bibli a zejména mě zajímaly Ježíšovy příkazy.

 

Jedním z nejznámějších, ale všeobecně snad nejméně chápaných přikázání Ježíšových je, že ten, kdo ztratí sebe, sebe nalezne. Tenhle příkaz mě mimořádně zaujal, snad právě proto, že jsem mu dobře nerozuměl. Lidé ho vysvětlovali všelijak, nejrůznějšími způsoby, a to dokonce nejen laici, ale i lidé duchovní, jak jsem se osobně přesvědčil. Všichni nejčastěji zakopávali o to, že nevěděli, jak vlastně ztratit sebe a přitom zůstat živ, a dále nechápali, jaké „sebe" člověku poté, co sám sebe ztratí, vlastně zůstane.

 

„To bude asi ráj," říkali zpravidla a já jsem si to vlastně myslel taky, protože v Bibli je plno řečí o ráji. „Ale k tomu se přece přichází až po smrti," říkali. Jak to provést za života, to žádného z nás nenapadlo.

 

Byla to záhada. A přece, možná, stačila jen důkladná introspektivní analýza toho, co vlastně jsme, čili člověka samotného. A to mě nakonec také napadlo.

 

„Co vlastně jsem?" myslel jsem si. „Tělo, mysl či intelekt a nějaké ty city. To je všechno, nebo ne?" pokračoval jsem nerozvážně, zapomínaje, že ti, kteří jdou duchovní cestou, jsou nuceni jít i za intelekt a za city a čerpat z intuice nebo hledat inspiraci.

 

A tak šel čas a normální zkušenosti plynuly jedna za druhou, ale ty nebyly k ničemu.

 

Teprve když jsem se ponořil hlouběji, mnohem hlouběji a zamyslel se, viděl jsem, že toto vyciťování nebo inspirační myšlenky jsou něčím, co je hlubší než myšlení a že se to také liší od běžných lidských citů.

 

Současně jsem ale pozoroval, že za myšlenkami opravdu něco je, něco neznámého, o čem jsem nevěděl, co to je. A už vůbec jsem nevěděl, jak se dostat za mysl.

 

Velmi jsem se snažil, ale přesto mi to tenkrát nešlo a nešlo, ať jsem se namáhal sebevíc a ať jsem se na to při meditaci zaměřoval sebeúporněji. Obracel jsem se k moudrým zápiskům svých duchovních učitelů, ale jen proto, abych se dozvěděl, co už jsem dávno věděl nebo co jsem už dávno tušil.

 

Co je za myšlením?

 

Je tam poklad, že ano, je tam patrně skutečný poklad duše. Nebo je to snad duše sama?

 

Jak to mohu, chudák, vědět, když se k ní nemohu dostat, když k ní absolutně nemám přístup? Jsem prostě pod vládou ega. Bože, jak jsem stísněn pod touhle krutou vládou!

 

Z té dlouhodobé nevědomosti mi bylo až úzko.

 

Ptal jsem se svých spolupracovníků i ostatních účastníků, ale ti také nevěděli nic. Byli zřejmě pod krutou vládou ega jako já.

 

A tak jsem se znovu pustil do čtení. Přelouskal jsem celé stohy moudrých knih, ale v nich to nebylo. I když jsem všude nacházel konstatování o vnitřním duchovním pokladu, nikde v nich nestálo - ani v těch starých, ani v nových -, jak se ho zmocnit, nebo jak si ho aspoň ověřit. Žije prý tam, za myšlenkami, jakési Nadjá, což je, jak jsem se dále dočetl, království Jáství, které - podle jeho vlastních slov v Bibli - žilo prý i v Ježíši a které prý také žije v nás. Je to duše?

 

To bylo všechno, co jsem o tom zatím věděl, kromě toho, že je to také pramen života a nejvýš koncentrovaná podstata Bytí a Vědomí. Je prý božského původu, je to nepřetržitá emanace Boha, mimo čas a mimo prostor, ale bez tváře. Toto Nadjá je, jak jsem viděl, velkou záhadou v nepřístupných mystériích duše. Proto také není nikde k nalezení.

 

Všude stálo, že Nadjá by bylo po všech stránkách velikou pomocí člověku, kdyby se k němu pokorně a s láskou obracel, ovšem otázkou je, nalezne-li je člověk vůbec, anebo nalezne-li alespoň přijatelný přístup k němu. To byla otázka nade vše důležitá.

 

Toto hledání se odehrávalo dlouho předtím, než jsem začal cvičit tři zkratky dlouhé duchovní cesty.

 

„Přístup! Já hledám přístup k Nadjá!" volal jsem do větru čím dál tím hlasitěji.

 

Ale ego stálo pevně na stráži, jako by říkalo: „Ne, pane, tam nemůžete, leda přes přehlubo­kou meditaci, intuici a velice hluboký vnor." Ale to bylo právě to, co mi v té době jako z udělání nešlo.

 

Viděl jsem čím dál tím jasněji, že ego a Nadjá jsou dvě neslučitelné veličiny. Jak se ale s Nadjá spojit, když člověk nemá dostatek intuiční pokory, to jsem stále nevěděl a neviděl. A také jsem to ani netušil, protože sám jsem ji v sobě v té době bohužel neměl, i když jsem tenkrát přímo toužil po nekonečném Já a jeho štěstí.

 

Říkal jsem si: „Existuje vůbec nějaká spokojenost bez spoluúčasti Nadjá či bez jeho pomo­ci? Ať se snažím sebevíc, není štěstí bez spolupráce s Nadjá. Nešťastné lidstvo!" myslel jsem si dál. „Jako poplašená kuřata běháme kolem stolu hojnosti a hledáme pod ním náhodou tam spadlé drobky."

 

Až tu mi náhle blesklo: „Vivat, crescat, floreat!" zařval jsem v rozčilení v latině, kterou jsem již dávno skoro zapomněl. „Už to mám!" V Ježíšově přikázání to první „sebe" znamená ego a druhé značí Nadjá čili duši. To je jasné jako paprsek ranního slunce.

 

Náhle mi všechno bylo jasné. Jenže pořád jsem nevěděl, jak na ně - tedy na Nadjá. To všechno bylo, jak už jsem řekl, dlouho předtím, než jsem začal cvičit zmíněné tři zkratky.

 

Vážení přátelé! Řeknu vám, jak mi to vlastně přišlo, i když můj první i druhý přístup k věci, o nichž vám teď budu vypravovat, nebyly jednoduché a nejsou proto snadno následovatelné.

 

Přemýšlel jsem, jak se dostat k duši, respektive k Nadjá, a tu mě, jak uvidíte, napadla stará vize. Vize mých dávných jedenácti let. Viděl jsem sebe sama, studentíka na školním výletě v jakési jeskyni Moravského krasu, jak do ní leze a přitom si připadá tak veliký jako nekonečná obloha a současně tak malý jako kluk. Viděl jsem, jak si chlapec neví rady se svou novou du­chovní situací a jak to obrovské nekonečno, kterým současně byl, od sebe zahání namísto toho, aby je s radostí přijímal jako boží dar. Tak by tomu mělo být, avšak rozum jedenáctiletého studenta přemýšlel právě opačně.

 

V jedenácti letech jsem své vizi nerozuměl, ale v době, o které vyprávím, jsem doufal, že se to změní. Jako chlapec jsem to odmítal a snažil se ono obrovské nekonečno čili Nadjá, ve které jsem se tehdy částečně proměnil, zapudit, později už bych je s radostí uvítal, jen kdybych věděl jak.

 

Ale objevila se i další vzpomínka, a to na duchovního učitele Fráňu Drtikola. Jak se snažil zaměnit ego za Boha a Boha za já. Povedlo se mu to, neboť Fráňa byl už tenkrát někdo a duchovnu rozuměl. Bohužel, rovněž pro následování jeho příkladu mi scházely podrobnosti.

 

A tak jsem bloudil dál a dumal a přemýšlel a nevěděl, jak to všechno skloubit dohromady. Bez ega jsem nesvedl být, s egem nedovedl duchovně žít.

 

Nezbylo mně nic jiného, než opět se zahloubat do sebe. A tehdy mě napadlo, že když stáhnu pozornost do nitra a podržím ji v duchovním srdci, až bude pocit sobeckého ega zničen, automaticky vystoupí na povrch láska, dobro a moudrost, soucítění, které jsou tu vždy k dispozici, jen pro ně umět sáhnout. Pak budu určitě zcela blízko Nadjá. Byl to dobrý nápad.

 

„Vždyť Nadjá je přece lidská duše, která pochází přímo z Boha a Bůh je jenom dobro a žádná negace. Zkusím to," řekl jsem si a také jsem to zkusil. Ale nepovedlo se! Myšlenky se náhle uvolnily a vstoupily do mého cvičení. A bylo po všem.

 

Zkusil jsem pak ještě několik menších cvičení, od nichž jsem v dobré víře očekával, že zcela jistě zaberou, ale ani ta se nepovedla.

 

„Musím jít za myšlenky nebo dosáhnout nějakým způsobem nečinnosti myslící funkce." To se sice občas podařilo, ovšem jen málokdy a pokaždé v pouhých záblescích. A tak jsem znovu bloudil a přemýšlel.

 

A léta běžela, ubíhala, ba přímo letěla jako prudký říční proud a já jsem při hledání Nadjá stále zkoušel nová a nová cvičení a nabýval nových zkušeností. Mohl bych o nich mluvit a vypravovat nejen hodiny, snad i dny a týdny.

 

Ostatně některé významnější jsem uvedl ve svých přednáškách, kde jsem je často raději uváděl ve třetí osobě než v samotném „já" - egu.

 

Ze spisů svých duchovních učitelů jsem se nakonec dozvěděl, že o Bohu nemůže člověk přemýšlet, neboť Boží tajemství je nesdělitelné. Naopak, přemýšlením nám Bůh jen více uniká. Můžeme ho jen milovat a to nám musí stačit, lednu věc jsem však pochopil zcela určitě - že dvojí jáství, velké a malé, jak jsem v mládí předpokládal, byla jen iluze. Dnes vím, že všechno to je a vždycky byl jen Bůh.

 

Časem následovala řada záblesků, jimiž byla tato skutečnost důsledně potvrzována. Nebudu je znovu popisovat. Některé z nich znáte z mých Pamětí mystika. A znáte také skutečnost mého velikého splynutí - mystickopsychického splynutí - se Šrí Ramanou Maharšim, kdy byl zažit a pak ještě dlouho zažíván stav nekonečného univerzálního Bytí, božského Bytí, Vědomí a Blaha, který mně byl již předtím několikrát ukázán a odhalen krátkodobými záblesky. Zkušenost Nadjá, respektive duše, se však v žádném z nich neukázala jako trvalá.

 

Naštěstí milost Boží, která nikdy nespí, zasáhla sama a v pravý čas. K dovršení a také k potvrzení dosavadních zlomků moudrosti dostala se mi totiž do rukou kniha. Byla to biografie, kterou náhodou našla ve své knihovně jedna moje známá a půjčila mi ji.

 

Anammalai Svámí, dlouholetý žák Šrí Ramany Maharšiho, v ní píše, že jedinou překážkou bránící v přístupu k Nadjá, čili lidské duši, je ego. To už jsem sice věděl, ale že jsem na to takhle z ničeho nic znovu přišel v neznámé knížce, byl pro mě přímo šok.

 

Vážení přátelé! Uvědomujete si, jak často jste se snažili spojit se svým prapůvodem, se svojí duší, a jak často vám to nešlo?

 

Jak jste se chtěli co nejsnadněji spojit se svým Nadjá a jak se vám to dosud nikdy nepovedlo? Jak jste se chtěli osvobodit od malého, utlačujícího já čili ega a nevěděli jste jak? Ani já jsem to dlouho nevěděl a nepřišel na to a najednou to přede mnou stálo znovu černé na bílém jako hotový zázrak.

 

Budete se jistě ptát, co jsem dělal potom. No, co jiného než že jsem knihu četl od večera do božího rána a nakonec jsem vybral - pro vás jsem to vybral - několik otázek a odpovědí z onoho záznamu tak, aby se i vám dostalo pozoruhodné milosti Boží, jako se dostalo mně.

 

Kniha je psána jako dialog. Přečtu vám z ní jen jistou část, pojednávající o tom, jak hledat Nadjá. Pak už budete mít jen malý krok k poznání záhady, čím vlastně sami jste.

 

Šrí Svámí Anammalai jako učitel v ní, jak už víte, říká: „Nejhorší překážka k nalezení Nadjá je vlastně úplně malá. Je jí naše vlastní malé já, kterému říkáme ego."

„Ale jaký je nejsnazší způsob, jak se osvobodit od tohoto malého já?" ptá se žák.

 

Učitel odpovídá: „Přestat se s egem identifikovat. Jestliže jste schopni přesvědčit sami sebe, že opravdu nejste toto malé já, ono se ihned rozplyne."

 

Žák: „Ale jak to udělat?"

 

Učitel: „Malé já, tedy ego, je něčím, co se pouze zdá být skutečným, ačkoli si to osvojuje celou mysl, respektive všechny vaše myšlenky. Jestliže pochopíte, že nemá skutečnou existenci, rozplyne se a zanechá po sobě zkušenost skutečného a jediného Jáství čili Nadjá. Pochopte, že nemá skutečnou existenci, a ono vás přestane obtěžovat."

 

Žák: „Ale já jsem zcela zvyklý pocitu já jako malého já. Nemohu přerušit tento dlouhodobý zvyk pouhým myšlením, že já nejsem malé já."

 

Učitel: „Jestliže meditujete trvale, ustoupí malé já skutečnému Jáství. Nemůžete si to přát pouze několika zbloudilými myšlenkami. Tak by to nešlo. Zapamatujte si ale analogii provazu, který za soumraku vypadá jako had. Chcete hada zabít, ale nakonec zjistíte, že je to jen provaz. Pochopíte, že jste provaz zaměnili za hada - a nejen to, vy také víte, že žádný had nikdy nebyl. Jestliže máte takovéto čisté a správné vnímání, že žádný had nikdy neexistoval, rozplyne se otázka, jak zabít hada. Použijte tuto analogii na malé já čili ego, které vás obtěžuje. Jestliže jste schopen pochopit, že žádné malé já nikdy mimo vaši imaginaci neexistovalo, nebudete se soustřeďovat na prostředky a způsoby, jak se ho zbavit."

 

Žák: „Toto všechno je naprosto jasné, ale cítím, že potřebuji nějakou pomoc. Nejsem si jistý, že já sám mohu učinit takové rozhodnutí."

 

„Dobrá," říká učitel a tady začíná žákovi tykat, „vypěstuj si silné vědomí JÁ JSEM JÁ nebo JÁ JSEM TO nebo JÁ JSEM BRAHMA nebo JÁ JSEM VŠE. Nepotřebuješ žádnou metodu, abys odstranil chybné názory na sebe, které podržuješ. Vše, co máš udělat, je přestat jim věřit. Nejlepší způsob, jak to udělat, je nahradit je názory, které mnohem přesněji odráží skutečnou situaci. Protože duše je obklopena vrstvou mysli jako ochranou, nestačí tvrdit „já jsem brahma" nebo „já jsem vše" a podobně, ale musí být přidána ještě hluboká modlitba, meditace - rovněž hluboká - a pokora.

 

Božství je blízko jako naše vlastní Bytí a malé bytí se má ponořit do nekonečného Bytí. Tady se setkávají člověk a Bůh.

 

Jestliže si myslíš a medituješ JÁ JSEM JÁ čili Nadjá, bude to pro tebe mnohem lepší než si myslet „já jsem ego, jak mohu toto malé já - ego odstranit?" Velké Já je stále realizováno a ty jsi jím. Není to něco, co musíme hledat, dosáhnout nebo objevit. Tvoje názory, mentální zvyky a tendence a všechny mylné domněnky, které o sobě máš, blokují a skrývají skutečnost velikého Já. Jestliže se nebudeš identifikovat s chybnými názory, tvoje vlastní podstata - čili Já -nebude před tebou skryta. Ego je jen mysl. Jsou to obyčejné myšlenky.

 

Většině lidí se místo provazu jeví jako realita had. V důsledku svého mylného vnímání vymýšlejí mnoho různých způsobů, jak zabít hada. Ale nikdy nemohou být v odstraňování hada úspěšní, dokud nepřijmou názor, že zde vůbec žádný had není.

 

Lidé, kteří chtějí zabít nebo kontrolovat mysl, mají stejný problém. Představují si, že existuje mysl, která potřebuje kontrolu a dělají drastické kroky, aby ji přinutili k poslušnosti. Jestliže okamžitě pochopí, že není nic takového jako egoistická mysl, všechny jejich problémy jsou u konce."

 

To říká mistr a pokračuje dále: „Musíš vytvořit přesvědčení: Já jsem vše prostupující Vědomí, Bytí - čili Nadjá, ve kterém vznikají a zanikají všechna těla a všechny mysli světa. Já jsem Vědomí- Nadjá, které zůstává tímto vznikáním a zanikáním nedotčeno a nezměněno. Upevni se v tomto přesvědčení! To je vše, co máš udělat. Pěstuj prosté uvědomění já jsem imanentní Bytí, Vědomí, Nadjá. Když se toto uvědomění stane silným, neexistující egoistická mysl tě nebude obtěžovat."

 

Načež říká žák: „Nemyslím, že opakování já nejsem mysl, já jsem Vědomí - Nadjá mě někdy přesvědčí, že nejsem mysl. Bude to pouze další myšlenka, která vyvěrá z mysli. Kdybych mohl zakusit, byť jen na okamžik, jaké to je bez mysli, automaticky by mně přišlo přesvědčení. Myslím si, že jedna vteřina zažití vědomí této skutečnosti by byla přesvědčivější než několik let mentálního opakování."

 

Ale učitel hovoří dál: „Pokaždé, když jdeš spát, máš zkušenost existence bez mysli, to jest bez ega. Nemůžeš popřít, že existuješ během spánku a nemůžeš popřít, že během spánku beze snů tvoje mysl nefunguje. Tato každodenní zkušenost by tě měla přesvědčit, že je možné pokračovat v existenci i bez mysli. Samozřejmě, zatímco spíš, nemáš plnou zkušenost vědomí, ale když přemýšlíš o tom, co se během tohoto stavu děje, měl bys přijít k poznání, že tvoje existence, to jest nepřetržitost tvého bytí, není žádným způsobem závislá na tvojí mysli, to jest na egu nebo na identifikaci s ním.

 

Když se každé ráno mysl znovu objeví, okamžitě skočí do tvrzení toto je moje zkušenost. Uvažuješ-li chvíli o tomto tvrzení, shledáš, že je absurdní. Jestliže by to, co skutečně jsi, existovalo pouze tehdy, když je přítomna mysl, museli bychom přijmout tezi, že jsme během spánku neexistovali. Nikdo nepřijme takové absurdní tvrzení. Jestliže zkoumáme střídající se stavy, objevíme, že naší přímou zkušeností je, že existujeme, ať jsme vzhůru nebo spíme. Objevíme, že mysl je aktivní pouze tehdy, když bdíme nebo sníme. Podle těchto jednoduchých, každodenních zkušeností bychom měli pochopit, že mysl je něco, co přichází a odchází. Naše existence není zrušena pokaždé, když mysl přestane existovat.

 

Neříkám nijakou filozofickou teorii," pokračuje učitel, „říkám něco, co můžeme posoudit přímou zkušeností během každých dvaceti čtyř hodin svého života. Přijmi tato fakta, která můžeme objevit přímou zkušeností, a trochu více je prozkoumej.

 

Pokaždé, když se ráno objeví mysl, nespadni do obvyklého tvrzení toto je moje, tyto myšlenky jsou moje. Okamžitě myšlenky pozoruj, jak přicházejí a odcházejí, aniž by ses s nimi nějakým způsobem identifikoval. Jestliže jsi schopen odolat tlaku dělat si nárok na každou jednotlivou myšlenku jako na vlastní, objevíš, že jsi Vědomí čili Nadjá, ve kterém se myšlenky objevují a mizí. Objevíš, že tato věc, kterou nazýváme mysl, existuje tehdy, když myšlenky mohou svobodně běžet. Objevíš, že stejně jako provaz se zdá být hadem, je egoistická mysl pouze iluzí, která se objevuje díky ignoranci a chybnému vnímání."

 

Vážení přátelé!

 

A nyní vám říkám slovy učitele: Chcete nějakou zkušenost, která vás přesvědčí o tom, že to, co vám říkám a co říká učitel Šrí Svámí Anammalai, je pravda? Tuto zkušenost můžete mít, jestliže opustíte svůj dlouholetý zvyk vymýšlení já - ega, které si dělá nárok na všechny myšlenky jako na svoje. Buďte si vědomi sebe jako Vědomí, Nadjá, a pozorujte všechny myšlenky, jak přicházejí a odcházejí. Přímou zkušeností v mentálním klidu dospějte k tvrzení, že už jste Nadjá, a ne jeho pomíjivý obsah, já jsem to udělal a takto jsem konečně nalezl čisté Nadjá - svou vlastní duši. Udělejte to také tak a buďte šťastni.

 

Mraky na obloze přicházejí a odcházejí, ale jejich objevování se a mizení oblohu neovlivní. Tato skutečná přirozenost je jako obloha nebo prostor. Zůstávejte pouze jako obloha a nechejte myšlenky - mraky - přicházet a odcházet. Jestliže pěstujete tento postoj lhostejnosti k mysli, čili egu, postupně vyloučíte svoji identifikaci s ním.

 

A ještě něco bych vám chtěl říci. Četl jsem nedávno v Bruntonových zápiscích zajímavou pasáž:

 

„Jestliže se hledající bude snažit vnímat mysl, jejímž prostřednictvím vnímá svět, bude provádět tu nejkratší a nejpřímější techniku vedoucí k odhalení Nadjá." To je to, co měl Šrí Ramana Maharši na mysli, když učil: „Vystopujte já až k jeho zdroji."

 

Mnohokrát jsem cvičil tuto situaci a vždycky mi přišlo na mysl, jako bych byl obklopen samým Nadjá. Svíralo mě ohromně a přicházelo ja­koby ze všech stran. Je to skutečně poslední schod k Nadjá a snad i první stupeň do jeho půvabné atmosféry.

 

A ještě něco vám povím, co jsem zaznamenal z vlastní zkušenosti. Meditoval jsem na vlastní střed Bytí. Mluvili jsme o něm v přednášce o Nebeské stezce.

 

Náhle ego zmizelo, což se projevovalo jako velké osvobození. Zmizelo však i Nadjá. A přes­to zůstalo jakési jasné JSEM - JÁ JSEM. To bylo mé pravé Já, nejčistší ze všeho. To zůstalo a zdálo se mi, že vytváří jakýsi malý vrcholek v mé hrudi. Tento vrcholek zářil na všechny strany a lidé to zřejmě vyciťovali i na vzdálenost několika desítek metrů. Někteří to vyciťují dosud, třebaže já sám to už tak intenzivně nezažívám. I tak se dá nacházet duše.

Nechci říci, že jde o poslední zkušenost, třeba přijdou ještě další a hlubší, ale zkuste si obojí. Uvidíme, co vám to přinese.

 

  

SUBHAM ASTU SARVADŽAGATAM! Šťastny ať jsou všechny bytosti!         ÓM